To si myslím

Před časem jsme v Senátě projednávali vládní zprávu o přejímání legislativních závazků vyplývajících z našeho členství v EU. Dnes se setkáváme nad dalším podobným materiálem, který nám vláda také každoročně předkládá. Opět se očekává, že ho vezmeme na vědomí a půjde se dál – že je to přece jen taková formalita, které se musí učinit zadost.

Já se s tímto přístupem smířit nechci.

Kolegové, četli jste zprávu, kterou nyní projednáváme?

Obsah Zprávy potvrzuje mé obavy, které z budoucího vývoje EU mám: prohlubuje se nedůvěra ve svobodné rozhodování jednotlivce, posiluje se byrokratické rozhodování, ideologie Green Deal (ve Zprávě „zelené transformace“) bude agresivněji prosazována (ve Zprávě je dokonce na str. 32 „příspěvek sportu k zelené transformaci“), široká azylová politika bude pokračovat a Jednotný trh půjde cestou další harmonizace sociálních systémů (!)

Nejvýznamnější událostí roku 2022 evropském unijním kontextu je Konference o budoucnosti Evropy (str. 5 Zprávy), o níž však Zpráva informuje jen velmi rámcově a ledabyle o „bezprecedentním procesu konzultace vývoje EU s občany“. Sděluje, že závěrečná zpráva Konference obsahuje 300 konkrétních doporučení a 49 návrhů.

S tím je třeba ostře nesouhlasit.

Evropské instituce o závěry Konference o budoucnosti Evropy opírají svoji argumentaci ke svolání Konventu a zjednodušení hlasovacích procedur. Současně si Evropský parlament přeje změnu volebních pravidel (např. vznik celounijních kandidátek, volby ve stejný den, korespondenční volbu, vznik dvoukomorového parlamentu atd.)

O ničem takovém se vládní Zpráva předkládaná Senátu nezmiňuje. Konference o budoucnosti Evropy a její závěry (mimo politické reprezentace zemí skrze „angažované občany“) zřejmě vyvolá pokusy o revizi Laekenského konventu (Evropská ústava).

Tato pasáž Zprávy má být daleko přesnější a konkrétnější. Není.

Velká část Zprávy je samozřejmě věnována porušování právního státu v Polsku a Maďarsku.

Nás by měla zajímat věta Zprávy (str. 6), že „České republice bylo celkem adresováno šest doporučení“. Nic dalšího konkrétního. Jaká doporučení nám byla adresována?

V kapitole nazvané Konkurenceschopnost a ochrana spotřebitele postačí ocitovat vybrané termíny. Jde o „ohňostroj“ evropského ochranářství a environmentalismu („ekodesign udržitelných výrobků“, „zákaz produktů pocházejících z nucené práce“, zavedení „evropského ekosystému polovodičů“, „posílení postavení spotřebitelů pro ekologickou transformaci“, „ochrana spotřebitelů před nekalými antiekologickými praktikami“ atd.)

V úvodu zprávy stojí, že vývoj EU v roce 2022 se nesl ve znamení války na Ukrajině a potřeby reagovat na ni. Já si dovolím namítnout, že kvůli válce bychom neměli přehlížet ani upozaďovat to ostatní. Neměli bychom ji ani používat jako univerzální odůvodnění a výmluvu pro to, co se v Unii odehrálo.

Pokud chceme hledat skutečné hlavní téma minulého roku – oblast, kde došlo k největšímu pohybu a kde dopady na naše životy budou nejzávažnější – pak to byl Green Deal, přesněji řečeno pokrok v projednávání jednotlivých dílčích opatření. Právě v loňském roce došlo k zásadnímu průlomu, kdy byla umetena cesta k přijetí většiny nejkontroverznějších návrhů z tzv. balíčku Fit for 55. Jde mimo jiné o:

· nové emisní normy pro osobní automobily a dodávky (které budou znamenat konec prodeje vozidel s klasickými spalovacími motory od roku 2035);

· reformu obchodování s emisními povolenkami (která mimo jiné vtáhne do tohoto systému námořní a silniční dopravu a budovy, a také postupně odbourá bezplatné povolenky pro letecké společnosti);

· mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, tedy uhlíkové clo.

České předsednictví při prosazení těchto opatření asistovalo tak aktivně, až jsme si vysloužili pochvalu od pana Timmermanse. To jistě potěší!

Co se nestihlo v loňském roce, dobíhá letos. V každém případě už je zřejmé, že téměř celý balíček Fit for 55 bude v nejbližších měsících prosazen.

Výsledkem bude další výrazné zdražení zboží i služeb, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany a zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci. Můžeme se obávat deindustrializace Evropy, jejího celkového zaostávání za dynamickými regiony v Asii i jinde, nezaměstnanosti a snižování životní úrovně.

V debatě o energetice a ochraně klimatu doporučuji vládě ostře napadnout návrh směrnice „o energetické náročnosti budov“. Jde sice o zcela nereálný návrh – v praxi obtížně realizovatelný – ovšem „zelený fanatismus EU“ je schopen nařídit povinné zateplení všech budov (mimo historické), což zásadně ovlivní výši nákladů, které bude muset běžný občan nést.

A nakonec oblast Vzdělávání, mládež, kultura a sport

Vzdělávání tradičně patřilo mezi poslední pravomoci, které ještě členským státům zbývaly k vlastnímu rozhodování.

Dle Zprávy „byly přijaty závěry Rady o evropské strategii posilující vysokoškolské instituce pro budoucnost Evropy“, které zdůrazňují „důležitost evropské dimenze ve vysokém školství a výzkumu a význam vysokého školství pro digitální a zelenou transformaci a prohlubování pocitu evropské sounáležitosti“.

Toto je zcela zásadní formulace potvrzující, že environmentální indoktrinace studentů získává institucionalizovaný rámec a bude povinnou vysokoškolskou doktrínou.

Podobně (a snad i ke smutnému zasmání) byly přijaty závěry s názvem „Sport a pohybová aktivita – slibné nástroje ke změně chování v zájmu udržitelného rozvoje“, které „představují koncept příspěvku sportu k cílům udržitelného rozvoje OSN a politiku zelené transformace EU“.

Aby mě opět někdo špatně nepochopil a nechytal mě za slovo: nejde o to, zda v EU setrvat či nikoliv. Jde o to zastavit ten příval regulace v širokém spektru odvětví.

Co z toho všeho plyne?

Za prvé Brusel vstupuje či hodlá vstupovat do oblastí, kde je přidaná hodnota jeho činnosti nanejvýš sporná – z mnoha příkladů bych vyzdvihla návrh Evropského aktu o svobodě médií, snahy o další harmonizaci insolvenčního práva nebo návrh týkající se strategických žalob proti účasti veřejnosti SLAPP. Vždyť jen v letošním roce k nám do Senátu dorazilo z EU k projednání 19 směrnic, 25 nařízení, 3 doporučení a 11 sdělení.

Když čtu odůvodnění těchto dokumentů a pozice naší vlády, když sedím na schůzi výboru pro EU a poslouchám diskuse, hlavou mi často zní: Proboha, proč? Proč chce někdo regulovat právě tohle a proč tak přísně, proč rovnou nařízením.

Zadruhé množí se ideologicky motivované iniciativy. Vedle již zmiňované zelené legislativy bych v této souvislosti připomněla třeba směrnici o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy

orgánů kotovaných společností, směrnici o transparentnosti v odměňování, směrnici o přiměřených minimálních mzdách nebo návrh směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Zatřetí můžeme pozorovat vzrůstající sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností. Příkladem jsou snahy schovávané za ochranu právního státu, a zvláště postup vůči Polsku a Maďarsku a přidrzlé výroční zprávy Komise o právním státu, což je téma, které jsme rovněž nedávno probírali.

S tím souvisí také různé svérázné pokusy o experimentování s demokracií, jejichž vrcholem byla již zmíněná Konference o budoucnosti Evropy – podivná hra na přibližování Unie lidem a naslouchání jejich názorům, ve které ovšem občané posloužili pouze jako komparz.

Celkový obraz, který nám (nejen) z projednávané zprávy vychází, je takový, že EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali.

Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.

Druhé pozorování – ani o trochu příznivější – je takové, že my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu. (To, že se tu a tam – jako v případě normy Euro 7 – odvážíme proti něčemu opatrně ohradit, když máme v zádech větší koalici států, není ani náznakem takové politiky.)

Obávám se, že pokud tento přístup nezměníme, věci u nás ani v Unii se nepohnou k lepšímu. Přitom problémy, na které je zaděláno, jsou nedozírné. Musíme se probudit dřív, než bude pozdě.

21. 6. 2023

Máme na stole novelu zákona o hospodářské soutěži.

Není to jeho novela první a zcela určitě zdaleka ne poslední.

Proč?

Protože se stát znovu a znovu pokouší pomocí byrokratických nástrojů řešit problémy, které přitom sám způsobil a neustále dále způsobuje. Za normálních okolnosti by mohl obsahovat takový “zákon” jednou provždy tuto jedinou větu: “korektnost hospodářské soutěže je zaručena konkurencí na trhu”. Jenže ony kolem nás normální okolnosti nepanují.

Proč? Protože stát - i naší vinou - zavaluje tržní prostředí novými a novými regulacemi.

A jaký je dopad drtivé většiny těchto regulací?

Vyřazuje ze hry slabší hráče na trhu a posiluje hráče silnější. Slabší obvykle zátěž dalších regulací snášejí hůře než ti nejsilnější. Tím vzniká nerovnost na trhu, nezdravá dominance silných. A tyto nerovnosti se pak upoceně a zcela nefunkčně snažíme řešit novelami, jako je tato.

Novelami, které jen zaplevelují náš právní řád dalšími byrokratickými opatřeními, které stejně nikdy nevyřeší podstatu problému.

Přestaňme se montovat nesčetnými regulacemi do konkurenčního prostředí a pokřivovat jimi trh, a nebudeme se muset zabývat legislativou o hospodářské soutěži.

S nebudeme potřebovat ÚHOS. Hasíme oheň v domě, který sami na druhém konci stále zapalujeme.

21. 6. 2023

„Miluji tě.“ „Jsi ruský šváb.“ „Vážím 70 kilo.“ „Jé, tobě to sluší.“ „Tu kabelku jsem koupila ve slevě.“ „Včera jsem byla v divadlo.“ „Den má 19 hodin.“ „Země je placatá.“ „Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, pána našeho.“ „Zasloužil by pověsit.“ „Zničil mi život.“ „Ty lžeš!“ „Ona mě povedla.“ „Oni za to můžou.“ „Já ten orgasmus před ním jen hraju.“ „Nikdy jsem ti nevěřila.“ „Má prdel jako almaru.“ „Ukrajina už dostala dost.“ „Nesnáším buzny, černochy a Araby.“

Lidé říkají různé věci.

Hloupé, chytré, veselé, smutné, zlé, nenávistné, vtipné.

Lidé říkají různé věci.

Některé věci se nám líbí, některé nás nudí, některé nás pobaví, některé naštvou, některé urazí.

A teď pozor: některé věci slyšíme rádi a některé věci slyšíme neradi. U některých věcí jsme rádi, když je slyší i ostatní. A u některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je ostatní neslyšeli a nikdy slyšet nemohli.

U některých bychom si nejradši zacpali uši.

U některých bychom nejradši zacpali uši jiným.

U některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je slyšeli všichni povinně.

To všechno, co jsem řekla, platí od chvíle, co se lidstvo naučilo mluvit. Zkrátka málokteré výroky jsou neutrální a jsou neutrálně vnímány. A my, lidé, jsme se všechny výroky naučili hodnotit.

Některé jako prospěšné.

Některé jako škodlivé.

Některé jako pomáhající.

Některé jako ubližující.

Na tom není nic nového. Na tom, že výroky hodnotíme, že jim dáváme plusová a mínusová znaménka. Děláme to  každý každý den mnohokrát.

Některé výroky se snažíme přehlušit, zapomenout, potlačit. Jiné posíláme dál. Tak to měly a mají všechny lidské civilizace a společnosti všude na celém světě. Je to přirozené, je to lidské. Nemusí se to nijak upravovat zákonem.

Fenomén a institut svobody slova je ale něco převratného a úplně nového.

Je to totiž revoluční fenomén, který stojí mimo prastarý princip hodnocení výroku. Vedle něj. Nad ním. Fenomén svobody slova visí nad debatou o kvalitě, vhodnosti, prospěšnosti či nejasnosti jednotlivých výroků. Myšlenka svobod slova přináší úplně jiný pohled na problematiku kvality výroků, existuje mimo debatu o obsahu výroků a nad ní.

Ve skutečnosti je to princip velmi nesamozřejmý a v běžném životě nepřirozený, běžně mezi lidmi a lidskými společnostmi nepoužívaný. Právě v tom je jeho unikátnost. Proto musí být zakotven v ústavách, proto ho musíme opečovávat a chránit.

Princip svobody slova nespočívá pouze v tom: „Říkejte si, co chcete, a já to strpím.“

Princip svobody slova a projevu spočívá v tom, že je pro něj pozastavena odvěká platnost hodnocení každého výroku. Že pro něj neplatí. Že neplatí, pokud jde o samu možnost nechat takový výrok zaznít.

Princip svobody slova říká, že polemika o kvalitách a hodnocení kvalit výroků se odehrává na jiném hřišti a že ke svobodě slova nepatří, že není součástí filozofie tohoto institutu.

Svoboda slova přinesla něco zásadně nového: je to vědomé, dobrovolné a chráněné zřeknutí se hodnocení kvality výroků při rozhodování, smějí-li vůbec zaznít.

Z toho všeho plyne zásadní a vlastně velmi nesamozřejmý závěr, i když banálně znějící: Svoboda slova nesmí mít žádné mantinely. Svoboda slova buď je, anebo není.

Že výrokem lze spáchat či způsobit újmu druhému, a tudíž za něj poté nést trestní či občanskoprávní odpovědnost, nesouvisí s tím, zda takový výrok smí nebo nesmí být vyřčen, zda má být předběžně zabráněno, aby zazněl.

Pokud začneme říkat, že svoboda slova platí jen pro dobré, správné a prospěšné výroky, zatímco ty ostatní mají být omezeny, plyne z toho naprosté a tragické nepochopení, že svoboda slova s obsahem ani hodnocením výroku nemá nic společného.

V mezních situacích bývají omezeny svobody různé, včetně pohybu nebo vlastnictví. A bývá to takto otevřeně deklarováno. Pak ale musí být explikováno, že platnost svobody slova je pozastavena tehdy, pokud se nemá vztahovat na nevhodné nebo škodlivé výroky. Protože pak už to není svoboda slova, ale hodnocení slova. A pak záleží na tom, kdo ty výroky hodnotí. V takovém případě ovšem svoboda slova neplatí vůbec. Zrušili jsme ji a vracíme se k přirozené slovní nesvobodě. Nemůže platit, že svoboda slova se vztahuje jen pro neškodlivé výroky, protože pak už není zaručena vůbec.

Svoboda slova byla jako princip převratným objevem právě v tom, že obsahovala vědomou rezignaci na hodnocení výroků. Pochopitelně jen pro tento účel. Pro účel ochrany svobody takové výroky říkat.

Svoboda slova je tu právě od toho, aby hájila výroky nevhodné.

V tom je její originalita a výjimečnost. Buď bude platit princip svobody projevu, anebo bude zrušen a bude nahrazen hodnocením projevu.

Svoboda slova jen pro prověřené výroky není svobodou slova, ale projevem nepochopení principu svobodného vyjadřování.

Chcete omezit či regulovat svobodu projevu? Dobrá. Pak celý ten institut, ten fenomén vyhoďme. Zrušme ho rovnou. Byl to omyl. Ale pak už si termín “svoboda projevu” neberme do úst. Zabili jsme ho.

Pak se vrátíme zpět do nedávné minulosti: svobodu slova mít opět nebudeme, místo toho budeme mít hodnocení výroku.

A taky hodnocení mluvčího.

Vystoupení na semináři „Dezinformace a svoboda slova“ dne 20. června 2023 v Poslanecké sněmovně.

20. 6. 2023

Ministerstvo spravedlnosti představilo tento týden dvě varianty trestného činu „sexu bez souhlasu“. Podle první vznikne nový trestný čin „nesouhlasný pohlavní styk“. V druhé variantě bude trestná soulož, pokud k ní dojde s nesouhlasem nebo zneužitím bezbrannosti, méně závažné sexuální praktiky obsáhne trestný čin „sexuální útok“.

Pro jednu ze svých knih jsem ve značné nadsázce zvolila název Jak chovat muže, ale ani v největší nadsázce bych si nedovolila psát o tom, jak muže vychovávat. Aktivisté za práva žen ale vychovávat chtějí. Nejspíš návrhu zatleskají, protože ministr taky podpořil Istanbulskou úmluvu, kterou se Sněmovna bude zabývat už příští týden.

Sexuální násilí se neliší od jiného násilí. Trpící oběti je celkem jedno, jaké měl pachatel pohnutky. U násilného trestného činu je a musí být rozhodující míra újmy a úmysl pachatele. Pokud tento univerzální přístup změníme, napříště budeme potřebovat na každý způsob ublížení a pro každou jednotlivou motivaci samostatný zvláštní paragraf, definici, judikaturu. Z přehledné krajiny se stane džungle, vhodná ke kličkování mezi právními kvalifikacemi, k žonglování advokátů, ke svévoli soudů – a také k mnoha falešným obviněním s cílem poškodit nevinného. Opravdu tu máme co do činění s masově se rozšiřujícím fenoménem, na který musíme reagovat riskantní změnou celkové koncepce přístupu k násilné kriminalitě?

Kdo to chce a kdo to potřebuje

Takže si pojďme říct, o co jde ministerstvu a aktivistům, kteří návrhy předkládají a vynucují. Chtějí víc odsouzených ve věznici? Už tak jsou ty naše přeplněné a navzdory klesající kriminalitě patříme mezi státy s nejvyšším počtem lidí ve výkonu trestu na počet obyvatel. Jde o to, aby se podávalo víc trestních oznámení? Aby bylo víc obviněných a probíhalo víc trestních řízení? Anebo jde o zlepšení pomoci traumatizovaným a obětem vůbec? K tomu ale nepotřebujeme zákon ani mezinárodní úmluvy, ale dostupnější terapie, krizová centra a vyškolené odborníky. Po nich ovšem voláme léta, ale místo toho naše daně spotřebováváme na blbosti. Anebo slepě posloucháme instituce, které nám vnucují převýchovu společnosti a volí rovnou ten nejpřísnější nástroj: odsuzovat a zavírat muže.

Lidé, kteří pracují s oběťmi, trpívají profesionální slepotou. Ve svém svatém boji zapomínají, že lidské chování je interaktivní. Lidé na sebe reagují a jednání druhých zrcadlí. Akce vyvolá reakci, další reakce reaguje. Někdy chování druhého člověka špatně čteme, někdy špatně vyhodnocujeme. A občas se spleteme a někdy děláme chyby. Všichni. Všichni chybujeme, protože jsme lidi.

Jak z toho ven? Namísto vyhrožování tresty bychom spolu měli mluvit. Být s lidmi co nejvíce. Doptávat se, ověřovat si. Vyvozovat zkušenosti. Učit se. A získávat zkušenosti, dobré i špatné. Brát na sebe odpovědnost za své konání. Tak vypadá život. Životu se nenaučíme doma ani za obrazovkami tabletů. To jde jen mezi lidmi, v interakci s ostatními.

Kriminál jako převýchova

Takzvaní bojovníci za práva obětí na to zapomínají. Volají po větších trestech. Ale trestní stíhání a odsouzení je až na konci celého příběhu, který začíná jako vztah. Vztah mezi mužem a ženou. Trestat až na konci je trochu pozdě, mimochodem i pro oběti.

Na kulatém stole, který k tomuto tématu proběhl v Senátě, na podporu návrhu uváděli aktivisté tento případ: žena byla na oslavě, zdržela se, domů už nejel žádný spoj, tak se dohodla s

kolegou, že u něj přespí. Svlékla se do kalhotek a ulehla. On se pokusil o styk, ona zděšením a strachem ztuhla a muž vykonal soulož. Po přijetí návrhu, který představilo ministerstvo, by byl souzen a možná odsouzen v sazbě do 12 let. Možná nepodmíněně. Dnes dívky po mužích požadují, aby je u sebe nechali přespat ve spodním prádle a bez obtěžování. Zjevně některé dnešní ženy nechápou, jak funguje svět.

Není lepší muže milovat, leč být vůči nim i patřičně ostražitá? Muži totiž nejsou jen větší, silnější a ošklivější ženy. Muži byli, jsou a budou muži. Lovci a dobyvateli.

Pojďme si přiznat jednu věc. Nápady tohoto typu mají společný kořen, a tím je snaha o deintimizaci společnosti. Státní autority mají stále více zasahovat dovnitř do vztahů mezi lidmi, dohlížet na ně, zestátnit naše duše i těla. Soukromá a intimní sféra je posledním útočištěm, kam nechceme pouštět každého, ubránit naše dveře. Hlasatelé společenského pokroku chtějí ty obrazné dveře od bytů vysadit z pantů a odstranit, aby mohli lépe dohlížet, neděje-li se za nimi něco špatného. Stát nás podle stoupenců této ideologie chce vidět nahé a zbavené veškerých niterných tajemností.

A proč tyto nápady tak snadno procházejí? Přinášejí totiž dobro tvrdíce, že bojují se zlem. Tak alespoň bývají necitlivé zásahy do právního řádu i do společenských zvyklostí prezentovány. Kritici jsou ihned ocejchováni jako zastánci zla a nepřátelé samotného DOBRA. Je to kýč, který skvěle funguje. Funguje jako beranidlo, které má rozmetat principy práva a lidského soužití, jak se do dnešní doby vyvinuly staletým postupným vývojem. Nechme evoluci, ať dál posunuje náš právní řád, a přestaňme volat po změnách revolučních. Málokdy totiž dokážeme odhadnout, jaký budou mít nakonec efekt.

10. 6. 2023

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme. Tak to zařídila příroda, tak to máme napsané v zákonech.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z rodičů snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

Právě opačný přístup potvrzuje následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

4. 6. 2023

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Jistě, říkáte si. Nic, co bychom sami nevěděli. Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že se každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin

Udavače a práskače nemá nikdo rád.

Historie, literatura i umění nám o tom podávají stovky svědectví. Karel IV. nabídl 100 zlatých za udání kacířů a zaručil se za utajení udavačova jména. Pamatujeme si Bachův absolutismus i našeho nejslavnějšího udavače Karla Sabinu.

Když se práskač dostane do vězení, podají si ho ostatní odsouzení. Hůř na tom ve věznici jsou už jen lidé, co ubližují malým dětem. Proč? Protože jsou hnusní. A protože jejich motivy bývají většinou hnusné.

Práskání nikdy nic dobrého nepřinese, tím spíš práskání anonymní.

Více než 90 % anonymních udání žádné použitelné poznatky neobsahuje.

Anonymní práskači nenesou žádné důkazní břemeno, proto je pro ně velmi snadné lhát, pomlouvat a poškozovat terče své nenávisti. Jejich anonymy bychom měli házet do koše a s udavači bychom se neměli bavit.

A už vůbec bychom je neměli bezmezně chránit. A my je tímto zákonem naopak vyviníme z trestných činů, jichž se svým práskáním dopustí.

Co nám říkají obhájci anonymních bonzáků?

Že jakési temné pikle nebudou nikdy odhaleny, protože se oznamovatelé budou bát. Jenže obavy z následků každého činu by měl mít každý a při jakémkoli svém rozhodování. Sejmutí této obavy tím, že poskytnete lidem generální pardon na cokoli, co může druhé zásadně poškodit, pouze zdeformuje pocit zodpovědnosti.

Každý si bude hrát na soudce, vyšetřovatele, kata i mstitele.

Jaký že byl text glejtu, který kardinál Richelieu poskytl Milady de Winter? Vše, co učiní nositel tohoto dopisu, činí tak z mého rozkazu a pro dobro Francie.

Tedy: může si beztrestně dělat cokoli, co se mu zamane.

Chceme, aby se u nás pohybovali lidé s takovým vyviňovacím glejtem?

Ale my jsme nepoučitelní, takže podle všeho asi chceme..

Přitom ani minulé diktatury na ochranu práskačů nepřijímaly speciální zákony. To až my na pokyn Evropské unie.

Víte, že podle této normy máme chránit i člověka, který udá kamaráda, že neplatí na dítě nebo že s jedním pivem vjel autem do garáže? Skutečně máte pocit, že takový zákon nezbytně k životu potřebujeme?

Podle stanoviska ČAK je návrh nejasný a jde mnohem dál, než jak požaduje už tak extrémní bruselská směrnice.

Nedochází nám, že pod praporem boje proti korupci se dobrovolně vzdáváme řady lidských práv?

Ještě bych pochopila, kdyby se oznámení měla týkat veřejného zájmu a zacházení s penězi daňových poplatníků, i když i to by bylo velmi sporné. Jenomže zákon je formulován tak, že ho budou oznamovatelé snadno a beztrestně zneužívat k osobnímu prospěchu a k vyřizování si osobních účtů.

Z výše uvedených důvodů pro tyto zákony ruku nezvednu.

Pohleďme na ty paradoxy: Moderní obalové materiály znamenaly velké zvýšení komfortu, zlepšení hygieny a zdraví a celkového růstu životní úrovně. Vzpomeňme na éru covidu a snahu o zvýšenou hygienu spojenou s používáním jednorázových obalů, sáčků, rukavic a podobně. Obaly jsou s rozvinutou ekonomikou neodmyslitelně spojeny podobně jako vysoká spotřeba energie. Malé množství obalů produkují typicky ekonomiky zaostalé, na nízkém stupni ekonomického rozvoje.

V dnešní tolik oslavované digitální ekonomice pak dramaticky narůstá množství obalových materiálů ve spojitosti s růstem sektoru e-commerce. Toho jsme všichni, kdo si něco objednáváme na internetu, každodenně svědky.

Obaly nepochybně způsobují znečištění. Podobně jako v případě jiných přírodu znečišťujících fenoménu však i v případě nakládání s nimi funguje empirií ověřená tzv. environmentální Kuznětsova křivka, která zjednodušeně řečeno popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí. Stejně jako obecná Kuznětsova křivka má tvar obráceného písmene U. Roste v počátečním období ekonomického znehodnocování životního prostředí a začne klesat při dosažení určité výše příjmu na osobu, zvyšováním příjmu na osobu se začíná zlepšovat kvalita životního prostředí. Lidé se dostávají vysoko nad subsistenční úroveň, jsou bohatí, více si cení životního prostředí a začínají omezovat jeho znečištění, třeba právě i zbytečným odpadem.

Toto odbourávání negativních aspektů chování člověka na životní prostředí pak stejně jako jiné lidské (ekonomické) činnosti podléhá zákonu klesajícího mezního užitku. V první fázi odbourávání znečišťování způsobuje relativně nižší náklady než ve fázích dalších. V dalších fázích znamená každé zlepšení životního prostředí nákladnější opatření a jeho přínos se zároveň relativně zmenšuje, a to až do situace, kdy se z důvodů vysokých nákladů tento proces pro společnost na daném stupni ekonomického rozvoje stane extrémně nákladným. Právě v této situaci se dnes nacházíme a že příkladem takového postupu je právě i tato navrhovaná norma.

Navrhované nařízení představuje nadměrný zásah vlády do trhu, protože ukládá výrobcům obalů nové předpisy a cíle. Jde tedy o zásah do svobody výrobců navrhovat a prodávat výrobky podle vlastního uvážení. Regulace se navíc příliš spoléhá na vládní zásahy namísto tržních řešení nebo individuální odpovědnosti.

Nařízení jednoznačně zvýší náklady na výrobu a prodej obalů, protože výrobci budou muset investovat do nových systémů recyklace a nakládání s odpady a navrhovat své výrobky tak, aby splňovaly nové požadavky. To povede ke zvýšení cen pro spotřebitele a snížení konkurenceschopnosti podniků. Bude posíleno prostředí, ve kterém další regulační omezení vytváří stav neslučitelný s provozováním podnikání.

Regulace je příliš normativní a omezující, protože ukládá výrobcům konkrétní požadavky a omezuje jejich schopnost inovovat a experimentovat s novými materiály a designy. Toto omezení potlačí kreativitu a povede k menší rozmanitosti a dynamice trhu s obaly. Nařízení je navíc založeno na předpokladech o účinnosti systémů recyklace a nakládání s odpady. Není však zcela jasné, zda taková opatření v konečném důsledku vždy vedou k významnému snížení dopadu na životní prostředí.

Požadovaná opatření jsou příliš nákladná, a současně nedostatečně přínosná. Povedou k plýtvání vzácnými zdroji a vytváření zbytečně vysoké regulační zátěže pro podniky a spotřebitele. Navrhované řešení ignoruje, že dynamicky rostoucí země v Asii a Africe produkují znečištění obalovými materiály nesrovnatelné se současným stavem již dnes velmi přísného odpadového hospodářství praktikovaného státy EU (řízením osudu lze zmínit právě Thajsko a Malajsii, s nimiž EU uzavírá smlouvy, které dnes také schvalujeme).

Regulace bude nepochybně znamenat nepřiměřený dopad na malé podniky, které nebudou mít prostředky na splnění nových požadavků. Vytvoří se tím v další oblasti prostředí, které bude upřednostňovat velké korporace před menšími podniky. Budou tak zvýhodněny velké firmy a producenti, kteří jsou schopní na základě úspor z rozsahu při objemu své produkce lépe absorbovat náklady spojené se zaváděním regulací.

Ochranářská ruka státu, v tomto případě nadnárodní instituce, opět o něco více omezí individuální odpovědnost jednotlivců a přenese břemeno snižování množství odpadů na výrobce, nikoli na spotřebitele. Navrhované nařízení, podobně jako většina jiných zelených nařízení, prostřednictvím zvýšených nákladů promítnutých do cen neúměrně zatíží domácnosti s nízkými příjmy.

Obaly jsou dnes často, například v potravinářském odvětví, vynucené jinými normami, a výrobci se tak novým nařízením dostanou pod dvojí tlak. Na jedné straně je regulace nutí balit potraviny hygienickým způsobem - na té druhé jim regulace zakazuje poslechnout.

Šokující, fascinující a zároveň naprosto příznačná je pak skutečnost, že návrh se ani nesnaží naznačit, jaké dopady bude mít jeho zavedení do praxe na podnikatelské prostředí. Je skutečně skandální, že jediné náklady, které se v daném materiálů vážně vyčíslují, jsou náklady pro orgány evropské unie, popřípadě pak to, jaký vliv bude mít zavedení dané regulace na unijní příjmy či jaké požadavky bude mít její administrace(!).

* * *

Evropská unie je považována za světového lídra v oblasti nakládání s odpady a regulace znečištění životního prostředí. EU má již dnes jednu z nejvyšších měr recyklace na světě, v roce 2018 činila průměrná míra recyklace 47 %. Pro srovnání, celosvětový průměr činí přibližně 14 %. Naopak v mnoha zemích rozvojového světa je míra recyklace velmi nízká, v některých zemích je nižší než 5 %. EU výrazně snížila množství odpadu ukládaného na skládky, přičemž v roce 2018 činila míra skládkování pouhých 24 %. Oproti tomu celosvětový průměr činí přibližně 41 %. Předpisy a politiky EU jsou již dnes považovány za jedny z nejpřísnějších na světě.

Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých cca pět procent ze světového plastového odpadu. Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii (více než 80 %). Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Americe. Podle jiných údajů se do oceánů dostane 90 % veškerých plastů jen z deseti řek Asie a Afriky (Asijský

Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c'-ťiang a v Africe Niger a Nil).

Slyšeli jste o teorii mezního užitku, kterou proslavil Alois Schumpeter? Tak na tuhle situaci platí úplně přesně.

Kritickou pozici vlády k návrhu tohoto nařízení proto ráda podpořím.

31. 5. 2023

Předkládací zpráva tvrdí, že Zpráva „nemá dopad na státní rozpočet“ a že „neovlivní podnikatelské prostředí“. Na státní rozpočet a podnikatelské prostředí však mají dopad rozhodnutí přijímaná na základě informací z této Zprávy. Proto je nutné se ujistit, že jsou tyto informace nestranné, úplné, vyvážené, objektivní.

U každého pramenu informací je třeba vědět, kdo ji psal a za jakým účelem. Za prvé, CENIA (autor zprávy – Česká informační agentura životního prostředí) není nezávislá, neboť jde o státní agenturu. Stát tedy radí sám sobě. Za druhé, pracovní záběr Zprávy je už předem omezen, neboť se má věnovat pouze sledování plnění cílů Státní politiky. Za třetí, oficiální klimatická stanoviska orgánů Evropské unie nezkoumá kriticky, naopak je bere jako daný fakt, z něhož pak vychází.

Na str 68 se hovoří o systému emisních povolenek bez jakéhokoli kritického postoje. Autoři zcela mlčí o devastujícím ekonomickém dopadu na ceny energií. Přitom právě diskutovaný rok 2021 byl rokem skokového růstu na rekordní hodnoty.

=======================================================================

Graf 1: Nárůst cen emisních povolenek, jak se odráží v obchodování na burze (Zdroj). Je třeba si položit otázku. Proč takovýto graf ve Zprávě CENIA chybí?

Zpráva selektuje informace a čtenáři důležité věci neříká.

Příklad první: Graf 1 (str. 25) ukazuje pouze vývoj teplot od 1961. Kdybychom ukázali data Klementina od 18. století, viděli bychom, že až do roku cca 2000 se teploty ve Střední Evropě pouze vracely tam, kde už byly dříve. Kvůli neúplné informaci si čtenář může mylně myslet, že se v ČR mezi lety 1790 a 2000 oteplilo.

Příklad druhý: Graf 8 (str. 41) znečišťujících emisí startuje v r. 2005, takže neukazuje dramatický pokrok v raných 90. letech v důsledku tehdejšího ekonomického poklesu (krach RVHP). Ze zprávy tedy nyní nijak patrné, jak dramatických výsledků se dosáhlo při zlepšování životního prostředí.

Příklad třetí: Graf 21 (str. 67) ukazuje drobounký pokles emisí CO2 v roce pandemie COVID (rok 2020). Autoři to okrajově zmiňují jako vliv pandemie na spotřebu energií. Zapomněli ale pohovořit o vlivu pandemie na emise skleníkových plynů. Jinak by totiž museli dospět k závěru, že Státní politika je neúčinná, neboť ani dramatické utlumení ekonomické aktivity při lockdownu výrazný vliv na skleníkové plyny nemělo. Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010.

Graf 2: Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010. (Zdroj)

Ohledně klimatu zpráva přebírá alarmistickou rétoriku klimatických aktivistů, když dlouhodobé sucho automaticky označuje za „jeden z nejzávažnějších projevů změny klimatu“. Ve skutečnosti dlouhodobá sucha jsou projevem klimatu, nikoli změny klimatu. Jde o jev, který se v klimatu čas od času vykytoval vždy, i dávno před vznikem fosilního průmyslu. Nejdramatičtější sucha byla v Eurasii za poslední doby ledové, kdy obrovské písečné (sprašové) bouře pohřbily celá stáda mamutů, která nyní nacházíme zasypané v permafrostu. Tolik k názoru, že sucho rovná se oteplování.

Zpráva rovněž tvrdí, že „Lidská činnost způsobila zvýšení globální teploty o 1 °C oproti preindustriálnímu období.“ (str. 22). To je bohužel dezinformace, jaká by se ve statistické neutrální ročence vyskytovat neměla. Odhaduje se vskutku, že dosavadní zvýšení je asi 1°C, ale vědci netvrdí, že celé toto oteplení má na svědomí člověk. Vládami placení vědci myslí, že lidé mají na svědomí více než polovinu tohoto oteplení. Nezávislí vědci si myslí opak – viz mezinárodní nevládní analýza Climate Change Reconsidered (viz).

Zpráva rovněž tvrdí: „Nejdůležitější hybnou sílou migrace je zhoršování životního prostředí a změna klimatu. Současně ji velmi ovlivňuje geopolitická situace a ozbrojené konflikty.“ (str. 22). Jde o nepravdivý výrok, který není doložen citací a není ozdrojován. Ve skutečnosti jde o fake news z webu OSN (konkrétně United Nations Environment Programme, UNEP), který na svém webu tvrdil, že do roku 2010 vznikne 50 milionů klimatických uprchlíků. Když se tak nestalo, UNEP tento výrok potichu stáhl z webu a v nové verzi predikci posunul na rok 2020. Ani v tomto termínu se vize ale nenaplnila. Přesto hoax stále koluje po internetu. (Zdroj)

Zpráva používá módní, ale vědecky neudržitelné pojmy jako udržitelnost či obnovitelné zdroje. Jde o nesprávné termíny. Ekonomicky neudržitelná energetika není udržitelná. Energetika závislá na vzácných kovech, které brzy dojdou (jsou vzácné, tedy je jich málo), není také udržitelná. Soláry ani vítr nejsou obnovitelné zdroje, jak se mylně uvádí. Ke stavbě solárních i větrných elektráren jsou zapotřebí neobnovitelné zdroje, nerosty, těžené suroviny, které také jednou dojdou.

Naopak je třeba ocenit kritický postoj vlády k nedostatečnému budování adaptace na změny klimatu zejména na lokální úrovni. Výsadba zeleně ve městech, která ochlazuje klima za horkých dnů („městský

tepelný ostrov“) je stále jen ve stadiu slibů. Kvůli posedlosti uhlíkovými emisemi zcela zapomínáme na zvyšování rezilience proti špatnému počasí, ačkoli taková opatření bychom pocítili levněji a výrazněji.

Na straně 66 zpráva zcela opomíjí planetární kontext. EU se svými smělými plány tvoří ani ne 10 % světových emisí CO2 ročně. Sebemenší ekonomický růst v Číně a Indii vymaže „ambiciózní“ evropské výsledky na nulu. Uvědomme si, že ani po desítkách let „ambiciózní“ klimatické politiky a řady let energetického běsnění (zejména v Německu) se energetický světový mix od 70. let nijak nezměnil, jak je zjevné z následujícího srovnání.

Graf 3: Podíl jednotlivých zdrojů energie na celkové spotřebě energie (doprava i elektřina). Srovnání mezi lety 1973 a 2018. Nic moc se nezměnilo. Fosilní paliva stále tvoří kolem 84%. Z grafu je ovšem vidět úpadek jaderné energetiky kvůli zelené ideologii (Zdroj: Světové ekonomické fórum, data z Mezinárodní agentury pro energii)

Na str. 103 jsou uvedeny veřejné výdaje na životní prostředí. Nejsou zde započteny výdaje domácností, které se zvyšují kvůli klimatické politice. Jsou tu uvedeny pouze přímé výdaje ze státního rozpočtu na různé projekty.

ZÁVĚR: Chtěla jsem navrhnout, aby Senát poslal předloženou agentuře CENIA k přepracování, aby se uvedené nedostatky odstranila. Bohužel takovou možnost Jednací řád Senátu vůbec nenabízí.

Divíte se, že pro takovou zprávu ruku nezvednu?

CENIA (2022). Zpráva o životním prostředí České republiky 2021. Česká informační agentura životního prostředí. Dostupné z: https://www.cenia.cz/publikace/zpravy-o-zp/

Za podklady a připomínky děkuji Mgr. Vítězslavu Kremlíkovi, publicistovi, autoru knihy Obchodníci se strachem (2019) a provozovateli stránek Klimaskeptik.cz

31. 5. 2023

Samozřejmě je nejlepší, když děti vyrůstají v původní a úplné rodině. V dnešní době tomu tak ale bohužel není a už víc než polovina dětí žije po rozvodu svých rodičů ve složitých pomíchaných rodinách, kterým říkáme rodiny patchworkové (sešívané). Proto se těmto složitým vztahům musíme začít věnovat odborně a vážně i my, rodinní advokáti a další rodinní odborníci.

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z dospělých snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

A přece je to právě naopak, jak potvrzuji i následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní

rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin.

30. 5. 2023

Za ohromného zájmu odborné veřejnosti, politiků i médií právě před chvílí skončil v Zeleném salonku Kolowratského paláce v Senátu Parlamentu ČR seminář konaný pod mou záštitou a nazvaný Svoboda projevu a po projevu.

Své příspěvky k tématu svobody slova přednesli senátor Jiří Čunek (KDU-ČSL), poslankyně Mgr. Nina Nováková (KDU-ČSL), poslanec Ing. Aleš Juchelka (ANO), poslanec Mgr. Jiří Kobza (SPD), vedoucí Katedry mediálních studií metropolitní univerzity Prof. Jan Jirák, advokát a vysokoškolský pedagog doc. Zdeněk Koudelka, vysokoškolský pedagog JUDr. Ondřej Dostál, spisovatel Michal Semín a ze Společnosti pro obranu svobody projevu Ing. Vlastimil Veselý a Daniel Vávra. Senátor Ing. Tomáš Jirsa (ODS) dodal svůj příspěvek písemně a tento byl nahlas přečten.

Jak se shodla většina účastníků (mj. senátor Lumír Aschenbrenner – ODS, zakládající členka ODS Milena Kozumplíková nebo spisovatel Benjamin Kuras), svoboda slova začíná být zpochybňována a její nositelé bývají často nálepkování a kritizováni mainstreamem a menšinami. Tomuto trendu je nutno společně čelit.

Z příspěvků přednesených na konferenci vydám v blízké době tištěný sborník (kam přislíbil přispět i poslanec Ing. Jan Skopeček – ODS) a v pořádání akcí na podporu svobodného vyjadřování budu pokračovat.

PDF - Sborník svoboda projevu a po projevu

Vzala jsem před pár dny stopaře. Všude probíhaly oslavy osvobození a stopař se cestou rozpovídal. Že se mu rozbilo auto, žádný autobus od nich z vesnice nejede, a tak se vypravil do Plzně pěšky.

Spolkla jsem poznámku, že je to jedenáct kilometrů, a on pokračoval, že u nich ve vsi bývaly tři hospody, ale teď už není v provozu žádná, dokonce ani žádný konzum, lékař, lékárna, pošta či malý krámek. Bez auta se nikam nedostanete, a tak má skoro každý venkovan u domku postarší auťák a někdy i přívěs nebo vozík. Vždyť i benzínová pumpa či supermarket jsou vzdálené deset kilometrů a v mnoha místech vypadává signál.

Sama pendluju mezi Prahou a plzeňským venkovem, a tak každý den vidím dva světy, které si nemohou být vzdálenější. Na vesnici plyne jinak čas. Zastavíte se na návsi se sousedkou a v konzumu ve frontě u pokladny proberete, co je nového, nebo si vyměníte recept na nízkonákladový oběd, zatímco prodavačka přijímá objednávky pečiva na příští týden. Dovíte se tam například, že paňmámy na zahradě zasadily letos v dubnu brambory namísto kytek a že pantátové objednali z lesa fůru dřeva, protože topit plynem hrozí zruinováním. Hlavně že jsme ty vesnice před nedávnem s takovou slávou plynofikovali. Právě na venkov dopadá současná ekonomická a sociální krize nejcitelněji. Sem, na konec světa žádná televize nezajede, aby si venkované mohli postěžovat. Oni nikam demonstrovat zatím nejezdí, ale jasně cítí, že krize se teprve rozbíhá. A protože mají zkušenosti a nikdo je natíráním Potěmkinových vesnic neobalamutí, vědí, že brzy bude mnohem hůř. A nejvíc právě u nich, na venkově.

Když na vsi zajdu do hospody, svěří se mi hostinská, že si štamgasti začali dávat o pivo míň a panáky – pokud vůbec - objednávají jen ty nejlevnější. Kdo tudy jen projíždí, možná si uvědomí, jak se ten český venkov v posledních letech proměnil. Kde spravili rozbitou nebo nesjízdnou cestu, tam k sobě mají lidé blíž, protože cesty odjakživa pomáhají obchodu i porozumění. Obecní úřady dostaly nový kabát, často se přestěhovaly do nově postavených budov, hasičské zbrojnice svítí červenou novotou a leckdy jsou největší stavbou. Právě hasičárny na mnoha místech zachraňují venkovskou pospolitost, protože tam se uchylují místní na pivo a na sousedské poklábosení, když ve vsi zavřela poslední hospoda z časů před zákazem kouření, před EET, před koronavirovými restrikcemi a před současnou energetickou drahotou. Lidé se tu dobře znají, a protože si vidí přes plot skoro do kuchyně, dokáží si vzájemně pomoci, když je třeba. Tady nikdy nikdo nezůstane sám ani opuštěný. A vietnamské krámky se svou neuvěřitelnou otvírací dobou? Ty tady všichni milují, potřebují a navštěvují. Chválabohu za ně, a to vznikly bez dotací a bez regulace. Kde jsou, tam ves nezanikne.

Města jsou na tom úplně jinak. V Praze si mohou dovolit kritizovat auta a vychovávat venkovské spoluobčany, aby si místo spalovacích motorů pořídili kola či elektroauta. Možná ty zpupné měšťany ani nenapadne, že vesničané si objemné nákupy domů vozí sami, protože ani donášková služba do všech končin nezaváží. To jen městští rozmazlenci se mohou chlubit veganskými restauracemi a záchody pro všechna pohlaví a žádat dotace na cyklostezky. Mimochodem cyklostezky podél českých vesnic taky sem tam někde postavili. Moc bych se však tím nepyšnila v místech, kde místním chybí chodník pro pěší, a ti se pak při své cestě na autobus nebo do školy pohybují po krajnici nezpevněné komunikace, zatímco kolem nich řidiči sviští nebezpečně blízko. A jen k někdo bez sociálního taktu může spílat venkovanům za nemoderní oblečení a vyčítat jim, že nedochází na dentální hygienu. Inu, tak třeba právě proto, že příjmy jsou dál od Prahy menší, zato náklady na cesty do práce a za službami neustále rostou.

Město jde kupředu zběsile, stejně jako v něm zběsile běží čas. Technické vymoženosti je ve městech lehčí podporovat. Venkov je tradiční, pomalejší a rozvážně nejprve pozoruje a vyčkává, než se ve městě osvědčí všechno nové. Jistě. Města vše urychlují, zato vesnice zpomalují. Ale rychlost přece není hodnota, které je třeba vždy za každých okolností tleskat. Hlavně když se spěchá do slepé uličky.

Na venkově je pořád základem rodina, děti, společenství, pospolitost. Když se před několika dny na čarodějnice stavěly májky, v každé vsi se kolem ní shromáždili známí, staří i mladí, rodiny s dětmi, s kočárky a psy. Všude, kde jsem se zastavila, se lidé družili a vítali jaro. Tady se tradice ještě dodržují, a jak se ukazuje, životu pomáhají. Kdysi se na venkov jezdilo pro kvalitní místní potraviny. A ejhle – ono se pro totéž jezdí na vesnici zas. A taky kvůli klidu a zpomalení. Vždyť právě proto tu lidé z měst mají chalupy a jezdí si sem na víkend odpočinout. Jak mi hezky řekl jeden z místních chlapů, co mi pod májkou nabídl špekáček opečený na ohništi: „Do Prahy jezdím pracovat, ale narodil jsem se tady. U nás ve vsi končí ulice a žijeme tu prostý život. Nechci, aby sem dorazila ta městská podivnost a hluk. Jsem tu doma a nikdy se odtud nepřestěhuju.“

Tak se nemusíme pořád někam honit, a už vůbec ne pořád dopředu. Modernizace, digitalizace, umělá inteligence a online služby jsou jen nástroji a měly by se užívat stejně - jako lopaty nebo auta. Aby pomáhaly ulehčit život. A ne je befelem povinně nařizovat a škodit.

Tento můj příspěvek by se mohl jmenovat O další jedné promarněné šanci.

Jak říkala teta Kateřina ze Saturnina: Ráda bych viděla toho bezbožníka, který by si dovolil cokoliv namítat proti tomuto zákonu. Ulehčit život občanům je potřeba, pojďme tedy podpořit tisk, který jejich cestování po úřadech a lovení razítek do knížky zjednoduší.

Než se tak stane, nabídnu vám dva otazníky, na které bych ráda znala odpověď. Odpověď od předkladatele.

Jako první mi svítí před očima vysoké sankce. Za přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu až do výše 1 milionu, podnikající fyzické osobě a právnické osobě až do výše 10 milionů. Jde o nesmyslně vysoké částky, když uvážíme, za jak marginální záležitosti mohou být uloženy.

Druhý otazník se mi rozsvěcuje u pojmu veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Vím, že právě procedurální pingpong v praxi často nadělá nejvíce škody, více zvýší náklady projektů a délku jejich realizace. Debata o počtu razítkem však zakrývá to zásadní: totiž že definice veřejného zájmu na ochraně životního prostředí i po této úpravě chybí.  

Ochrana životního prostředí není jediným veřejným zájmem (dalšími jsou například sociální smír, sociální spravedlnost, bezpečnost nebo hospodářský růst), v praxi se proto setkáváme se střety různých veřejných zájmů. Ty pak nejčastěji řeší soudní judikatura.

„Ochrana životního prostředí“ je neurčitý pojem a obsah mu dává teprve každý jednotlivý případ, tedy pokaždé se znovu ona náplň hledá a pokaždé na tuto otázku musíme novou odpověď. Obsah neurčitých pojmů se v čase i v místě proměňuje a u soudu často vidíme, že je veřejný zájem prosazován jednotlivci, firmami, institucemi i skupinami. Tyto skupiny pochopitelně hájí odlišné cíle, a tak i při aplikaci nového zákona bude docházet ke konfrontaci veřejných zájmů, jejichž nositeli je nikoliv abstraktní společnost jako celek, ale rozdílné politické, společenské a zájmové skupiny hájící a reprezentující své specifické priority. Formulace všeobecného veřejného zájmu, který by byl nadřazen dílčím společenským zájmům, není možná už jen proto, že (jak praví teorie práva) „každý veřejný zájem je jen větším či menším souhrnem zájmů soukromých.“

Tedy ani ochrana životního prostředí není veřejným zájmem absolutně nadřazeným ostatním. Ani do budoucna nebude možné vyhnout se střetům jednotlivých veřejných zájmů, neboť každý z nich vyjadřuje určitou prioritu sdílených hodnot a tyto spolu nemusí být v souladu.

Jak říká můj kolega, doc. Bohuslav Havel, „na začátku hry je veřejný zájem, ale konci hry je zájem jednotlivce, tedy soukromý zájem, který je nutně opětovně kryt tím prvním ze zájmů, totiž obecným. Veřejný a soukromý zájem jsou tak součástí jednoho kruhu – hada zakousnutého do vlastního ocasu - který nemá limitů, protože žije sám pro sebe.“

Další kolega, prof. Karel Klíma, k tomu říká, že „veřejný zájem se liší mezi jednotlivými společenstvími osob vzhledem k jejich převažujícím sdíleným hodnotám. Není však nutným požadavkem, aby tyto sdílené hodnoty byly společné pro každého jednotlivého člena společenství. Postačuje, že tyto hodnoty sdílí velká většina jeho členů.“ A jak trefně uzavírá Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl ÚS 34/03, ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti. Často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu.

V praxi se JES má posuzovat z pohledu zájmů evropských, národních, obecních, spolkových, komerčních i jednotlivců, a to vše může někdy stát, a stává, proti soukromému zájmu. Veřejným zájmem je mj. zájem na realizaci ekonomických a sociálních potřeb společnosti, soukromým zájmem pak logicky zájem na realizaci vlastnického práva jednotlivců. Dnes je soukromý zájem jako podmínka vyváženosti zmíněn v § 18 odst. 2 stavebního zákona; ten však za 2 měsíce už nebude platit.

Povinnost chránit životní prostředí má veřejná moc, čímž se někdy dostává do konfliktu jedno ústavní právo (na životní prostředí) s jiným, stejně zaručeným – s vlastnickým právem. Jeho omezení, v nejdrastičtější podobě vyvlastnění, je nejzávažnějším zásahem do práva jednotlivce vůbec; jen ve veřejném zájmu a za úplatu. Výše náhrady při vyvlastnění je mimochodem dalším bodem, o němž bychom mohli debatovat hodiny. Jaké štěstí, že se zákonem o vyvlastnění dnes zabývat nemusíme.

A jak se onen veřejný zájem prakticky hledá a zjišťuje? Na to odpovídá opět Ústavní soud ve svých nálezech, třeba v nálezu ze dne 28. 06. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04: Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů.

Čímž se ovšem opět dostáváme na začátek. Tedy k otázce, co je to ten veřejný zájem, a k odpovědi, že jím také někdy může být jeden ze zájmů partikulárních.

Prubířským kamenem tedy byly, jsou a budou zájmy. Podobně jako v politice, v rodině i ve společnosti.

Dobrá. Tak co my teď s tím. Osobně příliš nevěřím, že novela přinese zjednodušení schvalovacích procedur u důležitých projektů. Nicméně šanci se předvést v praxi jí nechci upírat a hlasovat proti nebudu. Ale má předchozí argumentace i položené táty byly adresovány především tvůrcům právě takových legislativních povrchností. Novela byla příležitosti udělat pořádek v tom podstatném, ve vymezení veřejného zájmu, které by mohlo být při schvalovacím procesu oporou. Nebude.

Nebude, protože v tomto smyslu je tento zákon zase jen další promarněnou příležitostí.

10. 5. 2023

Jako žena žiji v nejlepší možné době i zemi. Oblékám se, jak se mi líbí. Mám právo odmítnout muže, kterého nechci. Svobodně si volím partnera, počet dětí, vzdělání, práci, místo k životu, bar, jídlo, pití, dovolenou, banku, řidičský průkaz. Zákony mě stavějí na roveň muži, a pokud chci, trvám na rovnosti. Společnost a morálka mi dávají přednost jako ženě, a když chci, muži mě pouštějí sednout, otevírají mi dveře a platí za mě v restauraci. Podívám-li se kamkoliv do minulosti nebo do dnešní Afriky či do Asie, uvidím, že se tam ženám žije hůř. A přesto právě u nás rostou jako houby po dešti skupiny poblouzněných, tvrdící, že co žena, to oběť domácího a sexuálního násilí. Co tyto aktivisty pohání? Asi profesionální deformace, touha po penězích či mediální slávě.

České zákony chrání každého před útlakem, vydíráním a psychickým i fyzickým násilím všeho druhu. Trestní zákoník umožňuje ukládat i dlouhé nepodmíněné tresty. A přesto skupiny aktivistů, bojovníků za práva žen a pomýlených podporovatelů Istanbulské úmluvy matou veřejnost výmysly o tom, že četnost domácího a sexuálního násilí roste a že je třeba ty kruté chlapy stíhat přísněji. Navzdory tomu, že dnes je v českých zemích tak bezpečno, jako nebylo nikdy v minulosti, přesto volání po udávání, sledování a kriminalizaci slyším ze všech stran.

Co muž, to násilník?

Kdysi bylo normální, že manžel doma svou ženu fyzicky trestal. Dnes každá žena a každý muž dobře vědí, že týrat ženu je špatné a protiprávní. Nepotřebujeme nové zákony ani povýšence, kteří by nám na nároží kázali a uráželi názorové souputníky. Potřebujeme vzdělané, vyškolené a informované policisty, sociální pracovníky, advokáty, soudce, psychology a terapeuty, aby pomohli tam, kde je to potřeba.

K odsouzení domácího násilníka je třeba mít jasné důkazy, a pokud nejsou, žádný paragraf tomu nepomůže. Bez dobrých důkazů soud násilníka neodsoudí, což nezmění ani tisíc úmluv. Nepotřebujeme si lhát do kapsy ani silou protlačovat úmluvy, které jsou jen politickou deklarací. Stačí se podívat do zemí, jež ten nesmysl z Istanbulu ratifikovaly: v Německu nebo v Belgii počet útoků na ženy roste, místo aby se snižoval. A tyto země, kde je mimochodem čím dál běžnější třeba dívčí obřízka, nás chtějí kritizovat?

Pokud se jednou objeví kouzlo, které zbaví muže a ženy touhy ovládat druhé, ráda je budu podporovat. Takovým zázrakem však Istanbulská úmluva není. Stačí si ji přečíst, abyste prohlédli. Anebo srovnejte dvě skupiny jejích podporovatelů: aktivisté za práva žen tvrdí, že se ratifikací zlepší podmínky doma týraných žen. Zkuste jim ale někdy položit otázku, jak konkrétně? Prý telefonními linkami první pomoci, záchytnými centry a penězi pro neziskovky, tedy jim do kapes. Druhou skupinou prosazovatelů je Úřad vlády. Ten tvrdí, že jde o hezkou proklamaci, která prý nebude mít vliv na vnitrostátní právo. Důvodem ratifikace zůstává mezinárodní buzerace ve stylu: všichni ostatní už skočili z okna, a tak vy, poslední, skočte také.

Gender a převýchova

Jenomže ratifikace znamená souhlas s filozofií – a filozofie této úmluvy je pochybená. V preambuli se říká, že muži bijí doma ženy kvůli tomu, že jsou ženami. („Násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a násilí na ženách je klíčovým

společenským mechanismem nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“) Skutečně s tímhle nesmyslem souhlasíte?

Vysoce nebezpečným je termín „gender“, který anglická verze úmluvy opakuje 25krát. České právo tento pojem nezná, neboť bere obě pohlaví za sobě rovná. Genderismus jako ideologie bere vztah mužů a žen jako mocenský zápas dvou konkurenčních skupin. Namísto ideálu komplementarity a harmonie nám nutí obdobu nenávistného třídního boje. Skutečně si touhle zlou ideologií chceme zaplevelit právo, soudy, rozsudky a život?

Ještě horším nebezpečím je převýchova společnosti. Důvodová zpráva uvádí, že předcházení násilí proti ženám a domácímu násilí „vyžaduje dalekosáhlé změny v postoji široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvyšování povědomí“. Státy musí přijmout „opatření, která jsou nezbytná pro prosazování změn v mentalitě a postojích“. Cílem je „zasáhnout srdce a mysl jednotlivců, kteří svým jednáním přispívají k přetrvávání násilí“. A jak výslovně vyžaduje článek 14, smluvní státy mají „podporovat uplatňování těchto zásad i v neformálních vzdělávacích zařízeních, stejně jako ve sportovních a kulturních zařízeních, zařízeních pro trávení volného času a v médiích“.

Ideologický pamflet

Shrnuto a podtrženo: je to ideologický pamflet, který se jen zaštiťuje ušlechtilým cílem, ale nic dobrého v praxi nepřinese. Ukažte mi tvrdá data ze zahraničí, ze zemí, které úmluvu dávno ratifikovaly. Přesvědčte mě, co se v těch zemích konkrétně zlepšilo a jak se vylepšil boj s domácím násilím.

Mnoho let Istanbulskou úmluvu studuji a vysvětluji. Celou dobu jsem přesvědčena o její vysoké škodlivosti, což potvrzují informace od našich sousedů. Německo chce uzákonit nový svazek zodpovědnosti pro tři a více jedinců libovolného pohlaví a gender jako primární výchovný program proniká do mateřských škol. Takový vývoj u nás doma nechci. Proto jsem proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a v Senátu ji nepodpořím.

Psáno pro MFDnes

6. 5. 2023

https://zenyapolitika.cz/clanky/kdo-ma-chut-necht-to-zkusi-rika-o-kandidature-do-senatu-daniela-kovarova-senatorka-za-obvod-plzen-mesto

4. 5. 2023

Domácí násilí je vedle boje s podnebím a aktivistického genderismu jedno z témat, jemuž neutečete, ani když nejste jeho oběť či násilník, rodinný advokát či soudce nebo psycholog, co se nápravou raněných duší živí. A protože se o domácím násilí dnes tolik hovoří, rozhodla se Unie rodinných advokátů spolu s Justiční akademií a Nejvyšším správním soudem uspořádat seminář1 o institutu vykázání násilníků.

Vykázat násilníka z domácnosti můžete od roku 2007 podle zákona o policii2 nebo od roku 2014 podle zákona o zvláštních řízeních soudních3. Každá z obou variant má své výhody a specifická rizika: policie přijede hned, když ji zavoláte, ale neprovádí podrobnější dokazování. Na místě vyhodnotí situaci, a pokud dojde k úvaze, že došlo k domácímu násilí, ústně a bez návrhu vykáže násilníka z domácnosti až na 10 dní. Proti vykázání lze podat námitky, o nichž rozhoduje krajské policejní ředitelství. Námitky však nemají odkladný účinek, násilník musí domácnost vyklidit hned. Policejní postup lze napadnout žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u správního soudu4. O onom druhém typu vykázání rozhodne okresní soud příslušný podle bydliště oběti na základě písemného návrhu do 48 hodin bez jednání. Proti rozhodnutí soudu lze podat odvolání, o kterém rozhodne krajský soud do 7 dnů od předání věci.

Tolik stručné znění zákonů, které vypadají jednoduše. Ale praxe je jako obvykle barvitější a složitější. Proto je ideální, když se domácí násilí řeší multidisciplinárně a za účasti všech zainteresovaných – policie, rodinných advokátů, soudců, opatrovníků nezletilých dětí, psychologů a terapeutů. Pro ně je naprostou nezbytností neustálé vzdělávání a výměna zkušeností. Jako v mnoha jiných oblastech, i v této platí, že nejvíc škody napáchá nevzdělaný, laxní, znuděný a nechápající, ale i „jen“ přepracovaný nebo přetížený profesionál. Zatímco když se sejdou informovaní nadšenci se zdravým rozumem, není třeba nových zákonů, protože pomoci se dá i podle těch stávajících. Zakopený pes není v paragrafech, ale v jejich aplikaci, a tedy v lidech.

Pohled na domácí násilí se totiž mění. Tak třeba už dnes neplatí, že domácí násilí je vždy dlouhodobé a útoky se v čase stupňují. Ne vždy je prvním náznakem problému doma facka, ale ovládání a kontrola. Charakteristickým rysem zůstává černobíle jasné rozdělení rolí. Jeden z páru či v rodině je tím, kdo atakuje, kontroluje, ubližuje, deptá. Druhý ustupuje a ztrácí svobodu. Pokud se tak chovají střídavě oba a role či intenzita jejich útoků se mění, o domácí násilí pravděpodobně nejde.

Vykázání násilníka z domácnosti je ovšem jen jedním krokem, který obvykle k vyléčení vztahu nepostačí. Proto třeba na jižní Moravě provozují už mnoho let interdisciplinární týmy, které komplexně řeší dvojici z pohledu psychologického a právního, majíce na zřeteli zájem nezletilých dětí.

Neplatí také, že jediným efektem vykázání je potrestání pro domácího násilníka. Multidisciplinární týmy pracují s dvojicí násilník/oběť, byť odděleně a s každým jinak. Vykázáním získají obě strany čas a klid. Oběť k promyšlení dalších kroků a k rozmyšlení, zda násilníka opustit, zahájit terapii, změnit svůj přístup či řešit život úplně jinak. Násilník dostane čas nahlédnout na své jednání a reflektovat, že problém je spíše na jeho straně, a jak jej řešit. Ideální je práce s oběma stranami v odlišných intervenčních centrech.

Jak změnit domácího násilníka? Možná si myslíte, že je to bez jeho reflexe vyloučeno. Ale odborníci čeští i zahraniční nesouhlasí. Například v sousedním Rakousku je vykázanému povinně uloženo 6 hodin psychoterapeutických konzultací, které zajišťuje instituce podobná naší Probační a mediační službě. Každá konzultace je šancí a i povinně nařízené konzultace mají v třetině případů úspěch a pozitivní efekt. Pak také oba – oběť i násilník – mají naději. Jen násilník musí pochopit, že svým chováním vzbuzuje strach a úzkost, ztrátu identity, vinu, hanbu a trauma, jež může u oběti přetrvat mnoho desítek let.

Některý čtenář by možná pod vlivem veřejně prezentovaných krvavých případů a mediálně sledovaných kauz pochyboval o snahách násilníka převychovat, a spíš by plédoval pro jejich uvěznění na mnoho let. Jenomže často jsou domácímu násilí přítomny i děti. A s nimi jsou spojena dvě velká nebezpečí: transgenerační přenos, jež vede děti v dospělosti k opakování rodičovského chování, a riziko zákazu styku. K němu však v praxi soudy přistupují jen výjimečně.

Ještě o jednom novém fenoménu, dříve nezmiňovaném, se na našem semináři hovořilo. Existují dva krajní lidské typy: agresivní muž, který bije ženu a chybí mu vhled a sebereflexe. A potom „mrcha ženská“, která obviněním z domácího násilí chce ovlivnit opatrovnický soud v jeho rozhodování, komu po rozchodu svěřit dítě. Taková žena si někdy upřímně myslí, že je obětí domácího násilí, ale není, byť před soudem bojuje o zákaz styku dětí s otcem. Právníci a neziskovky, které se specializují na domácí násilí a pracují výlučně s jeho oběťmi, smyšlená oznámení bagatelizují, ale rodinní advokáti se s vymyšlenými obviněními z domácího násilí ve vypjatých opatrovnických sporech setkávají poměrně často.

Domácí násilí je dnes hodnotovou a veřejně propíranou záležitostí, a hodnoty a jejich univerzálnost či neuniverzálnost přece velmi hlasitě rezonují v naší společnosti. Musíme se naučit o nich mluvit a respektovat je u jiného.

Každý rok je v naší zemi vykázána z domácností asi tisícovka domácích násilníků a agresivních osob. Je otázkou, zda je to hodně málo nebo příliš velký počet a zda si přát, aby vykázaných osob bylo míň. Aktuálně se připravuje novela občanského zákoníku5, která má přinést definici domácího násilí, jež dosud v českém právu obsažena není. Můžeme se přít o tom, zda skutečně chybí. Podle mě není problém v definici, ale v důkazní nouzi, protože domácnost je synonymem pro soukromí a dění v rodině bývá subjektivní. Jenomže nelze zákonem říct, že budeme vždy věřit jen jedné straně.

To bychom potom nepotřebovali žádné soudy.

Psáno pro Rodinné listy

Toto je příklad, jak za nás, za českou republiku, pracuje Brusel: uzavře nesrozumitelnou smlouvu plnou zbytečných žvástů, které jsou až komické. Nevěříte? Něco vám přečtu:

Č. 4:

Pro každé odvětví dialogu a spolupráce podle této dohody a s důrazem na záležitosti spadající do této dohody mohou strany po vzájemné dohodě spolupracovat rovněž prostřednictvím činností na regionální úrovni nebo kombinací rámců na dvoustranné a regionální úrovni, při zohlednění regionálního rozhodovacího procesu dotyčných regionálních uskupení. V tomto ohledu při volbě vhodného rámce usilují strany o maximalizaci účinků pro všechny zúčastněné strany a o posílení účasti těchto stran přičemž co nejúčinněji využívají všech dostupných zdrojů a zajištění soudržnosti s ostatními činnostmi.

Č. 9:

1. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti během dialogů při projednávání otázek společného zájmu.

2. Strany se ve vhodných případech dohodnou, že podpoří hodnotu umírněnosti na regionálních a mezinárodních fórech.

3. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti, mimo jiné tím, že budou usnadňovat a podporovat příslušné činnosti, jakož i výměnou osvědčených postupů, informací a zkušeností.

Smlouva je to navíc z právního pohledu jednostranná: my po Malajsii chceme dodržovat lidská práva, kyberberpečnost, ochranu osobních údajů a starat se o klima (to mimochodem za situace, kdy třetinu jejich území pokrývají pralesy, zatímco my jsme si ty svoje vykáceli).

Jak je ta smlouva výhodná pro Malajsii? Jaké standardy této muslimské země budeme muset přijmout? Co chce ona po nás? Anebo ji, Malajsii, s jejími tresty smrti a tajnými procesy kritizovanými Amnesty International, tlačíme našimi požadavky na lidská práva, aby mohla využívat celních výhod? To není nic proti nadějně se rozvíjející Malajsii. To je věc principu. Je to ukázka, jak chce EU vnucovat své výstřelky pod ekonomickým nátlakem zemím, které je nechtějí a ani nejsou schopny přijmout.

Inu, ať už je to jakkoliv, mě rozčiluje jiná věc: že předkladateli nestojíme ani za to, aby nám předložil česky psaný a srozumitelný text. Buď je tak nesmyslně napsaný bruselštinou, anebo je hanebně přeložený.

Tento text by neobstál v žádné škole, při žádné maturitě, v žádné slušné redakci a v žádné firmě. A nás to ani neudiví.

A my, senátoři, ho poslušně schválíme, jako kdybychom ho ani nečetli.

(To jsem přednesla na dnešním jednání Senátu při projednávání ratifikace zmíněné smlouvy).

19. 4. 2023

https://www.youtube.com/watch?v=IByieNNZ9xU

12. 4. 2023

Daniela v Deníku Plus 31.3.2023

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o normách pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení se ženami a muži a rovných příležitostí pro ženy a muže v otázkách zaměstnání a povolání a o zrušení článku 20 směrnice 2006/54/ES a článku 11 směrnice 2010/41/EU

Existují dva pohledy na rovnost. První je rovnost na startovní čáře, rovnost v šancích; slovy obou dnes projednávaných tisků „v příležitostech“. Stejné startovní čáry, stejné právo, stejné tabulkové platy, stejné možnosti už dávno máme.

Tím druhý přístupem je rovnost ve výsledku, v cílové rovince. I když se dnes tváříme, že mluvíme o rovných příležitostech, ve skutečnosti mluvíme o rovnosti v cíli, ve výsledku.

Požadujeme stejné platy, stejné výkony, paritní rozdělení péče o děti, u obou pohlaví kojení, porody, funkce, počet žen na traktorech, na jeřábech, ve vedoucích funkcích, v drogových odvykačkách, ve věznicích a v domovech důchodců. A taky mimochodem v Senátě.

To lze udělat jen tak, že zošklivíme hezké a sebereme úspěšným. Anebo že něco ženám nakážeme a mužům zakážeme.

Statisticky máme doloženo, že ženy se dožívají vyššího věku, jsou zdravější, mají ve škole lepší známky, jsou ochotnější, přizpůsobivější. Mimochodem od učitelů obojího pohlaví dostávají holčičky ve všech předmětech lepší známky.

Chlapci jsou odvážnější, agresivnější, nejmocnější, více riskují, více pijí. A i v přírodě se samečkové dožívají vyššího věku. Tyto rozdíly chceme také setřít?

Rovnost na startu byla vyřešena už dávno srovnáním právního postavení. A rovnost v cíli? Mimochodem všechny čtyři nedávno zkrachovalé banky byly perfektní v personální politice zvýhodňování žen a slabších skupin. A co jim to přineslo dobrého?

Víte, v rovnost pro ženy zmiňujeme jen tam, kde se nám to hodí. Vadí někomu, že modelky a pornoherečky berou vyšší platy než modelové a pornoherci?

Zveličujeme význam jednoho atributu – odměny, a přitom zapomínáme, že existují i jiné: laskavost, vlídnost, péče, pomoc, úsměv, děti, rodina.

S cílem prosazovat rovné příležitosti pro ženy a muže přišla vláda ČR už před čtvrt stoletím, když v roce 1998 schválila „Akční plán pro rovnost žen a mužů“.

Hezkou tečku zveřejnil 20. března 2023 NKÚ: Dotace na genderové audity: vydané peníze ke snížení rozdílů v postavení žen a mužů na trhu práce příliš neposloužily

https://www.nku.cz/cz/pro-media/tiskove-zpravy/dotace-na-genderove-audity:-vydane-penize-ke-snizeni-...

Nechala zpracovat analýzu obou směrnic, z níž vyplynulo:

- Jde o zbytečný zásah Evropské unie do vnitrostátních záležitostí. Není úlohou EU diktovat vnitrostátní politiky týkající se diskriminace v různých oblastech. Tyto otázky jsou vždy lépe řešeny na vnitrostátní úrovni, kde mají národní vlády a instituce lepší porozumění jedinečným sociálním a kulturním kontextům, ve kterých působí.

- Snaha nadiktovat normy chování a jednání zvnějšku může naopak způsobit protireakci, která přirozený stav a vývoj v daných kulturních a společenských otázkách zcela rozvrátí. Aktivistický přístup k řadě podobných otázek často vede k tomu, že většinová společnost, která není zpočátku vůči dané problematice nijak vyhraněná a menšiny běžně toleruje se snaze o svou násilnou převýchovu „vzepře“.

- Diskriminace navíc není to stejné, co vnitřní osobní názor. Požadavek nediskriminace je často zaměňován s požadavkem (vnitřního) souhlasu či ztotožnění s danou menšinou či společenským fenoménem. Těžko můžeme ale například po muslimských věřících požadovat, aby nadšeně přijímali členy LGBT komunity.

- Navrhovaná směrnice je založena na chybném pochopení diskriminace. Diskriminace není vždy úmyslná nebo zlomyslná a směrnice může svými striktními pravidly a nařízeními narušovat schopnost rozhodovat na základě legitimních kritérií. Může vést k situaci, kdy jsou jednotlivci vybíráni např. na pracovní místa právě na základě své identity, nikoli na základě svých kvalifikací nebo zkušeností.

- Jde zbytečné a zatěžující předpisy, které ve svém důsledku mohu často vést k účelové šikaně například zaměstnavatelů či poskytovatelů služeb.

- Mohly by vést k porušování práva na svobodu vyznání. Věřící církví, které neuznávají stejnopohlavní manželství, by mohli být považováni za diskriminující, pokud by odmítli zaměstnat osobu či poskytnout jí služby za okolností, které by byly v rozporu s jejich vírou a náboženským přesvědčením.

- Problematická je snaha EU pomocí směrnice zvýšit frekvenci „oznamování“, tedy udavačství a denunciace, což přímo souvisí s již zmíněnou účelovou šikanou. Česká společnost je vzhledem ke své minulosti navíc přirozeně skeptická a citlivá v okamžiku, kdy se jí snaží někdo zvenku převychovávat, většinou proto takové snahy vedou k ještě větší zatvrzelosti v dané záležitosti.

- Normy jako tato představují potenciální hrozbu např. pro rodinné podniky, které mohou mít odlišné pracovní postupy a nemusí být schopny dodržovat ustanovení podobných nařízení, aniž by to poškodilo jejich podnikání.

- Antidiskriminační třeštění rovněž podporuje kulturu politické korektnosti a vnitřní cenzury, kdy se lidé bojí vyjadřovat své názory a přesvědčení z obavy, že budou obviněni z diskriminace. Vede to ke konformismu a fenoménu skupinového stádního myšlení.

Jan Ferenc 9.3.2023 (Neviditelný pes) a info o průzkumu o tom, co chtějí muži a co ženy: „Pojem genderová rovnost je zavádějící. Nejde o to, aby se zacházelo se ženami jako s muži, ale o to, aby se se ženami jednalo jako se ženami, neboť jenom tak mohou dosahovat toho, co muži.“

Ženy si v zásadě nepřejí postavení na roveň mužů. On by to byl také holý nesmysl. Ženy nejsou muži a většina z nich se jimi nikdy nestane. Po nás, mužích, což zde píši s vědomím, že jsme stále ještě dominantním pohlavím ve vedoucích a rozhodovacích pozicích, se naopak žádá, jak průzkum dokládá, býti k ženám empatičtější. Chce se, abychom hlouběji chápali jejich odlišnosti a porozuměli jejich specifickým schopnostem, které spočívají více v intuici než v analýze a syntéze. V citlivosti a předtuše než v matematických modelech. Abychom, když jsme šéf, pochopili tyto jejich přednosti jako vklady pro podnikání, a když nejsme a šéfem je žena, tak v podstatě totéž. Nechť jsou za stejnou práci stejně zaplaceny. A těm, které „to chtějí“, budiž to umožněno bez překážek a předsudků. Ale ne jako chlapům, ale jako ženám.“

A to nemluvíme o transgender sportovcích.

Tohle skutečně chcete, milé, báječné, okouzlující, šikovné české ženy?

30. 3. 2023

Na co mi v Senátu dnes ráno nebylo umožněno se prezidenta zeptat.

30. 3. 2023

27. 3. 2023

Víte, co je to mediace? To k vám přijde rozhádaný manželský pár a chce po vás, abyste ho rozsoudili. Jenomže mnoho sporů se rozsoudit nedá a správný mediátor nehledá pravdu, ale porozumění. A tak umožní každé ze stran, aby se vyjádřila, popsala svůj pohled na věc, klidně vyložila své stanovisko a nechala druhou stranu dospět k pochopení a porozumění. Anebo alespoň k toleranci, protože bez ní diskuse ani život neexistuje. Pojďme si pravidla mediace převést na horkou aktualitu dnešních dnů.

Na českých veřejných budovách už rok vlají dvoubarevné ukrajinské vlajky. Jedni je nadšeně velebí jako výraz solidarity a sounáležitosti, značí si jimi klopy sak a profily na sociálních sítích a pohrdlivě se vyjadřují o každém, kdo nesmýšlí stejně žlutomodře. Jiní by na jejich místě radši viděli vlajky české a polohlasně namítají, že čeho je moc, toho je příliš. Tvrdí, že nikde v zahraničí cizí vlajky města v takovém masovém měřítku nezaplavují a že naši úředníci nemají právo o tom bez podpory lidí rozhodovat. Vlajkové kauzy posledních dní jsou vrcholem ledovce, který se jmenuje svoboda slova a právo na vlastní názor. A taky jsou příkladem špatně vedené diskuse, která se v naší zemi poslední tři roky zapomněla vést.

V normální společnosti je normální mít na věci a události různé názory. Někdo chce vlajky na budovách veřejných institucí věsit, jiný sundávat a nemít žádné nebo věsit vlastní či jiné. Někdo si myslí, že cizí vlajka mobilizuje odhodlání české veřejnosti, jiný soudí, že takový prapor naopak provokuje, demoralizuje a ve věci solidarity s trpícími působí spíše kontraproduktivně. Lidé nejsou stejní a na žádnou věc nemají všichni stejný názor. To jen omezenci si myslí, že lidé musí či mají myslet a soudit stejně. Věřte, že shodně nikdy nemyslí. Na každou věc, na každou situaci a každou událost mají lidé rozdílné pohledy podle svých zkušeností, hodnot, preferencí a zejména zájmů. Na filmy, na knihy, na cizí země, na podnebí, na krásu, na hudbu, na ideální teplotu nebo na vhodný večerní program.

Lidé se mohou svými pohledy na věc obohacovat, když se debata vede slušně a kultivovaně. Anebo se jimi mohou mlátit po hlavě, pokud se zamilují do své pravdy a do svého pohledu na svět. A zejména když o té své pravdě jediné chtějí přesvědčit i druhé. Anebo ty druhé povýšeně soudit. Dokonce mohou mít různé skupiny lidí na zásadní politický či společenský problém pohled velmi podobný, ale liší se v názoru, jaká cesta vede k vyřešení onoho problému.

Úkol státu, elit, vlády a politiků je přispívat ke kultivované diskusi a nerozdělovat lidi na majitele jedné pravdy a tisíce lží. Kde jsou ti naši nejvyšší, nejznámější a nejpovolanější? Proč je neslyším, jak zklidňují vášně, jak je mírní a jak debatu moudře moderují? Jaká škoda, že kolem sebe příklady dobré politické, vyjednávací a mediační praxe nevidím. Tak tomu bohužel je i v otázce ukrajinských vlajek. Je přece v pořádku spolu mluvit a vysvětlovat si různé pohledy na věc. Nikdo by neměl druhému ani zakazovat jeho názory, ani je vylučovat z veřejné debaty. Je v pořádku tvrdit, že vlajky na každém rohu chci vidět, a uvádět důvody, které můj názor podporují. Ale stejně v pořádku je nesouhlasit a třeba se ptát na legislativu, která vyvěšování státních vlajek na veřejných budovách upravuje. A taky nechat zaznít i opačné názory, které říkají: Podle mě je těch žlutomodrých vlajek ve veřejném prostoru příliš a na veřejných budovách mají viset zejména české vlajky.

Umlčovat debatu se dříve či později vymstí. Někteří lidé mají pocit, že se jim cpe něco pod nos a jejich názor nikoho nezajímá. Jiní, že musíme demonstrovat, kde stojíme a koho podporujeme. Tak nechme zaznít všechny názory, protože lidé na tu různost mají právo.

A mají právo prohlásit třeba i to, že chtějí ty cizí vlajky z veřejných budov už sundat.

Anebo aspoň vyprat.