To si myslím

Zničí nás třetí světová válka, nelegální migrace, neochota mít děti nebo pohodlnost konzumní společnosti? Možná žádný z těch obvyklých strachů a děsivých prognóz. Mladé generace na celém světě totiž ohrožuje navíc ještě další nebezpečí. Je jím digitální demence1 způsobená chytrými telefony a pobytem ve virtuální realitě.

V posledních zejména třech letech pozorujeme kolem sebe alarmující zhoršování stavu mladé generace v mnoha sledovaných a odborně zkoumaných parametrech. Období covidových restrikcí s mnohaměsíčním uzavřením škol, s omezením sociálních kontaktů a s přechodem vzdělávání a komunikace do online prostoru završilo fázi stěhování podstatné části mladé generace od fyzického společenského setkávání a kontaktní komunikace do únikové náhradní reality. Aktuální trendy tzv. digitalizace a oficiální podpory tzv. online výchovy a online vzdělávání ruku v ruce s masivním rozvojem „chytrých“ telefonů v průběhu posledních deseti let způsobily, že ani po skončení restrikcí a lockdownů se nejmladší generace nevrátila k opravdovému bezprostřednímu způsobu soužití, existence a života, naopak již zůstává ve společenské izolaci a žije prakticky nepřetržitě v napojení na elektronické komunikační prostředky.

Ačkoliv mnozí moderní podporovatelé počítačových technologií jásají, způsob života nejmladší generace nese dokladované a tvrdými daty2 podporované hrozivé důsledky, vyplývající z nadužívání digitálních technologií a jejich vlivu na stále evidentněji nedostatečně vyvinutý mozek.

Návykovost chytrých telefonů

Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně (dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně). Vztah k telefonu a k digitálním informacím se stává závislostí. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma3. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 v ČR trpělo 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí4. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20235 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List

papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity6. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv. Na zeměkouli se sice lidé liší v přístupu k čisté vodě, ale nikoliv v přístupu k chytrým telefonům a k sociálním sítím.

Používání digitálních technologií způsobuje jednoznačně diagnostikovatelné a popsané změny v neurologickém fungování mozku: mění způsob, jak mozek přebírá a procesuje informace, což změní neurochemické procesy a trasy v mozku, čímž podkopává evoluční schopnosti mozku a přirozený proces, jak se mozek učí a myslí. To způsobuje tvorbu závislosti, nárůst výskytu psychických a fyzických poruch – úzkosti, depresí, ADHD, asociálního chování, poruch spánku a stravování, hloupnutí, poklesu IQ, neschopnosti řešit a přemýšlet.

Z výše uvedených důvodů Americká pediatrická akademie a WHO ohledně digitálních technologií doporučuje:

- Žádné obrazovky pro děti do dvou let, pro děti do pěti let maximálně hodinu denně, a to za dozoru dospělého.

- Pro děti starší 5 let maximálně 2 hodiny denně se supervizí, nikdy během jídla, a nikoliv hodinu před usnutím.

Není náhodou, že vlastníci největších sociálních médií (např. Bil Gates, Steve Jobs, Tim Cook) nedovolují svým dětem a malým rodinným příslušníkům je používat. Právě proto mnohé státy přistupují k legislativní úpravě digitálních technologií, zejména s ohledem na

mladou generaci. Například Francie, Austrálie, Čína nebo Uganda vydaly zákaz mobilních telefonů ve školách a všude tam, kde se vyskytují žáci mladší 16 let, dále absolutní zákaz mobilních telefonů při kterékoliv přednášce. Čína zakazuje videohry dětem do 12 let a všem dětem po večeři. Je sporné, zda jít zrovna touto cestou, ale je zároveň evidentní, že alarmujícím trendům je nutno čelit.

Pochopitelně můžeme vést učené debaty, v nichž budeme pečlivě odlišovat digitalizaci, digitální média, chytré telefony a sociální sítě. Určitě existují lidé, kteří hrozbu digitální demence bagatelizují obecným tvrzením, že digitální média jsou jako každý nástroj dobrým sluhou, ale zlým pánem. Faktem však je, že mladá generace na celém světě si již nedovede představit svůj život bez chytrého telefonu. Pro obrovskou část populace by ztráta mobilního telefonu byla horší bez ztráta peněženky nebo klíčů od domova. Stačí jediný pohled na cestující ve voze městské hromadné dopravy či vlaku, který nás přesvědčí o tom, kam směřují pohledy většiny cestujících. Vlaky byly dříve plné cestujících, kteří si povídali s náhodným spolupasažérem. Dnes je v mnoha vozech ticho přerušované telefonními hovory z chytrých telefonů. Není výjimkou, když dvojice nebo kamarádi v restauraci sedí mlčky, zahleděni na obrazovky svých smartphonů. Podobných příkladů vidíme kolem sebe každý den a na každém kroku. Společenské i zdravotní časopisy se předhánějí v doporučeních, jak si nařídit digitální detox7. Jak se lze na mnoha místech dočíst8, „digitální demenci lze předcházet. Důležité je omezit používání technologií a sociálních médií a dbát na to, aby fyzická aktivita a zdravá výživa byly součástí vaší každodenní rutiny. Kromě toho je důležité dělat si přestávky od technologií a rozvíjet zdravý životní styl.“ Toho však už mnoho lidí není schopno. Nemoc postupuje, ohrožuje, ubližuje.

Podpora pádu do propasti

Dnes máme černé na bílém, co každý z nás ví: komunikační sítě jsou silně návykové. Jejich zájmem, zájmem jejich provozovatelů, je udržet nás na nich co nejdéle. Jejich zákaz je nereálný. Legislativní zákaz mobilních telefonů pro děti patrně taky. Tento cíl je úkolem pro jejich rodiče.

Český stát má v prioritách spoustu položek. Digitalizaci podporuje na všech frontách. Postupně ustupuje z komunikace personální či papírové, a naopak upřednostňuje komunikaci digitální. Mnoho záležitostí dnes v Česku vyřídíte jen prostřednictvím počítače. Banky ruší papírové příkazy a kamenné pobočky. Česko dnes chce posilovat fyzickou odolnost, podporovat sport a přidávat hodiny tělesné výchovy. Ale na tu položku nejdůležitější nepamatuje: na mozky, na hlavy a na duše našich dětí. Vláda nepovažuje sociální komunikační sítě za takový problém, aby jej chtěla řešit legislativní cestou. Sluší se říct – bohužel, navzdory tomu, že digitální technologie jsou stejně návykové jako heroin.

Někdo by možná řekl, že výchova mladé generace je úkolem rodičů a že právě oni mají dbát na to, aby si jejich potomci zbytečně nespálili mozky ještě před dospělostí. Otázka zní, zda rodiče o tom nebezpečí vůbec vědí. Na pískovištích, na dovolených či v restauraci můžeme vidět maličké děti, které bravurně obsluhují dětská digitální zařízení. Výrobci tabletů a chytrých telefonů už běžně produkují jednoduché verze tabletů a chytrých telefonů určené pro nejmenší batolata. A rodiče, kteří na to mají, jim je kupují, aby děti zabavily. Kdysi je

posadili před televizi, ještě nedávno jim pustili z videokazety animovaný film. A dnes dítko dostane malou obrazovku jako lízátko s heroinem. Vědí vůbec rodiče o riziku digitálně demence?

Podle mě dosud nevědí, protože výše uvedené informace, data a alarmující výsledky nejsou dosud obecně známé. Jen psychologové, učitelé a neurologové už vědí9. Je proto třeba o nebezpečích začít mluvit, a to hodně nahlas. Tohle je téma, jemuž bychom se měli věnovat namísto umělých kampaní za hlouposti nebo výjimečnosti, které se v populaci vyskytují ojediněle.

Jaké kroky se nabízejí?

- Společný a koordinovaný postup odborníků ze všech oblastí, které mohou přinést poznatky a tvrdá data o negativních důsledcích moderních technologií a pobytu v online prostoru;

- Upozornění rodičům a plošná kampaň směřovaná veřejnosti, která upozorní na neblahý vliv moderních technologií na duševní rovnováhu a mozkovou, intelektuální a komunikační schopnost lidí, kteří s digitálními technologiemi pracují, zejména těch nejmenších a nejohroženějších, jejichž mozek se pod vlivem sociálních médií nemůže plnohodnotně rozvinout;

- Zdrženlivost zodpovědných orgánů a vedení země při úvahách o podpoře digitalizace;

- přijetí efektivních doporučení, která by vliv komunikačních sociálních médií na mozkovou a společenskou aktivitu mladých eliminovala;

- podpora autentických forem komunikace a učení u dětí a mládeže, tedy čtení, vyjadřování, společenskému kontaktu a samostatnosti a nezávislosti na berličkách nápověd z internetu.

Možná ještě není pozdě. V každém případě je nejvyšší čas. Nejde přece o nic zanedbatelného. Jde o naše děti. Jde o budoucnost.

I proto jsem napsala tento článek.

Poznámka:

Na půdě Poslanecké sněmovny se dne 19. září 2023 uskutečnil seminář věnovaný psychopatologii mládeže, na němž odborníci prezentovali tvrdá data a závěry ze srovnávacích výzkumů prováděných po celém světě. Výše uvedené závěry, tvrzení, informace a doporučení čerpají mj. z tohoto setkání a z informací na tomto semináři publikovaných. Autorka děkuje všem vystupujícím, jejichž informace jen potvrdily zkušenosti a empirická zjištění jednotlivých členů a odborníků pracujících s rodinami, s dětmi a s mládeží.

4. 10. 2023, Deník TO

https://denik.to/digitalni-demence-mlade-generace/

Dobrý den, přátelé, milí sousedé, podporovatelé.

Včera to byl právě rok, kdy jste mě zvolili do Senátu za senátní obvod č. 7 (Plzeň – město.). Jsem v Senátě za vás. Jen od vás jsem povinna přijímat úkoly, nikomu jinému nejsem zavázána a nikdo jiný mě nemá co řídit. Jen vy, moji sousedé, moji voliči. A já vím, že tady je svět ještě normální.

To nejdůležitější, co máme na práci, je péče o blízkost, sounáležitost, pospolitost, o vzájemné vztahy, o setkávání, o komunitu. Proto jsem vás dnes pozvala, abyste to výročí se mnou oslavili.

Já si jsem vědoma, za koho v Senátě mluvím a koho reprezentuji. Vždycky se sem budu vracet a čerpat rozumy a podporu a třeba i slyšet kritiku od lidí, kteří mě podporují, nikoliv od nějakých funkcionářů v Praze. Nechci hrát senátní hry, v každé chvíli vím, že tam nejsem za stranu nebo za zájmovou skupinu, ale za své blízké, za sousedy a podporovatele, za lidi s normálními starostmi, za vás.

Přestěhovala jsem se sem, do Štěnovic, v roce 1995, žiju tu 28 let, zamilovala jsem si to tu, našla tu přátele, cítím se tu doma, ráda se s vámi vídám a ráda navštěvuji zdejší akce. Tohle vše se zintenzivnilo během posledního roku a půl, od odhlášené mé kandidatury. Uvědomuji si to pokaždé znovu, pokaždé znovu tu nacházím nové zážitky. A za to chci velmi poděkovat tomuto krásnému kraji a lidem, kteří tu bydlí. O tom všem, jaké mám kořeny, s čím jsem sem přišla do styku a co mě utváří a naplňuje, o tom jsem napsala knížku, která právě vyšla. Je to sborník mých textů, příspěvků, článků a vystoupení.

Mám za sebou první rok a končím Děkovné turné, v jehož průběhu jsem absolvovala 13 výjezdů do svého senátního obvodu. Pro mnohé politiky zvolením skončí jejich aktivity. Já pokračuji, jezdím, spím ve svém obvodě, navštěvuji hospůdky, krámky, návsi, lavičky, hřbitovy a knihovny, nakupuji to, co kupujete vy. Na Obecním úřadě ve Štěnovicích mám kancelář, kde jsem každé liché pondělí od 9 do 11 hodin. Už rok sem za mnou chodí lidé, řešíme jejich problémy, sdělují své pohledy na svět. Ke mně není třeba se objednávat. Na svých webových stránkách www.NormalniDaniela.cz zveřejňuji své názory, texty, všechny dokumenty, vystoupení v Senátě, zpravodajské zprávy, návrhy svých usnesení. Něco se mi podařilo už během prvního roku, například jsem iniciovala ustavení senátního Podvýboru pro rodinu. Nepodařilo se mi přesvědčit Senát, aby začal oceňovat dlouholetá dobrá manželství, a tak jsem se této iniciativy chopila sama. Vyhledávám manželství hodná ocenění, jezdím za nimi po svém obvodu, ale i po celé republice. Nechápu, proč se od této iniciativy distancoval Senát. Asi mu na rodině nezáleží. Pro mě jsou ale všechny setkání krásným a obohacujícím zážitkem. V letošním roce jsem našla a ocenila takových manželství 10.

Dostávám spoustu dopisů, obracíte se na mě telefonicky, osobně, elektronicky. Zde je základní statistika za první rok:

- Žádosti o radu a o pomoc: 195

- Podněty, podklady k zákonům, informace: 1765

- Připomínky k mé práci: 74

- Poděkování a vyjádření podpory: 368

Děkuji vám za vaši pomoc a podporu. Ve všech aktivitách budu pokračovat i nadále.

Vaše Normální Daniela

Projev přednesený na Obecním úřadě ve Štěnovicích dne 2. října 2023 na setkání s občany u příležitosti prvního výročí zvolení Daniely Kovářové do Senátu.

2. 10. 2023

Přiznám se vám: nekoukám se na televizi a neposlouchám rozhlas. Nekoukám na žádné programy a stanice, což činím od jara roku 2020, kdy jsem vypnula covidové šílenství kvůli své duševní rovnováze, a už jsem se ke sledování televize nevrátila. Přesto platím daň z rozhlasu i z televize, které se eufemisticky říká koncesionářský poplatek, ačkoliv jsem nikdy o žádnou koncesi nežádala a ke sledování televize nikdo žádnou nepotřebuje. Ve skutečnosti to je televizní daň. Daň, kterou teď ministr kultury chce zvýšit.

Ministr kultury je členem pravicové ODS, která před volbami slibovala, že daně zvyšovat nebude, na což nalákala spoustu voličů, jež jí dali hlas. A titíž voliči teď s údivem zjišťují, že budou platit daň nejen z televize, na kterou se jako já nedívají, ale že ve skutečnosti půjde o daň z přístupu k internetu. Co to znamená? Že ministr kultury chce na státní rozhlas a státní televizi víc peněz.

Víc peněž pochopitelně požaduje každý ministr, podobně jako každý ředitel každé instituce. Otázkou číslo jedna je, proč by v dnešní ekonomické situaci měla dostat právě státní média o čtvrtinu víc peněz, když všechny státní instituce mají nařízeno šetřit. Česká televize a Český rozhlas se svou tvorbou nijak moc neliší od soukromých televizních a rozhlasových stanic. Vysílají pořady slušné, průměrné, výborné i úplně debilní. Vysílají reklamy jako komerční televize. Vyrábí, koprodukují i nakupují dokumenty, mýdlové opery a sportovní přenosy stejně jako soukromá média.

Redaktoři a novináři běžně přestupují z komerční sféry do soukromé a nazpět a o jejich nezávislosti se dá jen vtipkovat, protože absolutní nezávislost reálně neexistuje. Redaktor může být nezávislý na penězích, pokud mu jeho rodiče odkázali miliardy. Novinář může být nezávislý na alkoholu a na cigaretách, pokud je abstinent a nekuřák současně. Já jsem senátorkou nezávislou na politických stranách, protože jsem kandidovala sama za sebe a bez jejich podpory. Ale žádný člověk není absolutně nezávislý. Každý je závislý na svých znalostech a dovednostech, na prostředí, ze kterého vyšel, na hodnotách, které vyznává, na síti svých známých, přátelích a rodině a na mnoha dalších parametrech. I na své výšce, váze, fyzických dispozicích.

Pyšnit se nezávislostí ve sféře médií je stejně pitomé jako nepravdivé. Hodnotou, jež by nás v této diskusi měla zajímat, není nezávislost, protože by bylo zapotřebí definovat, na čemže to onen redaktor nebo médium není závislé. Na penězích? Na ohlasech? Na sledovanosti? Na úhlech pohledu? Na vládnoucí politické garnituře? Na tradicích? Na moderních trendech? Takových závislostí můžeme vysledovat tisíce. Některá média je dokonce ani nezakrývají a kdysi měly své noviny i politické strany.

Důležitější hodnotou než nezávislost je pluralita. Různorodost názorů a pohledů na téma, na život, na události a na děje. A v této hodnotě právě Česká televize a Český rozhlas pokulhávají, a že by dávaly prostor všem stranám sporu a hlasům, které ve veřejnosti rezonují, se hezky (ne)ukázalo právě v době covidových restrikcí, pak v prezidentských volbách a naposledy ve válce na Ukrajině.

Takže znovu a tentokrát bez příkras a otevřeně: máme státní rozhlas a státní televizi, jejíž redaktoři už mnoho let papouškují v mnoha situacích jednu jedinou pravdu (tu svou) a názorové oponenty buďto urážejí, nebo je radši do studií ani nezvou, jiný pohledy na věc nezobrazují a neuvádějí. Dvě třetiny lidí dnes proto koukají na jiné zdroje, a tak se ptám, zda

skutečně musím ze svých daní platit Český rozhlas a Českou televizi. Já ji totiž k ničemu už tři roky nepotřebuji.

Co vy, milí čtenáři? Vy ji potřebujete? Anebo vám důležitá zpravodajství a informace přinese i jiný informační či mediální kanál?

I kdybyste si na mou otázku odpověděli ANO, pak je nejvyšší čas vymyslet jednodušší a přehlednější způsob financování. Víte vůbec, kolik je výjimek v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání a kolik všechny daňové poplatníky stojí agenda spojená s výběrem a s exekucemi? A tak navrhuji:

1. Českou televizi a Český rozhlas zrušit. Majetek České televize lze určitě velmi dobře prodat, kmitočty se mohou poskytnout žadatelům o licence.

2. Pokud by měla obě média dál existovat, pak navrhuji zásadní změny: ponechat základní zpravodajství, dokumenty, vzdělávací pořady, ČT24 a ČTArt a zakázat nakupování reklam. Pak lze zrušit i všechny mediální rady a televizi i rozhlas může řídit ministr kultury.

3. Financování pojďme zavést přímo ze státního rozpočtu a žádné televizní a rozhlasové poplatky nebudeme potřebovat.

Pak by bylo řízení i financování jasné, přehledné a jednoduché. Nebo je ještě jedno řešení. Pokud v oblasti vysílání existují nějaké jasně definovatelné veřejné statky, nechť jsou na jejich obhospodařování vypsány veřejné soutěže na granty (státní zakázky na plnění konkrétních úkolů - vysílání pro školy, pro menšiny, vyšší kultura apod.). Taky nemáme žádné státní noviny, žádnou státní tiskárnu knih a žádné státní nakladatelství. A žádný státní internetový server. Tak proč máme mít státní rozhlas a státní televizi?

Ten kočkopes, který ministr kultury navrhuje, je komplikovaný a úplně pitomý. Skutečně nemáme jiné problémy, než v dnešní době řešit právě tohle? Hlavně se přitom, pane ministře, neohánějte nezávislostí. Ta totiž neexistuje a o ni tu stejně vůbec nejde. Nakonec jde vždycky o to jedno – o peníze. A také o vliv a o moc.

30. 9. 2023

"Poučení z dějin je následující: velmoci vždy měly a vždy budou mít jen své zájmy. Spojenectví s nimi potrvá jen tak dlouho, dokud to bude výhodné pro ně. Smlouvy nesmlouvy, spojenci nespojenci, sliby nesliby.

Pamatujme si to. Pamatujme si to dobře."

To jsem řekla dne 29.9.2023 na vzpomínkovém setkání u příležitosti 85. výročí podpisu Mnichovské dohody v Zeleném salónku Kolovratského paláce, kde byla Mnichovská dohoda předána české vládě.

S Vlastimilem Veselým, zakladatelem Společnosti na obranu svobody projevu, jsem si povídala o Istanbulské úmluvě, o svobodě projevu, o rodině, o Senátu a vůbec o podivné době, ve které žijeme.

https://www.youtube.com/…-Pk

¨23. 9. 2023

V životě řešíme každý den, každou hodinu, každou minutu různá dilemata. Říká se tomu rozhodování.

Rozhodování je vždy volbou a jediným kritériem při této volbě z různých možností, které připadají v úvahu, je míra výhodnosti. Snažíme se poměřit výhodnost různých variant a pak zvolíme tu výhodnější. Každý podle svých kritérií.

Rozhodování můžeme rozdělit do dvou hlavních zásadních kategorií, které nikdy nelze směšovat ani zaměňovat. Těmito kategoriemi je rozhodování individuální a rozhodování kolektivní. Individuální rozhodování znamená, že se rozhodujeme sami, ze své vůle. Podle vlastní úvahy o tom, které rozhodnutí je pro nás výhodnější. Termín kolektivní rozhodování budí dojem, že rozhoduje kolektiv. Ale není tomu tak. Znamená to, že se rozhoduje o kolektivu. Jde o přijetí rozhodnutí, které je vůči kolektivu a jeho členům závazné a vynutitelné.

Nejklasičtějším příkladem kolektivního rozhodování a nejklasičtější institucí je stát. Marxistická teorie nás učila definici státu jako formy organizovaného násilí jedné třídy nad druhou. Sám princip tříd je projevem opovržení vůči člověku a jeho jedinečnosti. V tomto ohledu je třídní teorie stejně nehumánní jako kastovní zřízení, popř. jako pohlížení na některé lidi jako na majetek (například v otrokářství nebo v nevolnictví).

Ale i když odmítneme třídní teorii, zůstává nám onen fenomén organizovaného násilí. Stát takovým vynucovacím nástrojem za použití násilí skutečně je. První státní útvary v dějinách rozhodně nevznikaly dohodou, při níž by se obyvatelé domluvili na společném projektu, třeba lovu nebo zavlažovacím kanálu. Naopak, všechny

státní útvary vznikly jako institucionalizované útvary těch, kdo se při vzniku společenských struktur ukázali jako nejsilnější, většinou z hlediska hrubé síly. Tito vítězové potřebovali ke svému udržení a formování struktury a instituce, ze kterých se postupně vyvinuly moderní státy. O sílu a o moc jde i v dnešní době. I dnes státy fungují jako nástroje donucování a organizovaného násilí. Předesílám, že to neříkám s opovržením, ani jako odsudek, neboť si uvědomuji v určitých velmi speciálních případech jeho nezbytnost. Říkám to jako konstatování faktu.

Násilím nebo jeho hrozbou, hrozbou sankcí, trestů či pokut státy dosahují svých cílů. Bez hrozby donucení by rozhodně nemohly fungovat zákony, pravomoci veřejných institucí, výběr daní ani silové složky státu. V této debatě však zatím nepadlo absolutně klíčové slovo, které musíme použít, pokud chápeme jedinečnost a individualitu každého z nás. Tím slovem je svoboda.

Je zajímavé, a ne zrovna intuitivní, že míra svobody jednotlivce závisí méně na formě kolektivního rozhodování (například diktatura kontra parlamentní demokracie), ale daleko více na tom, o čem všem budeme moci rozhodovat individuálně, každý za sebe, a o čem všem se bude rozhodovat kolektivně, za použití státních institucí.

Na doložení tohoto zdánlivého paradoxu uvedu tento příklad: Představte si, že si my tady v tomto městě každý večer odhlasujeme, co si zítra oblečeme na sebe. Například zítra přijdeme všichni v plavkách. A pozítří v leginech. Bylo by to demokratické? Jistě bylo. Bylo by to v pořádku? To tedy nikoliv, protože o tak soukromých, osobních, individuálních až intimních věcech se hlasovat nesmí. Tragickým paradoxem je, že o tom, o čem se bude rozhodovat kolektivním rozhodováním, se rozhoduje formou kolektivního rozhodování. A kapři – držitelé moci – si jen málokdy sami vypustí rybník.

Jak zní závěr? Abychom mohli žít v pospolitosti, musí existovat základní shoda na tom, co lze označit za veřejný zájem a veřejný statek. Tedy na tom, co bude předmětem veřejného rozhodování, kdy je zdůvodnitelné a oprávněné použít násilí, a do čeho naopak veřejné instituce nebudou smět strkat nos a co tedy bude doménou svobodného, individuálního rozhodování.

Společenská smlouva tedy stojí na dvou základních pilířích: Tím prvním je společenská shoda na legitimitě společenských struktur - shoda na tom, že panovníkem je král Martin z boží vůle, nebo že prezident vyjde ze svobodných voleb. Tím druhým (a na to chci upozornit zejména) je nezbytná shoda na tom, co ještě (zdánlivě ve veřejném zájmu) smí rozhodovat a vynucovat si státní moc, a co naopak zůstane doménou našeho svobodného individuálního rozhodování.

Pochybnosti veřejnosti o oprávněnosti některých státních rozhodnutí neplynou jen z pochybností o legitimitě mocenských institucí, ale zejména právě z toho, že není společenská shoda na tom, co budeme povazovat ne za individuální, ale za veřejný statek, například ve školství, ve zdravotnictví, v sociální politice a v dalších oblastech. Dokonce zažíváme nevědomý a implicitní, anebo naopak vědomý a rafinovaný trend směrem k rozmazávání hranice mezi veřejnými a soukromými statky, a tím i k prosakování donucovacích kompetencí z oblasti veřejného zájmu do individuální, soukromé, a dokonce i intimní sféry.

Tento trend je třeba zvrátit a je třeba začít pracovat na veřejné shodě na tom, o čem všem budeme rozhodovat individuálně, a o čem se smí rozhodovat kolektivně, tedy mocensky a za použití donucování. Tato společenská smlouva, veřejná shoda, není u nás dnes vnímána jako jasně dohodnutá. Pojďme o ní mluvit, pojďme se na ní dohodnout.

Zpráva z tisku: Počet migrantů na ostrůvku Lampedusa překročil počet místních obyvatel...

Svého času jsme jásali, že jsme v Schengenském prostoru. Tím jsme přestali hlídat své hranice a sousedi přestali hlídat hranice s námi. Mělo to ovšem jednu zásadní podmínku. Že bude hlídána vnější hranice celého schengenského území. Vzpomínáte, jak bylo Slovensko před dvaceti lety peskováno, že prý nedostatečně hlídá hranice s Ukrajinou? Před devíti lety ale všechny tyto dohody a zásady padly. Miliony nelegálních přistěhovalců bez identity zaplavily evropské země s nejštědřejším sociálním systémem. Nastala multikulturní katastrofa, jejíž znaky vídáme na ulicích většiny velkých evropských měst. Je jedno, jestli tomu říkáte invaze, ekonomická migrace, útěk před útrapami nebo lidskoprávní katastrofa. Je jedno, jestli si myslíte, že je to důsledek idealismu, blbosti, souhry okolností, dobrých úmyslů, organizované činnosti neziskovek nebo komplotu tajných sil. A je jedno, kolik nařízení, usnesení či mezinárodních smluv k tomu přijme Evropská unie, NATO či Rada Evropy nebo jsme v minulosti podepsali.
Nejde už o naši životní úroveň ani o naše důchody nebo zdravotní péči. Jde nám o život, o naši civilizaci, o naše domy a naše děti. Nemůžeme zachránit všechny ty miliardy lidí z méně rozvinutých končin Země. Nedokážeme nakrmit všechny hladové děti světa. Nedokážeme vyléčit všechny nemocné a ubytovat ani začlenit všechny trpící a ohrožené. Když se o to pokusíme, zničí nás to. Na světě žije několik miliard lidí s denním příjmem dva dolary denně. Kolik z nich pozveme? Jen procento dělá desítky milionů. A podle jakého klíče to procento vybereme? To je přece nesmysl. Umělá a masová imigrace je civilizační zlo. Individuální migrace za prací tu byla vždy, ale o tu dnes vůbec nejde. Musíme zásadně revidovat naše sociální systémy. To zaprvé. A zadruhé: když není spolehnutí na země, které mají hlídat vnější hranice Schengenu, odstupme od dohody o Schengenském prostoru a vraťme se ke klasickému hraničnímu systému, který v západní Evropě fungoval sedmdesát let. A když to nepůjde kolektivně, pak to učiňme jednostranně. Lampedusa už je zničena. Musíme něco dělat. Musíme se začít bránit. Musíme začít bránit naše hranice.

Vyzývám vás, pane prezidente, abyste okamžitě odvolal české mezinárodní závazky ohledně „schengenských hranic“. Vyzývám vás, pane předsedo Petře Fialo, abyste svolal Bezpečnostní radu státu a mimořádné zasedání vlády k migrační krizi.

Pojďme aktivizovat českou armádu, ať se připraví na obranu hranic. Bránit hranice svého státu před vniknutím všeho nežádoucího je základní funkcí státu. Francie, Belgie, Německo a Švédsko už trpce litují, co dovolili. Nedopustte, pánové, aby se imigrantská getta rozšířila i k nám. Nedovolte zánik naší země, naší kultury a naší společnosti svoz nečinností.
V roce 2020 dokázali vaši předchůdci hranice utěsnit během pár dnů, dokonce i mezi okresy. U nelegální migrace to půjde taky. Vyzývám vás, pane premiére, abyste se ihned spojil s Maďarskem, Slovenskem a Polskem a aktivizoval společnou bezpečnostní politiku V4. Naše zájmy jsou v tomto bodě společně. Tohle je reálný důvod, kvůli němuž V4 vznikla. Je nejvyšší čas začít konat.
Většina českého národa bude stát za vámi.

Děkuji vám, že jste si má slova přečetli a že je berete vážně.
Vaše senátorka
Normální Daniela

14. 9. 2023

Lidé jsou klamáni. Léta se jim tvrdí, že platí nějaké sociální pojištění do nějakého důchodového fondu. Není to pravda. Stát není pojišťovna, stáří není pojistná událost a důchodový fond je fiktivní položkou státního rozpočtu, běžně se z něj bere na jiné výdaje a jindy zas přidává z jiných příjmů státu.

Ono „pojištění“ je docela normální daň. Rozumní lidé se shodnou, že daně by měly být vyšší a nižší by měla být jejich progrese. Ale opravdu málokoho napadne tak bizarní věc, že kdo platí vyšší daně, měl by od státu dostávat lepší „služby“.

Ne. Vztah poplatníka a státu není vztahem klientským. Stát se stará o veřejné statky, u nichž je spotřeba rozptýlena a nelze ji poskytovat individuálně, nebo u kterých mohou nastat kladné vedlejší účinky (pozitivní externality) či záporné vedlejší účinky (negativní externality). Nic jiného stát dělat nemá, resp. nesmí. Vše ostatní si člověk může zajistit na svobodném trhu sám a stát k tomu nepotřebuje.

A takzvaná „zásluhovost“? Cožpak člověk platící vyšší daně požaduje lepší veřejné osvětlení, tvrdší asfalt ve své ulici, armádní tank pro své bezpečí nebo východ ze stanice metra ve své předsíni? Přesto si mnozí myslí, že podle výše daní (jejich části se lživě říká zdravotní a sociální pojištění) mají brát důchod.

Bohatší lidé mají zpravidla větší majetek, mají (nebo mohli mít) více naspořeno. Existuje tisíc způsobů, jak se individuálně připravit na stáří. Někdo sbírá starožitnosti, jiný vychoval pět vděčných dětí, další si koupil sad. Stát není finanční ústav ani úschovna úspor. Z vysokých daní se platily důchody lidí, kteří jsou dnes již po smrti. Má člověk, který platil vysoké daně, nárok, aby mu dnešní mladí platili lepší komfort ve stáří? Nemá. To není úlohou státu.

Stát si vymyslel důchody kvůli těm nejchudším, co si nenašetřili (ať už vlastní neschopností, vinou či kvůli nedostatečným schopnostem), aby jejich chudoba neobtěžovala společnost jako celek. Aby mohli klidně dožít a aby neumírali na ulici. Důchod nemá nahrazovat soukromý komerční finanční systém. Má poskytovat základní sociální minimum.

Pravidla měníme třikrát ročně

Lidé dnes počítají procenta a dny, než jim vznikne nárok na důchod, jeho výši porovnávají se svou mzdou, s důchodem rodičů a jiných profesí. Jenomže v debatě o důchodech je všechno úplně špatně. Kde je ta zásadní důchodová reforma, na kterou čekáme už desetiletí? Nestačí přece změnit drobné parametry a přít se o dny, o měsíce a procenta. Dnešní důchodový systém je do budoucna neufinancovatelný. Měli bychom se proto na důchody začít dívat jinak a neměnit podmínky 3x ročně. Víte, že jsme minulý měsíc schvalovali jednadevadesátou změnu? Takhle vypadá jistota a stabilita? Jak se mají mladí lidé rozhodovat, když vidí, že než dospějí do mého věku, změní se podmínky pro jejich důchod stokrát?

Všichni jsme svými odvody financovali důchody prarodičů a rodičů a naše platby už se dávno utratily. Naše důchody zaplatí generace našich dětí, proto je fajn, pokud jsme si nějaké pořídili. Žádné odvody nestačí k tomu, aby ufinancovaly důchodový systém. Za posledních 30 let jsme důchody dotovali z jiných příjmů částkou 1,5 bilionu korun.

Proč se hádáme o parametrické údaje? Proč nemáme na stole skutečnou reformu? Cožpak se na důchody nelze dívat jinak? Ne hned zítra, ale co připravit budoucí důchodovou změnu, která by začala platit za deset let?

Tabu téma – horní hranice a superdůchody

Proč mají bohatí lidé dostávat od státu obrovitánské důchody? Musíme desítkám tisíc lidí vyplácet důchody nad sto tisíc korun? Skutečně by bylo nespravedlivé stanovit horní hranici?

Podobná debata se do roku 2015 vedla o výživném na děti, než ji omezil Ústavní soud. Řekl tehdy, že dítě má soubor potřeb, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Synek bohatých rodičů bude nejspíš bydlet ve větším pokoji, nosit kvalitnější oblečení a navštěvovat dražší kroužky. Ale pryč je doba, kdy bohatí rodiče platili statisícové výživné. Dnes soudy stanovují i těm nejbohatším výživné ve výši 20.000 až 40.000 korun. Co kdybychom se tím inspirovali?

A to nemluvím o rozhazovačném státu, který upravuje důchodové parametry, aby na důchodech ušetřil. Stát má ale primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Jenomže on se chová přesně naopak - od občanů žádá více peněz, které pak rozháže na zbytečnosti.

Potřebujeme základní koncepční změnu, co vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

13. 9. 2023, Lidové noviny

„Ty jsi Evropa!“ řvou na mě reklamní slogany Evropské unie, která si musí z našich peněz platit halasnou žlutomodrou reklamu v České republice, v cizí řeči a s obrázky cizích etnik.

Z peněz všech daňových poplatníků mě to kolo plné hvězd přesvědčuje o tom, že ono je tím dobrem, bez něho bychom byli ztraceni. Hlasovala jsem naivně pro vstup do jiné Evropské unie, ne do toho podivného zpotvořence, který nás dnes buzeruje, kamkoli se hneme. Jako by nestačilo, že nám vnutilo dotační systém, jenž u nás zničil normální konkurenci. Jako by nestačilo, že kam se hnu, všude kolem sebe vidím ty nehezké cedulky s nápisy: „Tenhle nesmysl jsme si taky pořídili za peníze z EU“. Jako by nestačila ta záplava směrnic a nařízení, které si kdesi daleko vymýšlí nějací mladí eurohujeři, kteří skutečný život neviděli ani v kině.

A teď na nás ještě dopadne zelený sliz nazvaný ESG. Že jste o něm ještě neslyšeli? Tak si tedy přidržte klobouky, protože pojedeme pěkně rychle skopce. Celá ta slizká hnusota vyplývá ze „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti“. Už ten hezký libozvučný překlad je přesně tím, co vám jako obvykle na první dobrou zkrabatí čelo. Onu směrnici v „češtině“ můžete číst třeba zde a z jejího textu plyne povinnost, která počínaje rokem 2025 dopadne na všechny větší firmy a od roku 2026 postihne i malé a střední podniky, které jsou obchodovatelné na burze. A všichni budou muset hlásit nahoru, jak naplnili (nejen) zelené ukazatele. Čili – jak se všude hezky česky píše – budou reportovat a monitorovat ESG.

ESG zahrnuje tři oblasti, které budou kontrole velké mocné EU podléhat: E = Environment (půjde o hlášení, jak firma řeší životní prostředí, společnost a kondici planety, uhlíkovou stopu či nakládání s odpady). S = Social (jak firma podporuje své pracovníky, jak přispívá k rozmanitosti a inkluzivnímu růstu, jak přistupuje ke společenské odpovědnosti). G = Governance (jak firma zajišťuje transparentnost, komunikuje s regulačními úřady, dodržuje předpisy, nastavuje vnitřní systém kontrol, řídicí a rozhodovací praktiky). Však už se šikují různí odborníci, kteří vám poradí, jak na to, jak co evidovat, jako co hlásit a jak se chovat, abyste reportovali (tedy nahoru oznamovali) vše správně. Hledat můžete například zde nebo zde nebo zde.

Nestačil vám tanec kolem GDPR? Nepřijali jste dosud kvóty? Nemáte genderově neutrální toalety a vozový park plný elektroaut? A že dosud nezaměstnáváte vozíčkáře, černocha či lesby? Inu, tak jste sto let za opicemi a další dotace už vám nikdo nepřiklepne. Ale čert vzal dotace. Vy se už nedostanete ani k normálnímu konečnému úvěru, protože finanční instituce budou povinny prát při rozhodování nejen případnou bonitu klienta, ale také jeho „známku z chování“ od byrokratů z Bruselu. Cílem všeho snažení je klimatická neutralita, přesměrování kapitálových toků, transformace hospodářství, inkluze a vytvoření nové, řízené společnosti.

Kdo nebude hlásit správná čísla a údaje, nejen nedostane úvěr u banky, ale nebude se s ním nikdo přátelit a normálně obchodovat, protože podle směrnic nesmíte mít normální obchodní vztahy, pokud vy nebo váš potenciální partner bude mít horší známku z chování. Jestli jste jako malá firma právě zajásali, že právě vám se povinnost hlásit nahoru zelený sliz vyhne, tak

vás musím rychle vyvést z omylu. Ta jejich takzvaná „udržitelnost“ se skoro určitě dotkne i vás, protože vaše zelená a sociální data od vás budou žádat vaši dodavatelé nebo velké firmy, kterým vy sami dodáváte. Bez požadovaných údajů větší zakázku nedostanete. Nevěříte? Přečtěte a poslechněte si to zde. Budete muset měřit svou uhlíkovou stopu, zaměstnat příslušné procento jiných etnik, homosexuálů a postižených, jezdit do práce na kole a možná dříve či později i přestat jíst maso.

Stále ještě mi nevěříte a vrtíte hlavou, jakou to blbinu jsem si to zase na vás vymyslela? Tak si to přečtěte sami zde: Evropská komise ve svém sdělení ze dne 17. června 2019 nazvaném „Pokyny pro vykazování nefinančních informací: dodatek o vykazování informací souvisejících se změnou klimatu“ zdůraznila, že vykazování informací souvisejících s klimatem je pro podniky přínosné, zejména tím, že v rámci daného podniku zvyšuje povědomí o rizicích a příležitostech souvisejících s klimatem a jejich pochopení, diverzifikuje investorskou základnu, generuje nižší kapitálové náklady a zlepšuje konstruktivní dialog se všemi zúčastněnými stranami. Kromě toho by rozmanitost v řídících a dozorčích orgánech podniků mohla ovlivnit jejich rozhodování, správu a řízení podniků a odolnost. To je ale pěkný slovní, že?

A proč se ta povinná blbárna povinně nařizuje? Opět čtěme rovnou z evropského zdroje: „Pokud budou podniky lépe podávat zprávy o udržitelnosti, budou z toho mít konečný prospěch jednotliví občané a střadatelé, včetně odborů a zástupců zaměstnanců, kteří budou náležitě informováni a budou se moci lépe zapojit do sociálního dialogu.“ Sami jste si o to řekli, milí sousedé, přátelé, spoluobčané, Češi.

Asi že je u nás špatný sociální dialog. Tak vám to říkám, abyste věděli. A že to nechápete? Je to prý pro naše vlastní dobro. Všechny ty velké i malé firmy to něco bude stát. Budou si muset najmou další zaměstnance, budou muset provádět zelenou politiku, budou muset správně vykazovat zelená či genderová čísla, aby s nimi ti ostatní vůbec uzavřeli obchod. Zvýšené náklady se promítnou do ceny zboží a my všichni za ně pak v obchodě zaplatíme víc. Ale co na tom. Hlavně když nejmenovaná planeta bude prý zelenější a Evropská unie zase o trochu zregulovanější.

Tak u nás vypadá svoboda a tržní volnost. Houby obchod a houby svoboda. Zelený sliz, co rozleptá všechno funkční. Buďte si jisti, že u nás v Česku si k tomu přidáme ještě ty naše místní speciality. Kdo nevěří a chce mě zase nálepkovat nebo obvinit ze lži, ať se nadechne a směle klikne sem.

Pak se mu teprve zvedne žaludek.

Za pár měsíců budou tzv. evropské volby. Tohle jsou ty slastné zítřky, kvůli nimž jsme do Evropské unie vstupovali? Já se s tím nehodlám smířit a taky pro nic podobného nikdy v Senátě nezvednu ruku.

A co vy ostatní? Vy s tím souhlasíte?

9. 9. 2023, MF Dnes

Náhradní mateřství vzniklo jako bohulibá služba pro neplodnou sestru či kamarádku. Když nemůže mladá česká žena donosit dítě, třeba protože nemá dělohu, odnosí je za ni někdo blízký, jiná zdravá žena. Takových případů je u nás ročně několik desítek a počty neplodných mladých žen i hodných živých inkubátorů se za posledních dvacet let nemění. A protože těchto případů je malé množství a nezpůsobují žádné problémy, nebylo třeba náhradní mateřství upravovat právem. Co není zakázáno, je dovoleno.

Co se však změnilo, je tvrdý obchod na hony vzdálený od všeho dobra a altruismu. Bohaté staré ženy a homosexuální páry, povětšinou ze zahraničí, si penězi a mediálním tlakem vynucují nové lidské právo – právo na dítě. Nabízejí peníze a tvrdě platí. Na poptávku po dětech zareagoval trh, jak už to bývá y u volné nabídky a poptávky. Podobně jako existují množírny psů nejžádanějších plemen, vyskytují se množírny dětí na objednávku, v nichž novodobé otrokyně jako na běžícím pásu rodí děti bohatým objednatelům. Donedávna se pro děti jezdívalo na Ukrajinu (reportáž zde), ale podle posledních zpráv najdeme mafie zaměřené na tento obchod i u nás, jak se lze dočíst například zde nebo zde.

Kriminální a obchodní souvislosti na rozdíl od původního altruismu vyvolávají řadu otázek a úvah. Právo na dítě ve smyslu nároku nebo snad dokonce základního lidského práva zatím neexistuje, což potvrzuje i postoj českého Nejvyššího soudu, judikatura Ústavního soudu a zejména pohled Evropského soudu pro lidská práva. Mafiánské praktiky je třeba stíhat, podobně jako obchod s dětmi, který zakazuje vnitrostátní i mezinárodní právo. A tak se nelze divit poslanecké iniciativě, která navrhla tisk 424/0. Návrh doplňuje ustanovení § 168 trestního zákoníku (obchodování se ženami) o nový odstavec, podle něhož by mohl být na dva až deset let odnětí svobody potrestán každý, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá, aby ho bylo užito k náhradnímu mateřství.

Někdo se bojí, že s vaničkou vylijeme dítě. Že vedle kriminalizace množíren náš stát zakáže i náhradní mateřství nejen v obchodním modelu, ale i v jeho altruistické podobě. I o tom se vedou mnohé debaty. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo zdravotnictví i Úřad vlády už nabídly pomoc při tvorbě nové, všeobsahující legislativy. Kde je poptávka a kde jsou na vysoké úrovni centra asistované reprodukce, nebude zákaz příliš efektivní. Tlak peněz a lidských přání žádným zákonem neumlčíte. Je přece přirozené snít o dítěti, tvrdí iniciativy a spolky, které požadavky dětíchtivých párů i jednotlivců podporují. Jenomže jaký přístup chcete zvolit? Umožníme náhradní mateřství jen ve prospěch heterosexuálních párů? Nebo i dvou leseb? Či gayů? Nebo dokonce pro jediného muže či jedinou ženu?

Už dnes už existují webové portály pro zákazníky, na nichž si lze jako v e-shopu objednat nejen pohlaví dítěte, ale i barvu pleti, vlasů, očí, výšku a charakterové vlastnosti. Zaručit splnění takové objednávky je zjevně v silách dnešní reprodukční medicíny. Podařil se takový vývoj vůbec zákonem zastavit?

V řevu obhájců lidských práv poněkud umlkají práva dětí, které se z náhradního mateřství narodí. Dítě má totiž právo na informace o svých biologických rodičích, má právo na styk s nimi a na rodinný život. Už dávno nejde o trojúhelník otec + matka + dítě. Vzniku nového života z náhradního mateřství bude přihlížet veliká skupina vzájemně navždy spojených osob: objednatelský pár + náhradní matka + dárci gamet (vajíčka, spermie) + leckdy manžel náhradní matky = šest osob, mezi nimiž bude třeba upravit styk a rodičovskou odpovědnost a možná i dědické a pečovatelské vztahy.

Proces náhradního mateřství je technicky složitý, zdravotně náročný, finančně, emocionálně a vztahově nevyčíslitelný. Jen snílek z pohádky si může myslet, že bude probíhat zdarma a bez financí, které někdo za vytvoření dítěte podle objednávky zaplatí. Už dávno nejde o bezplatný altruismus. A to jsem se ještě nedotkla osvojení, které završí ten mnohaletý proces. Také jsem nezmínila konfliktní situace, které jsou s každým dalším dítětem narozeným na objednávku pravděpodobnější: co když se dítě narodí nemocné a objednatelský pár ho odmítne převzít? Co když ho náhradní matka odmítne vydat? A vůbec otázka nejzákladnější: Necháme v platnosti nevyvratitelnou domněnku, podle níž se za matku považuje žena, která dítě porodila? Tohle všechno už se v mnohých jiných zemích probíralo, na všechny tyhle situace už někde mají novou legislativu.

Kdekdo bojuje za práva starších a osamocených žen či dvou mužů, co touží dostat dítě na objednávku. Bude v té široké debatě někdo hájit práva dětí, které se z náhradního mateřství narodí?

Já určitě budu. A vy ostatní o tom zatím přemýšlejte. A taky o tom, proč by stát měl podporovat náhradní mateřství starých a neplodných, namísto podpory početí dětí způsobem, který je starý jako lidstvo samo: mateřství mladých zdravých žen.

Rodinné listy č. 5/2023.

7. 9. 2023

Minulý týden jsme v Senátě projednávali novelu zákona o důchodovém pojištění. Tento zákon je z roku 1995 a od té doby byl měněn 90x. Změna, kterou Senát minulý týden schválil, byla 91. změna. Takhle vypadá jistota a stabilita? Změny podmínek pro důchody 3x ročně?

Vyčítáme mladým, že málo myslí na zadní kolečka. Ale než dospějí do důchodového věku, změní se jim podmínky pro důchod stokrát! Přitom ani jedna ze změn nemíří k podstatě. Stát není finanční ústav. Je to veřejná instituce, která má pečovat o veřejné statky. Co je u důchodů veřejným statkem? Péče o ty, kdo se během života nezajistili na stáří. Stát vyplácí důchody proto, aby lidé mohli klidně dožít a aby neumírali bez pomoci na ulici. Stát není pojišťovna ani spořitelna, kam si bohatí ukládají volné peníze, aby z nich žili ve stáří. Od toho máme soukromý finanční sektor. Namítnete, že má platit zásluhovost: čím vyšší příjem, tím vyšší důchod. Proč, když to neplatí jinde? Má snad ten, kdo platil vyšší daně, nárok na lepší dálnici nebo víc policistů před svým domem? Dostane při transplantaci lepší srdce nebo ledvinu? A ten nejbohatší čtyři ledviny?

Měli bychom se bavit i o horní hranici důchodu, tedy o zrušení důchody nadprůměrných. Důchodový systém má fungovat jako záchranná sociální síť, ne jako přilepšení těm, co už tak mají dost. Opravdu je třeba, aby bohatí lidé pobírali vysoký důchod? Lidé, kteří mají milionové majetky, příjmy z literární činnosti, z tantiém, z výnosů majetku, lidé s velkými úsporami – ti přece nepotřebují důchody vůbec, natož pak důchody vysoké. Pro vrstvu nejbohatších přece důchodový systém vytvořen nebyl.

Ukážu vám jednu paralelu. Podobná debata se dříve vedla o výživném na nezletilé dítě. Teoreticky výživné horní hranici nemá, alespoň zákon ji nestanoví. Ale prakticky ji v roce 2015 omezil Ústavní soud. Řekl tehdy ve svém nálezu, že dítě - člověk ve věku do 18 let – má jistý soubor potřeb, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Dítě bohatých rodičů má právo podílet se na jejich životní úrovni, a tedy dostávat výživné vyšší. Patrně bude bydlet ve větším pokoji, jíst více ovoce, nosit kvalitnější oblečení a navštěvovat dražší kroužky. Ale dávno je pryč doba, kdy golfista Čejka platil na děti statisícové výživné. Dnes soudy stanovují i velmi bohatým rodičům výživné na dítě ve výši 20.000 korun. Co kdybychom se tím inspirovali?

A konečně - čím je návrh odůvodněn? Čtu přímo z důvodové zprávy: Úpravy mají v delším časovém horizontu potenciál dosáhnout významnější úspory výdajů státního rozpočtu na dávky důchodového pojištění.

Takže aby stát ušetřil, sebere peníze chudším důchodcům?

Stát má primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit úřady a instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Stát se však chová přesně naopak, jak jsme si přečetli ve výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Stát požaduje od občanů více peněz, které pak rozháže na blbosti a zbytečnosti.

Systém je neudržitelný a neufinancovatelný. Pětina obyvatel Česka jsou důchodci, další pětina jsou děti, studenti a nemohoucí. Jen 3/5 obyvatel pracuje a toto číslo klesá. Současně stárneme, tedy pobíráme důchod déle. A státu chybí peníze a rezervy, máme největší zadlužení v historii země. Drobné parametrické změny, jako je ta z minulého týdne, nic z toho nevyřeší.

Potřebujeme základní koncepční změnu. Potřebujeme změnu, která vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

Deník 28.8.2023.

Zákon o důchodovém pojištění je z roku 1995. Víte, kolikrát byl měněn? 90x!! Tohle je 91. změna.

Důchody měníme 3x ročně, velmi často ve stavu legislativní nouze nebo ve zrychleném řízení.

Zbláznili jsme se? Takhle vypadá jistota a stabilita? Takhle vypadá právní stát? Tohle chceme vysvětlovat občanům? Změny 3x ročně?

Často moralizujeme mladé lidi, že málo myslí na zadní kolečka. A přitom jim v tom jen děláme zmatek a oni vidí, že než dospějí do mého věku, změní se podmínky pro důchod 100x!

A přitom ani jedna z těchto změn nemíří k podstatě, k chápání role státu a k chápání smyslu důchodového systému.

Stát není finanční ústav. Je to veřejná instituce, která má pečovat o veřejné statky. Co je u důchodů veřejným statkem? Péče o ty, kdo se během života nezajistili na stáří. Proč to stát dělá? Aby zabránil negativním externalitám, které by dopadaly na celou společnost, pokud by mezi námi živořili extrémně chudí a umírali hlady. Stát není pojišťovna ani spořitelna, kam si bohatí ukládají volné peníze, aby z nich žili ve stáří. Od toho máme soukromý finanční sektor.

Dívám se na mnohé z nás.

Opravdu je třeba, aby bohatí lidé pobírali vysoký důchod? Lidé, kteří mají milionové majetky, příjmy z literární činnosti, z tantiém, z výnosů majetku, lidé s velkými úsporami – ti přece nepotřebují důchody vůbec, natož pak důchody vysoké.

Navíc každý z nás, ze senátorů, je v konfliktu zájmů – třetina senátorů je v důchodovém věku a ostatní (až na pár nejmladším) se důchodu valem přibližují. Pro nás důchodový systém vytvořen nebyl. Mohli jsme si naspořit, odložit z našich příjmů stranou.

Důchodový systém má fungovat jako záchranná sociální síť, ne jako přilepšení těm, co už tak mají dost.

Pětina obyvatel Česka jsou důchodci, další pětina jsou děti, studenti a nemohoucí. Jen 3/5 obyvatel pracuje a toto číslo klesá. Současně stárneme, tedy pobíráme důchod déle. A státu chybí peníze a rezervy, máme největší zadlužení v historii země.

A co my děláme?

My tady diskutujeme a hádáme se o parametrické údaje, o procenta a dny a měsíce? Tohle je výsledek všech těch debat, jednání politiků, všech možných ekonomických rad a odborníků? Takhle jsme dopadli? To je přece úplně špatný pohled.

Potřebujeme základní koncepční změnu. Potřebujeme změnu, která vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

Proč vlastně existují důchody? Co je jejich účelem? Jsme schopni se shodnout aspoň na tomhle? Anebo každému z vás jde jen o to, aby váš důchod byl co nejvyšší!?

Moje odpověď zní takto: důchody stát vyplácí proto, aby lidé mohli klidně dožít a aby neumírali bez pomoci na ulici. Někteří z vás možná řeknou, že by měla platit zásluhovost. Ta ale funguje v pracovním vztahu, ne ve vztahu státu a jednotlivce. Má snad ten, kdo platil vyšší daně, nárok na to, aby jeho ulici hlídal tank? Nebo aby byl jeho dům lépe osvětlený veřejným osvětlením? Dostane lepší srdce nebo ledvinu? Nebo dvě ledviny?

Dnes vyplácíme vyšší důchody těm, kteří si víc vydělali. Neptám se vás, jestli je to správně nebo špatně.

Ptám se: proč nemáme na stole skutečnou důchodovou reformu! Mohl by mi pan ministr odpovědět? Cožpak se na důchody nelze dívat jinak? Nestálo by zato přestat se bát a začít přemýšlet o důchodech nějak jinak než jen upravovat věk odchodu a procenta?

A pak je třeba kousnout ještě do jednoho otráveného jablka, tedy do super tabu tématu, a tím je horní hranice důchodu.

Ukážu vám jednu paralelu. Debatu téhle velmi podobnou jsem zažila, když jsem v roce 2010 jako ministryně spravedlnosti zaváděla tabulky pro výpočet výživného na děti. Otázka tehdy zněla: Má mít výživné pro dítě horní hranici? Tehdy jsme se s kolegy shodli, že nikoliv. Ani dnes teoreticky (a právně) výživné horní hranici nemá, alespoň zákon ji nestanoví. Ale prakticky ji v roce 2015 omezil Ústavní soud (což mimochodem ukazuje jeho zásadní vliv na život obyvatel i na soudní praxi).

Ústavní soud řekl, že dítě - člověk ve věku do 18 let – má nějaké potřeby, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Je jasné, že dítě bohatých rodičů má právo podílet se na jeho životní úrovni. Pak pravděpodobně bude jíst více ovoce, nosit trvanlivější oblečení a mít více kroužků a mimoškolních aktivit. Ale dávno je pryč doba, kdy golfista Čejka platil Mirce Čejkové na základě soudního rozhodnutí stopadesátitisícové výživné. Dnes, v dnešních cenách a v dnešní době činí horní hranice výživného na dítě přibližně 20.000 korun.

Co kdybychom se tímto vzorem inspirovali?

Anebo si skutečně myslíte, že je tu stát od toho, aby někomu z nás vyplácel důchod vyšší než 70.000 korun?

A závěrem ještě jedna poznámka.

Čím je návrh odůvodněn? Čtu přímo z důvodové zprávy: Úpravy mají v delším časovém horizontu potenciál dosáhnout významnější úspory výdajů státního rozpočtu na dávky důchodového pojištění.

Takže aby stát ušetřil, sebere peníze chudším důchodcům?

Takový návrh nepodpořím! Stát má primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit úřady a instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Stát se však chová přesně naopak, jak jsme si přečetli ve výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Stát požaduje od občanů více peněz, které pak rozháže na blbosti a zbytečnosti.

Rakousko-Uhersko zaměstnávalo na každém ministerstvu jen stovku úředníků a ti obhospodařovali celé mocnářství. Na okrese pracoval hejtman, který měl k ruce tři lidi. Kam jsme se za těch sto let dostali? Kde je ten spořivý efekt digitalizace a elektronizace, o němž celá léta slýchávám? Dnes každé české ministerstvo požaduje další úředníky a ajťáky na činnost, kterou před sto lety zvládlo pár lidí. A to v době Rakouského mocnářství dráhy stavěli a provozovali soukromí investoři, o charitu se starali obce a soukromí zaměstnavatelé, obrazárny, muzea a divadla provozovaly spolky a výbory ustavené jejich zakladateli, matriky vedla církev, pošta byla soukromá a daň z příjmu za císaře pána nepřesahovala 5 %. Představa, že by císař pán platil někomu zato, že něco pěstuje nebo vyrábí, je úsměvná.

Takže se ptám: Pane ministře, kterou zbytečnou agendu navrhujete zrušit? Které příspěvkové organizace? Které dotační programy? V kterých mezinárodních organizacích navrhujete ukončit členství? Asi nechcete, abych četla nahlas, kolik peněz vyhodilo MPSV do kanálu na různé neefektivní dotační programy jen v loňském roce, že?

Ráda si poslechnu vaše odpovědi. Přece nečekáte, že všechny ty zbytečně vyhazované peníze zadotují chudší důchodci.

Proč se o tom zmiňuji? Protože nechci, aby stát zvyšoval vysoké důchody a aby snižoval ty nejnižší.

Proto budu, vážení kolegové, hlasovat proti.

A vy byste měli taky.

Protože tahle novela nejde správným směrem.

23. 8. 2023

https://www.radioprostor.cz/clanek/potrebuji-ji-jen-neziskovky-tema-nasili-na-zenach-je-umele-varuje-pred-prijetim-istanbulske-umluvy-senatorka-daniela-kovarova-18BUg

17. 8. 2023

Sborník vystoupení a příspěvků ze semináře Svoboda projevu a po projevu, který proběhl v Senátě 23.5.2023 pod mou záštitou.

Co je cílem pozměňovacích návrhů, které schválil Ústavně-právní výbor?

Vypustit z návrhu zákona změnu zákona o rozpočtových pravidlech, která byla do zákona vložena pozměňovacím návrhem v Poslanecké sněmovně:

Ten změnil zákon o rozpočtových pravidlech tak, aby bylo státním podnikům nemít všechny bankovní účty u České národní banky, čímž se změnil smysl a dopad aktuální novely zákona o rozpočtových pravidlech. Tato novela (ta už účinná) zavedla povinnost státních podniků do 1. dubna 2024 zrušit všechny své dosavadní účty u komerčních poskytovatelů platebních služeb a zřídit nové účty u České národní banky a převést na ně peněžní prostředky z dosavadních účtů.

Změna měla zabránit riskantnímu a spekulativnímu chování státních podniků, které přivedlo do problémů řadu obcí, firem i jednotlivců. A my teď máme podpořit vrácení tohoto riskování zpět?

Druhá změna vyšla vstříc národnímu podniku Budějovický Budvar. Následující věty uvedla do své zprávy senátní legislativa: „Má být nyní postaveno najisto, že peněžní prostředky národního podniku nejsou na rozdíl od peněžních prostředků státního podniku považovány za peněžní prostředky státní pokladny. Čí tedy podle návrhu jsou, to není zcela jasné.“

S konstatováním, že národní podnik není státní podnik, nelze souhlasit, protože tato změna je v rozporu s aktuálním stavem i s právní teorií.

Podle teorie práva dopadá na Budějovický Budvar standardní právní úprava státních podniků s drobnými, zákonem stanovenými výjimkami. Přijetím kritizované změny se Budějovický Budvar dostává mimo právně definovanou oblast a mimo kontrolu státu. Záminkou pro tento nenormální stav jsou známkoprávní spory, ty ale nemůžou být důvodem

pro dnešní situaci, kdy Budvar neplatí ani korunu dividend vlastníkovi svého majetku (státu, potažmo občanům), zisky může jakkoli sám reinvestovat a teprve ze zbytku zaplatit nějaké daně.

Český právní řád totiž specifickou právní úpravu pro národní podniky nemá, národní podnik není zvláštní právní formou. Pouhá skutečnost, že je podnik oficiálně veden jako zástupce právní formy národního podniku, a ne jako státní podnik, z něj nečiní zástupce samostatné právní formy. Národní podniky jsou dnes pouze netransformovaným pozůstatkem dřívější právní úpravy, byť jde o jistou historickou anomálii.

Pokud chce stát situaci Budějovického Budvaru řešit, měl by přistoupit k jeho transformaci. Transformace by byla možná například na příspěvkovou nebo akciovou organizaci, ale nikoliv vyváděním mimo zákonný rámec a už vůbec ne konstatováním, že peněžní prostředky národního podniku nejsou na rozdíl od peněžních prostředků státního podniku považovány za peněžní prostředky státní pokladny.

Stát, kraj, město i obec tu nejsou od toho, aby podnikaly, aby dělaly byznys a s podporou veřejných peněz konkurovaly privátním firmám. Erár tu je pouze a výhradně od toho, aby naplňoval přesně definovaný veřejný zájem, který soukromý sektor naplňovat údajně neumí. My tu pořád máme jakési skanzeny třetí cesty: trochu firma, trochu veřejná instituce. Přitom soukromá a veřejná sféra musí být striktně odděleny. Při rozmazané hranici mezi obojím se ztrácí smysl, účel, záměr, cíl, formy řízení, kontrola majetku a financí.

Tato novela jde ale úplně opačným směrem, než privátní a veřejný sektor jasně oddělovat. Jejím cílem je ještě více rozvázat veřejné moci ruce, aby mohla pronikat do podnikání a konkurenčního boje. Je ale přece nutné postupovat směrem přesně opačným! Veřejný sektor se nesmí chovat jako podnikatelský subjekt. Má plnit veřejné zájmy a jen tak může dostávat peníze daňových poplatníků. Tam, kde aktivity veřejného státu vstupují na půdu byznysu a konkurenčního boje, je nutno přimět stát, aby se těchto aktivit vzdal, přerušil je, prodal je.

Navíc jde o jednorázovou účelovou legislativní změnu, jež má pomoci v prvním případě České poště, kvůli níž vláda tlačí na bleskové

projednání a účinnost zákona, a ve druhém případě Budějovickému Budvaru, na jehož účtech leží značné finanční prostředky.

Na doplnění dodávám, že podle výroční zprávy Budějovického Budvaru za rok 2022 má tento národní podnik nerozdělený tisk 1,2 miliardy korun a k 31. 12. 2022 na běžném účtu 259 milionů a 890 milionů korun na termínovaných vkladech.

Žádám vás proto o podporu návrhu usnesení, který schválil Ústavně-právní výbor.

Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.

Kdekdo se zaštiťuje dělbou moci, vyvážeností jejích jednotlivých pilířů a jejich vzájemnou kontrolou, a vytahuje je na světlo, kdykoliv se mu to hodí. Ale co vlastně ona dělba moci znamená? Že jsou moci zákonodárná, výkonná a soudní v rovnováze a že se navzájem kontrolují. Ne že jdou jedna druhé „na ruku“ a všechny se svorně sejdou a domluví, na čem chtějí, zatímco občan na to jen kouká a kroutí hlavou.

Po zvolení nového prezidenta jsem kdesi zaslechla úvahu, jak je dobře, že vláda teď má nejen většinu v obou komorách Parlamentu, ale že získala i prezidenta, který ji podpoří ve všem jejím konání. A že teď se jen „dočistí“ Ústavní soud, aby tam nikdo nekazil jednotu. Možná takovému konstatování někdo tleská, ale autoři Ústavy ČR a otcové zakladatelé moderního českého státu to tak zcela určitě nemysleli. A i ten, komu právě současná všehomoc vyhovuje, by se měl namísto bezuzdné radosti zastavit a trochu popřemýšlet. K čemu vlastně máme Ústavu, jednací řády a striktní pravidla pro přijímání zákonů? Důsledkem usměvavé politické shody, jinými slovy politického čachru, je totiž například zneužívání stavu legislativní nouze a zkracování doby určené k přijetí zákona. A tedy potlačování role moci zákonodárné a degradace parlamentu na poslušnou hlasovací mašinu.

Definici stavu legislativní nouze zná každý maturant: Za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody, vyhlásí stav legislativní nouze na určitou dobu předseda Sněmovny na návrh vlády s odvoláním na § 99 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ve stavu legislativní nouze je vypuštěno první čtení – návrh zákona přikáže předseda Sněmovny přímo jednomu z výborů a současně stanoví nepřekročitelnou lhůtu, do které mu má výbor předložit usnesení. Sněmovna může navíc vypustit obecnou rozpravu ve druhém čtení a omezit řečnické doby poslanců až na pět minut. Třetí, závěrečné čtení může následovat bezprostředně po čtení druhém. Namísto měsíců času na cizelování a promýšlení tu máme najednou pouhé dny nebo hodiny.

Vedle stavu legislativní nouze zná zákon o jednacím řádu Sněmovny i zkrácené projednání podle § § 99 odst. 2. V takovém případě může navrhovatel současně s návrhem zákona navrhnout Sněmovně, aby s návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení. Zkrátit lze také dobu projednání ve výborech, namísto šedesáti dnů jen na dnů třicet. Odůvodnění takového návrhu musí být uvedeno v důvodové zprávě. Obě možnosti jsou určeny pro zcela výjimečné a naprosto urgentní situace a musí být (jako všechny výjimečnosti) řádně, nikoliv jen nějak formálně odůvodněny a používány se striktně omezenou mírou. A o oprávněnosti odůvodnění, o ohrožení základních práv, svobod občanů či o závažných hospodářských škodách i o bezpečnosti státu by šlo napsat tisícistránkové pojednání. Skutečně mohou ty škody reálně nastat? Důkazní břemeno je na tom, kdo tyto mimořádné prostředky požaduje a navrhuje.

Jenže - bohužel - oba nástroje jsou zneužívány čím dál častěji. A protože je sněmovní opozice buďto slabá, nebo laxní, jsou případy tohoto zneužívání čím dál tím křiklavější.

Ve stavu legislativní nouze byla v březnu projednána například vládní novela o snížení červnového růstu penzí nebo v prosinci byla prodloužena dočasná ochrana uprchlíků z Ukrajiny a zvýšeny přídavky na děti. Ve zkráceném řízení se dnes projednávají obyčejné zákony naprosto běžně. Loni třeba novela zákona o právu na digitální služby, kterou se zřídila Digitální informační agentura, zákon proti šíření teroristického obsahu nebo zákon o Vojenské polici, letos třeba novela liniového zákona. Řada dalších zákonů dorazila do sněmovny s návrhem na projednání hned v prvním čtení, ale vládě se návrh ve Sněmovně nepodařilo

prosadit (třeba tak výbušné věci jako sankční zákon, energetický zákon nebo zákon o službách spojených s bydlením).

Jenomže takto se běžně zkracovat nemá a nesmí, a kdo to prosazuje, ten nechápe, proč byl legislativní proces nastaven úmyslně jako proces dlouhodobý: aby poskytl čas nutný na promyšlení konsekvencí a dopadů. Nic přece neexistuje samo o sobě a každá změna vyvolá spoustu dalších a na první pohled možná neznatelných nechtěných vedlejších negativních dopadů a změn. Přijímání zákonů je poprávu složitou procedurou proto, aby to odrazovalo od pokusů schvalovat legislativu špatnou a unáhlenou, aby se minimalizovaly tlaky a vlivy emocí, okamžitých nápadů a veřejného mínění, pěny dní a pomíjivých kauz a zejména manipulace, která útočí na práva opozice a politických menšin. Zákonodárci mají mít dost času, v němž stihnou návrhy přečíst i s důvodovou zprávou, promyslet, zkonzultovat s experty a formulovat jasný postoj. Naprosto neopodstatněné je pak zkracování legislativních lhůt s odůvodněním, že se blíží konec roku a že zákony musejí vyjít ve Sbírce zákonů, aby mohly platit od 1. ledna roku následujícího.

Pro nás právníky je tato praxe smutným ponaučením, že nestačí mít právo moudré a zdrženlivé. Lidé a politici bohužel leckdy moudří ani zdrženliví nejsou a pro odůvodnění svých kroků volí často nemravné nástroje, špatné kroky i mlživá odůvodnění. Inu, zjevně i dnes účel světí prostředky. Zbarvení politických stran či koalic v tomto zneužívání navíc nehraje roli. Kdo včera zkrácené řízení i stav legislativní nouze v roli opozice kritizoval, ten nemá okolky ho dnes najednou použít, jakmile se po volbách role otočí. Učitel Machiavelli by mohl vyprávět.

Právník nesouhlasí, zlobí se, diskutuje a argumentuje. Marně. Politika ho jako obvykle umlčí a převálcuje. Slušelo by se aspoň přestat nadávat na právníky a na právo. Je to jen nástroj, jež podobně jako všechny zbraně používá člověk.

To on je vinen. Nikoliv paragrafy.

Magazín Epravo.cz č. 1/2023, str. 12-13

27. 7. 2023

Tohle je další nepochopitelný příklad.

Kybernetický balíček, říkáte si. To bude asi něco, co souvisí s kybernetickou bezpečností.

Ale není. Jde o to, že Komise vedle dalších korků navrhuje soubor opatření týkajících se jediné profese – IT.

Soubor opatření, který dopadne na vzdělávání, na testování znalostí, na granty, na certifikace, na digitální dovednosti.

Jistě, tato profese je potřebná. Ale stejně potřebné jsou i profese zdravotnické nebo vzdělávací. Pro fungování státu je spousta profesí zapotřebí. Proč chce Komise centralizovaně a harmonizovaně vzdělávat právě ajťáky? Proč ne sociální pracovnice? Advokáty? Lékaře? Proč ne řidiče autobusů? Nebo stavební inženýry? Geology?

Komise si stěžuje, že mezi ajťáky je jen 20 % žen a chce tím balíčkem ženy motivovat, aby si vybraly právě IT. Bude podporovat i více mužů do školství a do sociálních služeb?

Bude zajišťovat i saturaci potřeb v těch odvětvích, kde ty ženy budou pak chybět? Budou následovat další balíčky pro kadeřnice, pracovníky ve stavebnictví a ve vězeňství?

Připadá vám to úsměvné? Ano, to taky je.

Kdo to, proboha svatého, v té EU vymýšlí?! Dovedete si představit, kolik to bude stát? Komise navrhuje zvýšit rozpočet o 100 milionů EUR (to je asi dvě a půl miliardy českých korun).

Neměla by i EU šetřit, když šetří všechny členské státy? Rozpočtově v plusu není žádná země EU. Skutečně má celá EU dost peněz na takové rozmařilé vyhazování?

Díky bohu za rezervovanou českou pozici.

Ráda bych viděla ostřejší stanovisko, protože IT je věcí národních jurisdikcí a není důvodu, proč má být celounijně řešen soubor technických opatření pro jednu profesi.

Nicméně tuto slabší pozici vlády podpořím, protože nevidím šanci na prosazení kategorického stanoviska.

27. 7. 2023

Když jsem zjistila, že do Sněmovny jde novela zákona o spotřební dani, měla jsem radost, že konečně vláda navrhuje zavedení spotřební daně na tichá vína.

Pak jsem bohužel zjistila, že vláda chce uspíšit zvýšení spotřební daně z nafty - tedy z pohonných hmot, na které u nás jezdí 40 % osobních aut a 95 % nákladních aut a autobusů.

Co tento zákon znamená?

Že se prodraží pohyb, cestování a transport všeho užitečného, veškerého zboží - tedy změna v průběhu letošního roku dopadne na všechny. Na každého občana, na každého kujícího, i na každého senátora. Pokud schválíme tento zákon, pak změna ceny nafty v průběhu roku způsobí komplikace mnoha firmám, které své náklady měly rozpočítány v kalkulacích.

Teď se do těch kalkulací nevejdou. A rozhodnutí, která činily ve víře v sazbu daně platnou po celý rok, se najednou, naším rozhodnutím, stanou nerentabilními.

Mám ovšem i další důvody, proč tento zákon nepodpořím.

Vláda slibovala, že daně zvyšovat nebude. Ať tuhle změnu vysvětluje jakkoliv, prakticky jde o zvýšení daně.

Stát má šetřit sám u sebe.

Má rušit agendy a omezovat plýtvání, nikoliv tahat lidem víc peněz z kapes. Oni jsou na tom hůř než stát. Stát si vytiskne další peníze, ale řada lidé už žádné peníze navíc nemá.

Takže se ptám pana ministra, jakou agendu dnes předkládá ke zrušení? Jakou instituci nebo úřad navrhuje zrušit? V které rozpočtové kapitole navrhuje škrty?

Podívejme se na program dnešního pléna. Většina bodů přináší přímé či nepřímé nároky na veřejné finance.

A konečně pro své NE mám důvod nejpodstatnější: spotřební daň nemá vůbec existovat, protože jejím původním účelem je regulovat spotřebu. Proto je selektivní, nesystémová, nespravedlivá.

Daně mají sloužit pouze k financování veřejných statků, a nikoliv k regulaci spotřeby a k výchově svéprávných dospělých svobodných občanů.

Stát je tu od toho, aby zajistit bezpečí, soudy, vojsko, obranu, policii a maximálně školství a zdravotnictví. Stát tu není od toho, aby vychovával lidi, co mají pít, čím mají jezdit, co mají kupovat a jak zdravě mají žít.

27. 7. 2023

Důvody veřejného odmítnutí ratifikace Istanbulské úmluvy skupinou senátorů: Michael Canov, Jiří Čunek, Zdeněk Hraba, Jitka Chalánková, Tomáš Jirsa, Daniela Kovářová, Jiří Oberfalzer, Jiří Vosecký. Skupina je otevřená, vítáme připojení dalších senátorů.

A. Co už dnes obsahuje české právo

1. Všechny formy násilí jsou protiprávní a lze je trestat českými zákony.

Trestní zákoník trestá vysokými tresty (8 až 10 let, někde dokonce výjimečné tresty až 25 let či doživotí) vraždu, mučení, znásilnění, týrání, vydírání, sexuální nátlak, omezování osobní svobody, pohlavní zneužití, nucenou sterilizaci, nebezpečné pronásledování, zavlečení. V přestupkovém řízení lze projednat verbální urážky i napadání, domácího násilníka lze vykázat z domácnosti. Všechny skutky požadované Istanbulskou úmluvou (dále také IÚ) k trestání už máme v českém právní řádu zakotveny. Brutální činy jako ženská obřízka či nucené svatby a vraždy ze cti se u nás nevyskytují, ale české soudy by je trestaly velmi přísně.

2. Obětem domácího násilí, zvlášť zranitelným obětem a obětem trestné činnosti vůbec slouží zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

Zaručuje právo na bezplatnou odbornou pomoc včetně pomoci advokátní i právo na informace a ochranu před hrozícím nebezpečím, právo na ochranu soukromí, na ochranu před druhotnou újmou, na doprovod důvěrníkem, na peněžitou pomoc i v přeshraničních případech i právo na finanční podporu pomáhajícím subjektům a institucím.

3. V českém právu si jsou ženy i muži rovny/i.

Všechny formy diskriminace či zvýhodňování české právo zakazuje, před domácím násilím a násilím vůbec chrání nejen ženy, ale i muže, děti a seniory.

4. ČR je signatářem řady mezinárodních úmluv proti násilí.

Ratifikovali jsme Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Úmluvu OSN proti mučení či jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

5. Neexistují žádné statistiky potvrzující efektivitu Istanbulské úmluvy.

V žádné zemi po ratifikaci IÚ násilí nekleslo. Naopak například v Dánsku, Švédsku, Belgii, ve Francii nebo v Německu po ratifikaci násilí na ženách přibylo, a to včetně nejbrutálnějších trestných činů. Neexistuje žádný výzkum, který by potvrdil, že změna rolí žen a mužů vede ke snížení domácího násilí. Jde jen o politickou vizi.

Z čehož plyne závěr č. 1: Kvůli ochraně žen a domácímu násilí Istanbulskou úmluvu přijímat nepotřebujeme! Snažit se o odstranění domácího násilí je chvályhodné, ale Istanbulská úmluva k takovému cíli nepovede.

B. Co naopak Istanbulská úmluva obsahuje škodlivého

1. Diskriminaci mužů, protože vyžaduje speciální ochranu žen.

Viz citace z IÚ: „Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji; násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví, násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“

2. Zvýhodňování žen jen proto, že jsou ženami.

České právo staví na rovnosti a na individuálním přístupu v každém jednotlivém případě. Proč mají být dospělé ženy plošně a automaticky považovány za zranitelnější než například tříletí nebo pětiletí chlapci nebo senioři, což staví na hlavu domácí násilí u stejnopohlavních dvojic a je v rozporu s mezinárodními závazky, jimiž je ČR vázána. Vztahy mezi muži a ženami jsou podle IÚ třídním bojem namísto spolupráce.

3. Lež, že ženy jsou nepoměrně více zasaženy domácím násilím než muži.

Muži se k domácímu násilí takřka nepřiznávají a na rozdíl od žen mnohem více trpí domácím násilím psychickým. Další lží je, že násilí je pevně spojeno s muži, že se ho dopouštějí právě oni a prakticky vždy, což si IÚ klade za cíl změnit.

4. Úmluva požaduje zásadní a hluboké změny ve společnosti na všech úrovních a ve všech stupních vzdělávání.

Změny povedou k převýchově mužů a chlapců a k rozbití stereotypů, předsudků a vzorců tradičního českého chování mužů a žen. IÚ ukládá povinnou edukaci, požaduje, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojil do prevence všech forem násilí. Zbavit člověka stereotypů, předsudků a zvyků znamená zbavit ho jeho kultury. Násilí chce IÚ vymýtit jiným násilím.

Z čehož plyne závěr č. 2: Istanbulská úmluva není JEN nástrojem k vymýcení násilí, ale vede k nerovnosti, obsahuje zvýhodnění žen před ostatními skupinami obětí a požaduje rozsáhlé společenské a vztahové změny ve společnosti.

C. Gender

1. Istanbulská úmluva má 81 článků. Domácího násilí a násilí na ženách se týká jen čtvrtina článků.

Zbytek hovoří o genderu, o převýchově, o právu na azyl a o oprávnění kontrolního orgánu GREVIO.

2. Ústředním pojmem Istanbulské úmluvy není ochrana žen, ale GENDER.

V originálním znění Úmluvy (angličtina/francouzština) se gender vyskytuje 25x. Česká verze místo tohoto slova mnohokrát používá jiný termín (např. „hledisko přihlížející k pohlaví“). Naše právo termín „gender“ nezná a po ratifikaci jej bude třeba uzákonit. IÚ v čl. 60 vyžaduje „genderově citlivé postupy“, zakotvuje právo na genderově podmíněný azyl a zásadu nenavracení cizinců, pokud jako důvod migrace uvedou jednání podle IÚ. Genderové hledisko (gender perspective – viz čl. 6) je rozhodující přístup pro výklad a implementaci úmluvy. Český překlad IÚ je zavádějící, neboť čl. 4 odst. 3 IÚ důsledně odlišuje pojmy „pohlaví“ a „gender“.

Z čehož plyne závěr č. 3: Ratifikace Istanbulské úmluvy by zavedla do českého právního řádu nový termín gender.

D. Kontrolní orgán GREVIO

1. Ratifikací poskytneme neomezená oprávnění kontrolní skupině GREVIO (monitorovací orgán) a Výboru smluvních stran.

Oba orgány mají právo „za účelem řádného provádění úmluvy“ (čl. 68) kontrolovat plnění IÚ a ukládat opatření k nápravě, což již činí s nebývalou troufalostí tam, kde IÚ ratifikovali. Ve zprávách se argumentuje pojmy „gender“ a termíny „gendered“ nebo „gendering“, neboť domácí násilí má být chápáno genderově, nikoliv bez ohledu na pohlaví (násilí se podle IÚ dopouštějí jen muži na ženách, nikoliv ženy na mužích nebo ženy na seniorech).

2. GREVIO může požadovat bezodkladná šetření, provádět v zemi kontroly, ukládat státům opatření a stanovovat k jeho provedení lhůty.

3. Členové skupiny GREVIO a další přizvaní experti požívají neuvěřitelných výsad.

Mají imunitu a jsou vyňati ze všech právních (trestních či přestupkových) řízení, jejich korespondence je nedotknutelná.

4. Doporučení monitorovacího orgánu výrazně ovlivňují praxi smluvních států, a tím i pozdější interpretaci samotné Úmluvy.

Gruzii GREVIO kritizuje, že ženy přebírají hlavní odpovědnosti za ženské úkoly v domácnosti a muži za mužské úkoly a veřejné funkce. Polsku vytýká, že soudy zachovávají respekt k rodině, což je nepřijatelné, protože úkolem IÚ je bojovat s genderovými stereotypy. V Itálii bylo GREVIO znepokojeno náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství, ačkoliv povinností státu je zajistit

odpovídající výuku genderu. V mnoha zemích GREVIO naznačuje, že vnitrostátní média mají přijmout autoregulační mechanismy, jež se zavážou k nestereotypnímu zobrazování žen. Nejsilnější odsudek si vykoledovala Černá Hora: „Úcta k tradiční rodině je silná i mezi odborníky pověřenými intervencí v rodinách. Ženám jsou často přisuzovány tradiční genderové role matek a manželek.“

Z čeho plyne závěr č. 4: Skutečně chceme svěřit takové pravomoci nevolenému nadnárodnímu nepolitickému kontrolnímu orgánu? Chceme se nechat takto šikanovat a zasahovat do našeho právního systému?

E. Závaznost po ratifikaci

1. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a ČR je jimi vázána.

2. Jakmile Istanbulskou úmluvu ratifikujeme, stane se vnitrostátně závaznou.

Bude podkladem pro soudní spory a nároky, finanční požadavky, vzdělávací materiály, judikaturu, přístup k mládeži, ideologickou sexualizaci apod.

3. Stát bude mít právní povinnost vnitrostátně IÚ aktivně provádět a naplňovat.

Závazky naplňuje vnitrostátní legislativou, vládní politikou, administrativou, systémem ochrany práv.

4. Každé nové právo vytváří ekosystém lobbistů k jeho prosazování.

Už dnes existují skupiny profesionálů či poloprofesionálů (aktivisté, neziskovky, právní zástupci, podnikatelé, akademici, zájmové skupiny, lobbisté apod.), které budou z nového systému založeného ratifikací IÚ profitovat. Proto už dnes ratifikaci IÚ halasně podporují.

5. Případné výhrady ČR k IÚ dlouhodobě nepomohou.

Spolu s ratifikací může stát vůči jednotlivým ustanovením ÚI přijmout výhrady, které však budou platit pouze 5 let. Pak bude ČR muset jejich dalších existenci obhájit před kontrolním mechanismem GREVIO.

Z čehož plyne závěr č. 5: Ratifikace Istanbulské úmluvy nenávratně změní českou společnost. Domácí násilí se stane pouze záminkou k dalekosáhlým společenským změnám. Skutečně je chceme? Skutečně po nich voláme? Opravdu je potřebujeme?

Shrnutí: Ze shora uvedených důvodů se skupina senátorů veřejně vyslovuje proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a vyzývá své kolegy, aby se k této skupině připojili a ratifikaci zamítli. Pozice Senátu Parlamentu ČR je v tomto případě naprosto zásadní a historická.

Poznámka: Istanbulská úmluva = Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (senátní tisk 122), která byla podepsána 11. 5. 2011 v Istanbulu. ČR podepsala úmluvu 2. 5. 2016 jako předposlední stát Rady Evropy před Lotyšskem. Úmluvu ratifikovalo 36 států Rady Evropy a dne 30. 5. 2023 i Evropská unie, ratifikaci však mezitím odvolalo Turecko a Slovensko započalo proces odvolání ratifikace. Ázerbájdžán Úmluvu nikdy ani nepodepsal. Neratifikovaly ji Arménie, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a Maďarsko. Bulharský Ústavní soud právě kvůli genderu jednomyslně konstatoval neslučitelnost Istanbulské úmluvy s bulharskou Ústavou.

Červenec/srpen horkého léta 2023

https://www.radiouniversum.cz/kovarova-daniela-d-mlada-generace-nechce-jen-zit-jinak-ale-chce-prevychovat-i-generace-predchozi/

17. 7. 2023

Tak prý mají šetřit jen občané. Víc zaplatí každý majitel chatky, auta či manželky, studenti, podnikatelé a všichni s vyšším příjmem, každá malá firma a každý, kdo kouří či si koupí alkohol. „Zvyšování příjmů je nepříjemné a bolí,“ řekl premiér, pod něhož je to přijatelná cena za to, že republika bude „ve formě“. Vskutku řekl „nepříjemné“, „bolí“ a „ve formě“? Balíček má platit až od příštího ledna, tedy se projeví v kondici veřejných financí nejdřív za dva roky. Do té doby se bude náš stát zadlužovat čím dál víc.

Mě ale trápí něco jiného. Balíček i pan premiér hovoří jen o občanech, jen o jednotlivcích a soukromých firmách. Nemluví o státu a jeho výdajích. V Senátě při každém zasedání zvyšujeme výdaje, každou chvíli schvalujeme nový úřad, novou agenturu, novou klimatickou legislativu, novou byrokracii, novou státní agendu, která chod státu zatíží a zdraží.

To je jako s čuráním do bazénu. Na jedné straně poslušní občané přestanou do bazénu čurat. Na druhé straně rozmazlený stát konzervuje své výdaje (učitelé budou mít fixní plat odpovídající násobku průměrné mzdy, každý rok vydáme pevná dvě procenta rozpočtu na zbrojení, kulturu, vědu, školství…) a stále přidává. Jednou jde o poštovní zaměstnance, podruhé o novou budovu pro ÚSTR, potřetí o deset nových zaměstnanců Českého telekomunikačního úřadu.

Při každém zasedání Senátu upozorňuji na rostoucí státní výdaje. A příslušný ministr přísahá, že tentokrát je to skutečně naposledy. Že příště už stát namouduši šetřit začne. Hlavně aby to nebylo dnes, hlavně aby to nebylo u něj. Příště už určitě. Tak určitě. Nejhorší jsou evropské předpisy. Ty pro jistotu ani neuvádějí rozpočtové důsledky pro jednotlivé státy, ačkoliv jejich schválením přistupujeme na nové technologie, slibujeme nový monitoring, zavazujeme se k silnější digitalizaci, přidáváme si agendy, hlášení a povinnosti.

Milí vládci státu, takhle tu republiku nevybudujeme, či spíše dnešním slovníkem: takhle se šetřit opravdu nedá. Nelze zvedat daně občanům, a současně přibírat státu další pravomoci a pro nové agendy nabírat další lidi. To pak zvyšování daní nikdy neskončí a jednou přijde čas, kdy stát bude požadovat od svých občanů sto procent jejich příjmů. A ani pak to tomu rozežranému státu nebude stačit.

Jedinou možností je ořezávání agend. Stát má dělat jen to, co je pro jeho chod naprosto nezbytné: vnitřní bezpečnost, soudy, vojsko. Maximálně ještě částečně školství a částečně zdravotnictví. Vše ostatní jen s velkým rozmyslem a v době nouze a zadluženosti radši vůbec. Podobně to finanční gramotnost učí děti a lidi, co spadli do oddlužení. Nikdy nebudou peníze na všechno, a kdo chce šetřit, musí si odpustit drahou elektroniku a dovolenou na Maledivách.

Vláda se má úsporně chovat vždy, ale v době deficitu tak musí činit povinně a ukázkově. Musíme mít tolik ministerstev? Potřebujeme 18 členů vlády a stovky dalších institucí? Chce každý občan této země svými daněmi dotovat 4 výzkumné ústavy, 4 agentury, 13 divadel, 16 galerií, 3 instituty, 3 kanceláře architekta, 2 hřebčince, České lázně a mnoho dalších subjektů s desetitisíci zaměstnanci a mnohamilionovými rozpočty? Třeba nechce další muzeum, dalšího architekta, další galerii nebo další hřiště.

Vláďa sama nešetří, jen přikazuje, ať šetří občané, ačkoliv její povinností je skládat daňovým poplatníkům účty. Tak jako jeden z daňových poplatníků vyzývám vládu, ať začne šetřit u

sebe. Ať i ona začne škrtat agendy. A hned pak rušit odbory, ústavy, agentury. Uvidíte, jak rychle pak budou mandatorní výdaje klesat.

Psáno pro deník

17. 7. 2023

Rušíme spoustu nepotřebných a nepoužívaných norem.

Nepotřebných a nepoužívaných.

Bohužel.

Jásáme nad tím, jako kdybychom porazili draka. Jako kdybychom ulehčili soudům, občanům, podnikatelům, firmám, povinnostem, byrokracii.

Jako kdybychom zrušili zbytečné agendy, snížili finanční zátěž státu, zlevnili a vylepšili život, pomohli trpícímu.

Víte, co třeba rušíme?

Třeba zákon č. 267/1920 Sb. z. a n., o odstranění nevhodných názvů, nebo zákon č. 269/1920 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry úředníků a zřízenců u státních úřadů a ústavů bývalého státu uherského.

Je to jen legislativní smetí.

Jaká škoda, že se nikdo nezabývá „masem“ – tedy množstvím byrokratické agendy, která ničí drobné podnikatele i občany, stojí peníze a čas, někdo se jí musí věnovat.

Zrušení všech těch tisíců norem nepřinese žádné úspory ani úbytek byrokracie. Nezbývá než si povzdechnout, proč při práci na návrhu nebyly korigovány další právní normy, které sice nejsou obsolentní v pravém slova smyslu, protože z nich plynou reálné povinnosti, ale u nichž se časem vytratil původní efekt těchto povinností a jejich společenský přínos a zbyl z nich jen mechanický úkon pro některé úředníky.

Pro tento zákon zvednu ruku, protože nestojí za větší pozornost.

Ale ráda bych, aby ho následovaly další zbytečné zákony.

Pane předkladateli, kdy nám je předložíte?

13. 7. 2023

Proč podporuji právo na hotovost zakotvenou v Ústavě?

12. 7. 2023

Tak prý u nás bude platit manželství pro všechny. Pro každého. Konečně! To je to, po čem volají statisíce lidí a co nám v našem moderním sociálním státě ještě chybělo. To je to, co naše společnost nejvíce potřebuje. Manželství pro všechny = manžela/manželku pro každého. Konečně. Všichni pak totiž budou šťastní. 

Mezi námi je tolik osamělých nešťastných nezadaných osamocených jedinců, a přitom máme 4 miliony mužů a 4 miliony žen. Žádný muž, žádná žena ani žádné dítě už nebude muset žít samo. Každému přidělíme manželku, každé manžela. Stačí si říct. Stačí chtít. Žádná diskriminace. Jen rovnost pro všechny. Pro vězně i pro kněze, pro babky i pro tlusté plešouny. Vždyť víme, že manželství činí oba manžele zdravějšími. Máme prokázáno, že vdaní a ženaté (nebo tak nějak) žijí déle, méně pijí alkoholu, méně zneužívají drogy a páchají méně sebevražd. A i pohřby mívají hezčí. 

Proč by některá ženská - třeba modelka nebo herečka - měla mít tolik chlapů, na kolik si ukáže, když jiná ošklivá třeba stůně bez manžela? Tomu je třeba učinit přítrž. Proč by některý mužský (hokejista, politik, byznysmen nebo zpěvák) měl mít už třetí svatbu v pořadí, když jinému se žen nedostává? Když manželství, tak pro každého. Když rovnost, tak pro všechny. Nárokově. Právo na manželství pro všechny. Dost bylo smutných jednotlivců, samotářů, singlů. 

Zbývá dořešit nepodstatné a drobné. Třeba věk, výšku, region, vzdělání, soulad majetku, zájmů a politických preferencí. I zde by mohla pomoci kvalitní česká digitalizace nebo náhoda či los. Právo na manželství pro každého! Manželky a manželé na příděl! EU si to přeje, pokrokoví aktivisté to chtějí, kdo jsme my, abychom se stavěli na odpor! Poručíme větru - dešti a rozdojíme kozla. 

Nevíte, co je pro vás dobré? Nevíte, jak být šťastní až navěky? Buďte manželem, staňte se manželkou. Stát vám to zajistí. Všem a pro každého.

10. 7. 2023

Je to složité s těmi ženskými v politice. Rády by velely zemím i armádám, rády by rozhodovaly a udávaly směr, ale nemají na to. Stěžují si, žadoní o kvóty, kňourají, brečí a podávají trestní oznámení. Vyžadují zvláštní zacházení, aby vůbec v konkurenci prorazily. A když tam pak jsou, tak si furt jenom stěžují a cítí se ublíženě. Tamhle jim někdo vyhrožoval, onde je zesměšnil kvůli nadváze, tuhle z nich někdo udělal karikaturu a chudinkám se jim neustále ubližuje na sociálních sítích.

A ony to takhle přece nechtěly. Ony by rády ideál a pohádkový svět bez zášti, bez útoků, bez nespravedlnosti a bez výsměchu. Představovaly si asi, že politika je mír na zemi a usměvavá mediace na bitevním poli, že poddaní je za jejich kroky budou jen velebit, oslavovat, budou tleskat jejich vytříbenému vkusu a zasypávat je poděkováním.

A tak by nejradši kvůli sprosťákům omezily svobodu slova, vypnuly internety, šikovaly policii a nezdvořáky poslaly do vězení na mnoho let, aby se ti nezdvořáci naučili slušnému zacházení a patřičné úctě k veřejným činitelům. Nechtějí podrazy, chtějí lásku. Nechtějí tvrdé mnohahodinové vyjednávání, ale přestávky na kojení, pauzy na relaxaci, příplatky na dovolenou, stojany na kola, dětské koutky ve sněmovně, sto dní hájení, desítky poradců, otázky předem, veganskou stravu, a hlavně žádné kritiky a negativní hlasy. Nechtějí prostě vidět, že je někdo nemá rád, že si z nich někdo tropí srandu. Srandu je totiž podle nich třeba zakázat, vytlačit z veřejného prostoru, vymazat, vypnout, zregulovat. A správný názor je jen takový, který je podporuje a chválí.

Tak už se, praštěné dámy, konečně račte probudit. Život je krutý a politika je brutální řemeslo. Kdo chce uspět v něm, ve firmě, v práci, ve sportu či v jakémkoliv podnikání, musí těžce zabrat a třeba i pár nocí nespat, překonávat obtíže, padat na pusu, trénovat znovu, nabrat síly a namísto pofňukávání zase rychle povstat. Musí na sobě pracovat a oprostit se od útlocitu. Nesmí se rozbrečet kvůli každé maličkosti, nesmí ho rozhodit negativní komentář ani vyhrožování smrtí. Za službu veřejnosti a život před televizními kamerami se prostě platí, a kdo tu druhou stránku slávy nedokáže unést, ať odjede na Šumavu pěstovat kytičky, chovat kozy a mazlit se s plyšáky.

Politička, co nechápe, proč ji zesměšňují kvůli věku, účesu, výrazu nebo barvě šatů, nemá v politice co pohledávat, protože nechápe, jak to funguje mezi lidmi, neboť nic neví o lidské psychologii. Občané budou vždycky rozebírat slova, vizáž i činy těch, o nichž se mluví. Někdy po právu, jindy naprosto nespravedlivě. Chcete příklady? Mnoho lidí volilo Petra Pavla jen proto, že přece tak dobře vypadá na fotografii. Ti samí lidé o chvíli dříve uráželi Miloše Zemana kvůli tomu, jak vypadá, jak je starý, jak chodí a jak se tváří. A že lidi používají v politice jiný metr pro obě pohlaví? Čemu se ty hloupé ubrečenky diví? Po celou lidskou historii byly ženy hodnoceny hlavně prostřednictvím svého zjevu a dodnes krása vyhrává volby, přitahuje a vydělává.

Chcete být v politice? Zvykejte si. Chcete vést národy, armády a instituce? Přestaňte brečet, přestaňte si stěžovat. Zatněte zuby a začněte pracovat. Jsou před námi důležitější úkoly než omezovat svobodu slova kvůli křiklounům a nezdvořákům. Anonymní vyhrůžky dostává každý starosta, a když je moudrý, hodí je do koše, protože ví, jak je jeho čas drahý. Kňučící politik je lidu odporný a jeho autorita se blíží nule. A kňučící politička tuplem.

5.7.2023

Všichni milujeme své děti a snažíme se, aby se měly co nejlépe. Ideální by dokonce bylo, kdyby se měly lépe než včera my. Jenomže časy se mění. Kdysi se děti rodily bez větší pozornosti, vychovávaly se při práci skoro mimochodem, rostly jako dříví v lese, učily se nápodobou, pomáhaly dospělým od útlého věku a jedly, co bylo na stole a na talíři.

Čas mávl oponou a dnes je jiná doba, v níž dítě není pokračovatelem rodu, ale projektem, na němž je třeba od narození intenzivně pracovat. Celá rodina se na projekt soustřeďuje, denní program se řídí podle dětí, dětem se přání odezírají ze rtů a čtou z očí a umetají se jim cestičky, aby nezažily ani zrnko stresu, ani lžičku nepohody.

A tak se v rodinách plánují odpoledne, večery, víkendy, Vánoce, Velikonoce a dovolené podle dětí a jim na míru. V rodinách s jedním dítětem se rodinná logistika ještě dá stihnout, zato s větším počtem potomků jsou rodiče na roztrhání. Tím spíš, jsou-li prarodiče dosud čilí a mají vlastní program, práci, záliby a koníčky.

„Nemám vůbec žádný volný čas,“ slyšela jsem tuhle v tramvaji jednu slečnu, věkem asi třináctiletou. „Táta s mámou si mě po týdnu přehazují,“ stěžovala si a kamarádce popisovala, jak každý z rodičů připravuje víkendový program podle jejího přání a jí na míru. Jeden víkend jedou na Moravu, druhý víkend má děvče zápasy, třetí víkend do ZOO nebo do kina, do restaurace, na nákupy, na výlety nebo na návštěvu. „Ale já chci mít aspoň chvíli volno!“

Poslouchala jsem ty dvě dívky a vzpomínala na své dětství a dospívání mezi ostravskými paneláky. Na vybíjenou mezi klepáči, na kolovýlety po městě se spolužáky a s dětmi ze sousedství, na pády z houpaček a na odpolední táčky s kamarádkami. Na dopoledne o prázdninách, kdy jsem se probudila a věděla jsem, že mám volno nejen celý den, kdy jsou rodiče v práci, ale spoustu dní po celé prázdniny.

Dnes žije většina dětí ve střídavé péči a v patchworkových rodinách. To jsou ty rodiny složené z otců a matek, které střídavě pod jednou a pod druhou střechou vychovávají děti ze svých předchozích vztahů i společné děti. Jistě, takové rodiny nejsou v našich krajích úplnou novinkou. Vyskytovaly se vždycky, protože lidé jsou pároví a do tří let po rozchodu navazují nové vztahy. V předminulém století občas matka zemřela při porodu anebo otec podlehl infekci vzniklé po úrazu, a tak se vdovci či vdovy znovu provdaly nebo oženili. Jejich partneři se tak stali otčími a macechami dříve narozených dětí. Dnes roce neumíráme, ale zase se rozcházíme mnohem častěji, a tak se patchworková rodina stala novou normou. A my, rodinní advokáti a další odborníci, se mnohem důkladněji zabýváme vztahy rodinných příslušníků a problémy, které mezi všemi těmi rodiči a dětmi vzniknou. A jedním ze zajímavých parametrů je čas. Čas pro rodiče a čas pro jejich děti.

Stále častěji se před opatrovnickými soudy projednává následující rodičovský požadavek: chceme mít děti jeden týden v péči, abychom se jim v tom týdnu mohli věnovat co nejintenzivněji. Upravíme si kvůli tomu program, naplánujeme dětem aktivity, jezdíme s nimi na koníčky a na zájezdy, učíme se s nimi do školy. Absolutně, bez výhrad a bez přerušení. Děti jsou přece náš projekt. Občas si kvůli tomu projektu v onom týdnu i upravíme pracovní dobu, popřípadě odmítáme pracovní zakázky, abychom mohli být všichni pohromadě a s námi i všechny naše děti. Pak dětský týden skončí a my ty všechny ty děti předáme druhým rodičům a sami si užijeme týden bezdětného volna. Konečně sami, bez dětí, plně svobodní.

Bezvadně naplánováno, bezvadně vyjednáno. Velmi často ten režim soudy upraví i v soudním rozhodnutí. Bohužel dlouhodobě nefunguje, protože věci se mění a děti se nepředávají jen v těchto dvou rodinách, ale polorodými dětmi jsou svázány s dalšími rodinami. A tak stačí malá drobnost, změna pracovního rytmu, směny, zaměstnání, vlaku, kroužku, dopoledního nebo odpoledního vyučování, a hned se vám draze vybalancovaný program rozhodí a rozkolísá a jako tsunami zboří i všechna navazující uspořádání.

Je taky otázkou, zda rodičovské přání na týden výchovný a týden bezdětný je oprávněným požadavkem. „Musím si přece taky někdy odpočinout,“ říkal mi tuhle jeden rodič a popisoval, jak je náročné vymyslet program pro šest nevlastních dětí s věkovým rozmezím od dvou do patnácti let.

A to je mimochodem další obrovský a neřešený problém. Pro děti různých věkových kategorií je skoro vyloučeno připravit stejnou náplň, která by je všechny stejně po delší dobu bavila, neunavovala, inspirovala. Některá očekávání a přání jsou prostě reálně nesplnitelná.

„Chtěl bych být někdy s tátou sám,“ říkal prý soudu jeden klouček. Že chce mít tajemství jen on sám a jen se svým otcem. Jenomže pořád s nimi jsou ty další děti, co je táta vyženil s tou tetou. Přesně na tohle si stěžují zejména větší děti. Být chvíli se svým rodičem o samotě je základní potřeba, kterou by jim aspoň na pár minut jednou týdně měl každý rodič dopřát. Jenomže o takové potřebě musí rodič vědět a taky musí chtít si podle toho denní program uzpůsobit. Ne každé dítě umí svůj požadavek slovně formulovat, ne každý rodič k tomu závěru sám dojde. Rodiče někdy nepříliš citlivě spojí dohromady potomky ze všech svých vztahů a mlčky očekávají, že se z té kupy cizinců spojením rodičů stanou nejlepší přátelé. Opak je pravdou, o čemž vypovídají svědectví pedagogů a školních psychologů. A teď si představte, že všechny ty děti mají spát v jedné místnosti nebo být spolu v jednom hotelovém pokoji na čtrnáctidenní dovolené.

No a pak tu máme problém macech. Macechy bývaly zlé ženštiny z pohádek, které dětem svých mužů ubližovaly a snažily se jich zbavit. Dnešní macechy se chovají úplně nijak. Snaží se cizím dětem, svým pastorkům, zavděčit a pečují o ně s větší péčí než o své vlastní děti. Jak jsem mnohokrát vyslechla od klientek, potomky partnera je mnohem těžší napomínat a vychovávat, vyžadovat od nich domácí práce, stanovovat jim hranice.

Nejsložitější úlohu má bezdětná macecha, od níž se očekává bezchybná výchova i vedení domácnosti včetně výchovy nevlastních dětí, což mlčky předpokládá otec dětí, jeho matka, obě rodiny i všechny děti.

Jaká cesta vede ze všech těch komplikací a zapeklitostí? Láska a laskavost, zdrženlivost a komunikace. Úkolem rodinných odborníků je vysvětlovat, popisovat, informovat a doporučovat. A vzdělávat se, naslouchat, číst a diskutovat, protože problémy patchworkových rodin jsou nové a dosud neprobádané. Právě proto se na konci letošního května rodinní odborníci sešli na první konferenci věnované patchworkovým rodinám, kterou uspořádala Unie rodinných advokátů. A plánují se i kroky další. Tým autorů píše o tomto tématu monografii, zatímco tisícovky dětí pendlují mezi svými rodiči a střídavá péče s různými postelemi a batůžky pro ně představuje přirozený svět. Čas jim plyne trochu jinak než nám, dospělým, stejně jako jsou jejich potřeby odlišné od těch našich.

Čas a dětmi a čas pro děti. Myslete na to, milí rodiče, milí rodinní advokáti a terapeuti, rodinní odborníci.

Uběhne totiž, než se nadějete. A minuty, co promeškáte, nejde už nikdy a nijak nahradit.

Psáno pro Rodinné listy

1. 7. 2023

Formuje se nová generace lidských práv?