To si myslím

Kolikrát jsem to za svou praxi slyšela. Kolikrát jsem měla rameno mokré od toho, jak se mi kamarádky a klientky svěřovaly. A tak vím, že právě v prosinci je těch smutných zpovědí, stesků a nářků nejvíce.

Proč tolik vztahů končí právě s koncem roku? Ze všech pohádek zní svatební zvony, ve všech reklamách se lidé dávají dohromady, a přece realita před televizními obrazovkami bývá často docela jiná. Jak to přijde, že právě kolem Vánoc se lidé tak často rozcházejí? Proč manželé právě nezřídka na Štědrý den oznamují svým manželkám, že se na Boží hod nebo na Tři krále stěhují k (dosud utajované) milence? Ještě aspoň posledního kapra se salátem, poslední rozbalování dárků pod stromečkem, poslední rodinné foto, poslední pusa, poslední prskavka, a pak konec. Pak jsou volní a začne jim nový život. Pro ty opouštějící snad bude radostný, milovaný a bezstarostný; těm opouštěným zůstane prázdné místo a trudné vzpomínky, jež vrhnou stín na všechny budoucí Vánoce. Aspoň takto to chápou ti opouštění, jak se lze v těchto dnech dočíst ve veřejných „osobních“ zpovědích na mnoha komunikačních sítích. A moje praxe rodinného advokáta, ale i příběhy z mého okolí mi ukazují, že ženy a manželky v těchto manýrech muže pomalu dohánějí.

Atmosféra tlaku spojeného s koncem roku občas vede k pocitu, že „už to přece musím rozseknout“. Ale co když se pak ukáže, že to rozhodnutí bylo zbrklé a unáhlené? Co když k němu přispěla druhá strana svým termínovaným požadavkem? K rozhodnutí, které se v novém roce jen těžko bere zpátky.

Proč tak často končí vztahy právě na konci roku? Což není 15. říjen nebo 3. únor stejně „vhodným“ pro rozbití vztahu? Jako kdyby i tak nebyl závěr roku náročný pro naše peněženky, žlučníky a zejména pro emoce? S koncem roku si mnozí lidé dávají předsevzetí, jež mají také často podobu rozchodů a definitiv. Poslední sklenička, poslední cigareta, poslední sladkost či nezdravý životní styl. Ještě naposledy se rozloučím, naposledy se na Silvestra nacpu kalorickou bombou, naposledy si před televizí zalenoším, a pak už nikdy. Konec. Zítřek bude jiný. Nastane zdravý životní styl, hezké vztahy, lepší práce, ideální život, zářná budoucnost plná sociálních jistot.

Ke konci roku však končívají i mnohé jiné životní a profesní etapy. Jistoty, jež byly dosud součástí našich životů. Zavírají se obchody, pivovary, kavárny, restaurace a společenská zařízení. Na svých cestách po republice, při svém putování Plzeňskem, při svých procházkách městy míjím ty nápisy o uzavření prodejen, vidím ty vyklizené prostory, matná okna a za nimi zhasnutá světla. Prázdná místa, opuštěné provozovny, zkrachovalé obchody, zánik, smutek, smrt. Některé obchody ještě nevědí, že také brzy skončí. Zatím jen zahájily masivní výprodeje - už na Štědrý den večer namísto obvyklého období po 1. lednu - zatímco malí podnikatelé mění trvalé příkazy a zvyšují povinné zálohy na odvody sociální a zdravotní. Mnozí ještě netuší, že i oni budou v příští roce krachovat, propouštět a bez zakázek rušit své obchodní vztahy, což se promítne do jejich emocí, pocitů, životů a rodinných klimat. Rodina je nakonec nejvíc, takže zpět k rodinám.

Konec roku, konec éry, konec vztahu - myslí si asi ti odcházející manželé, manželky, partneři a ti, co jiné opouštějí. Sní o tom, že od Nového roku bude všechno jinak. Nastane budoucnost jako malovaná. Krásné je věřit, doufat, upínat se, začínat jinde, bez minulosti a bez závaží. Možná i bez odpovědnosti. A všichni potřebujeme v něco věřit. Potřebujeme doufat, že špatní

dnové se v dobré obrátí a všechno nakonec jako v pohádce skončí šťastně. Kdo by nechtěl trochu nahlédnout do budoucnosti? Kdo by nechtěl vidět, co krásného ho v příštím roce čeká?

Možná je ale lepší nevědět, nespěchat tolik dopředu, nepoodhalovat, co má být utajeno a skryto. Jak říká Karel Jaromír Erben v baladě Štědrý večer:

„Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“

Kdo vytrvá, kdo vydrží nespěchat, tak se třeba jako v pohádce nakonec dočká i dobrých konců. Třeba ten opouštějící nakonec pozná, že to, za čím odešel, bylo jen pozlátkem, zatímco skutečnou hodnotu, pravou rodinu, děti a vztahy nechal doma. Mnozí opouštějící nakonec prohlédnou a vrátí se na začátek, domů, k těm původně opuštěným. Mnohé podniky, obchody a pivovary nezaniknou, některé vztahy neskončí nebo se obnoví, ba snad i vylepší, jiné vztahy vzniknou a nová hezká místa pro setkání a pro zrod vztahů se otevřou.

Přeji nám všem, aby takových dobrých (ne)konců a počátků bylo v roce 2024 co nejvíc.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Článek byl psán pro deník TO.

31. 12. 2023, deník TO

Tuhle glosu píšu den před Štědrým dnem a dva dny po českém „jedenáctém září“. Veřejnost se rozdělila na ty, co se připravují na zrození Ježíška, chystají salát, balí dárky a těší se na své nejbližší, a na ty druhé. Na ty, co chtějí přitvrzovat, utahovat šrouby a omezovat práva. Ti už dnes kují pikle, jak prý zabránit všemu nekalému, co budoucnost může přinést, ale přitom hlavně posílit svou moc. A obě skupiny budou za pár dní přemýšlet, jak žít v roce 2024 a jak ten rok co nejlépe prožít.

Jak netrápit ostatní a netrápit sebe? Nejtěžší otázky, na které hledá odpovědi lidstvo stejně dlouho jako na ty nejzákladnější – kdo jsme, kam jdeme a co je cílem našeho snažení na tomto světě. Odpovědi na ně nejsou jednoduché, a když jsem ještě aktivně vykonávala advokátní praxi, bylo hledání odpovědí spolu s krizovou intervencí mým každodenním chlebem. Univerzální a jednoduché rady neexistují, ale přesto se o ty základní s vámi podělím:

- Pečovat o dobré vztahy s blízkými. Co zní jako fráze, obsahuje někdy velké sebezapření, protože je třeba se o své blízké aktivně zajímat, a současně jim nic nenařizovat, nepřikazovat, nevnucovat, neobtěžovat je a nedávat nevyžádané rady. Nechat je žít, jak oni chtějí a jak se jim líbí, ale být nablízku, když se jim podlamují kolena a oni se tak potřebují o někoho opřít. Být tu prostě pro ně.

- Každý vztah se dá vylepšit. Třeba o kousíček, ale nikdy není vše ztraceno. Vždy je možno se omluvit, pozdravit, předat drobnost, projevit zájem, usmát se, udobřit a vlídně se rozloučit. Klienti občas namítali, že „s tou/s ním to vylepšit prostě nejde.“ Nesouhlasím. Stačí malá změna chování, třeba i jen na jedné straně. Třeba jen proto, aby potěšila mou duši.

- Minulost nezměníme a budoucnost je vždycky nejistá. Obojí zjištění je děsivé a patřičně frustrující. Ale současně uklidňuje a umožňuje sám sobě odpustit chyby, jichž jsme se na sobě i na jiných dopustili. Své vzpomínky umíme oblbnout a při troše snahy je dokážeme přepsat do scénáře, který je přijatelnější. Zkusme si představit, že minulost proběhla o maličko příznivěji. A pak si ji přehrajme znovu a zase znovu.

- Jediné, co máme, se děje právě teď. To „právě teď“ je absolutně nejdůležitější. Nespěchejme tolik, nežeňme se za pofiderními úspěchy. Zamysleme se, co v roce 2024 vylepší život právě nám, každému jednotlivě.

- V krizové intervenci doporučujeme v nejhorších okamžicích smutku a bolesti udělat následující: zabalit se do deky, pohodlně se usadit, ztlumit světla, zatopit, horký nápoj do dlaně, měkký polštář vedle sebe, možná i plyšáka nebo živé zvíře a na papír napsat deset věcí, které nás baví, těší, pozvedávají, hladí, pomáhají nám přežít každodenní trudný život. To jsou ty věci, které každý z nás potřebuje. Každý má jiné, protože žádní dva lidé nejsou úplně stejní. Máme je na seznamu? Tak si je pravidelně zařazujme do kalendáře. Hlaďme se a pečujme o sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá.

- Bude-li duše bolet nesnesitelně, je třeba se neupejpat a si říct o pomoc. Od toho tady všechny ty pomáhající profese jsou. Anebo aspoň ti nejbližší. Kamarádi. Bolest je menší, když se rozloží na víc osob.

- Vyplatí se méně mluvit a více přemýšlet a pozorovat. Svět, co se kolem nás točí tak rychle, že mu někdy přestáváme rozumět? Lidi, co reagují nepochopitelně? Zprávy, co znějí nepravdivě a neuvěřitelně? Nezasahujme, nevyšilujme, přemýšlejme, pozorujme.

- Netřeba sledovat všechny ty komunikační či sociální sítě. Není třeba číst noviny, pouštět internet, desetkrát denně sjíždět Facebook a Instagram, ani každý den zapínat televizi. Informací je kolem nás tolik, že těm nejdůležitějším stejně neunikneme. A nic se nestane, pokud nám uteče nějaký pořad, film, komentář, článek, reportáž, údaj, duel či rozhovor. Kvůli zachování duševní rovnováhy je třeba naopak vypínat pozornost a informacím zamezovat přístup. Být chvíli sám v tichu jen se svými myšlenkami.

- A pak si na druhou stranu papíru napišme seznam pět nejdůležitějších lidí svého života. Na ty se v příštích dnech můžeme zaměřit. Těm volejme a pišme. A s těmi stravme co nejvíce času.

- Neubližovat a neškodit. Jiným, ale hlavně sami sobě. O Vánocích i v roce 2024.

I já si dávám tohle předsevzetí. Tak ať se netrápíme navzájem a netrápíme ani sami sebe.

23. 12. 2023

Senátní tisk 201: PROTI (administrativní opatření, které nemá být řešeno zákonem). Schváleno (ze 74 přítomných senátorů 66 pro, proti 3).

Senátní tisk 192: PRO (z bezpečnostních a ekologických důvodů je zásadní, aby se rozhodovací procesy netříštily). Vráceno s pozměnovacími návrhy (ze 76 přítomných senátorů 47 pro, proti 9).

Senátní tisk 203: PROTI (o zranitelné občany se má starat stát a nemá odpovědnost přenášet na občany). Schváleno (ze 74 přítomných senátorů 62 pro, proti
1).

Senátní tisk 144: PRO (administrativní drobnosti a formality). Schváleno (z 69 přítomných senátorů 56 pro, proti 0).

Senátní tisk 95/14: PRO (podporuji kritickou vládní pozici i doprovodné usnesení). Schváleno (z 73 přítomných senátorů 64 pro, proti 0).

Senátní tisk 202: PROTI (zásah do veřejných financí). Schváleno (ze 72 přítomných senátorů 64 pro, proti
2).

Senátní tisk 206: PRO (beru na vědomí informaci, v informaci o hlasování je však uvedeno, že jsem se zdržela). Schváleno (ze 73 přítomných senátorů 65 pro, proti 0).

Senátní tisk 156: PRO (standardní mezinárodní smlouva). Schváleno (ze 73 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisk 157: PRO (standardní mezinárodní smlouva). Schváleno (z 73 přítomných senátorů 67 pro, proti 0.

Senátní tisk 82/14: PRO (podporuji kritickou vládní pozici i doprovodné usnesení). Schváleno (z 72 přítomných senátorů 55 pro, proti 0).

Senátní tisk 191: PROTI (veřejnou službu nelze řešit na úkor soukromých obchodníků). Schváleno (z 68 přítomných senátorů 56 pro, proti 1).

Senátní tisk 184: PRO (hotovost si zasluhuje ochranu). Schváleno (z 64 přítomných senátorů 47 pro, proti 3.

Jednání trvalo od 9 do 17.25 hodin.

20. 12. 2023

Rozhovor redaktorkou Českého rozhlasu Ostrava o rodině a proč je důležité znát své kořeny

 https://ostrava.rozhlas.cz/spisovatelka-daniela-kovarova-odkryva-mala-tajemstvi-sve-vlastni-rodiny-9136867?fbclid=IwAR3q8M4QkWT8UCCXskxHmV5O0W7TyZFjCy18UtH-dbkbSNmeGt3osnyaTLg

19. 12. 2023

Následující text nebude odborným referátem, ale pohledem senátorky, která se setkává s právem Evropské unie a s novými legislativními návrhy v každodenním provozu.

Mou specializací je rodinné právo – zabývám se mimo jiné manželskými a partnerskými vztahy. A poměr mezi právem EU a vnitrostátním právem můžeme také přirovnat k takovému manželství. Je to ale manželství hodně nerovné, nevyvážené – jeden z manželů je silně dominantní a udává směr, zatímco ten druhý je Popelkou, která je ve vleku a věčně ustupuje.

Správně předpokládáte, že v téhle dvojici má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím zakřiknutým, odstrkovaným protějškem. Čím je to způsobeno?

Prvním problémem je nešťastné vymezení pravomocí EU.

Ponechme stranou typologii těchto pravomocí a podívejme se rovnou na ten druh, kde leží těžiště činnosti unie a odkud pochází drtivá většina unijní regulace – jde o tzv. pravomoci sdílené.

Název je poněkud ošidný – mohl by vzbuzovat dojem partnerství či spolupráce rovnocenných subjektů, ale tak tomu rozhodně není. Zřejmé je to už z definice v zakládacích smlouvách, která zní takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala, anebo v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Takže už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie.

Unijní právo zužuje prostor pro vnitrostátní úpravu, takže se zužuje prostor pro politické rozhodování na národní úrovni.

Koncept sdílených pravomocí by ani tolik nevadil, pokud by se uplatnil v menších, přehledných, jasně ohraničených prostorech. Pravomoci Unie jsou však vymezeny nesmírně široce a vágně (často třeba jen odkazem na obecné cíle, kterých má být dosaženo, a tak nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. Každopádně tyto pravomoci pokrývají i celá či téměř celá odvětví lidské činnosti (např. ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, aj.), nebo významné složky daného odvětví (např. v energetice, sociální politice či trestním právu)

Když tyto pravomoci byly v minulosti formulovány, členské státy a občané byli chlácholeni tzv. principem subsidiarity. S tím přišla Maastrichtská smlouva, která měla být brzdou, jež povede unijní orgány ke zdrženlivosti. Aby v rámci svých pravomocí konaly jen tehdy, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie. EU se tak měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem a vše měla ostatní ponechat členským státům.

Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní politický apel a její role je naprosto nulová – unijní orgány nemají problém jakýkoliv návrh označit za subsidiaritě zcela vyhovující.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy – ty znamenají, že ony rozsáhlé pravomoci mohou být využívány velmi snadno. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je dnes pojímáno jako výjimka – uplatňuje se jen v nejcitlivějších oblastech.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu – stále častěji sledujeme přesouvání pravomocí z členských států na Komisi

Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, v případě sporu soudní dvůr dá za pravdu EU.

Jaký je důsledek výše řečeného?

Expanze jako dlouhodobý vývojový trend evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, kosmos, oživení trhu – to vše má být jednocené a regulované). Rozpínání je stále více bezhlavé, překotné, zrychlující se – mluví se o „regulační smršti“

Druhou tendencí je ideologizace – nové legislativní návrhy jsou stále ideologicky podmíněné a ideologií přetékající, celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu.

Zatřetí jde o utahování šroubů. Unijní předpisy stále více omezují – přinášejí zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová Eulegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy často představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné – to platí hlavně směrem k velkým obchodním společnostem. Příkladem může být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo směrnice o transparentnosti v odměňování.

Poslední trend bychom mohli nazvat výpady za hranice unijních kompetencí. Jakkoli jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům zjevně začínají být příliš těsné - v posledních letech projevují snahy rozšířit své pole působnosti za hranice zakládacích smluv a udávat směr prakticky ve všech klíčových záležitostech. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novou metodou je přijímání různých politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění různých úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států – vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost.

Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu.

A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let.

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? – dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu semknout a bránit?

Z počátku jsme byli hodně zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. A dnes – v posledních měsících - začínáme opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta eulegislativa bude stát.

- dobrým příkladem může být postoj ČR k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: “ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Ten k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: “Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží

na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“

Na závěr se vraťme k našemu nerovnému manželství – k onomu domácímu despotovi a utiskované Popelce. Základní východisko a úkol, který pro ni (a pro nás) vidím je: uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechce(me) a bojovat za svoji svébytnost, svobodu, prostor k životu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech – tento prostor tedy musíme chránit

Evropské právo v minulosti přineslo řadu užitečných výdobytků – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí – musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, na které členské státy nestačí, a kde rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu je vyváženo citelnými výhodami.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, je prostředkem – mluvila také o tom, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství, snažit se je přetavit v jeden evropský lid.

A já dodávám, že součástí tohoto bláznovství by bylo snažit se nahradit národní právní řády jedním evropským.

Vystoupení na Právnickém klubu pořádaném Stálou konferencí českého práva dne 30. Listopadu 2023 na téma vztahu a perspektiv českého a evropského práva.

2. 12. 2023

Potrat, eufemisticky zvaný „přerušení těhotenství zánikem plodu“, je dovolen1 do 12. týdne těhotenství, resp. u biologických vad do 24. týdne od početí. Jde o administrativní úkon, operaci, sociální opatření nebo vraždu?

Počátek lidského života i jeho ochrana už před narozením jsou předmětem úvah biologů, lékařů, filozofů, teologů, právníků i politiků, ale i manželů a rodičů. Jde o otázku ryze morální a společenskou. Máme-li chápat právo jako minimum morálky, pak morálka je minimem společenské shody. A společenské shody v této otázce dosaženo nebylo.

Dne 21. 6. 2023 byla českému Senátu doručena petice2 za obnovení ochrany lidského života od početí, kterou podepsalo 14.000 petentů. Žádá zrušit potratový zákon i vyhlášku a zakotvit ochranu práva na život od početí. Petice označuje potrat za smrt bezbranného člověka a vyzývá ke zdrženlivosti a k úctě a podpoře rodin a manželství, mj. omezením propagace násilí, sexismu a pornografie.

Pro autory petice lze mít pochopení, protože filosofická a morální východiska jsou opřena o hluboké civilizační a ideové prazáklady naší společnosti. Petrifikace požadavku v platném právu by ovšem neměla být prvním, ale až posledním cílem této snahy. Tím prvním musí být práce na společenské shodě.

Není na místě obsah petice povýšeně zamítnout jen proto, že právo ženy rozhodovat o „svém těle“ a zvolit potrat považuje většinová česká společnost za moderní výdobytek, od něhož nemá v úmyslu ustupovat. Naopak je na místě využít petice k zamyšlení nad paradoxy, které současný přístup k potratům přináší. Tváří v tvář zázraku jménem život, díky němuž jsme všichni na tomto světě, bychom neměli zákrok nazývat „ukončením těhotenství v souladu s legislativou“. Potrat není nějakou administrativní technikou, ale aktivním úkonem, který způsobí, že jeden počatý život nenávratně a nenahraditelně vyhasne.

To je první paradox, není však paradoxem posledním. A nic na tom nemění skutečnost, že Listina základních práv a svobod ve svém čl. 6 zakotvuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Komplexní problém, který nemá ideální řešení

Z minulosti známe řadu situací, ba dokonce drastických následků, k nimž přistupovaly ženy, když nežádoucím způsobem otěhotněly. Každý člověk je pln pochopení pro ženu, která ve svém lůně chová dítě, jež si nepřeje donosit. Lehkovážnost přístupu k potratům ale nelze akceptovat. Embryo není výrůstek na kůži, kterého se žena zbaví kosmetickým zákrokem. Ani přezíravý postoj k petici však není na místě, tím spíš, že lékařská věda je stále dokonalejší a je dnes schopna pomoci porodit zdravé miminko při váze pouhých 245 gramů. 24 týdnů je hranice, do kdy lze provést potrat z důvodů genetické vady. Společnost se jen obtížně může „shodnout“, že den před 24. týdnem o lidského jedince nejde, zatímco o pár hodin později již ano. Vždyť život v matčině lůně existuje nezávisle na parlamentní či odborně-lékařské shodě. Česká neonatologická věda považuje za hranici životaschopnosti 24. týden těhotenství, ale například

v Japonsku běžně a výjimečně i u nás zachraňují děti narozené už ve 22. týdnu3. Platí tedy jiná definice života u potratů a jiná pro nedonošené děti? A to nehovoříme o zdravotních rizicích spojených s potratem a o časté nemožnosti po potratu otěhotnět. Proto je třeba se podívat na problém s pokorou, jak si lidský život zaslouží. Tím spíš v civilizačním okruhu, který vymírá a brzy uvolní místo jiné civilizaci.

Nicméně je třeba zmínit ještě jeden paradox.

Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod si jsou u nás všichni lidé rovni. Lidský život vzniká spojením ženského vajíčka a mužského embrya, u jeho stvoření jsou vždy přítomni jeden otec a jedna matka. Oba mají stejná práva a povinnosti. Otec nemůže rozhodovat za matku, ani matka za otce. Pokud jeden z rodičů bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem o zásadní věci dítěte rozhodne sám, jedná protiprávně a soud to promítne do svého rozhodnutí.

Navzdory legislativě i judikatuře k potratům přistupujeme úplně jinak. Matka má právo rozhodnout o potratu bez projednání s otcem, otec do jejího rozhodnutí o potratu nemá co mluvit. Je ale paradoxně povinen platit výživné, pokud se těhotná žena rozhodne porodit. Jestli přijmeme extrémní heslo, že žena může sama rozhodovat o „vlastním těle“, proč je za její rozhodnutí činěn odpovědný otec dítěte? V kterém okamžiku se vlastně muž stává otcem? Až když se žena rozhodne plod donositi? Je v tom možné spatřovat nějakou logiku? Každý odborník, jehož profesní doménou je rodina, zná případy, v nichž si narození dítěte otec přeje, ale matka jeho přání ignoruje a rozhodne se pro potrat.

Soudy, legislativa, zdravotnictví i společnost ženy nespravedlivě zvýhodňuje, zatímco muži opovrhuje. Pokud muž potomka nechce, zatímco žena po něm touží, opět bez projednání s otcem - tedy bez jeho souhlasu - dítě porodí a po muži pak požaduje výživné na dítě i na sebe. Společenská debata o tomto „nadržování“ ženám neprobíhá. Znám případy žen, které jejich okolí, manželé, rodiče či zaměstnavatelé „přimějí“ k potratu, ačkoliv přáním ženy bylo dítě donosit. Je zajímavé, že v diskusi o domácím násilí není tento typ násilí „potratového“ akcentován, tím spíš dnes, kdy je ekonomická situace i těch nejchudších mnohonásobně lepší než kdykoliv v minulosti.

Konečně je třeba zmínit i problematiku náhradního mateřství, v němž zástupy osamělých a starších žen, neplodných dvojic či dvojic, jež biologicky dítě přivést na svět nemohou (stejnopohlavních párů), uplácejí chudé holky, ať jim děti na objednávku donosí. V legislativním procesu je novela, která má dopadnout na české lékaře provádějící potraty zahraničním pacientkám. Dnes se gynekologové ochotni potraty provádět vystavují riziku postihů za poskytnutí služeb cizinkám, v jejichž zemích jsou potraty nezákonné.

Jak ven z černobílého dilematu

Jsme prostě společností pokryteckou, která si vždy najde odůvodnění, jaké se jí hodí. Namísto povýšeného odmítnutí petice bychom k tématu počatého života měli přistoupit s úctou k životu. Není vyloučeno, že s rozmachem neonatologie budeme jednou umět život, který jeho matka odmítá, bez ohrožení zachránit.

Komplexní chápající přístup zohledňující všechny paradoxy a nezavírající oči před každodenní realitou by mohl vypadat třeba takto:

Česká společnost dlouhodobě podporuje stávající právní úpravu, jež matce poskytuje absolutní právo rozhodovat o potratu svého dítěte do 12. týdne od početí (resp. do 24. týdne od početí v případě genetické vady), a to bez účasti otce, který je druhým spolutvůrcem každého života. Výlučné právo matky učinit takové rozhodnutí je většinovou společností považováno za pokrokový výdobytek. Zrušení tohoto práva bez náhrady může podle některých názorů přinést ohrožení zdraví matek, které si donošení svého dítěte nepřejí.

Namísto urážení názorových oponentů musíme apelovat na odpovědné činitele, aby přijali ekonomická opatření pro podporu nečekaně těhotných žen, které se cítí být nuceny k podstoupení potratu z ekonomických a osobních důvodů. Současně je třeba podporovat dobré vztahy mezi rodiči a přátelskou spolupráci ve věcech společných dětí s cílem minimalizovat situace, v nichž jeden rodič rozhoduje o důležitých otázkách dětí bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem.

Člověk se časem mění a jeho názory se vyvíjejí. Žena, jež se v mládí zuřivě bila za právo na potrat, ba onen zákrok i absolvovala, se časem může na své rozhodnutí dívat jinak. Třeba jako na selhání, jako na špatné rozhodnutí, které by ve vyšším věku už neučinila. Mnoho mladých odkládá mateřství s odůvodněním, že na děti je ještě času dost. Když však počkají příliš dlouho, stávají se neplánovaně bezdětnými4. Ne, není dobrých a špatných odpovědí, jen definitivních konců a uzavřených životů, které mohly proběhnout nebo se vyvíjet jinak. Laskavý čtenář může zatím přemýšlet o tom, jaký je jeho pohled. A jaké jsou jeho pochybnosti.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Článek byl zpracován pro Deník TO, v jehož listopadovém čísle také vyšel.

Je-li vám třicet nebo čtyřicet, asi se vás důchodové téma nijak zvlášť nedotýká. Ale jakmile se vám přiblíží důchodový věk, lehce zpozorníte. Tak mám pro ty z vás, kteří se k němu blížíte, několik praktických konstatování. Bohužel poněkud děsivých.

Přestavte si, že vám bylo pětašedesát, čímž jste dosáhli věku, v němž můžete žádat o důchod. Jste-li takhle staří, máte skoro jistě důvěru ve stát a v jeho instituce, protože vás to tak v mládí naučili. Věříte v právní stát, na červenou nepřecházíte, respektujete pokyny státních institucí, a pokud se stát náhodou zmýlí, považujete to za selhání osobní a zcela výjimečné. Pak zjistíte, že můžete jednou ročně zdarma požádat Správu sociálního zabezpečení o informativní výpis odpracovaných let. Je-li vám pětašedesát, vystudovali jste na státních školách a pracovně jste vysoce pravděpodobně konzervativní, tedy během svého života jste mnoho zaměstnavatelů nevystřídali. A tak nečekáte žádné kulišárny.

Jenomže pak výpis dorazí, a vy se nestačíte divit. Ve výpise vám chybí střední i vysoká škola a několik let, kdy jste normálně pracovali, takže podle státu si o důchod stejně požádat nemůžete, protože nesplňujete 35 opracovaných let. Inu, řeknete si, že to bude asi „nějaká mejlka“, a tak sednete a slovutnému státu pošlete doporučenou poštou dopis, v němž podrobně popíšete, na kterou to socialistickou střední i státní vysokou školu jste to chodili a u jakých organizací jste to kdy pracovali. Máme přece veřejné rejstříky, uklidňujete se. Máme přece pokročilou digitalizaci, říkáte si. Předpokládáte, že příslušná úřednice otevře váš dopis, sedne k počítači, otevře vaši složku a třikrát klikne, čímž k vašemu jménu přiřadí školy, zaměstnání, léta, měsíce a vyplacené odměny, odvody. Jenomže všechno se odehraje jinak. Namísto aby vám úřednice pomohla, využije svou pracovní dobu k napsání neosobní odpovědi, jíž vám sdělí, že doplnění chybějících údajů je problém váš, a ne její. To vy si musíte sehnat potvrzení z příslušné školy, jak dlouho jste tam chodili. Nestačí maturitní vysvědčení – je třeba doložit i ty předcházející čtyři středoškolské roky. To vy musíte v zaprášených rodinných análech na půdách a ve sklepních najít maturitní vysvědčení, index, vojenskou knížku či diplom, pracovní smlouvy a potvrzení o uhrazených odvodech a z nich vyhotovit ověřené kopie a vlastnoručně je státu odnést. Tak začnete doma hledat, rozjedete se do svých rodných měst a do archívů, kde uchovávají dokumenty po zaniklých firmách. Není to jednoduché, mnohdy se ničeho nedopátráte, protože maturitní vysvědčení jste už půl století nepotřebovali. A ani když seženete originály, nemáte vyhráno. Z některých dokladů totiž ověřené kopie udělat nejde, jinde zase čekají, až jim podobných žádostí dorazí více, a teprve pak pošlou brigádníka hledat do archívu. A mezitím čas běží a vám lhůta k podání žádosti utíká pod rukama. A někdo z vás toho možná fyzicky ani psychicky není schopen.

Říkáte si, proč to, proboha, nemohla udělat ta úřednice? Cožpak se nemohla podívat do jiného rejstříku? Neslibovali všichni ti zastánci elektronizace, že právě kvůli tomu se rejstříky zřizují? Že nebude obíhat občan úřady, ale úřad si kamsi pro lejstro sáhne či klikne?

Začnete se ptát známých úředníků a ajťáků a jejich odpověď vás přibije do křesla: školy i renomovaní zaměstnavatelé své povinnosti kdysi dávno nesplnili a absolventy a zaměstnance nenahlásili a tento cirkus pokračuje dodnes. Stát prostě správné informace o vaší práci nemá a neexistuje způsob, jak by je dokázal dát dohromady. Klikat a koukat se není kam a technicky to ani nejde. Každá státní instituce si vysoutěžila jiný počítačový softvér, proto spolu počítačové systémy a databáze nekomunikují a žádná úřednice se nikam podívat nemůže. Musíte si všechno zjistit, oběhat a dohnat sami. Fyzicky a papírově. Tedy pokud se to vůbec

dovíte, protože stát se touto botou pochopitelně nechlubí a neřekne vám, že vám v přehledu roky, školy a zaměstnání chybí. A to ještě nevíte, že se k podání žádosti o důchod musíte objednat a pak se k úřednici dostavit osobně a s lejstry v ruce. Jinak to prostě nejde.

Sečteno a podtrženo: stát si jako pilát Pontský myje ruce a zbavuje se odpovědnosti, své pochybení nepřiznává, neomlouvá se za něj, ba ani se nestydí. A vy, milí důchodci, žijete v blažené nevědomosti. Když nevíte, že vám něco chybí, nic nesháníte a smíříte se s důchodem, který vám stát vyměří. A státu v jeho tlustých prackách zbudou finance, které jste správně měli dostat vy. A stát, místo aby vám je vyplatil na důchodu, je prošustruje nebo neefektivně rozdá, jak ve své výroční zprávě pravidelně konstatuje Nejvyšší kontrolní úřad.

A já jako právník k tomu dodám: stát je vinen a v případě žaloby by prohrál. Protože on má mít všechno v pořádku a vás nemá honit. Vaše povinnost to totiž není. Tak se ptejte, zajímejte a nenechte si to líbit. A teprve pak si užijte důchod.

27. 11. 2023 - Deník

Spolek Ženy v médiích mi adresoval prosbu, abych při volbě kandidátů do Rady České televize zohlednila nedostatečné zastoupení žen. Odpověděla jsem takto:

Upřímně – celý svůj profesní život na sobě pracuji a dost by mě urazilo, kdybych některého ze svých životních úspěchů měla dosáhnout jen proto, že jsem ženou. Věřím, že jsem si své úspěchy zasloužila proto, že jsem šikovná, co hlásám, co je za mnou. Nikoli kvůli tomu, co mám mezi nohama."

27. 11. 2023

Před rokem a pár dny, dne 2. října 2022 jste mě zvolili do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň – město). Hned v ten den, kdy jsem byla zvolena, jsem se rozhodla absolvovat Děkovné turné a v jeho průběhu se vrátit do těch míst svého senátního obvodu, která jsem si oblíbila v průběhu šestiměsíční volební kampaně. Chtěla jsem se vrátit do míst, kde jsem ve volbách uspěla a kde mě lidi mají rádi. To vše nad rámec svých běžných a trvalých cest po svém kraji a po zajímavých akcích a místech.

Jako jediná jsem kandidovala jako nezávislá, jako jediná jsem si před podáním kandidatury musela shánět podpisy podporovatelů. V Senátu nikoho nemusím poslouchat, ale také se nemohu spoléhat na žádný stranický aparát. Mám toho proto občas až nad hlavu. Ale tím více se nutně potřebuji vracet mezi vás. Nesedím v Senátu za nějakou stranu, sedím tam za vás. Od vás čerpám inspiraci i sílu, mezi vámi si vždy znovu uvědomím, čím žije normální svět, ne ten parlamentní. Proto jsem své Děkovné turné chápala nejen jako poděkování za vaše hlasy, ale jako poděkování za trvalou podporu, inspiraci, sílu a zdravý rozum.

Děkovné turné jsem rozdělila do 13 dvou či třídenních kol. První kolo jsem zahájila 13. listopadu 2022, z posledního, 13. kola jsem se vrátila před několika dny - 15. listopadu 2023. Každé kolo tedy trvalo dva až tři dny, v nichž jsem navštívila všechny místní obchůdky, hospůdky, kavárny, pošty a většinu obecních úřadů a přenocovala jsem v místních hotýlcích nebo pensionech. Pokaždé jsem se prošla po návsi, posadila na lavičku a posnídala nebo posvačila, pozdravila se s místními a se sousedy, popovídala si s prodavačkami v konzumu, a když jsem natrefila na knihovnu, přinesla jsem jí některou ze svých knih. A všude jsem poslouchala, jak žijí mí sousedé, o co se zajímají a co je trápí.

Na všech kolech ročního Děkovného turné jsem strávila celkem 33 dní. Během turné jsem navštívila dohromady 58 měst, obcí a vesniček z těch 150, které se v mém senátním obvodě nacházejí. Potkala jsem se s 30 starosty a osobně z očí do očí promluvila nejméně se sedmi stovkami místních obyvatel. Nakoupila jsem dobroty a drobnosti v asi 280 obchůdcích a konzumech. Dala si kávu, kolu, pivo, svačinu, oběd nebo večeři v 83 bistrech, kavárních, hospůdkách a restauracích. Během Děkovného turné jsem najezdila skoro dva tisíce kilometrů a spala 20 nocí na 16 různých místech.

Můj senátní obvod zahrnuje na 150 menších a větších vesnic a městeček venkovského obvodu a ze severu na jih a z východu na západ měří přibližně 70 kilometrů. Kromě venkovských oblastí do něj patří i část Plzně – čtvrt Slovany včetně Koterova, Hradiště a Božkova s 55 cukrárnami, restauracemi, hospůdkami, bistry a kavárničkami. Během prvního roku jsem je snad všechny obešla, poseděla v nich a přečetla si noviny, popila nebo pojedla a pozdravila se s personálem či návštěvníky.

A všechny náklady své i svého příležitostného doprovodu jsem na svých výjezdech, cestách a návštěvách po celou dobu platila sama.

Krásné, poučné, náročné a obohacující to všechno bylo. Pochopitelně jsem nebyla úplně všude – v některém podniku otevírají jen o víkendu, jinde jsem se trefila do dovolené nebo do polední pauzy. Ale to nevadí – určitě jsem ve svých oblíbených místech nebyla naposledy. I dál se sem budu vracet. Za vámi a k vám.

Děkuji vám za tu zkušenost.

Vaše Normální Daniela

Daniela Kovářová 22. listopadu 2023

Vážený pane kolego.

Cením si Vašeho „otevřeného e-mailu“, kterým se na mě obracíte v souvislosti s tématikou spornosti či nespornosti existence různých veřejných institucí a také agendy, kterou vykonávají. Je jen dobře, když o takových věcech veřejně mluvíme, namísto toho, abychom je nechávali vskrytu běžet dál.

Hned při uvození mého citátu píšete, že „uvádím“. Nikoli. Já nic neuvádím. Já se ptám. To se pozná podle otazníků na konci mých vět.  Nejde o slovíčkaření, ale o klíč k pochopení podstaty rozdílu v nazírání mnou otevřeného problému.

Jednotliví lidé i společnost konzumují velké množství služeb a mají užitek z výstupů, plynoucích z působení různých subjektů. Velikou většinu těchto služeb a výstupů si vyhledáváme sami dobrovolně podle svých potřeb a preferencí, a jsme ochotni jejich poskytovatelům dobrovolně za jejich činnost zaplatit.

 

Existuje ale řada dalších výstupů a služeb, u kterých se nás nikdo neptá, zda si je dobrovolně vybereme a zda za ně sami zaplatíme. Stát nám násilí sebere peníze na daních, jimi financuje dotyčné instituce a jejich produkty jsou nám pak nabízeny výhodně „pod cenou“. To je principem veřejného sektoru. Stát (a v jistém rozsahu i kraj či obec) využívá svého mocenského soukolí, aby zvýhodnil konzumenty jistých služeb tím, že jim je zadotuje prostředky z kapes ostatních poplatníků, kteří by si podobnou službu sami nevybrali.

 

Rozumím teorii pozitivních a negativních externalit a zcela chápu, že tyto silové mocenské metody je nutno v některých výjimečných případech použit. Jsem si ale jistá, že důkazní břemeno je zde na státu a na těch, kdo stát používají jako mocenský nástroj, jak se dostat k penězům lidí, kteří by sami od sebe dobrovolně jisté agendy a činnosti nepodpořili.

Píšete: “…předpokládám, že mi budete schopna sdělit kvalifikované důvody pro umístění zrovna oněch šesti ústavů AV na Váš seznam institucí ke zrušení.“ Váš předpoklad je mylný. Vychází z toho, že důkazní břemeno leží na tom, kdo se ptá na to, zda tam či onam veřejné peníze jít musejí. Jenže ono je to přesně naopak. To já se ptám. A proto měl můj příspěvek podobu otázek. To já se ptám našeho státu a také kupříkladu Vás, zda máte dostatečně přesvědčivé argumenty pro to, že agenda vámi hájených institucí (v souvislosti s nimiž jste vždy vystupoval v roli příjemce veřejných prostředků a nikoli jako nedobrovolný poplatník) je natolik zásadní, nezbytná a jinými cestami nezabezpečitelná, že je nutno použít státní moc, která na jejich vydržování musí nutit poplatníky, aby na ně přispívali. Asi si to mohu dovolit jako celoživotní OSVČ, nikoli jako zaměstnanec státem placených institucí.

To stát musí dnes a denně zdůvodňovat, že ta a ta činnost má tak zásadní pozitivní externality (či prokazatelně blokuje externality negativní), že státu nezbývá, než vynucovat si peníze i od těch poplatníků, kteří takovou službu platit dobrovolně nechtějí.

Produkuje jistá instituce, ústav či jiné stát zřízené pracoviště tak nesporné a užitečné hodnoty? Pak se jistě uživí na dobrovolné komerční bázi, protože její činnost uhradí konzumenti, kteří mají z produktu takových institucí prospěch.

Za příklad použiji divadla. Existují soukromá, která žijí ze vstupného a z reklamy. Jejich činnost financují diváci, kterým se hry těchto divadel líbí. A pak existují divadla štědře dotovaná, nebo dokonce zřizovaní státem či krajem, kam také chodí vděční diváci. Tihle jsou ale trochu vděčnější, protože jejich vstupné je o něco levnější, než by odpovídalo nákladům. Dotují ho totiž povinně i ti jejich spoluobčané, kteří do divadla vůbec nechodí, nebo kteří by si vybrali divadlo úplně jiné. To se vám zdá normální? Spravedlivé? Existuje nějaký klíč, podle kterého stát pozná, že divák jednoho divadla si zasluhuje příspěvek na vstupenku od ostatních poplatníků, a divák jiného divadla ne?

Tyto otázky jsou zcela legitimní a je na lidech, kteří tak rádi rozdělují cizí peníze, aby své konání neustále obhajovali. A ne že je hnán k „výslechu“ ten, kdo se za bezbranné poplatníky zeptá eráru: „Musíte z veřejných peněz dělat zrovna tohle? Musíte sahat do kapes lidem, kteří by sami od sebe vámi vnucovanou věc nechtěli?“

Ne, to nejsem já, komu je tu třeba klást otázky. To já se ptám našeho státu, proč a na základě jakých argumentů jedněm bere a druhým přilepšuje.

V úctě

Normální Daniela

Daniela Kovářová

16. 11. 2023

Níže uvedeným seznamem jsem argumentovala při svém dnešním vystoupení v Senátě dne 8. 11. 2023 v diskusi ke konsolidačnímu balíčku. Náklady na tyto instituce a organizace stály státní rozpočet v roce 2022 celkem 27.951 milionů korun.

Baťův institut+A2:C81, příspěvková organizace

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky

Agentura pro podnikání a inovace

Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest

Agentura pro zdravotnický výzkum České republiky

Biologické centrum AV ČR, v. v. i.

Biotechnologický ústav AV ČR, v. v. i.

Česká agentura na podporu obchodu

Česká agentura pro standardizaci

ČESKÁ TELEVIZE

ČESKÉ LÁZNĚ - SALONY EVROPY

Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva

Činoherní studio města Ústí nad Labem, příspěvková organizace

Divadla Kladno s.r.o.

Divadlo A. Dvořáka Příbram

Divadlo ALFA, příspěvková organizace

Divadlo Drak a Mezinárodní institut figurálního divadla o.p.s.

Divadlo F.X.Šaldy Liberec,příspěvková organizace

Divadlo Gong - kulturní a vzdělávací společenské centrum, příspěvková organizace

Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace

Divadlo loutek Ostrava, příspěvková organizace

Divadlo na Vinohradech

Divadlo Na zábradlí

Divadlo Oskara Nedbala Tábor

Divadlo pod Palmovkou

Divadlo Radost, příspěvková organizace

Divadlo Spejbla a Hurvínka

Divadlo v Dlouhé

Galerie 4 - galerie fotografie, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie Benedikta Rejta v Lounech, příspěvková organizace

GALERIE FELIXE JENEWEINA MĚSTA KUTNÉ HORY

Galerie Františka Drtikola Příbram

Galerie hlavního města Prahy

Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace

Galerie města Trutnova

Galerie moderního umění v Hradci Králové

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, příspěvková organizace

Galerie Středočeského kraje, příspěvková organizace

Galerie umění Karlovy Vary, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

Galerie výtvarného umění v Hodoníně, příspěvková organizace

Galerie výtvarného umění v Chebu, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie výtvarného umění v Náchodě

Galerie výtvarného umění v Ostravě, příspěvková organizace

Institut environmentálních výzkumů a aplikací, zapsaný ústav

Institut lázeňství a balneologie, v. v. i.

Institut pro veřejnou správu Praha

Institut umění - Divadelní ústav

Kancelář architekta města Brna, příspěvková organizace

Kancelář architektury města Karlovy Vary, příspěvková organizace

Kancelář Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci, příspěvková organizace

KINO METRO 70 Prostějov, příspěvková organizace

Kino Oko

Kino Vesmír

KLICPEROVO DIVADLO o.p.s.

Krytý bazén Česká Ves, příspěvková organizace

Národní sportovní agentura

Pardubická labská

Státní fond kinematografie

Státní pozemkový úřad

Strakonická televize, s.r.o.

Úřad Národní rozpočtové rady

Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i.

Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů

Ústav pro hydrodynamiku AV ČR, v. v. i.

Ústav pro péči o matku a dítě

Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i.

Ústav struktury a mechaniky hornin AV ČR, v. v. i.

Ústav zemědělské ekonomiky a informací

Vinařský fond

Zemský hřebčinec Písek s.p.o.

Zemský hřebčinec Tlumačov s.p.o.

Žižkovské divadlo J.Cimrmana

Česká rozvojová agentura

Správa základních registrů

Ředitelství vodních cest

Státní plavební správa

Úřad pro civilní letectví (správní úřad)

Česká plemenářská inspekce

Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský

Institut pro kriminologii a sociální prevenci

Cenia

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu

Národní ústav lidové kultury

Národní vzdělávací fond

Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře

Ústav územního rozvoje

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti

Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

Výzkumný ústav zemědělské techniky

Výzkumný ústav živočišné výroby

Seznam 960 mezinárodních organizací a institucí se zapojením ČR

Podle NKÚ jsme na tyto organizace v roce 2018 vynaložili 4,4 miliardy korun (zdroj zde: https://www.nku.cz/scripts/detail.php?id=11033)

Tisk, který dnes máme na stole, obsahuje řadu paradoxů. 

·     Paradox první: Vláda počítá úsporu z teoretického rozpočtu, který je produktem automatického působení mandatorních výdajů namísto klasického srovnání vůči výši rozpočtu předchozího roku. Takto bychom poněkud originálně mohli označit jako úsporu i schodek, který by byl mandatorními výdaji automaticky prohlouben o vyšší částku, než je zmiňovaná konsolidační úspora.

·     Budeme-li porovnávat konsolidaci obvyklým způsobem, zjistíme, že její faktická výše pro příští rok dosahuje výše rozdílu mezi letošním plánovaným schodkem a návrhem schodku na rok příští. To je pouze polovina konsolidace prezentované v květnu tohoto roku, kdy vláda balíček představovala.

·     Paradox druhý: Oficiální státní rozpočet neukazuje celkový schodek. Ten bude fakticky o desítky miliard korun vyšší. Nepatří do něj například podstatná část investic do silnic a dálnic, které se financují přes mimorozpočtový Státní fond dopravní infrastruktury. Ten může podle nového zákona, který letos prosadila vláda, vydávat samostatné dluhopisy. Vyrábí tak další státní dluh za 30 miliard korun, ty se však do schodku státního rozpočtu nepočítají.

·     Paradox třetí: Úprava ve výdajích je ze 70 % tvořena škrtem dotací. Pouze třetina připadá na aktivnější formy úspory v provozních výdajích státu, škrty výdajů na platy apod. Z balíčku plyne úporná snaha o zamaskování faktického zvyšování daní z příjmu fyzických osob pomocí rušení výjimek. Rušení výjimek je obecně správná cesta, ale reálně jde opět o zvýšení daňové zátěže obyvatel. A taky bychom si měli všímat zvýšení progrese.

·     Paradox čtvrtý: Ačkoliv už více než rok ze všech stran všichni slyšíme, že musíme šetřit, a že tedy nejvíc ze všeho musí šetřit stát, snižování výdajů, které je hlavním problémem našich veřejných financí, není dostatečné. Nemáme hledat příjmy pro současné výdaje, ale máme ty výdaje snížit. Vše ostatní je přiznáním, že tato podoba výdajů státního rozpočtu je vlastně v pořádku.

·     A teď pár slov o tom, co v konsolidačním balíčku chybí:

·     Počet státních zaměstnanců atakuje půlmilionovou hranici. Jen letos narostl jejich počet o cca 10 000. Ještě v roce 2017 byl počet státních zaměstnanců o 50 000 nižší, a přitom si rok 2017 nevybavujeme jako dobu, kdy se hroutil stát a nefungovaly jeho úřady, školy či policie. Situace na trhu práce je navíc pro tento krok extrémně příznivá, nezaměstnanost prakticky neexistuje, soukromý sektor nemá zaměstnance. Drtivá většina propuštěných by si ihned našla nové pracovní místo. Proč tedy stát nechce propouštět a šetřit?

·     Podobně tak chybí znatelnější rušení státních agend a institucí placených z rozpočtu nebo na státní rozpočet navázaných. Skutečně nezbytně potřebujeme všechny ty výzkumné ústavy, divadla, muzea? Mám v ruce seznam stovky úřadů a institucí ke zrušení, seznam mohu komukoliv poskytnout. V roce 2021 jsme na ně vynaložili 21 miliard korun. A nejen to. Skutečně musíme být v době akutní potřeby šetřit členy všech těch stovek mezinárodních organizací? I tento seznam mám k dispozici. Je na nich 960 organizací a podle zprávy NKÚ jsme na ně vydali 4,4 miliardy korun.

·     Co v balíčku chybí dál? Omezení valorizačních automatů, které vláda naopak rozšiřuje.

A to nehovořím o absolutních nesystémovostech, jako například zachování výjimky spotřební daně pro tiché víno. Nezdanění tichého vína je výsledkem systematického tlaku mocné vinařské lobby. Vskutku je vláda s pohodlnou sněmovní i senátní většinou tak slabá, že nedokáže lobbingu vzdorovat? Víno je bezpochyby kulturním nápojem spojeným se západní kulturou. Pivo ale také, což má daleko širší dopad na společenský život, zejména na venkově. Na koho dopadá spotřební daň nejvíce? Na minipivovary. Pivovarů s výstavem do 10 tis hl ročně je u nás 500 a jsou to rodinné firmičky třeba se dvěma zaměstnanci. Obří vinařské závody, dovážející révu i ze zahraničí, neplatí nic, vesnický minipivovar platit musí? Kdo se ptá mikropivovaru v garáži, jak to bude dělat? A přesto si i ten garážový mikropivovar musel zřídit celní sklad.

Pokud chceme spravedlnost, rovná práva a fér podmínky, pak si nemůžeme vybírat, komu se to hodí a komu ne.

Spotřební daň z alkoholu je nastavena špatně. Tak ji, pane ministře, změňte a zjednodušte. Třeba zdaňujte podle velikosti firmy nebo podle vlastníka. Ale dnešní stav je nefér.

·     Zcela zásadní je pro vývoj veřejných rozpočtů dotační politika. Dotace vybraným podnikatelům deformují rovné podnikatelské podmínky. Ale podle mě, kdo chce podnikat, ten si má najít finanční zdroje do začátku a chovat se tak, aby dosáhl zisku. Stát nemá dotovat ani ztrátové podnikání, natož podnikání ziskové. A jestliže má stát obrovský rozpočtový schodek, nemůže současně lidem plošně rozdávat peníze. Všechny tyhle zásahy státu do podnikání prostřednictvím peněz daňových poplatníků musí přestat.

8. 11. 2023

·     Proto pro schválení konsolidačního balíčku hlasovat nemohu.

 V minulých dnech jsem představila svou novou knihu v Plzni. 23.11.2023 ji představím v Praze, 27.11.2023 v Brně a 11.12.2023 v Ostravě. V následujícím odkaze je první z mnoha rozhovorů ke knize.

6. 11. 2023

Český stát páchá atentát na rodinu. Nevěříte? „Zrušte rodinu!“ požaduje kniha britsko-německé radikální feministky Sofie Lewis. Kdyby šlo o jediný výkřik v jinak normální veřejné debatě, asi by se nad tímto nesmyslem1 dalo mávnout rukou. Horší však je, že vydání knihy, která požaduje vymazání rodiny z evropského prostoru, zásadně finančně podpořilo české Ministerstvo kultury2.

Jako právníkovi se mi mihne hlavou otázka, proč naše ministerstvo za peníze českých daňových poplatníků (a spokojených příslušníků českých rodin) dotuje protistátní požadavek. A kdyby jen ministerstvo zlehka na knihu přispělo, ale to ne - částka 160.000 korun je tak obrovitá, že pokryje náklady na vydání alespoň dvou kvalitních knih, což jako spisovatelka moc dobře vím. Takže znovu a jasněji: Ministerstvo kultury si za peníze daňových poplatníků koupilo protistátní pamflet útočící na základy českého státu. Podívejme se na to podrobněji.

Rodina, manželství a děti jsou institucemi chráněnými českým platným právem. Listina základních práv a svobod3 (ústavní to zákon!) v prvním odstavci článku 32 uvádí, že „rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“. Podobně hovoří i mezinárodní úmluvy, jichž je česká republika signatářem, a tedy je každým jejím slovem vázána. Tak třeba Úmluva o právech dítěte4 ve své preambuli konstatuje, že v „zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí“ a že „rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti“. Spojení rozdělených rodin je předmětem mnoha mezinárodních i vnitrostátních právních závazků. Ještě podrobněji povinnost chránit rodinu rozvádí české platné právo. Občanský zákoník5 v § 3 odst. 2 písm. a) uvádí, že „rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany“. Pokud jakýkoliv státní orgán či libovolná státní instituce rodinu a manželství torpéduje, jedná protiprávně a měl by s tím okamžitě přestat. Anebo pro nekulturní ministerstvo neplatí, že státní instituce může činit jen to, co je jí zákonem výslovně dovoleno? To už milovníci dotací a rozličných západních zhůvěřilostí zapomněli na Ústavu České republiky?

Co svět světem stojí, objevují se šílenci a zastánci různých spikleneckých teorií, klimatičtí alarmisté a podporovatelé polyamorií, lidé, kteří bojují za Zemi bez lidí či podněcují páchání hromadných sebevražd, známe rozličné sekty a sebevražedné ničitele všeho vyzkoušeného, tradičního a osvědčeného. Ale že si bude takové ničitele státu a společnosti platit sám stát, to je asi českou novinkou. A tak je třeba stále dokola opakovat pro naše mladé, neznalé, neinformované, pomýlené, nevědomé a nevědoucí, radikalizované či nevěřící ty dávné pravdy: rodina je základem společnosti, rodina je základem státu. Dítě, které od narození není s matkou, zažívá rané trauma, proto dobré společnosti podporují setrvání dítěte u matky

po porodu a v prvních měsících jeho života. Nejlepším zázemím pro dítě je péče milujících rodičů, kterou potomek nutně potřebuje nejméně do osmi let svého života. Rodičovskou péči doplňuje širší rodina, jež dítěti dodá zkušenosti, hodnoty, zážitky a podporu do doby dospělosti a osamostatnění. Dospělý člověk zakládá novou rodinu nejen proto, aby s ním lidský rod pokračoval, ale i proto, aby se měl kam vracet po práci a rozbolavěn ze všech bojů, starostí a útoků vnějšího světa. Rodina a domov je útočištěm, kde si líže rány. Rodina je jeho nemocnicí a čerpací stanicí pro dobíjení všech druhů fyzických i psychických sil. Členové dobrých rodin jsou zdravější, žijí déle, vzájemně si vypomáhají v krizích a nepotřebují tak často pomoc zvenčí. Dobré rodiny se státu ve všech směrech vyplatí. Děti z dobrých rodin se lépe učí, méně ve školách absentují, mají více přátel, dosáhnou na vyšší vzdělání, méně zneužívají drogy, méně páchají trestnou činnost, méně čerpají sociální dávky. Spokojení příslušníci dobrých rodin podávají lepší výkon v práci, platí vyšší daně a společně lépe odolávají krizím, které na společnost pravidelně dopadají. Tak třeba ta nedávná covidová6 jasně odhalila rodinné klady a bolesti. Dobré rodiny se stmelily a vydržely, podobně jako jejich články. Ty špatné se rozpadly a jejich patologie se zvýraznily. Nárůst psychofarmak, zneužívání, záškoláctví, neuróz, nemocnosti a sebevražednosti je toho smutným důkazem.

Většina rodin své úkoly plní a moudrá společnost rodiny alespoň morálně podporuje a příliš je nereguluje, nekritizuje, nezasahuje do jejich vnitřních vztahů, nekontroluje je a nebuzeruje. Chytrý stát dobré rodiny všemožně chrání a jejich členy učí spory utlumovat, a ne je vytvářet.

Jen hloupý stát rodiny ničí a rozvrací. Jen naivní snílek7 si může myslet, že stát je schopen nahradit matčinu péče, otcovu inspiraci, babiččiny buchty, dědečkovo vyprávění. Starší generace si pamatuje jesle, v zahraničí se kibucy ukázaly jako slepá cesta. Skutečnost, že české ženy mohou zůstat se svými potomky doma mnoho měsíců, nám závidí všichni zahraniční odborníci.

Jen omezený stát si vymýšlí pseudoproblémy8 a zveličuje okrajové jevy, které normou nejsou. Kdo zničí rodinu, chce kolem sebe mít nešťastné samotáře, kteří se nemají kam vracet a o které se ve stáří nemá kdo postarat. Proč jen je český stát tak zločinně hloupý a omezený? Proč chce to fungující ničit, místo aby dobré vztahy budoval, chránil a podporoval?

2. 11. 2023, MF Dnes

Petr Štěpánek z Trikolóry si mě 26.10.2023 pozval do studia Triko a položil mi několik otázek. Tak jsem odpověděla. Mluvili jsme o emocích, o svobodě slova, o mém prvním roce v Senate a o normálním světě.

https://youtu.be/AcRN-XaghqE?si=HkxVNrTzwhfgFo71

27. 10. 2023

„Zlá a krutá,“ napsala o mně senátorka Miroslava Němcová na sociální sítě. Odhlédněme od toho, že paní kolegyně nepochopila mou věcnou výhradu k porušení Jednacího řádu Senátu, což by si zasloužilo samostatný komentář. Nepochopila, že si stěžuji na nedodržení zákonné lhůty pro předkládání návrhů a na absenci jakýchkoli podkladů, o které podle mého přesvědčení musí být opřen tak vážný dokument, jakým je usnesení horní komory našeho parlamentu. Mně jde ale o jiný truchlivý závěr: totiž že právě paní Němcová a politici jí podobní rozdělují společnost, nálepkují, urážejí, vyvolávají nenávist a ukazují ostatním, že nenávidět a ubližovat je beztrestně povoleno. A povedlo se jí to. Jí inspirovaní primitivové s přímým odkazem na její výrok požadují mé utopení, vyhnání z vlasti nebo volají po násilí vůči mně. 

Kdysi lidé jako ona možná byli demokraté. Kdysi chápali, že lidé mají různé úhly pohledu, a možná své okolí i podporovali k upřímnosti a k tomu, aby své pohledy na svět bez bázně, svobodně a nahlas vyslovovali. Pak se těmto politikům cosi přihodilo. Možná jen zestárli a zapomněli. Zapomněli, že společnost se dál posunuje jen ve svobodné a otevřené debatě. Zkameněli. Zblbli. Zpohodlněli. 

Pak přišla přímá prezidentská volba a po ní covidové restrikce. A právě v této době sehráli pomýlení politici typu Němcové tragickou úlohu, když prosazovali jedinou oficiální pravdu, jednou cestu a jediné vidění světa a pro jiné názory neměli respekt ani pochopení. Politici typu Němcové své oponenty začali nazývat popírači a dezoláty a vyčlenili je z normální společnosti. A za své omyly se nejenže nikdy neomluvili, ale postupem času přitvrdili v urážkách, výhrůžkách a nálepkování. Ti správní totiž bez výhrad podporují Evropskou unii, současný ukrajinský režim, manželství pro homosexuály a Grýndýly a volí Petra Pavla a Pětikoalici. Bez otázek, bez výhrad a bez připomínek. Jiné volby ani otázky prý nejsou možné. 

Vše ostatní je podle nich zlo a proti zlu lidé, jako je ona, smí použít vše. Nechcete přijmout novoty, regulace a změny? Jste popírači a dezoláti. Nevěříte a kladete otázky? Jste proruští živlové Putinem placení. To oni začali s tím nálepkováním. Vše dříve neslušné, nepřijatelné, vše dříve společensky i politicky nepřípustné je kvůli nim dnes ve veřejném prostoru běžné. To oni ukázali prostému lidu, že se to beztrestně může, to oni předvedli, že vše je dovoleno. Politici Němcové podobní nejsou schopni udržet na uzdě své emoce, neschopni pochopit, že existují různé světy, různé hodnoty, různé pohledy na věc. Proto si dnes myslí, že mohou kohokoli brutálně urážet třeba na sociálních sítích. To oni mohou za rozdělení společnosti, za umlčování debaty, za strach, za autocenzuru. A až někdo jim naslouchající od výhružek přejde k činům, to oni za to ponesou odpovědnost.

26. 10. 2023

Neviditelný pes

https://youtu.be/rCu2w05pU1I?si=UUVimNEuywa7tSbw

25. 10. 2023

1.     Rusko je agresorem. O tom není sporu. Ponechám teď stranou, že to zdaleka není jediná země světa, jejíž vojáci jsou zapojeni do bojových akcí v cizích zemích. Ponechám stranou i motivaci (princip preventivního úderu kupříkladu opakovaně používá Izrael), která mohla být vedena pocitem ohrožení ze strany Západu prostřednictvím Ukrajiny, a také možná i obavou o ruskou menšinu na Ukrajině, která byla po převratu zbavena některých svých práv a jejíž území bylo po osm let bombardováno. Nic z toho ale nemůže ospravedlnit masivní nasazení armády vůči sousední zemi. Vždy je cestou jednání, vždy je nutno využít všechny cesty, jak se násilí vyhnout. Podle mne Ruskem využity nebyly.

2. Toto souhlasné konstatování mi nebrání v tom, abych se kriticky nezabývala masivní vojenskou a finanční pomocí, kterou má země poskytuje Ukrajině. Zajímá mě totiž, co bude dál. Existuje jiný scénář než přehlídka ukrajinské armády na Rudém náměstí? Jsme připraveni na jiné scénáře?

3. Jako matka mám hluboký soucit s každým zabitým v tomto válečném konfliktu (i v konfliktech ostatních) a t každého násilí. A ze všeho nejvíc si přeji, aby zabíjení dětí jiných matek co nejdřív skončilo. Po dvou letech bojů je už nade vší pochybnost zřejmé, že dodávky vojenské pomoci dalším úmrtím nezabrání. Ba právě naopak. I naše zbraně se podílejí na každodenních úmrtích a naprosté vítězství Ukrajiny nad Ruskem je v nedohlednu. A nejen to. Dodávky zbraní nejsou provázeny žádnou diplomatickou aktivitou. Ta vůbec nemusí být projevem slabost, ale naopak síly a odhodlání. Cílem musí být okamžité příměří a následná jednání pod patronací mezinárodního společenství.

4. Světové velmoci by se měly zasadit o okamžité příměří a o zahájení mírových rozhovorů o povečném uspořádání poměrů. Cokoliv jiného jen prodlouží pokračování dnešního děsivého stavu. Nic z toho se zatím neděje. Za poslední půlrok se na bojišti nezměnilo vůbec nic. Jen přibyly další desítky tisíc mrtvých.

5. Moje celoživotní zkušenost (zejména s rodinným právem) ukazuje, že jakkoliv se jednotlivé události zdají černobílé, v dlouhodobém horizontu černobílé nejsou. Proto jsem zdrženlivá v unáhlených a silně emocemi ovlivněných odsudcích a namísto toho čekám hodnověrné důkazy, anebo se zdržuji komentářů, zejména jde-li o zahraničně-politickou oblast. Plamenná slova opřená o spravedlivé rozhořčení jsou dobrá leda do filmů. Do života patří chladný rozum, vyšetřování, důkazy a snaha maximálně eliminovat utrpení.

6. Ani tisíce mrtvých mě nepřimějí k vyhrožování názorovým oponentům či jejich nálepkování a urážení. Soudím totiž, že ve svobodné demokratické společnosti mají místo všechny i otázky, pochybnosti, názory i zkušenosti. Tím spíš je třeba po dvou letech bojů položit na stůl všechny možnosti. Proto se i nadále budu ptát, pokud budu mít pocit, že nejsme seriózně informovány. Budu se ptát bez ohledu na náklady, které mi to přinese. Vyhrožování mě nezastaví.

7. Nic z výše uvedeného nebylo předmětem debaty na plénu Senátu dne 18.10.2023 u bodu nazvaného Rusifikace ukrajinských dětí. Podstatou mého vystoupení byl nesouhlas se způsobem projednání bodů, k nimž na rozdíl od všech ostatních senátních tisků nedostáváme žádné podkladové materiály, o které bychom mohli naše usnesení opřít. Každý návrh usnesení má být podložen zodpovědně zpracovaným materiálem s argumenty, důkazy a odkazy a tento materiál má být předem zaslán všem senátorům, což se ale neděje. Můj postoj nebyl dán postojem k tmu, co se děje na Ukrajině, ale výhraně o tom, co se dělo nebo spíše nedělo v Senátu.

8. Pokud někteří horliví kolegové senátoři pod vlivem emocí přisuzují mým formálním výhradám vůči Jednacím řádu Senátu nemístné urážlivé komentáře, svědčí to o jejich nepochopení věcné podstaty debaty. Jako senátorka mohu jen ohleduplně zvednout obočí nad jejich duševní nezpůsobilostí a doporučit jim vhodnou léčbu či terapii.

9. A pokud kdokoliv nálepkuje a uráží lidi s jinými názory, přeje jim smrt a sprostě komentuje jejich odlišné postoje (což vše zažívám po některých slovech, šířených mými kolegy), jen přispívá k rostoucí atmosféře strachu, mlčení a autocenzury. Odlišné názory a postoje na svet jsou normální, protože plynou z odlišných životních zkušeností a hodnot. Svobodná společnost nesmí nutit občany, aby zastávali ty jediné správné názory. Žádné takové jediné správné totiž nikdo nevlastní. Musíme je hledat společně. V otevřené debatě.

24. 10. 2023

23. 10. 2023

Daniela poskytla rozhovor redaktorovi iDnes

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozhovor-senatorka-daniela-kovarova-nasilna-rusifikace-ukrajinskych-deti-deportovanych-do-ruska.A231020_134633_domaci_kop

20. 10. 2023

Informace vlády o zasedání 6.10.2023: PRO (bereme na vědomí informaci). Ze 72 přítomných senátorů 58 pro, proti 0.

Senátní tisk 160: PRO (bereme na vědomí informaci). Z 73 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Usnesení k Izraeli: PRO (Odsuzuji vraždění a únosy i nekontrolovanou finanční podporu Hamásu) Ze 72 přítomných senátorů 71 pro, proti 0.

Senátní tisk 155: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro rizikovou novelu, nepochopitelně schválenou Sněmovnou již v prvním čtení). Ze 71 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisk 148: PROTI (náhradní výživné snímá odpovědnost z matek i z otců). Z 71 přítomných senátorů 56 pro, proti 4.

Senátní tisk 149: ZDRŽELA jsem se (můj výraz odporu vůči nepřijatelnému legislativnímu příštipkaření). Z 66 přítomných senátorů 56 pro, proti 0.

Senátní tisk J 61/14: PRO (podporuji rezervovaný postoj vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 68 přítomných senátorů 40 pro, proti 1.

Senátní tisk 154: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro nesystémovou administrativní drobnost a nápravu předchozího omylu, o němž autor zákona dávno věděl). Ze 70 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisk 291/13: PROTI (Nadbytečná a legislativně chybná právní úprava). Z 69 přítomných senátorů 31 pro, proti 11.

Senátní tisk 152: PROTI (zákon přispěje k růstu nákladů a promítne se do cen). Z 69 přítomných senátorů 56 pro, proti 1.

Senátní tisk 121: PRO (standardní mezinárodní smlouva podporující vyvážené vztahy mezi zeměmi). Ze 70 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisky N 67-70/14: PRO (podporuji zdrženlivou pozici vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 69 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisky N 63-66/14: PRO (podporuji rezervovanou pozici vlády a kritické doprovodné usneseni). Z 66 přítomných senátorů 50 pro, proti 0.

Senátní tisk N 75/14: PRO (podporuji rezervované stanovisko vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 64 přítomných senátorů 46 pro, proti 0.

Senátní tisk 153: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro nesystémovou administrativní drobnost). Z 63 přítomných senátorů 43 pro, proti 0.

Senátní tisk N 79/14: PRO (podporuji rezervovaný postoj vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 67 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisk 123: PRO (vyvážená mezinárodní smlouva). Z 67 přítomných senátorů 56 pro, proti 0.

Senátní tisk 151: ZDRŽELA jsem se (můj výraz odporu vůči nepřijatelnému legislativnímu příštipkaření). Z 67 přítomných senátorů 58 pro, proti 0.

Usnesení k násilné rusifikaci: PROTI (chybí nám důkazy, informace a zdroje pro souhlas s usnesením). Z 63 přítomných senátorů 59 pro, proti 1.

Usnesení k arménské menšině: PROTI (chybí nám důkazy, informace a zdroje pro souhlas s usnesením). Z 60 přítomných senátorů 57 pro, proti 1.

Jednání od 10,00 do 21,00 hod.

                                                                                    

18. 10. 2023

Dne 17.10.2023 proběhla v Senátě široce navštívená konference pořádaná senátním Podvýborem pro rodinu, nazvaná Patchworkové rodiny - trendy a souvislosti aneb patchwork jako zesilovač dobrého i zlého. Konferenci moderovala senátorka Daniela Kovářová a v jejím průběhu vystoupily významné osobnosti zabývající se rodinou, například psycholožky Alicja Leix, Hana Konečná nebo Leona Hozová, soudce Pavel Kotrady nebo proděkanka olomoucké Pravnické fakulty Renáta Šínová. "Zájmy dětí jsou v rodině nejdůležitější. Mysleme na ně," řekla při zahájení konference předsedkyně Podvýboru pro rodinu Jitka Chalánková. Její kolegyně, senátorka Daniela Kovářová pak dodala: "Většina dětí dnes žije v patchworkových rodinách. Na rozdíl od úplných rodin se však v patchworkových rodinách setkáváme s uplácením dětí a se zrušením všech výchovných hranic, což má na dítě devastující vliv."
Jaké závěry přijala dnešní konference dnešní konference? Účastníci se shodli na následujícím:
1. Kupování si přízně dětí, k němuž dochází v rodičovských sporech, devastuje jejich sociální vývoj. Negativní efekt pocítí nejen děti, ale i jejich rodiny a celá společnost.
2. Participace dětí neznamená automatické vyhovění přání dítěte. Je-li úkolem soudu odstínit rodičovskou manipulaci, musejí se soudci i advokáti mnohem více ptát, jak rodiče vychovávají.
3. Paušální řešení rodičovských sporů není správné. Ke každému dítěti je třeba přistupovat individuálně.
4. Kvůli patchworkovým rodinám není třeba měnit ani upravovat legislativu.
5. Patchworkové rodiny násobí klady i zápory běžných rodin. Spousta partnerů v patchworkových rodinách nejásá, děti takových rodin
vnímají partnerství jinak než dětí z úplných rodin.
6. Proto musíme o tématu dále mluvit, zkoumat ho a diskutovat jednotlivé aspekty složitých vztahů v patchworkových rodinách.

Konference se zúčastnilo 77 osob, ponejvíce z řad advokátů, soudců, psychologů a odborníků, jejichž profesí je rodina.

18. 10. 2023

Deník uveřejnil mé výroční sdělení veřejnosti nazvané Skládám úcty.

https://www.denik.cz/hlasy-deniku/skladam-ucty-po-prvnim-roce-20231014.html

16. 10. 2023

10. 10. 2023

Poskytla jsem velký rozhovor o svobodě projevu, nezávislosti, veřejném statku, České televizi a indoktrinaci našich dětí.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Smazat-nekoho-to-zranuje-Kovarova-burcuje-proti-umlcovani-Ty-citlivky-zranuje-kdeco-743975

8. 10. 2023