To si myslím

Deník TO mě požádal o rozhovor, a tak mi jeho šéfredaktor Marek Stoniš položil řadu zajímavých otázek na postavení žen ve společnosti a tlak na zrušení demokracie, pokud nepodpoří to, oč bojují levicoví aktivisté a progresivisté.

https://denik.to/demokracii-chteji-nekteri-jen-tehdy-kdyz-se-jim-to-hodi-rika-daniela-kovarova/ 

2. 4. 2024

https://denik.to/demokracii-chteji-nekteri-jen-tehdy-kdyz-se-jim-to-hodi-rika-daniela-kovarova/

31. 3. 2024

Tak prý stále více mladých neplánuje plodit děti. Prý kvůli nedostatku bytů (zde a zde) a aby zachránili planetu (zde). Větší nesmysl jsem už dlouho neslyšela.

Už třeba proto, že víc dětí vždycky v historii obvykle mívali ti nejchudší. A jak vám každá matka potvrdí, druhé a další dítě v rodině dědí oblečení, vychovává se skoro samo a jedna dávka jídla navíc se pro ně vždycky najde.
Pro některé mám pochopení. Někdo možná nenajde vhodného partnera, jinému Osud vlastní dítě nedopřeje, ale u ostatních, bezdětných z vlastního rozhodnutí je to sobectví a pohodlnost, jak případně konstatují porodníci, například reprodukční genetik Pavel Calda (zde).

Vymíráme, bijí už léta na poplach statistici i porodníci (zde). Média i politici mají plné pusy manželství pro kdekoho, genderu, Istanbulské úmluvy, Green Dealu, válek všude možně a anticikanismu, jako kdyby šlo o ty nejdůležitější věci na světě. A mladí v tom blázinci žijí a po ostatních papouškuji, že se bojí mít děti, aby neublížili jakési bezejmenné „planetě“, která je údajně už tak dost přelidněna. A tak vzrůstá počet lidí, co žijí sami, preferují erotiku se stejným pohlavím či dokonce bezpohlavnost a nechávají si odstraňovat ty orgány, které jediné mohou jim i nám zajistit přežití.
Copak planeta, ta si nějak poradí. S národem Čechů je to mnohem horší. Možná, že mým spoluobčanům nevadí, že Češi brzy vymřou a nahradí je jiné národnosti, které kolektivnímu blbnutí mladých nepropadli. Nějak ovšem ti naši čeští mladí sobečtí bezdětní zapomněli, že jsou tady právě proto, že jejich předkové sobečtí nebyli. Dnešní mladí užívají blahobytu, který vybudovali jejich rodiče a prarodiče, kteří všichni pracovali, plodili a vychovávali děti, a to v dobách mnohem těžších, než jsou ty naše. Vždyť tři generace rodin pod jednou střechou byly běžné ještě za dob mého dětství. A dnes někdo rozmazlený tvrdí, že bez vlastního bytu s chráněným bydlením v centru města nelze počít děti?

Bez dětí vymřeme a jiní zaplní naši zemi. Bez dětí nebude na důchody, nebude nás mít kdo léčit, nebude kdo vyrábět, nebudou pečovatelské ruce, budou chybět učitelé. Bez dětí není budoucnost a mimochodem ani moc štěstí. Bez dětí vám toho v životě bude spoustu chybět a bude vám připadat hodně dlouhý a nanicovatý. Vaše svazky se dřív rozpadnou, vaše bohatství nebudete mít komu předat.
Jenomže kde jsou elity, vědci, filozofové a politici? Kde jsou veřejné kampaně, které by oceňovaly mnohočetné rodiny a ponoukaly mladé k tomu, aby lidé měli děti, ba dokonce co nejdřív, ideálně hned po dvacítce, dokud je početí přirozené a jednoduché? Náš stát podporuje každého a každý nesmysl, ale na rodiny a pokračování rodu zapomíná. A to nechci mluvit jen o penězích, ale i o společenské a morální podpoře. Naše média oslavují každou hvězdičku či člena Hvězdné pěchoty, každého sportovce sportujícího v cizině, ale rodinné klany opomíjí, ačkoliv právě v mnohočetných rodinách žijí lidé nejspokojeněji (jak si lze přečíst třeba zde).
Blahobyt vyvolává pseudoproblémy a způsobuje bažení po blbostech. A tak se zdá, že jediní, kdo o děti stojí, jsou homosexuálové, kteří kvůli tomu tvrdě bojují za legalizaci náhradního mateřství.
Nechcete děti, vy sobci jedni? Nechcete nic vrátit lidské společnosti, která vám zajišťuje vzdělání, infrastrukturu, bezpečí a zdravotní péči? Chcete jen vystudovat, a utéct do zahraničí? Nechcete, aby tu po vás zůstal někdo, kdo převezme žezlo a bude pokračovat v budování naší civilizace? Chcete si jen sami užívat plodů generací předcházejících, utrácet peníze svých rodičů, cestovat po světě, vzdělávat se a hrát si? Bez odpovědnosti a bez dospělosti? Jděte do háje a po vás potopa.

Vy ostatní se milujte a množte. O nic víc na tomto světě totiž nejde.

Deník TO 28. 3. 2024

Zájem dítěte je nejvyšší metou, kterou si jako zaklínadlo opakují rodiče, rodinní advokáti, opatrovníci i opatrovničtí soudci při každém rozhodování o dětech. Všechna rozhodnutí rodičovská i soudní mají být právě oprávněnému zájmu dítěte podřízena. K tomuto pojmu najdeme obsáhlou judikaturu, která termín definuje, upřesňuje a komentuje. Zdálo by se, že výklad pojmu je po mnoha letech jeho existence v českém právu už probádán do posledního písmenka. Jenomže realita jako vždycky trochu pokulhává za teorií.

Jistě by bylo možno sepsat mnohé tlusté knihy o tom, jak vypadá dnešní rozhodování o dětech a jak by se dalo opatrovnické řízení zlepšit. Níže několik poznámek, jimiž označím tři problematická místa dnešního soudního rozhodování.

Poznámka první: Zájem dítěte jako neurčitý pojem

Začneme zájmem dítěte, protože od něj se vše při rozhodování o dětech odvíjí. Navzdory všem těm definicím obsaženým v občanském zákoníku, v odborné literatuře a v soudní judikatuře jde stále o pojem neurčitý, jehož konkrétní obsah vyplňuje právě to jedinečné dítě, o jehož budoucnosti se rozhoduje. A v tom je celý ten příslovečný zakopaný pes.

Během své skoro už čtyřicetileté advokátní praxi jsem se opakovaně setkávala s rodiči, kteří naprosto upřímně viděli zájem svého dítěte v obsahu naprosto odlišném. Co je pro našeho Adámka lepší – venkovská škola s lesem za humny, nebo městská soukromá výuka v několika jazycích? Má žít naše Alžbětka obklopena pohodlím, nebo má sportovat a otužovat se? Mají mít naše dvojčata dost financí pro uspokojování všech jejich potřeb, zájmů, přání a kratochvílí? Anebo je třeba je zvykat na odříkání, odkládat uspokojení jejich potřeb a připravovat je na krutý život? Rodič se zaklíná, že co pro děťátko požaduje, to si skutečně, vážně a seriózně taky myslí. Pošlete rodiče na detektor lži a přístroj vám potvrdí, že rodič nelže. Co prosazuje jako dobro pro své dítě, to si také opravdu upřímně myslí.

Rodiče se velmi často doplňují, a co jednomu přebývá, to druhému chybí. Postupují-li ve shodě, obvykle soud nepotřebují a k rozhodnutí o dítěti dospějí spolu a sami. Soudní rozhodování o dítěti je však bojem a válkou s jaderným vyzbrojováním, a to navzdory zákonné úpravě, která opatrovnické věci řadí mezi tzv. „nespory“. Přesto neznám bojovnější soudy, nelítostnější bojující strany a zavilejší nenávistníky. V žádném jiném typu řízení strany tak často samy nepředkládají důkazy, neosočují ze lži protistrany. A tak v těchto rodičovských válkách nejde ani tak o dítě samotné, jako o to přesvědčit na svou stranu další účastníky opatrovnického soudu. Obě možnosti z příkladů uvedených výše jsou totiž pro Adámku, pro Alžbětku i pro dvojčátka možné a žádný z nich není vyloučený, nemorální, protiprávní ani špatný. Vždyť přece rodič udává směr výchovy svého dítěte.

A tak se nevinný neurčitý pojem „zájem dítěte“ stává beranidlem, jimž každý z rodičů tlačí na okolí, aby prosadil tu svou pravdu a své vidění světa. A pak záleží na tom, jak úspěšný je rodič v přesvědčování, jak hezky umí kouzlit se slovíčky, jak schopného má advokáta, který umí shromáždit a předložit důkazy, a který z rodičů je soudci sympatičtější a názorově bližší. Nejde tedy ani tak o objektivní realitu, ale o představu, kterou jedna a druhá strana soudci či opatrovníkovi předloží. „Zájem dítěte je to, oč u Adámka usiluju já.“

Opatrovnický soudce by v tuto chvíli podotkl, že se krutě mýlím a že přeháním, protože on je schopen objektivní stav v průběhu času přece správně rozpoznat. A já mu budu oponovat, byť

připouštím, že ty nejkrajnější charaktery se časem projeví i před opatrovnickým soudcem, protože rodiče nebývají profesionálními herci a nedokáží tak dobře a dlouho hrát a simulovat. Bohužel v této neférové hře obvykle vítězí rodiče s psychopatickými sklony a naopak prohrávají emocionální typy, ti slabší, hodnější, ublížení a zranění.

A ještě jednu komplikaci naše opatrovnické rozhodování s sebou nese: soudce není android ani robot. I on je jen člověk z masa a emocí, ani on není absolutně nestranný a nezávislý, jakkoli to po něm české právo vyžaduje. Podobně žádný ze soudců by ani na okamžik nepřipustil, že by snad byl někdy v práci unavený, že by jej někdy v jednací síni bolel zub, břicho, hlava nebo duše, že by byl hladový nebo nevyspaný, že by měl plnou hlavu starostí o nemocné rodiče nebo o vlastní děti, že by spěchal či že by stranil některé ze stran. A přitom všichni víme, že absolutní nezávislost neexistuje a každý člověk má své oblíbené a nenáviděné lidi, barvy, chutě, vůně, podněty, reakce, emoce a slova. Ba přesně naopak. Zkušený soudce si velmi dobře uvědomí, že jeden z účastníků mu hezky voní nebo ho provokuje, štve ho, přitahuje nebo mu evokuje zážitky z jeho vlastního života nebo z dětství. Teprve když si připustí, že nemusí být zcela objektivní, může náš „nezávislý“ soudce všechny tyto osobní vlivy eliminovat. A to už vůbec nemluvím o tom, že i soudce má vlastní světonázor, ve volbách zpravidla volí nějakou politickou orientaci, má či nemá osobní rozvodovou zkušenost a přesně ví, v jaké je finanční situaci.

Poznámka druhá: Kdo vlastně v řízení zastupuje dítě

Rodiče tedy jako zákonného zástupce lze povětšinou u soudu škrtnout kvůli jejich neobjektivitě. Oni sice obvykle své děťátko znají, ale mnohem více do svého postoje projektují své přání jak žít, kde pracovat a jak si zorganizovat svůj porozchodový život. Kdo tedy děťátko u soudu zastupuje? Teoreticky by to měl být OSPOD, jenomže ten má sám v sobě vnitřní konflikt, jak koneckonců opakovaně judikoval i Ústavní soud. Na jedné straně je kolizním opatrovníkem a na druhé straně prošetřuje situaci na straně dítěte, zjišťuje jeho stanovisko, komunikuje se školou a snaží se (tak trochu podobně jako soud) o objektivizaci okamžiku a reality.

K tomu ovšem přidejme obrovskou fluktuaci zaměstnanců OSPOD a jejich nedostatečnou proškolenost a odbornost. Osobně soudím, že kdo rozhoduje o nezletilém dítěti, ten by měl mít vlastní zkušenost minimálně se dvěma dětmi. Pokud bychom ovšem přidali tuto podmínku, vyloučili bychom z účasti na rozhodování všechny nerodiče nebo rodiče jedináčků. Proč kladu podmínku natolik přísnou? Protože jen rodič se dvěma dětmi na vlastní kůži pocítí v plné síle dopad pravidla, že každé děťátko je jiné a jinak individuální. Máte-li dvě nebo více dětí, pak jste si sami vyzkoušeli, že spravedlnost neexistuje ani v rodině, protože ke svým potomkům prostě nemůžete přistupovat stejně. Na každé dítě platí jiný metr, jiná motivace, jiná podpora, jiná měřítka, jiná slova, jiná účast a jiný přístup.

Kdo nemá vlastní prožitou zkušenost, tomu ji žádná příručka pro začínající soudce ani ospoďáky nenahradí. A protože dnešní mladí lidé si pořizují potomka kolem čtyřicítky, v brzké době většina soudců a opatrovníků nebude mít žádné nebo maximálně jedno dítě.

V souvislosti s hájením zájmů dítěte se v posledních letech opakovaně vynořuje myšlenka, že by v opatrovnických řízeních jako kolizní opatrovník měl děti zastupovat advokát. Myšlenka to není nijak nová a moudré soudy v komplikovaných případech advokáty čas od času dětem coby opatrovníka ustanovují, neb si jsou vědomy profesních hranic pracovníků OSPOD. V naprosté většině případů jde o úředníky bez právního vzdělání, ve věcech procesních předpisů nejsou proškoleni ani schopni vzdorovat či oponovat specializovanému

procesualistovi, jakým rodinný advokát bývá. Mně by se realizace této myšlenky líbila, ba dokonce bych jí jako advokátka šla vstříc a nabídla bych se soudům jako advokát, jenž je ochoten přijímat ustanovení opatrovníkem navzdory nízké či minimální odměně za právní služby. Kupodivu totiž největším odpůrce této koncepce není věcný nesouhlas, ale nedostatek finančních prostředků, které je stát ochoten na zastupování dítěte poskytnout.

A tak nezbývá než se ptát, jakéže priority náš stát má, když to nejsou děti a jejich v rámci možností klidné dospívání.

Poznámka třetí: Jak naložit s přáním dítěte

Všichni kolem se zaklínají participací nezletilých dětí, jako kdyby šlo o nepřekročitelný Rubicon. Poté, co jsem léta viděla její praktickou realizaci, je můj pohled na participaci následující: považuji za zbytečné ptát se dětí do 7 či 8 let věku a starších než 12 nebo 13 let. U mladších dětí je efekt jejich „výpovědi“ nulový. Nerozvinulo se u nich abstraktní myšlení, nedovedou si představit význam hodin, střídání času, ani dnů v týdnu, neznají hodnotu peněz, neumějí rozpoznat ironii, nadsázku, faleš či manipulaci. Děti do 7 či 8 let jsou jednoduše ovlivnitelné a manipulovatelné, a protože milují své rodiče, řeknou, co je rodič naučil nebo co chce rodič slyšet. U soudu pak jen papouškují, co slyšeli u toho rodiče, u něhož nocovali před „dnem výslechu“.

Jiným případem jsou děti starší 12 či 13 let. Ty si již obvykle utvořily vlastní pevný názor na otce i matku a žádné soudní rozhodnutí je ke změně jejich postoje nepřinutí. Ohledně výchovy takto starých dětí (a všech starších) bych dokonce vůbec nerozhodovala spor o péči či o styk. Pokud totiž soud vyřkne rozsudek, s nímž se dospívající neztotožní, neexistuje nástroj, jakým lze soudní rozhodnutí vymoci.

Kdesi jsem slyšela následující úvahu: V dávnější minulosti bylo úkolem rodičů děti zlomit k naprosté poslušnosti, třebas i bitím. V minulém století se děti vychovávaly příkazy a drilem. A dnes má většina rodičů dítě jediné a vše mu podřídí, dítě se stává projektem a rodič ho nevychovává, ale rozmazluje, ustupuje mu a plní jeho přání. Ještě na přelomu tisíciletí se rozvedený otec s víkendovým stykem snažil vymyslet program styku tak, aby dítě zabavil. Dnes žije většina rodičů odloučena a s dětmi ve střídavé péči. Jakmile dítě „začne rozum brát“, což bývá právě kolem 8. roku, rodiče se o jeho lásku začínají ucházet oblíbenými aktivitami, dárky, financemi a v posledních letech zejména úlevami od všech povinností. A tak si dítko ve věku kolem 13. roku spolehlivě mezi rodiči vybere toho, u něhož má méně povinností, který ho méně vychovává a méně buzeruje.

A teď to vše porovnejme s „oprávněným zájmem dítěte“, který po rodičích, po soudu i po opatrovníkovi vyžaduje zákon a vyšší soudy. Rozmazlené děcko bez povinností a bez úkolů je přece v přímém rozporu s jeho vlastními zájmy. Kdo se v dětství nenaučí plnit povinnosti a respektovat cizí hranice, ten je v dospělosti nedokáže nastavovat ani sobě.

V souvislosti s participací dětí ještě jedna otázka, kterou pravidelně kladu opatrovnickým soudcům a všem teoretikům zaklínajícím se participací: proč participaci uplatňujeme jen v klasických opatrovnických řízeních – při rozhodování o péči a o výchově? Proč se soudy neptají dětí v řízeních o výživném, v řízeních o projednání pozůstalosti, o nájemném, při schválení úkonu za nezletilé, při rozhodování o bydlišti, o jménu, o škole dítěte, nebo v trestních řízeních, jsou-li rodiče obviněnými? Pokud má dítě právo vyjádřit se ve všech věcech, které se jeho života týkají, proč bazírujeme na využití tohoto práva jen v některých případech, a v jiných je opomíjíme? Zatím mi nikdo neposkytl uspokojivou odpověď.

Co říci závěrem? I ve spokojené rodině s nerozloučenými rodiči není nouze o krizové situace, o hádky, odlišné názory a o výchovné karamboly. Jaká škoda, že se ve škole vedle nejvyšších hor světa a goniometrických funkcí neučíme, jak zvládat emocionálně náročné situace a rozdíly v názorech, jak překonávat odcizení a hledat řešení mezi zdánlivě bezvýchodnými variantami. Možná je další chyba v tom, že se veřejnost naučila vnímat rodinné právo a opatrovnické soudy jako vhodný nástroj pro řešení neshod a rodičovských nejednotností. Možná si část společnosti naivně myslí, že soudy a právo dokáží nalézt cestu z rozporů a namísto vyjednávání rozsudek jako kouzelný proutek zklidní vášně a nastolí setrvalý mír.

Jenomže taková víra je iluzorní. Právo, soudce, soud a rozsudek jsou všechno příliš tvrdé nástroje k vyřešení partnerských a rodičovských válek. Zklidnit emoce je předně třeba a hned poté klidně hledat řešení. Nikdy nebude trvalé ani dokonalé, povětšinou nebude ani ideální. A přece je hluboce uklidňující, že v dnešní neklidné době se více než dvě třetiny rodičů dokáží dohodnout sami a mimosoudně.

Rodina č. 3/2024

26. 3. 2024

Ze všech stran slyšíme hlučné kritiky a poukazování na údajně nebezpečné chování, kterého se dopouštějí ti děsiví muži: pískají na ženy, nevhodně je okukují, neslušně jim nadbíhají, nestoudně jim hledí do výstřihů, podle zneužívají jejich opilosti či únavy nebohých žen a občas jim i ujede ruka či silnější slovo, když se nechají ženami vyprovokovat. Marně obhájci mužů namítají, že sexuální dotěrnost je součástí namlouvacích rituálů napříč celou živočišnou říší a že jde o odvěkou samčí přirozenost. Jenomže kampak s přirozeností na aktivisty.

Kritici tohohle zvrhlého mužského chování a aktivisté realizující s kolem tématu „násilí na ženách“ jsou plní znechucení, když ze sebe vypouštějí následující věty: „Muži přece nejsou zvířata! Nemohou se tak chovat! Jsme přece civilizovaná společnost a muži mají povinnost ovládat své choutky. Muž se nesmí dopouštět ničeho, čím by ženu jakkoli obtěžoval. V naší společnosti je dnes nepřijatelné, aby muž vystartoval po ženě jen proto, že ta nosí obtažené minišaty nebo že má příliš odhalená ňadra. I kdyby se před ním producírovala nahá, je muž prý povinen ovládnout všechny své případné choutky a za žádných okolností se nesmí nechat vyprovokovat. Totéž platí pro chování k ženě opilé nebo pod vlivem drog či takové, která se rozhodla přenocovat u něj doma. Muž se jí bez výslovného povolení nesmí dotknout, nesmí na ni civět, mít oplzlé řeči, pronášet dvojsmyslné vtipy či narážky. Žijeme přece v civilizovaných časech, a ne v nějakém středověku. To přece není tak těžké pochopit!“

Sečteno a podtrženo: muži nejsou jen samci, neřídí se pudy a mají své případné chtíče ovládat. A my ženy máme na jejich absolutní sebeovládání právo. Dobrá, tak tedy souhlasím a podepisuji. Jenom mi připadá, že muži a ženy jsou si u nás přece prý rovni, a tak by stejná povinnost umět se dokonale ovládat měla platit pro obě pohlaví. Moc by mě zajímalo, proč se tedy stejné požadavky nekladou i na „slabé“ pokolení. Chceme-li po mužích, aby své touhy, potřeby a přirozenosti stoprocentně ovládli, měli bychom totéž chtít i po ženách. I ony mají své potřeby přirozenosti – například muže peskovat kvůli úklidu, vyčítat jim nesplněné úkoly, nezdravou stravu, zkonzumovaný alkohol, nepochopení či vilné pohledy na jiné ženy. I ženy by měly ovládat své sklony ke koketérii či k hysterii, velikost svých výstřihů, svůdnost úsměvů, houpavost svých boků či jízlivost svých poznámek.

Ovládat by se měly ve vlastním zájmu obě strany a poprávu to mají po sobě spravedlivě požadovat podobně důsledně. Už proto, že naše chování ty druhé ovlivňuje a my reagujeme na to, jak se chovají ti ostatní. Ne nadarmo pořád ještě

platí: Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim. A nebo ještě jinak: nelíbí-li se nám stejná přísnost na obě pohlaví, volme pro obě obdobnou shovívavost.

Můžeme o někom dnes veřejně říct, že je Cikán? Komu vadí a kdo ho jen využívá, aby po ostatních vyžadoval, co sám nedodržuje?

Máme tu nový, vylepšený stupeň „politické korektnosti“, tedy orwellovské šikany jazyka, který – pokud není politicky korigován“ - je prý způsobilý zraňovat ohrožené. Tento nový stupeň se jmenuje „anticikanismus“. A je posazován prostřednictvím papírem a frázemi šustících parlamentních deklarací. Cílem je prý vymýtit negativní asociace a stereotypy, které se ve veřejnosti pojí s cikánskou etnickou menšinou a s jejím pojmenováním vůbec. Pikantní ale je, že největšími nositeli těchto stereotypů jsou sami profesionální „romští aktivisté“. To oni sami cítí pojem „Cikán“ a „cikánský“ jako pejorativní. A pokud někdo jiný tímhle předsudkem netrpí a používá tyto pojmy zcela neutrálně, jsou schopni ho sprostě napadat.

Národy mluví různými jazyky. Pro leckoho je to možná novinka, ale platí to už od dob Babylónské věže. A různé jazyky překvapivě používají pro různé významy různá slova. Dokonce mají jednotlivé jazyky i své označení pro jiné státy, národy, města a jiné geografické markanty. Je vnitřní věcí každého jazyka, jak nazývá tu či onu etnickou skupinu. My říkáme Němcům Němci (jakkoli toto označení původně pochází ze slova „němý“, protože ze slovanského hlediska ti lidé zpoza Šumavy neuměli mluvit). Dnes je to ale u nás termín dávno zcela neutrální a oficiálně užívaný. Těžko bychom měli pochopení pro to, kdyby nám Němci říkali, že přece nejsou žádní Němci, ale že jim povinně máme říkat Dojčové. Také máme svá česká pojmenování pro Maďary, Nizozemce... a taky pro Cikány. Pro označení tohoto etnika je to v češtině oficiální pojem. A jestliže my sami sobě neříkáme Bémáci, nijak nás to neopravňuje, abychom Angličanům, Francouzům či Íráncům nařizovali, jak nás mají pojmenovávat. Je to jejich věc. A jak budeme říkat my jim, to je zase naše věc.

Ano, neměli bychom užívat plošně vůči příslušníkům nějakého národa nebo etnické skupiny evidentně úmyslně hanlivé nálepky a nadávky, třeba pro Němce Němčouři nebo Skopčáci, Pro Poláky Pšonkové, pro Rusy russáci, pro Slováky Čobolové, pro Cikány Cigošové či Morgoši nebo pro Vietnamce rákosníci. Je to hnusné a špiní to především samotného mluvčího, z jehož úst takové urážky plynou.

Ale jestli se někdo cítí být urážen pouhým oficiálním názvem svého etnika s tím, že prý má tento název pejorativní obsah, pak by se měl zamyslet spíše sám nad sebou, proč ho jako pejorativní sám vnímá. Citlivě a po špičkách se musí našlapovat asi jen kolem někoho a něčeho. Jinde je povoleno dupat, ba je to dokonce žádoucí. A když tahle citlivka dostane mou slušnou věcnou odpověď na své „napomínání“, najednou jde jeho úzkostlivá citlivost stranou a maska slušnosti padá. A pod ní se šklebí agresivní sprostý hulvát.

No, takhle mě ale nezastraší.

Cikán není zakázané slovo

Proč to všechno píšu? Protože jsem 20. února letošního roku v pořadu České televize Události a komentáře mj. řekla, že mnozí příslušníci cikánské národnosti by uvítali zjednodušení zákoníku práce, podle kterého by je ráno mohli najmout třeba na tříhodinovou práci a po jejím odvedení by dostali peníze na dlaň. Dnešní zákoník práce je naopak tak sešněrovaný, že trh práce je skoro nehybný a řada práceschopného obyvatelstva nepracuje, ale jen pobírá sociální dávky.

Bohužel ne všichni diváci chápou obsah sdělení. Existují i takoví, kteří se chytnou jednoho slovíčka, a hystericky povyskočí, jako když se potrefená husa nejhlasitěji ozve. Reakce jedné takové citlivky na sebe nenechala dlouho čekat.

„Vážená paní Kovářová,“ napsal mi zdvořile a pokrokovým slovníkem jeden majitel cikánského příjmení. „Dovoluji si Vás oslovit v souvislosti s Vaším nedávným vyjádřením, ve kterém jste použila termín "cikánské národnosti". Jsem hluboce znepokojen a zarmoucen, že takové slovní spojení bylo použito osobou Vašeho postavení a vzdělání. Jako JUDr. jste jistě obeznámena s důležitostí přesného a citlivého používání jazyka, zvláště ve veřejném prostoru. Rád bych Vás upozornil na skutečnost, že mnoho Romů v České republice se hlásí k české národnosti a že používání pejorativních a zastaralých termínů při odkazování na naši komunitu je nejen nevhodné, ale může být také vnímáno jako rasistické. Vaše slova mají sílu a mohou významně ovlivnit vnímání a postavení romské komunity ve společnosti.

Je důležité, abychom všichni pracovali na budování inkluzivního a respektujícího dialogu, který odráží naši společnou lidskost a důstojnost. Věřím, že jako osoba veřejného zájmu máte zvláštní odpovědnost vést tímto příkladem. Věřím, že toto bylo neúmyslné přešlápnutí a že budete ochotna veřejně se omluvit a v budoucnu se vyjadřovat s větší opatrností a respektem ke všem členům naší společnosti.

Děkuji Vám za pozornost k této záležitosti a těším se na Vaši reakci. M.D.“

Takový dopis jsem pochopitelně nemohla nechat bez odpovědi, byť obsah mého sdělení nechal pisatel bez komentáře: „Dobrý den, pane D. S dovolením budu používat vlastní jazyk podle vlastního uvážení. Kritéria politické korektnosti mě nezajímají, podle mě naopak omezují svobodu projevu. Váš požadavek na budování inkluzivního dialogu považuji za zcestný a v žádném případě se podobným tlakům nebudu podřizovat. Do Senátu jsem kandidovala právě s programem boje na normální svět a nebudu se svému volebnímu programu zpronevěřovat ani poté, co mě právě proto mí voliči volili.

Trvám na tom, co jsem v televizi řekla. Čerpám přitom ze své 35leté zkušenosti a z častého kontaktu s příslušníky všech možných skupiny, včetně cikánských. Bojuji za to, abychom zjednodušili právní řád a aby každý mohl svobodně uzavírat smlouvy podle svých potřeb, nikoliv podle sešněrovaných svazujících norem, které bohužel schvaluje náš parlament stále častěji.

Doporučuji Vám vyjet z města a poslechnout si, jak mluví prostí občané České republiky. Já to dělám a chovám se podle toho. Zdravím. D.K.“

Následovala patřičně „milá“ odpověď, plná pisatelem vyžadovaného inkluzivního a respektujícího dialogu, ba tentokrát dokonce bez interpunkce a diakritiky: „Pokud si Vy můžete říkat co chcete tak ja taky a to, ze jste rasistická svine.“

A takhle se to má s politickou korektností pokaždé. Hlasití vynucovatelé podpory menšin si slušnost vynucují od ostatních jen vůči sobě. Oni sami se slušně chovat odmítají.

Tak na takovou politickou korektnost si já hrát nebudu.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

MFDnes, 16. 3. 2024

Lidé mají různé nápady, jimiž se pokoušejí vylepšit svět. Některé se ujmou a Parlament je schválí (třeba snížení věkové hranice pro získání jednoho typu zbrojního oprávnění z 21 na 18 let, což právě tuto středu schválil náš Senát). Jiné ještě nikdo aktivně neprosazuje (jako třeba snížení aktivního volebního práva z 18 na 16 let, jak by se líbilo Petru Pavlovi a STAN). A občas někoho napadnou bláhovosti, jako třeba vyloučit z voleb důchodce nebo sebrat ženám volební právo vůbec.

Některé návrhy jsou pitomé, nemravné nebo nerealizovatelné. Ale úvahy o nich ani ony samy určitě nejsou protiprávní ani trestné, jak soudí lidé z tohohle článku. Prý naplňují definici trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Pochybuji a pevně doufám, že takto bláznivě naše trestní justice nezvlčí. Trestní právo tu není od toho, aby šikanovalo lidi za nápady nebo teoretické zvažování různých možností. Po čtyřech desetiletích v justici fakt pochybuji, že by se našel trestní soudce, který by za takovou úvahu mluvčího odsoudil. I když dnes se dějí věci ještě včera považované za nemožné.

Někteří experti se prostě natolik zamilovali do údajných lidských práv, vyhrocené ochrany menšin a debat kolem údajné diskriminace a nenávisti, že onu „nenávist“ už vidí všude kolem, v kdejakém názoru či tvrzení, v kdekterém skutku, v nezvyklým návrhu a v každé motivaci. Přisuzují ji lidem možná proto, že oni sami lidi s jiným názorem nesnášejí. „Říkáš něco, s čím nesouhlasím, tak to asi budeš říkat z nenávisti. Do pekla s tebou a umlčet navždy“

A tak by rádi nenávist, tu chudinku nevinnou emoci, zakázali, vytlačili z veřejného prostoru do věznice se zvýšenou ostrahou a jejího nositele na ostrov If. Jenomže policie a trestní soudy tu nejsou od toho, aby lidi odsuzovali za emoce, za názory, za úvahy a za pitomé inženýrské nápady ve stylu „co by, kdyby“.

Trestní právo je tu proto, aby trestalo lidi za spáchané společensky škodlivé činy. Není tu proto, aby omezovalo diskusi a zakazovalo úvahy o budoucnosti. Ať už ty úvahy milujete, nebo je nenávidíte.

Když budeme kriminalizovat pitomé návrhy, bereme si možnost prozkoumat je, umlátit je argumenty, vysmát se jim a pak je zavrhnout.

13. 3. 2024, Zobrazeno.com

Pandemickou smlouvu sice ještě nikdo neviděl, ale už nyní se Rada EU chlubí, jak by ta chystaná konvence mohla posílit odolnost lidstva vůči budoucím pandemiím (zde). Je ovšem obecně známo, že lidstvo se odnepaměti skvěle umí připravit na minulé války, naopak o válkách budoucích a o budoucích protivenstvích vůbec se to bohužel tvrdit nedá. Tím spíš, když jsme po posledním lockdownu utrpěli kolektivní ztrátu paměti a za restrikcemi, dvouletými uzavírkami škol a rozhazováním peněz jsme udělali tlustou čáru a k tomuto děsivému období naší nedávné minulosti se vůbec nevracíme. A než se nadechnete k nesouhlasu, podotýkám, že mi nejde o hledání viníků a jejich ukřižování ani o hon na čarodějnice, ale o sebereflexi, kritickou analýzu a racionální vyhodnocení všeho, co se stalo v letech 2020 až 2022.

Jak je možné, že se investigativní novináři nepídí po odpovědích? Jak je možné, že se o tom období nepořádají konference, nepíší se knihy, nezpracovávají se vědecké práce? Proč se po efektivitě restrikcí s odstupem a s už ověřenými daty v ruce nepídí politici, ekonomové, psychologové, lékaři? Jak se zpětně k tehdejším zbrklým opatřením kolem koronavirové epidemie postavilo mezinárodní společenství? Která opatření byla z dnešního již poučeného pohledu efektivní a užitečná a která naopak zbytečná, škodlivá a krajně nebezpečná? Jakým skupinám obyvatel restrikce uškodily nejvíce? Jak moc a v jakých případech utrpěla svoboda slova, když byly některé zdroje, informace, vědecké teorie a obavy umlčovány a jiné, dnes už vyvrácené naopak šířeny a státem podporovány, ba hlásány? Skutečně bylo nutné přiškrcovat svobodnou společenskou debatu na téma vládních restriktivních opatření? Bylo zapotřebí skutečně tolik strašit a děsit občany, kárat a trestat neposlušné a neumožnit individuální volbu mezi ochranou před nebezpečím a svobodou přinášející pochopitelná rizika? Nehrozí náhodou po minulé zkušenosti – kdy držitelům moci prošlo skoro vše - zneužití podobného ovládání vystrašených davů? Bylo nezbytně třeba rozdělovat finanční podpory, které vedly k rostoucímu státnímu schodku veřejných financí? Proč bylo tak brzo upuštěno od rozumného přístupu ve stylu „oplošťování křivek“ s vědomím, že nákaza stejně musí projít celou společností, promořit ji a tím imunizovat (k čemuž pak stejně došlo), a regulovat jen rychlost tohoto procesu tak, aby ve špičkách nebyly extrémně přetíženy kapacity zdravotního systému? Proč místo toho nastoupila politika „nulové tolerance“ k nákaze, politika karantén, lockdownů, nuceného očkování a halasně propagovaných „teček“, které nutně – jak každý rozumný člověk předem věděl – byly nakonec jen dalšími „dvojtečkami“? Nebyly důsledky totálního uzavření škol a domovů důchodců škodlivější než riziko, které nákaza přinášela? Nebylo strašení způsobené médii příliš veliké a poškozující duše důvěřivých spoluobčanů? Není dnešní vzrůst duševních onemocnění příliš velkou daní za záchranu životů? Nemáme příště postupovat trochu jinak? Nepřispělo tehdejší černobílé řešení ke zvětšení příkopů mezi lidmi? Musely restrikce a z nich plynoucí finanční kompenzace trvat tak dlouho? …

Desítky otázek, které už po dva roky zůstávají bez odpovědi. Na všechny se zdá být jedinou reakcí násilné prosazování Pandemické smlouvy, jejíž prosazovatelé se snaží přesvědčit státy i jejich občany, že jen ta ochrání jednotlivce i státy před budoucí pandemií. Spoléhat na mezinárodní dokument je ale naivní a skutečnou ochranu žádná konvence přinést nedokáže. V lepším případě bude bezzubá a nadbytečná, v horším případě suverenitě každého státu a

možnosti zvolit vhodná místní specifická opatření nebezpečná. Jak si koneckonců každý z nás pamatuje, reakce států byly v roce 2020 odlišné a individuální. A tak by to při budoucích nebezpečenstvích přece mělo být, protože situace v každém státě je jiná vzhledem k jeho obyvatelstvu, typu urbanistického osídlení, geografickému umístění, podnebí, tradicím, zvykům, charakteristikám.

Pojďme se střízlivě podívat na minulé kroky a zejména se uvážlivě podívejme na strach a paniku, která ta nedávná období, lockdowny, restrikce a opatření provázely. Nejhorší smrt bývá z vyplašení, říká bonmot, a v tomto případě za obojí mohou rukou společnou zejména politici a média. Prvním krokem k pochopení a předcházení podobným škodám je ale sebereflexe, vyhodnocení možností a pojmenování chyb či slepých cest, kterým by bylo třeba se v budoucnu vyhnout. Krásně to v MFDnes z 24. února 2024 napsal Marek Loužek (zde), když ve svém komentáři citoval z knihy britských publicistů Bookera a Northa „Vyděšení k smrti: Od BSE ke koronaviru – proč nás zbytečný strach stojí sporu peněz“: Aby strašení bylo účinné, skutečný problém se zveličí, hrozba musí být univerzální a obsahovat prvek nejistoty a musí vypadat vědecky věrohodně, k čemuž jsou nezbytně nutní odborníci a „experti“. Média musejí strašení propagovat a bod zlomu přichází ve chvíli, kdy vlády přiznají, že problém existuje. Posléze se sice odhalí pravda a důkazy naznačí, jak divoce byla hrozba zveličena. Vládní reakce a následné regulace se už však mezitím staly pevnou součástí vnitřního systému a odstranit je se ukáže jako vyloučené. A tak se zájem politiků i médií přesune jinam.

Tak tedy, když se skoro nikdo jiný nezajímá a neptá, já budu mezi tou hrstkou, která otázky klade a která se naléhavě ptá. Třeba proto, že jsem právník a na právní diletantství jsem po celé dva roky plné vládních opatření a všelijakých zfušovaných vyhlášek posléze rušených soudy upozorňovala. Anebo protože se dodnes u svých klientů a u voličů peru s duševními a rodinnými následky restrikcí, uzavření škol, hospod a sociálních zařízení a s traumatickými důsledky omezování kontaktů, zejména mezi dětmi a mladou generací. Proto chci toto téma znovu zvednout a proto chci na své otázky znát odpovědi. Jinak to dopadne jako vždycky: lockdowny a restrikce skončily? Hurá. Občané, zapomeňte.

Psáno pro Deník TO, 6. 3. 2024

https://denik.to/lockdowny-a-restrikce-skoncily-zapomente/

Představme si, že vláda přijde s návrhem zákona, který zakazuje jezdit kradenými auty rychleji než 80 km v hodině. Návrh bude zdůvodněn upřímnou a na první pohled logickou snahou a vysvětlením: zloději aut totiž jezdí tak rychle, že není možné je policejními auty chytit. Kdyby jezdili pomaleji měla by policie boj proti nim jednodušší.

Předloha, o které mluvíme, je postavena na stejném principu: nebudeme zamezovat krádežím aut, ale regulovat způsob, jakým s nimi zloději budou nakládat. Zákony proti praní špinavých peněz i návrh, který projednáváme, nemají šanci eliminovat samotné kriminální aktivity, ale pouze zkomplikovat zločincům nakládání se svým lupem.

Obětí takových zákonů ale vždy bývají lidé zcela nevinní, na které taková opatření plošně dopadnou, zatímco zločinci si s nimi snadno poradí.

Každý, kdo podobné normy podporuje, vypadá jako rozhodný bojovník proti zločinu. Naopak každému, kdo má o těchto metodách pochybnosti, je nasazována psí hlava toho, kdo chce zločin tolerovat. Takové vidění je ale kýčovité, neproduktivní, pokrytecké.

Já pokrytec nejsem, a tak pro tento zákon ruku nezvednu.

6. 3. 2024

Následující text je pohledem senátorky, která se setkává s právem Evropské unie a s novými legislativními návrhy v každodenním provozu. Bohužel. Implementace jsou totiž skoro nejdůležitější součástí agendy zákonodárců.

Mou specializací je rodinné právo – zabývám se mimo jiné manželskými a partnerskými vztahy. A poměr mezi právem EU a vnitrostátním právem můžeme také přirovnat k takovému manželství. Je to ale v tomto případě manželství hodně nerovné, nevyvážené – jeden z manželů je totiž silně dominantní a udává směr, zatímco ten druhý je jen Popelkou, která je ve vleku a věčně ustupuje. Správně předpokládáte, že v téhle dvojici má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím zakřiknutým, odstrkovaným protějškem. Čím je to způsobeno?

Prvním problémem je rafinované vymezení pravomocí EU.

Ponechme stranou typologii těchto pravomocí a podívejme se rovnou na ten jejich druh, kde leží těžiště činnosti unie a odkud pochází drtivá většina unijní regulace – jde o tzv. pravomoci sdílené.

Název je poněkud ošidný – mohl by vzbuzovat dojem jakéhosi partnerství či spolupráce rovnocenných subjektů, ale tak tomu rozhodně není. Zřejmé je to už z definice v zakládacích smlouvách, která zní takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala, anebo v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Takže už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie. Na prý suverénní členské státy zbyde jen to, co si nezabere EU. Unijní právo tedy zužuje prostor pro vnitrostátní úpravu, takže se zužuje i prostor pro politické rozhodování na národní úrovni.

Koncept sdílených pravomocí by možná tolik nevadil, pokud by se uplatnil v menších, přehledných, jasně ohraničených prostorech. Pravomoci Unie jsou však vymezeny nesmírně široce a vágně (často třeba jen odkazem na obecné cíle, kterých má být dosaženo, a tak nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. Každopádně tyto pravomoci pokrývají i celá či téměř celá odvětví lidské činnosti (např. ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, aj.), nebo významné složky daného odvětví (např. v energetice, sociální politice či trestním právu)

Když tyto pravomoci byly v minulosti formulovány, členské státy a občané byli chlácholeni tzv. principem subsidiarity. S tím přišla Maastrichtská smlouva, která prý měla být brzdou, jež povede unijní orgány ke zdrženlivosti. Aby v rámci svých pravomocí konaly jen tehdy, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie. EU se tak měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem a vše měla ostatní ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní politický apel a její role je naprosto nulová – unijní orgány nemají problém jakýkoliv návrh označit za subsidiaritě zcela vyhovující.

Příkladem, jak EU překonává omezení stanovené principem subsidiarity, lze demonstrovat na příkladů daní. V návrhu směrnice Rady, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Tato argumentace pak stačí pro sjednocení daňových pravidel, nicméně lze ji použít i pro libovou jinou lidskou činnost.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy – ty znamenají, že ony rozsáhlé pravomoci mohou být využívány velmi snadno. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je dnes pojímáno jako výjimka – uplatňuje se jen v nejcitlivějších oblastech.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu – stále častěji sledujeme přesouvání pravomocí z členských států na Komisi

Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.

Jaký je důsledek výše řečeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, kosmos, oživení trhu – to vše má být jednocené a regulované). Rozpínání je stále více bezhlavé, překotné, zrychlující se – mluví se o „regulační smršti“.

Druhou tendencí je ideologizace – nové legislativní návrhy jsou stále ideologicky podmíněné a ideologií přetékající, celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu.

Zatřetí jde o utahování šroubů. Unijní předpisy stále více omezují – přinášejí zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová Eulegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy často představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné – to platí hlavně směrem k velkým obchodním společnostem. Příkladem může být směrnice o „zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností“, směrnice o „rovnováze mezi pracovním a soukromým životem“ nebo směrnice „o transparentnosti v odměňování“.

Poslední trend bychom mohli nazvat výpady za hranice unijních kompetencí. Jakkoli jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům zjevně začínají být příliš těsné. Proto se projevují snahy rozšířit své pole působnosti za hranice zakládacích smluv a udávat směr prakticky ve všech klíčových záležitostech. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novou metodou je přijímání různých politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění různých úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států – vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu.

A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let.

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? – dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku jsme byli zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. A dnes – v posledních měsících - začínáme opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta eulegislativa bude stát.

Dobrým příkladem může být postoj ČR k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: “ČR si klade

otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Ten k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: “Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“

Na závěr se vraťme k našemu nerovnému manželství – k onomu domácímu despotovi a utiskované Popelce. Základní východisko a úkol, který pro ni (tedy pro nás) vidím, je: uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech – tento prostor tedy musíme chránit

Evropské právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, na které členské státy nestačí a kde rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu je vyváženo citelnými výhodami.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, je prostředkem – mluvila také o tom, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid.

A já dodávám, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním evropským.

Advokátní deník, 1. 3. 2024

27. 2. 2028

Začalo to docela nevinně. Zdraví manželé nemohli donosit dítě, a tak poprosili sestru, sestřenici, matku nebo kamarádku, aby jim pomohla a jejich dítě donosila sama. Jenomže pak se z bohulibé činnosti stal byznys. Americké celebrity si nechávaly odnosit dítě, aby jim těhotenství neničilo postavu a aby nemusely strpět porodní bolesti. Náhradními matkami byly studentky, které si chtěly přivydělat, nebo matky po několika dětech z chudého prostředí (např. zde). Právníci se od těch dob dělí na dvě skupiny. Jedna vymýšlí složité právní konstrukce, které obcházejí zákaz obchodování s dětmi. Ta druhá varuje před neřešitelnými soudními spory (např. zde).

Co když si náhradní matka dítě ponechá a odmítne je vydat objednatelskému páru? A co když objednavatelé cuknou a odmítnout dítě převzít?

Mezitím se s náhradním mateřstvím roztrhl pytel ruku v ruce s rozvojem medicíny a technik asistované reprodukce. Dnes jde o kvetoucí byznys, ve kterém má naše země taky nemalé máslo na hlavě. Bohaté starší osamělé ženy a zazobané lesbické a homosexuální páry si už totiž pořídili auto, dům a psa a ke spokojenosti jim chybí jen dítě z e-shopu. Však taky portály na děti už skutečně existují, jak se o tom píše třeba zde nebo zde. Objednáte si bílou holčičku s modrýma očima, jeden biologický materiál z Kanady, druhý z Itálie, třetí z Číny, kliknete a zaplatíte, a je hotovo, jako když vám Alza slíbí doručení do druhého dne. Obchod s dětmi kvete veřejně a neutajeně, a ještě se popisuje jako dobro. A to nemluvím o zneužívání chudých žen, které jsou ochotny dítě jako „náhradní dělohy“ odnosit.

Dříve jsme o nelegálním obchodování s dětmi spíše jen slýchali a četli, v posledních letech se s profesionály obchodujícími s biologickým materiálem, počatými embryi i s novorozenými dětmi a s jejich příšerným zacházením setkáváme i u nás. Jde o novodobé otroctví, do kterého jsou uvrhovány sociálně slabé matky všech možných národností. Ty se nechávají inseminovat jako samice za peníze a následné podmínky, v nichž se dítě vyvíjí, odrodí a je předáváno matkám, je otřesné (viz třeba zde). Nepochybuji o tom, že se mezi nimi najdou i kriminální skupiny, které například kupčí s lidskými orgány či s dětskou prostitucí a otroctvím. Proto je namístě přísná regulace a zákaz všech komerčních aktivit s tím spojených.

Liberálové se podivují, proč by naprosté rozvolnění pravidel pro asistovanou reprodukci nemělo pomáhat nešťastným párům. V této diskusi však nikdo nepamatuje na samotné dítě. Asi jsme nějak pozapomněli, že dítě je potomkem spojení jednoho muže a jedné ženy a má od početí práva jako každý jiný jedinec (jak o tom hovoří Radkin Honzák zde). Především právo na své rodiče, na mámu a tátu. Nelze si ho koupit v e-shopu ani objednat na míru jako sako.

Nezapomínejme, že se dnes u náhradního mateřství hlásí k rodičovství mnoho osob - vedle objednatelského páru a matky, která dítě porodila, jsou to všichni dárci biologického materiálu. V zahraničí se hovoří o mnohorodičoství (poly parenthood – viz zde) - o jakýchsi komunitách či skupinách složených z biologických rodičů, sociálních rodičů, dárců materiálu a náhradní matky, kteří všichni by společně o dítě pečovali. Co to udělá s psychikou dítěte, na to si netroufám ani pomyslet.

Další výhrady musí vznést každý právník - souvisejí se zněním občanského zákoníku: matkou je u nás žena, která dítě porodila. Přemýšlet o změně této koncepce znamená rozbít celé právo týkající se rodičovství.

Česká republika je signatářem řady mezinárodních konvenci zakazujících obchod s lidmi a s biologickým materiálem. Musíme být přece konzistentní. Cožpak budeme zakazovat obchod s lidským masem jen tehdy, kdy se nám to hodí, a jindy ho naopak budeme podporovat?

14. 2. 2024, Deník TO

Dnešním tématem je stav našeho školství. Ale než se na něj zaměřím, nedá mi nepředeslat jednu myšlenku, jakkoli se možná zdá samozřejmá. Školství, vzdělávání a výchova dětí a mládeže je v úpadku, v krizi. Ale tato krize je jen jedním z aspektů celkové krize společenské. V době, kdy zažíváme dobu postfaktickou, postargumentační, dobu odvržení autorit a ctností, v době útoku na rodinu, v době všudypřítomného progresivistického revolučního fanatismu je nemožné, aby všechny tyto jevy nedopadaly drtivě i na školství. V každém okamžiku bychom si proto měli být vědomi širšího civilizačního kontextu. Máme před sebou tvrdá data o současném stavu české mládeže. Potvrzují, co jsme mnoho let sami pozorovali kolem sebe a co jsme si všichni mysleli. K alarmujícím výsledkům znalostním a schopnostním o českých dětech a dospívajících přidám další, stejně deprimující údaje: mladí lidé přestávají číst, jejich duše jsou stále křehčí, špatně spí, propadají depresím a stále více potřebují ke svému životu psychofarmaka. Ve větší míře se pokoušejí o sebevraždy, ve školách mají výchovné problémy, nezvládají běžný život, mají méně sociálních kontaktů než dříve, méně přátel, méně sexuálních zkušeností, prokazatelně klesá jejich zájem o první sexuální kontakty a v dospělosti jejich pohlavní život. Ačkoliv se kriminalita v České republice během posledních desetiletí snížila ve všech sledovaných kategoriích, vzrůstá agresivita a kriminalita dětí a mládeže.

Tato tvrdá data neplatí jen pro Českou republiku, ale srovnatelné údaje vyplývají z výzkumů vedených ve všech zemích světa.

Jak se to stalo a kde lze hledat příčiny současného stavu? Vidím je ve čtyřech tendencích, z nichž každá by byla zkázonosná sama o sobě, avšak dohromady působí synergicky a multiplikačně a o to děsivěji:

První tendencí je „nevýchova doma“. Výchova potomků je neutuchající každodenní náročná činnost, k níž je třeba se nutit, abychom dětem neustále nastavovali hranice. Po roce 1990 však do našich končin dorazil západní trend „nevýchovy“ založený na přesvědčení, že dítě nesmí být vystaveno omezování a stresům a že je třeba je nechat, aby si samo vybralo, čemu se bude věnovat, kdy a jak bude dozrávat. Pro rodiče je tento stav jednodušší, dětem však jednoznačně ubližuje, protože když se nenaučí respektovat hranice a plnit povinnosti doma, nebude je schopno nastavovat a ukládat úkoly a výzvy samo sobě.

Druhou tendencí je snižování náročnosti ve škole. České školství během posledních let přešlo od trénování mozků, od náročnosti a přirozené soutěži k odstranění známek a k tendenci „hlavně aby se školák ve škole cítil dobře“. Nejdůležitější už není se něco nového naučit, ale hlavně děťátka nestresovat. Učitel u dětí i u rodičů během let ztratil autoritu, už dávno to není vzor či Prométheus, který v dětech zažehne touhu po poznání.

Třetí katastrofou bylo období covidových restrikcí a uzavření škol takřka na dva roky. Nešlo ani tak o to, že by děti nebyly schopny posléze dohnat zameškané učivo. Zkázonosné bylo takřka dvouleté přerušení sociálních kontaktů, jež jsou v období dětství a v dospívání nezbytné pro zdravý rozvoj sociálních dovedností. Dva roky v životě dítěte či dospívajícího je obrovsky dlouhá doba, pro menší děti to byla čtvrtina či šestina jejich dosavadního života,

navíc v období, v němž jsou sociální kontakty s vrstevníky podmínkou budoucího zdárného rozvoje kamarádských a partnerských vztahů. Osvícení rodiče v době nerespektovali státem vydané zákazy kontaktu a za zavřenými dveřmi nechávali své děti se potkávat se stejně starými dětmi a s mládeží. Výhodu měly děti s více sourozenci. Naopak děti, které dva roky seděly samy před obrazovkami tabletů, upadly do sociální izolace a tento hendikep některé nedoženou nikdy, což se právě dnes už jasně ukazuje.

Rodinní odborníci po celou dobu covidových restrikcí volali po okamžitém otevření škol a varovali před negativními dopady sociální izolace dětí. Nikdo jim nevěnoval větší pozornosti a všechna varování politické špičky bagatelizovaly.

Poslední kapkou v poháru pak bylo masivní zlevnění chytrých telefonů, k němuž došlo po roce 2012, což vedlo k jejich rozšíření mezi všechny věkové kategorie. Děti a mladí lidé si velmi oblíbili sociální sítě a dnes se jednotlivé země světa liší politickým zřízením, průměrnou teplotou a přístupem k akutní lékařské pomoci nebo k teplé vodě, ale chytré telefony dnes mají všichni mladí lidé (a nejen oni).

Jak se již také ukázalo, sociální sítě jsou v důsledku svých algoritmů vysoce návykové. Děti a mládež si na ně zvykli a nahradili byvší osobní setkávání kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Tento trend u nich způsobil digitální demenci, neschopnost pochopit delší text, závislost podobnou závislosti na tvrdých drogách a poruchy spánku, protože mnozí mladí lidé cítí nutkání i v průběhu noci kontrolovat aktivitu na sociálních sítích a oblíbených digitálních platformách. Digitální závislost je novou psychiatrickou diagnózou a lze se s ní setkat stále častěji. Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně. Dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma1. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 trpělo v ČR 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí2. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20233 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Navzdory tomu se řada škol holedbá vyučováním pomocí moderních technologií a bez použití papíru.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity4. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv.

Otázka zní, zda za této situace existuje cesta zpět. Podle mého názoru nikoliv nebo velmi obtížně. Současný stav vyhovuje rodičům, učitelům i dětem. Kriticky ho vidí psychologové, zdravotníci, lékaři. Prozíraví jednotlivci se snaží své děti chránit před chytrými telefony a závislostí na sociálních sítích. Vizionářské státy přijímají zákony zakazující chytré telefony pro nejmenší děti a omezují dobu na sociálních sítích pro větší děti. My jdeme opačnou cestou – horujeme pro digitalizaci a do škol zdarma dodáváme tablety, podporujeme online výuku.

Vidím dvě paralelní cesty, které mohou stávající stav bohužel nikoliv zvrátit, ale minimálně zhoršující se tendence zpomalit. První cestou je podpora všech aktivit (sportovních, kulturních, hudebních, společenských…) vedoucích děti od mobilů. Druhou cestou pak je edukace veřejnosti, aby pak zhlouplé děti jednou nežalovaly stát o náhradu škody a aby rodiče věděli, že chytré telefony a sociální sítě jsou stejně škodlivé jako alkohol, tabák nebo heroin. Obávám se však, že pro generaci ve věku od 12 do 30 let už je pozdě.

13. 2. 2024

Sotva se člověk trochu vzdálí praktické advokacii, nestačí se divit. Ve veřejném prostoru se rojí se svými požadavky a nároky advokáti, kteří bez peněz asi ani nevstanou z postele a bez zálohy svému klientovi neporadí a nepomůžou (třeba zde).

Inu, asi lze advokacii vykonávat i takto, ale stejně si myslím, že většina mých kolegů podobně nepřemýšlí. Jsem v advokacii od roku 1987, a od té doby jsem stovkám klientů pomohla zadarmo nebo za odměnu naprosto symbolickou. A zdaleka v tom nejsem výjimkou. Dobře vím, že spousta advokátů (například členů Unie rodinných advokátů, nebo Unie obhájců) takto ochotně advokacii vykonává dosud. Stejně postupují i psychologové, terapeuti a pomáhající profese vůbec. Jak jsem si čerstvě ověřila u přátel, krizovou intervenci poskytujeme bezplatně skoro vždycky, protože je to prostě potřeba. Tuhle práci jsme si vybrali kdysi dávno právě proto, abychom pomáhali svým klientům. Ano, je to v určitém ohledu práce jako každá jiná a jako taková má i své náklady. A jistě, každý advokát musí platit složenky, výdaje své kanceláře a z něčeho slušně žít, ale odměna by pro něj měla být až druhotná, nebo aspoň ne jedinou motivací. Prvotním je klientův zájem, jeho akutní potřeba a advokátovo odhodlání pomoci v nouzi klientovi (nebo pacientovi – jak mi celý život ukazovali rodiče – lékaři).

Advokacie není mechanické řemeslo a nejde počítat na hodiny. A ani není leckdy kvůli klientově situaci možno požadovat odměnu za každý úkon. A už vůbec nejde si každou hodinu nárokovat od klientů z těch nejpotřebnějších. Podobně je pro mě nepřijatelné odmítat klienty ustanovené ex offo jen proto, že mi některý soud někdy nepřiznal zálohu nebo neuhradil v plné výši náklady obhajoby. Jestli to někteří advokáti mají jinak, aspoň by se tím měli přestat chlubit. Ne za tu nataženou ruku, ale právě za ono chlubení si o nich my ostatní kolegové budeme myslet své.

Minulý týden český Senát nepodpořil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Podle všech ústavních a parlamentních zvyklostí je tím proces ratifikace ukončen a pozice České republiky k této mezinárodní konvenci je odmítavá.

Teoreticky ji může v budoucnu znovu projednat tato či jiná vláda, hodně teoreticky si může ratifikaci na svůj program ratifikaci zařadit Sněmovna a teoreticky i Senát, ale teoreticky je možný i výbuch supernovy v blízkém vesmíru nebo že se prohlásíme na monarchii. Reálné nic z toho není ani trochu. Je to jen zbožné přání těch, co prohráli a nejsou schopni prohru vydýchat.

Demokracie holt vypadá tak, že ti, co jsou pro, a ti, co jsou proti, spolu debatují polemizují a snášejí argumenty. A pak proběhne hlasování, v němž skupina, co má většinu, vyhraje, a ta druhá skupina se rozhodnutí podřídí. Tak prostě a jednoduše funguje demokracie.

Jenomže co se u nás děje poté, co jsme ratifikaci neschválili, nemá s demokracií nic společného. Nechme teď stranou, že podporovatelé za celých deset let diskutování nepředložili jediný důkaz, že by ratifikace v některé zemi něčemu prakticky pomohla a že přihlášení se k ní bylo vynucováno jen jako gesto svaté víry a vysílání kouřových signálů do zahraničí. Nechme už taky stranou odpůrce, kteří naopak pracovali analytickými metodami, když předkládali analýzy, důkazy, citovali ze zpráv Grevia, ze zkušeností v zahraničí a používali moderní společenskovědní metody zkoumání. Hádky o obsah úmluvy jsou prostě za námi, je dodiskutováno, odhlasování a rozhodnuto.

Jenomže podporovatelé istanbulského ideologična žádní demokraté nejsou a odmítají se s prohrou smířit. Tak například jistá státní úřednice Klára Laurenčíková, jež by měla rezignovat studem, když nedokázala o užitečnosti „Istanbulu“ přesvědčit senátory ani obrovskou část české veřejnosti, nejenže moudře nemlčí, ale ještě senátory bezostyšně uráží. Hned den po ratifikaci 25. ledna v rozhovoru pro Deník N řekla, že rozhodování senátorů „vnímá jako prozatímní vítězství dezinformační scény a dezinformačních narativů“ (viz zde). Kdyby byla moudřejší, mlčela by i z jiných důvodů, aby třeba nevyšlo najevo, že ratifikace by jí mohla přinést osobní výhody (jak se o tom píše třeba zde). Jenomže ona v tom svém svatém zápalu není osamocena, jak se ukazuje v mnoha článcích, rozhovorech, na mnoha serverech a za pomoci mnoha „nezávislých“ a „nezainteresovaných“ médií (a třeba zde nebo zde). Vzlykají nad odmítnutím ratifikace, jako kdyby tím měl nastat konec světa. To si skutečně myslí, že muži teď najednou začnou naveliko páchat násilí a soudy je přestanou odsuzovat? Nikoliv – nestane se prostě vůbec nic a ani v zahraničí jim kvůli nám nikdo neublíží. A přesto pokračuje jejich štvaní, provokování jedné skupiny proti druhé. Cožpak si nevšimli, že zástupci obou skupin se najdou ve všech politických stranách?

Ukazuje se, jak ti dnešní moderní pirátští progresivisté chápou demokracii a právní stát: „Demokracie je fajn jen tehdy, pokud vítězí, co chceme my. Jakmile prohrajeme, je třeba demokracii opravit, anulovat nebo přímo zrušit, popřípadě tak dlouho tlačit a hlasovat, až stejně nakonec svého dosáhneme, všechny zastrašíme a přinutíme je, aby hlasovali pro.“ A tak se hned po odmítnutí ratifikace vytvářejí seznamy nás nepodrobených, kteří jsme brutálnímu nátlaku nepodlehli (třeba zde), zveřejňují se naše fotky, aby lidé viděli, jak my staří konzervativní páprdové vypadáme, a rozesílají se naše telefonní čísla a e-mailové adresy, aby nám ti nenávistníci mohli spílat a nadávat nám. Rozesílají na všechny světové strany výzvy voličům, aby neposlušné senátory na podzim nevolili (třeba zde), podněcují prosté občany zblblé jejich pohádkami, aby nás hejtovali a pro hlasování uráželi. Označují nás za dezinformátory a autory dezinformačních narativů, ačkoliv největší dezinformace se dopouštějí sami, když tvrdí, že ratifikace pomůže týraným ženám, ačkoliv v Německu, Francii, Belgii, ve Švédsku či kdekoliv jinde ničím nepomohla, ba právě naopak, násilí na ženách tam navzdory ratifikaci vzrostlo mnohonásobně. Lžou, pomlouvají, mlátí kolem sebe hlava nehlava, čímž se odhalují a ukazují svou pravou podstatu.

Jejich neschopnost přijmout výsledek demokratického hlasování je neuvěřitelná a neodpustitelná. A že stejnou písničku zpívají i „nezávislá“ média a vládní úředníci, je naprostým opakem serióznosti. My, zlobiví senátoři, jsme na nadávky zvyklí a ten tlak určitě ustojíme. Ale vydrží ten nemravný nátlak náš stát a naše demokracie? Vědí ti, co napadají rozhodnutí Senátu, co riskují? Že riskují zbytek důvěry veřejnosti v demokratické instituce? Přejí si právě tohle, anebo je jim to úplně jedno?

2. 2. 2024, Deník TO

Česká televize miluje „dezinformace“ a „dezinformátory“ a nevynechá žádnou příležitost, aby je (velmi selektivně) pranýřovala. A přitom nedávno sama vyrobila skutečnou lež jako věž a divákům sdělila velkou nehoráznost. Ve čtvrtek 25. ledna 2024 v pořadu Události a komentáře v pořadu o Senátu, jež neschválil ratifikaci Istanbulské úmluvy, uvedla, že Senát může za dva měsíce o úmluvě jednat znovu, stačí, když si souhlas s ratifikací zařadí na pořad svého jednání. Stejnou lež opakuje ve svých rozhovorech i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková.

No, nevím, kdo České televizi radí a připravuje jí podklady pro reportáže, ani čím se paní Laurenčíková živila předtím, než si sedla na tu teplou židli, ale v tuto chvíli má Česká republika s ratifikací Istanbulské úmluvy utrum, podobně jako Senát, pro kterého jde o rozhodnutou věc. Pochopitelně je možné, že nějaká příští vláda třeba ten materiál znovu projedná a „propustí“ do legislativního procesu, v němž se k novému projednání a hlasování dostane nějaký příští Senát, ale to se určitě nestane během dvou měsíců. Pravděpodobnost, že by tak výbušné témat náš Senát v dnešním složení sám zařadil na program jednání a pokusil se v brzké době revokovat vlastní rozhodnutí, se „limitně blíží nule“ a velmi pochybuji, že vůbec někdy v minulosti k podobné situaci došlo.

Česká televize i vládní úředníci by si měli pořídit lepší právníky a kvalitnější konzultanty, aby nepletli hlavu divákům, čtenářům a posluchačům, a za tu dezinformaci se jim rychle omluvit. A obhájci „nezávislosti“ a „nestrannosti“ České televize by se měli chytnout za nos a hluboce se stydět, neboť zrovna i onen cařihradský pamflet hezky ukazuje, že veřejnoprávní média ani náhodou nestranná nejsou. Pláč, který je ze všech stran slyšet nad neschválením ratifikace, spolu se vší tou hysterií ukazuje, že uplakaným nešťastníkům není jasná dělba moci ani pravý význam demokracie. Ta totiž v jejich případě znamená, že „demokratické rozhodování platí jen tehdy, pokud schválíte to, co chceme my.“ Jakmile je výsledek hlasování jiný, je to prý nedemokratické, nehorázné, špatné, uplacené nebo zmanipulované a mělo by se asi hlasovat znovu a tak dlouho, dokud tihle manipulátoři nebudou spokojeni.

Možná i vy kroutíte hlavou nad posledními dvěma medializovanými kriminálními kauzami a říkáte si, že je třeba honem něco rázného udělat. Že taková neštěstí a lidské tragédie nelze jen tak přejít.

V prvním případě si pachatel koupil zbraně a zůstalo po něm mnoho mrtvých nevinných lidí. Ve druhém případě pachatel týral, vydíral a znásilňoval nevlastní dceru, která se pak po zmírnění rozsudku pokusila o sebevraždu. Strašná selhání, říkáte si a chcete hned plošně jednou zpřísňovat regulaci zbraní, jindy reorganizovat policii a justici a pranýřovat soudce. Hlavně honem a rychle, aby už zítra byly vidět výsledky.

Podobné nálady nastupují po každé tragédii a psychologicky jsou naprosto pochopitelné. Poctivě se snažím vcítit se do bolestí rodičů a dalších blízkých a přesně vím, že jako rodič bych nejspíš žádala násilí za násilí a smrt za smrt. Ano. Volání veřejnosti po rychlé nápravě a po rázné prevenci je ospravedlnitelné. Jenomže politik tahle reagovat nesmí, pokud nechce naskakovat na řešení jen jednoduchá a efektivní.

Líbivé „rozhodné“ kroky podobným tragédiím nezabrání, proto je naivní zbrkle a okamžitě konat, měnit systém a zatepla přepisovat zákony. Prodloužené nepodmíněné tresty ani přísnější regulace případné pachatele podobných skutků od jejich činů neodradí. Oni totiž o možném odsouzení v okamžiku konání vůbec nepřemýšlejí. Podobně populistická a naivní je snaha kriminalizovat běžná deliktní jednání. Ve srovnání s Evropou máme nejvíce spoluobčanů ve věznicích, ačkoliv kriminalita u nás už mnoho let klesá ve všech sledovaných kategoriích.

Co z toho plyne? Že do kriminálů zavíráme i za jednání, které se jinde řeší napomenutím, dohodou, narovnáním, podmínkou nebo domácím vězením. K čemu je například zavírat do věznic neplatiče alimentů? Kriminál je ani trochu nenapraví, v base na děti nevydělají a ani po propuštění platit na své děti nejspíše nebudou. A že by špatní otčímové přestali ubližovat nevlastním dcerám ratifikací Istanbulské úmluvy? Takovou hloupost svéprávný občan nemůže snad ani myslet vážně.

V médiích se čas od času objeví příklady justičních omylů. Diskutování, analyzování, popřípadě i pranýřování takových případů i odhalovaní chyb je v pořádku. Rozumím i nespokojenosti veřejnosti s průběhem i s výsledkem jednotlivých veřejně propíraných soudních kauz. Ale na ojedinělá lidská pochybení připadají statisíce standardních justičních a policejních kroků. Chápu rozhořčení nad konkrétními příklady, jak justice a stát vůbec často šlendriánsky funguje. Ale varuji před unáhlenými rychlými řešeními, která dnešní jakžtakž provázaný systém nahradí údajným kouzlem či zázrakem. Takový „zázrak“ je totiž vždycky jen mediálně zajímavý, ale bez dostatečného zvážení nikdo předem neví, jaké nezamýšlené negativní důsledky může přinést.

A to je pak jen nadbíhání náladám, nikoliv zodpovědný a uvážlivý přístup. Přece nechcete, aby se vrátily časy, kdy presumpce neviny neexistovala, „pachatele“ lynčovala veřejnost a horlivci institucím přikazovali, koho je nutno ukřižovat, popravit či upálit na hranici.

Včera jsem společně s dalšími senátory hlasovala proti ratifikaci Istanbulské úmluvy (dále IÚ). Důvody jsem posledních 10 let vysvětlovala ve všech debatách, v mnoha článcích a analýzách a při všech možných příležitostech. Ratifikace této mezinárodní konvence byla dne 24. ledna 2024 Senátem odmítnuta. 

Níže shrnuji své zásadní výhrady:

1. IÚ je politický a ideologický dokument, který nemůže mít vliv na žádné soudní řízení a nepomůže jediné oběti. Je postavena na chybné preambuli, že historický i současný modelový vztah mezi muži a ženami je nezdravým vztahem moci, ovládání, násilí a bití žen ze strany mužů. S touto premisou nesouhlasím. Vztah mezi muži a ženami je mnohem více vztahem komplementárním, vztahem obdivu, touhy, lásky, přátelství, spolupráce a vzájemného doplňování, nikoliv vztahem bojujících stran.

2. IÚ požaduje od signatářských států hluboké společenské změny vztahů ve společnosti a vymýcení osvědčených zvyků a tradic, což bude kontrolovat nikým nevolený orgán Grevio. Nechci, aby ČR byla peskována za normální život, podporu mateřství a vztahy mezi pohlavími, jak se děje zemím, které úmluvu ratifikovaly.

3. Ratifikace IÚ by náš stát zatížila rozpočtovými důsledky, jejichž výši nebyla vláda schopna ani rámcově odhadnout. Její zastánci vykazovali nesnesitelnou touhu demonstrativně konat dobro bez ohledu na vedlejší nezamýšlené důsledky.

4. Obětem násilí musíme a můžeme pomáhat i bez úmluvy, která má ve skutečnosti úplně jiné skryté cíle, a vláda to mohla celou dobu činit, kdyby si ochranu obětí dala jako prioritu před ostatními výdaji. Myslí-li své odhodlání pomoci obětem vážně, může vzdělávat odborníky, zřizovat telefonní linky nebo třeba stavět azylové domy sama od sebe a bez mezinárodních konvencí.

5. Mnohaletá diskuse kolem ratifikace nebyla férová. Odpůrci ratifikace byli od počátku uráženi a zastrašováni, nálepkováni jako ti, kdo bagatelizují sexuální násilí a nechtějí pomáhat obětem. Naše obavy z negativních důsledků ratifikace byly naopak bez vysvětlení smeteny ze stolu. Tím podporovatelé přispěli k dalšímu rozdělování společnosti, což je neodpustitelné.

6. Senát o ratifikaci debatoval 7 hodin a probral IÚ ze všech stran. Hlasování bylo přítomno 71 senátorů, ratifikaci podpořila jen menšina (34) z nich. Tak vypadá demokracie a její výsledky je třeba přijmout.

7. Ukazuje se, že nejdůležitější ze všeho jsou hodnotové otázky a hodnotové ukotvení jednotlivých senátorů, a nejen jich, ale i všech ostatních politiků, soudců a vlastně všech lidí.

8. Hlasování jasně prokázalo, že nejen vládní koalice, ale dokonce i její nesilnější senátní klub, jsou v této tak vážné ideové a civilizační věci rozpolcené. Co je tedy vlastně spojuje, když ne touha zůstat u moci? Jediným klubem, který byl jednotně pro IÚ, byli Piráti. Z toho je každému jasné, že IÚ byla vlastně pirátským útokem na náš právní řád a na suverenitu našich národních institucí.  

Pevně doufám, že společnost se nyní bude věnovat jiným potřebným tématům a skončí urážení podporovatelů i odpůrců ratifikace. Ve svobodné společnosti má totiž každý právo na svůj postoj i názor a může ho vysvětlovat a odůvodňovat podle svého. Pokud bychom namísto debat a hlasování jakékoliv dokumenty automaticky „museli“ přijmout a schválit jako „nesporné dobro“, demokracie by skončila.

V Praze 25. leda 2024

Čím se odůvodňuje nezbytnost přijmout Istanbulskou úmluvu?

- „Protože ji už přijaly skoro všechny civilizované země a my se v zahraničí stydíme, že jsme ji zatím neratifikovali.“ To je ovšem argument hodný základní školy: Pepík skočil z okna, tak my musíme skočit taky.

- „Protože tím vyšleme správný signál, že odmítáme násilí na ženách.“ Takže tolik riskujeme kvůli signálu?

- „Protože nejdůležitější je prevence.“ Tím se chce říci, že bez ratifikace není prevence možná?

- „Protože bez ní nemůžeme ženám účelně pomáhat.“ Takže bez ratifikace nemůžeme ženám pomáhat a násilí trestat?

- „Protože jinak nemůžeme efektivně stíhat pachatele násilí.“ Ale vždyť současně tvrdíte, že nebude třeba měnit stávající zákony. Tím ale říkáte, že české právo je kvalitní a stačí podle něj jednat.

Jak vidíte, nejde o skutečné argumenty, ale o manipulaci, nátlak, vydírání a politikum. Aktivisté a podporovatelé vytvářejí následující paradigma: Odmítáš-li Istanbulskou úmluvu, schvaluješ násilí na ženách. Kdo je proti ratifikaci, toho nazývají tmářem, zastáncem středověkých hodnot, konzervativním strašákem. Příkladem je materiál nazvaný Mýty o Istanbulské úmluvě, vytváření seznamů odpůrců a jejich zařazování do pejorativně označovaných materiálů, tedy cosi jako zveřejnění na nástěnce hříšníků. Nepodporuješ ratifikaci Istanbulské úmluvy? Pak jsi popírač, nemoderní heretik a nejspíš i proruský živel.

Podporovatelé Istanbulské úmluvy také někdy tvrdí, že nebude třeba měnit žádný zákon. Ale to je podle mě bohapustá lež. Jako příklad vám uvedu čl. 46. Ten požaduje, aby při posuzování domácího násilí byla jako přitěžující okolnost zohledněna skutečnost, že se ho dopustil člen domácnosti, bývalý či současný manžel nebo partner. Takovou přitěžující okolnost však v § 42 trestního zákoníku nemáme, museli bychom ji tam tedy zavést. Tvrzení o tom, že po ratifikaci nebude třeba měnit české vnitrostátní právo, je tedy lživé. Navíc tou změnou bychom dovolili dvojí trestání. Co je typickým znakem skutkové podstaty, upravené v § 199 tr. zák. (týrání osoby žijící ve společném obydlí), bychom podruhé potrestali jako přitěžující okolnost. V českém právu nemáme upraven zákaz mimosoudního řešení sporů a mediace v případech výskytu domácího násilí, jak požaduje čl. 48 Istanbulské úmluvy. To bychom po ratifikaci museli teprve v českém právu upravovat.

To všechno jsou příklady manipulace a převracení skutečné podstaty, kterému je třeba se jasně postavit. Každý z nás, každý ze senátorů, každý z právníků, laiků, občanů této země má právo s ratifikací souhlasit a ratifikaci prosazovat, ale také s ní nesouhlasit a vyslovovat se proti ní.

Jaké jsou mé argumenty proti ratifikaci?

- Ukažte mi zemi, ve které ratifikace Istanbulské úmluvy snížila násilí na ženách. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Země jako Německo, Itálie, Norsko, Belgie, Francie nebo Švédsko hlásí nárůst násilí na ženách, zejména ze strany migrantů a

obyvatel s migrantskými kořeny. Je to pochopitelné – Istanbulská úmluva je politický dokument. Nemá šanci reálně násilí zabránit. Bohužel. Kdyby takový kouzelný efekt jakákoliv mezinárodní úmluva měla, velmi ráda bych ji podpořila.

- Istanbulskou úmluvu aktivisté a neziskové organizace podporují proto, že jim slibuje obrovské peníze na jejich provoz. Nezapomínejme na známý efekt sněhové koule a vzniku specifického živného roztoku, který se rozbují kolem každé podobné aktivity: jde o otevření penězovodu, na který se přisají struktury a budou z něj čerpat finance. A já se ptám, kolik to bude náš stát stát a kde na to v době obrovského deficitu chce stát vzít. Na všechno peníze nejsou – bude tedy třeba někde finance odebrat. A já se předkladatele ptám, z jaké kapitole chce peníze odčerpat a jakému rezortu je vezme.

- Třetím argumentem je kontrolní orgán Grevio a jeho obrovská oprávnění. Zahraniční zkušenosti ukazují, že kdo si pustí do země Grevio, ten je pak peskován za fotky žen na obálkách, za obdiv k mateřství, za běžné televizní vysílání, za reklamy, za normální a každodenní život, za zvyky, za tradice země. A já nechci, aby genderoví fanatici buzerovali učitele a děti na školách, noviny a novináře a zejména celé české mužské pokolení všeho věku a snažili se odstranit jejich údajné „stereotypy“.

- Podívejte se na nás, na senátory. Podívejte se na naše genderové stereotypy: všichni muži tu mají obleky, zatímco ženy mají na sobě krásné šaty nebo kostýmky. Ženy a muži jsou na první pohled odlišitelní – tím, jak vypadají, jak jednají, jak voní, jak se chovají, jak argumentují, jak reagují. Jak se hádají a jak na hádku reagují. Jak se rozhodují, jak řídí, jak velí, jak se smějí, jak svádějí, jak děkuji, jak často se usmívají. Vy chcete tenhle na první pohled rozpoznatelný rozdíl odstranit? Já nikoliv. Nesouhlasím s tím, že historicky je vztah mezi mužem a ženou vztahem útlaku a moci. Je to vztah spolupráce, lásky, vzájemné pomoci, obdivu, koexistence a vzájemného uctívání. Literatura, obrazy, filmová tvorba i skutečný život jsou toho důkazem.

- A nyní jedna výhrada faktická: součástí ratifikace Istanbulské úmluvy je její Důvodová zpráva. Spolu s obsahem úmluvy totiž přijímáme (ratifikujeme, tedy schvalujeme) text Důvodové zprávy. Ale, vážení kolegové, ať hledám jak hledám (a to jak v senátním tisku č. 122, tak v poslaneckém tisku č. 486), nikde kompletní a do češtiny přeložený text Důvodové zprávy k Istanbulské úmluvě nenacházím. Takže jsem si ho musela opatřit sama a teď vám z ní něco přečtu.

Budou to jen drobné příklady:

Bod 43 důvodové zprávy: „Pojem gender vysvětluje, že existují sociálně konstruované role založené na mužském a ženském pohlaví, chování, činnosti a vlastnosti, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Určité role nebo stereotypy reprodukují nežádoucí a škodlivé praktiky. Pro překonání takových genderových rolí formuluje čl. 12 odst. 1 vymýcení předsudků, zvyků, tradic.“ Takže když počítám s tím, že moje dcera se bude malovat a barvit si vlasy, zatímco můj syn to dělat nebude, dopouštím se diskriminace a stát mě za to začne trestat. Takže zakážeme časopisy Maminka, Žena a život a jim podobné a budeme napomínat lidi a opravovat jejich myšlenky. Chcete takový přístup? Já ne.

Bod 53 Důvodové zprávy: „Ženy, bisexuálové, transgender a transsexuální osoby, crossdresserové, transvestité a další skupiny osob, které neodpovídají tomu, co společnost

stanovila jako příslušnost ke kategoriím "muž" nebo "žena", se mohou setkávat s diskriminací.“ To znamená, že stát po ratifikaci musí ve všech případech zrušit kategorie muž/žena. V občankách, v dotaznících, v pojistkách, u lékařů, ve věznicích, ve sportu. Tohle chcete? Já ne. Ale už jen rozlišení, rozlišování na muže a ženu je podle Istanbulské úmluvy diskriminací, a tedy násilím podle Úmluvy.

Máte pocit, že přeháním? Že zveličuju?

Tak já vám přečtu bod 59 Důvodové zprávy: „Smluvní strany jsou povinny organizovat svou reakci na všechny formy násilí spadající do oblasti působnosti této Úmluvy tak, aby příslušné orgány mohly takovým násilným činům důsledně předcházet, vyšetřovat je, trestat a odškodňovat. Pokud tak neučiní, vzniká odpovědnost státu za čin, který by jinak byl přičítán výhradně nestátnímu aktérovi. Násilí na ženách páchané nestátními aktéry tak překračuje hranici, kdy se jedná o porušení lidských práv, neboť smluvní strany jsou povinny přijmout legislativní a jiná opatření nezbytná k tomu, aby s náležitou péčí předcházely násilným činům spadajícím do oblasti působnosti této Úmluvy, vyšetřovaly je, trestaly a poskytovaly odškodnění, jakož i aby poskytovaly ochranu obětem, a že nesplnění této povinnosti porušuje a omezuje nebo ruší jejich lidská práva a základní svobody.“

A dále bod 61: „Úmluva vyžaduje, aby strany zajistily uplatnění genderového hlediska nejen při navrhování opatření při provádění Úmluvy, ale také při hodnocení jejich dopadu. To znamená, že posouzení dopadu na rovnost žen a mužů musí být provedeno ve fázi plánování jakéhokoli opatření, které smluvní strana přijme při provádění této Úmluvy. Dále to znamená, že ve fázi hodnocení musí smluvní strany určit, zda existuje rozdíl v dopadu ustanovení na ženy a muže.“

A jak říká bod 83: „Prevence násilí na ženách a domácího násilí vyžaduje dalekosáhlé změny v přístupu široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvýšení informovanosti.“

Anebo bod 88: „Všichni členové společnosti mohou významně přispět k prevenci násilí a měli by k tomu být povzbuzováni. Vzhledem k tomu, že mnoho forem násilí, na něž se vztahuje oblast působnosti této Úmluvy, páchají především muži a chlapci, považovali autoři návrhu za důležité zdůraznit jejich zvláštní úlohu při prevenci takového násilí. S ohledem na skutečnost, že většina mužů a chlapců není pachateli, chtěli autoři návrhu zdůraznit, že jejich přínos může mít mnoho podob, zejména jako vzorů, hybatelů změn a zastánců rovnosti mezi ženami a muži a vzájemného respektu. Muži mohou významně přispět tím, že budou vystupovat proti násilí, zapojí ostatní muže do aktivit na podporu rovnosti žen a mužů a budou vystupovat jako vzory tím, že se aktivně ujmou pečovatelské role a rodinných povinností.“

A jdeme dál k bodům 96 a 97: „Úmluva rozšiřuje povinnost prosazovat zásady rovnosti žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích ve všech neformálních vzdělávacích zařízeních, jakož i ve všech sportovních, kulturních a volnočasových zařízeních a v médiích. Pod pojmem "neformální vzdělávací zařízení" se rozumí organizovaná vzdělávací činnost mimo formální systémy, jako jsou komunitní nebo náboženská vzdělávací zařízení, aktivity, projekty a instituce založené na sociální pedagogice a jakýkoli jiný typ vzdělávací činnosti nabízené komunitními skupinami a jinými organizacemi (např. skauti nebo skautky, letní tábory, mimoškolní aktivity atd.) Sportovní, kulturní a volnočasová zařízení se vztahují na zařízení, která nabízejí volnočasové aktivity v oblasti sportu, hudby, umění nebo jiné oblasti a která přispívají k celoživotnímu

procesu učení se z každodenních zkušeností. Dále tento odstavec (myšleno čl. 14 nazvaný Vzdělávání) požaduje, aby smluvní strany Úmluvy zahrnuly do svých opatření na podporu výše uvedených zásad média.“

Čl. 40 Istanbulské úmluvy hovoří o sexuálním obtěžování. Od doby MeToo se ve veřejném prostoru omílají různé definice tohoto pojmu. V bodě 208 Důvodové zprávy najdeme jeho definici: „Sexuální obtěžování zahrnuje tři hlavní formy chování: verbální, neverbální nebo fyzické chování sexuální povahy, které si oběť nepřeje. Verbální chování se týká slov nebo zvuků vyjádřených nebo sdělených pachatelem, jako jsou vtipy, otázky, poznámky, a může být vyjádřeno ústně nebo písemně. Neverbální chování naproti tomu zahrnuje jakékoli projevy nebo sdělení ze strany pachatele, které nezahrnují slova nebo zvuky, například výrazy obličeje, pohyby rukou nebo symboly.“

Rozhlížím se kolem sebe a moc by mě zajímalo, zda je v této místnosti jediný člověk, který se podobného jednání nikdy v životě nedopustil. Usmáli jste se někdy na někoho, kdo se vám líbil? Ocenili jste, jak mu to sluší? Já to dělám dosud. Je to běžné lidské jednání, normální chování. A teď přijde ten paradox: trestné podle Istanbulské úmluvy začíná toto chování být ne tehdy, když aktér překročí nějakou trestněprávní hranici. Trestné začne být v momentě, který závisí na rozpoložení, na náladě, na situaci či na úvaze oběti: v okamžiku, kdy si takové chování oběť nepřeje. Pak Istanbulská úmluva ukládá povinnost jednání stíhat a sankcionovat. A pochopitelně monitorovat, dávat do statistik a hlásit nahoru.

Vy chcete, aby se Česká republika chovala podle takového zákona? Já ne.

Před chvílí jsem kladla předkladateli otázku po rozpočtových důsledcích ratifikaci. Tento dotaz nebyl bezdůvodný. Důvodová zpráva totiž zcela jasně a otevřeně v bodě 66 ve vztahu k č. 8 Úmluvy říká: „Cílem tohoto článku je zajistit přidělení odpovídajících finančních a lidských zdrojů jak pro činnosti prováděné veřejnými orgány, tak pro činnosti příslušných nevládních organizací a organizací občanské společnosti. Povinností smluvních stran je vyčlenit finanční a lidské zdroje na činnosti prováděné nevládními organizacemi a občanskou společností.“ Zde je to psáno černé na bílém, podobně jako v bodě 131 a násl., které „ukládají smluvním stranám Úmluvy povinnost zřídit nebo zajistit dobře vybavený sektor specializované podpory.“ Takže znovu, pane předkladateli, s ptám: kolik bude ratifikace Istanbulské úmluvy české občany stát?

Korunu všemu dodává pak bod 69 Důvodové zprávy, podle kterého ratifikace „vyžaduje proto, aby smluvní strany Úmluvy uznaly práci nevládních organizací například tím, že využijí jejich odborných znalostí a zapojí je jako partnery do spolupráce mezi různými agenturami nebo do provádění komplexních vládních strategií, k nimž vyzývá článek 7. Kromě takového uznání tento článek vyžaduje, aby strany Úmluvy aktivně povzbuzovaly a podporovaly práci těchto obětavých nevládních organizací a organizací občanské společnosti. To znamená umožnit jim, aby svou práci vykonávaly co nejlépe. Ačkoli článek 9 odkazuje pouze na nevládní organizace a občanskou společnost působící v oblasti boje proti násilí na ženách, nemělo by to smluvním stranám bránit v tom, aby šly dále a podporovaly práci, kterou vykonávají nevládní organizace a občanská společnost zaměřené na domácí násilí v jeho širším rozsahu.“

Prosím, neříkejte mi, že nebude třeba měnit české právo ani zřizovat nové instituce. To by totiž byla jedna velká lež, jak se lze dočíst v bodě 70 Důvodové zprávy rozvádějící článek 10 Úmluvy: „Z odstavce 1 vyplývá povinnost pověřit jeden nebo více oficiálních vládních orgánů čtyřmi konkrétními úkoly: koordinovat, provádět, monitorovat a vyhodnocovat strategie a opatření, které příslušná smluvní strana Úmluvy vypracovala za účelem prevence a potírání všech forem násilí spadajících do oblasti působnosti této Úmluvy. Toho lze dosáhnout i zřízením nových úředních orgánů.“ Takže tedy nové ministerstvo pro realizaci Istanbulské úmluvy?

Co nám to předkladatel ještě tají? Odpověď hledejme v bodě 71 Důvodové zprávy: „Čtyři úkoly, kterými je tento orgán nebo orgány pověřen, mají zajistit, aby různá opatření přijatá smluvní stranou při provádění této Úmluvy byla dobře koordinována a vedla ke společnému úsilí všech orgánů a všech odvětví státní správy. A konečně hodnocení strategií a opatření, k němuž jsou tyto orgány pověřeny, zahrnuje vědecké hodnocení konkrétní strategie nebo opatření s cílem posoudit, zda splňují potřeby obětí a plní svůj účel, a odhalit nezamýšlené důsledky. To bude vyžadovat spolehlivé administrativní a populační údaje, k jejichž shromažďování strany úmluvy zavazuje článek 11. Z tohoto důvodu mají orgány zřízené podle tohoto článku rovněž za úkol koordinovat sběr potřebných dat a analyzovat a šířit jeho výsledky.“

Článek 17 Úmluvy je nazván Účast soukromého sektoru a médií. V Důvodové zprávě jsou mu věnovány body 106 a 107, v nichž se uvádí: „Odstavec 1 obsahuje dvě různé povinnosti. Zaprvé vyžaduje, aby smluvní strany Úmluvy podporovaly soukromý sektor, sektor informačních a komunikačních technologií a média, aby se nejen podílely na tvorbě místních, regionálních nebo celostátních strategií a úsilí o prevenci násilí na ženách, ale také aby se podílely na jejich provádění. Zda a jaká opatření budou přijata, je ponecháno na jednotlivých společnostech. Pokud jde o média, je důležitost této otázky natolik zásadní, že text výslovně signalizuje, že podpora stran musí respektovat svobodu projevu a nezávislost médií; ta by měla být vnímána zejména z hlediska redakční nezávislosti.“ „Zadruhé požaduje, aby smluvní strany podporovaly soukromý sektor, sektor ICT a média, aby stanovily pokyny a samoregulační standardy.“

Takže co požaduje Istanbulská úmluva, když ne změnu českých zákonů? Prachy, prachy a zase jednom prachy.

Opět byste mohli mít dojem, že nadsazuju. Ale bohužel nikoliv. V bodě 76 k článku 11 (nazvanému Sběr dat a výzkum) se to píše jasně: „Orgány veřejné moci, jako je soudnictví, policie a služby sociální péče, budou muset zavést datové systémy, které přesahují rámec interní evidence potřeb daného orgánu. Aby bylo možné prokázat, zda došlo ke zlepšení či poklesu účinnosti opatření a strategií v oblasti prevence, ochrany a stíhání, měly by být opět v pravidelných intervalech shromažďovány příslušné statistické správní a soudní údaje.“

Co říci na závěr?

Jako právník vím, že máme dobré zákony proti násilí v jakékoliv podobě, ať jde o násilí proti mužům, proti ženám, proti dětem, proti seniorům. Stačí naše stávající zákony dodržovat. Chceme-li pomáhat obětem, žádnou úmluvu k tomu nepotřebujeme. Chceme-li podpořit telefonní linky, centra pro oběti či psychologickou pomoc, můžeme to udělat i bez úmluvy.

Proto pro ratifikaci Istanbulské úmluvy ruku nezvednu. Jsem žena už skoro celých 60 let. Ke své ochraně Istanbulskou úmluvu nepotřebuju. TOP 09 její ratifikaci podporuje. Ale obětem Dominika Feriho by stejně nepomohla.

Vystoupení na plénu Senátu dne 24. 1. 202 k senátnímu tisku

N 88/14

Opožděné platby obchodníků za zboží a služby – ach, jaké to zlo bují napříč unijními státy. To zlo si Evropská komise a Rada vzaly na paškál a rozhodly se proti nim bojovat.

Není to první takový pokus. Zlepšení platební morálky v obchodních transakcích byly jedním z cílů sdělení Komise „Aktualizace nové průmyslové strategie 2020“ a „Strategie pro udržitelnou a digitální Evropu zaměřená na malé a střední podniky“. Jak byly tyto nedávné dokumenty efektivní? Nevíme. V podkladovém materiálu se vyhodnocení dopadnu nedočteme. Dočteme se jen, že je třeba přitvrdit a více hrozit a trestat.

Co se v materiálu dočteme ještě? „Je třeba, aby EU přijala opatření, která zajistí, že všechny členské státy budou mít zavedena minimální pravidla pro předcházení opožděným platbám, správná donucovací a odrazující opatření pro boj proti opožděným platbám a odpovídající opravné prostředky (str. 2).“ Jde o jeden z příkladů „jetřebismu“ a idealistického vnímání světa v hlavách sociálních inženýrů: existuje zlořád, který přestane existovat, jakmile přijmeme novou legislativu. Přesně s touto motivací vznikly centrálně řízené státy s plánovitým hospodářstvím. Z neodolatelné touhy dostrkat dobro a jistoty do každého příbytku. Z opovržení nad soukromoprávními vztahy založenými na dobrovolně uzavíraných vzájemně výhodných smlouvách. Protože tyhle byrokratické recepty zbavily lidi motivace a odpovědnosti, zbavily celou společnost efektivity a svobody a zhroutily se.

Otázka číslo jedna dnes zní: Potřebujeme takovouto úpravu vůbec? Odborníci zabývající se oblasti daní i česká vláda odpovídají jednoznačným a shodným NE.

Otázka č. 2 se týká subsidiarity, jež je kritériem pro výkon nevýlučných pravomocí Unie. Toto kritérium vylučuje zásah Unie v případě, že určitou otázku mohou účinně řešit samy členské státy na ústřední, regionální nebo místní úrovni. Takže se ptám ve shodě se základními dokumenty EU: skutečně není možné, aby opožděné platby řešil vlastní legislativou každý členský stát? Skutečně je nezbytně třeba přijímat kvůli opožděným platbám jednotnou unijní legislativu? I na tuto otázku je má odpověď negativní.

A jak je vysvětlena subsidiarita v návrhu nařízení? „Opožděné platby se týkají všech členských států. Usnadnění včasné platby vyžaduje přísná a koordinovaná pravidla. Provedení 27 vnitrostátních řešení by pravděpodobně vedlo k nejednotnosti pravidel, roztříštěnosti jednotného trhu a vyšším nákladům pro společnosti obchodující přes hranice. Opatření EU je oprávněné, protože opožděné platby se týkají všech obchodních transakcí v rámci veřejných zakázek a mezi podniky bez ohledu na jejich velikost.“

Výše uvedené věty jsou ovšem absolutním alibismem. Takové odůvodnění by EU mohla použít pro libovolnou oblast lidského života. Pro vymáhání výživného na nezletilé děti, pokut za rychlou jízdu, pro předcházení podvodům, lžím, krádežím či jiným nepravostem, protože se přece vyskytují všude.

Otázka č. 3 zní, co to bude stát. Odpověď najdeme na str. 6 podkladového materiálu, v němž se píše: „Upřednostňovaný balíček přináší podnikům určité jednorázové náklady. Celkový čistý ekonomický přínos bude pozitivní, protože peněžní toky budou pro podniky předvídatelnější a bude snazší je řídit.“ A na str. 7: „Navrhované nařízení zjednoduší situaci díky jednotnému a závaznému přístupu k boji proti opožděným platbám, který se bude vztahovat na společnosti všech velikostí, přičemž pro malé a střední podniky nebude platit žádný výjimečný režim.“

Takže bude to pekelně drahé a náklady ponesou nejen státy, ale i podniky všech velikostí. Ale pak přijdou šťastné zítřky a všechny náklady se nám vrátí. Ano. Až naprší a uschne.

24. 1. 2024

Vystoupení k senátnímu tisku N 89/14 na plénu Senátu

dne 24. 1. 2024

Své vystoupení jsem si (až na poslední věty) celé připravila z citací, které obsahuje průvodní materiál k tomuto tisku:

„Malé a střední podniky představují zhruba 99 % podniků v EU a poskytují dvě třetiny pracovních míst v EU. Návrh směrnice by dopadl na všechny české podniky až do velikosti středního podniku (do výše aktiv do 20 000 000 EUR, do čistého obratu do 40 000 000 EUR a do počtu zaměstnanců do 250).

Vláda je ostře proti návrhu. Podle ní návrh nepomůže ke slibované úspoře administrativních nákladů pro malé a střední podniky, a naopak povede k nárůstu nákladů správců daně.

Návrh, s nímž Komise přichází, není nový. S podobnou myšlenkou přišla již v roce 2005 jako s projektem pilotním, ale vzhledem k nezájmu členských států projekt realizován nebyl.

Zhodnocení návrhu na str 7. materiálu je nebývale přísné: „Je sporné, jaké přínosy pro ekonomiku by realizace návrhu měla ve srovnání s jeho náklady.“

Sama Komise připouští, že navrhovanou úpravu není s čím srovnat a k dispozici nejsou ani údaje, které by se na takový typ daňového režimu zaměřovaly nebo ho modelovaly.

Návrh je třeba vnímat také v rámci dlouholetých snah o harmonizaci základu daně z příjmů právnických osob, která vždy narazila na odpor části členských států a na požadavek jednomyslnosti v Radě.

I nyní projednávaný návrh směrnice vyžaduje jednomyslné schválení Radou. Členské státy pravděpodobně vyvinou úsilí návrh upravit do co nejpřijatelnější podoby, ale i tak je přijetí směrnice podle naší vlády málo pravděpodobné.

A nyní můj komentář k tomuto návrhu: Daně jsou jednou z mála oblastí, kde spolu mohou soutěžit a konkurovat si státy. Tato

konkurence tlačí daně dolů, protože poplatníci by utíkali do zemí s výhodnějším daňovým režimem.

Daňová harmonizace by tento efekt zrušila a lze téměř s jistotou tvrdit, že by vedla ke snazšímu zvyšování daní

Tento návrh je přesvědčivým důvodem, proč je třeba zachovat jednomyslnost při hlasování v EU. Zapamatujme si tuto situaci velmi dobře.

Dostala jsem otázku z Českého rozhlasu, a jak jsem na ni odpověděla.

Dotaz Českého rozhlasu: "Dobrý den paní senátorko, připravuji pro Český rozhlas příspěvek ke změně zákona o volbě prezidenta. Nově by už zákonodárci mohli podpořit jen jednoho kandidáta. Vy jste v minulé volbě podpořila dva. Chtela bych se zeptat, z jakých důvodů? A jestli tu navrhovanou změnu nyní podpoříte? Děkuji moc za Vaši odpověď. Jana Karasová, Český rozhlas."

"Stala jsem se senátorkou díky takřka dvěma tisícovkám podpisů svých sousedů a spoluobčanů na petičním archu. Každý z občanů mohl podpořit i jiné kandidáty do Senátu, to nikdo nezkoumá. Pokud nejsou omezeni občané při podpoře kandidátů na senátory nebo na prezidenty, nevidím důvod, proč takto omezovat senátory. Podepsaným souhlasem s kandidaturou člověk pouze dává najevo, že souhlasí s tím, aby se dotyčný žadatel o podpis mohl zúčastnit demokratické soutěže. Neznamená to, že zrovna jeho bude podepisující volit, jen to, že uchazeče považuje za obohacení výběru."

24. 1. 2024

Polovina české populace má názory jako z minulého století, rozčílila se tuhle exministryně Michaela Marksová, která dřív byla sociální demokratkou a dnes je zastánkyní „rovných příležitostí“.

Podle ní společnost nedostatečně využívá potenciálu žen. Marksové zjevně nestačí, že ženy jsou u nás nositelkami života, manželkami, matkami, hospodyněmi, kamarádkami, dcerami, sestrami, pracovnicemi, advokátkami, senátorkami, ministryněmi a předsedkyněmi sněmoven. Ona chce něco víc.

Nelíbí se jí, že většina českých žen za svou největší životní roli a poslání považuje roli mateřskou a za největší úspěch dobrou výchovu svých dětí. To podle paní Marksové nestačí. Podle ní mají ženy na víc. Co může být víc? Taky se jí nelíbí, že dvě třetiny české populace podle jednoho průzkumu soudí, že dítě do tří let potřebuje zejména matčinu péči, a že podle 56 % spoluobčanů by muž měl víc pracovat než se starat o děti. Mrháme prý ekonomickým potenciálem žen, které je třeba co nejdříve od dětí odehnat a poslat někam do práce, do výroby, k soustruhům, do továren a do politiky. Nejspíš proto, aby se o děti pak ideově kontrolovaně staral státní aparát vydatně podporovaný prokádrovanými neziskovými organizacemi.

No, nevím, kolik toho paní Marksová ví o dětské vývojové psychologii, o dětech vůbec, o tom, co drží rodiny pohromadě a co naopak rodiny rozbíjí. Kdyby jen trochu naslouchala dětským odborníkům, pak by věděla, že většinové názory české populace jsou obecně mnohem zdravější než snahy moderních sociálních inženýrů. Od sto let starých sovětských teoretiků přece známe snahy o rozbití rodiny a převedení výchovy do rukou „vševědoucího“ státu, který měl údajně kvalitní výchovu zajistit v kolektivních zařízeních. Stačí se začíst do knihy A. G. Charčeva Manželství a rodina v SSSR, v níž najdeme podobné věty o údajném osvobození žen od péče o domácnost i o jejich ekonomické nezávislosti. A dnes tytéž nepřirozené snahy prosazuje i Evropská unie tvrdě tlačící své Barcelonské cíle.

Jenomže všichni víme, kam tyhle snahy a jim podobné všude na světě vedly: k sociální deprivaci dětí oddělených od svých matek, k patologiím dětí, k rozpadům rodin, k oslabení rodinných a mezigeneračních vazeb a ke společenskému úpadku, k čemuž dnes u nás přispívá i štědrý sociální systém podporující tzv. samoživitelství.

Kdyby se tak veřejní činitelé spíš starali o skutečné problémy a nebezpečí, které našemu národu hrozí. K těm na rozdíl od údajné diskriminace žen (jež je tématem spíše mediálním, umělým, zveličeným a ovlivněným štědrými dotacemi) naopak patří pokles porodnosti a úbytek dětí, způsobený oddalováním mateřství, nezájem o sňatky, rodiny a o péči o manželství, odpor k převzetí odpovědnosti, protahování dětství často i daleko po čtyřicítce, velká rozvodovost a rozchodovost (u poloviny manželství a u více než dvou třetin nesezdaných partnerství) a nárůst počtu domácností jen s jedním dítětem, tedy programová výchova rozmazlených, či naopak přetěžovaných jedináčků. Naše společnost nepotřebuje hnát ženy do práce ihned po porodu. Naše společnost potřebuje daleko spíše zvýšit úctu k rodinnému životu a větší ocenění mateřství, aby pak lidé více toužili po dětech a pokoušeli se o ně nikoliv v přezrálém věku a pomocí asistované reprodukce, ale v rozumném reprodukčním věku.

Naštěstí je příroda moudřejší než všechny ty smělé plány sociálních inženýrů. Tak jako i té domestikované kočce bytové nezakážete, aby při každé příležitosti nechytala myši, tak ani lidem vůbec a matkám zvlášť žádnou kampaní nenařídíte, aby svá miminka masově předaly otcům či do velkochovů v rukou státu a vrhly se do budování kariér, pokud jsou přesvědčeny, že hlavní náplní jejich života (nebo minimálně prvních několika poporodních let) je starost o to nejcennější, co ženy, rodiny i společnost mají: o své děti.

Čest a chvála všem rodičům, kteří tento odvěký, největší a nejsložitější společenský úkol ctí a realizují.

20. 1. 2024

Český občan chodí normálně do práce, za kterou pobírá plat. Někdo má ale také živnostenský list a čas od času i cosi vyfakturuje. Počátkem roku 2023 stát našemu občanu zřídí datovou schránku a občas mu do ní něco pošle. Přikáže mu taky, aby daňové přiznání a různá hlášení posílal nikoliv poštou, ale povinně právě jen datovou schránkou.

Koncem roku 2023 stát našemu občanovi pošle do datovky důležitou informaci. Informace je psána formálním a obtížně srozumitelným jazykem, našeho občana tak patřičně vyděsí. Stát mu píše, že si má od ledna 2024 zvýšit odvody na nemocenské a důchodové pojištění, a v jaké výši. Náš občan pokyny státu respektuje, a tak vyrazí do své banky, kde po složitém vysvětlování zřídí trvalé příkazy na příslušné částky. Bankovní úředník se ho nejprve chce zbavit větou „To si sám nastavte v elektronickém bankovnictví.“ Náš občan ale podobnou vymoženost nepoužívá a odmítá se jejímu ovládání začít učit. Konečně jsou trvalé příkazy založeny a občan může v klidu přivítat nový rok 2024.

Kouzla datové schránky

Počátkem ledna se mu telefonicky ozve zdvořilá úřednice. Má na starosti jeho důchod a objevila malou nesrovnalost, která však prý půjde jednoduše napravit. Ona úřednice vyplní za našeho občana jakýsi přehled, občanovi ho e-mailem pošle, on si ten papír někde vytiskne, podepíše, naskenuje a datovou schránkou pošle to lejstro zpět oné laskavé úřednici. Náš občan pochopitelně kvůli tomu zalarmuje několik mladších ročníků, kteří mu pomohou lejstro vytisknout a pak zase naskenovat a datovou schránkou poslat.

Podepsat náš občan to lejstro dokáže sám, většině ostatního dění příliš nerozumí. Proč nemohl to lejstro donést úřednici, která sedí v domě o dva bloky dál? Proč je nemohl jako kdysi poslat poštou? Proč vůbec bylo zapotřebí tisknout lejstro, když je celé sakumprásk vyplnila, a tedy má, úřednice? Proč ty údaje nemohla rovnou zanést do počítače, když přece už údajně dávno máme eGovernement a propojené elektronické rejstříky? Občan si podobné otázky radši nechce připustit. V hospodě u piva se o ně podělí s kamarády, kteří mají podobné zkušenosti. Lahůdkou bývá daň z nemovitostí, tvrdí jeho kamarádi. To je tak složité vyplňování, že to za poplatníky napříč republikou úřednice vyplňují rovnou.

A zase zpět!

O pár dní později laskavá referentka sděluje našemu občanovi, že ohledně důchodu je vše na dobré cestě a příslušné procesy zdárně běží. Trvalé příkazy, které v bance zřídil, však ale prý byly zbytečné, podobně jako jeho platby, protože náš občan podle úřednice není tím, kdo má povinně platit zálohy na nemocenské a penzijní pojištění. Proč mu to tedy stát oficiálně sděloval? Proč ho vystrašil oním úředním lejstrem s upozorněním? Vždyť do všech jeho plateb dobře vidí a o jeho povinnostech je zřejmě správně informován. Občan klade otázky, na které nikdo nezná odpovědi.

Občan ničemu z toho nerozumí, leč na základě pokynu laskavé paní se opětovně vypraví do své banky. Narazí na komisní referentku, která by si asi radši hrála s telefonem. „Vy chcete zrušit trvalé příkazy? To si můžete udělat sám v elektronickém bankovnictví.“ Dlouho pak nemůže dva týdny staré příkazy vůbec najít. Náš občan tuhne v tváři, když opakuje svou prosbu a vysvětluje, že elektronické služby nechce a nepoužívá. Bankovní úřednice se ještě chvíli snaží občana odradit od požadavku a vypudit z pobočky, pak si odfrkne, vzdychne a pustí se do práce, kterou zjevně nemá ráda.

Občan se vrací domů a cestou potkává samé mladé moderní lidi s pohledem zabodnutým do obrazovek svých nejchytřejších telefonů. Občan si naopak všímá roční doby, slunce, deště, krás, měnící se výstavby a dění kolem sebe, neboť se poněkud zastarale domnívá, že život se odehrává v hmatatelné realitě kolem něj, nikoliv na obrazovkách digitálních zařízení.

Obyčejná schránka

Doma ve schránce najde dopis ze své banky. Banka se pyšní loňskými úspěchy a nabízí mu jakýsi nový produkt – úvěr, jímž mu údajně vylepší život a budoucnost. Barevný tisk na tvrdém papíře, velká obálka s drahým poštovným. Na tyhle lejstra má jeho banka dost peněz, z jeho peněz.

Občan si vzpomene, kolik papírů musel vyřídit, zajistit, oběhat, ofotit a doložit, když před měsícem chtěl požádat o svůj důchod. Státní evidenci chyběla jeho střední i vysoká škola, vojna a dvě státní zaměstnání. Na stát se holt povinnosti nevztahují. Digitalizace je pro něj jen právo, důvod pro čerpání dotací a záminka mediálních prohlášení, zatímco pro občana hlavně povinnost. Potvrzení o započtení jednotlivých zaměstnání do důchodu stejně našemu občanovi nepřijde do datové schránky, ale naprosto nepochopitelně si pro něj musí osobně na poštu – stát je totiž posílá papírově a doporučeně.

A pak si občan vzpomene, že „digitální“ vlastně doslova znamená „prstová“. A v duchu vztyčí jeden ze svých prstů. Ano, přesně ten.

Psáno pro Deník TO, 14. 1. 2024

U soudu platí, že kdo požaduje změnu stávající situace, musí unést důkazní břemeno a prokázat, že změna bude pro všechny strany příznivější. Takže mě, vážení podporovatelé eura, začněte přesvědčovat, jak konkrétně se zlepší můj život přechodem na euro. Do ciziny jezdím maximálně jednou ročně, dvě peněženky v kabelce mi nevadí a koruny na eura směňuji ve směnárně, kde žádné poplatky neúčtují. Nic nevyvážím, žádné výrobky do zahraniční výrobky neprodávám.

Čekám na vaše horké argumenty, jak se můj život vylepší, zbavíme-li se koruny a začneme-li platit eurem. Ekonomická výhodnost to nejspíš nebude, když inflace je obrovsky rozdílná i mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Inflace zjevně nesouvisí s používáním eura, ale s rozpočtovou odpovědností jednotlivých vlád, tedy jak ty vlády dělají nebo nedělají dluhy než s měnou, kterou se v té které zemi platí. Myslíte, že euro donutí země k rozpočtové zodpovědnosti prostřednictvím různých pravidel, především Maastrichtských kritérií? Pochybuji, když ze všech zemí, kde platí eurem, ta kritéria splňují jen čtyři země. Kdysi byl takový hříšník hubován a plísněn, ale když ta nepřekročitelná kritéria vysoce překročila většina zemí (a to včetně těch velkých), nastalo ticho po pěšině a nikdo už po žádných přestupnících plnění Maastrichtských kritérií nepožaduje.

Máte pocit, že euro před lety zabránilo řecké duhové krizi? Podle mě ji spíš způsobilo, protože Řecko s eurem nemohlo devalvovat svoji vlastní měnu. Krizi doteď hasí jen trvalé obrovské převody peněz z Německa do Řecka mající za cíl udržet tuto zemi v eurozóně. Podobně transfery ostatně probíhají i směrem k dalším zadlužujícím se zemím (a mimochodem i ze severu Itálie na chudší italský jih). Tyhle argumenty mě mají přesvědčit, abych jako občan a zákonodárce vyměnila korunu za euro? Na tak to se nenechte vysmát. Euro totiž nikdy nebyl ekonomicky výhodný projekt, ale naopak především projekt mocenský a politický, ať jsou jeho náklady jakékoliv, a ekonomická kritéria pro něj nebyla a nejsou rozhodující.

Takže zatím nechci euro, protože jste mě nepřesvědčili. Taky nechci euro kvůli problémům s počítáním. Mám část rodiny v Itálii a mé tetičky dodnes ceny zboží přepočítávají na staré dobré liry. Nechci zdražení všeho zboží, které přechod do eurozóny pokaždé doprovází, protože obchodníci ceny zaokrouhlí směrem nahoru. Nechci přijít o vlastní národní měnu, kterou používáme od roku 1892. Líbí se mi české bankovky a mince a nechci je vyměnit za ty unifikované. Transakční náklady přechodu na euro považuji za zbytečný výdaj v době, kdy máme všichni (a tedy hlavně státy) šetřit. Vlastní měnou se řídí výkon ekonomiky a o tuto sílu bychom s přijetím eura přišli, i o možnost ovlivňovat export prostřednictvím České národní banky. Ta by mimochodem ztratila význam taky. Všechny ty výše uvedené důvody jsou pro mě zásadní, podstatné a nepřekonatelné.

Argument, že všichni kolem už euro mají, je pro mě bez významu, stejně jako když všichni v mém dětství nosili rifle a kupovali céčka. „Když soused skočí z okna, ty za ním hned musíš skočit taky?“ reagovala na to tehdy máti a dnes by reagovala stejně v diskusi o euro jako o ratifikaci Istanbulské úmluvy, o redefinici znásilnění či o uzákonění manželství „pro údajně fakt a skutečně všechny“. Je to argument bez obsahu. Je to jen manipulace, a ještě k tomu blbá. Jde o zastrašování, aby se protivníci polekali a radši proti novotám vůbec nevystupovali.

Jsem na svou českou korunu hrdá a mám ji ráda. Jsem hrdá na svou vlast, na svůj jazyk, na svou zemi a na své tradice, a k těm přece koruna patří. Nechci, aby se můj stát rozplynul a byl jen jedním okresem z těch mnoha stejných, sjednocených, evropských gubernií bez individuality a bez zápachu. Nechci víc unifikace, chci víc Česka. Chci, aby moje země měla vlastní měnovou politiku, do které nebudou mluvit země cizí. Aby měla vlastní hranice, vlastní měnu, vlastní flexibilní měnovou politiku a vlastní politiku vůbec.

Proto si chci ponechat korunu a nechci euro. Vy jste ti, kdo chcete změnu. Přesvědčte mě.

16. 1. 2024, MF Dnes

Během loňského roku jsem navštívila 12 úžasných párů a prožila s nimi báječné chvíle plné moudrosti a poctivé zkušenosti. Jsem vděčná, že mohu tyhle „zlaté svatby“ prožívat spolu s oslavenci a vídat zblízka ty zázraky lásky a obětavosti.

A jak k tomu přišlo? V listopadu roku 2022 jsem na první schůzi nového senátního Podvýboru pro rodinu navrhla, aby Senát oceňoval dlouholetá dobrá manželství – tedy ty manželské páry, jež fungují v lásce a ve spokojenost více než 50 let, překonaly krize a nepřízně osudu a vychovaly děti, s nimiž udržují vřelé kontakty. V době, kdy na nás média chrlí samé negativní zprávy, jsem chtěla ukázat dobré příklady, které žijí mezi námi. Podobné malé slavnosti pořádá mnoho radnic, ale říkala jsem si, že zapojení Senátu by mohlo ty krásné páry odměnit viditelněji. Senát za vydatné pomoci pošklebovačů tehdy můj nápad smetl ze stolu, a tak dlouholetá dobrá manželství oceňuji sama.

Moje aktivita má za sebou první rok, během něhož jsem předala 12 ocenění. Jak taková dobrá manželství vyhledávám? Na některé mě upozorní starostové mající dobrý přehled o ovečkách ve svých obcí. Většina manželských párů mě však kontaktuje sama nebo mě osloví jejich děti. Podrobně popíší, proč právě jejich rodiče zaslouží ocenit. Pošlou fotky, uvedou příklady, odvolají se na známé, na vedení obce, na kamarády, kteří mohou kvalitu vztahu potvrdit. Pro každou dvojici nechám vyrobit cenu s jejich jmény a datem sňatku, domluvíme termín schůzky a pak se za nimi sama rozjedu. Někteří dobří manželé bydlí za humny, například Zdeňka a Jaroslav Šestákovi u nás ve Štěnovicích, Marie a Václav Kaslovi v Přešticích nebo Jan a Věra Jůzovi v Plzni. Za jinými jedu jen stovku kilometrů – třeba za Saskií Burešovou a Petrem Obdržálkem či za Ludmilou a Petrem Hájkovými do Prahy. Za jinými cestuji přes půl republiky – třeba za Vlastou a Zdeňkem Šteffanovými do Turnova nebo za Jaroslavou a Janem do Kořence u Boskovic. Hodinku společně posedíme, často obklopeni dětmi či širší rodinou. Nad kávou a doma připravenými dobrotami probereme celý jejich život, děti, vnuky i nejvýznamnější rodinné události. Pokaždé je ve vzduchu dobrá nálada, vzpomínky a vyprávění.

Na začátku svého putování a oceňování jsem měla teorii, kterou jsem plánovala svou aktivitou potvrdit – objevit, co dlouholeté dobré manželství spojuje. Jako rodinná advokátka jsem se celý profesní život setkávala s páry opačnými – s těmi, co manželství neudrželi. A tak jsem chtěla zjistit, co tmelí dobrá manželství. Po prvním roce musím své úvahy přehodnotit: jediná univerzální kouzelná ingredience není. Každá dvojice našla vlastní recept a používá své originální přísady. Někdy zájmy společné, jindy naopak naprosto odlišné. Některé dvojice celý život dělaly vše spolu, jiné měly odlišné zájmy a aktivity. Některé držel pohromadě humor, jiné důsledné oddělování mužských a ženských rolí. Všude byla ve vzduchu cítit pohoda. Manželé si rozuměli jedním slovem, pohybem, pohledem. Bylo vidět a cítit, že jsou spolu rádi, že jsou za ta léta sehraní a že své rodiny drží pohromadě. Ve všech případech měli děti, vnuky a pravnuky a rodina se pravidelně setkávala. Všude jsem viděla fotky, všude jsem slyšela, čím se děti živí a jaké školy navštěvují vnuci.

Z mých dobrovolných senátních aktivit je právě tato mému srdci nejmilejší. Nejsou v ní žádné konflikty a spory, jen láska, přátelství, pomoc a spolupráce. A taky víra a naděje, že dobré vzory jsou i v našem podivném, nepříznivém čase. Protože na dobrých vztazích v rodině záleží především.

Děkuji všem, kteří je udržují. A taky Deníku, že o dlouholetých dobrých manželstvích na svých stránkách pravidelně informuje. V jejich oceňování budu i nadále pokračovat. Jestli se na něco těším, tak jsou to další pozvání od těchto jubilujících absolventů školy života.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Tyhle neochvějné „morální majáky“ žijí mezi námi a pyšní se svou názorovou integritou natolik, že si osobují právo morálně odsuzovat jiné, povyšovat se na ně, nálepkovat je či krutě urážet na všech těch socialistických sítích. Žijí mezi námi a ani trochu se nestydí. Ba dokonce se domnívají, že jako strážci všech cností nemusejí dodržovat pravidla slušnosti, poděkovat či odpovědět na pozdrav při setkání. Ba co víc – že si mohou před vámi nahlas odplivnout. Tak oni to dnes vidí. Ale jak je to s onou jejich názorovou neochvějností?

Za příklad je možno si vzít jednu paní, která už za svůj život prošla kdečím, kdekoho nejdřív podporovala, když ho potřebovala, a pak zas stejným člověkem hezky zvysoka morálně opovrhovala. Dnes je senátorkou a její názory jsou opět morální, tvrdé, jednoznačné a neotřesitelné. Tak jako její celoživotní postoj ke koruně a společné měně euro.

14. 8. 2010 „Euforie Slováků se změnila v naštvanost, když zjistili, že by měli platit dluhy za rozhazovačné Řeky. Kloním se k tomu, že by zde referendum být mělo. Složitost té otázky sice komplikuje vypsání referenda, ale nepodceňovala bych naše občany při rozhodování o tak důležité věci. Já bych hlasovala proti přijetí eura. Já nevidím žádný důvod, proč vstupovat do eurozóny. Pakt stability a pravidla se tam nedodržují a současné fungování eurozóny pro mě není důkazem, že by tato měna byla silná a stabilní.“ Nevěříte, že to řekla? Důkaz zde.

23. 9. 2013 „Občanští demokraté nechtějí stanovit datum pro přijetí eura. Podmiňují to výhodností vstupu do eurozóny pro ČR a také referendem.“ Důkaz zde.

18. 10. 2013 „Kdyby se všichni jen poplácávali po zádech a říkali si, jak je vše v EU bezvadné, tak žádná diskuse nikdy vzniknout nemůže. Kritický postoj je jejím předpokladem… Za eurofanatismem se někdy skrývá prachobyčejná lenost udělat si vlastní názor. Nechat jiné, aby za vás rozhodovali, je přeci tak jednoduché… Eurozóna se nejprve musí zkonsolidovat. Do eurozóny, jak fungovala dosud, bychom opravdu vstupovat nechtěli. Všichni, i její členové, dobře vědí, že nefunguje dobře. ... Výhody vstupu musí jednoznačně převažovat nad nevýhodami. A to dnes neplatí. Proto nedává žádný smysl už dnes stanovovat pevný termín přijetí eura. Pokud se tak v budoucnu některá z vlád rozhodne, považuji za nezbytné o tak zásadní věci nechat rozhodnout občany v referendu. Eurozóna se od roku 2004 zcela zásadně změnila a náš tehdejší závazek zcela proměnil svůj obsah.“ Zde.

25. 9. 2017 „Je správné vymanit se z povinnosti přijmout euro, rozhodování EU vzbuzuje pochybnosti.“ Zde.

Dnes jsou všechna ta slova zapomenuta, protože moderní je vše eurofanatické.

7. 1. 2024 „Byla bych ráda, kdybychom euro měli. Můj postoj v ODS asi není většinový, vím, že část kolegů euro nechce.“ Zde.

Jistě. Jen idiot nemění názory. Jenomže lidé to vidí, poslouchají, čtou. Lidé si to všechno pamatují. Na rozdíl od mluvčích, kteří už dávno zapomněli, co kde řekli, co podpořili, proti čemu či za co bojovali a čemu věřili. Dnes by mohli říkat „nejsme jako my.“

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Pravý prostor, 13. 1. 2024