To si myslím

Zpráva o hospodaření České televize má desítky stran. Obsahuje mnoho údajů, položek a vyčíslených korunových částek. Obsahuje ale i zásadní sebeobhajobu a sebechválu České televize a argumentaci ve prospěch zvýšení televizních poplatků a rozšíření okruhu jejich plátců.

Na první pohled je to pochopitelné a samozřejmé. Na druhý už ale nikoli. Zprávu nepředkládá management České televize (jakkoli si nemůžeme dělat iluze o tom, že všechny podklady byly managementem kompletně předpřipraveny). Zprávu předkládá Rada České televize, a ta tu není od toho, aby splynula s managementem a hájila ho, i když téměř všechny předchozí Rady ČT přesně to činily.

Radu ČT nemáme od toho, aby hájila Českou televizi vůči veřejnosti, vůči občanům, vůči divákům, vůči plátcům poplatků či vůči Parlamentu ČR. Radu ČT máme naopak od toho, aby Českou televizi kontrolovala, aby dohlížela, nakolik se ČT chová hospodárně, ale hlavně nakolik naplňuje zadání uložené zákonem, nakolik naplňuje veřejný zájem v oblasti televizního vysílání.

Radu ČT tu máme, aby hájila zájem veřejnosti, občanů, diváků a plátců televizních poplatků právě vůči managementu a zaměstnancům ČT. Aby tisíce lidí pracujících na Kavčích horách nedělaly nic jiného, než plnily úkoly, kvůli nimž byla ČT zřízena, kvůli čemu jí byl svěřen veřejný majetek, předány vyhrazené kmitočtové dispozice a kvůli němuž existují televizní poplatky, z jejichž výnosu jsou tito zaměstnanci placeni. Z tohoto úhlu pohledu máme i my zprávu posuzovat.

Zpráva o hospodaření ČT se může jevit jako nudný dokument. Asi proto se jí vůbec nezabýval třeba věcně příslušný mediální výbor Poslanecké sněmovny. Přesto doporučuji dokument alespoň prolistovat.

Ve Zprávě o hospodaření pochopitelně nemůžeme hledat podrobnější obsahové hodnocení vysílání ČT. To má za úkol zpráva jiná. Přesto má být i tato zpráva kritickým dokumentem, který má nejen ambice odpovídat na otázku „kolik“, ale i na otázku „proč“.

Součástí Zprávy je i auditorská zpráva, v níž se dočteme, že čísla jsou přehledná a správně sečtená. Ale nemůžeme zde hledat posouzení míry hospodárnosti vynakládání veřejných prostředků. To by snad mohl někdy provést NKÚ, kdybychom ho k tomu zmocnili. V auditorské zprávě se dočteme, že podle příslušných vyhlášek nelze na hospodaření ČT pohlížet jako na hospodaření firmy, kde lze posuzovat například efektivitu investic či nakládání s volnými prostředky (cash-flow). Takový audit je ale schopen posoudit – když to zjednoduším – jen aritmetickou korektnost.

Moje hlavní výhrada však nesměřuje vůči obsahu samotné Zprávy, ale vůči způsobu jejího projednávání. My jsme tu mj. od toho, abychom kontrolovali jak hospodárnost nakládání s veřejnými prostředky, tak i skutečnost, nakolik jsou tyto prostředky vynakládány na zcela nesporně vymezené veřejné zájmy. Kupříkladu: je třista milionů na sportovní zábavu hodně, nebo málo? Nevysílají totéž i jiné televize? Jde tu o nějaký veřejný zájem? A takových věcí bychom mohli zvednout mnoho.

Je tu v našich řadách mnoho ekonomů, zdejší senátorské kluby disponují analytickým zázemím. Těšila bych se proto na zevrubnou fundamentální debatu. Nejde jen o ony miliardy, jde hlavně o to, jak jim odpovídá výstup, tedy obsah vysílání. Nebo zprávu jen tak odmáváme bez podrobné obsahové diskuse? A budeme takto brzy (ne)debatovat i o poplatcích?

A konečně máme tady ještě jednu šedou zónu – internetové vysílání, kterému se jazykem zákona říká „informace na vyžádání“. Internet pochopitelně v době přijetí zákona neexistoval. Toto vysílání není upraveno zákonem. Neplatí pro něj žádné omezení, žádné hranice, žádné kodexy, žádná vyváženost. Rada toto vysílání nekontroluje, protože tvrdí, že ke kontrole nedostala zmocnění.

Pokud ale existuje pochybnost o tomto výkladu, pak jde o stav právní nejistoty ohledně iVysílání, který je ovšem nepřijatelný.

Buď Česká televize ze svého rozpočtu financuje aktivity, kterými nebyla úkolována zákonem a k nimž nedostala zadání. V takovém případě ale Česká televize nesmí vydat jedinou korunu z peněz daňových poplatníků a ze svého rozpočtu na iVysílání. Pokud je iVysílání součástí rozpočtu ČT, pak takový rozpočet nesmí být schválen Radou ČT. Pokud byl schválen Radou ČT, pak nesmí být schválen Parlamentem ČR.

Anebo, pokud je toto financování legální a ČT obhájí, že je v souladu se společenským zadáním a zadáním zákonodárce, pak se na jeho obsah přiměřeně vztahují všechna ustanovení zákonů, které se týkají běžného vysílání ČT. Totéž platí i pro Český rozhlas.

Ve svém senátním obvodu navštívím každý měsíc jednu firmu, závod, provoz nebo továrnu. A pokaždé se ptám na největší problém, největší starost. A pokaždé slyším stejnou odpověď: chybějí šikovní řemeslníci, ochotní a schopní pracovat.

Co je úkolem dnešního školství. Podle školského zákona1 je cílem vzdělávání je člověk vybavený poznávacími a sociálními způsobilostmi pro život, výkon práce, uplatňování zásad demokracie a právního státu, lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, rovnost žen a mužů, respekt k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě, světových kulturním hodnotám a tradicím, evropské integrace, trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.

Takže nikoli pracovitost, ale evropská integrace. Nikoliv šikovnost, dovednost a zručnost, ale trvale udržitelný rozvoj. Tato definice, tento obsah výuky ovšem staví vzdělávání a českou školu úplně na hlavu.

V rámci péče o výchovu dítěte je třeba zajišťovat potřeby a znalosti, učit se učit, učit se pracovat na sobě. Učit se být oporou, jistotou, půdou pod nohama. Jenomže dnešní školství namísto toho odmítá hodnocení, známkování a srovnávání, odmítá tlak na výkon, odmítá přísnost, která je k růstu potřeba. Vždyť i všechno sporty trvají na tom, by sportovec každý den brzy ráno vstával a trénoval, padal, znovu se vztyčoval, zatvrdil se a učil se vítězit i prohrávat. Takový je celý život, a kdo se to nenaučí v dětství, ten pak v životě selhává.

Ale naše školství vyžaduje well-being, pohodu, dobrou náladu a žádný tlak. Mimochodem pohodu dětem právě tímto způsobem dnešního školství bereme. Dnešní školství a dnešní nevýchova bere dětem jistotu, bezpečí, hranice. Čemu mohou věřit a na čem mohou stavět, když dnes už ani neplatí, že se svět dělí na chlapečky a na holčičky. Pak je snadnější je zmanipulovat a ovládat. Raketový růstem genderové sebeidentifikace vychází z pochybností a z nejistoty. Cožpak nám nestačí psychické problémy našich dětí, růst užívání psychofarmak a pokusů o sebevraždu? Mimochodem genderová teorie o tom, že pohlaví je jen sociální konstrukt, v praxi nefunguje. Učňovské obory mají nouzi o zájemce všude v celé zemi. Stačí se podívat na nabídky pracovních agentur, a hned je vidět, že už dávno nejsou nejvyhledávanějšími obory právo nebo pedagogika, ani zdravotnictví, natož filozofie nebo psychologie, ale nejžádanější jsou šikovní řemeslníci, instalatéři, svářeči, elektrikáři. Šikovní chlapi.

Motivace, ochota a chuť pracovat jsou v dnešní době nejpotřebnější. Kdekdo se totiž uchází o práci, ale ve skutečnosti chce jen sedět někde v teple, mít hodně volna, hodně peněz a příliš se nenadřít. V každé firmě slýchám, jak přijde nezaměstnaný na podpoře žádat o práci, ale když zjistí, že je třeba skutečně pracovat celých osm hodin, druhé pondělí už do práce nenastoupí.

Je dobře, že diskutujeme o tom, jak má vzdělání vypadat. A že určitě jeho hlavním posláním ani náplní nemá být gender ani další nepodstatné modernosti a ujetosti.

Zahajovací projev na semináři nazvaném Zachraňme naše děti před genderovými ideologiemi, který se konal dne 8. října 2024 v Poslanecké sněmovně.

Minulý týden to byly dva roky, co jste mě zvolili do Senátu.

Před rokem, 2.10. 2023, jsem u příležitosti prvního výročí svého zvolení řekla: „Jsem v Senátě za vás. Jen díky vašim podpisů jsem mohla kandidovat, jen díky vašim hlasům jsem byla zvolena. Jen od vás jsem povinna přijímat úkoly, nikomu jinému nejsem zavázána a nikdo jiný mě nemá co řídit. Jen vy, moji sousedé, moji voliči. A já vím, že tady je svět ještě normální.“

To trvá a platí i nyní. A nejen to. Všichni vidíme, že za poslední rok dramaticky vzrostlo ohrožení všeho, co souhrnně označujeme za normální svět. Všichni cítíme tlak na to, co si máme myslet, čím máme jezdit, co máme kupovat, jak se máme chovat, co máme jíst, jak máme bydlet. A náš stát nám ještě strká ruce do kapes a bere nám, co nám zbude, aby si o tom rozhodl podle svého a dotoval ty, kteří to nepotřebují. Současné vládní a mocenské garnitury sledují všechny jiné cíle než ochranu zdravého normálního a poctivého světa, což zřetelně cítíme zejména my, kteří žijeme mimo velká města, mimo metropoli. Možná to právě odtud, ze Štěnovic, cítíme jasněji a zřetelněji. Pro mne to znamená, že cítím potřebu a nutnost se za normální poctivý svět a za zdravý rozum prát ještě víc.

Jaký byl pro mě druhý rok v Senátě? Pracuji v Podvýboru pro rodinu, jehož ustanovení jsem iniciovala, a v Ústavně-právním výboru. Ze svých projevů, novinových článků a vystoupení v druhém roce jsem sestavila sborník, který je zde pro každého z vás k dispozici. Uspořádala jsem řadu akcí na aktuální témata, například patchworkových rodin, korespondenčních voleb nebo digitální demence mladé generace. Sborníky z těchto akcí mám pro vás také k dispozici. Každé liché pondělí jsem dopoledne ve své senátorské kanceláři na Obecním úřadě ve Štěnovicích. Za uplynulý rok mě v této kanceláři navštívilo 66 občanů. Stále vyhledávám a oceňuji dlouhodobá dobrá manželství dvojic, které spolu setrvaly déle než 50 let. Celkem jsem jich po celé republice ocenila již 16.

Jsem přesvědčena, že zvolený politik se nesmí chovat tak, že se po něm po zvolení zavře voda a nikdo z jeho voličů neví, co vlastně dělá, a začne se o své voliče zajímat, až když zase začne kampaň. Proto každý den informuji, co dělám, jak v Senátě hlasuji a proč, jaké jsou mé důvody, postoje, argumentace, čeho se držím. Členové politických klubů zřejmě skládají účty svému vedení. Pro mě jste mým vedením vy. Proto cítím povinnost vám podrobně referovat o každém svém kroku.

Neustále jezdím po obvodě na akce i jen tak, nakupuji v místních krámcích, žiju s voliči a zajímají mě jejich trápení. Navštěvuji firmy ve svém obvodě, abych viděla, v jakých podmínkách lidé pracují. Rozhodně nejezdím po obvodu jako turista. Vždy mě zajímalo, čím lidé žijí, co je trápí, co je omezuje a provokuje. Jen díky tomu, že jsem každý den mezi vámi, stojím nohama pevně na zemi a vím, co mám v Senátě dělat a za koho tam jsem, kdo mě tam zvolil, koho zastupuji.

Dostávám řadu dopisů, emailů, podnětů, připomínek, dotazů, přání a proseb.

Za loňský rok jsem od vás dostala:

- 154 žádostí o radu nebo o pomoc;

- 1554 podnětů, podkladů k zákonům a informací;

- 39 připomínek k mé práci;

- 231 poděkování a vyjádření podpory.

Děkuji vám za vaši podporu, inspiraci a pomoc. Budu s vámi i nadále a budu i další 4 roky pracovat pro vás.

Projev na setkání s občany na Obecním úřadě ve Štěnovicích dne 7. října 2024 u příležitosti dvouletého výročí zvolení do Senátu.

7. 10. 2024

Domácí násilí je fenoménem dneška a na všech úrovních se o něm píše a diskutuje. A tak by se na první pohled zdálo, že už je v této oblasti vše vyjasněno a že jen stačí schválit novelu občanského zákoníku a několika dalších zákonů, aby bylo jasné, jak domácí násilí identifikovat, trestat, potírat a jak ho vůbec ve společnosti eliminovat. Jenomže skutečnost je jako obvykle jiná, složitější.

Nechci se v tomto pojednání zabývat definicí domácího násilí, jak jej má do českého práva zanést právní úprava, která je právě v tuto chvíli v připomínkovém řízení. Ani nechci polemizovat s názory, které se často objevují ve veřejném prostoru, podle nichž byla skoro každá žena během svého života obětí domácího násilí, či jak případů domácího násilí ve společnosti přibývá, ani jak málo se u nás odsuzuje a trestá. Statistiky jsou totiž ošemetné a data nemáme s čím porovnávat, protože společnost se proměňuje a stejné jednání chápeme jinak dnes a jinak před dvaceti lety. Soudní spisy domácích násilníků nikdo z nás podrobně nezná a často je veřejnosti prezentována jen verze jedné strany. Naopak chci každého, kdo má na domácí násilí silný a jednoznačný názor, zlehka upozornit, že věci nejsou ani zřejmé, ani na první pohled patrné, a už vůbec nejsou prvoplánově jednoduché.

Jak se dělá analýza vztahu

První upozornění se týká rychlého hodnocení. On či ona vám vyprávějí, co jim jejich partner včera udělal a jaký je to lump. A i když ten popis může znít děsivě, s modřinami či s fyzickým poraněním, ještě nemusí jít o domácí násilí. K takovému závěru je nezbytná podrobná časová analýza vztahu. V domácím násilí se nic neděje jen tak. Na počátku totiž bývá veliká láska a naprosté okouzlení, jímž si manipulátor (muž, ale stejně často to může být i žena) oběť k sobě vztahově připoutá. Ačkoliv odpovědnost za vztah dvou dospělých mají oba, manipulátorům se obtížně odolává. Muži slibují bezpečný přístav, ženy zase starost o křehkou princeznu.

Přestaňte se přitom podivovat, komu všemu se to může přihodit, a jak byste to do oběti ani do domácího násilníka neřekli. Že je to tak slušný mužský nebo dokonalá žena? Prevence či obrana prakticky neexistuje, když žábu vaříte pomaličku a přitahujete otěže uzamykání vztahu. Manipulátorům přitom neblaze pomáhá evoluce: kdo se k nám hezky chová, k tomu máme tendenci rychle přilnout, zamilovat se a věřit, že se tak hezky bude chovat pořád. Lidé se přece nemění a zkušenost říká, že se chovají až na výjimky stejně. A když se můj milovaný či moje nejdražší hezky chovat přestane, je nejjednodušší začít hledat chyby u sebe.

Efektivní bojová strategie proti domácímu násilí neexistuje. Jednou možností je útěk, ale k němu se psychicky zdeptaná oběť rozhoduje opakovaně znovu a znovu a znovu, než skutečně koná.

Jak nejčastěji vypadá oběť

Kdo opakovaně telefonuje policii, kdo se naveliko a halasně svěřuje kamarádkám a o útocích svého partnera vypravuje sociálním sítím a do médií, ten bývá na hony daleko typické oběti, jež má snížené sebevědomí, mluví potichu a pomalu odpovídá na dotazy, je spíš ustrašená, zaražená, mlčenlivá a neakční. Pravé oběti domácího násilí bývají spíše vyhaslé a plaché.

Je třeba se také oprostit od předsudků a přesvědčení o tom, že dozajista víte, jak vlastně domácí násilí vypadá. Má totiž miliony podob a tisíce variant, jde o mnohovrstevnatý pojem a fenomén, s různými obměnami, dopady, důsledky a intenzitami, proto je třeba s otevřenou myslí přistupovat ke každé oběti znovu a od počátku, nepokoušet se nový případ zasadit do známého schématu, klasifikovat, porovnat s jinými případy a zkušenostmi. Důležitým pojmovým znakem domácího násilí je kontrola jednoho partnera partnerem druhým, velmi často vedoucí až k jeho izolaci, tedy k izolaci oběti od přátel, od rodiny, od okolí, od pomoci. V takovém vztahu pak startérem násilí může být cokoliv a velmi často cokoliv nepředvídaného, co oběť není schopna kontrolovat ani ovlivnit. Není-li ve vztahu kontrola, může jít o jiné podoby a formy násilí, například o násilí situační nebo rozchodové, anebo o typ vztahu, kterému laikové říkají „italská domácnost“. A italská domácnost domácím násilím prostě není, byť po něm zůstane modřina a kuchyň plná střepů.

Dobrý pozor je třeba dát na fiktivní oběti, jež se považují za anděla, zatímco agresora vykreslují jako ďábla rohatého. Realita totiž bývá jiná: oběť velmi často bývá přesvědčena, že se prostě nechovala dobře a agresor má právo ji či jeho vychovávat, kritizovat, trestat a omezovat. Analyzovat je proto třeba chování obou aktérů a oba také podrobně vyslechnout. Nestačí vylíčení jenom jedné strany.

Znalecké posudky bohužel nepomáhají

V právní praxi existuje řada oblastí, v nichž mají znalecké posudky a dobrozdání znalců své místo a jednoznačný efekt. Jde zejména o oblasti lékařské a majetkového ocenění. U domácího násilí podobně jako v opatrovnické praxi by se však s nimi mělo šetřit jako s příslovečným šafránem. Neexistuje totiž žádný hodnověrný objektivní test, který by dokázal odhalit, že má někdo za sebou minulost domácího násilí. Na druhé straně stejně neexistují žádné testy, které by jednoznačně vyhodnotily, že oběť vypovídá o násilí pravdivě, či naopak že si vymýšlí a že lže. A tak zůstává domácí násilí oříškem k rozlousknutí soudci, který bude muset pokaždé znovu a znovu provádět a poměřovat důkazy ve prospěch jedné a druhé strany. Lhostejno přitom, zda půjde o řízení trestní, civilní, opatrovnické či jiné. Ukládat znalci za úkol, aby posudkem zjistil, zda ve vztahu bylo či nebylo domácí násilí, je typickou ukázkou soudcova či advokátova nepochopení, k čemu jsou posudky a co je úkolem soudu – prokázat či vyloučit tvrzený stav a všemi stranami uváděné skutečnosti. Je to spíš alibismus a nechuť pustit se do pravé soudcovské práce.

Právě proto je třeba jednou provždy a znovu pokaždé odmítnout návrhy, které by od začátku důvěřovaly tvrzení jen jediné strany. Nic jako: oběť domácího násilí má vždycky pravdu a skutky popisuje přesně tak, jak se odehrály, totiž neexistuje. Jde pouze o zbožné přání některých zástupců pomáhajících profesí a zejména aktivistů, kteří se obětem věnují, oběti zastupují a obětem pomáhají. Bohužel nic jako apriorní pravdivost člověka neexistuje a žádný soud se na tvrzení jedné strany nesmí spolehnout bez dalšího. Už třeba jen proto, že lidská paměť je ošidný a nespolehlivý nástroj, který si pod vlivem emocí, strachu, bolesti, smutku či žalu průběh skutků někdy nepamatuje správně a objektivně. O to horší je věrohodnost traumatizovaných osob, jimž v důsledku traumatu klesá IQ, schopnost řešit úkoly i krátkodobá a dlouhodobá paměť.

Podobné je to se znaleckými posudky traumatizovaných osob. Každý z nás je totiž jiný a jinak reagujeme na různé podněty, dokonce jediný člověk reaguje na tytéž podněty v různé době různě. Nelze tedy znaleckým posudkem doložit, že trauma vzniklo domácím násilím či že je

obecně důsledkem konkrétního činu či jednání. Na první pohled traumatizovaný člověk může být traumatizován z jiných důvodů anebo může jít o nepravou oběť.

Pomoc pro násilníky a pro oběti

Do třetice všeho dobrého je třeba zmínit složitou pomoc pro násilníky a pro oběti. Pomáhat obětím je únavná, zdlouhavá a vysilující práce. Může ji dělat jen ten, kdo je o domácím násilí dobře poučen a zachovává sám sobě zdravé tělo i zdravou duši, poskytuje si pravidelnou supervizi a vůbec dbá o to, aby nevyhořel. Pomoc oběti totiž skoro nikdy nebývá okamžitá. Oběť se mnohdy dvacetkrát, třicetkrát, padesátkrát rozhoduje, než dojde ke skutečnému bodu zlomu a je schopna svou situaci řešit. Je plna žalu, strachu, obav, lítosti, lásky, separační úzkosti a neschopnosti poradit si v budoucnu sama. Násilná pomoc či uspěchanost ničemu dobrému nepřispěje. V takových případech se oběť vracívá k manipulátorovi, bere zpět návrhy k soudu a souhlas s trestním stíháním a další kolo manipulativního kolotoče pokračuje. Oběti je proste třeba dát její vlastní dostatečný čas.

Ideální je rychlý konec: sbalit se a odstěhovat se pryč. Jenomže v životě jsou ideály vzácné a realita bývá složitější, pomalejší, těžší. Pro oběť i pro profese pomáhající a doprovázející. Nezapomínejme, že dlouhodobé domácí násilí přináší traumatický stres, který dokáže rozbít imunitní systém oběti a zvyšuje riziko propuknutí onkologického onemocnění. Je třeba mít hluboký respekt a poskytovat naprosto individualizovaný přístup. Někdy oběť traumatizovaná není ani trochu. A jindy má doživotní pracovní neschopnost. Ne vždy je na místě podávat podnět k zahájení trestního stíhání. Ba právě naopak – je třeba promyslet taktiku a jednotlivé strategické kroky. Paušální řešení totiž není a žádné jednoduché stejně nefunguje.

Stejně složité je to s násilníky. Dvě třetiny násilníků jsou schopny sebereflexe a změny chování, ovšem pod podmínkou, že se změnit chtějí, že touží na sobě pracovat a spolupracovat. Pak je vyhlídka na úspěch a na obnovení vztahu a kontaktu s dětmi nadějná a možná. Tak tomu bývá u násilníků, kteří se dopouštějí separačního násilí proti svému druhovi či družce v okamžiku rozpadu vztahu.

Jedna třetina domácích násilníků však nikdy neuzná, že pochybila. Oni i ony jsou přesvědčeni, že vše, co konali, bylo pro partnerčino či partneřino dobro. Bývají to psychopaté, jejichž postižení neumíme léčit, a charakteroví padouši, kteří jsou přesvědčení o své neomylnosti a o nespravedlnosti tohoto světa. Kdo je bez viny, ten nevyhledává psychoterapeutickou pomoc. A násilím, trestem nebo befelem mu pak pomoci nejde. Není výjimkou, když manipulátor/manipulátorka dokáže dlouhodobě hrát takovou komedii, že „opije rohlíkem“ celou rodinu, všechny přátele, sousedy, soudce, soudní znalce, advokáty i mediátory. Podobně mnohé manipulativní ženy používají obvinění z domácího násilí, aby partnera očernily a získaly výhodu ve sporu o dítě. Anebo proto, že jsou naprosto přesvědčeny, že činí to nejlepší pro dítě, či naopak si autosugescí vsugerují, že jsou oběťmi domácího násilí, jak jim koneckonců společenská média tak jednoduše podsunují.

Shrnuto a podtrženo

Kdo soudí, že domácí násilí vyřešíme legislativní úpravou, ten má o právu idealistické představy. Žádné zákony násilí ve vztahu nezabrání. Na druhé straně se společnost vyvíjí a na tom vývoji je vidět, že od násilí pomalu ustupujeme a obecně v životě je používáme čím dál tím míň, tedy je méně násilí i ve vztazích a doma. Určitě je dobré o domácím násilí mluvit a vysvětlovat mechanismus jeho vzniku. Určitě je dobré pomáhat obětem i agresorům. Ženy o

domácím násilí v posledních deseti letech podrobně a nahlas vyprávějí a je dobře, že jejich příběhy jsou poučením pro ty mladé, pro oběti a zejména pro odborníky – policisty, soudce, terapeuty, psychology, rodinné advokáty a mediátory, nakonec i pro Vězeňskou službu, která se učí s odsouzenými agresory pracovat ve vězení. V poslední době se začíná nahlas mluvit o seniorech, na nichž se domácího násilí dopouštějí členové jejich rodin a lidé jim nejbližší – jejich synové a dcery. Muži coby oběti domácího násilí na své velké comingoutové téma ještě čekají.

Senioři i muži coby oběti domácího násilí se stydí se svými příběhy svěřovat se veřejnosti docela pochopitelně. Násilí na duši jim totiž způsobují ti nejbližší. Pro žal a zármutek, stud i lítost bychom měli mít pochopení a poučeni musíme stát opodál připraveni podat pomocnou ruku, jakmile obě skupiny dospějí k bodu zlomu a k myšlence, že teď konečně je to třeba.

Každý z nás je jen člověk a lidé potřebují blízkost. Potřeba blízkosti nás ale činí zranitelnými. Podřízení násilníkovi je proto logickou odpovědí na manipulaci. Nedivme se, že oběti domácího násilí se takto sebezáchovně zachovaly. Naprostá většina z nás by se totiž zachovala stejně.

Závěrem děkuji psycholožce doc. Ludmile Čírtkové za podněty, které mě vedly k tomuto zamyšlení.

Žijí s námi a mezi námi. Jsou dospělí, svéprávní, mají volební právo a svobodu pohybu, slova, vzdělání i náboženského přesvědčení. A přesto by se neměli svobodně pohybovat po světě bez svěrací kazajky nebo statného ošetřovatele.

Každý den je pozorujeme, hlavně ve velkých městech. Každý den je na svých cestách potkáváme, a přece se nikdo z nich nepropadá hanbou, neomlouvá se, ani si rituálně neposypává hlavu popelem. Neslušné zírání v tramvaji je rozčílí do bezvědomí, aniž by pochopili, že se sami zcela běžně dopouštějí trestuhodného protiprávního jednání. Kdyby byli chytří, jistě by jim někdo napověděl. Ale on je ani nikdo nekopne, a skoro nikdo ani neupozorní, takže dál žijí v nevědomí, co činí.

Koupí si auto za dva miliony, ale nevědí, chudáčci nedovzdělaní, kde se zapínají blinkry, a tak nedávají znamení na křižovatkách a při výjezdu z kruhového objezdu. Křižovatky běžně projíždějí na červenou, protože dopravní značení je jen pro ty normální, obyčejné, dotknutelné. Zastavují v nepřehledných místech, pomalu se tam otáčejí a rádi otevírají dveře do vozovky. Jezdí i často na kole, aby hrdě předvedli svou pokrokovost. Dokáží se sice na kole udržet, ale nepřečetli si pravidla silničního provozu. Dosud se k nim nestačilo donést, že chodec na přechodu má přednost a oni by před ním měli minimálně zpomalit, a tak frčí městem přes zebry bez zaváhání a bez rozhlížení. Umějí si sice půjčit elektrickou koloběžku nebo si dokonce sami vydělali na elektrokolo, ale nikdo jim, duším naivním, neřekl, že po chodnících se u nás na kole a na koloběžce jezdit nesmí, není-li to na výslovně vyznačeno. A tak bleskurychle kličkují mezi chodci a k smrti děsí seniory, matky s dětmi, lidi se psy a chodce vůbec, kteří se děsí nárazů na achilovku a ustrašeně před nimi uskakují. Chudáčci čeští i zahraniční nedovzdělanci na kolech vjíždějí do jednosměrek, protože o zákazu vjezdu do jednosměrné ulice nikdy předtím neslyšeli. Další výtečníci předjíždějí na dálnici zásadně vpravo anebo auto před sebou vytrubují a problikávají. Někteří ani nedokážou zapnout světla v autě, jiní zase parkují v protisměru nebo na zákazech zastavení, na stáních vyhražených pro invalidy, na chodníku, na žlutých pruzích nebo na soukromých trávnících. Další výtečníci na dopravu rezignovali, ale prozměnu zase přes plot očesávají plody v cizích zahradách nebo kradou před domem připravený stavební materiál. A ještě další zase odkládají vybité koloběžky na chodníky a komplikují tím cestu chodcům. Městští nedotknutelní přestupníci. Venkov se na první pohled zdá být ještě v pořádku, ale tihle své móresy začínají vyvážet i tam. Sem. K nám.

Jaká škoda, že v dnešní době se naše daně soustřeďují na prevenci před sexuálním obtěžováním, před nebezpečným zíráním, před svobodným názorem či před údajně všudypřítomným zničujícím domácím násilím. Na prevenci jiné deliktní činnosti jsme nejspíš rezignovali. Jak je možné, že nás přestává udivovat kriminální jednání, které v ulicích měst i vesnic každý den všichni pozorujeme? Proč na chodnících a silnicích nehlídkuje policie, která by zbloudilé kolečkáře zastavovala, napomínala, pokutovala nebo minimálně vychovávala? Neslyším spoluobčany, že by protiprávně jednající upozorňovali na rozpor s právem. Asi proto, že se agresivních kolečkářů kdekdo bojí a oni sami se považují za kastu nedotknutelných. Tradičně bývám jediná, kdo drzé cyklisty aspoň slovně upozorňuje, že jedou místy, kudy se to nesmí. „Jedu na kole,“ zní někdy udivená odpověď kolečkáře, který si to s klidem kriminálníka s imunitou zamíří rovnou do protisměru, a někdy ještě naproti

tramvaji, která na rozdíl od něj nemůže uhnout, a tak aspoň na cyklistu-výtečníka usilovně zvoní. Kde je Policie České republiky, kde jsou strážníci, kde neziskovky, dobrovolníci a aktivisté, ochránci lidských práv a práv chodců, letáky a billboardové kampaně, když je člověk nejvíc potřebuje?

Kdo by chtěl všechny ty přestupníky učit nebo se sám dovzdělat o tom, kam se na kole a na koloběžce smí, tomu doporučuji zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a vyhlášku č. 294/2015 Sb., která ten zákon provádí. Čtěte, lidi, vinní i nevinní, řidiči vozidel všeho druhu i obhájci práv cyklistů na všudypřítomný neomezený pohyb. Ne, všude se jezdit prostě nesmí. Proto máme zákony a vyhlášky, proto se pravidla učíme v autoškole. Kdo to neví, ten nesmí dostat do ruky ani kolečko z Lega. Povinně by se už v mateřské školce měl zpaměti vyučovat základní kánon pohybu na pozemních komunikacích a vlastně základní kánon života vůbec: Každý je povinen se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým chováním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob nebo i svůj vlastní.

Někdo by jim to už měl říct, když na to ještě sami nepřišli.

15. 9. 2024, Deník TO

Nepřehnali jsme to s těmi „lidskými právy“?

Jako stát máme svědomí čisté a můžeme klidně spát. Ženy jsme zákonem postavili na roveň mužům v roce 1918, od roku 1920 máme my ženy volební právo. Od roku 1992 máme zákon na ochranu spotřebitele, veřejného ochránce práv od roku 2000. Antidiskriminační zákon u nás platí od roku 2009. Zákon o obětech trestných činů platí od roku 2013. Dospělí lidé stejného pohlaví se mohou brát a adoptovat si děti. Absolventů vysokých škol je mezi ženami 60 %. Tenhle svět patří nám, ženám. Co ještě bychom, proboha, chtěly? Afganistán i Německo nám může jen závidět. Diskriminace ze strany státu, státních orgánů a institucí u nás neexistuje. Výroční zpráva našeho ombudsmana z loňský rok konstatovala diskriminaci jen ve čtyřech případech. Kriminalita stále klesá ve všech sledovaných parametrech…

Přes všech výše zmíněné pokroky nejsme spokojeni. Každou chvíli nějaká ta minorita demonstruje za svá práva, kdekdo brečí, jak mu svět ubližuje. Při podrobném zkoumání zjistíme, že mnohdy lkají ti neúspěšní a líní. Požadují úspěch, peníze, pozornost, dotace. Asi proto, že zapomněli, že úspěch vyžaduje disciplínu, dřinu a usilovně nasazení. Nárokují si respekt, ačkoliv respekt není nikdy automatický či nárokový. Respekt si člověk musí zasloužit, nelze si ho vynárokovat nebo vyřvat. A pochopitelně ho nelze nařídit zákonem.

Ti, co se tak často zaklínají rovnými právy, jsou mnohdy jen vyčuránkové, kteří požadují výhody a zvýhodnění, úlevy a bezpracný zisk. Nechtějí rovnost šancí, chtějí rovnost ve výsledku. To lze ale jen na úkor úspěšnějších. Příslušníci agresívních zájmových a nátlakových skupin si vydupávají si zvláštní protekční zacházení, ačkoliv podstata rovnosti je právě v zacházení stejném. Zapomínají, že naše civilizace stojí na křesťanských základech, jejich podstatou byla skromnost, odpuštění a obětování. Ale oni nic obětovat nechtějí. Chtějí všechno tady a teď hned. A nechtějí to jen od státu, ale od každého z nás. To ovšem tu rovnoprávnost špatně pochopili. Rovnoprávnost nechť hlídá a provozuje stát. My ostatní si sami vybíráme, s kým budeme, koho uznáváme a na koho se usmíváme.

Měli bychom tomuhle ubrečenému nárokismu říct dost. Vážení ublíženci, nikdo není odpovědný za vaše podělané životy. Nikdo není povinen vám vytvářet příležitosti a dorovnávat mzdy, platit dotace a financovat zbytečné projekty. Každému se občas nedaří. Každý občas klesne na kolena a nemůže dál. Nedařit se je běžné, protože bezpracné. Úspěch je naopak výjimečný, protože o něj je třeba pořádně usilovat.

Tak přestaňte fňukat a pracujte na sobě. Zvedněte se a jděte dál. Dělejte něco se sebou, spolupracujte s druhými, obětujte se bez nároků. A mějte přitom rádi lidi namísto abyste jim záviděli a nenáviděli je.

Uchopme dnešní dobu a dnešní svět jako příležitost. Je jen na nás, jak budeme žít. A jak moc nebo málo budeme šťastni. Další nároková lidská práva nám nejsou třeba. A vlastně ani dalších zákonů. Žádný zákon totiž nezmění váš život. To jen vy sami. Běžte. Konejte. Pracujte a milujte se. Rozmnožení sil, statků i dětí pak přijde samo.

Deník TO, 4. 9. 2024

Jak vypadá dnešní venkov? Tak nejprve ty lepší zprávy: hasičské zbrojnice jsou nově postavené, rekonstruované nebo aspoň čerstvě omítnuté a září do světa šedočervenými barvami. Obecní úřady mají nový ohoz, aby se vedení malých obcí o ty své ovečky dobře staralo. Ve větších obcích a ve všech městečkách svítí oranžové coopy, v nichž seženete od každého trochu a zejména čerstvé zákusky, na jakých jsem si pochutnávala v dětství. Skoro v každé vsi doplňuje sortiment vietnamská večerka, jejíž otvírací doba (od osmi ráno do osmi večer) uspokojí i ty největší workholiky. Na rozdíl od krajských měst, v nichž se večerky zaměřují na alkohol a na ovoce, jsou ty venkovské mnohem všestrannější. Navazují na tradici prvorepublikových koloniálů, v jakém prodával Petrův tatínek Vendelín Bajza v románu Bylo nás pět. Hrábě, biče, olejovky, pruty na ryby, šicí potřeby, vejce, sušenky, pomazánky, sýry.

Kdo českým venkovem jen projíždí odněkud někam, ten zná jen hlavní asfaltové cesty a maximálně pumpy, motoresty či restaurace u větších měst. Nevidí, co je za první řadou domů. Neví, že na kraji každé vesnice je travnaté fotbalové hřiště a u něj někdy hospoda a jindy aspoň stánek s občerstvením. Neví, že skoro v každé vsi je upravené dětské hřiště s novými prolézačkami nebo i cvičiště pro seniory s pohyblivými madly. Projíždějící nezaregistruje lavičky pro unavené nohy ani místa pro společenské setkávání, opékání špekáčků, produkce malých kapel, venkovní diskotéky či grilovačky. Neví, že v mnoha vsích jsou parčíky, malé knihovny s měnící se nabídkou knih, školy a školky, kaple, kostely, rozcestníky a historická návrší. Všude možně po venkově jsou rozesety rozvaliny hradů nebo jejich více či méně zachovalé části, zámky, sýpky, pivovary či středověká opevnění. A hlavně nevidí, kdo je dnes tvůrcem společenského venkovského dění.

Někdy je to starosta nebo vedení obce. Častěji však bývá tvůrcem společenského života několik nadšenců, kteří organizují pivní slavnosti, jarmarky, dětské dny, pálení čarodějnic, lampionové průvody, sjíždění řek veselými plavidly, ochutnávky nádivek a vánočního cukroví, výstavy výkresů školních dětí, koncerty, charitativní bazárky, obecní bály a hasičské závody všech věkových kategorií. Kdo jen projíždí, ten nejspíš nezaregistruje pozvánky na místní akce, které se neinzerují v celostátním tisku ani na Facebooku nebo na Instagramu. Stačí ale papírový letáček vyvěsit týden před akcí v místním koloniále, aby se o něm dověděli všichni ti, co na akci mají přijít. Pak je taky třeba něžně ocenit všechny ty sportovní kroužky a tělovýchovné jednoty, které cepují ty nejmenší obecňátka od školkových let. A v jakých sportech se na venkově soutěží nejčastěji? Vyhrává fotbal, ale oblíbená je i národní házená, atletika, tenis a v mém senátním obvodu dokonce na jednom místě trénují softball.

Někdo tvrdí, že se vesnice vylidňují, a je schopen na požádá dodat příslušní čísla a celostátní statistiky. A přesto na svých cestách jižním Plzeňskem vidím nové vypiplané rodinné domky i celé nově postavené čtvrti. Pořád se někde něco buduje a něco opravuje. A mezi těmi malými obcemi a vesnicemi jsou silničky s novými povrchy, bíle olemované a povětšinou hezky vyspravované.

Kdy je venkov vyhasínající

A teď pár slov o té odvrácené straně. Existují i místa a místečka, kam se noví lidé příliš nestěhují a společenský život tam dávno odumřel, když zavřela poslední hospoda, výčep nebo pohostinství. Vesnice, kde nikdo nic neprovozuje, kde není žádná aktivní skupinka, která by toužila uspřádat něco společenského, je tichá, tmavá a v noci vypadá, jako kdyby ji odpojili

od elektřiny. Pokud jí projedete za dne, nevidíte na cestičkách ani na zahradách ani živáčka. Nemáte si kde svlažit hrdlo ani se pobavit či koupit čipsy, kolu či nabíječku do telefonu. Místní lidé se nemají kde scházet, a proč by to taky dělali, když není nikdo, kdo by je motivoval a vysvětlil jim proč. Za tyhle vyhaslé vesnice nemůže starosta ani žádný konkrétní jeden jediný člověk. Prostě se tam nenašla parta lidí, kteří by místní obyvatele rozhýbali, inspirovali, vybudili z jejich letargie. Kdysi v každé takové vyhaslé vesnici docela jistě byla hospoda, malý krámek i několik řemeslníků. Dodnes jsou znatelné zavřené koloniálky a hospody se zašedlými okny nebo přestavěné na obytné domy. Jenomže když přestanou místní v krámku nakupovat a namísto aby šli do obecní hospody, tak si nakoupí piva v supermarketu, nemohou se posléze divit, že i jejich vinou obec pomalu odumírá, až zhasne docela.

Pak už zbývá jen doufat, že se do vsi přivdá, přižení nebo prostě přistěhuje rozený organizátor, kterého napadne vymyslet něco pro lidi, protože se sám na té vyhaslé vsi nudí. Věřím, že do každé takové vesnice se dříve či později společenský element vrátí. Bez něho by totiž lidé nemohli žít.

Vzpomeňte si někdy na má slova, až budete nějakou hezkou vesnicí jenom projíždět. Třeba jednou nebudete spěchat. Třeba byste se někdy mohli zastavit a poobědvat v místní hospůdce, kam se zblízka i zdaleka sjíždějí řemeslníci na dobroty jako do baštírny nedaleko místa, kde sama bydlím. Třeba ochutnáte místní pivo z domácího minipivovaru. Třeba byste si mohli poslechnout písničku, když v některé vsi probíhá zpívání nebo rockové burácení. Uvidíte, že venkov stále existuje a zdá se, že příliš nestrádá. A lidé vám dokonce řeknou, že si bydlení právě tady vybrali. Anebo že kdysi odešli do velkého města, aby se po letech zase vrátili sem. Na venkov. Na vesnici. Domů. I když regulace a ceny služeb tu dusí podnikání, kdeco krachuje, není dost práce a za vším se musí jezdit do města. A teď ještě tu zakážou jezdit jejich starými auty. Ano. I tak. Navzdory tomu všemu.

Věřte, že český venkov ani zdaleka nemá na kahánku. I když tu jezdí sto let staré dvoutakty, traktory z minulého století a na zahradě se pracuje ve vytahaných teplácích, co pamatují možná i císaře pána, na mnoha střechách už uvidíte kolektory a občas byste i v nějaké garáži objevili druhé auto připojené na elektřinu. Kdysi se na venkov jezdívalo pro čerstvé potraviny, kvůli klidu a čerstvému vzduchu. A světe, div se, ze stejných důvodů se k nám začíná jezdit už zas. A taky kvůli sousedům, co si vidí do talíře a přes plot do zahrady. Někdy je totiž právě ten zájem výhodou, které se ve městech obyvatelům nedostává. A protože místní lidé vidí, jak život kolem nich začíná, rodí se, rdousí se navzájem a ke každému životu že patří i konec a smrt, snad možná právě proto tu lidé stojí nohama na zemi a ty dnešní městské šílenosti jim připadají tak nenormální, vzdálené a nepochopitelné.

Takový je prostě dnešní venkov. Nic sobě ani jiným nenalhává. Takový je a takový bude. Stavte se někdy a sami uvidíte.

Deník, 7. 9. 2024

Všichni dobře víme, že děti jsou prostě andílci. Jsou slušné, zdvořilé, přičinlivé, přející, srdečné. Tak přesně o těch následující řádky nebudou. Budou u těch druhých. Těch, co přece neexistují, co jsou něco jako yetti. Každý o mnich mluví, ale nikdo je nikdy neviděl. Mám namysli děti rozmazlené, sobecké, vzteklé, neposlušné a zlomyslné.

Tak si třeba vezměme ony děti zlomyslné. Víte, z čeho dnes mají učitelé největší hrůzu? Z toho, že je žáci a studenti nachytají při neznalosti nebo při výbuchu emocí, natočí ten trapas na mobilní telefon a pověsí záznam na veřejné sítě. Nejvíc ze všeho se dnešní učitelé bojí zesměšnění. Žáci a studenti mají oproti učitelům jasnou výhodu: ti malí parchanti totiž dnes každou učitelovu informaci okamžitě porovnávají s údaji na internetu. Je to neférový souboj – učitel má jen paměť, znalosti a zkušenosti. Proti němu stojí pětadvacet zlomyslných biřiců, kteří ověřují každé učitelovo slovo. A žádný učitel nemůže vědět všechno, zejména když ho žáci provokují, kladou mu všetečné dotazy, snaží se ho nachytat při neznalosti nebo vyprovokovat k výbuchu.

A víte, co je druhý největší učitelský strašák? Rodiče, kterým si zlobivý fakan okamžitě, online a ještě v průběhu vyučování stěžuje na své učitele. Rodiče, kteří jsou skoro vždycky na straně dítěte, a skoro nikdy na straně školy. Rodiče, kteří své dítě bezdůvodně omlouvají, kteří ho učí lhát a trvají na tom, že nesmí nikdy dostat špatnou známku a z žádného předmětu nepropadl. Rodiče, kteří bojují se školami za právo svých zlobivých fakanů používat při vyučování mobilní telefon, kterým lze získat protiučitelské corpus delicti. Dítě podporováno rodiči je vítěz, zatímco učitel je ten poslušný a vystrašený. A tak se nám kruh uzavírá a skoro se zdá, že z něj nevede žádná cesta ven.

Děti přicházejí na svět stále stejné: jako bílé, nepopsané stránky, které svým chováním utvářejí nejprve rodiče a později širší rodina, okolí, kamarádi a prostředí. Dětí se rodí stále méně, ale školských a výchovných problémů je čím dál víc. Dnešní děti mají skoro všechno – spoustu hraček a dobrot, nulové povinnosti a soustředěný čas rodičů, kteří si jedináčka pořizují poté, co si vyzkoušeli péči o králíčka, o koťátko či o štěně. Rodiče dnešních studentů a žáků usilují o jediné: aby všechny potřeby jejich dětí byly naprosto uspokojeny. Podobně se dnes chovají i základní a střední školy: nejde už o to, aby dětem předaly znalosti a dovednosti, aby se děti naučily ochotě, respektu k autoritě, aby dovedly psát, počítat, pamatovat si, formulovat, klást otázky, kriticky zkoumat, hledat řešení, vybavovat si z paměti. Znalosti a dovednosti se ve školách požadovaly kdysi – byly měřitelné, kontrolovatelné a porovnatelné. To vše dnes je minulostí a kvalitou dávno překonanou. Dnes se ve školách zejména propaguje wellbeing a trvá se na tom, aby všem dětem bylo ve třídách hlavně příjemně. Školy se proto usilovně snaží, aby žádné dítě nezažívalo tlak, stres a požadavek na výkon. Důraz se klade na tvořivost, imaginaci, projektové řízení a schopnost komunikovat v kolektivu. Heslem dneška je prý prožívání, zkoumání vlastního duševního stavu a posilování nejistoty. Sebevědomí, sebejistota, vědomí, odkud člověk vyšel a kam patří, je zlem, které už se dávno nenosí. Vhodné je naopak zkoumat, zda mladý jedinec je holka, či kluk, zda se necítí být někým jiným. Třeba morčetem. Čím větší pochybnosti, čím větší nejistota, čím větší obavy, tím je nejspíš dnešní školství spokojenější. Jak jinak si vysvětlit, že produkuje děti se stále horšími znalostmi? Jak jinak se může stát, že kázeňských problémů je i s menším počtem dětí ve třídách stále víc, že stále častěji děti potřebuje psychologickou pomoc, poškozují se, pokoušejí se o sebevraždy, užívají psychofarmaka a trpí úzkostí a strachem z budoucnosti?

Dnešní škola se svým rozplizlým přístupem jen dokonává škody, jež způsobuje dnešní rozbitá a rozkouskovaná rodina. Heslem nedávné doby byla „nevýchova“ podporovaná poblouzněnou teorií, dle které netřeba dítě vychovávat, protože samo ví, co je pro něj dobré. Na všechno prý stačí jediné – láska. Pro rodiče je tato teorie ze všech způsobů výchovy tou nejpohodlnější; pro dítě je ovšem nejničivější. Úkolem rodičů je totiž nejen dítě milovat, ale zejména mu nastavovat hranice a od narození mu ukazovat, kam vstoupit smí, a kam nikoliv. Bez hranic ani dospělý člověk nezvládne normální každodenní život. Proto je úkolem rodiče jasně dítěti stanovit hranice, což mladou duši naučí nastavovat hranice sobě, ale i druhým. Kdo se nenaučí nastavovat hranice sám sobě, nezvládne překonávat překážky a nebude schopen v dospělosti růst. Takový člověk nedokáže nastavovat hranice ostatním, čímž se stává snadnou kořistí pro domácí násilníky a pro manipulace všeho druhu.

Jak na ony zlobivé fakany? Ptají se každodenně zástupy učitelů po celé zeměkouli. Chytrý rodič jejich obtížný úkol chápe a podporuje ho, protože sám ví, jak je to obtížné a těžké. Každý den znovu. Padesátkrát denně. Nadechnout se a říct dítěti: Ne. Miluji tě. Ale tohle prostě nesmíš říkat. Tohle nesmíš dělat. Takhle ne. Tohle nedostaneš. Láska sama totiž nestačí. Láska deformuje a zatemňuje zrak. Milujícím rodičům i milovaným dětem. Tak podpořme rodiče i školy v tom, aby těm malým fakanům nastavovaly hranice. Jednou ty děti totiž budou dospělými a budou řídit tuto zemi nebo kombajn. A mít vlastní děti. A snad je budou nejen milovat, ale i budou schopni ukazovat jim, nejen co se smí, ale i to, co se nesmí.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

TO č. 8/2024

MeToo se nám letos v létě posunulo do další fáze. Sexuálním obtěžováním má být i pouhý pohled, jak nám ukazuje kampaň „Zírání je obtěžování“, co se právě objevila v pražských ulicích a vozech MHD. I kdyby na tuhle blbost padla jediná koruna z mých daní, bylo by to příliš a já pevně doufám, že stát v tomhle letním blbnutí nemá své prsty. Stát tu není od toho, aby vychovával. Stát se má starat o bezpečí, o kvalitní soudnictví a zdravotnictví a aby lidé odcházeli v důstojných podmínkách.

Ale zpět k tomu obtěžování. Dávno už nejde o trestné činy – ty jsou totiž objektivně popsané v trestním zákoníku a pachatele může soud odsoudit jen tehdy, pokud se dopustil jednání v zákoně přesně uvedeném. Kampaň MeToo, jehož je dnešní kauza se vzdělávacími plakáty ve veřejné dopravě jenom pokračováním, staví moderní trestní právo úplně na hlavu: nejde totiž o to, co pachatel skutečně udělal. Jde o to, jak svět vidí ukňouraná žena.

Problémem dnešního (sexuálního) obtěžování je jeho subjektivita. Stačí, když vám něco vadí, a už je to slovníkem dneška obtěžování, už jste oběť, můžete pachatele ocejchovat a pak ho lynčovat, můžete se vybrečet v médiích, odhalovat veřejně svá traumata a vyžadovat pozornost, lítost, pomoc a ideálně i tučné finanční odškodnění. Dávno už nejde o to, co se kolem nás objektivně děje a kdo konkrétně za to může. Jde víc o to, jak ten zlý svět působí na přecitlivělé jedince.

Člověk by se mohl ironicky usmát: naši sousedé mají problém s hromadným znásilněním, a u nás se diskutuje o zírání do výstřihu. Myslím na rozpad Starého Říma a jiných dávno neexistujících civilizací a říkám si, proč neziskovky dotované z našich daní nepranýřují skutečné problémy, které obtěžují tisíce lidí mnohem citelněji. Třeba cyklisty na chodnících (což je mimochodem protiprávní čin, který by měla trestat policie) nebo hlasité telefonování.

Za mého dětství byl v každé tramvaji nápis: Uvolněte místa starším cestujícím. Praha je plná seniorů, kteří v tramvajích a v metru stojí dětem nad hlavami skloněnými k chytrým telefonům. Nevidí – neslyší stařečky, co nad nimi celou cestu vlají na tyči. Tihle mladí si nepřečtou žádný plakát a nedopadne k nim žádná kampaň. Ony ani ty zírací plakáty nikoho nepřeonačí – slouží jen k vyvolání zájmu a k rozčilování. Je letní okurková sezóna, olympiáda za námi a války jsou na míle daleko. Tak se nad touhle okurkou pojďme pousmát, zkritizovat ji a pak ji nechme být. Vyražme do města, do ulic, do tramvají a tam pojďme žít. Zírat, vejrat, seznamovat se, inspirovat, komunikovat, usmívat se, reagovat. Bavit se, milovat, počínat děti. S lidmi, se všemi možnými typy lidí. Bez lidí to nejde. Pojďme se starat o své blízké, nikoliv koukat jinam. S nadšením koukejme na to, co se nám libí, co nás zaujme, co nás baví. Nenechme se otravovat pitomými kampaněmi. Ty nejsou určeny pro nás. To je jen jejich píár. Pojďme prostě žít.

Normální člověk nakupuje u Vietnamce a v hospodě si připije se soudem, ať už ten soused má jakoukoli pleť, národnost či státní příslušnost. Hlavně když ten soused u stolu není pako.

Normální člověk nemá nic proti černochům, Arabům, Asiatům, hinduistům nebo muslimům, když k nim přijede do Egypta, do Číny nebo do Thajska na dovolenou nebo na služební cestu. Normálnímu člověku nevadí Zuzana Tvarůžková, Ray Koranteng ani Lurdes Gloria Manuel.

Když ale normální člověk a běžný Čech v roce 2015 sledoval ty proudy exotických cizích nájezdníků, jimž Německo otevřelo hranice, věděl, že to nedopadne dobře. Věděl, že přijdou ghetta a pouliční bitky, hromadná znásilnění, útoky noži a mačetami, pálení aut a střety kultur. Věděl, že jen mizivá část dospělých cizinců se naučí místní jazyk, přijme evropskou kulturu a poklidný způsob života, začlení se a začne pracovat. Tušil taky, že za těmi prvními mladíky dorazí jejich rodiny s mnoha dětmi a příbuznými a všechny ty miliony hladových krků budou státy živit z daní normálních místních občanů a pracujících.

Normální člověk také chápe, že do Belgie, do Německa nebo do Čech se nevejdou všechny ty miliardy lidí, kteří v roce 2015 žili jinde než v Evropě, měli se hůř než u nás, na jejichž území panuje nouze a lidská práva v našem pojetí k nim dosud nepronikla. Evropa prostě všechny zachránit nedokáže, jakkoliv jsou touhy těch cizinců z jiných kultur přirozené. Kdo odkudsi ze stepi či slumu by nechtěl žít v Českých Budějovicích, v Římě nebo na bavorském venkově? Kdo by nechtěl žít tam, kde to desítky generací domorodců vylepšily k dnešní podobě a dnešnímu blahobytu? Kdo by nechtěl žít v bezpečné zemi bez válek a s klesající kriminalitou?

V každém případě normální Čech vždycky věděl, že žádná evropská země nebude mít dost peněz, dost místa, dost odborníků, dost škol, dost učitelů, dost ubytoven, dost policistů ani dost psychologů, aby ten nápor zvládla. Normální člověk to všechno doma, za humny a v sousedství nechtěl. A tehdy, před těmi devíti lety, se běžný Čech začal bát. Začal se bát tím spíš, že vítači netrvali na tom, aby příchozí dodržovali evropskou kulturu a evropská pravidla. Ba právě naopak. Padali na zadek kvůli té jejich cizí nepřijatelné kultuře a měli plná hrdla slov o respektu a toleranci.

Normální člověk to všechno věděl v roce 2015 - a dnešek mu, bohužel, dává zapravdu. Politici, co to dopustili, byli buď pitomí, podplacení, zaslepení, pomýlení nebo vystrašení. Dnes by se měli kát, omluvit nebo spáchat rituální sebevraždu. A ti dnešní to musí zastavit.

Je třeba konat na dvou frontách a je třeba konat ihned.

Předně je třeba okamžitě zrušit štědré podpory a sociální dávky. Valná většina cizinců sem totiž přichází právě pro ně. Proto je třeba okamžitě změnit azylovou politiku a národní i evropskou legislativu. Pokud se evropské státy nespojí, nedohodnou a nebudou postupovat společně a jednotně, pak je třeba, aby Česká republika (a každá další země jednotlivě) vypověděla migrační pakty a podobně jako za doby kovidových restrikcí začala se chránit sama, jinak dopadne jako Francie nebo Velká Británie. Je třeba odejmout lidem bez státní příslušnosti podpory a sociální dávky. Malé Česko, ale ani Německo, Británie nebo Francie nedokáží uživit všechny hladové krky, co jich na planetě je.

A pak je třeba uzamknout hranice a před nájezdníky je hlídat stejně jako v roce 2020, když neměl proniknout přes hraniční čáru ani maličký covidový virus. Nepustit do země žádné davy ekonomických imigrantů. Jak víme, jde to - a umíme to. A pak taky netolerovat žádné násilí, žádný útok, žádné vyhrožování. Příchozí a cizince si vybírat individuálně, pečlivě a jednotlivě. Prověřovat, hledat vybrané profese a takové osobnosti, které si dobrodiní budou vážit, namísto aby si dávky a služby nárokovali. Je třeba zásadně upřednostnit našince před

cizími nevychovatelnými nájezdníky. A ano, i před jejich třeba nezletilými nebo nevinnými rodinami.

Možná už je příliš pozdě. Ale zkusit je to určitě třeba. Jinak nás proklejí naše děti a příští generace. Já jsem v každém případě připravena všechny změny podpořit. A doufám, že se ke mně další veřejní činitelé, poslanci a senátoři přidají. A že naše vláda bude všechny ty změny iniciovat.

1) Již za pár týdnů nás čekají senátní volby. Jak odhadujete, že se po nich změní rozložení sil v Senátu?

DK: Očekávám změnu k lepšímu, už vzhledem k posunu společenské atmosféry. Snad lidé budou méně volby do Senátu ignorovat, protože jinak Senát zůstane poslušným nástrojem vlády. Noví senátoři by mohli hlasovat více podle svého vlastního rozumu a nepodléhat výhradně jen pokynům politických stran a klubů.

2) Ústavní soud před časem uložil ministerstvu spravedlnosti, aby připravilo legislativní úpravu pro změnu pohlaví, tak aby nemuselo u žadatelů docházet k operativní změně. Umíte si jako advokátka vůbec představit, jak taková novela může vypadat a jaké bude mít praktické dopady nejen na žadatele samotné, ale především na společnost?

DK: Po dvou letech v Senátě vidím, že nemáme kvalitní legislativce, kteří by uměli napsat zákon dobře: stručně, jasně, jednoduše a srozumitelně. Zákony jsou ukecané a kazuistické, navíc se každého půl roku mění, protože se skoro vždy ukáže, že v praxi nefungují. Co se ale této problematiky týče, pak mým pevným postojem je, že operativní, ale i medikamentózní změnu pohlaví u mladých lidí do 25 let považuji za kriminální čin, který poškozuje zdraví lidí, kteří nejsou schopni posoudit následky svých mnohdy nahodilých nebo jen módních přání. Věřím, že podobně jako v některých zahraničních zemích se tento zdravý přístup dříve či později projeví i u nás. Také si myslím, že pohlaví měnit nelze. A že pokud budeme pohlaví měnit jen na papíře a úředně, pak měňme rovnou i třeba věk. Hned se najdou třicátníci, co se cítí na důchod. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci považuji za mimoústavní. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není "katalyzovat diskusi", jak si jeho členové osobují, ale zkoumat ústavnost.

3) Hodně diskutovaným tématem posledních týdnů je navyšování koncesionářských poplatků pro takzvaně veřejnoprávní média. Změny se mají dotknout nejen samotné výše poplatků, ale má se také významně rozšířit okruh těch, jichž se bude týkat povinnost poplatky hradit. Je to podle vás správná cesta?

DK: Předesílám, že žádné koncesionářské poplatky u nás nemáme. K vlastnění televize není třeba žádná koncese. Jde prostě o televizní poplatky, o televizní daň. Na Vaši otázku odpovídám, že Českou televizi nepotřebujeme, stejně jako nepotřebujeme (a ani nemáme) státní noviny nebo státní nakladatelství. Televize dnes už dávno není hlavní médium ovlivňující veřejné mínění. Ve srovnání s ostatními televizními stanicemi se ukazuje, jak je ČT drahá a molochovitá. Co zvládnou jiné televize za pár milionů, na to požaduje ČT miliardy, a ještě si vynucuje více peněz, včetně tak nehorázného způsobu, jakým je zpoplatnění vlastnictví „chytrého“ telefonu. Vskutku má občan, který ji nesleduje (což je například takřka každý mladý člověk) platit jen proto, aby ČT nakupovala kriminálky ze zahraničí nebo vyráběla estrády? K tomu „veřejnoprávní“ televizi přece nepotřebujeme. Tyhle produkty poskytují televize ostatní. Ostatně stačí se podívat na její dnešní televizní program. Když už někdo trvá na tom, aby stát zajišťoval vysílání pro děti, seniory, minority apod., pak nechť je rovnou navázána na státní rozpočet podobně jako NKÚ nebo Ústavního soud. Nebo ať se vypíše grant pro soukromé televize, které by takové pořady vyráběly a vysílaly na zakázku.

4) Korespondenční volba, od níž si stávající vládní koalice tolik slibuje, už je realitou. Kde jsou podle vás hlavní slabiny korespondenční volby a jaké dopady tato změna prakticky přinese? Vyplatí se nakonec stávajícím vládním stranám, že tuto záležitost tlačila na sílu za každou cenu?

DK: U korespondenční volby nepůjde nikdy garantovat tajnost a přímost. Je to příliš komplikovaná, riskantní a nákladná aktivita, kterou populisté protlačují jen proto, aby pár tisíc občanů žijících ze svého rozhodnutí v zahraničí nemuselo jet třeba 500 km do volební místnosti, ačkoliv český občan pracující v Praze do svého bydliště v Ostravě těch 500 km pojede a korespondenční volby nebude smět využít. Největší problém ale vidím v narušení důvěryhodnosti výsledků našich voleb. Od řady lidí slýchávám totiž tuto větu: Až bude schválena korespondenční volba, to k volbám přestanu chodit. Oni si to pak mohou zfalšovat, jak budou chtít. A ještě: změna pravidel soutěže se má dělat výhradně dohodou, konsenzem, ne na sílu, aby to jedněm pomohlo a druhé poškodilo. Ne uprostřed zápasu a poslaneckým návrhem.

5) Před časem jste v živém streamu na kanálu Xaver live prohlásila, že si v Senátu často připadáte jako osamocený voják v poli. Změnilo se za tu dobu něco, máte mezi ostatními senátory osobnosti, s nimiž se dá spolupracovat a vytvořit případně blokační menšinu?

DK: V Senátě je několik rozumných a odvážnějších lidí, u nichž hlasování probíhá podle věcného a hodnotového přístupu, nikoli dle stranických pokynů. Leccos se postupně mění, u jedné věci získám podporu tam, u jiné jinde. Ale pořád je to menšina, která proti stranickému přístupu nemá šanci. Věřím, že se to od podzimu změní zásadněji.

„O čem teď právě píšeš?“

„O západních hodnotách.“

„Máš na mysli evropské hodnoty?“

„Kdepak. O tom bys asi ani neměl mluvit nahlas. Do Evropy přece patří i kus Ruska. A na Rusko si dneska musíš dávat pozor.“

„Máš pravdu. Rusko radši nahlas vůbec nezmiňuj.“

„A moje téma je přece západní hodnoty. Tak sem netahej východ ani Evropu.“

„Aha. A ony jsou i nějaké východní hodnoty? A hodnoty severní a jižní? A kudy vlastně vede dělicí čára? Amerika taky patří na ten západ? A která Amerika? Jen ta severní? Vždyť ta má východní pobřeží? Je východní pobřeží východ nebo západ? A kde …?“

„…přestaň se tak pitomě ptát. Prostě budu psát o hodnotách naší západní civilizace.“

„Myslíš jako čemu věříme, podle čeho se orientujeme, o co usilujeme a z čeho vychází náš žebříček hodnot?“

„No přesně. To, co máme my, západní lidi, napříč všemi národy a národnostmi společné a jedinečné.“

„Ale když říkáš, že to máme všichni napříč národnostmi společné, tak to asi bude platit i pro lidi na východě, na severu a na jihu, nebo ne? Nebo chceš říct, že třeba v Chile nebo v Egyptě lidé usilují o jiné hodnoty než lidé u nás?“

„Tak jsem to ale nemyslel. My přece patříme k západu a naše hodnoty jsou naprosto jasně identifikovatelné. Nejenže jsou stanovené platným právem, ale naše západní společnost je přece na nejvyšším stupni vývoje a bez nutnosti násilného vymáhání ty západní hodnoty sama dodržuje.“

„A jaké hodnoty máš na mysli? Třeba jakože jinde lidé usilují o moc, o majetky a o vliv, zatímco u nás se o nic podobného nesnažíme a směřujeme k duchovnímu uspokojení?“

„Hele, nedělej si z toho legraci. Západní hodnoty jsou vážná věc. Vezmi si třeba svobodu slova. To je jednoznačně západní hodnota…“

„... kterou ale zásadně pokřivila politická korektnost a nutnost některým slovům se vyhýbat. A vůbec je dnes u nás výhodnější dávat si pozor na to, co říkáš, a před kým to říkáš, protože některé názory jsou nepřijatelné a vyhodí tě kvůli nim z práce.“

„No ale třeba respekt k druhému je jednoznačná hodnota, která plyne ze Všeobecné deklarace lidských práv, kterou přijalo OSN…“

„… jenomže členy OSN jsou třeba i Indonésie, Irák nebo Irán…“

„Ty mě pořád chytáš za slovo a nechceš mi rozumět.“

„To asi bude tím, že se mi nelíbí ten termín západní hodnoty. Prostě si myslím, že nic takového neexistuje…“

„…ale přece si vezmi třeba …. ten…. ehm…respekt…“

„A respektem myslíš to, že si vybrané menšiny vynucují výhody barevnými průvody, urážkami, nenávistí na sociálních sítích a tlakem na změny zákonů?“

„No ale přece bychom měli respektovat něčí barvu pleti nebo sexuální orientaci.“

„Já si hlavně myslím, že všichni lidé si jsou rovni bez ohledu na barvu pleti. A že sexuální orientace je soukromá věc každého člověka a není třeba ji používat jako beranidlo a z každého příslušníka menšiny dělat společenskou oběť.“

„Ale tak si vezmi třeba svobodu podnikání.“
„A proč si teda nemůžu otevřít bar pro dospělé, kde se bude kouřit?“

„Protože stát je přece odpovědný za zdravotní stav svých občanů. A někteří si chtějí ničit zdraví natolik, že jim v tom moudrý stát musí zabránit.“

„A tuhle péči o občany proti jejich vůli považuješ za západní hodnotu?“

„No tak to jsem si možná nevybral nejlepší příklad. Ale co třeba naše historické kořeny – řeckou filozofii, římské právo a křesťanskou kulturu.“

„Máš na mysli tu kulturu a ty kořeny, zvyky a tradice, které Istanbulská úmluva ukládá státům vypudit ze společnosti a přeučovat od mateřské školky? Máš na mysli klasické knihy, které se vyřazují z knihoven, aby progresivisty a přecitlivělé jedince nepobuřovaly? Máš na mysli sochy velikánů, které musejí zmizet z vysokých škol a z náměstí, protože levicoví aktivisté našli v jejich životopisech morální šrámy, které dnes údajně neobstojí?“

„Když jsi tak chytrý, tak mi tedy řekni, o čem bych měl psát. Jaké ty vidíš hodnoty západní společnosti a civilizace.“

„Tak předně si myslím, že jasnou hranici západu dnes obtížně stanovíme. Za druhé soudím, že i v našem civilizačním okruhu najdeme místa společensky, kulturně i ekonomicky velmi odlišná, která budou mít jen minimum společného.“

„No to jsem si mohl myslet, že mi nepomůžeš. Že dokážeš jen kritizovat, ale nic užitečného z tebe nevypadne.“

„Hele, ty jsi s tím pitomým tématem sám začal. Já na tvém místě bych hodnoty naší společnosti pojal docela jinak.“

„To by mě fakticky zajímalo jak.“

„Podle mě jsou největší hodnotou muž, žena, dítě, rodina a dobré vztahy. Muž, který je oporou pro ostatní. Který v nouzi pomůže silou a prací a svou ženu, dítě a rodinu brání před nebezpečím. Žena, která jediná umí rodit děti. A když je někdo jediný, kdo umí, tak je jeho povinností děti mít, aby společnost mohla pokračovat. Děti dají muži i ženě náplň, radost a smysl jejich žití. Když muž a žena zestárnou, mohou odejít, protože viděli své děti růst. A dobré rodinné a mezilidské vztahy činí obtížný život ve všech státech, dobách a staletích snesitelnější a radostnější. Na nich je třeba pracovat celý život.“

„To jsi mě tedy skutečně zaskočil. Ale možná že na tom tvém pohledu na hodnoty něco bude. Jenomže když to takhle napíšu, nesplním zadání. Protože muž, žena, dítě, rodina a dobré mezilidské vztahy jsou důležitou hodnotou ve všech dobách a ve všech společnostech. Pak to není nic výjimečného pro náš západní civilizační okruh.“

„Běž už do háje s tím svým západem. Jen se podívej, kam jste s těmi západními hodnotami a papírovými deklaracemi dneska došli. O žádných západních hodnotách radši nepiš, aby se ti poučení čtenáři nevysmáli. Ty hodnoty už jsou totiž jen na papíře. A státní mocí je vynutit nejde, protože většina lidí už je ani nechce.“

„A o co vlastně stojí většina lidí?“

„Vždyť jsem ti to právě teď jasně řekl. Většina lidí nechce rovnost ani svobodu. Většina lidí chce v klidu žít, něco málo mít a vědět, že kolem nich a poblíž jsou lidé, co je mají rádi. Muž, žena, dítě, rodina a dobré mezilidské vztahy.“

Sotva člověk dosáhne zralého věku, zjistí, že ho začínají kolegové, kamarádi a příbuzní opouštět. Skoro nemine měsíc, aby se nedověděl tu drásavou novinku – že je nás opět na světě o jednoho méně.

Posledního červencového dne otevřu papírovou poštu – podlouhlou stříbrnou obálku, jakou nedostáváte každý den. Pošta už i tak chodí málo, protože se vše potřebné dovídáme elektronicky. Nakonec zůstanou jen ty zprávy nejsmutnější – parte, smuteční oznámení, informace o posledním rozloučení. Takové ještě chodí poštou, klidně i několik dní. Takové by se mohli třeba i zpozdit, protože zprávy, které obsahují, jsou ty nejbolestnější. Obálka, kterou držím v ruce, oznamuje odchod přítele – advokátka, zkušebního komisaře, člena kárného senátu České advokátní komory JUDr. Radomila Macka.

Poprvé jsem se s ním setkala v roce 2004 na jednom ze závěrečných školení pro advokátní koncipienty. Radek tehdy přednášel civilní procesní problematiku a na jeho přednáškách bylo absolutní ticho. Chrlil totiž tolik poznatků, zkušeností, zážitků, rad i užitečné judikatury, že koncipienti si jen zapisovali a my starší jsme se snažili pochytit, co jsme sami ze své soudní praxe neznali. Brzy jsme se stali kamarády a zůstali ve styku až do poslední doby a Radkovy nemoci.

Radka bylo všude a vždycky plno. Nevzpomínám si, že by někdy měl špatnou náladu, že by mě někdy odbyl, když jsem po něm požadovala školení ještě v době, kdy jsem plánování a organizaci vzdělávacích akcí měla na starosti. Později jsme se pravidelně potkávali ve zkušební komisi, při zkouškách, na obědech, při společenských akcích. Pendloval mezi Prahou a Lanškrounem, nadšeně fotil a rekonstruoval rekreační objekt, který miloval a kam se často uchyloval. Debatovali jsme spolu o literatuře, o jeho i mých textech, o potomcích, o rodině, o advokacii, o tarifu, o šancích na úspěch ve sporu, o tom, zda se soudit, či radši nesoudit. Nadšeně se zajímal o svět kolem, o koncipienty, o život vůbec. Generální praxe mu umožnila široký rozhled, láska k lidem zase lidský přístup plný pochopení. Nechyběl na oslavách mých narozenin ani na autogramiádách mých knih.

Nikdy neodmítl žádost o pomoc, prosbu o rychlou konzultaci, nešetřil pohlazením, když bylo člověku ouzko. Dvacet let patřil do mého života.

Takoví lidé nemají odcházet. Takoví lidé nemají odcházet tak brzy.

Budeš mi chybět, Radku.

JUDr. Daniela Kovářová

 Advokátní deník 8. srpna 2024

Je Česká televize nezávislá? A nezávislá na kom? Na čem? Na státu být nemůže. Stát ji zřídil, stát jí zajištuje financování a stát jí dal úkoly, které je povinna plnit.

Měla by ale být nestranná a objektivní. A měřit všem stejně. Všem účastníkům politické soutěže. Pokud by tak činila, hodnotili by ji tito účastníci podobně. Občas by se jim nelíbila její kritika, občas by uznale pokývali. Jednou ti, jednou tamti. Ale pokud České televizi fandí pořád jen jedni, zatímco ti druzí si pořád jen stěžují, znamená to, že se sama stala účastníkem politické soutěže. Měla být rozhodčím, ale dává sama góly v dresu jednoho z týmů. Není nestranná. Naopak je vysoce stranická.

V debatě o České televizi, vyvolané protlačovanou novelou zákona a zvyšováním poplatků, se směšuje několik věcí, které si zaslouží oddělené uvažování, racionální argumentaci a pravdivé, nikoliv zmanipulované odpovědi.

První otázka zní, zda vůbec potřebujeme Českou televizi zřízenou státem, se státem kontrolovaným dozorem (je přece veřejnou službou), a zda na ni máme vydávat ročně osm (nebo nově i více) miliard korun. Já ji třeba k ničemu nepotřebuji, protože se nedívám na žádnou televizi, podobně jako to má i třeba většina mladých pod třicet let. Tuhle mi na síti někdo řekl, že v tom případě mám být potichu a do diskuse vůbec nezasahovat, protože se mě netýká. Jenomže to neměl pravdu (nemluvě o tom, že jako senátorka mám přece všechny projednávané zákony a výroční zprávy v popise práce). Především žiju ve společnosti, kterou Česká televize spoluutváří podle své vůle, ovlivňuje ji a modeluje. Nově má navíc Česká televize i bojovat s dezinformacemi. Takže byť se na ni ani v budoucnu dívat nemusím, bude i bez ohledu na to ovlivňovat všechny, co ji sledují, mé sousedy, spoluobčany, voliče. A konečně na Českou televizi musím povinně přispívat. I když jde o částku nevelkou, kdyby mi zůstala, mohla bych ji vydat za korálky, za zmrzlinu, za pivo, za knihu nebo za pár litrů benzínu.

Další otázka zní, zda Česká televize potřebuje ještě víc peněz, než má dnes, anebo zda by podobně jako občané, firmy, státní instituce a daňoví poplatníci neměla trochu šetřit. Po státních institucích a vlastně po každém dnes chceme optimalizaci, efektivitu, více práce za méně peněz. Každý se snaží ušetřit, vždyť přece máme obrovský deficit a nikdo nemůže mít všechno, nač si ukáže. Platí-li to pro stát, pro nemocnice či pro školy, proč by to nemělo platit i pro Českou televizi? Nemluví snad přesně o tom rozpočtová strategie naší země a konvergenční program ČR, kteréžto dokumenty jsme v Senátě nedávno schválili?

Třetí otázkou je, proč chceme měnit způsob výběru poplatků, když už existuje tolik let, a je tak zavedený, vyzkoušený a fungující. Dnes platí poplatek každý vlastník přístroje (nebo rodina či podnikatel), který ho měsíc může využívat. A pokud chceme výběr měnit, proč ze všech možných způsobů volíme ten nejpitomější, který navíc tolik lidí štve, že.

Pak je tu problém čtvrtý – ten s poplatníky. Bude-li za Českou televizi (a potažmo i za Český rozhlas) platit každý majitel chytrého telefonu, pak by platební povinnosti měli podléhat i cizinci žijící u nás a čeští občané žijící a pobývající v zahraničí – a ti obzvlášť, když jim za pár týdnů přiznáme právo volit v korespondenční volbě, aniž by se podíleli na nákladech hlasování. Nelze přece účelově jednu skupinu jednou zvýhodňovat, ale podruhé ji navíc osvobodit od penalizace, tj. placení televizní daně. A k tomu navrch si představte agendu vymáhání televizních poplatků. Všechny ty statisíce prvních a druhých upomínek, ty urgence,

obsílky, žaloby, zatěžování soudů kvůli částce 130 korun, exekutory a vymahače. Naprosto namístě je tedy otázka pátá, která zní: proč nenavázat rozpočet České televize rovnou a jednoduše na státní rozpočet. Odpadlo by všechno to vymáhání, lidé by přestali být naštvaní a přestali by se kvůli televizním poplatkům pořád hádat. Když už tu televizi stát hodně chce a požaduje po ní vysílání ve veřejném zájmu, že.

Jenomže když to řeknete nahlas, okamžitě vás zavalí kritikou a urážkami ti, co se zaklínají údajnou nezávislosti České televize. Tvrdí, že pak by chudinka televize prý musela na slovo poslouchat politiky, kteří by každoročně při schvalování rozpočtu ovlivňovali její nezávislost a vnucovali by jí svou vlastní vůli. Jenomže tenhle argument je pitomost velká jako věž. Na státní rozpočet je navázána řada na vládě nezávislých institucí, úřadů a kontrolních orgánů, jejichž činnost je z principu nezávislá – například Ústavní soud a všechny soudy vůbec, Nejvyšší kontrolní úřad nebo dokonce Úřad pro dohled nad financováním politických stran a hnutí. Kdo se zaklíná nestranností a nezávislostí v boji za televizní poplatky, ten vlastně tvrdí, že schvalováním rozpočtu stát politicky ovlivňuje obsah činnosti jednotlivých na vládě z principu nezávislých institucí.

Takže si přestaňme lhát do kapsy a vymýšlet si zástupné argumenty. Jenomže ono se lehce žije koaličním politikům, mají-li za zády parlamentní většinu. Logiku lze prostě ignorovat, argumenty mohu být libovolné, námitky opozice stačí ve Sněmovně prospat. Pak lze autokraticky protlačit úplně všechno. Takzvaně prohlasovat. Na sílu a bez ohledu na zdravý rozum. Stojí jim to za to? Podle všeho ano. Tím ale dávají najevo, že je to jejich televize a jejich rádio. Ovšem za peníze úplně všech.

Jsem nejen politička, ale zejména matka dvou dětí. A při každé další střelbě, při každém dalším zabíjení mě bolí srdce. Protože umírají děti jiných matek. Ve válkách umírají vždycky. Cožpak už těch mrtvých na všech stranách není dost? Umírají vojáci, ale i nevinní: v Jemenu, v Gaze, v Izraeli, na Ukrajině, v Libyi, v Arménii, v Sýrii, v Nigérii.

Je to naše chyba a naše odpovědnost. Mrtvé neomluví žádná msta a žádná odveta. Mrtví jsou jednou provždy mrtví a jejich smrt byla zbytečná. Žádná smrt k ničemu dobrému nepřispěje.

Nelze čekat, až jedna strana zvítězí a převálcuje tu druhou. Jen se podívejme, jak dlouho trvá válka na Ukrajině, jak dlouho trvá konflikt na Blízkém Východu. Máte pocit, že se bojující strany někam posunuly? Já ten pocit nemám. Války obvykle nekončívají totálními vítězstvími a bezpodmínečnou kapitulací, ale dohodami a příměřími, někdy vratkými, někdy stabilními. Například Ukrajina nemá šanci jednou provždy porazit Rusko, Izrael nemá šanci jednou provždy porazit Araby. Liberálové nemají šanci jednou provždy porazit republikány a ani u nás nezvítězí totálně a navždy liberální pětikoalice se svým eurooptimismem a Green Dealy nad konzervativci či nad dezoláty.

Zastavme války a zakažme si krvavou nenávist. Aspoň se o to dennodenně pokoušejme. Slibme to nahlas každému a všem a zejména sami sobě. Říkejme to nahlas svým oponentům i médiím. Říkejme to tak dlouho, až to od nás odkoukají ostatní. My, politici, musíme jít příkladem. To my totiž za tu nenávist a za ty mrtvé můžeme. Každý z nás, kdo smrtelně nenávidí svého názorového oponenta. Kdo čeká na každý jeho výrok, aby ho mohl poplivat, pošklebovat se mu a urážet ho. Každý, kdo někdy v minulost opovržlivě komentoval jiného, jehož názorem na svět nesouzněl. Každý, kdo chtěl jiného umlčet. Každý, komu se názory jiných nelíbily. Kdo jinými pro jejich názory opovrhoval. Každý takový má krev mrtvých na svých rukou. Každý, kdo jiného kvůli odlišnosti morálně nálepkoval, kdo chtěl jinému zacpat pusu nebo mu vzít možnost vyjádření. Každý člen každé strany a každý novinář, který strašil národ katastrofami, jež prý na zem dopadnou s nástupem Kalouska, Klause, Zemana, Babiše, Okamury, Topolánka, Paroubka, Turka či Konečné. Každý z vás může za ty mrtvé. Každý z vás nese díl odpovědnosti za urážky na sociálních sítích, každý z vás má máslo na hlavě a svým jednostranným pohledem přispěl k atentátům a k válkám - skutečným, slovním, virtuálním.

Zastavme války a ovládněme se. Zapuďme nenávist ke každému, kdo si nemyslí totéž co my. Přinuťme všechny bojující strany k příměří. Války se končí jednáním a bez jednání se míru nedosáhne. Přinuťme každého, aby složil zbraně a zasedl k jednacímu stolu. Jinak budou války pokračování donekonečna. Jinak budou každý den umírat děti jiných matek a otců.

Nenadávejme těm, co jsou odlišní a vyznávají jiné bohy, hodnoty a vize. Udělejme vše, ať skončí krveprolití. Jinak je krev všech těch obětí i krví na našich rukou.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

17. 7. 2024 Pravý prostor

Tak už je i sci-fi beletrie nebezpečná. Napsala jsem lehce vizionářskou povídku o blízké budoucnosti pro květnové číslo časopisu TO. Přečíst si ji můžete zde: https://blog.idnes.cz/danielakovarova/budoucnost-uz-zacala.Bg24070166

A ejhle. Jakási cenzorská soudružka z redakce iDnes Věra Žilková nepochopila, že jde o beletrii, a napsala mi:

Dobrý den,

Váš článek "Budoucnost už začala" jsme byli nuceni stáhnout z hlavní strany Blogu iDNES.cz pouze na Váš soukromý blog, protože odporuje Kodexu blogera:

"Bloger nesmí propagovat ani vyjadřovat rasovou, národnostní, náboženskou ani jinou nesnášenlivost vůči jednotlivcům či skupinám osob, obzvlášť pak vůči menšinám. Svými články nesmí vyvolávat nebo eskalovat nenávistné nálady. Bloger nesmí propagovat násilí a agresivitu, zejména jako prostředek řešení konfliktů."

Děkujeme za pochopení.

S pozdravem Věra Žilková

administrace blogu iDNES.cz

Vskutku vyvolávám nenávist? Beletrií? Inu, kultura vylučování, mazání a nenávistného nálepkování roztahuje své pracky stále dál. Co bude následovat?

Ach, ta lehkost nenávistného nálepkování | Deník TO (denik.to)

Českou televizi zřídil stát zřizovacím zákonem. Tímto zákonem stát vymezuje úkoly, na nichž stojí a padá samotná existence České televize, a zároveň ji vybavuje prostředky, aby tyto úkoly mohla plnit. Zpráva, kterou dnes projednáváme, je primárně o tom, jak se České televizi daří plnit úkoly uložené jí státem formou zřizovacího zákona a formou další mediální i jiné legislativy. Parlament ČR (Sněmovna a Senát) je jediným orgánem, který může kontrolovat, do jaké míry Česká televize své úkoly plní. Tuhle kontrolu nemůže dělat žádný exekutivní orgán.

Parlament je jediným orgánem, který zastupuje veřejnost, jež Českou televizi financuje. Parlament kontroluje, zda jsou strukturované zájmy české veřejnosti Českou televizí naplňovány podle zadání. Naše kontrolní role je tedy v tomto ohledu nezastupitelná. Nemáme žádnou jinou zákonnou možnost kontrolovat práci České televize, než je právě posuzovat výroční zprávu o její činnosti. Proto je nepřijatelné i jen uvažovat o tom, že by některý z výborů Senátu jen vzal zprávu na vědomí a plénum Senátu by se jí pak už vůbec nezabývalo.

České televizi stát přidělil majetek, kmitočtové dispozice a trvalý zdroj financování v podobě výnosů z televizních poplatků. Tyto prostředky je povinna Česká televize používat výlučně k plnění zákonem uložených úkolů. Mezi těmito úkoly - ať hledám, jak hledám - ale nenacházím, že má Česká televize konkurovat soukromým televizím, vysílat běžnou komerční produkci, konkurovat privátnímu sektoru na reklamním trhu a používat svůj rozpočet jako průtokový ohřívač, kterým část peněz jen prochází a dál se rozděluje různým zájmovým skupinám. Všechny tyto zbytné činnosti vykonává Česká televize ze své vlastní vůle nad rámec svěřených úkolů, a jsou to zároveň činnosti, které požírají největší podíl z rozpočtu České televize. Zatímco na vysílání pro menšiny, vysílání pro školy, pro děti, mládež, seniory, matky s dětmi, konzumenty vyšší kultury apod. zbývá jen okrajová část rozpočtu.

Česká televize ve svém hlavním vysílacím čase vysílá estrády, kriminálky, sport, lacinou zábavu, nakoupené zahraniční pořady a opakuje staré notoriety, zatímco pořady, které by měly být hlavní náplní její činnosti, si odbývá v okrajových vysílacích časech. Chcete příklad? Přečtu vám z dnešního programu: Magnum. Americký krimiseriál z roku 1980. Komisařka Florenc. Francouzský krimiseriál z roku 2016, opakování. Pečení na neděli. Angličanka. Seriál Velká Británie/USA z roku 2022. Velký Blondýn s černou botou. Francouzská komedie z roku 1972. Místo činu. Německý krimiseriál z roku 2020.

Česká televize zaměstnává podle zprávy 2999 zaměstnanců plus neznámý počet lidí prostřednictvím jiných forem pracovněprávních vztahů. Televize NOVA podle své výroční zprávy za rok 2022 zaměstnává 679 zaměstnanců. Televize Prima 316 zaměstnanců.

Charakter vysílání je ale u všech tří televizí stejný a náklady na výrobu komerčních pořadů by měly být srovnatelné. Ale znáte to možná vy všichni, za kterými občas přijde štáb některé televize. Pokud přijde na rozhovor štáb, na který si musí dotyčná televize vydělat, bývá dvoučlenný. Když přijde štáb z televize, kterou povinně financují naši občané, přijde se štábem několik pomocníků a s nimi možná i psycholog, masér, účetní, maskérka a svačinářka. Když to shrnu, Česká televize jen tak bokem, aby se neřeklo, dělá činnosti, které jí byly uloženy a pro které byla zřízena, zatímco hlavní náplní její reálné činnosti je produkce, která jí uložena nikdy nebyla.

Cožpak už neplatí, že veřejné instituce smějí jen to, co je jim výslovně dovoleno?

Nedá mi nezmínit se i o tom, co ve zprávě o činnosti nenajdeme. To jsou případy, kdy Česká televize porušila zákon, a byly jí uděleny sankce Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Aktuálně Česká televize čelí řízení za porušení zákona nedodržováním nestrannosti, vyváženosti a objektivity v předvolebních debatách před volbami do

Evropského parlamentu. Vskutku máte pocit, že Česká televize (jak jí nařizuje zákon) posiluje vzájemné porozumění a toleranci a podporuje soudržnost pluralitní společnosti?

Podle zákona o České televizi jsou hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů.

Vskutku máte všichni pocit, že Česká televize toto zákonné zadání plní? Že je objektivní? Nebo že se o to alespoň snaží? Že nám neříká, jak máme věci vidět a co si o nich máme myslet? Že nám nevnucuje jeden správný názor, jeden správný pohled na svět? Že nehodnotí a nenálepkuje věci, události, lidi a státy? Že vskutku podporuje pluralitu názorů, což je pro lidskou společnosti přirozené, typické a pochopitelné?

Tyto úvahy a analýzy na jejich základně postavené ve zprávě nejsou. Ale měly by být.

10. 7. 2024

Od okamžiku, kdy jsem opustila právnickou fakultu a začala se věnovat ochraně dětí, ze všech stran slyším, jak nám právě na dětech záleží. Děti jsou přece ti nejslabší, nejnevinnější, neohroženější, nejzranitelnější.

Jaká škoda, že ochrany dětí máme všichni a na všech úrovních plná ústa. Zaklínáme se nejlepším zájmem dítěte, ale dětem v zuřivých rozvodových sporech žádnou skutečnou pomoc neposkytneme. Srdce nám krvácí nad ženami - oběťmi domácího násilí, ale že nejpostiženějším bývá v patologické rodině právě dítě, zmiňujeme jen tak okrajově. Na politických platformách hlásáme, že akutně potřebujeme dětského ombudsmana – ale namísto skutečné pomoci dětem zřizujeme jen prázdnou schránku formálního nového státního úřadu.

Někteří z vás možná při povrchním čtení projednávaného návrhu zajásají, že konečně tento zákon pomůže dětem. Ale skutečnost je jiná. Poslední velká novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí platí od 1. ledna 2022. Tedy jen 1,5 roku, a už je na stole další velká novela. To jen ukazuje, jak si s ochranou dětí nevíme rady. Jaká škoda, že novela neobsahuje další palčivé otázky: profesionální pěstouny, profesionální kolizní opatrovníky.

Jako člověk z praxe vám mohu říct, co by děti zoufale potřebovaly: nikoliv nové paragrafy a nové novely, ani nové instituce či poradní sbory plné dětí. Potřebujeme vzdělané a dobře zaplacené odborníky, kteří nebudou z OSPODů utíkat někam jinam, kteří nebudou vyhoření, ale naopak motivovaní, kteří nebudou přetížení, ale naopak na každém rohu připraveni na zavolání. Na ně a pro ně potřebujeme více peněz a další spoustu peněz potřebujeme pro vyškolené právní zástupce a pro okamžitou terapeutickou pomoc. Ne za rok, až rozhodne Ústavní soud. Ne za půl roku, až rozhodne ten opatrovnický. Ne za 4 měsíce, že bude mít čas dětský psycholog nebo psychiatr. Potřebujeme finance pro zaplacení lidí a pro akutní a okamžitou pomoc.

Více peněz si nenatiskneme. Více peněz se nenarodí v bankomatech ani si ty elektronické cifry nevycucáme z prstu. Máme jenom jeden státní rozpočet, a i ten je vysoce zadlužený. Měli bychom si uvědomit priority.

A pak se musíme vážně ptát, nikoliv jen tak v klidu zvedat ruce a brát zprávy na vědomí. Musíme, protože to je náš základní úkol, naše odpovědnost občanům této země. Na co použijeme prostředky od občanů? Na co využijeme vybrané daně? To nejsou naše peníze, abychom je jen tak z plezíru vydávali na nějaké zbytečnosti. Abychom porcovali medvědy a podporovali třebas i hezké věci. Protože když podpoříme ty hezké, milé, třebas kulturní, cyklosteskové, dotační, nebudeme mít na děti.

Pan kolega Drahoš mě nedávno veřejným dopisem osočil, jak si vůbec mohu dovolit nahlas přemýšlet o tom, které státní instituce máme rušit. Bylo to až úsměvné, jak bojoval za svůj krajíc chleba, za svou Akademii věd. Připadá mu důležitější než děti? A vám ostatním připadá ta otázka nepřípadná? Kdo jiný, když vláda, když sněmovna takové porovnávání nedělá. Kdo jiný než my se má ptát, má diskutovat o tom, zda dát miliardy na pandury, na pomoc na Ukrajinu, na Digitální agenturu, na nové cesty, na novou školu, na hezčí estrádu v České televizi… nebo na naše ohrožené děti? To je naše hlavní úloha. Nikoliv pořádání koncertů ani zahraniční cesty. Naše úloha je porovnávání priorit. A protože nejsme bohatá země s obrovským přebytkem, nejsme Spojené arabské emiráty, je naší povinností porovnávat a dávat tam, kde je to pro stát absolutně nezbytné.

Jaká škoda, že to neděláme. Až mám dokonce pocit, že to mé kolegy ani příliš akutně nezajímá. Každý bojuje za svou Akademii věd, za svůj hřebčín, za své divadlo.

Inu, na všechno nemáme. Všechno nemůžeme mít. Je otázkou, zda máme nakupovat přenosy z EURA, když nemáme na pomoc ohroženým dětem. To nechť si zodpoví každý sám. Já bych dala víc peněz na ohrožené děti. Pan kolega Drahoš na Akademii věd.

Před chvílí jsme projednávali rozpočtovou strategii a konvergenční program. Jaká škoda, že jsme k tomuto bodu nevedli tak rozsáhlou

diskusi, jakou jsme věnovali zjemnění podmínek pro zubaře z Ukrajiny. Stačí si přece porovnat priority a zamyslet se nad tím, proč Česká republika porušuje, porušovala a má v plánu porušovat Maastrichtská kritéria.

Já bych i při sestavování rozpočtu myslela víc na to, čím se oháníme nejčastěji: na naše děti, na ty nejohroženější. Na ty, jichž je mimochodem stále méně. Možná čekáme, až problém nedostatku financí a vyškolených pracovníků vyřeší úplný zánik porodnosti. Jen se podívejte na všechny ty státní kampaně. Že je fajn mít děti, se z žádné kampaně nedovíte. Až se úplně rodit děti přestanou, nebudeme potřebovat sociálně-právní pomoc, ani odborníky, ani novely.

Ale budeme mít na filmy o bezdětných.

10. 7. 2024

Pročítám si zprávu a říkám si, že je učebnicovým příkladem, na kterém bychom mohli vysvětlit význam úsloví „pro stromy nevidět les“. Setkáváme se zde se strohým popisem mnoha desítek různých přijatých opatření, koncepčních dokumentů či návrhů. Ty jsou sice tematicky utříděny, ale tím jejich zpracování v podstatě končí. Chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne. Ve výsledku má celé toto pojednání pro vysvětlení a reflexi vývoje Unie v daném období jen omezený přínos. To je také vidět na nulovém zájmu senátorů o projednání tohoto bodu.

Pokud bychom se na minulý rok chtěli podívat tím jiným, zajímavějším, ba dokonce podstatným způsobem, pak bychom si měli všimnout několika momentů (a to tváří v tvář volebnímu výsledku nedávných voleb do Evropského parlamentu):

Rok 2023 znamenal velký skok v prosazování Green Dealu. Především byla definitivně přijata většina opatření z balíčku Fit for 55, a to včetně:

· nových emisních norem pro osobní automobily a dodávky, které mají přinést konec klasických spalovacích motorů;

· utužení systému obchodování s emisními povolenkami;

· uhlíkového cla;

· zostřené úpravy energetické účinnosti; nebo

· nově vystupňovaných požadavků na podporu energie z obnovitelných zdrojů.

Všechny zbývající návrhy z balíčku kromě návrhu reformy zdanění energie byly loni fakticky uzavřeny a formální přijetí doběhlo v prvních měsících tohoto roku.

Měli bychom si být vědomi toho, co tato a další greendealová opatření znamenají. Až si budou občané stěžovat na růst cen, měli by vědět, že za ně nemohou žádné války, ale právě tato euroopatření. Čeká nás zejména růst cen zboží i služeb, růst životních nákladů, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany,

zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci, ohrožení evropského automobilového průmyslu i osobní mobility občanů, zaostávání Evropy, snižování životní úrovně.

A co jsme proti schválení těchto škodlivých předpisů udělali my? Řadu těchto návrhů jsme možná kritizovali, netěšily nás, varovali jsme před přehnanými ambicemi, ale nakonec jsme neměli sílu vzdorovat. Maximálně jsme se v některých případech zdrželi hlasování.

Druhým stěžejním bodem je pro mě znovu se vynořující migrační krize a neschopnost Unie jí čelit. Pokud jde o ilegální migraci a počty žádostí o azyl, dostali jsme se v minulém roce k nejvyšším číslům od roku 2016.

Celý tzv. migrační pakt, který byl loni z velké části dojednán a letos na jaře finalizován, je jen souborem polovičatých opatření. Vévodí tomu ona (po tolik let v různých podobách diskutovaná) „povinná solidarita“, která znamená přerozdělování problémů, ne jejich řešení.

Nebezpečí migračního paktu popisují mnozí. Migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.

Neměli bychom také přehlédnout další zásadní moment minulého roku, a to byl tlak na dodatečné navýšení víceletého finančního rámce, tedy dlouhodobého rozpočtu EU. Toto navýšení bylo nakonec letos v únoru skutečně prosazeno.

Poprvé v historii si Unie nevystačila s přidělenými penězi. A to navzdory tomu, že tento rozpočet byl od počátku výrazně posílen nástrojem Next Generation EU, kterým jsme se společně zadlužili na několik desetiletí.

Jako velmi nebezpečné se jeví návrhy Evropského parlamentu z listopadu 2023 na změnu zakládacích smluv. Navržené změny zahrnují požadavky na další významné omezení jednomyslného hlasování v Radě, na další posílení pravomocí Unie, na další politizaci unijních institucí. To vše dohromady by znamenalo velký posun směrem k federalizaci Unie. Kdo pro takové změny hlasoval, ten chce

více Evropy. Jak ale ukázaly eurovolby, většina země více Evropy nechce.

V dnešní době tvrdě pociťujeme, že integrace se vylila z břehů a vytváří více problémů než užitku. Proto musíme silněji než kdy jindy tyto návrhy, které by znamenaly další prohlubování problémů, rozhodně odmítnout.

Když jsme projednávali loňské vydání této výroční zprávy, upozorňovala jsem na několik dlouhodobých trendů ve vývoji integrace, které by nás měly znepokojovat. Hovořila jsem především o bezhlavé, překotné expanzi EU v širokém spektru odvětví, o rozmachu ideologicky motivovaných opatření a o vzrůstajícím sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností.

Vývoj v roce 2023 ukazuje, že se nic nezměnilo, že všechny tyto trendy nadále pokračují.

Z mnoha příkladů nezřízené expanze či expanzivních choutek unijních institucí, můžeme uvést: Evropský akt o svobodě médií (který byl loni fakticky dojednán a letos přijat), snahy Bruselu stále více hovořit do vzdělávání a zdravotnictví nebo (až úsměvný) návrh na zavedení harmonizovaných pravidel pro chov psů a koček v chovných zařízeních, obchodech se zvířaty a útulcích.

Ze silně ideologických iniciativ, které byly loni formálně přijaty nebo fakticky uzavřeny, můžeme připomenout přistoupení Unie k Istanbulské úmluvě, přijetí směrnice o transparentnosti v odměňování nebo dojednání směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a směrnice o standardech pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení.

Pokud jde o nepřiměřené sebevědomí a nadřazené chování Bruselu, nadále je hlavním problémem vměšování se do vnitřních věcí členských států pod záminkou ochrany právního státu.

V souvislosti s loňskou zprávou jsem také kritizovala naši pasivitu, naše plutí s proudem a neexistenci sebevědomé, konzistentní, asertivní politiky vůči Bruselu. Letošní zpráva tyto nepříznivé závěry jen potvrzuje. Stačí se podívat už na její slovník: Naprosto nepřijatelné, škodlivé iniciativy nepojmenovává pravými jmény, ale označuje je jako

„velmi ambiciózní“. Novou polskou vládu pro její agilnost vůči Bruselu popisuje jako „proevropskou“. Často také při popisu a hodnocení jednotlivých iniciativ jen přebírá argumentaci Komise.

Vidíme také, že vrchol našeho odporu vůči oněm tzv. „velmi ambiciózním“ iniciativám spočívá v tom, že se tu a tam zdržíme hlasování.

Můj závěr je takový, že rok 2023 znamenal pokračování negativních trendů, a tedy pokračování sesuvu Unie po šikmé ploše dolů. Centralizace, ideologizace, bohorovnost unijních institucí a neschopnost efektivně řešit skutečné problémy jsou faktory, které vtahují integrační projekt do stále hlubší krize.

Za těchto okolností je obzvláště potřeba, abychom dokázali hájit naše zájmy. Dokud však nebudeme umět formulovat svoji pozici jasně a ostře, dokud nebudeme dělat rozruch, stavět se na zadní, vystupovat tvrdě a odhodlaně, pak svoje zájmy prosadíme těžko.

10. 7. 2024

Je sedm ráno, prvního června 2034. Čistím si zuby přesně podle pokynů Oceánského společenství (OS). Kdybych to nedělal, zruší mi bezplatnou preventivní prohlídku, jako to udělali mé matce. Jsem řádným občanem své země, ctím zákony a v levé sítnici poslušně sleduji vysílání Neobjektivnější České Multivize (NČMV).

Podle NČMV je dnešní barvou barva duhy. Vybrané skupiny souobčanů je třeba podporovat. Být členem takové skupiny je víc než být kýmkoliv jiným. Kdo je členem Klubu lepších, má nárok na vše. Smí žádat náš respekt, náš majetek i naše životy. Nadechnu se a vycházím do práce. Jsem bílý inteligentní heterosexuální muž. Jsem nejspodnější článek lidstva. Proto na rozdíl od většiny populace pracuju pro stát. Jsem státní soudce.

Je sedm třicet. Jdu městem pomalu, abych do nikoho nenarazil. Mrknutím oka bonifikuju vybrané obchody a instituce. Kdo nebonifikuje, jako by nebyl. Bioprodukty, regionální kancelář OS, antidiskriminační poradenské centrum. Hlavně ne výdejny legálních drog nebo pornocentra. Jdu s hlavou skloněnou, abych nikoho neprovokoval, na tváři neutrální výraz, aby se žádná z kolemjdoucích nemohla cítit dotčená. Bratr se nedávno ušklíbl, když mu moucha vletěla do úst. Rozkašlal se, proto se ženě, co ho míjela, za úšklebek hned neomluvil. Ochránci zvířat a rostlin mu napařili rok. Ochránci žen přidali další dva. Hájil se, že moucha mu do úst vletěla sama a té tlusté ženy si ani nevšiml. Špatná obhajoba.

Je sedm čtyřicet. Hledím pod nohy, abych nešlápl na žádného broučka, na dešťovku nebo na mravence. Soused šel s hlavou vztyčenou, a vstoupil do mraveniště. Musel jsem ho odsoudit k exemplárnímu trestu. Padesát hodin převýchovy a dva roky vracet velryby do oceánů. Objednávám si do kanceláře snídani. Mám chuť na vejce, ale měsíční maximum cholesterolu jsem už vyčerpal. Digistrážce zdravohodnot navrhuje zeleninový šejk a ovesnou kaši. Vybaví se mi dětství: slanina, párky, řízky, guláš. Nic z toho už není legální. Ještěže žádný digistrážce nedokáže číst myšlenky a skryté touhy - i když, kdoví...

Na sítnici mi vyskočí aktualizace nových zákonů. Daň z nádechu, výdech je zatím zdarma. Trestný je úsměv, zpěv, vtip a tanec. S přáteli se zatím dorozumíváme mrkáním. To je dosud povoleno, ale kdoví, co bude dál, a zda má člověk ještě přátele. OS zvýšilo odměny za udávání, za hlášení chyb, za sprostá slova, za vzdechy, za vrtění hlavou. Nová legislativa vás naučí naprostému sebeovládání.

Je za minutu osm. Vstupuji do budovy soudu, každým krokem monitoruju další aktualizace zákonů. Justiční stráž minulý týden nahradili roboti, jejich skenery evidují každý knoflík v kapse, každý nelegálně vyměněný kredit, každičkou podpultovou žvýkačku. Dávno už nepotřebujeme bezpečnostní rámy. Stejně se nepřetržitě skenuje, nahrává a archivuje úplně vše.

Je osm patnáct. Přes duhový oblek si přehazuji soudcovský talár. Robot ke mně přivádí prvního obžalovaného. OS mladíka žaluje, protože si doma pod dekou četl České pohádky od Karla Jaromíra Erbena, a pak o nich dětem vykládal ve škole. Mladík vinu nepopírá, důkazy ho totiž usvědčují. Zakázanou knihu našli u něj doma, záznam z výuky si rychlopřehrávám na sítnici. Zkouknu komentáře na veřejných komunikačních sítích. Takové nehorázné příběhy! Tak závadové, s tak mylným výkladem světa. S tak toxickým dopadem na mládež. Ještěže se mezi dětmi našly ty uvědomělé, které závadné jednání ihned oznámili. Přemýšlím, jak mám s pachatelem naložit. A jak bych naložil s udavači, kdybych se mohl rozhodovat svobodně.

Je devět hodin. Žalobce pouští na obrazovku dobrozdání znalce. Zlatovláska degradující osobnost na krásnou tvář, dlouhé zlaté vlasy a štíhlou postavu. Jiřík zneužívající otrocké práce

zvířat. Otesánek vysmívající se lidem s nestandardní postavou. Čert a cikán, jasný příklad diskriminace. Drak dvanáctihlavý – výzva k násilí na bezbranných zvířatech... Kdyby obžalovaný souhlasil s darováním majetku statečnému haličskému lidu a všech svých orgánů potřebným hned po své smrti, třeba by stačilo jen vyhnanství do kuchyně Oceánského soudu pro lidská práva.

Velkoplošná obrazovka promítá komentáře z komunikačních sítí. Žádají přísné potrestání jedince, který zásadním způsobem porušil současné paradigma. Mladík se omlouvá a slibuje, že přijme jakýkoliv trest. Takhle jsem si progresivní souzení nepředstavoval. Doufal jsem, že budu soudit násilí, podvody a jiné zlé činy. Že nebudu trestat svobodu slova nebo normální každodenní život.

Svůj verdikt ale nestačím vypustit z úst. Do kanceláře napochoduje robotická stráž, odebere mi talár a vyvádí mě z kanceláře ven. Na sítnici mě nová aktualizace informuje, že s okamžitou platností roboti nahrazují lidské soudce. Ti budou soudit rychle, efektivně, bez nákladů a bez pochybností. Lidský faktor způsobuje chyby, omyly a nepřesnosti. Lidský soudce je pln účasti, pochopení, odpuštění a víry v nápravu. Jinak tu novou společnost nevybudujeme, uzavírá aktualizace a další přípis mě informuje o novém pracovním umístění a o výši kreditů směnných i sociálních.

Stojím na ulici. NČMV popisuje, že soudní robot uznal mladíka vinným a jeho lítost posoudil jako neupřímnou. Komentáře na sítích výrok nadšeně oslavují. Další novelizace nechává volbu trestu zcela na veřejnosti. Jaké štěstí, že OS dosud nepovolilo trest smrti, říkám si, když sleduji všelidové hlasování. Za pár minut je rozhodnuto, demokraticky bez možnosti odvolání. Mladík je odsouzen k povinnému podání žádosti o euthanasii. Pryč s protispolečenskými živly, provolávají nadšené davy tam někde za obrazovkami...

….Probouzí mě budík. Jsem soudce. Píše se rok 2024. Ulehčeně si sedám na posteli. Jaké štěstí, že to byl jenom sen.

Tedy zatím …

1. Jak hodnotíte současnou podobu přijatého zákona o svazku stejnopohlavních manželů a práva, která jim dává ohledně osvojení dítěte?

DK: Jde sice o politický kompromis, ale nedomyšlený a právně nerealizovatelný. Vzbuzuje obrovské množství nejasností a přinese velké problémy v praxi. Je to podivný kočkopes, k němuž se v Senátě nevedla žádná debata, protože se plénum Senátu většinově rozhodlo se tímto tiskem vůbec nezabývat. To vše považuji za špatné a hlasovala proti nekonání diskuse. O sporných věcech se diskutovat má, nikoliv se debatě vyhýbat. Věnujeme se v Senátu tolika okrajovým technikáliím a u takto zásadního tématu si debatu nesmíme dovolit?

2. Novela, jejíž jste spoluautorkou, hodlá zakázat párům stejného pohlaví osvojit dítě počaté umělým oplodněním nebo se stát pěstouny. Proč toto téma považujete za důležité?

DK: Nejde jen o homosexuální páry. Jde prostě o to, že nikdo si nesmí objednat dítě na zakázku a za peníze. Dítě není zboží. Mateřství nelze degradovat na úroveň reprodukce v nějaké množírně. Velkým tématem, které na tuto problematiku navazuje, je náhradní mateřství. Tuto diskuse vedeme a povedeme. A ani této debatě se nelze vyhýbat navzdory tomu, že technicky lze zákroky asistované reprodukce provádět.

3. Starokatolická církev v České republice od příštího roku umožní církevní uzavírání stejnopohlavních partnerství, což je státní platnou formou církevního obřadu. Jak toto aktivní angažování katolické instituce do tématu LGBT vnímáte?

DK: Starokatolická církev má s katolickou církví společného asi tolik společného jako demokracie s lidovou demokracií. Jde o okrajové společenství s nepatrným množstvím členů. I když si pamatuji, že biskup této církve býval v mládí rockovým textařem. Skutečná katolická církev stále považuje sodomii za vážný hřích – a to je dobře. Aktivisté za práva všech možných menšin vyvíjejí nenávistný tlak na všechny, kdo s progresivistickými změnami nesouhlasí. Útočí, urážejí, dehonestují. Nedivím se, že mnozí nevydrží tomuto tlaku odolávat. Náklady na obhajobu vlastního názoru jsou čím dál větší. Proto to opticky vypadá, že tato témata mají stále větší podporu ve společnosti. Ale nemají. Naopak většinu lidí ten tlak obtěžuje.

4. Podle průzkumu z roku 2024 žije v Česku 7 procent osob s jinou než heterosexuální orientací, z toho tři procenta se identifikují jako bisexuální. Je právní emancipace této menšiny spíše požadavkem pro zapadnutí České republiky do celosvětové liberální party?

DK: Budou-li se různé sexuální bizarnosti více podporovat a propagovat, pokud možno za veřejné peníze, a budou-li stále vehementněji strkány každému pod nos coby projev opravdové modernosti a pokrokovosti, budeme moci tento podíl u mládeže klidně navýšit na hodnoty před padesát procent. Mám o takových průzkumech vážné pochybnosti, zejména jde-li o mladé lidi. Vidíme totiž, že mnohdy jde o módnost nebo o experimentování. Zejména případy s negativními a nevratnými důsledky umělého zastavení puberty a tranzice svědčí o vzrůstající módě a sociální nákazou mezi mladou generací. Jestliže nám Úmluva o právech dítěte ukládá mít na zřeteli nejlepší zájem dítěte, nesmíme tomuto módními šílenství podléhat, a naopak musíme zabránit mladým lidem v sebepoškozování až do věku, než budou úplně dospělí a budou schopni plně posoudit následky svého chování a rozhodnutí.

5. V rozhovoru s Trikolorou jste zmiňovala, že za „manželstvím pro všechny“ může následovat kompletní zrušení manželství. Mohla byste přiblížit důvody, které Vás k tomu vedou?

DK: Bojovníci za to, aby stát udělil stejná privilegia, která z velmi rozumných důvodů poskytuje instituci manželství, i jiným formám svazků, často šermují obratem „právo na…“ To je čistá manipulace. Na privilegium neexistuje žádné právo a absence privilegia není žádnou diskriminací. Pokud někomu tak strašně vadí, že manželé mají od státu různé výhody (ale také povinnosti), pak by měl spíše logicky požadovat zrušení manželství coby státní instituce. Svazky a partnerství všeho druhu by pak nebyly formalizovány vůbec (jako tomu je dnes u statisíců nesezdaných párů) nebo by si je dotyční upravili sami podle platného občanského práva, čemuž nic ani dnes nebrání. Byla by to taková „odluka státu od manželství“. Zájemci o společenský statut svého vztahu by klidně mohli pořádat různé oddávací rituály na půdě různých dobrovolných organizací a společenství. Mně by se to nelíbilo, já jsem pro to, aby stát manželství nadále podporoval a aby od manželů vyžadoval plnění uložených povinností, například pořizování si dětí, na čemž stojí všechny společnosti. Ale ona „odluka“ by pořád byla čistší než bezdůvodné rozšiřování státních privilegií i na svazky, na jejichž garanci stát nemá žádný formulovaný zájem.

Rozhovor pro neČT 24

https://42tcen.com/entry/manzelstvi-pro-vsechny-je-kockopes-senatorka-vysvetlila-proc-osvojeni-deti-by-melo-byt-omezeno

4. 7. 2024

Před nedávnem jsem se dvěma kolegy advokáty a dvěma soudci zkoušela advokátní koncipienty a během dvou zkušebních dnů jsme dvě třetiny adeptů vyhodili. Celých těch čtrnáct dní, které od té doby uplynuly, přemýšlím, jak je to možné, co to způsobilo a kdo za to může.

Nemohlo to být přísností naší komise – všech pět zkušebních komisařů bylo vlídných a laskavých, otázky byly praktické a nikdo z nás se nesnažil nachytat adepty na špeky či přílišné odbornosti, což osobně potvrdili i dva školitelé, kteří se na své svěřence přišli podívat a celé zkoušce přihlíželi. Nikdo z nás nebazíroval na znalosti čísel zákonů, paragrafů, ani právních definic. Většina členů komise jsou dlouholetí zkušební komisaři, pokládáme stále stejnou sadu přibližně stovky otázek, které povětšinou začínají slovy: Představte si, že za vámi přijde klient a chce po vás… Anebo: V přehledu vaší praxe jsem si přečetla, že jste řešil… můžete mi popsat, o co šlo a jak jste postupoval?

Tak proč, proboha, tentokrát zkoušku dvě třetiny adeptů neudělaly? Zkouším koncipienty od roku 2002, a tak mám srovnání, které bohužel pro ty mladší nevyznívá nijak příznivě ani přívětivě. Poslední desetiletí sleduji klesající úroveň znalostí, schopnosti se vyjadřovat, šikovnosti reagovat na praktické otázky a obecné povědomosti o českém právním řádu. Ach, jak ráda bych si s adeptem u zkoušky povídala i o něčem nadstavbovém, o principech, o záměrech, o tvorbě legislativy. Povětšinou jsem ale ráda, když adept jednou větou osvědčí, že aspoň trochu ví, na co se ho ptám. A to zkouším předpisy o advokacii – tedy etiku, vztah ke klientovi a základní principy advokátní práce. Takové základy by měl mít advokátní koncipient přece v malíčku, protože dennodenně po dva roky žije právě tím a se svým školitelem si své postoje neustále ověřuje. Nedělá-li to, pak je to i jeho chyba.

Jistě, práva je čím dál více, stejně jako právních odvětví a povinných i doporučených norem, které koncipient musí znát, aby z advokátní zkoušky uspěl. Jenže ono jde podle všeho o projev trendu poněkud obecnějšího. Pokles znalostí hlásí pedagogové z právnických fakult, ale také třeba z medicíny a z lékařských atestací. Těch několik procent výjimečných studentů se v každé třídě objevuje stále. I my jsme jednoho skvělého adepta odměnili vysvědčením „prospěl výtečně“, ale většina či průměr je k mé obrovské lítosti stále slabší. A bude hůř. Základní školy hlásí rostoucí skupinu dětí, které nejsou schopny porozumět psanému textu. Co si počneme, až takové děti dospějí až k nám?

Před několika lety zavedla ČAK psané testy. Jak je možné, že naprostá většina koncipientů složí písemný test „na výbornou“, ba dokonce před časovým limitem, ale při ústní zkoušce z praktické aplikace práva pohoří? Co děláme při jejich přípravě špatně? Hlavou se mi honí desítky otázek: Mohou za to jejich rodiče? Nebo oni sami – jsou na sebe méně tvrdí? Nemají ambice být výborní a uspět? Je to tím, že obecný trend ve společnosti je vyžadovat méně? Je dnes fakultní učivo mírnější? Jsou na ně profesoři méně tvrdí? Jsou koncipienti v advokátních kancelářích příliš specializovaní? Mají vůbec nějaké studijní volno nezbytné k závěrečné přípravě na advokátní zkoušku? Tlačí na ně jejich školitelé, aby na sobě intenzivně pracovali? Proč vlastně školitelé své koncipienty až na dvě výjimky nedoprovázeli ke zkoušce? Proč je nezajímalo, jak jsou vyškolení, jak jsou šikovní, zda vůbec mají šanci v tvrdé advokátní konkurenci a ve vysoce zátěžovém prostředí před soudy v advokacii uspět?

Možná je dnešní neúspěch advokátních koncipientů celospolečenský rys: zvolnili jsme. Jsme méně nároční i na své děti a mládež obecně. Umetáme jim všechny cestičky a zoufale se snažíme, aby nezažily stres, konkurenční boj, prohru, aby si nemusely sáhnout až na hranice svých sil. Přestali jsme známkovat, což možná pomohlo těm nejslabším, jimž jsme pozvedli sebevědomí. Přecházíme od ústních zkoušek k písemným testům, čímž netestujeme jejich psychickou odolnost ani komunikační dovednosti. A písemné testy se dají mnohem lehčeji našprtat jako u zkoušky z autoškoly. A když většina u zkoušky neuspěje, máme tendenci snižovat laťku, aby ten negativní výsledek nebyl tak křiklavý. Tak u mě tedy, moderní progresivisté, s tímto tlakem neuspějete. Život totiž ani dnes není žádné peříčko. Advokacie je těžká profese s obrovskou psychickou zátěží, jež vyžaduje odolného ducha, spoustu vědomostí a značnou praxi. Je třeba se celý život učit, odříkat si, pracovat na sobě, popohánět se a zlepšovat se. Bez těchto vlastností neuspějete ani v životě, natož v advokacii.

A to mluvíme „jen“ o advokacii. O oboru, v němž jde „jen“ o mnoho peněz, o otázky cti či o osobní svobodu nebo žalář. Ráda bych věděla, jak se popasuje medicína s poklesem znalostí a dovedností mediků a s jejich neochotou pracovat víc než jen osm hodin denně. V medicíně a v mnoha dalších oborech jde totiž o zdraví a o životy. Proto ani naše komise nemohla přivřít všechny oči a všechny ty slabé a ještě slabší koncipienty prostě a jednoduše „nechat projít“. Ale jako společnost, jako stav, jako vzdělavatelé jsme určitě něco zanedbali. Tak bychom v tom neměli pokračovat při hodnocení.

Advokátní deník 20. června 2024

Ještě štěstí, že je tu máme! Statečné pirátstvo, co všem ukazuje jediné správné liberálně progresivní fungování světa. Chrání nás i před zraňující diskusí a před toxickými názory, protože přípustné mají být jen názory jednotné, pochvalné a nadšeně oslavující. A zejména ty jejich, pirátské!

V Poslanecké sněmovně 13. června 2024 moderovala pirátka Richterová seminář se zvučným názvem Proč potřebujeme dětského ombudsmana? Trestuhodně jsem nepochopila situaci, když jsem tázací větu v pozvánce vzala jako výzvu k diskusi. Chtěla jsem říct, že potřebujeme nadšené odborníky, víc školení a psychologické podpory pro děti i pro všechny, kdož s nimi pracují. Měla jsem v plánu navrhnout zastoupení týraných a ohrožených dětí rodinnými advokáty, leč po zdrcující soudružské kritice teď už zcela jasně vidím, že podobné myšlenky jsou zraňující, toxické a na sněmovní půdě velmi nebezpečné. A že právě a jedině úplně nový úřad konečně zařídí, že naše společnost dopřeje dětem sluchu a vyjádření, všechna ohrožená dítka zachrání a zamezí všem stávajícím pochybením a nedokonalostem. Dnes už jsem namouduši zcela přesvědčena (tedy musím být), že jediným správným řešením je více úřadů a více byrokracie.

Ach, přiznávám se, že jsem se dopustila neomluvitelného pochybení, z něhož mě pirátka po zásluze vyvedla – jak taky jinak než přísně, jasně a nekompromisně. Sněmovní prostředí přece není místem pro diskusi, a už vůbec ne pro nějakou polemiku či snad dokonce i politiku. Sněmovna je podle pirátstva místem vyčleněným pro nadšené ovace a vyjadřování souhlasných názorů, pro sebechválu a pochlebování. Takové projevy je třeba nechat zaznít – ty pochvalné pochopitelně celé a bez přerušení. Sluší se přece osobně pochválit každého, kdo si při vytváření další zbytečné instituce přihřál vlastní polívčičku anebo pokukuje po nové a hezky teple vyfutrované židli pro sebe nebo pro pirátské kolegy. Konečně nás taky pochválí, až vyjedeme do inspirujícího západního zahraničí. Až zřídíme dětského ombudsmana, třeba se za humny zapomene, že jsme odmítli ratifikovat úmluvu z Istanbulu.

Správně mě tedy moderující pirátka po každé větě přerušovala, hbitě mi vypnula mikrofon a posléze mi odebrala slovo, neboť jsem jako jediná černá ovce mezi všemi se záměrem zřídit nový úřad nesouhlasila, trvala jsem na využívání již platného práva a zcela nadbytečně se pídila po tom, z čeho tu další zbytečnost zaplatíme. Pirátka naopak správně a popirátsku odsekla, že není na místě ptát se po financích ani zpochybňovat, na čem se přece dohodli všichni předkladatelé. Zdroje tu jsou (nebo se prostě najít musí!) Proč vyslovovat pochybnosti? Proč trvat na dodržování práva? Nač nahlas říkat, že žádný nový zákon nevyloučí lidské chyby, excesy a hraniční jednotlivosti? Ach, jak jsem byla naivní, neznalá a hloupá. Teď už to vím, mám za sebou další lekci praktické politiky. O otázky tu přece nikdy nešlo. Ani o věcné výhrady, ba dokonce ani zadlužená státní kasa nerozhoduje. O obsah návrhu přece nejde. Jde o to vypadat dobře. Máme ty nejlepší úmysly, takže cokoli navrhujeme, musí být přijato hned a bez zbytečných debat. A s tím souvisí i potřeba společnost chránit před jednotlivci, co mají pochybovačný názor. Pryč s neznabohy, co naše návrhy zpochybňují a jednotu nebezpečně nahlodávají. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Pak je třeba mu nejlépe ani nedat slovo.

Ještěže tu to svěží pirátstvo máme.

Pirátstvo jako náš vzor.

I když pro mě spíš vzdor.

Psáno pro deník TO

Zdroj:  Pirátstvo jako náš vzor | Deník TO (denik.to)

Může být členem českého Ústavního soudu člověk, který našeho spojence v NATO a v Evropské unii označuje za tyranii? Jiří Přibáň v článku publikovaném v Advokátním deníku dne 14. prosince 2021 uvedl: „Jestliže něco po těch dvou letech víme o politických dopadech covidu, tak je to zjištění, že demokratické země s vládou práva se neproměnily na tyranie, zatímco země, ve kterých se vládlo autoritářsky již před covidem, se staly ještě autoritářštější, jako například Maďarsko.“

Když 7. května 2024 rozhodl Ústavní soud o zrušení podmínky chirurgického zákroku pro změnu pohlaví, objevila se v jeho odůvodnění tato citace: „Úlohou Ústavního soudu je mj. „katalyzovat“ demokratickou diskusi v situacích, kdy dosud neproběhla nebo kdy je dlouhodobě dysfunkční.“

Takovou roli ale Ústavní soud nemá a nesmí mít. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.

A právě proto by se Jiří Přibáň neměl stát ústavním soudcem. Progresivistů, kteří chtějí lidu České republiky, politikům, občanům této země říkat, co si máme myslet, jak máme žít, co je dobro a co je zlo, už máme na Ústavním soudě přece dost.

Jiří Přibáň je politizující aktivista.

Už léta v roli mediálního miláčka zpoza kopců kdykoli ochotně poplive každého kritika bruselské unifikace, centralizace, progresivismu a zeleného třeštění a kdejakého kritika vůbec. Nemůže být rozhodčím ve hře, které se po celé roky účastní jako hráč jednoho klubu, v jeho komentářích je po celá léta vidět, jak vždy kope za jednu stranu.

Na rozdíl od minulých adeptů, o jejichž vhodnosti jsme zde rozhodovali, Jiří Přibáň není a nikdy nebude nestranný. Naprosto potvrzuje snahu učinit Ústavní soud názorově a ideově jednobarevný. V debatách o ústavnosti některých ústavních činitelů se opakovaně kriticky ke konkrétním ústavním činitelům vyslovoval, a to velmi osobně a zapáleně. Vždy se stavěl na jednu stranu, a to na stranu aktivistického progresivismu a sociálního inženýrství, ale nikdy

neargumentoval věcně ani s použitím konkrétních ústavních odkazů či judikátů. Vždy jen vyslovoval své odsudky, přání, preference a priority.

Nechápe Ústavu ani nezbytnost zdrženlivosti ústavních soudců.

Chcete další příklady? V roce 2009 se postavil na stranu rebelujících státních zástupců proti ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi, v jehož pravomoci bylo vedoucí státní zástupce odvolat. V červnu 2013 nařkl prezidenta Václava Klause, že porušil Ústavu a jeho chování označil jako ústavní puč. V prosince 2022 řekl o tehdy úřadujícím prezidentovi, že nikdo neničí ústavní pořádek tak jako Miloš Zeman. Téhož roku urážel prezidenta Miloše Zemana kvůli výběru oceněných státním vyznamenáním. V roce 2023 srovnával Petra Pavla s Andrejem Babišem a kriticky spekuloval o tom, jak by neúspěšný prezidentský adept vykonával mandát.

Být soudcem vůbec, najmě soudcem ústavním je pro mě zásadně otázka charakteru. Co si pomyslet o charakteru Jiřího Přibáně? V roce 2019 halasně rezignoval na své členství v čestné radě absolventů UK kvůli donátorské smlouvě s firmou Home Credit poté, co proti partnerství rozjela kampaň česká levice kvůli vztahům s Čínou. U své domovské univerzity v Cardiffu už tak zásadový nebyl, ačkoliv tuto univerzitu štědře dotuje třetí největší čínská IT společnost. V témže roce vystoupil ostře proti adeptu na ústavního soudce Aleši Gerlochovi mnohem víc kvůli tomu, kdo ho navrhuje, než aby ho osobně znal.

Jiří Přibáň je výsostně osobní. Někoho prostě rád má, a jiného nemá. A přitom tu nežije a osobní zkušenosti nemá. Ze vzdálenosti více než tisícovky kilometrů vnímá Česko pod vlivem vybraných médií.

Je to angažovaný politický glosátor a komentátor. Ano, má za sebou stovky článků, spoustu knih a komentářů politického dění a ve většině komentářů se staví jednoznačně na jednu stranu. Není a neumí být nestranický. Naopak. Vždy straní jedné straně. Chybí mu pokora a zdrženlivost.

Proto nemůže být ústavním soudcem. Proto jím nejenže nemá, ale nesmí být.

Já pro něj v žádném případě hlasovat nebudu. A vám, vážení kolegové, velmi naléhavě doporučuji totéž.

A mé NE nebylo nikdy v minulosti a proti žádnému adeptovi takto ostré.

19. 6. 2024

Ó, jak to mají mladí lidé při prvním sestěhování jednoduché. Patchworkové domácnosti jsou mnohem složitější.

Těžší je to přitom pro toho, kdo se přestěhuje.

„Je to odteď i tvoje domácnost,“ řekne ten druhý, milující partner. A určitě to myslí upřímně. Ale slova nejsou tak důležitá jako zvyky.

Každá domácnost má po letech dané uspořádáni. Jak a kde se zavírají dveře. Jak a kde se čím svítí. Kolik vody se leje do konvice. Jak se ukládají věci do myčky. Jak se používá zubní pasta. Kde stojí mýdlo a kde toaletní papír.

Jak se zásobuje lednička a spíže. Co kam patří. Jak velké zásoby se nakupují. Jak se s tím vším doma hospodaří. Do jakého hrnku se naléva čaj a do jaké sklenice nikdy nepatří voda. Kdy se zapalují svíčky.

Jak a kdy se otevírají a zavírají okna, kdy se zatahují a roztahují závěsy. Jak a kam se skládá prádlo. Na které straně postele se spí, jak se usíná a jak se probouzí. Co se žehlí a co se nežehlí. Co se dělá na jaře, co v létě, co na podzim a co v zimě. Co se dělá vždycky před spaním a co po probuzení. Co se nikdy nedělá při snídani. Jak a kdy se vynáší koš. Co se a jak vaří, co se snídá, kdy se jí, co se kdy nejí. Jídla, co se nikdy nekupují. Co se smí vyhodit a kdy. Co se vždycky musí dojít. Co se nikdy nejí a nepije.

Co se kdy nosí a kdy se mění sezónní oblečení. Jak se zalévají kytky. Jak a co se jak často uklízí. Kam se dává došlá pošta. Kam a jak se zařazují věci. Kdy a kde se provozuje sex. Kdy se chodí do postele. Kam patří boty, papuče, klobouky, bundy. Kdo má co v domácnosti na starosti. Kdo dělá tohle a kdo tohle nikdy nedělá.

Tisíce pravidel, jak se co má, tedy musí dělat. Podvědomé, do masa vzrostlé věci, kroky, zásady, rituály, pravdy a pravidla.

Nikdo si to předem neuvědomuje. Nikdo nečeká, jak je to složité. Tisíce pravidel, která se rodila léta a dnes už jsou z nich železobetonové zvyky. Rodinné rituály.

Život není fér ani spravedlivý. Kdo v domácnosti bydlí léta, nechápe nově příchozího. Očekává plnění všech těch nepsaných zvyků, někdy rozumných, ale povětšinou jen ritualizovaných. A někdy naprosto bláznivých a ulítlých. Takhle se to prostě dělalo vždycky.

Trvá na nich. Vynucuje je. Poučuje. Komanduje. Tohle se bude dělat takto.

Ten, který přichází, to má mnohem složitější. Má dobrou vůli, miluje přece, ale nechce se rozplynout. Nechce jen poslouchat. Nechce s novým partnerem změnit své zvyky, svá pravidla, své rituály. Nebo je aspoň nechce měnit všechny. Všechny rituály té nové domácnosti si ani nedokáže všechny zapamatovat. Není přece ve škole ani v práci. Jde mu z toho hlava kolem. Nenapadlo ho, jak je to soužití s novým dospělým partnerem těžké. Jak se musí hlídat, jak musí své chování kontrolovat. Uvědomuje si to vůbec jeho partner?

A taky chce zůstat sám sebou. Ten příchozí, co se přistěhuje, to má mnohem těžší. 

Co by se měli partneři patchworkové domácnosti říct, vyjasnit, spolu přečíst? 

Modlitba nového příchozího do patchworkové domácnosti 

Prosím, přemýšlej o tom.

Je to pro mě velmi těžké. Jsem plna pochopení a účasti. A odmlouvám jen výjimečně. Ale nedokážu se naučit všechno.

Nedokážu si všechna ta pravidla ani zapamatovat. A někdy vlastně zoufale nechci. Chci aspoň trochu i v nové domácnosti žít po svém. Jinak budu utíkat, abych si chvilkami mohla dělat věci, jak je mám naučené já.

Kdyby ses přestěhoval ty ke mně, bylo by to přesně naopak. Ale je to tak, jak to je, a přizpůsobovat se musím já. Zuřím z toho a v duchu ječím.

Prosím, přemýšlej o tom. Mysli na to, jak to mám složité. Nenuť mě do svých zvyků, není-li to pro náš společný život absolutně nevyhnutelné. Mysli někdy na to, že já to něco desítky let dělám jinak.

Prosím, nech mě přinést do společné domácnosti své rituály, své zvyky, své podivnosti.

Jinak to nebude i má domácnost.

Jinak tam budu pořád jenom hostem. Hostem, který si dává pantofle přesně tam, kam mu ukážeš.

Děkuji.

Miluji tě.

Tvá patchworková žena.

Rodinné listy č. 4/2024