Jsem normální Daniela

To si myslím

Když jde o smrt, vše je povoleno

Když jde o smrt, vše je povoleno. Jde-li o život, urážejí vás a upírají i shromažďovací právo. Hnutí pro život pomáhá maminkám, které neplánovaně otěhotní. A přece je kdejaký pomlouvač může urážet, lhát a tvrdit o nich, že jsou to tmáři ze středověku, kteří chtějí zakázat potraty. Takto lživě činí dokonce i europoslankyně Markéta Gregorová, jíž nadšeně tleská pirátská poslankyně Klára Kocmanová. Praha prý minulou sobotu byla feministická, hrdě vyřvávají poblázněné mediálně známé feministky, pyšné na vraždy svých nenarozených dětí. Jó, když jde o smrt, to se každému odpustí všechno. Hlavně zabíjet nevinné životy. Kdo chce zabíjet, ten se zaklíná lidskými právy na potraty, na odchod ze života a na smrt. Hlavně aby bylo dost cest, co nosí smrt. Jim projde kdejaká lež, kdejaká pomluva, kdejaká manipulace. Kde jsou všichni ti Hlídači státu a Foltýnové, když je jich skutečně potřeba? Proč mlčí, když pravdy dostávají na frak?

Právo na smrt, právo zabíjet, právo na bezpodmínečné zacházení s vlastním tělem jde tak daleko, že minulou sobotu ta vražedná kombinace zastavila i Policii České republiky, ačkoliv právě jejím úkolem je chránit životy, zdraví, bezpečnost a pořádek ve společnosti, a hlavně prosazovat zákonnost, chránit práva a svobody osob, preventivně působit proti trestné a jiné protiprávní činnosti a potírat ji a usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti. No, jaksi se zdá, že důvěru veřejnosti si touto nečinností příliš nezískala. Ba právě naopak. Možná, že dokonce odněkud shůry měla pokyn nezasahovat. Vždyť i ministr vnitra se tváří spokojeně, že Policie jen vlídně pozorovala ten brutální zásah do základních shromažďovacích demokratických práv, násilné znemožnění práva na řádně ohlášenou demonstraci. Hlavně že těm agresorům nemusela zkřivit na jejich barevných hlavách ani vlas. Smrt je totiž zřejmě třeba chránit. Jenomže kdo potom ochrání život? Řekněte, kdo jiný než právě Hnutí pro život?

A přitom existuje platné právo, které je postavené na ochraně života, nikoli na ochraně smrti. Podle Listiny základních práv a svobod je lidský život, jeden každičký, hoden ochrany již před narozením. Je to logické - protože v životě jde vždycky víc o život než o smrt. Proto existuje celé zdravotnictví, proto zachraňujeme sebevrahy na mostech a pipláme miminka předčasně narozená. Aby se nezabíjelo. Slušný člověk se za potrat spíš stydí, protože chápe, jde o řešení krajní a výjimečné. Ale někdo namísto daru života a jeho uctívání radši zabíjí – miminka v ženských lůnech, myšlenky, s nimiž nesouhlasí, národy, které nenávidí. Jenomže nenávist zaslepuje a její nositel pak propadne bludu, že má právo úplně na všechno.

Silou zablokovat pokojně jdoucí a modlící se procesí, umlčet toho, kdo nesouhlasí, pomluvit nevinné, a ještě se u toho předvádět a chlubit se tím. Koho to v sobotu policie chránila a před kým?

3. 5. 2025

Trvalý odkaz na článek

Co mají rodiče naučit své děti

Někdo si pořizuje dítě jako doplněk. Jiný pro své rozptýlení, další pro udržení partnerského vztahu, a jiný třeba jen proto, že už má sportovní auto a psa, tak teď ještě to dítě.

Jenomže rodičovství tu není pro soukromé libosti rodiče, ale má nenahraditelný význam pro společnost (aby ta udržela svou kontinuitu). Roli základu existence civilizace může ale plnit jen tehdy, budou-li rodiče učit své děti, jak obstát v našem složitém světě a jak co nejlépe přispět k jeho plnosti smyslu. A tak není ani tak moc podstatné, jak drahé botičky děťátko nosí, jak vybrané jídlo baští ani na kolika zahraničních dovolených vlezlo do moře, kolika řečmi se domluví nebo kolik různých kroužků vystřídá. A už vůbec tu rodiče nejsou od toho, aby dětem koupili, co jim na očích uvidí, aby své potomky zahrnovali dárky a dopřávali jim well-being či aby ve školách bojovali za odstranění známek, soutěžení a domácích úloh. Takový boj je totiž přesně proti zájmům dětí. Protože jejich celý dospělý život přece bude plný známkování, soutěžení a domácích a jiných úloh.

Úkoly pro rodiče nestanoví zákon nijak zvlášť podrobně – občanský zákoník jen praví, že rodiče mají být svým dětem příkladem. Knihy o mateřství, otcovství a rodičovství obvykle neříkají, oč má rodič usilovat, ale jak má vařit sunar, zavinovat dítě a co potřebuje nakoupit do šestinedělí. Vychovala jsem dvě děti, má hlava je plná šedivých vlasů, a než vyjde další číslo tohoto časopisu, nejspíš už budu babičkou. Tak můžu aspoň za sebe vyjmenovat, co mají rodiče naučit své děti.

1.      Že nejsou na světě sami a že se musí naučit se o věci dělit s ostatními, spolupracovat s nimi a táhnout za jeden provaz, respektovat názory jiných a chápat, že jiní lidé mají jiné životy, jinou zkušenost, jiné zájmy a jiné priority.

2.      Že existují hranice, za které se nemá šlapat, jinak následuje trest/ponaučení/bolest/škoda. Že ty hranice určují nejprve rodiče a ostatní dospělí, později škola, společenské okolí, pak stát a posléze, v dospělosti, člověk sám sobě. Protože kdo se nenaučí respektovat hranice, ten si nedokáže uložit úkol a ani se nepřiměje ho dokončit.

3.      Že život mi nedá vše, na co si ukážu. Že se musím poprat o to, co chci, že nic není zadarmo, ale že někdy ani při vynaložení všech sil se nemusí úspěch dostavit. A dítě, později dospělý, to musí pochopit, smířit se s tím, zpracovat to a jít dál. Protože neúspěchy jsou součástí života a bez nich se nedá zrát, růst, žít a pracovat.

4.      Že je dobré si říct o pomoc a nechtít všechno přemoci sám, neboť na některé úkoly jeden nestačí. Protože kolem nás žijí lidé, kteří jsou povětšinou dobří, prosbu o pomoc neodmítnou a pomoc na oplátku opětují. A že navzdory tomu všemu je člověk na světě nakonec vlastně sám a musí svou samotu zvládnout.

5.      Že je dobré mít něco na práci a něčím se zabývat, o něco se starat, o něco usilovat, pozorovat, jak to roste a plodí, aby měl radost z hotové věci a z dobře vykonané práce, což mu dá smysl života a všeho konání. A že je čas aktivit a práce, a čas odpočinku, a že není radno obojí zaměňovat, jinak duše nebo tělo trpí.

6.      Že je nutné někoho milovat, na někoho se těšit, někomu se svěřovat a s někým sdílet radosti a štěstí, ale i bolesti, trampoty a nepohody, protože sdělená radost je radostí dvojnásobnou, zatímco sdělená bolest bolestí poloviční. A že je fajn mít rád i sebe a čas od času se odměňovat tím, co člověku dělá dobře.

7.      Že je třeba přemýšlet o vlastních činech a zpytovat svědomí, zda ty činy byly dobré, zda někomu neublížily, a pokud ano, je nezbytné to napravit, aby měl člověk klidné spaní a nebudili ho kostlivci ve skříni a černé svědomí. A že i nejhorší hříchy je možné odčinit, největším nepřátelům je možno odpustit a s největšími odpůrci je možno se smířit.

8.      Že se nemá lhát (i když každý lžeme aspoň osmkrát denně), že se nesmí krást a že každá věc někomu patří a že je nemorální věci brát jiným. A že je vůbec spousta věcí, které jsou nesprávné a nemají se dělat ani potmě, protože očerňují duši, a že ublížit lze slovem i pohledem. A že výčitky svědomí a špatné pocity jsou velmi užitečné, protože ukazují, že jsme sešli z té správné cesty.

Možná byste přidali vlastní doporučení. Podobně jako Robert Fulgum, který se všechno důležité naučil už v mateřské škole: Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří... Když někomu ublížíš, řekni promiň. A taky že láska je silnější než smrt a smích je jediným lékem na zármutek. Ale já si myslím, že tohle všechno je třeba se naučit už v rodině. Protože rodina je základem, z něhož jsme každý vyšli a do kterého se znovu a pokaždé jako do hnízda vracíme. A tenhle úkol mají na bedrech právě rodiče, protože to za ně nikdo neudělá. A kdo si myslí, že se to dá nějak okecat nebo ulehčit, tomu se to nakonec na vlastních dětech vymstí.

Časopis TO 5/25


Trvalý odkaz na článek

Vystoupení v Senátě k senátnímu tisku č. 84 - novele zákona o zbraních a střelivech

Nepodpořím zákaz tlumičů z důvodů, které přehledně vysvětlila kolegyně Vladimíra Ludková. Je to populistický nesmysl, který ničemu nepomůže, jen přidá další zákaz.
Je krásné zákonem stanovit informační povinnost pro lékaře, ale k jejímu praktickému provedení jsem velmi skeptická. Loni na podzim jsem po schůzi pléna Senátu zkolabovala, a když mě ošetřovala lékařka na pohotovosti, musela jsem jí vyjmenovat všechny léky, diagnózy a ošetření, protože zdravotní registry nejsou propojené a ona neviděla do žádných mých přecházejících lékařských záznamů.
Chceme od zákonů nemožné - chceme, aby další regulace zvýšila bezpečnost a vyloučila, že osamělý šílenec někomu ublíží. Ale žádným zákonem, žádnou regulací bezpečnost nezvýšíme. Tu naopak zvýšíme finanční a systémovou podporou bezpečnostních složek, abychom měli dostatečný počet dobře placených policistů, státních zástupců, soudců. Včerejšího dne si právě zde právě na to stěžovala nejvyšší státní zástupkyně.
Nepodporujme věci zbytné, ale věci podstatné. Pak bude v naší zemi bezpečněji.
A k takovým vnitřní bezpečnost země určitě patří.
30. dubna 2025


Trvalý odkaz na článek

Na válku vždy doplatí nevinní

Každé válečné násilí je krutý a nelítostným neštěstím dopadajícím na nevinné oběti. Lidské dějiny jsou takových hrůz a utrpení plné.
Proč se bojuje? Kvůli velmocenským zájmům, osobním ambicím, bezohledným nárokům nebo části jen křížícím se záměrům státních mašinérií jsou tyto konflikty tragickou kaňkou na vývoji lidské civilizace.
Jeden typ těchto bolestných neštěstí ale ční nad všemi ostatními. A to je násilí, ba dokonce likvidační byznys uplatňovaný vůči skupině lidí s některými vnějšími společnými znaky, jako je náboženství, jazyk, příslušnost ke kultuře nebo k etniku.
Tak tomu bylo ve své nejodpornější podobě i za 2. světové války v případě vyvražďování Židů.
Nemylme se, žádná doba a žádná na první pohled civilizovaná a kulturní společnost není imunní vůči nákaze kolektivní nenávistí. Jsou mezi námi i dnes lidé, kteří sami sebe považuji za něco víc, než jsou ostatní, a v přesvědčení své vlastní výlučnosti potřebují pohrdat některou vymezenou skupinou lidí. Pohrdat, nenávidět ji, povyšovat se na ni, útočit na ni, ostrakizovat ji, pěstovat předsudky.
Pamatujme, že nenávist vůči jiným nikoho z nás lepším neudělá.
To jsem řekla 27.4.2025 na Starém židovském hřbitově v Plzni na tryzně k uctění památky svých blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech.

27. 4. 2025

Trvalý odkaz na článek

O mé senátní práci, náhradním mateřství a poplatcích na veřejnoprávní média

Trvalý odkaz na článek

Šetřit? Ano, ale někde jinde!

Furt víc a víc zdaňujeme poplatníky, a stejně to nestačí. Zadlužujeme se, ale všem je to úplně jedno. Nikomu nevadí, že hospodaření státního rozpočtu na konci března skončilo deficitem ve výši 91,2 miliardy korun. Klidně se budeme zadlužovat dál. Šetřit totiž nechce vůbec nikdo. Tedy chce, ale někde, kde to nezabolí, kde to nebude chybět, kde to nikomu nebude vadit. Tedy nikde.

Skoro každý zákon, který k nám do Senátu přijde ze Sněmovny, si z daní českého poplatníka ukousne další kousek. Že by naopak nějaký ministr šetřil, rušil zbytečné agendy a nenutné státní instituce, o takovém smělém činu se našinci může jenom zdát. A tak vláda naprosto zbytečně zavádí do škol zásady finanční gramotnosti a povýšeně poučuje zadlužené nešťastníky, když sama svým chováním ukazuje, že nejlépe se dnes žije na dluh.

Skoro vždy k tomu při každé příležitosti vystupuju a snažím se zabránit dalším výdajům ze státního rozpočtu a z vybraných daní. Bohužel bývám osamocena a jen výjimečně se ke mně přidá pár podobně smýšlejících odvážlivců. Z cizího se totiž rozděluje velmi snadno. Jakmile namítnu obavu z dalšího zadlužování, dostane se mi velikého udivení, jaká jsem to nestoudná bytost, když nepřeju jednou té, jednou jiné zájmové slupině další kus „dobra“.

Ono je to totiž jednoduché: když se nedává z vlastní kapsy, ale z peněz vybraných od občanů, to se to lehce rozděluje, to se to dělá štědrého. A tak bez uzardění zřizujeme nové státní úřady(Digitální informační agenturu s ročním rozpočtem 2,9 milionů, Národní sportovní agenturu s rozpočtem 7,9 milionů nebo dětského ombudsmana s rozpočtem radši vůbec v důvodové zprávě neuváděným).

Šetřit nechce v politice vůbec nikdo, nejspíš i proto, že když zvedne politik ruce pro další „dobro“, jež se ho vůbec netýká, zvednou ostatní příště na oplátku ruce pro jiné „dobro“, kterési dříve či později pro své ovečky, zájmové skupiny či oblíbené oblasti bude nárokovat zase on.

O výdajích se prostě v politice vůbec nediskutuje. Pravidelně se ministrů naší vlády, předkladatelů zákonů i svých kolegů v Senátě ptám, kde na další výdaje chtějí vzít. Odpovědí se ovšem obvykle nedočkám. Nedávno na mé pochybnosti o tom, zda jsme schopni všechna ta „dobra“ rozpočtově unést, kolega senátor odvětil, že požádáme o další úvěr, což prý se českého občana vůbec nedotkne.

Jak mám pak svým voličům vysvětlovat, že parlamentem projde kdejaká konina, když ani mí kolegové nerozumí jednoduché logice rodinného hospodářství a staré dobré židovské zásadě, že utratit nemůžu peníze, které nemám? Na koniny je ostatně náš Parlament vysazený, jak se ukázalo nedávno, kdy se Senát skoro jako jediný muž bil za záchranu hřebčína Napajedla. Uložil totiž vládě svým usnesením, aby jednala se soukromým vlastníkem, objekt od něho odkoupila a obnovila v něm komerční chov koňů za peníze vybrané od poplatníků, kteří se nemohou bránit (hlasování zde).

Ukazuje se, že kdejaká „dobra“ jsou svatá a nesmí se ani diskutovat, pochybovat, ani klást otázky, kdeže na všechna ta „dobra“ má náš stát vzít. To pak člověk vypadá jako asociální nepřející nelida. Naprosto tabu témata jsou všechna zvířata, všechno zbrojení, všechen sport a všechna kultura. Na tahle „dobra“ se peníze musí najít vždy, jak mi na posledním zasedání pléna nadšeně jako malé holčičce vysvětlovala služebně nejstarší senátorka. Tak to prostě v politice chodí. Podobně tak se ministr kultury tuhle ani nenamáhal odpovědět mi na otázku, jakou lepší službu či přidanou hodnotu dostane český daňový poplatník za tu skoro miliardu, která se vybere na poplatcích za činnost Českého rozhlasu a České televize.

Vrcholem pokrytectví je pak členství naší suchozemské země ve skoro tisícovce rozličných mezinárodních institucí a organizací, na jejichž členské příspěvky vydává daňový poplatník ročně 4 a půl miliardy korun. Posledním bodem našeho posledního jednání byla ratifikace jakési změny Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství, která si klade za cíl celosvětovou ochranu velryb. Odvážila jsem se navrhnout doprovodné usnesení, kterým by Senát vládě doporučil alespoň zvážení dalšího setrvávání v této pro české daňové poplatníky poněkud zbytné organizaci. Víte, jak dopadlo hlasování? Z 60 přítomných senátorů tuto něžnou pobídku k prověření akutní potřebnosti českého členství podpořilo jen 17 mých ctěných kolegů, kterým je třeba se sklonit za statečnost (hlasování můžete najít zde). Dalších 25 kolegů se nejspíš studem radši zdrželo hlasování, zato 17 kolegů rovnou hlasovalo NE. Žádné prověřování ať tě, vládo, ani nenapadne!

Naivně stále věřím, že česká vláda, poslanci, senátoři a všichni čeští politici mají na zřeteli zájmy svých občanů, voličů a daňových poplatníků. Naivně jsem si také myslela, že naším úkolem je neustále sledovat efektivní vynakládání prostředků, které přece nejsou naše vlastní nebo ničí, ale stát je vybral od daňových poplatníků a s péčí řádného hospodáře má každou korunu výdajů uvážlivě vynakládat na to nejakutnější, co stát zajišťovat má a musí. Šetření se vždy něčeho a někoho dotkne. Ale vždy je něco za něco. Podporou jednoho bude chybět jinde. Především v poplatníkově peněžence.

Inu, i nezávislá senátorka se neustále učí. Ptám se za vás poplatníky a za vás dostávám v Senátu ze všech stran naloženo, protože se po mých otázkách ukazuje, že výdaje na různá „dobra“ se prostě najdou peníze vždycky. I kdybychom měli naši zemi zadlužit na celé generace, i kdybychom inflací ukusovali ze všech úspor. Ale já se na výdaje a na zdroje budu ptát vždycky. I když nyní už vím, že jsou tabu témata, o nichž se prý nediskutuje. A ty, občane, se neptej a plať.

Psáno pro Deník TO
13. 4. 2025

Trvalý odkaz na článek

Mé vystoupení k ST č. 67 - novela zákona o Českém rozhlasu a České televizi.

Zaráží mě lehkost, s jakou tady jednáme o cizích penězích.
Zaráží mě povýšenost, s jakou vylučujeme byť i jen úvahy o jiných cestách. Politika je diskuse. Kdo uráží oponenta, ten není demokrat.
Podívejme se na sledovanost :
Stav 2023 stanice ČT 29,88 procent
Prima 27,56
Nova 27,04
Na televizi se dívá ani ne třetina obyvatel. Ostatní sleduji/dělají něco jiného.

Slyším, že potřebujeme veřejnoprávní média zejména v krizových chvílích. Při povodních, epidemiích apod. Takže potřebujeme krizový kanál. Souhlasím. Ale nepotřebujeme estrády ani detektivní seriály. Ty najdeme i jinde.

Lidé přece zvažují, zda si objednají službu, která meziročně zdraží o 180 korun. Je to malá částka, ale takových drobných výdajů má domácnost mnoho a není to tak, že je lidem úplně jedno, když nějaká služba zdraží o třináct procent. Mnoho lidí si takovou službu kvůli stovkovému zdražení už neobjedná. Je to přirozená racionální úvaha. 180 korun není nula, není to věc, o které se nepřemýšlí. Přemýšlí. Co mi za ty peníze dají? Stojí mi to za to?

To zvýšení bude stát poplatníky skoro miliardu. Když někde ve veřejných rozpočtech dojde k miliardové škodě, taky máme mávnout rukou, že to je jen stovka na jednoho obyvatele?

Lidé tuto úvahu udělat u poplatků nemohu. Mají je povinné. Pak jsme ale povinni takovou úvahu udělat za ně, a ne se pošklebovat, je to je nicotná částka.

Takže pane ministře: co daňový poplatník za tu miliardu dostane? Obávám se, že nic. Proto budu hlasovat proti.

9. 4. 2025

Trvalý odkaz na článek

Rodiče a děti

Vývojová psychologie studuje změny chování člověka v závislosti na jeho věku od narození až do smrti. Ukazuje, že vývoj každého člověka je proces, v němž jedna vývojová fáze následuje za druhou, přičemž pořadí fází nelze měnit ani přeskakovat. Ovšemže každý jednotlivec přechází z jedné fáze do druhé trochu jinak. Někdo rychle, jiný pomaleji. Proces vývoje je individuálně specifický a ovlivňují ho geny, prostředí, výchova, vlastní individualita jedince. A někdy může nastat i regres, tedy návrat do dřívější vývojové fáze. Některé fáze jsou rychlejší a překotnější, jiné klidnější. Je však zapotřebí, aby se jedinec v příslušné fázi svého vývoje setkal s příslušným podnětem. Podnět je nezbytný k vytvoření schopnosti. Pokud se podnět nedostaví, schopnost nemá šanci se rozvinout. Totéž nastává ve fyzické, psychické i sociální oblasti. 

Každá etapa lidského vývoje má svůj vývojový cíl, jímž je postupný rozvoj psychických vlastností a procesů od méně dokonalého k dokonalejšímu. A když cíle není dosaženo, může se rozvinout porucha osobnosti nebo psychická porucha. Zjednodušeně řečeno - vývojové fáze člověka jsou dětství, dospívání, dospělost a stáří. A mě dnes v tomto zamyšlení bude zajímat dětství. 

V dětství se toho malý člověk musí spoustu naučit, a není přitom jedno, kdy ho co učíme. Na rozdíl od hadů, koček a většiny zvířat dítě potřebuje pomoc rodičů a nejbližšího okolí. To ale znamená, že právě rodiče mají obrovskou historickou úlohu – naučit svého potomka v příslušném období přesně to, co mu umožní co nejlepší rozvoj. Pokud rodina a okolí selže a v příslušném období nezafunguje, malý člověk už zpoždění takřka jistě nedožene a bude v nějakém ohledu nedostatečný, nedospělý, neschopný samostatného života. Život sám je složitý a svět se stále mění. Kdo se správně nevyvine, ten v něm nebude schopen fungovat. 

Malý člověk se do dvou let učí smyslové a pohybové činnosti. Do čtyř let je jeho myšlení vázáno na reálné předměty a paměť se rozvíjí bez obecnosti. Do sedmi let vnímá a učí se názornému myšlení. Až kolem 12. rohu začínají být jeho myšlenkové operace logické bez návaznosti na viděnou věc, ale stále jen ve vazbě na konkrétní realitu. Plnohodnotné logické myšlení se vyvíjí po 12. roku věku, k osamocenému rozhodování i chování dochází v dospělosti. A až dospělý jedinec je schopen pojmout abstraktní svět a zvládne sebereflexi vlastního chování. Ví, co udělal, a dokáže cítit vinu a odpovědnost. Proto je plně odpovědný za své skutky až po 18. roku věku. 

Celé dějiny lidstva rodiče, vychovatelé i společnost tyto zákonitosti chápali, respektovali a realizovali, i když o nich teoreticky nic nevěděli. Až v posledních desetiletích se cosi změnilo. Největším úkolem rodičů, co svět světem stojí, bylo vést dítě, učit je, motivovat a nastavovat mu hranice. Během dětství a dospívání děti dříve zažívaly různé ústrky a nespravedlnosti, jež ale mají svůj obrovský výchovný účel. Nepohoda vede dítě k ponaučení, že nemůže mít všechno, oč si řekne. Drobné šarvátky startují sociální dovednosti a vyjednávání. Neúspěch učí, že je třeba zatnout zuby a znovu se postavit a zkoušet osud. Úspěch i neúspěch se střídají a naučí dítě, že život je plný bojů, porážek, vítězství, frustrace, ale i pocitů uspokojení z překonání vlastní lenosti, strachu, pohodlí. Podobně se rodí a tvoří morální vývoj od orientace na trest a poslušnost, na právo a pořádek, společenskou smlouvu až po etiku, která už tresty a hranice nevyžaduje, protože je má člověk v sobě. Jen ten, komu rodiče nastavovaly v dětství hranice, je posléze jako dospělý schopen nastavit je sám sobě. V posledních letech k nám přišly škodlivé vlivy výchovy dětí, které už dříve praktikovali rodiče v západních zemích. Dítě se stalo projektem a předmětem absolutní ochrany a pozornosti. Nesmí zažít ani chvilku tlaku, frustrace, nespokojenosti nebo zármutku. Rodiče a vychovatelé mu z cesty dětstvím odstraňují jedno smítko za druhým, oprošťují jej od domácích povinností a od práce vůbec. A tak mnoho dnešních dětí nemusí doma vůbec nic a nemá žádné hranice, které by mu ukázaly, že překročit je nesmí. Rodiče je nikam nepouštějí samotné, a tak nezbývá čas rozvíjet obrazotvornost a samostatně objevovat. 

Pro mnohé rodiče je to možná jednodušší. Výchova je složitá činnost, která požaduje důslednost, jednotnost hodnot a principů a trvání na jejich dodržování, a to mnoho měsíců a let. A to se spoustě rodičů nechce. Výsledkem jsou dnešní mladí lidé bez psychické odolnosti, kteří se hroutí při prvním střetu s dospělou realitou. Nejsou schopni o nic bojovat, stěžují si na nepřízeň světa a upřímně se podivují, že jim svět starších zdarma neposkytuje, nač si ukážou, když v dětství a dospívání to tak fungovalo. Útočí na rodiče, nemají k ničemu úctu, ničeho si neváží a nemají pro co žít. Vše totiž dostali zadarmo, na nic nechtějí čekat. Raketově po celém světě roste kriminalita dětí a mládeže, psychická nerovnováha, sebepoškozování, zneužívání drog a návykových látek, pokusy o sebevraždu, neschopnost najít si partnera pro života, neschopnost s jiným člověkem žít. Neschopnost pracovat, studovat, růst, přebírat odpovědnost. Mimochodem rapidně dolů šla i schopnost mluvit a správně vyslovovat. 

Sami mladí za ten dnešní tristní stav mohou jen zčásti. Mnohem více odpovědnosti padá na hlavy jejich rodičů. Jejich rodičů a taky školy. Škola nemůže nikdy plně nahradit chybějící výchovný vliv rodiny a primárních pečovatelů, ale ta naše dnešní škola se o změnu stavu a pomoc ani nepokouší. Ba právě naopak. Podporuje děti v neplnění povinnosti a namísto práce na sobě a sebeovládání podporuje well-being a pohodu. 

Možná si každá starší generace vždycky stěžovala na mravy mladých. Jenomže dnes už ani tak nejde o mravy. Dnes jde o to, že mnozí takto nevychovávaní své hendikepy nikdy nedoženou. Žije tu vedle nás a s námi navěky poškozená generace. Nepatříte k ní? Tak zajásejte a poděkujte svým rodičům za přísnost, za hranice, za odměny a tresty, za motivaci, která je tak nezbytná k růstu.

A dejte pozor na vlastní děti. Abyste podobnou chybu už neudělali.

Rodinné listy 2/25


Trvalý odkaz na článek

Mé vystoupení v Senátě dne 19. 3. 2025 k Informaci předsedy vlády k pozicím na jednání Evropské rady ve dnech 20.-21.3.2025

Česká republika není s nikým ve válce. ČR nemá s žádnou jinou zemí spor.

Jen naše vedení má silné řeči. Co dnes vidíme kolem sebe? Hysterickou reakci na USA a blížící se konec války na Ukrajině.
A v téhle situaci máme zbrojit? Proč? Nemáme na stole žádnou vojenskou doktrínu. Nemáte žádné vojsko ani strukturu. Máme jen expediční sbory, které posíláme tu sem a jindy jinam.
A tak se ptám: vskutku to chceme? Víme, co to obnáší? Kolik to bude daňového poplatníka stát? Proč tak spěcháme?
Já za těmi snahami vidím pokus o zřízení evropské armády, o vybudování vojenské unie. Vidím snahu o federalizaci EU.
Vláda chce mandát narychlo. Nemluvila o tom ani s občany. Nic jim nevysvětlila. Neví se, co za to zaplatí a kolej to daňové poplatníky bude stát.
Já federalizaci ani evropskou armádu nechci.
A vládě k takovému kroku mandát nedám.

19.3. 2025

Trvalý odkaz na článek

Mě vystoupení v Senátě dne 19.3.2025 k informaci vlády o závěrech neformální Evropské rady z 6.3.2025

Válka na Ukrajině pomalu skončí - a my namísto radosti chceme zbrojit.
Jsem udivena samozřejmostí, s jakou vláda přijala závazky překračující její volební období, kterými premiér rezignoval na dluhové brzdy, na rozpočtovou odpovědnost, na úspory, na zadlužení.
Je to zásadní krok, o kterém musíme mluvit, protože bude mít zásadní dopady. Co na to daňový poplatník? Je to vůbec v jeho zájmu?
Může-li daňový poplatník přijmout za 10 milionů občanů této země takový závazek, můžu jako nezávislá senátorka říct, že já s tím nesouhlasím.


Trvalý odkaz na článek

Náhradní matka je žena, která dítě vychová. Nikoli žena, která dítě porodí a prodá

Rozhovor Katolických novin o surogátním mateřství s nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů Danielou Kovářovou.

Jste velkou kritičkou surogátního mateřství, za což se stáváte terčem nejen na sociálních sítích, ale i v médiích. Jaký hlavní argument byste uvedla v diskusi se zastánci náhradního mateřství?

Předně už název je zavádějící. Za náhradní maminku obvykle považujeme ženu, která se o dítě stará poté, co skutečná maminka nemůže. V tomto případě je tomu ale jinak. Maminka, které se dítě narodí, ho za finanční obnos předá někomu, kdo si ho objednal. Je to nesprávné a nemorální. Co může matka udělat horšího, než že opustí své dítě? Za co ženu všechny společnosti nejvíce odsuzují? Co se může dítěti stát horšího, než že ho matka prodá nebo daruje jinému? Žádný člověk nemá právo na dítě, dokonce ani žádný heterosexuální pár. Proto nemůžu jen tak stát, mlčet a pozorovat, co se kolem mě děje. Jen proto, že někdo dítě chce a nedokáže si ho opatřit normálním způsobem, nelze mlčet a rezignovat na základní principy lidské společnosti. A to nemluvím o tom, jak „náhradní“ mateřství zasahuje matky, děti i sourozence. V dospělosti se (matky, děti i sourozenci) vyhledávají, touží po společné rodině a velmi litují, že nemohli vyrůstat spolu.

Jak vnímáte informaci o tom, že politik TOP 09, dokonce bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, si nechává odnosit dítě náhradní matkou. V situaci, kdy podmínky surogátního mateřství u nás nemají pravidla?

V debatě o „náhradním“ mateřství vůbec nejde o Jiřího Pospíšila a já bych se ptala úplně stejně, kdybych se o jiném veřejně činném člověku dověděla, že si objednal dítě. Jde o to, že objednatelem je vždy někdo starší a bohatý, nějaká celebrita, které dítě ještě chybí jako doplněk, protože si předtím už pořídila luxusní auto a psa. A „náhradní“ matka je vždycky chudá a vždycky dostane zaplaceno, velmi často je s ní špatně zacházeno a je pod obrovským tlakem, aby vše dopadlo podle smlouvy. Právě celebrity posouvají obecné vnímání a jejich příklady posunují hranice morálního a nemorálního chování. Jakmile přijmeme „náhradní“ mateřství jako normu, akceptujeme jako běžný i obchod s dětmi. Proto je třeba o tom mluvit a osvětlovat všechny pohledy, dopady, nemorálnosti, nepřijatelnosti apod. A dospělý člověk musí přijmout, že v životě prostě nemá nárok, na co si ukáže.

Pravidla pro náhradní mateřství se připravují. Jak se zatím, dle Vás, řeší práva dětí, která by měla být v tomto procesu nejdůležitější?

Vláda schválila věcný záměr zákona a nyní se připravuje paragrafové znění, které však nemůže nikdy pamatovat na všechny nuance lidských vztahů. Nezapomeňme, že „náhradní“ mateřství obchází promyšlený systém adopce. Matka, která chce dát dítě k adopci, má podle občanského zákoníku šestiměsíční ochrannou lhůtu od porodu, v které se nemůže platně dítěte vzdát. Ale „náhradní“ matky běžně svá miminka předávají objednatelům okamžitě po porodu. A nejde jen o ochranu práv „náhradních“ maminek. Práva dospělých lidí požívají vždy menší ochrany než práva dětí. Kdo myslí na zájmy malých dětí? Právě těch, které mají podle Úmluvy o právech dítěte právo strávit rodinný život se svými rodiči a sourozenci.

Jak si myslíte, že legislativní proces surogátního mateřství u nás dopadne? Kdy se dá nová legislativa očekávat?

Návrh zákona má být představen na přelomu letošního a příštího roku, ale jeho definitivní podoba se bude určitě ještě měnit. Zatím by mělo jít o velmi přísnou regulaci, podle které má jít jen o případy léčby neplodnosti heterosexuálních párů a o povolení má rozhodovat soud. Já budu v každém případě debatu pozorně sledovat, protože se odmítám smířit s tím, že by u nás měly být děti běžně na prodej. Jsem rodinnou advokátkou déle než 35 let a po celou dobu hájím nejvíce právě práva dětí. A když se neptají média a nezajímá je morální stránka těchto krutých obchodních transakcí, které leckdy hraničí s trestnou činností, musím se ptát já.

Na téma surogátní mateřství jste v senátu pořádala Kulatý stůl. Které názory vystupujících Vás nejvíce překvapily?

Mluvím, vystupuji a píšu o tomto fenoménu déle než 10 let a stále zjišťuji nové věci. V poslední době i u nás zaznamenávám velký rozmach webů, které podobny e-shopům s oblečením nabízejí genetický materiál vhodný k oplodnění „náhradních“ matek podle vlastního výběru. To považuji za zrůdné a blížící se nacistické eugenice. Ruku v ruce s možnostmi metod asistované reprodukce se také „náhradní“ matky ukazují jako velmi zranitelný článek, protože po porodu i později trpí různými problémy, vyvolanými odevzdáním miminka jiným osobám. V neposlední řadě zjišťujeme, jakými traumaty trpí i ostatní děti „náhradních“ maminek. Ty se totiž děsí, že se jich jejich maminka taky zbaví, když budou zlobit, tak jak se zbavila miminka na objednávku.

Na debatu o hodnotách naší společnosti nesmíme rezignovat jen proto, že lékařská věda proces asistované reprodukce zvládla. To bychom jinak přišli o své lidství.

https://katolickenoviny.cz/nahradni-matka-je-zena-ktera-dite-vychova-nikoli-zena-ktera-dite-porodi-a...

Vyšlo 4. 3. 2025

Trvalý odkaz na článek

Černého Petra drží senioři

Podle letáků v hromadné dopravě je hlavním problémem dnešní společnosti to, že chlapi se nechávají strhnout krásou některých dam a čučí na ně s otevřenou pusou. Lépe si takový letáček obvykle přečtou důchodci (pokud nemají zamlžené brýle), protože ti cestou obvykle stojí, zatímco mládež sedí a je zaměstnána nějakou hrou ve svém chytrém telefonu.

Už od Starého Říma lkali starci nad nezvedenou mládeží slovy „o tempora, o mores“. Je to jev stejně věčný, jako sám Řím. Ale jen v některých historických etapách je vládnoucí ideologií heslo „mládí vpřed, stáří na smetiště dějin“. Mnoho poznatků nasvědčuje tomu, že v jedné takové etapě žijeme dnes.

„Potřebovala bych zrušit trvalý příkaz,“ říká starší paní u přepážky v bance. „To si udělejte v internetovém bankovnictví,“ odbude prosebnici úřednice a dál cosi sleduje na obrazovce svého počítače. Seniorce se třese ruka, ve které drží občanský průkaz, a v obličeji má rozpačitý a stydlivý výraz. Neumí s počítačem a elektronické bankovnictví nepoužívá.

 Digitální vyloučení

Když čtete články a sledujete veřejné informace, zdálo by se, že nejdiskriminovanější jsou u nás matky s malými dětmi a mladé rodiny. Ale možná je to trochu jinak, jen se o tom tolik nemluví. Máme tady totiž obrovskou tichou zónu: seniory, důchodce či obecně postarší lidi. Ti mívají své různé zdravotní trable, které jim komplikují i ty nejvšednější životní úkony: nakupování, cestování, orientaci ve službách, kontakt s úřady. Někteří nedrží krok s tepem doby, nemají chytrý telefon, nesurfují na počítači, odmítají aplikace, nemají datovou schránku a lístky si chtějí kupovat v pokladně u živoucí prodavačky.

Ano, mnozí jsou aktivní na sociálních sítích a bez problémů se učí novým věcem. Podle statistik má v Česku chytrý telefon 85 % populace, ve věkové kategorii do 64 let dokonce 95 %. U seniorů je to ale jinak – jen čtvrtina používá telefon s daty a jen polovina má počítač. Někteří jistě mají děti či vnuky, kteří jim v akutních případech pomohou. Ale mnozí takové štěstí nemají. Tzv. digitální vyloučení se údajně týká 17 % nejstarší populace. A to nemluvím o tlaku na bezhotovostní platby, z nichž má řada seniorů obavu kvůli narušení intimní bezpečnosti. A na to prostě musíme brát větší ohled, ne jít kupředu hlava-nehlava. Vždyť i tak digitálně moderní země, jakou je Estonsko, ve všech případech ponechává vedle digitální formy komunikace i tu zastaralou, poštovní nebo osobní cestu pro vyřízení záležitostí.

Jako by nestačilo, že všechna nová auta už se ovládají dotykovou obrazovkou prostřednictvím maličkých ikon, do kterých je třeba se rychle strefit stařeckými a leckdy méně pohyblivými prsty, nikoliv otáčivými čudlíky, pro seniory mnohem vhodnější. Jako kdyby nestačilo, že senioři leckdy špatně vidí, hůř slyší a pohybují se se většími obtížemi. Jako kdyby nestačilo, že jezdící schody v metru a v supermarketech se pohybují pro ně příliš rychle, aby je zvládli bezpečně opustit. Tramvaje, vlaky i autobusy mají schody vysoko a ven i dovnitř se obvykle spěchá.

Jako kdyby nestačilo, že senioři mnohdy finančně nevycházejí. Jako by nestačilo, že jsou ohroženi osamělostí, když jim zemře manžel nebo partner. Skutečně se mají v osmdesáti stěhovat nebo měnit své návyky? Fakt si myslíte, že je to v tom věku jednoduché? Jste-li starší, je mnohem obtížnější si najít kamarády. Máte méně možností, kam chodit, kde sportovat, s kým se družit. Mladí o vás příliš nestojí – naopak část mladé generace dnes starými lidmi opovrhuje s odůvodněním, že právě ti starší drží byty, majetky a zaměstnání, zatímco mladým to všechno nespravedlivě chybí. Jako by nestačilo, že podle některých mladých jim ti starší zničili planetu, která prý brzy shoří.

 Online trauma

Dnešní život je plný digitalizace, rychlosti, efektivity, a nic z toho není pro seniory příznivé. Mladí jsou „online“ 24 hodin denně, a kamkoliv přijdou, v řádu vteřin najdou a připojí se na veřejnou wifi. Takové flexibility jsou senioři schopni jen výjimečně. Informace na jogurtu, na láhvi piva i na obrazovkách telefonů jsou psány maličkými písmenky a pro seniory leckdy obtížně srozumitelné. Mladí si do telefonu „stáhnou aplikaci“, díky níž mají nákupy v obchodech nebo vstupenky do multikina levnější, zatímco senioři zaplatí cenu vyšší. V některých vlacích vám neprodají kafe jinak než přes online objednávku. Když prodáte chatu nebo byt nebo se jen přestěhujete a snažíte se odhlásit energie, nejde to jinak než pomocí počítače, skenování a posílání podkladů e-mailem.

Zarezervovat si čas na úřadě lze jenom online, podobně jako až do nedávna požádat o stavební povolení. Je obtížně pochopitelné, že si státní orgány a instituce předsevzaly širokou digitalizaci, ale na část občanů nepomyslely. Pošty zavírají venkovské pobočky. Banky ruší kamenné pobočky a své letité střadatele odkazují na telefon, na web, na technickou podporu. Jenomže i pro mladšího člověka není jednoduché přesvědčit robota, aby vyřešil jeho záležitost, tím spíš nechat se přepojit na živého operátora. A to se mají robotičtí úředníci rozšiřovat do všech oblastí lidského života. Složité je pro seniora i ovládání moderní televize, pokud byl zvyklý přepínat programy jedním čudlíkem. Neustálé potřeby aktualizace nebo změna grafiky obrazovky dokáže ty starší pravidelně přivádět k pocitu bezmoci.

 Výchova na draka

A to nehovořím o naprostém zániku úcty ke stáří. Za mého mládí byl každý vůz tramvaje nebo autobusu vybaven nápisem: Děti, uvolněte místa k sezení starším spolucestujícím. To ovšem bylo v dobách, kdy si v hromadné dopravě sedali nejen senioři, ale i rodiče, které své děti vysazovaly sobě na klín. Dnes je situace jiná. Běžně vídám na sedadlech sedět děti a mladé lidi, nad nimiž se klátí a drží za tyče jejich rodiče a všichni starší, nemocní, invalidní. Žádné výchovné nápisy by dnes nepomohly, a to ani kdyby si je neziskovky osvojily a namísto upozornění na to strašlivě nevhodné zírání začaly vychovávat nikoliv toxické muže, ale předčasně znavené potomky. Děti a mladí se totiž v tramvajích a v autobusech nedívají kolem sebe ani na nemocné a nemohoucí cestující, ale výlučně jen do svých chytrých telefonů. Jejich rodiče drží tašky a ve stoje hlídají, aby si děťátko po náročné školní docházce cestou domů nebo do fotbalového kroužku trochu odpočinulo.

Možná jsme si právně všichni rovni. Ale fakticky jsou na tom někteří starší mnohem hůř. Možná tuto systémovou nerovnost nelze řešit paragrafy, i paragrafy ji často naopak zhoršujeme. Je však zajímavé, jak právně, dotacemi, úlevami a všemožnými podporami zlehčujeme život kdekterým jiným skupinám, zejména těm, co jsou nejhalasnější a co se ozvou. Jenom na naše rodiče a prarodiče jsme nějak zapomněli. Oni se na rozdíl od mladých stydí chodit k soudu, příliš si nestěžují, netočí videa a neumí to na TikToku. Myslete na ně někdy, zejména vy, co se tak zaklínáte rovností, feminismem, lidskými právy a rovnými příležitostmi. Za ně totiž nekope skoro nikdo. Mysleme na ně, protože jsme na tomto světě právě díky nim.

článek napsaný pro únorový časopis TO


Trvalý odkaz na článek

Všechno o "náhradním" mateřství

Televize Prima mi poskytla unikátní možnost, abych obšírně vysvětlila komplexní problematiku "náhradního" mateřství se všemi souvislostmi zdravotními, právními, etickými, psychologickými. Celý dlouhý rozhovor najdete zde:

https://zeny.iprima.cz/daniela-kovarova-o-nahradnim-materstvi-467227?fbclid=IwY2xjawIs_5NleHRuA2FlbQIxMQABHZRRpWZHKaR8p7GUMyhm4uhGhXSvDlTqUTtwB3-clc_ex0UdEwBX72GBIA_aem_XAqP6HiKkgHk9YVU_Fgxbw

27. 2. 2025

Trvalý odkaz na článek

Poznámky k vystoupení k tisku č. 56 – zřízení nové instituce dětský ombudsman

Potřebujeme nový centrální úřad? Vždyť ani nevíme, kolik lidí bude v této instituci pracovat a kolik to bude daňové poplatníky stát.

- Nemusíme ho zřizovat. Pařížské principy (rezoluce Valného shromáždění OSN) pro nás nejsou závazné.

- Co budou úředníci dělat? Dětský VOP má být monitorovací orgán. Vskutku něco takového akutně potřebujeme? Cožpak my nevíme, jaká je situace dětí?

- Druhý úkol dětského VOP bude přijímat oznámení od dětí. Rodinní advokáti už se připravují na to, jak budou instruovat své klienty k navádění dětí.

- Úryvek z kritického článku prof. Sládečka: „Základy původní konstrukce, kdy šlo na prvním místě – jak tomu u ombudsmanských institucí bývá – o ochranu práv ve veřejné (státní) správě před „špatnou“ správou s tím, že se zároveň přispívá k ochraně základních práv a svobod, je předloženým návrhem do značné míry popřena. Navrhované změny v působnosti instituce zcela obrací její zaměření: primární má být ochrana a prosazování základních práv a svobod a jaksi spíše bokem, resp. až na druhém místě ochrana práv ve veřejné správě. Navrhovaná konstrukce důrazem na ochranu základních práv a svobod tak trochu připomíná „alternativní“ Ústavní soud, který ovšem nemá rozhodovat, ale má zejména vyvíjet monitorovací, analytickou, hodnotící a doporučující činnost. Jinak řečeno: agenda „nespočívá primárně v ’šetření’ jednotlivých porušení práv a jejich nápravě, ale v systematickém sběru informací, jejich nezávislém a kvalifikovaném vyhodnocování, zpracovávání do podoby výzkumných zpráv, tematických či všeobecných monitorovacích zpráv“ (viz důvodová zpráva, str. 56).

- Takže už nikoliv veřejnoprávní kontrola, ale soukromoprávní? Otakar Motejl se musí v hrobě nesouhlasně obracet.

- Navíc dětský ombudsman nemůže pomoci všem ohroženým dětem. Vždyť ročně probíhá nejméně 10.000 opatrovnických sporů.

- Máme tady v Parlamentu špatný systém – nikdo nekontroluje, zda se zákon skutečně osvědčil, zda splnil očekávání, tvrzená v důvodové zprávě. V každé firmě existuje následná kontrola, jen u nás ne. Tenhle nový centrální úřad nikdo nezruší

- Věcně klidně šlo všechny kompetence dát stávajícímu VOP – ten stejně už může a kontroluje.

- Největší legrace je ale poradní sbor složený z dětí. Kdo tohle vymyslel? Autor tohoto návrhu nic neví o vývojové psychologii.

- Ale teď vážně: znáte termín parentifikace? To jsou situace, kdy děti po rozvodu/rozchodu převezmou roli druhého rodiče. Rychle dospějí, oni zajišťují péči (za opilou nebo nemocnou matku, zda sourozence). Přesun obrovské odpovědnosti z rodiče na dítě. Velmi škodlivé. Dítě má po zbytek života výčitky, co udělalo špatně, jak nebylo dostatečné. Psychologové varují: poradní sbor může přesně takto působit na děti.

- Vy, kdo zvednete ruku, řekněte to v hospodě, sousedům, voličům. Že na to dáváte jejich peníze. Vysmějí se vám. Mají víc rozumu než poslanci.

- Co by skutečně dětem pomohlo? Odborníci v první linii, OSPOD, psychologové na všech školách, terapie, mediace. Okamžitá pomoc v počátcích sporu, pro děti, ale zejména pro rodiče. Opakovaně to navrhujeme – ale na to prý nejsou peníze. Tak místo toho uděláme nový centrální úřad.

- A co potřebujeme, jsou funkční sociální služby v terénu. Potřebujeme vyškolené zkušené zapálené odborníky na ulicích, ve školách. Záchytné pracovníky, kteří jsou hned k dispozici.

- A místo toho zřizujeme nové ministerstvo. Pro tohle vyhazování peněz nemohu zvednout ruku.

26. 2. 2025


Trvalý odkaz na článek

Vystoupení k ST 50 – zákon o advokacii

Jsem advokátka. Od školy až po zvolení sem, do horní komory parlamentu. Novela zákona o advokacii nenechá žádného advokáta chladným, a tedy i mne poněkud… ohřála. Je to logické – je to základní předpis, podle kterého se chovají všichni advokáti. Víte, kolik nás je? Přibližně 13.000. Zapamatujme si toto číslo.

Návrh, který dnes projednáváme, obsahuje řadu novinek. Já ale budu hovořit o pozměňovacím návrhu, který předložila 30. října skupina poslanců. Tímto pozměňovacím návrhem byl doplněn do zákona § 29a (a řada dalších ustanovení) a zřízen Garanční fond. První odstavec tohoto ustanovení zní takto: Zřizuje se Garanční fond Komory, ze kterého se vyplácejí náhrady osobám poškozeným trestnou činností advokáta v souvislosti s úschovou peněžních prostředků.

To je ovšem obrovská koncepční a systémová změna. Dodávám, že změna provedená nadivoko poslaneckým návrhem. Touto změnou autoři říkají, že profesní komora odpovídá za vybranou trestnou činnost advokátů. A já se ptám, zda je to správně. Zda to skutečně tak myslíme a chceme.

Abyste mi rozuměli, nedivím se poškozeným, že chtějí zpět své peníze. Nedivím se žádným poškozeným žádné trestné činnosti, že chtějí náhradu škody. Ale otázka zní, zda mají ostatní advokáti a Komora (profesní organizace, která není ničím jiným než správcem profese) nést odpovědnost za protiprávní činy jednotlivých advokátů.

Ve kterém ještě dalším oboru to zavedeme? V žádné jiné profesní skupině to dosud (naštěstí a přirozeně) neplatí. Neplatí to u notářů ani u realitních kanceláří. A přitom notáři i realitní kanceláře také úschovy provádějí. Proč zavádíme u jedné profesní skupiny takovou odpovědnost a nucenou solidaritu členů? Kvůli jedné mediálně sledované kauze? Nebo kvůli dvěma kauzám? Ale takhle se přece právo nemá tvořit. A my nemáme vyděšeně reagovat na konkrétní exces.

Představte si, že bychom zavedli odpovědnost Komory architektů, když architekt špatně vyprojektuje dům a ten spadne. Nebo že bychom zřídili garanční fond pro Lékařskou komoru za poškození pacienta lékařem. Kdyby s takovými návrhy někdo přišel, budete si klepat na čelo a divit se, cože je to za blbinu. V tomto případě to podivné nepřipadá? Mně ano.

V médiích se po přijetí tohoto návrhu objevily oslavné články, například na serveru Info.cz kdosi napsal, že „poslanci schválili bič na nepoctivé advokáty“. Ale to je naprosté nepochopení. O žádný bič totiž nejde. Krást se nemá, ba nesmí už dnes a každý advokát, který sáhne klientovi na depozitum, je taky už dneska potrestán – Komora ho vyloučí a v trestním řízení dostane nepodmíněný trest a povinnost nahradit škodu. Garanční fond žádným bičem na kriminálníky není. Z jeho zřízení neplyne žádný odstrašující trest. Skoro naopak. Individuální zodpovědnost jen rozmělňuje.

Garanční fond zavádí povinnost těch slušných zaplatit škodu za toho jednoho kriminálníka. Každý advokát, který bude provádět úschovu, má do Garančního fondu posílat 1000 korun za každou úschovu. Takže ti slušní budou platit škodu za ty neslušné. A to zase za slušné nepovažuji já.

Je to nesystémové, nevýchovné, nesprávné, nespravedlivé. Měli bychom se snažit, aby k trestné činnosti advokátů a lidí vůbec nedocházelo. Ale o tom ten pozměňovací návrh vůbec není.

Vzpomínáte si, kolik je v ČR advokátů? 13.000. Víte, kolik úschov tito advokáti provedou ročně? 80.000. Každý jeden z těch poctivých advokátů tak bude platit za toho jednoho nepoctivého. Jednou za pár let se skutečně jeden nemravný kriminálník v advokacii vyskytne. Podobně jako se občas v Lékařské komoře vyskytne někdo, kdo pod vlivem alkoholu poškodí pacienta. Mají ostatní lékaři povinně platit jeho škodu?

Já si myslím, že nemají. Pokud stát chce odškodnit všechny oběti všech trestných činů, jistě lze nějaký institut zvolit. Otázkou je, zda to má stát dělat a zda máme snímat individuální odpovědnost z těch, kdo úmyslnou trestnou činností způsobí škodu.

O tomto pozměňovacím návrhu soudím, že ho neměl Ústavně-právní výbor Poslanecké sněmovny doporučit a Sněmovna ho neměl přijmout. A to vůbec nehovořím o neexistenci přechodných ustanovení a nevyřešení otázky, jaké škody a odkdy se z tohoto fondu mají hradit.

Proto jsem připravila pozměňovací návrh, který jsem vám rozeslala, a navrhuji vypuštění Garančního fondu a všech na něj navazujících ustanovení. Avizuji načtení tohoto pozměňovacího návrhu v obecné rozpravě, proto budu hlasovat proti přijetí návrhu novely zákona o advokacii v předkládaném znění.

26. 2. 2025

Trvalý odkaz na článek

Vystoupení k ST 312 - Dlouhodobý záměr vzdělávání ČR 2023 – 2027

Abychom v diskusi nad předloženým materiálem pochopili, zda strategie MŠMT jde žádoucím směrem ke zlepšení stavu českého vzdělávacího systému – obsahovému i formálnímu, chci připomenout dvě základní kritéria, podle kterých chci provést své hodnocení:

Výroční zpráva 2022/2023 České školní inspekce s názvem Kvalita vzdělávání v ČR z prosince 2023 na str. 76 přináší velmi varovná data (uvádím data vztahující se na základní školy, neboť základní školství je povinné, vztahuje se na všechny děti bez rozdílu sociálního postavení, pohlaví a rasy a současně je vzděláním, které vytváří fundament pro další stupně vzdělání včetně vzdělání celoživotního):

Minimální nebo nedostatečnou úroveň znalostí1:

- U čtenářské gramotnosti v 5. ročníku vykazuje 55 % žáků;

- U čtenářské gramotnosti v 9. ročníku vykazuje 46 % žáků;

- V dějepise – 9. ročník 57 % žáků;

- Ve fyzice – 9. ročník 54 % žáků;

- V chemii – 9. ročník 64 % žáků;

- V přírodopise – 9. ročník 55 % žáků;

- V zeměpise – 9. ročník 50 % žáků;

Z dopisu předsedy jedné z okresních hospodářských komor České republiky cituji: „…Jedním z našich velkých témat je vzdělávání, kde s obavami sledujeme faktický úpadek našeho vzdělávacího systému, který pod pláštíkem modernizace a přiblížení se světu neprodukuje potřebné a užitečné absolventy, o jejich klesající úrovni nemluvě. Bohužel každý nový ministr (a že jich bylo požehnaně) přichází s nějakou diskutabilní novelou, a to spíše ke škodě věci samé, ale prospěchu těch, kteří mu je - na vzdělávací systém zájmově nabaleni - připravují. Jedním ze zdánlivých banalit je mimochodem již praktický chod společnosti ohrožující nedostatek řemeslníků, sledujeme ale i průběžný a varovný pokles úrovně znalostí mladých lidí, potýkáme se s jejich nepřipraveností podrobit se disciplíně a pracovnímu řádu…“

Tyto dva praktické argumenty využívám k tomu, abych jejich pohledem posoudila, zda se úsilí MŠMT ubírá správným směrem, tedy směrem k zásadnímu kvalitativnímu zlepšení úrovně vzdělání v ČR. Odpověď však zní: bohužel nikoliv.

Podstatu problému vidím v chybném stanovení cílů Strategie 2030+. Na co má vzdělávání podle této strategie mj. zaměřit?

- Na získávání kompetencí pro život (rozvoj kritického myšlení, kreativity, digitální gramotnosti, komunikaci a spolupráci v týmu);

- Musí být podporovány kreativní, inovativní a moderní době odpovídající metody;

- Musí zrcadlit „výzvy“ moderní doby: klimatické změny, změny ve vnímání pohlaví, klást důraz na rovnost mužů a žen;

- Stanoví snižování nerovností ve vzdělávání a podporu škol v méně rozvinutých regionech.

Pročetla jsem podrobně projednávaný materiál, ale nenašla jsem v něm nic nového, nic kvalitu českého vzdělávacího systému výrazně posouvající vpřed. Našla jsme v něm pouze ideologické fráze skryté pod sjednocujícím sloganem „výchova k udržitelnému rozvoji“. Ideologičnost, ve vzdělávacím procesu mimořádně škodlivá a nemístná, je základní charakteristikou tohoto materiálu.

Materiál se od začátku do konce pohybuje v rámci ideologických – progresivistických - schémat, jejichž roli ve vzdělávacím systému posiluje a v obecných formulacích ukládá plnit jak pedagogům a ředitelům škol, tak zřizovatelům školských zařízení: v materiálu jsou proto soustavně přítomné termíny jako genderová rovnost ve vzdělání, překonávání genderových stereotypů, podpora rozmanitosti, well-being jako předpoklad spokojenosti žáků i metoda sebepozorování, klimatická změna a plnění environmentálních cílů atd., atd.

Příklady:

Jedním z průřezových témat je podpora a rozvoj vzdělávání k udržitelnému rozvoji. Jde o komplexní pojem zahrnující vzájemně propojené environmentální, ekonomické a sociální otázky rozšiřující pojem environmentálního vzdělávání o širokou škálu témat v oblasti rozvoje.

Průřezová témata jako je udržitelnost, lidská práva, genderová rovnost, environmentální vzdělávání, globální a rozvojové vzdělávání nebo mediální gramotnost těží z využívání inovativních metod vzdělávání, které umožňují do komplexních témat pronikat.

Udržitelnost je tématem jednání pro současnost a budoucnost, ve kterém jsou environmentální, sociální a ekonomické aspekty ve vzájemné rovnováze a slouží ke zlepšování kvality života. V nejširším měřítku jej můžeme chápat jako výchovu k sociální transformaci s cílem vytváření udržitelnějších společností. Patří sem proto taková témata jako kritické myšlení, rozvoj občanské participace a dobrovolnictví, vztah k místu, udržitelná spotřeba a výroba, snižování sociálního napětí;

Do roku 2030 by dle UNESCO měly mít všechny vzdělávané osoby přístup ke znalostem a dovednostem potřebným pro podporu udržitelného rozvoje. Udržitelný rozvoj v sobě obsahuje celou řadu témat od environmentálních a klimatických přes problematiku globálního a rozvojového vzdělávání, rozvoje občanských kompetencí a kritického myšlení až po důraz na well-being.

-

Ideologizaci vzdělávacího systému potvrzují i v materiálu na různých místech zmíněné inovace ve vzdělávání. Namísto toho, aby se systém choval robustně, neabsorboval postupy a praktiky buďto vůbec neodzkoušené či praktiky evidentně nevhodné, naopak je doporučuje.

Příklady z dokumentu

Inovacemi ve vzdělání jsou myšleny například nové metody výuky, předávání znalostí a budování kompetencí žáků a studentů, které využívají jiné metody, než je klasická frontální výuka. Může se jednat o projektovou a zážitkovou výuku, vzdělávání mimo budovu školy například v paměťových institucích, ekocentrech, science centrech a dalších vzdělávacích organizacích, ale i přímo v přírodě.

Metody aktivního učení, jako je situační učení, místně zakotvené učení, zážitková pedagogika nebo angažované učení.

Další ideologickou linií materiálu (a ta je přímo odvozena ze Strategie 2030+) není žádoucí návrat k získávání znalostí (jak bychom na základě Zprávy školní inspekce a zkušeností z terénu čekali), ale pokračuje tlak na „získávání kompetencí“.

Příklady z dokumentu

V rychle se měnícím světě se proměňuje a vyvíjí skladba potřebných znalostí a dovedností a narůstá potřeba přenositelných kompetencí. Na jedné straně např. vzrůstá potřeba rozvoje digitální gramotnosti (schopnosti zvládat digitální technologie, které rapidním tempem mění společnost na celém světě).

Vzdělávání musí vést ke kompetencím kritického myšlení, kreativity a připravenosti zvládat změny, které nás čekají, ale také posilovat schopnost tyto změny zvládat; posilování občanských kompetencí, dobrovolnictví a solidarity

Kritická a efektivní práce s informacemi a posilování mediální gramotnosti, tedy získávání kompetencí pro hodnocení zdrojů a informací (resp. dezinformací a misinformací), což je klíčové téma evropské i české vzdělávací politiky.

Jak tedy zní mé shrnutí?

Není jeho smyslem rozebírat materiál do detailů, podstatné je uvědomit si celostní myšlenkový rámec, ve kterém materiál vznikl.

Ačkoli projednávaný materiál klade důraz i na nezbytné celoživotní vzdělávání, svou ideologickou předpojatostí neotvírá prostor k získání nejvyššího možného množství znalostí, které jsou pro vytvoření fundamentu k celoživotnímu vzdělávání důležité.

Koncepci posilování „kompetencí“ na úkor „znalostí“ je třeba zcela odmítnout, ne posilovat, jak to činí materiál.

Materiál si uvědomuje problémy vzdělání dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, ale přehnaným důrazem na progresivistická témata, namísto zavedení řádu a přehledu do systému, systém dál komplikuje a posiluje přetrvávající a zničující tendenci našeho vzdělávacího systému – chaos (což v důsledku nejvíce poškozuje děti ze slabých sociálních poměrů);

Obsah vzdělání má být neutrální, orientovaný na získávání znalostí. Nemá být ideologizován, poplatný soudobým ideologiím – a to zejména předložený materiál neplní;

Materiál se sice neustále odvolává na rozvoj kreativity učitelů, nicméně svým obsahem zvyšuje míru byrokratizace vzdělávacího systému, což bude pedagogy od jejich práce zdržovat nebo úplně odvádět;

Je zjevné, že na vzniku materiálu se podílely skupiny lidí, kteří progresivistické tendence vnášejí do celé společnosti. Materiál proto není autenticky dílem „ministerstva“, ale zjevně je otiskem zájmů neziskových organizací, které do vzdělávacího systému prosazují své dílčí pohledy;

Z těchto důvodů nepovažuji předložený Dlouhodobý záměr vzdělávání a vzdělávací soustavy ČR v letech 2023 – 2027 za přijatelný. Proto navrhuji jej zamítnout.

26. 2. 2025

Trvalý odkaz na článek

Vystoupení k ST 53 – novela veterinárního zákona

Tlumočím zde připomínky kafilérek ze svého senátního obvodu – to jsou provozy, které možná nevoní, ale velmi je potřebujeme. Zpracovávají těla uhynulých zvířat.

Nikdo se jich neptal, zda změny se vůbec dají realizovat. O novele se asanační podniky „náhodně“ dozvěděly až v době, kdy byla již předložena do Poslanecké Sněmovny.

Nové znění § 3 definuje asanační podnik a jeho povinnosti, ale stejnou činnost vykonávají i jiné subjekty (kompostárny, bioplynové stanice a mnoho dalších). Těmto subjektům se ale žádné povinnosti neukládají, zatímco asanační podniky mají pro zpracování materiálů šibeniční lhůty (24 a 48 hodin). To způsobuje nerovnost a diskriminaci v podnikání.

Legislativa EÚ pojem Asanační podnik nezná. Není tedy pravdou, že by bylo třeba legislativu EU tímto způsobem harmonizovat.

Změna § 40 písm. d. ukládá novou povinnost pro zacházení s kadavery větších zvířat, ale žádná právní úprava nedefinuje, co je větší kadaver. Kráva určitě, ale králík? Pro asanační podnik to znamená vyhledávání „menších“ kadaverů v lese, na pastvě teletníku, drůbežárně nebo ryb ve vodním toku, což sanačním podnikům přinese značné náklady.

Tuto povinnost opět nemá žádný jiný subjekt provádějící shodnou činnost jako dnešní „asanační podnik“.

Podobně jsou opět jen asanačním podnikům ukládány nové informační i jiné časově limitované povinnosti, které ale neplynou z legislativy EU ani nedopadají na jiné podniky se shodnou činností.

Prosím překladatele, aby vysvětlil, proč si zasedl právě ne asanační podniky, zatímco jiné podnikatele (bioplynky, kompostárny apod.) z dopadu zákona vyloučil.

26. 2. 2025


Trvalý odkaz na článek

Vystoupení k ST 24 – zpráva o životním prostředí ČR za rok 2023

Ke zprávě o životním prostředí se vyjadřuji každoročně. A i letos musím bohužel konstatovat, že se některým problémům vyhýbá a neinformuje o nich nebo informuje tendenčně. Tedy neumožňuje problematické oblasti identifikovat ani přijmout opatření vedoucí k jejich řešení.

Jako každý rok zpráva tvrdí, že nemá dopad na státní rozpočet ani vliv na rozpočty krajů a obcí, že neovlivní podnikatelské prostředí. To rovněž není zcela správné tvrzení. Zpráva přináší selektivní informace, které jsou podkladem pro rozhodování, která už vliv na rozpočet mají.

Na str. 6 se jako vloni útočí na domácnosti. „Neudržitelné formy spotřeby domácností, pokud jde o mobilitu a spotřebu energií a přírodních zdrojů, zůstávají hrozbou pro další zlepšování stavu životního prostředí a proces dekarbonizace.“ Čili normální život normálních lidí je interpretován jako nepřítel. Jde o ideologickou přípravu na plánované uvalení uhlíkové daně na domácnosti.

Zmiňuje se zdražení energií, ale zcela se zamlčuje vliv Green Dealu, za všechno jednoduše může Putin. „Do kvality životního prostředí a do procesu dekarbonizace ekonomiky vstupují externí vlivy, jako jsou výkyvy cen energií v důsledku nestabilní geopolitické situace, které ovlivňují domácnosti a jejich environmentální chování.“

Nezájem o elektromobilitu je tu vykládán jako selhání. „Česko má třetí nejnižší podíl registrací nových osobních bateriových elektrických automobilů v EU27.“

Jako tradičně se zpráva chlubí úspěchy ve snižování emisí. Chybí však graf vývoje emisí v čase, aby si čtenář nemohl všimnout, že poloviny ekologických úspěchů bylo ve skutečnosti dosaženo vlivem ekonomickému propadu po rozpadu RVHP v 90. letech.

Zpráva uvádí, že „průměrná roční teplota přesáhla v roce 2023 normál 1991–2020 ve všech krajích Česka.“ Používání pojmu normál pro hodnotu, která se v čase neustále mění, je samozřejmě tendenční až úsměvné. Je to snaha vyvolávat představu, že současný vývoj, ať už se odchyluje od minulých průměrů kterýmkoli směrem, je nenormální. Správnější by bylo používat pojem „průměr za minulé generace“ apod.

Zpráva jako v předchozích letech stále uvádí jen vývoj teplot po roce 1961 (str. 8), takže to laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, z nichž je vidět středověké teplé optimum nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let. Celé oteplování 20. století bylo totiž pouze návratem k teplotám, které Klementinum pozorovalo už dříve.

Při diskusi o zdravotních dopadech vln veder zapomínají autoři vyváženě dodat, že spolu s oteplením klimatu se zmírňují zdravotní dopady zimního chladného počasí. Zimní úmrtnost je vyšší než letní.

Kapitola o živelných pohromách, jako jsou sucha či povodně, je rovněž infikována ideologií. Přírodní pohromy jsou označovány za „extremitu počasí“ nebo „projev klimatické změny“, čemuž odpovídá i manipulativní tvrzení, že HZS musí likvidovat mimořádné události způsobené klimatickými změnami.

Autoři s naprostou samozřejmostí a bez důkazu tvrdí, že veškeré živelné pohromy jsou způsobené klimatickými změnami, za které může lidstvo. Ale sucha, smršti i povodně bývaly odjakživa i před érou průmyslu. A i tehdy z generace na generaci kolísaly.

Pro laika může být překvapivé, jak nepodstatný podíl na výrobě energií mají adorované zelené zdroje. Na str. 72 se píše: „44,2 % elektřiny se v roce 2023 vyrobilo v parních elektrárnách na pevná paliva, druhou nejvýznamnější kategorií jsou jaderné elektrárny (39,9 %). Tolik propagované obnovitelné zdroje se na výrobě elektřiny podílejí jen malou měrou. Fotovoltaika 2,9 % a větrné elektrárny 0,9 %.

Jak je na tom automobilismus? Nafta tvoří 66,2 %, benzín 22,5 %, alternativní paliva fosilního původu 1 %. Zbytek (10 %) pak přimíchávání biopaliv. Tolik propagované elektromobily nehrají v dopravě téměř žádnou roli. Aby zpráva dosáhla hezčích čísel, autoři počítají elektromobilitu na kusy prodaných vozů, nikoli na spotřebu energie.

Výdaje na skutečnou ochranu přírody jsou bohužel vytlačovány a nahrazují je peníze pro klimatickou lobby.

Na str. 119 se píše: „Objem výdajů z centrálních zdrojů v roce 2023 meziročně výrazně vzrostl o 76,9 % na celkových 162,6 mld. Kč. Hlavním důvodem je zvýšená podpora v rámci programů zateplování a úspor energie.“ (str. 119)

Jde vždy o totéž pod různými názvy a dotačními tituly – dotování klimatické ideologie, příspěvky na fotovoltaiku, elektrobusy apod.

Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“ (str. 129), který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. To jsou ty známé předpovědi, že ropa dojde do roku 1992. Vyvrácené koncepty totiž autoři nedokážou odvrhnout, pouze je přejmenují. Píše se tu: „Naše společnost a ekonomika závisí na zdravé planetě. Svět přitom překročil 6 z 9 planetárních mezí definujících bezpečný prostor pro lidstvo.“

Jde o ideologickou taktiku, jak kriminalizovat naplňování základních lidských potřeb jako je jídlo, teplo, bydlení či doprava. S cílem využít situace k zavádění nových daní a omezování svobody obyvatel.

Typické je, že planetární meze jsou definované arbitrárně podle libovůle nějakého autora. Nebo jsou dokonce jen odhadovány od oka. Ukazatele, jejich nesmyslnost se už příliš provalila, jsou promptně nahrazeny jinými ukazateli. Místo dříve populární ekologické stopy či uhlíkové stopy se tu operuje s novým pojmem, spotřební stopa.

Jako v uplynulých letech zpráva představuje směs technické statistiky a dobově poplatné ideologie, podobně jako tomu bylo u zpráv připravovaných třeba za komunistického režimu. Najdeme tu řadu zajímavých údajů o ohrožených druzích, srážkách či využívání krajiny. Ale na druhou stranu je tu i řada ideologicky zaujatých manipulací, které politikům dávají matoucí vodítko pro jejich rozhodování.

Pro takový argumentační guláš proto nemohu zvednout ruku.

26. 2. 2025

Trvalý odkaz na článek

Otázky na objednávání si dětí – Parlamentní listy

PL (Jakub Vosáhlo): V souvislosti s oznámením Jiřího Pospíšila, že se v padesáti letech chystá osvojit dceru Medu, se rozproudila docela ostrá debata o této právní možnosti nabytí potomků. Vy jste v ní sehrála docela důležitou roli. Čekala jste, že téma bude diskutováno takto intenzivně?

DK: Nevím, jestli je to debata nějak ostrá. Spíše fundamentální. Podobné zásadní demonstrativní případy by neměly jen tak potichu prosakovat společností bez povšimnuti a bez zvednutí zásadních otázek. Nejde o nic menšího než o to, že se maminky vzdávají svých miminek a předávají je někomu cizímu, někomu, kdo prostě chce mít doma roztomilého tvorečka.

PL: Občas mám celkově pocit, že tato „rodinná“ agenda je v poslední době, ať na straně zastánců tradiční rodiny nebo jejích odpůrců, diskutována velmi zapáleně. Máte pro to nějaké vysvětlení?

DK: Hlavně vůbec nemám ten dojem. Spíš je kolem těchto příkladů odebírání miminek maminkám ticho po pěšině. A když se zcela výjimečně někdo ozve s otázkou, jestli to tak je dobře, bývá umlčován nejhrubšími metodami. K vaší otázce musím ještě podotknout, že obrat „tradiční rodina“ mi zní jako exponát z nějakého etnografického muzea. Nejde přece o žádný folklór. Jde o to, že normální, poctivá, obyčejná, fungující a úplná rodina je tím nejlepším prostředím pro péči a výchovu dětí. A pro ochranu svých členů. Kdo má být tím „odpůrcem“ nejlepšího vynálezu lidstva i přírody, to teda nevím.

PL: Do jaké míry podle vás byla debata o tomto tématu zkreslena tím, že agenda „manželství pro všechny“ zjevně patřila mezi ty, které byly intenzivně podporovány americkou administrativou skrze „rozvojovou“ agenturu USAID?

DK: Ono je to ještě jinak. USAID byl jen jedním z nástrojů stoupenců pokrokářské ideologie, podle které nutné vytvořit nějaký nový krásný umělý svět, a k tomu je nutné brutálně rozbít, zničit, zpochybnit a narušit všechny dosavadní dobře fungující společenské struktury. Lidi, které připravíte o jejich základní životní opory, se pak budou těmto novým vládcům světa snadněji ovládat. Je dobře, že si nová americká vláda chce na tuhle chobotnici trochu posvítit.

PL: V senátu jste byla u toho, když několik takových iniciativ neuspělo. Je těžké odolat tlakům, které v tomto směru část občanské společnosti dokáže vyvinout?

DK: Tenhle princip funguje ve všech oblastech. Společnost i politika jsou ovládány několika dobře motivovanými a dobře organizovanými nátlakovými zájmovými menšinovými skupinami. Většina se skoro nebrání, protože vždy v jednotlivých případech zdánlivě o nic nejde. Jenže jednou si z masa společnosti ukousne malý kousek jedna lobbystická skupina, příště jiná. Vždy jde jen o kousek, ale nakonec zbyde z těla společnosti jen ohlodaná kostra.

Hlavní heslo, které zastánci jakéhokoliv „narovnávání práv“ sexuálních menšin pronášejí, je „férovost“. Jedna taková organizace se dokonce jmenuje „Jsme fér“. Ale dá se vůbec v tomto případě uvažovat o nějaké férovosti či dokonce nároku? Jim přece nikdo žádná práva nebere, oni chtějí privilegia. Chtějí výhody na úkor zbytku společnosti. Nakonec aby měl člověk mít ještě špatné svědomí jen pro to, že je normální.

PL: Vraťme se k náměstku Pospíšilovi. Jaký vzkaz takové jednání, tedy surogátní mateřství, které je v českém právu v podstatě ve vakuu, vysílá směrem k veřejnosti, tím spíše, že jde o bývalého ministra spravedlnosti?

DK: Podobných „celebrit“, které budou testovat obranyschopnost společnosti před excesy a které se tak budou snažit z excesů udělat novou normu, bude přibývat. Společnost má otupět a upadnout do letargie, kdy nebude už vadit vůbec nic. V tomto případě se po nás chce, abychom přijali jako normální obchod s dětmi, obcházení náročného procesu adopce a smířili se s tím, že maminky budou jen tak bez výčitek svědomí opouštět děti. A přitom máme ignorovat práva, city a emoce těchto maminek, jejich dětí a sourozenců.

PL: Vnímáte aktuálně tlaky na novou právní úpravu, která by surogátní mateřství a podobné aktivity legalizovala?

DK: Já jsem na toto téma nedávno uspořádala na parlamentní půdě kulatý stůl, ze kterého vyšel i sborník příspěvků objednat si ho lze třeba zde). O tomto trendu je nutné mluvit a upozorňovat na jeho rizika. A možná preventivně přijmout nějaké legislativní kroky. Varující je už terminologie, která se kolem těchto praktik šíří a je obsažena i ve vaší otázce. Každé dítě má svou matku. Ta je odnosila a porodila. Když dítě z nejrůznějších důvodů o svou maminku přijde, může se ho ujmout třeba teta, příbuzná, rodinná přítelkyně. Ta nová maminka, to je ta náhradní matka, skutečnou matkou navždy bude ta původní. A dnes se nám někdo snaží tvrdit, že opravdová maminka je jen nějakou surogátní náhradnicí, kdežto prý tou skutečnou maminkou je nějaký homosexuál, který miminko od jeho maminky nějakým způsobem získal.

PL: Byla jste, pokud vím, tento týden vysvětlovat svůj postoj u Martina Veselovského v DVTV. Jak to probíhalo?

DK: Bylo to celkem roztomilé povídání o tom, jak se někdo diví, že já se čemusi divím.

Parlamentní listy, 24. 2. 2025

Trvalý odkaz na článek

Potřebujeme sekerníka – potřebujeme českou DOGE!

S trochou závisti hledíme přes hranice a sledujeme, co se právě odehrává v USA nebo v Argentině. V Argentině prezident Javier Milei za první rok předvedl skutečný masakr motorovou pilou, kterému na začátku nikdo nevěřil. Dramaticky ořezal státní výdaje a zrušil mnohé agendy erárních úřadů, které nejen polykaly veřejné peníze, ale navíc za tyto peníze jen otravovaly lidem život a blokovaly rozvoj země. Výsledky radikálních kroků už se začínají v ekonomice i společnosti Argentiny projevovat.

V USA se Muskův DOGE (Úřad pro efektivní vládu) vrhl do práce, vykašlal se na všechny zdlouhavé personální audity, jakési „studie proveditelnosti“ či měsíce mapování terénu, a už to jede. Úřady se šmahem zrušují, peníze se škrtem pera zastavují a lidé se mohou věnovat něčemu užitečnějšímu než vnucovat občanům za jejich peníze všemožné obskurní novoty. Stačí skutečně chtít a nevymlouvat se. I skeptik na vlastní oči vidí, že zbytečné instituce zrušit lze, i státní zaměstnance je možné propustit, výdaje se dají ušetřit takřka ihned.

Jaká škoda, že to takhle zostra nejde u nás. Anebo že to zatím nešlo. A to máme v čele státu vládu, která se při nástupu k moci zaklínala pravicovostí a slibovala, že sníží státní výdaje a zeštíhlí aparát. Mnoho lidí ji volilo právě proto. Výsledek na konci volebního období je ale přesně opačný, jak si lze přečíst třeba zde, zde nebo zde. Státní agendy přibývají, úřady a počty úředníků rostou, stát požírá stále více peněz na vlastní provoz a lidé jsou zavalováni stále většími hromadami byrokracie.

Jsem v Senátu dva a půl roku. Zvolena jsem byla v době největší pocovidové ekonomické krize, růstu energií a státního deficitu. Všichni ministři tehdy slibovali, že hned začnou šetřit, ale já osobně žádné šetření nevidím. Naopak schvalujeme nové úřady (například Národní sportovní agenturu, Dopravní a energetický úřad nebo Digitální a informační agenturu). Takřka každý zákon požaduje více peněz na nové agendy, na digitální portály, na další zaměstnance. Za 28 měsíců, co jsem senátorkou, jsme projednávali asi tisíc věcí, ale za tuto dobu do Senátu doputoval jen jediný úsporný návrh – na zrušení Rejstříku trestů a jeho převedení pod Ministerstvo spravedlnosti, čímž jsme ušetřili pět (!!!) tabulkových míst v ekonomickém vedení. Ano, čtete správně. Jen 5! Obrovsky narostl počet lidí pracujících pro stát, stejně jako počet agend, na které se vedou spisy, i počet byrokratů. Třeba tím, že potichu a pod různými záminkami navyšujeme počet členů všech možných státních rad pod údajnou záminkou nezávislosti. Proč proboha ani trochu nešetříme?

Potřebujeme českou verzi DOGE, na zelené louce vybudovaný český úřad pro efektivní vládu, nebo ještě lépe českého Muska, Trumpa nebo Mileie. Zevnitř systém nezreformujeme. Systém každého nového reformátora semele. Je třeba motorovou pilu. Z nuly vystavěnou surovou, bezcitnou osekávací agenturu, která bez sentimentů bude řezat, až to bude bolet. Potřebujeme rušit agendy, zavírat úřady, propouštět státní zaměstnance, vymést z úřadů ideology, progresivisty, woke pracovníky, co se věnují inkluzi, diverzitě, rovnosti pohlaví, pozitivní diskriminaci, podporám všech možných ideologických a politických neziskovek. Potřebujeme jim okamžitě přestat vyplácet peníze daňových poplatníků a zarazit bláznivé kampaně a ideologické vymývání mozků.

Nejde přitom primárně o úspory ve výdajích státu. To bude vedlejší efekt léčivých kroků, které jsou akutně potřeba hned dnes, protože včera bylo pozdě. Mnohem důležitější je rušit zbytečné, ideologické a duplicitní agendy, tedy pravomoci erárních institucí. Jen se podívejte, kolika

mezinárodních organizací je Česká republika členy (skoro tisícovky!!). Všude platíme za členství drahé poplatky a k nim úředníky, kteří se příslušné agendě věnují, cestují drahými letadly na jednání a spí v drahých hotelích. Cožpak náš malý stát vskutku potřebuje 34 centrálních úřadů a ústředních institucí? Platíme desítky agentur pro všechno možné (například Baťův institut či Divadelní ústav). Je třeba přestat jim vyplácet peníze a zejména se kriticky podívat, zda je akutně náš stát ke své činnosti potřebuje.

Každá veřejná instituce bude mít své urputné obhájce. Přece přináší lidem hodnoty. V naprosté většině případů je to nesmysl, ale i tam, kde nějaký ústav či úřad snad produkuje i něco pozitivního, je nutné se vždy ptát: komu budou sloužit produkty práce těchto institucí? Odpověď zní: vybrané skupině klientů. A ti budou mít tyhle služby zdarma nebo zlevněné jen pro to, že stát násilím vytáhne kapes peníze i tem lidem, kteří by dobrovolně na tako „veřejná dobra“ nedali ani korunu. To je příklad třeba i podpory různých divadel, kde pár šťastlivců, co si koupí vstupenku, zaplatí 450 korun, ačkoliv sousední divadlo bez podpory má vstupné za 1500 korun. Tak ať jdou do háje s nějakými hodnotami. Oni jen chtějí vaše prachy. Innu, kdo by nechtěl?

Pryč s erární agendou. Každá zbytečně vydaná koruna na úředníka, kterého pro provoz státu AKUTNĚ nepotřebujeme, totiž zvyšuje riziko, že nám ten úředník bude mluvit do života, že bude vymýšlet blbosti, lejstra, povinnosti, hlášení a omezovat náš život. Vychovávat nás jako ty pitomé kampaně. Takoví jsou i zadarmo drazí. Motorovkou na ně.

22. 2. 2025 - MF Dnes


Trvalý odkaz na článek

Otázky k situaci kolem izraelsko-arabského konfliktu

1. Jak jste vnímala 7. říjen 2023, kdy Hamás podnikl únosy a vraždy Židů na území Izraele?

DK: Ta zpráva byla děsivá. Žádný boj ve jménu jakýchkoli ideálů nemůže ospravedlnit takovéto zlé metody.

2. Probíhají v senátu bilaterální jednání s Izraelem? Jakým způsobem?

DK: Nevím o nich. Zúčastnila jsem se Senátem organizované návštěvy Starého židovského města. Bylo to pro pochopení významu židovského fenoménu v naší kultuře velmi přínosné.

3. Probíhají v senátu bilaterální jednaní se zástupci Palestiny? Jakým způsobem?

DK: Nevím o nich.

4. Je podle vás ospravedlnitelné nepřetržité bombardování Pásma Gazy izraelskou armádou? Pokud ano, do jaké míry?

DK: Žádné takové plošné bombardování civilního osídlení není ospravedlnitelné a ani nepřispěje k řešení konfliktu. Mám děti a nechci, aby umíraly děti jiných matek kdekoliv na zeměkouli.

5. V Gaze umírají z větší části především civilisté. Když jsem před lety dělal izraelský armádní systém Krav Maga, měl jsem Židy za Bohy. Teď se ukázalo, že když jednou za měsíc zabijí pár vyšších teroristů/národních osvobozenců z Hamásu, je to úspěch. Je to podle Vás úspěch? Stojí to za ty civilní oběti?

DK: Pro mě je každý lidský život nedotknutelný.

6. Je právo na obranu dle mezinárodního práva legitimizací pro masové vyvražďování civilního obyvatelstva? Nedalo se to vyřešit jinak?

DK: Stačí se podívat do historie, abychom viděli, že současná situace je obtížně řešitelná. Nevím, jak by se dala vyřešit. Vím ale, že silové řešení nepřinese trvalou stabilitu, ale jen motivaci k další a další revanši.

7. Proč si myslíte, že Izrael nepřesunul ženy a děti z Gazy do sousedních států, nevzal je na své území nebo nepožádal Evropu či celý svět, aby dostaly dočasný azyl? Mohl to Izrael udělat jiným způsobem než tak, jak to činí poslední rok a půl?

DK: Izrael nemůže sám ze svého rozhodnutí nikoho nikam přesouvat. A už vůbec ne na území okolních svrchovaných států. Mohlo by se tak stát jen v případě mezinárodní dohody všech zemí, kterých by se to dotýkalo.

8. Je dle vás férový přístup vlády ČR, že ukrajinské válečné uprchlíky přijme a zajistí, ale to stejné již neudělá pro Palestince? Podlehla naše republika tlaku ze strany Izraele?

DK: Nevím, k čemu má pomoci takové srovnání. Ale obecně platí, že váleční uprchlíci hledají pomoc v první bezpečné zemi.

9. Je v silách Izraele zlikvidovat hrozbu ze strany Hamásu, když nyní propouští palestinské vězně podezřelé z terorismu?

DK: Propouštění bylo v historii tohoto konfliktu (a v historii jiných podobných konfliktů také) už několikrát jednou z podmínek dalších kroků směrem ke zmírnění situace. Nelze chtít vyhrávat jen deset nula. Bez ochoty k ústupkům se neobejde vyřešení ani domácího rodinného sporu, natož násilný bolestný mezinárodní střet.

10. Jak vidíte situaci po skončení konfliktu? Je možná suverenita Palestiny, pokud by byl Hamás odstraněn? Dovolí to Izrael a USA?

DK: Řešení se hledá už mnoho desítek let. Podle mne se jeho definitivní podoby nedosáhne ani za mnoho let. Může se ale dosáhnout alespoň klidu zbraní.

11. Souhlasíte s výrokem české velvyslankyně ČR v Izraeli Dr. Kuchyňové, že za mrtvé palestinské civilisty může jen a jen Hamás? Proč ano/ne?

DK: Naše velvyslankyně má hájit české zájmy. Českým zájmem určitě není přispívat k vyostřování situace.

12. Souhlasíte s postupem EU/OSN na finanční podpoře Palestiny, když je obecně známo, že právě tyto peníze jdou z velké části čistě na výzbroj pro teroristické/národně-osvobozenecké hnutí Hamás?

DK: EU i OSN naprosto selhaly ohledně schopnosti kontrolovat tok své podpory do konfliktních zón kdekoli.

13. Co říkáte na izraelský tlak na „nepohodlné osoby“, které za všech okolností hájí Palestince? Patří to do demokracie? MZV ČR odsuzuje Ruskou federaci za autokratické přístupy, nejedná se zde o dvojí metr?

DK. Nejsem insider v této věci. Proto tomu neříkám nic.

14. Izrael konečně navrhl odsun Palestinců na dočasné období do EU, aby měl ve svých operacích volné ruce. Není to krok o rok a půl opožděný? Jak bude senát postupovat, pokud bude unie Izraelem vyzvána přijmout uprchlíky na dočasné období? Přijal byste je třeba na tři – šest měsíců se zárukou, že po konci izraelských operací se musí vrátit zpět. Nikdo nezůstane.

DK. Nemám žádnou potřebu se vyslovovat ke konkrétním peripetiím blízkovýchodního konfliktu. Nehrajme si na ředitele Zeměkoule.

15. MZV zaslalo 5 milionů korun na psychologickou pomoc přímo v Palestině. Snaží se nějak senát pomoci obětem války? Kolik peněz vydal, uvolnil ze státního rozpočtu? Jedná se o tom?

DK. Horní komora českého parlamentu nemá žádné exekutivní pravomoci a je to tak dobře. Nepodílí se na schvalování rozpočtu a nemá ani ambice dirigovat jednotlivé resorty.

19. 2. 2025 otázky kladl Michal Synek


Trvalý odkaz na článek

JUDr. Daniela Kovářová

Unie rodinných advokátů
Moje literární tvorba
 
 
 
 


Chraňme normální světJUDr. Daniela Kovářová

kovarovad@senat.cz