To si myslím

Otázky k rozhovoru:

1. Paní senátorko, Vy opakovaně upozorňujete na to, že důvěru veřejnosti v tajné a férové volby je možné ztratit velmi snadno – a už nikdy ji neobnovit. Má podle vás současná vláda legitimní mandát měnit volební pravidla, jako je třeba zavedení korespondenční volby, takřka ‘za pochodu’ a bez širší shody napříč politickým spektrem?

DK: Volební pravidla se nemají měnit „na sílu“ proti vůli opozice a těsně před volbami. Každé případné změně pravidel soutěže musí předcházet široká debata a následně společenská a politická shoda. Každá taková případná změna musí být výsledkově neutrální, a ne být účelově protlačována s tím, že někomu pomůže a někomu uškodí. A vláda protlačila korespondenční volbu právě proto, že od ní očekávala masivní podporu ve volbách.

1. Zastánci korespondenční volby tvrdí, že jde o modernizaci, která ‘zvyšuje účast’. Vy ale upozorňujete na možné bezpečnostní a ústavní hrozby. V čem podle vás spočívá to hlavní riziko, a proč bychom neměli slepě přejímat systém například z Německa či USA?

DK: A výsledky českých voleb se vždycky těšily značné důvěře. To se bohužel schválením korespondenční volby změnilo. Nikdy si už nebudeme moci být výsledkem voleb jisti. A pokud jde o modernizaci – skutečně lze toto slovo použít v situaci, kdy zavádíme volbu pomocí dvou papírových obálek? Jestliže si někdo svého hlasu váží tak málo, že je mu zatěžko jet pár hodin k volební urně, pak by asi raději k volbám raději chodit neměl.

1. Máme čas předvolebních kampaní, ve kterých se objevují postavy, které se chovají téměř sektářsky – mluví o konci demokracie, útočí na kandidáty, šíří strach. Máme tomu rozumět jako projevu občanského aktivismu, nebo se podle vás jedná o organizované struktury, které mohou být někým motivovány nebo dokonce financovány? Mám na mysli například veřejná demonstrativní vystoupení lidí z Oganesjanovy skupiny, například pana Pšenáka. Vše si nahrávají, ideálně se snaží vyvolat konflikt a poškozují majetky svých „nepřátel“. Videozáznamy poté navíc zpeněžují na internetu...

DK: Tyhle aktivity určitě nejsou zadarmo a určitě za nimi někdo stojí. Není to nic spontánního – až na pár „užitečných idiotů“, kteří se svezou. Mnohem horší je, že nás strany v kampani přesvědčují o tom, že je třeba stát na té správné straně nebo že teď jde o Česko. To první heslo je absolutně nemorální a manipulativní. Tvrdí, že jen jediná strana je ta správná a jen jediný názor je ten validní. Vnucuje tak představu, že volby nejsou soutěží různých koncepcí vedení státu, ale je téměř povinnost volit „správně“. Toto heslo je protidemokratické a zavání totalitou s jediným oficiálním názorem. Taková předvolební kampaň je pro mě nepřijatelná. Pak to jsou volby bez volby. Bez legitimní možnosti volit podle svých zájmů a postojů. Naopak heslo Teď jde o Česko je naprosto nicneříkající.

1. Billboardy SPOLU varují, že Stačilo!, Okamura či Babiš znamenají nebezpečí a ohrožení zahraniční orientace Česka. Vy jste vždy kladla důraz na svrchovanost a zdravý rozum. Jak tato varování vnímáte – jde o férový boj, nebo současná vláda prostě nemá co nabídnout voličům?

DK: Voliči se rozhodují podle vlastních potřeb, podle své peněženky, podle toho, zda je státní moc šikanuje nebo nechává být. Míra přerozdělování, míra státní regulace a priority státu při nastavování proporcí mezi veřejnými výdaji, to vše jsou základní obsahová politická témata, o kterých má ve volbách jít. Současná státní moc je ve všech těchto oblastech velice slabá, tak se místo nich snaží volby znečistit náhradními, únikovými, falešnými a fiktivními tématy. Tedy že nejde o ceny, inflaci či státní dluhy, o životní podmínky rodin s dětmi či důchodců. Jde prý o to, zda z moře vystoupí mloci a všechny nás sežerou. Volič má uvěřit, že stav jeho peněženky není tak aktuální, když hrozí vpád mloků. V kampani se vždy používají nadsazené formulace. Ovšem letošní strašení tím, že když vyhrají jiné než vládní strany, nastane konec demokracie, mi připadá poněkud přehnané. ANO už u nás vládlo, Babiš už jednou byl premiérem a jeho praktická politika nás do žádný pekel nezavedla. Je to zbytečné hloubení příkopů mezi lidmi různých názorů. Můžeme s oponentem nesouhlasit, ale musíme zachovávat základní principy slušnosti, nikoli své názorové oponenty urážet. Kdekdo volá po slušnosti, ale vyžaduje ji u druhého a sám se ke svým oponentům slušně nechová.

1. Na začátku svého působení vláda Petra Fialy slibovala kompetenci, odpovědnost a návrat důstojnosti do politiky. Dnes jsme svědky inflace, nárůstu byrokracie, rozdělování společnosti i zpochybňování voleb. Jak byste uplynulé roky vlády SPOLU a PirSTANu stručně zhodnotila?

DK: Vláda nesplnila nic ze svých volebních slibů. Pochopitelně si zavařila sama, když přistoupila na koalici naprosto hodnotově odlišných stran. Přesto mi připadá míra regulace i výše deficitu po 4 letech jejího působení naprosto neuvěřitelná a nezodpovědná. Máme se prý bát změny v situaci, kdy změnu potřebujeme jako sůl.

1. Premiér Fiala s ministrem vnitra Rakušanem si v úterý na pivu připili na to, že s Babišem, Okamurou ani hnutím Stačilo! nikdy nepůjdou do vlády. Co vám tato scénka symbolicky říká? Měl by premiér raději skládat účty voličům než si připíjet s koaličním partnerem na vylučování opozice?

2. V hnutí Stačilo! se objevují i bývalí komunisté. Máme se obávat návratu starých struktur, nebo jde podle vás spíš o hysterii zinscenovanou vládní propagandou? Kde je hranice mezi zdravou národní opozicí a návratem k minulosti?

DK: Po zvolení kariérního komunisty na Hrad je tohle strašení komunisty 30 pokrytectvím.

1. Pokud se příští vláda bude skládat jinak než ta dnešní, jaké hodnoty by podle vás měla hájit? Co by mělo být její první prioritou – návrat k normálnosti, ochrana rodiny, nebo prostě jen zlepšení života vlastních občanů a stavu země?

DK: Mně by se líbilo, kdyby nová vláda usilovala zejména o malý úsporný stát, zrušení všech možných pitomých deregulací a dotací pro neziskový sektor. A lidem do života a do výchovy dětí by vláda měla mluvit co nejméně. Má se věnovat tomu, co je pro existenci státu nezbytné – bezpečnosti, jasně definovaným zdravotním službám, neideologickému školství a sociální oblasti apod. U ostatních oblastí musí u každého výdaje velmi přemýšlet, zda je skutečně absolutně nezbytný. Už dnes mandatorní výdaje činí 88 % všech výdajů státu. Tímto tempem brzy dosáhnout 100 %. Co bude stát dělat pak?

1. Ve svých projevech často říkáte, že hájíte ‘normální svět’ – takový, kde se ctí rodina, právo i selský rozum. Co vás dnes osobně motivuje pokračovat ve veřejné práci navzdory útokům médií a nálepkování ze strany elit?

DK: Před 3,5 lety jsem se rozhodla vstoupit do politiky proto, že za mě nikdo v politice nehovořil, nikdo můj normální svět nebránil. Dnes se ukazuje, že volání po normálním světě je stále častější, protože lidi už obtěžuje, jak jim stát do jejich světa zasahuje. Chcete-li vědět, kde beru sílu pro další boj, pak mě nabíjejí setkání právě s obyčejnými lidmi v konzumech nebo v hospodách mého senátního obvodu. Mé voliče štvou LGBT, gender, boj o záchranu „planety“, podpora elektroaut a neúčelné dotace stejně tolik jako mně.

1. Závěrem bych vzpomněl na Váš návrh týkající se oceňování dlouholetých manželství za věrnost, který vyvolal pozornost. Někteří vám tleskali, jiní se posmívali. Co vás k němu vedlo a proč si myslíte, že právě takové symbolické kroky dnes potřebujeme víc než kdy dřív?

DK: Tento nápad uskutečňuji sama na vlastní triko navzdory tomu, že v Senátě podporu nenašel. Od svého zvolení aktivně po celé zemi vyhledávám a oceňuji dlouhodobá dobrá manželství. Už jsem předala ocenění třem desítkám takových krásných párů. Jsem přesvědčena, že manželství dvojic, které spolu vydržely déle než 50 let navzdory všem protivenstvím a nepřízním života v krásném vztahu a v porozumění si zaslouží ocenit. Velmi ráda je navštěvuji, velmi ráda s nimi diskutuji o jejich životní cestě a pokaždé mě svým vyprávěním obohatí. Dnes se píše spíš o excesech a pomíjivých experimentech, nikoliv o tom, co má pravou cenu, je vzorem pro ostatní a co po mnoho let vytrvalo.

Otázky kladl Marek Bláha, Parlamentní listy

31. 8. 2025

Když v roce 2015 Angela Merkelová otevřela dveře nelegální masové migraci a pozvala do schengenské Evropy bez vnitřních hranic kohokoliv, říkala jsem si, že ji dříve či pozdě zavřou do vězení. Když jsem v září před deseti lety v televizi sledovala zástupy černých mladých mužů z jiného civilizačního okruhu, s jinou výchovou, s jinými návyky a zvyklostmi dobývat Německo, tušila jsem, že dříve či později přijde přesně to, co je dnes v Západní Evropě každodenním standardem.

Bylo jasné, že tedy nejde o žádné uprchlíky. Uprchlíci, to bývají starci, ženy, děti, kteří se chtějí schovat na nejbližším bezpečném místě, zatímco muži brání domovy. Tohle byli většinou pětadvacetiletí chlapi ve sportovním oblečení s mobilními telefony, dobře organizovaní a dobře instruovaní, jak co nejlépe podojit sociální systém dobývaných zemí.

Výsledek? No – go zóny. Bitky gangů. Střelba, zapalování aut. Útoky na ženy. Militantní islamistické utajované buňky. Náboženské nároky. Ženská obřízka a sňatky nezletilých dívek. Teroristické útoky. Útoky nožem. Verbování mladých. Ekonomický a sociální úpadek… a spousta dalších, negativních rysů. Všechny tohle chování bylo kdysi atributem nebezpečných zemí třetího světa, zatímco dnes se ty hrůzy dějí hned za našimi hranicemi. Země dříve tak bezpečné – Německo, Dánsko, Švédsko, Belgie, Francie, Itálie… Země, které nám dávali za vzor a kam se jezdívalo za čistotou měst a na dovolenou. Dnes je tam nebezpečno a po setmění se starousedlíci bojí pustit své ženy a dívky ven.

Když jsem před deseti lety sledovala ty nadšené zástupy sluníčkových vítačů a umlčování každého s předběžnou opatrností, každého, kdo trochu varoval, mrzelo mě hlavně selhání médií. Tehdy poprvé a později znovu a znovu a znovu. To média spolu s politiky umlčovala každého, kdo nadšeně nejásal, nevítal, nenosil vody a plyšáky na nádraží. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že Německo je přece úřednicky důslednou zemí a že má všechno jako vždycky promyšlené a spočítané. Říkala jsem si, že možná řekne hned na začátku všem těm příchozím bez dokladů: Musíte se naučit německy. Musíte dodržovat naše pravidla. Musíte pracovat. A když se vy nepřizpůsobíte našim zvyklostem, nikdo vás tady trpět nebude. My se vám přizpůsobovat nebudeme. Protože základním úkolem každého státu je chránit svou kulturu, své občany a jejich životy. A ne se starat o ty s arogantně nataženou dlaní. Říkala jsem si, že třeba už za týden nebo za měsíc se Německo chytne za nos a všechny ty chyby napraví. A že dál už nikomu chybovat neumožní.

Ale Německo už dávno není tím bohatým vzorem úřednické dokonalosti. Německo to totiž nezvládlo. Pustilo k sobě domů každého, kdo si řekl. Neprověřovalo, nezkoumalo. Rezignovalo. Vzdalo se. Poskytlo své bohatství každému, kdo o to stál. A bohužel i těm, kdo si to ani trochu nezasloužili. A absolutně nezvládlo jejich integraci, tolik falešně proklamovanou.

Kdyby to byla jen chyba Německa, přimhouřila bych oči a mávla nad Německem rukou. Bohužel vše, co se stane v Německu, se dříve či později stane i u nás. Možná za deset let. Možná za dvacet. Možná za rok. Ale pak budou no – go zóny i v dosud klidném Česku. Pak se i u nás bude střílet na ulicích, po nocích budou hořet auta, české děti budou tvořit menšinu ve školách a cizojazyčná většina na ně bude útočit, urážet je a bude jimi i učiteli opovrhovat.

Vždycky je dobré ptát se po zájmech a já už deset let přemýšlím, v čím zájmu Německo otevřelo svoje hranice a komu tím souhlasem Merkelová napomohla. Určitě madam

Merkelové děkovaly všechny ty neziskové organizace a lidskoprávní aktivisté, kteří se od roku 2015 přetavili na profesionální aparát, který migrace živí. A možná jsou nadšeni hoteliéři a majitelé nemovitostí, jimž německá vláda za migranty platí. Jenomže negativní důsledky převažují a obyčejní občané němečtí (rakouští, švédští, belgičtí, francouzští a další) z migrace nadšeni nejsou. Jejich země se totiž už proměnily, a cesta zpátky není možná. V důsledku roku 2015 se celá Evropa mění a už nikdy nebude jiná. Bude to jejich Evropa, Evropa imigrantů. Pro naše děti to nebude Evropa naše, taková, jakou ji naši předkové vybudovali a jakou jsme ji dětem chtěli předat.

Deset let od pyšného prohlášení „My to zvládneme“ se konečně může o migraci otevřeně debatovat. Konečně můžeme na misky vah pokládat všechna pro a všechna proti. A nás, co jsme už před deseti lety viděli dnešní důsledky, uklidňují tehdejší vítači rozličnými argumenty: „Však ono se nic jiného nedalo dělat. Přece jsme do nich nemohli střílet. A vždyť oni povětšinou i pracují. A většina migrantů agresivní ani násilná není. Jen chtějí žít u nás po svém, ne po našem. Cožpak se jim lze divit? A migrace tady přece byla vždycky. Vždyť kolik lidí uteklo do Německa od nás.“ Nikdy jim člověk nemohl vysvětlit rozdíl mezi migrací spontánní a individuální a tou masovou, ilegální a organizovanou a podněcovanou. A nebo rozdíl mezi Polákem v Irsku a Somálcem v Bavorsku.

Možná někde ve skrytu duše tehdejší vítači dnes už pochybují o svém svatém nadšení. Možná své tehdejší selhání nepřiznají. Vždyť ani celostátní média se za deset let ještě neomluvila, že umlčovala každého, kdo o otevřených dveřích pochyboval. Toho, kdo požadoval, aby stát plnil své závazky, z nichž tím hlavním je ochrana hranic. Vždyť i Evropská unie se velmi pomalu vzpamatovává ze své vítačské politiky. Jenomže pro Evropu je už vlastně pozdě. A já se obávám, že ti dnešní podporovatelé s těmi výše uvedenými argumenty ty proměny vítají. Oni si prostě přejí svou zemi změnit. Zatímco mně se u nás líbí místa, města a vesnice v takové podobě, v jaké jsem je zažila před deseti lety. A protože stále máme svobodu slova a právo říct, co chceme, a co nikoli, já říkám jasně: nechci u nás útoky noži, zapalování aut, muslimské povyšování ani urážení žen. Nechci žít mezi zahalenými, jimž nevidím do obličeje a nevím, co si o nich mám myslet a jaké mají úmysly. A mám zato, že stát by měl chránit zejména své občany. Protože oni tady platí daně a jejich rodiče a předkové tuhle zemi vybudovali. Imigranti se o ni nezasloužili. Proto stejná práva a postavení mít nemohou.

Netěší mě, že jsem tehdy měla pravdu. Netěší mě, že jsem už před deseti lety věděla, jak nelegální migrace Evropu změní. Možná by mě mohlo utěšovat, že Čechy, Morava a Slezsko muslimské migraci ještě nějakou dobu odolají – snad kvůli těžkému jazyku, snad kvůli relativně striktní kontrole osobních dokladů, snad kvůli omezeným sociálním dávkám. Ale dříve či později bude i má země stejná jako ty sousední: jiná, násilná, nebezpečná a muslimsky imigrantská. Vzpomeňte si na to, až budete své děti děsit umělým strašákem globálního oteplování. Teplotě, slunci, dešti i záplavám je totiž jednodušší se přizpůsobit. Muslimské migraci se přizpůsobit nelze. Ta bude celou Evropu ještě hodně bolet.

Jen v jednom jsem se před deseti lety mýlila: Angela Merkelová nesedí ve vězení, naopak jezdí k nám podepisovat své knihy.

29. 8. 2025

Nesouhlasím s frázemi z Haagu a nemohu automaticky tyto fráze podpořit. Mám pro své rozhodnutí několik důvodů.

1.   Chybí nám nová koncepce naší armády a vyzbrojování.

2.   Dnes neumíme smysluplně neumíme utratit ani deklarovaná 2 % na obranu. Jak chceme utratit 5 %?

3.   Nemáme před sebou ani orientační představu, z které jiné rozpočtové kapitoly budeme toto navýšení saturovat. Hledáme každou korunu, abychom zaplatili kuchařky v mateřských školách, lidi v sociální sféře nebo administrativu soudů a státních zastupitelství. Komu ta 2,5 % sebereme? Zdravotnictví? Školství? Dopravě?

Z těchto tří důvodů zavazovat se k největšímu nárůstu ze všech rozpočtových kapitol v době největšího deficitu v dějinách naší země považuji za naprostou nezodpovědnost.

Pojďme se seriózně pobavit, jak má armáda vypadat. Kolik máme mít rot? Kolik čet? Co rotám a četám chybí? Jsou to helmy? Nebo polní kuchyně? Zavedeme znovu branou povinnou základní vojenskou službu? Kolik máme mít krytů pro civilní obyvatelstvo?

Já jsem žádnou takovou analýzu neviděla.

A pak je tady ještě jeden důvod. Víte, co takové rozhodnutí udělá s trhem? Co udělá s trhem, když státy řeknou: My teď chceme utratit za zbraně dva a půlkrát tolik? Výrobci a dodavatelé okamžitě zdraží.

Podobná usnesení a prohlášení považuji za nezodpovědná a nebezpečná. Takové věci se mohou dělat, ale nesmějí se vyhlašovat nahlas.

Proto pro ně nemohu zvednout ruku.

27. 8. 2025

Nedávno jsem upozornila na rizika spojená s uzákoněním „práva“ na eutanázii (zde). Hned po zveřejnění textu mě zavála smršť ohlasů, které můj zdrženlivý pohled někdy podporovaly, ale často se mnou zásadně nesouhlasily. Jak už to tak u reakcí bývá, někteří pisatelé mi jen nadávali (takoví patrně rozumí svobodě slova po svém a rádi by mi právo na vlastní názor upřeli). Jiní přidali argumenty, s nimiž bych v tomto pokračování ráda polemizovala.

Argument první: Rozhodujte sama o sobě a nás, co si euthanasii přejeme, nechte rozhodovat, jak chceme my. Jenomže já jsem zákonodárce a zákonodárcem ještě tři roky budu, a tak případná právní úprava bude mou náplní práce, do které mě mí voliči zvolili. A sama skutečnost, že v dotazníkových akcích se většina respondentů vyslovuje PRO, nemůže být pro stát důvodem, aby něco schválil. Jinak bychom museli znovu zavést i trest smrti.

Argument druhý: Euthanasie není povolení zabíjet, ale dohoda s lékařem, že mě usmrtí. Tak tomu ale právě vůbec není. Záleží na tom, jak bude vypadat právní úprava. V různých zemích je různá. A velmi často je na počátku legislativního procesu docela jiný návrh, než jaký nakonec projde parlamentem. Nezapomeňte, že pro přijetí pozměňovacího návrhu stačí, když pro něj bude hlasovat 34 poslanců a 14 senátorů. A to je pro tak zásadní změnu docela málo.

Kdysi jsme se pyšnili lidskými právy, z nichž to základní je právem na život. Prý každý lidský život je hoden ochrany. Jenomže dnes právě že vůbec. Potraty až do narození, když si žena zamane, i zabíjení těch, co stojí na té špatné straně, se dnes oslavuje jako velká civilizační vymoženost. A právě teď, v době okurkových prázdnin, přichází aktuální předvolební trhák – euthanasie jako nárok na smrt.

Jde o obrovské, složité, celospolečenské téma a já pevně doufám, že se o něm dlouze, poklidně a ze všech stran bude diskutovat. Hlavně se neunáhlit a honem neschválit nějaký polotovar, o němž média tvrdí, že uzákonění euthanasie podporuje většina společnosti. Bodejť ne – chceme ovládat své životy i svou smrt. Podporovatelé nemají zájem trpět, cítit bolest, být nemohoucí a závislí na jiných. Jsou přesvědčeni, že nemáme dost sociálních zařízení ani dost lidí ochotných nabídnout paliativní pomoc. Leitmotivem jejich volání je tvrzení, že „chci řídit svůj život a ukončit ho, když nebude k žití.“

Ach, jaké to naivní volání po ovládnutí vlastních životů. Nemáme-li dostatek sociálních lůžek, personálu a všedostupné paliativní péče, pak právě o zlepšení je třeba usilovat, nikoliv tyto nedostatky „řešit“ umožněním asistované sebevraždy. Proč pak zachraňovat sebevrahy, provozovat Linky pomoci v bezmoci a instalovat na ochozy věží a vysokých mostů zábrany proti sebevrahům? Vskutku je přijatelný jen život bez bolesti? Vždyť mnoho lidí s ní žije každodenně, tisíce jiných jsou odkázáni na pomoc druhých. A jejich životy přece jen proto nejsou méně hodnotné ani kvalitní. Mnohdy je tomu právě naopak.

Další otázkou je, jak problém uchopit právně, protože tenhle oříšek podporovatelům zjevně nedochází. Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že dříve či později dojde ke zneužití, ať do zákona vsuneme všechny možné právní pojistky. Zastánci volají po možnosti, aby se trpící pomocí medikamentů směl zabít, po ověření, že si to skutečně přeje. Jenomže tomuto oprávnění by muselo odpovídat svolení zdravotníkům nezasahovat, nepomáhat a neoživovat. Pak jsou ale zastánci jiné koncepce. Ti požadují beztrestnost pro toho, kdo vyplní dříve vyslovené pacientovo přání. Jenomže v takovém případě se dostaneme do konfliktu s právní zásadou, podle které se nikdo se nemůže vzdát práv, která mu teprve v budoucnu vzniknou.

Zrušíme-li tuto zásadu, přinese nán to beztrestnost pro toho, kdo smrt jiného aktivně způsobí. Vskutku chceme „právo na euthanasii“? Právo totiž produkuje nárok - v tomto případě právní nárok na smrt, vynutitelný soudně. Skutečně chceme, aby o smrti rozhodovaly soudy? Třeba o smrti všeho dítěte? A pak tu máme „kluzký svah“ a riziko masového zneužití (jak si lze přečíst třeba v tomto článku). To vás neděsí, že v některých zemích už počet úmrtí pomocí euthanasie překročil počet úmrtí přirozených? Stává se normou, že příbuzní přesvědčují své blízké k euthanasii, protože mají zájem o jejich byty a majetky; že zdravotníci nabízejí pacientům euthanasii, protože je levnější než nákladná léčba; že nemocní a staří volí euthanasii, aby nezatěžovali své blízké a sociální systém péčí, starostí a náklady na ně; že euthanasie se rozšiřuje na mladé osoby a jedince s problémy psychiatrickým a je řešením ekonomické bezvýchodnosti či zadluženosti. Tohle skutečně všechno u nás chcete?

Kdo je zdravý a mladý, bývá rezolutní ve svých přáních. Jenomže pyšná prohlášení v plném zdraví jsou něčím docela jiným, ryze teoretickým, a nikdo z nás neví, co nám přinese

budoucnost. Nikdo není schopen dne odhadnout, jaká bude mít v budoucnu přání a touhy, jak se bude cítit a po čem bude volat.

Mluvme proto o tomto tématu. Pišme o něm. Zkoumejme ho ze všech stran. Nenálepkujme odpůrce jen proto, že jsou zdrženliví a opatrní. A nikdy není na škodu zlepšovat život jedinců v terminálním stádiu nemoci, posilovat a ekonomicky podporovat sociální oblast, hospice a paliativní péči. Protože umíme-li pomoci člověku na konci života odejít bez bolesti, je potřeba takovou možnost všude možně realizovat.

Pečlivě zkoumejme podmínky, situace, případy a okolnosti asistované sebevraždy, než přistoupíme k zákonné možnosti. Protože z možnosti se dříve či později stane právo a z práv zase nároky a z nároků pak soudy. Byli byste schopni rozhodnout o euthanasii svého otce, svého manžela, svého dítěte? Byli byste schopni ho zabít? A o to víc chraňme před tímto právem ty nejslabší, naše děti. Nedovolujeme jim řídit auta, volit, kouřit, pít alkohol nebo nakupovat nemovitosti. A teď jim chceme dát právo se legálně zabít?

Ach, jak lehké je zabíjet, když jde o životy jiných anebo když se nám to hodí. A kam se ztratilo právo ze všech nejdůležitější – právo na život za všech okolností, právo na život pro každého a pro všechny?

Deník TO, 7. 8. 2025

Chcete víc zbrojit? Nestačí vám jedna vojenská aliance? Přejete si jednotnou "evropskou" armádu? A jaký bude její vztah k NATO? Kdo jí bude velet?

Nekladete si tyto otázky? Ani na ně nehledáte odpovědi? Ale měli byste. V tichu a bez povšimnutí se totiž společné unijní vojsko chystá. A to navzdory tomu, že hlavním účelem Evropské unie je posilovat mír a stabilitu. Zjevně přesně platí ten bonmot: chceš-li mít, vyvolej válku. (Ale hlavně v ní vyhraj.) Nevěříte? Tak čtěte dál.

Počátkem května letošního roku k nám do Senátu dorazil materiál N 46/15 – návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení o pobídkách k investicím souvisejícím s obranou v rozpočtu EU za účelem provádění plánu ReArm Europe (zde). Materiál hovoří o Společné bílé knize budoucnosti evropské vojenské struktury a o koordinované reakci v duchu solidarity. Změny nařízení umožní přesměrovat do Evropského obranného fondu finance, které byly členským státům přiděleny z fondů politiky soudržnosti a nevyužité částky a potenciální výnosy by měly být k dispozici na financování vojenských projektů. Materiál tvrdí, že je zapotřebí koordinovaného přístupu na úrovni EU, aby byla zajištěna bezproblémová mobilita vojenského personálu a vybavení v celé Evropě. Nástroj pro propojení Evropy zaručí, že bude do výběru projektů zapojen Vojenský štáb EU.

Materiál vyzývá členské státy, aby využily možnosti převést do Nástroje pro propojení Evropy zdroje, které jim byly přiděleny v rámci sdíleného řízení. Za účelem usnadnění tohoto procesu se navrhuje změna nařízení o Nástroji pro propojení Evropy (myšleno EU). Cílem návrhu je podpořit investice do výzbroje, poskytováním pobídek, odstraňováním potenciálních překážek a zajištěním větší flexibility a zjednodušení. Téhož výsledku údajně nelze dosáhnout prostřednictvím opatření na vnitrostátní úrovni. Materiál dále zásadně podporuje tzv. umělou inteligenci a projekty, které ji podporují a rozvíjejí.

Vzhledem k tomu, že je (jak tvrdil text) v kontextu naléhavých geopolitických výzev okamžitě zapotřebí umožnit klíčové investice do zbrojení, má nařízení vstoupit v platnost dnem následujícím po jeho vyhlášení.

Otázky, které bychom si měli v souvislosti přijetím tohoto nařízení klást, jsou tyto: Je na místě prosazování umělé inteligence, vytváření továren a gigatováren za situace, kdy nemáme k dispozici závazné etické principy pro použití AI? Je namístě dublovat vojenské kapacity NATO? Není zvyšování rozpočtu na zbrojení rizikem pro vznik korupčního prostředí? Víme přece, že EU neumí korupci zabránit. Sdružování finančních zdrojů by tak mělo být naprosto výjimečné.

Kdo s kým, proti komu a proč

Je to vskutku paradoxní situace. Jedinou zemí EU, která kdy v historii EU vedla regulérní válku, je Řecko. Vedlo ji v roce 1974 (a pak ještě v letech 1987 a 1996) proti svému spojenci v NATO, proti Turecku. Už z tohoto příkladu je zřejmé, že nic jako společné vojenské cíle Evropské unie neexistuje. Tyto cíle by se musely stanovit předtím, než se začnou hromadit zdroje. A vlastně by musel někdo s mandátem úplně nejdřív stanovit, kdo bude stanovovat vojenské cíle. Za všechny členské země. Pokud Evropská unie začne nejprve hromadit vojenské zdroje, ihned vzniknou třecí plochy a konkurence EU s NATO.

Já bych o tom všem moc ráda hovořila. Ale tuto možnost jsem vůbec neměla, protože se předmětný (a tak důležitý) materiál na plénum Senátu vůbec nedostal. Výbor pro evropské záležitosti ho totiž pouze vzal na vědomí, čímž jeho cesta Parlamentem skončila, a to přestože Česká republika považuje téma za důležité, ba dokonce (jak uvádí zmíněný materiál), „plně podporuje ambici EU stimulovat investice související s obranou z rozpočtu EU.“

Kdybychom aspoň u nás v ČR měli nějakou vojenskou strategii, když už chceme tak masivně zbrojit. Kdybychom aspoň věděli, zda chceme víc čet nebo víc rot, víc zbraní nebo víc polních kuchyní, zda chceme zavést povinnou základní vojenskou službu a vybudovat víc krytů. Ale o ničem z toho se vůbec nehovoří. Kdosi jen volá po větším rozpočtu, aniž by věděl, za co ty peníze chceme utratit a co vlastně naše země a potažmo EU potřebuje. A nikdo se nezabývá civilní obranou a bezpečností. Jako kdyby tím někdo na sebe prozrazoval, že mu nejde o ochranu obyvatel, ale o možnost bezuzdně utrácet veřejné peníze a případné kritiky umlčovat, že nahrávají nepříteli.

A já si vedle všech výše uvedených otázek pokládám ještě jednu, naprosto kruciální: Existuje nějaký nepřítel, který by vedl válku s EU? Já žádného takového nepřítele nevidím. Ten neprojednávaný materiál hovoří na mnoha místech o umělé inteligenci. Tak jsem se zeptala té své (Gemini) zeptala, s jakou zemí je EU aktuálně ve válce. Odpověď zněla takto: „EU jako celek není přímo ve válce s žádnou zemí. EU je politickou a ekonomickou unií 27 členských států, a naopak není vojenskou aliancí.“

Různě jsem tedy svou otázku přeformulovala. Ale odpověď zněla vždy stejně: V současné době nedochází k přímému napadání žádné země EU. Ale co na tom, řeknete si možná. Hlavně že budeme zvyšovat obranné rozpočty a budovat „společnou obrannou politiku EU“. Ničím se přece nezajistí mír lépe než řinčením zbraní. Jenže co když z nich pak někdo horlivý vystřelí?

 MFDnes, 9. 8. 2025

8. 8. 2025

Když jsem dospívala, nebyl internet, pornočasopisy, erotická videa, ba ani časopis Bravo, ale erotiky bylo všude plno, i když ve slušné společnosti platila za tabu téma. Chlapci koukali po holkách už někdy od základky, házeli jim papírové kuličky do vlasů a zlobili je tím víc, čím se jim ty holky líbily. Letní tábory sice byly označovány jako pionýrské, ale přesto vždy plné nově utvořených dvojic, které se po nocích scházely mezi chatkami.

Na střední nás zase lákaly diskotéky, a když hráli ploužák a utlumili světla, tiskli se tanečníci ze všech sil k sobě navzdory učitelskému personálu, který se snažil dávat pozor a ty líbající se dvojice od sebe odstrkoval. Kdo neměl holku či kluka, ten o tom aspoň snil, toužil a nevynechal jedinou příležitost k seznámení. Kdo nevěří, nechť si pustí něco z filmové produkce z oné doby – příkladem mohou být Sněženky a machři nebo Jak svět přichází o básníky. Příležitost k seznámení totiž byla všude – na zastávce, na ulici, v obchodě, na hřišti, před paneláky na pískovišti a hlavně ve škole.

Chytré mobily místo holky

Tuhle přirozenost nikdo nepřekoná, říkal si nejspíš každý z učitelů, když ty dvojice od sebe roztrhával. Jenomže o 40 let později je všechno jinak. Mladí ven nechodí, protože sedí doma a hledí do obrazovek počítačů, tabletů a chytrých telefonů. Stydí se mluvit, stresuje je komunikace, obzvlášť s cizími lidmi, a tak nakupují online a mnohé podniky jen kvůli nim instalují objednávací kiosky, aby mládež nemusela promluvit ani na servírku či na obsluhu McDonaldu. Dříve byla svatba či soužití zamilovaných důvodem k tomu, aby člověk vypadl od rodičů do podnájmu. Jenomže proč dnes utíkat z mamahotelu? Rodiče pečují o své dospělé děti a ohleduplně o víkendu opouštějí byt či dům, aby mladí měli pro sebe soukromí. Dříve se brzy po sexu rodily děti, což ale vyřešilo rozšíření antikoncepce. Za mého mládí byla běžná svatba kvůli těhotenství, ba dokonce zplnoletňování nezletilých. To dnes už neexistuje.

Můj otec gynekolog vždycky vyprávěl, že tělo ženy je ideálně připraveno pro těhotenství mezi sedmnáctým až dvaadvacátým rokem. Jenomže pak přišla svoboda a s ní všechny ty skvělé civilizační výdobytky – blahobyt, otevřené hranice, feminismus, kariéra, orientace na vlastní život a na štěstí. A najednou k životu není třeba sex, soužití, děti ani rodina. Co vlastně ti mladí dělají po večerech?

Ještě v roce 2021 byla naše země na špici v prosté reprodukci. Toho roku se u nás jen za první čtvrtletí narodilo skoro 28 tisíc dětí. Jenomže od té doby porodnost padá strmě dolů - za letošní první tři měsíce klesla ve srovnání s rokem 2021 skoro o 35 procent. Staví se sice nové mateřské školky, ale brzy budeme ty nové školky i školy zavírat, protože do nich budou chybět děti.

Příčiny nebo korelace?

Že se nerodí děti, to může mít spoustu různých příčin, z nichž nejspíš každá přidá svou trošku do demografické katastrofy. V tomto neblahém osudu bohužel nejsme sami – podobná čísla vykazuje vlastně skoro celý svět. Zmiňuje se dvouleté uzavření škol v období covidových restrikcí, pokles plodnosti mladých žen po proti covidovém očkování, orientace na osobní rozvoj, neochota věnovat se tak náročné činnosti, jakou je výchova dětí. Někdo argumentuje nedostatkem bytů, proti tomu však hovoří historie. V nedávné minulosti se rodily děti i rodičům, kteří s nimi obývali i jen jednu chudě zařízenou místnost. Zdravotní péče, která z civilizovaného světa skoro odstranila dětskou úmrtnost, všude na světě vedla k redukci potomků na dva až na tři. Jenomže žádný jednoznačný důvod neexistuje pro nezájem o partnerství, o rodinu, o manželství, o sexuální život. Že by ti mladí baštili v jídle nějakou ingredienci, co v nich dusí zájem o druhé pohlaví? Že by skutečně byly na vině psychická nerovnováha, antidepresiva, deprese, nespavost a nadváha, jimiž dnes mladí trpí v míře dříve nevídané?

Zeptat se mladých lidí a dospívajících nepomůže. Říkají, že rodinu i jedno až dvě děti chtějí, jenomže spíš později, až přijde ten pravý čas. A pak se jejich plány kříží s realitou. Ženy budují kariéru, a když si těsně před čtyřicítkou uvědomí, že čas běží a jejich tělo stárne, nenajdou správného partnera, nebo to už nejde. Muži by rodinu chtěli mnohem dříve, ale s mladší ženou, která se však kolem pětadvaceti ještě nechce vázat.

Izrael to má jinak

Navzdory obecně omílaným tvrzením o nutnosti menších pracovních úvazků a většího zapojení mužů ani tyhle důvodu nebudou hrát zásadní roli, protože porodnost stejným způsobem klesá i v severských státech, které už dávno své prostředí upravily velmi komfortně pro mateřství. Ale nebezpečný svět na kraji katastrofy určitě nemůže být tím hlavním důvodem, proč nemít děti. Jediný moderní stát, který se zdravě produkuje standardem tří vlastních dětí, je totiž Izrael – a právě tam přece žijí mladé ženy i mladí muži každý den tváří v tvář vyhlazení a smrtelnému nebezpečí.

Člověk je tvor sociální, a co vidí kolem sebe, to má tendenci napodobovat. Když otěhotní jedna z kamarádek, velmi brzy přijde do jiného stavu i kamarádka další. Podobné sociální šíření vidíme i na pracovištích. Jenomže mít dítě dneska není in. Na Twitteru se totiž lze dočíst, jak vám dítě zničí postavu i kariéru, jak porod bolí a jak se už kvůli prckovi nikdy nevyspíte, jak ztratíte nejlepší léta a uteče vám pracovní uplatnění. A taky si každou chvíli kdekterá celebrita veřejně stěžuje, že jí nenechali kojit na veřejnosti nebo se na ni někdo škaredě podíval, když s řvoucím miminkem letěla patnáct hodin přes oceán.

A tak se nám na rozdíl od těhotenství šíří jako sociální nákaza rozpor s vlastním pohlavím a strach mít děti v době, kdy hrozí zánik naší planety. Mladé slečny odmítají roli ženy a matky.

Existuje řešení?

Jako zákonodárce už dva roky přemýšlím, zda přijmout nějaká propopulační opatření. Zcela zjevně jsou někdy efektivní, jak můžeme vidět na Husákovu babyboomu v 70. letech minulého století nebo jak vidíme v dnešním Maďarsku. Tam se pokles porodnosti podařilo zkrotit. U nás to ale nikoho příliš nezajímá. Vláda neplatí youtubery, aby se rozplývali nad tím, jak je fajn vidět, že váš život nebyl marný, protože ve vašich dětech pokračuje. Naopak nám pořád někdo nutí umělá témata kritizující muže coby toxická stvoření, která ženy pravidelně znásilňují.

Inu, to se pak nelze divit, že se chudinky mladé holky bojí po chlapcích toužit, chlapce milovat a porodit jim děti. Tak mi jen, prosím, vysvětlete, proč se právě o tom stále točí filmy, malují obrazy a píší knihy?

Deník TO, 5. 8. 2025

Na mé námitky možná řeknete: proč s tím dělat tolik cavyků, když jde JEN o nelegislativní materiál ve formě sdělení. Jenomže mnohokrát jsme přece zažili, že něco, co bylo nejprve sdělením, se později stane doporučením, které se následně překlopí do povinnosti. Jako příklad takového postupu zde zmínit hlášení o udržitelnosti, které dnes máme jako povinnost pro firmy v zákoně o účetnictví.

Proto je potřeba se zajímat i o sdělení. A není prostě pravdou, že nelegislativní materiál nemá přímé dopady. Je to materiál EU a kdekdo s ním bude pracovat. Každý se na něj může kdykoliv v budoucnu odvolat. Kdekdo, především všechny možné neziskové organizace a agentury pro genderovou rovnost, si s odvoláním na toto sdělení budou si nárokovat větší kus agendy, větší podíl na činnosti a větší podíl financí.

A proto je potřeba se důrazně, mnohem důrazněji, než činí naše vláda, vymezit proti. Takovým inženýrským nesmyslům je třeba od začátku říkat ne.

Co se lze ve sdělení dovědět? Že je třeba přidat, protože současným tempem by dosažení rovnosti mužů a žen trvalo 60 let. Jako příklad toho, co nás čeká, si lze vybrat princip rovného zastoupení žen a mužů zmíněný na straně 7 materiálu, podle něhož má každá žena právo se aktivně a bezpečně účastnit veřejného života. Moc by mě zajímalo, jak chce EU, resp. český stát zajistit, abych už nedostávala výhružky smrtí a urážky kvůli svému věku, váze, článkům či názorům. Upřímně – ani muže-politiky nedokážeme uchránit urážení (obzvláště proto, že se ho velmi často účastní politici sami.) Veřejná služba prostě není pro křehké povahy a život (nejen ten veřejný) je plný urážek a nespravedlností. A jak zajistit, aby třeba v Senátě seděla polovina žen?

Řada doporučení obsažená ve sdělení je prostě úsměvná. Pro příklad zmiňme vysoké školství. Dnes je mezi vysokoškolskými studenty u nás 55 % žen a tento podíl se stále zvyšuje. Na magisterském stupni již tvoří 60 %. Na lékařských fakultách je studentek 66 %. Jak konstatuje i česká vláda ve své pozici, formální překážky pro ženy už dnes žádné neexistují. Proč potom tolik tlačit na pilu?

A pak je tu ještě jeden důvod, proč být ke zprávě ostražitý. V ČR existuje Rada vlády pro rovnost mužů a žen. Existuje navzdory tomu, že u nás rovnost obou pohlaví vyplývá z Ústavy z roku 1920, platí tedy už 105 let. Rada vlády pro rovnost mužů a žen předložila vládě aktualizovanou Strategii rovnosti mužů a žen na léta 2021 až 2030, kterou vláda schválila dne 2. října 2024. Materiál loni v listopadu dorazil k nám do Senátu. A jaké bylo mé překvapení, když se jím nikdo nezabýval. Žádný výbor si jej nevzal za svůj, žádný výbor o něm nechtěl diskutovat. Všem byla tato strategie úplně jedno. Nepodařilo se mi nikoho z funkcionářů přesvědčit, abyste si ho přečetli, abychom o něm diskutovali.

A přitom by nám ta strategie (senátní tisk č. 5 z 15. funkčního období Senátu) jedno být neměla. Obsahuje totiž řadu konkrétním opatření, kroků, doporučení a finančních požadavků. Zjišťuje někdo, zda nejde o špatné kroky, zbytečná opatření a vyhozené finance? Nikoho to nezajímá. Nikdo to nekontroluje. Jen se spousta lidí na této agendě přiživuje.

Proto je třeba i tuto agendu pozorně sledovat a nedopustit, aby se na ni vynakládalo o korunu víc, než je nezbytně nutné. Vládní materiál je totiž plný snahy o převýchovu našich občanů, zejména mužů. Podle této strategie mají být například ženy více tlačeny do průmyslu, do technických oborů a do armády, zatímco muži do větší péče o děti. Z podkladu je zřejmé kvótové vidění světa a snaha o destrukci rodiny. Na str. 9 se tvrdí, že u nás existuje genderová segregace (a skutečně tento pojem je ve strategii uveden). Na str. 16 se zase české společnosti vytýká sektorová segregace mužů a žen v rozhodovacích pozicích, kterou o stránku dál doplňuje horizontální segregace. Ta vytýká mužům a ženám, že si vybírají odlišné učební a školské obory a posléze povolání. Na str. 108 se zase bez jakýchkoli důkazů zmiňuje rozdílný dopad důsledků klimatické změny na ženy a na muže.

Strategie vytýká českým maminkám, že jsou s dětmi doma do tří let jejich věku, ačkoliv právě tato česká praxe je naopak chválena a podporována dětskými odborníky na celém světě. Za situace, kdy se rodí čím dál méně dětí, nutit matky maličkých dětí, aby prchly od dětí do práce brzy po porodu, je zrůdné a nepochopitelné. Tím spíš, že

strategie na str. 33 tvrdí, že v péči o malé děti by měly být ženy vystřídány muži.

Na str. 46 materiál konstatuje, že dosavadní měkká opatření pro zvýšení počtu žen v politice nejsou účinná, proto je třeba zavést povinná legislativní opatření.

Nemám ambici představovat ctěným kolegům celou nesmyslnou strategii a pevně doufám, že aspoň po tomto mém vystoupení se s ní někteří seznámíte. Nicméně řada závěrů je naprosto zcestných a zavádějících. Například tvrzení, jak se genderová promítá do špatného zdravotního stavu českých žen, ačkoliv z veřejně přístupných dat o plyne, že ženy jsou zdravější než muži, což potvrzuje také věk dožití, který je u žen o 8 let vyšší než věk dožití českých mužů.

Rada vlády pro rovnost mužů a žen je poradní orgán vlády. Je proto nepochopitelné, že si dovoluje kritizovat český parlament a zejména Senát za to, že nepodpořil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Zjevně nechápe ústavní princip dělby moci ani vázanost parlamentním rozhodováním.

Z celé strategie jednoznačně plyne požadavek na větší financování zejména neziskových organizací. To za situace stávajícího deficitu státu je volání troufalé a neakceptovatelné vedle problémů zásadnějšího charakteru, které mají přímý dopad na kvalitu života českých občanů.

Otázek souvisejících s genderem mají lidé a obecně veřejnost plné zuby. Sama strategie dokonce zmiňuje termín „genderový odpor“, pročež požaduje (nalistujte stranu 205) veřejnost genderově vychovávat zejména osvětovými akcemi. Lidi mají prostě špatné myšlení a cílem strategie je veřejnost převychovat, mj. (viz str. 206) plošným školením nebo podáváním podnětů a nahlašováním genderově nevhodného chování.

Buďme proto k materiálům tohoto typu velmi ostražití.

Představme si totiž, že by šlo o Plán pro muže. Vrtíte hlavou, že by to bylo nemožné? A proč ne? Vždyť mužů je násobně víc ve věznicích,

mezi narkomany, sebevrahy nebo bezdomovci. Neměli bychom se starat i o ně?

23. 7. 2025

Nepřístojnosti jsou různého druhu. Za některé jdete rovnou do vězení, za jiné vás předvolají na magistrát. A kvůli některým by vás chtěli zavřít do blázince. Protože lidé jsou různí, různě divní a nepřístojnosti nebývají okolím stejně přijímané. Některé nepřístojnosti jsou nemorální, jiné neslušné a některé prostě jen velmi nepříjemné. Jiné však jsou vítané coby rozptýlení, zábava, kuriozita. Třeba jako když potulný umělec zpívá na nároží nebo když si v restauraci nebo na konferenci vytáhnu jehlice a začnu plést.

Svět je plný nespravedlnosti a lidé (a bohužel ani státy) se ke všem nechovají stejně. Někomu se nějaká nepřístojnost líbí, tak ji chválí a podporuje. Jiní nepřístojní by potřebovali lékařský dohled a víc psychofarmak, ale kdejaký zpitomělý modernista je obdivuje a vyzdvihuje. Jiného zase normální chování provokuje, tak je uráží a někdy i likviduje. Tak tomu třeba bylo při Pochodu pro život, který jiným vadil natolik, že mu zabránili pokračovat.

Nezírejte!

Víme už, že zírání jiným do výstřihu je sexuální obtěžování, ať je ten výstřih vybaven bohatě, nebo naopak naprosto nedostatečně. Na muže a do zad jiným naopak zírat je dovoleno, pokud ovšem majitel zad nemá i oči vzadu. Jinou otázkou je, kam tedy máte zírat. Nahoru? Dolů k nohám? Na informační cedule nebo na přepravní řád? Zapeklitý problém neřeší, kdo v tramvaji pospává, čte knihu, zírá do telefonu nebo nevidí radši už vůbec.

Nejčastější nepřístojnost vyvolávají lidé oblečením. Některé je totiž příliš barevné, až oči přecházejí a pozorovatel vidí jen kruhy. Jiné oblečení je barevně nesouladné, nerespektuje módní doporučení nebo kombinuje nekombinovatelné. Některé slečny nosí oblečení příliš krátké, jiné příliš průhledné. Tady ovšem nastává jistá komplikace, neboť pozorovatelé se vzájemně neshodnou. Co jednoho uráží, to totiž leckdy druhému imponuje, což platí zejména u nohou tak dlouhých, že vedou až někam … na zem. Pupkatí muži zase v teplých dnech s oblibou nosí dírkovaná tílka, ba dokonce leckdy doma zapomenou i svrchní oblečení vůbec, takže se obě pohlaví mohou potěšit pohledy na jejich zpocená tučná těla. Kdysi bylo nepřístojné vyjít na ulici bez pokrývky hlavy, zatímco dnes je bohužel přístojné vyjít ven i bez oblečení.

Vůně a pachy

Jinou nepřístojností údajně jsou ponožky v pánských sandálech, čímž ovšem zase ty chlapské hnáty méně smrdí. U žen se zase zalyká nepřístojností každá pedikérka, která nesnáší rozpraskané paty, nehty přesahující lem bot a špínu na nohou, na botách i všude kolem. Špína vůbec je zdrojem dalších nepřístojností, podobně jako zápach nemytých těl, nepraného oblečení a pach všech možných lidských tekutin nebo jídel, která už jednou v tělech byla. Další nepřístojností je vtíravý pach deodorantů, parfémů a kosmetiky vůbec. Co jednomu v parfumerii hezky voní, to jinému způsobuje mdloby, zejména když na sebe majitelka vylije té drahoty celý flakón. Máte-li sedět vedle takového šiřitele feromonů nebo dokonce s ním pracovat v jedné kanceláři, brzy tato drobná nepřístojnost hrozí přerůst v kriminální čin končící odsouzením za brutální vraždu.

Jinou nepřístojností je hlasitá hudba, hlasitý hovor, hlasitý smích a halasnost všeho druhu. Kdysi bývaly hlasité rozhovory neslušné a rodiče každou chvíli své děti polohlasně okřikovaly. Dnes naopak jako by se s hlasitostí nešetřilo, snad kvůli lidstvu, jež je stále více hluché, méně slyší a skoro nic nevnímá. Hudba v restauraci má přece sloužit jako podkres, ale dnes ji naopak hosté musejí překřikovat. A to nemluvím o televizních přístrojích, v nichž jakýsi šotek přidává na decibelech zejména u reklam. Možná si to někdo draze zaplatil a fakt to požaduje. Jiní mají zato, že právě tato nepřístojnost obtěžuje svět mnohem víc než jeden mladík, co vám kouká do výstřihu.

Pak existují činnosti, které jsou běžné a normální doma, jen je nepřístojné je provozovat na veřejnosti. Souložit, močit, brečet, hulákat, křičet, hádat se a pro někoho snad i kojit. Vždy pak záleží na tom, zda se pachatel oné nepřístojnosti alespoň trochu pokouší konat svou aktivitu utajeně, anebo se s ní pyšní, chlubí, ukazuje, snad aby byl morálně lepší. V Praze si například turisté velmi často lehají na pomníky padlých. Cožpak by to někdo dělal na hřbitově ve své domovině, kde spočívají jeho blízcí?

Svěřila se mi kamarádka – vlaková průvodčí, jak rozdílně se lidé chovali v dobách, kdy se začínala učit, a jak jinak se ve vlacích chovají dnes. Dříve si cestující hodně povídali, zatímco dneska mají všichni chytré telefony a ve vozech je skoro vždycky klid sem tam rušený hlasitými hovory po telefonu. Na druhé straně si tuhle jedna mladá dívka na sociálních sítích stěžovala, jak jí bylo nepříjemně, když se s ní ve vlakovém kupé chtěla bavit nějaká starší paní. Hovor? Jaká to nepřístojnost!

Pletení a háčkování

Já se na veřejnosti chovám nepřístojně skoro pořád. Vozím s sebou do vlaku i do kavárny ruční práci a nevadí mi, když se mě někdo zeptá, co zrovna vyrábím a co to dělám. „Já bych se asi styděla si v hospodě vytáhnout ruční práci,“ řekla mi tuhle jedna mladá paní, ale druhá hned doplnila: „To kdybych tušila, taky jsem si své pletení vzala s sebou.“ „Co doma vyrábíte?“ zeptám se já, a už je hovor navázán a vlídně pokračuje, podobně jak to kdysi lidé dělali ve vlaku a vůbec všude, když ještě žili v normálním světě bez chytrých telefonů.

Časy se ale prudce mění a stejné je to i s mnohými nepřístojnostmi. Někteří lidé totiž soudí, že nepřístojností je už i jiný názor než ten, jehož jsou nositeli. Pak ty jinonázorové odvážlivce vylučují z dobré společnosti a nejradši by jim přes drzou pusu navlékli náhubek. Jenomže ani náhubky by těm odvážlivcům nezakázali myslet.

Nepřístojnosti bývají otázkou míry, podobně jak je to s lékem, který v malém množství léčí, ale ve větším množství způsobuje smrt. Žijeme ale v době, která nezná míru a nedokáže určit zlatou střední cestu. Žijeme v době, která je plná volání po toleranci, ale používá silných gest, urážek, nálepkování a odhazování knih v dál. Od takových je ale jen krůček k pálení knih a k zabíjení lidí. Třeba jen proto, že ti jiní lidé mají trochu jiné oblečení, jiný jazyk, jiný názor, jinou pleť.

Počátkem května jsem se zúčastnila řady oslav výročí konce poslední světové války. Na oslavách ve všech městech hráli naši krásnou českou hymnu. A já třeba za nepřístojnost považuji, když při hymně někdo sedí nebo se hlasitě baví. To je mnohem horší než jen někam zírat, nosit špatné šaty, čurat na veřejnosti nebo si něco myslet.

1. V Senátu jste nedávno uvedla, že „válka na Ukrajině pomalu končí“ a vyzvala jste k mírovému řešení. Proč podle vás česká vláda i média stále odmítají otevřeně mluvit o konci války a nutnosti diplomacie?

DK: Nechápu to. Jako kdyby si přáli více mrtvých. Pokračování války přináší vždycky mrtvé na obou stranách. U nás se píše jen o mrtvých Ukrajincích. O obrovském počtu mrtvých Rusů, především těch žijících na Ukrajině se mlčí. Ti mrtví nikoho nezajímají. Jako kdyby Rusové nebyli taky lidé. Ale přitom máme v Listině práv a svobod, že je hoden ochrany život každého člověka.

2. Odmítáte další zbrojní pomoc Ukrajině a kladete důraz na domácí potřeby. Má mít Česká republika v této fázi války primárně roli diplomata a moderátora jednání – namísto dodavatele zbraní?

DK: Česká republika má mít primárně na zřeteli zájem České republiky a jejích občanů. Vždycky a za každé situace. Tak tomu je u každé země. Nikdo nepomáhá nezištně. Každý sleduje své vlastní zájmy. Jen u naší vlády mám někdy pocit, že sleduje jiné než české zájmy. Moderátorem diskuse se pochopitelně stát můžeme – máme-li na to. A pokud jsou strany srozuměny s tím, že jejich konflikt budeme moderovat právě my. Ale tím si právě vůbec nejsem jista. Už jsme si svou pozici příliš pokazili a jako prostředníka nás už nebudou chtít.

3. Evropský migrační pakt znovu otevírá otázku národní suverenity. Vidíte v něm reálnou hrozbu, že bude Česku vnucováno přijímání migrantů proti vůli většiny občanů?

DK: Reálná hrozba je tady přítomna, dokud se nezmění evropské azylové právo. Kdysi bylo vymyšleno pro občany zemí EU a pro výjimečné situace utečenců z jiných zemí, kterým jde o život. Dnes, zejména po roce 2015, ale azyl dostávají ekonomičtí imigranti, kteří se pak v zemích EU stávají parazity a zdroji etnických a náboženských konfliktů. A to je třeba zastavit. Opět platí, že každý stát má myslet primárně na své občany a chránit svou zemi a své bohatství pro ně.

4. Kritizovala jste plošné sankce proti Rusku jako nástroj, který více zasahuje evropské občany než ruský režim. Měla by podle vás vláda provést otevřenou a odbornou revizi dopadů těchto sankcí na českou ekonomiku?

DK: Tak je to se sankcemi vždycky. S velkou slávou je zavedeme, ale země, na kterou mají dopadnout, si najde jiné cesty. A pokud patnáctero sankcí nepomohlo, proč přijímáme šestnácté? Budí to na mě dojem, že tu o Rusko vůbec nejde. Sankce mají zvýhodnit producenty těch komodit, kde bez sankcí je skoro nemožné ruským firmám konkurovat hlavně cenou. Sankce si podle mne vynucují ti, co po vyloučení Ruska ze soutěže na trhu budou ohromně vydělávat. A český spotřebitel jen prodělá. Naše politika tedy preferuje zájmy cizích firem před vlastními obyvateli.

5. Statistiky z roku 2023 ukazují, že počet trestně stíhaných cizinců v Česku vzrostl na nejvyšší hodnoty za poslední dekádu – nejvíce u občanů Ukrajiny. Měla by vláda zpřísnit pravidla pro vyhošťování pachatelů? A jak hodnotíte práci ministra vnitra Víta Rakušana v oblasti bezpečnosti?

DK: Jsme zasaženi vlnou masové imigrace. Pokud se za prací stěhují jednotlivé rodiny, vždy se nějak nakonec integrují. Pokud přijdou najednou z jedné země statisíce, přivezou si sebou komplet své civilizační vzorce. A my zažíváme důsledky přesně tohoto jevu. Drobné změny azylového zákona budeme projednávat na nejbližší schůzi Senátu. Ale zásadní změna stojí před námi i před celou Evropskou unií. Každá země má mít právo rozhodovat o své azylové politice sama, aby si sama mohla říci, koho chce přijmout a koho nepřijme, ani kdyby se celá EU postavila na hlavu. V sousedních zemích, které přijímaly masové organizované přistěhovalecké vlny s otevřenou náručí, už přece obyvatelé vědí, jaká to byla chyba a jak je to poškozuje. Lidé s kritickým myšlením to ale i u nás věděli už v roce 2015. Věděli, že masová migrace s sebou nese gangy, sexuální obtěžování žen, zneužívání sociálního systému a paralelní struktury. Masová migrace nerespektuje místní zvyklosti a kulturu a nepřizpůsobí se.

6. Veřejně jste se postavila proti „nátlaku jediné pravdy“ a varujete před tím, že jiný názor je okamžitě označen za proruský nebo dezinformační. Je podle vás svoboda názoru v České republice skutečně v ohrožení?

DK: V posledních letech pozoruji velký ústup svobody slova. Prvním projevem je autocenzura. Lidé se stále více bojí říkat své názory otevřeně, a přitom odlišnost názorů a pohledů na svět je normální. Lidé jsou různí, protože mají za sebou různé životy a různé zkušenosti. A tak je to v pořádku. Naopak vládní činitelé dělají chybu, když podporují politiku jediného „správného“ a přípustného názoru. Právě takovým chováním a urážením názorových oponentů ukazují lidem, že nemají své názory na veřejnosti říkat. A tím mnohonázorovou společnost vytlačují z veřejné sféry.

7. Vládu Petra Fialy jste označila za ideologicky řízenou a odtrženou od reality běžných občanů. Co podle vás lidem dnes nejvíce vadí?

DK: Když jezdím po svém senátním obvodě, který je povětšinou venkovský a plný malých měst a vesnic, lidé, s nimiž hovořím, vrtí hlavou a nechápou, o čem vláda přemýšlí, co ji zajímá a co prosazuje. Lidi mimo velká města trápí zdražení všeho zboží i služeb, zavírání podniků, obchodů a restaurací, tlak na digitalizaci všeho druhu a omezování kritiky. Válka na Ukrajině ani údajná klimatická nouze je nezajímá. Také strašení Babišem je pro ně nepochopitelně. Babišovu vládu jsem tady už měli, a k žádné katastrofě kvůli tomu nedošlo. Ale vystrašení lidé jsou snáze ochotni přehlížet paseku, kterou tu současná vláda zanechává. Normální lidi nechtějí masovou migraci ani platit za Green Deal a je pro ně nepochopitelné, proč vláda nehájí jejich zájmy, ale podporuje nesmysly přicházející z Evropské unie.

8. Sněmovní volby se blíží a nálada ve společnosti je čím dál kritičtější vůči vládě. Myslíte si, že voliči budou hledat spíše klid a kompetenci, nebo přijde silná protestní vlna? A kdo podle vás dnes nabízí skutečnou alternativu?

DK: Do voleb je ještě hodně daleko a výsledek mohou ovlivnit kauzy, které se teprve objeví. Netroufám si činit prognózy, obzvláště ohledně budoucnosti. To by byly jen spekulace. V každém případě slyším kolem sebe velkou nespokojenost s dnešní vládou a je pro mě udivující, že sama sebe navzdory všem těm neúspěchům neustále vychvaluje. Lidé vyžadují změnu.

9. Veřejnost podle průzkumů volá po změně, ale opozice působí roztříštěně. Věříte, že se v příštích měsících může zformovat silná a důvěryhodná alternativa k vládní pětikoalici – a co by měla říkat a dělat jinak?

DK: Nespokojenost je veliká, ale shoda na tom, co by se mělo dělat, už tak velká není. Když se podívám na programy opozičních stran, jsou mezi nimi značné odlišnosti, minimálně v ekonomické oblasti. Opozice by se proto měla zaměřit na tři společné body, na nichž by měla trvat, a potlačit odlišnosti a zejména osobní sváry. A pak nejít cestou přešlapování a kompromisů, ale cestou rozhodných a zásadních kroků. Nestačí bránit se největším bruselským blbostem. Je třeba ihned ve velkém likvidovat ty už přijaté.

10. Zastáváte konzervativní, národně orientovaný postoj – někdy proti proudu médií i oficiální politiky. Co byste považovala za červenou linii, přes kterou by se Česká republika už neměla nechat zatlačit?

DK: Pro mě je už za hranou billboardová kampaň pětikoalice. Tvrzení, že teď je čas stát na té správné straně, velmi zavání socialistickým heslem: Je proti nám, kdo není s námi. Je to nemorální a pevně věřím, že toto heslo bude jednou učebnicovou ukázkou, jak kampaň nedělat. Právě taková hesla navozují dojem, že existuje jen jedna pravda a jedna správná vize světa. A kdo ji nezastává, ten patří do pekla nebo na hranici. A takové tvrzení je velmi nebezpečné. Demokracie předpokládá soutěž legitimních politických postojů. A tady se legitimita přisuzuje jedinému a ostatním upírá.

16. července 2025 otázky za Parlamentní listy kladl Marek Bláha

Server FocusOn se mnou před několika dny uskutečnil rozhovor týkající se práva na hotovost a nedigitální život. Najdete ho v odkazu níže:

https://www.focuson.cz/budoucnost-bez-hotovosti-plany-eu-jsou-jen-krucek-od-policejniho-statu-varuje-senatorka/

12. 7. 2025

Server neCt24 mi položil několik otázek k novele školského zákona, který jsme ve čtvrtek projednávali v Senátě. Odpovědi najdete zde:

 https://42tcen.com/index.php/entry/skolni-kucharky-a-uklizecky-budou-nove-placeny-obcemi-obavam-se-masivniho-odchodu-varuje-senatorka

4. 7. 2025

Tahle novela (mezi odborníky zvaná „rychlé rozvody“) není žádnou revolucí. Když ji schválíme, nic zásadního se nezmění. Když ji ale neschválíme, taky o nic nepřijdeme.

Rodinní advokáti a opatrovničtí soudci její cestu Parlamentem sledovali a doufali, že na ni ve Sněmovně nepřijde řada.

A já se vám teď pokusím vysvětlit proč.

Co se tímto zákonem mění?

Drobnosti, pojmy, slovíčka, procesní pravidla. Dnes – chcete-li se rozvést a máte děti - podáváte k soudu 2 návrhy: návrh na rozvod a návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem. Novela spojuje obě řízení do jediného. Ale to už jsme tady měli před rokem 1998. Velkou novelou zákona o rodině bylo tehdy spojené řízení rozděleno na dnešní dvě. S jakým odůvodněním? Aby byla chráněna práva dětí, aby došlo ke zklidnění vztahů mezi manžely. Se stejným zdůvodněním se vracíme ke staré právní úpravě. Proč? Protože se původní očekávání novely z roku 1998 nenaplnilo.

Jenomže v roce 1998 byla participace dětí v plenkách. Zatímco dnes mají děti právo na informace a na vyjádření ve všech věcech, které se jich týkají. Takže pokud řízení spojíme, přečtou si děti v rozsudku o rozvodu vše, co řekli maminka a tatínek u rozvodu.

Důvodová zpráva se krásně čte. Je to 212 stran plných naděje spojených s tím, že právo dokáže zázraky – rozhádané rodiče zklidnit tak, aby se dohodli. Aby rozvodem netrpěli děti.

Jenomže to právem bohužel nejde. K dohodě mezi rodiči potřebujete lásku, ohleduplnost, spolupráci, vlídnost, ochotu, pochopení.

Jsem 35 let rodinnou advokátkou a 9. rokem prezidentkou Unie rodinných advokátů. A tak vím, že jsou dva druhy rodinných advokátů: jedni mají pokyny svého klienta za svaté (protože v trestním, obchodním či občanském právu je to tak v pořádku). Ti druzí, mezi které patřím, nebojují za to, co si klient (někdy bolavý, někdy zraněný či nenávidějící) přeje, ale dělají vše proto, aby se vztahy zklidnily a aby netrpělo dítě. Jenomže existují i advokáti, kteří klientovi radí proti druhému manželovi, proti otci svého dítěte. Bohužel.

Na této schůzi pléna jsme projednávali povinné vzdělávání soudců. Inu, existovat by mělo i povinné vzdělávání advokátů. Ale velmi často si popudlivý a útočný klient vyhledá popudlivého a útočného advokáta. A tak tomu bude i v budoucnost. Bohužel. S velkou bolestí v srdci musím přiznat, že žádný systém neumí zachránit všechny děti. A největší bolesti dětem někdy způsobí vlastní rodiče.

Není pravdou, že bychom měli špatné zákony upravující rodinné právo, děti a rozvody. Nikoliv. V právu problém není. Problém je

s lidmi, s těmi rozvádějícími se a rozcházejícími se rodiči, o jejichž právech a povinnostech soudy rozhodují.

Ročně se u nás rozvede 20.000 manželských párů a rozejde se 30.000 nesezdaných párů. Většina má děti. Z tohoto počtu se dvě třetiny dohodnou ještě před podáním návrhu k soudu a naprostá většina toho zbytku uzavře dohodu za pomoci soudu, advokátů, opatrovníků a mediátorů. Zůstanou 3 % nejkomplikovanějších případů. Psychopatických rodičů nebo rodičů zpsychopatizovaných kulminovaným soudním sporem. A těch zpsychopatizovaných, tedy bez poruch osobnosti, přijde uklidnění za jeden až za tři roky. Urychlení rozvodového řízení nepomůže. Právě naopak.

Jenomže takové případy nezklidní žádný paragraf, žádná novela, žádná změna. A kdo se blbě vdá, kdo se blbě ožení nebo kdo se škaredě rozvede a toho druhého nenávidí tak, že radši ublíží dítěti, tomu – věřte - nelze pomoci zákonem. Kdo si myslí, že on sám je nevinný (ačkoliv nikdy neví), nebo kdo má druhého rodiče – psychopata, ten by si přál nemožné. Ten by chtěl, aby jeho ex byla odejmuta rodičovská odpovědnost, aby mu stát zakázal se s dětmi stýkat. Jenomže i divný rodič má právo dítě vychovávat. Koneckonců právě to tolik chráněné dítě má polovinu právě jeho patologických genů. A u fakt brutálního domácího násilí máme ustanovení o omezení rodičovské odpovědnosti přece už dnes.

Podobné je to s manipulací a s ovlivňováním dítěte proti druhému rodiči. Před nedávnem jsme tady nadšeně schvalovali definici

domácího násilí v trestní i netrestní podobě. Ale že se podobného násilí dopouštějí mnozí rodiče, kteří manipulují dítětem proti otci či matce, o tom se tady ani v zákoně nemluvilo. Je to pochopitelné. Manipulaci lze složitě dokázat a je takřka vyloučené ji vyléčit. Bohužel. Právo nemá lék na lásku. A rozvádějící rodiče potřebují, aby se s nimi ten druhý chtěl dohodnout, ideálně aby se rodiče měli rádi, i když spolu jako partneři nemohou žít.

Ale lásku, ochotu, spolupráci a pomoc nevynutíte žádným zákonem, žádným paragrafem, žádným výkonem rozhodnutí. To jen idealisté se o to pořád znovu pokoušejí.

Jaká je situace dnes? Rozvody fungují, soudci aplikují nálezy Ústavního soudu. My právníci říkáme: praxe se ustálila. Soudci se to naučili.

Co se stane po přijetí novely? Soudy i OSPOD se budou tři roky učit rozhodovat podle novely. Budeme si muset počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, aby řekl, zda jeho obrovská, rozsáhlá judikatura platí stejně, nebo se má měnit. Proč měnit, co funguje?

Já ambici předkladatelů rozumím. Velmi bychom si přáli, aby zákony uměly zacházet s lidskými emocemi. Zapínat ty kladné a vypínat ty negativní. Ale je to nesplnitelné přání. Pak bychom neměli sedět v Parlamentu, ale v kostele a pořádně se pomodlit. Efekt bude, odhaduji, přibližně podobný.

A pak tady máme jednu hodnotovou změnu: manželství byla vždycky veřejnoprávní instituce. Smlouva dvojice se státem, který

jí poskytoval beneficium. Proto současně stát trval na tom, aby rozvod nebyl tak jednoduchý. Proto soudy mají za úkol ověřovat, zda rozvrat mezi manžely je skutečně nevratný.

A tuhle veřejnoprávní instituci teď měníme. Říkáme – jen ať se lidé rozvádějí jednodušeji. Možná vám to nevadí. Možná v tom – zejména vy neprávníci – nevidíte rozdíl.

Co vidím v novele já? Je to trojský kůň. Je to příprava na zrušení rozvodů soudní cestou a otevření „rozvodů u notáře“. Notářská komora o tuto kompetenci dlouhodobě usiluje. A teď jí paní ministryně umetá cestičku. Ach, jak obdivuje lobbystické schopnosti notářské komory. Víte, jaký to pro ně bude nový byznys?

Inu, soudy, soudci, rodinní advokáti – my se s další novelou naučíme pracovat. Žádná velká katastrofa jako emisní povolenky to tedy není.

A perlička na závěr: zákaz fyzických trestů dětí.

Něco vám přečtu: „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost.“

První věta je článek 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, druhá věta čl. 10 odst. 2 téže Listiny. Nemusíme přijímat žádný zákon, který by zakazoval tělesné tresty. Máme to totiž v ústavním zákonu.

3. 7. 2025

Vždycky jsem si myslela, že chceme snižovat byrokratickou zátěž.

Vzpomínám si, že jsem v minulé volebním období byla zpravodajkou návrhu zákona, který rušil 2000 obsolentních právních norem. Vláda se tím krokem tehdy velmi pyšnila. Vzpomínáte?

A přesto přijímáme nové zákony.

Ne novely starých zákonů.

Rozšiřujeme naprosto nepřehledný mnohamilionový výčet platných zákonů.

Proč proboha? Mě neuspokojí, že nám to nařídila Evropská unie. To je čirý alibismus.

Máme před sebou návrh zákona o kritické infrastruktuře.

Je to takový nesmysl, že snad ani nejde o to hlasovat proti.

Byl přijat ve Sněmovně v prvním čtení, nikdo proti němu nevystoupil, nikdo proti němu nehlasoval. Má platit naprosto nestandardně okamžitě. 15 dní po vyhlášení.

Já se ostentativně zdržím. Jak můžeme bez diskuse přijímat tak zbytečné zákony?

Podívejme si, co je obsahem tohoto zákona: že státní orgány a instituce mají být bedlivé, mají shromažďovat důležité informace, komunikovat mezi sebou a informace si vyměňovat.

K tomu potřebujeme nový zákon přijatý v prvním čtení?

Cožpak nám nestačí kompetenční zákon?

Stačí otevřít zákon č. 2/1969 Sb., v jehož § 27 čteme:

§ 27

Ministerstva si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady. Nižší orgány státní správy jim podávají zprávy a sdělují

údaje, které si příslušná ministerstva vyžadují v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů.

Tímto tiskem se mění další zákony. Nalezneme v něm skutečné perly. Například

§ 26a krizového zákona:

(1) Při plnění úkolů souvisejících s řešením krizové situace využívá Ministerstvo vnitra údaje z informačního systému zajišťování obrany státu provozovaného podle zvláštního právního předpisu.

(2) Při plnění úkolů obrany státu souvisejících s řešením stavu ohrožení státu nebo válečného stavu využívá Ministerstvo obrany údaje z informačního systému krizového řízení.“

To je třeba dávat do zákonů?

Nebo § 26b

Zabezpečení závaznými geografickými podklady

(1) Orgány krizového řízení využívají při zajištění připravenosti na krizové situace a při jejich řešení jednotné geografické podklady v analogové nebo digitální podobě.

(2) Jednotné geografické podklady musejí pro požadavky součinnosti splňovat zásady interoperability a standardizace všech zainteresovaných orgánů krizového řízení jak v národním, tak i mezinárodním rozsahu.

Vskutku?

Kvůli tomu musí zasedat Senát? Kvůli takovým ustanovením jsme ho zřizovali?

3. 7. 2025

Před námi leží dokument, který se hrdě nazývá strategií, ale žádná strategie to není. Je to pokračování alibismu v řízení veřejných financí. Dostáváme do rukou povinné účetní cvičení, které nezajišťuje stabilizaci veřejných financí, ale jen formálně naplňuje zákonné rámce. Jinými slovy: sčítáme miliardy, ale neřešíme příčiny jejich ztráty. Je to vlastně ironické, protože současně projednáváme i Výroční zprávu NKÚ za loňský rok. Reaguje nějak strategie na plýtvání, o němž se v každoroční zprávě NKÚ hovoří? Bohužel nikoliv.

Je proto to vhodná příležitost říci k hospodaření státu pár obecných slov.

Vláda se ohání strukturálními deficity a výdajovými rámci, ale pravda je bohužel velmi prostá: výdaje rostou, zadlužení pokračuje, systémové reformy chybí. Bavíme se zde o výdajích přesahujících 2,5 bilionu korun v roce 2028 – bez jasného plánu, jak se stát stane efektivnějším nebo jak své bující výdaje sníží.

Strukturální deficity se staly novým normálem. Strukturální deficit by přitom měl být výjimkou, nikoli pravidlem. Vláda nám tu předkládá strukturální deficity 1,75 %, 1,25 % a 1 % HDP pro následující roky. Přitom ještě před několika lety jsme diskutovali o tom, že 1 % je strop v krizi. Dnes je z něj běžný provozní standard a cíl ke kterému se vítězoslavně chceme dostat. To není konsolidace. To je spíš fiskální rezignace.

Co je na tom nejvíc znepokojivé? Že vláda si v dokumentu otevřeně ponechává prostor pro obcházení vlastních limitů. Stačí se odvolat na živelnou pohromu, krizi, nebo „nečekanou událost“ – a celý rámec je pryč. Je to taková rozpočtová kázeň podmíněná sluníčkem na obloze.

Dodnes není přitom jasné, kde skončily prostředky, o něž byl navýšen schodek rozpočtu z důvodu povodní v loňském roce. Jisté je jen, že na sanaci škod šel pouhý zlomek těchto peněz. Vypadá to tak, že vláda

cynicky využila situace, aby díky povodňovým penězům zalepila díry jinde.

Mandatorní výdaje dál rostou. Platba státu za pojištěnce stoupá, aniž bychom otevřeli debatu o udržitelnosti zdravotního systému. Jen dál přihazujeme zdroje a modlíme se, že to ekonomika a lidé, kteří ji tvoří, vydrží.

Vůbec absentuje širší ekonomická debata o podstatě výdajových automatů a automatických valorizačních schémat. Státní rozpočet ale není automat, je to politikum, o jehož každou položku by měla probíhat politická bitva, neměly by být předem dané.

To je však evidentně něco, do čeho se vládě a ministrovi financí nechce. Proto také ono pozdní zveřejnění návrhu státního rozpočtu na příští rok až v nejzazším možném termínu. Je skandální, aby debata o nejdůležitějším zákonu roku byla zkrácena o dva měsíce. Tím spíš, když máme těsně před volbami. Nebude velkým přeháněním v případě takto důležitého zákona říct, že se tím demokratická diskuse významně podvazuje.

Ministerstvo financí už dnes v přeloženém materiálu předpokládá zápornou produkční mezeru. Tedy že ekonomika nebude využívat svůj plný potenciál, že bude přetrvávat nevyužitá kapacita a zdroje, ale výdaje se přitom chovají, jako by nic takového neexistovalo.

Vláda, která si dává do svého vývěsního štítu „odpovědnost“, nechává státní dluh tiše růst a předává účty budoucím generacím. Na tom vskutku mnoho pravicového není. Je to takový rozpočtový populismus v rukavičkách, za který politici vládní koalice rádi kritizují všechny ostatní, jen ne sebe.

A s tím já v žádném případě nemohu souhlasit. A vy byste neměli taky.

3. 7. 2025

K této výroční zprávě vystupuji pravidelně. Její téma totiž považuji za naprosto klíčové. Vývoj Evropské unie v podstatné míře spoluvytváří naši každodenní realitu, respektive zásadně ovlivňuje náš život. Dnes je to patrnější více než kdy dříve. Zároveň se obávám, že v posledních letech máme stále méně důvodů se domnívat, že zásahy z Bruselu jsou osvícené, nezbytné a že mají z většiny pozitivní dopady. Právě proto bychom vývoj Unie měli pozorně sledovat, podrobně analyzovat a také vědět, jak k němu přispíváme, jaká je naše linie a jak se ji daří, či nedaří prosazovat.

Bohužel, stejně jako loňská zpráva, ani tato nám v tom příliš nepomůže. K tomu, aby poskytovala srozumitelný, užitečný podklad o dění v Unii v daném období a naší roli v něm, má dost daleko. Už minule jsem říkala, že autoři pro stromy nevidí les. Jde o kompilát sestavený z příspěvků mnoha úřadů a jejich útvarů, které přistoupily ke svému úkolu s různou mírou pečlivosti. Ve výsledku jde o strohý popis desítek různých opatření, které jsou sice tematicky utříděna, ale tím jejich zpracování víceméně končí. Chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne.

Jen u některých položek najdeme také určité vysvětlení naší pozice a postupu projednávání. Takové kvalitnější partie se pak paradoxně často týkají méně důležitých iniciativ – typu návrh nařízení o opožděných platbách nebo některá opatření z oblasti zemědělství – zatímco takové velmi závažné, politicky citlivé předpisy, jako jsou směrnice o

energetické náročnosti budov, nařízení o obnově přírody či nařízení o emisních normách CO2 pro těžká vozidla, jsou odbyty jednou větou.

Pokud mám vybrat několik klíčových milníků roku 2024, které by si zasluhovaly ve zprávě podrobnější rozbor, pak jsou to podle mého názoru tyto:

· migrační pakt;

· završení prosazení Green Dealu;

· oživení tématu konkurenceschopnosti;

· přijetí nové strategické agendy;

· navýšení víceletého finančního rámce.

Migračnímu paktu jsem se podrobně věnovala (na plénu) 25. ledna. Zdůraznila jsem, že je to velmi rozporuplný soubor opatření, který obsahuje užitečná i škodlivá opatření. Znamená tak či onak pokračování nynějšího stavu s dílčími zlepšeními a zhoršeními, která se navzájem vyruší. Velké otazníky jsou spojeny se systémem povinné solidarity. Především tu ale chybí to vůbec nejdůležitější – odhodlání a vize, pokud jde o zastavení nelegální migrace.

Pokud jde o Green Deal, v roce 2024 došlo k přijetí posledních významných návrhů, které byly předloženy za minulé Komise. Bylo tak v podstatě završeno prosazení celého plánu, respektive první generace příslušných opatření.

Z těchto nejnovějších předpisů by nás měly zneklidňovat především:

· nová směrnice o energetické náročnosti budov (EPBD 4), která bude znamenat významné náklady a administrativní zátěž pro občany i pro podniky i rozpočtové výdaje pro členské státy;

· směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která přinese administrativní zátěž a dodatečné náklady velkým podnikům;

· nařízení o ekodesignu, které otevírá cestu k přijímání tíživé regulace formou delegovaných aktů Komise;

· novela nařízení o výkonnostních normách pro emise CO2 u nových těžkých vozidel, která představuje další ránu pro automobilový průmysl.

Téma konkurenceschopnosti loni výrazně ožilo v souvislosti s prohlubujícími se problémy evropského průmyslu a celého hospodářství a s Draghiho zprávou, která přinesla poměrně realistický popis těchto jevů.

Těmto otázkám jsem se věnovala ve svém vystoupení na plénu 11. června. Připomněla jsem, že nejde o nic nového, že toto téma je na stole už od konce minulého století. Unie ve světě zaostává dlouhodobě a dosavadní snahy zvrátit tyto trendy nevedly k ničemu.

Nová vlna unijního honu za konkurenceschopností zahájená loni je opět na vodě. Jde o další projev marných pokusů skloubit nynější politický a ekonomický model EU, který je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti, navíc nově zatížený Green Dealem – [pokusů skloubit tento model] s růstem, prosperitou a s úspěchem v celosvětové soutěži.

Samozřejmě, že jde o utopii. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí. Žádné nové ambiciózní deklarace, strategie a plány samy o sobě ničemu pomůžou.

Nová strategická agenda, která stanoví priority EU pro institucionální cyklus 2024–2029, vytyčila tři pilíře:

· svobodná a demokratická Evropa;

· silná a bezpečná Evropa;

· prosperující a konkurenceschopná Evropa.

Na první poslech to zní libozvučně. Když se ale začteme do textu, vidíme, že líbivé fráze jenom obalují nenápadité pokračování ve vyjetých kolejích. Slibují pokračování expanze unijní regulace, větší zásahy do fungování ekonomiky a společnosti, méně prostoru pro členské státy.

Významné navýšení víceletého finančního rámce, tedy dlouhodobého rozpočtu EU, ke kterému minulý rok došlo, bychom neměli brát na lehkou váhu. Je to poprvé v historii, kdy si Unie nevystačila s přidělenými penězi. Potřebovala více než 64 miliard eur navíc. A to navzdory tomu, že nynější dlouhodobý rozpočet byl od počátku výrazně posílen nástrojem Next Generation EU, kvůli kterému jsme se společně zadlužili na několik desetiletí.

Závěr

Když jsme probírali předchozí zprávu, která se týkala roku 2023, hovořila jsem o pokračování negativních trendů, o sesuvu Unie po šikmé ploše dolů, a o tom, že centralizace, ideologizace, bohorovnost

unijních institucí a neschopnost efektivně řešit skutečné problémy jsou faktory, které vtahují integrační projekt do stále hlubší krize.

Při pohledu na dnes projednávanou zprávu se nezdá, že s rokem 2024 tomu bylo jinak.

V dnešním unijním bezčasí bychom potřebovali jasně definovanou, cílevědomou, asertivní politiku vůči Bruselu. I sama zpráva, kterou projednáváme, je ale dokladem toho, že nic podobného zatím nemáme.

Vládní politiku snadno nezměníme, kvalitu této výroční zprávy bychom ale mohli posunout o stupeň výše. Cestu k tomu vidím v tom, že bychom vyzvali vládu, aby při přípravě budoucích zpráv dodržovala několik vodítek:

Vláda by ve zprávě měla:

· vyzdvihnout zvlášť významné, politické citlivé agendy a věnovat jim přednostní pozornost; mělo by u nich být uvedeno shrnutí pozice České republiky a popis toho, do jaké míry se tuto pozici podařilo během projednávání obhájit;

· načrtnout základní trendy ve vývoji unijního práva a politiky za sledované období, jakož i pozici k nim, a vysvětlit, jak na tyto trendy hodlá reagovat;

· vysvětlit, co považuje za své největší úspěchy, a co naopak za největší neúspěchy při obhajobě zájmů České republiky ve sledovaném období.

Proč nic z uvedeného nemohu ve zprávě najít?

„Vědci zjistili, že …“ slýcháváme ze všech stran zaklínadlo, které nás má ubezpečit, že co bude následovat, je svatou pravdou, o níž se nesmí diskutovat. Tímto způsobem nás už mnoho desítek let různí zelení fanatici přesvědčují, že tu brzy nastane přelidnění, jindy budou Benátky pod vodou, onde číhá za rohem hladomor, tamhle dojde ropa, a ještě jinde že naše planeta shoří.

Věda se stává prostitutkou. Vědci, pracoviště a ústavy jsou placeny z veřejných či poloveřejných zdrojů podle toho, jak slouží správnému „vědeckému světovému názoru.“ A aktivisté v médiích činí totéž. A ostatní se přidávají, protože když to říkají „všichni“, nebudou do toho pochybovači raději rýpat.

Věda jako sekta

Titíž lidé, kteří zneužívají vědu tak, až jsme jí přestali věřit, tvrdí, že se ony „vědecké závěry“ nesmějí zpochybňovat, že se o těch „jejich pravdách“ nesmí diskutovat a že se dokonce ani nesmějí pokládat otázky. Ale pak už nejde ani tak o vědu, jako o sektářské náboženství. A kdo trochu myslí, kdo se ptá, ba dokonce kdo naprosto vědecky každou „pravdu“ zpochybňuje, toho pomažou kolomazí jako popírače a utopí jako nevěřícího.

Jenomže realita usvědčuje z omylnosti je, ty zneužité vědce a hlasatele bludů, protože žádné katastrofy se nekonají, Země neshořela, ropa nedošla a povodní, tornád a záplav je stále stejně jako v minulosti. Jsou na to tvrdá data.

Právě o tom vypráví krásná kniha (s nepřesným českým překladem). Napsal ji americký teoretický fyzik a bývalý ředitel Centra pro městskou vědu a pokrok na Newyorské univerzitě, profesor Steven E. Koonin a česky se jmenuje Nejistá věda – co věda o klimatu říká, co neříká a proč na tom záleží. Vyšla loni v nakladatelství Books & Pipes.

Autorovi nejde ani tak o vědu nejistou, jako spíš o vědu zneužitou a nechávající se zneužívat. Prostituovat. Na mnoha stránkách, v odkazech, výzkumech, grafech a podrobnostech ukazuje, že se skutečnými fakty pracující věda neříká, co si myslíte, že říká. Připodobňuje dnešní práci s „vědou“ ke hře na tichou poštu, protože veřejnosti se nesděluje celá pravda, ale jen její kousíčky. Ale kousíčky vědy nejsou totéž jako její závěry. Je to podobné, jako když jste svědek u soudu. Taky nelze říkat jen kousek pravdy. U soudu máte vypovídat pravdu celou. Říkat kousek pravdy a zbytek zamlčet je někdy skoro totéž jako říkat nepravdu. U soudu a v jiných vědách tomu všichni rozumíme. Ale jde-li o klima, tyto obecné zásady jaksi neplatí. Údajně totiž trocha nepravdy nevadí, pomůže-li to nejmenované „planetě“.

Klimaalarmismus

S klimatem se to má ještě trochu jinak než s jinými skutečnými vědami, jejichž pokusy lze v kontrolovaných podmínkách opakovat. Klima i počasí jsou obrovské otevřené systémy s obrovskými proměnnými, na které nemáme vliv. A mnohem víc toho o nich a jejich procesech nevíme, než víme. Za současného stavu omezeného vědeckého poznání nelze přičítat žádný jednotlivý jev (jako třeba tajfun, cyklon, hurikán nebo záplavy) změně klimatu způsobené lidmi. Nelíbí se vám to? Nevěříte tomu? Pak vás už mají.

Bohužel mezi námi existují lidé, kteří klimatický kult chápou jako své poslání (vysvětluje autor, co vidíme kolem sebe). Takoví lidé věří, že otázky podnebí jsou jejich posláním. A tak jsou přesvědčeni, že musejí svět před zničením lidmi zachránit. V takovém případě považují za správné, ba dokonce za povinné bít na poplach, zveličovat, vymýšlet si. Dokonce bojují za věci, o nichž vůbec nevíme, zda jsou jakkoli efektivní. Prostě je podle nich třeba něco dělat, i kdyby to nevedlo vůbec k ničemu.

Vědci nejsou věštci

Možná je ale načase si přiznat, že vědecké poznání je omezené, a v otázkách klimatu je mnohem omezenější než v jiných oblastech. Tady vytrubovaná zásada předběžné opatrnosti snad neplatí? A přitom se přijímají rozhodnutí s ohromnými důsledky, která nemají oporu realitě. Prostě nevíme, proč se co děje, ani co k tomu přispívá. Změníme-li na naší straně jeden parametr, ani trochu není jisté, že něčemu pomůžeme. Pro veřejnost i pro politiky je to zajisté stresující, že nevíme spoustu věcí, které jsou pro rozhodování důležité. Ale budeme-li jim lhát do očí a tvrdit, že víme, jak a proč dělá klima to, co dělá, pak jejich věda ztratí svou důvěryhodnost naprosto.

Vědci prostě nejsou věštci. A neexistuje křišťálová koule, která by nám řekla, jak chránit nejmenovanou planetu. O tom a o spoustě dalších věcí se můžete dočíst v této zajímavé knize. Máte to tam i s důkazy.

Ovšem je-li v ní alespoň zrnko pravdy, pak si musíme položit otázku, zda stojí všechny ty zelené výdaje a emisní povolenky vůbec zato. Plus drastické zásahy do našich svobod a do naší prosperity a bezpečnosti.

A já jsem přesvědčena, že nestojí. Že jsou to v lepším případě vyhozené peníze. V horším případě obrovský korupční tunel s neodvratnými tragickými civilizačními dopady.

Deník TO, 17. 6. 2025

Konkurenceschopnost je jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů. Tomuto tématu se v poslední době věnovala řada zasedání Evropské rady, velký ohlas měla loňská Draghiho zpráva a nyní přichází Komise se svým Kompasem konkurenceschopnosti.

Když se ale podíváme trochu více nazpátek, zjistíme, že tato problematika je na stole už mnohem déle - od konce minulého století. Už tehdy začalo být zřejmé, že Unie ve světě začíná zaostávat. Proto byla v roce 2000 přijata Lisabonská strategie. Jejím cílem bylo vytvořit z Unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Jak to dopadlo, všichni dobře víme.

I v dalších letech se téma konkurenceschopnosti znovu a znovu vynořovalo. Konkurenceschopnost je slibována nebo vzývána v bezpočtu dalších unijních dokumentů počínaje všemi doposud přijatými strategickými agendami (z let 2014, 2019, 2024). Dokonce i o Green Dealu unijní orgány hovoří jako o „nové strategii růstu, jejímž cílem je transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou“.

Už dávno před nynější živou diskusí o konkurenceschopnosti se ukázalo, že unijní orgány sice projevují velkou činorodost, pokud jde o přijímání cílů, závěrů, strategií, výzev, akčních plánů a podobně, právě tak je ale zřejmé, že tyto snahy zůstávají na papíře.

Dnes, 25 let po přijetí Lisabonské strategie, je na tom Unie podstatně hůře než tehdy. Nejenže se nestala „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“ (tedy nedohnala a nepředehnala ostatní), ale její zaostávání za úspěšnějšími soupeři se prohloubilo. Všimněme si, že dnes už Komise mluví o „obnovení“ konkurenceschopnosti.

Celých těch 25 let jako by Unie dělala vše pro to, aby konkurenceschopnost evropských podniků dusila a zašlapávala do země. Přijímala se tíživá, administrativně složitá a nákladná regulace v řadě oblastí (jmenujme Green Deal, boje proti údajné diskriminaci všeho druhu – všechny ony kvóty na zastoupení pohlaví ve vedení velkých obchodních společností, směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem, Evropský pilíř sociálních práv, který

je příslibem zbytňování standardů přebujelého sociálního státu a jejich zabetonování, GDPR nebo Akt o digitálních službách).

Všechny tyto kroky nejsou cestou ke zvýšení konkurenceschopnosti, ale pádem k hospodářskému poklesu, k proměně Unie v nesvobodnou a chudnoucí společnost se zaostalou a nekonkurenceschopnou ekonomikou, která bude využívat zdroje neefektivně a která nakonec na ochranu životního prostředí nebude mít peníze.

Vedle zničujícího vlivu EU tu máme proměnu geopolitického prostředí – především nástup Donalda Trumpa, který prosadil mimo jiné konec amerického Green New Dealu a odstoupení Spojených států od Pařížské dohody.

Vše v tuto chvíli mluví pro zásadní přehodnocení unijní klimatické politiky. Otevřeně už to požadují nejen podnikatelské svazy, ale i řada členských států – např. Itálie, Polsko, Maďarsko; a opatrně se ozývá i naše vláda.

Jak na toto volání zareagovala Komise? Pochopila, že konkurenceschopnost a prosperita s radikální klimatickou politikou nejdou dohromady? Nabízí přehodnocení směru?

Ani v nejmenším. Žádné zásadní změny na obzoru nejsou.

Tím je dáno naprosto vše, co o Kompasu konkurenceschopnosti potřebujeme vědět. Můžeme od stejných lidí, kteří stáli u zrodu nynější zelené politiky, čekat, že nyní přijdou se zcela odlišnými recepty a že nás vyvedou z krize, kterou sami způsobili?

Celý tenhle údajný Kompas konkurenceschopnosti je výkladní skříní neschopnosti – neschopnosti sebereflexe, neschopnosti pochopit základní ekonomické zákonitosti, neschopnosti opustit zajeté koleje, neschopnosti reagovat na vývoj ve světě.

Ekonomický model EU je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. To je v naprostém rozporu s růstem, prosperitou a s úspěchem v celosvětové soutěži. Samozřejmě, že jde o utopii. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.

Unie svoji konkurenceschopnost neobnoví ani regulací, ani dotacemi, ani všemi fanfarónskými deklaracemi a ambiciózními strategiemi a plány. Dokud se nerozloučí s Green Dealem, ESG, Evropským pilířem sociálních práv a podobnými zatěžujícími plány a opatřeními, bude jenom klesat dolů a nic a nikdo jí nepomůže.

11. 6. 2025

Paní doktorko, z pozice toho, že jste byla před lety také ministryní spravedlnosti, co říci k takzvané bitcoinové kauze? Jak se to podle Vás mohlo všechno odehrát?

DK: Nevím, a je otázkou, zda se to vůbec někdy dovíme. Mnohem důležitější však je, co tato kauza vyvolá na politické scéně.

A jak tuto kauzu vnímáte z pohledu doktorky práv?

DK: Dlouhodobě bojuji proti nepřehledné legislativě kolem takzvaného praní špinavých peněz, protože rigidní právní úprava jen buzeruje slušné, zatímco ti neslušní to se svými kouzly vždycky nějak udělají. Tato kauza ukazuje, jak je právo AML bezzubé a k ničemu a že každoročně legislativu opravujeme úplně zbytečně.

Jak byste okomentovala postoj premiéra Fialy ohledně této „kauzy“?

DK: Podle očekávání mlží a zdráhá se přijmout svou část odpovědnosti.

Měla by, dle Vašeho názoru, vláda odstoupit? Co v tomto směru říkáte na postoj prezidenta Pavla?

DK: Tato vláda nesplnila nic ze svých předvolební slibů. Ráda bych svá očekávání vložila do vlády příští. Nejde přece jen o tento jeden skandál. Skandální je celé funkční období této vlády.

Nástupkyní ministra spravedlnosti Blažka se má stát Eva Decroix. Jedná se podle Vás o dobrou volbu?

DK: Je to svými názory pirátka. Kdo chce, aby piráti řídili Ministerstvo spravedlnosti, ten zcela jistě tleská. Já bych raději přála klidného ministra, který si nebude hrát na pokrokové pózy.

Pojďme na další téma a podívejme se při té příležitosti na Slovensko. Ostrá slova použil slovenský premiér Fico na adresu českého europoslance Zdechovského, který vedl v minulých dnech misi europoslanců z výboru pro rozpočtovou kontrolu, kteří na Slovensku kontrolovali čerpání evropských dotací. Na adresu europoslance padla slova o podivínovi či nájemném vrahovi opozice. Co na to říkáte a co na zmíněnou „misi“ jako takovou?

DK: Nemáme šikanovat jiné státy a už vůbec se jim nemáme plést do jejich politiky. Kauza zároveň ukazuje, že EU dávno není sdružením suverénních zemí, ale unifikovaný, centralizovaný a byrokratický útvar, který vše řeší jen utahováním šroubů.

Když mluvíme o Slovensku, co s odstupem několika týdnů říci na Ficovu cestu do Moskvy u příležitosti oslav konce války? Bylo dle Vašeho názoru dobře, že tam jel?

DK: Vždy je lepší, když spolu lidé mluví. I tehdy, pokud se v názorech dramaticky liší. A tady šlo navíc o uctění památky obětí nejhroznější války v dějinách.

Výčitky na hlavu slovenského premiéra v tomto případě padaly především v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jak tedy vývoj na Ukrajině v současné chvíli vidíte?

DK: To je otázka na knihu, ne na jednu odpověď v rozhovoru. Ale mám-li se pokusit o stručné vyjádření, pak každý krok k zastavení válčení je dobrý. Silou svého nedosáhne ani jedna ze zúčastněných stran. Zúčastněných přímo i nepřímo.

Rozhovor pro Parlamentní listy, 7. června 2025, otázky kladla Veronika Pohanková

Konzervativní noviny mi položily několik otázek k právu na nedigitální život. Odpověděla jsem takto:

https://www.konzervativninoviny.cz/…ty/

6. 6. 2025

Udržitelnost je dnes módní slovo. Nikdy nikdo nevysvětli, co vlastně, proč vlastně a na jak dlouho se má udržet. Ale je to i slovo kouzelné. Funguje jako heslo, po jehož vyřčení lze daleko snáze přijít k penězům daňových poplatníků.

Dnes se totiž kdeco dotuje, aby to prý bylo udržitelné. Na údajnou udržitelnost se vynakládají miliony a miliardy vybrané z daní Ale teď je květen, čas lásky, kočiček, dvojic na Petříně a mláďátek všeho druhu, a tenhle příspěvek nemá být o dotacích nebo o daních, s nimiž se dnes plýtvá jako nikdy v minulosti, ale o lásce. A láska je všudypřítomná, jak se stále přesvědčujeme v romantických filmech, jejichž oblíbenost neklesá, nebo v kosmetickém průmyslu, který na rozdíl od pohostinství expanduje. Přesto zrovna u lásky má jinak prázdný termín „udržitelnost“ svůj hluboký smysl.

Udržitelnost Wikipedie definuje jako schopnost uspokojit dnešní potřeby bez kompromitování schopnosti budoucích generací uspokojit jejich potřeby a udržet jejich životní úroveň. Ta krkolomná definice se dnes nejčastěji odůvodňuje životním prostředím a ochranou nejmenované planety, ačkoliv každý školák přece ví, že ta naše jedinečná hroudička se jmenuje Země. Jenomže u běžného projektu, který mnohdy vznikl jen vznikl kvůli čerpání dotací, peníze dojdou a projekt skončí. A lidé žijící z dotací se přestěhují jinam a přisají se na jiný cecek, ze kterého tečou peníze z našich daní.

Jenomže já mám v před očima jiná životodárná ňadra – a to ňadra rodinná. Rodina je docela odlišně fungující organismus. Co svět světem stojí, existuje bez státních či evropských dotací, a přece stále trvá. I v těch nejchudších podmínkách se lidé milují, sestěhovávají, žijí spolu a rodí se jim děti. Zdá se dokonce, že existuje nepřímá úměra – čím horší životní úroveň, tím více dětí. Napříč kulturami, náboženstvím, vyznáním či stylem vládnutí čím bohatší společnost, tím méně rodin, tím méně dětí. Jenomže zdání jako obvykle trochu klame. Právě v těch nejbohatších rodinách se konají svatby, ačkoliv ostatní populace už skoro většinově dává přednost opatrnému (ale riskantnímu) žití „na hromádce“. Někteří nejbohatší lidé u nás i za hranicemi často mají tři a někdy i více dětí. Chválabohu za ně.

To jsou ty paradoxy, řekl by klasik. Vždyť přece kdekdo ví (a taky to máme doloženo statistikami a haldami výzkum), že ve funkční rodině žijete déle, jste zdravější, děti mají větší úspěchy ve škole, dosahují vyššího vzdělání, mají víc kamarádů a dospělí více sexu. Rodina je totiž maximálně udržitelná jednotka. Při problémech se obvykle semkne. Při starostech si vzájemně pomůže. Při nemocech a ve stáří se o vás postará. I s dluhy vypomůže. Fungující rodina je hnízdo a pevnost a nemocnice a záchrana. Vždycky to tak bylo a je tomu tak pořád. A já doufám, že i v budoucnu bude.

Tisíckrát můžete namítat, že kolem sebe vidíte nějakou rodinu nefunkční, či právě že ta vaše se neslavně rozpadla. Ale jednotlivé výjimky přece podporují pravidlo o tom, že v rodině vás sice občas něco či někdo štve, či že si její členové leckdy lezou na nervy. Rodina má své cykly, tradice, zvyky a vzory. Mladí revoltují a v době dospívání se bouří proti rodinným zvyklostem, aby je o pár let později ve svých nových rodinách opakovali a sami vynucovali. Vidím to i u svých dávno dospělých dětí. A co teprve když rodiče a prarodiče odcházejí. Můžete cynicky vzdychat, že většina seniorů umírá o samotě v nedůstojných domovech se zanedbanou péčí, ale já naopak kolem sebe vidím své známé, příbuzné a kamarády, u nichž je

to docela jinak. Právě v takových chvílích se střídají v pečování, v návštěvách těch nejstarších, v zajištění takové pomoci, jaké jen jsou schopni. A každý odchod bývá v rodině oplakáván, na každého se vzpomíná, každý se připomíná v těch nejlepších situacích a vzpomínkách bude žít dál. Nikdo z mých známých jen tak lhostejně nad ochodech svého rodiče nemávl rukou. Nikdo z mého okolí takovou situaci neignoroval.

Je květen. Měsíc lásky, mláďátek, koťátek a dvojic na Petříně. I mně se brzy narodí první vnouče, a tak si troufnu tvrdit bez pochybností, že jedinou entitou, která si zasluhuje být udržována k udržitelnosti je právě rodina. Líbilo by se mi, kdyby ji společnost, stát, vláda a politici uznávali a třeba i občas a zlehka podporovali, nebo jí aspoň neházeli klacky pod nohy. S nadšením bych uvítala rozhovory s lidmi s velkými rodinami, s mnoha dětmi, s rodinnými sešlostmi, s vřelými vztahy. Ráda bych vyměnila dnešní ulítlosti z televizních obrazovek a z obálek časopisů, v nichž jsou excesy vydávány za přednosti, zatímco normální běžné hezké rodinné vztahy jsou opomíjeny, ba skoro jimi dnes kdekdo opovrhuje.

A přitom je to perná práce, udržet rodinu v celé pospolitosti. Uměl spolu mluvit, těšit se na sebe, pomáhat si, podporovat se, snažit se pochopit, ovládat se, pohádat se, pak se omluvit… prostě spolu žít. Rodina je ideální inkluzivní jednotka – přijme kdejakou výjimečnost, vždyť přece každý její člen je odlišný a naprosto svébytný originál. Každého zapojí, každého odmění.

Možná řeknete, že je jiná doba. Že se rodina přežila, protože omezuje. Ale já jsem na světě více než šedesát let a troufnu si nesouhlasit. Někdo chce žít sám. Jiný se nechce přizpůsobovat. Další se odmítá starat o druhého. Dobrá. Nechť si každý žije, jak mu vyhovuje. Ale jedinec ani trochu udržitelný není. Sám je nic, je sobec, bez budoucnosti. Zatímco rodina je jediná smysluplná udržitelnost na celém světě. Protože dává život. Bez dotací pokračuje a vždycky přežije.

Možná by stálo ji aspoň nechat být. Nešlapat po ní. Neomezovat ji. Neurážet a neubližovat. Neničit ji státními zásahy a podporami neplodných podivností. Ty pochopitelně mohou sem tam existovat. Ale na rozdíl od rodiny nevydrží. Nepřežijí. Prostě zaniknou. Rodina nikdy.

Psáno pro Časopis TO č. 5/2025

Server neCT24 mi položil několik otázek k aktuálním otázkám dnešní doby. Odpovědi najde zájemce v odkazu níže:

https://42tcen.com/entry/materska-pro-ukrajinske-uprchliky-stat-ma-provadet-politiku-v-zajmu-svych-obcanu-tvrdi-kovarova

24. 5. 2025

K této výroční zprávě vlády zde vystupuji již potřetí. Není nás mnoho, kdo ji pozorně zkoumáme, a nebývá zde o ní významnější diskuse. Prošumí nám hlavou, vezmeme ji na vědomí, odškrtneme si tento bod a za rok se opakuje stejný postup.

Při předchozích dvou příležitostech jsem předložila některé kritické postřehy. Protože poněkud zapadly, a protože celková povaha zprávy zůstává beze změn, dovolte mi na úvod krátkou rekapitulaci.

Zaprvé si myslím, že zpráva v současné podobě má jen omezenou praktickou využitelnost. Valí se z ní na nás různé statistiky a suché informace, které ve svém souhrnu neposkytují žádný ucelený přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby, ani o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Problémem je jednak to, že výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k určitému časovému skluzu.

Další úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především tedy směrnice. Nařízení se nám ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba určitých legislativních opatření; ostatní – třebaže mohou mít závažné socioekonomické dopady – zůstávají stranou. Tak se nám letos do zprávy vůbec nedostal například migrační pakt, jehož přijetí bylo jedním z klíčových momentů vývoje Unie v minulém roce! Konečně, ty unijní předpisy, které jsou do zprávy zařazeny, jsou jen stroze popsány bez sebemenšího hodnocení jejich kladů či záporů a bez zasazení do kontextu.

V loňském vystoupení jsem nastínila několik konkrétních návrhů, které by mohly přínosy zprávy zvýšit a učinit z ní užitečný dokument o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice.

Zadruhé, celkový přístup vlády k implementaci unijních předpisů vypadá dlouhodobě tak, že se chováme jako poslušní, snaživí školáčci, že celou masu unijní regulace, kterou máme implementovat, bereme jako domácí úkol, že posuzujeme svůj výkon podle toho, jak dobře a rychle tyto úkoly plníme, že při tom všem zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí.

Přitom mezi akty, které jsou ve zprávách uvedeny, bývá řada velmi problematických opatření, jejichž dopady mohou být ničivé. Z letošní zprávy bych upozornila alespoň na ty nejzávažnější případy, které vesměs souvisejí s Green Dealem. Jsou to:

·    přepracovaná směrnice o energetické náročnosti budov, která dramaticky prodraží výstavbu nových domů a vyžádá si nákladnou přestavbu těch stávajících;

·    přepracovaná směrnice o energetické účinnosti, která přináší výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, ačkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné;

·    novela směrnice o podpoře obnovitelné energie, která výrazně zvyšuje cíl EU k roku 2030 ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě;

·    směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která přidá další administrativní zátěž a náklady pro velké podniky;

·    nařízení, které zavádí mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (uhlíkové clo), se kterým bude rovněž spojena další administrativa a náklady navíc pro podniky i občany (sama už s ním mám svoje neblahé zkušenosti).

A mohla bych mluvit o řadě dalších předpisů – o nařízení o ekodesignu, o směrnici o zlepšení genderové vyváženosti ve velkých společnostech, apod. A co teprve reforma obchodování s emisními povolenkami, v rámci kterého má dojít k jeho rozšíření na domácí vytápění a pohonné hmoty – což je téma, které ve zprávě z nějakého důvodu chybí, i když transpozice není dokončena.

Koneckonců o čem jiném hovořil pan premiér 24. února ve svém mimořádném vystoupení? O přílišné regulaci, která musí skončit.

V loňském roce jsme si připomněli dvacet let našeho členství v Evropské unii. To byla významná příležitost k úvahám o současném stavu integrace a ke srovnávání našich někdejších očekávání s dnešní realitou. Obávám se, že současná Unie je našim ideálním představám z devadesátých let a ze začátku tohoto století velmi, velmi vzdálená.

Původní společenství spolupracujících, ekonomicky propojených zemí zmutovalo v těžkopádný, centralistický, byrokraticky řízený celek, který potlačuje národní svébytnost, extenzivně reguluje a podřizuje se ideologickým dogmatům. Místo toho, aby Unie usnadňovala mezinárodní obchod a posilovala hospodářskou spolupráci, staví podnikatelům a občanům do cesty další překážky. Evropa se ocitla na šikmé ploše a místo prosperity čelíme stagnaci a ztrátě konkurenceschopnosti. Tyto problémy – alespoň co do popisu situace – dobře vystihl Mario Draghi ve své loňské zprávě. Skutečná řešení však nenabídl.

Ačkoli těmito neduhy trpěla evropská integrace už dlouhou dobu – začaly ještě před naším vstupem v době maastrichtských změn – jejich vrcholným ztělesněním se stal Green Deal. Jeho devastující účinky na naše hospodářství a postavení ve světě jsou dnes už nepřehlédnutelné. Přesto – ani po opuštění této politiky ve Spojených státech – nejeví Brusel sebemenší známky sebereflexe a dál za touto linií pevně stojí. Jede si dál ve vyjetých kolejích, jako by se nic nestalo. Dál se snaží skloubit neslučitelné: direktivní, pečovatelský a zideologizovaný model řízení s prosperitou a úspěchem v globální konkurenci. To je ovšem utopie. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.

Tyto zákonitosti Evropskou unii docela jistě doženou a nynější neudržitelný model dříve či později padne. Na jeho samovolné zhroucení však čekat nemůžeme. Green Deal musí být zastaven co nejdříve, protože čím déle bude trvat, tím větší škody napáchá na ekonomikách členských států a konkurenceschopnosti evropských podniků.

Žijeme v době velkých geopolitických posunů, které se nevyhnou ani Evropské unii. Dnes, více než kdy jindy, musíme mít ambici změnit se z leklé ryby plující s proudem a snaživého školáčka (což je, jak opakovaně upozorňuji, postoj, který z projednávané zprávy vyzařuje) v sebevědomého, asertivního hráče, který bojuje za svoje zájmy. Na rozdíl od pana premiéra si ovšem nemyslím, že by řešením bylo položit na stůl peníze. Nikoliv. Je třeba položit na stůl jasný postoj, který půjde ruku v ruce se zájmy občanů České republiky.

Pokud chceme úspěšnou, konkurenceschopnou Evropu, je čas vrátit se k jejím kořenům – k principům svobody, tržního hospodářství a respektu k národním státům. Evropa potřebuje efektivní a realistickou spolupráci mezi státy – nikoliv nadstát s ambicemi řídit svět a podnebí. Potřebujeme Unii, která slouží svým členům, a nesnaží se jim vládnout. Unii, která stojí nohama pevně na zemi a soustředí se na to, co jí přísluší – na podporu obchodu, prosperity a vzájemné spolupráce.

 21. května 2025

Co mají rodiče naučit své děti? A k čemu jsou děti rodičům? Někdo si pořizuje dítě jako doplněk. Jiný pro své rozptýlení, další pro udržení partnerského vztahu, a jiný třeba jen proto, že už má sportovní auto a psa, tak teď ještě to dítě.

Jenomže rodičovství tu není pro soukromé libosti rodiče, ale má nenahraditelný význam pro společnost (aby ta udržela svou kontinuitu). Roli základu existence civilizace může ale rodičovství plnit jen tehdy, budou-li rodiče učit své děti, jak obstát v našem složitém světě a jak co nejlépe přispět k jeho plnosti smyslu. A tak není ani tak moc podstatné, jak drahé botičky děťátko nosí, jak vybrané jídlo baští ani na kolika zahraničních dovolených vlezlo do moře, kolika řečmi se domluví nebo kolik různých kroužků vystřídá. A už vůbec tu rodiče nejsou od toho, aby dětem koupili, co jim na očích uvidí, aby své potomky zahrnovali dárky a dopřávali jim well-being či aby ve školách bojovali za odstranění známek, soutěžení a domácích úloh. Takový boj je totiž přesně proti zájmům dětí. Protože jejich celý dospělý život přece bude plný známkování, soutěžení a domácích a jiných úloh.

Úkoly pro rodiče nestanoví zákon nijak zvlášť podrobně – občanský zákoník jen praví, že rodiče mají být svým dětem příkladem, vzorem a že děti se mají rodičovské výchově podřizovat. Knihy o mateřství, otcovství a rodičovství obvykle neříkají, oč má rodič usilovat, ale jak má vařit sunar, zavinovat dítě a co potřebuje nakoupit do šestinedělí. Vychovala jsem dvě děti, má hlava je plná šedivých vlasů, a než vyjde další číslo tohoto časopisu, nejspíš už budu babičkou. Tak můžu aspoň za sebe vyjmenovat, co mají rodiče naučit své děti.

1. Že nejsou na světě sami a že se musí naučit se o věci dělit s ostatními, spolupracovat s nimi a táhnout za jeden provaz, respektovat názory jiných a chápat, že jiní lidé mají jiné životy, jinou zkušenost, jiné zájmy a jiné priority.

2. Že existují hranice, za které se nemá šlapat, jinak následuje trest/ponaučení/bolest/škoda. Že ty hranice určují nejprve rodiče a ostatní dospělí, později škola, společenské okolí, pak stát a posléze, v dospělosti, člověk sám sobě. Protože kdo se nenaučí respektovat hranice, ten si nedokáže uložit úkol a ani se nepřiměje ho dokončit.

3. Že život mi nedá vše, na co si ukážu. Že se musím poprat o to, co chci, že nic není zadarmo, ale že někdy ani při vynaložení všech sil se nemusí úspěch dostavit. A dítě, později dospělý, to musí pochopit, smířit se s tím, zpracovat to a jít dál. Protože neúspěchy jsou součástí života a bez nich se nedá zrát, růst, žít a pracovat.

4. Že je dobré si říct o pomoc a nechtít všechno přemoci sám, neboť na některé úkoly jeden nestačí. Protože kolem nás žijí lidé, kteří jsou povětšinou dobří, prosbu o pomoc neodmítnou a pomoc na oplátku opětují. A že navzdory tomu všemu je člověk na světě nakonec vlastně sám a musí svou samotu zvládnout.

5. Že je dobré mít něco na práci a něčím se zabývat, o něco se starat, o něco usilovat, pozorovat, jak to roste a plodí, aby měl radost z hotové věci a z dobře vykonané práce, což mu dá smysl života a všeho konání. A že je čas aktivit a práce, a čas odpočinku, a že není radno obojí zaměňovat, jinak duše nebo tělo trpí.

6. Že je nutné někoho milovat, na někoho se těšit, někomu se svěřovat a s někým sdílet radosti a štěstí, ale i bolesti, trampoty a nepohody, protože sdělená radost je radostí dvojnásobnou, zatímco sdělená bolest bolestí poloviční. A že je fajn mít rád i sebe a čas od času se odměňovat tím, co člověku dělá dobře.

7. Že je třeba přemýšlet o vlastních činech a zpytovat svědomí, zda ty činy byly dobré, zda někomu neublížily, a pokud ano, je nezbytné to napravit, aby měl člověk klidné

spaní a nebudili ho kostlivci ve skříni a černé svědomí. A že i nejhorší hříchy je možné odčinit, největším nepřátelům je možno odpustit a s největšími odpůrci je možno se smířit.

8. Že se nemá lhát (i když každý lžeme aspoň osmkrát denně), že se nesmí krást a že každá věc někomu patří a že je nemorální věci brát jiným. A že je vůbec spousta věcí, které jsou nesprávné a nemají se dělat ani potmě, protože očerňují duši, a že ublížit lze slovem i pohledem. A že výčitky svědomí a špatné pocity jsou velmi užitečné, protože ukazují, že jsme sešli z té správné cesty.

Zeptala jsem se členů Unie rodinných advokátů, co by k tomu výčtu mých bodů přidali. A odpovědi zněly následovně:

- Smrkat a kriticky myslet.

- Vyrovnat se se zklamáním a jít dál, nedělat ze všeho drama, dávat najevo své city, žít aktivně, být sami sebou, předávat lásku ke knihám.

- Dát dětem kořeny i křídla.

- Věřit v sebe sama a nehroutit se z nezdaru.

- Být slušným člověkem.

- Umět se vyjadřovat, naučit se myslet, věřit svému názoru a umět ho slušně a ohleduplně říct.

- Spolehnout se jen sám na sebe – tím se dá předejít zničujícím životním zklamáním v druhých.

- Mít co dělat, mít koho milovat a v co doufat (což prý řekl Immanuel Kant).

- Není nic, co by se nedalo vydržet; na to budu myslet zítra; všechno má své řešení.

Tak si vyberte a doplňte podle uvážení. Možná byste přidali vlastní doporučení. Podobně jako Robert Fulgum1, který se všechno důležité naučil už v mateřské škole: „Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří... Když někomu ublížíš, řekni promiň… Láska je silnější než smrt a smích je jediným lékem na zármutek...“ Ale já si myslím, že tohle všechno je třeba se naučit už v rodině. Protože rodina je základem, z něhož jsme každý vyšli a do kterého se znovu a pokaždé jako do hnízda vracíme. A tenhle úkol mají na bedrech právě rodiče, protože to za ně nikdo neudělá. A kdo si myslí, že se to dá nějak okecat nebo ulehčit, tomu se to nakonec na vlastních dětech vymstí.

Rodinné listy č. 3/2025

Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.

Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů.

Hlavním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům, což se mělo chránit principem subsidiarity. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.

Třetím problémem je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.

Čtvrtou komplikací jsou výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Novinkou je přijímání politických dokumentů.

Výběr z EUblbostí zahrnuje opakovaný pokus EU sjednotit všech 27 daňových řádů, legislativu upravující stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu… Mohla bych pokračovat dál a dál.

Sjednoceně regulovaný má být celý lidský život. Příkladem může být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování. Anebo sdělení ke klimatickým cílům či harmonizace pravidel pro chov psů a koček.

Další nesmyslností, kterou si vymyslela EU, aby tepala jednotlivé samostatné členské země, je každoroční Zpráva o stavu projednávání EU legislativy. Ta obsahuje kdeco: od fungování soudnictví a státních zastupitelství, přes korupci a lobbing až po média, kvalitu legislativního procesu nebo existence, či neexistence národních institucí pro lidská práva. Jde o záležitosti, do kterých unijním orgánům nic není, a měly by se zde držet zpátky. A my jen posloucháme.

V roce 2024 bylo Senátu prostřednictvím databáze ISAP doručeno do České republiky 46 500 dokumentů od orgánů EU. Z toho Oddělení pro EU anotovalo 925 dokumentů do týdenních přehledů Senátů a senátorů. O výběru dokumentů orgánů EU k projednání rozhoduje podle jednacího řádu Senátu výbor, který tím byl Senátem pověřen. Tímto pověřeným výborem je obecně Výbor pro záležitosti Evropské unie (VEU). Když tento výbor a posléze celé plénum Senátu Parlamentu ČR přijme kritické usnesení, za měsíc obdržíme stanovisko Evropské komise o tom, jak s naším doporučením naložila. Tedy, přesněji řečeno, kterou část našeho těla si s tím cárem papíru můžeme vytřít…

Jaký je přístup české republiky?

Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Od léta loňského roku registruji ze strany české vlády minimálně ostražitost a zdrženlivost. Řeklo by se: chválabohu. Pro mě je to ovšem obvykle příliš málo. Nejsme sebevědomí, nedostatečně hájíme naše národní zájmy. Problémů je ale hned několik:

- Nemáme odvahu říct jasné ne.

- Nikdo nevypočítá náklady.

- Nikdo nás moc neposlouchá.

Měli bychom debatovat o tom, jak z této šlamastyky ven. Má doporučení pro příští vládu jsou následující:

O evropské legislativě rozhodují eurospratci. Do Bruselu posíláme mladé nadšené lidi, kteří zastávají názor, že oni jsou Evropa. Je pak pochopitelné, že v Bruselu nehájí zájem Česka a jejích občanů, ale celé EU. Vybírejme proto velmi dobře, koho do struktur EU posíláme. Nemají to být EUnadšenci, ale EUskeptici a lidé, kteří milují samostatné a suverénní Česko.

Buďme ostražití a nebojme se nesouhlasit. Nebojme se říkat ne.

A když to nepomůže, odstupme od nejproblematičtějších dokumentů.

Vystoupení na Konzervativním kempu v Seči dne 5. května 2025 pořádaném Společností pro obranu svobody projevu.

Platíte daně? Nějaké jistě. Někteří pracujete, skoro jistě všichni kupujete všechno možné zboží i s DPH, tedy odvádíte přímé i nepřímé daně. My všichni dohromady našemu státu zaplatíme různými cestami skoro dva biliony korun ročně, pět a půl miliardy denně. Otázka zní, co s těmi penězi udělá Česká republika, ale také kraje, města, městečka a obce.

Co byste chtěli, aby se z vašich daní platilo? Nejspíš byste zaplatili zdravotnictví, důchody, školství, sociální zařízení, kvůli elementární sociální soudržnosti a kvůli minimalizaci dopadu bídy jedné skupiny obyvatel na skupiny ostatní. Pak také hasiče, armádu, policii, soudy a státní zastupitelství, aby všechny tyhle složky udržovaly fungování pravidel ve státě. A pak taky věznice, aby ti, co se chovají protiprávně, měli kde dostat za vyučenou.

Přemýšlím, na čem bychom se dál většinově shodli, že má za úkol zajišťovat a platit z našich daní stát. Snad základní školství, ostatně základní školní docházka je povinná. Možná i některé střední, podle potřeb institucí. Ale co studium vysokoškolské? Tam už tak jasno není. Chudý poplatník má platit bohatému vzdělání jeho dětí, aby ty pak na trhu práce zatlačily poplatníkovy děti do ústraní? Skoro určitě jistou část zdravotnictví, první pomoc, nemocnice a ústavy sociální péče, protože od neštěstí jednoho se v propojené společnosti nelze oddělit. Dále pak asi i veřejné komunikace, dálnice, hromadnou dopravu a železnice, protože je skoro všichni využíváme a potřebujeme se někam dostat, ale i zde je sporné, nakolik je který poplatník i uživatelem (přímým i nepřímým) infrastruktury. Hasiče, protože občas se vylije řeka, někde hoří nebo na cestu spadne strom. Sociální dávky a důchody pro ty, kteří nejsou schopni se živit sami. To byly výdaje pro chod státu naprosto nezbytné.

A teď začíná jít do tuhého. Protože ze státního se taky platí spousta nenutných výdajů, na které jsme si zvykli a které si dnes už mnozí lidé automaticky nárokují. Dotace všeho druhu, třeba zemědělské (protože u sousedů se taky dotuje), příspěvky na kulturu a na sport. Dotace na obnovitelné zdroje (protože bez nich asi naše Země shoří). Náklady všech státních úředníků, ministerstev, státních orgánů a organizací, které se věnují správě státu. A příspěvky té tisícovce zahraničních organizací, jichž je ČR členem. Musí všechno tohle stát z vašich daní platit? Zcela jistě nemusí a pro chod státu to není nezbytné.

Chcete platit menší daně? Inu, určitě by to šlo zařídit. Jen byste nesměli chtít tolik věcí od státu. To by stát nesměl podporovat kdejakou hloupost, kdejakou zajímavost, kdejaké dobro, které po něm lidi sami, státní úředníci, starostové, hejtmani, poslanci či senátoři požadují. A pořád je to málo. Berňák by mohl vybrat klidně i trojnásobek všech vašich příjmů, a stejně by s těmi penězi s dnešním přístupem prostě nevyšel. Sám od sebe neuspoří ani korunu. Ba dokonce se posledních několik let neustále zadlužuje, což znamená, že s penězi od nás vybranými nevystačí. Bodejť by vyšel aspoň tak, jak musejí vyjít desetitisíce rodin. Tuhle pošle miliony na motorkářský závod, tamhle do hřebčína, další do divadla nebo do galerie, za další podpoří ideologické knihy, uspořádá soutěž či přehlídku, nakoupí zbraně a pošle je do ciziny, podporuje provládní novináře. A tak nemá, zadlužuje se, zvyšuje daně a chce další vaše peníze.

Je před volbami. Strany se holedbají, že zaplatí nové výdaje, postaví byty, zlepší životní prostředí, opraví cesty. Jenomže nic není zadarmo a stát sám své vlastní peníze nemá. To, co vám politici slibují, chtějí udělat za peníze vybrané z vašich daní. Žádný politik neslibuje, že zruší ministerstvo kultury nebo že sloučí ministerstvo zemědělství s ministerstvem pro životní

prostředí, aby ušetřil peníze, které jste mu museli povinně svěřit. Žádný politik se nechce kriticky podívat na české výdaje a rušit agendy, přestože jsou pro daňové poplatníky někdy obskurní (třeba všechna ta oddělení o rovnosti pohlaví) a jindy nadbytečné (třeba referenti pro ochranu velryb nebo pro záchranu hřebčínů). Každý slibuje dobro pro občany, ale nedodává, že si za to dobro sami zaplatíte. Nikdo neslibuje, že občanům zůstane v kapse třeba 5000 korun, o které sníží výdaje státu.

A přitom by si většina daňových poplatníků radši sama rozhodla, kam těch 5000 korun českých investuje. Zda je vynaloží za lístek na rockový koncert, na vstupenku do nedotovaného divadla, zda si za tu částku koupí bazén nebo si hrdlo zalije vínem či si je uloží na budoucí časy. Jenomže stát si myslí, že daňový poplatník je nesvéprávný jedinec, tak mu radši těch 5000 uzme na daních, aby pak sám rozhodl, kam je použije a komu je na jaké dobro přerozdělí.

Ptejte se politiků, jak chtějí naložit s vašimi daněmi. Jsou to totiž vaše peníze, politici mají skládat účty a k vybraným penězům se chovat s péčí řádného hospodáře. Tedy mnohem zodpovědněji, než by to činil sám majitel. Jaká škoda, že se tak stát bohužel nechová. Jak zachází s vybranými daněmi, si lze každoročně přečíst třeba ve Výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu. Předem vás ale upozorňuji, že jde o čtení jen pro silné povahy. Kdybyste se tak vy sami chovali ke svěřenému majetku, už dávno byste totiž skončili za mřížemi. Takhle ledabyle rozhazuje peníze jen stát.

A proč mu to prochází? Protože stát nahlas dává, ale bere lidem z kapes potichu a nenápadně. Stát je totiž okázalý mecenáš, ale i pokoutní a plíživá pijavice.

 MFDnes 17. 5. 2025