To si myslím

Senátní obvod č. 7 oficiálně nazývaný Plzeň-město (ač z Plzně k němu patří jen malá část a většina obvodu je venkovského rázu) je unikátním zejména v jenom důležitém ohledu. Téměř všechny ostatní senátní obvody jsou buď ryze velkoměstské, nebo ryze venkovské až na jedno dvě města okresní velikosti. To my máme v našem obvodě úplně všechno.

Obvod svým sociálním složením kopíruje populačně, urbanisticky profesně, vzdělanostně i ekonomicky čísla pro Českou republiku. Čtvrtina obyvatel obvodu bydlí v krajském městě – v Plzni na Slovanech. Část bydlí ve městech zhruba pětitisícových, jako jsou Přeštice, Dobřany, Horažďovice, Holýšov, Starý Plzenec, Blovice či Nepomuk. Ostatní obyvatelé obvodu žijí většinou v sídlech s pár stovkami obyvatel.

U nás najdete úplně všechno. Malotřídky i velké základní školy, gymnázia i odborné střední školy, učební obory podporované velkými průmyslovými firmami. Byty na sídlištích, v malých panelácích, bytovkách i rodinných domcích. To vše v proporcích odpovídajících celé České republice. Jsou tu moderní závody s automatizovanou výrobou, ale i malé firmičky s pár zaměstnanci. Máme tu zemědělské podniky s rostlinnou i živočišnou výrobou, sady, velké dodavatele stavebního materiálu a výrobce europalet, sofistikovanou elektrovýrobu, ale i firmu, která na klíč dodává dřevěné rodinné domy. V obvodu mám 150 restauračních podniků či hospod a 10 minipivovarů.

Jsou tu výstavní městské domy, ale i rozpadající se opuštěné objekty. Jsou tu obchodní střediska s rychlým občerstvením, ale i malé obchůdky a vietnamské večerky, mnohdy jediná nákupní možnost v malých obcích. Napříč obvodem vede několik krásně opravený silnic, ale když zabočíte do menší vsi, kodrcáte se po cestách záplatovaných. Obvod v sobě zahrnuje kus Plzeňska, kus Klatovska i Strakonicka, jednotlivá místa se dosti liší i ohledně etnografické tradice a folklóru. Pro spodní prádlo jezdívám do Horažďovic, pro svetry a kabáty do butiků v Přešticích, pro domácí potřeby do Dobřan. Největší nákupní prostory mají ve Starém Plzenci. Tady pod jednou střechou nakoupíte obrovské pytle granulí pro psy, všechny druhy žárovek a elektrických kabelů, papírnické zboží, vlny a šicí potřeby, drogerii a kosmetiku i vybavení do kuchyně.

Třetím rokem jezdím svým obvodem křížem krážem a bavím se s hospodskými i se štamgasty, s prodavačkami z Coopu i s nakupujícími, s babičkami čekajícími na autobus i se sousedy, kteří sekají zahradu nebo okopávají brambory. A tak vidím a vím, že obvod ukazuje všechny úspěchy, trampoty i bolesti celé naší republiky. Jsou tu místa prosperující i spíše upadající, rostoucí i vylidňující se. Někde mají přebytek dotací, a tak tam postavili cyklostezku, opravili hasičskou zbrojnici a vystavěli eurohřiště pro seniory. Jinde se naopak financí nedostává, což má vliv i na dostupnost pracovišť. Autobusy do vzdálenějších obcí zajíždějí sporadicky a zdejší jsou tu odkázáni na vlastní spíše starší motorová benzínová a naftová vozidla. Pošty se zavírají, služeb ubývá, dojíždět se musí pro kdeco. Elektroauta u nás také zahlédnete, ale skoro vždy jde o druhé auto dobře situované rodiny. Být motoricky soběstačný je totiž na vesnici nezbytností.

Finance jsou středobodem zdejších debat ruku v ruce s pracovními možnostmi. Čím dále od krajského města, tím je pracovních možností i volných pracovníků méně. Některých profesí se naopak nedostává. Třeba sehnat výčepního nebo prodavačku je velký problém. A když se

zvednou daně nebo vzrostou náklady na energie, podnikání se hned přestane vyplácet a zdejší malí podnikatelé nemají tolik zdrojů, aby po delší dobu svůj podnik dotovali. A tak vidím kolem sebe hromadné zavírání krámků a provozoven, jak se například nedávno přihodilo poslednímu obchůdku v Oselcích.

Takový je senátní obvod č. 7 Plzeň – město, který v malém zrcadlí problémy celé země. Díky tomu vím, že v senátě nezastupuji potřeby jedné vymezené zájmové skupiny, ale všechny obyvatele v celé sociální pestrosti.

 Časopis Senát č. 1/2026, str. 31.

1. Milion chvilek opět svolává demonstraci na Letnou. Jak se na tuto iniciativu díváte? Vnímáte ji jako autentický projev občanské nespokojenosti, nebo spíš jako mobilizaci určité názorové skupiny?

DK: Možná to je projev nespokojenosti, ale ne se svými životními podmínkami, ale s tím, že minulá vláda prohrála volby. Když totiž vládla, byla tahle iniciativa u ledu.

2. Milion chvilek se dlouhodobě staví do role obránce demokracie. Vy to ale vidíte kritičtěji. V čem podle vás tato iniciativa skutečně hájí demokracii – a kde už ji naopak může deformovat?

DK: Kdekdo se vydává za strážce demokracie. Ale opravdový demokrat se pozná podle toto, že respektuje plody demokracie. Tihle přátelé opozičních politiků jsou ale ochotni přijmout jen jeden výsledek demokratických procesů.

3. Objevují se i názory, že kolem aktivit Mikuláše Mináře vznikl určitý „projekt“, který stojí i na budování osobní značky, mobilizaci publika a práci s emocemi. Myslíte si, že jde skutečně o čistě nezištnou snahu „zachraňovat demokracii“, nebo v tom hraje roli i osobní ambice a určitý typ byznysu?

DK: Byznys a osobní zájmy jsou v tom možná také. Ale daleko spíše je tenhle projekt prodlouženou rukou mocných zájmových sil, které ztratily část vlivu a chtějí si ho vzít zpátky.

4. Často upozorňujete, že kdo pracuje s veřejným vlivem a někdy i veřejnými penězi, má ukázat, v čí prospěch jedná. Platí to podle vás i pro politické neziskovky a aktivistické iniciativy? A je dnešní míra transparentnosti dostatečná?

DK: Transparentnost dostatečná není, ale nehrajme si na naivy. Zcela spontánní vzedmutí občanských aktivit jsou spíše výjimečné. A akce většího typu potřebujete organizaci, logistiku, peníze, koordinaci, provázanost. Na nich nic spontánního není. Lidé pak často naletí různým kampaním, pokud jsou dostatečně masové. I bez nějakého pitvání střev různých iniciativ si můžeme být jisti, že za nimi stojí kdosi v pozadí. Prostě to tak berme a zařiďme se podle toho.

5. Milion chvilek dokázal opakovaně přivést do ulic tisíce lidí. Čím si vysvětlujete, že na část veřejnosti tak silně působí?

DK: Loňská volební kampaň byla velmi vyhrocená. A ti, co byli zvyklí, že vše je pojejich, jsou najednou konfrontováni s tím, že se ke slovu může dostat někdo jiný. A tenhle pocit mnoho lidí nedovede zkousnout.

6. V posledních dnech se hodně řeší kauza Natálie Vachatové, proti které Milion chvilek i další aktéři rozjeli velmi tvrdou kampaň, a zaznívají i výhrůžky včetně těch nejzávažnějších. Nemáte pocit, že se tím překračuje nebezpečná hranice? Nemůže takto vyhrocená atmosféra jednou skončit i reálným útokem, podobně jako jsme to viděli při atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica v roce 2024?

DK: Takových štvanic jsme zažili už víc. Jistěže to může inspirovat vyšinuté útočníky. Ale vážnější je, že tyhle praktiky zastraší hodně veřejně působících lidí, kteří se pak raději stáhnou do opatrného mlčení. A je taky typické, že právě v těchto případech feministické a ženské organizace mlčí a nezastanou se štvaných žen, nejsou-li ty poškozené členkami jejich progresivistického klanu.

7. Podobnou debatu vyvolaly i útoky na Filipa Turka kvůli jeho angličtině, kdy se šířily zjevně účelově sestříhané ukázky. Co to podle vás vypovídá o dnešní politické kultuře? A platí podle vás pro politiky stejný metr?

DK: Tak přece víte, co ode mne uslyšíte za odpověď. Chcete od zavilého fanouška jednoho ze soupeřů, aby oběma klubům měřil stejným metrem? Spravedlnost najdeme jen v pohádkách. Proto je tak milujeme a zejména o Vánocích nadšeně sledujeme.

8. Když se na tyto případy podíváme v souhrnu — útoky, nálepkování, zesměšňování — nemáte pocit, že se veřejná debata posouvá do nebezpečně vyhrocené roviny? Kam to podle vás může vést?

DK: Vše už tady bylo. A jinde bývá často hůř. Proti třeba Polsku panuje u nás skoro selanka. V demokracii to nikdy lepší nebylo a nebude, než že si soutěžící síly půjdou po krku. Legrační ale je, když jedni o sobě prohlašují, že to oni jsou ztělesněním pravdy a lásky.

9. Vy sama teď čelíte výzvám, abyste kandidovala na prezidentku, a připustila jste v odpovědi čtenáři na ParlamentníchListech.cz, že to vážně zvažujete. Co vás k té úvaze přivádí nejsilněji?

DK: Vážně? To jsem fakt řekla? Ne, vážně to nezvažuji. To je silné slovo. Jen to nechci nějak kategoricky odmítat. Sama cítím, že mé místo je v Senátu, kde jsem sice osamocena, tím spíš ale můj hlas tam má být slyšet.

10. Pokud byste se rozhodla kandidovat, nabízela byste spíš jiný styl výkonu funkce než současný prezident Petr Pavel? V čem by podle vás měla hlava státu dnes vystupovat jinak?

DK: Měla by hájit nějaký svůj ucelený pohled na vztah státu a jednotlivce. Měla by mít za sebou stovky a tisíce výroků, ze kterých by bylo jasné, jaké zásady hájí. Nemá být prázdným čistým listem, na který pak vskrytu napíše kdokoli cokoli.

Rozhovor pro Parlamentní listy dne 18. 3. 2026, otázky kladl Marek Bláha

19. 3. 2026

1. Proč kritici nového zákona jej přirovnávají konkrétně k ruskému zákonu o „zahraničních agentech“ a nikoli k podobnému americkému FARA?  

DK: Aby svedli veřejnou debatu od vlastního věcného obsahu zákona k šermování hesly a frázemi. Rysem nové době je zánik diskuse. Komu se nelíbí jiný pohled na svět, ten namísto argumentace a pozorného vyslechnutí argumentů očerňuje jeho nositele. Tím se zabíjí diskuse i demokracie. Nálepkování a urážení oponenata, že je ruským agentem, nám říká, že druhá strana nemá žádné věcné argumenty a chce jen urážet.

1. Návrh zákona používá poměrně širokou definici činnosti „způsobilé ovlivnit veřejné mínění, veřejnou debatu, politické procesy nebo rozhodování orgánů veřejné moci“. Proč si myslíte, že taková široká definice je oprávněná a nepředstavuje riziko svévolného použití?

DK: U jakkoli detailnějšího znění zákona by došlo ke sporům právě o oněch detailech a návrh by nezískal podporu. Návrh je přirozenou reakcí na dnešní absurdní situaci, v níž si stát platí své oponenty tím, že politickým neziskovkám vyplácí dotace, a ty pak vystupují proti státu a ovlivňují děti ve školách. Tohle musí přestat. Pevně doufám, že zákon projde Parlamentem a začne co nejdřív platit.

1. Jedním z nejvíce diskutovaných bodů je zavedení pojmu „konečný politický beneficient“. Proč si myslíte, že je důležité registrovat nejen přímého dárce, ale i předpokládaného konečného politického beneficienta, i když to nelze vždy s jistotou prokázat?

DK: Je to pokus obrátit pozornost vyšetřovatelů od nastrčených subjektů a těm, kdo drží nitky od svých loutek.

1. Kritici také tvrdí, že tento zákon vytvoří velkou administrativní zátěž na malé neziskové organizace, analytická centra a nezávislá média. Co si o tomto argumentu myslíte?  

DK: Nezapomínejme, že jde také o peníze, které stát pod hrozbou trestního stíhání sebral občanům. Není proto možné, aby je rozdával bez kontroly. Jen si porovnejme, kolik administrativní složitosti a kontroly musí podstoupit stát, kontrolovaný Nejvyšším kontrolním úřadem, nebo jakýkoliv žadatel o dotace. Kdo chce peníze daňových poplatníků, ten musí transparentně ukázat, co s penězi dělá a v čí prospěch. A nikdy proti sobě ani proti občanům své země.

1. Pokud tento zákon bude schválen, k jakým nejvíce příznivým změnám v českém veřejném prostoru dojde během prvních dvou až tří let od vstoupení zákona v platnost? Zejména, co se týče průhlednosti, důvěry občanů vůči neziskovým organizacím a ochrany médií od vnějšího vlivu.

DK: Pár let bude panovat zděšení a opatrnost. A o křiklavých případech penězovodů se bude psát. Ale pak mocní zahraniční donátoři začnou hledat skulinky, kudy by šlo tato pravidla obcházet.

Rozhovor pro neCT24, 16. března 2026

Než se začneme zamýšlet nad otázkou v titulku, musíme si říci, co vlastně myslíme obratem Západ. Není to totiž samozřejmé ani intuitivní, jak si leckdo implicitně myslí. Zvláště dnes. Co znamená Západ dnes? A co je to západnost? Dnes podle všeho paradoxně nesnášet zápaďáckou Ameriku a milovat výchoďáckou Ukrajinu?

Termín Západ zavedli angličtí historiografové začátkem 19. století pro civilizačně, kulturně, mentálně, duchovně a spřízněnou homogenní oblast od Rýna na západ. Celé Německo (ještě nesjednocené, ale kulturně vymezitelné) řadili tedy k Východu. Rakouské mocnářství či Itálie stejně tak.

Pro popis tehdejšího Západu byla podstatná role jednotlivce ve společnosti a míra kolektivismu. A z tohoto pohledu rozdíl mezi Prusy, Osmany a ruským impériem byl pod rozlišovací schopnost těch, kteří pojem Západ tehdy formulovali.

Jejich vidění bylo o mnoho desítek let později bylo vlastně potvrzeno rozdělením Evropy na válčící bloky v První světové válce, i když Rusko v různých konfliktech mezi Východem a Západe účelově lavírovalo.

Úplně jinou dimenzi, spíš mocenskou, dostal pojem Západ po Druhé světové válce vznikem východního bloku a spuštěním „Železné opony.“ Původní civilizační členění bylo najednou neaktuální. Z ničeho nic se stala Západem většina německého živlu se vší spornosti k vidění jednotlivce, nebo Itálie, Řecko, a dokonce kvůli svému členství v NATO i Turecko.

Zdá se, že česká polistopadová debata zdědila tento specifický výklad pojmu, který preferoval mocenskou příslušnost před kulturně nábožensko-civilizačními kritérií.

Tak se stalo, že kdo byl v našich očích Západem před 1989, jím zůstává dodnes. Ačkoliv všechny podstatné atributy původní západnosti (jedinečnost člověka, ale i kořeny a civilizační anticko-křesťanský odkaz) toto území dramaticky ztrácí, a možná už definitivně ztratilo.

Z tohoto důvodu si myslím, že Západ v onom původním chápání zachránit již nelze, protože je ztracen. Lze ale něco jiného.

Je možné znovu oživit, patrně pod jinou terminologií, jednotlivé charakteristiky, které kdysi dělaly Západ Západem: úcta k člověku, respekt k tradičním ctnostem, věrnost zásadám člověka, rodiny, obce, vlasti.

O to se musíme pokusit. V Senátu vidím kolem sebe desítky svých spoluobčanů, kteří jsou považováni za elitu nebo aspoň za reprezentaci názorů občanů. A bohužel vidím různé pohledy a různé názory. Vidím, naštěstí ojediněle, odklon od našich tradic a kořenů. Tedy od věcí, které Západ vždy činily západem. Bohužel sleduji i příklon k nedefinovatelnému evropanství, které všechny tradice, jednotlivce, rodinu, obec a vlast pomíjejí a přednost má centralizace a unifikace, tedy původně naprosto východní atributy.

V popelu západnosti v onom dvě stovky starém smyslu jiskry ještě doutnají. Pojďme je rozfoukat v nový oheň, a je jedno, jak mu budeme říkat. Vy, mladí, dejmetomu Západ 2.0. A my staří si to ještě rozmyslíme.

Vystoupení na debatě pořádané Institutem pro civilizační studia dne 5. března 2026 ve Slovenském domě v Praze

V novém americkém filmu Norimberk hraje Russell Crowe německého nacistického pohlavára Hermanna Göringa. Hraje ho charismaticky a uhrančivě, koneckonců Göring byl významnou osobností německých dějin a mimo jiné stíhacím letcem v první světové válce, za což obdržel vyznamenání Pour le Mérite (za zásluhy). Po druhé světové válce byl souzen v Norimberském procesu, uznán vinným a odsouzen k smrti, popravě unikl sebevraždou.

Elita je výkvět společnosti, ti nejlepší, lidé, kteří druhé oslovují svou osobností, svými skutky, svými slovy. Tedy měli by takovými být. A také by měli chápat, že s vlivem se váže i zásadní odpovědnost za dopady tohoto vlivu.

Stát se elitou v době před existencí sociálních sítí bylo složitější – museli jste skutečně něco dokázat, něco umět, něčím být, něco zajímavého vytvořit. Ale v roce 2004 se cosi změnilo. V tom roce se na televizních obrazovkách objevila první řada reality show Česko hledá superstar, jejímž cílem bylo najít nejlepší, nejoblíbenější a nejcharismatičtější zpěváky. A tehdy jsme mohli sledovat paradoxní situaci: ti nejhorší z adeptů, tzv. Hvězdná pěchota, byli popularizováni skoro stejně jako vítězové. A diváci tyto neúspěšné milovali, oslavovali, velebili jako osobnosti. Pak jsme objevili sociální sítě. A ukázalo se, že stát se široce milovanou hvězdou telefonní obrazovky se dá i za mnohé bizarní aktivity, podivnosti a šílenosti. Jsou dnes blogeři elitami? Jsou jimi herci, zpěváci, sportovci, vítězové závodů a olympiád? Jak to dnes vlastně s elitami je?

Nedávno jsem četla rozhovor s jedním politikem, který má shodou náhod šlechtické předky. A on sám sebe pyšně označil za elitu a z titulu svého rodu začal poučovat český národ, jak se má správně chovat, co si má správně myslet a jak by jeho spoluobčané měli ty ostatní hodnotit a posuzovat. Jen proto, že se správně narodil.

Tak jak je to vlastně dnes s elitami a s jejich veřejným působením? Stává se člověk elitou jen tím, že se narodí v nějaké rodině? Že navštěvuje nějakou školu? Že vykonává nějaké povolání? Že je lékařem, zpěvákem, lyžařem, cyklistkou, politikem, spisovatelem? Stokrát a tisíckrát ne. Nic takového přece samo o sobě neplatí. Nikomu jeho původ ani škola či povolání nedává právo povyšovat se nad jiné, moralizovat, povýšeně poučovat, vychovávat. Kde se v některých lidech bere ta zpupnost tvrdit jim, že právě oni mají patent na pravdu, zatímco ti ostatní se mýlí a chybují?

Rychle nahoru, rychle dolů

Mnoha osobnostem se stává, že jak rychle vyletí jejich sláva nahoru, tak rychle se i zřítí dolů. Proto je diskutabilní oceňovat elity množstvím „lajků“ na sociálních sítích, počtem shlédnutí či pochvalných komentářů. Jen se podívejme na oblíbené zpěváky či herce, kterým k pádu do divácké nenávisti stačil jeden veřejně prezentovaný názor v době covidových restrikcí nebo ukrajinské migrace. Nenávist a zášť vůči lidem vyslovujícím se veřejně dnes vybublá stejně rychle jako voda, která dosáhla varu. Možná bychom se mohli poučit z minulosti. Tak třeba Emil Hácha byl nejrozporuplnější postavou českých dějin. Nejprve prezident Nejvyššího správního soudu, uznávaný odborník na anglosaské právo a zkušený překladatel Kiplinga, později státní prezident, a nakonec bezmocná loutka v rukou nacistů.

Ale známe i současné osobnosti, které ti ostatní uráželi ze všech stran pro jejich názory, byť byli elitami významnými a naprosto nenahraditelnými. Například Monsignore Dominik Duka nebo prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Jen proto, že vyslovovali názory, s nimiž někdo nesouhlasí, polemizuje s nimi, oponuje jim, odmítá je či se jim pošklebuje. Namísto tolerance k jinakosti, po které mnozí tolik volají, je jiný názor ubíjen, zašlapáván do země, urážen nálepkováním. Na posledním plénu Senátu kdosi z kolegů kritizoval novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny a navrhoval, aby „toho pavouka“ všichni ignorovali a média jeho projevy a vyjádření nešířila. Tak vypadá úcta k jiným názorům, tak vypadá praktická demokracie.

Kde je pokora a odpovědnost vůbec

Kdysi jsme zavrhli krále a vybrali si republiku a rovnost mezi lidmi. Nikdo už není výš než ten druhý. Nikdo se nad druhého nesmí povyšovat. Jenomže pak jsme z piedestalu shodili Boha a s ním zabili pokoru. Koncept lidských práv jsme povýšili na nové náboženství a přestali jsme zdůrazňovat osobní odpovědnost. A tak má každý právo na všechno a může si dovolit vše. I když nic neznamená, kdekdo se považuje za elitu. I když nic neumí, směle veřejně prezentuje svá moudra. Poučuje, kritizuje, uráží, umlčuje. A také kdekdo je za elitu považován. Jen za to, že upoutal pozornost.

Co z toho všeho plyne? Zaprvé: dejme si pozor na vzory. Je snadné se líbit. Ankety popularity často vyhrávají ti, kdo jdou s proudem, opakují líbivé laciné fráze a nejdou s kůží na trh. Šetřeme se svou přízní. A zadruhé: ono je v jiném momentu nakonec jedno, jak kdo ke své popularitě a vlivu přišel. Rozhodující je, jak s touto dispozicí naloží. Jak pochopí, že s možností mít vliv přichází i specifická odpovědnost za dopady tohoto vlivu. A některé bezstarostné hvězdičky by v momentu takového pochopení měl trochu polít mráz. A jiné by se měly hodně stydět. Jak je možné, že většina podobné mrazení necítí?

Článek vyšel v únorovém časopise TO

Katolické noviny mi položily několik otázek k problematice euthanasie. Celý rozhovor najdete zde:

https://katolickenoviny.cz/pevne-doufam-ze-senat-novelu-o-eutanazii-neprijme/

6. 3. 2026

4. 3. 2026

V kinech nedávno bez většího zájmu promítali nový italský film režiséra Paola Sorrentina Milost. Italský prezident v něm déle než dvě hodiny přemýšlel, zda podepíše zákon o eutanazii a udělí milost dvěma vrahům. Otázku, kterou si kladl on sám i jeho dcera, představitelka zastánců eutanazie, zněla takto: Komu patří naše dny? Dcera odpovídala, že právě nám, lidem, každému jednotlivci, který si sám řídí svůj život a žije podle svého.

Tvrzení, že já sám/sama si rozhoduji o svém životě, slýchávám opakovaně od různých skupin, které v životě i v politice cosi prosazují. Někdy právo na život, jindy právo na smrt, na eutanazii, na potraty. Já to prostě chci, já to chci řídit. Na první pohled se zdá, že my, lidé, své životy sami šoférujeme. Podporují to i Listina práv a svobod a reklamy typu: Když ji miluješ, není co řešit. Protože chci. Nevaž se, odvaž se, a jim podobné. Jak taky jinak, když žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, která i malým dětem přiznává spoustu práv. Navíc ve společnosti, která odmítá kohokoliv k čemukoliv nutit.

Jenomže přesvědčení o tom, že jsme to my, kdo své životy řídíme a vlastníme, je klamné. Je to iluze, v níž se jako bloudi jen vzájemně utvrzujeme. Jistě si můžete sami a svobodně rozhodnout, že si oblečete modrou sukni, nikoliv červené šaty. Nebo že si koupíte fidorku místo kedlubny či že se provdáte za Miloše Kocafourka. Jenomže pak výčet vašich svobodných rozhodnutí někde končí. Rozhodují náhody, souhry okolností a dobrý nebo špatný Osud.

Nerozhodujete o tom, zda, kdy, komu a kde se narodíte. Nerozhodujete o způsobu své výchovy ani většinou o městu či vesnici, ve které žijete. Bydlíte totiž tam, kde máte práci nebo byt nebo blízké. Lidí, kteří se svobodně sami rozhodnou, že se přestěhují z Ostravy do Plzně, aniž by tu změnu vyvolaly souhry okolností, nabídky práce, změny rodinného stavu a jiné nahodilosti, je směšně málo. Nerozhodujete stoprocentně o tom, zda budete či nebudete mít děti, ani jaké ty děti budou, jaké budete mít talenty, schopnosti či jaké vlohy. Není na vaší vůli, zda vám zemře partner nebo vás opustí a najde si jinou. Neovlivníte, zda si zlomíte nohu, nakazíte se, onemocníte, vyhodí vás z práce pro nadbytečnost. Nevybíráte si manžela ze všech v úvahu přicházejících mužů ani manželku ve výběrovém řízení všech možných žen. Nemáte vliv na to, do koho se zamilujete, koho potkáte, koho si oblíbíte, kdo si oblíbí vás.

Naprostou většinu svého života neovlivníte

Vaše dny vám ve skutečnosti nepatří. Ani mně ne. Nejsme tvůrci svých osudů a ani souhlasná tvrzení stovek idealistů a pomýlených na tom nic nezmění. Žádné dlouhodobé plány nevycházejí. Zasáhne náhoda, štěstí, smůla nebo Osud.

Mylné je i vaše tvrdé přesvědčení, že až nastane hypotetická situace, víte přesně, jak se v ní zachováte. Nevíte a nezachováte. Nikdo to dopředu neví. Život vás vždycky znovu překvapí. Proto buďme spíš pokorní k tomu, co nám přinese. Poslouchejme lidské příběhy, čtěme životopisy. Protože až skutečně přijde náš soudný den, může být všechno úplně jinak. Předstírat jistotu je podvod sám na sobě a uzákonění eutanazie naivní snahou zbavit svět nahodilosti. Komu patří naše dny? Nám ne. To životu v jeho plnosti, kráse, krutosti, nahodilosti.

Navíc zákon povolující eutanazii nedovolí, abyste si sami rozhodli o své smrti. Spíš zmocníte jiného, aby zabil vás. A stát ho vyviní, čímž se stane účastníkem vaší smrti. Možná i proto zvolil režisér Sorrentino dvojznačný konec svého filmu Milost. Prezident onen zákon podepíše a jednu milost udělí. Vražedkyni, která zabila svého muže ve spánku. Ne proto, aby se osvobodila od něj, ale aby ho vysvobodila z nevyléčitelně krutého chování. Eutanazie je totiž tak trochu vražda.

Deník TO, 28. 2. 2026

Zdroj: https://denik.to/sorrentinova-milost-komu-patri-nase-dny/

V pondělí 23. února 2026 jsem na Českém rozhlase Plus debatovala se senátorem Láskou v pořadu Pro a proti o nové skutkové podstatě přečinu Neoprávněná činnost pro cizí moc.

 https://plus.rozhlas.cz/zakon-o-cinnosti-pro-cizi-moc-je-zbytecny-tvrdi-kovarova-laska-neslo-bez-nej-9597725

25. 2. 2026

V těchto dnech zveřejnila Alex Hrdinová na svém kanále YouTube rozhovor, který se mnou a s terapeutem Josefem Vlkem vedla před Vánocemi o rodině, o dětech a legislativě. Rozhovor pod názvem Chceme všechna práva, ale žádné povinnosti, najdete zde:

https://m.youtube.com/watch?v=t_aCcX2dsCw

25. 2. 2026

V jedné televizi se mě ptali, zda se pořád ještě nebojím Putina. Inu, nebojím. Rusko ani za čtyři roky nedobylo Donbas. Jak by mohlo mít dost síly na dobytí jiného státu nebo na boj proti Evropské unii a NATO? A strašení ruskými tanky na Václaváku považuji za šíření poplašné zprávy. Ne, ty tam fakt nikdy nebudou. A co rakety delšího doletu? Pokud někdo naše podupávání pochopí jako hrozbu, je možné leccos. Mám se také povinně bát toho, že za padesát let bude (údajně) o dva stupně tepleji. Mě spíš ale děsí neřízená migrace a důsledky Green Dealu. Ale toho se prý děsit ani bát nesmím. Muslimskou invazi tu prý nikdy nikdo neviděl a rozvrat průmyslu, zemědělství a dopravy je takovou drobnou lapálií v cestě za ideálním podnebím.

Přiměřený strach je reakcí na hrozící nebezpečí a jasným evolučním zvýhodněním. Kdo se bál větru v křoví a šel se podívat, jestli se v něm neskrývá medvěd, přežil. Narozdíl od kliďase, který se nebál, klidně usnul - a medvěd ho pak sežral. Každý z nás je potomkem opatrných a rozumně bojácných předků. Jenomže rozumný člověk se svými strachy bojuje, jak nám ukázal Jaroslav Foglar, když popisoval bobříka odvahy. Je to nezbytné. Jakmile strach přeroste rozumnou mez, stane se z něj psychiatrické onemocnění. Jen si vzpomeňte na všechny ty fobie, které lidem tak komplikují život. Proto mluvím o strachu přiměřeném a odůvodněném.

Jenomže co je nebezpečné, to vnímá každý jinak a podle své vlastní zkušenosti. Politici, aktivisté a média umějí se strachem geniálně pracovat. Ať už proto, aby z lidí vytáhli peníze na fiktivní hrozby, nebo aby se jim těmi davy lépe manipulovalo. Protože máte-li strach, vypne se vám logické myšlení a místo něho nastoupí jednoduchá strategie přežití. Boj, útěk, ustrnutí. Žádný rozum, žádné vyhodnocování, žádné poměřování nákladů a výnosů. Takto naklepaná veřejnost je ideální kořistí pro manipulátory a sociální inženýry.

Jen si shrňme, čím mě strašili postupně od dětství. Nejprve přelidněním, které Země neunese, a tak dříve či později přijdou hladomory. Vyčerpáním surovin. Nejdřív ledovou hrozbou, pak zas globálním oteplováním, jehož důsledkem budou Benátky pod vodou. I ty nad Jizerou. Ozónovou dírou, která spálí naší zemi. A taky toxickými muži, což způsobilo, že mladé dívky se dnes panicky děsí seznamování, čehož důsledkem je pokles porodnosti. A teď mě straší Ruskem a Putinem, zatímco moje slezská babička se celý svůj život bála Němců. A to ke svému strachu měla důvody prověřené generacemi zkušeností.

Mohla bych mávnout rukou a říct, jen každého nechte, ať se bojí. Jenomže ono to vyvolávání strachu otravuje životy a ničí vztahy. Kromě ztráty racionality a zbytečných výdajů je vyvolávání strachu problematické i v tom, že vás nutí bát se povinně a svůj strach navíc veřejně manifestovat. Koho dřív neděsila ozónová díra, pak covid a dnes rozpínavé Rusko, ten je za popírače, agenta Kremlu nebo minimálně za exota. Ale člověk je přece člověkem právě proto, aby se postavil svým strachům a navzdory masové manipulaci se uklidnil a racionálně všechny hrozby vyhodnotil. A třeba podobně jako kluci od Bobří řeky sám sebe přesvědčil, že chce své dny prožít bez úzkosti a beze vyděšení. Tím spíš, že většina těch strachů je umělých a virtuálních, zatímco o těch reálných se skoro nehovoří. Ne nadarmo jsou pořád ještě všechny ty fobie klasifikovány jako psychiatrické postižení.

Je mi odporné to vynucování strachu a ta manipulace, že všech těch čertů malovaných na zeď se prostě bát musíte a jste povinni platit ty preventivní boje s nimi, vyvěšovat vlajky, chodit na demonstrace a stát na té údajně jediné a správné straně. Já tedy nemusím. Žádný vývoj se nekoná lineárně, žádný plán nevyjde tak, jak si ho někdo narýsuje. Dannyho parťáci mají úspěch jedině ve filmu. V normálním životě všechno vždycky dopadne úplně jinak.

Teoretici přelidnění, Al Gore, Hitler i Putin by mohli vyprávět…

Aloise Rašína známe povětšinou jako osobnost československé ekonomické historie. To je oprávněné, protože se velmi zasloužil o veřejné finance, o hospodárnost vedení státu a o pevnost koruny.

Já ale nejsem ekonomem a nebudu si hrát na někoho, kdo tento jeho specifický přínos dokáže specifický docenit. To ostatně určitě umí i každý z vás, kteří jsme se tu dnes sešli.

Jsem právník, a proto oceňuji jeho zásadní přínos ve svém oboru. Alois Rašín byl především vystudovaným právníkem, advokátem a aktivním členem Spolku českých právníků Všehrd. V době, kdy český lid v ulicích bouřlivé vítal nové zrozenou samostatnou státnost, Alois Rašín v těchto vypjatých hodinách v tichu své pracovny sestavil základní československý zákon. Zákon, kterým položil základy československé ústavy.

Přes nespornost jeho ekonomické erudice bychom neměli zapomínat, že právě právnická fundovanost mu umožnila hluboký vhled do dalších sociálních věd včetně ekonomie.

Před nedávnem jsem navštívila Českou národní banku. Mají tam čerstvě otevřenou expozici věnovanou právě Aloisi Rašínovi. Měla jsem možnost podívat se na jeho pracovní stůl i na návrhy československé ústavy.

Pracuji nyní na ústavním zakotvení práva na hotovost a ochrany české koruny a návrhy prvního československého ministra financí a muže 28. října mě velmi inspirovaly.

Nalijme si čistého vína, co za tisk máme před sebou.

Nejde o suše zdravotní definici. Nejde o řešení technického problému, který by si vyžadovala praxe.

Ne.

Jde o otevření dveří euthanasii. Listina základních práv a svobod to v článku 6 říká jasně: Lidský život je hoden ochrany a nikdo nesmí být zbaven života.

Proto instalujeme zábrany na Nuselském mostě. Proto zachraňujeme životy sebevrahů. A nikdo na tomto světě nemá právo soudit, zda kvalita života je ještě taková, aby pacientovi přinášela užitek, nebo je zátěž života vyšší než užitek sám (jak se píše v § 43a odst. 1 návrhu). Kdo o jiném je schopen soudit, zda žije či nežije hodnotný život?

Nenechte si namluvit, že jde lékařské definice.

Naopak jde o ústup od současné definice paliativní péče. Dnešní definice pacienta trpícího nevyléčitelnou nemocí má být nahrazena jinou: Každý pacient, jehož stav to vyžaduje, má právo na paliativní péči.

Tenhle návrh nelze nijak legislativně opravit. Je možné ho jen vůbec neprojednávat. Dopřejme tomuto návrhu milosrdnou smrt.

Za celé 3 roky a 4 měsíce, které sedím v Senátě, jsem vždy zvedla ruku pro propuštění zákona do 1. čtení. Každému jsem dala šanci na projednání.

V tomto případě hlasovat pro nemohu. Naopak navrhuji tento návrh zamítnout.

A vy všichni si odpovězte, proč zachraňujeme sebevrahy na Nuselském mostě, proč provozujeme Linky důvěry, proč zakazujeme umělé inteligenci, aby podporovala nešťastně zamilované mladistvé k tomu, aby si sáhli na život.

11. 2. 2026

Jeden z mých předřečníků řekl, že Senát zní jasným a jednotným hlasem. Tak já chci říct, že nebudu souznít s tím, co tady většinově padlo. Myslím si, že je v pořádku, že Senát zastává různé názory a různé hlasy. A že to tak v politice má být. Moje kolegyně před chvílí řekla, že máme rozhodovat a schvalovat ty správné věci. V okamžiku, kdy začneme hodnotit politiku z hlediska správnosti a dobra a zla, tak můžeme skončit, protože diskuse žádná není. Politika není debata o správných věcech, ale střet hodnot a cílů, které prosazují různé strany a různé skupiny. A tak to má být. A to, o čem se tady bavíme, to jest emisní povolenky, má ohromný ekonomický dopad. A všechno na světě včetně lidského zdraví, lidských životů a poškozování životního prostředí má svou cenu. A je úplně v pořádku, když vláda i každý z nás budeme poměřovat náklady a ceny našich rozhodnutí, ať už jsou podpořeny jakýmikoliv vzletnými cíli o záchraně planety. To, co včera schválil Evropský parlament, je teoreticky možné, ale v praxi nesmyslné. Praxe nás učí (byť je otázka kolik techniků, matematiků, počtářů, anebo lidí jenom normálně uvažujících sedí v Evropském parlamentu), že můžeme schvalovat různé nesmysly a nerealistické cíle. Ale v praxi víme, že emisní povolenky jsou průšvih a ožebračování ve všech státech světa. A to, že státy, které už je realizují, mají menší dopad a méně působí na obyčejné občany, to neznamená, že zrovna u nás, kde budou ty dopady naprosto největší, protože jsme průmyslová země, bychom měli reagovat jenom tak, jak to dělají ti ostatní. Podle mého názoru je v pořádku a já ráda vláda podpořím pokaždé, pokud bude zuby nehty a všemi způsoby bojovat za to, aby emisní povolenky EST 1 i EST 2 nedopadly na naše občany. Domnívám se, že právě proto je politika politikou, aby naše vláda velmi moudře hájila zájmy českých občanů. Proto se například nesmíme vzdát práva veta, jak to taky jeden z mých kolegů navrhoval. Právě proto, abychom si podrželi vyjednávací možnost v jiných oblastech. A politika je tady od toho, aby případně vláda mohla vyjednávat i v oblastech našeho souhlasu: „Ne, s tím souhlasit nebudeme.“ A tím získala podporu v jiných bodech. A koneckonců bylo by dokonce výborné, pokud by vláda řekla: „Vyhodíme všechny emisní povolenky oknem,“ právě proto, že ze všech propočtů a analýz vyplývá, že sankce, které nám případně hrozí, přijdou až někdy. A budou v každém případě menší, než kdybychom emisní povolenky ETS1 i 2 zavedli.
Děkuji, že jste mě vyslechli a, pane premiér a vládo, děkuji, že má slova berete vážně.
11. února 2026

Vážené delegátky, vážení delegáti, sněmu Trikolory.

Srdečně vás zdravím a děkuji za pozvání na váš sněm.

Blahopřeji vám k úspěchu vašeho společného volebního projektu a držím vám palce, aby se vám ve Sněmovně i na dalších úrovních dařilo hájit hlavní priority, se kterými jste šli do voleb.

Vaše heslo zní Bráníme normální svět. Toto heslo je mi velmi blízké. I já jsem se stejným heslem kandidovala v roce 2022 v senátních volbách.

Tehdy se ještě o těch normálních věcech tak naléhavě a hlasitě nemluvilo. Dnes se mi zdá, že je k tomu lepší příležitost. Je to nejen protože ve volbách zvítězily síly, které to takto cítí, ale i proto, že se jasněji ukázalo, jak jsou ta naše hlavní témata důležitá. Jak podstatná je rodina, jak zásadní jsou naše děti, naše obec, naše společnost, náš stát.

Jednou z oblastí vašeho zájmu je i deregulace. Ta je nanejvýše potřeba. S hrůzou koukáme na rostoucí množství byrokratických povinností, které dusí podnikání i každodenní život.

Minulý týden jsem navštívila jednoho živnostníka. Stěžoval si mi, že není schopen hlídat a dodržovat všechny daňové, hygienické a další povinností, jak to dokáží velké firmy. Ony mají celé oddělení právníků a auditorů. Malý podnikatel je na všechno sám. A tak každou další regulací, každou další povinností omezujeme ty malé, zatímco ti

velcí jsou schopni se ve změti nových pravidel velmi dobře vyznat.

Ve svém programu máte zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Na posledním plénu Senátu se o tomto tématu několik hodin diskutovalo. Někteří mí kolegové mají panickou hrůzu z toho, že případným zrušení poplatků od občanů padne demokracie a nastane totalita.

Jako kdyby na státní rozpočet nebyla navázána řada nezávislých institucí, jako například Nejvyšší kontrolní úřad nebo Ústavní soud. Vskutku je dnes Česká televize nestranná? A skutečně je třeba za peníze držitelů chytrých telefonů vyrábět pořady jako Peče celá země nebo Stardance? Debata o poplatcích by měla být jen úvodem k tomu, co mají tato média dělat a co naopak za veřejné peníze dělat nesmějí.

Vím, že Česká republika je pro vás na prvním místě a že se vám nelíbí, když se nedefinovatelné zájmy Evropské unie staví nad zájmy naší republiky.

Velmi ráda vás v tomto boji podpořím, podobně jako v boji za zachování hotovosti a české koruny. I proto se nesmíme vzdát zbytků své suverenity. To jsou mety, o které sama také usiluji.

Přeji vám vše dobré a těším se na další spolupráci.

Vystoupení na sněmu Trikolory dne 7. února 2026

Píše se rok 2030. K zastávce přijíždí tramvaj se dvěma vozy. První vůz je vyhrazen hovorným důchodcům. Hlasitě něco vykládají, do rytmu klapou protézami i francouzskými holemi, vozem se nese zdravení, výměny informací o tom, kde se senioři právě nacházejí a kam jedou. Pozorně sledují jeden druhého, zajímají se o zdravotní problémy, radí si, kde nejlépe přestupovat a jak se objednat k příslušnému specialistovi.

Druhý vůz je vyhrazen dětem a mladým lidem. Na rozdíl od prvního vozu je v něm naprosté ticho. Všechny ty mladistvé hlavy jsou skloněné k chytrým telefonům, většina cestujících má na uších sluchátka. Palci ťukají do obrazovek, projíždějí sociální sítě a píší si s virtuálními kamarády. Nikdo nikoho kolem sebe nepozoruje, jeden se o druhého nezajímá…

Rok 2030 se zdá být daleko, ale výše popsaná realita je více než pravděpodobná. Naše děti a mladí lidé si nepovídají. Nezajímají se jeden o druhého, ba právě naopak. Izolují se od sebe navzájem. Mezilidská komunikace je děsí. Kdysi dávno prý jakási neziskovka instalovala v tramvají reklamu kritizující nevhodné zírání jako sexuální obtěžování1. Reklama ale řešila problémy, které jsme v České republice přece už dávno překonali. Dnes je mezi mladými lidmi trendem sociální fóbie. Mládež se děsí mluvit s jinými lidmi, oslovovat je, reagovat na ně, ba dokonce je stresuje pracovat v provozech, kde je nutno se zákazníky komunikovat. Ale mnohým mladým na druhé straně pultu se také nechce domlouvat se s nějakou obsluhou. Právě proto a kvůli podobně postiženým zákazníkům se instalují všelijaké ty samoobslužné boxy, na kterých si naťukáte objednávku a elektronicky zaplatíte. Mluvit s číšníkem je totiž pro dnešní mladé příšerně vysilující. Musí se mu dívat do očí, musí s ním nějak komunikovat. To ale dnešní mladí lidé zvládají se stále větším sebezapřením2.

„Zavolej tam a zeptej se, jak naše objednávka vypadá,“ zavelí starší nadřízený, ale mladý zaměstnanec namísto telefonu pošle e-mail. Přece nebude s někým cizím mluvit! Tuhle jsem navštívila jednu velkou banku kvůli dohodnuté schůzce s osobním bankéřem. Ohlásila jsem se na recepci a sličná recepční pravila: „Posaďte se a počkejte. Už jsem vašemu bankéři poslala e-mail.“ Bankéř přitom seděl u vedlejšího stolu. Mnozí mladí už ani nezvedají telefonáty od rodičů. „My nezvedáme žádné hovory,“ řekla mi jedna mladá dívka. „Co kdyby ten rozhovor byl nepříjemný? Co kdyby volající chtěl něco, na co bych musela okamžitě reagovat? Víte, do jakého stresu bych se tím dostala? Radši ať mi napíše dotaz přes komunikační aplikaci. A já to promyslím, a až budu mít náladu a chuť, tazateli podle svého odpovím.“

Bydlím na vesnici, kde se kolemjdoucí zdraví na potkání na cestičkách, když vejdou do konzumu nebo přistoupí do autobusu. To pravidlo tisíciletími prověřené ale platí jen pro střední a starší věkové kategorie. Mladí a děti totiž nezdraví vůbec. Mnozí mají v uších sluchátka, a tak ani neslyší, což je nejspíš v jejich představách zbavuje povinnosti odpovědět. Jiní nespustí oči z telefonní obrazovky. Nezdraví při vstupu do vlakového kupé, ba ani když

totéž kupé po hodině opouštějí. „Na shledanou,“ říkám nahlas, ale odpovědi se povětšinou nedočkám.

Zdá se, že děti a mládež komunikace fyzicky bolí. Všechno zboží nakupují na e-shopu a dokonce i elektronicky reklamují, i kdyby prodejnu měli vedle domu. Milují chytré hodinky, kreditní karty, umělou inteligenci a svět online. Nechodí do kina, protože by mohli sedět vedle živých lidí. S nikým se nestýkají z obavy, aby ti jiní cizí lidé nebyli toxičtí a nebezpeční. „My k životu nikoho nepotřebujeme,“ hlásají do světa a od rodičů se stěhují do garsonky, kde pak osamotě masturbují nad pornowebem a svěřují se umělé inteligenci3. „Ona je na mě vždycky příjemná, nikdy mě neodmítne a nikdy ji nebolí hlava,“ říkají mladí, silní dospěli chlapci, kteří neprožili s živou ženou žádnou erotickou zkušenost, i když jim za pár týdnů bude třicet. Dospívání za mého dětství končilo ve dvaceti, dnes se posunuje o deset let dál4. „Stejně bych nevěděl, jak začít s holkou mluvit,“ řekne mladík a po internetu si objedná digitálního psa. „To souhlasí,“ reaguje na zpověď na YouTube mladá žena, která se děsí, že by se musela uskromňovat a dříve či později by přišly na přetřes děti, které nevratně ničí postavu, charakter i životní styl. „Dnes lze pracovat i cestovat výlučně online. A má digitální kočička je hypoalergenní, nekaká bobky, nežere granule, nemňouká a dá se v případě potřeby vypnout.“ A asi i po meči a po přeslici vymřou, protože o druhé pohlaví nejeví zájem, nerandí, nesexují.

Co to je a kdo za to může

Současný podivný stav je výsledkem mnoha vlivů. Jedním z nich je rozpad sociální soudržnosti a kolektivnosti, lenost pečovat o vzájemnosti, o vztahy a pospolitosti. Dalším je skoro dvouleté uzavření škol v době covidových restrikcí, jiným rozmach chytrých telefonů po roce 2015 a také patrně přesun dětí a mladých lidí do online světa a na sociální sítě. Spolu s tendencí nevychovávat a se snahou rodičů mít dost času na vlastní hrátky s chytrými telefony se napříč mladou generací rozšiřuje neduh, jemuž se kdysi říkalo selektivní mutismus5, tedy odmítání komunikovat ve vybraných situacích. V americko-španělském filmu Můj život v ruinách z roku 2009 je jednou z postav dívčina, která absolvuje celý prázdninový zájezd po řeckých památkách se sluchátky v uších. Když si hlavní hrdinka její sluchátka na chvíli půjčí, vyjde najevo, že se v nich žádná hudba nepřehrává. Dívka sluchátka používala jako zbraň proti snahám o komunikaci. Nemluví s vámi vlastní potomek? Zkuste mu poslat textovku, doporučují odborníci6. Ústně spolu mluví jen školkové děti. Starší civí do svých obrazovek a prostřednictvím aplikací se baví i ve škole, o přestávkách nebo při skupinové návštěvě restaurace. Vše, čím nás strašil západ, už tady máme ve verzi Česko 2026. Ale co, když ty děti nemluví, tak aspoň nezlobí. A že neumějí stvořit větu, mluvit soudně, souvisle vypravovat, napsat maturitní písemku ani komunikovat? Kdo by si dovolil něco namítat, toho odsoudí jako zpátečníka. Je jiná doba, smiřte se s tím! Dneska už nic podobného k životu nepotřebujeme.

Kdysi jsme byli všeobecně gramotná země. Teď děti přestávají číst a psát, protože dorozumívat se prostřednictvím emotikonů je jednodušší. Však právě pro ně se pravidelně zjednodušují i Pravidla českého pravopisu, a nakonec i školní hodnocení a požadavky na

absolventy. Nakonec člověk rozumný přestane i mluvit. Přisaje se zbytnělými palci na takzvané sociální sítě, odkud bude sát všechnu „moudrost“ online vesmíru… tedy všechnu tu zábavu, dopamin, lajky, e-partnery a e-pochopení. Řešit problémy složitého světa za něj nejspíš budou počítače a roboti. Ale žádný smutek ani strach z toho vývoje nikdo mít nemusí. Karel Čapek už to v R. U. R. i s happyendem napsal před sto dvaceti pěti lety7.

Kam se ztratila moudrost, že největším bohatstvím jsou vztahy s lidmi kolem nás?

Časopis TO 1/2026

V úterý 3. února 2024 jsem vystoupila v České televizi v pořadu Události a komentáře. Celou debatu může zájemce shlédnout v tomto odkazu:

https://ct24.ceskatelevize.cz/tema/udalosti-komentare-326?fbclid=IwdGRjcAPv7xBjbGNrA-_vDGV4dG4DYWVtAjExAHNydGMGYXBwX2lkDDM1MDY4NTUzMTcyOAABHgmI9X6kyeF0svVrh5z2sJCBTCDslJ8DPy3V345hq4KwkOc1Svu_J9R4Hvkc_aem_wI_Rbjy8ZWBl2Mjyhh4z0g

4. 2. 2026

DK: Nejsme tu od toho, abychom se vzájemně přesvědčovali o tom, že kampaň kolem boje s podnebím je směsí fanatismu a největšího přesunu financí z kapes poplatníků a spotřebitelů do kapes klientů této operace. To víme a v tom máme jasno. Jsme tu od toho, abychom spolu nahlas popřemýšleli o tom, co se s tím dá dělat. Konkrétně co udělat se zvráceným systémem emisních povolenek.

Podobně jako politika sankcí, limitů a dotací donutila evropské automobilky ke zcela iracionálním investicím do elektromobility a k ukončení vývoje aut se spalovacími motory a tím z nich udělala z původních přirozených oponentů elektrokonverze klienty celé operace, v jejichž zájmu nyní najednou je, aby tato politika pokračovala i nadále, když už je to tolik stálo. Stejně tak politika povolenek udělala klienty celé operace ze subjektů operujících na finančním trhu. Tyto subjekty povolenky používají jako svá aktiva stejně jako třeba dluhopisy, podílové listy, akcie a další finanční produkty, protože za nastavených podmínek to bylo a dosud je pro ně výhodné. Proto není tak jednoduché tyto podmínky přenastavit, aniž by byly finanční subjekty poškozeny. Přesto víme, že se něco dělat má a musí a že nelze nechat působit dál beze změny mechanismus, který dramaticky zvyšuje náklady pro všechna průmyslová odvětví a ničí jejich konkurenceschopnost, a tedy i prosperitu celého hospodářství. K dispozici máme report ESMA o obchodování s ETS 1 pro 2025, který osvětluje rozsah podílu finančních institucí na tradingu a držení ETS 1, postoj Hospodářské komory a dva materiály, které zpracovali experti z VŠE. Pojďme se podívat na další možnosti a kroky. Každý z vás nechť s nápady, které zde zaznějí, zachází dle svého, dodržujte ale, prosím, diskrétnost ohledně toho, od koho který výrok zazněl.

DD: Ideologie Green Dealu je jen krytím pro transfer majetku od občanů zejména k EK a globálním finančním skupinám, nástroje transferu – emisní povolenky, Savings Investment Union (SIU) a bezemisní domy v 2050.

Z emisních povolenek se stal finanční nástroj, ETS 1 jsou již masivně zabudovány do finančního trhu, existuje i velký trh se deriváty na emisní povolenky (burza ICE v Londýně a burza EEX v Lipsku).

Dohledový orgán EU ESMA vydal zprávu v říjnu 2025 „EU carbon markets 2025“ analyzující obchodování s ETS 1. Z této zprávy plyne, že například primární trh (aukce na burze EEX v Lipsku) je velmi koncentrovaný - 90 % objemu ETS 1 upsalo 10 účastníků trhu, samotné německé firmy upsaly 53 % objemu ETS 1.

Dominantní hráči na primárním jsou banky a obchodníci s cennými papíry (globální finanční instituce) a velcí komoditní obchodníci.

Sekundární trh je v podstatě tvořen derivátovým trhem (sekundární spotový trh s ETS 1 je marginální), finanční instituce (tady včetně investičních fondů) mají 63 % objemu všech obchodů a dominují finanční instituce domicilované v UK a USA (u investičních fondů převažují fondy domicilované na Kajmanských ostrovech a Bermudách).

Emisní povolenky (ETS 1) bude velmi obtížné zrušit, protože jsou zabudovány do finančního trhu.

ETS 2 (tj. tzv povolenky pro domácnost) ještě obchodované nejsou, je zde stále šance jednoduše nastavit jiný režim distribuce, kde by stát hrál zásadní roli (režim ETS 2 by se mohl například přiblížit režimu „zelené daně“ a bylo by možné v budoucnu ETS i zrušit úplně).

Obojí ale vyžaduje vyřadit emisní povolenky z finančních nástrojů (tj. nástrojů obchodovaných na kapitálovém trhu obdobně jako akcie či dluhopisy), a tím je stáhnout z finančního trhu.

U ETS 1 by muselo nastat nějaké fázování tohoto procesu kvůli možným ztrátám finančních institucí a velkých komoditních obchodníků.

Dalším nástrojem je SIU – hlavním cílem SIU je vrhnout úspory obyvatel na nákupy akcií a dluhopisů vydávaných tzv. ESG/zelenými firmami a zbrojaři.

EK má záměr financovat zelenou tranzici a zbrojení i přes kapitálový trh, k tomu ale potřebuje mobilizovat úspory obyvatel EU. Odhad úspor obyvatel EU je zhruba 10 trilionů eur.

SIU je v počátečním stádiu projednávání na Radě EU a v EP.

KL: Nezapomeňme ale, že povolenka (ten ekonmický virus) není trvalá, jednou se prodá, spotřebuje. Nejde o velký objem aktiv, v ČR jen o 1 promile. Případné zrušení by bankovní trhy neohrozilo. Mnohem větší riziko vidím v tom, že by při případném zrušení povolenek došlo k poklesu cen v celé ekonomice, protože cena energie vstupuje úplně do všeho. A tady vidím riziko deflace, což by byl pro banky mnohem větší problém než to, že by se musely zbavit jednoho promile svých aktiv. A nebyl by to problém jen pro banky, ale i pro celou ekonomiku.

Započetla bych do nákladů na povolenky a na Green Deal inflaci. Pevně doufám, že systém se dříve či později zhroutí. Lidé u nás i na západě budou naštvaní, protože nedokážeme současně utáhnout Green Deal i zbrojení.

MB: Emise kysličníku uhličitého EU27 jsou zanedbatelné, vynaložené prostředky (přímé i nepřímé) nemají na klima v podstatě žádný efekt. Ve srovnání s Čínou produkuje EU minimum emisí, ale současně mnohem více, než kolik se EU i ČR zavázaly utlumit. Naše dekarbonizační cíle jsou ale reálně nesplnitelné. Je třeba rozlišit EU ETS1 a EU ETS2. Ideální by bylo zrušit EU ETS 1 a nezavádět ETS 2 nebo s nimi vůbec neobchodovat. Když už jsme se ale dostali tak daleko, pak je třeba tlačit ČR na využití výnosů. Víc informovat o hlasování našich zástupců v Evropském parlamentu, bránit sektorovému rozšíření, snížit domácí dopad, ovlivňovat tok peněz.

Pokud to není možné, je potřeba oba systémy krátkodobě či střednědobě omezit (nemusí být udržitelné a na úrovni EU proveditelné): Zaprvé, EU ETS 1: zvýšit nabídku povolenek (MSR) a tím snížit cenu. Zadruhé EU ETS 2 neimplementovat. Dalším

řešením je přerozdělení vybraných prostředků z EU ETS zpět občanům. Nicméně, plošné přerozdělení zpět je velmi drahé, lepší je selektivní přerozdělení nejpostiženějším sektorům (to je zase politicky problematické z hlediska diskriminace).

Fondy by neměly být dočasné. „Stropy“ by neměly být dočasné a fiktivní (MSR nefunguje, příliš malý objem povolenek). Je nutné se snažit rozšiřovat možná použití těchto prostředků (sociální a infrastrukturní účely) a snažit se omezovat sektorová pokrytí. Je nutné udržet co nejvyšší podíl výnosů z povolenek na národní úrovni a blokovat snahy EU/EK o zavádění nových daní. Dokonce by bylo i efektivnější EU ETS nahradit uhlíkovou daní s fixní daňovou sazbou, pokud není jiné cesty

Shrnuto: lze změnit pravidla na úrovni EU, snížit domácí dopad (cílené kompenzace), ovlivnit tok peněz, který z EU ETS plyne (aby prostředky zůstaly v ČR, v EU zřejmě tlačí na odebrání větší části členským zemím).

Další návrhy: Chybí dopadové studie, tlačit na jejich vypracování a zveřejňování, zejména na úrovni EU a EK – prevence 2. Transparentnější veřejné informování o hlasování (nejen českých) europoslanců – lze i na vládní úrovni. Zákonně svázat na úrovni ČR výnosy z povolenek i s jinými účely (konflikt s EU, EU právo je však bohužel nadřazené). Cílené kompenzace, ochrana zranitelných domácností a podniků. Návrhy vůči finančním spekulacím s povolenkami (EUA): Finanční sektor by měl být z EU ETS 1 i 2 nejlépe kompletně vyjmut. U EU ETS 1 nutné přechodné období, termínové či derivátové obchody nechat dokončit. Hrozí právní spory.

Tlačit na snížení poplatků na relevantních platformách, aby EUA mohly zprostředkovat i menší finanční instituce a dealing nebyl koncentrovaný. V krajním případě je nejspíše stále efektivnější vytvořit národní/nadnárodní obchodní zprostředkovatele povolenek (centrální nákupní agentura, veřejný broker, veřejná clearingová služba apod.).

Museli bychom zavést přechodné období s povinným hlášením účelu pozice.

VK: V roce 2023 byla novelizována původní směrnice 2003/87/EC pomocí nové směrnice (EU) 2023/959 a za přidala ETS2. Národní státy to musejí implementovat, ale my to zatím neudělali. Začne v EU platit v roce 2028 (odložilo se to oproti původnímu 2027). Dopady: Srovnání: Dosavadní POZE (obnovitelné zdroje) stály občany okolo 30 mld ročně. Za rok 2024 to bylo cca 36 miliard Kč a za rok 2005 asi 51 miliard kč. Porovnejme to s rozpočtem ČR, který rok 2023 skončil se skutečným deficitem 288,5 miliardy Kč. (Příjmy dosáhly 1 914,1 miliardy Kč a výdaje 2 202,6 miliardy Kč).

Dosavadní kroky: Posunutí na rok 2028. Hladík navrhl zastropovat cenu povolenky na 45 euro za tunu a zakázat obchodování s povolenkami na trhu futures.

Cesty a doporučení: Cesta první: nezavést ETS2, radši platit pokuty. Důsledek: nebudeme mít přístup k sociálně klimatickému fondu, možná budeme čelit pokutám v řádu vyšších desítek milionů korun ročně. Přijdeme ale také o výnosy z povolenek a vystavíme se riziku, že Brusel na Česko podá žalobu za neplnění evropského práva. To by mohlo vyústit v pozastavení peněz z fondů EU.

Potřebujeme evropské dotace? Je jejich odnětí opravdu hrozbou? ČR za loňský rok obdržela z rozpočtu Evropské unie o 9 mld. Kč více, než odvedla. Při započítání příjmů z Nástroje EU na podporu oživení (NGEU) ve výši 74,2 mld. Kč dosáhla celková čistá pozice ČR vůči EU kladného salda 83,2 mld. Kč. Celkově ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2024 zaplatila do rozpočtu EU 936,6 mld. Kč a získala 2,01 bil. Kč. Kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu EU tak souhrnně dosáhlo 1,07 bil. Kč (cca 50 miliard za rok).

Cesta druhá: blokační menšina (v tuto chvíli nemáme). Abychom mohli na Radě ministrů (Council of European Union) něco zablokovat, musí to podpořit alespoň 4 státy a musí zastupovat alespoň 35 % populace. Minule, když jsme protestovali, dali jsme dohromady ani ne 20 %. V listopadu 2025 ministři některých zemí odmítli navýšení cílů na 90 % (snížení emisí o 90 % oproti 1990 do 2014). Komise to navrhla, Council of European Union to schválila většinově. Proti bylo Maďarsko 2,1 %, Polsko (8,4 %), Slovensko (1,2 %), a Česko (2,3 %). A zdržely se Belgie (2,6 %) a Bulharsko (1,5 %).

Potřebovali bychom podporu některé velké země: Itálie ~13 %, Francie ~15 %, Španělsko ~10 %, Německo ~19 %. A to se zatím neděje.

Cesta třetí: vynutit si výjimku z ETS pomocí práva veto v jiné věci. Právo veta máme např. u sankcí na Rusko či na rozšíření EU. Nabízí se také víceletý finanční rámec 2028–2034 (nové poplatky, příjmy z uhlíku atd.), ten vyžaduje jednotný souhlas všech států (unanimitu). V roce 2026 se očekává, že toto bude politicky hlavní téma mezi členskými státy, protože probíhá příprava na nový rámec po roce 2027.

Nové vlastní zdroje navržené Komisí: Podíl z výnosů z EU ETS (stávajícího systému obchodování s emisemi). Komise navrhuje, aby 30 % výnosů z ETS1 šlo přímo do unijního rozpočtu. Podíl z příjmů z mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Navrhuje se, aby 75 % příjmů z CBAM plynulo do rozpočtu EU. Poplatek za elektroodpad, který není sbírán a recyklován. Jednotná sazba cca 2 € za kilogram neodebraného elektroodpadu podle hmotnosti. Příspěvek založený na minimálních spotřebních sazbách tabáku. Určitý podíl výnosů z tabákových daní v členských státech by šel do rozpočtu. „Corporate Resource for Europe“ (CORE). Lumpsum příspěvek velkých firem s ročním obratem nad 100 mil. € působících v EU (tzv. CORE) – komise odhaduje, že by to mohla být významná částka pro rozpočet.

Cesta čtvrtá: zavést ETS2, ale peníze okamžitě vracet lidem. 25 % z vybraných peněz jde do Sociálně klimatického fondu EU (Nařízení EU 2023/955), ale ten má pod kontrolou Brusel. 75 % jde do státního rozpočtu ČR. Česká vláda smí peníze z ETS2 použít jen na klima a energie, ale má obrovský prostor rozhodnout, jestli je použije k ochraně lidí, nebo hlavně k převýchově lidí. Vláda může těch 75 % obratem lidem vrátit: Odmítnout ETS2 jednostranně skončí u Evropského soudního dvora, který nás oškube na sankcích. Lepší bude Švejkovat a ETS2 provést stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Přijmout implementační zákon, ale dát mu protestní název: „Zákon o klimatickém extremismu” nebo „Zákon o zelené zlodějině a jejím řešení”. Do tohoto zákona kromě ETS2 dát klimatickou dividendu. Vzor máme ve Švýcarsku (2008) a v Kanadě (2019), kde to zavedli. Klimatická dividenda se ale musí vyplácet viditelně, aby si toho lidé všimli (V Kanadě a Švýcarsku lidé ani nevědí, že něco dostávají a nespokojenost proti klimatické dani

tam zůstala) Zákon musí zabránit tomu, aby ty peníze vláda rozpustila do svých jiných potřeb neviditelně. Potřebujeme, aby se velice viditelně vrátili občanům, kteří jsou rozezleni zdražováním energií.

Jak na to: Stát vybere peníze z ETS2, většinu vrátí lidem v hotovosti, menší část nechá na investice a administrativu. Dosáhne se tohoto: zmírnit zdražení, neodbourat cenový signál úplně, nediskriminovat ty, kteří nemají na dotace.

Navrhované rozdělení výnosů ETS2 (těch 75 %, co zůstanou ČR): 60 % → přímá hotovost lidem. 25 % → cílená pomoc nízkopříjmovým a energeticky chudým. 15 % → investice (sítě, MHD, úspory). To splňuje pravidla EU, chrání rozpočet, nenechá všechno sežrat dotačními programy. Jak vyplácet tu hlavní 60% část: ročně nebo čtvrtletně, převodem na účet, přes Finanční správu nebo ČSSZ, bez žádostí, bez formulářového pekla. Klíč: na osobu, ne podle spotřeby. Například: každý dospělý: 1× jednotka, dítě: 0,5 jednotky. Výhody. Jednoduché, transparentní, nikdo se nemusí „kvalifikovat“.

Kdo spotřebovává málo → vydělá, kdo spotřebovává hodně → zaplatí víc. Přesně tak, jak má cenový signál fungovat. Cílená složka (25 %) pomáhá těm, kteří by jinak upadli do energetické chudoby. Nárok mají nízkopříjmové domácnosti, senioři, samoživitelé, lidé v energeticky neefektivním bydlení. Automatický nárok, žádné prosebné dopisy, navázané na příjem či typ vytápění či místo bydliště (venkov ≠ centrum Prahy). Toto EU výslovně podporuje, brání to energetické chudobě, politicky se to těžko napadá.

Pozor: Nutno stanovit minimální procento výnosů, které se vrací lidem, povinnost odděleného účtu ETS2, automatickou valorizaci částek, zákaz použití peněz na běžné výdaje státu.

A se zbrojením se střílíme do vlastní nohy. Na druhé straně by bylo možné využít dobrých vztahů vlády s USA, Trump by nám mohl pomoci získat blokační většinu v EU.

LV: Zbrojaři dostanou výjimku. Přicházím ze sněmovního Výboru pro evropské záležitosti. Po přijetí nového finančního rámce už nebudeme čistým příjemcem. Podle údajů EU činí náklady na členství v EU 4 % HDP, a to nepočítáme nepřímé náklady.

Senát chtěl v roce 2021 vystavit stopku Fit for 55 kvůli dopadu na polovinu domácností. Pokud připustíme tlak CO2 na teplotu (EU vypouští ale jen 0,27 % CO2 do ovzduší), pak při tak malém objemu nemáme šanci cokoliv změnit a neměli bychom se nechat strašit. Jako příklad a precedens můžeme vzít migrační pakt, který jsme odmítli, 5 let trvalo řízení před ESD, ale pak šlo vše do vytracena.

Marián Baran z TV Česko mě po čase opět pozval k rozhovoru. Hovořili jsme o problémech dnešních rodin, ale i o příkopech a o dělení společnosti a o poplatcích na veřejnoprávní média. Celý rozhovor je k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=xrIGQLeWOmk

30. 1. 2026

Na posledním jednání Senátu bylo pěkně rušno. Nejvíce při projednávání usnesení, které varovalo před zrušením poplatků za činnost Českého rozhlasu a České televize. Prý pak dojde k destrukci stávajícího systému, naši zemi napadne Rusko a média budou v nebezpečí subjektivního rozhodování a politické vůle. Nakonec stačil děsivý strach 33 senátorů k tomu, aby horní komora Parlamentu tenhle pamflet schválila. Jak kdo hlasoval, se můžete podívat zde.

Pojďme si některé body rozebrat podrobněji. Jak souvisí financování instituce s nezávislostí jejího rozhodování? Podle mě totiž vůbec nijak. Vždyť politici schvalují rozpočet i tak nezávislých institucí, jakými jsou Ústavní soud nebo Nejvyšší kontrolní úřad. V mnoha jiných zemích už také dávno poplatky od občanů zrušili (třeba ve Francii, v Nizozemí, v Dánsku, ve Španělsku nebo v Lucembursku) a tzv. veřejnoprávní média jsou napojena přímo na státní rozpočet. Že by se v těchto zemích kvůli tomu informovalo neobjektivně?

Za druhé – jak lze výší rozpočtu ovlivnit objektivitu informací? Podle mě taky nijak. Rozpočet ovlivní skladbu a tvorbu programu, ale to se pak dostáváme do docela jiné debaty. Třeba do té programové, kterou ovšem zastánci zachování současného financování odmítají, jako se čert bojí kříže. V takové debatě by se totiž ukázalo, že programová skladba České televize se velmi podobá soukromoprávním televizím, jen ta veřejnoprávní své pořady vyrábí za násobně více peněz. Aby taky ne, když má zajištěno desetimiliardové financování.

Veřejnoprávní komerce

Zastánci „starých pořádků“ se brání i diskuzi o tom, jak je to vlastně s požadavkem na plnění úkolů uložených těmto institucím zákonem. Pak by se totiž ukázalo, že Česká televize za ty obrovské peníze nakupuje a vyrábí stejné komerční programy, kriminální seriály a reality show, jaké vysílají soukromé televizní stanice. A tak si obyčejný prostý člověk ani nepamatuje, zda sledoval oblíbené pohádky, kriminálky nebo opakovaně vysílané české seriály na té tzv. veřejnoprávní, nebo na soukromé televizní stanici. Jistě nemá nikdo nic proti tomu, aby Česká televize vysílala pro menšiny, pro děti či pro seniory, nebo poskytovala obecný informační servis. Otázky ale vzbuzuje setrvalá podpora průměrné či podprůměrné filmové produkce.

Příkladem z poslední doby by mohly být filmy Decibely lásky (na ČSFD „oceněny“ pouhými 21 %), Věčně nevěrně tvá (39 %) či slátanina Babovřesky (24 %). O komerčních hitech na Radiožurnálu raději nemluvit. Ach, jak lehké je mrhat penězi daňových poplatníků, když jich mají tato média tolik, a ještě jich v loňském roce dostala přidáno. A to už vůbec nemluvíme o té nemravnosti, kterou dopadly poplatky na každého držitele chytrého telefonu a na firmy s větším počtem zaměstnanců. Nikomu nevadí, že pak ti lidé platí tuhle podivnou daň dvakrát, i když třeba žádný program nesledují?

Bez poskvrnky…

Když jsme loni vybírali nového ředitele České televize, zúčastnila jsem se veřejného slyšení se všemi adepty. A k mému údivu každý z nich požadoval na činnost televize více peněz. Jak by taky ne. Víc peněz znamená více moci, více možností, více odměn. Proč ovšem žádný ze zájemců nenavrhoval žádné efektivní kroky, žádné úspory, žádnou restrukturalizaci? Česká televize má skoro tři tisíce zaměstnanců a hospodaří s rozpočtem takřka 10 miliard, ačkoliv její programy sleduje méně než třetina obyvatel – mimochodem stejný počet diváků jako programy televizí Nova i Prima, které ovšem mají zaměstnanců jen desetinu a mnohem nižší rozpočet. Vskutku není nikde žádný prostor k ušetření, ačkoliv všechny ostatní státní instituce propouštějí a šetří?

Nejzajímavější je obava 33 mých ustrašených kolegů z destrukce systému, který prý funguje bez poskvrnky již více než 30 let. S oním hodnocením „bez poskvrnky“ bych dost urputně a po právu polemizovala, což dokazují mimo jiné opakované výtky Rady České televize vůči objektivitě mnohých pořadů a vysílání. Druhý můj argument je ale mnohem pádnější. Před 35 lety neexistovala jiná média. Nebyla žádná konkurence. Neměli jsme ani tzv. sociální sítě, takže i po vzniku soukromých médií směl vysílat jen ten, kdo k tomu dostal licence s podmínkami, kmitočty a řadu dalších oprávnění.

Doba se zásadně změnila

Dnes dokáže vyrábět, produkovat a šířit obsahy každé dítě školou povinné. Doba se tedy zásadně změnila, podobně jako se proměnil celý zbylý evropský i mimoevropský svět. Jako konzervativce mě vskutku udivuje, proč smí zůstat vše při starém v jediné oblasti – ve způsobu financování tzv. veřejnoprávních médií. Ba dokonce se nesmí ani klást otázky, ani pochybovat, ani kriticky zkoumat jejich činnost. Je to prostě posvátná kráva, z níž mají osobní požitky mnozí z těch, co svou zvednutou rukou podpořili to ideologické a zmanipulované usnesení. A taky předčasné. Vždyť zatím ani nevíme, jak to vláda se zrušením poplatků vlastně myslí.

Ale i v této oblasti platí staré dobré lidové rčení: všeho do času, pánové a dámy pseudodemokraté. Já si na ty změny ráda počkám. Chce to čerstvý vítr. Kavky ho prý rády.

Psáno pro Deník TO 24. 1. 2026

https://denik.to/znamena-pripadne-zruseni-poplatku-destrukci-ceske-televize/

Usnesení nemohu podpořit.

Předně je předčasné.

Ale hlavně je ideologické a manipulující.

Ad I. a IV. „Zrušení systému televizních a rozhlasových poplatků a převedení pod financování ze státního rozpočtu vystavuje média veřejné služby nebezpečí subjektivního rozhodování a politické zvůle.“ Ale ale ale…. Neplašme tolik. V EU je financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu sílícím trendem. Příkladem může být Francie (poplatky zrušeny v roce 2022), Nizozemí (zrušeno v roce 2000), Maďarsko (v roce 2021), Dánsko (2022), Rumunsko (2017), Španělsko Lucembursko, Estonsko, Lotyšsko, Litva.

Žeby v těchto zemích padla demokracie? Nemyslím si. Jde prostě jen o jiný způsob financování, podobně jako je u nás financován Ústavní soud nebo Nejvyšší kontrolní úřad. A mimochodem i Senát.

Ad II. Usnesení nám podsouvá následující: pokud budou o příjmech České televize a Českého rozhlasu z kapes poplatníků rozhodovat zákonodárci v rámci každoročního hlasování o rozpočtu, pak nás určitě napadne Rusko. Zatímco pokud budou o příjmech z kapes poplatníků rozhodovat zákonodárci v rámci hlasování o zákoně o poplatcích, pak Rusko přejde chuť nás napadnout. Tohle skutečně máme podpořit? Já tedy nikoliv.

Ad III. Úhelná otázka zní, co jsou to přiměřené, udržitelné a předvídatelné finanční zdroje. Každá instituce chce víc peněz. Na co ty peníze ale použije? Třeba na opakování filmů a seriálů, které tvoří dnešní televizní program. Kurs manželské touhy. Pustina. Vyprávěj. Inspektorka Candice Renoirová IV, francouzský krimiseriál. Kluci v akci – zábavný pořad o pečení. Peče celá země. Jaká katastrofa by se stala, kdyby tyto pořady Česká televize nepromítala? Nekupovala? Nevyráběla? Žádná.

Ad V. Usnesení vyzývá vládu, aby respektovala bezpečnostní zájmy naší země i platnou evropskou legislativu a upustila od destrukce systému, který v naší zemi spolehlivě funguje více než 30 let. Ale no tak. Tak bude existovat systém jiný. Mimochodem s tímto volebním programem tato vláda vyhrála volby.

Vážně se takhle necháme vodit za nos?

Já tedy ne.

Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.

Senát, 21. 1. 2026

1. Paní senátorko, úvodem bych se vás chtěl zeptat na událost, která v posledních dnech výrazně rezonovala veřejným prostorem: Po novoročním projevu předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury se do debaty ostře vložil ukrajinský velvyslanec v Praze Vasyl Zvarych. Na sociálních sítích jeho slova označil za nepřijatelná a vyzval českou společnost i instituce, aby se vůči nim vymezily. Jak jste tenhle moment četla vy?

DK: Ona je to událost už několik dnů stará a u nás se rádo zapomíná. Tedy jde ale o odraz jevu obecného a stále platného, a tak by se zapomínat nemělo. Ukrajinští diplomaté mívají po světě podobné problémy často. Někdo je totiž naučil, že vždy dostanou cokoli, o co si řeknou. Tak se podle toho chovají. Dokud nenarazí. Speciálně u nás to ale není poprvé, co se různí velvyslanci pokoušejí zasahovat do českého dění, například americká ambasáda podporovala různé protesty a manifestace. Je to ale podobné, jako když minulá česká vláda zasahoval do dění na Slovensku nebo v Maďarsku a dříve i v Polsku.

2. Když cizí velvyslanec veřejně komentuje výroky českého ústavního činitele a očekává reakci společnosti, co to podle vás vypovídá o tom, kam se dnes posunula role diplomacie?

DK: Je to otázka síly a nastavení hranic. Každý si dovolí jen to, kam ho druhá strana pustí. To platí v diplomacii i v osobním životě. Chovejme se jako suverénní sebevědomý stát hájící své národní zájmy – a okolí nás tak bude respektovat.

3. A z pohledu advokátky: co vám tahle kauza říká o tom, jak se dnes zachází s pojmy jako suverenita státu, svoboda projevu a mezinárodní zvyklosti?

DK: Všechny tři pojmy dostávají v posledních letech pořádně zabrat a musejí obhajovat své právo na existenci. Mnozí eurofanatici už se národní suverenity vzdali a svoboda projevu je pro jiné dobrá jen tehdy, když s nimi všichni souhlasí. Proto se o ně musíme znovu a znovu zajímat a bojovat za ně.

4. S hranicemi moci souvisí i spor o Filipa Turka. Prezident Petr Pavel odmítl jeho jmenování ministrem, přestože premiér Babiš a Motoristé na nominaci trvají. Jak tenhle střet čtete v širším kontextu české ústavní praxe?

DK: Ústava prezidenta ke jmenování nenutí, naopak předpokládá, že premiér a prezident se mají na ministrovi shodnout. Ale tady nejde jen o ústavu. Ta totiž poskytuje široké pole pro činnost, které se říká politika. A politika obnáší i poměřování sil a vyměřování teritorií. Kdyby premiér Babiš pochopil, že to není útok na Turka, ale na Babišovu vládu, měl by vůči prezidentovi silné karty. A prezident by pak musel posoudit, jestli mu takový spor stojí za otevřený konflikt s vládou.

5. Nemáte pocit, že se tímto způsobem postupně mění pravidla hry, aniž by se o tom vedla otevřená debata směrem k veřejnosti?

DK: Pravidla se nemění, ta jsou dána. Jen se mění zvyklosti. Protože se mění hráči a jejich pozice. Zvykejme si.

6. Dalším silným symbolem poslední doby byl STRATKOM, tedy odbor strategické komunikace (Fialovy) vlády, který nová vláda zrušila. Když se na to podíváte zpětně – co jeho existence vypovídala o vztahu státu k vlastním občanům? A jak hodnotit práci Otakara Foltýna?

DK: Otakar Foltýn se znemožnil úplně sám a je nepochopitelné, že jej minulý vláda nechala veřejně působit tak dlouho. Takový odbor určitě nepotřebujeme. Nepotřebujeme útvar, který bude lidem říkat, co si mají myslet. Takhle podle Fialovy vlády vypadá výchova kritického myšlení? Nejhorší je, že tenhle pokleslý způsob komunikace prosákl i mezi veřejnost, mezi přátele, kolegy, mezi rodiny. Jako kdyby odlišné názory musely být důvodem kde vzájemnému ničení vztahu a k nepřátelství. Navíc často nejde o odlišné politické názory, ale čistě o odlišné sympatie, jako mezi fanoušky soupeřících klubů.

7. Do veřejné debaty nedávno vstoupil i Jiří Lobkowicz, který se otevřeně přihlásil k tomu, že se považuje za součást elit a že elity mají společnosti ukazovat směr. Jak na vás takové sebevymezení působí?

DK: Stovky statí byly popsány o vymezení pojmu elita a o její roli ve společnosti. Pokud někdo tvrdí, že on sám je elitou, pak musí jedním dechem dodat, že nese na svých bedrech ohromnou odpovědnost za ostatní, za dění ve společnosti. A že ta odpovědnost tíží a zavazuje. A že to je úkol a úděl služby ostatním. Není to privilegium. Jestli někteří říkají jen to, že to oni jsou tou elitou, aniž by dodali to druhé, pak to jsou jelita, a ne elita. Elity mnohokrát v minulosti chybovaly a zklamaly. Otázkou je vůbec vymezení pojmu elity. A už vůbec nejde přijmout výklad, že kdo se prohlásí za elitu, také sám elitou je.

8. Když to vezmeme obecněji: co podle vás dnes nejvíc prohlubuje propast mezi lidmi, kteří se považují za elity, a většinovou společností?

DK: Mám velké pochybnosti o tom, koho lze dnes považovat za elitu. Média vytvářejí "elity" s vteřinovou životností - pak lidé adorují různé sportovce, umělce, hvězdičky Hvězdné pěchoty apod., aby za dva měsíce obdivovali jiné.

9. Když se na všechny tyto spory – kolem svobody slova, hranic moci a role státu – podíváte pohledem své dosavadní práce v Senátu, kam teď sama směřujete svou pozornost? Na čem aktuálně pracujete a co považujete za důležité téma pro nejbližší období?

DK: Vedle mého základního tématu - rodiny - mě zajímá svoboda projevu, klimatické šílenství a nehospodárné vedení státu. Pevně doufám, že s nástupem nové vlády budu moci ve své péči o tato témata trochu polevit. Třeba i jen proto, že získám zastánce, kteří v tom boji půjdou se mnou.

Otázky kladl Marek Bláha 16. ledna 2026

Zvířata se mezi sebou navzájem liší v tom, jak moc potřebují nebo tolerují přítomnost jiných jedinců svého druhu. Kočky, medvědi, ježci nebo hadi jsou samotářští; labutě, opice giboni, bobři a vydry žijí v párech; vlci, včely, sloni nebo delfíni naopak v hejnech. Člověk byl vždycky párový i společenský tvor. Ale platí to vůbec ještě? Není čas definici Homo sapiens ve slovnících změnit?

Vždycky jsme my, lidé, společnost jiných potřebovali. Osamotě bychom kdysi dávno uhynuli, vyhnanství býval ten nejpřísnější trest. Lidský jazyk je jednou z příčin, proč se náš druh před čtyřiceti tisíciletími rozšířil skoro po celé zeměkouli.

Pospolitost byla největší evoluční výhodou, díky níž naši předkové získali schopnost efektivně sdílet informace a koordinovat se ve velkých tlupách a rodových společenstvích. Lidská mluva umožnila předávání zkušeností a složitých informací, sociální učení a hromadění znalostí; komplexní sociální skupiny díky tomu vylepšovaly sociální vazby, lidé mohli vytvářet mýty a vzájemně sdílet abstraktní ideje. Co vznikly moderní civilizace, se lidé z venkova stěhovali do měst, a kde se usadili, tam se otvíraly obchody, hostince, restaurace a později kavárny, v nichž se lidé mohli shlukovat a bavit se spolu. A ještě nedávno, před několika desítkami let, bylo přelidnění údajně největším nebezpečím, jemuž člověk čelil.

Uplynulo několik málo zim a všechno se zdá být najednou jinak. Hospody a obchody zanikají - jen loni u nás skončilo 5.075 obchodních firem, což je nejvyšší dosud zaznamenané množství. Mezilidská komunikace se přesunula do online prostoru, mladí lidé si namísto osobního styku povídají s mobilními aplikacemi pomocí chytrých telefonů. Netouží po druhém pohlaví, nechodí spolu a nesexují; třetina mladých do třiceti let neměla nikdy přítele, partnera ani žádný sex. Jaký div, když porno je dostupné i pro školáky a virtuální přítelkyně ovládaná umělou inteligencí se na vás nikdy nenaštve, není nepříjemná, nevěrná, ani se nezadlužuje a neutrácí.

Lidé nechtějí mít děti, odmítají se starat o nemocné, odcházející, umírající či o starší generaci vůbec. Nikdy dřív se mladí se starými tak málo nenavštěvovali, nikdy dřív neměli prarodiče tak malý kontakt s vnuky. Lidé se nechtějí sestěhovávat, naopak touží bydlet sami. Jednočlenné domácnosti se postupně stávají dominantním typem bydlení a žití.

Proč k tomuto trendu dochází, netřeba složitě analyzovat. Změnu přinesly vysoká životní úroveň, ekonomická nezávislost, stárnutí populace, odkládání sňatků a rodičovství a zejména individualismus. Lidem se tenhle způsob asi líbí. Nejsou na nikom závislí a o nikoho se nemusejí starat. Nemusejí se nikomu přizpůsobovat ani na jiné brát ohledy.

Změnil se člověk ke svému prospěchu?

Zdálo by se, že se člověk rozumný během tří desetiletí jako živočišný druh proměnil, přeorientoval a má jiné zájmy, cíle, priority. Už není párový ani společenský tvor. Nechce být, protože sám se uzamkl do vězení. Je vlkem samotářem, který by nejradši pracoval na houmofisu, nákupy pořizoval přes internet a sám si uspokojoval všechny své potřeby. Jenomže je tohle jeho chování ještě efektivní? Jsou lidé v této nové roli šťastní?

Na první pohled by se zdálo, že je třeba na tuto otázku aspoň u nás odpovědět kladně. Máme - aspoň zatím - základní ekonomickou i sociální stabilitu, hlady se neumírá pod mostem, zdravotní péče je docela dostupná a skoro zdarma, naše země je relativně bezpečná, korupce vlastně celkem nízká a migranty z civilizačně odlišných zemí i terorismus známe víc z televize a ze sociálních sítí než z každodenního života.

Proč ale potom roste spotřeba psychofarmak (od začátku tisíciletí šestinásobně), pokusů o sebevraždy i dokonaných sebevražd, depresí? Sebepoškozování u dětí vzrostlo v posledních letech o 300 %, stoupá počet lidí se stavy paniky, úzkosti a osamělosti, kdekdo si stěžuje, že špatně spí. Ve městech, které byly vždy velkým mraveništěm, roste anonymita a s ní spojená osamělost. To vše má vliv na fyzické zdraví.

Člověku českému je prostě stále hůř, přestože objektivně by si neměl na co stěžovat, zejména ve srovnání se svým předkem nebo se svými bratry a sestrami z jiných zemí. Homo sapiens na rozdíl od ježka, velryby nebo vlka bohužel neví, co je pro něj nejlepší. Nebo to možná dobře ví, ale určitě se podle toho nechová. Vymyslel chytré telefony, sluchátka, neomezená data a sociální sítě, čímž se oddělil od svých bližních. Mluví stále méně, jak se ukazuje na mladé generaci, která odmítá zvedat telefonní hovory, aby nemusela s nikým hovořit. Zhoršuje si tak komunikační dovednosti, což je vidět na písemných maturitních pracech. Na mnohých vysokých školách písemky stejně už zrušili, protože je za studenty psala umělá inteligence. Mladí odmítají mluvit na jiné na veřejnosti kvůli sociální fóbii, čímž vzniká začarovaný nerozetnutelný kruh. Kdo odmítá komunikovat, ten se nemůže zlepšovat, takže komunikuje stále obtížněji. Funkční gramotnost klesá. Před sto lety bylo Československo skoro stoprocentně gramotným státem. Dnes chybí funkční gramotnost třetině obyvatel.

Člověk má vše na dosah, ale je sám. Je opuštěn v blahobytu, všechny jeho požadavky jsou uspokojeny, ale hroutí se, je mu smutno, polyká antidepresiva a trpí osamělostí. Touží po společnosti, ale bojí se odmítnutí. Namísto aby vyšel ze své bubliny a v hospodě nebo na tramvajové zastávce zapředl hovor s jinou osamělou duší, zalije antidepresivum energodrinkem a vybrečí se na sociální sítě. Marné jsou rady odborníků, marně se píší články do časopisů, marně to nahlas říkají týmy psychoterapeutů, kterých je na počet trápících se potřebných žalostně málo.

Člověk je jediným tvorem na zeměkouli, který přesně ví, co mu nesvědčí, a přesto to pořád znovu a znovu opakuje. A protože se narozdíl od ježka, velryby nebo vlka odmítá chovat evolučně a přirozeně, snaží se ho napravit moudrý a vševědoucí stát. Velká Británie a Japonsko už zřídily ministerstva pro samotu, aby naučily své občany změně chování, myšlení a životního stylu.

Jen se koukněte, jak daleko se člověk rozumný dostal. Dávno už nepotřebuje bojovat s přelidněním. Osamělostí se totiž dříve či později zničí docela sám. A my se tváříme, že je nám to jedno. Hlavně když nemrzne, nehladoví a má nadosah rychlý internet. Čím by tedy vlastně mohl ještě strádat?

4. Měla by se touto otázkou zabývat nová vláda? Co je potřeba udělat pro přísnější legislativu?

DK: Určitě měla. Neodkladně. Neznám ale pohled vlády ani nové Sněmovny na tuto problematiku. Pokud by se jí vláda začala zabývat, velmi ráda bych zákaz podpořila v Senátě. V loňském roce jsem uspořádala širokou debatu právě na toto téma a z ní sestavila sborník, který je k dostání například zde: https://www.kosmas.cz/knihy/549729/legislativni-zdravotni-a-eticke-aspekty-nahradniho-materstvi/?srsltid=AfmBOop2wSWwizJR90ishgfz8adRWGNI0n7eZOO98Tp15ddGMCAScBW6. Z diskuse však vím, že odborná, právní i politická veřejnost není v této otázce jednotná. Jednoduché projednání zákazu náhradního mateřství u nás tedy nelze příliš očekávat, navzdory všem negativním právním, zdravotním, morálním i etickým souvislostem. A vliv bohatých zájemců o živé lidské hračky je mocný...

Rozhovor ze dne 30. 12. 2025 pro neČT24

DK:

Co ukazuje volební výsledek? Vyhrála myšlenka, že lidé chtějí méně přerozdělovat a méně regulovat, nebo myšlenka, že se má regulovat a přerozdělovat dál, jen nějak lépe? Mimo zájem veřejnosti a médií probíhá exponenciální růst míry přerozdělování „shora“, prostřednictvím kroků Evropské unie. Neudržitelná míra přerozdělování vede k rozpočtovým schodkům, k inflaci, k vyšším nákladům na obsluhu dluhu, ke zhoršovaní našeho ratingu a platební schopnosti, k chybné alokaci zdrojů, protože byrokracie vždy rozhodne o rozmístění peněz poplatníků hůře než poplatníci sami. Vysoká míra zdanění demotivuje tvůrce hodnot a je to loupež individuální svobody nakládat se svými vlastními prostředky dle svého uvážení.

Otázkou je, co teď po volbách je možné a třeba s tím dělat.

GS:

Lidé ze všeho nejvíc i ve volební kampani řešili peníze a dopady zdražování. Nechtějí drahé potraviny, energie, ale dotace vítají, chtějí péči.

EU – okrádá nás v přerozdělování, lidé si uvědomují, že přerozdělování znamená méně svobody, ale péči chtějí. Obecně lidé soudí, že je příliš regulace, která jde z EU. Lze uvažovat o selektivní dani pro gastro, ale je potřeba s lidmi více komunikovat a daňové změny a úlevy vysvětlovat.

PM:

Lidé by do hloubky asi pravicový program nepochopili. Ve volbách spíše než změnu volili prostě normálnost. Neexistují už tabu témata, o všem se má diskutovat. Po volbách je důležité, že se v parlamentu začínají objevovat nové názory, s nimiž lidé většinově souznějí.

Přerozdělování je z velké části kvůli EU, které dáváme 40–50 miliard ročně, 100 miliard ročně platíme na úrocích dluhů.

Vidíme erozi hodnot – např. ve vysílání veřejnoprávních médií. Dezinformace existují na obou stranách, nebezpečné je ale, když jdou z oficiálních míst, jako tomu bylo dosud. Zrušení poplatků na činnost veřejnoprávních médií by přineslo 1 miliardu korun. Stát zavádí do škol finanční gramotnost, ale sám odpovědně nejedná. Tím poskytuje špatný příklad.

ANO sice nepodporuje nulový deficit, ale je třeba na nulu rychle směřovat – shoda v budoucí koalici je na likvidaci byrokracie (rušení i mezinárodních organizací).

SPD – shoda na vyrovnání rozpočtu bez zvýšení daní. Návrh na zrušení 9. třídy ZŠ – lidé by na trhu práce byli o rok dříve a je to málo bolestivý krok. Pak se lidé dostanou na trh práce už v 18 letech.

Ad úsporné kroky – například zrušit Czech Turism nebo členství v řadě mezinárodních institucích třídu základních škol.

VP:

Není jasné, jaký je hlas ANO – chtějí šetřit, ale chtějí i výdaje, proto není jasný jejich postoj.

Motoristé – je důležitá struktura rozpočtu, jsou třeba škrty na provoz státu (počty úředníků, digitalizace), je velký nepoměr mezi státem a soukromou sférou. Rozpočet je nafouknutý, ve výdajích se dá škrtat, zejména na provozu státu. Neexistuje nic, co by nešlo škrtnout, o tom se musíme bavit. Škrty budou nepopulární, je třeba otevřít o nich diskusi, která tu 8 let nebyla. Není třeba čerpat všechny dotace, zejména ne takové, s nimiž je spojeno kofinancování.

V roce 2027 bude rozpočet svázaný, je třeba udělat změny v roce 2026. Je třeba hledat politickou sílu ke škrtů vyjednáváním.

FŠ:

Připojuje se k nutnosti veřejné diskuse o nápravě stavu veřejných financí. Lidí sice volili změnu, ale přerozdělování chtějí ponechat.

ANO a SPD je více pro přerozdělování než Motoristé. Babiš má pocit, že finance nejsou v tak špatném stavu. Návrh rozpočtu by neměl být na poslední chvíli, měl by být čas o něm diskutovat.

V příštím roce je třeba očekávat tlak na přijetí eura, kterému je nutno čelit.

Vyrovnaný rozpočet by šel udělat hned zítra, ale otázkou je jeho cena. Jednotící téma mezi lidmi ale není rozpočtová odpovědnost. Babiš má možná dojem, že naše státní finance nejsou ve špatném stavu, zejména ve srovnání ostatními státy. Maximum možného je vyrůstat z dluhu. Tam, kde Svobodní vidí strop, tam ale bude Babiš vidět prostor.

MS:

Koalice by si měla uvědomit, co ji sjednocuje. Hlavní je zaměření proti Pirátům a jejich brutálnímu progresivismu. Je také třeba pracovat se závistí vůči příjemcům dávek od státu. Lidé obecně nechtějí šetřit, voliči Motoristů to mohou mít jinak, ale průměrný volič ne. Nemáme neudržitelné finance (to se ale může stát za 10-15 let). ČR je zadlužena na úrovni ročního příjmu. Ve srovnání se situací rodin to není tak špatná bilance.

Přerozdělování u nás stojí na špatném systému územní správy (kraje, hodně malých obcí).

V debatě chybí měnová politika, nejsou zástupy nezaměstnaných. Důležité budou komunální volby.

Dotace způsobují změnu chování lidí. Tragédií je odpor společnosti vůči majetkovým testům (vlastníci bytů pobírají dávky). V roce 2014-15 se nevyplatilo, aby druhý rodič šel do práce – to je nutno změnit.

LM:

Volby byly o měkkých pocitových symbolech, vůle většiny společnosti je kolektivistická. Krize dopadne na společnost až za 10 až 15 let.

Přerozdělování se děje více na národní úrovni – podnikatelé jsou rádi příjemci dotací, resp. cílených úlev na dani ve smyslu „ať to platí ostatní, já ne“. Lidé brojí proti dotacím, pokud se týkají konkurence nebo jiného oboru, sami ale čerpat dotace chtějí. Veřejný dluh není většinově vnímán jako problém, každý se snaží vytěžit maximum výhod z existující nadměrné regulace. Rizikem mohou do budoucna být i soukromé dluhy.

Daně nejsou vysoké, ale problém je jejich struktura. Selektivní daňové úlevy nepochybně pokřivují trh, toho jsou si podnikatelé v obecné rovině vědomi. Nicméně mnozí, i členové Hospodářské komory, poptávají selektivní úlevy, pokud by prospěly právě jim. Zdanění pracovních aktivit je špatně nastaveno.

Ad ukončení členství v mezinárodních institucích jako zdroj rozpočtových úspor – ČR nemusí absolutně ztratit kontakt, může klidně zůstat jen pozorovatelem, což bývá spojeno s výrazně nižšími příspěvky na chod těchto institucí.

Ad přijetí eura – v Hospodářské komoře a mezi podnikateli obecně není žádná velká podpora, jen minimum podnikatelů soudí, že by jim přijetí eura nějak významněji pomohlo v podnikání. Překážky podnikání jsou jinde.

Ad školství – peníze aktuálně nejdou za žákem (nepočítá se rozpočet na jednoho žáka), jak by měly. To by bylo třeba změnit. Zkrácení základní školy je rozumný návrh.

Ad obrana – měla by být aktivní civilní obrana a zálohy, infrastrukturu lze duálně využít.

LV:

Zkrácení školní docházky vítá. Plaga ale je vlažný, je to tvůrce Rámcových programů, ve věci inkluze chce jen revizi, nikoli zrušení. Lze naopak podpořit tvorbu svazkových škol u nových obytných sídel. Vesnice budou naopak dál vymírat, tam podpora k ničemu nepovede.

Ad obrana – budoucí ministr chystá audity.

Zapsala: DK

Stav českých veřejných financí mě dlouhodobě trápí. Bývám v Senátu často jediná, kdo se ptá, čím ty nově schválené změny a výdaje zaplatíme, zatímco mé kolegy zajímá zejména to, jak peníze daňových poplatníků hezky rozdat a které zájmové aktivity podpořit. Proto jsem oslovila ekonomické experty a poslance nové koalice a svolala na 11. prosince letošního roku schůzku právě na téma neúnosné míry přerozdělování a tendencí k růstu státního dluhu.

Hned ve svém úvodním slově jsem zdůraznila, že si nemyslím, že by naše debata převrátila svět naruby a otočila přetěžkou a ohromnou setrvačností vybavenou zaoceánskou loď českých veřejných financí z kursu mířícího až dosud směrem k útesům insolvence na kurs vedoucí k otevřeným vodám rozpočtové zodpovědnosti. Nicméně jsme se sešli v tak zajímavé a pestré sestavě, že jsme snad aspoň trochu přispěli k tomu, aby se o rozpočtu a o veřejných financích začalo mluvit trochu vážněji, než se děje dosud. Přitom je absolutně klíčové, jaké budou hned první kroky nové politické reprezentace právě v oblasti veřejných financí.

Lidé čekají změnu. Chtějí ji, očekávají ji, jsou na ni připraveni, jsou ochotni leccos skousnout. Pokud budou nyní zklamáni, jejich ochota podpořit nový kurs zásadně poklesne. Nejsem národohospodář a nehodlám si na něj hrát. Ujala jsem se proto role prostředníka, mediátora. V úvodu našeho posezení jsem předznamenala i některé holé teze, které jsem považovala za základní.

Ano, lidé volili změnu, to je jasné. Méně jasné je to, zda vyhrála spíše myšlenka méně přerozdělovat a méně regulovat, nebo myšlenka, že se má regulovat a přerozdělovat vesele dál, jen tak nějak lépe. Asi jako osmašedesátníci nechtěli svrhávat socialismus, jen ho tak nějak vylepšit. Jenže my jsme veřejní činitelé a jsme povinni převzít odpovědnost za to, že budeme říkat i nepopulární pravdy o tom, že šetření je nevyhnutelné.

Jak destruovat poslední zbytky suverenity členských zemí…

Za druhé jsem podtrhla, jak naprosto mimo zájem veřejnosti a médií probíhá exponenciální růst míry přerozdělování jaksi „shora“, prostřednictvím kroků Evropské unie. Zde je zpětná vazba a kontrola od voličů minimální, je to „měkké maso“. Sama to vidím každé zasedání Senátu, jak každý nový přímý zdroj bruselské politiky prochází českým parlamentem jak horký nůž máslem. Dovolím si ale provokativní přípodotek: bylo by snad lepší, kdyby se takto vybrané peníze lily rovnou do kanálu, protože dosud jdou na obskurní projekty směřující proti zájmům většiny lidí. A jsou nástrojem, jak destruovat poslední zbytky suverenity členských zemí a posunout EU k podobě centralizovaného unifikovaného superstátu.

Podotkla jsem také, že neudržitelná míra přerozdělování vede k rozpočtovým schodkům, k inflaci, k vyšším nákladům na obsluhu dluhu, ke zhoršovaní našeho ratingu a platební schopnosti. Je to krajně nezodpovědné. Daleko horší je v tomto smyslu sám trend než zdánlivě dosud přijatelný aktuální stav.

Za třetí, vysoká míra přerozdělování nutně vede k chybné alokaci zdrojů, protože byrokracie vždy rozhodne o rozmístění peněz poplatníků hůře, než by tak učinili se svými penězi oni sami. Tuhý život má stokrát vyvrácená teorie, že státní investice má schopnost „roztočit kola“, tedy že má multiplikační efekt. Nemá. Jen ten, kdo peníze vydělal nebo si je půjčil na své triko, rozhoduje o své případné investici zodpovědně, protože riziko nese on sám. A úplně nejhorší je myšlenka, že stát podpoří růst tím, že si půjčí, a pak vypůjčené nějak moudře investuje. Důsledkem tohoto chování je crowding out efekt, tedy že banky raději půjčí státu, a na soukromé produktivní investice pak už nejsou peníze, což vede k ekonomické stagnaci.

Hlavní příčina ekonomického zaostávání

Za další, vysoká míra zdanění demotivuje tvůrce hodnot. Proč také riskovat a snažit se, když vám stát z každé stokoruny pětapadesát korun sebere, že. Tahle demotivace je spolu s ohromnou mírou regulace hlavní příčinou ekonomického zaostávání.

Nakonec jsem si dovolila tezi ideologickou a politickou. I kdyby náhodou žádná z předchozích ekonomických tezí neplatila, zbyl by tu ten nejzásadnější argument proti vysoké a rostoucí míře přerozdělování. Není to jen loupež soukromých peněz, je to i loupež individuální svobody. Svoboda nakládat se svými vlastními prostředky dle svého uvážení je jednou z nejdůležitějších svobod. Mám za to, že lidé si v nedávných volbách řekli o větší kus svobody, než jakým disponují dnes.

V následující debatě účastníků setkání padlo mnoho zajímavých myšlenek a doporučení pro novou vládu. Předně to, že lidé (bohužel) nevolají ani tak po drastických škrtech, ale aspoň po normálnosti a normální debatě spojené s vysvětlováním a s rozumnou argumentací. Žádné z témat, a to ani ekonomických, nelze považovat za zakázané, nemorální či nedovolené. Neexistuje nic, co by nešlo škrtnout, ponížit, zúspornit.

Jak zlevnit chod státu?

Je třeba se bavit o tom, jak zlevnit chod státu, jaké zbytečné instituce zrušit. Není třeba čerpat každou dotaci, zejména je-li s ní spojeno kofinancování. Je třeba mluvit i o nepopulárních tématech a vysvětlovat, že k nim bude třeba přistoupit i za cenu bolestných dopadů. Některé úsporné kroky se přímo nabízejí – například přehodnotit členství ČR v obrovské spoustě mezinárodních institucí, kriticky rozebrat skryté regulace a tyto zmenšovat. Ve školství se vrátit k systému financování na jednoho žáka.

Je jasné, že problematika veřejných financí se rozpadá na dvě samostatná velká témata. Tím jedním je schodek, kumulované a rostoucí zadlužení, negativní trend v růstu výdajů a číhající inflace. Zde byla většina účastníků spíše klidná, jakkoli vidí, že je naprosto nutné zadlužení začít krotit a v několikaletém horizontu alespoň nezvyšovat schodek. Účastníci debaty se lišili v míře radikálnosti onoho krocení. Druhým tématem, často odsouvaným do pozadí, je ale samotná obrovská míra přerozdělování, která nejenže podvazuje motivaci tvůrců bohatství, a tedy i ekonomický rozvoj, ale především je neúnosným závažím, které tvrdě dopadá nejen na svobodu podnikání, ale i na svobodu každého jednotlivce.

Považuji za přínosné, že se taková debata na půdě parlamentu uskutečnila, a doufám, že přispěje k tomu, aby se o veřejných financích začalo mluvit daleko hlasitěji.

Psáno pro Deník TO