To si myslím

Je vedro a mnohým se z toho vedra připalují mozky. Taky je okurková sezóna, politici odjeli na dovolenou a do různých Ankar a Strážnic a doma se nic zajímavého neděje. Horko zatemňuje uvažování a vede k různým zkratkovitým emocionálním reakcím a bezmyšlenkovitým skokům střemhlav. Jak jinak si vysvětlit všechny ty urážky, nadávky, výsměchy, jako třeba fašisti, dezoláti, ruská pátá kolona nebo svině.

Teď možná někdo z vás namítne, že za vším tím urážením nestojí jen to vedro, protože třeba termín „dezolát“ se objevil v covidové pandemii na jaře 2020 a plně se rozšířil na podzim 2022 jako označení nejhlasitějších odpůrců protiepidemiologických opatření. Někdy lze autora nadávky jednoduše vystopovat (tak třeba vysoký vládní úředník Otakar Foltýn označil v roce 2024 nadávkou „svině“ všechny, kdo nesdíleli právě ten jeho jediný a správný pohled na Rusko a Čínu, kteréžto země tu naši maličkou domovinu chtějí zničit). Jindy lze autora urážek odhalit stěží, a dokonce i umělá inteligence odmítá přiřadit autorství různých nadávek politikům s odůvodněním, že by šlo o vyvolávání nenávisti. Že ale nenávist vyvolává právě ten, kdo odsuzuje druhé kvůli jejich pohled na svět, tomu pitomému shluku jedniček a dvojek nějak nedochází. Asi že už i u něj začaly fungovat algoritmy omezující svobodné bádání a pohled na svět.

Navzdory vedru přichází právě teď naše velká vševědoucí a všemohoucí EU s masivní billboardovou kampaní za právo na svobodu slova. V Praze ty běhající obdélníky potkávám na každém kroku. A když už si je tak platím ze svých daní, mohla by nám ta entita, co ví všechno nejlíp, poradit, jak proti těm horkým hlavám, urážkám a opovrhováním jinými pohledy na svět zakročit; či jak těm politikům, co si vrchnostensky myslí, že vědí znají recepty na všechny neduhy světa, ukázat, jak se pletou. Jenomže oni za to nemohou jen politici. Ti s tím virem škodlivým a prudce nakažlivým jen vždycky přijdou jako první. Dalšími viníky jsou novináři a pomýlení pracovními v médiích. Třeba ti, co se holedbají veřejnoprávností, která v jejich představě znamená: já mám a znám pravdu o světě a budu tě s ní tak dlouho mlátit po hlavě, až se ji naučíš nazpaměť a osvojíš si ji. Jiná než naše verze světa totiž neexistuje a my se nemýlíme, protože se nás na té naší pravdě shodlo 99 veřejnoprávních novinářů ze sta.

Jenomže pohled na svět se nedá naučit ani vyškolit, a kdo si myslí, že takhle se má dělat novinařina, či že svět podléhá nějakému konsenzu, by se měl vrátit do školních lavic, aby pochopil, že onen „veřejnoprávní přístup“ má mnohem blíž k vymývání mozků než ke svobodnému postoji ke světu. Novodobé náboženství vyžaduje novodobou víru a heretiky upálit.

Je vedro a já opožděně čtu sobotní tisk a v něm rozhovor mladičké novinářky s expertem na umělou inteligenci a kybernetickou bezpečnost. A svým očím nevěřím, když novinářka se docela vážně ptá experta, jak zaručíme, aby umělá inteligence vyznávala ty správné hodnoty. Je to podobné, jako když za mnou do Senátu dorazí zástupci školních parlamentů. A ty děti školou povinné mi vysvětlují, že politika je prosazování těch správných vizí a správných cest. Jenomže když se pletou nezletilé děti, kterým jen pomýlení politikové chtějí udělit volební právo v naivní víře, že tak získají nové voliče, je to jen k smíchu. Ale když o „správných hodnotách“ v politice začnou psát novináři a reportéři a moderátoři začnou „ty správné

hodnotové vize“ prosazovat v médií, začínám mít oprávněný strach. Oni si to totiž skutečně myslí, podobně jako ti černě odění stávkující za veřejnoprávní média.

Asi jim nikdy nikdo neřekl, že politika je souboj cílů a cest k jejich dosazení. A že v politice nic jako dobrá, špatná, horší či lepší cesta neexistuje, protože výnosy a náklady nenesou všichni lidi stejně. Různé strany mají různé priority a rozličné cíle a strategie. A zvítězí vždycky ten, kdo osloví víc voličů. Tak třeba někdo chce práci, peníze, výkon, kariéru. A jiný volný čas pro rodinu a oddech. Nebo někdo chce bezpečí za cenu osobního omezení, protože tolik svobody on osobně nepotřebuje. Jiný chce svobodu třeba i za cenu nebezpečí a nemoci. A tak bych mohla pokračovat ve výčtu stovek a stovek srovnání a různých lidských hodnot. Žádná z těch hodnot není dobrá nebo špatná. A v čase různorodosti, rozmanitosti a respektu ke všem jinakostem se nejen v sezónách horkých hlav musejí zejména politici a novináři zklidnit a pochopit, že různí lidé mají různé životy, různé preference, různé potřeby a pochopitelně též různé nástroje k dosažení cíle. Ne nadarmo přece občanský zákoník v jednom z úvodních ustanovení tvrdí, že každý má právo hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí. Ne jít tou jednou, povinnou, prefabrikovanou cestou, kterou mu vtluče do hlavy zapálený bojovník, ať už je v kůži veřejnoprávního novináře, politika nebo údajně vševědoucí EU. Jistě, jsou věci nelegální a protiprávní. Ale vše ostatní je dovolené, tedy možné. Vždyť už se ani jako české lidstvo neshodneme, zda v tramvaji má přednostně sedět dítě nebo jeho pradědeček a kdo má koho vlastně pustit sednou.

A v tom malátném vedru by ještě nemělo zapadnout, že nejen různí lidé vidí své životy jinak a usilují o odlišné věci. Ale že úplně stejně, tedy každý jinak vidí své zítřky i úřady, orgány, instituce, obce, města, firmy. A taky země a státy.

Deník TO, 30. 6. 2026

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch informoval, že kvůli změně v porodnosti a stárnutí populace bude transformován systém zdravotní péče. Podle odborníků by měla zůstat porodnická oddělení a zařízení s více než 600 porody ročně. Podle Vojtěchových slov jsou porodnice, v nichž se provádí 150 až 200 porodů za rok, nebezpečné pro rodičky a miminka kvůli nedostatku praxe lékařů. Souhlasíte s tímto názorem?

DK: Stárnutí populace spolu s poklesem porodnosti vyvolá v blízké době nutnost velkých změn ve společnosti. Dala bych ale přednost komplexnímu řešení napříč všemi rezorty. Je evidentní, že na větších specializovaných pracovištích – nejen ve zdravotnictví – lze dosáhnout vyšší kvality i efektivity. Jistěže je třeba myslet i na dostupnost, ale jsme jednou z nejhustěji zalidněných zemí světa a někdy možná stojí o dvacet minut delší cesta za lepší odborností, vybavením, zkušeností a hospodárností. Je to jeden z úkolů pro příští roky.

Babišova vláda přitom považuje zvýšení porodnosti za svou prioritu. Poslanci v prvním čtení podpořili předlohu, podle níž má rodičovský příspěvek vzrůst od příštího roku až o 100 tisíc korun podle počtu nově narozených dětí v rodině. Není tento krok v rozporu s navrženou transformací porodnických zařízení?

DK: Dětí se nebude rodit podle hustoty porodnic. Ale ani podle výše příspěvků pro rodiče. Pokles porodnosti je zčásti způsoben přirozeným kulturním vývojem, zčásti však protirodinnou politikou státu, který zahrnuje svou protekcí všechny možné projekty, které mají v programu zničit rodinu jako základní společenskou instituci. Stát toho pro zvýšení porodnosti ve skutečnosti mnoho dělat nemůže. Ale neměl by alespoň dělat nic pro její snižování. Pokles porodnosti je problémem většiny civilizovaných zemí. V zahraničí jej řeší různými pobídkami a nápady, bohužel žádné kroky ke zlepšení nevedou. Je třeba pozvedávat prestiž rodiny a mladé ženy začít přesvědčovat o tom, že si mají pořizovat děti ve věku mezi 18-25 lety, kdy je ženské tělo ideálně připraveno. Žijeme v dobách, kdy si ženy myslí, že mohou mít kdykoliv a cokoliv. Ale otěhotnět po čtyřicítce se bohužel podaří jen nemnoha z nich. Je to více problém společenského klimatu než dílem institucí. Kdysi existoval film Superdívka o ženě s nadpřirozenými schopnostmi. Podle mne by si ale takový titul spíše zasloužila ta, která má v pětadvaceti tři děti a dobrou rodinu.

Do poloviny příštího desetiletí by mělo také přibýt asi 9 500 lůžek následné péče, do kterých se transformují nevytížená akutní lůžka. Co si o tomto plánu transformace myslíte? Znamená to, že se také mohou změnit standardy/klasifikace akutní péče?

DK: Pevně v to doufám. Reformu zdravotní péče potřebujeme velmi akutně. Jenže prvním krokem by muselo být ujasnění, co ve zdravotnictví je statkem veřejným a co soukromým. Bez toho žádné řešení nebude systémové.

Ministr Vojtěch uvedl, že zdravotní pojišťovny ruší smlouvy se zařízeními bez potřebného počtu výkonů. Povede pak transformace lůžek a nová politika pojišťoven k nevyhnutelnému snížení celkové dostupnosti zdravotnické péče v regionech? Jak mají obce a kraje řešit dostupnost zdravotnické péče? Může proměna v politice pojišťoven vést k růstu počtu soukromých zdravotnických zařízení a většímu rozsahu komerčního zdravotnictví v regionech?

DK: Narážíme na meze takzvanového výkonového systému, na kterém je naše zdravotnictví postaveno. Když to přeženu, zdravotnictví vydělává na opakovaně nemocných, ne na uzdravených a zdravých. Hra na soukromé pojišťovny je fikcí do doby, kdy bude zcela ujasněno, co ve zdravotnictví si platí (nebo předplácí, nebo se na to pojišťuje) každý sám, a co ve zdravotnictví je v zájmu celé

společnosti a platí se z peněz veřejných, tam je hra na konkurenci nesmyslem. Ale samostatným problémem je nutná koncentrace odborných pracovišť. Kam půjdete na operaci páteře: tam, kde takovou dělali naposled předloni, nebo kde jich ročně udělají sto padesát a mají na to personál i vybavení i zkušenosti?

Podle projekce statistiků bylo v Česku v roce 2024 asi 494 000 lidí nad 80 let, v roce 2041 by jich mohlo být přes 871 000. Je na tento prudký nárůst početnosti starší generace připraven sociální systém?

DK: Není. Je třeba začít tuto oblast řešit okamžitě. Jde o akutnější výzvy, než je zbrojení nebo Green Deal. A nejde jen o sociální systém. Není na to připravena společnost, naše civilizace, naše instituce.

Jaký vliv bude mít nižší porodnost na státní příjmy a důchody

DK: Bezprostředně žádný, posléze osudový. Ale na novorozence se nedívejme jen jako na budoucí plátce daní. Jsou to budoucí nositelé naší kultury, naší civilizace, naší státnosti, našeho národa. Možná se tomu někdo směje a volá u toho „po nás potopa“. Já se nesměji. Mne mrazí a mám chuť křičet.

Rozhovor pro NeCT24 ze dne 24. června 2026

Rozpočtová strategie sektoru veřejných financí na léta 2027 až 2029 je výchozím a závazným dokumentem rozpočtového cyklu, který vláda zpravidla schvaluje do konce dubna. Stanovuje konsolidované hotovostní výdajové rámce státního rozpočtu a státních fondů, jež odvozuje od maximálního přípustného strukturálního schodku sektoru vládních institucí.

Z výdajového rámce pro rok 2027 plyne hotovostní schodek státního rozpočtu ve výši 156 miliard korun. Po započtení návratné finanční výpomoci na výstavbu nového jaderného zdroje v Dukovanech a související majetkové účasti, dohromady přibližně 34 miliard korun, pracuje Strategie se schodkem 190 miliard korun, a to ještě před uplatněním výjimky pro obranné výdaje. Nominální hrubý domácí produkt, k němuž se všechny poměrové ukazatele vztahují, předpokládá makroekonomická predikce na rok 2027 ve výši 9 537 miliard korun.

To jsou rámcová data.

Národní rozpočtová rada vyjádřila ve stanovisku ke stanovení výdajových rámců souhlas. Jejich odvození proběhlo v souladu se schválenou metodikou a maximálně přípustné strukturální deficity odpovídají hodnotám zakotveným v zákoně. Tento souhlas však výslovně podmínila. Platí pouze za nyní účinného znění zákona, protože po přijetí vládní novely rozpočtových pravidel, která již prošla Poslaneckou sněmovnou, podle Rady už přestane být právně relevantní.

Naše dnešní hlasování je proto především signálem, zda Senát podpoří rozpočtové ubírání nastíněné v dokumentu a reformu fiskálních pravidel, jimiž jsou tyto rámce součástí. Přitom je třeba vzít v potaz, že předkládaná Strategie je zároveň poslední svého druhu. Jak uvádí předkládací zpráva, od účinnosti novely již Strategie nadále vypracovávána nebude a závazné výdajové rámce budou odvozovány v srpnu jako součást rozpočtové dokumentace k návrhu zákona o státním rozpočtu na následující rok. Senát tedy fakticky na základě Rozpočtové strategie, která nastiňuje trajektorii veřejných financí ve středním horizontu, vyhodnocuje, zda schválit celý dlouhodobý směr reformy fiskálních pravidel – třebaže přímé důsledky tohoto směřování závisí na sněmovním tisku 90, nikoli na tomto dokumentu samotném.

Strategie 2027–2029 je po letech prvním dokumentem, který od Národní rozpočtové rady dostal takto fakticky jednoznačné souhlasné stanovisko – odvození rámců odpovídá metodice a limity zákonu – všechny výjimky jsou správně použity. Přitom rozpočet na rok 2026, který má z téže logiky vycházet, označila Rada za rozpor se zákonem (schodek 310 mld. proti zákonnému stropu cca 247 mld.). Disciplína do budoucna zatím na papíře, překročení ale teď v přítomnosti.

17. 6. 2026

12. 6. 2026

V neděli 7.6.2026 mě Karolina Stonjeková pozvala do svého streamu na Xtv a probrala se mnou aktuální politické a společenské otázky. Celý rozhovor najde zájemce zde:

https://m.youtube.com/watch?v=81bLi4GhGhs&ra=m

8. 6. 2026

Vymíráme. A přeme se, kdo za to může. Nepomůže bytová výstavba za peníze poplatníků, ani finanční dotace z peněz poplatníků rodičům na další děti, daňové úlevy kompenzované vyššími daněmi pro ostatní, ani zkrácené úvazky kompenzované vyššími nároky na ostatní. Pozitivní efekt, který kdekdo slibuje, ten nepřijde. Náklady na ostatní obyvatele, o kterých se nahlas nemluví, by ale přišel v každém případě. Pokles porodnosti totiž není způsoben jedním vlivem, ale je to výsledek společenského vývoje a celé řady společenských změn. Jižní Korea nebo Japonsko ukazují, jak to brzy bude vypadat i u nás. Svět plný nároků a kočárků se psy, leč bez dětí.

Nutno předeslat, že mnohé okolnosti, mající dopad na porodnost, jsou vlastně objektivní, obecné, související s civilizačním vývojem a změnami životního stylu a společenských vztahů. Tyto věci jsou umělými sociálně-inženýrskými zásahy nezměnitelné nebo změnitelné jen nepatrně a za cenu velkých původně nezamýšlených negativních efektů. Jenže negativní dopad na porodnost mají i zásahy státu, který tím obecné trendy ještě dosti ne nutně zhoršuje.

Politici vymírajících států se bijí v prsa a slibují, že vymírání zastaví a porodnost znovu nastartují. A přitom to byli a jsou právě politici, veřejní činitelé, zákonodárci, kteří zhoršili situaci rodin, přispěli k poklesu porodnosti a způsobili, že mladé ženy dnes odkládají mateřství tak dlouho, až už děti mít ani biologicky nemohou. Návrhy zákonů totiž vymýšlejí, píšou a prosazují sociální inženýři. Naivně soudí, že těmi novotami vylepší lidem život. Ale nedokážou odhadnout dopad zákonných změn, nevidí nezamýšlené efekty, ignorují vedlejší příznaky.

Rozvody manželství

Tak třeba manželství. Tato instituce kdysi existovala proto, aby spojovala rody, sloužila k upevnění míru, podpořila dědické vztahy a přechody vlastnictví, pomohla při výchově dětí, ale také motivovala muže, aby investoval do svých dětí. Manželství jakožto základní stavební kámen rodiny taky vždycky chránilo slabší články – matky s malými dětmi či jedince nemocné a staré. Manželství mělo ve společnosti i ve vztahu k institucím záměrné privilegované postavení. Postupně jsme ale výše uvedené funkce jako nepodstatné zatratili. A rozvod jsme zjednodušili tak, že manželé ani nemusejí přijít k soudu a soud je rozvede bez jednání. Postačí, když soudu pošlou dohodu.

Jenomže dohody nebývají rovné, čestné a spravedlivé, protože v žádném vztahu nepanuje rovnost. Vztahy jsou ze své podstaty nerovné, protože lidé si nejsou rovni. Mají odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy, traumata. A odlišné zájmy a úmysly. Pokud namísto soudního rozhodování o dětech a o rozvodu připustíme, aby o podmínkách rozchodu vyjednávali dva nerovní lidé, výsledkem je vždy nerovná dohoda.

Zrušíme-li ochranu instituce zvané manželství tím, že omezíme soudní ingerenci při rozvodu, pak instituce původně vymyšlená na ochranu toho slabšího, poskytne tomu silnějšímu víc práv. A ten silnější si vždycky dojedná výhodnější dohodu. Dříve měli lidé jen povinnosti, práv bylo velmi málo. Dnes máme společnost plnou zákonem i ústavou chráněných práv, jichž se lidé hlasitě dovolávají. V rodině je to vidět také.

Odpovědnost mizí

Nejprve jsme zrovnoprávnili děti narozené v manželství s těmi, které se narodily z nesezdaných vztahů. Tím jsme lidem dali volbu, zda chtějí rodinu založit na manželství či mimo něj. Jenomže manželství není soukromoprávní vztah. Je to rozhodnutí, které každý z manželů musí učinit: s tímto člověkem budu po zbytek života a svým způsobem se k tomu zavazuji státu výměnou za různá zvýhodnění. To má vliv na odpovědnost za vztah i na délku jeho trvání a mimochodem i na počet dětí. Veřejný příslib ovlivní, jak se ve vztahu chováme. Feministky, které opovrhují oddacím listem coby cárem papíru, mohou sebehlasitěji nesouhlasit. Psychologie a statistika ale ví své. Nesezdané vztahy se rozpadají častěji a lehčeji. A uvnitř manželství se pořád rodí relativně více dětí než ve stejném počtu nesezdaných párů.

K odmítání převzít odpovědnost za svůj život se přidaly i daňové zákony. Pro matku je dávkově výhodné, aby se prohlašovala za samoživitelku, protože jinak se bude počítat její i jeho příjem jako příjem na rodinu a ona možná na dávky nedosáhne. Tak daňové právo působí proti rodinně. A také proti zodpovědnosti potenciálních matek. Když zákonodárci zavedou náhradní výživné, sníží ochotu otců platit i ochotu matek s otci vyjednávat.

Podobně zhoubný vliv měly na porodnost i další oblasti práva. Prodloužením školní docházky jsme posunuli mentální zralost. V době mého mládí nastávala v 18. roce. Většina lidí se vyučila, odmaturovala, udělala si řidičský průkaz, kluci byli povoláni na vojnu. Dnes se mentální dospělost posunula ke třicítce, protože i na post sekretářky se vyžaduje málem vysoká škola. Tomu odpovídá tzv. wellbeing na středních i vysokých školách. Už tedy ne přísnost a vysoké požadavky, ale pohoda a klídek. Prodloužením školní docházky, systémem následného vzdělávání, doktorandského studia, zavedením všech možných Erasmů a stáží jsme vytvořili společenský standard: nejprve studium, pak užívání a cestování, kariéra a teprve poté dítě. Jenomže nastartovaná kariéra vyvrcholí ve čtyřiceti. A to je pro mnoho žen už nenávratně pozdě. Nejenže nebudou schopny otěhotnět. Ale ani nenajdou použitelného otce.

Každé další právo ubere na plnění povinností

Politici a zákonodárci často tvrdí, že právo není koláč a že přidáním jednoho práva se práva ostatních nezmenší. Ale to je špatné přirovnání. Když podporujeme více práv a méně povinností, nebudou lidé ochotni přejímat odpovědnost. Zhoubný trend utvrzují další právní změny – rozšíření možností odstoupit od smluv, systém spotřebitelského práva, předpisy o bezpečnosti práce, atrofie individuálního posouzení rizika ve smyslu: někdo jiný nese odpovědnost za to, co se mi stalo. Dalšími zabijáky odpovědnosti jsou právně garantované mechanismy minimálního příjmu, podpory v nezaměstnanosti, oddlužení, všechna ta Milostivá léta. Podobné je to v trestním právu rozšiřováním definice nepříčetnosti a mimo právo růstem psychiatrických diagnóz, které ve svém důsledku zmenšují osobní odpovědnost jedince za jeho činy.

Ruku v ruce s tímto trendem jde i rigidní pracovní právo, které neumožňuje zbavit se špatného zaměstnance. Výsledkem je dnešní paradoxní situace: máme velmi upjaté pracovní vztahy, ale žádné volné kvalitní zaměstnance. Přitom se zaměstnavatelé předhánějí v luxusních podmínkách, aby k sobě pracovníky vůbec přilákali. A k tomu jsme přidali výhodné hypotéky a společenské klima nutící mladé páry pořídit si vlastní bydlení na dluh, ačkoliv by se klidně mohli spokojit s nájemním, jako celé generace před nimi. Jenomže hypotéka vám pak nedovolí pomyslet na dítě, protože byste neutáhli splátky.

Vše výše uvedené považujeme za kladné výdobytky pokroku, hmotného nadbytku a sociálního státu. Máme se tak dobře, že už nechceme mít děti. A máme své zvyky, které se nám nechce měnit. Nechceme obětovat vůbec nic.

Možná si politici a zákonodárci říkají, že za dnešní stav nemohou, že to je výsledek globálních společenských změn. Jenomže navrhli, prosadili, schválili kroky, které tuto situaci zhoršují. Měli by shodit klapky z očí, zastavit se a kriticky pohlédnout zpět. Všechny výše uvedené právní změny nejde vrátit škrtnutím pera nebo zvednutím ruky v Poslanecké sněmovně. Ale úkolem dneška je aspoň porodnost nezhoršovat. Dokážete si připustit vlastní odpovědnost, ctění kolegové?

Prezident Petr Pavel znovu tlačí na přijetí eura a vyzval Čechy, aby se zbavili sentimentu vůči koruně. Vy jste reagovala, že koruna není sentiment, ale nástroj suverenity. Co vás na prezidentových slovech zarazilo nejvíc?

DK: Prezident nevystupuje v zájmu svých občanů a své země, ale v zájmu mocných sil schovávajících se za Evropskou unii. A to je pro mě nepřijatelné. Nikdy dřív na tato témata nenapsal ani neřekl ani slovo o optimální měnové zóně, o vlivu kursu na export a import, o ohromných finančních transferech nutných k zachování společné měny v některých zemích. A najednou zničehonic ví, že česká koruna je brzdou našeho pokroku. Kdo si to u něj objednal?

2. Petr Pavel v poslední době mluví nejen o euru, ale dříve otevřeně hovořil i o Spojených státech evropských. Nemáte pocit, že se stále více vzdaluje názorům většiny české veřejnosti?

DK: Především se vzdaluje myšlence suverénní České republiky, ze které by nejraději učinil provincii nějaké říše. Nejenže se tedy vzdaluje tomu, co si přeje většinová společnost, ale hlásá a podporuje kroky, které jsou v jasném rozporu se zájmy České republiky.

3. Když prezident opakovaně prosazuje euro navzdory tomu, že většina Čechů ho odmítá, neškodí si tím sám? Nehrozí, že se z prezidenta všech občanů stává prezident jen jedné názorové skupiny?

DK: To se ukáže u příštích prezidentských voleb. Třeba stihne fandit v tričku nějaké české sportovní reprezentaci. V každém případě ty minulé volby vyhrál jen proto, že voliči žádné jeho zájmy a postoje neznali a každý si do něj mohl promítnout své představy jako na bílé plátno. Teď je situace jiná. Petr Pavel se sám pasoval do role člena opozice a zjevně chce, aby byl jako prezident jen opozice vnímám. Pryč jsou všechny jeho původní sliby o tom, že bude českou veřejnost spojovat.

4. Zastánci eura často tvrdí, že budeme „u stolu, kde se rozhoduje“. Jenže euro přijaly i země, které později tvrdě doplatily na rozhodnutí přijímaná jinde. Co by si měli Češi uvědomit dřív, než začnou uvažovat o tom, že se koruny vzdají?

DK: Měnová polita je hlavní součástí hospodářské politiky. A kurs měny je hlavní cenou v ekonomice. Měna je jako košile. Jedna nepadne všem. Někdo potřebuje delší rukávy, někdo volnější límeček. Nejsme stejní. Každá země má své odlišné potřeby a zájmy, proto každé zemi vyhovuje jiná měnová politika. Evropské unie je ovládán vlivnými zeměmi, které své zájmy velmi brutálně prosazují už mnoho let. My jsme kupříkladu nejprůmyslovější země v Evropské unii. Proto potřebujeme svou měnu víc než jiní. Proto nás poškozuje boj s podnebím víc než jiné. Od nás tečou řeky jinam, ne naopak. Jsme tranzitní zemí víc než cílovou. Proto máme velmi odlišné zájmy než jiní. Jsme závislejší na exportu, proto potřebujeme měnový kurs. Prezident o těchto věcech evidentně nemá tušení a ti, co mu radí, sledují jiné zájmy než české.

5. Když už mluvíme o suverenitě státu: současná vláda se pustila do zpřehledňování financování politických neziskových organizací a část tohoto prostředí reaguje až hystericky. Čím si vysvětlujete, že už samotný požadavek na větší transparentnost vyvolává takový odpor?

DK: Na to vám odpoví každý. Kdo platí, ten poroučí. Tak kdo tady tedy platí? Za tím odporem je strach, že ty skupiny přijdou o penězovod, který až do současnosti plynul bez kontroly. A na jejich donátory by bylo vidět. Nová vláda to ale dělá správně. Každou korunu, kterou silou mocí a práva vybere od daňových poplatníků, má vláda velmi dobře obracet a zkoumat, zda je o výdaj nezbytný.

A pokud to výdaj nezbytný není, pak je třeba jej utnout. Máme obrovský deficit a před sebou náročné úkoly. Nemůžeme vyhazovat peníze jen proto, aby se uživily neziskovky. Jen si přečtěte každoroční zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu. Z ní je hezky vidět, jak stát peníze svých občanů rozhazuje na blbosti a naprosto nekontroluje jejich utrácení. Stát je nejhorší správce financí na světě. Proto je třeba, aby měl největší kontrolu a aby co nejvíce peněz zůstávalo občanům, kteří své finance budou spravovat mnohem lépe.

6. Prezident Pavel často vyzdvihuje sílu občanské společnosti. Kde ale končí občanská společnost a začíná politický aktivismus? Nemá stát právo vědět, kdo financuje organizace, které se snaží ovlivňovat veřejné dění a politická rozhodnutí?

DK. Pokud je občanská aktivita nezávislá, pak musí žít z dobrovolných příspěvků. Pokud ji platí stát, pak musí pracovat pro stát, a ne proti němu. Musíme být před termínem „občanská společnost“ velmi opatrní, dnes mnohem opatrnější než dříve. I Evropská unie stále častěji ten termín prosazuje. Ale je to lež a mámení. Za tím termínem je snaha prosadit do rozhodování o jiných lidech, a i veřejných penězích, nikým nevolené jedince a spolky, což je v přímém rozporu s demokracií, v níž rozhoduje lid ve volbách.

7. Miloš Zeman vyzval občany, aby příště nevolili Petra Pavla kvůli jeho postoji k sudetoněmeckému sjezdu. Prezident Pavel naopak Zemana kritizoval, že takové výroky poškozují naši zemi. Co na tento střet dvou prezidentů říkáte?

ND: Nemusím se vyjadřovat ke každé rozmíšce. Ale Zeman kritizoval Pavla, ne naši zemi. Názorový střet je normální v každé společnosti. Měli bychom poslouchat zdůvodnění politiků. Nenechat se zmást svým politikem, kterého milujeme a kdejaké přešlapy mu odpustíme, ale poslouchat vysvětlení, proč to říká a co požaduje. Ale od Petra Pavla slýcháváme zdůvodnění buď žádné, nebo ideologické, nebo velmi naivní.

8. Petr Pavel naznačuje, že by mohl usilovat o druhý mandát. Pokud by se prezidentské volby konaly dnes, doporučila byste jeho znovuzvolení?

DK: Nedoporučila.

9. Z politických témat si dovolím přejít k jedné profesní věci, kterou jste sama v posledních dnech výrazně otevřela. Upozorňujete na návrh zákona o ekonomické ochraně státu a novelu zákona o FAÚ, které podle vás mohou znamenat zásadní zásah do advokátní mlčenlivosti. Proč by se o to měl zajímat i člověk, který si říká, že advokáta zrovna nepotřebuje?

DK: Každý člověk může advokáta někdy potřebovat. Třeba když mu někdo zemře, když mu někdo způsobí škodu nebo když sám svou nepozorností způsobí dopravní nehodu. Advokátní mlčenlivost podobně jako zpovědní tajemství existuje na světě od pradávna a není tady kvůli ochraně kněží nebo advokátů, ale právě pro ochranu klientů. Aby svému advokátovi věřili a s důvěrou se mu svěřili. Aby advokát mohl pomoci. Prolomením advokátní mlčenlivosti, o což se v dobách totality státní moc velmi snažila a o což dnes usiluje Evropská unie, můžeme advokacii jako stav, jako pomoc a službu občanům rovnou zrušit a jako v 50. letech můžeme zavést pravidlo, že obhajoba je součástí obžaloby. Ale to pak se s právem na obhajobu vracíme do středověku a do doby útrpného práva.

10. Přirovnáváte důvěru mezi klientem a advokátem k důvěře pacienta v lékaře nebo věřícího ve zpovědníka. Co se stane se spravedlností a právní pomocí, pokud lidé začnou mít pocit, že to, co řeknou advokátovi, může jednou skončit u státu?

DK: Problém vidím v zavádějícím odůvodnění. Čas od času někdo poblouzněný transparentností a dobrými úmysly omezuje normální život a požaduje více a více kontroly. Jednou je tím důvodem ochrana dětí před dětskou pornografií, jindy pominutý strach před dezinformacemi, nebo před praním špinavých peněz. Žádný z těch nástrojů, které se ale legislativně pod těmi berličkami prosazují, nikdy ničemu nekalému nezabrání. Jen si vezměte loni schválený zákon o lobbingu. Původní pohnutkou byla snaha zabránit podplácení politiků. Dnešní podoba zákona naopak nutí tisíce malých dobročinných a charitativních subjektů, spolků, sokolských organizací a podobně zapisovat se do registru „lobbistů“ a co půl roku podávat bezobsažná hlášení. Kriminální činnosti žádný takový zákon nezabrání, jen zatíží bedra slušných lidí obrovským břemenem nových povinností.

Rozhovor ze dne 4. 6. 2026 pro Parlamentní listy. Otázky kladl Marek Bláha.

2. 6. 2026

Tisková zpráva z akce, která proběhla dne 2. června 2026 v Senátu Parlamentu ČR pod názvem Právní a společenské důsledky samoty a osamělosti

V Zeleném salonku Kolovratského paláce v Praze proběhl dne 2. června 2026 kulatý stůl pod záštitou Ústavně-právního výbor Senátu Parlamentu ČR nazvaný Právní a společenské důsledky samoty a osamělosti. Akce se zúčastnily tři desítky odborníků z různých oblastí profesí a oblastí společenského života i posluchači z řad laiků.

V úvodu položila základní otázky senátorka Daniela Kovářová, která akci připravila a moderovala. „Jedním z dnešních velkých témat je samota a osamělost,“ řekla úvodem Kovářová. „Mezi samotou a osamělostí je rozdíl, nicméně nelze nevidět, že se Evropou šíří epidemie osamělosti, která je jedním z rysů desocializace dnešní doby. Platí pořád ještě, že člověk je tvor společenský? Anebo se samota stala novým mainstreamem? Vskutku vznikl nový typ člověka, který žije online a druhé nepotřebuje? A jak může stát pomoci, aby těch osamělých bylo co nejméně?“ položila přítomných Kovářová ve svém úvodním vystoupení základní otázky.

„Samota násobí riziko kardiovaskulárních nemocí a startuje imunitní systém k větší aktivitě, což ale vždy organismu neprospívá. Samota má jednoznačně negativní vliv na duševní zdraví,“ řekl přednosta Pražské psychiatrické kliniky Martin Anders. „Nástup samoty nastal po roce 2014 rozvojem sociálních sítí,“ dodal. Jeho zkoumání doplnil Radek Heissler z Národního ústavu duševního zdraví, který zpracovává dlouhodobý výzkum samoty a osamělosti. „Deprese a úzkost jednoznačně korelují s osamělostí, i když prožívání samoty a osamělosti je velmi individuální,“ řekl Heissler. „Osamělost je destruktor stejně jako kouření, obezita nebo demence,“ řekla poslankyně prof. Helena Válková. „Naše zdravotnictví řeší akutní stavy, ale zapomínáme na prevenci,“ dodala Válková. „Osamělost studujeme od 60. let minulého stole, ale jednoduchá řešení nenacházíme,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. „Osamělost nejhůře nesou adolescenti a starší senioři, zejména z nízkých sociálních skupin,“ upřesnila Vidovičová. Její vystoupení statisticky doplnila ředitelka České alzheimerovské společnosti Martina Mátlová. Ta upozornila, že stávající počet lidí s demencí se podle současných trendů do roku 2030 zdvojnásobí. Dětská psycholožka Lenka Šulová zdůraznila na druhé straně nutnost samoty a nudy pro usebrání a inspiraci. „Dnešní Evropan nesnáší ticho,“ prohlásil psychiatr Max Kašparů. „Samotu člověk potřebuje, aby slyšel své nitro,“ uzavřel Kašparů.

V následné bohaté diskusi, do které se zapojila i většina přítomných, dospěli účastníci k následujícím závěrům: Osamělost je aktuální téma, jemuž je třeba se věnovat. Stát má myslet na ty nejpotřebnější a osamělým může pomoci v řadě oblastí (medicína, školství, sociální péče, architektura, legislativa apod.). Nemá nutit občany k digitální komunikaci, avšak elektronické spojení některým samotářům může vylepšovat život. Důležitá je identifikace těch opuštěných, zejména sociálně vyloučených (26 % z nízkopříjmových skupin obyvatel). Důležitá je mezigenerační sounáležitost a solidarita se všemi, tedy i s těmi, kteří požadují právo na samotu.

Z diskuse u kulatého stolu bude v brzké době vydán písemný i elektronický sborník, o který lze požádat na adrese kovarovad@senat.cz.

V Praze dne 2. června 2026

V loňském roce jsme projednávali senátní tisk č. 145 – novelu občanského zákoníku, lidově zvanou „rychlé rozvody“. My jsme jej projednávali na schůzi 3. července 2025. Pro tuto změnu jsem tehdy nehlasovala, ale vystoupila jsem před vámi s tím, že o žádnou převratnou změnu nejde a že měnit občanský zákoník nepotřebujeme. Proč ne? Protože většina justice, tedy ti nejlepší, ti dobří i ti průměrní soudci se už naučili pracovat s rodičovskou odpovědností obou rodičů i se střídavou péčí.

Podívala jsem se však do důvodové zprávy k tehdejšímu sněmovnímu tisku č. 728. A v něm jsem se dočetla, že onen loňský návrh, tedy změna, která nabyl účinnosti teprve 1. ledna 2026, tedy před necelými pěti měsíci, má za cíl zklidnit rozvodové pře a zavést mimořádně rychlý způsob předběžného rozhodování o dětech.

Loňskou novelu velmi bedlivě sledovala celá rodinná justice, tedy všichni opatrovničtí a rodinní soudci, advokáti, OSPOD. Od 3. 7. 2026 se rozjela obrovská vlna školení, kterých do dnešního dne proběhly stovky. Všichni opatrovničtí a rodinní soudci i advokáti byli opakovaně a na mnoha úrovních proškolováni prostřednictvím Justiční akademie, ČAK, URA a mnoha soukromými agenturami. Naučili se novou terminologii. Vymysleli, jak má vypadat návrh, jak petit soudních rozhodnutí, jak celé výroky, jak se provádí výkon rozhodnutí.

Ona loňská novela nebyla ideální, ale přinesla obrovský posun v chápání vztahu rodičů k dětem, kterým vyvrcholilo mnoho let a mnoho nálezů Ústavního soudu. Ta změna je založena na tom, že dítě už nepatří matce, ale právo a dokonce i povinnost o dítě pečovat a dítě vychovávat mají oba rodiče. Že už do budoucna nebude existovat žádná výlučná péče, v níž patka sbalí dítě a bez souhlasu otce se s ním odstěhuje na druhý konec republiky, čímž otce naprosto odřízne z jeho výchovy, z jeho péče, z jeho lásky.

Justice po oněch změnách nevolala. Ty si vymysleli politici a aktivisté. Justice si však všechny ty změny osvojila. Mimochodem to naučení té změny investovala nejen personální náklady, ale i finanční. Jistě si dovedete představit, kolik takové plošné školení mnoha tisíců lidí stojí.

Ale už na podzim se vytvořila skupina, která začala volat po změně. Po změně zákona, který ještě nebyl účinný. Tato skupina, která je dnes představována navrhovateli senátního tisku č. 242 spolu s velmi omezenou skupinou několika advokátek a nespokojených matek, volá po změně. Volá po návratu do roku 1989, kdy jsem začala vykonávat advokacii a kdy platilo, že dítě patří matce a matka má výhradní právo o dítěti rozhodovat.

Loňská změna platí jen 146 dní. Za tu dobu se ještě ani náhodou v praxi nemohlo projevit, že jde o zákon špatný. Je to naprosto unáhlené, zkratkovité, emocionální rozhodnutí. Pokud bychom ho přijali, zamotáme hlavu všem soudcům a všem advokátům. Vrátíme rozhodovací praxi o třicet let zpátky. Vyhodíme z okna obrovské již vynaložené finanční prostředky. Proto vás žádám, abychom tento návrh, senátní tisk 242, jako senát zamítli, a to už dnes.

Loňský zákon akutně potřebný nebyl. Dnešní návrh je naprostý právní i legislativní omyl.

Minulý týden a v posledních dnech jsem se setkala s řadou opatrovnických soudců a se všemi jsem o dnešním tisku mluvila. Všichni se chytali za hlavu a žádali, ať uděláme vše pro jeho zamítnutí. Ať proboha svatého nevracíme do našeho právního řádu opět stykaře – tedy ty

otce, kteří mají jen povinnost platit, ale dítě smějí vidět jednou za 14 dní na pár hodin. Nejsou tedy plnohodnotnými rodiči.

Podrobně jsem si přečetla důvodovou zprávu. A se vší vážností a s podporou své advokátní praxe, která začala v roce 1989, prohlašuji, že obsahuje naprosté lži. Opět se na str. 12 opakuje nesmyslná mantra, která byla nesmyslná a vymyšlená ji v důvodové zprávě loňského tisku – že totiž přijetí zákona přispěje ke snížení počtu opakovaných soudních řízení. To je lež jako věž. Žádná právní úprava nemá vliv na rodičovské spory. Navíc loňská změna omezila možnosti podávat znovu a znovu a znovu návrhy, odvolání, stížnosti a předběžná opatření. Zatímco dnešní návrh to vše zase ruší a vrací zpátky.

Důvodová zpráva obsahuje mnoho lží a nesmyslů. Například tvrzení, že přijetí tohoto zákona nepředpokládá žádné přímé náklady. To si ani nedovedete představit, co v justici touto brzdou a přehozením výhybky zpět způsobíte a jaké náklady vyvoláte. To si ani nedovedete představit, jak asi budou vyšší soudy rozhodovat o těch věcech, které se rozběhly podle loňského zákona. Předložený návrh totiž vůbec neobsahuje přechodné ustanovení. Vůbec neřeší, podle jakého zákona mají soudy rozhodovat.

Navrhovatelé budou opakovat, co tady poslouchám už více než tři roky. Že kdyby zákon pomohl jednomu jedinému dítěti, jedné jediné Viktorce, jednomu jedinému Bertíkovi, tak je naší povinností hlasovat pro něj. Ale tohle je jen fráze a zavádějící manipulace. Žádné další Viktorce nepomůže. Jen přidá práva šikovně manipulujícím matkám, aby otce, které si samy vybraly jako rodiče pro své dítě, naprosto odvrhly a znemožnily mu účast na výchově.

Navrhovatelé budou opakovat, co opakují vždycky. Že ti otcové jsou agresivní původní domácího násilí a že je třeba při rozhodování o péči domácí násilí zohlednit. Ale k tomu nepotřebujeme žádný nový zákon. To už v právním řádu máme.

Do § 907 se novelou doplňuje nový odstavec 5, podle něhož soud vždy přihlédne k názoru dítěte. To je zásadní zostření participačního práva dítěte. Dnes má dítě právo se k věci vyjádřit, ale soud nemá povinnost se jeho pohledem řídit. Je to pochopitelné, protože soud sleduje komplexní zájem dítěte, nikoliv je aktuální rozpoložení. Všichni tady jsem rodiči a tak víme, jak snadno lze dítě zmanipulovat, přesvědčit, změnit jeho vzpomínky. Existují výzkumy, z nichž plyne velikost vlivu toho rodiče, který přivede dítě k soudu, k OSPODu, ke znalci. V loňském roce pořádala Unie rodinných advokátů konferenci zaměřenou na participační práva dětí. Kdo by chtěl vidět, jak se participace nemá dělat, tomu mohu nabídnout sborník z této konference. Anebo může zvednout ruku pro návrh, v němž je nová povinnost rovnou zakotvena pro soud. Povinnost naprosto nesmyslná. Povinnost, která jde proti zájmu dítěte a proti jeho právu na rodinný život, na život ovlivňovaný oběma rodiči.

Velmi mě bolí srdce nad každým dítětem, jehož rodiče mu nevytvoří klidné a milující zázemí. Změny ale nedosáhneme tím, že vrátíme rozhodování o dětech na úroveň socialistických soudů.

Já budu hlasovat proti tomuto návrhu. Věřím, že jste se také všichni pozeptali svých známých soudců a nenecháte se zmanipulovat emocemi a tragickými příběhy, podle nichž se přece nikdy nemá upravovat legislativa. Máme myslet na standardní otce a matky, kterým soud má pomoci nalézt formu spolupráce. A podle zpráv ze soudních síní se mu to od Nového roku daří s novými definicemi mnohem lépe a efektivněji. Nevracejme se tedy zpátky do minulosti.

Usnesení nemohu podpořit.

Z některých vět mám pocit, že se musíme usnášet na tom, že voda neteče dokopce a že lepší je být zdravý a bohatý. A že je lepší dělat věci správně, než je dělat špatně.

Co tím chceme říci? Že je někdo chce dělá schválně nebo z hlouposti špatně? Mezi řádky cítím opět tu starou známou povýšenost nad kritikou (kritikou jakoukoli, i založenou na oprávněných pochybnostech) a snahu vyautovat legitimní veřejnou diskusi o těchto vážných věcech někam mezi pověry a šarlatánství, jakou jsme zažívali v době lokdaunů a restrikcí.

Chybí mi stopa reflexe toho, co se tu v tu dobu dělo. Reflexe lží o tom, že očkovaný není nakažlivý a že neočkovaný je nebezpečnější svému okolí a je mu třeba odepřít normální život. Nebo tichou záměnu původně rozumné strategie „oplošťování křivek“ za fanatickou „nulovou toleranci“. Nebo co jsme to způsobili dětem uzavřením škol skoro na dva roky. Následky těchto direktivních rozhodnutí řešíme dosud.

Toto téma není jen exaktně vědecké či ryze odborné. Je živé a otevřené. V zahraničí, třeba v Německu, ve Švédsku, ve Francii nebo v URA se konají konference a píší se odborné studie, jak státy svými rozhodnutími pochybili a jak příště je třeba podobné situace řešit jinak. Je to také téma, v němž se diskutuje o variantách, o výnosech, nákladech a rizicích některých řešení, o nezamýšlených negativních dopadech.

Je to i téma společenské a politické. Nedovolme jeho privatizaci do rukou omezených zainteresovaných skupin.

V dokumentu čiší nulová sebereflexe a odhodlání vést si dál svou a nepřipustit pochybnosti. Proto ho nepodpořím.

Proč lidé chodívají za advokáty? Aby se s nimi poradili na dalším postupu, aby získali od advokátů informace o právu a právním řádu, aby v podrobné rozpravě našli ideální řešení svých problémů.

Advokáta může potřebovat kdokoliv. Každému z čtenářů tohoto článku se někdy může stát, že chvilkovou nepozorností třeba způsobí dopravní nehodu, že se bude nedejbože rozvádět, že mu zemře někde blízký, že se stane svědkem nebo obětí trestného činu nebo že mu někdo nezaplatí, co by zaplatit po právu měl.

Advokát je tady právě proto, aby klientovi pomohl. Podobně jako lékař, když si pacient například zlomí nohu nebo když se mu rozbolí zub. Lékař léčí a narovnává tělo, advokát uzdravuje a narovnává mezilidské vztahy. Proto mezi lékařem a pacientem, stejně jako mezi advokátem a klientem musí panovat základní důvěra. Aby se klient či pacient vůbec svěřil. Aby sdělil to podstatné, co pomůže stanovit diagnózu a správný léčebný postup. Když ale pacient či klient nebude svému lékaři či advokátovi věřit, neřekne mu všechno. A léčba pak nebude k ničemu nebo možná bude i ke škodě. Může se to stát i vám. Může se to stát vašim dětem, vašim nejbližším přátelům, vašim rodičům. Každý může potřebovat advokátní pomoc.

Advokátní mlčelivost je tu od toho, aby klient měl záruku, že ho advokát nepodrazí, protože by jinak čelil vážnému profesnímu postihu. Tato mlčenlivost garantovaná státem u nás právně existuje od konce 19. století, kdy vstoupil v platnost rakousko-uherský advokátní řád, který v § 9 stanovil, že „advokát jest povinen zachovat tajnost u věcech jemu svěřených.“ Fakticky je tu ale toto pravidlo odnepaměti. Mlčenlivost neslouží advokátům pro jejich ochranu, ale právě kvůli klientům. Aby to, co klient advokátovi svěří, zůstalo jen u něj a aby se nedostalo dál, pokud k tomu klient nedá souhlas. A aby se tímpádem klient neměl obavu svěřit.

A přece teď přichází návrh zákona o ekonomické ochraně státu. Ten souvisí s novelou zákona o Finančním analytickém úřadu (FAÚ). Nevěřte zkazkám o tom, že jde o povinnou implementaci spadlou z Evropské unie. Jak už je v českých poměrech obvyklé, jdou tvůrci návrhu mnohem dál, než kam je nezbytně třeba. Návrh zákona totiž znamená dosud největší otřes advokátní existence prolomením advokátního tajemství. A kdyby jen otřes. Troufám si napsat, že jde o přímý útok na advokátní mlčenlivost, tedy na celou advokátní profesi.

FAÚ by se stal v jistém ohledu nadřízeným České advokátní komory a všech advokátů, měl by oprávnění Komoru úkolovat a přikazovat, aby vybrané jedince vyškrtávala ze svých řad. Úředníci státu by mohli vstupovat do elektronických systémů advokátních kanceláří a seznamovat se se všemi klientskými informacemi, naopak advokáti by byli povinni hlásit státu finanční toky svých klientů, a to bez jejich vědomí. Návrh zákona nemá dopadnout jen na advokáty, ale i na daňové poradce a na velký kus nefinančního i finančního sektoru. To není jen ohlášená revoluce. To je prostě likvidace advokacie a zavedení přímé správy ze strany státu. Ne nadarmo proti této novele protestují vedle ČAK i Notářská komora ČR, Exekutorská komora ČR a mnozí další.

Navrhovatelé si od chystané změny slibují, že se vyšetřovací orgány snadněji dostanou na zoubek čachrům, které by někteří klienti spřádali. Bude ale mít dopad zcela jiný: klienti přestanou advokátům věřit. Ne zlomek takových klientů, kteří by snad nějaké čachry chtěli

spřádat, ale všichni klienti přestanou věřit všem advokátům. Tímpádem advokátům nesvěří vše a ti pak mohou poradit postup, který klientovi nejen nepomůže, ale spíše mu ještě uškodí.

Advokátní stejně jako zpovědní tajemství

Jaká to přitom ironie osudu. Před několika málo dny, 1. dubna 2026, podpořil zpovědní tajemství svým nálezem čj. Pl ÚS 8/25 i Ústavní soud. Podotkl, že mlčenlivost je tradiční součástí české společnosti, a důvody neprolomitelnosti zpovědního tajemství popsal na několika stránkách. Na straně 39 nálezu v bodě č. 193 pak Ústavní soud zdůraznil rovnost zpovědního a advokátního tajemství, což obojí považuje za ústavní hodnotu, již je třeba chránit. Zásadně taky odlišil povinnost oznámení trestného činu od jeho překažení, což je právě materie jednoznačně dopadající na zpovědníky i na advokáty. Mlčenlivost je prostě třeba chránit a zachovávat.

Stát je ale proradná jezinka. Jakmile polevíte v pozornosti, hned se snaží nacpat své dlouhé prsty do posledních soukromých skulinek, které ještě na tomto digitálně prošpikovaném světě zůstaly, do zbytečků hájených tajemstvím a důvěrnými soukromými vztahy. Proto je třeba být u každé nové pravomoci státu nad míru opatrný. Byrokraté si vždycky vymyslí bohulibou zástěrku, kterou své lačné choutky zaobalí. Třeba obavou před praním špinavých peněz, strachem z dětské pornografie nebo dobrem našich zdravých těl a našich duší. Ale vždycky jsou to jen záminky. Některé věci stát dělat smí, a jiné nesmí. A ty prostě státu nesmíme dovolit.

Strkat prsty do soukromých klientských věcí je jednou z takových oblastí. Jen si představte, že se svěříte svému advokátovi s niternou záležitostí, s obavou o osud svůj, svých dětí, svého majetku, svých sousedských vztahů. S rodinným tajemstvím. A stát přijde, na vaše tajemství si násilně sáhne a z advokáta je zkusí vymámit. Z tajemství se tak stane věc veřejná.

Nedovolme, aby se ta chobotnice úřadů a institucí roztahovala. Zakažme státním úředníkům vymýšlet si k evropské legislativě nehoráznosti nebo nesmysly. Přinuťme stát, aby implementaci evropského práva prováděl minimalisticky a úsporně. Jinak se příště budeme namísto advokátovi svěřovat úředníkovi Finančního úřadu. Přemýšlejte, zda byste své nejtajnější tužby a obavy dokázali svěřit uším finančního drába.

Tři spisovatelky, tři ženy, tři matky. Advokátka a senátorka Daniela Kovářová, pedagožka Jitka Prokšová a lékařka Zdenka Ulčová Gallová se v pondělí 11. května 2026 sešly se svými příznivci v restaurantu Chválenda v Plzni na Slovanech na besedě nazvané Vztahy, děti, rodina, smrt aneb co má na tomto světě smysl. Poslouchat a besedovat s nimi přišlo pět desítek občanů Slovan a blízkého okolí.

„Největší smysl v životě nemají peníze, funkce, úspěchy ani vydané knihy, ale dobře vychované děti a dobré rodinné a přátelské vztahy,“ řekla v úvodu Daniela Kovářová, která besedu připravila a moderovala.

„Digitalizace pomáhá jinak přemýšlet, ale přemíra informací způsobuje chudnutí myšlenek,“ řekla spisovatelka a pedagožka Jitka Prokšová. „Mladí lidé v důsledku technologií méně přemýšlejí,“ dodala Prokšová.

„Celý svůj život pomáhám párům, které nemohou mít děti,“ komentovala hlavní téma lékařka Zdenka Ulčová Gallová. „Bohužel dnes chtějí mít děti většinou ženy 45+. A to často už není možné.“

Po úvodních slovech všech tří aktérek přišel čas na dotazy, reakce a komentáře přítomných. Naplněný salonek restaurantu Chválenda se zajímal zejména o náhradní mateřství, euthanasii, vztahy v rodině a vzdělávaní mladé generace.

Opakovaně se v debatě diskutující vraceli k poklesu porodnosti, ke krizi vztahů, ve zhoubnému vlivu sociálních sítích a k potřebě spolu hovořit, snažit se pochopit jeden druhého, a hlavně se nepřestat stýkat. „Technologie dnes na první pohled umožňují komunikovat, pracovat i milovat se na dálku. To jsou ale náhražky skutečného života, které nepřinesou štěstí ani naplnění,“ řekla Daniela Kovářová v závěru besedy, do které se svými názory, postoji a pohledy na rodinu a vztahy zapojila i řada posluchačů. Mnozí zůstali i po skončení akce a ještě dlouho s hlavními aktérkami debatovali.

Tisková zpráva z konání besedy dne 11. května 2026 v Plzni

Návrhem, který tímto jako skupina senátorů předkládáme, sledujeme tři zásadní cíle: ústavní ochranu koruny české, plateb v hotovosti a práva na život mimo elektronickou formu komunikace.

Za prvé, Listina základních práv a svobod dnes v čl. 13 upravuje právo na soukromí. Elektronická forma komunikace takové soukromí negarantuje. Mnozí občané odmítají být sledováni podle toho, jakou kartou kde platí nebo jaké e-maily či jiné elektronické zprávy posílají. Proto jsme se rozhodli rozšířit čl. 13 o druhý odstavec, který garantuje právo neužívat digitální služby s tím, že nikdo nesmí být veřejnou mocí k využívání elektronické komunikace nucen, a pokud ji užívat nebude, nesmí mu být působena jakákoliv újma.

Listina základních práv a svobod také v čl. 10 odst. 1 stanoví, že každý má právo na lidskou důstojnost. Ta se ovšem ztrácí, pokud veřejná moc nutí k používání komunikačních technologií, chytrých telefonů a elektronických cest i ty, kteří toho nejsou schopni z finančních, psychologických či jiných důvodů nebo komunikační technologie z principu odmítají. Jsme toho názoru, že stát má pro každou komunikaci ponechat občanům volbu mezi osobní (poštovní) a elektronickou formou. To je požadavek, s nímž se na nás opakovaně obracejí občané, voliči, postižení digitálními povinnostmi.

Formuláře jsou mnohdy jen na internetu, kolem nás sílí tlak na vyřizování agendy pouze online cestou. Ale pro mnohé naše spoluobčany je tato forma nepříjemná a mnohdy i nepřijatelná. Pokud úřady v mnoha agendách jiný styk neumožňují, musely by občanům dodat počítače a mobilní telefony zdarma. A ani to by nestačilo, protože mnoho lidí takovou formu komunikace z různých důvodů odmítá. Buď kvůli ochraně soukromí, nebo prostě proto, že to s IT neumějí a umět nechtějí. Leckde také není dobré datové pokrytí. Také nejde o levné služby a levné vybavení. Občan tu přece není pro stát, stát je tu pro občana. A přesně od toho máme ústavu. Aby státní moci vymezila hranice, za které už nemůže vůči jednotlivci jít kdykoli, kdy se jí to zlíbí.

Za druhé, s právem na ochranu soukromí souvisí i třetí odstavec, který nově navrhujeme doplnit do čl. 13 Listiny. Podle něj lze hotovostní platby omezit jen zákonem z důvodů veřejného zájmu. Toto ustanovení není nové. Už nyní je součástí běžných zákonů. My však tento závazek státu povyšujeme na ústavní úroveň s ohledem na společenský vývoj. Vzpomeňme si na debatu, kterou jsme zde vedli 25. října loňského roku. Většina vystupujících se zasazovala za ochranu hotovosti. Toto ustanovení nemá žádný dopad na soukromé vztahy mezi subjekty.

Konečně za třetí navrhujeme do čl. 98 Ústavy do pasáží, jimiž je upravena působnost České národní banky, doplnit větu, že měnou České republiky je koruna česká. Také toto ustanovení už v právním řádu máme, je obsaženo v zákone č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí. Naším návrhem je pozvedáváme na ústavní úroveň, čímž korunu českou chceme ochránit před tlaky na přijetí eura. Upuštění od vlastní měny nelze nechat na libovolné vládě či na prostém zákonu.

Vlastní měna není pouhým symbolem. Umožňuje vlastní suverénní měnovou politiku, která je hlavní součástí národní hospodářské politiky. Ochrana národní měny tedy přímo souvisí se státní suverenitou, protože z existence národní měny plyne možnost samostatné měnové politiky, což je jedním ze základních znaků suverenity. A pak tu je kurz. To je nejdůležitější

cena v tržní ekonomice. Reguluje vnější ekonomické vztahy a brání dramatickým výkyvům importu i exportu. Ekonomika bez vlastní měnové politiky a kurzu vlastní měny je ekonomikou zmrzačenou.

Pojďme se o těchto třech bodech bavit. To jsou témata, která chtějí diskutovat i naši voliči a spoluobčané. Nejde jen o akademické nebo nepodstatné otázky. Jde o každodenní lidský život.

Z výše uvedených důvodů předkládáme návrh zákona a žádáme kolegy, aby propustili tento návrh do prvního čtení.

6. května 2026

Člověk přijde, odemkne si, zavře dveře a je doma. Ve svém. V bezpečí. Doma mu nehrozí vlci, nepřátelé, deště, zima.

Tak tomu od nepaměti bylo. V bezpečí svých rodin lidé vychovávali své děti, děti si hrály a psaly úkoly, dospělí se starali o své rodiče a všichni dohromady si doma lízali rány, jedli, vyprávěli si, léčili se v nemoci, žili. Je přitom jedno, jak rodinu definujeme. Zda jako širokou entitu prarodičů, jejich potomků i všech dětí či dalších příbuzných, jak tomu bylo po mnoho staletí. Zda jde o rodiče a děti, jak se rodina ustálila v posledních sto letech. Nebo zda máme na mysli nukleární rodinu jednoho rodiče s dětmi či všechny moderní formy rodin různě poskládaných, patchworkových.

Domov

V ČR je bez domova a bez přístřeší jen 1,5 procenta obyvatel. Pro všechny ostatní by mělo platit výše uvedené, tedy že doma jsme v bezpečí. Obvykle jenom tam nebo tam hlavně. Proto se právě domů každý den po práci vracíme. Mnozí se doma pořád cítíme bezpečně. Mnozí z nás se rádi domů vracejí, protože to je náš prostor. Venku na ulici už sice nečíhá divá zvěř ani hordy nájezdníků, ale přesto kdekdo nenechává své potomky volně si hrát venku do tmy, ani je nenechává chodit samotné domů přes město.

O bezpečí státu a měst venku za dveřmi domů se starají stát a obec. Měly by se starat, i když to dostatečně leckdy nedělají. Nejdůležitějším úkolem státu je ochránit zemi před útoky zvenčí a potírat nebezpečí a kriminalitu uvnitř. Nevrhat se do válek a války nerozdmýchávat. Podle statistických čísel se alespoň udržovat vnitřní bezpečnost našemu státu daří, protože trestná činnost klesá skoro ve všech parametrech. Klesá celých posledních třicet let. Drobně roste dětská kriminalita, pak také kriminalita cizinců a trestná činnost v kyberprostoru. Snižuje se ale i třeba počet úmrtí a zranění způsobených dopravními nehodami, takže venku za domovními dveřmi je stále bezpečněji. Jen lidem uvnitř to tak nepřipadá. Aspoň tak se naši občané vyslovují v dotaznících a v anketách, které mapují subjektivní pocit bezpečí.

Je to nejen tím, že na ulicích potkávají stále častěji cizince mluvící cizími jazyky. Jistě je to i proto, že ze zpráv, z rádií slyšíme a na sociálních sítích čteme děsivé zprávy ze zahraničí. V blízké cizině rostou útoky noži, bombami či střelnými zbraněmi. Bojuje se už na několika frontách, vrcholní představitelé i našeho státu namísto uklidňování mluví o mobilizaci, kdekdo organizuje sbírky na nákup zbraní. A tak se nelze divit tomu všudypřítomnému strachu. Když nakupujeme zbraně a posíláme je do ciziny, může pak některá zbraň přiletět z ciziny i k nám. Koneckonců právě v této době jsme zaznamenali vlastně první takto motivovaný žhářský čin na našem území. Byla to přitom jen otázka času.

Kde je bezpečí rodin?

Jenomže rodiny jsou v nebezpečí i z jiných důvodů. Kyberkriminalita je na vzestupu. Neútočí jen na dospělé podvodnými žádostmi o peníze, ale bohužel dopadá i na děti. Dnes takřka všichni potomci starší osmi let mají přístup na internet a k sociálním sítím. A právě tam na ně mohou číhat predátoři. I když se právě vašemu dítěti predátor vyhne, samo dítě je ohroženo závislostí na sociálních sítích. Není náhodou, že se ve všech vyspělých zemích debatuje o omezení přístupu dětí na internet a na sociální sítě. Máme tedy ty nejslabší ochránit zákazem? Jenomže zákaz povede k omezování nás samotných. Protože jak prokážete, že už jste dospělí a že právě vy na sociální sítě dosáhnete? Jak jinak než naskenováním průkazu totožnosti, otiskem prstu, sítnicovým skenem či jinou navýsost osobitou charakteristikou? A kde pak je jistota práva na soukromí?

Rodina je ale v ohrožení i jinak. Progresivistům se ochranný val rodin nezamlouvá a různými způsoby se snaží rodinu nahlodat. Někdy legislativou (podporující vše jiné než rodinu), jindy aspoň slovy (viz kniha woke autorek Zrušme rodinu). Také indoktrinovaným školstvím a propagandistickými a ideologickými neziskovkami. Jindy zase fyzicky, například agresivním znemožněním loňského Pochodu pro život. Chválabohu, že na Západě už největší vlně progresivismu pomalu odzvoňuje. Nebo aspoň vidíme záblesky přehodnocení dosavadního úprku vpřed k utopii.

Singles

Rodina je ohrožena i trendem singles bydlení, osamělostí a samotou. Kdekdo chce být sám, kdekdo se nechce o své soukromí dělit. K tomu přidejte nezájem o plození a o výchovu dětí, a máte krizi rodiny přehledně na talíři. Děti prý jsou znuděné, řvou, nedá se s nimi všude chodit, kazí postavu a berou vám čas. Na druhé straně - k čemu pak bude život, když nebude mít žádného pokračování? Pro koho budete hromadit majetek, tvořit, stavět, budovat, vymýšlet, opečovávat? Komu přenecháte svůj odkaz, až se vaše dny naplní? Skutečně je smyslem života jen budovat kariéru, užívat si, být spokojený, nakupovat, cestovat a uspokojovat své výlučně vlastní potřeby? Neměli bychom od života chtít víc? Třeba aby neskončil? Aby pokračoval? Aby přetrval?

Svět je plný nebezpečí, život sám je velmi složitý a každý musí o své místo, o své sny a o své drahé těžce bojovat. Možná jsme na tuhle krutou pravdu v posledních letech klidu a míru pozapomněli. Možná je načase se vrátit ke starým zkušenostem. Mít pro koho žít a něco po sobě zanechat.

Co aktivně nebráníte, o to totiž dříve či později přijdete.

časopis TO 4/26

Rozhodla jsem se upozornit, jak vývoj rodinného práva ovlivňuje – a podle mne negativně – právě obecnou situaci rodin.

Vymíráme. Vymírání zasahuje i naprostou většinu ostatních států civilizovaného světa. Státy také řeší, jak porodnost zvednout. Používají k tomu různá opatření. Výsledek se ale nedostavuje. Žádné kroky ale nepomáhají. Ani bytová výstavba, ani finanční dotace rodičům na další děti, ani daňové úlevy, ani zkrácené úvazky, jak vidíme v severských zemích, v Japonsku nebo v Korei. Je to pochopitelné. Pokles porodnosti není způsoben jedním vlivem, ale je to výsledek společenského vývoje a řady společenských změn, mezi které patří feminismus, antikoncepce, potraty, rovnoprávnost, samostatnost žen, růst vzdělanosti, umělá inteligence, sociální sítě, infantilizace, blahobyt, sobectví, neschopnost převzít odpovědnost, pohodlnost, ztráta umění udržovat vztahy a pro vztah se obětovat.

To všechno všichni víte. Já se chci se svém vystoupení podívat na to, jaký vliv na pokles porodnosti u nás mělo právo, zejména to rodinné.

Tak třeba hned manželství.

Poté, co jsem skoro 40 let působila jako rozvodová advokátka, se vší zodpovědností mohu tvrdit následující: V žádném vztahu nepanuje rovnost, tedy ani v žádném manželství. Vztahy jsou ze své podstaty nerovné, protože lidé si nejsou rovni, protože mají odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy, traumata. A odlišné zájmy a úmysly. Pokud namísto soudního rozhodování o dětech a o rozvodu připustíme, aby o podmínkách rozchodu vyjednávali dva nerovní lidé, výsledkem je vždy nerovná dohoda.

Zažíváme poslední dobou nejen návrhy na snížení prahu pro vstup do instituce manželství, ale také na rozvolnění povinností a závazků členů rodiny a na odchod z tohoto svazku. Zrušili jsme ústní jednání ve smluvených rozvodech. To ale umožňuje, že instituce původně vymyšlená na ochranu toho slabšího dává tomu silnějšímu více práv. A ten silnější si vždycky dojedná výhodnější dohodu.

Že silnější dohody respektuje jen tehdy, pokud jsou pro něho výhodné, nevidíme jen v manželství, ale i v politice české a v geopolitice vůbec. Ale zpět k právu jakožto aktivnímu činiteli proti porodnosti.

Dříve měli lidé jen povinnosti, práv bylo velmi málo. Dnes máme společnost plnou zákonem i ústavou chráněných práv, jichž se lidé hlasitě dovolávají. V rodině je to vidět také.

Nejprve jsme zrovnoprávnili děti narozené v manželství s těmi, které se narodily z nesezdaných vztahů. Jistě, všechny ty změny měly dobré opodstatnění, ale nelze si nevšimnout, že změny zákonů mají své dopady do společnosti. Vždycky je to prostě tak, že přidáním dalšího práva jednomu jinému jeho právo ubereme. A mnohé důsledky zákonodárce nevidí. Nedokáže předvídat ani odhadnout.

Pokles porodnosti je jedním z nich.

Takže srovnáním práv dětí sezdaných a nesezdaných rodičů jsme umožnili lidem volbu, zda chtějí rodinu založit na manželství či mimo ni. Jenomže manželství je rozhodnutí, které každý

z manželů musí učinit: s tímto člověkem budu po zbytek života. To má vliv na odpovědnost za vztah. Veřejný příslib před svědky ovlivní, jak se ve vztahu chováme. Feministky, které opovrhují oddacím listem coby cárem papíru, to mohou klidně negovat. Psychologie ale ví své.

Na jednom kulatém stole, který jsem pořádala v Senátu, jsme se zabývali rozdílem mezi těmito dvěma druhy svazků (sezdaných a nesezdaných). Ten rozdíl je zásadní (SJM, výživné, dědění, bydlení apod.). A má nakonec vliv i plánování budoucnosti a na porodnost. Třeba tím, že dítě narozené za manželství má matrikového otce ze zákona. Matka-manželka nemusí činit žádné aktivní kroky. Na rozdíl od nesezdané matky, která musí přivést otce na matriku. A skoro žádná nastávající matka neví, že lze uvést otce dítěte ještě před porodem. Anebo u rozvodu soud rozhoduje o výživném dítěte nebo aspoň schvaluje dohodu. U nesezdaného soužití ani tato ochrana dětí není. Když zakážete dát dítěti výchovný pohlavek, zavedete Linky důvěry a každému dítěti povolíte sociální sítě, na kterých si může na své rodiče stěžovat, stane se výchova velmi obtížná. Právo i společnost sdělují rodičům: dítě je patálie. Pořídit si psa je možná stejně nákladné, ale aspoň jednodušší.

K odmítání převzít odpovědnost za svůj život se přidaly i daňové zákony. Dnes je pro matku daňově a dávkově výhodné, aby se prohlašovala za samoživitelku. Protože jinak se bude počítat její i jeho příjem jako příjem na rodinu a ona možná na dávky nedosáhne. Tak daňové právo dnes působí vlastně protirodinně. Když zavedete náhradní výživné, snížíte ochotu otců platit i ochotu matek s otci vyjednávat.

A my víme, že více dětí stejných rodičů se rodí z manželství, což zase souvisí s tím, že je velmi jednoduché se rozejít, když nejste sezdáni. Manželské děti jsou zdravější, úspěšnější ve škole a v práci, méně často se vydají na šiknou plochu. A přestože to víme, nic s tím neděláme. Právě naopak. Přijímáme další a další zákony, které rodinu ničí.

Podobně zhoubný vliv na porodnost měly další oblasti práva. Když prodloužíme školní docházku, budou lidé později dospělí. Mentální dospělost v době mého mládí nastávala v 18. roce. Většina lidí se vyučila, odmaturovala, udělala si řidičský průkaz, kluci byli povoláni na vojnu. Dnes se mentální dospělost posunula ke třicítce. Tomu odpovídá požadavek růstu údajné vzdělanosti a na wellbeing na vysokých školách. Už tedy ne přísnost a vysoké požadavky, ale pohoda a klídek. Prodloužením školní docházky, systémem následného vzdělávání, doktorandského studia, zavedením všech možných Erasmů a stáží jsme vytvořili společenský standard: nejprve studium, pak užívání a cestování, pak kariéra a teprve poté dítě. Jenomže nastartovaná kariéra vyvrcholí ve čtyřiceti. A to je pro mnoho žen už nenávratně pozdě. Nejenže nebudou schopny otěhotnět. Ale ani nenajdou „použitelného“ otce.

Když podporujeme více práv a méně povinnosti, nebudou lidé ochotni přejímat odpovědnost.

To podporují další právní změny – například rozšíření možností odstoupit od smluv, celý systém spotřebitelského práva, nárůst počtu předpisů o bezpečnosti práce, atrofie individuálního posouzení rizika ve smyslu: kdo nese odpovědnost na to, co se mi stalo? Zajisté někdo jiný než já! Dalšími kroky jsou právně garantované mechanismy minimálního příjmu, podpory v nezaměstnanosti, oddlužení, všechna ta Milostivá léta. Podobné je to v trestním právu rozšiřováním definice nepříčetnosti a mimo právo růstem psychiatrických diagnóz, které ve svém důsledku zmenšují osobní odpovědnost jedince za jeho činy.

Ruku v ruce s tímto trendem jde i rigidní pracovní právo, které neumožňuje zbavit se špatného zaměstnance. Výsledkem je dnešní paradoxní situace: máme velmi upjaté pracovní vztahy, ale žádné volné kvalitní zaměstnance. Takže se zaměstnavatelé předhánějí v luxusních podmínkách, aby pracovníky k sobě vůbec přilákali. A k tomu jsme přidali výhodné hypotéky a společenské klima nutící mladé páry pořídit si vlastní bydlení, ačkoliv by se klidně mohli spokojit s nájemním, jako celé generace před nimi. Jenomže hypotéka vám pak nedovolí pomyslet na dítě, protože byste neutáhli splátky. A tak bych mohla pokračovat hodiny.

Vše výše uvedené zajisté považujeme za kladné výdobytky pokroku, hmotného nadbytku a sociálního státu. Jistě. Máme se dobře. Máme se tak dobře, že už nechceme mít děti.

Mimochodem děti – tedy ti, jimiž se oháníme jako objektem největší ochrany, jsme v roce 2020 přikovali k obrazovkám počítačů a chytrých telefonů. A ony u nich už zůstaly. Osobně se přestaly seznamovat, randit, chodit spolu, toužit po sobě, zavazovat se jeden vůči druhému, párovat se, milovat se, počínat děti.

To všechno má za důsledek nestabilitu manželství, nestabilitu rodinných vztahů, zhoršené podmínky pro výchovu dětí a dramatický pokles porodnosti. Sociologové se rozcházejí v hodnocení, kdo nebo co za pokles může nejvíc. Možná nás prostě děti obtěžují. Ničí postavu, kňourají, nejde s nimi v klidu jít do restaurace, nenechají nás nerušeně si prohlížet sociální sítě. Výchova je práce a pracovat dnes vlastně nikdo nechce.

Někdo z vás to možná vidí jako pokrok. Já ale cítím, že cesta zpět či cosi jako záchranná brzda není možná a je mi z toho smutno.

Abych nekončila tragicky, dovolím si ukázat vám představu budoucnosti. V ní žena před přechodem, úspěšná manažerka, usoudí, že teď už má kariéru, auto, psa a vůbec všechno, už byla i Dubaji lyžovat, takže je nejvyšší čas na dítě. Otevře web a vybere si genetický materiál. Jako při výběru šatů si zvolí z milionu možností přesně to, co si přeje. Modrookého chlapce s IQ 120, výškou 185 cm a hudebními vlohy. Klikne a počká devět měsíců, až jí umělá inteligence v syntetické děloze nevygeneruje požadovaný tovar – dítě přesně podle jejích představ.

Ať žije ten překrásný nový svět. Přesně podle Aldouse Huxleyho.

Nemyslete si, že se k této dystopii neblížíme. Weby s genetickým materiálem pro početí dítěte už dnes existují. Jen k tomu ke všemu ještě potřebujeme lidskou otrokyni – zaplacenou takzvaně náhradní matku.

Vystoupení přednesené na Středočeském právnickém dnu dne 17. dubna 2026 věnovanému rodinnému právu.

Co jen jsme těm mladým ženám udělali, že jsou tak agresivní, brutální, násilné, nenávistné? Kde se v těch něžných stvořeních bere tolik vzteku? Proč jejich ústa křičí po toleranci a respektu ke své „jinakosti“, ale pak samy umlčují každého, kdo má jiný názor než ony?

Na svých demonstracích proti rodině nadávají matkám, děsí malé děti jako Polednice a brutálně strkají do lidí o dvě generace starších. V sobotu mé kamarádce na Pochodu pro život strhly klobouk, chytaly ji za ruce a nohy a bránily jí v průchodu ulicí. Když napíšu něco na sociální sítě, pustí se do mě mladé holky slovníkem, který se mi ani nechce číst, natož abych někdy taková slova řekla či psala na veřejnosti. A to jsem se narodila v Ostravě a jsem zvyklá na různé rázovitosti.

I v politice jsou dnes nejhlasitější, nejkrutější a nejbrutálnější ženy. Jejich výhrůžky, zlomyslnosti a urážlivé nálepkování jsem nezažila ani jako obhájkyně vrahů a nejrozhádanějších rodičů. A když sledujete ty úderky, co se přilepují k silnicím a brání průjezdu sanitek s nemocnými nebo červenou barvou ničí umělecká díla v galeriích, jsou to povětšinou také mladé příslušnice něžného pohlaví.

Proč právě mladé dívky jsou tak nazlobené, tak neústupné, tak kruté, tak bez slitování? Kam se ztratila pokora, respekt k lidským právům a vůbec právům jiných, ohled na lidskou důstojnost či prostá empatie, tedy schopnost podívat se na svět očima jiných? Kam se ztratila něha, kam se ztratila ženskost? Tyhle revolucionářky jsou přesvědčeny, že mají svou pravdu, která je všespasitelným dobrem, což jim ospravedlňuje jakékoli brutální zacházení s těmi druhými.

Kdo se ohradí, toho ještě brutálněji umlčují. Vidím to opakovaně kolem sebe. Kdo má jiný pohled, prožitky, zkušenost, ten si nezaslouží žádné ohledy, žádný respekt, žádnou empatii. Jejich „pravda“ plamenně odhodlaným členkám pokrokových úderek ospravedlňuje urážky. Urážky, jak někdo jiný vypadá, jak je starý, co představuje, co tvrdí. Nebo co si ony bůhvíodkud myslí, že ten člověk tvrdí.

Papouškují, co si někde z rychlíku přečtou, opakují věci vytržené z kontextu, které jim někdo nabulíkuje. Nositele jiných názorů totiž lze nejen urážet, ale někdy i třeba bít, umlčovat a brzy snad i věšet. Tuhle jedna má advokátní kolegyně vyzývala k usmrcení amerického prezidenta. Jenomže ona je levicová aktivistka, tak jí to projde, zatímco americký prezident je bílý chlap 60 plus. A ti jsou podobně jako konzervativní ženy lovnou zvěří a vše proti nim je dovoleno.

Ale i mladí levičáci časem vyrostou, někteří založí rodiny a mnozí z nich dospějí. Pevně věřím, že se tak stane a že jim to dojde. A že se někde ve skrytu duše zastydí. Třeba ta mladá revolucionářka, která s prudkostí vlastní mládí omezovala svobodu mé starší kamarádce a shodila jí klobouk z hlavy. Úmyslně a cíleně, jak je vidět na jednom videu ze sobotního pochodu. A přitom na místě mé kamarádky mohla být její hodná babička nebo teta.

Kéž by existoval recept, který tu nevycválanou mládež naučí slušnému chování, respektu k názoru jiných a zklidní jejich živočišné rozčilení. Ať si své názory a způsob života klidně ponechají, ale ať je ostatním nevnucují jako jedinou normu. Kéž by běsnící dívenky někdy pochopily, že svět, v němž žijí, je i náš svět. A že nás starších je tu mnohem, mnohem, mnohem víc.

Kdo z mladých žen chce ten poměr změnit, ten by měl namísto demonstrací a ničení uměleckých děl jít domů, založit rodinu a mít děti.

Deník TO, 16. 4. 2026

- Jak hodnotíte celkově změny v českém právním systému za dobu minulých tří let, kdy jsme spolu mluvili naposledy, a to v rámci porovnání volebních slibů ze strany tehdejší vlády a jejich praktických naplnění?

DK: Za tyto poslední tři roky dále narostl zmatek v českém právu. Zákony jsou stále nekvalitnější, obsahují chyby a přílepky, opravují se brzy po přijetí, nepoužívají jednotnou terminologii a vůbec porušují legislativní pravidla vlády. Vidíme velký právní aktivismus – v naivní víře, že zákon změní chování lidí, se jejich tvůrci předhánějí v idealizování světa a v jednoduchých řešeních. A protože jsou zákony špatně připravené a nepromyšlené, mívají neočekávané a nezamýšlené vedlejší negativní následky. Tak například i české právo je jednou z příčin, proč se u nás rodí stále méně dětí.

- Ptal jsem se i proto, že vláda expremiéra Fialy šla ve svých legislativních krocích mnohdy mnohem dál, než po ní dokonce požadovala Evropská unie. Příkladem budiž kontroverzní novela insolvenčního zákona, ve které Pětikoalice přes protesty odborné veřejnosti, a dokonce soudců protlačila zkrácení doby oddlužení pro všechny z pěti jen na tři roky; advokát a bývalý ministr JUDr. Sokol v této souvislosti mluví dokonce o de facto vyvlastnění majetku věřitelů bez náhrady a varuje před destrukcí základů právního státu, protože zaniká již antická zásada Pacta sunt servanda. Vidíte to stejně nebo máte na věc jiný názor?

DK: Naprosto souhlasím. Konat viditelné dobro tím, že konám méně viditelné zlo, to už je takový hezký zvyk některých politiků. Nová vláda má zdrženlivější ambice, tak nezbývá než jí držet palce, aby právo zjednodušovala a pracovala na snížení regulací a odstranění byrokracie. Ale uvidíme, jak to bude v praxi. Zatím je brzy její legislativní činnost hodnotit, protože nám do Senátu poslala jen několik prvních zákonů.

- Když byl v čele vnitra ministr Rakušan, objevily se případy, kdy se policie snažila donutit novináře vydíráním přes jejich děti, aby se stali jejich konfidenty. Nebojíte se, že pokud nová vláda nedonutí rychle policejního prezidenta zasáhnout proti těmto praktikám, známým z totalitních systémů, že se zase vracíme zpět do minulosti, kdy zde vládla komunistická Státní bezpečnost nebo německé okupační Gestapo? Protože pokud stát takto vystupuje proti novinářům, těm posledním obráncům demokracie, tak tu brzy skončí svoboda slova, zaručená Ústavou. Konečně, ve stejné době si řada advokátů ČAK stěžovala na nezákonné zásahy policie a resortu spravedlnosti (státních zástupců) do prolamování advokátního tajemství, takže se evidentně nejedná o výjimku…

DK: Jsou to asi až moc silná přirovnání, ale obavy mám. Předně mám velké pochybnosti o tom, že lze dnešní novinářský stav jako celek hodnotit jako obránce demokracie. Novináři vždy slouží nějakým zájmům nebo svému vlastnímu hlubokému přesvědčení o tom, že právě jejich pohled na svět je ten správný. Takoví pak mají tendenci společnost vychovávat, protože si myslí, že se lidé chovají špatně a mají špatné názory. A už nyní existují nástroje, které novináře vyviňují z běžných pravidel – třeba ochrana zdroje, což si běžný občan dovolit nemůže. Jinou otázkou je, jak lze v dnešní online době zabránit únikům z policejních spisů. Před nedávnem jsem navštívila Nejvyšší státní zástupkyní a

ta má s touto oblastí velké plány. Zatím je stav strašlivý. Někteří novináři, ba dokonce minimálně jedno celé hodně citované médium na organizovaných únicích zakládá svou práci.

- Jaký je váš názor na její současnou úroveň a chod tuzemské justice? Opakovaně se třeba řeší problémy s nedostatečným ohodnocením servisních částí justice, bez kterých ovšem sami soudci mohou v práci tak maximálně sjíždět internet…

DK: Justice vězí ve spoustě problémů. Máme příliš složité procesní normy, které komplikují nalézání práva. V posledních třiceti letech nabobtnaly všechny soudní řády spoustou řádných i opravných prostředků, jimiž mohou účastníci prodlužovat vydání pravomocného rozhodnutí. Dalším problémem je zaostalá práce s daty, která komplikuje sjednocování judikatury. Každý soud pracuje v jiném elektronickém prostředí, která spolu nekomunikují, takže o sobě a své činnosti nevědí. K tomu se přidávají relativně nízké platy justiční administrativy, která přitom poskytuje justici specializované služby. Pokud jde o soudce, musíme si také přiznat, že jsou velmi nerovnoměrně zatíženi a na některých úsecích, zejména opatrovnických, je část soudců přetížena a bez dostatečné psychologické nebo supervizní podpory.

- Zkusme si teď trochu zavěštit: dotáhne ministr spravedlnosti Tejc opravdu do konce digitalizaci justice, jak se bušil v prsa před některými médii? A nakolik je podle vašeho odborného – ne politického – pohledu její dokončení nutné pro bezchybný chod tuzemské justice?

DK: S rozpočtem, který má Ministerstvo spravedlnosti k dispozici, se mi zdá dosažení toho úkolu skoro nemožné. Digitalizace je velmi nákladná záležitost a rychlé a levné řešení komplikuje zákon o zadávání veřejných zakázek. Současně podle mých zkušeností není ani samospasitelná. Digitalizace je jen nástrojem, podobně jako umělá inteligence. Kdo sní o tom, že digitalizace zásadně změní způsob práce v justici, ten bude nejspíš zklamán. Navíc je to trochu svět sám pro sebe. Jeho specialisté vytvářejí zakázky pro své profesní kolegy, tyto zakázky přejímají a také hodnotí jejich efektivitu a cenu. Ostatním často nezbývá než věřit a platit.

- Výhrady se v poslední době ale objevují i směrem k Ústavnímu právu. Podle řady kritiků a právních expertů hrozí reálné nebezpečí politizace jeho činnosti a nastolení stavu, kdy se stane de facto třetí komorou Parlamentu. Tyto námitky vychází z faktu, že většinu jeho současného složení jmenoval prezident Pavel, který je minimálně polovinou společnosti považován za člena opozice – takže i kdyby vláda chtěla poslat k ÚS prozkoumat nějaké právní akty či otázky, může se vyslovit ne podle práva, ale podle toho, jaký je postoj toho, kdo je na jejich posty jmenoval. Sdílíte vy sama tyto obavy?

DK: Ústavní soud už několikrát svými rozhodnutími ukázal, že třetí komorou Parlamentu skutečně je. Nahrazuje zákonodárnou činnost třeba tím, že ruší přijaté zákony a jejich části, úkoluje zákonodárce a podle svých slov „akceleruje diskusi“ příslušným směrem, čímž činnost zákonodárců nahrazuje. Aktivismus Ústavního soudu v posledních letech sílí, podle toho, jak si osvojuje víc moci než jen být jen garantem ústavnosti. Neporovnává novou legislativu s tím, co je, ale s tím, co by podle ústavních soudců mělo být.

- Tak či tak, nestačilo by třeba přijmout podobnou úpravu, jako mají v Německu? Připomenu, že tam platí, že navrhovatel musí tamnímu Ústavnímu soudu doložit, že věc má obecný ústavní význam a že nejde o politickou otázku, kterou má řešit Parlament. Jinou zvažovanou možností je zase vytvoření jakéhosi „filtrovacího“ orgánu, který by toto posoudil sám ještě před tím, než by se věcí musel zabývat ÚS. Pak by přece byl klid, a navíc by ÚS zřetelně ubylo agendy a on se tak mohl věnovat skutečným ústavním problémům…?

DK: To jsou sice hezké úvahy, ale musíme si přiznat, že Ústavní soud už dnes nikdo nezruší, stejně jako nikdo nezruší Senát. Český Ústavní soud postupně vrostl do těla české politiky a stal se jeho součástí. A je tak i používán. Je rozhodčím, ale často i aktivním hráčem.

- „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží,“ stojí v rozsudku ÚS ve věci Vrábel versus stát, který advokát žalobce označil za bezprecedenční vítězství demokracie a práva na svobodu slova. O vás je známo, že jste zastánkyní ochrany svobody slova. Vidíte tuto premisu stejně, jako naše nejvyšší stolice?

DK: S tím souhlasím naprosto. Svoboda slova a projevu je tady přece slov Larryho Flynta pro ty nejhorší. Když zvládneme udržet svobodu projevu pro ně, budeme ji mít i my všichni ostatní pro sebe. Nikdy nikdo nezaváděl restrikce vůči svým oponentům s tím, že chce omezit demokracii, ale že ji vlastně chce chránit. Ale demokracie potřebuje chránit především před těmito ochránci demokracie.

- Podle řady námi oslovených advokátů stát a jeho soudy také omezují práva občanů, poškozených nesprávným úředním postupem – typicky zlovůlí Policie – na náhradu škody. A to dokonce i jen v případě prosté omluvy, která přitom už podle Gutha-Jarkovského nic nestojí a je známkou síly, a nikoliv slabosti. Důvod je podle našich zdrojů jasný: stát chce šetřit, kde se jen dá, a to i na úkor jím poškozených lidí. Dodávám, že klesající chuť státu, a to jak ministerstva, tak jeho místně příslušného Obvodního soudu Praha 2 vrátit lidem jejich prostředky i čest, potvrzují i statistiky. Ergo kladívko – je nějaká šance na změnu a návrat ke spravedlnosti?

DK: Nejsem si jista, zda jde o systémové, nebo jen lidské selhání. V každém případě se stát má rychle a cíleně omlouvat občanům za svá selhání a má jim nahradit škodu, jak je to jenom možné. S tím souvisí i ochrana práv nejslabších a rozšiřující se množství případů, kterým stát garantuje právní pomoc. Stát si musí rozmyslet, zda chce kdekoho chránit a poskytovat mu bezplatné právní zastoupení. Avšak v případech, kdy dojde k závěru, že je to na místě, pak nesmí zadržovat výplaty a náhrady. To se ovšem dostáváme do politiky, která je soubojem priorit. A náš stát, zejména za působení minulé vlády, žádné vlastní jasné priority neměl a chtěl podporovat vlastně všechno na objednávku zájmových skupin. Jenomže to trvale není možné. Musíme si říct, na co finance máme. Zda na obranu, justici, bezpečnost, základní zdravotní péči, základní vzdělání apod. Pak ovšem nemůžeme podporovat ochranu velkých kytovců v Beringově moři, deštných pralesů na Borneu, kastraci zatoulaných koček v Kočkovicích apod. Na

všechno stát nemá a mně se nelíbí, že místo aby své agendy zužoval, rozšiřuje svou působnost i do míst, která mu nenáležejí.

- Nedávno se Konkursní noviny zúčastnily konference Digitální Česká republika, na které se probírala budoucnost digitalizace u nás. V jejím rámci zaznělo několik kritických názorů na ní, respektive varující před nezákonnými a nemorálními zásahy do ochrany listovního tajemství, svobody slova a anonymity internetu jak na úrovni Evropské unie, tak i na úrovni tuzemských tajných služeb a represivních. Vím o vás, že stojíte za senátní iniciativou o návrzích novel Ústavy a Listiny lidských práv a svobod, ve kterých by bylo mimo jiné zakotveno právo na nedigitální život. Neobáváte se tedy, že jsou zde tlaky naopak na totální podřízení společnosti a její kontrolu skrze digitalizaci?

DK: Listina základních práv a svobod garantuje každému právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když povinně nutíme občany, aby měli datové schránky, i když neumějí s počítačem, aby se státem komunikovali digitálně, i když nemají finance ani datové připojení nebo o tento druh komunikace ze svých dobrých důvodů nestojí. Stát má zajisti možnost volby, jak o tom hovoří i dokumenty Evropské unie k digitálnímu vyloučení. Poslední tři roky mi rukama procházejí zákony, v nichž stát nařizuje občanům používat při komunikaci se státem výlučně digitální variantu. A to se mi nelíbí, proto jsem spolu s dalším dvěma desítkami senátorů připravila návrh změny Ústavy a Listiny. Uvidíme, zda se nám podaří návrh prosadit.

- Mimochodem, můžete zde našim čtenářům vaši senátní aktivitu blíže popsat?

V minulém funkčním období Senátu o dva hlasy neprošel návrh kolegyně Jitky Chalánkové, který obsahoval mj. ochranu hotovosti, právo na nedigitální život, ale třeba i ochranu spotřebitelů, což je téma s tím poněkud nesouvisející apod. Od svých voličů a od občanů obecně vím, že je problematika povinné digitální komunikace s úřady velmi trápí, a také se obávají, že na pokyn Evropské unie přijdeme o možnost platit hotově. Můj návrh proto obsahuje ústavní zakotvení práva na platbu v hotovosti, ochranu české měny – koruny české a právo na nedigitální formu komunikace se státem. Tyto změny se nijak nedotknou soukromoprávních vztahů. Kdo chce platit kartou nebo si objednávat přes e-shop, tomu tato možnost zůstane zachována, pokud s tím bude obchodník souhlasit.

- Je to ještě něco, na co jsme se nezeptali, a chtěla byste, aby tu zaznělo?

Jsem svým původním povoláním rodinná advokátka a velmi mě trápí pokles porodnosti, který sleduji dlouhodobě. Bohužel jak vidíme v zahraničí, žádné státní pobídky, podpory, výstavba startovacích bytů nebo zvýšení péče otců nedokáží pád porodnosti vrátit zpátky. Problém je totiž hlubší a nesouvisí zdaleka jen s vládní politikou, ale daleko více se společenským klimatem, a s tím něco dělat je daleko složitější. To je moje velké téma, s nímž souvisí nárůst psychických problémů, samoty a osamělosti. V červnu pořádám v Senátu kulatý stůl, z něhož by měla vzejít i doporučení pro politiky a zákonodárce.

Rozhovor pro Konzervativní noviny, otázky klad Bc. Petr Blahuš 16. 4. 2026

K této výroční zprávě vlády zde vystupuji pravidelně, a to navzdory tomu, že vždy vzbuzuje jen minimální pozornost a bývá bez hlubší rozpravy vzata na vědomí.

Zprávy předložené za předchozí vlády jsem opakovaně kritizovala z toho důvodu, že z nich ze všeho nejvíc čišela ambice, abychom se chovali před unijními orgány jako poslušní, snaživí školáčci.

Po nástupu nové vlády se přece jen některé věci začaly posouvat správným směrem. V programovém prohlášení vlády čteme rozumné a potřebné věty:

- že Unie nemá právo vnucovat členským státům rozhodnutí, která zasahují do jejich vnitřních věcí;

- že chceme jinou Evropu jako sebevědomé společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu v otázkách, jež jsou výhradně jejich;

- že je v našem zájmu nepřenášet další pravomoci z národní úrovně na úroveň EU, nepřipustit naší energetickou závislost, nepodílet se na aktivitách směřujících k rozšiřování ekologických a dalších regulací ohrožujících konkurenceschopnost národního hospodářství, chránit hranice vůči masové migraci a udržet svobodný informační prostor;

- že nepřipustíme oslabování požadavku jednomyslnosti.

Dokument, který máme před sebou, má zatím celkem vzato jen omezený přínos. Je to změť statistik a suchých informací, které neposkytují ucelený přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby, ani o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Zpráva by mohla mít pro zákonodárce i pro občany podstatně větší význam, pokud by byla pojata obecněji jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled o tom, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání a jak vláda pohlíží na jejich výslednou podobu. Takový dokument by doplňoval výroční zprávu o vývoji Evropské unie, která je obecnější a méně právní.

Zpráva by měla na prvním místě informovat o nejdůležitějších předpisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném období – zejména o těch politicky citlivých, s významnými hospodářskými či společenskými dopady. U každého předpisu by měl být stručný popis, vysvětlení kontextu, uvedení pozice ČR při vyjednávání, vyhodnocení míry úspěšnosti prosazení české pozice a případné důvody neúspěchu. Dále by bylo vhodné doplnit ucelenější statistické údaje o celkovém objemu přijaté unijní legislativy, srovnání s předchozími lety a určitá obecná pozorování ohledně vývoje unijní regulace – můžeme například zaznamenat rostoucí využívání nařízení jako formy právního aktu nebo stále větší podrobnost a rozšiřování regulovaných oblastí v jednotlivých předpisech.

Dovolte ještě několik poznámek k obsahu letošní zprávy, respektive k předpisům k implementaci, o kterých se zmiňuje. Ve svém souhrnu tato unijní legislativa neposkytuje nijak utěšený pohled. Významný podíl zde zaujímají předpisy, které:

· přinášejí dodatečné náklady a administrativní zátěž (např. přepracovaná směrnice o energetické náročnosti budov, směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti nebo nařízení, které zavádí mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích);

· jsou výrazně ideologicky podmíněné (např. směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, směrnice o potírání násilí na ženách a domácího násilí, dvojice směrnic o antidiskriminačních orgánech nebo směrnice o transparentnosti odměňování);

· představují bezúčelnou centralizaci, tj. zbytečnou úpravu na unijní úrovni tam, kde centrální regulace vůbec není potřeba (např. Evropský akt o svobodě médií).

Připusťme, že ideálu Evropy jako společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu ve vnitřních záležitostech, jak o tom hovoří programové prohlášení vlády, má nynější EU velmi daleko.

Proměnila se v těžkopádný, centralistický, byrokraticky řízený celek, který potlačuje národní svébytnost, extenzivně reguluje veškeré myslitelné společenské a hospodářské poměry, topí se v toxických ideologiích a celkově klesá dolů.

Snad si to dnes alespoň lépe uvědomujeme. Naše vláda konečně otevřeně říká, že chceme „jinou Evropu“. Po tom, čeho jsme byli svědky v uplynulých letech je to jistě změna k lepšímu. Vizi bychom tedy měli, teď žádejme její důsledné naplňování.

Prostředí pro náš život se skládá z mnoha faktorů. Jsou to všechny parametry, které nás obklopují a které mají dopad na kvalitu našeho života. Tyto jednotlivé složky okolí, které na nás působí, nemají smysl an sich, jen tak samy pro sebe. Mají význam jen v tom, jak přispívají k našemu dobrému životu, či zda ho mohou třeba i zhoršovat. Jen tak je nutno se dívat na sám pojem „životní prostředí“. Stav životního prostředí nerovná se stav přírody. Stav životního prostředí je souhrn podmínek, které spoluurčují prostor, v němž žijeme a který má na nás bezprostřední dopad. Jsem si jista, že jen takto se je nutno dívat na sám pojem „životní prostředí.“ Z toho plyne i můj názor na to, jak by měla vypadat i pravidelná zpráva o stavu životního prostředí. Osou této zprávy by mělo být, jak se měnily dopady našeho okolí na naše zdraví, výživu, pohodlí, na trávení volného času. Tedy onou osou musí být to, jak se prostředí, které nás obklopuje, dotýká podmínek pro náš život a jak (a zda) se v tomto nějak za poslední rok změnilo.

Ke zprávám o životním prostředí vystupuji každoročně. A jako každoročně i dnes se soustředím na chyby a účelová zkreslení, které předkládaná zpráva obsahuje. Co by zpráva skutečně měla obsahovat, to v ní ale nenajdeme.

Chyba první: Jako obvykle zpráva uvádí, materiál nemá dopad na státní rozpočet a nemá vliv na rozpočty krajů a obcí, že neovlivní podnikatelské prostředí ani rovné postavení mužů a žen ve společnosti. To je ale mylné tvrzení. Zpráva totiž přináší výběr výroků, které jsou podkladem pro rozhodování, která už vliv na rozpočet mají.

Chyba druhá: Jako tradičně se zpráva chlubí úspěchy ve snižování celkových emisí. Nijak se ale nikde neuvádí, jaký podíl kysličníku uhličitého v atmosféře je pro život člověka vhodný a jaký už mu škodí a jak. Uvádět nějaká čísla bez jasného doložení, jak se náklady na dosažení těchto čísel promítnou do kvality našeho života, je zcela nepřijatelné, jakkoli jsme si na to už zvykli jako na nějakou mantru. Na str. 6 se uvádí, že „v důsledku energetických úspor a snižování podílu fosilních paliv v energetickém mixu Česka poklesly emise skleníkových plynů dle nejnovějších dat o 47 % vůči roku 1990. Česko tak s rezervou směřuje ke splnění cíle 55% poklesu emisí do roku 2030, jak stanoví legislativa EU.“ Podíváme-li se však na vývoj emisí v čase, zjistíme, že valné části těchto tzv. ekologických úspěchů bylo ve skutečnosti dosaženo vlivem docela jiných faktorů. Například „díky“ ekonomickému propadu po rozpadu RVHP v 90. letech a postavení jaderných elektráren.

Tolik adorované solární elektrárny ročně ušetří republice asi 0,4 tun CO2 ročně, což je při ročních emisích ČR okolo 90 milionů tun CO2 zanedbatelná suma. Naproti tomu jádro ročně ušetří asi 20 milionů tun CO2 za rok.

V roce 2024 se z jádra vyrobilo 40,2 % elektřiny a z obnovitelných zdrojů 16,7 % elektřiny, ale tento závěr je nutno doplnit o podrobnosti ze strany 91: Fotovoltaické elektrárny vyrobily 4,9 % elektřiny a větrné jen 1 % elektřiny.

Při srovnání s jinými evropskými státy vidíme, že sluneční energie je v evropských podmínkách všude slabý zdroj, zato větrná energie může být zdroj masivní, ale jen pro některé přímořské státy. Logický závěr by byl, že v podmínkách ČR solární ani větrná energie není významným příspěvkem k energetickému mixu a není tedy ve státním zájmu ji podporovat.

Chyba třetí míří proti kritice motoristů: Emise z dopravy tvoří 1/3 emisí CO2 v Evropské unii, tedy asi 2 % světových emisí CO2. Šikanování evropských motoristů ze strany Evropské unie tedy nelze omluvit snahou o záchranu podnebí, neboť jejich vliv na klima je neměřitelný a neprokazatelný.

Zpráva naopak neobsahuje varování s výhledem do budoucna, co motoristy čeká v bezprostřední budoucnosti. V roce 2026 začne platit emisní norma Euro 7. Automobily budou muset mít šmírovací zařízení, které bude kontinuálně zaznamenávat spotřebu a emise a hlásit to nahoru. V roce 2027 také začne platit systém ETS2, čili budou zavedeny pokuty za emise z dopravy, což způsobí zdražení paliv na čerpacích stanicích.

Zatímco majitelé normálních vozidel jsou pronásledováni, jiní dostávají tučné subvence. V roce 2024 podnikatelé zakoupili 5000 vozů a vyplatilo se 1,95 miliardy Kč. Kdysi se Češi skládali na sbírku na národní divadlo, dnes se chudí Češi skládají na sbírku, aby si bohatí mohli koupit luxusní vůz.

Chyba čtvrtá: Zpráva uvádí, že „Rok 2024 byl na území Česka rekordně teplý, průměrná roční teplota vzduchu 10,3 °C byla o 2 °C vyšší než normál 1991–2020.“ Používání pojmu normál pro hodnotu, která se v čase neustále mění, je samozřejmě tendenční, byť je to v klimatologii ustálený zvyk. Správnější by bylo používat pojem „průměr za minulé generace“ apod.

Zpráva jako v předchozích letech stále uvádí jen vývoj teplot po roce 1961 (str. 8), takže to laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, v nichž je vidět středověké teplé optimum nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let. Celé oteplování 20. století bylo totiž pouze návratem k teplotám, které Klementinum pozorovalo už dříve.

Na rozdíl od předchozích let zpráva nově obsahuje kapitolu nadepsanou „Dezinformace a vnímání změny klimatu“, kde se klimaticko-průmyslový komplex napojený na MŽP snaží dehonestovat své kritiky. Například: „Důležitou roli však hrají i šířené dezinformační narativy, které využívají zejména anti-elitistické postoje a konspirační myšlení. Tyto narativy často vykreslují opatření k ochraně klimatu jako nástroj elit (vědců, institucí, EU), namířený proti zájmům obyčejných lidí.“

Přitom ale zdražování energií způsobené Green Dealem a emisními povolenkami není žádná konspirační teorie, ale realita. Plán zakázat automobily se spalovacími motory také není konspirační teorie. Je to pravdivá informace. Zavádění ETS2 není konspirační teorie, ale fakt, který lze doložit z evropské legislativy.

Chyba pátá: Zpráva nevaruje veřejnost před blížícím se EU ETS2, kdy domácnosti i motoristé budou platit klimatické odpustky a zdraží se jim platby. Evropská unie kvůli očekáváným sociálním šokům zřídila Sociální klimatický fond (Nařízení EU 2023/955), ze kterého bude prý pomáhat lidem, které předtím sama uvrhla do energetické chudoby. Tento fond je ale v rukou Bruselu, ne v rukou národních států. A je v plánu ho používat k nátlaku.

Přitom adaptace je rozumnější strategií než snahy o řízení klimatu planety. Příkladem rozumné adaptace může být ochrana proti povodním a řešení městských tepelných ostrovů.

Chyba šestá: Zpráva nikde neuvádí, kolik nás ročně stojí tzv. podpora obnovitelných zdrojů. Informace si tedy musíme hledat jinde. Za posledních 20 let jsme za klimatickou ideologii zaplatili cca 900 miliard. Jde o něco, k čemu nás dotlačila Evropská unie. Směrnice o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií stanovila cíle pro podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v členských státech a vytvořila základ pro národní legislativu v této oblast.

Pokud započteme tyto hospodářské škody jako externalitu, ukáže se, že nejsme čistými příjemci v EU. Každý rok dostáváme zdánlivě od EU cca o 50 miliard Kč více, než kolik přispíváme. Ve skutečnosti nedostáváme nic, protože od těch 50 mld Kč musíme odečíst naše nepřímé náklady a škody, které nám evropská legislativa způsobuje.

Chyba sedmá: Ve zprávě je jen okrajová zmínka o ESG. Tato zkratka označuje Environmental, Social and Governance, tedy předpisy pro řízení ekologických a sociálních

otázek a přístupu k vládnutí. Proti ESG se v poslední době zvedá vlna politického odporu, protože pod pláštíkem reklamních sloganů o společenské odpovědnosti prosazuje krajně levicovou politiku včetně takových extrémů jako je klimatismus, genderismus, rasové kvóty a další progresivistické teze.

Hlavním nástrojem ESG je diskriminace. Například asociace bank se zaváže, že její členové nebudou dávat půjčky nikomu (tzv. debanking), kdo vyrábí zbraně nebo topí uhlím nebo nezaměstnává transgender osoby nebo vyjadřuje pravicové názory. Oběti jsou trestány bez soudu za něco, co není protizákonné. Taková opatření podmínky pro život konkrétních lidí prokazatelně zhoršují.

Evropská unie tak mimochodem zavádí obdobu čínského systému sociálního kreditu.

Problém je, že ESG reporting máme nyní čerstvě nařízen směrnicí z Bruselu. Směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) z roku 2022 byla v ČR transponována dosti záludně zákonem č. 349/2023 Sb. Ten obsahuje desítky nesouvisejících novelizací desítek různých zákonů. Aby si veřejnost ničeho nevšimla a ESG prošlo bez odporu, jsou transpozice schované v nenápadné části s nudným názvem „Změna zákona o účetnictví“.

Firma si na ESG audit (tzv. zpráva o udržitelnosti) musí najmout byrokraty, kteří firmě za její vlastní peníze (cca 150 tisíc korun pro firmu se sto zaměstnanci) spočítají hříchy, jak moc se prohřešila proti ideologii.

Chyba osmá: výdaje na životní prostředí. Tak jako v předchozích letech platí, že naprostá většina výdajů nesměřuje do životního prostředí, ale na podporu prodeje určitých výrobků, o které by jinak na trhu nebyl zájem.

Takzvané neinvestiční výdaje na klima v roce 2024 činily 6,8 miliard Kč a investiční výdaje okolo 9,1 miliard ročně. Tato čísla ale zjevně nezahrnují veškeré české výdaje na dekarbonizaci, protože řada peněz jde z jiné kapsy či jiných rozpočtů. Oněch 6,8 mld Kč neinvestičních výdajů zjevně nezahrnuje 19,7 mld Kč vyplacených z programu Nová zelená úsporám.

Kolik peněz ročně nás stojí celý boj proti uhlíku celkem – to se ze zprávy nedozvíme. Byl by zapotřebí důkladný audit. A už vůbec se nikdo nenamáhá doložit, co dobrého nám za tuto cenu přináší.

Chyba devátá: Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“, který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. To jsou ty známé předpovědi, že ropa dojde do roku 1992. Vyvrácené koncepty totiž autoři nedokážou odvrhnout, pouze je přejmenují. Píše se tu: „Naše společnost a ekonomika závisí na zdravé planetě. Svět přitom překročil 6 z 9 planetárních mezí definujících bezpečný prostor pro lidstvo.“ Zatímco v roce 2009 byly prý překročeny tři meze, nyní už jich je šest. Připomíná mi to „vědecké“ předpovědi z konce 19. století, které na základě přesných výpočtů dokládaly, že někdy kolem roku 1925 bude New York pokryt do výše druhého patra koňským trusem.

V této souvislosti bych mohla zahájit mnohahodinovou přednášku na téma: alarmistické předpovědi, které se nevyplnily a od kterých se tiše ustoupilo, aniž by za ně kdokoliv nesl odpovědnost. Vzpomínáte na alarmistické předpovědi Al Gora?

Chyba desátá: voda. Zpráva uvádí graf č. 7 data jen od roku 2000, takže není vidět dramatický pokrok, kterého se v ČR dosáhlo v ochraně vody. Výsledkem je pesimisticky znějící výrok: „Avšak od roku 2020 kvalita vody ve vodních tocích stagnuje a nedaří se dále výrazně snižovat obsah znečištění.“ (str. 23). Pokud už jste ale dosáhli maxima možného, tak další zlepšování samozřejmě vidět nemůžete. To je ale dobrá, nikoliv špatná zprava, ne? Viz věta na str. 25: „Mezi roky 1990 a 2024 došlo k poklesu vypouštěného znečištění v ukazatelích BSK5 o 95,9 %, nerozpuštěné látky o 95,1 % a CHSKCr o 90,4 %.“

Chyba jedenáctá: ovzduší. I v kapitole o znečištění ovzduší se zpráva vyhýbá údajům z 90. let a v tabulce na str. 33 srovnává pouze současné údaje s daty z roku 2005. Zpráva dává přednost mapám, které porovnávají emise v různých lokalitách. Obě tyto strategie vedou k zamlčování dosažených úspěchů v ochraně ovzduší a k nadhodnocování významu meziročních výkyvů. Chybějící informace o časovém vývoji emisí od roku 1990 musíme hledat jinde. V 90. letech došlo k dramatickému zlepšení, ale k mírnému zlepšování dochází i poté.

Chyba dvanáctá: Celkový stav životního prostředí.

Takový ukazatel zpráva o ŽP nemá. Podle projektu Index prosperity a finančního zdraví má ČR šesté nejhorší životní prostředí v EU ačkoli na životní prostředí dává jednu z nejvyšších částek v unii (3 % HDP).

ČR dostala od autorů špatnou známku, protože recykluje méně než Západní Evropa, a protože starší budovy stále nejsou zateplené a mají vyšší spotřebu energie. To ale znamená, že daný ukazatel ve skutečnosti vůbec nehodnotí životní prostředí ve smyslu znečištění řek, úniků toxických látek, vykácení lesů, vyhubení ohrožených druhů, krásy krajiny apod. Bohužel se dnes stalo zvykem, že indikátory místo kvality prostředí měří spíše uhlíkovou stopu. Jak se čistota prostředí projevuje ve zdravotním stavu obyvatelstva, to se nedočteme. Jsou to tedy cíle pro cíle, ne cíle, které nám mají sloužit.

Co říci závěrem?

Jako v uplynulých letech zpráva o životním prostředí představuje směs technické statistiky a dobově poplatné ideologie. Podobně jako tomu bylo u zpráv připravovaných třeba za komunistického režimu.

Najdeme tu řadu zajímavých údajů o ohrožených druzích, srážkách či využívání krajiny. Ale na druhou stranu je tu i řada ideologicky zaujatých manipulací, které politikům dávají matoucí vodítko pro jejich rozhodování.

Obecně bych zprávám o životním prostředí na příští roky doporučila vypustit polarizující jazyk údajných změn podnebí. Klima se měnilo vždy a není důvod na to upozorňovat na každé stránce třikrát. Stav životního prostředí bychom neměli hodnotit podle toho, jak průmysl nakládá s tím či oním materiálem. Ale podle toho, jak vypadá naše krajina a příroda kolem nás a jak to ovlivňuje naše každodenní životy. Zprávy by dále měly při uvádění indikátorů uvádět vždy co nejdelší časovou řadu, abychom viděli vývoj v čase dlouhodobě, a ne nahodilý meziroční výkyv.

Zbavme se budovatelského slovníku a frází typu „snížíme, omezíme, dosáhneme.“ Mluvme o člověku a o tom, jak zlepšit podmínky, v nichž žijeme. Ne kvůli dosahováním nějakých čísel ale kvůli péči o dobrý život lidí.

Děkuji Mgr. Kremlíkovi za přípravu podkladu k mému vystoupení.

15. 4. 2026

Při podobných pietních příležitostech se obvykle mluví o nebezpečných ideologiích, které musíme včas rozeznávat, abychom si na ně mohli dát pozor a nedovolit jim vyrůst.

Já chci ale dnes promluvit o nebezpečím jiném. O tom, které si nosíme uvnitř sebe každý z nás.

Často si býváme sami sebou až příliš jisti.

A to nás vede k povýšenému pocitu, že máme jiné lidi či jejich skupiny právo hodnotit, soudit, nálepkovat, cejchovat.

Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, jak často sklouzáváme k povrchnímu despektu, pohrdání, štítivosti či pobaveným pošklebkům. Víme toho o druhých dost? Rozumíme jejich motivacím a obavám. Nedáváme těmto obavám bezděčně zapravdu?

Ano. Největší kus práce hledejme každý v sobě. Přiznat si slabost či selhání není snadné.

Ale je to první a také nutný krok k tomu, abychom se sami nestávali nositelem malého zla.

Projev přednesený u příležitosti tryzny k uctění památky blízkých dne 12. dubna 2026 na Židovském hřbitově v Plzni

Dnes jsou to čtyři roky, co jsem na tiskové konferenci oznámila svůj vstup do politiky a úmysl kandidovat do Senátu. Nenapadlo mě, s jakou záští se na své cestě potkám. Ale když už jsem se rozhodla neplynout jen tak s proudem, ale o něco usilovat, holt taky musím něco snést. A občas to přinese i nějaký dobrý výsledek.

https://youtube.com/shorts/PD1uHnF9vko?si=14aeilHIR2iM8l4n

12. 4. 2026

A ještě přitvrdím: nebo proč jich máte tak málo? Proč jen jedno? Než začnou potrefené husy kejhat, předesílám, že rodina je mé celoživotní téma a jako zvolený zákonodárce jsem povinna vykonávat mandát v zájmu všeho českého lidu a podle svého nejlepšího svědomí. Takže přesně tyhle dotazy a následující úvahy mám v popisu práce.

A už od kovidových restrikcí a lokdaunů biju na poplach, abych vyburcovala všechny odpovědné – opinion makery, vlády, učitele, média, demografy, psychology, sociology a další – ogy i volené funkcionáře či takové jedince, kteří mají vliv na české veřejné dění a společenské klima. Dělejme už něco!

Vymíráme. My Češi. Nejsme v tom sami – vymírá velká část našeho světa. Některým z vás to možná nevadí. Třeba si notujete, jak si naše Země oddychne nebo jak na vás zbude více všeho, co Země poskytuje. Jenomže vymírání je hrozba a ani umělá inteligence nás nezachrání. Už dnes nejsou lidi a brzy jich bude chybět ještě víc. A nejde jen o to. Porodnost nejde brát jen účelově, že je dobrá k tomu, aby vyrostli noví pracanti a daňoví poplatníci. Děti jsou smyslem a podstatou lidského snažení. Ne pouze ty naše doma, ale prostě všechna mladá a budoucí generace. Je to budoucnost, je to adresát našeho odkazu, je to pokračování všeho, navazování na tisícileté snažení lidstva.

Česká společnost na české i celosvětové trendy kašlala a s ní i všichni, kdo za společenské nastavení zodpovídají. Všichni, kdo mohou ovlivnit prestiž mateřství, rodičovství, domova, vzájemné péče, soudržnosti, pospolitosti. Ze zahraničí víme, že nepomůžou hurá vládní akce založené na přesunu peněz od jedněch lidí do kapes druhých, tedy ani výstavba státních startovacích levných bytů, ani zkrácení úvazků, ani daňové úlevy… nepomůže prostě nic. Jedině snad že by se rozhodli sami lidi a rozrodili se. Protože pochopí, že to tak má být. Že to je jejich úkolem. Že mají dál předat to, co převzali od tisíce generací před sebou.

Pojďme si aspoň v krátkosti shrnout, proč porodnost klesá. Protože mladí lidi spolu méně souloží než dřív, více používají antikoncepci (se všemi možnými vedlejšími důsledky), studium nebo cestování a další radosti se protáhly až za třicítku, na každou jednoduchou práci potřebujete málem rovnou vysokou školu, a když už ji máte, jdete za kariérou, cestujete do Dubaje, jezdíte na stáže a užíváte si. Tohle všechno vás baví víc než rodina, protože rodina jsou vztahy a závazky – a ty jsou složité. Dnes chceme všechno rychlé, instantní, zadarmo a bez komplikací. Nevaž se, odvaž se. Chlapi jsou prý toxičtí, proč bychom se jim my ženy obětovaly. Nikdo mě stejně nebude mít rád tolik, jako se mám ráda já sama. Kamarádky taky děti nemají, blbě se s nimi cestuje, potomci kazí postavu, jdou do peněz a zdržují od storíček z cest kolem světa, která je třeba věšet na sociální sítě.

Mít děti dnes není moderní. Studenti sice děti někdy v budoucnu plánují, ale odkládají je, až na ně bude čas, prostor, peníze, nálada, pauza v kariéře. Jenomže pak je vám čtyřicet a najednou je pozdě. Možná by vám někdo měl říct, že ideální doba na děti není nikdy. Proto je ideální doba právě teď. Netřeba se bát, že vám něco uteče. Kariéra se totiž dá dělat i s dítětem. I vrcholový sport. Ale dítě po čtyřicítce si nejspíš už neuplatíte.

Čím dál častěji se také dočítám, že někdo nechce děti plánovaně. Prý z obavy o osud naší země. Ale cožpak někdy jsme my lidé žili v dobách klidnějších a bezpečnějších? Principiálně odmítat děti je pěkné sobectví, to vám rovnou říkám. Kdopak si myslíte, že bude vydělávat na vaše důchody? Kdo vám přijde popřát k sedmdesátým narozeninám? Kdo vám tak asi pomůže nainstalovat supermoderní zařízení, které nezvládnete ve vyšším věku sami? Kdo vám nakoupí? Kdo vás ošetří v nemocnici? Kdo vám upeče chleba ke snídani? A komu asi tak odkážete ty své miliony, ty firmy, ty knihy, ty tisíce blbostí, co si přivezete z celého světa? Kdo vás bude držet za ruku, až budete odcházet z toho světa?

Nechcete děti ve třiceti? Ani ve čtyřiceti? Ale pak v padesáti najednou zjistíte, že užívat si je pro život málo. Jen se zeptejte svých předků, co jim dělá největší radost. A uvidíte, že to jste vy a vaše děti, vnuci, pravnuci. Potomci. Koneckonců i vy jste na tomto světě jen proto, že vaši rodiče počali, vaše maminky vás porodily. Posloucháte mě, holky? Na vás totiž leží to zásadní rozhodování. Vy, ženy, rozhodujete o tom, že budete mít děti. Že děti vůbec kolem nás budou. Čiňte se tedy.

Kdo a co může pomoci

V médiích kdekdo útočí na ministra kultury, že prý škrtl dotace na tzv. queer filmy. Možná právě proto. Queer problematika se nám cpe do života ze všech světových stran a není předávání cen, aby mezi oceněnými neměla svého laureáta, zatímco v běžném denním sousedství ji prakticky nepotkáte. Naopak normální rodina s několika dětmi je úplně opomíjené téma. Líbilo by se mi, kdyby se proporodní problematika dostala na první stránky časopisů, do kin, na televizní obrazovky a na streamovací služby. Možná by se média mohla pochlapit, namísto aby dětinštěla. Snad by se i za nos mohla chytnout, protože i ona za tu módu odmítání dětí nejspíš může. Možná by mohla začít ukazovat, jak skvělé je vyrůstat se sourozenci, jak vám rodina pomůže, jak vás podrží, jak se o vás postará, jak máte ve vyšším věku pro koho žít.

A vy, mladí, se račte chytnout za nos a začnete něco dělat pro sebe a pro budoucnost civilizace, když už nic neděláte pro rodinu ani pro pánaboha. Když už myslíte jenom na sebe. Vezměte na sebe odpovědnost, najděte si někoho a pracujte na vztahu. Snažte se. Přemáhejte se. Hledejte stejně jako naši předci kdysi. Vždyť lidé obojího pohlaví jsou všude kolem. Stačí se odhodlat.

A hlavně přestaňte s těmi výmluvami. Že se vám nechce, už totiž není jenom váš problém. Je to problém budoucnosti, která nebude.

Konzervativní noviny, 10. 4. 2026

Tomáš Lukavec vedl s Danielou rozhovor na různá zajímavá témata. Probrali jsme zejména aktuální témata spojení s poklesem porodnosti.

 https://www.youtube.com/watch?v=9hwZ6IVEhLQ

7. 4. 2026

Paní senátorko, spolu se skupinou senátorů chcete hotovost, českou korunu i právo na život bez nucené digitální komunikace nejen chránit, ale rovnou zakotvit v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Co byl ten moment, kdy jste si řekla: teď už nestačí běžné zákony a je potřeba jít až na ústavní úroveň?

Rozhodla jsem se loni v říjnu, když předchozí návrh podobného, byť poněkud upovídaného znění neprošel Senátem o dva hlasy. Každý dobrý pozorovatel kolem sebe vidí nenápadné, ba i nápadné snahy vytlačit hotovost zcela z našeho světa a mít nás tím pod kontrolou na každém kroku nebo nutit občany, aby si povinně nakoupili drahé přístroje, naučili se to s nimi a povinně komunikovali s úřady prostřednictvím internetu. Rovněž naše závazky ohledně vstupu do eurozóny jsou záminkou k politickým tlakům, aby se náš stát zbavil jednoho z hlavních znaků státní suverenity, tedy samostatné měnové politiky.

Vy mluvíte o svobodě, důstojnosti a právu volby. Vaši kritici ale namítají, že z Listiny se nemá stávat „sběrný dvůr“ pro každé nové společenské téma a že takové věci mají řešit spíš obyčejné zákony. Proč podle vás tentokrát nestačí běžná legislativa?

Jako většina právníků mám velkou úctu k Ústavě i k Listině a jsem vskutku opatrná při každém pokusu o její změnu. Ve věcech ochrany hotovosti a koruny české však obyčejný zákon nestačí. Ústavní změny jsou jedinou ochranou proti případnému nařízení Evropské unie. A jak vidíme na řadě evropských dokumentů, postupnými kroky se Evropská komise snaží o omezování hotovosti a o postupný přechod na digitální měnu. Je to plíživé, alibistické a prosakující, dokud tomu nepostavíme hráz.

V návrhu zaznívá, že nikdo nemá být veřejnou mocí nucen využívat elektronickou komunikaci bez újmy. Kde už podle vás stát nebo úřady překročily mez? Kde dnes lidé nejvíc narážejí na pocit: buď budete online, nebo máte smůlu?

Existuje na každém kroku velké množství případů, kdy naprostou drobnost nevyřítíte jinak než na internetu. Což dělá z lidí, kteří takto komunikovat nemohou, neumějí nebo z dobrých důvodů nechtějí, občany druhé kategorie. A stále se to zhoršuje. Celé tři roky, které v Senátu zasedám, přijímáme zákony, které nedigitální formu komunikace občana se státem vylučují a přikazují mu jedinou formu komunikace, a to elektronickou. A to navzdory tomu, že Listina zaručuje občanům právo na soukromí veškeré komunikace, ale také právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když občany nutíme komunikovat výlučně elektronicky, i když nemají techniku, znalosti, dovednosti a elektronická komunikace je děsí?

Někteří právníci i odborníci říkají, že problém digitalizace je reálný, ale změna ústavy ho sama o sobě nevyřeší. Třeba zaznívá, že by pomohla spíš kvalitnější obyčejná legislativa, lepší pravidla, sankce za selhání státu nebo úprava zákonů pod Ústavou. Není tedy váš návrh do jisté míry také politický signál a zdvižený prst, že stát už tlačí na digitalizaci moc?

Vidím kolem sebe vzrušenou dobu o tomto tématu. Sama jsem na téma života mimo sociální sítě a digitální komunikaci uspořádala pod záštitou Ústavně-právního výboru kulatý stůl a vydala z diskuse sborník (zde). Dostávám řadu dopisů a stížností na situace, v nichž se pisatelé cítili nedůstojně právě proto, že je stát nutí do formy komunikace, kterou nezvládají. Pokaždé, když schvalujeme zákon, který nutí občany k digitální formě, vystupuji a protestuji, ale zlepšení nepřichází. Došla jsem tedy k závěru, že se tohoto úkolu musím ujmout sama. A s nadšením jsem zjistila, že nás nakonec bude nejméně 22.

Odpůrci vaší cesty ale zároveň varují, že příliš silná ochrana hotovosti a „offline světa“ může brzdit modernizaci, prodražovat služby a komplikovat fungování státu. Co byste řekla těm, kteří namítají, že se pod heslem svobody ve skutečnosti konzervuje neefektivita?

Žádný pokrok nevznikl zákazem údajně nepokrokových věcí. Pokrok má mít šanci se prosadit, nebo se ukázat slepou uličkou vývoje. Naše návrhy dopadají jen na vztahy veřejné moci a jednotlivce. Vztahy mezi soukromými subjekty jimi nijak dotčeny nejsou. I nadále tedy mohou existovat firmy, které komunikují výlučně digitálně a všechny platby provádějí bezhotovostně. Pokud na to dobrovolně přistoupí jejich partneři. Tak je to podle mě v pořádku. Naše kroky přece nikomu pokrok neberou. Občan ať si vybere, jakou formou chce platit a u jaké firmy si chce zboží objednat. Zcela jistě se některé firmy zaměří na hotovostní a nedigitální svět, zatímco jiné firmy na online svět.

Minulý návrh se projednával téměř dva roky a hned na začátku se setkal s kritikou některých senátorů, že se návrh pokoušel znovu protlačit hotovost do ústavy a že téma není „hodno“ dávat do nejvyššího zákona země. Senátor Václav Láska jej chtěl dokonce hned „potopit“. Myslíte, že s tímto novým návrhem budete mít větší šance? Vytyčila byste prosím hlavní důvody, proč je podle Vás legislativa důležitá?

Náš nový návrh podepsala čtvrtina senátorů, to je skoro historický rekord. Téma ochrany jak národní měny, tak i práva platit hotově, jsou velmi diskutována mezi lidmi u nás i v zahraničí. Řada dalších zemí se o ochranu snaží a některé země (Slovensko, Slovinsko a Maďarsko) již podobnou ochranu na ústavní úrovni přijaly. Já sama se oběma tématy zabývám po celou dobu. Co se týče práva nemuset komunikovat elektronicky – hodně zákonů ukládá občanům jedinou formu komunikace se státem, a to digitální. Jsem přesvědčena, že stát má občanům umožnit volbu mezi digitální a nedigitální formou komunikace s úřady. Nelze přece nutit občana ke koupi chytrého telefonu nebo k počítači, tím spíš, že elektronická komunikace nezaručuje právo na zachování soukromí, které garantuje Listina. Ochrana národní měny pak přímo souvisí se státní suverenitou, protože z existence národní měny plyne možnost samostatné měnové politiky, což je jedním ze základních znaků suverenity. A právo na to, aby dva účastníci dobrovolné transakce mohli v případě oboustranného souhlasu vypořádat své závazky v hotovosti, aniž by jim to stát mařil, souvisí se základní individuální svobodou – svobodou smlouvy.

Pokud by prošel Senátem, myslíte, že v novém složení Poslanecké sněmovny by měl větší podporu než v tom předešlém? Aneb prošel by?

Vzhledem k tomu, že vláda má například právě ochranu hotovosti ve svém programovém prohlášení, věřím, že náš návrh má naději na schválení i v Poslanecké sněmovně.

Diskutovala jste o návrhu už s nějakými poslanci? Jak se k věci staví?

S mnohými jsem témata probírala a pevně doufám, že všechny změny získají ústavní většinu nejen v Senátu, ale i ve Sněmovně.

Programové prohlášení nové vlády mimo jiné slibuje digitalizaci několika oblastí, včetně zdravotnictví nebo třeba stavebních povolení. V prohlášení se tomu dokonce věnuje celá samostatná část a kabinet také vytvořil novou pozici vládního zmocněnce pro digitalizaci. Nemyslíte si, že ve snaze o digitalizaci bude těžší zákon prosadit než před třemi lety? Narážím tím hlavně na uzákonění práva na komunikaci se státem mimo online prostředí.

Digitalizace je jen nástroj. Společenský vývoj postupuje a vždy reaguje na aktuální technický vývoj. Je v pořádku, že máme možnost používat e-maily, chytré telefony, počítače a další technologické vymoženosti. Ale není v pořádku, když lidem přikazujeme, že s veřejnou mocí musí komunikovat jen elektronickou cestou. Vždyť i Evropský parlament ve svém usnesení k vyloučení digitální propasti doporučuje zachování obou cest komunikace státu. A i tak digitálně vyspělá země, jakou je Estonsko, pro veškerou komunikaci nechává na výběr občanům, zda budou se státem komunikovat digitálně, nebo osobně či poštou. Ústavní právníci tvrdí, že nucení některých občanů k digitální formě komunikace odporuje právu na lidskou důstojnost. Jde zejména o seniory, o lidi bez spolehlivého datového připojení, ale i o občany, kteří mají s touto formou komunikace problém či se jí nebo jejích důsledků obávají.

Další kritika některých senátorů u předchozího návrhu mířila na otázku, zda stát může přimět všechny podnikatele k tomu, aby platbu v hotovosti garantovali. Jak by se podle Vás toto mělo ošetřit? Resp. v současném návrhu se počítá jen s výjimkou „z důvodu veřejného zájmu“ – co vše to znamená a neznamená?

Náš návrh nedopadá do soukromoprávních, obchodních či podnikatelských vztahů mezi soukromými subjekty. Dopadá pouze na veřejnou moc. Omezení plateb hotovosti lze odůvodnit například obavou z praní špinavých peněz či z důvodu jiného veřejného zájmu, což je neurčitý pojem běžně používaný v našem právním řádu. Takové omezení hotovostních plateb už dnes v zákoně máme, a to pro všechny platby nad 270 000 korun.

Proč je nyní potřeba zajistit zakotvení práva na platbu v hotovosti v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod? Setkala jste se osobně se situací, kdy Vám bylo toto právo odepřeno?

S takovým odepřením se lze setkat na každém kroku, pokud chcete zaplatit na úřadu nějaký poplatek. Některé agendy už dnes ani jinou platbu neumožňují. A nejde jen o úřady, ale o ochranu svobody smlouvy. Jestliže se dva subjekty po vzájemné dohodě domluví na jisté formě vypořádání vzájemných závazků (pochopitelně v platné měně), neměla by to této dohody vstupovat státní moc a dekretovat subjektům, jak se mají navzájem vyrovnat. A tento tlak už existuje a je velmi silný.

Mohla byste vyjmenovat konkrétní rizika, která hrozí v případě, že hotovostní platby budou postupně nahrazovány digitálními platbami?

Především budeme sledováni na každém kroku. Někdo argumentuje tím, že takové sledování omezí prostor pro šedou ekonomiku a finanční či dětskou kriminalitu. No to by omezily domovní prohlídky bez soudního příkazu také, a přesto tak nějak cítíme že by to byl přímý útok na svobodu jednotlivce.

Druhým návrhem je zavedení pasáže o české koruně jako měně České republiky do Ústavy. Co to zajistí pro stát? Není to v rozporu se členstvím České republiky v evropském společenství?

Pokud taková změna nabyde účinnosti, přebíjí všechny možné závazky, které jsme při vstupu do EU neuváženě dali a na rozdíl od některých suverénnějších zemí jsme je dosud nevypověděli. Upuštění od vlastní měny nelze nechat na libovolné vládě či na prostém zákonu. O čem jiném už by mělo být povinné referendum, když než změna měny. Vlastní měna vůbec není pouhým symbolem. Umožňuje vlastní suverénní měnovou politiku, která je hlavní součástí hospodářské politiky. Pokud se bude o tak zásadní součásti ekonomické politiky bude rozhodovat jinde než u nás, budou taková rozhodnutí šitá na míru nikoli nám, ale tomu, v jehož zájmu se bude rozhodovat. A pak tu je kurz. To je nejdůležitější cena v tržní ekonomice. Reguluje vnější ekonomické vztahy a brání dramatickým výkyvům cen importu i exportu. Ekonomika bez vlastní měnové politiky a kurzu vlastní měny je ekonomikou zmrzačenou.

Třetím návrhem změny je zavedení práva komunikovat se státem i mimo digitální technologie. Podle Vašich slov je to reakcí na pokračující nátlakovou digitalizaci. Proč považujete tuto možnost za stěžejní právo občana?

Kvůli zkušenostem, které člověk zažívá každém kroku, pokud chcete něco vyřídit na úřadě. Formuláře jsou mnohdy jen na internetu. Pokud úřady v mnoha agendách jiný styk neumožňují, tak ať nám všem dodají počítače a mobilní telefony zdarma. A ani to by nestačilo, protože mnoho lidí takovou formu komunikace z různých důvodů odmítá. Buď kvůli ochraně soukromí, nebo prostě proto, že to s IT neumějí. Občan tu není pro stát, stát je tu pro občana.

Podle ústavního právníka Jana Kysely není Ústava „vhodným hřištěm pro řešení hodnotových otázek”. Co si o této kritice myslíte?

Dk: Tady nejde o žádný sport, a tedy ani o žádné hřiště. Tady jde o ochranu občanů. A přesně od toho máme ústavu. Aby státní moci vymezila hranice, za které už nemůže vůči jednotlivci jít kdykoli, kdy je jí to zlíbí. Podobné zlehčující příměry nesnižují vážnost jen těchto návrhů a jejich autorů, ale snižují vážnost lidské svobody a nutnosti její ochrany.

Otázky kladly Parlamentní listy, EpochTimes, NeCT24 (28. března 2026)

Setkala jste se někdy s dílem Boženy Pátkové — ať už s knihou Srdce a paragraf nebo s jejími texty v dobovém tisku? Co vás na ní jako právničce zaujalo?

DK: Vážím si každé aktivní ženy, která mi prošlapala cestu a umožnila mi, abych si plnila své sny a realizovala se podle svého. Tím více si vážím paní Pátkové, která byla mou kolegyní advokátskou i zákonodárskou. Sama vím, jak je těžké stát proti přesile, nebát se, vzdorovat, držet se své pravdy a svých názorů, i když vás ostatní osočují, urážejí a okopávají. Konečně cítím velkou spřízněnost i s ohledem na naši společnou beletristickou činnost.

Pátková působila jako advokátka, poslankyně i publicistka v době, kdy ženy v právnických profesích byly výjimkou. Jak vnímáte její profesní dráhu v kontextu vývoje české advokacie?

DK: Být advokátkou je krásné svobodné povolání a jsem moc ráda, že jsem si je v roce 1987 vybrala. Neměnila bych, i když i dnes to pro ženu v advokacii není jednoduché. A co teprve před sto lety. Mé předchůdkyně v advokacii mi i dalším ženám probily cestu, takže dnes se už ženám – advokátkám nikdo nepodivuje.

Pátková ve svém díle kritizovala sankční model rozlukového zákona — zjišťování viny, morální hodnocení manželů. Byl tento přístup na svou dobu výjimečný, nebo sdílela tyto pochyby i dobová právnická obec?

DK: Díváme-li se do historie, nesmíme opakovat stále stejnou chybu a hledět na nic dnešníma očima a dnešními zvyklostmi. Musíme mít na paměti postupný vývoj. V době, kdy žena a muž nebyli rovnoprávné bytosti, je pochopitelné, že rozvodové či rozlukové normy právní či společenské byly jiné, resp. se krok za krokem vyvíjely. Vždyť stačí porovnat, jak v jednotlivých zemích postupovaly tři uzlové okamžiky ženské emancipace – rovnost s muži, volební právo, rozvod manželství. Pohledy na tyto otázky se vyvíjely a vyvíjejí podobně jako rozhodování o péči o dítě. Nejde přitom o úhel pohledu dobrý či špatný, ale o průběžný stupeň vývoje a společnosti.

Pátková popisuje, že k ní přibývalo klientů, kteří hledali smírné řešení rozpadu manželství. Lze její přístup k těmto klientům považovat za předzvěst dnešní mediace?

DK: Rozpad vztahu či vztahů obecně může proběhnout mnoha způsoby. Některé proběhnou rychle a splavně, jiné trvají dlouho a jsou doprovázeny jadernými válkami a značnými škodami. Tak tomu je u vztahů mezi státy, mezi partnery ve firmě i mezi členy rodiny. Výhoda dohod obecně je v tom, že zachovávají a šetří vzájemné vztahy a umožňují další spolupráci. U válek je to složité, na druhé straně požadavky stran bývají někdy nepřekonatelné a pro druhou stranu neakceptovatelné. Sama jsem se v rodinné advokacii snažila o dohodu manželů při rozchodu zejména s ohledem na společné děti, které spory vždycky odnesou. Na druhé straně je třeba si přiznat, že dohoda je skoro vždycky kompromisem, leckdy přijímaným oběma stranami se skřípěním zubů.

Občanský zákoník z roku 2012 opustil princip zjišťování viny a postavil rozvod na objektivním rozvratu manželství. Myslíte si, že tento posun odpovídá tomu, co Pátková intuitivně formulovala už ve čtyřicátých letech?

DK: Jenomže by jdeme jinou cestou. Vina se nám do rozvodů vrátila zpátky, neboť bereme v úvahu domácí násilí (i jen tvrzené) nebo kdo se jak zasloužil o společný majetek. Takže vlastně vinu za rozpad manželství neřešíme jen u dohodnutých rozvodů. A to je dobře. Protože na vztah jsou potřeba vždycky dva a jednání a chování jednoho a druhého nelze oddělit, protože se vzájemně zrcadlíme a reagujeme na sebe.

V čem vidíte hlavní rizika současné úpravy, která ingerenci státu do manželství minimalizuje?

DK: Já mám naopak dojem, že stát rozšiřuje své kompetence a snaží se nařizovat lidem stále víc, jak mají žít, co mají nebo nesmějí dělat, jak se mají chovat. Mám obrovský otazník u pojmu veřejný zájem. Přála bych si, aby se stát skutečně staral o věci veřejné, o obranu, silnice, zdravotnictví, školství, energetiku apod. A aby nemluvil do toho, jak mají rodiče vychovávat své děti, jak si mají firmy zařídit provozovnu, že se v barech nesmí kouřit apod.

Novela účinná od ledna 2026 dále zjednodušuje rozvodové řízení a preferuje společnou péči o děti. Jak ji hodnotíte?

DK: Novela rodinného práva z loňského roku se velmi přeceňuje. Vlastně potvrdila jen to, co už posledních deset let prosazuje Ústavní soud a co a jak rozhoduje většina rozumných opatrovnických soudců. Rodičovská odpovědnost už skoro 15 let říká, že otec a matka jsou si rovni. Není tedy jediného důvodu, proč by rodiče, kteří o to stojí, neměli společně nebo paritně vychovávat společné děti. Aktuálně se aktivistická skupina advokátek snaží o návrat do loňské právní úpravy či některé otce vyloučit z výchovného vlivu. Jenomže přitom si neuvědomují, že dítě má polovinu genů každého rodiče a tyto geny se dříve či později projeví, a že každý rodič je odpovědný za výběr druhého rodiče. Naprostá většina rodičů se dnes buď sama nebo za pomoci advokátů, soudců a opatrovníků dohodne. Zůstává maličké procento patologických nebo sporem zpatologizovaných rodičů. Tyto případy pak velmi složitě řeší soudy, nicméně nevěřme tomu, že úprava zákona nebo státní ingerence dokáže takové spory vyzmizíkovat. Největší odpovědnost nenese stát ani zákonodárci, ale rodiče sami.

Rozhovor poskytnutý dne 25. března 2026 studentkám Núr Doubové a Nele Černákové, které zpracovávají právně-historickou studentskou vědeckou práci

Tisková zpráva o podání senátního návrhu na změnu Ústavy a Listiny základních práv a svobod

Ochrana hotovosti, české koruny a práva na život i mimo digitální technologie. To jsou tři cíle, které jsme se rozhodli chránit a zakotvit v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Proto jsme spolu se skupinou senátorů napříč politickým spektrem, stranami a kluby vypracovali návrh změny Ústavy a Listiny základních práv a svobod. „Vidím kolem sebe, že občané chtějí platit hotovostí a chtějí mít možnost výběru, jestli budou s orgány státu komunikovat poštou, osobně nebo digitálně,“ říká senátorka Daniela Kovářová, která ústavní změny iniciovala. „Lidé se obávají tlaku ze strany Evropské unie a zavedení digitální měny. Proto volají po ústavní ochraně.““

Chraňme hotovost a českou korunu!

Máme rádi českou korunu a chceme ji chránit. Rádi platíme hotově a chceme hotovostní platby zachovat. S ochranou těchto dvou základních lidských hodnot souvisí i právo na život bez digitálních technologií. Není možné, aby nás veřejná moc nutila nakupovat, vlastnit a používat počítače a chytré telefony. Není možné, aby nám zákony ukládaly povinnost posílat maily, zřizovat datové schránky, nakupovat online. Komunikace prostřednictvím internetu, e-mailu a elektronických aplikací není bezpečná. Aplikace nedokáží zaručit právo na ochranu soukromí, jak o tom hovoří čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Proto jsme ve středu 25. března 2026 spolu se skupinou více než desítky senátorů pod vedením nezávislé senátorky Daniely Kovářová podali senátní návrh příslušných změn. Následujeme tak přání veřejnosti, programové prohlášení vlády i kroky řady evropských zemích, které již hotovostní platbu svými ústavami chrání. „Podobný návrh už jsme v minulém funkčním období projednávali, avšak o dva hlasy tehdy neprošel,“ dodává Kovářová.

Pevně věříme, že náš návrh tentokrát shodně přijmou obě komory Parlamentu ČR.

Držte nám palce.

25. března 2025 Normální Daniela

Daniela Kovářová

Nezávislá senátorka

Materiál, který projednáváme, je pouhým sdělením. Není to nařízení, není to směrnice, nebudeme je muset hned implementovat, nehrozí nám z liknavosti žádné sankce.

V tom je bohužel zakopaný pes.

Někdo by si mohl myslet, že je to jen taková drobnost, která nás k ničemu nezaváže. Vždyť v ní není nic moc konkrétního, tak se snad nic podstatného neděje.

Ale to by se takový povrchní čtenář krutě mýlil.

Naše vláda má k materiálu dosti vlažnou pozici, která tomuto obecnému pohledu na evropské materiály odpovídá. Podobně vlažně podporující je doprovodné usnesení Výboru pro evropské záležitosti.

Podle mě děláme chybu a pro mě je postoj naší vlády slabý.

Materiál je totiž velmi nebezpečný. Odhlédnu teď od pro mě nepochopitelného faktu, že vládní pozice odporuje programovému prohlášení vlády. To není můj problém, ani moje starost. To je starost vlády a nechť si vláda tu změnu obhájí před svými voliči.

Tak třeba se v tomto materiálu píše, že Komise plánuje společně s Evropským sborem pro mediální služby vytvořit seznam společných kritérií pro vnitrostátní regulační orgány pro sdělovací prostředky ochraně informačního prostoru EU před škodlivými mediálními službami ze zemí mimo EU.

Opravdu tohle chceme? Chránit naše občany před médii ze Západu nebo z Východu? Budeme vypínat Hlas Ameriky? Zase zakazovat jeho poslech?

Nebo dále Komise podpoří zřízení nezávislé evropské sítě ověřovatelů faktů. Vskutku chcete ověřovat fakta? Co jsou to fakta? Opravdu je umíme odlišit od tvrzení? Vždycky? Jsme si tak jisti? Třeba po všech těch údajných „faktech“ z doby covidových restrikcí?

Kdysi bylo považováno za faktum třeba i to, že Země je středem vesmíru. Znáte termín „poločas rozpadu znalostí“? Ten termín pochází z vědy. Vědecké hypotézy platí jen do okamžiku, kdy je někdo vyvrátí. Například v medicíně polovina toho, co se dnes učí studenti, bude za 45 let zásadně vyvrácena nebo upravena.

Důležitější než ověřování faktu je schopnost kritického myšlení, dovednost klást otázky a odvaha o všem pochybovat.

Materiál bude mít zcela jistě finanční dopad na naši republiku. Nejen primárně – jde o novou aktivitu, na kterou EU vynaloží finance (viz obraty jako „zřídí“, „vytvoří“ nebo „připraví úložiště“). Sekundárně bude mít tento materiál i dopad na rozpočet ČR.

Jestliže se v materiálu píše, že „Komise podpoří vytvoření sítě influencerů, která bude zvyšovat povědomí o pravidlech práva EU týkajících se volebních procesů,“ pak to znamená, že Komise bude platit reklamu sama sebe penězi z kapes poplatníků. I těch, kteří mají k dosavadnímu trendu centralizace a unifikace výhrady. Vskutku tohle chceme podporovat? Já tedy nikoliv.

Shrnuto a podtrženo jde o materiál ideologický, který bude mít reálný dopad na naše peněženky. Ideologičnost, tedy ta správná víra v tu správnou verzi demokracie, má být

podpořena „výchovou k občanství a dovednostem pro demokracii“. Co to je za bezobsažné fráze? Kde berou nevolení euúředníci drzost vychovávat v demokracii členské státy? Nejen dospělé občany, ale i děti. Materiál míří i na školy, například v otázce vylepšování výuky občanské výchovy.

Někdo z vás možná namítne – a co na tom vidíte škodlivého? Proč vlastně ne?

Já si ale myslím, že to není úkolem Komise ani Evropské unie. Navíc kde je řečeno, že to právě Komise ví nejlíp? Neví nejvíc o demokracii naopak občané, jejichž hlas ke komisi už nedoletí?

Vlastně vše podstatné je řečeno následujícím textu, který cituju z materiálu: „Komise zřídí novou síť nezávislých odborníků na mediální gramotnost, která bude poskytovat podněty a poznatky k řešení nových výzev. Komise představí příručku občanů k demokracii v EU, aby zvýšila povědomí občanů o jejich demokratických právech a o tom, jak tato práva uplatňovat. Rovněž uspořádá evropskou panelovou diskusi občanů o demokratické odolnosti.“

Práva občanů jsou v různých zemích různá. Podobně jako způsoby jejich uplatňování. Článek 165 Smlouvy o fungování EU vylučuje harmonizovat školství. Protože plnou odpovědnost za obsah výuky a organizaci vzdělávacích systémů nese každý členský stát sám. Namísto toho chce Komise zavádět celospolečenská opatření k tzv. posilování demokracie.

Naprosto lživé je pak tvrzení obsažené v materiálu, podle něhož materiál nemá dopad na státní rozpočet. Různé zájmové a zejména neziskové skupiny si v odvolání na tento materiál a na spoustu projektů v něm jmenovaných budou od státu nárokovat financování své činnosti.

Takový materiál já nemohu podpořit a podlézavé doprovodné usnesení už vůbec ne.

25. března 2026