To si myslím

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme. Tak to zařídila příroda, tak to máme napsané v zákonech.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z rodičů snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

Právě opačný přístup potvrzuje následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

4. 6. 2023

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Jistě, říkáte si. Nic, co bychom sami nevěděli. Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že se každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin

Udavače a práskače nemá nikdo rád.

Historie, literatura i umění nám o tom podávají stovky svědectví. Karel IV. nabídl 100 zlatých za udání kacířů a zaručil se za utajení udavačova jména. Pamatujeme si Bachův absolutismus i našeho nejslavnějšího udavače Karla Sabinu.

Když se práskač dostane do vězení, podají si ho ostatní odsouzení. Hůř na tom ve věznici jsou už jen lidé, co ubližují malým dětem. Proč? Protože jsou hnusní. A protože jejich motivy bývají většinou hnusné.

Práskání nikdy nic dobrého nepřinese, tím spíš práskání anonymní.

Více než 90 % anonymních udání žádné použitelné poznatky neobsahuje.

Anonymní práskači nenesou žádné důkazní břemeno, proto je pro ně velmi snadné lhát, pomlouvat a poškozovat terče své nenávisti. Jejich anonymy bychom měli házet do koše a s udavači bychom se neměli bavit.

A už vůbec bychom je neměli bezmezně chránit. A my je tímto zákonem naopak vyviníme z trestných činů, jichž se svým práskáním dopustí.

Co nám říkají obhájci anonymních bonzáků?

Že jakési temné pikle nebudou nikdy odhaleny, protože se oznamovatelé budou bát. Jenže obavy z následků každého činu by měl mít každý a při jakémkoli svém rozhodování. Sejmutí této obavy tím, že poskytnete lidem generální pardon na cokoli, co může druhé zásadně poškodit, pouze zdeformuje pocit zodpovědnosti.

Každý si bude hrát na soudce, vyšetřovatele, kata i mstitele.

Jaký že byl text glejtu, který kardinál Richelieu poskytl Milady de Winter? Vše, co učiní nositel tohoto dopisu, činí tak z mého rozkazu a pro dobro Francie.

Tedy: může si beztrestně dělat cokoli, co se mu zamane.

Chceme, aby se u nás pohybovali lidé s takovým vyviňovacím glejtem?

Ale my jsme nepoučitelní, takže podle všeho asi chceme..

Přitom ani minulé diktatury na ochranu práskačů nepřijímaly speciální zákony. To až my na pokyn Evropské unie.

Víte, že podle této normy máme chránit i člověka, který udá kamaráda, že neplatí na dítě nebo že s jedním pivem vjel autem do garáže? Skutečně máte pocit, že takový zákon nezbytně k životu potřebujeme?

Podle stanoviska ČAK je návrh nejasný a jde mnohem dál, než jak požaduje už tak extrémní bruselská směrnice.

Nedochází nám, že pod praporem boje proti korupci se dobrovolně vzdáváme řady lidských práv?

Ještě bych pochopila, kdyby se oznámení měla týkat veřejného zájmu a zacházení s penězi daňových poplatníků, i když i to by bylo velmi sporné. Jenomže zákon je formulován tak, že ho budou oznamovatelé snadno a beztrestně zneužívat k osobnímu prospěchu a k vyřizování si osobních účtů.

Z výše uvedených důvodů pro tyto zákony ruku nezvednu.

Předkládací zpráva tvrdí, že Zpráva „nemá dopad na státní rozpočet“ a že „neovlivní podnikatelské prostředí“. Na státní rozpočet a podnikatelské prostředí však mají dopad rozhodnutí přijímaná na základě informací z této Zprávy. Proto je nutné se ujistit, že jsou tyto informace nestranné, úplné, vyvážené, objektivní.

U každého pramenu informací je třeba vědět, kdo ji psal a za jakým účelem. Za prvé, CENIA (autor zprávy – Česká informační agentura životního prostředí) není nezávislá, neboť jde o státní agenturu. Stát tedy radí sám sobě. Za druhé, pracovní záběr Zprávy je už předem omezen, neboť se má věnovat pouze sledování plnění cílů Státní politiky. Za třetí, oficiální klimatická stanoviska orgánů Evropské unie nezkoumá kriticky, naopak je bere jako daný fakt, z něhož pak vychází.

Na str 68 se hovoří o systému emisních povolenek bez jakéhokoli kritického postoje. Autoři zcela mlčí o devastujícím ekonomickém dopadu na ceny energií. Přitom právě diskutovaný rok 2021 byl rokem skokového růstu na rekordní hodnoty.

=======================================================================

Graf 1: Nárůst cen emisních povolenek, jak se odráží v obchodování na burze (Zdroj). Je třeba si položit otázku. Proč takovýto graf ve Zprávě CENIA chybí?

Zpráva selektuje informace a čtenáři důležité věci neříká.

Příklad první: Graf 1 (str. 25) ukazuje pouze vývoj teplot od 1961. Kdybychom ukázali data Klementina od 18. století, viděli bychom, že až do roku cca 2000 se teploty ve Střední Evropě pouze vracely tam, kde už byly dříve. Kvůli neúplné informaci si čtenář může mylně myslet, že se v ČR mezi lety 1790 a 2000 oteplilo.

Příklad druhý: Graf 8 (str. 41) znečišťujících emisí startuje v r. 2005, takže neukazuje dramatický pokrok v raných 90. letech v důsledku tehdejšího ekonomického poklesu (krach RVHP). Ze zprávy tedy nyní nijak patrné, jak dramatických výsledků se dosáhlo při zlepšování životního prostředí.

Příklad třetí: Graf 21 (str. 67) ukazuje drobounký pokles emisí CO2 v roce pandemie COVID (rok 2020). Autoři to okrajově zmiňují jako vliv pandemie na spotřebu energií. Zapomněli ale pohovořit o vlivu pandemie na emise skleníkových plynů. Jinak by totiž museli dospět k závěru, že Státní politika je neúčinná, neboť ani dramatické utlumení ekonomické aktivity při lockdownu výrazný vliv na skleníkové plyny nemělo. Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010.

Graf 2: Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010. (Zdroj)

Ohledně klimatu zpráva přebírá alarmistickou rétoriku klimatických aktivistů, když dlouhodobé sucho automaticky označuje za „jeden z nejzávažnějších projevů změny klimatu“. Ve skutečnosti dlouhodobá sucha jsou projevem klimatu, nikoli změny klimatu. Jde o jev, který se v klimatu čas od času vykytoval vždy, i dávno před vznikem fosilního průmyslu. Nejdramatičtější sucha byla v Eurasii za poslední doby ledové, kdy obrovské písečné (sprašové) bouře pohřbily celá stáda mamutů, která nyní nacházíme zasypané v permafrostu. Tolik k názoru, že sucho rovná se oteplování.

Zpráva rovněž tvrdí, že „Lidská činnost způsobila zvýšení globální teploty o 1 °C oproti preindustriálnímu období.“ (str. 22). To je bohužel dezinformace, jaká by se ve statistické neutrální ročence vyskytovat neměla. Odhaduje se vskutku, že dosavadní zvýšení je asi 1°C, ale vědci netvrdí, že celé toto oteplení má na svědomí člověk. Vládami placení vědci myslí, že lidé mají na svědomí více než polovinu tohoto oteplení. Nezávislí vědci si myslí opak – viz mezinárodní nevládní analýza Climate Change Reconsidered (viz).

Zpráva rovněž tvrdí: „Nejdůležitější hybnou sílou migrace je zhoršování životního prostředí a změna klimatu. Současně ji velmi ovlivňuje geopolitická situace a ozbrojené konflikty.“ (str. 22). Jde o nepravdivý výrok, který není doložen citací a není ozdrojován. Ve skutečnosti jde o fake news z webu OSN (konkrétně United Nations Environment Programme, UNEP), který na svém webu tvrdil, že do roku 2010 vznikne 50 milionů klimatických uprchlíků. Když se tak nestalo, UNEP tento výrok potichu stáhl z webu a v nové verzi predikci posunul na rok 2020. Ani v tomto termínu se vize ale nenaplnila. Přesto hoax stále koluje po internetu. (Zdroj)

Zpráva používá módní, ale vědecky neudržitelné pojmy jako udržitelnost či obnovitelné zdroje. Jde o nesprávné termíny. Ekonomicky neudržitelná energetika není udržitelná. Energetika závislá na vzácných kovech, které brzy dojdou (jsou vzácné, tedy je jich málo), není také udržitelná. Soláry ani vítr nejsou obnovitelné zdroje, jak se mylně uvádí. Ke stavbě solárních i větrných elektráren jsou zapotřebí neobnovitelné zdroje, nerosty, těžené suroviny, které také jednou dojdou.

Naopak je třeba ocenit kritický postoj vlády k nedostatečnému budování adaptace na změny klimatu zejména na lokální úrovni. Výsadba zeleně ve městech, která ochlazuje klima za horkých dnů („městský

tepelný ostrov“) je stále jen ve stadiu slibů. Kvůli posedlosti uhlíkovými emisemi zcela zapomínáme na zvyšování rezilience proti špatnému počasí, ačkoli taková opatření bychom pocítili levněji a výrazněji.

Na straně 66 zpráva zcela opomíjí planetární kontext. EU se svými smělými plány tvoří ani ne 10 % světových emisí CO2 ročně. Sebemenší ekonomický růst v Číně a Indii vymaže „ambiciózní“ evropské výsledky na nulu. Uvědomme si, že ani po desítkách let „ambiciózní“ klimatické politiky a řady let energetického běsnění (zejména v Německu) se energetický světový mix od 70. let nijak nezměnil, jak je zjevné z následujícího srovnání.

Graf 3: Podíl jednotlivých zdrojů energie na celkové spotřebě energie (doprava i elektřina). Srovnání mezi lety 1973 a 2018. Nic moc se nezměnilo. Fosilní paliva stále tvoří kolem 84%. Z grafu je ovšem vidět úpadek jaderné energetiky kvůli zelené ideologii (Zdroj: Světové ekonomické fórum, data z Mezinárodní agentury pro energii)

Na str. 103 jsou uvedeny veřejné výdaje na životní prostředí. Nejsou zde započteny výdaje domácností, které se zvyšují kvůli klimatické politice. Jsou tu uvedeny pouze přímé výdaje ze státního rozpočtu na různé projekty.

ZÁVĚR: Chtěla jsem navrhnout, aby Senát poslal předloženou agentuře CENIA k přepracování, aby se uvedené nedostatky odstranila. Bohužel takovou možnost Jednací řád Senátu vůbec nenabízí.

Divíte se, že pro takovou zprávu ruku nezvednu?

CENIA (2022). Zpráva o životním prostředí České republiky 2021. Česká informační agentura životního prostředí. Dostupné z: https://www.cenia.cz/publikace/zpravy-o-zp/

Za podklady a připomínky děkuji Mgr. Vítězslavu Kremlíkovi, publicistovi, autoru knihy Obchodníci se strachem (2019) a provozovateli stránek Klimaskeptik.cz

31. 5. 2023

Pohleďme na ty paradoxy: Moderní obalové materiály znamenaly velké zvýšení komfortu, zlepšení hygieny a zdraví a celkového růstu životní úrovně. Vzpomeňme na éru covidu a snahu o zvýšenou hygienu spojenou s používáním jednorázových obalů, sáčků, rukavic a podobně. Obaly jsou s rozvinutou ekonomikou neodmyslitelně spojeny podobně jako vysoká spotřeba energie. Malé množství obalů produkují typicky ekonomiky zaostalé, na nízkém stupni ekonomického rozvoje.

V dnešní tolik oslavované digitální ekonomice pak dramaticky narůstá množství obalových materiálů ve spojitosti s růstem sektoru e-commerce. Toho jsme všichni, kdo si něco objednáváme na internetu, každodenně svědky.

Obaly nepochybně způsobují znečištění. Podobně jako v případě jiných přírodu znečišťujících fenoménu však i v případě nakládání s nimi funguje empirií ověřená tzv. environmentální Kuznětsova křivka, která zjednodušeně řečeno popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí. Stejně jako obecná Kuznětsova křivka má tvar obráceného písmene U. Roste v počátečním období ekonomického znehodnocování životního prostředí a začne klesat při dosažení určité výše příjmu na osobu, zvyšováním příjmu na osobu se začíná zlepšovat kvalita životního prostředí. Lidé se dostávají vysoko nad subsistenční úroveň, jsou bohatí, více si cení životního prostředí a začínají omezovat jeho znečištění, třeba právě i zbytečným odpadem.

Toto odbourávání negativních aspektů chování člověka na životní prostředí pak stejně jako jiné lidské (ekonomické) činnosti podléhá zákonu klesajícího mezního užitku. V první fázi odbourávání znečišťování způsobuje relativně nižší náklady než ve fázích dalších. V dalších fázích znamená každé zlepšení životního prostředí nákladnější opatření a jeho přínos se zároveň relativně zmenšuje, a to až do situace, kdy se z důvodů vysokých nákladů tento proces pro společnost na daném stupni ekonomického rozvoje stane extrémně nákladným. Právě v této situaci se dnes nacházíme a že příkladem takového postupu je právě i tato navrhovaná norma.

Navrhované nařízení představuje nadměrný zásah vlády do trhu, protože ukládá výrobcům obalů nové předpisy a cíle. Jde tedy o zásah do svobody výrobců navrhovat a prodávat výrobky podle vlastního uvážení. Regulace se navíc příliš spoléhá na vládní zásahy namísto tržních řešení nebo individuální odpovědnosti.

Nařízení jednoznačně zvýší náklady na výrobu a prodej obalů, protože výrobci budou muset investovat do nových systémů recyklace a nakládání s odpady a navrhovat své výrobky tak, aby splňovaly nové požadavky. To povede ke zvýšení cen pro spotřebitele a snížení konkurenceschopnosti podniků. Bude posíleno prostředí, ve kterém další regulační omezení vytváří stav neslučitelný s provozováním podnikání.

Regulace je příliš normativní a omezující, protože ukládá výrobcům konkrétní požadavky a omezuje jejich schopnost inovovat a experimentovat s novými materiály a designy. Toto omezení potlačí kreativitu a povede k menší rozmanitosti a dynamice trhu s obaly. Nařízení je navíc založeno na předpokladech o účinnosti systémů recyklace a nakládání s odpady. Není však zcela jasné, zda taková opatření v konečném důsledku vždy vedou k významnému snížení dopadu na životní prostředí.

Požadovaná opatření jsou příliš nákladná, a současně nedostatečně přínosná. Povedou k plýtvání vzácnými zdroji a vytváření zbytečně vysoké regulační zátěže pro podniky a spotřebitele. Navrhované řešení ignoruje, že dynamicky rostoucí země v Asii a Africe produkují znečištění obalovými materiály nesrovnatelné se současným stavem již dnes velmi přísného odpadového hospodářství praktikovaného státy EU (řízením osudu lze zmínit právě Thajsko a Malajsii, s nimiž EU uzavírá smlouvy, které dnes také schvalujeme).

Regulace bude nepochybně znamenat nepřiměřený dopad na malé podniky, které nebudou mít prostředky na splnění nových požadavků. Vytvoří se tím v další oblasti prostředí, které bude upřednostňovat velké korporace před menšími podniky. Budou tak zvýhodněny velké firmy a producenti, kteří jsou schopní na základě úspor z rozsahu při objemu své produkce lépe absorbovat náklady spojené se zaváděním regulací.

Ochranářská ruka státu, v tomto případě nadnárodní instituce, opět o něco více omezí individuální odpovědnost jednotlivců a přenese břemeno snižování množství odpadů na výrobce, nikoli na spotřebitele. Navrhované nařízení, podobně jako většina jiných zelených nařízení, prostřednictvím zvýšených nákladů promítnutých do cen neúměrně zatíží domácnosti s nízkými příjmy.

Obaly jsou dnes často, například v potravinářském odvětví, vynucené jinými normami, a výrobci se tak novým nařízením dostanou pod dvojí tlak. Na jedné straně je regulace nutí balit potraviny hygienickým způsobem - na té druhé jim regulace zakazuje poslechnout.

Šokující, fascinující a zároveň naprosto příznačná je pak skutečnost, že návrh se ani nesnaží naznačit, jaké dopady bude mít jeho zavedení do praxe na podnikatelské prostředí. Je skutečně skandální, že jediné náklady, které se v daném materiálů vážně vyčíslují, jsou náklady pro orgány evropské unie, popřípadě pak to, jaký vliv bude mít zavedení dané regulace na unijní příjmy či jaké požadavky bude mít její administrace(!).

* * *

Evropská unie je považována za světového lídra v oblasti nakládání s odpady a regulace znečištění životního prostředí. EU má již dnes jednu z nejvyšších měr recyklace na světě, v roce 2018 činila průměrná míra recyklace 47 %. Pro srovnání, celosvětový průměr činí přibližně 14 %. Naopak v mnoha zemích rozvojového světa je míra recyklace velmi nízká, v některých zemích je nižší než 5 %. EU výrazně snížila množství odpadu ukládaného na skládky, přičemž v roce 2018 činila míra skládkování pouhých 24 %. Oproti tomu celosvětový průměr činí přibližně 41 %. Předpisy a politiky EU jsou již dnes považovány za jedny z nejpřísnějších na světě.

Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých cca pět procent ze světového plastového odpadu. Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii (více než 80 %). Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Americe. Podle jiných údajů se do oceánů dostane 90 % veškerých plastů jen z deseti řek Asie a Afriky (Asijský

Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c'-ťiang a v Africe Niger a Nil).

Slyšeli jste o teorii mezního užitku, kterou proslavil Alois Schumpeter? Tak na tuhle situaci platí úplně přesně.

Kritickou pozici vlády k návrhu tohoto nařízení proto ráda podpořím.

31. 5. 2023

Samozřejmě je nejlepší, když děti vyrůstají v původní a úplné rodině. V dnešní době tomu tak ale bohužel není a už víc než polovina dětí žije po rozvodu svých rodičů ve složitých pomíchaných rodinách, kterým říkáme rodiny patchworkové (sešívané). Proto se těmto složitým vztahům musíme začít věnovat odborně a vážně i my, rodinní advokáti a další rodinní odborníci.

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z dospělých snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

A přece je to právě naopak, jak potvrzuji i následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní

rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin.

30. 5. 2023

Za ohromného zájmu odborné veřejnosti, politiků i médií právě před chvílí skončil v Zeleném salonku Kolowratského paláce v Senátu Parlamentu ČR seminář konaný pod mou záštitou a nazvaný Svoboda projevu a po projevu.

Své příspěvky k tématu svobody slova přednesli senátor Jiří Čunek (KDU-ČSL), poslankyně Mgr. Nina Nováková (KDU-ČSL), poslanec Ing. Aleš Juchelka (ANO), poslanec Mgr. Jiří Kobza (SPD), vedoucí Katedry mediálních studií metropolitní univerzity Prof. Jan Jirák, advokát a vysokoškolský pedagog doc. Zdeněk Koudelka, vysokoškolský pedagog JUDr. Ondřej Dostál, spisovatel Michal Semín a ze Společnosti pro obranu svobody projevu Ing. Vlastimil Veselý a Daniel Vávra. Senátor Ing. Tomáš Jirsa (ODS) dodal svůj příspěvek písemně a tento byl nahlas přečten.

Jak se shodla většina účastníků (mj. senátor Lumír Aschenbrenner – ODS, zakládající členka ODS Milena Kozumplíková nebo spisovatel Benjamin Kuras), svoboda slova začíná být zpochybňována a její nositelé bývají často nálepkování a kritizováni mainstreamem a menšinami. Tomuto trendu je nutno společně čelit.

Z příspěvků přednesených na konferenci vydám v blízké době tištěný sborník (kam přislíbil přispět i poslanec Ing. Jan Skopeček – ODS) a v pořádání akcí na podporu svobodného vyjadřování budu pokračovat.

Vzala jsem před pár dny stopaře. Všude probíhaly oslavy osvobození a stopař se cestou rozpovídal. Že se mu rozbilo auto, žádný autobus od nich z vesnice nejede, a tak se vypravil do Plzně pěšky.

Spolkla jsem poznámku, že je to jedenáct kilometrů, a on pokračoval, že u nich ve vsi bývaly tři hospody, ale teď už není v provozu žádná, dokonce ani žádný konzum, lékař, lékárna, pošta či malý krámek. Bez auta se nikam nedostanete, a tak má skoro každý venkovan u domku postarší auťák a někdy i přívěs nebo vozík. Vždyť i benzínová pumpa či supermarket jsou vzdálené deset kilometrů a v mnoha místech vypadává signál.

Sama pendluju mezi Prahou a plzeňským venkovem, a tak každý den vidím dva světy, které si nemohou být vzdálenější. Na vesnici plyne jinak čas. Zastavíte se na návsi se sousedkou a v konzumu ve frontě u pokladny proberete, co je nového, nebo si vyměníte recept na nízkonákladový oběd, zatímco prodavačka přijímá objednávky pečiva na příští týden. Dovíte se tam například, že paňmámy na zahradě zasadily letos v dubnu brambory namísto kytek a že pantátové objednali z lesa fůru dřeva, protože topit plynem hrozí zruinováním. Hlavně že jsme ty vesnice před nedávnem s takovou slávou plynofikovali. Právě na venkov dopadá současná ekonomická a sociální krize nejcitelněji. Sem, na konec světa žádná televize nezajede, aby si venkované mohli postěžovat. Oni nikam demonstrovat zatím nejezdí, ale jasně cítí, že krize se teprve rozbíhá. A protože mají zkušenosti a nikdo je natíráním Potěmkinových vesnic neobalamutí, vědí, že brzy bude mnohem hůř. A nejvíc právě u nich, na venkově.

Když na vsi zajdu do hospody, svěří se mi hostinská, že si štamgasti začali dávat o pivo míň a panáky – pokud vůbec - objednávají jen ty nejlevnější. Kdo tudy jen projíždí, možná si uvědomí, jak se ten český venkov v posledních letech proměnil. Kde spravili rozbitou nebo nesjízdnou cestu, tam k sobě mají lidé blíž, protože cesty odjakživa pomáhají obchodu i porozumění. Obecní úřady dostaly nový kabát, často se přestěhovaly do nově postavených budov, hasičské zbrojnice svítí červenou novotou a leckdy jsou největší stavbou. Právě hasičárny na mnoha místech zachraňují venkovskou pospolitost, protože tam se uchylují místní na pivo a na sousedské poklábosení, když ve vsi zavřela poslední hospoda z časů před zákazem kouření, před EET, před koronavirovými restrikcemi a před současnou energetickou drahotou. Lidé se tu dobře znají, a protože si vidí přes plot skoro do kuchyně, dokáží si vzájemně pomoci, když je třeba. Tady nikdy nikdo nezůstane sám ani opuštěný. A vietnamské krámky se svou neuvěřitelnou otvírací dobou? Ty tady všichni milují, potřebují a navštěvují. Chválabohu za ně, a to vznikly bez dotací a bez regulace. Kde jsou, tam ves nezanikne.

Města jsou na tom úplně jinak. V Praze si mohou dovolit kritizovat auta a vychovávat venkovské spoluobčany, aby si místo spalovacích motorů pořídili kola či elektroauta. Možná ty zpupné měšťany ani nenapadne, že vesničané si objemné nákupy domů vozí sami, protože ani donášková služba do všech končin nezaváží. To jen městští rozmazlenci se mohou chlubit veganskými restauracemi a záchody pro všechna pohlaví a žádat dotace na cyklostezky. Mimochodem cyklostezky podél českých vesnic taky sem tam někde postavili. Moc bych se však tím nepyšnila v místech, kde místním chybí chodník pro pěší, a ti se pak při své cestě na autobus nebo do školy pohybují po krajnici nezpevněné komunikace, zatímco kolem nich řidiči sviští nebezpečně blízko. A jen k někdo bez sociálního taktu může spílat venkovanům za nemoderní oblečení a vyčítat jim, že nedochází na dentální hygienu. Inu, tak třeba právě proto, že příjmy jsou dál od Prahy menší, zato náklady na cesty do práce a za službami neustále rostou.

Město jde kupředu zběsile, stejně jako v něm zběsile běží čas. Technické vymoženosti je ve městech lehčí podporovat. Venkov je tradiční, pomalejší a rozvážně nejprve pozoruje a vyčkává, než se ve městě osvědčí všechno nové. Jistě. Města vše urychlují, zato vesnice zpomalují. Ale rychlost přece není hodnota, které je třeba vždy za každých okolností tleskat. Hlavně když se spěchá do slepé uličky.

Na venkově je pořád základem rodina, děti, společenství, pospolitost. Když se před několika dny na čarodějnice stavěly májky, v každé vsi se kolem ní shromáždili známí, staří i mladí, rodiny s dětmi, s kočárky a psy. Všude, kde jsem se zastavila, se lidé družili a vítali jaro. Tady se tradice ještě dodržují, a jak se ukazuje, životu pomáhají. Kdysi se na venkov jezdilo pro kvalitní místní potraviny. A ejhle – ono se pro totéž jezdí na vesnici zas. A taky kvůli klidu a zpomalení. Vždyť právě proto tu lidé z měst mají chalupy a jezdí si sem na víkend odpočinout. Jak mi hezky řekl jeden z místních chlapů, co mi pod májkou nabídl špekáček opečený na ohništi: „Do Prahy jezdím pracovat, ale narodil jsem se tady. U nás ve vsi končí ulice a žijeme tu prostý život. Nechci, aby sem dorazila ta městská podivnost a hluk. Jsem tu doma a nikdy se odtud nepřestěhuju.“

Tak se nemusíme pořád někam honit, a už vůbec ne pořád dopředu. Modernizace, digitalizace, umělá inteligence a online služby jsou jen nástroji a měly by se užívat stejně - jako lopaty nebo auta. Aby pomáhaly ulehčit život. A ne je befelem povinně nařizovat a škodit.

Tento můj příspěvek by se mohl jmenovat O další jedné promarněné šanci.

Jak říkala teta Kateřina ze Saturnina: Ráda bych viděla toho bezbožníka, který by si dovolil cokoliv namítat proti tomuto zákonu. Ulehčit život občanům je potřeba, pojďme tedy podpořit tisk, který jejich cestování po úřadech a lovení razítek do knížky zjednoduší.

Než se tak stane, nabídnu vám dva otazníky, na které bych ráda znala odpověď. Odpověď od předkladatele.

Jako první mi svítí před očima vysoké sankce. Za přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu až do výše 1 milionu, podnikající fyzické osobě a právnické osobě až do výše 10 milionů. Jde o nesmyslně vysoké částky, když uvážíme, za jak marginální záležitosti mohou být uloženy.

Druhý otazník se mi rozsvěcuje u pojmu veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Vím, že právě procedurální pingpong v praxi často nadělá nejvíce škody, více zvýší náklady projektů a délku jejich realizace. Debata o počtu razítkem však zakrývá to zásadní: totiž že definice veřejného zájmu na ochraně životního prostředí i po této úpravě chybí.  

Ochrana životního prostředí není jediným veřejným zájmem (dalšími jsou například sociální smír, sociální spravedlnost, bezpečnost nebo hospodářský růst), v praxi se proto setkáváme se střety různých veřejných zájmů. Ty pak nejčastěji řeší soudní judikatura.

„Ochrana životního prostředí“ je neurčitý pojem a obsah mu dává teprve každý jednotlivý případ, tedy pokaždé se znovu ona náplň hledá a pokaždé na tuto otázku musíme novou odpověď. Obsah neurčitých pojmů se v čase i v místě proměňuje a u soudu často vidíme, že je veřejný zájem prosazován jednotlivci, firmami, institucemi i skupinami. Tyto skupiny pochopitelně hájí odlišné cíle, a tak i při aplikaci nového zákona bude docházet ke konfrontaci veřejných zájmů, jejichž nositeli je nikoliv abstraktní společnost jako celek, ale rozdílné politické, společenské a zájmové skupiny hájící a reprezentující své specifické priority. Formulace všeobecného veřejného zájmu, který by byl nadřazen dílčím společenským zájmům, není možná už jen proto, že (jak praví teorie práva) „každý veřejný zájem je jen větším či menším souhrnem zájmů soukromých.“

Tedy ani ochrana životního prostředí není veřejným zájmem absolutně nadřazeným ostatním. Ani do budoucna nebude možné vyhnout se střetům jednotlivých veřejných zájmů, neboť každý z nich vyjadřuje určitou prioritu sdílených hodnot a tyto spolu nemusí být v souladu.

Jak říká můj kolega, doc. Bohuslav Havel, „na začátku hry je veřejný zájem, ale konci hry je zájem jednotlivce, tedy soukromý zájem, který je nutně opětovně kryt tím prvním ze zájmů, totiž obecným. Veřejný a soukromý zájem jsou tak součástí jednoho kruhu – hada zakousnutého do vlastního ocasu - který nemá limitů, protože žije sám pro sebe.“

Další kolega, prof. Karel Klíma, k tomu říká, že „veřejný zájem se liší mezi jednotlivými společenstvími osob vzhledem k jejich převažujícím sdíleným hodnotám. Není však nutným požadavkem, aby tyto sdílené hodnoty byly společné pro každého jednotlivého člena společenství. Postačuje, že tyto hodnoty sdílí velká většina jeho členů.“ A jak trefně uzavírá Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl ÚS 34/03, ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti. Často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu.

V praxi se JES má posuzovat z pohledu zájmů evropských, národních, obecních, spolkových, komerčních i jednotlivců, a to vše může někdy stát, a stává, proti soukromému zájmu. Veřejným zájmem je mj. zájem na realizaci ekonomických a sociálních potřeb společnosti, soukromým zájmem pak logicky zájem na realizaci vlastnického práva jednotlivců. Dnes je soukromý zájem jako podmínka vyváženosti zmíněn v § 18 odst. 2 stavebního zákona; ten však za 2 měsíce už nebude platit.

Povinnost chránit životní prostředí má veřejná moc, čímž se někdy dostává do konfliktu jedno ústavní právo (na životní prostředí) s jiným, stejně zaručeným – s vlastnickým právem. Jeho omezení, v nejdrastičtější podobě vyvlastnění, je nejzávažnějším zásahem do práva jednotlivce vůbec; jen ve veřejném zájmu a za úplatu. Výše náhrady při vyvlastnění je mimochodem dalším bodem, o němž bychom mohli debatovat hodiny. Jaké štěstí, že se zákonem o vyvlastnění dnes zabývat nemusíme.

A jak se onen veřejný zájem prakticky hledá a zjišťuje? Na to odpovídá opět Ústavní soud ve svých nálezech, třeba v nálezu ze dne 28. 06. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04: Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů.

Čímž se ovšem opět dostáváme na začátek. Tedy k otázce, co je to ten veřejný zájem, a k odpovědi, že jím také někdy může být jeden ze zájmů partikulárních.

Prubířským kamenem tedy byly, jsou a budou zájmy. Podobně jako v politice, v rodině i ve společnosti.

Dobrá. Tak co my teď s tím. Osobně příliš nevěřím, že novela přinese zjednodušení schvalovacích procedur u důležitých projektů. Nicméně šanci se předvést v praxi jí nechci upírat a hlasovat proti nebudu. Ale má předchozí argumentace i položené táty byly adresovány především tvůrcům právě takových legislativních povrchností. Novela byla příležitosti udělat pořádek v tom podstatném, ve vymezení veřejného zájmu, které by mohlo být při schvalovacím procesu oporou. Nebude.

Nebude, protože v tomto smyslu je tento zákon zase jen další promarněnou příležitostí.

10. 5. 2023

Jako žena žiji v nejlepší možné době i zemi. Oblékám se, jak se mi líbí. Mám právo odmítnout muže, kterého nechci. Svobodně si volím partnera, počet dětí, vzdělání, práci, místo k životu, bar, jídlo, pití, dovolenou, banku, řidičský průkaz. Zákony mě stavějí na roveň muži, a pokud chci, trvám na rovnosti. Společnost a morálka mi dávají přednost jako ženě, a když chci, muži mě pouštějí sednout, otevírají mi dveře a platí za mě v restauraci. Podívám-li se kamkoliv do minulosti nebo do dnešní Afriky či do Asie, uvidím, že se tam ženám žije hůř. A přesto právě u nás rostou jako houby po dešti skupiny poblouzněných, tvrdící, že co žena, to oběť domácího a sexuálního násilí. Co tyto aktivisty pohání? Asi profesionální deformace, touha po penězích či mediální slávě.

České zákony chrání každého před útlakem, vydíráním a psychickým i fyzickým násilím všeho druhu. Trestní zákoník umožňuje ukládat i dlouhé nepodmíněné tresty. A přesto skupiny aktivistů, bojovníků za práva žen a pomýlených podporovatelů Istanbulské úmluvy matou veřejnost výmysly o tom, že četnost domácího a sexuálního násilí roste a že je třeba ty kruté chlapy stíhat přísněji. Navzdory tomu, že dnes je v českých zemích tak bezpečno, jako nebylo nikdy v minulosti, přesto volání po udávání, sledování a kriminalizaci slyším ze všech stran.

Co muž, to násilník?

Kdysi bylo normální, že manžel doma svou ženu fyzicky trestal. Dnes každá žena a každý muž dobře vědí, že týrat ženu je špatné a protiprávní. Nepotřebujeme nové zákony ani povýšence, kteří by nám na nároží kázali a uráželi názorové souputníky. Potřebujeme vzdělané, vyškolené a informované policisty, sociální pracovníky, advokáty, soudce, psychology a terapeuty, aby pomohli tam, kde je to potřeba.

K odsouzení domácího násilníka je třeba mít jasné důkazy, a pokud nejsou, žádný paragraf tomu nepomůže. Bez dobrých důkazů soud násilníka neodsoudí, což nezmění ani tisíc úmluv. Nepotřebujeme si lhát do kapsy ani silou protlačovat úmluvy, které jsou jen politickou deklarací. Stačí se podívat do zemí, jež ten nesmysl z Istanbulu ratifikovaly: v Německu nebo v Belgii počet útoků na ženy roste, místo aby se snižoval. A tyto země, kde je mimochodem čím dál běžnější třeba dívčí obřízka, nás chtějí kritizovat?

Pokud se jednou objeví kouzlo, které zbaví muže a ženy touhy ovládat druhé, ráda je budu podporovat. Takovým zázrakem však Istanbulská úmluva není. Stačí si ji přečíst, abyste prohlédli. Anebo srovnejte dvě skupiny jejích podporovatelů: aktivisté za práva žen tvrdí, že se ratifikací zlepší podmínky doma týraných žen. Zkuste jim ale někdy položit otázku, jak konkrétně? Prý telefonními linkami první pomoci, záchytnými centry a penězi pro neziskovky, tedy jim do kapes. Druhou skupinou prosazovatelů je Úřad vlády. Ten tvrdí, že jde o hezkou proklamaci, která prý nebude mít vliv na vnitrostátní právo. Důvodem ratifikace zůstává mezinárodní buzerace ve stylu: všichni ostatní už skočili z okna, a tak vy, poslední, skočte také.

Gender a převýchova

Jenomže ratifikace znamená souhlas s filozofií – a filozofie této úmluvy je pochybená. V preambuli se říká, že muži bijí doma ženy kvůli tomu, že jsou ženami. („Násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a násilí na ženách je klíčovým

společenským mechanismem nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“) Skutečně s tímhle nesmyslem souhlasíte?

Vysoce nebezpečným je termín „gender“, který anglická verze úmluvy opakuje 25krát. České právo tento pojem nezná, neboť bere obě pohlaví za sobě rovná. Genderismus jako ideologie bere vztah mužů a žen jako mocenský zápas dvou konkurenčních skupin. Namísto ideálu komplementarity a harmonie nám nutí obdobu nenávistného třídního boje. Skutečně si touhle zlou ideologií chceme zaplevelit právo, soudy, rozsudky a život?

Ještě horším nebezpečím je převýchova společnosti. Důvodová zpráva uvádí, že předcházení násilí proti ženám a domácímu násilí „vyžaduje dalekosáhlé změny v postoji široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvyšování povědomí“. Státy musí přijmout „opatření, která jsou nezbytná pro prosazování změn v mentalitě a postojích“. Cílem je „zasáhnout srdce a mysl jednotlivců, kteří svým jednáním přispívají k přetrvávání násilí“. A jak výslovně vyžaduje článek 14, smluvní státy mají „podporovat uplatňování těchto zásad i v neformálních vzdělávacích zařízeních, stejně jako ve sportovních a kulturních zařízeních, zařízeních pro trávení volného času a v médiích“.

Ideologický pamflet

Shrnuto a podtrženo: je to ideologický pamflet, který se jen zaštiťuje ušlechtilým cílem, ale nic dobrého v praxi nepřinese. Ukažte mi tvrdá data ze zahraničí, ze zemí, které úmluvu dávno ratifikovaly. Přesvědčte mě, co se v těch zemích konkrétně zlepšilo a jak se vylepšil boj s domácím násilím.

Mnoho let Istanbulskou úmluvu studuji a vysvětluji. Celou dobu jsem přesvědčena o její vysoké škodlivosti, což potvrzují informace od našich sousedů. Německo chce uzákonit nový svazek zodpovědnosti pro tři a více jedinců libovolného pohlaví a gender jako primární výchovný program proniká do mateřských škol. Takový vývoj u nás doma nechci. Proto jsem proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a v Senátu ji nepodpořím.

Psáno pro MFDnes

6. 5. 2023

https://zenyapolitika.cz/clanky/kdo-ma-chut-necht-to-zkusi-rika-o-kandidature-do-senatu-daniela-kovarova-senatorka-za-obvod-plzen-mesto

4. 5. 2023

Domácí násilí je vedle boje s podnebím a aktivistického genderismu jedno z témat, jemuž neutečete, ani když nejste jeho oběť či násilník, rodinný advokát či soudce nebo psycholog, co se nápravou raněných duší živí. A protože se o domácím násilí dnes tolik hovoří, rozhodla se Unie rodinných advokátů spolu s Justiční akademií a Nejvyšším správním soudem uspořádat seminář1 o institutu vykázání násilníků.

Vykázat násilníka z domácnosti můžete od roku 2007 podle zákona o policii2 nebo od roku 2014 podle zákona o zvláštních řízeních soudních3. Každá z obou variant má své výhody a specifická rizika: policie přijede hned, když ji zavoláte, ale neprovádí podrobnější dokazování. Na místě vyhodnotí situaci, a pokud dojde k úvaze, že došlo k domácímu násilí, ústně a bez návrhu vykáže násilníka z domácnosti až na 10 dní. Proti vykázání lze podat námitky, o nichž rozhoduje krajské policejní ředitelství. Námitky však nemají odkladný účinek, násilník musí domácnost vyklidit hned. Policejní postup lze napadnout žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u správního soudu4. O onom druhém typu vykázání rozhodne okresní soud příslušný podle bydliště oběti na základě písemného návrhu do 48 hodin bez jednání. Proti rozhodnutí soudu lze podat odvolání, o kterém rozhodne krajský soud do 7 dnů od předání věci.

Tolik stručné znění zákonů, které vypadají jednoduše. Ale praxe je jako obvykle barvitější a složitější. Proto je ideální, když se domácí násilí řeší multidisciplinárně a za účasti všech zainteresovaných – policie, rodinných advokátů, soudců, opatrovníků nezletilých dětí, psychologů a terapeutů. Pro ně je naprostou nezbytností neustálé vzdělávání a výměna zkušeností. Jako v mnoha jiných oblastech, i v této platí, že nejvíc škody napáchá nevzdělaný, laxní, znuděný a nechápající, ale i „jen“ přepracovaný nebo přetížený profesionál. Zatímco když se sejdou informovaní nadšenci se zdravým rozumem, není třeba nových zákonů, protože pomoci se dá i podle těch stávajících. Zakopený pes není v paragrafech, ale v jejich aplikaci, a tedy v lidech.

Pohled na domácí násilí se totiž mění. Tak třeba už dnes neplatí, že domácí násilí je vždy dlouhodobé a útoky se v čase stupňují. Ne vždy je prvním náznakem problému doma facka, ale ovládání a kontrola. Charakteristickým rysem zůstává černobíle jasné rozdělení rolí. Jeden z páru či v rodině je tím, kdo atakuje, kontroluje, ubližuje, deptá. Druhý ustupuje a ztrácí svobodu. Pokud se tak chovají střídavě oba a role či intenzita jejich útoků se mění, o domácí násilí pravděpodobně nejde.

Vykázání násilníka z domácnosti je ovšem jen jedním krokem, který obvykle k vyléčení vztahu nepostačí. Proto třeba na jižní Moravě provozují už mnoho let interdisciplinární týmy, které komplexně řeší dvojici z pohledu psychologického a právního, majíce na zřeteli zájem nezletilých dětí.

Neplatí také, že jediným efektem vykázání je potrestání pro domácího násilníka. Multidisciplinární týmy pracují s dvojicí násilník/oběť, byť odděleně a s každým jinak. Vykázáním získají obě strany čas a klid. Oběť k promyšlení dalších kroků a k rozmyšlení, zda násilníka opustit, zahájit terapii, změnit svůj přístup či řešit život úplně jinak. Násilník dostane čas nahlédnout na své jednání a reflektovat, že problém je spíše na jeho straně, a jak jej řešit. Ideální je práce s oběma stranami v odlišných intervenčních centrech.

Jak změnit domácího násilníka? Možná si myslíte, že je to bez jeho reflexe vyloučeno. Ale odborníci čeští i zahraniční nesouhlasí. Například v sousedním Rakousku je vykázanému povinně uloženo 6 hodin psychoterapeutických konzultací, které zajišťuje instituce podobná naší Probační a mediační službě. Každá konzultace je šancí a i povinně nařízené konzultace mají v třetině případů úspěch a pozitivní efekt. Pak také oba – oběť i násilník – mají naději. Jen násilník musí pochopit, že svým chováním vzbuzuje strach a úzkost, ztrátu identity, vinu, hanbu a trauma, jež může u oběti přetrvat mnoho desítek let.

Některý čtenář by možná pod vlivem veřejně prezentovaných krvavých případů a mediálně sledovaných kauz pochyboval o snahách násilníka převychovat, a spíš by plédoval pro jejich uvěznění na mnoho let. Jenomže často jsou domácímu násilí přítomny i děti. A s nimi jsou spojena dvě velká nebezpečí: transgenerační přenos, jež vede děti v dospělosti k opakování rodičovského chování, a riziko zákazu styku. K němu však v praxi soudy přistupují jen výjimečně.

Ještě o jednom novém fenoménu, dříve nezmiňovaném, se na našem semináři hovořilo. Existují dva krajní lidské typy: agresivní muž, který bije ženu a chybí mu vhled a sebereflexe. A potom „mrcha ženská“, která obviněním z domácího násilí chce ovlivnit opatrovnický soud v jeho rozhodování, komu po rozchodu svěřit dítě. Taková žena si někdy upřímně myslí, že je obětí domácího násilí, ale není, byť před soudem bojuje o zákaz styku dětí s otcem. Právníci a neziskovky, které se specializují na domácí násilí a pracují výlučně s jeho oběťmi, smyšlená oznámení bagatelizují, ale rodinní advokáti se s vymyšlenými obviněními z domácího násilí ve vypjatých opatrovnických sporech setkávají poměrně často.

Domácí násilí je dnes hodnotovou a veřejně propíranou záležitostí, a hodnoty a jejich univerzálnost či neuniverzálnost přece velmi hlasitě rezonují v naší společnosti. Musíme se naučit o nich mluvit a respektovat je u jiného.

Každý rok je v naší zemi vykázána z domácností asi tisícovka domácích násilníků a agresivních osob. Je otázkou, zda je to hodně málo nebo příliš velký počet a zda si přát, aby vykázaných osob bylo míň. Aktuálně se připravuje novela občanského zákoníku5, která má přinést definici domácího násilí, jež dosud v českém právu obsažena není. Můžeme se přít o tom, zda skutečně chybí. Podle mě není problém v definici, ale v důkazní nouzi, protože domácnost je synonymem pro soukromí a dění v rodině bývá subjektivní. Jenomže nelze zákonem říct, že budeme vždy věřit jen jedné straně.

To bychom potom nepotřebovali žádné soudy.

Psáno pro Rodinné listy

Toto je příklad, jak za nás, za českou republiku, pracuje Brusel: uzavře nesrozumitelnou smlouvu plnou zbytečných žvástů, které jsou až komické. Nevěříte? Něco vám přečtu:

Č. 4:

Pro každé odvětví dialogu a spolupráce podle této dohody a s důrazem na záležitosti spadající do této dohody mohou strany po vzájemné dohodě spolupracovat rovněž prostřednictvím činností na regionální úrovni nebo kombinací rámců na dvoustranné a regionální úrovni, při zohlednění regionálního rozhodovacího procesu dotyčných regionálních uskupení. V tomto ohledu při volbě vhodného rámce usilují strany o maximalizaci účinků pro všechny zúčastněné strany a o posílení účasti těchto stran přičemž co nejúčinněji využívají všech dostupných zdrojů a zajištění soudržnosti s ostatními činnostmi.

Č. 9:

1. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti během dialogů při projednávání otázek společného zájmu.

2. Strany se ve vhodných případech dohodnou, že podpoří hodnotu umírněnosti na regionálních a mezinárodních fórech.

3. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti, mimo jiné tím, že budou usnadňovat a podporovat příslušné činnosti, jakož i výměnou osvědčených postupů, informací a zkušeností.

Smlouva je to navíc z právního pohledu jednostranná: my po Malajsii chceme dodržovat lidská práva, kyberberpečnost, ochranu osobních údajů a starat se o klima (to mimochodem za situace, kdy třetinu jejich území pokrývají pralesy, zatímco my jsme si ty svoje vykáceli).

Jak je ta smlouva výhodná pro Malajsii? Jaké standardy této muslimské země budeme muset přijmout? Co chce ona po nás? Anebo ji, Malajsii, s jejími tresty smrti a tajnými procesy kritizovanými Amnesty International, tlačíme našimi požadavky na lidská práva, aby mohla využívat celních výhod? To není nic proti nadějně se rozvíjející Malajsii. To je věc principu. Je to ukázka, jak chce EU vnucovat své výstřelky pod ekonomickým nátlakem zemím, které je nechtějí a ani nejsou schopny přijmout.

Inu, ať už je to jakkoliv, mě rozčiluje jiná věc: že předkladateli nestojíme ani za to, aby nám předložil česky psaný a srozumitelný text. Buď je tak nesmyslně napsaný bruselštinou, anebo je hanebně přeložený.

Tento text by neobstál v žádné škole, při žádné maturitě, v žádné slušné redakci a v žádné firmě. A nás to ani neudiví.

A my, senátoři, ho poslušně schválíme, jako kdybychom ho ani nečetli.

(To jsem přednesla na dnešním jednání Senátu při projednávání ratifikace zmíněné smlouvy).

19. 4. 2023

https://www.youtube.com/watch?v=IByieNNZ9xU

12. 4. 2023

Daniela v Deníku Plus 31.3.2023

Na co mi v Senátu dnes ráno nebylo umožněno se prezidenta zeptat.

30. 3. 2023

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o normách pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení se ženami a muži a rovných příležitostí pro ženy a muže v otázkách zaměstnání a povolání a o zrušení článku 20 směrnice 2006/54/ES a článku 11 směrnice 2010/41/EU

Existují dva pohledy na rovnost. První je rovnost na startovní čáře, rovnost v šancích; slovy obou dnes projednávaných tisků „v příležitostech“. Stejné startovní čáry, stejné právo, stejné tabulkové platy, stejné možnosti už dávno máme.

Tím druhý přístupem je rovnost ve výsledku, v cílové rovince. I když se dnes tváříme, že mluvíme o rovných příležitostech, ve skutečnosti mluvíme o rovnosti v cíli, ve výsledku.

Požadujeme stejné platy, stejné výkony, paritní rozdělení péče o děti, u obou pohlaví kojení, porody, funkce, počet žen na traktorech, na jeřábech, ve vedoucích funkcích, v drogových odvykačkách, ve věznicích a v domovech důchodců. A taky mimochodem v Senátě.

To lze udělat jen tak, že zošklivíme hezké a sebereme úspěšným. Anebo že něco ženám nakážeme a mužům zakážeme.

Statisticky máme doloženo, že ženy se dožívají vyššího věku, jsou zdravější, mají ve škole lepší známky, jsou ochotnější, přizpůsobivější. Mimochodem od učitelů obojího pohlaví dostávají holčičky ve všech předmětech lepší známky.

Chlapci jsou odvážnější, agresivnější, nejmocnější, více riskují, více pijí. A i v přírodě se samečkové dožívají vyššího věku. Tyto rozdíly chceme také setřít?

Rovnost na startu byla vyřešena už dávno srovnáním právního postavení. A rovnost v cíli? Mimochodem všechny čtyři nedávno zkrachovalé banky byly perfektní v personální politice zvýhodňování žen a slabších skupin. A co jim to přineslo dobrého?

Víte, v rovnost pro ženy zmiňujeme jen tam, kde se nám to hodí. Vadí někomu, že modelky a pornoherečky berou vyšší platy než modelové a pornoherci?

Zveličujeme význam jednoho atributu – odměny, a přitom zapomínáme, že existují i jiné: laskavost, vlídnost, péče, pomoc, úsměv, děti, rodina.

S cílem prosazovat rovné příležitosti pro ženy a muže přišla vláda ČR už před čtvrt stoletím, když v roce 1998 schválila „Akční plán pro rovnost žen a mužů“.

Hezkou tečku zveřejnil 20. března 2023 NKÚ: Dotace na genderové audity: vydané peníze ke snížení rozdílů v postavení žen a mužů na trhu práce příliš neposloužily

https://www.nku.cz/cz/pro-media/tiskove-zpravy/dotace-na-genderove-audity:-vydane-penize-ke-snizeni-...

Nechala zpracovat analýzu obou směrnic, z níž vyplynulo:

- Jde o zbytečný zásah Evropské unie do vnitrostátních záležitostí. Není úlohou EU diktovat vnitrostátní politiky týkající se diskriminace v různých oblastech. Tyto otázky jsou vždy lépe řešeny na vnitrostátní úrovni, kde mají národní vlády a instituce lepší porozumění jedinečným sociálním a kulturním kontextům, ve kterých působí.

- Snaha nadiktovat normy chování a jednání zvnějšku může naopak způsobit protireakci, která přirozený stav a vývoj v daných kulturních a společenských otázkách zcela rozvrátí. Aktivistický přístup k řadě podobných otázek často vede k tomu, že většinová společnost, která není zpočátku vůči dané problematice nijak vyhraněná a menšiny běžně toleruje se snaze o svou násilnou převýchovu „vzepře“.

- Diskriminace navíc není to stejné, co vnitřní osobní názor. Požadavek nediskriminace je často zaměňován s požadavkem (vnitřního) souhlasu či ztotožnění s danou menšinou či společenským fenoménem. Těžko můžeme ale například po muslimských věřících požadovat, aby nadšeně přijímali členy LGBT komunity.

- Navrhovaná směrnice je založena na chybném pochopení diskriminace. Diskriminace není vždy úmyslná nebo zlomyslná a směrnice může svými striktními pravidly a nařízeními narušovat schopnost rozhodovat na základě legitimních kritérií. Může vést k situaci, kdy jsou jednotlivci vybíráni např. na pracovní místa právě na základě své identity, nikoli na základě svých kvalifikací nebo zkušeností.

- Jde zbytečné a zatěžující předpisy, které ve svém důsledku mohu často vést k účelové šikaně například zaměstnavatelů či poskytovatelů služeb.

- Mohly by vést k porušování práva na svobodu vyznání. Věřící církví, které neuznávají stejnopohlavní manželství, by mohli být považováni za diskriminující, pokud by odmítli zaměstnat osobu či poskytnout jí služby za okolností, které by byly v rozporu s jejich vírou a náboženským přesvědčením.

- Problematická je snaha EU pomocí směrnice zvýšit frekvenci „oznamování“, tedy udavačství a denunciace, což přímo souvisí s již zmíněnou účelovou šikanou. Česká společnost je vzhledem ke své minulosti navíc přirozeně skeptická a citlivá v okamžiku, kdy se jí snaží někdo zvenku převychovávat, většinou proto takové snahy vedou k ještě větší zatvrzelosti v dané záležitosti.

- Normy jako tato představují potenciální hrozbu např. pro rodinné podniky, které mohou mít odlišné pracovní postupy a nemusí být schopny dodržovat ustanovení podobných nařízení, aniž by to poškodilo jejich podnikání.

- Antidiskriminační třeštění rovněž podporuje kulturu politické korektnosti a vnitřní cenzury, kdy se lidé bojí vyjadřovat své názory a přesvědčení z obavy, že budou obviněni z diskriminace. Vede to ke konformismu a fenoménu skupinového stádního myšlení.

Jan Ferenc 9.3.2023 (Neviditelný pes) a info o průzkumu o tom, co chtějí muži a co ženy: „Pojem genderová rovnost je zavádějící. Nejde o to, aby se zacházelo se ženami jako s muži, ale o to, aby se se ženami jednalo jako se ženami, neboť jenom tak mohou dosahovat toho, co muži.“

Ženy si v zásadě nepřejí postavení na roveň mužů. On by to byl také holý nesmysl. Ženy nejsou muži a většina z nich se jimi nikdy nestane. Po nás, mužích, což zde píši s vědomím, že jsme stále ještě dominantním pohlavím ve vedoucích a rozhodovacích pozicích, se naopak žádá, jak průzkum dokládá, býti k ženám empatičtější. Chce se, abychom hlouběji chápali jejich odlišnosti a porozuměli jejich specifickým schopnostem, které spočívají více v intuici než v analýze a syntéze. V citlivosti a předtuše než v matematických modelech. Abychom, když jsme šéf, pochopili tyto jejich přednosti jako vklady pro podnikání, a když nejsme a šéfem je žena, tak v podstatě totéž. Nechť jsou za stejnou práci stejně zaplaceny. A těm, které „to chtějí“, budiž to umožněno bez překážek a předsudků. Ale ne jako chlapům, ale jako ženám.“

A to nemluvíme o transgender sportovcích.

Tohle skutečně chcete, milé, báječné, okouzlující, šikovné české ženy?

30. 3. 2023

27. 3. 2023

Víte, co je to mediace? To k vám přijde rozhádaný manželský pár a chce po vás, abyste ho rozsoudili. Jenomže mnoho sporů se rozsoudit nedá a správný mediátor nehledá pravdu, ale porozumění. A tak umožní každé ze stran, aby se vyjádřila, popsala svůj pohled na věc, klidně vyložila své stanovisko a nechala druhou stranu dospět k pochopení a porozumění. Anebo alespoň k toleranci, protože bez ní diskuse ani život neexistuje. Pojďme si pravidla mediace převést na horkou aktualitu dnešních dnů.

Na českých veřejných budovách už rok vlají dvoubarevné ukrajinské vlajky. Jedni je nadšeně velebí jako výraz solidarity a sounáležitosti, značí si jimi klopy sak a profily na sociálních sítích a pohrdlivě se vyjadřují o každém, kdo nesmýšlí stejně žlutomodře. Jiní by na jejich místě radši viděli vlajky české a polohlasně namítají, že čeho je moc, toho je příliš. Tvrdí, že nikde v zahraničí cizí vlajky města v takovém masovém měřítku nezaplavují a že naši úředníci nemají právo o tom bez podpory lidí rozhodovat. Vlajkové kauzy posledních dní jsou vrcholem ledovce, který se jmenuje svoboda slova a právo na vlastní názor. A taky jsou příkladem špatně vedené diskuse, která se v naší zemi poslední tři roky zapomněla vést.

V normální společnosti je normální mít na věci a události různé názory. Někdo chce vlajky na budovách veřejných institucí věsit, jiný sundávat a nemít žádné nebo věsit vlastní či jiné. Někdo si myslí, že cizí vlajka mobilizuje odhodlání české veřejnosti, jiný soudí, že takový prapor naopak provokuje, demoralizuje a ve věci solidarity s trpícími působí spíše kontraproduktivně. Lidé nejsou stejní a na žádnou věc nemají všichni stejný názor. To jen omezenci si myslí, že lidé musí či mají myslet a soudit stejně. Věřte, že shodně nikdy nemyslí. Na každou věc, na každou situaci a každou událost mají lidé rozdílné pohledy podle svých zkušeností, hodnot, preferencí a zejména zájmů. Na filmy, na knihy, na cizí země, na podnebí, na krásu, na hudbu, na ideální teplotu nebo na vhodný večerní program.

Lidé se mohou svými pohledy na věc obohacovat, když se debata vede slušně a kultivovaně. Anebo se jimi mohou mlátit po hlavě, pokud se zamilují do své pravdy a do svého pohledu na svět. A zejména když o té své pravdě jediné chtějí přesvědčit i druhé. Anebo ty druhé povýšeně soudit. Dokonce mohou mít různé skupiny lidí na zásadní politický či společenský problém pohled velmi podobný, ale liší se v názoru, jaká cesta vede k vyřešení onoho problému.

Úkol státu, elit, vlády a politiků je přispívat ke kultivované diskusi a nerozdělovat lidi na majitele jedné pravdy a tisíce lží. Kde jsou ti naši nejvyšší, nejznámější a nejpovolanější? Proč je neslyším, jak zklidňují vášně, jak je mírní a jak debatu moudře moderují? Jaká škoda, že kolem sebe příklady dobré politické, vyjednávací a mediační praxe nevidím. Tak tomu bohužel je i v otázce ukrajinských vlajek. Je přece v pořádku spolu mluvit a vysvětlovat si různé pohledy na věc. Nikdo by neměl druhému ani zakazovat jeho názory, ani je vylučovat z veřejné debaty. Je v pořádku tvrdit, že vlajky na každém rohu chci vidět, a uvádět důvody, které můj názor podporují. Ale stejně v pořádku je nesouhlasit a třeba se ptát na legislativu, která vyvěšování státních vlajek na veřejných budovách upravuje. A taky nechat zaznít i opačné názory, které říkají: Podle mě je těch žlutomodrých vlajek ve veřejném prostoru příliš a na veřejných budovách mají viset zejména české vlajky.

Umlčovat debatu se dříve či později vymstí. Někteří lidé mají pocit, že se jim cpe něco pod nos a jejich názor nikoho nezajímá. Jiní, že musíme demonstrovat, kde stojíme a koho podporujeme. Tak nechme zaznít všechny názory, protože lidé na tu různost mají právo.

A mají právo prohlásit třeba i to, že chtějí ty cizí vlajky z veřejných budov už sundat.

Anebo aspoň vyprat.

Pan prezident zveřejnil, jak bude vybírat kandidáty na ústavní soudce. Jmenoval komisi složenou ze sedmi právníků a oslovit chce desítky institucí, aby mu navrhly vhodné kandidáty. Přeje si genderovou, regionální, politickou a generační pestrost. Tento způsob výběru vypadá moderně a transparentně, čímž připomíná výběrová řízení na ředitele státní instituce nebo na stavební firmy. Nepochybuji, že mu nepoučená veřejnost s médii stále ještě okouzlenými výsledkem volby za tento krok předpisově hlasitě zatleská. Proslýchá se dokonce, že předseda Senátu prezidentovi přislíbil, že mu všechny jeho kandidáty bez problémů odsouhlasíme. No, uvidíme. Vyčkejme ještě. Třeba mě se nikdo neptal. 

Takže mávat se tedy bude genderovou, regionální, politickou a generační pestrostí. Ale copak Ústavní soud jedná jen o věcech pohlaví, věku, politiky či regionů? Různorodost je přirozeně žádoucí ve všech kolektivech a rozhodovacích orgánech, ale věk, pohlaví, druh práce a region jsou jen nejviditelnějším formálním kritériem. Mnohem důležitější jsou ale úplně jiné parametry, o nichž Hrad vůbec nehovoří, což značí, že pro prezidenta nejsou rozhodující. A to je pro mě zjištění alarmující a trochu smutné. Prezident nemusí být právníkem, podobně jako nemusí být ekonomem, až bude jmenovat členy bankovní rady. Jeho poradci by mu však měli sdělit cosi zásadního o různorodosti odborných pohledů a jejich vlivu na soudcovo rozhodování. A právě z hlediska této různorodosti by měl být Ústavní soud co nejpestřeji namíchaný.

V právu existuje řada škol a metodologických přístupů, které vedou své nositele k odlišným praktickým výsledkům, vyjádřením, rozhodnutím a preferencím. Pohled na právní řád a ústavnost může být konzervativní i progresivistický, pozitivistický i přirozeněprávní, aktivisticky lidskoprávní i opatrně občanskoprávní, sociálně konstruktivistický i minimalistický. A především z těchto úhlů se i ústavní soudci zabývají podáními, která jim přistanou na stole. Z tohoto pohledu ani sama výběrová komise (učeně nazvaná Konzultační panel) není složena příliš barvitě ani zajímavě a těžko lze při jejím zasedání očekávat vášnivé debaty, v nichž by se názoroví oponenti utkali u obhajob svých případných nominantů. Příliš koncepčnosti a invence nelze očekávat ani od právnických institucí, které pan prezident vyzve k podávání nominací. Soudci pochopitelně navrhnou soudce, advokáti některého svého kolegu a vysoké školy akademiky. Jaká škoda, že zadání neznělo přesně naopak: navrhnout kandidáta z úplně jiné profese, z jiného právního oboru. Teprve takový způsob by aspoň trochu eliminoval zákulisní tlaky a osobní kariéristické zájmy. 

Takto je výsledek předem očekávatelný: S ohledem na politické zaměření prezidenta a složení Senátu budou všichni vybírající podvědomě preferovat liberálně založené provládní kandidáty, což povede pro příštích deset let k jednobarevnému složení nového Ústavního soudu, ignorující polovinu veřejnosti, která aktuální vládní koalici nepodporuje. Výsledkem bude hrozící reálný problém a bublající nebezpečí přílišného aktivismu nejvyšší české soudní instance tak bude dokonáno. 

Nicméně stále ještě není nic definitivně ztraceno. Pan prezident si možná tyto argumenty zamyšlení sám nepřečte, ale třeba se jím inspiruje některý jeho poradce pro justici a vysvětlí panu prezidentovi, že by měl mnohem přesněji popsat zadání pro výběrovou komisi. Jak založené jedince, v jakém pořadí, v jakém složení a poměru prezident hledá a jaký skutečně chce nový Ústavní soud mít. A hlavně by se do výběru měl sám na vlastní odpovědnost zapojit, ne to alibisticky hodit na „odborníky“. Zvolen byl Petr Pavel, ne jeho konzultanti. A žádné výběrko prezidenta nezbaví odpovědnosti za budoucí podobu Ústavního soudu. Já osobně bych dodala ještě jednu podmínku, jež se pojí s charakterem kandidáta: musí být statečný, mít názor a stát si za ním. Nesmí se bát, nesmí se bát projevit se a vydat rozhodnutí. To mimochodem v dnešní době plné výmluv a vyhýbání není málo. A ještě něco: můj kandidát nesmí být svině, prevít, parchant, křivák, podvodník, nemrava a lhář. Líbilo by se mi, kdyby takový byl každý soudce. A takového soudce by si, jak věřím, přál prezident sám, kdyby měl soudce o jeho věci rozhodovat. A protože budu jednou z těch jednaosmdesáti, kdo složení Ústavního soudu přímo ovlivní, toto jsou moje podmínky, z nichž slevit nehodlám. 

V naší republice je přibližně 50.000 právníků. To je zjevně množství, z něhož lze dobře vybrat. Můj kandidát musí být čitelný a přímý. Nesmí se vyhnout odpovědi na položenou otázku. Jeho slovo má být ANO nebo NE, nikoliv obvyklé právnické „přijde na to“ anebo dokonce „záleží na tom, na které straně pravda stojí“. 

A ještě jednu důležitou věc by měl prezident vyjevit zcela jasně. Někteří uvažovaní kandidáti jsou ústavními soudci už dnes. Mnozí při své kandidatuře horlivě tvrdili, že by podpořili jednomandátový systém, tedy volbu jen na jedno desetileté období. Jsem zvědavá, kdo z nich teď po deseti letech změní názor a bude mít zájem ten právnický vrchol naopak opakovat. Ráda bych znala pohled pana prezidenta: zda svým výběrem umožní opakovaný mandát, či zda se jasně vysloví proti němu. Teprve pak uvěřím, že své volání po transparentnosti a diverzitě myslí vážně.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Slovo je nejmocnější zbraní. Tak tomu v lidských dějinách vždy bylo, je a navždy bude. Proto se „špatná slova“ vyškrtávají z knih, z přednášek a z učebních osnov, a když je opakujete, tak vám nadávají. Jiná slova jsou naopak skoro povinná. Chcete-li dostávat granty a být miláčkem médií, musíte jich mít v každém svém vyjádření aspoň dva metráky. Určitě to někdo kontroluje, jestli jich třeba není o deka míň. Na slova je prostě třeba si dát dobrý pozor.

Kdysi se jistá slova mohla říkat, číst a poslouchat jen v soukromí a děti se učily je na veřejnosti zamlčovat. Za druhé světové války či před rokem 1989 to bylo pochopitelné, ale bohužel podobnou dobu zažíváme i dnes. Už se zase něco smí říkat jen doma, potichu a mezi přáteli, kteří smýšlejí stejně, jinak vás ti jinak smýšlející odsoudí, umlčí a pozurážejí. Někteří čtenáři už to zažili na vlastní kůži, jiní ještě nemají takovou zkušenost, ale černé na bílém to najdete třeba tady: https://www.sosp.cz/vysledky-pruzkumu/

Některá slova dříve nevídaná se totiž mohou na veřejnosti říkat bez uzardění, ba dokonce za ně následuje potlesk. Co na tom, že podle vás nepatří do veřejné sféry, protože jde o intimity, jimž sluší soukromí (menstruace, menopauza, únik moči, gender, kojení na veřejnosti, feminismus, kvóty pro ženy, sexuální úchylky, bizarní praktiky aj. Ale existuje i mnoho jiných a množina témat vhodných k diskusi se neustále rozšiřuje). Žádné téma dřív tabuizované dnes údajně není příliš neslušné, intimní nebo nevhodné pro hlasitý hovor v tramvaji a před nezletilými. Zapomenuta jsou dávná pravidla slušnosti a anglické umění debat o počasí. V tomto ohledu se razí otevřenost a transparentnost. Vidět až do útrob, odhalit až na dřeň. Protože jsme lační krve, potu, střev a bulvárnosti.

Na opačném spektru dovolenosti jsou naopak témata, o kterých ve slušné společnosti mluvit nesmíte, jinak vás onálepkují jako proruského trola, tmáře, zastaralého či zpátečníka. Dokonce existují i slova nepsaně zakázaná, jako například černoch, cikán, pohřeb či smrt. Vždyť smuteční rozloučení už se skoro nekonají, a když už se někde koná pohřeb, děti se na něj radši neberou, aby se nedověděli, jak život končí. Vždyť i těhotenství se „jen“ přerušuje, jako by v něm šlo zase pokračovat, až se to matce bude hodit v kariéře.

Podobně je tomu s činnostmi a aktivitami. Některé musíte milovat a provozovat (například sportovat, jíst zdravě, podporovat samoživitelky, kupovat bezobalově, číst Deník N, nadávat na Babiše, zachraňovat klima nebo chodit na provládní demonstrace). Jinými termíny a činnostmi naopak musíte nahlas opovrhovat (spalovacími auty, domácími pracemi, vařením pro manžela, touhou mít děti hned po dvacítce, kouřit, jíst maso, létat do zahraničí na dovolenou či chodit na protivládní demonstrace). Domácí zabijačka nebo krmení hus šiškami jsou činnosti nepřijatelné pro citlivou duši salónního kritika, jež lační po krvi a po vnitřnostech jen tehdy, když se mu to hodí. Maso je slovo odporné; řezník nebo prodavač vánočních kaprů sadistickým povoláním, jako byl kdysi kat, a svíčková či kostky na guláš se podle těch puristů nejspíš pěstují rovnou zatavené do igelitu v zázemí supermarketu.

Někomu jsou tatáž slova, věty a názory dovoleny, jinému ale veřejnost stejná slova neodpustí. Miláčci médií mohou pít, lhát, mluvit sprostě a o jejich charakter, krásu tváře či ztepilost postavy se nikdo nesmí ani slůvkem otřít, aby pořádně nenarazil. Naopak třídní otloukánci jsou vláčení kanály, zasypáni exkrementy a ostouzeni ve veřejném prostoru bez uzardění a bez následků, protože kopat do neoblíbenců je všeobecně dovoleno. Podobně se to má s logickou argumentací. Co vadí u jednoho k nepřekonání, to jinému odpustíme, protože „to je přece docela jiný případ“.

V posledních dnech rezonuje ve veřejném prostoru rozhovor s moderátorkou Danielou Drtinovou a její slova o tom, že by se měly svým kolegyním omluvit ženy, které ve své práci využívají své sexuality. Do češtiny přeloženo: že zůstaly ženami. U této poznámky se na chvíli zastavme, protože různost pohlaví je také zakázaný obrat. Muži už totiž nesmějí obtěžovat ženy, dvořit se jim, svádět je či imponovat. Ženy si pochopitelně mohou dělat, cokoliv chtějí, protože podle aktuálního výkladového slovníku jim patří tento svět, aby se odčinila staletí trvající nadvláda mužů. Jenomže ani s tím nejsou všichni spokojeni. Ukazuje se totiž, že některé ženy jsou krásné a žádoucí a někdy jim díky tomu leccos projde. Krása zlepšuje známky ve škole, prodává a souměrná tvář zkracuje vyjednávání, vyhrává volby a zvedá cifry na výplatní pásce. A to je nepřípustné a urážející, protože v práci i v životě se podporuje rovnost práv, příležitostí, možností i výdělku. Ideální by bylo, kdybychom si byli podobní jako vejce vejci, kdybychom se rodili podle stejného vzoru, stejně voněli a podávali naprosto stejné výkony a aktivity. Ale současně je nutno mít plná ústa diverzity. Asi jak které. Normální svět je pro modernisty diverzní příliš.

Ráda bych se moderátorky někdy zeptala, jak sexuální efekt vypnout. Třeba by jako právnička mohla prosazovat zákon, který ty některé ženy trochu zeškaredí, aby srovnaly krok s těmi podle mužů méně hezkými. Spát se šéfem je podle ní nejen nesprávné, nemorální a neetické, ale i nefér. Jak k tomu přijdou ty ostatní ženy, které sexepílem neoplývají nebo po kterých jejich šéf nezatouží? Ano, říká má jmenovkyně, ty hezké, vnadné, úspěšnější by se měly omluvit těm ostatním. A možná nejen ony. Omluvit by se měli chytřejší méně chytrým, schopnější neschopným, rychlí pomalým, vysocí menším. Je totiž doba vrcholného omlouvání, což je mimochodem taky zajímavé a dnes hojně omílané slovo. V minulosti jsme se omlouvali za špatnosti, jichž jsme se skutečně dopustili. Dnes se za vlastní lži či urážky netřeba omlouvat, zato je třeba se hluboce kát za věci, které jsme nespáchali, za skutky, jichž jsme se nedopustili. Třeba za otroky a otrokáře, za bělochy, za muže, za heterosexuály, za dávné kolonizátory, pány a poddané, za svůj původ či příbuzenství, za nedbalý potlesk, za málo nadšení a nedostatek solidarity. Tuhle mě přes sociální sítě kdosi vyzval, abych se omluvila Ukrajině, protože jsem se jako dítě ve škole učila rusky.

Správnou omluvou je dokonce možné odčinit otázky, které jsou zakázané, protože pochybovat o dobru se dneska nenosí. Nesmíte pochybovat ani se ptát na válku, na covid, na vlajky na veřejných budovách, na minulost nového prezidenta, na solidaritu, na grýndýl a pochopitelně taky na svobodu slova. Otázky a pochybnost značí znevažování a znevažování uctívaných model je dnes opět zapovězeno. „K čertu se svobodou slova,“ říkají někteří. „My dáváme přednost bezpečnosti.“

„Copak vám někdo zakazuje ty vaše komentář psát a tisknout?“ napsal mi tuhle jeden pán, co se mu nelíbilo moje konstatování, že přituhuje. „Vy si můžete psát komentář a já vám můžu upřímně napsat, co si o něm myslím,“ sám si odpověděl a hned v další větě mi sprostě vynadal. Ne, nezakazuje. Jen zastrašuje, odrazuje, zatlačuje, přehlušuje, vyřazuje.

Jaké štěstí, že máme v Ústavě zakotvenu svobodu slova a právo na vlastní názor. Tak jen ať tam obojí zůstane ještě hodně dlouho. Protože co je pravda a co lež, dokáže definitivně rozpoznat jenom čas. A co si o světě kolem myslíme a co z pravd, polopravd, faktů a lží sami vyvozujeme, to je náš úsudek a hodnotový soud, jak se lze hezky dočíst v tomto pojednání Iva Telce: https://www.epravo.cz/top/clanky/skutkova-tvrzeni-nebo-hodnotici-usudky-116009.html

Můj kolega v něm trefně uvádí: „I proto je nepoměrně obtížné až nereálné „bojovat s dezinformacemi“, vyjma zejména válečných lstí, poplašných zpráv a pomluv, jinak, než vlastní informační otevřeností a zejména důvěryhodností zpráv, které jsou založeny na objektivitě, „i když se mi nelíbí“. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o „boj proti lidem“, jejichž naladění je z řady důvodů, třeba i pochopitelných, rozličné. Týká se to i odlišných osobnostních zralostí jednotlivých lidských bytostí, se kterou také nutno počítat. Nikoli snad proti ní bojovat.“

Hodnotové soudy a názory, myšlenky a vůbec slova nám, doufám, nikdy nikdo nevezme a nezakáže. To bychom totiž museli přestat myslet. No, třeba by to mnohým ani nevadilo…

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Psáno pro Deník.cz

20. 3. 2023

Náš svět se stal Sexmisí a dnes je bezpečně světem žen. To ony stojí v čele států, armád a parlamentů. Velí vojskům, dětem a psům, létají do vesmíru, prodávají desetitisíce knih, organizují pochody milionů proti sexualizovanému násilí a konference o předsudečné nenávisti.

Z Bruselu, z Barcelony, Prahy či Turecka nám přinášejí dobro Istanbulské úmluvy, vyhlašují stavy legislativní nouze, odhalují skryté prostopášníky, a na koho ukáží, ten si nemůže být jist životem ani svobodou a už vůbec ne slušnou pověstí. Tahle země a tahle doba mužům - hlavně těm českým a normálním - nepřeje. Mnohé ženy dokonce pyšně prohlašují, že muže k ničemu nepotřebují a že si vystačí samy. A přesto chci právě v těchto chvílích, ve dnech ženám tak milých a kytky přinášejících, vzpomenout na ženy bezejmenné. Na ty, co se nederou na výsluní, nesoutěží v běhu ani v boji, neucházejí se o hlasy ve volbách ani nehřímají z televizních obrazovek.

Nechme promluvit ty silnější. Dejme teď prostor k vyjádření našim mužům. Prohledala jsem sociální sítě, odposlouchala telefonní rozhovory, zachytila jsem, co naši muži říkají o těch „bezejmenných“, o svých ženách: „Čekala na mě s večeří, když jsem přišel domů.“ „Viděla, že jsem unavený, tak mě zakryla dekou a nechala odpočívat.“ „Býval jsem často pryč a ona se mezitím vzorně starala o naše děti.“ „Oba jsme byli nemocní, ale žena vstávala, vařila polévky a čaje, nosila mi je do postele, krmila mě a podávala léky.“ „Usměje se na mě pokaždé, když přijdu domů. A tím mi vždycky vylepší náladu.“ „Zná všechna moje zamilovaná jídla a o víkendu je pro mě vaří.“ „Nemusím nic říkat. Jen se na ni podívám - a ona mi rozumí.“ „Miluju ty chvíle, kdy jsme spolu doma. Nemusíme mluvit. Já luštím křížovku a ona vedle plete, ale právě to ticho a ten klid dělá domov.“ „Myšlenka na mou ženu mě držela nad vodou a zachránila mě před malomyslností.“ „Když je mi nejhůř, jdu se projít někam mezi lidi. Koukám na ženy, na jejich vlídné obličeje, na jejich křivky a na úsměvy. Na starostlivé pohledy, jimiž hledí na své děti. V takovou chvíli vím, že je vše v pořádku a že svět pořád funguje, jak má.“ „V autobuse jsem sledoval maminku. Měla dvě malé dcery a celou dobu si s nimi polohlasně povídala. Pohladilo mě to po duši.“

Každá žena je madona

Po celém světě nacházíme tisíce hrobů neznámých vojínů, tisíce památníků těm, co bojovali za vlast či za národy. Ženy své bezejmenné pomníky nemají. Potkávám na svých cestách sochy známých a významných žen, třeba Boženy Němcová nebo Věry Špinarové. V kostelích vídám sochy madon, v obrazárnách Marii Terezii, Monu Lisu, Venuši. Ráda bych jednou někde objevila pomník obyčejné, bezejmenné ženy. Takových je kolem mě mnohem víc než těch výjimečných manažerek velkých firem, ministryň, vojevůdkyň. Na těch známých obyčejný každodenní svět nestojí. Ten drží na svých neznámých ramenou a ve svých prostých dlaních docela obyčejné ženy. Právě ty, které nás obsluhují na poště nebo v supermarketu, co vedle nás stojí v tramvaji s dítětem na ruce, co se před námi sunou frontou k pokladně, co zametají v parku, vaří ve vývařovně, dají nám přednost na přechodu, roznášejí dopisy, co nám stříhají vlasy nebo nám prodávají boty. Co nám včera utíraly nos a balily svačiny, co dnes plní ledničky a měří teplotu v nemocnici a jednou, už brzy, nás budou umývat v domově důchodců.

O nich se v novinách nepíše. Neudávají směr módním trendům. Ale právě ony tvoří teplo domova a náladu naší domácnosti. Do noci vyrábějí masopustní masky dnes stejně jako před mnoha lety. Před Vánoci celé noci pečou cukroví a pak se potichu dmou pýchou, když je návštěvy chválí za rodinný recept. Těch bezejmenných jsou tisíce a miliony, ač se nesoudí kvůli sexuálnímu obtěžování a nevydupávají si rovná práva ani stejné příjmy či důchody, protože mají něco navíc. A taky vědomí, že jen o nadvládu a peníze v životě nejde.

Dobře vědí, že zázrak vzniká jen v jejich lůně, že úsměvem si podmaňují muže, že jejich dlaně tiší bolest a dětský pláč, že pod rukama jim rostou květy. I bez odborných článků, dotací, výzkumů a zaplacených statí si dobře uvědomují, že právě ony vládnou celému světu a mnoha generacím. Že kvůli jejich ladným krokům mladíčci probdí noci a hulváti píší básně, že profesoři opouštějí životní jistoty i statky a že kvůli nim se i zkušenému muži občas chvěje hlas. Protože všechny ty normální, bezejmenné, obyčejné ženy celého světa mají schopnosti k jeho ovládnutí a ve svých malých ženských rukách drží kouzlo, jak očarovat muže. Ne kvůli jeho porobě či slepému poslechnutí, ale k vytvoření ideálního spojení mužsko-ženského světa.

Bez zákonů, bez befelů, bez evropských směrnic a nařízení, bez dotací a bez aktivit roztodivných neziskovek. Ty umělotiny to krásné, ideální spojení soustředěným tlakem dočista umoří. A příští generace už nepochopí, komu a proč byl ten „pomník neznámé ženě“ vystavěn.

Pánové, muži, chlapi, dáte se do toho? Přece nedopustíte, aby si ženy ten pomník musely stavět samy.

8. 3. 2023

Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za rok 2022

Máme před sebou strohou, popisnou úřední zprávu plnou čísel, statistik a cizích slov. To není výtka vůči pisatelům. Zpráva samozřejmě nepřináší nic více a nic méně, než požaduje zadání v našem jednacím řádu.

Procesně opravdu dává smysl leda vzít ji na vědomí, jak je nám doporučováno. To by ale nemělo znamenat, že tento dokument jenom bez zájmu přejdeme nebo si ho necháme prošumět kolem uší.

Jedna věc je, co se zde dozvídáme o stavu Evropské unie a unijního práva – tedy hlavně o tom, jaké množství předpisů se na nás valí, které předpisy to jsou a co přinášejí. Druhá věc je, co dokumenty tohoto typu vypovídají o našem vlastním přístupu k členství v Evropské unii.

Začala bych u té druhé otázky:

Víte, mám dojem, že i dnes, téměř 19 let od našeho vstupu do EU, se chováme tak trochu jako poslušní, snaživí žáčci, kteří si chtějí vysloužit přízeň paní učitelky, kteří se radují z každé její pochvaly a děsí se, že by mohli dostat sebemenší černý puntík. Z toho plyne, že celou tu masu unijní regulace, kterou máme tak či onak implementovat, bereme prostě jako domácí úkol. A posuzujeme svůj výkon podle toho, jak dobře a rychle tyto úkoly plníme, jak malý máme onen „transpoziční deficit“ a dokonce přijímáme hru na poměřování se s ostatními státy, jak dobří jsme v plnění těchto úkolů – viz onen „žebříček úspěšnosti“ v rámci Single Market Scoreboard.

Při tom všem nějak zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí – jestli jsou prospěšné, nebo jestli jsou zbytečné, nebo dokonce škodlivé. Zapomínáme, že Unie není žádnou naší paní učitelkou, na jejíž moudrost a osvícenost bychom mohli spoléhat, a jíž bychom měli viset na rtech.

Dnes v době Green Dealu je to zřejmé více než kdy dříve.

Mezi směrnicemi, které máme aktuálně transponovat do našeho práva, vidím řadu velmi problematických. Upozornila bych na pět. První dvě jsou uvedeny ve zprávě, další byly přijaty až později během minulého roku a zpráva už je nezahrnuje:

§ směrnice (2019/1158) o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob – sociálně inženýrský předpis, který zavádí v EU harmonizovanou úpravu otcovské dovolené a usiluje o „rovnoměrnější rozdělení pečovatelských povinností mezi ženami a muži“;

§ směrnice (2019/1937) o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie – která není o ničem jiném než o budování kultury udavačství;

§ směrnice (2022/2464) o podávání zpráv podniků o udržitelnosti – která bude nutit velké společnosti i kótované malé a střední podniky zveřejňovat auditované informace týkající se třeba toho, co dělají pro klima, rovnost, lidská práva – je to o další administrativní zátěži a o cpaní ideologie do podnikání;

§ směrnice (2022/2381) o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností – která zavádí pohlavní kvóty ve vedení velkých obchodních společností;

§ směrnice (2022/2041) o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii – kterou Unie necitlivě vstupuje do oblasti, která by měla být ponechána jednotlivým členským státům.

Směrnice, jako jsou tyto, bychom rozhodně neměli brát s klidem jako domácí úkoly, a pyšnit se tím, až budou řádně a včas transponovány. Takovéto předpisy neměly vůbec vzniknout.

Místo toho, abychom tu rozjímali nad tím, jak nám jde ono „přejímání legislativních závazků“ vyplývajících z členství v EU a radovali se nad snižováním „transpozičního deficitu“, (místo toho) bychom se měli ptát, jak se mohlo stát, že byly tyto předpisy přijaty, co proti tomu dělala naše vláda, co proti tomu dělali naši zákonodárci, co můžeme udělat proto, abychom přijetí takových škodlivých šíleností do budoucna zabránili.

Velmi často vláda diplomaticky odpoví, že podporuje sledované cíle, byť je považuje za ambiciózní. A my vlastně vládě za tento odvážný postoj tleskáme a občas její pozici ještě zpřísníme, namísto abychom některým návrhům řekli: NASR..t.

Potřebujeme změnu přístupu. Zahoďme toho šplhouna, toho podlejzavého žáčka, který se chce za každou cenu zavděčit učitelům. Zbavme se toho pejska, co čeká na podrbání za ušima a na pochoutku, když zapanáčkuje.

Evropská unie není zázračnou studnicí, odkud k nám tryská dobro. Je kolbištěm, kde se tvrdě střetávají různé zájmy a kde mohou uspět jenom ti velmi sebevědomí, hlasití, asertivní hráči s ostrými lokty. Takoví tam sedí, takoví borci připravují návrhy, které projednáváme.

Snažme se být jedněmi z nich.

Mějme ambici formovat politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.

8. 3. 2023

V pondělí 6. března 2023 se Daniela v Poslanecké sněmovně zúčastnila konference o Istanbulské úmluvě a manželství pro všechny. Přednesla následující vystoupení:

https://www.facebook.com/RaptorTV.cz/videos/550705486881252

https://www.parlamentnilisty.cz/…921

5. 3. 2023

Dobrý den, přátelé, a vítám vás u nás v Plzni.

Jsem ráda, že se scházíte a že si vzájemně vyměňujete zkušenosti. Víte, centralizace je v některých oblastech v pořádku, ale není třeba tento trend urychlovat zanedbáváním měst a venkova, ignorováním problémů venkovské infrastruktury, a odcizováním místních reprezentantů.

Koneckonců v nedávné prezidentské volbě jsme na vlastní oči všichni viděli, jak lze odlišností mezi velkými městy a venkovem zneužít.

Mnozí z nás přece odtamtud pocházejí, mnozí další – jako například já, která pocházím z Ostravy – naopak vyšli z velkých měst a na venkov se vracejí. Proto je třeba regiony hájit a o jejich problematice mluvit. Posledních 28 let bydlím na vesnici, která má 2000 obyvatel, a tak mohu srovnávat.

Vidím to na svých cestách. Mobilita klesá, venkov se vylidňuje. A to nemluvím o dopadu covidových restrikcí, které venkov neuvěřitelně zasáhly a proměnily. Když ve městě skončí hospoda, můžete jít do jiné o dva bloky dál. Na vesnici ale se zavřením hospody či krámku kus života odumře nenávratně. Chválabohu za vietnamské večerky.

V přímém přenosu vidím konec venkovského života, který elektromobilita jen urychlí.

A to nemluvím o opravách infrastruktury. Nebýt tranzitní dopravy, na Plzeňsku by se nic z infrastruktury neopravovalo. A i tak se cesty vylepšují a staví pro venkov příliš pomalu. A přitom nic lidem nepomůže tolik jako vzájemné propojení.

Přeji zdar vašemu jednání a děkuji, že centrálním politikům připomínáte lokální život.

Co je dnes obdivuhodné? Jaké máme vzory? Čemu tleskáme a jakými lidmi bychom chtěli být? Složité to jsou otázky a ještě složitější odpovědi.

Média jsou plná celebrit, jejich fotek, prohlášení, outfitů, životních příběhů, domů, aut, potomků a psů. Čteme o nich, vzhlížíme k nim, “lajkujeme” jejich fejsbuky, lichotí nám být v jejich přítomnosti a sníme o tom, že jednou budeme na jejich místě. Kdo je vlastně celebritou? Podle Wikipedie je celebritou člověk, který dosáhl vysokého uznání nebo kdo na sebe strhává pozornost médií. Když ale zadám do vyhledávače tento termín, vypadnou na mě zpěváci, herci, sportovci, modelky a sem tam nějaký pravomocně odsouzený vrah. Kdekdo zná jejich tváře, ale dovědět se, proč jsou pro nás dnes celebritami, a shodnout se na jejich ocenění, to už je mnohem obtížnější. Každý den jsou na televizních obrazovkách a stránkách bulváru a v internetových společenských magazínech, proto je známe. Jsou ale právě proto obdivuhodní? Dokázali něco dobrého a následováníhodného? Jsou pro nás vzorem? Inu, přiznejme upřímně: obvykle nejsou. Položím tedy otázku jinak: co by měl udělat člověk, co by měl znát či dokázat, abyste toužili být právě takovým? Jak se musí dlouhodobě chovat, aby byl vzorem pro náš život? Co má vyznávat, co má ctít, o co se má obávat, co má chránit, o co má pečovat? O takových věcech málo mluvíme, málo píšeme, a ještě méně přemýšlíme. Tak se tedy do takové úvahy pusťme.

Vzory pro nás a pro naše děti 

Kdysi bývali našimi největšími vzory rodiče. Byli dokonalí a vždycky si se vším věděli rady. Pak jsme dospěli a o své nejbližší vzory povětšinou přišli. Komu se chceme podobat dnes? Sportovci, který si kvůli medaili zničí zdraví a do důchodu jde v pětatřiceti? Missce, která střídá náruče a postele a ráda se fotí úplně nahá? Milionáři, který se holedbá, kolik toho umí rozházet? Anebo politikovi, co zahodí ideály kvůli místu na kandidátce nebo prodá voliče za trafiku? Ba ne, v pouhé známosti a věhlasu podstatu vzorů nejspíš nenajdeme. Vždyť nikoliv nadarmo je jinou definicí celebrity spíš tautologie, podle které je celebritou osoba věhlasná právě proto, že je obecně známá. 

Možná namítnete, že se přeci pletu. Že dobré vzory najde rozumný člověk někde jinde. Třeba když se někdo postará o osiřelé dítě, u sebe doma ubytuje Ukrajince, dochová do posledního dechu v domácí péči staré rodiče, odjede se modlit za lidstvo do Tibetu, objeví lék proti plešatění, miliony věnuje na charitu nebo každý den obdaruje bezdomovce. Ale možná ani tohle nejsou ty pravé vzory hodné následování, protože vnější pozorovatel nemůže nikdy znát všechny důvody, proč tak člověk činí a nakolik jde o rafinovaný marketink. Někdy je za vším tím veleúspěchem jen samota anebo normální práce, jindy komplex, dědictví, náhoda nebo krátkodobé štěstí. A co když ten otec nebo matka Tereza ve svém obětování pomáhá ponejvíce právě sobě? Altruismem přeci dělám dobře především svému egu. Vzorem hodným následování by nemělo být něco tak povrchního, co je hodnotitelné zvenčí pouhým pozorováním a zřetelné na první pohled, přechodné nebo ojedinělé. 

Tak to zkusíme ještě z trochu jiného konce. Možná je hodným následování někdo, kdo dokáže věci, které my ne, či má vlastnost, jež nám právě chybí. Pro lenocha je možná vzorem člověk pracovitý, pro strašpytla někdo nebojácný, pro netrpělivého uvážlivec, pro nešikovného dobrý řemeslník, pro člověk bez nápadu soused vynalézavý, vědec, spisovatel, inovátor, pro jiného bez hudebních smyslů zpěvák či hráč na hudební nástroj. Kdo nás inspiruje a nutí, abychom to v životě nevzdávali a neustále kráčeli dál a o něco usilovali. To už jsme o trochu blíž, co říkáte? 

Pořád je lepší úcta a osobní vzor než závist a nenávist jen kvůli tomu, že jemu bylo přáno, zatímco nám možná nikoliv. 

Ale čert vem média, televizní hvězdy a peníze, které pominou podobně jako bitcoinoví milionáři. Pro mě po 35 letech v advokacii, po 7000 sporech před soudy, jsou úplně nejvíc mezilidské vztahy. Proto vzory hodnými následování podle mě největšími jsou lidé, co udržují vřelé rodinné, sousedské a kamarádské vazby. Co se po hádce dokáží usmířit a odpustit a i s odlišným názorem spolu znovu mluvit, jednat, pracovat, sousedit, přátelit se a žít. Všichni ti, co se neurážejí, nepálí mosty, nesoudí se s rodinnými příslušníky, nerozvádějí se a nenávist nešíří až za hrob.

Proto tleskám všem dobrým manželstvím, co spolu v dobrém i ve zlém překonala mnoho desetiletí. Nejenom protože zlepšila život sobě navzájem, ale i proto, že ukázala potomkům, sousedům, rodině, přátelům a širokému okolí, že taková cesta ke štěstí existuje. Vede láskou, něžností, péčí a starostlivostí, obavou, podporou, věrností a vzájemností. Nejde o výjimečnost ani aktualitu, modernost, nedokonalost veřejných soutěží ani subjektivitu cen a všemožných jednorázových hodnocení. Jde o vztah, který byl naplněn a přetrval i přes mnohé překážky. 

Takové vzory akutně potřebujeme, takovým vzorům tleskám. Takové dobré vzory pojďme hledat a oceňovat. Kolem sebe, ve své blízkosti. Protože existují. Jen o nich nepíší média, jen na ně nemíří televizní kamery.

Rodinné listy č. 1/2023, str. 2-3

Psáno pro rodinné listy

Kdo vychovává naše děti?

Dnes je skloňovaným tématem důchodový věk a komentáře se předhánějí v emocích a prognózách. Skutečností ale je, že na důchody vydělávají potomci důchodců a že ochota dětí postarat se finančně o své rodiče je úměrná tomu, jak byly vychovány.

Namísto lamentací nad poklesem porodnosti i nad krátkozrakostí těch, co počít potomky rovnou odmítají, se chci zamyslet nad tím, kdo dnes vychovává děti a jak se proměnily dnešní rodiny. Z počtu neziskovek, projektů a ze vzrůstající státní pomoci samoživitelkám by čtenář mohl nabýt dojmu, že většina dětí dnes živoří jen se svými maminkami, ale nic není skutečnému životu vzdálenější. Takových domácností je totiž jen zlomeček, tedy přesněji 13 %, jak plyne ze zpráv o rodině zpracovaných Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Ostatních 87 % dětí žije v rodině se dvěma dospělými.

Žádná tvrdá data nám však neukážou, jak variabilní je dnešní rodina, ba ani jaký je dnes nejsilnější výchovný trend. Skoro polovina manželství a dvě třetiny nesezdaných partnerství se rozpadají, ale lidé jsou tvorové pároví a ani rozpad vztahu jim nezabrání v tom, aby se znovu nezamilovávali, nesestěhovali a neměli spolu další děti. Ruku v ruce s evolučním trendem jde judikatura opatrovnických soudů a obecná praxe expandujících práv otců. A tak stále častěji vidíme děti ve střídavé péči nebo v rozšířené péči rodičů. Typickými vychovateli je pak muž a žena společně vychovávající jeho i její potomky z přechozích vztahů. Mnohé děti pendlují mezi domácnostmi svého otce a své matky, někdy i mezi domácnostmi prarodičů a v rodinách na střídačku pobývají s polorodými sourozenci nebo s potomky svých otčímů a macech. Poslední roky se pro tyto rodiny ujalo označení patchworkové podle anglické techniky látky sešité z různobarevných čtverců.

My, rodinní odborníci, tu nejsme od toho, abychom nové trendy chválili nebo kritizovali, ale musíme jim rozumět, abychom dokázali klientům poradit a předcházet konfliktům. A to si pište, že jich je v patchworkové rodině nepočítaně. Tím spíš, že právě v nich žije většina dnešních českých dětí. Na rozdíl od běžných rodin se tu násobí hodnoty, přístupy, tradice, zvyky a odlišnosti ve výchovných přístupech. Každý dospělý na vztahy v rodině hledí úhlem svých životních zkušeností, a protože bývá starší než v prvním vztahu, jsou jeho postoje takřka neměnné. Dvakrát víc rodičů znamená čtyřnásobně víc prarodičů a co vychovatel, to jiný výchovný styl a problémy ekonomické, etické, psychologické či právní. S tím vším se musí děti z různých vztahů poprat.

Jeden tatínek dává dítěti kapesné, zatímco druhý nikoliv, ale obě děti spolu žijí v jednom pokojíčku. Jeden rodič trvá na přísné výchově, druhý je benevolentní, takže jedno dítě má pevnou večerku, ale druhé může být na vedlejší posteli vzhůru do půlnoci. K tomu se přidává výzkumy doložená zásadní role babičky z matčiny strany a na rozdíl od pohádek macecha, dnes vlídnější na cizí vyvdané dítě než na vlastní. Naopak nejrizikovějším prvkem pro nevlastní dítě je otčím, což většina matek podvědomě tuší, proto na rozdíl od otců nespěchá na sestěhování a ani na časné představování nového partnera dětem.

Inu, patchworkové rodiny si zadělávají na veliké komplikace a jejich členové čím dál častěji plní naše advokátní i psychologické kanceláře. Všechny problémy se pak násobí, když vypění emoce a my, rodiče, je nezvládneme zklidnit sami. Myslete na děti, milí čtenáři. A zkuste si představit, že pravda je v rodině vždycky relativní a ten druhý má možná úplně jiný pohled. Myslete na děti a zůstaňte poblíž. Nestěhujte se daleko, pokud o dítko nechcete přijít. Vychovávejte láskou a pevnými hranicemi, i když se to dnes nenosí a moderní je bezbřehá volnost. Taková vám totiž ani tu péči v důchodu nezaručí.

psáno pro MFDnes

Skládám účty aneb proč a jak jsem dnes v Senátě hlasovala:

ST 46: ZDRŽELA jsem se (Protože jsme se nedověděli, jak vládní delegace hájila životní zájmy české ekonomiky.) Schváleno.

ST 38: ZDRŽELA jsem se (Můj způsob vyjádření, kterým se distancuji od povinného automatického přijímání unijních implementací.) Schváleno.

ST 39: PROTI (Chci ekonomiku svobodnou, nikoli svázanou regulacemi šikanou. Touto cestou se uimplementujeme až k řízené zaostávající socialistické ekonomice.) Zákon neschválen a vrácen Sněmovně.

ST N 10/14: PRO (Podporuji negativní postoj vlády, nicméně jde o důsledek dříve za naší pasivní účasti přijatých eurodokumentů.) Schváleno kriticke usnesení.

ST 40: ZDRŽELA jsem se (Obsah a hranice pojmu „teroristický obsah“ není nikde definován a bude zneužíván.) Schváleno.

ST 37: PROTI (Zákon povede ke zvýšení nákladů obchodníků, což zaplatí zákazník. Pod záminkou boje s podnebím už nebojujeme jen s CO2, ale i s dalšími užitečnými plyny.) Schváleno.

ST 36: PRO (Ačkoliv nesouhlasím s celkovou restrikcí této komodity, jde o drobnou změnu týkající se jediného produktu.) Schváleno.

ST N 7/14: PROTI (Tisíci prvý pokus eurohujerů zase jednou něco normálně fungujícího uregulovat.) Schváleno.

ST 277: PRO (Jediná účelná obrana proti sílícímu tlaku na povinné bezhotovostní platby.) Návrh byl zamítnut nejtěsnější většinou jednoho hlasu.

ST 291: ZDRŽELA jsem se (Zákony na jedno použití se nemají přijímat. Erár tak získá další páku bojkotovat liniové stavby a státní investice.) Schváleno.

15.2.2023

Jsem na světě šest desetiletí a většinu toho času mě různí „odborníci“, aktivisté i politici straší překročením bodu zlomu, z něhož už není návratu. Celý můj život předpovídají zánik Země plni přesvědčení, že na záchranu už nezbývá čas. Na Letné dokonce tikají osudové hodiny, které ty zbylé vteřiny odpočítávají jako ve fantastickém filmu. Ale léta běží, Země existuje a voda i vzduch jsou každým rokem čistší, nejčistší dokonce tam, kde je nejrozvinutější průmysl. Podnebíčkáři mě kdysi strašili vyhynutím ledních medvědů, ale mezitím se počet medvědů zdvojnásobil. Prorokovali roztání pevninských ledovců, ale od těch dob začaly ledovce zase zázračně růst. Varovali před údajně strmě rostoucí globální teplotou, ale skutečné teploty pak 25 let stagnovaly. Děsivé předpovědi se dosud nikdy nenaplnily. Jistě právě proto alarmisté potichu nahradili termín „globální oteplování“ novým názvem produktu svého marketingu, „ochranou klimatu“.

Strašitelé používají citové vydírání, aranžované fotografie a manipulace, podle nichž se na změnách podnebí způsobených lidským pustošením shodli všichni světoví vědci s tím, že změny jsou to škodlivé, zlé, nebezpečné, smrtící. Faktům se však cíleně vyhýbají. Podle nich se věda schvaluje na světových fórech a konferencích, ačkoliv v té skutečné se nehledá konsenzus, ale vyvracejí se teze. Před veřejností tak pseudoklimavědci zamlčují, že v době velkých dinosaurů byla teplota na Zemi o 10 stupňů vyšší než dnešní; že v době, kdy Země zažívala třetihorní ráj rozvoje flóry i fauny, bylo tepleji o 8 stupňů, že nejvyšší úroveň CO2 v celé známé historii a mnohonásobně vyšší než dnes byla na naší Zemi v období kambria, tedy před 530 miliony let; že hladiny moří se měnily, co svět světem stojí a co oceány existují, a že víceméně trvale rostou od poslední doby ledové. Nebo že v teplejších a vlhčích obdobích se vždy dařilo kvetoucím civilizacím, zatímco chladnější a sušší epochy bývaly doprovázeny hladomory, válkami, stěhováním národů a rozvraty kultur. Nebo že střídání různých klimatických období probíhalo mnohdy daleko rychleji, než by se nám zdálo. Že počet velrybích keporkaků v západním jižním Atlantiku se mezi lety 2006 a 2022 zdvojnásobil. Že se v Minnesotě, Michiganu a Wisconsinu počet šedých vlků zvýšil z 1100 v roce 1975 na 3600 v roce 2018. Že v celých Spojených státech bylo v roce 1963 pouze 487 párů orlů skalních, zatímco v roce 2006 už 10.000. Dnes jsou větrné turbíny jedinou velkou hrozbou pro orly bělohlavé, přičemž vláda otřesně přiděluje povolené kvóty zabíjení orla bělohlavého pro každý stroj.

Fakta se těm blouznivcům do krámu nehodí. A jak trefně napsal sociolog Barry Glassner v Kultura strachu, jeho vyvoláváním „politici získávají voliče, časopisy čtenáře, televize diváky, neziskovky nové členy, šarlatáni odbyt pro své léky, právníci hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

A nejen to. Státy získávají moc vnutit svým občanům „správné“ chování vystrašením veřejnosti a následným schvalováním restrikcí. Podívejme se na náš parlament. „Jak má vypadat český klimatický zákon?“ Tak se jmenuje seminář, který proběhne 27. února v Poslanecké sněmovně. Povšimněte si, že organizátor se už ani neptá, zda vůbec klimatický zákon potřebujeme. To by totiž musel vysvětlit, proč mu nestačí stávající předpisy chránící přírodu a krajinu, ani ty zdravotní, hygienické, zemědělské, průmyslové, české, mezinárodní či eurounijní.

Ve skutečnosti žádný klimatický zákon nepotřebujeme, tím spíš s nečeským názvem pro fenomén odjakživa nazývaným podnebím. Důvodů pro odmítnutí takového zákona je hromada. Celá agenda klimaalarmistů stojí na vylhaných a účelových datech a nepravdivých tvrzeních, což ukazuje mj. skandál Climagate, v němž vyšlo najevo organizované falšování údajů (třeba středověkého teplotního optima). Mezitím, jak roky běžely, děti demonstrovaly namísto učení, mladí se přilepovali k silnicím a poškozovali umělecká díla, bohužel se podnebíčkářství stalo novým celosvětovým náboženstvím.

Jak tedy zní závěr a odpověď na tu v nadpise položenou otázku? Žádný nový náboženský zákon proti lidem a na ochranu podnebí nepotřebujeme. A kdyby jen to! Český klimatický zákon by byl nejen zbytečný a nepotřebný, ale v dnešní době, podmínkách a situaci smrtící. Přijmeme-li ho, zničí prosperitu, rozvoj, tradiční průmysl i lidskou svobodu. A aktuálními slovy dneška zabije i pravdu. Pravda totiž zní, že strach je třeba mírnit, nikoliv přiživovat.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

13. 2. 2023

Kdekterou evropskou nepodstatností se zabýváme, ale důležité věci (třeba kdo se má starat o dvouleté děti) opomíjíme. Z programu zítřejšího jednání Senátu bohužel vypadl tisk J 006/14 - návrh doporučení Rady EU o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání a péče, který žene matky maličkých dětí do práce. Aniž jsme ho viděli, Česká republika škodlivý materiál odsouhlasila. Jaká škoda. A to navzdory tomu, že senátní Podvýbor pro rodinu k němu dne 13. 12. 2022 přijal toto usnesení:

1. nepodporuje aktuální znění rámcové pozice vlády ČR k tomuto návrhu;

2. s politováním konstatuje, že návrh doporučení Rady o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání výrazně nepřímo zasahuje do výlučné kompetence členských států v oblasti rodinné politiky a je v rozporu s principem subsidiarity;

3. upozorňuje, ačkoliv se jedná o právně nezávazný dokument, spojuje návrh revize barcelonských cílů v aktuálním znění plnění cílů s čerpáním výrazné finanční podpory, čímž nepřímo zasahuje do vytváření rodinné politiky v členských státech;

4. zdůrazňuje, že nejen vláda každého členského státu je dostatečně kompetentní rozhodnout o tom, kolik dětí, v jakém věku má být či nemá být účastno předškolní institucionální péče, ale především v souladu se zněním českého ústavního pořádku jsou to samotní rodiče, kdo nejlépe vědí, co je pro jejich rodiny a děti nejlepší;

5. apeluje na vládu, aby důrazně hájila principy subsidiarity a výlučné kompetence v oblasti rodinné politiky České republiky.

Chcete vidět celý text? Tak čtěte: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/original?docid=105991&varid=88912&fileid=98588

https://youtu.be/hY_UNBlRt9A 

11. 2. 2023

Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov na včerejší schůzi Ústavně právního výboru Senátu podpořili návrh na zakotvení práva na hotovost do naší ústavy. Zároveň se tímto obracejí na své ostatní kolegy, aby udělali totéž a podpořili tento návrhu na schůzi pléna Senátu dne 15. února 2023.

Shodujeme se v tom, že ústava nemá být zaplevelována dalšími a dalšími nároky jednotlivých zájmových skupin.

Jsme ale přesvědčeni, že právo na hotovost je jednak jedním z klíčových práv, kterým mohou lidé naplňovat svou svobodu smlouvy a dobrovolných a užitečných obchodních vztahů a kontraktů. Zároveň vidíme v každodenní realitě postupné kroky vedoucí k omezování tohoto práva, a to nejen formou obecných zákonů, ale i podzákonných norem a firemních předpisů. Zavedení práva na hotovost do ústavy je tak jediným způsobem, jak zabránit postupné erozi, oklešťování, a nakonec likvidaci práva platit hotovostí včetně s tím souvisejícího práva na soukromí a svobody uzavírat smlouvy libovolnou formou. Byl by to jeden z mála kroků, kterým se práva jedince ochraňují, a ne neustále zpochybňují a omezují.

 Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov

Poznámka: Právo na ústavní zakotvení práva na hotovost podporují také senátoři Jaroslav Chalupský, Raduan Nwelati, Zdeněk Nytra, Jan Tecl, Hynek Hanza, Ladislav Faktor, Tomáš Fiala, Vladislav Vilímec, Roman Kraus, Jiří Oberfalzer, Tomáš Jirsa, Zdeněk Hraba, Patrik Kunčar, Jiří Vosecký, Jaroslav Větrovský a Martin Červíček.

 9. 2. 2023

Rozhovor o cenzuře pro Parlamentní listy

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Za-slova-o-normalnim-svete-ji-sproste-nadavali-Jenze-pak-dodala-zdroj-Rekl-Petr-Fiala-Kovarova-napalila-odpurce-728265

5. 1. 2023

29. 1. 2023

Tento text: Tady, na Facebooku Radia Beat, si můžete poslechnout moje hezké povídání o manželských trablech s Honzou Hamerníkem v pořadu Zpovědnice. Roztomilé jsou i komentáře lidí, kteří sice ten pořad vůbec neslyšeli, ale už vědí, že nikdy neměl být vysílán. Kdo poslouchal, ten si to nemyslí. Jak příznačné pro dnešní časy.

https://www.radiobeat.cz/cs/1/19267/zpovednice-s-danielou-kovarovou/

28. 1. 2023

https://www.youtube.com/watch?v=59D-FNj3D_s

Senátní tisk 33: PROTI (sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisk 34: PROTI (trestné jednání definováno šířeji než v našem trestním zákoníku, sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisky N 210/13 a K 211/13: PROTI (azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro; otázka zní, za jakou cenu a s jakým úspěchem). Schváleno.

Senátní tisk N 4/14: PROTI (jde o zpřísnění podmínek pro čestné obchodníky uvnitř EU, zatímco ti nelegální na Brusel kašlou). Schváleno.

Senátní tisk N 213/13: ZDRŽELA jsem se (chuť uregulovat se k úplnému štěstí je zřejmě nevyléčitelná). Schváleno.

Senátní tisk 31: PRO (jde o důkladnější dohled nad institucí, která neměla nikdy vzniknout). Schváleno usnesení, vráceno Sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Senátní tisk 250: PRO (obsáhlá zpráva o činnosti, kterou už jsme měli projednat dávno). Schváleno.

Senátní tisk 27: tajná volba. Souhlas s novým ústavním soudcem doc. Svatoněm.

Senátní tisk 29: tajná volba. Schváleni všichni kandidáti.

25. 1. 2023

Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu azbestu na pracovištích oproti současným normám.

Frederic Bastiat (francouzský politik z první poloviny 19. století) napsal pojednání: Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie: jakýkoliv zákon nemá jediný následek, nýbrž je jich celý sled. Jeden je bezprostřední: projevuje se svou příčinou, tedy je vidět. K těm ostatním dochází postupně, a tedy nejsou zprvu vidět. Můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

To je naše každodenní práce: Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první se omezuje na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho následku, který je vidět, ale i těch, které je nutno předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější naopak neblahé.

Azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou. Evropská unie v boji s klimatem a fanatickou k cestou k tzv. uhlíkové neutralitě předpokládá, že řadu domů, v nichž byl azbest ještě před svým zákazem v roce 2005 použit, čeká v rámci Green Dealu renovace s cílem zvýšení energetických úspor – EK mluví o tzv. „renovační vlně“. Kvůli ní se má podle závěrů Komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu při renovacích budov v příštích 10 letech o 4 % ročně. (tamtéž, s. 2)

Komise pro přijetí dané regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky prokázáno, že jakákoli koncentrace je zdraví škodlivá. Existuje ale celá řada zdraví škodlivých látek, karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace zkrátka nacházejí. O řadě z nich víme, řada z nich je regulována, používání azbestu, o kterém se zde mluví, bylo zakázáno už téměř před 20 lety. Mnoho z těchto látek má stanovené nějaké prahové hodnoty, které by neměly být ideálně překračovány. Mnoho z těch látek ale ani neznáme a denně jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jim zcela dobrovolně. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může způsobit, mám na mysli pochopitelně kouření. Jak dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazují na několik věcí.

Bylo by velmi jednoduché, jednoduše zákonem nebo v tomto případě směrnicí takové látky zcela zakázat. Stanovit limit na nulu, vyřadit tyto substance z našeho života a světa kolem nás. Proč se tak neděje? Asi mnoho z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom dnes říci: už žádný azbest kolem nás a nařídit rekonstrukci či dokonce demolici všech budov, které jej obsahují za těch nejpřísnějších ochranných opatření. Evidentní nesmysl, řekla by většina z nás. Ale teoreticky to možné je.

Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům a na základě toho stanovuje míru regulace.

A jaké přínosy má tato regulace tedy mít? DZ směrnice (str. 10) tvrdí, že u 125 ze 100 000 exponovaných zaměstnanců se může rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom.“ Tedy když směrnice nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když přijata naopak bude, pokračuje dál DZ na str. 12, „mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění“. Finančně vyjádřený přínos je tu odhadován mezi 166–323 miliony eur.

Sama Komise v DZ uznává, že „by tato iniciativa mohla vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti.“ (s. 12) Komise na stejném místě pokračuje: „Odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví (např. opravy elektrických zařízení). Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“ Přiznává tím bezděčně, že náklady této regulace až tak nízké být nemusí, mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocování měření azbestových vláken ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států, které je používají „laboratoře potřebovat 2 až 3 roky na přizpůsobení“.

Dále 97 % pracovníků vystavených azbestu podle Komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků, tedy těch které jsou typicky nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává i Komise. „Snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“ (tamtéž, s. 15)

Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů nové úpravy má být „snížením konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest.“ (tamtéž, s. 15). Ale je-li 99 % podniků pracujících s azbestem malých a středních typicky si na evropském trhu nekonkurujících, jejich působnost je národní. To ostatně přiznává i sama Komise, když o kousek dále píše, že „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě“. (tamtéž, s. 15).

Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizovat zbytečnou administrativní i ekonomickou zátěž a odhadované náklady: 2 miliardy EU. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony EUR. Náklady tak převyšují ekonomický přínos desetinásobně.

Ale to není všechno: Nevím, zda jste zaregistrovali následující informaci: Komise předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frederica Bastiata.

Vše je zkrátka otázkou míry a přiměřenosti. Moderní mluvou dneška: azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro. Otázka zní (stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti): za jakou cenu a s jakým úspěchem.

Nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které Komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makro pohledu nezdají být nijak závratné. Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makro pohledem nezadají být nijak šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme, protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace.

V nadsázce by se dalo říct, že bychom už zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody, protože ročně způsobují v EU zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle Komise způsobí nečinnost a ponechání regulace ve stávajícím stavu.

Veškerého rizika se zkrátka není možné zbavit a lidský život je stoprocentně smrtelný.

25. 1. 2023

Nová harmonizovaná pravidla si kladou za cíl bojovat s nelegálním obchodem, ve skutečnosti ale znamenají zpřísnění podmínek pro legální obchodníky, navíc jen uvnitř Evropské unie.

Chcete příklad? Čtu z předkládací zprávy našeho, senátního oddělení pro EU: „Nově by například měly být všechny palné zbraně, včetně znehodnocených palných zbraní, před dovozem do EU označeny. Znehodnocené zbraně musejí být doprovázeny osvědčením o znehodnocení dle směrnice EU o palných zbraních. Členské státy by také měly nově kontrolovat žadatele o dovozní povolení v Evropském informačním systému rejstříku trestů, aby se zabránilo tomu, že palné zbraně budou dovážet odsouzené osoby. Dovoz hlavních částí palných zbraní ve formě polotovarů bude nově umožněn pouze licencovaným podnikatelům a zprostředkovatelům, aby se snížila hrozba podomácku vyrobených palných zbraní bez označení či registrace.“

Nová, přísnější pravidla mají platit i pro tranzit a vývoz, ba dokonce i pro poplašné a signalizační zbraně.

Opět čtu z průvodního materiálu: „Členské státy by rovněž měly nově vést a předkládat Komisi jednou ročně statistiky týkající se počtu povolení a zamítnutí, množství a hodnoty skutečného dovozu a vývozu palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva podle kategorií dle přílohy I či informace o zabavených palných zbraních. Nařízení by mělo vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku EU a nepočítá se prozatím s žádnou lhůtou pro případnou adaptaci národních předpisů.“

Požádala jsem o expertízu tohoto materiálu své dva známé, kteří se celoživotně zbraněmi zabývají. První expert napsal: „V některých ohledech návrh nařízení přináší na stranu uživatelů (soukromníků i státních útvarů) vyšší administrativní zátěž (kontrola v ECRIS, certifikát konečného uživatele - při prodeji mezi dvěma fyzickými osobami poněkud úsměvné); výkladovou nejasnost (například: Je možné vydat dovozní povolení na palnou zbraň pro Čecha, který omylem překročil hranice do Říše s nožem v kapse?) či například narušení historické hodnoty (dle návrhu by měly být doznačeny například válečné sbírkové relikvie z 1. WW nebo 2. WW).

K odstavci 19: Jsou celníci schopni posoudit, jestli je daná poplašná či signalizační zbraň vyrobena v souladu se směrnicí Komise 2019/69? Respektive kdo o tom bude rozhodovat?

K trestným činům: Jsou skutečně všechny jmenované TČ definovány a postihovány ve všech členských zemích stejně? Pokud ne, pak toto ustanovení otvírá prostor pro nekalé praktiky.

Příklad: v některých zemích Unie není nabývání nožů upraveno zákonem – ČR; jinde je nelegální nabývání specifických nožů; můžeme se dostat do situace, kdy se držitel nepozorností či nevědomky dopustí činu, který je jeho domovské zemi není postihován, ale v cizině ano. A tím se připraví o povolení v rámci řešeného nařízení.

Tolik první expert. Druhý odpověděl lakonicky a jeho věta hovoří za vše:

„To si někdo vážně myslí, že utažení podmínek pro legální obchodníky, a ještě jen uvnitř EU (protože ti nelegální na lejstra z Brusele kašlou zvysoka), může byť jen minimálně ovlivnit kanály podloudníků, pašujících z Ruska a Číny zbraně do rizikových zemí (mimo EU)?“

Jak se k návrhu nařízení staví naše vláda? Opět citace: „…zdrženlivě, neboť ve svém důsledku může nařízení představovat zvýšení administrativní zátěže pro licenční a celní orgány. Tuto problematiku bude dle vlády nutné podrobit detailnější diskusi, která se zaměří i na míru podrobnosti poskytovaných informací s ohledem na bezpečnostní zájmy ČR ve světle probíhajícího konfliktu na Ukrajině a celkové změny bezpečnostní situace ve světě.“

Otázka zní, co teď s tím. Já tento návrh podpořit nemůžu.

25. 1. 2023

Dejte aspoň na chvíli pokoj s těmi všemi prezidenty a pojďte se mnou na pivo, říkám si, když čtu všechny ty nenávistné komentáře. Už zase se zdá, že kdo není s námi, je proti nám. Kdekdo je schopen zatratit kvůli hlasu souseda, kamaráda, kolegu. A kdyby jen zatratit! Obávám se horších konců. Nenávist, ta emoce stará jako lidstvo samo, probublává všemi komunikačními sítěmi, médii, vzkazy a komentáři. Nenávist k tomu, kdo má jiný názor, priority a preference, ba dokonce kdo ještě neví, koho volit, kdo klade otázky, kdo pochybuje, kdo se nevyjádřil dostatečně uvědoměle.

Někdo chce nenávist omezovat zákonem a dokonce zakazovat. Inu, chtít může, ale dopadne to stejně jako s pokusem paragrafy upravovat lásku nebo přátelství. Nenávist je totiž přirozená lidská emoce, tu zákonem upravovat nelze, podobně jako radost nebo smutek. S emocemi je třeba se naučit žít a umět s nimi pracovat tak, aby neubližovaly. Klidně si ciťte nenávist, ale styďte se za její projevy a trochu se ovládejte.

Ale dost o nenávisti a zpět k pivu. Tak pojďme všichni do hospody na pivo a buďme rádi, že hospody mají otevřeno a že spolu můžeme mluvit z čí do očí, že se o sebe můžeme otřít loktem a na každou větu hned vidíme odezvu obličeje a řeč těla. Přejme si, aby hospody vydržely navzdory růstu cen, byrokratické šikaně i odlivu štamgastů. Podobně držme palce, ať přežijí i malé pivovary a lidé s vlastními názory. A s pivem a nad ním se spolu pak můžeme pobavit třeba o spravedlnosti a rovnosti, po které všichni tolik volají. Přečetla jsem si tuhle tenhle komentář prezidenta První pivní extraligy Ladislava Jakla o daních a o pivu. Láďa Jakl je nejen kamarád, který mě před třemi lety přivedl k pivu, ale i spoluautor naší společné knihy o krásných pivech Pivař a Blondýna, a díky němu teď už o pivu něco málo vím. Můj manžel je naopak vinař, a tak mohu srovnat oba ty skvělé nápoje, které většina mých spoluobčanů miluje a pije. Proč tak činíme? Kvůli dobré společnosti? Jistě. Kvůli chuti a vůni? Určitě. Ale cosi si přiznejme. Přece i kvůli tomu alkoholu, který vylepšuje náladu i atmosféru a přispívá k uvolnění.

Jenomže podobně jako v životě, ani v alkoholovém světě žádná rovnost ani spravedlnost neexistuje. Podobně jako u prezidentských kandidátů existují fankluby pivařů a vinařů, schopných se do krve porvat za svůj klub, vychválit ho do nebe a naopak ten druhý zašlapat do země a odsoudit do zapomnění. Člověk by myslel, že každý má právo na své chutě, vůně a priority. Na druhé straně – pokud stát daní oba nápoje, měl by k nim přistupovat stejně. Jaká škoda, že svět je plný dělicích čár, hradeb a příkopů, nenávisti a že spravedlnost existuje jen v pohádkách a na papíře.

V pohádkách by existovalo kouzlo proti nenávisti, Česko by se vrátilo k nepřímé volbě prezidenta a z piva i vína by se platila stejná spotřební daň podle obsahu alkoholu. Jasně, tohle je krutá každodenní realita. Ale i v té se dá ovládat nenávist, snít, věřit a doufat, že třeba jednou… Nemyslíte?

23. 1. 2023

Upřímně řečeno, ani nevím, jestli ke druhému kolu půjdu. Ani jeden z kandidátů má kritéria nesplňuje. Budu teď dva týdny oba kandidáty sledovat, a pak možná názor změním. To by ale některý z nich musel jasně říci, že je zásadně proti klimatickému šílenství a lidi ožebračujícímu Geen Dealu, že je principiálně proti jakémukoli omezování svobody slova, že nebude podléhat diktátu politické korektnosti a že se zasadí za ochranu rodiny a manželství jako svazku muže a ženy navzdory veškerému agresivnímu genderismu. A také že posílí suverenitu naší republiky a zastaví její přerod v poslušného bruselského vazala. A že nepřipustí další vlnu organizované masové imigrace k nám. A že nepřipustí opakování restrikcí a lockdownů pod záminkou boje s nakažlivou chorobou. Takže až se v tomto smyslu některý z kandidátů jasně vyjádří, půjdu ho volit.

20. 1. 2023

Děkuji. D

https://youtu.be/fl_dt3ZWCrI

19. 1. 2023

Tisk 25: PROTI (Česko předává pravomoc mezinárodní organizaci a navíc zbrklý způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 26: ZDRŽELA jsem se (není třeba prodlužovat mimořádnou ochranu, protože máme nastaveny standardní mechanismy, na které bylo dost času už dávno najet)

Tisk 28: ZDRŽELA jsem se (nemohu zvednout ruku pro podporu směrnice o obnovitelných zdrojích a o energetické náročnosti budov, přinese to další zdražení ve jménu boje s podnebím)

Tisk 32: PROTI (vůbec nejde o energetickou soběstačnost, ale o sebevražedný boj s klimatem, a zrychlený způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 291: ZDRŽELA jsem se (nemáme přijímat speciální zákony s celoplošnou působností jen kvůli problémům jedné obce)

Tisk 991: PROTI (zřizování komisí není řešením, proto jsem navrhla usnesení, aby vláda urychleně připravila privatizaci České pošty)

Tisk J 209/13: PROTI (zbytečná eurobuzerace, není třeba řešit lékařskou prevenci na centrální byrokratické úrovni)

11. 1. 2023

Celý loňský rok jsem pořád poslouchala, jak že je třeba zachraňovat planetu, a přemýšlela jsem, kterou vlastně. Na všech těch řečech je totiž nejzajímavější, že ji nikdo nejmenuje. Proč? Asi že by její konkrétní jméno znělo moc pozemsky a nemělo to ten povznášející modlářský náboj.

Takže zachránit planetu, dobrá, souhlasím. Ale nejen jednu! Zachránit je akutně třeba hned planety dvě: Mars a Venuši. Ty jsou totiž smrtelně ohroženy. Čím? Společenská diskuse v naší části světa žije pod diktaturou prý „probuzených“. A tak obě tyhle krásné planety, tedy jak Mars neboli mužství, tak Venuše neboli ženskost, dostaly v posledních desetiletích od oněch pokrokových „probuzených“ pořádně na frak. Pralesy obou planet jsou do mrtě vykáceny a nahrazeny bezpohlavní patlaninou, jejich řeky zamořeny frázemi a pitomostmi, ovzduší je vysoce toxické udavačstvím, žalováním, šikanováním a ostrakizací. Jak jinak nazvat popírání ženství, genderovou korektnost, zákaz přechylování, chlapy s rtěnkou a vyzdvihování bezpohlavních bytostí a agresivních dřevochlapic?

Na Starém Městě v Praze je podnik, který už na výloze píše, co na své půdě nestrpí. Mimo jiné „sexismus“. To je dnes asi sprosté slovo. Takže z toho baru vyhodí muže, který se začne dvořit ženě, a tu ženu vlastně také, protož to dovolila? Pryč se sexismem! A co že to je, ten sexismus? Projevování svého ženství a mužství, sama existence Venuše a Marsu!

Ráda se proto přidám ke všem bojovníkům za záchranu obou planet, těch dvou nejohroženějších. Planetu Zemi zachraňovat nebudu, na to máme jiné samozvané borce. Ne, chci zachránit, co zachraňovat akutně potřebuje. Chci společně s dalšími lidmi chránit Mars a Venuši, ženskost a mužnost. Společně s každým, komu není třeba složitě vysvětlovat, co znamená být normální. A spolu s nimi požaduji obnovení přirozeného prostředí Marsu a Venuše a záchranu obyvatel těchto krásných planet, jimž v důsledku brutálního nástupu pomatených aktivistů hrozí vyhynutí. To ti „probuzení“ mění pravidla soutěží Miss, v nichž už nezáleží na ženské kráse, a nutí ženám neurvalost v mluvě, v práci, v manželství i v mezilidských vztazích. To oni tvrdí mužům, že se nesmějí chovat chlapsky a předvádět svaly či agresivitu, že naopak mají plakat na veřejnosti, opustit zaměstnání, kterými živí rodinu, a miminkům doma přebalovat pleny. Dávno jim nejde o právní rovnost, kterou u nás obě pohlaví už roky mají. Naopak jim vyhovuje výměna rolí, v nichž ženy drží zbraň, krok, vedení a peněženku, zatímco muži se nechají živit a na slovo poslouchají. Možná požadují ještě víc - rovnou smazání oněch přirozených normálních rolí.

Chci žít v normálním světě planet Mars a Venuše a kochat se rozdíly mezi oběma pohlavími, jež kdysi účelně a efektivně vymyslela Matka Příroda nebo Bůh, vyberte si podle vyznání a preferencí. Líbí se mi ženy upravené, něžné, vřelé, vlídné, laskavé, usměvavé a pečující. Ty, které vědí, že v prvních letech života dítěte je právě matka osobou nejdůležitější a naprosto nenahraditelnou. K takovým ženám dobře ladí muži rozumní, silní, odvážní, stateční a rozhodní, kteří v pravou chvíli potlačí strach i pláč a třeba se i porvou za svou ženu, za svou vlast, za svou pravdu nebo čest. Vždyť právě kvůli Venušankám existují básně, šperky, šminky, měkké polštářky a módní časopisy a kvůli Marťanům lechtivé obrázky, akční filmy, zbraně, hobbymarkety a pořádná auta. Navzdory pesimistickým předpovědím, klimaalarmistům a podnebíčkářům jsem životním optimistou a plnou naděje. Matička Země i planety Mars a Venuše se dříve či později zbaví aktivistického šílenství právě proto, že člověk je ze všech bytostí nejodolnější a nejpřizpůsobivější. Zbytky Venušanek a Marťanů stále přežívají v kosmetických salonech, rockerských doupatech a v zapadlých vesničkách, kam moderní virus bezpohlavnosti dosud nedorazil. Přeživší Venušanky se pořád ještě zdobí líčením, vhodně zvoleným oblečením zdůrazňují své vnady a potlačují nedostatky, usmívají se, jsou starostlivé a sní o svatbě a o velké rodině. Marťané již jako malí chlapečkové měří své síly a soutěží, kdo dočurá výš nebo dál, později se učí vytrvalosti, odvaze a odhodlání snést bolest. A když přijde nepřítel nebo udeří válka, Marťané vytáhnou hole, nože nebo paprskomety a vyženou nepřítele za hraniční čáru. Věřím tomu a držím obyvatelům obou planet palce ze všech sil.

Na nebezpečí je ale potřeba neustále upozorňovat. Bezohlední pokrokoví „probuzení“ rovnostáři volající po platové egalizaci a kvótách pro ženy jsou rozhodnuti zničit i poslední útočiště Venušanek a Marťanů - sex, erotiku, milování a párování i normální mužsko-ženské vztahy. Je to jejich propaganda a čiré probuzené zlo. Cílem je jediné: zničit dvě nejkrásnější planety ve vesmíru: Venuši a Mars – ženskost a mužnost. Tak to ne. To se jim nepodaří. My své planety nedáme. Patříme k nim a ony k nám. My, lidé, jsme totiž sami především muži a ženami.

Že jsou to stereotypy? Pořád lepší než ty nové vnucované monotypy. Že patříme do minulosti? Že vymřeme? Kdeže. Na vymření jste naopak vy, popírači Venuše a Marsu.

12. 1. 2023

Text mého vystoupení předneseného při jednání Senátu dne 11. ledna 2023

 Jaký cíl sleduje senátní tisk 32 – novela energetického zákona? Údajné snížení administrativních požadavků pro výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie a zjednodušení stavebního řízení. Tedy dobro.

 Ale je tomu opravu tak?

Četli jste Důvodovou zprávu k tomuto zákonu? Pojďme nalistovat třeba její stranu 5 a tam čtěme:

„Zmíněné evropské předpisy třetího energetického balíčku byly v oblasti elektroenergetiky nahrazeny v roce 2019 sadou předpisů pod názvem „Čistá energie pro všechny Evropany“ nebo též „Zimní balíček“. Analogická novelizace předpisů v oblasti plynárenství je naplánována na rok 2022...

… Důvody pro zpracování nové evropské úpravy lze spatřovat především v novém vnímání energetického trhu, jehož nastavení ovlivňují klimatické cíle Evropské unie. Důraz je kladen na rozvoj decentralizované výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, účinnost všech částí energetické soustavy a environmentální aspekty výroby elektřiny v elektrárnách z neobnovitelných zdrojů energie.“

Takže do češtiny přeloženo: návrh nemá vůbec co do činění se snahou zlepšit zásobování lidí elektřinou ani s odstraněním byrokracie! Jde o další nástroj podnebíčkářů, další formu boje s klimatem, který nás všech už stál tolik peněz a touto novelou bude stát další!

Když jsem tady vystoupila před měsícem a varovala před tím, že plnění klimatických cílů přinese zdražení, pustil se do mě předseda Senátu, že zbytečně straším. Viděli jste včerejší denní tisk? Hlavní zpráva dne nesla nadpis: emisní povolenky zdraží lidem benzín a palivo!

Ale pojďme dál a opět se začtěme do Důvodové zprávy na str. 5:

„Návrh zákona byl zpracován v reakci na opakované prohlášení předsedy vlády o nutnosti řešení bezpečnosti dodávek energie, resp. snížení závislosti na dovozu paliv z Ruska. Klíčové pro tento cíl je podpora výstavby bezemisních zdrojů. Vedle jádra se jedná o podporu výstavby výroben elektřiny z OZE.“ Konec citace.

 A tady v plné nahotě vidíme, jak se boj s podnebím a drahota z něj plynoucí propagandisticky schovává za nutnost snížit dovozy z Ruska. To nevadí? A proč bezemisní? Jak to souvisí s Ruskem? Palivo do jaderných elektráren je také z Ruska a teprve má být nahrazováno! Ještě dva měsíce po vypuknutí války na Ukrajině přistálo u nás letadlo s ruským jaderným palivem.

A proč máme sázet na zdroje, které musí být dotované, když sedíme na největších zásobách uhlí širokodaleko! Uhlí nás může zbavit závislosti na dovozech? Aha, uhlí ne. A proč ne?  Protože o nezávislost na dovozech tu nejde, jde tu o boj s podnebím.

Ale čtěme dál Důvodovou zprávu na straně 5 a 6:

„Důvodem a účelem předloženého materiálu je nastavit legislativní prostředí, které umožní jak fyzickým, tak právnickým osobám zajistit energii na pokrytí jejich potřeb, která bude cenové dostupná, bude z národních zdrojů (energetická bezpečnost) a přispívá k dekarbonizaci ekonomiky České republiky, resp. Evropské unie (plnění závazků v oblasti ochrany klimatu).“

Aha! K energetické bezpečnosti nám ale přece stačí uhlí, ne? Jenže ono nejde o soběstačnost, ale o povinnou a vnucovanou „dekarbonizaci“!

Protože: „Jedná se o zásadní krok k zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti České republiky v době stále se zvyšující nejistoty dostupnosti paliv využívaných konečnými spotřebiteli energie v současné chvíli, zejména plynu, který je významnou komoditou pro zajištění centrální dodávky tepelné energie a výroby elektřiny.“

A opět dodávám: k tomu nepotřebujeme novelu energetického zákona. Tohle zvládne nejrychleji, nejlevněji a nejefektivněji české uhlí!

Zbytek důvodové zprávy jsou odkazy na směrnice, které musíme plnit v oblasti klimatických závazků.

Takže se ptám: jde o klima, o závazky, nebo o energetickou bezpečnost?

Páni předkladatelé, ani lhát už neumíte.

11. 1. 2023

1. 1. 2023

Jedu večerní Plzní. Je advent. Kdysi v tuhle dobu svítila skoro všechna okna. Dnes leda občas někde probleskne světýlko nebo ojedinělý světelný řetěz. Je draho. Šetří se. Míjím kavárny a restaurace. Je čas vánočních večírků, ale ty se oproti minulým rokům nikde moc nekonají. Ani lidé se tolik nescházejí a bujaře neslaví. Je draho. Šetří se. Nakupuji v supermarketu. V tomto období bývají nákupní centra plná. Bejvávalo. Dnes prodavačky bloumají poloprázdnými obchody a znuděně koukají do mobilů. Zisky jsou letos i navzdory inflaci menší, alespoň podle mé dcery, která už delší čas brigádničí v bižuterii a má tak srovnání. A že jsou plná některá parkoviště? Možná. Možná proto, že lidé se dnes víc dívají do výkladních skříní, než aby nakupovali. A víc než dřív přemýšlejí, než vloží zboží do košíku. Počítají mnohem víc než dřív. Je draho.

Na svých cestách senátním obvodem mluvím s normálními lidmi. Mnozí se bojí. Netopí, nesvítí, šetří, kupují jen to nejnutnější. Dárky letos budou praktické, hřejivé, nejspíše kombinace svetr + rum. Na venkově se krade dřevo a v lese pytlačí.

Je to vidět i cítit, jak se lidé obávají a jak počítají každou korunu. A zima přichází a bude krutá. Možná ne rekordními teplotami, ale určitě rekordními sociálními dopady na životy našich domácností. 

„Na Slovanech v Papírnické otevřeli kavárnu,“ říká na tramvajové zastávce jedna důchodkyně druhé. „Šla bych se tam podívat a pozvala mladé na něco sladkého, ale nemůžu si to dovolit.“ Stojím opodál, a tak - trochu nechtěně, trochu chtěně - vyslechnu celou debatu, do níž se přidávají další čekající. Jeden přestal dávat spropitné, další dal naopak psa do útulku, protože už finančně nevychází. Třetí letos v zimě poprvé nepojede na lyže. Kdo měl něco málo našetřeno, tomu inflace celoživotní úspory reálně snížila o pětinu, zálohy na elektřinu teď mají všichni několikanásobné. 

Chodím po světě, dívám se a poslouchám. Možná někdy až skoro neslušně, ale divte se spisovatelce a političce, co se celoživotně zajímá o rodiny a rodinné vztahy. Vnímám všechny ty strachy, obavy, touhy a změny. Vidím, jak lidé mění své zvyky. Vím dobře, čeho se bojí. A žádná vláda, žádný slib, žádná sociální dávka nedokáže ty strachy zmenšit a lidi upokojit. A podle všeho se o to vláda ani nesnaží.

Jak ven z krize 

Co s tím? Jedna věc je pravdivý popis aktuálního stavu, druhá přiznání příčin a třetí smysluplná nápravná opatření. Co je příčinou dnešní drahoty? Nábožensky fanatický boj s klimatem, systém emisních povolenek, ničivé eurodotace a podobné pitomosti. To klimatický populismus způsobil, že jsme zasypali doly, utlumili těžbu a zamilovali se do takzvaných obnovitelných zdrojů. Banky a velké firmy se pokrytecky přidaly, čímž zdražily své výrobky i služby. A chovají se, jako kdyby jim klimatické odpustky daly právo vychovávat lidi a povýšeně jim radit, co mají jíst, pít a jak se mají chovat. Mladí klimaticko-náboženští fanatici nás poučují, že ohledně klimatu „panuje jednoznačná vědecká shoda“, což nás má umlčet a již nikdy více se neptat a nepřemýšlet. Fyzikální zákony podle nich byly tou demokratickou vědeckou shodou překonány a v budoucnu už platit nebudou.

A pak tu máme sankce, které namísto aby zasáhly samoděržaví, trestají spíše nás samotné a další evropské země. Svádět drahotu jen na válku na Ukrajině je oblíbenou výmluvou našich politiků. Co na tom, že žádné zastropování cen drahotu nesníží, podobně jako ji nesníží sankce? Před půl rokem za tuhle větu hrozilo vyloučení z dobré společnosti, ale dnes už se stále častěji objevuje i na stránkách seriózních listů, podobně jako návrhy nápravných opatření. Chytré Česko by odstoupilo od trhu s emisními povolenkami a vyvázalo by se z klimatických závazků. Zrušilo by těžební limity a obnovilo těžbu fosilních paliv. Nezvyšovalo by veřejný dluh a počet úředníků a nezřizovalo by nové zbytečné instituce, a to ani když na nich na trvá Velká Evropská Matka. Oprášilo by staré dobré zákony fyziky a chemie a o vědě by nehlasovalo na klimatických konferencích. Přestalo by svým občanům lhát a přestalo by lhát i samo sobě. Jenomže když politici současní i předchozí všechno vsadili na špatného koně, nemají teď odvahu přiznat si chybu, a tak sobě i nám umanutě lžou do očí. Jednou to všechno vyjde najevo. A do té doby? Do té doby to nějak musíme vydržet, minimálně my, normální lidi. Kdo chce žít fair trade, nechť si tak žije. Kdo chce elektromobilitu, nechť si ji za své pořizuje. Bez úlev a dotací. Ale nám ostatním nechť ji nevnucuje.

A jak to všechno fialové, žluté či modré období my normální přežijeme? Inu, podobně jako jsme přežili to rudé. Je třeba držet při sobě a vzájemně se podporovat. V rodině, v sousedství, v obecní pospolitosti. Nenechávat nikoho osamělého a zlepšovat rodinné i mezigenerační vazby. Aby nejen na drahotu a samotu, ale na všechny problémy nezůstal nikdo docela sám. Ano, je draho. Ale to nejdražší máme často ve své blízkosti.

28. 12. 2022

V životě nám nejvíc ublíží ti nejbližší. I my jim velmi často ubližujeme. A když je ten adventní čas, je dobré se zamyslet nejen nad nejbližšími, ale i nad omluvou, pokáním a odpuštěním.

Co je úkolem rodičů a co dětí? Rodiče mají připravit děti do života. Přístupy k tomuto obrovskému úkolu jsou tak individuální, jak jsou velké rozdíly mezi lidmi.

Někdo kopíruje vlastní rodičovské vzory, jiný je zavrhne a vychovává schválně jinak. Člověk by řekl, že existuje mnoho možností mezi těmito dvěma krajnostmi, ale kupodivu někteří rodiče si vybrali třetí. Nevychovávají vůbec, snad aby svým potomkům nezpůsobili duševní trauma pokynem, dohledem, příkazem nebo úkoly. Děťátku odklízejí z cesty každé smítko v naivní víře, že dětství je třeba prožít v polstrované cele. Hlavně proboha žádný tlak, povinnost, žádný stres. A tak část mladých je křehká a slabá, protože se v dětství nenaučila řešit problémy a vzdorovat nepříjemnostem. A tím horší je pak pro ně srážka s realitou a tím těžší i pochopit, že hlavním životním úkolem je práce na sobě samotném.

A co je tedy úkolem dětí v dnešním světě? Dávno už není pravidlem, že mají dělat svým rodičům radost. Kdepak! Potomci už tu dávno nejsou pro rodiče a aby se o ně postarali, ale sami pro sebe, hlavně aby se dobře dařilo jen jim. Na svou svobodu a individualitu totiž mají zaručené a nezadatelné právo. Doufám, že laskavý čtenář pochopí ironii. Někdy je mi totiž smutno z nepochopení role obou stran. Čtu skoro denně stížnosti rodičů na své děti a stesky dětí na své rodiče. A taky vzájemné obviňování partnerů a bývalých manželů, co se kdysi milovali až za hrob, povili dítě - a pak se začali nenávidět a opustili se. Jenomže když se z jejich vztahu narodilo dítě, nebude už nikdy žádný z nich naprosto svobodný a bez závazků. Jaká škoda, že se ta krutá pravda na školách nevyučuje podobně jako vyjmenovaná slova. Kdybych mohla, napsala bych na všechny školní tabule tohoto světa: Koho nechceš za rodiče pro své dítě, s tím ho nikdy nepočínej. 

Co je a co není v zájmu dítěte 

Co je pro každé dítě tím nejlepším? Když se oba jeho rodiče mají rádi a vychovávají ho společně. Jako obvykle není ideál dosažitelný pro každého, ale i když se rodiče rozejdou jako manželé či partneři, navzdory obecnému přesvědčení se obvykle na péči o dítě dohodnou. Do našich advokátních kanceláří a k soudu chodí jen malá část rodičů, která se dohodnout nedokáže nebo nechce. Emocemi zaslepené rozhádané páry pak přesvědčují soud, že o dítě má pečovat jen jeden, protože druhý rodič je šílený, násilný, pomýlený nebo prostě zlý. U soudu se vedou nekonečné líté boje o hodiny a dny styku anebo o zákaz styku vůbec. Čímž se dostáváme ke střídavé péči, což je pro jedny svatý grál a pro druhé katastrofa. Jenomže to je nepochopení. Střídavá péče neznamená vždy rozdělení času půl napůl mezi otce a matku. Dnes je obvyklým standardem tzv. rozšířená péče, kdy otec pečuje o dítě v jednom týdnu třeba od čtvrtka do pondělí a ve druhém od středy do čtvrtka a k tomu měsíc o prázdninách, ob rok na Vánoce, Nový rok, jarní a podzimní prázdniny a na střídačku všechny svátky. Většina dětí rozvedených rodičů dnes žije ve střídavé péči dohodnuté neformálně mezi rodiči. Justiční statistiky zohledňují pouze natvrdo přijatá soudní rozhodnutí, a reálnému stavu neodpovídají.

Nejvyšší čas přestat se zaklínat střídavou péčí anebo se jí naopak zbytečně děsit. I bez formální střídavé péče mohou rodiče na výchově spolupracovat a nedělat si naschvály, i s přikázanou střídavou péčí může dítě žít v atmosféře rodičovské války. Se střídavou péčí i bez ní je hlavním momentem dobrá vůle rodičů spolupracovat. Co naopak dítěti prokazatelně ničí duši i život, je konflikt mezi otcem a matkou. Čím více nenávisti, čím vypjatější rodičovský spor, tím větší šrámy v dětské duši. Pamatujte tedy na to, milí rodiče, až se budete zamilovávat, rozcházet, rozvádět a poté nenávidět. A myslete přitom na své děti. Ne proto, abyste o ně bojovali u soudu, ale abyste se na jejich výchově domluvili s druhým rodičem, kterého jste přece kdysi milovali. 

Pokání a odpuštění 

A teď zpět k tomu pokání a odpuštění. V minulých dnech jsem byla na zádušní mši sloužené po odchodu svého kolegy. V kostele v lavicích seděly desítky příbuzných, kolegů a kamarádů a poslouchaly vlídná slova o zemřelém i kázání o nutnosti odpustit hříchy duši, co odchází, aby našla klid. A opodál rakve stála a plakala přítelkyně zemřelého a matka jeho nemanželského dítěte, které rodina nedovolila usednout mezi nejbližší pozůstalé. Nejvíc nám ubližují ti nejbližší. Patrně jsme i my těmi ubližujícími. Možná že právě advent je vhodnou dobou k omluvě, k pokání a časem vhodným k odpuštění a přijetí reality. Tím spíš, je-li tím, kdo ten konflikt bezpečně odskáče, nedospělé dítě. Ne nějaké fiktivní, filmové robátko, ale naprosto konkrétní, živé a skutečné dítě. To nejbližší. Právě to vaše.

21. 12. 2022

Senátorka Daniela Kovářová se dnes písemně obrátila na všechny hejtmany i na všechny starosty svého volebního obvodu s nabídkou spolupráce při oceňování dobrých trvalých manželství. Poté, co její senátní kolegové odmítli myšlenku na senátní půdě pravidelně oceňovat diamantové svatby (a raději vyhlašují Gendermana roku), rozhodla se senátorka Kovářová tuto agendu převzít a ve spolupráci s komunálními představiteli vyzdvihovat dobré příklady mnohaletých manželství, ve kterých si manželé po desítky let byli oporou a naplnili tak podstatu manželského slibu.

19. 12. 2022

Mnozí lidé mě kritizují za názor, že stát nemá upřednostňovat ve své sociální politice neúplné rodiny a samoživitelky, protože tím vlastně lidi motivuje k tomu, aby neuzavírali manželství nebo ta svá lehkovážně rozbíjeli. A že jsem prý asociál. Jenž já na svém názoru trvám mimo jiné právě kvůli sociální motivaci: v úplné rodině je statisticky vyšší míra sociálního bezpečí než u nesezdaných či u samoživitelek. I když si myslím, že ten pojem je protimluv, protože „samoživitelky“ jsou často živeny částečně z peněz daňových poplatníků žijících ve svých rodinách, přesto mi není zatěžko samoživitelkám konkrétně a dobrovolně pomoci.

Na mém transparentním účtu pro senátní kampaň zůstalo 27.832,54 Kč. Poslala jsem je Diecézní Charitě Plzeň, která je použije na Ježíškova přání projektu Holky holkám, což je babská skupina, kterou jsme založily s několika plzeňskými kamarádkami před cca 7 lety. Za ty peníze se koupí vánoční dárky pro samoživitelky a jejich děti. Někdo se slovně pohoršuje nad mými výroky o samoživitelkách, ale sám jim nedá nic. Já sice trvám na tom, že stát samoživitelky „vyrábí“ a i většina z nich se o svůj statut sama „zasloužila“, ale to mi nebrání jim konkrétně fyzicky pomoci.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116523/kovarova-zeny-jsou-bestie-a-muze-provokuji-nejsou-v-tom-nevinne-s-prirodou-musime-bojovat-ne-ji-chranit.html

12. 12. 2022

Vzali se před šedesáti lety a žijí spolu dodnes. Jejich život nebyl jednoduchý, ale překonali všechny překážky a jsou pořád spolu. Letos slaví diamantovou svatbu, a tak jim přichází blahopřát i starosta. Je přece co oceňovat, zejména v dnešní době plné sobectví a děsivých zpráv. Dobré manželství je výjimečné a my vzory potřebujeme.

Ocenění manželé ukazují svatební fotky a vyprávějí, co všechno zažili a jak se jim podařilo překonat obtíže a strasti. Rozvést se je tak jednoduché. Nelíbí se ti něco? Máš právo žít si posvém, jen se proboha nikomu nepřizpůsobuj. Ale ti diamantově ocenění to cítili jinak. Kdysi si dali manželský slib, že spolu půjdou životem v dobrém i ve zlém, že unesou nemoci, rodinné tragédie i prohry, protože odměnou za dobré manželství je větší spokojenost, delší život, lepší zdravotní stav, více dětí, společnosti a pomoci.

Víc než tři desetiletí jsem rodinnou advokátkou. Mou péčí prošlo 7000 rozvádějících se a každý z nich považoval rozvod za své selhání. Několik klientů jsem rozváděla opakovaně. A ti nakonec litovali, že o své první manželství víc nepečovali, že víc nebojovali, že se víc nesnažili. Příliš rychle vzdali práci na vztahu, který bez každodenní péče obou zašel, vyprázdnil se, rozpadl. Žijeme v divné době. Místo opravy věc vyhodíme a pořídíme si novou. O věci a vztahy nepečujeme, věci i vztahy vyměňujeme. Proto je třeba dobrých vzorů a symbolů. Protože chybí, protože jsou zapotřebí.

Proto jsem po svém zvolení do Senátu iniciovala vznik podvýboru pro rodinu, právě kvůli podpoře kladných vzorů a dobrých rodin. Negativa řeší kdekdo, dobré příklady neoceňuje nikdo. Proto chci povýšit obvyklé malé obecní blahopřání dobrým dlouholetým manželstvím na celostátní úroveň. Proto jsem navrhla zřízení ceny Za věrnost manželství. I protože právě na něm, na manželství, stojí české rodinné právo, podle kterého je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.

To mediální divení, urážky a posměšky mě udivily. To si ti staří lidé žijící v dlouholetých dobrých manželstvích věru nezaslouží. Nejde přece o nic nového, o žádnou revoluci, o žádnou diskriminaci. Kdo chtěl mermomocí oceňovat jiné dlouholeté svazky, mohl si dávno vymyslet vlastní cenu a vyzkoušet ji v praxi v tisících obcí. Jen akt uzavření manželství je veřejně deklarovaným příslibem učiněným před představitelem státu či církve. U jiných svazků lze zpochybnit jejich začátek, právo a stát je výslovně nepodporuje, je mnohem lehčí z nich odejít a výchova dětí je nestálejší. Vypracovala jsem i statut, podle něhož by návrhy na ocenění dlouholetých dobrých manželství podávaly obce, města, spolky, iniciativy, skupiny občanů i jednotlivci. Podmínkou udělení ceny by bylo doporučení obce, kde manželé bydlí, a souhlas manželského páru se zveřejněním svého životního příběhu. Kdo by proti tak bohulibému cíli protestoval?

U diamantových svateb přece nikdo nezkoumá sexuální věrnost. Homosexuální páry spolu nezplodí děti a registrovaná partnerství trvají maximálně 16 let. Nesezdané páry se z důvodů pro ně podstatných rozhodly nevzít, nevzaly na sebe veřejně deklarovaný slib. A že je ocenění jen pro někoho? Když oceňujete Fotbalistu roku, není to přece diskriminace šachistů. Těm nikdo nebrání, aby si založili svou cenu.

A že se manželství přežilo a nikdo o něj nestojí? Kdo si to myslíte, klidně si žijte sami, nesezdaně či ve skupinovém gruppen svazku. My ostatní, příznivci manželství, víme své – a ty desítky dopisů s návrhy na ocenění těch, co si to zaslouží, jsou pro mě už nyní velkou satisfakcí. Se svým návrhem možná v Senátu nepochodím, ale debatu jsem aspoň otevřela. A kdo se nejvíc diví a uráží? Ten, kdo manželství dlouholeté ani dobré nemá, a tak z něj čpí nenávist a závist. Jen ať. Vzory jsou dobré právě proto, že jsou příkladem hodným následování pro ty, kdo chtějí jít stejnou cestou.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

8. 12. 2022

Nedávno jsem přednášela severočeským advokátům a výklad koncipovala jako diskusi o vybraných problémech rodinné advokacie. Předkládám vám nyní své teze pro inspiraci s nadějí, že laskavé čtenáře a své kolegy vyprovokuji k diskusi, již můžeme vést i v Advokátním deníku.

Jako rodinný advokát si kladu řadu otázek, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď. Každý můj kolega po celý svůj profesní život hledá hranici, každý testuje vlastní schopnosti a možnosti. Můžeme spolu diskutovat a ukazovat si, jak k advokacii přistupujeme sami. Náš přístup se vyvíjí a mění. Ovlivňuje nás prožitá zkušenost. Vnímáme, kde jsme udělali chyby, co už nikdy nebudeme opakovat nebo co se nám naopak osvědčilo.

Advokát a jeho klient

První otázkou, kterou si musí rodinný advokát položit, jsou hranice jeho poskytování právních služeb. Jak chci rodinnou advokacii vykonávat? Jak daleko jsem ochoten kvůli klientovi zajít? Budu zvedat telefony i večer, v noci, o svátcích a o víkendu? Dokážu klientovi oponovat? Chci řešit jeho emoce? Budu se věnovat jenom právu, nebo i psychologické a terapeutické nadstavbě? Dokážu a chci korigovat jeho přání, tužby, představy a cíle? Někteří klienti jsou schopní manipulátoři a tlačí nás někam, kam ani sami nechceme jít. Někdy je manipulace zřejmá, jindy jen obtížně postřehnutelná. A občas si ji uvědomíme až pozdě. Jak budeme reagovat? Postavíme se jí nebo ji budeme snášet?

Druhou otázkou je identifikace klienta a jeho oprávněného zájmu. Na první pohled se zdá, že situace je jasná. Klientem je ten, kdo nás osloví, vyhledá, zmocní. Jenomže v rodinných vztazích se velmi často nehraje o práva a nároky klientů (například rodičů), ale i o postavení dítěte. A pak se nám situace komplikuje. Obchodní nebo trestní kolegové to mají jednodušší, ale rodinný advokát velmi často myslí nejen na klienta a za něj, ale i na nezletilé děti, na které konflikt zákonitě dopadá. A to nemluvím o složité situaci, kdy advokáta vyhledá a osloví samo dítě.

Mezi rodinnými advokáty se stále ještě hodně diskutuje o tom, jak staré dítě může advokát jako klienta přijmout. Někteří kolegové se zastupování dítěte brání. Někdy proto, že s ním neumějí mluvit, jindy z obavy před nemožností účtovat odměnu. Na druhé straně děti jsou dnes stále vyspělejší a informovanější a není výjimkou, když třináctileté dítě ví o svých právech mnohem více než jeho rodič. Záleží proto na každém advokátovi, jak se rozhodne a zda posílí své kompetence takovým klientům naslouchat a porozumět. Podobný problém leží před advokátem, který se uvolí být ustanovován opatrovníkem lidí s postižením.

V každém případě musí advokát potlačit svůj spasitelský komplex a myslet si, že se dá vyhrát každý spor nebo že lze zachránit každé dítě. Bohužel život je tak spletitý a složitý a někteří klienti jsou schopni si natolik zkomplikovat vlastní život, že jejich životní příběhy nedopadnou nejlépe. Advokát si takových konců musí být vědom. Pochopitelně nebývá jednoduché zpracovat výčitky svědomí nebo smířit se s nespravedlností. Většina mých kolegů

si vybrala advokacii právě s ohledem na její charakter pomáhající profese, a tak těžko snášíme prohry i některé osudy klientů, kterým nedokážeme pomoci1.

O čem se v advokacii málo hovoří, je osudovost a nevratnost prvního setkání advokáta s klientem. Klienta do našich kanceláří obvykle přivede náhoda. Jen si představte, jak se stane, že z mnoha tisíc advokátů činných v naší zemi si konkrétní klient vybere právě vás. Může za to doporučení kamaráda? Předchozí zkušenost? Specializace? Reklama? Blízkost kanceláře? Advokátův kalendář, který umožní, aby se cesty advokáta a klienta protnuly? V každém případě si mnozí advokáti málo uvědomují obrovskou odpovědnost této první komunikace. Řada klientů je totiž lehce ovlivnitelná a již první konzultací a přístupem k řešení klientova problému jej může advokát zásadně nasměrovat. Mnohdy je takové nasměrování nevratné, protože klienta třeba utvrdí v jeho pohledu na věc. Moudrý advokát se proto nesmí unáhlit ve svém doporučení.

Každá klientova situace má řadu možných řešení. Mnohé situace mají více řešení a cest, jiné naopak méně. Advokát tu však není od toho, aby pouze klientovi varianty možných řešení předestřel a nechal na něm, jakou cestu si vybere. Taková právní pomoc by byla formální a alibistická a zbavovala by advokáta odpovědnosti. Jak už opakovaně judikoval Nejvyšší soud2, advokátova poučovací povinnost nekončí právní moci soudního rozhodnutí, ale sahá daleko do budoucnosti. Jistě, občas se stane, že k nám do kanceláře přichází rozhodnutý klient, který si je jist svým přáním a na advokáta vychrlí jasnou zakázku (například chci se rozvést, chci střídavou péči nebo budu bránit otci ve styku s dítětem). Zkušený advokát by měl zevrubně informovat klienta o tom, co jím zamýšlené kroky způsobí, jak soudní řízení ovlivní vztahy v rodině a co může po vyhraném či prohraném sporu následovat.

Mnozí advokáti soudí, že taková péče o klienta je přílišná, že klient je dospělým člověkem, jehož rozhodnutí nemá advokát měnit. Já vidím úlohu rodinného advokáta jinak. Klient je skoro vždycky právním laikem a nemá představu o tom, jak právní kroky dopadnou na jeho osobní život i život jeho blízkých. Proto je úkolem advokáta velmi podrobně s klientem diskutovat, zjistit podrobnosti o něm, o jeho přáních, prioritách, preferencích a osobní situaci vše, dokonce i to, co klient sám o sobě neví nebo co si neuvědomuje. Velmi často jsem zjistila, že klient nejen přede mnou, ale i sám před sebou spoustu věcí tají, že se nevyzná ve svých pocitech a přáních. Proto každý rodinný advokát musí být zkušeným mediátorem a vlastně i terapeutem, aby svému klientovi neublížil. Pokud si někteří začínající mladí advokáti myslí, že rodinnou advokacii je možné vykonávat online nebo s klientem komunikovat jen prostřednictvím interaktivních formulářů, pak svým klientům spíše škodí, než aby jim pomáhali.

Komunikace

Z výše uvedeného plyne význam komunikace advokáta a klienta. Mýlil by se ten z kolegů, který by si myslel, že stačí na klienta vychrlit spoustu právních informací. Paměť každého z nás je složitá entita. Skoro nikdo si nepamatuje vše, co slyší. Každá osobnost tenduje k zapamatování jiných skutečností a informací. Někdo si lépe pamatuje obrazy a barvy jiný čísla a vůně, další zvuky. Obvykle si pamatujeme lépe známé souvislosti. Zkušený advokát

proto důležité informace a doporučení svému klientovi opakuje a průběžně si ověřuje, že mu klient správně porozuměl.

Někteří klienti soudí, že podpisem plné moci je jejich úloha v rodinném sporu hotová a o zbytek že se postará advokát. Tak to možná funguje v jiných věcech, v rodinné advokacii však nikoliv. Podobně tak je naivní si myslet, že zkušený advokát je schopen vyjednat výhodnou dohodu v každém případě nebo přesvědčit každou zarputilou protistranu. Některé věci vyjednat nejdou, podobně jako se v životě nepodaří přesvědčit každého zatvrzelého klienta.

Vyjednávání s klientem i protistranou také vyžaduje zkušenosti a znalosti vyjednávacích postupů a procesů, jasné definování nejlepších a nejhorší variant a připravenost k ústupkům. Na co někteří advokáti velmi často zapomínají, je zvažování nejenom právních, ale i neprávních variant. To je totiž pro rodinné právo typické. Velmi často právní varianty a soudní spor nevedou k nápravě, proto dnes většina zkušených rodinných advokátů vymýšlí pro klienta řešení neprávní, jež se blíží spíše obchodním strategiím a psychologii. Proto není na škodu, když advokát průběžně doplňuje své znalosti a dovednosti mimoprávním vzděláváním.

Emoce a emoční stavy

Rodinně právní problematika jen málokdy obsahuje výlučně právní oblasti. Je spíše pravidlem, že narušení rodinných vazeb s sebou nese výbuchy emocí, nenávist, zlost, strach a jiné obavy. Rodinný advokát tedy mnohem více než jeho jinak orientovaný kolega musí rozumět emocím a s nimi pracovat. Emoce totiž opanují klientovu mysl natolik, že není schopen racionálně uvažovat ani vnímat. Advokátovým úkolem je tak primárně klienta zklidnit, aby byl vůbec schopen soustředit se na věcné řešení. Není výjimkou, že klienti v našich kancelářích pláčou, rozčilují se, třesou se a i jinak se emocionálně projevují. Rozlišení emocí a práce s nimi je proto základní výbavou advokáta.

Emoční stav a vyrovnanost našich klientů také zásadně ovlivňuje čas. Je obecně známo, že zejména komplikované rodinné případy není jednoduché vyřešit rychle. Samotný osud klientské věci dokáže advokát ovlivnit jen výjimečně, protože ani vlastní stav a kroky klienta nemá advokát pevně v ruce, tím spíše není schopen ovlivnit volbu soudce a jeho přístup a už vůbec ne reakci protistrany a jeho právního zástupce. Čas někdy pracuje ve prospěch a jindy v neprospěch klienta, proto časové zákonitosti by měl advokát klientovi také specifikovat a připravit ho na vývoj situace.

Výčet složitých situací a problémů rodinné advokacie by mohl pokračovat na mnoha dalších stránkách. Speciální kapitolou jsou jednotlivé právní instituty a jejich pojetí v soudobém právu a rozhodovací praxi, například střídavá péče (a péče vůbec), opatrovnická agenda, mlčenlivost, klient s postižením a jeho názor versus veřejný zájem, odměna za rodinnou advokacii, výživné a jeho změny ve světle současné ekonomické krize a inflace, patchworkové rodiny, urputní rodiče a jejich psychopatizace v průběhu sporu, styk s rodiči, prarodiči a sociálními rodiči a mnoho dalších oblastí, jimž stojí zato se v budoucnu věnovat individuálně.

Výkon rozhodnutí

Ani když se vše v rodinné věci podaří přesně tak, jak advokát a jeho klient očekávají, nemusí být ještě vyhráno. Na rozdíl od jiným odvětví právo se totiž je výjimečně daří vykonat

pravomocné soudní rozhodnutí. Relativně jednoduchá je exekuce rozsudků přiznávajících výživné, ostatní případy obvykle vyžadují spolupráci a ochotu druhé strany. Ta však bývá proběhlým soudním řízením natolik narušena, že vítězná strana je jen málokdy uspokojena konečným řešením. Klient by proto měl být předem seznámen s tímto rizikem, aby pak jeho právní zástupce nebyl decimován konstatováním: „Paní doktorko, kdybych na začátku věděl, co všechno se stane a jak dlouhé a náročné to bude souzení a co všechno v jeho průběhu ztratím, nikdy bych do takového boje nešel.“

Lidé nejsou racionální bytosti, i když si to o sobě všichni pyšně myslíme. Spíše jsme (my advokáti, naši klienti i soudci) emocionální nádoby, které chápou svět subjektivně a jsme ovlivnitelné náladou a individuálními drobnostmi. Nejsme také dokonalí, ale dopouštíme se chyb, které poskytování právních služeb komplikují. Omylní a nedokonalí nejsme jenom my advokáti, ale i soudci, kteří věci rozhodují, protistrany, jež často namísto dobře míněných rad poslouchají své kamarády, příbuzné a nespolehlivé internetové zdroje. Omylní a nedokonalí jsou ovšem i soudci, kteří pře našich klientů rozhodují.

To vše je dobré vědět a na to všechno je třeba myslet pokaždé, když řešíme kauzy našich klientů, když plánujeme jednotlivé kroky, stanovujeme taktiku a strategii a klientům odpovídáme na dotazy. Tak složitá, krásná a zrádná je rodinná advokacie.

5. 12. 2022

Mé vystoupení při zasedání Senátu dne 1. 12. 2022

Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.

Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.

V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.

Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.

Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?

Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.

Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.

Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.

Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.

Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.

To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.

Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.

Z výše uvedených důvodů tento tisk nepodpořím.

Mateřství a péči o rodinu je třeba všemožně podporovat, ne zahazovat kvůli vidině kariéry. Být ženou je těžké, jistě, ale cožpak být mužem je jednoduché? Avšak v tom složitém světě nám právě předsudky pomáhají orientovat se a přežít. Je v nich nashromážděna letitá zobecněná zkušenost. A bez mateřství našich matek bychom tu nebyli. My, ženy a muži, ale ani feministky a politici. Tak si dejte dobrý pozor na svá přání. Mohla by se splnit. Před smrtí si totiž nikdo nestýská na neúspěšnou kariéru. Ale lituje špatných vztahů v rodině.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116202/zeny-celi-predsudkum-od-narozeni-materstvi-znamena-karierni-stopku-rika-feministka-homfray.html

23. 11. 2022

24. 11. 2022

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Tolik-agrese-a-sprostoty-kolem-tak-mile-veci-nechape-senatorka-Kovarova-Ve-zvracene-dobe-lide-potrebuji-pozitivni-vzory-720867 

19. 11. 2022

Náš podvýbor pro rodinu se poprvé sejde až příští středu. Přesto jsem dnes obdržela tento dotaz z kanceláře: "Z řad veřejnosti vzešla žádost o možnost pořízení videozáznamu přímo na jednání výboru. Nejedná se o standardní záležitost, a proto Vás prosím o vyjádření, zda s tímto souhlasíte."

10. 11. 2022

V posledních dnech jsem oslovována stále naléhavějšími návrhy, žádostmi, prosbami i přáními, abych se zařadila mezi prezidentské kandidáty a usilovala o to stát se Normální prezidentkou České republiky. S takovými nápady a iniciativami se setkávám řadu let, ale po mém zvolení do Senátu zásadně zesílily, narostl jejich počet a některé dokonce nabyly podoby konkrétních politických nabídek i přislíbených podpisů zákonodárců. Slyším reálně znějící úvahy, že bych mohla prezidentskou kampaní ještě hodně zamíchat a přimět politickou scénu, média i veřejnost, aby rozdaly nové karty. Nebudu lhát, že mi takové snahy lichotí a že si jich cením a vážím.

Musím ale právě dnes veřejně vyhlásit, že ambice stát se prezidentskou kandidátkou nemám. Jsem soudná žena a dobře vím, že se pohybuji v politice jen pár dnů. Nic na tom nemění mé dávné krátké ministerské angažmá, protože se týkalo dočasné úřednické vlády s omezeným mandátem a bez předchozí soustavné politické práce. Takové, která mě nyní čeká v Senátu. Té se chci plně věnovat. Nechci zklamat své voliče, nemám potřebu se jen předvádět, chci trpělivě pracovat na ochraně normálního světa, pečovat o svá témata a pokoušet se v nich posouvat naše společenské a právní prostředí k lepšímu.

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou. Budu tvrdě hájit zásady, kvůli kterým mě voliči do Senátu poslali. Nebojím se střetů ani zastrašování, nebojím se nálepek ani dehonestace. Přijala jsem svůj úkol a budu ho plnit. Prezidentská kampaň by pro mne byla spíše avantýrou. Nepotřebuji se zviditelňovat za každou cenu. Chci, aby za mnou byl vidět kus práce. A až vidět bude, možná přijde čas i na další úkoly. Teď je mé místo v Senátu a mezi svými v mém volebním obvodu.

Normální Daniela      

Když se řekne venkov, většina lidí si v lepším případě vybaví Policii Modrava, zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy slunce nebo vlastní dřevo přikládané do krbu. Ale ten lepší pohled je velmi povrchní a neúplný. Na venkově žije třetina českých obyvatel, která to ani náhodou nemá jednoduché.

Tady je totiž odněkud někam skoro vždycky pěkně daleko, a i když má každý venkovan pochopitelně kolo, k cestě do civilizace, a tedy k životu akutně potřebuje auto. Autobusových a vlakových spojů valem ubývá a ne vždycky vyhovuje časování. A tak se vesničan ironicky pochechtává, když ho zpovykaný měšťan poučuje, jak má přesedlat na elektrokolo nebo ideálně zdravě chodit pěšky. Pěší chůze totiž my vesničané máme dost - na rozdíl od obchůdků, lékáren, školek, zdravotnických zařízení, obuvnických dílen, kavárniček a dalších výdobytků občanské vybavenosti, které nám mnohde chybějí. České vesnice navíc dostaly v posledních letech pekelně zabrat.

Jižní Plzeňsko jsem letos od jara objela nepočítaně a tady na venkově tři desetiletí bydlím. A tak mohu směle podat zprávu o stavu nejen zdejšího kraje. Předně je to domov tisíců lidí, kteří tady žijí tisíce let a své okolí vlastnoručně zušlechťují. Opakovaně jsem starostu nenašla v kanceláři obecního úřadu, ale v montérkách s lopatou v ruce nebo na traktoru při výkopových pracech. Možná se vám zdá, že vesničanům se v dnešní době žije jednoduše, protože bydlí ve svých domcích, pěstují vlastní zeleninu a otop jim zdarma poskytne blízký les. Jak kdo. I tady například mnozí žijí v bytovkách a paneláčcích, kde na ně drahota dopadne stejně neúprosně. Na rozdíl od lidí z městských sídlišť si vesničan obtížně najde druhou práci, protože dostupnost služeb všeho druhu i pracovních příležitostí je tady minimální. Právě proto mnohé vesnice mladí houfně opouštějí, a tak někde bývá přes den pusto až do víkendu, než sem dojedou chataři z měst. Třetina hospod navíc po zákazu kouření, EET a covidových restrikcích už neotevřela a v mnoha místech klekl i místní krámek se vším možným, když si mnozí vesničané zvykli nakupovat při cestě z práce ve městě, kam pracovně dojíždějí.

Platí ale i ještě jiná věc. Na venkovské obyvatelstvo působí vzdálenost od města naopak blahodárně. Lidé tu tak lehce nepodlehnou moderním blbinám, neoblaflo je zelené šílenství klimatické a nepotřebují genderové vymoženosti, aby věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví. Ani tady nevzývají válečné totemy a nepřejí si žádné války, protože tváří v tvář smrti vědí, jak cenný je každý lidský i zvířecí život. Můžete to poznat na vlastní kůži, když namísto rychlého průjezdu vesnicí na návsi zastavíte, opustíte svůj opancéřovaný elektromobil a pomalu se projdete některou vsí. Na mnoha místech můžete objevit malé společenské zázraky. Tu místní vlastnoručně opravili starou kapli, jinde postavili novou hasičárnu nebo společné posezení. V místní hospůdce narazíte na pamětníky, kteří vám barvitě okomentují černobílé historické fotografie. Poznáte nadšence, který s místními každoročně nacvičí divadelní představení, vede místní kapelu, trénuje mladé nohejbalistky nebo vychovává rybářský dorost. To jsou ostrůvky venkovské pospolitosti, které lidstvu pomáhají přežít. I kdyby ty ostrůvky vypadaly jako důchodkyně v Chlumčanech, co si pod stromem povídaly o literatuře, nebo dělnice, co ve Chválenicích seděly u kávy na schodech před bytovkou.

Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání. A já udělám všechno pro to, abych jej uchránila před vším moderním, invazivním a zničujícím. Na žití postaru totiž nic špatného není. Stavte se a uvidíte.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

Téma manželského sexu vás zaujalo. Hodně se ptáte a posíláte mi dotazy, tak se k němu vracím a doplňuji takto:
Co říká občanský zákoník? Uvádím doslovné citace.
- že zvlášť chrání manželství a rodičovství;
- že manželství je trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny;
- že před svatbou snoubenci stvrzují, že znají svůj zdravotní stav a nejsou jim známy překážky uzavření manželství;
- že manželé jsou povinni spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti;
- a že soud prohlásí manželství za neplatné, pokud zjistí existenci překážek.
Zákon o registrovaném partnerství žádné srovnatelné povinnosti ani práva nemá, podobně jako nesezdaní partneři. Jak vznikají děti? Sexem. Jak manželé naplní literu zákona? Tím, že zplodí děti. Neochota mít děti je například v církevním právu platným důvodem pro anulování manželství od počátku.
Z uvedených citací plyne, že manželé mají zákonnou povinnost/právo se o děti snažit, tedy i provozovat spolu sex.
Nemusí se vám to líbit, ale je to tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Takhle to náš stát chce, takhle to v zákoně máme. Je to veřejnoprávní úprava, proto se manželé nemohou dohodnout jinak a odlišně.
Jistě, podobně jako mnoho dalších práv a povinností v rodině je stát aktivně nevynucuje. Ale kdo se chová jinak, chová se protiprávně a v jistých situacích (rozvod, soud mezi manželi) ho může čekat jistá forma sankce.  

25.10.2022

Pořád se mě ptají na Feriho a na sexuální obtěžování, ale jsou tu i jiná témata. Jaká škoda, že se hovoří jen o tom, co zajímá progresivní novináře. Anebo pozvali si mě do CNN Prima News na jiná témata, ale zase jsme řešili něco jiného, než čím žije Normální svět.

https://cnn.iprima.cz/kovarova-vsichni-by-meli-mit-stejnou-pravni-upravu-o-kauze-feri-brzy-nebudeme-vedet-190784

20. 10 2022

1.  Hotovost znamená soukromí. Alespoň ve své okleštěné formě, kdy sice nuceně zřídíme konto u banky, ale aspoň si z konta můžeme vybrat hotovost. Obchodníci nás ale často zbavují možnosti volby, když hotovost odmítají.

2.  Nikoho nesmíme nutit užívat služby komerční finanční firmy. Přesto zaměstnavatelé upírají právo zaměstnanců nemít či neužívat konta u banky. Mít konto u banky není povinné, je to využití placené služby. Přesto dostanete výplatu jen na konto, ne na dlaň, pokud byste chtěli.

3.  Nikdo nemá právo sledovat, kolik, kde a za co utrácím své peníze. Bezhotovostní platba ruší anonymnost mých transakcí.

4.  Právo na hotovost ve skutečnosti není jádrem problému. Je jeho symbolem. Prostřednictvím kodifikace práva na hotovost ve skutečnosti hájíme zcela samozřejmé právo každého, zda chce či nechce uzavřít smlouvu s komerčním subjektem o využití jeho služeb.

5.  Je zjevné, že toto právo není samozřejmostí, je totiž hrubě pošlapáváno běžnou praxí a bez zákonné či ústavní ochrany bude brzy popřeno zcela.

To jsem 19. 10. 2022 řekla na semináři k ústavnímu zakotvení práva na hotovost, který proběhl v Poslanecké sněmovně. Ústavní zakotvení práva na hotovost navíc ochrání naši zemi a naše občany před legislativou EU a před expanzivní politikou státu.

Poskytla jsem 15.10.2022 rozhovor Parlamentním listům. O volbě do Senátu, o dezinformacích a o prosazování zájmů mých voličů.

Celý rozhovor zde:  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Drsny-vzkaz-senatorky-Kovarove-majitelum-pravdy-Budu-bojovat-az-budou-trisky-litat-717468

Projev, který jsem 14.10.2022 přednesla na sněmu Soudcovské unie ČR v Táboře.

O samotě, ale i o rodině, o socialních inženýrech, hloupém právu a o normálním světě jsem si povídala s redaktorkou Kateřinou Perknerovou. Výsledkem je velký rozhovor, který vyšel 14.10.2022 v Deníku. Celý text rozhovoru zde:

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/samota-kter%C3%A1-vad%C3%AD-m%C5%AF%C5%BEe-i-zab%C3%ADjet-%C5%99%C3%ADk%C3%A1-sen%C3%A1torka-daniela-kov%C3%A1%C5%99ov%C3%A1/ar-AA12Xcgi

Co dnes hýbe českými rodinami? Už ne spory o děti, o výživné nebo o střídavou péči, ale rodinné drahoty. Jako rodinný advokát sleduji zhoršenou situaci rodin, jako kdybych v kině seděla v první řadě.

Rodiny čím dál častěji nevycházejí se svými příjmy a na mě a kolegy z Unie rodinných advokátů se obracejí v naději, že jim poradíme. Třicet let v advokátní praxi pomáhám klientům, kteří se do svých problémů dostali sami. Teď řeším situace, za které mí klienti vlastně nemohou. Kolaps rodinných rozpočtů způsobily vlády podporou zeleného šílenství a obrovskými rozpočtovými schodky, protože zapomněly, že někdo tu jejich grýndýlovou budoucnost draze zaplatí. Náklady nesou mí klienti a jejich rodiny.

Rodiny v insolvenci

Říkáte se, že na platební neschopnost jednotlivců jsme připraveni. Máme zákonnou úpravu oddlužení a i letos Milostivé léto. Vzpomínáte na lidi zatížené mnoha exekucemi? Na dětské dluhy, půjčky na dovolenou a na vánoční dárky? Jak lehce se minulým dlužníkům dalo vypomoci. Dnes mají problémy s placením energií, služeb a mandatorních nákladů dvě třetiny českých domácností. Jak na ten národní průšvih reaguje vláda? Radí občanům, aby začali šetřit, upletli si teplý svetr a požádali o státní podporu. To jsou hraběcí rady, které mým klientům nepomůžou. Ti šetřit začali dávno, už loni v zimě ztlumili topení a o podporu se mnozí stydí žádat. Slušná rodina se nezadlužuje a není závislá na sociálních dávkách, slyším od klientů. Slušná rodina o dávky nežádá, protože ví, že si je stejně zaplatí ze svých daní. Tedy koruna z jedné kapsy se jen přehodí do kapsy jiné. Opravdu chceme, aby takhle podivně stát zacházel s našimi daněmi? Možná by šlo politiky činit odpovědné za všechna ta naivní zelená regulační rozhodnutí a občanskoprávně je popohnat kvůli náhradě škody před soud. Jenomže ani všechny jejich majetky by nestačily postiženým na úhradu. A do třetice: žádný milodar mým klientům nepomůže, protože růst nákladů ji násobně překračuje. Každý v obchodě vidí, že zvýšení cen mnoha komodit už dávno překročilo 17 %, o kterých se zmiňuje Česká národní banka nebo Český statistický úřad v souvislosti s inflací. Jen cena mouky se od loňska zvýšila 3x, cena plynu či uhlí vzrostla dvojnásobně.

Co rodiny vždycky zachránilo

Na hlavu nám ale dopadá další průšvih. Rodinu totiž dnes nikdo nepodporuje, ani morálně. Stát se rád holedbá, že pečuje o samoživitele a o každého, kdo se ocitne na dně. Jenomže taková podpora je krátkozraká a nekoncepční. Je příliš lehké se rozvést, snadné zůstat sám, sobecky odvrhnout všechny zátěže a na nikoho se neohlížet. Jako nákaza se mezi mladými šíří odhodlání nemít děti a naše společnost namísto zděšení se tím baví. Jaká škoda, že naše země údajně měří všem stejně a ze strachu z diskriminace diskriminuje úplné rodiny, tedy ty, o které by se měla opřít. Přitom rodina je základem společnosti, života, majetku, zdraví, dlouhověkosti a budoucnosti. Proč vlastně stát znevýhodňuje úplné rodiny? Ani časopisy neoslavují dvojice, manžele, rodiče a děti, jimž se daří udržet úplnou rodinu. Společnost potřebuje spokojené manžele a jejich děti, stát potřebuje tradiční rodiny a jejich setrvalou péči o potomstvo. Manželé a jejich děti jsou nejlepší investicí. Dožívají se vyššího věku, jsou zdravější, pracují dlouho, méně často onemocní, mají více sexu, potomků, vyšší vzdělání a dožívají se vyššího věku. Antidiskriminační zákon je fajn naplňovat, ale normální život ukazuje politikům, co dobře věděly předchozí generace: nejdokonalejší sociální entita

je kvalitní rodina s více dětmi. Proto moudrý stát opakuje svým občanům, že je v pořádku mít děti, a ty, kdo je mají, dává za vzor. Rodina vám pomůže se vším: s dětmi, na které se jejich otcové vykašlali, se stárnoucími rodiči, které nechcete umístit do ústavu, s nemocnými, jež se bráníte svěřit cizí lékařské péči.

Rodinná soudržnost

Český stát se ani trochu nesnaží, aby spořádaných rodin přibývalo. Neposkytuje úctu těm, kteří rodinu dokáží udržet a zachovat. Školy nevyučují o rodinné soudržnosti. Nepíší se články ani o tom, že o vztahy je třeba pečovat, ani že každý vztah je možno zlepšit. To stát může za to, že tolik lidí žije single. To slepý stát zavinil, že je to finančně a daňově výhodné.

Kolabují i mezigenerační vztahy. Vždy na sebe mladé a starší generace narážely, ale dnes sledujeme mezigenerační nenávist. Mladí nechtějí, aby jim prarodiče hlídali děti, snad z obavy o nebezpečnou indoktrinalizaci idejemi starého normálního světa. Stále častěji si prarodiče chtějí vysoudit styk s vnuky. Jak je možné, že se tolik lidí nestýká se svými rodiči, není v kontaktu se svými sourozenci? Obě strany o to mají usilovat. V normálním světě se problémech mluví, v normální společnosti se lidé neizolují, ale stále znovu se pokoušejí domluvit.

Kdo za to může? Nejspíš všichni dohromady. Ale stát jako první. To on ten boj vzdal. To on si řekl, že je mu to jedno. Nemá prorodinnou strategii. Možná si politici na nejvyšších místech myslí, že není podstatné, jak spolu v rodině vycházíme. Vždyť není normální, aby se v nouzi člověk obracel nejprve na stát, namísto aby hledal pomoc v širší rodině. Pojďme tom začít mluvit. Začněme mladé lidi učit, jak vztahy vylepšovat a jak se rodinná soudržnost vyplatí a vrátí. Stát bez rodin se rozpadne, člověk bez rodiny uschne a nepřežije.

Nic nového pod slunce. Co platilo před mnoha tisíci lety, platí totiž úplně stejně i dnes.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

12. 10. 2022

Znáte termín „domácí zabijačka“? Ne ve významu kulinářském, ale v kriminalistickém. Tak se označuje zabití mezi rodinnými příslušníky. Pro „domácí zabijačku“ jsou typické vztahové problémy, bouřlivé emoce a kuchyňské nože nebo legálně držené zbraně. A tvoří u nás naprostou většinu všech vražd.

Před nedávnem se v Měšicích za Prahou odehrála jedna taková „domácí zabijačka“. Otec rodiny neunesl partnerské problémy a zastřelil dvě společné dcery, pak manželku a nakonec sebe. Obrovská tragédie podobná těm, které ve své advokátní praxi občas bohužel zažívám. Mám ale pocit, že v posledním období je vídáme kolem sebe mnohem častěji. Nejen vraždy, ale i pokusy o ně. I ty nejstřízlivější odhady, které jsem našla v tisku, naznačují v letošním roce vzrůst zhruba o třetinu.

Co se jenom děje? Ano, vraždy v domácnostech tu byly vždy. Ale není dnes společnost podrážděnější? Neukazuje se, že stále méně spolu dokážeme mluvit? Jeví se mi to tak. Spory, rány osudu, odlišné hodnoty a názory nezvládáme řešit a neumíme přijmout odlišnosti. Vidím to každý den ve své advokátní praxi, rodinní odborníci o tom píší knihy, pořádají se celostátní konference. Co je příčinou? Odpověď není jednoduchá. K neschopnosti se dohodnout přispívá společenské klima, dlouhotrvající krize, bojovnost a nesmiřitelnost, urážky názorových oponentů a neurvalé trvání na svém, na své pravdě a na jediném výkladu reality. Taky neschopnost smířit se s tím, co se děje, a odpustit.

Život se prostě většinou nevyvíjí tak, jak všichni chceme. Jaká škoda, že nikdo nenabádá ke kultivaci vztahů, že nepečujeme o rodinné vazby a že spíše tleskáme tomu, kdo se od rodiny trhne a zatratí ji. Kde jsou elity, které bychom obdivovali, protože se nesoudí, mají dobré vztahy se svými dětmi a členy rodin? Proč bulvár netleská těm spořádaným, kteří umějí vyjít se svým okolím? Vlídnost, spolupráce, sebeovládání a mravenčí péče o rodinné a společenské vztahy se dnes necení ani nepodporuje. Nikdo mladé lidi v rodinách a školách nepřipravuje na to, že nastanou zátěžové chvilky, které je třeba umět zvládat. Pak stačí jedna hádka, emoce vybuchnou a spor končí i domácí zabijačkou.

Kde právo není lékem

Po každé domácí zabijačce se ozvou „znalci“, kteří přesně vědí, jak zabránit příští tragédii. Halasně požadují přísnější tresty, protože nic snadnějšího je nenapadne. Asi je historie nepoučila, že oběti před domácí vraždou neochrání nejvyšší možný trest, dokonce ani trest smrti. V kruhu rodinném se totiž zabíjí nejčastěji pod vlivem okamžitých emocí a afektu, kterýžto koktejl vypne mozek, přehluší rozum a znemožní racionální uvažování. Útočník – někdy vybuzen sám a jindy vyprovokován obětí či okolnostmi - vidí rudě a zaútočí. Následky jsou nevratné a neodčinitelné.

Jiní „odborníci“ volají po zákonu, který by omezil či spoutal negativní emoce, žárlivost, nenávist, zlost či zuřivost. Jak naivní a marné! Neexistuje zákon, který by to dokázal! Emoce jsou naší součástí a „vyřešit“ ani spoutat se nedají. Naivní zákonodárci mohou přijmout libovolný zákon, ale lidé se budou milovat, hubovat i nenávidět navzdory právní normě, i kdyby byla schválena kvalifikovanou většinou obou komor. Však si odpovězte sami, kdo vás spolehlivě nejvíce a nejčastěji vytočí doběla? Rodinní odborníci to dobře vědí, podobně jako to přizná upřímný čtenář: nejvíce se zlobíme na své nejbližší, protože právě jejich slova nám nejvíc ubližují, to vůči nim jsme nejzranitelnějšími.
Proto je naivní rodinné vztahy svazovat právem a spoutat regulemi. Takové zákony jsou od začátku odsouzeny k nepotřebě. Občanský zákoník říká: Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dítě povinno dbát svých rodičů. Jenomže – jak chcete vynucovat povinnosti v rodině? Pokutou? Podmínkou? Výkonem trestu? Rákoskou? Klečením na hrachu? Vypnutím wifi?

Právní normy se nedají použít k vynucení lásky, respektu, přátelství, úcty, pomoci, podpory a spolupráce. Kdo z politiků si to myslí a ty nesmysly neustále protlačuje, zřetelně ukazuje, že o vztazích mezi lidmi neví vůbec nic.

Kam s tím horkým bramborem

Během mé třicetileté advokátní praxe horliví teoretici vzdělávání do školních osnov nacpali spoustu nových věcí. Vedle novodobých dějin i počítače, finanční gramotnost, angličtinu, lidská práva, Ústavu, ochranu životního prostředí a řadu dalších věcí. Bohužel jsme zapomněli na mezilidské vztahy a odlišnost lidských duší. Naše děti i mnozí dospělí dokáží mobilem řídit zeměkouli, ale čím naštvat či potěšit blízkou osobu, to jim zůstane utajeno. Stejně tak to, jak ovládat svá vlastní vzplanutí. Že v jejich vlastním zájmu i v zájmu celé společnosti je, aby své nejbližší okolí a své přátele udržovali v dobrých vazbách i v dobré náladě, to se ve škole, od rodičů či z médií nedovědí. Jaký div, že domácí zabijačky přibývají, stejně jako roste napětí ve společnosti. Ruku v ruce s tím, jak málo si ceníme rodiny a vlídných mezilidských vztahů.

Naopak právní normy bytní zbytečně a neodůvodněně. Zákon o rodině z roku 1963 měl jenom stovku paragrafů. Byl jednoduchý, jasný, funkční, ale prý moc socialistický (i když převzatý ještě ze starého Rakouska), a tak ho bylo zapotřebí zgruntu předělat a změnit. Rodinná část občanského zákoníku z roku 2012 dnes obsahuje víc než 320 paragrafů, ale ani ten násobek slov zklidnění emocí v rodině nepřinesl. A co hůř – pravidelně se ten kopec legislativy doplňuje o další a stejně neefektivní. Vždyť i dnes čeká ve Sněmovně na projednání několik novel občanského zákoníku. Jenomže právo se uplatňuje u soudu a soudní proces z členů rodiny nebo z manželů učiní válečníky, co k sobě už nikdy nenajdou cestu. A kdo si myslí, že ti dva se po tom lítém boji budou zas milovat, uctívat nebo si věřit jako v romantickém filmu, je naivní fantasta, snílek či bloud, který o vztazích mezi lidmi vůbec nic neví. Já to tak určitě dělat nebudu. Legislativy chci prosazovat spíš míň, než víc.

Jenže přijmout zákon je mnohem jednodušší, podobně jako neustále jen zdůrazňovat práva. „Já chci, já trvám, já vyžaduju, je to moje právo.“ Ale když každý bude trvat jen na svých „právech“, buď se navzájem všichni pomlátíme, anebo budeme sedět ve své kleci každý sám. Společné soužití je totiž mnohem těžší než žít singl. Vyžaduje toleranci, pochopení, soucit, ochotu spolužít s ostatními a porozumění, čím žijí a co cítí ti druzí. O to se máme všichni snažit, a stále znovu. Protože na společném žití je postavena rodina a lidská společnost. Ne nějaká cizí a neznámá entita. Ale naše vlast, naše společnost a naše rodina. Ne na zákonech či na rodinném právu, ale na lásce, vnímání, pochopení a zdrženlivosti.

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...

https://www.irozhlas.cz/volby/kovarova-senat-volby-2022_2210021723_ank

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.

Poskytla jsem rozhovor studiu LeagleOne:

https://leagleone.najdipravnika.online/obsah/pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou/

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2022 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde:

Není pravdou, že se mladí o politiku nezajímají. Spíše to vypadá, že politika se naopak nezajímá o ně. "Nikdo se o nás nestará, nikdo nenabízí program, který by mě zaujal," řekla mi ve Švihově před několika dny mladá slečna s barevnými vlasy a kroužkem v nose. "Za měsíc mi bude 18 a půjdu poprvé volit. Dám hlas vám. Protože jste první, kdo se ptá, co je pro mě důležité." Její dvě kamarádky souhlasně přikyvují. I kvůli nim chci proměnit Senát a zachránit normální svět, ženství a mužnost. Jinak jim hrozí život v bezpohlavním světě, kde jim budou úřady nařizovat, jak žít, a zakazovat svobodně myslet a mluvit.

A co dalšího má ještě stát platit z mých daní? Prezervativy? Granule pro psy? Šampon na mastné vlasy? Odpověď zní: ani náhodou. Občan není nemohoucí děcko a stát není jeho matkou. Má se starat o bezpečnost, o hranice, o sjízdné cesty a o rozumné právo. O všechno ostatní se postaráme sami,“ okomentovala Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů, kandidátka na senátorku, bývalá ministryně spravedlnosti.

Znění celého komentáře zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/To-snad-ne-Vlozky-zenam-zdarma-jako-zacatek-Padlo-prirovnani-711597

Poskytla jsem rozhovor Mirku Chocholovi z Eprava

https://www.youtube.com/watch?v=Qg5WWRyOA8w&list=PLV7e9X8U1onqYjkrfCKt4Wdis9TDnCiks&index=2

V poslední době se hodně diskutuje o tloušťce, a jako obvykle, i na ni je kdekdo odborníkem. Někomu se bujné tvary líbí, jiného urážejí, další trvá na tom, že kila navíc mají být veřejně odsouzena a stát má tlačit na lidi, aby zhubli. Jiný chytrolín tvrdí, že tloušťka je věcí přejídání a kdo je tlustý, ten nemá dost sebeovládání.

Jakožto žena obdařená láskou k jídlu bych mohla kila navíc pojednat z různých úhlů, však jsem o tom taky kdysi napsala knihu. V aktuální debatě mě však zaujal jiný moment. Totiž představa, že by se o mou váhu měl aktivně starat stát. Že by měl lidi přimět, aby se svých špeků zčerstva začali zbavovat, že by je měl v tom kontrolovat, trestat a motivovat.

Bude mě hlídat, abych si nedala knedlík navíc? Sešije pusu, sníží plat nebo zvedne daně? Bude mé faldy vážit či dronem kontrolovat, kolik žebírek sním na zahradě? Přinutí mě chodit do posilovny nebo mě pošle na školení o zdravé výživě? Vydají ve Sbírce zákonů nutriční tabulky a povolené váhové limity pro všechny míry a věkové kategorie? To by v tom byl čert, aby si každý baštil, jak se mu zlíbí! Když už stát začne kontrolovat nadváhu, měl by si posvítit i na hubeňoury. Ona přílišná hubenost taky není nic zdravého ani příjemného na pohled. A vůbec – lidi by měli po světě chodit upravení, učesaní a namalovaní. Tak žádné troškaření – pojďme dát do zákona, že se každý musí ráno osprchovat, vyčistit zuby, učesat se a jednou měsíčně alou ke kadeřníkovi. Vždyť je to koneckonců pro dobro všech. Tak proč to rovnou nedat do zákona, nekontrolovat a nevyžadovat.

Už dnes má přece moudrý stát na mysli zejména naše vlastní dobro a nám nechápavým je vnucuje násilím. Na většině míst nám zakazuje kouřit, krabičky cigaret hyzdí hnusnými obrázky, daní pivo spotřební daní (na rozdíl od vína). Ukládá pokuty, když v autě držím v ruce telefon, a nutí nosit reflexní pruhy, když se pohybuju po silnici. Abych neuklouzla, maluje žlutočerné pruhy na hrany schodům a pranic mu nevadí, jak jsou ty pruhované schody hnusné. Vyžaduje protipožární dveře do kanceláře, a pranic mu nevadí, že je pak nedokážu otevřít. Nutí mi helmy na kolo, na lyže a na koloběžku. Pro mou informovanost ukládá výrobci potravin informovat o milionu nepodstatných podrobností. To kvůli mé bezpečnosti omezuje rychlost aut a do měst instaluje šeredné zelené umělohmotné panáky. A ve výčtu volovin, které nikomu život nevylepší, bych mohla pokračovat. Pachatelé dobra si bláhově myslí, že dokáží lidi uchránit před jimi samotnými. Že je přimějí zdravě jíst, lépe žít, starat se o chrup, nechodit na slunce, hodně pít, sportovat a vůbec o sebe lépe pečovat. Jenomže vnější tlak lidi nepřinutí, aby změnili své životní návyky. Vždyť je nedokáže změnit ani soud, vězení, pokuta, lékaři ba ani riziko blížící se smrti. Lidi si prostě vždycky budou žít přesně tak, jak chtějí. Posvém a svobodně. Třebas i mastně, nezdravě a grilovaně, třebas i sladce a pohodlně. Pro změnu se totiž musí rozhodnout oni sami.

Nechci ouřad, který se stará o mou váhu, o mé jídlo, o mé spaní, o mé zdraví. Ať se stát stará o to, o co má. O bezpečí na ulici, o státní finance, o hranice, o rozumné minimální právo, o dobré zahraniční vztahy, o rovné cesty a přehledné školství.

O svůj život se postaráme sami

Manželství do ústavy? Ano. Akce vyvolává reakci. To platí ve fyzice, v přírodě i ve společnosti. A ukázkovým příkladem akce a reakce je právě manželství, tedy přesněji „manželství pro všechny“. I když pro tento příklad platí ještě úsloví, o němž vypráví pohádka o zlaté rybce: kdo chce příliš, ten nakonec nemá nic.

Aktivisté odmítli narovnat některé nerovnosti. To jim bylo málo, chtěli všechno. To oni vyvolali akci tím, že příliš tlačili a tlačí na pilu. Příliš tlačit na pilu a přehnat to do extrému je charakteristickým rysem aktivistů. My mediátoři to máme jinak. Navrhujeme možnosti a kompromisy, ukazujeme druhé strany mincí a vedeme účastníky sporu k pochopení. Aktivisté a bojovníci za „manželství pro všechny“ to mají jinak. Urážejí své oponenty, kárají je za údajné zpátečnictví a odmítají chápat jejich konzervativní hodnoty. Cožpak neznají báje a pohádky? Cožpak se odmítají poučit historií? Kdo urazí bohy, svátosti a hodnoty, ten vyvolá války, v tomto případě kulturní.

A tak tu máme návrh změny Ústavy, aby manželství jako svátost patřilo jen muži a ženě. A najednou se všichni diví, kdože to tlačí na změnu Ústavy a že Ústava není trhací kalendář, aby se měnila kvůli kulturním válkám. Dobrá. Ústava je základní listina, základní zákon, základní kámen práva. Neměla by se měnit každý den, ba ani každý rok, měla by odolat pěně dní i pomíjivým útokům a módním povrchnostem. Proto jsou taky podmínky její změny nastaveny tak přísně.

Samozřejmé věci se do Ústavy nedávají. Ty přece platí i bez zákonů a každý se na ně může spolehnout, třeba i proto, že je nikdo nezpochybňuje. Třeba že základem společnosti i každého jednotlivého života je rodina. Jenomže právě rodina je tím, co aktivisté a progresivisti dnes nahlodávají a rozvracejí. To oni si začali se svými nehoráznými urážkami, nactiutrháním názorových oponentů a zastáncům toho, co je obrovské části společnosti svaté. Mohli jsme mít vyřešené některé nerovnosti už dávno. Návrh změny zákona jsem napsala před pěti lety. Jenomže aktivistům to bylo málo. A tak je možné, že teď už nebudou mít nic z toho, co si vynucovali, a nenávist části veřejnosti k tomu návdavkem.

A možná se sluší ještě dodat, že zákonem by se neměly rozhodovat věci, které vyvolávají takové emoce, takovou zlobu, takové vášně a takový nesouhlas. To přece nejsou témata k přehlasování. Tím, že rozhodne sbor zástupců a ustoupí mediálnímu tlaku, se přece emoce, vztahy a společnost nezmění. Takové věci by měly uzrát. Pomalu. Časem. Návrh na změnu Ústavy je ale reakcí na militantní tlaky a války, které už nejsou slovy ani skutky slušné, vlídné, správné či žádoucí.

Ne, Ústavu nelze měnit každý den či každou hodinu. Ale manželství taky ne. A už vůbec ne zákonem. Tak si to uvědomte všichni. Rodinu nechte být a přestaňte na ni útočit a do ní kopat. Anebo se pak nedivte, že reakcí na vaše útoky přijde snaha rodinu a manželství chránit.

Třeba Ústavou. Když nedáte jinak.

Neznám rodiče, který by chtěl pro své dítě něco špatného. Každý se holedbá jejich zájmem a zapřísahá se, že má neustále na mysli jen jejich dobro. Jenomže dobro to má na světě složité. V pohádkách nakonec vždycky vítězí, ale v reálném životě se často se zlou potáže. A tak pod praporem dobra občas dětem životy komplikujeme a ztěžujeme, až je někdy zničíme docela.

 Celý komentář psaný pro Rádio Universum najdete zde:

 https://www.radiouniversum.cz/daniela-kovarova-mame-deti-radi-nebo-jim-ublizujeme/

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas? Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec. Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí. Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?

Na venkově a v malých městech čas plyne jinak než někde v metropoli. I tady má nejspíš den jen 24 hodin, ale lidé tolik nespěchají. Často vidím sousedy, jak se baví přes plot, nebo kolemjdoucí, kteří se zastaví a klábosí spolu. I prodavačky si déle a vlídně popovídají se zákazníky.

Nehnat se tolik. Za prací, za výsledky, za projekty. Neběžet jako o závod až k padnutí. To není smysl života. Tím naopak je zastavení, popřemýšlení, seznámení, pokec s přáteli. Těší to obě strany. Dnes jsem několik takových zastavení zažila v Dobřanech.

Následující text jsem si 29. 7. 2022 připravila pro dnešní 5minutové vystoupení na závěr prohlídky soukromého zámku v Příchovicích v rámci programu Barokní perly Přešticka. Vedení města Přeštice mi však nedovolilo těchto pár vět říct. Asi proto, že starosta Přeštic (TOP 09) kandiduje proti mně do Senátu a bojí se mě.

 Měšťanská rodina nebo řemeslnická bývala větší, zahrnovala i děti sourozenců, strýce a tety, protože poptávka po práci takové rodiny byla v průběhu roku zhruba stejná, a tak se děti využívaly jako nejlevnější pracovní síla. Jen výjimečně posílala městská rodina dítě na studia a nebo do učení a mezi členy panovaly silné mezigenerační vazby, protože se lidé vzájemně potřebovali. Městské rodiny však občas řešily problém se starými lidmi, které někdy odkládali do chudobinců.
Selská rodina byla odlišná, menší a spíše nukleární, protože mimo sezonu nebyla schopna uživit širší rodinu, a tak děti v mladém věku odcházely z domova do města nebo se nechávaly najímat jako námezdní sila. Venkovská rodina si na sezonu najímala na práci pocestné a různé pomocníky a na rozdíl od rodiny městské věnovala značnou péči o prarodiče: dobové záznamy a kroniky popisují, co vše musely zajistit děti rodičům, pokud je odsouvaly na vejminek, například že místnost jim určená musí mít okno nebo kolik mají mít rodiče slamníků.
Vedle rodiny selské a řemeslnické existovaly v baroku ještě rodiny panské a šlechtické, které však představovaly jen zanedbatelné procento populace, a nevolnické, které mohl majitel rozdělit nebo jednotlivé členy prodat.
Všechny typy rodiny se během roku mohly spolu potkat na jediném místě a pod jedinou střechou: v kostele.

V Přešticích na náměstí nakoupíte vše, co potřebujete k životu. A nejen to. Taky boty a šaty na svatbu v barvě, kterou předepisuje svatební oznámení (béžová nebo tělová), když takovou běžně nenosíte. Je to prostě praktické město. Co ovšem už není k ocenění, je krutá realita. Zimní zboží bude mnohem dražší. Obyčejné boty na ven za 4000 korun. Tak vypadá politika v praxi 110 kilometrů od Prahy. "Kupte si ty vystavené z letošní nabídky, klidně i dvoje nebo troje. Bůhvíkdy si u mne koupíte další," řekla mi smutná prodavačka v liduprázdném obchodě. A podobná slova jsem slyšela skoro všude. Pumpování nekrytých peněz do ekonomicky plus boj s podnebím hlava nehlava dopadne na každého. Tedy, jak na každém kroku vidím, už dopadá.

Navštívila jsem studio Triko a povídala si tam s Petrem Štěpánkem

https://www.youtube.com/watch?v=HDMidFxtyKE

Kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované „planety“ a drze mi nařizuje, co si mám kupovat a jak se mám chovat, abych snížila teplotu na Zemi za sto padesát let. Kvůli jeho naivní víře a grýndýlovým dotacím mě nutí přestat jíst maso, přikazuje vybít stáda, jezdit na kole, prodat nafťáka a pít kolu papírovým brčkem, co se mi po druhém loku rozloží v puse na cucky buničiny.

Pitomý mravokárce zjevně nikdy neviděl žádnou vesnici zblízka a neví, jak třeba u nás ve Štěnovicích vypadá normální život. Každý soused má kompost, na který vyhazuje rostlinné zbytky, čímž je vrací zpátky do přírody. Každá sousedka pěstuje kytky, ovoce a zeleninu a stará se, aby vše rostlo a kvetlo. Stejnou péči věnuje kytkám doma a rajčatům na balkoně i hodně obyvatelů českých měst. Všechny hospodyňky v celé zemi spotřebovávají nejprve to jídlo, co se kazí, a zbytky umějí zužitkovat v kuchyni jako kulinářské kouzelnice. Kdekdo suší starý chleba pro zvířata a spadlé ovoce vozí koňům nebo do moštárny. Každá moje kamarádka odložené oblečení recykluje, tedy buď přešije, rozstříhá na hadry, daruje příbuzenstvu nebo aspoň odnese do charitativních kontejnerů. Každý chlap nosí obnošené tričko o víkendu, na zahradu, na sport, na úklid nebo do dílny a popelnici ho vydá, až když je vidět skrz tkaninu. Většina lidí schraňuje prkýnka, kusy látek, šňůrky a skleničky. Co kdyby se některá z těch věcí mohla někdy k něčemu hodit? Vědí klimaalarmisté vůbec, že Česko je nejlepší na světě v třídění odpadu?

Český člověk se prostě přirozeně chová hospodárně a své nejbližší okolí kultivuje, zvelebuje a uklízí. Hobbymarkety zaplněné českými chataři a kutily jsou toho zářným příkladem. Vidím to každý den při svých cestách plzeňským venkovem. Ne nadarmo tolik obcí získalo různá pochvalná ocenění svými upravenými záhonky a čistým veřejným prostranstvím. Jistě, v každé vesnici se najde jeden Jouda, co kašle na přírodu, zatápí obaly od jogurtů a za domkem mu rezaví staré automobily. Ale tyhle výjimky stejně nikdo nepřesvědčí, aby přestaly jíst maso a přešly na oblečení fair trade.

Co naopak na svých cestách po vsích běžně vidím, je v pangejtu vyhozená petka a odpadky v lese, podobně jako ve městech nepořádek kolem košů a v místech, kudy se běžně nechodí. Kdyby tak ochránci planety namísto buzerace jiných svolali brigádu a lesy, cesty či městské uličky uklidili, udělali by pro přírodu aspoň něco užitečného. Anebo když už chtějí poučovat, ať začnou u sebe. Ať si uklidí svůj pokoj a svůj život. Ať chodí pěšky, pletou si svetry, odloží mobily a jdou mezi lidi. Tam poznají, jak vypadá normální život. Hlavně ať nás ostatní nechají žít.

Vy, co jste dočetli až sem, se možná jen ušklíbnete a mávnete rukou. Možná si pomyslíte cosi o tom, jak se za každou cenu snažím upoutat pozornost. Ale to byste nepochopili to nejpodstatnějším. Právě kvůli mýlícím se klimaalarmistům, dětem stiženým klimatickým žalem a dotačním europragmatikům, kteří ty první dvě skupiny zneužívají, roste inflace až do oblak a všechno se zdražuje. Ne válka, ale především emisní pitomosti zvedají ceny a vrší eurocíle, které prý musíme splnit a překročit jako kdysi komunistické pětiletky.

Nic se nezměnilo. Jen se to dnešní chudnutí jmenuje jinak. A oni doufají, že si to nepamatujeme.

Je to novodobé náboženství a moderní víra. Kvůli ní v minulosti umírali lidi. A zjevně jim nevadí, že další boje ve věci víry, tentokrát za počasí zase vedou, ba že se v jejím jménu už zase střílí. Ačkoliv třeba v Holandsku už to pochopili.

Poskytla jsem Parlamentním listům rozhovor o základních otázkách dneška:

https://www.parlamentnilisty.cz/…755

 https://m.youtube.com/watch?v=HhgqX2L5VuQ&feature=youtu.be

Videozáznam z předání přihlášky k registraci do Senátu zde:

https://youtu.be/qE8HM0ZjhdI 

Před chvílí jsem na MMP podala přihlášku k registraci k volbám do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň-město).

Příslušní úředníci ověřili správnost mých podkladů. Zaplatila jsem kauce 20.000 a předala jsem petiční arch s podpisy 1870 mých podporovatelů s trvalým pobytem na území mého senátního obvodu.

Jsem jedinou nezávislou kandidátkou. Jako jediná jsem sbírala podpisy a všem 1870 lidem, kteří se za mou kandidaturou postavili svým jménem, děkuji za podporu. Politické strany to mají lehké. Nemusejí nic dělat, jen někoho navrhnou. Někteří jen vytáhnou mediální jméno jako králíka z klobouku.

Sbírání podpisů sice nás nezávislé kandidáty znevýhodňuje, ale pro mě to byla naopak příležitost k navazování velmi osobních kontaktů a k zážitkům po senátním obvodu. Původně znevýhodnění se nakonec ukázalo jako hezká příležitost pozdravit se se spoustou normálních lidí a vyslechnout si jejich názory.

Dnes se láme doba a já cítím potřebu se zapojit a něco aktivního udělat. Klidné časy pominuly. Časy vysílání signálů, časy pohádek, medvídků, sportu a koníčků, časy králíků z klobouku. Nyní přišel čas na zásadní politické aktivity a činy.

Je třeba chránit normální svět. Na poslední chvíli. Akutně potřebuje zachránit. Jsem za něj a za normální lidi připravena bojovat.

Děkuji vám, že jste mě přišli podpořit. Budu na vás spoléhat i v příštích horkých týdnech.

13. 7. 2022

Možná si myslíte, jaká to je legrace a psina. Máte chuť na sex, tak si stáhnete aplikaci do mobilu, odklikáte souhlas a pak už můžete jít na věc (blíže zde). Jenomže ona to právě žádná sranda není. Naopak jde o další zrůdnost, kterou je třeba pojmenovat a rychle se jí předem vyhnout, než někoho napadne, že by se mohla dát do zákona a vyžadovat povinně.

On vůbec nápad s informovaným souhlasem je pěkná pitomost, a to říkám tím spíš proto, že jsem právník, a právě právníci si podobné nesmysly vymysleli. Stejně jako každý rychle odklikne jakési cookies, abys se dostal k obsahu, co hledá, stejně rychle a bez čtení každý v nemocnici i v bance podepíše informovaný souhlas. Žádný význam a smysl pro budoucnost ty hromady parafovaných papírů nemají, a když dojde na soudní přezkum, soudy k nim stejně nepřihlížejí. Jde jen o buzeraci a byrokracii. Jaký význam má předem poskytnutý předběžný souhlas? Naprosto žádný! A toho zbytečně vyhozeného papíru. Kde jsou všichni ochránci přírody, když je jich skutečně zapotřebí? Proč proti tomu nikde v pátek či v pondělí nedemonstrují?

Ale zpět k té poslední sexuální zvrhlosti zvané apka na sex. Pojďme si rychle vyjmenovat, proč podobná zhůvěřilost patří do sci-fi povídek, ale v normálním životě nikdy nezafunguje:

- protože o pět minut později si svůj souhlas můžete rozmyslet a z vyhlídky na sex můžete chtít couvnout, ale aplikace vám neumožní souhlas odvolat;

- protože jednou udělený souhlas neprokazuje, že následné erotické aktivity byly dobrovolné;

- protože dostat se druhému do telefonu pro mnohé zas není tak nepřekonatelně složité;

- protože k sexu jako naprosté lidské přirozenosti poprvé od stvoření světa byste potřebovali vždy k dispozici chytrý telefon, elektřinu, signál a mobilní data;

- protože aplikace bude uchovávat osobní informace o vašem osobním životě a někdo je může ukrást, zveřejnit, prodat, zneužít, vydírat a i jinak vám jimi ubližovat.

A hlavně a zejména: protože erotika je plná tajemství, emocí, vášně a nejistoty z věcí budoucích a na hony vzdálená otevřenému obchodnímu vyjednávání. Vůbec celá myšlenka je úplně pitomá a postavena na hliněných nohách. V lidských dějinách se přece lidé spolu každou vteřinu milují ke vzájemné a oboustranné spokojenosti. To naopak násilí a nedorozumění je exces a výjimka, nikoliv pravidlo a každodenní realita.

Naivkové, co hloupě podporují podobné sociální inženýrství, budou dříve či později zneužiti a hořce zapláčou nad svým trudným osudem. Zatímco původci podobného zla ho jen využijí k šíření strachu, tlaku a manipulace, a tedy k ovládání nás obyčejných lidí.

Cožpak lze příkazy, zákazy a normami spoutat lásku a mezilidské vztahy? Jen si vzpomeňte, jak jste se chovali, když jste byli zamilovaní nebo jen eroticky nadržení. Tož pojďme podobné škodlivosti demaskovat hned v počátcích a odmítněme je jednou provždy. Milujme se a množme se bez befelů a bez souhlasu úřadů. Protože je to soukromá věc, intimní vztah těch dvou a jen mezi nimi. Normální totiž je být spolu a bez aplikace.

Že to ti tvůrci aplikací a autoři dobra pro každého nevědí? Pak je to ovšem jen jejich chyba a hlavně škoda. Proč za to ale máme pykat my a naše normální intimní vztahy? A hlavně naše mládež? Tvůrci těchto pitomostí by možná potřebovali aplikovat záhlavec.

 Právě dnes potřebujeme úplně jiné věci než nové drahé a zbytečné instituce. 

https://advokatnidenik.cz/2022/07/08/poslanci-budou-znovu-jednat-o-navrhu-na-vytvoreni-funkce-detskeho-ochrance-prav/

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/A-pak-nam-budou-lhat-ze-za-vysoke-ceny-muze-valka-Doktorka-Kovarova-objizdi-zemi-a-slysi-od-lidi-hodne-nepekne-veci-707549 

https://www.youtube.com/watch?v=JSMQqPWqgCg

Pojďme si nalít čistého vína a odlišit zrno od plev. V debatě o „manželství pro všechny“ se pletou dohromady hrušky s jablky a s květináči. Vést diskusi o všech najednou je matením pojmů, proto si je pojďme probrat postupně.

Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.

Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.

Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.

Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.

Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.

Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.

Chceme kulturní válku?

Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.

Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.

Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?

 Poskytla jsem rozhovor Milanu Mundierovi pro jeho web.

https://milan-mundier.webnode.cz/l/daniela-kovarova-v-poslednich-letech-sleduji-silici-utoky-na-normalni-zivot/

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Uz-se-riti-k-zemi-Zahravaji-si-Daniela-Kovarova-a-proc-si-nebrat-priklad-ze-Zapadu-705841

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.

V úterý 25. 5. 2022 jsem odpovídala na otázky Jany Bobošíkové. Záznam celého rozhovoru je k dispozici zde:

AymyIgQmHso

Máme 2 miliony zákonů a právních norem, které nikdo nezná. Přesto existují lidé, kteří se neustále snaží přijímat další zákony, i když po nich nikdo nevolá a k normálnímu životu je nepotřebujeme. Právní normy už dnes upravují lásku, přátelství, úctu a normální mezilidské vztahy. A přitom si po většinu života vystačíme se slušným vychováním z domova. Příkladem oblasti, ve které neexistující zákon nechybí, je náhradní mateřství. Jde o pár případů do roku, zásadní problémy ani stížnosti nejsou, a přesto si každou chvíli někdo vzpomene, že bychom měli mít speciální zákon. Ale nejde jen o nadbytečnost či zbytečnost. Jde i o to, že na každou takovou normu se nabalí tisíce zájmů všelijakých přičinlivých regulátorů, vždy ochotných za veřejné peníze řídit naše životy.

Já jsem proti a poslední léta to říkám všude možně. Třeba i v rozhovoru pro časopis Vlasta, z něhož se pak v článku objeví jen jedna věta.

https://www.vlasta.cz/clanek/jak-otehotnet-adopce-nahradni-matka-20220519.html

Můj tatínek byl gynekolog a během své půlstoletí trvající praxe pomohl přivést na svět tisíce dětí. Moje dospívání však ovlivňovala moje maminka, jejíž nejčastější věta ke mně a k mé sestře zněla: Hlavně si dej pozor, abys nepřišla do jiného stavu. Tatínek tu větu neříkal - na mě a na sestru za zády mé máti pomrkával a dodával, že ideální věk pro početí zdravého dítěte je mezi 17. a 25. rokem. Právě v té době je dívka nejlépe připravena počít a přivést na svět zdravé dítě.

Dnes činí nejčastější věk české prvorodičky 31 let a není výjimkou, když žena své první dítě porodí po čtyřicítce nebo i později. Proč my ženy odkládáme mateřství na pozdější dobu? Některé kvůli kariéře, jiné chtějí cestovat a užívat si. Další ženy nemohou najít vhodného, tedy ideálního partnera, třeba proto, že mají požadavků příliš. A jiné možná příliš plánují a malé dítě se jim do plánů nehodí.

Jenomže s vyšším věkem matky stoupá i riziko komplikací – na straně rodičky i dítěte. A kdyby jen to. Je-li matka - prvorodička starší, bývá pravděpodobné, že porodí jen jedno dítě. Ještě v roce 1975 činil průměr na ženu 2,5 dítěte, dnes jen 1,7. Téměř polovina rodin a rodičů vychovává jen jedno dítě. Někdo si možná jedináčka pořizuje záměrně, pak ale nedohlédne, jak zkomplikuje život právě jemu. Ve své advokátní praxi vidím pak úzkostlivé matky či rodiče, kteří nenechají dítě vydechnout a mají je jako projekt, příliš se na ně upnou a organizují mu každou minutu jeho života. Přílišná péče někdy dítě zničí. A to nemluvím o situaci, kdy se jedinému dítěti něco stane. Koneckonců uzavření škol během posledních dvou let mnohem lépe nesly děti, které měly sourozence a doma s rodiči nezůstaly samy.

Můj otec za svou gynekologickou praxi přivedl na svět tisíce dětí a mě moc mrzí, že tady už čtyři roky není. Moje máti odešla před 14 dny a v závěru jejího života ji mrzelo, že neměla více dětí, mj. proto, že jedna její dcera (moje sestra) zemřela před 10 lety. Často mluvím s klienty na konci jejich života, když pro ně píšu závěti. Nikdy jsem neslyšela, že by litovali zmařené pracovní nebo investiční příležitosti. Obvykle je mrzí, že neudržovali lepší mezilidské a příbuzenské vztahy a že neměli více dětí. Podobně tak i moje sestra, která se tak dlouho snažila uposlechnout doporučení naší máti, až nakonec otěhotnět nemohla a zemřela bezdětná.

I mě mrzí, že jsem na svět nepřivedla víc dětí než ty své dvě. Proto pro vás mám následující doporučení:

Milujte se a množte se.

Je to velmi příjemná aktivita, která je užitečná pro svět, pro vás i pro vaše děti.

Tak nezapomeňte a konejte. Tedy množte se a milujte se!

Projev přednesený 30. 4. 2022 v Praze na Václavském náměstí při zakončení Pochodu pro rodinu.

https://advokatnidenik.cz/…si/

https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/okres-plzen-mesto/27156-pravnich-norem-mame-vic-nez-dva-mi...

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Článek pro internetový deník Neviditelný pes:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Chci zpět svůj normální, každodenní, prověřený svět. Léta o tom mluvím, ale to nestačí. Proto kandiduji, abych si za dvacet let nevyčítala, že jsem nic neudělala. Nejen o tom hovořím v rozhovoru pro Parlamentní listy.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Nase-deti-nechodily-do-skoly-dva-roky-Ale-ty-ukrajinske-musime-rychle-zaclenit-Exministryne-toho-ma-dost-Vraci-se-do-politiky-699325

Miluju venkovské hospody. Dávno už neplatí, že jsou to zaplivané čtyřky a že si slušná holka nemůže sednout na záchodě. Napsala jsem o tom fejeton jako vyznání. Nevěříte? Zastavte se někdy třeba u nás ve Štěnovicích.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/pivo-milovane-venkovske-ctyrky.A220408_135212_p_kultura_wag

https://www.youtube.com/…q88

Česká hospoda je unikátní fenomén. Přijdete, objednáte si pivo a sednete si ke stolu k lidem, kteří u něj už sedí. Učitel vedle truhláře, traktorista vedle akademika. Posloucháte nebo promlouváte o tom, co vás zajímá. Můžete mít názory, jaké chcete. Můžete odejít, kdy se vám zachce, a zase přijít. Vždycky tam někdo bude sedět. Pevně věřím, že české hospody už nikdy nezavřou. Přála bych si, aby takové místo bylo v každé vsi. Pro každého, kdo sem potřebuje na chvilku zajít. V hospodě je svět ještě normální.

Je v pořádku být normální. Nenechte si do toho mluvit, i když občas z médií slyšíte něco o jiných, podivných světech. 

Moje modlitba za normální život zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-modlitba-za-normalni-zivot.A220211_165418_p_...

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy? 

Své důvody jsem sepsala v níže uvedeném odkaze.

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Zeny-se-v-CR-maji-dobre-Daniela-Kovarova-vystoupila-pro...

K čemu jsou na světě ženy? Jasně že k tomu, aby byly maminkami, protože jinak bychom vymřeli. Muži by možná řekli, že ženy jsou tu proto, aby zdobily jejich světy. Mně by se líbilo, kdyby si každá žena mohla určit, čím chce být. Aby nepodléhala moderním tlakům a zkazkám o tom, kdy a za jakých podmínek bude šťastná. 

Co si o tom myslím, najdete na uvedeném odkaze.