Metamorfózy voleb

Diskuse o volbách se výrazně proměnila. Dnes v ní dominují témata, o nichž bychom dřív neuvažovali: tu snížení věkové hranice pro mladé, onde odejmutí volebního práva seniorům, volby korespondenční či povinná účast. Letos se taky objevila otázka, proč se distribuují lístky domů? Je to drahé, tak je pojďme zrušit.
Kruciální otázka ale zní: mají se volby usnadňovat? Anebo je v pořádku, že volič překonává překážky, třeba na cestu ze zahraničí, na cestu v dešti apod.? Já soudím, že drobné překážky a náklady jsou v pořádku. Demokracie není zdarma.
Nejdále v diskusích jsme v korespondenční volbě, o které se teď rozhoduje v Parlamentu. K ní se vztahuje jiná, politická otázka: mají se volební pravidla měnit za pochodu? Mezi volbami? Bez řádného připomínkového řízení? Bez široké politické shody všechny stran? Proč mají být korespondenční volby jen některé? A co dvojí občanství, s nímž byste s korespondenčními volbami volili 2x, tedy měli 2 hlasy?
Všechny ty pochybnosti mě vedou k závěru, že bychom měli s korespondenční volbou počkat. Protože důvěru v tajnosti voleb lze ztratit jen jednou.
A to jsme ještě nezmínili vliv médií. Co je na samostatnou diskusi. Jak média ovlivňují dnešní svět.
A konečně je otázkou, zda volby mohou vůbec něco změnit, když se v posledních letech české vlády proměňují, ale reálná politika je stále stejná.
To jsem řekla dne 13. června 2024 na 23. Právnickém klubu, který pořádala Stálá konference českého práva na toto aktuální téma.


Proč NEpotřebujeme dětského ombudsmana:

Protože
- máme řadu provázaných zákonů, které chrání děti a pomáhají jim.
- jde o módní, nesystémové a formální řešení narušující soudní systém a systém dětské ochrany
- děti jsou nesourodá skupina - to budeme mít i ombudsmana pro seniory, pro depresivní, pro osamocené apod.?
- v době obrovského zadlužení státu kde o nehospodárné plýtvání.
Potřebujeme dodržovat stávající zákony, potřebujeme vzdělané odborníky, finance na vzdělávání a využívat stávajících zákonů. Budeme-li mít peníze, pak zřiďme právní zastoupení dítěte advokátem.
Nový úřad s dublujícími kompetencemi nepotřebujeme. A žádný zákon nezabrání excesům a lidské chybě. A myslet si, že nový úřad přiměje soudy a úředníky lépe pracovat, je infantilní. Mimochodem dětí se rodí stále méně.
To jsem řekla dne 13. června 2024 v Poslanecké sněmovně na semináři Proč potřebujeme dětského ombudsmana?

Jak vypadá patchworková domácnost

Ó, jak to mají mladí lidé při prvním sestěhování jednoduché. Patchworkové domácnosti jsou mnohem složitější.

Těžší je to přitom pro toho, kdo se přestěhuje.

„Je to odteď i tvoje domácnost,“ řekne ten druhý, milující partner. A určitě to myslí upřímně. Ale slova nejsou tak důležitá jako zvyky.

Každá domácnost má po letech dané uspořádáni. Jak a kde se zavírají dveře. Jak a kde se čím svítí. Kolik vody se leje do konvice. Jak se ukládají věci do myčky. Jak se používá zubní pasta. Kde stojí mýdlo a kde toaletní papír.

Jak se zásobuje lednička a spíže. Co kam patří. Jak velké zásoby se nakupují. Jak se s tím vším doma hospodaří. Do jakého hrnku se naléva čaj a do jaké sklenice nikdy nepatří voda. Kdy se zapalují svíčky.

Jak a kdy se otevírají a zavírají okna, kdy se zatahují a roztahují závěsy. Jak a kam se skládá prádlo. Na které straně postele se spí, jak se usíná a jak se probouzí. Co se žehlí a co se nežehlí. Co se dělá na jaře, co v létě, co na podzim a co v zimě. Co se dělá vždycky před spaním a co po probuzení. Co se nikdy nedělá při snídani. Jak a kdy se vynáší koš. Co se a jak vaří, co se snídá, kdy se jí, co se kdy nejí. Jídla, co se nikdy nekupují. Co se smí vyhodit a kdy. Co se vždycky musí dojít. Co se nikdy nejí a nepije.

Co se kdy nosí a kdy se mění sezónní oblečení. Jak se zalévají kytky. Jak a co se jak často uklízí. Kam se dává došlá pošta. Kam a jak se zařazují věci. Kdy a kde se provozuje sex. Kdy se chodí do postele. Kam patří boty, papuče, klobouky, bundy. Kdo má co v domácnosti na starosti. Kdo dělá tohle a kdo tohle nikdy nedělá.

Tisíce pravidel, jak se co má, tedy musí dělat. Podvědomé, do masa vzrostlé věci, kroky, zásady, rituály, pravdy a pravidla.

Nikdo si to předem neuvědomuje. Nikdo nečeká, jak je to složité. Tisíce pravidel, která se rodila léta a dnes už jsou z nich železobetonové zvyky. Rodinné rituály.

Život není fér ani spravedlivý. Kdo v domácnosti bydlí léta, nechápe nově příchozího. Očekává plnění všech těch nepsaných zvyků, někdy rozumných, ale povětšinou jen ritualizovaných. A někdy naprosto bláznivých a ulítlých. Takhle se to prostě dělalo vždycky.

Trvá na nich. Vynucuje je. Poučuje. Komanduje. Tohle se bude dělat takto.

Ten, který přichází, to má mnohem složitější. Má dobrou vůli, miluje přece, ale nechce se rozplynout. Nechce jen poslouchat. Nechce s novým partnerem změnit své zvyky, svá pravidla, své rituály. Nebo je aspoň nechce měnit všechny. Všechny rituály té nové domácnosti si ani nedokáže všechny zapamatovat. Není přece ve škole ani v práci. Jde mu z toho hlava kolem. Nenapadlo ho, jak je to soužití s novým dospělým partnerem těžké. Jak se musí hlídat, jak musí své chování kontrolovat. Uvědomuje si to vůbec jeho partner?

A taky chce zůstat sám sebou. Ten příchozí, co se přistěhuje, to má mnohem těžší. 

Co by se měli partneři patchworkové domácnosti říct, vyjasnit, spolu přečíst? 

Modlitba nového příchozího do patchworkové domácnosti 

Prosím, přemýšlej o tom.

Je to pro mě velmi těžké. Jsem plna pochopení a účasti. A odmlouvám jen výjimečně. Ale nedokážu se naučit všechno.

Nedokážu si všechna ta pravidla ani zapamatovat. A někdy vlastně zoufale nechci. Chci aspoň trochu i v nové domácnosti žít po svém. Jinak budu utíkat, abych si chvilkami mohla dělat věci, jak je mám naučené já.

Kdyby ses přestěhoval ty ke mně, bylo by to přesně naopak. Ale je to tak, jak to je, a přizpůsobovat se musím já. Zuřím z toho a v duchu ječím.

Prosím, přemýšlej o tom. Mysli na to, jak to mám složité. Nenuť mě do svých zvyků, není-li to pro náš společný život absolutně nevyhnutelné. Mysli někdy na to, že já to něco desítky let dělám jinak.

Prosím, nech mě přinést do společné domácnosti své rituály, své zvyky, své podivnosti.

Jinak to nebude i má domácnost.

Jinak tam budu pořád jenom hostem. Hostem, který si dává pantofle přesně tam, kam mu ukážeš.

Děkuji.

Miluji tě.

Tvá patchworková žena.

Rodinné listy č. 4/2024


O maličkostech se v Senátu debatuje hodiny, o podstatných věcech minuty

Zákony musí platit všude, a ty Parkinsonovy jsou nesmrtelné, na rozdíl od těch fyzikálních, které se v poslední době snažíme ignorovat. Jeden z Parkinsonových zákonů tvrdí, že nejdéle se debatuje o blbostech, jako je zvýšení platu svačinářky, zatímco důležité a složité věci, války a státní rozpočty, procházejí skoro bez povšimnutí. Tenhle zákon pochopitelně platí i v českém Senátě, jak lze ilustrovat na poslední schůzi z minulého týdne, kdy jsme měli na programu více než dvacet bodů.

Některé body byly nepodstatné prkotiny – třeba redefinice znásilnění, která žádného násilníka neodradí, a ani obětem příliš nepomůže, nebo zákon o vodách ukládající prevenci, jež je už dávno součástí českého práva, anebo úlevy pro ukrajinské lékaře, aby u nás mohli jednodušeji opravovat zuby. O těchto zákonech a drobnostech jim podobných se minulý týden prodebatovala spousta hodin. Za mikrofonem se střídali senátoři ze všech politických stran, kteří všem těm mikronovinám nadšeně provolávali slávu. Z jejich projevů bylo zřejmé, že všechny ty nádherné novely beze změn za chvíli Senátem projdou.

Pak den poněkud pokročil, na český Senát padla tma, řady senátorů prořídly, a ti zbylí po deseti hodinách debatování klimbali a pospávali. Teprve po deváté hodině večer přišla na řadu největší změna českého procesního práva za poslední osmdesát let: nový zákon o hromadném občanském řízení soudním, lidově zvaný „hromadné žaloby“. Americké kukaččí vejce našemu právu cizí a nepřirozené. A také nebezpečné. To se dá dohromady deset spotřebitelů, kteří se za tučnou odměnu nechají zastoupit speciální spotřebitelskou organizací, jež zažaluje bohatou firmu či mezinárodní korporaci o velké výpalné. Žalovaná (například firma Coca Cola, Nike nebo Mercedes, ale možná také obec, kraj nebo celý stát) radši skupině spotřebitelů zaplatí, než aby byla vláčena českými soudy, a její pověst byla pošlapávána v médiích. Hromadné žaloby přinášejí nový proces, nové právo, nové instituty, nový a dosud neznámý svět. A rizika, dostatečně známá ze zahraničí: náklady, které v konečném důsledku zaplatí opět spotřebitel, a šikanózní návrhy coby šikovný nástroj konkurenčního boje. A ejhle, co nastalo v hluboké noci v konírně Valdštejnského paláce? S polemikou k hromadným žalobám jsem vystoupila jediná, a během několika minut Senát ten obrovský průlom do českého práva jako nepodstatnou drobnost rychle schválil.

Typická ukázka českého Parkinsona: o prkotinách diskutujeme mnoho hodin, zatímco zásadní změny projdou bez povšimnutí. Taky se plasticky ukazuje, jak zásadní je pořadí projednávaných bodů. Kdo sestavuje program, ten ovlivňuje rozhodování skoro víc než jednotliví členové parlamentu. Ráno jsou totiž všichni ústavní činitelé odpočinutí a nažhavení diskutovat. Po obědě jsou zklidněni jídlem a patřičně zpomaleni, a po deváté večer už mnozí odpadávají a chystají se na odchod domů. Na projednání nejdůležitějších bodů tak zařazením na konec zůstane mnohem méně času než na body, které jsou zařazeny na začátku.

Ať žije profesor Parkinson a britský seriál „Jistě, pane ministře“. Smějeme se vtipným replikám sira Humphreye Applebyho, a přitom zapomínáme, že to na schůzích po celém světě funguje stejně. Čest výjimkám, pokud existují. Za svůj profesní život jsem je však bohužel nezažila.

Rádio Universum 8. června 2024

 


Nadlidi na kolečkách

Jsou to nadlidi. Něco víc než my všichni ostatní. Jsou totiž na kolečkách. Řítí se po chodnících, po přechodech, po pěších zónách, proti autům, proti tramvajím, do protisměru, do zákazu vjezdu. Kašlou na pravidla, na děti, na důchodce, na psy. Nezvoní, nevarují, rovnou se hrnou, zprava i zleva, bez helmy či s ní, s dětmi a psy mezi nohama, na kolech, na koloběžkách, obrovskou rychlostí vyjíždějí zpoza rohů. Myslí si, že mají na výsady právo. Jsou přece ti zdravější, ti zelení, ti sportovně zdatní, jsou něco víc než my ostatní, co jen tak sprostě chodíme pěšky nebo jezdíme auty.

Oni přece chrání nejmenovanou planetu, oni mají všude zelenou, oni mají život dotovaný a privilegovaný. Co na tom, že pravidla silničního provozu by měla platit i pro ně? Na ně si nikdo nikdy nepřijde, žádní policisté je nikdy nezastaví ani nezkontrolují. Nadčlověk na kolečkách se nikomu nezpovídá. On může, co si zamane. A dává to svému okolí povýšeně najevo. Co na tom, že jejich elektrokola a koloběžky váží víc než lidé, co chodí po dvou, co jim ustrašeně uhýbají, co se děsí, že jim kolečkáři zezadu vjedou na paty? Co na tom, že ze srážky chodce s nadčlověkem vychází člověk jako slabší živočišný druh? Vrcholem novodobého papalášství je cyklista kličkující po vozovce s telefonem v ruce. No co, hloupí chodci přede mnou, co nemají oči i vzadu. No co, pitomá auta za mnou. Však vydržte, než si to dočtu.

Z kola a z koloběžek nikdy nesesedají. Zásadně nezpomalují ani když se blíží ke skupince obyčejných lidí vyšších věkových kategorií. Někdy jsou opilí, omámení, zfetovaní a motají se. Jindy jsou v pracovních oděvech modrých, růžových či jinak barevných doručovacích společností a výrazem ve své tváři celému světu ukazují, že oni přece nejedou nikam za rekreací, na rozdíl od nás, obyčejných pěšáků. Oni spěchají za prací, tudíž mají nárok vjet do jednosměrky z protisměru, kličkovat mezi chodci na chodníku či objíždět tramvaje z obou stran. Je jim fuk, že krabice s jídlem, co mají na zádech za sebou, jsou mnohem širší než úzká místa, jimiž se mezi davy chystají projet. Je jim ukradené, jak děsí spoluobčany, co chodí po svých a taktak udrží rovnováhu. Vskutku si evidentně myslí, že všechny chodníky a cesty jsou přednostně jejich?

A existují ještě další výtečníci: v barevných trikotech jako na Závodu míru, s břichy utaženými v elastických tričkách, s brunátnými obličeji jezdí ve dvou či ve třech vedle sebe po okresních silničkách ignorujíce šňůru vozidel, jež se pomalu za nimi vlní. Oni jsou ti správní, ti silní, ti zdraví, ti ekologičtí, ti nejlepší z nás. Za žádnou cenu neuhnou, nepustí před sebe, nenechají se předjet. Auto je zlo, chodec je nepřítel, zatímco oni jsou budoucností lidstva. Nadlidi, co mají vždycky přednost. Nezpomalí, protože brzdí a ohleduplný je jen slaboch.

Nadlidi na kolečkách, co mají o kolečko víc.

MFDnes 8. června 2024


Láska a její důsledky. Tedy ty právní

Daniela Kovářová, autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Láska je silná emoce, a kdo ji zažil, si jistě pamatuje, jak mu životem zamávala. Určitě by vás zajímalo, jak lásku upravuje české právo. Tak vás hned na začátku zklamu – neupravuje ji totiž nijak. Právo lásku prostě ignoruje. A to je dobře, protože lásku přece nejde nařídit ani vynucovat. Buď přijde a je, anebo není. Co naopak zákony často řeší, jsou právní důsledky a dopady této emoce, o níž se píše v knihách a točí se o ní filmy. A právo taky často řeší, co nastane, když láska skončí. Pojďme se na pár příkladů podívat. Ale pozor – říká se, že je láska slepá, a ty příklady budou plny paradoxů.

Logickým vyústěním lásky bývá manželství, společné bydlení, společný majetek a děti. Všechny tyhle následky lásky už právo upravuje, i když samotnou láskou si tvůrci práva hlavu nekomplikují. A hned tu máme první paradox, protože právo dělá velký rozdíl mezi manžely a nesezdanými partnery. Manželství reguluje spousta paragrafů, zato dvojice „na hromádce“ naprosto ignoruje; ti si musejí své vztahy upravit dohodou sami.

Dokud láska trvá, hrdličkám se zdá být život jednoduchý. Horší je to, když láska skončí, a ještě hůř, když odejde jen na jedné straně. V lepším případě pak láska přejde do kamarádství nebo běžného mezilidského vztahu. V horším případě se ti dva nenávidí, nesnášejí se, jsou si odporní, hádají se, činí si naschvály a podrážejí se, nebo se ignorují a odmítají spolu vyjednávat. Pak nastupuje právo, aby vztahy mezi nimi narovnalo. Od toho jsou na světě advokáti, aby pro klienty vyjednali nejlepší rozdělení majetku a péče o dítě; od toho jsou na světě soudci, aby vynášeli spravedlivé rozsudky. Jenomže pokud se ti dva nenávidí, žádný rozsudek jim nebude připadat spravedlivý.

Z lásky nenávist až za hrob

A tak se ukazuje, že větší sílu, než láska má nenávist. A nenávist jako každá emoce zatemňuje rozum, zužuje zorné pole a ničí paměť. Lidé pod vlivem emocí zapomínají, že kdysi milovali, nejsou schopni racionálního uvažování, nevidí rozumnou alternativu a vyjednávat se s nimi nedá. Pod vlivem nenávisti se druhým mstí, napadají je, urážejí, ba dokonce i zabíjejí. Většina vražd se u nás stane doma, pod vlivem emocí, v hádkách, v rozčilení. Většina českých vražd se odehraje mezi nejbližšími. Právě mezi těmi, co se nedávno tolik milovali.

Není jedno, spácháte-li trestný čin z lásky, nebo z nenávisti. Některé emoce a silné rozrušení soud vyhodnotí jako polehčující okolnost, což vám může trest snížit, ba dokonce při vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností vás i odpovědnosti úplně zbavit. Třeba když vás tak rozčílí manželčina nevěra, že jí v afektu pletací jehlicí probodnete srdce. Spoléhat se na to ovšem nedá, nicméně na tomto příkladu se hezky ukazuje, jak lehce se láska dokáže přepólovat v nenávist, v pocit ublíženosti nebo ponížení. Jinou emoci soud vyhodnotí jako okolnost přitěžující, která vám vynese několik let navíc ve věznici se zvýšenou ostrahou. Třeba když probodnete souseda toutéž jehlicí nikoliv kvůli jeho lásce k vaší ženě, ale protože je černošský gay vyznávající Alláha, zatímco vy všechny ty tři skupiny podle soudce nenávidíte.

Když jde láska přes mrtvoly

Zvláštní formou lásky je stalking, tedy hezky česky řečeno nebezpečné pronásledování. To někdy nastává, když se zamilujete do člověka, co vás odmítá, ale vy se ho snažíte přesvědčit, aby se do vás zamiloval nebo znovu zamiloval, když už vás nechce. Pronásledování se pak děje nejen fyzicky, když za objektem svého zájmu chodíte po ulicích, následujete ho do restaurací a na sjezdovku, ale i jinak. Třeba když ho pronásledujete elektronicky, voláte mu v jednom kuse, posíláte mu stovky textových zpráv, mailů, dopisů a proseb, aby se k vám vrátil. Takové jednání je dost obtěžující a milované bytosti dokáže ze života učinit peklo. Poblouznění tohoto typu se obtížně léčí, policejní výslechy ani trestní řízení moc nepomáhají, a tak si nebezpeční pronásledovatelé leckdy vyslouží i nepodmíněný pobyt v nápravném zařízení.

Svéráznou verzí lásky je domácí násilí. To se nestane samo od sebe, protože žádný partner vás nezačne pohlavkovat hned na první schůzce. Domácí násilník vzniká za vydatné pomoci oběti své lásky, jež je na rozdíl od něho submisivní a nechá si líbit příkazy, výchovná ponaučení a omezování všeho druhu, například jaká jídla má jíst v zájmu svého zdraví, jak se má nejlépe oblékat, jak uklízet a jak se má dobře chovat. Domácí násilník často upřímně věří, že objekt své lásky vychovává v lepšího člověka, z lásky mu ubližuje, z lásky ho trestá.

Jak si vynutit lásku

Nejlepším objektem studia lásky je rodina. Mlčky se totiž předkládá, že se její členové mají rádi, což někdy platí, jindy nikoliv. Jak jsme si uvedli výše, české právo lásku v rodině nijak neřeší, tedy ji jejím členům ani povinně neukládá. A to je dobře, protože láska buď je, anebo není, a pokud není, žádný strážník ani soud ji neumí přikázat, vynutit, implantovat.

Z pohledu práva v rodině není podstatná láska, ale starost a péče. Rodiče se mají postarat o nedospělé děti, dospělé děti se mají postarat o odcházející rodiče, manžel se má postarat o manželku a všichni si vzájemně mají poskytovat péči, pomoc a podporu. Poskytování péče se dá finančně ocenit, takže ji lze uložit rozsudkem a vynucovat ukládáním pokut. Teoreticky je tedy právo nástrojem vhodným k vymáhání péče, ale prakticky vám velkou pomoc nepřinese. Jakmile proti osobě, po níž vyžadujete lásku, rozběhnete soudní řízení, kladné city, jež k vám chovala, se okamžitě změní v city záporné. Ach ouvej, to jsou ty paradoxy.

Převeliká láska k věcem

Lidé ovšem nemilují jenom osoby. Milují různé čtyřnohé tvory, jež by láskou někdy obrazně a jindy doslova snědli. A teď nastávají ty další paradoxy: některé tvory totiž zabít a sníst smíte, zatímco u jiných vám to zákon zakazuje. Některé smíte zabít jen zákonem stanoveným způsobem, ale poté sníst je už je zapovězeno. Jiné zase smíte pohřbít jako lidskou bytost a chodit za nimi na speciální zvířecí hřbitov, zatímco u jiných tvorů pohřeb žehem povinně zajistí specializovaná firma. Některé živé tvory nesmíte ani vlastnit, na jiné musíte mít povolení a jiným je třeba připravit zvlášť vybavený obývací pokoj. Jiné tvory zase nesmíte prodávat, popřípadě k jejich prodeji potřebujete povolení. V povolovacím řízení se kupodivu nezkoumá velikost lásky, ale docela jiné, státní a legislativní parametry.

Někteří lidé ze všeho nejvíc milují věci, peníze a hodnoty vůbec. Kolo si pověsí na zeď do ložnice, sporťáka zaparkují v obýváku, veterána zavřou do krabice a šperky do sejfu a pro jistotu na ně ani nekoukají. Největší milovníci věcí se dokonce uchylují ke krádežím a ke zlodějnám, aby si zamilované věci jiných přivlastnili. Takové pak zákon po zásluze trestá několika lety nepodmíněně a trest za lásku je po každé podobné avantýře vyšší.

Láska prostě často nebývá bez následků. Krásnými následky lásky jsou děti, jež dokáží lásku zmnožit nepočítaně. Jinými důsledky lásky bývají škody na duši, když vás podrazí milovaný partner, nebo škody na majetku, když pro lásku oslepnete a podvodník, co zamilovanost jen předstíral, vás připraví o iluze, o úspory, o domy a o majetky. Na pozoru by se měl mít i každý, kdo ryje do stromů a kreslí na omítku srdce a jméno své lásky. Dopouští se skoro určitě přestupku a možná i trestného činu poškozování cizí věci, pokud ta posprejovaná zeď není jeho vlastní.

A existují dokonce tací, co je láska donutí vraždit. Však právě o tom vypráví jeden nový český film. Panu Stodolovi láska k jeho manipulativní ženě vynesla mnoho zmařených životů a doživotí. Tak tedy milujte se nejen v květnu, ale pokud možno tak čiňte bez následků.

Psáno pro květnový časopis TO


Daniela o klimašílenství

Parlamentní listy se mě zeptaly na nové zákony a klimatické šílenství. Ráda jsem odpověděla.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Daniela-Kovarova-Nekteri-senatori-nechteji-zazit-urazky-Takze-se-zdrzi-hlasovani-756267

3. 6. 2024

Rozvod nově aneb co je vidět a co není vidět

Francouzský ekonom Frédéric Claude Bastiat napsal v roce 1850 spis nazvaný Co je vidět a co není vidět aneb Demokratům. V této úvaze varuje před unáhlenými změnami odůvodněnými krásnými myšlenkami a cíli, které však velmi často přinášejí neočekávané reakce na změny.

Většina autorů všech změn a novel stávajících předpisů navrhované změny obhajuje tím, že změny přinesou zrychlení, zefektivnění, zlepšení práce, života a všech procesů a úspory státu a vůbec slibuje všelijakou pomoc adresátům právní normy. Nejinak je to i u oblřímí změny rozhodování o dětech a o rozvodech, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti a nedávno schválila vláda. Formálně jde o novelu občanského zákoníku a spousty dalších zákonů: občanského soudního řádu, zákona o soudních poplatcích, o státní sociální podpoře, o důchodovém pojištění, o sociálně právní ochraně dětí, exekučního řádu, školského zákona, o životním a existenčním minimu, insolvenčního zákona a zákona o zvláštních řízení soudních. Důvodová zpráva má 123 stran a je plná čísel, statistik, porovnání se zahraničním a povzdechů nad tím, jak je současná právní úprava rozvodů těžkopádná, pomalá a drahá (str. 48 důvodové zprávy).

Každý, kdo se problematikou rozvodů zabývá, při čtení všech těch vzdechů začne zákonitě přemýšlet o tom, zda stávají rozvod rozdělený do dvou a někdy do tří řízení (opatro, rozvod, SJM) skutečně naplňuje ona tři adjektiva: tedy zda je těžkopádný, pomalý a drahý. Rozvod sám je dnes nejrychlejším typem řízení vůbec, soud vám ho nařídí do měsíce a hotovo je po jediném stání za pár minut. Jak uvádí důvodová zpráva, 85 % manželství se rozvádí dohodou. U zbytku se důvod rozvratu zjišťuje formálně, protože rozvodu se nedá účelně bránit a nikdo nechce na veřejnosti „prát špinavé prádlo“. Proti rozsudku o rozvodu se nikdo neodvolává a není výjimkou, že soud vydá účastníkům písemné znění rozhodnutí hned po jednání. Moc by mě zajímalo, kdo tlačí na změnu rozvodů, protože rozvod sám nezpůsobuje žádný ekonomický, časový ani organizační problém účastníkům, soudu, právním zástupcům ani českému státu. Pro rozvod tedy žádné z oněch adjektiv neplatí a tipla bych si, že soudci sami budou bojovat, aby jim tuto agendu nikdo neodebíral, protože je rychlá, bezproblémová a brzy skončená. Traduje se, že o agendu rozvodů usiluje Notářská komora ČR, ale když mluvím s jednotlivými notáři, oni sami se této problematice brání a určitě na její přijetí politicky ani legislativně netlačí. Ke všemu rozvodovost i počet rozvodů dlouhodobě klesá.

V řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem záleží na tom, zda jsou rodiče schopni se domluvit. Rovnou řekněme, že takových rodičů jsou dvě třetiny a že si zaslouží potlesk. Jsou-li rodiče navíc nesezdaní, pak se ve většině případů opatrovnické řízení nekoná vůbec, protože rodiče nechodí k soudu a nevyžadují rozsudek. Jsou-li rodiče manžely a dohodnou se, opatrovnický soud rozhodne na první, maximálně na druhé jednání, takže od podání návrhu uplyne maximálně čtvrt roku, tedy opět žádní těžkopádnost, pomalost ani nákladnost. No a zbývá třetí skupina rodičů, která je počtově nejmenší, ale soudní řízení je nejsložitější: rodiče ve sporu. Pak nastupuje někdy i zdlouhavé soudní jednání s mnoha jednáními, důkazy a občas i s advokáty a se znaleckými posudky. Taková řízení skutečně jsou těžkopádná, pomalá a drahá, ale za nic z toho nemůže občanský zákoník, ba ani procesní předpis (zákon o zvláštních řízeních soudních), ale sami rodiče v emocích, v nenávisti a odmítající opustit své představy o porozchodovém uspořádání. Tito rodiče a tyto spory jsou vysilující nejen pro soudce, ale i pro rodiče samotné, jejich právní zástupce, opatrovníky a soudní znalce. Ovšem tuto nepříznivou realitu nezmění žádná změna právní úpravy, ale konglomerát mediace,

edukace, státní pomoci rozhádanému páru a změna vztahů mezi lidmi obecně. Rozhádaných rodičů totiž ani tak moc nepřibývá, jako se spíš zvětšují konflikty a urputnost účastníků. V těchto sporných věcech se také pravidelně účastníci odvolávají, dovolávají a podávají ústavní stížnosti. Proto se zdá, že jejich věci se vlečou, zatímco děti rostou.

Co má přinést nová právní úprava rozvodů

Ale zpět k rozvodům a navrhované změně. Ta má zrušit zjišťování příčin rozvratu manželství, u dohodnutého rozvodu znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu, dále zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců a upustit od povinného výslechu manželů a od požadavku, aby se soud u každého manželství pokusil o smír. Všechny tyto změny se dohodnutým manželům zdají jako formalistické pitomosti, ale praxe už si s nimi poradila a u soudu se s nimi setkáváme v minimalistické podobě. Celý humbuk kolem změny rozvodového řízení se mi tak zdá poněkud zbytečný. Je zajímavé, že s návrhem přichází Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv z praxe, od soudů ani od advokátů či opatrovníků žádné stížnosti na dnešní rozvody nezaznívají. Je třeba si proto znovu a znovu klást otázky: qui bono. Určitě po změně nevolá sama praxe. Pokud bude navrhovaná změna nakonec přijata, v praxi se prakticky nic nezmění. Například ustanovení o tom, že jednou z podmínek pro povolení rozvodu je, že manželé nesdílejí společnou domácnost déle než 6 měsíců, je vlastně dnes už obsoletní – i ti manželé, kteří domácnost sdílejí, ale chtějí se rozvést, to totiž u soudu popřou.

Největší faktickou změnou je znovuspojení rozvodového a opatrovnického řízení do řízení jediného, jak tomu bylo v původním zákoně o rodině. Inu, odpadne jedno soudní rozhodnutí, ale je otázkou, zda kvůli tomu je třeba přijímat novou právní úpravu. Celý návrh má 40 novelizačních bodů a mj. upravuje a zpřesňuje ustanovení § 858 o rodičovské odpovědnosti a úpravu styku s nezletilým dítětem. Nahlédnuto očima rodinného odborníka jde však o drobné formulační změny, které na řízení nebudou mít žádný vliv. Očekávání předkladatelů návrhu směřující k tomu, že by po přijetí změn nemělo být nové řízení těžkopádné, pomalé a drahé (hlavní důvody všech změn), tedy že by mělo dojít k zásadnímu obratu, je poněkud naivní a po zkušenostech s čtením důvodových zpráv si troufám konstatovat, že se docela jistě nenaplní.

Podobně se dívám na ostatní uvažované změny, které si kladou za cíl převychovat rodiče tak, aby za normální brali rovnoměrné rozdělení péče o dítě mezi otce a matku. To totiž plyne i z platného práva, judikatura tento fakt mnohokrát potvrdila a naprostá většina soudů a soudců tento výklad aplikuje každodenně ve svém rozhodování. Nová právní úprava bohužel nijak nezmění nenávistné a zarputilé rodiče, kteří lpějí na své „pravdě“ a na své verzi minulosti i představách o budoucnosti. Takovou sílu by ovšem neměla žádná legislativní změna.

Naopak za zmínku stojí zdražení soudních služeb. Dnes stojí návrh na rozvod 2000 korun. Tato výše zůstane zachována jen pro dohodnutý rozvod, zatímco poplatek za sporný rozvod bude činit 5000 Kč. Dnes jsou všechna řízení týkající se nezletilých dětí osvobozena od soudního poplatku. Nově (účinnost všech změn je navrhována od 1. ledna 2025) má být odvolání proti rozsudku zpoplatněno částkou 2000 korun, snad aby si rodiče rozmysleli odvolávat se jen tak pro radost. Osobně soudím, že ani tento ekonomický tlak se v praxi příliš neprojeví. Nenávistní a zarputilí rodiče bývají hluboce přesvědčeni, že druhý rodič by dítěti uškodil na těle i na duši, a tak nebudou litovat tří obědů v lepší restauraci, a stejně se proti pro ně nepříznivému rozsudku odvolají.

Mediálně byla podrobněji komentována zejména změna, podle které, dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou zploditelů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich; jinak soud určí rozsah péče o dítě každého z rodičů. Od této změny si autoři novely slibují, že poskytne větší rozsah péče otcům. Ačkoliv se zdá jít o změnu zásadní, fakticky na ní není nic nového. Pokud je dnes otec aktivní a u soudu požaduje střídavou nebo paritní péči, soud mu vždy rozsah styku určí. Není přitom výjimkou, že otci je přiznán styk v rozsahu od čtvrtka do pondělí v (např.) lichém týdnu, jeden den v sudém týdnu, měsíc o prázdninách a polovinu všech volných dní a svátků se střídáním s matkou ob rok. Takto určený styk otci poskytne téměř polovinu roku, čímž se dostává na roveň střídavé péči. Novela tak jen petrifikuje současnou judikaturu, pročež je vlastně zbytečná.

Část novelizačních bodů upravuje postoupení pohledávky za výživným, což je novinka, o jejíž životaschopnosti můžeme v tuto chvíli jen spekulovat. Faktem je, že někteří rodiče dluží na své dítě na výživném značné částky. Problém ovšem není v tom, že by se podle dnešní právní úpravy nedala pohledávka postoupit, jako v tom, že exekuce či výkon rozhodnutí proti dlužícímu rodiči bývá bezvýsledný, což zcela zjevně bude stejné, ať už bude oprávněnou osobou rodič nebo ten, komu rodič svou pohledávku postoupil.

Jeden z novelizačních bodů se týká školského zákona. Ten k mému údivu výslovně zmiňuje možnost dvou školek či škol, které může dítě navštěvovat v případě, že je svěřeno do péče obou rodičů. Pevně jsem doufala, že tento nesmysl byl dětskou nemocí střídavé péče v dávné minulosti a že dnes soud i psychologové a další rodinní odborníci vysvětlí rodičům, že dvojí školka či škola zásadně narušuje sociální vztahy dítěte k jeho vrstevníkům. Stačí si jen představit, že by kterýkoliv z rodičů chodil jeden týden do práce v Praze a druhý týden do jiné práce v Blansku, abychom pochopili, jaké zvěrstvo občas rodiče za vydatné pomoci nedůvtipných soudců svým dětem způsobovali. Že tuto možnost nyní někdo chce výslovně zakotvit ve školském zákoně, by mě ani v nejhorších snech nenapadlo.

Na jiném autorovi nechám rozbor novinek v oblasti předběžných opatření a nově zaváděného institutu Prozatímní úpravy poměrů dítěte i shrnutí dalších drobností, k nimž se média tak ráda vracejí, například výslovného zákazu tělesného trestání dětí obsaženého v novém § 858 obč. zák. Právě této drobné formulační změně je totiž věnováno více než 10 stran důvodové zprávy, ačkoliv z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nikdo nesmí být podroben krutému ani ponižujícímu zacházení. Ráda bych se však krátce zastavila u participačních práv dítěte.

Participace dítěte

Novela se dotýká participace dítěte změnami v oblasti kolizního opatrovníka. Zastupování dítěte orgánem OSPOD bývá už mnoho let kritizováno. Na vině je dvojznačnost tohoto orgánu, který má primárně na starosti ohrožené dítě, ale jehož zaměstnanci nebývají právníci a nejsou proškolení ve složitostech procesních předpisů. Situaci nepomáhá nedostatečné finanční ohodnocení, psychická zátěž a zejména velká fluktuace zaměstnanců. Dlouhodobě se tedy diskutuje o jiné koncepci. Jako obvykle, i v tomto případě jde o peníze.

Funkci kolizního opatrovníka nezletilého dítěte ve sporu jeho rodičů o péči by pochopitelně byli schopni převzít rodinní advokáti, kteří mají všechny kompetence k této úloze. Stát je ovšem nemá v úmyslu platit a systémovou změnu by proto nepodpořil. Praktické problémy s kolizním opatrovníkem jsou po mém soudu mnohem nebezpečnější a podstatnější než ona „těžkopádnost, pomalost a drahost“ rozvodového řízení, kvůli které navrhovatel se všemi změnami přichází.

Uvedené nedostatky ovšem návrh nejenže neřeší, ale ani se k nim nevyjadřuje. Naopak ruší pozici kolizního opatrovníka u dohodnutých rozvodů s vysvětlením, že povinnou a zákonem požadovanou participaci mají zajistit rodiče. Dá se předpokládat, že zejména opatrovnickým soudcům se tato změna nebude líbit, protože umožní manipulaci a vydírání slabšího z rodičů tím silnějším nebo dohody o dítěti podmíněné majetkovým vypořádáním. Bylo by ovšem fér připomenout, že více než polovina dětí se dnes rodí nesezdaným partnerům. A protože se takoví partneři rozcházejí mnohem častěji než rodiče sezdaní, je zřejmé, že se o péči o děti domlouvají naprosto bez účasti soudů i opatrovníků. Proto lze tento novelizační bod (č. 26) akceptovat, čímž stát přestane ukládat více povinností rodičům sezdaným ve srovnání s rodiči nesezdanými pod podmínkou, že jsou schopni se na péči o společné děti domluvit.

Zajímavější je ovšem konstatování uvedené na str. 51 důvodové zprávy, podle kterého by měl soud ustanovit kolizního opatrovníka dítěti v případě, že o to samo požádá. Zjevně autor důvodové zprávy takovou nepravděpodobnou situaci předpokládá, čímž současně dává najevo svou nepříliš dobrou znalost reálného prostředí u soudu.

Participace nezletilého dítěte je vůbec zajímavá věc. Původní představy autorů Úmluvy o právech dítěte i současného občanského zákoníku předpokládaly, že dítě kolem 12. roku věku je již mentálně schopno se k věcem, které se ho týkají, vyjádřit a jeho vyjádření soud vezme jako důkaz ve věci. Realita, k níž došlo během deseti let účinnosti „nového“ občanského zákoníku, je však docela jiná.

V opatrovnických řízeních bývají běžně slyšeny děti osmileté, šestileté i mladší. Soudci jim kladou otázky plné abstraktních pojmů a děti (dobře nabrífované svými rodiči) na tyto otázky zkušeně a bez zaváhání odpovídají. Ačkoliv nás vývojová psychologie učí, že teprve kolem věku 12 let umí dítě pracovat s abstraktními pojmy, jako je čas, dny v týdnu, hodiny, vztahy, lásky či nenávist apod., přesto se stále u soudů setkáváme s dotazy dětem, které tyto pojmy obsahují. Děsivé pak je, že soud s obsahem takového naučeného rozhovoru pracuje a leckdy je i vtělí do odůvodnění rozsudku, ačkoliv dítě se jen naučilo správné odpovědi, aniž by si pod nimi dokázalo cokoliv reálného představit.

Co je to dětská participace a jak by se měla realizovat, si každý rodič představuje jinak. Existují fungující rodiny, v nichž se dítěte na nic moc neptají a jeho osud řídí rodiče sami, až přibližně do puberty. V jiných rodinách se naopak s děťátkem projednává nejen každá prkotina (jako například jakou čepičku si dnes vezme na procházku roční dítě nebo kterou cestičkou v parku s kočárkem vydat), ale rodiče se dítěti svěřují se svými partnerskými bolestmi, pracovními či finančními problémy. No a pak existuje skupina těch nejvíce rozhádaných rodičů, kteří se svými potomky libovolného věku probírají podrobnosti ze soudních spisů včetně urážek a nadávek a nutí děti ke čtení soudních rozhodnutí i jejich odůvodnění.

Úmluva o právech dítěte měla při formulaci participace na mysli, že se o životě dítěte od oněch cca 12 let nemá rozhodovat stylem „o nás bez nás“, ale že se potomek má na rodičovském rozhodování o svém osudu podílet. Úmluva zajisté nečekala rodičovskou manipulaci a přenášení problémů dospělých na chudáka dítě. Krásný příklad Bastiatova „co je vidět a co není vidět“.

Co je vidět a co není vidět

Ve shodě s úvahami Frédérica Bastiata, o němž jsem se zmínila v úvodu, můžeme přemýšlet o tom, co v tomto případě je vidět a co není vidět. Důvodová zpráva všechny navrhované

změny vyhodnocuje veskrze optimisticky. Dokonce se v pasáži o finančních dopadech zmiňuje výlučně o úsporách, které mají činit pokles nápadu soudů o 15 %, pokles potřeby opatrovníků OSPOD také o 15 %, a tedy úsporu mzdových nákladů o 300 milionů korun. Nehovoří se zde o nutnosti změny vnitřních systémů soudů ani o nákladech na proškoleních všech zainteresovaných zaměstnanců.

Žádná nová legislativa ani žádné opatření nezůstane bez následků, bez reakce. Předem takřka nikdy nelze odhadnout, jak společnost (odborná i široká) na jakoukoliv zákonnou změnu zareaguje. Minimálně bude mít nová legislativa vliv na judikaturu, jež se bude v důsledku zákonných změn měnit. Vedle otázky qui bono by nás mělo zajímat posouzení přiměřenosti právní regulace, tedy zda cílených důsledků dosáhneme právě uvedenou regulací. Vzhledem k velkému rozsahu změn a poněkud formalistické důvodové zprávě plné statistik a zahraničních zkušeností je více než zapotřebí ke všem změnám přistupovat ostražitě a příliš si od nich neslibovat. Zklamání by totiž bylo tím nejmenším, co by si navrhovatel ze srovnání reality minulé a budoucí mohl odnést. Horší by byly změny a důsledky, jichž dnes ani náhodou nedohlédneme. Tedy ty, které v tuto chvíli nejsou vidět, ale buďme si jisti, že přijdou.

 Časopis Rodina č. 5/2024.


Vystoupení k senátnímu tisku 251 – novela trestního zákoníku

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A tak je to i s touto předlohou. Svého deklarovaného cíle nedosáhne a svými nezamýšlenými vedlejšími efekty způsobí veliké škody.

Čeho chceme docílit tímto zákonem?

Co touto snahou vlastně sledujeme? Chceme více odsouzených za znásilnění? Chceme více nepodmíněných trestů? Chceme více trestních oznámení? Chceme ve vztazích strach, podezíravost, mstu, šikanu, vydírání?

Vskutku po tom prahneme? Za rok budeme porovnávat, zda jsme za znásilnění mezi manžely odsoudili více lidí? Zda od soudu neodcházejí s podmínkou, ale zda si trest odseděli ve věznici? Nebo jak chceme měřit účinky této změny?

Předkladatelů této změny se ptám: Vskutku voláte po větší kriminalizaci? Cožpak nechápete, že ustálenou judikaturu, jaká dnes v otázkách sexuálních trestných činů existuje, tímhle slovíčkařením rozkolísáme? Cožpak nechápete, že nové definice povedou jen k větším debatám a kličkám před soudy? K větším právním rozborům u hlavních líčení? Jak se asi bude vykládat a prokazovat nový právní termín „seznatelná vůle“? Copak si neuvědomujete, jak celá debata kolem redefinice působí na společnost?

Nechci rozšiřovat nedůvěru mezi lidmi. Nechci rafinované úklady. Nechci víc odsouzených ve věznicích.

Nechci víc trestních oznámení. Netoužím po vyšších číslech ve statistikách.

Chci méně znásilnění, méně útoků, méně nedorozumění.

Ale toho nedostáhneme novými definicemi trestných činů.

29. 5. 2024

Vystoupení k ST 253 – návrh zákona o hromadném soudním řízení

Za pár okamžiků budeme schvalovat zákon o hromadných žalobách. Moje připomínky nedokážou vzdorovat povinnosti implementovat nástroj, který je v českém právním řádu cizorodý a mnozí soudci i advokáti se ho právem obávají. Chci ale, aby na tomto místě zazněly nejvážnější výtky a zásadní rizika. Aby ti z vás, kteří pro zákon zvednou ruku, věděli, čemu pomohou dostat se na svět.

Hromadné žaloby umožní mnoha lidem bezpracný zisk a mnoha spotřebitelům zajistí velké finanční částky jen proto, že se žalovaná společnost (nejčastěji globální korporace) zalekne vláčení svého jména v médiích.

Hromadné soudní řízení je revoluční změnou českého procesního práva, protože zavádí další specifický proces, který bude stát vedle běžných individuálních nároků a způsobů jejich uplatňování. Návrh obsahuje nové instituty, nové účastníky, nová práva a povinnosti. Zásadní role tohoto nového institutu se svěřuje soukromému subjektu, který nemá žádnou aktivní legitimaci ani vlastní nárok.

Institut hromadných žalob pochází z anglosaského práva, které je postaveno na odlišných společenských i právních tradicích. Předkladatel dostatečně nezohledňuje, že české právo je právem kontinentálním, které v soudní praxi důsledně odděluje veřejné a soukromé právo. V předkládané podobě se tato odlišnost smývá a hromadné žaloby tak budou spíš sankčním nástrojem trestání korporací (a rovnou řekněme, že nejen soukromoprávních, ale i veřejnoprávních) za jejich protiprávní jednání. Otázkou je, proč stát – namísto aby velké korporace za porušení práv a povinností směrem ke spotřebitelům sám trestal, což je jeho úkol, si takto myje ruce, zbavuje se své odpovědnosti a přenáší ji na soukromý subjekt. Kde je právní stát, který nekoná a místo toho spotřebitelům dává do ruky nástroj, aby trestali korporace sami? Sankční charakter je krásně vidět na omezení procesních práv žalobců i na informačních povinnostech, které na ně zákonem přenáší.

Jako kdybychom rezignovali na morálku, dodržování zákonů a řádných obchodních vztahů. Namísto toho schvalujeme nové a nové regulace v naivní víře, že další zákon morálku a vztahy ve společnosti vylepší. Přitom zákon o hromadných žalobách zakládá nový byznys, v němž spotřebitelské subjekty budou hledat důvody, proč globální korporace zažalovat, aby získali tučné držhubné. A pro tyto účely zneužijí každého, kdo bude ochoten se do tohoto „podnikání“ zapojit.

Ocituji vám pasáž svého kolegy docenta Lavického, odborníka na české procesní právo z olomoucké Právnické fakulty: „Lze si představit, že tzv. zúčastněnými členy skupiny bude deset podnikatelů, jejichž roční obrat nepřevyšuje 50 milionů korun a kteří a mají méně než 10 zaměstnanců, a na straně žalované bude jejich konkurent na trhu. K poškození pověsti konkurenta může stačit samotný fakt, že byla podána hromadná žaloba, a následná intenzivní medializace kauzy, bez ohledu na to, kdo je v právu. Zahraniční zkušenosti ukazují, že právě obavy z možných negativních dopadů hromadného řízení často vedou žalované podnikatele k uzavírání smírů, přestože žalobu nepovažují vůbec za důvodnou; považují to pro své podnikání za lepší než vyjít z mnohaletého sporu sice jako vítěz, ale s mediálně notně poškozenou pověstí a značnými ekonomickými ztrátami. Toto riziko samozřejmě hrozí i tehdy, pokud by se malí podnikatelé za spotřebitele nepovažovali. Pokud je ale zákonodárce za spotřebitele finguje, evidentně to znamená, že tím otevírá hromadné řízení také pro spory mezi podnikateli, a dále tím zvyšuje riziko zneužívajících hromadných žalob.“

Úspěch v hromadné žalobě povede k promítnutí sankce do ceny výroků a služeb. Porušení práv korporací tak v konečném důsledku zaplatí zase spotřebitelé.

Jak mi napsal můj kolega, samotné soudní řízení je schopno citelně poškodit dobré jméno společnosti, což znamená, že se hromadné žaloby mohou stát nástrojem konkurenčního boje podobně jako šikanózní insolvenční návrhy. Jak se bude řešit kompenzace této újmy? Příklady z kolébky hromadných žalob, z USA, ukazují, že hromadné žaloby takřka vždy vedou k mimosoudnímu vyrovnání. Nedojde tedy ani k soudnímu rozhodnutí, které by konstatovalo

pochybení korporace, chybět bude výchovný efekt. Globální korporace nebude mít důvod své chování změnit.

A to nemluvím o mnoha nepochopitelných ustanoveních, například o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze, pro což neexistuje objektivní důvod, ani o zatížení justice novou agendou v situaci podfinancování administrativních pracovníků a jejich ohlášené stávky. Návrh obsahuje nepochopitelné nové termíny, například „zneužívající jednání“, které se v českém právním řádu neobjevuje (ustáleným termínem českého práva je pojem „zneužití práva“). Budeme čekat na judikaturu, aby vyložila, zda jde o obsah totožný, nebo jiný?

Sečteno a podtrženo: návrh je nepochopitelně širší než požaduje evropská směrnice. Jako obvykle. Jaká škoda. Jaká škoda, že jsme se neinspirovali německým úsporným modelem. Návrh skoro vypadá, že jsme se zkušenostmi ze zahraničí neinspirovali ani náhodou. Že si navrhovatel nevzal k srdci ani zkušenosti negativní, ani odstrašující případy.

Velmi pochybuji, že schválení takto zásadní změny českého procesu bude pro justici představovat finanční úsporu, jak uvádí důvodová zpráva. Zákon nevylučuje paralelní podávání hromadných žalob. Jak se takové situace, naprosto odporující ekonomice procesu budou řešit? Zákon na tuto ani na mnohé další otázky nepodává odpověď.

A závěrem ještě jedna zmínka: o co obvykle jde v první řadě? O peníze! Hromadnou žalobou uplatněná částka rozhodně nebude jako celek bagatelní (což mj. namítal Ústavní soud), ale naopak bude velmi vysoká. Odměnu však může požadovat i žalobce, což je ale v příkrém rozporu s tím, že žalobcem může být jen spotřebitelská organizace zřízená k ochraně práv spotřebitelů, a nikoliv k hromadění zisku.

Představme si tento příklad: Žalobce bude hájit nároky 1000 spotřebitelů na zaplacení 500 Kč každému z nich. Bude-li úspěšný, získá každý spotřebitel 420 Kč, zatímco žalobci připadne 1000 x 80 = 80 000 Kč. V důsledku toho by se z žalobce stal největší věřitel žalovaného, což by evidentně mohlo vést k tomu, že by k podávání žalob nebyl motivován snahou chránit spotřebitele, ale získat odměnu.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že i z relativně malých nároků jednotlivých spotřebitelů lze vygenerovat slušnou celkovou odměnu pro žalobce.

Může-li být žalobcem pouze ten, kdo tak nečiní za účelem dosažení vlastního zisku, nemůže mu náležet ani žádná odměna. To je jen jeden z mnoha příkladů chyb, které zákon obsahuje a které jsou v naprostém rozporu s evropskou směrnicí.

Ze všech výše uvedených důvodů i z mnoha důvodů dalších proto tento návrh zákona nepodpořím, a naopak navrhuji jeho zamítnutí.

29. 5. 2024


Vystoupení k senátnímu tisku K 130/14 – sdělení ke klimatickým cílům

Čtení podkladového materiálu je uchvacující, plné bombastických formulací, revolučních frází, výzev a strašení. Hned na samém počátku, ve druhé větě čteme tuto větu: „V roce 2023 došlo k historicky největšímu zrychlení narušení klimatu, kdy globální oteplení poprvé dosáhlo 1,48 °C nad předindustriální úrovní.“

Nad čím se to Komise pozastavuje? Nad vzrůstem průměrné teploty o 1,48 °C. To je ovšem katastrofické sdělení. Abychom si ten dopad uvědomili, srovnáme si ho na českém příkladě. Rozdíl průměrné roční teploty 1,48 °C je jako mezi Prahou a Dobřichovicemi. Představte si tu hrůzu. Já sama těmito místy přejíždím dvakrát týdně, někdy i častěji. Jaký katastrofický dopad má tento rozdíl teplot na lidi, na přírodu, na zemědělství, na obchod a služby, vidím z vlaku každý týden. Jak jenom lidé mohou ten rozdíl teplot přežít? Jak mohu ty děsivé teplotní rozdíly přežít já sama 2x týdně ve vlaku?

Usmíváte se? Nebo se durdíte nad tím, že si z klimatických cílů EU střílím? Jsem dost stará, abych si pamatovala závěry sjezdů KSČ. I v nich se uvádělo, že smělé socialistické plány nejen splníme, ale i překročíme. A stejně tak dopadnou i smělé klimatické cíle EU.

Děkuji vládě za opatrnou pozici, byť bych byla radši za jednoznačně odmítavý postoj, a ráda podpořím kritické doprovodné usnesení Výboru pro evropské záležitosti. Takto je třeba vystupovat, na takových formulacích je třeba trvat. A možná by stálo zato namísto vyhozených peněz do zelené transformace hovořit o přesměrování financí na adaptaci, na aklimatizaci na změnu klimatu. Člověk je na této planetě právě proto, že se uměl přizpůsobit. Mimochodem každý živý tvor přežil na Zemi právě proto, že se adaptoval. Přesně to bychom měli dělat.

Pokud jde o naše doprovodné usnesení, jsem ovšem současně i velmi skeptická. Čtu totiž pokaždé reakce Komise na naše usnesení. Diplomatickými slovy se tam na postoj Senátu, k pozici České republiky říká: schvalujte si, co chcete, ale my si to uděláme po svém.

Pamatujte na to, až nám zase někdo bude navrhovat zrušení jednomyslnosti.

29. 5. 2024

Proč bojovat proti autocenzuře

Ti, co se pošklebují našemu strachu a našim obavám o svobodu slova a kteří žádný pocit obav o svobodu slova nemají, protože jejich názory jsou všudypřítomné a svobodomyslné, chtějí po nás kazuistiky, příklady, výčty, podrobné popisy. A když ty skutečné příklady uvedeme, začnou v nich hledat hnidy a šťourat se v nich. Pak nás staví do defenzivní pozice, abychom my sami prokazovali, že onen mluvčí neměl být umlčován. To jim pak umožňuje nás urážet, jako že s ním souhlasíme. A my přitom jen podporujeme obecný princip svobody slova a svobody projevu. My ale ty kazuistiky máme. Můžeme z nich citovat, což Společnost na obranu svobody projevu dělá už několik let. Chcete příklady? Jedno nakladatelství nevydá knihu jen proto, že autor zastává nepopulární názory, jiné zastaví její vydání těsně před tiskem. Na advokáty jsou podávány kárné návrhy s odůvodněním, že svými projevy ohrožují nezávislost advokacie. Učitelku trestně stíhají za výuku. Politiky morálně odsuzují jako zlé jen proto, že nepodporují progresivistické nesmysly. Mně redakce blogu iDnes sejmula naprosto nevinný blog o mé zkušenosti rodinného advokáta v patchworkových rodinách. Když jsem protestovala, napsala mi redakce jediný argument: prý v mém článku o praktických zkušenostech chybí odkazy. Příklady můžeme najít taky v čerstvé zprávě o extremismu, kterou zpracovalo Ministerstvo vnitra a jejíž části mám před sebou. Z této zprávy plyne následující:

- V právu není pojem extremismus nijak definován. Pod tímto pojmem MV rozumí formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny (str. 5). (Kdo to bude posuzovat? Kdo se bude domnívat? Kdo vyhodnotí, že jste motivováni či ovlivněni?)

- Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů (str. 6). (Takže společenské předsudky jsou něco špatného? Nepomáhají nám náhodou orientovat se ve složitém světě? Nejde u nich o zobecněnou zkušenost?)

- Rok 2023 údajně přál tzv. antisystémovému hnutí. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi. Formálně používá vlasteneckou etiketu, nicméně reálně v sobě absorbuje spíše prvky vyhovující hybridním aktivitám kremelského režimu. Od října doplnil tematickou paletu těchto subjektů, zahrnující zdražování, energetickou a migrační krizi, ruskou agresi proti Ukrajině či protipandemická opatření, ještě konflikt na Blízkém východě (str. 8). (Takže jste-li nespokojeni, jste antisystémoví a financuje vás Putin?)

- V roce 2023 bylo Policií ČR zjištěno 181 trestných činů s nenávistným podtextem. Dále bylo policií evidováno celkem 98 stíhaných osob u skutků s nenávistným podtextem. Pro trestné činy spáchané z rasových, národnostních a jiných nenávistných pohnutek bylo obžalováno celkem 90 osob. Odsouzeno za ně bylo celkem 50 osob (str. 9). (Zdá se to málo, ale za každým případem může být jeden zničený lidský život.)

- Kvazi-mediální scéna nadále využívala šíření nenávistných předsudků jako jeden z osvědčených nástrojů pro ovlivňování veřejného mínění. Její představitelé se snažili využívat reálných událostí k rozdmýchávání napětí. Příklady nenávistných sdělení: Muslimové migranti jsou teroristé, páchají kriminalitu, zneužívají sociální dávky. Muslimové nám vnucují svou víru, zvyklosti a tradice. Nebo Situace na Ukrajině není taková, aby Ukrajinci odsud museli utíkat. Event. LGBT+ komunita je zkažená,

společnosti neprospěšná (str. 13). (Takže nechcete-li doma útoky sebevražedných atentátníků, kalífát nebo a nesmiřitelný islám, jste nenávistní?)

- Z přiložených údajů v tabulce č. 1 je patrné, že podíl trestných činů spáchaných z rasových, národnostních či jiných nenávistných pohnutek na celkovém objemu kriminality byl i v roce 2023 spíše minimální. (str. 26)

Zpráva je příkladem dvojího metru. Některé strachy a obavy jsou v pořádku – být se mužů kvůli jejich toxicitě nebo budoucnosti kvůli klimatické krizi je chvályhodné a v pořádku; bát se cizinců a útoků na svobodu slova je nesystémové a nenávistné a stali jste se obětmi dezinformací.

To jsou ovšem reálné případy a situace. Ale pak je spousta případů, které zveřejněny nejsou. Kdy si lidé „pokazili“ slibně rozjetou kariéru nějakým svým svobodným výrokem. Byli vyhozeni z práce, šikanováni, přišli o dotaci, o úvěr. Ještě horší je ale fenomén autocenzury. Ten způsobuje, že majitelé „pravd“ jsou schopni nositele nevhodných názorů tak urážet a šikanovat, ostrakizovat, nálepkovat, že vytvoří zahuštěnou atmosféru, ve které se lidé bojí říci vlastní názor. V které je realizace svobody slova spjata s náklady, s osobním nepohodlím, se snášením ústrků. A tak si bohužel stále víc lidí říká, že to nemá zapotřebí, a raději mlčí. I mé okolí mi někdy radí, abych radši už nic nepsala, neříkala, nevystupovala. Mít vlastní názor je nepohodlné, označí vás pak za kontroverzní.

Zajímavě ke svobodě slova přistupují mladí lidé, naše děti. Velmi se kontrolují, své názory nezveřejňují, ale vyslovují je jen v kontrolovaném, bezpečném prostředí. Právě oni říkají svým rodičům: „Maminko, takový komentář na FB nemůžeš psát.“ Svobodu, jako jsme znali v 90. letech a po roce 2000, si oni už dnes nemohou dovolit. A na rozdíl od nás, kteří jsme ta léta zažili, pro ně je to normální svět. Ale pro nás není. Autocenzura ale daleko víc obnažuje situaci těch, kteří vytrvávají. Pak je na ty zbývající víc vidět, pak jsou větším terčem. Vedle obvyklých nebezpečných témat, jako jsou migranti nebo LGBT, je novou hříchem kritizovat Green Deal. Jak se lze dočíst v nové knize Zelený úděl Tomáše Břicháčka, kterou minulý týden vydal Institut Václava Klause, s „lidmi, kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření, je prý důležité rozvinout konstruktivní a otevřený dialog vycházející z vědeckých důkazů, protože správní fakta jsou prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve snaze rozptýlit mýty“ (str. 90). Čeká nás tedy povinná klimatická angažovanost. Neznáme to náhodou z minulosti? Každý, kdo v autocenzuře couvne s tím, že nést náklady nemá zapotřebí, by si měl uvědomit, že couvnutím zužuje prostor i pro všechny ostatní. Tím se spolupodílí na vytváření tlaku na všechny ostatní. Naopak ti, co vytrvají a jsou ochotni nést náklady, nepohodlí, sankce, ústrky za to, že se nebojí mluvit, tím rozšiřují prostor svobody i pro všechny své další případné následovníky. Proto prosím necouvejme, jakkoliv vytrvat bývá často velmi nepohodlné.

Vystoupení na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu dne 21. května 2024


Proč bojovat proti autocenzuře

Ti, co se pošklebují našemu strachu a našim obavám o svobodu slova a kteří žádný pocit obav o svobodu slova nemají, protože jejich názory jsou všudypřítomné a svobodomyslné, chtějí po nás kazuistiky, příklady, výčty, podrobné popisy. A když ty skutečné příklady uvedeme, začnou v nich hledat hnidy a šťourat se v nich. Pak nás staví do defenzivní pozice, abychom my sami prokazovali, že onen mluvčí neměl být umlčován. To jim pak umožňuje nás urážet, jako že s ním souhlasíme. A my přitom jen podporujeme obecný princip svobody slova a svobody projevu. My ale ty kazuistiky máme. Můžeme z nich citovat, což Společnost na obranu svobody projevu dělá už několik let. Chcete příklady? Jedno nakladatelství nevydá knihu jen proto, že autor zastává nepopulární názory, jiné zastaví její vydání těsně před tiskem. Na advokáty jsou podávány kárné návrhy s odůvodněním, že svými projevy ohrožují nezávislost advokacie. Učitelku trestně stíhají za výuku. Politiky morálně odsuzují jako zlé jen proto, že nepodporují progresivistické nesmysly. Mně redakce blogu iDnes sejmula naprosto nevinný blog o mé zkušenosti rodinného advokáta v patchworkových rodinách. Když jsem protestovala, napsala mi redakce jediný argument: prý v mém článku o praktických zkušenostech chybí odkazy. Příklady můžeme najít taky v čerstvé zprávě o extremismu, kterou zpracovalo Ministerstvo vnitra a jejíž části mám před sebou. Z této zprávy plyne následující:

- V právu není pojem extremismus nijak definován. Pod tímto pojmem MV rozumí formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny (str. 5). (Kdo to bude posuzovat? Kdo se bude domnívat? Kdo vyhodnotí, že jste motivováni či ovlivněni?)

- Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů (str. 6). (Takže společenské předsudky jsou něco špatného? Nepomáhají nám náhodou orientovat se ve složitém světě? Nejde u nich o zobecněnou zkušenost?)

- Rok 2023 údajně přál tzv. antisystémovému hnutí. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi. Formálně používá vlasteneckou etiketu, nicméně reálně v sobě absorbuje spíše prvky vyhovující hybridním aktivitám kremelského režimu. Od října doplnil tematickou paletu těchto subjektů, zahrnující zdražování, energetickou a migrační krizi, ruskou agresi proti Ukrajině či protipandemická opatření, ještě konflikt na Blízkém východě (str. 8). (Takže jste-li nespokojeni, jste antisystémoví a financuje vás Putin?)

- V roce 2023 bylo Policií ČR zjištěno 181 trestných činů s nenávistným podtextem. Dále bylo policií evidováno celkem 98 stíhaných osob u skutků s nenávistným podtextem. Pro trestné činy spáchané z rasových, národnostních a jiných nenávistných pohnutek bylo obžalováno celkem 90 osob. Odsouzeno za ně bylo celkem 50 osob (str. 9). (Zdá se to málo, ale za každým případem může být jeden zničený lidský život.)

- Kvazi-mediální scéna nadále využívala šíření nenávistných předsudků jako jeden z osvědčených nástrojů pro ovlivňování veřejného mínění. Její představitelé se snažili využívat reálných událostí k rozdmýchávání napětí. Příklady nenávistných sdělení: Muslimové migranti jsou teroristé, páchají kriminalitu, zneužívají sociální dávky. Muslimové nám vnucují svou víru, zvyklosti a tradice. Nebo Situace na Ukrajině není taková, aby Ukrajinci odsud museli utíkat. Event. LGBT+ komunita je zkažená,

společnosti neprospěšná (str. 13). (Takže nechcete-li doma útoky sebevražedných atentátníků, kalífát nebo a nesmiřitelný islám, jste nenávistní?)

- Z přiložených údajů v tabulce č. 1 je patrné, že podíl trestných činů spáchaných z rasových, národnostních či jiných nenávistných pohnutek na celkovém objemu kriminality byl i v roce 2023 spíše minimální. (str. 26)

Zpráva je příkladem dvojího metru. Některé strachy a obavy jsou v pořádku – být se mužů kvůli jejich toxicitě nebo budoucnosti kvůli klimatické krizi je chvályhodné a v pořádku; bát se cizinců a útoků na svobodu slova je nesystémové a nenávistné a stali jste se obětmi dezinformací.

To jsou ovšem reálné případy a situace. Ale pak je spousta případů, které zveřejněny nejsou. Kdy si lidé „pokazili“ slibně rozjetou kariéru nějakým svým svobodným výrokem. Byli vyhozeni z práce, šikanováni, přišli o dotaci, o úvěr. Ještě horší je ale fenomén autocenzury. Ten způsobuje, že majitelé „pravd“ jsou schopni nositele nevhodných názorů tak urážet a šikanovat, ostrakizovat, nálepkovat, že vytvoří zahuštěnou atmosféru, ve které se lidé bojí říci vlastní názor. V které je realizace svobody slova spjata s náklady, s osobním nepohodlím, se snášením ústrků. A tak si bohužel stále víc lidí říká, že to nemá zapotřebí, a raději mlčí. I mé okolí mi někdy radí, abych radši už nic nepsala, neříkala, nevystupovala. Mít vlastní názor je nepohodlné, označí vás pak za kontroverzní.

Zajímavě ke svobodě slova přistupují mladí lidé, naše děti. Velmi se kontrolují, své názory nezveřejňují, ale vyslovují je jen v kontrolovaném, bezpečném prostředí. Právě oni říkají svým rodičům: „Maminko, takový komentář na FB nemůžeš psát.“ Svobodu, jako jsme znali v 90. letech a po roce 2000, si oni už dnes nemohou dovolit. A na rozdíl od nás, kteří jsme ta léta zažili, pro ně je to normální svět. Ale pro nás není. Autocenzura ale daleko víc obnažuje situaci těch, kteří vytrvávají. Pak je na ty zbývající víc vidět, pak jsou větším terčem. Vedle obvyklých nebezpečných témat, jako jsou migranti nebo LGBT, je novou hříchem kritizovat Green Deal. Jak se lze dočíst v nové knize Zelený úděl Tomáše Břicháčka, kterou minulý týden vydal Institut Václava Klause, s „lidmi, kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření, je prý důležité rozvinout konstruktivní a otevřený dialog vycházející z vědeckých důkazů, protože správní fakta jsou prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve snaze rozptýlit mýty“ (str. 90). Čeká nás tedy povinná klimatická angažovanost. Neznáme to náhodou z minulosti? Každý, kdo v autocenzuře couvne s tím, že nést náklady nemá zapotřebí, by si měl uvědomit, že couvnutím zužuje prostor i pro všechny ostatní. Tím se spolupodílí na vytváření tlaku na všechny ostatní. Naopak ti, co vytrvají a jsou ochotni nést náklady, nepohodlí, sankce, ústrky za to, že se nebojí mluvit, tím rozšiřují prostor svobody i pro všechny své další případné následovníky. Proto prosím necouvejme, jakkoliv vytrvat bývá často velmi nepohodlné.

Vystoupení na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu dne 21. května 2024


Co způsobuje pokrokářství

Existují tisíce definic pokrokářství.

Pokrokářství je ideologie, která má jen velmi málo společného s pokrokem samotným. Pokrok, technický či sociální, popř. společenský, je úplně běžným, normálním produktem standardně fungující společnosti a bylo tomu tak ve všech érách. Pokrok není nijak nutno uměle prosazovat ani protlačovat a už vůbec ne dotovat, protože je lidskou přirozeností pracovat na svém lineárním, postupném plynulém zlepšování.

Pokrok je samovolný, automatický. Je vedlejším produktem normálního života společnosti. Nevyžaduje ideologii ani mocenské nástroje prosazování. Pokrokářství (progresivismus) je něco docela jiného.

Pokrokářství má v sobě jednoznačně negativní náboj, protože jeho vlastním obsahem je organizované, silově protlačované negování všeho, co funguje a co se osvědčilo. Pokrokářství je postaveno na tezi, že samovolný vývoj společnosti krok za krokem ve smyslu: budeme na prověřených základech stavět další stupně, vede ke zlu.

To je podstata progresivismu.

Ještě jinak: pokrok je neutrální. Za příklad lze uvést lákavé technologie (chytré telefony, cd a dvd). Lidé si je pořizují sami od sebe, protože jsou lepší než předchozí technologie.

Pokrokářství je negativní, žije z negace toho, co je normální a přirozené.

Jaké jsou negativní důsledky pokrokářství?

Důsledky progresivismu jsou dvojího typu: Za prvé: samy o sobě přispívají ke zhoršování životních podmínek (snížení porodnosti, sociální soudržnosti, společenské shody na morálce) a především progresivismus zhoršuje efektivitu společenského systému tím, že vědomě odmítá a destruuje společenskou zkušenost.

A za druhé - na rozdíl od normálního pokroku se progresivismus neprosadí sám od sebe, ale musí být prosazován mocensky. Potřebuje centralizovanou moc, která je schopna prosazovat progresivistické ideje formou institucionalizovaného násilí. Progresivismus může tak být prosazován jen na úkor svobody a demokracie. Pokrokářské společenské vize se tak velmi snadno stávají nástrojem k nastolení diktatury.

Jako příklad můžeme uvést Green Deal, povinné obaly, zákaz plastových brček, povinné zateplování budov, kvóty pro ženy, podpora genderu, antidiskriminační politika.

Proto je progresivismus nebezpečný a naší povinností je proti němu bojovat.

Vystoupení v Konzervativním institutu v Praze dne 16. května 2024.


Mezigenerační pnutí aneb o čem se nemluví

<!-- /* Font Definitions */ @font-face {font-family:"Cambria Math"; panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4; mso-font-charset:238; mso-generic-font-family:roman; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:-536869121 1107305727 33554432 0 415 0;} @font-face {font-family:Aptos; mso-font-charset:0; mso-generic-font-family:swiss; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:536871559 3 0 0 415 0;} /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-unhide:no; mso-style-qformat:yes; mso-style-parent:""; margin-top:0cm; margin-right:0cm; margin-bottom:8.0pt; margin-left:0cm; line-height:107%; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Aptos",sans-serif; mso-ascii-font-family:Aptos; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:Aptos; mso-fareast-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Aptos; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi; mso-font-kerning:1.0pt; mso-ligatures:standardcontextual; mso-fareast-language:EN-US;} p {mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-margin-top-alt:auto; margin-right:0cm; mso-margin-bottom-alt:auto; margin-left:0cm; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman",serif; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} .MsoChpDefault {mso-style-type:export-only; mso-default-props:yes; font-size:11.0pt; mso-ansi-font-size:11.0pt; mso-bidi-font-size:11.0pt; mso-ascii-font-family:Aptos; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:Aptos; mso-fareast-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Aptos; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi; mso-fareast-language:EN-US;} .MsoPapDefault {mso-style-type:export-only; margin-bottom:8.0pt; line-height:107%;} @page WordSection1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.WordSection1 {page:WordSection1;} -->

Téma naší dnešní konference zní: mezigenerační spory.

Na programu máme vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, majetkové vztahy mezi příbuznými, otázky bytové, hmotněprávní i procesní, vrácení daru i psychologické souvislosti. Téma jsme si vybrali proto, že mezigenerační a rodinné spory jsou příznakem rozpadu klasických rodin.

Ano, je pravdou, že spory mezi generacemi existovaly vždycky. Mladí chtějí vždycky žít jinak než dospělí. Když čteme klasiky (Platóna nebo Aristotela), velká literární díla nebo sledujeme kvalitní vztahové filmy, často vidíme, že rodiče a děti mívali odlišný pohled na to, jak vychovávat děti nebo jak pečovat o majetek. Jak žít, čemu dát v životě přednost, co podporovat víc, co ignorovat, na čem stavět.

Zdá se však, že v jednadvacátém století se něco děje s vazbami mezi generacemi, s rodinnými vztahy. Stále více mladých lidí zavrhuje své rodiče a nestýká se s nimi. Stále častěji do našich kanceláří chodí klienti s přáním podat žalobu proti členu rodiny. Stále častěji si potomci nepřejí, aby se jejich děti stýkaly se svými rodiči, kteří volí odlišné politické strany. Už se tak často nepořádají velké oslavy, na kterých se sejde široká rodina. Trendem je ale i třeba nezájem o sex a nezájem o založení rodiny. Mladí lidé o děti nestojí.

Názorová odlišnost a jiné hodnoty byly mezi generacemi nejspíš vždycky. Mladí vždycky chtěli žít posvém a nechtěli přejímat ctnosti, které se osvědčily do té doby. Ale dnes poprvé usiluje mladá generace nejen o svobodu pro své životy, ale touží přetvořit životy svých rodičů a prarodičů, touží je přesvědčit o své pravdě a o svém směřování, nebo je silou donutit k respektování nových pravd. To v lepším případě. V lepším případě chce své rodiče převychovat.

V horším případě někteří hovoří o potřebě sebrat seniorům, tedy generaci prarodičů volební právo a rozhodovací pravomoci vůbec. Mladí vyčítají starším, že jim zničili „planetu“, kvůli čemuž se prý nyní mladí mají hůř, než se měli jejich rodiče a prarodiče. Generační konflikty se zvětšují, ta tam je úcta ke starší generaci.

Nás bude dnes primárně zajímat právní řešení mezigeneračních sporů, ale není vyloučeno, že mé předchozí věty budou v dnešní debatě rezonovat nebo v ní budou minimálně vědomě přítomny.

Mnoha témat se dnes nedotkneme, protože na ně nezbude čas. I proto vyzývám naše dnešní posluchače k zamyšlení a k případnému zaslání vašich myšlenek, otázek, diskusních příspěvků k uveřejnění do sborníku. A taky proto, abychom získali inspiraci pro pořádání dalších diskusí a odborných setkání.

Jednou z oblastí, o které se dnes nejspíš bavit nestihneme, je dědění. V odborných kruzích i v kruzích politických se dnes vážně hovoří o změně koncepce dědického práva a o tom, že dědění jakožto způsob nabývaní majetku po předchozích generacích je nespravedlivý a překonaný. Že dědění až po bratrance a sestřenice je nastaveno příliš široce. A že by se nabývání dědictví mělo mnohem více zdanit.

Já vám ale řeknu jeden skutečný příběh: otec a matka měli 4 potomky. Když matka zemřela, děti se zřekly dědictví ve prospěch otce. Dědictví zahrnovalo byt a chatu, tedy žádné velké majetky. Děti dospěly a samy měly děti. Dvě ze čtyř dětí se odstěhovaly do velkého města, kde se jim velmi dobře dařilo, nakoupily podniky, prodejny, řídily firmy, měly zaměstnance. Třetí dítě vážně onemocnělo, i tak se o sebe dokázalo postarat. Péče o otce tak zůstala plně na posledním dítěti. Toto dítě, syn, se až do otcovy smrti o něj staral, nakupoval mu, vozil ho k lékařům a dochoval ho až do jeho smrti.

Asi rok před smrtí převedl otec chatu i byt na tohoto svého syna, který o něj spolu se svou ženou pečoval. Obě nemovitosti mu daroval. Vyjádřil tak nejen své přání ohledně dalšího osudu svého majetku, ale spravedlivě také ocenil péče jednoho svého potomka ve srovnání s potomky ostatními.

Pak jednoho dne otec zemřel. Všichni už značně dospělí potomci v důchodovém věku se sešli před řízením u notáře jakožto soudního komisaře v bytě jednoho z nich. A jeden z potomků, ten nejbohatší, s mnoha firmami a zaměstnanci, vyslovil svou nespokojenost s otcovými kroky a s tím, že otec převedl byt a chatu na onoho pečovatelského syna, aniž by o tomto kroku otec informoval ostatní sourozence. Tento opomenutý syn navrhl, aby i ostatní dva opomenutí sourozenci trvali na zařazení bytu a chaty do soupisu pozůstalosti, aby po otci získali dědický podíl.

Tento skutečný příběh nám ukazuje několik vrstev mezigeneračních sporů: první vrstva je právní a dědická (a ponechme teď stranou, zda by vůbec návrh tohoto potomka mohl být úspěšný). Druhá vrstva je vrstva emocionální. A jak se z výzkumů ukazuje, nejsilnější emocí není láska, bolest, ani strach, ale ponížení. Třetí vrstva je psychologická, tj. jaké vztahy existují v rodině a mezi jednotlivými jejími členy. Teoreticky by měly být stejné a báječné, plné lásky. Ale v praxi tomu tak je málokdy. Příbuzní mívají někoho radši, a jiného radši mnohem méně. Čtvrtá vrstva je ekonomická a pátá morální. A všechny ty vrstvy musí mít advokát na paměti, když se podobného případu ujme. Všechny totiž mohou hrát roli v řízení a ovlivnit postupy, kroky a spravedlivé vypořádání.

Mimochodem problematika dědění nám brzy vyskočí jako oblast primárního zájmu v souvislosti se debatami o náhradním mateřství. Pokud víme, že biologickými rodiči u náhradního mateřství pomocí asistované reprodukce může být mnohem více osob než jen dva rodiče, než jen jeden otec a jedna matka, a pokud trend spěje k odanonymizování dárců biologického materiálu, začne se nám dědění v blízké budoucnosti neuvěřitelně komplikovat. Dnes také nebudeme mluvit o rodinném nástupnictví, ačkoliv právě tato oblast je čistou kompilací práva, ekonomiky, psychologie a mezigenerační problematiky. Moje generace začala podnikat v 90. letech a dnes se pomalu chystá na odpočinek. Naše děti se ujímají vesel a přebírají naše firmy. Zdálo by se, že nic není jednodušší. A přece kolem sebe vidíme, že mnozí potomkové o odkaz a dílo svých rodičů nestojí, anebo že rodiče se zdráhají jim firmy předat, protože potomkům chybí zápal, schopnosti, nasazení, ochota obětovat dny volna nebo večery snu o vlastním podnikání.

Jak víme ze statistik rodinného nástupnictví, ačkoliv 36 % majitelů firem předání do rukou svých dětí očekává, úspěšný převod se podaří jen v menšině případů. Mladá generace touží žít jinak, bez závazků, s volnými víkendy a bez stresů. Z odborné literatury vyplývá, že „klíčem k úspěšnému předání firmy dalším generacím je komunikace, důvěra, otevřenost, včasné zapojení potomků a vymezení hranic, cílů a odpovědnosti. Prostě životní a rodinná strategie.“ Ta slova neobsahují nic převratného a z jistého pohledu znějí jako fráze. Neplatí jenom o firmě, ale i o rodině obecně. Bohužel praktické zkušenosti ukazují, že běžný životaběh zaplní lidem většinu života tak, že lidé na rodinu nakonec zapomínají. Že zapomínají na to nejdůležitější: pečovat o vztahy se svými nejbližšími. Tento důsledek můžeme široce zobecnit, protože se týká patchworkových rodin, vztahů mezi manžely a partnery, rizik závislostí a dopadu sociálních sítí i mnohých oblastí dalších, jimiž se v posledních letech zabýváme. A ještě něco nám to všechno komplikuje: Předpokládáme, že ti ostatní, členové našich rodin, lidé nám nejbližší, hledí na svět jako my, že jsou jako my. Že mají stejné sny, stejné cíle, stejné motivace a stejné plány. Ale ono to tak není. Ba právě naopak: každý člověk je úplně jiný.

Možná se příliš zaměřujeme na dědictví a na majetky, na výživné, na platy, na odměny, na nájemné, na výdaje a na zisky. Možná příliš počítáme, co nám to přinese, a málo se věnujeme vztahům. Málo se vciťujeme, málo přemýšlíme o druhých, málo zohledňujeme jiné hodnoty, které jsou možná důležitější než majetky: dobré rodinné a mezigenerační vztahy. Pro ty není podstatný mamon (tedy ta děsná P: peníze, prachy, procenta, podíly), ale pět nejdůležitějších S: starost, stesk, slušnost, spolupráce a sounáležitost. Tedy hodnoty, které nelze regulovat právem, které nelze vysoudit ani vymoci exekutorem. A o těchto paradoxech si dnes budeme povídat.

Děkuji vám za pozornost, tolik jsem chtěla říci úvodem.

Příspěvek přednesený dne 14. května 2024 na konferenci Unie rodinných advokátů v Praze zaměřené na mezigenerační spory.


Chci vědět, s kým mám tu čest

Když jednám s mužem, chovám se k němu trochu jinak, než když jednám se ženou. Nemusí se vám to líbit, ale děláte to taky tak. Podvědomě. Upravujeme své chování podle toho, s kým jednáme. Jestli s dítětem, nebo s dospělým, zda s krásným, nebo se škaredou, jestli se starým, nebo s mladou, jestli s upravenou, nebo se zapáchajícím a zanedbaným, jestli s tím, kdo vypadá nevinně, nebo s nebezpečným týpkem. Některé vnější znaky lze pozměnit nebo zamaskovat, některé nelze.

Říkají nám, že pohlaví je jen sociální konstrukt a že je jedno, s čím jste se narodili mezi nohama a jaké chromozomy máte v každé své buňce. Ale ono to jedno není. Muži se v naprosté většině chovají trochu jinak než ženy. Volí a preferují jiné věci, mají trochu jiné hodnoty a tužby. Žijí trochu nebezpečněji a víc riskují, proto dřív umírají, a proto si mnozí kupují rychlejší auta. Ženy statisticky žijí déle i proto, že se víc starají o své tělo i o svou duši. Proč je asi na celém světě víc mužů mezi bezdomovci, sebevrahy a osazenstvem věznic? Mužům v tmavé uličce spíš hrozí zabití, ženě tamtéž spíš znásilnění.

Jistě s tím někdo může nesouhlasit. Jistě může Ústavní soud rozhodnout, že ke změně pohlaví jednotlivce stačí jeho libovůle. Jistě si leckdo může přát, aby se o něm mluvilo ve třetí osobě. Jistě se někdo může cítit jako po flámu, jako stoletý, jako tři opice, jako nebinární. Nebo jako letadlo. Ale to všechno jsou jen jednotlivosti, o nichž si většina společnosti bude myslet své a nahlas či polohlasně se bude uchechtávat.

Kdo je kdo?

A já chci vědět, s kým mám tu čest. Abych tomu mohla přizpůsobit své chování. O roztlačení auta poprosím raději muže, s milou tetkou budu mluvit vlídně, bezdomovci dám pětku na krabicové víno, na dítě budu přívětivá, vedle podezřelého individua si nesednu a na toaletě chci vídat jen ženy, protože si tam upravuji oblečení a převlékám punčochy. Proto nechci v běžném životě škrabošky a převleky, ať už se jim říká burka nebo oblečení pro travesti show. Chci si totiž být maximálně jista, že jejich pohledy jsou upřímné a jejich úmysly čisté.

Každý se dnes může chovat, jak se mu zlíbí. Jak říká občanský zákoník, každý může usilovat o své štěstí. Ale nemůže se pak divit, že se k němu společnost bude podle toho chovat. Jako ti potetovaní chlapci s kapucí přes obličej. Divíte se, že si od vás lidé v tramvaji odsedají? Nechcete, aby z vás babky měly strach? Netetujte si obličej a nenoste klokanku nataženou hluboko do čela.

Tak to totiž, milí progresivci, na světě funguje. Rozhodovat můžete podle svého. Ale lidi nepředěláte. Oni jsou moudřejší než vy, a vědí své. I oni ale chtějí vědět, s kým mají tu čest. Na toaletě, v běžeckém závodu, ve škole, ve věznici i v životě.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro Deník TO 14. 5. 2024

Chci vědět, s kým mám tu čest | Deník TO (denik.to)



O progresivismus, Istanbulu a dalších šílenostech na Rádiu Prostor

Koncem dubna jsem debatovala s Markétou Šichtařovou v jejím pořadu Prostor pro dva. Dnes rozhovor zveřejnilo Rádio Prostor. Jak jsem na jeji otázky odpovídala, najdete zde:

https://www.radioprostor.cz/clanek/istanbulska-umluva-je-prevychovny-pamflet-hlavni-osa-je-boj-mezi-muzi-a-zenami-rika-senatorka-kovarova-gieWJ

16. 5. 2024

Klima-klimakterium lidstva: víčka, brčka

Klima se prý mění, a to my nechceme. Chceme, aby zůstalo stále stejné. A to dá rozum, že se kvůli tomu musí něco obětovat. Rejpalové si furt jenom stěžují, ale je třeba vidět nesporné výhody. Tak třeba ta skvělá nová papírová brčka. Je sice pravda, že při pití koly tak úplně nevydrží a už v půlce nápoje se vám brčko rozloží v puse na molekuly buničiny, ale zase víte, že se nefutrujete ropným sajrajtem, ale kvalitní celulózou z českých lesů. Proti rozmočení navíc zabírá spolehlivá rada: stačí brčko do tekutiny nenamáčet. Prostě si loknete, a slámku z koly vytáhnete, oklepete a do poslední kapky osušíte. Podobně se to má s víčky od plastových lahví. Kritikové, co jim nikdy není nic po chuti, si sice stěžují, že je víčka bodají do tváře, že z lahví se nedá pít a že k manipulaci s nápojem potřebujete obě ruce, což vylučuje osvěžení třeba při řízení auta. Ale podle dopravních předpisů se stejně máte plně věnovat řízení a monitorování ostatních příslušníků silničního provozu, takže na popíjení v autě nemáte nárok. Vůbec nejlepší pro naše klima by bylo nekupovat žádné koly, co se z nich pije brčky, ani žádné plastové láhve a vlastně tekutiny vůbec. Kdo má nejvíc rád planetu, udělá nejlíp, když přestane pít úplně. Takový klimakterický klimaaktivista bez brček, bez víček a bez tekutin do několika dnů zemře, čímž významně uleví jisté nejmenované planetě. A o co jiného by měl člověk usilovat nejvíc?

15. 5. 2024

EU že jsme my? Tak ji změňme, než zkrachuje

Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.

Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů. Jako senátorka se s právem Evropské unie setkávám každý den a vidím, že implementace (tedy povinné začlenění práva EU do našich zákonů) jsou skoro nejdůležitější součástí mé práce, protože český parlament o českých zákonech dnes jedná spíš výjimečně.

Poměr mezi právem EU a právem vnitrostátním je jako hodně nerovné manželství, v němž má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím utiskovaným. Čím je to způsobeno?

Rafinované sdílené pravomoci

Prvním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. Kdyby aspoň zůstal v jasně ohraničených agendách. Jeho pravomoci jsou však vymezeny tak široce a vágně, že nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. V praxi bohužel nekončí nikde. Když byly tyto pravomoci v minulosti formulovány, chlácholili nás principem subsidiarity, jež prý povede unijní orgány ke zdrženlivosti. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.

Příkladem může zatím neúspěšný pokus sjednotit v EU daně. V návrhu směrnice, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Takovou argumentaci lze ale použít pro libovou oblast a každou lidskou činnost. Je přece logické, že v každé zemi se vyvinulo trochu jiné právo.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu a stále častější přesouvání pravomocí z členských států na Komisi. Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, a tak v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.

Jaký je důsledek?

Co je důsledkem výše uvedeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend tzv. evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu – to vše má být sjednoceně regulované). Rozpínání je bezhlavé, zrychlující se, mluví se o regulační smršti. Tendence směřuje k jednotné EUlegislativě prakticky všech oblastí lidského života. Unifikované mají být daně, rodinné, dědické a trestní právo, chov koček a psů, soukromé firmy… prostě všechno. Vskutku jsme to tak před dvaceti lety chtěli?

Další tendencí je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.

Brusel prostě utahuje šrouby. Unijní předpisy přinášejí čím dál častěji zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Častější jsou i přímo aplikovatelná nařízení, méně časté naopak směrnice a doporučení. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová EUlegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné. Příkladem mohou být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování.

Poslední trend představují výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novinkou je přijímání politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států. Vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu. A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let. Brusel v ní pranýřuje jednotlivé členské státy a vytýká jim nedostatek demokracie, postupují-li jinak, než si nikým nevolení úředníci EU představují.

Jak se ČR postupně probouzí a začíná nesouhlasit

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? Dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Ovšem od léta loňského roku pozoruji, že začínáme občas malinko opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy a také pod tlakem veřejnosti. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta EUlegislativa bude stát.

Paradox evropského práva je mimo jiné v tom, že mnohastránková odůvodnění se nikdy nezmiňují o nákladech, které budou muset jednotlivé státy na implementaci vynaložit. Vždy hovoří jen o tom, že se nová evropská vymoženost nedotkne rozpočtu orgánů EU. Jak jednoduché, jak alibistické.

Příkladem opatrné emancipace ČR může být postoj naší vlády k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: „ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá k nové evropské legislativě doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Právě tento výbor k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: „Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“ Černé na bílém tak stále častěji píšeme do Bruselu, že s takovou blbinou nechceme mít nic společného.

Chceme být svébytným národem – nebo gubernií?

Základní úkol dnešní doby je uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme, a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech.

Unijní právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, v nichž je rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu vyváženo citelnými výhodami. My samy – vždyť i ta pitomá reklama tvrdí, že nejsou oni, ale my.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, ale prostředkem, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid. Ráda bych dodala, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním “evropským”.

Tak se tedy pojďme podívat pravdě do očí a pojmenovat, co se tady děje: že EU to se svou touhou po regulaci přehnala a že je nejvyšší čas s tím něco začít dělat. Pro začátek by stačilo nesouhlasit, vyjednávat, prosazovat české zájmy.

A zejména tak zběsile neimplementovat.

Časopis TO č. 4/2024.



Chytré telefony u dětí – máme je zakázat?

Začnu rovnou a bez vytáček: máme zakázat chytré telefony a obrazovky tabletů pro děti do dvou let? Máme zavést povinnou regulaci času stráveného u obrazovek pro starší děti? Anebo máme jen vysvětlovat a edukovat veřejnost, která se raduje, že děti u světélkujících obdélníků v klidu sedí, jsou potichu, hezky kynou, nepohybují se a nezlobí?

Toť otázka za deset bodů. Čtvrtina států na zeměkouli už k zákazům přistoupila (například Velká Británie, Irsko, Francie, Nizozemí, Slovensko nebo Japonsko), další o zákazu či regulaci uvažují a zbytek bubnuje na všechny strany a edukuje veřejnost, hlavně tu s nejmenšími dětmi. Jen u nás je ticho po pěšině, jako kdyby se nechumelilo, ačkoliv o negativním vlivu digitálních technologií na mladé mozky si lze přečíst třeba zde, zde nebo zde. Jen u nás cpeme bez zábran tablety do škol, do školek a do družin a nutíme děti si s nimi hrát. Jen u nás je pravidlem vybavit dítě telefonem už v první třídě a na třídních schůzkách pak rodiče tvrdě bojují se školním řádem, aby jejich ratolesti mohly mít ty své blikající obrazovky i při vyučování. Deprese, úzkosti a sebevraždy mezi mladými rostou v přímé souvislosti s časem stráveným před obrazovkami, o obezitě, hypertensi a dalších negativních jevech ani nemluvě. Nespavost, nervozita, neschopnost se soustředit, podrážděnost, zneužívání psychofarmak, růst psychických poruch. Hyperaktivita a nekontrolované výbuchy vzteku. A mnoho podobných negativních jevů. Je to lavina a zastavit to nejde. Už chápete, proč všechny ty příznaky neustále rostou?

Mluví o tom lékaři a učitelé, psychologové a psychiatři, dokonce o tom už běžně píší i česká média (třeba zde), ale zjevně je to pořád ještě málo. Čím dál častěji jsou vidět maminky na pískovištích nebo v tramvajích s očima přilepenýma k obrazovkách svých chytrých telefonů, ačkoliv by si měly s dětmi povídat a rozvíjet tak jejich mladé mozky. Mnozí rodiče totiž ani nevědí, že delší koukání do obrazovek mozky jejich dětí nevratně poškozuje (viz třeba zde). Pro mnohé další je to jenom pohodlné: dáte-li děťátku do ruky blikající obrazovku, máte od něj na mnoho minut dozajista klid.

Podkladů, čísel a dat máme spousty. Máme i mezinárodní legislativu, na které bychom mohli stavět: Mezinárodní deklaraci týkající se lidských práv dětí v digitálním věku doplňující Deklaraci OSN o právech dítěte z roku 1959, jejíž zásadní části znějí takto:

· Uznáváme, že děti mají základní lidské právo nebýt vystaveny záměrně návykovým zařízením, platformám a aplikacím, právo nebýt vystaveny škodlivému záření a právo nebýt komerčně zneužívány.

· Naléhavě žádáme o okamžité přijetí a zavedení norem týkajících se vystavení dětí sociálním médiím, hrám a dalším platformám, které podporují závislost, a jejich používání; a dále požadujeme, aby byly omezeny reklamy zaměřené na prodloužení doby strávené dětmi u obrazovek.

· Vyzýváme vládní úředníky, aby zavedli normy pro vystavení NIR na základě zdravotních hledisek a aby podporovali nejlepší technická řešení, která chrání zdraví, zejména dětí a těhotných žen.

· Dále vyzýváme správce škol, aby vytvořili bezpečné prostředí pro výuku, ve kterém

nedochází k expozici NIR nebo je tato expozice velmi minimální, s využitím nejlepších dostupných monitorovacích technologií.

· Důrazně doporučujeme širokou osvětu veřejnosti o unikátních zdravotních rizicích spojených s trvalou expozicí dětí návykovým a škodlivým platformám a potenciálně nebezpečným úrovním záření a o zákonných svěřeneckých povinnostech správců při plnění těchto povinností.

Máme příklady moudřejších zemí, v nichž zákazy prosadili a přísně je dodržují. Máme doporučení Americké pediatrické akademie a WHO k digitálním technologiím, které znějí takto:

1. Žádné obrazovky pro děti do 2 let.

2. Ve věku od 2 do 5 let maximální pobyt u obrazovek 1,5 hodiny a za přítomnosti dospělého (supervize).

3. Pro děti starší 5 let maximálně 2 hodiny denně a se supervizí.

4. Žádné obrazovky během jídla a 1,5 hodiny před usnutím.

Nová média a komunikační sítě jsou vzrušující vynález. Technika nám pomáhá a my ji využíváme a milujeme. V době covidových restrikcí nám sociální sítě a všechny ty aplikace jako Skype, Zoom a další pomohly překonat izolaci, pracovat, neumřít na ztrátu sociálních kontaktů. Ano - nová doba přináší změny v životním stylu. Nikdo tu nechce zakonzervovat současnost a odepírat společnosti mnohé výhody modernity, jako to dělají třeba američtí Amishové. Ale je fakt nutné bezhlavě běžet všemu naproti? Není dobré si před některými kvalitativními a často nevratnými kroky spíše na chvíli sednout a popřemýšlet?

Je to jako s každým nástrojem, s každým vynálezem, s každým lékem. Ve správných dávkách pomáhá, v nekontrolovaných škodí. Cítíme to na sobě i my dospělí. Digitální technologie nám pomáhají pracovat, bavit se, získávat informace. Na YouTube najdeme návody, tutoriály, rady, doporučení. Na jiných aplikacích sledujeme filmy, povídáme si s dětmi a s kamarády. Ale už i my dospělí na sobě cítíme závislost stále větší. Počet dopravních nehod způsobených telefony a naší nepozorností neustále roste (viz třeba zde). Nejsme schopni se večer odtrhnout od svých telefonů, od svých obrazovek. Ani my dospělí to neumíme. Co teprve naše nepoučené děti? Koukají na obrazovku pět hodin denně a povětšinou i všechen svůj osobní volný čas.

Takže pojďte přemýšlet, jak dál. Co uděláme pro naše děti u nás, v České republice? Možnosti, jež se nabízejí, jsou následující:

a) Zákaz. Pro děti do dvou let absolutní, pro starší děti kontrolované užívání s omezeným časem. Jako senátorka mám legislativní pravomoc vytvořit a navrhnout podobný zákaz. Věřím, že mnozí kolegové by mě podpořili. Jenomže kolem nás jsou i jiné zájmy, zejména ekonomické a politické. Existují firmy, které vyrábějí růžové tablety a dětské telefony. Další firmy s nimi obchodují. Existují evropské projekty, z nichž se počítače a tablety pořídily, a hlavní charakteristikou projektů je jejich udržitelnost. Existují školy, které najely na výuku online. Ty všechny firmy, společnosti, jednotlivci se zákazům budou zuby-nehty bránit, zatímco chytré školy zakazují elektroniku při výuce. Ti hloupí rodiče pak z týchž důvodů na školy útočí ohánějíce se základními právy.

b) Doporučení. Aby rodiče, zejména ti v očekávání a s nejmenšími dětmi, věděli, jaké škody natropí telefon v rukách jejich dětí. Že nedovolí malému dětskému mozku dozrát, že mu zničí osobnost do budoucna. Jak je pro dospívající snadné se chovat online protiprávně (třeba zveřejňovat cizí fotky, vyhrožovat či se vysmívat), jak je nebezpečné nechat děti pohybovat se ve virtuálním světě bez kontroly a bez omezení. Zveřejňovat statistiky, tvrdá data, maximální hodiny pro práci s obrazovkou. Dětští lékaři by se měli svých malých pacientů a jejich rodičů ptát, jak často děti koukají na obrazovku. Řada diagnóz má totiž přímou souvislost s pobytem online.

Upozorňovat na jednoduché paradoxy: Žádný rodič by nenechal své dítě pět hodin bez dozoru brouzdat za tmy kdesi venku. Ale pět hodin čučet do telefonu bez kontroly, co děťátko nejdražší sleduje a na co kliká, to většina rodičů dopustí zcela bez zábrany. Na síti číhá digitální násilí, jež nemá hranic. Koná se ve dne i v noci, ve škole, na dovolené, doma. Dostihne dítě všude a způsobí mu psychotraumatizaci. I nevinně se tvářící aplikace zvětšují frustraci dospělým, natož nechráněným dětem. Digitální média jsou návyková. To přece ví každý z čtenářů sám na sobě. K tomu není třeba statistik či článků.

c) Podpora všech offline aktivit. Vzít dětem z ruky telefony nebo jim zakazovat je používat bude každé dítě vnímat jako trest. Proto je možná efektivnější podpořit vše, co lze dělat reálně, ve skutečném světě. Sport, pletení košíků, hraní v kapele, četbu knih, výlety, společenské aktivity. Mnozí rodiče neznají techniky, jimiž je možno dítě zabavit, a současně je vhodně rozvíjet. Jistě, vychovávat je složité, náročné a každodenní, zatímco telefon je po ruce bez práce a hned. Pojďme podpořit vše skutečné, reálné a společenské.

d) Edukace formou státních kampaní. Měkké cesty už zjevně nestačí. Pokud děti odrazujeme od alkoholu, od cigaret, tvrdých drog a energodrinků a trestáme každého, kdo tato nebezpečná lákadla dává dětem, možná bychom stejně nekompromisně měli odrazovat každého od pobytu na sociálních sítích. Děti si totiž na telefonu nečtou o historii Karlštejna, ani nehledají rady na sestrojení mikroskopu. Většina dětí a mládeže je na TikToku, na Instagramu a na dalších sociálních sítích, na nichž jen bezmyšlenkovitě sleduje kratičká videa těch schopnějších youtuberů, zatímco jim sebedůvěra a nálada klesá. A rodič zase neví, že vzruchy a podněty u maličkých dětí je možno přehnat, dáme-li mu příliš. Kdo nabídne dítěti blikající obrazovku nebo přesolené hranolky z KFC, už nikdy neuspěje s pohádkou nebo s dušenou mrkví. Dítě trvá na tom, aby se podněty stále víc stupňovaly. Nemůže jinak. Naše mozky jsou takto evolučně nastaveny.

Rozhodování není buď – anebo, a možná je třeba rozjet paralelně všechny čtyři vrstvy. Otázka nezní, zda nebo jak vlastně. Otázka zní: proč už o tom dávno nemluvíme. Tak tedy dejme se do toho! Je nejvyšší čas začít. My tady, v práci, ve veřejném prostoru, všude.

Pro některé děti už možná je pozdě. Mladá generace je podle odborníků už vlastně ztracená. Můžeme za to my, dospělí, rodiče, společnost, která varovné náznaky ignorovala. Může za to také bezbřehá volná výchova i neochota dětem nastavovat hranice. Jenomže dobře nastavené hranice žádnému dítěti neublíží. Zato ubližuje špatný příklad. Děti se mj. učí pozorováním. A má-li rodič v ruce pořád chytrý telefon, nelze se divit dětem, že ten digitální dudlík jeho potomci chtějí taky. Každá prevence by měla začít v rodině. Jenomže české rodiny prevenci zanedbaly. Možná i proto, že stát dosud mlčel, a tak se stalo, že od třetí třídy toho děti o digitálních technologiích vědí mnohem víc než jejich rodiče, prarodiče a učitelé.

Tak teď je právě nejvyšší čas se zamyslet a konat. Abychom neztratili i tu nejmladší generaci, co se právě rodí.

Rodinné listy č. 3/2024.


Čím se budeme živit zítra?

Taky máte obě ruce levé? No dobře, tak nemáte, ale stejně zažíváte chvíle, kdy by se vám hodí k ruce šikovný řemeslník. Jenže kde ho vzít? Kde se takoví šikovní řemeslníci líhnou? O tom se dočtete v následujících řádcích. Ale varuju: má to něco společného s osly.

Všude kolem nás bují digitalizace a umělá inteligence se nám cpe do životů, lékařům do ordinací, malířům místo štětce a novinářům nahrazuje jejich prsty. Čím se budeme živit zítra? Přirozenou odpovědí na tuto otázku by se zdál jakýkoliv technický obor, protože ajťáků je nedostatek, o technické obory není zájem, a tak vám nehrozí konkurence při přijímačkách, a ještě si hned po škole můžete říct o pořádný balík peněz.

A přece by práce s počítačem nebyla mou hlavní volbou. Vedle ajťáků totiž existuje ještě jedno absolutně nedostatkové zboží – šikovný řemeslník. Toho dnes úplně stejně jako před dvaceti či čtyřiceti lety abyste zlatem vyvažovali, obědy opečovávali a jejich kontakty abyste nepředávali ani nejlepšímu kamarádovi. Na rozdíl od kulturních antropologů, sportovců, sociologů a kuchařů, jichž má naše země na vyvážení, dobrého řemeslníka na internetu nenajdete, média je neopěvují, do televize je nezvou a do učení se děti nehrnou. A přitom ti s šikovnýma českýma ručičkama se zlatem vyvažují a o práci mají na věky postaráno.

Tuhle jsem jednu líheň zlatých ručiček osobně navštívila. V Oselcích, malé vesnici mezi Nepomukem a Horažďovicemi v okrese Plzeň – jih je střední škola, na které se z vás může stát truhlář, umělecký kovář nebo automechanik. Škola sídlí v barokním zámečku přestavěném z původní gotické tvrze a genius loci musí zákonitě ovlivňovat všechny studenty, kteří zde nejen studují, ale mnozí i bydlí. Nakukovala jsem jim pod šikovné ruce a na vlastní oči sledovala, jak se z kusu železa stává zábradlí nebo z kousků dřeva intarzovaná šperkovnice. Uspokojeni by byli i zarputilí zastánci ženských kvót, protože ve všech oborech pravidelně studují holky a práce jim jde od ruky stejně šikovně jako klukům. Udivila mě malá drobná kovářka, zručně se točící kolem výhně. Až do okamžiku, než mi vysvětlili, že podobně jako u jiných aktivit, ani kovář nepotřebuje ani tak svaly a sílu, jako spíš zručnost a dobré zvládnutí řemesla.

Pochopitelně i v dílnách moderní technologie pomáhají odvětrávat, odsávat piliny, recyklovat anebo laserem malovat a psát na dřevo, ale hlavní dílo se musí obstarat osobně, rukama, které se nesmí zaleknout špíny, lepidla, vůně železa či dřeva, žáru ohne a hlavně práce. Bonusem navíc je ještě další efekt. Když vlastnoručně brousíte repliku staré židle, na které jste týden pracovali, do šuplíku radši odložíte chytrý telefon a s ním i všechny sociální sítě, na kterých jsou děti z běžné školy už tak závislé, že je ani ve škole nedokáží vypnout a schovat do batohu. No a taky vás v dílně odnaučí být za osly a nevědět, co je to šroubovák, kladivo, dláto či svěrák.

Jistě se můžete mému nadšení z ruční práce vysmát, a nepochybuji, že tak mnozí povýšeně učiní. Ale stále častěji kolem sebe vidím potřebu vidět za sebou něco konkrétního, nějaké dílo, které si rukama můžeme osahat, protože výsledek práce za počítačem velmi často není vidět. Jde jen o jedničky a nuly a vyřízené maily a odevzdané texty, které v hmatatelné podobě světu a člověku nepřinášejí dostatečné uspokojení. Proto mnozí advokáti píší knihy, jiní mají vinice nebo malují obrazy.

Tak se někdy zajeďte podívat do Oselců, anebo do jiného učiliště ve vašem kraji. Do dílny, kde šikovným řemeslníkům pod rukama vznikají věci potřebné pro každodenní život. Tady

vidíte reálnou práci s reálným výsledkem i obrovské uspokojení z výsledku. A ještě něco. Řemeslníci nebudou mít problém vysvětlit doma svým potomkům, co vlastně jejich rodiče v práci dělají, čím se vlastně živí. U většiny dnešních zaměstnání to totiž jednoduše vysvětlit nejde. K čemu je vlastně všechno to pinožení, jemuž se věnujeme osm hodin denně?

Deník TO, 27. 4. 2024


Krize školství jako součást krize celé společnosti

Dnešním tématem je stav našeho školství. Ale než se na něj zaměřím, nedá mi nepředeslat jednu myšlenku, jakkoli se možná zdá samozřejmá. Školství, vzdělávání a výchova dětí a mládeže je v úpadku, v krizi. Ale tato krize je jen jedním z aspektů celkové krize společenské. V době, kdy zažíváme dobu postfaktickou, postargumentační, dobu odvržení autorit a ctností, v době útoku na rodinu, v době všudypřítomného progresivistického revolučního fanatismu je nemožné, aby všechny tyto jevy nedopadaly drtivě i na školství. V každém okamžiku bychom si proto měli být vědomi širšího civilizačního kontextu. Máme před sebou tvrdá data o současném stavu české mládeže. Potvrzují, co jsme mnoho let sami pozorovali kolem sebe a co jsme si všichni mysleli. K alarmujícím výsledkům znalostním a schopnostním o českých dětech a dospívajících přidám další, stejně deprimující údaje: mladí lidé přestávají číst, jejich duše jsou stále křehčí, špatně spí, propadají depresím a stále více potřebují ke svému životu psychofarmaka. Ve větší míře se pokoušejí o sebevraždy, ve školách mají výchovné problémy, nezvládají běžný život, mají méně sociálních kontaktů než dříve, méně přátel, méně sexuálních zkušeností, prokazatelně klesá jejich zájem o první sexuální kontakty a v dospělosti jejich pohlavní život. Ačkoliv se kriminalita v České republice během posledních desetiletí snížila ve všech sledovaných kategoriích, vzrůstá agresivita a kriminalita dětí a mládeže.

Tato tvrdá data neplatí jen pro Českou republiku, ale srovnatelné údaje vyplývají z výzkumů vedených ve všech zemích světa.

Jak se to stalo a kde lze hledat příčiny současného stavu? Vidím je ve čtyřech tendencích, z nichž každá by byla zkázonosná sama o sobě, avšak dohromady působí synergicky a multiplikačně a o to děsivěji:

První tendencí je „nevýchova doma“. Výchova potomků je neutuchající každodenní náročná činnost, k níž je třeba se nutit, abychom dětem neustále nastavovali hranice. Po roce 1990 však do našich končin dorazil západní trend „nevýchovy“ založený na přesvědčení, že dítě nesmí být vystaveno omezování a stresům a že je třeba je nechat, aby si samo vybralo, čemu se bude věnovat, kdy a jak bude dozrávat. Pro rodiče je tento stav jednodušší, dětem však jednoznačně ubližuje, protože když se nenaučí respektovat hranice a plnit povinnosti doma, nebude je schopno nastavovat a ukládat úkoly a výzvy samo sobě.

Druhou tendencí je snižování náročnosti ve škole. České školství během posledních let přešlo od trénování mozků, od náročnosti a přirozené soutěži k odstranění známek a k tendenci „hlavně aby se školák ve škole cítil dobře“. Nejdůležitější už není se něco nového naučit, ale hlavně děťátka nestresovat. Učitel u dětí i u rodičů během let ztratil autoritu, už dávno to není vzor či Prométheus, který v dětech zažehne touhu po poznání.

Třetí katastrofou bylo období covidových restrikcí a uzavření škol takřka na dva roky. Nešlo ani tak o to, že by děti nebyly schopny posléze dohnat zameškané učivo. Zkázonosné bylo takřka dvouleté přerušení sociálních kontaktů, jež jsou v období dětství a v dospívání nezbytné pro zdravý rozvoj sociálních dovedností. Dva roky v životě dítěte či dospívajícího je obrovsky dlouhá doba, pro menší děti to byla čtvrtina či šestina jejich dosavadního života, navíc v období, v němž jsou sociální kontakty s vrstevníky podmínkou budoucího zdárného

rozvoje kamarádských a partnerských vztahů. Osvícení rodiče v době nerespektovali státem vydané zákazy kontaktu a za zavřenými dveřmi nechávali své děti se potkávat se stejně starými dětmi a s mládeží. Výhodu měly děti s více sourozenci. Naopak děti, které dva roky seděly samy před obrazovkami tabletů, upadly do sociální izolace a tento hendikep některé nedoženou nikdy, což se právě dnes už jasně ukazuje.

Rodinní odborníci po celou dobu covidových restrikcí volali po okamžitém otevření škol a varovali před negativními dopady sociální izolace dětí. Nikdo jim nevěnoval větší pozornosti a všechna varování politické špičky bagatelizovaly.

Poslední kapkou v poháru pak bylo masivní zlevnění chytrých telefonů, k němuž došlo po roce 2012, což vedlo k jejich rozšíření mezi všechny věkové kategorie. Děti a mladí lidé si velmi oblíbili sociální sítě a dnes se jednotlivé země světa liší politickým zřízením, průměrnou teplotou a přístupem k akutní lékařské pomoci nebo k teplé vodě, ale chytré telefony dnes mají všichni mladí lidé (a nejen oni).

Jak se již také ukázalo, sociální sítě jsou v důsledku svých algoritmů vysoce návykové. Děti a mládež si na ně zvykli a nahradili byvší osobní setkávání kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Tento trend u nich způsobil digitální demenci, neschopnost pochopit delší text, závislost podobnou závislosti na tvrdých drogách a poruchy spánku, protože mnozí mladí lidé cítí nutkání i v průběhu noci kontrolovat aktivitu na sociálních sítích a oblíbených digitálních platformách. Digitální závislost je novou psychiatrickou diagnózou a lze se s ní setkat stále častěji. Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně. Dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma1. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 trpělo v ČR 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí2. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20233 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Navzdory tomu se řada škol holedbá vyučováním pomocí moderních technologií a bez použití papíru.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity4. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv.

Otázka zní, zda za této situace existuje cesta zpět. Podle mého názoru nikoliv nebo velmi obtížně. Současný stav vyhovuje rodičům, učitelům i dětem. Kriticky ho vidí psychologové, zdravotníci, lékaři. Prozíraví jednotlivci se snaží své děti chránit před chytrými telefony a závislostí na sociálních sítích. Vizionářské státy přijímají zákony zakazující chytré telefony pro nejmenší děti a omezují dobu na sociálních sítích pro větší děti. My jdeme opačnou cestou – horujeme pro digitalizaci a do škol zdarma dodáváme tablety, podporujeme online výuku.

Vidím dvě paralelní cesty, které mohou stávající stav bohužel nikoliv zvrátit, ale minimálně zhoršující se tendence zpomalit. První cestou je podpora všech aktivit (sportovních, kulturních, hudebních, společenských…) vedoucích děti od mobilů. Druhou cestou pak je edukace veřejnosti, aby pak zhlouplé děti jednou nežalovaly stát o náhradu škody a aby rodiče věděli, že chytré telefony a sociální sítě jsou stejně škodlivé jako alkohol, tabák nebo heroin. Obávám se však, že pro generaci ve věku od 12 do 30 let už je pozdě.

Příspěvek do sborníku Newsletterplus IVK duben 2024


Co jsme to udělaly mužům?

Za mého mládí bylo jasné, k čemu jsou na světě muži, i jak by měl vypadat ten muž ideální. Aby přenášel těžká břemena, chránil nás před nájezdníky, aby nás zval na večeře a pak za nás ty večeře zaplatil, toužil po rychlých autech a bojoval za nás ve válkách.

Holky se kvůli klukům fintily, malovaly a všelijak nakrucovaly a kluci holkám šikovně nebo nešikovně nadbíhali. Věděly jsme, že všechno do koketování, svádění a randění směřuje k tomu, abychom si našly manžela a měly s ním děti a všichni společně, muži se ženami, jsme budovali rodiny, zařizovali byty, stavěli domy, vychovávali děti, okopávali zahrádky a kultivovali chaty, pracovali, jezdili na lyže či na dovolenou a vzájemně si pomáhali při práci, v radosti, v nemoci i ve stáří.

Celé generace před námi to tak dělaly, o čemž svědčí kroniky, romány, básně, obrazy, skladby, filmy, pohádky i lidová slovesnost. V lidských dějinách se čas od času vyskytovaly i krutosti, které si lidé navzájem prováděli jednotlivě, ale i skupinově, horda proti hordě, národ proti národu. Všechny vztahy nebyly idylické a ženy občas bývaly oběťmi, ale i pachatelkami hrůzných činů (například slavné travičky či české vražedkyně Olga Hepnarová a Dana Stodolová). Ženy to mají v životě složité a těžké, ale mnohem krutější byl vždycky život k mužům. Právě oni přece častěji umírali ve válkách, v potyčkách, v pouličním násilí, kdysi a nakonec i dnes – 80 % obětí všech vražd jsou muži (viz zde), jsou násobně víc zastoupeni mezi narkomany, bezdomovci, vězni i sebevrahy.

Ale zpět ke vztahům mezi muži a ženami. Cosi se totiž od mého mládí změnilo a způsobil to feminismus a my samy ženy. Holky se na kluky dívají dnes jinak: nečekají, že je muži budou bránit, ale samy usilují o držení zbraně a o velení armádám. Nepotřebují nosiče těžkých břemen – jsou pyšné na své vlastní svaly a pomoc naopak odmítají. Netouží být sváděny a zvány na večeři; naopak ublíženě reagují, když se hoch chystá za společnou večeři zaplatit. Jsou hrdé na svou samostatnost a hlasitě zvěstují, že k životu žádné muže nepotřebují. Vždyť i dítě si dokáží opatřit jinak – po čtyřicítce asistovanou reprodukcí. Svět dnes prostě patří ženám, ony jej řídí, ovlivňují, umravňují a komandují. Už dávno nejde o spolupráci, o potřebu obou pohlaví, o touhu po spojení, protože teprve ve spojení je dokonalost. Právě naopak: dnes je moderní boj proti pohlavími a mezi nimi. A muži jsou tím, kdo jsou na pranýři. Muži, jejich mužství, jejich přirozenosti.

Oni jsou prý ti, co nás znásilňují, omezují, tyjí z naší práce, zneužívají naší dobroty, týrají nás a všelijak nám ubližují, odstrkují nás do domácnosti a k dětem a k tomu nejzajímavějšímu nás prý nepustí. A tak ty nové mladé moderní a pokrokové ženy kvokají o kvótách, trvají na pozitivní diskriminaci, na úlevách místo na rovnosti, na právu na potrat, na výhodách, na ohledech, na omluvách a na přednosti. Co kdysi bez problémů zajistila morálka, etika, slušnost a dobré vychování, to dnes chtějí zanést do zákonů a muže touží převychovat. My máme svá práva a vy jen poslouchejte.

Jaký je výsledek? Muži se musí krotit, ovládat své pudy a přirozenosti, musí k porodům a pečovat o děti, musí poslouchat a respektovat, že nesou vinu všech předchozích mužů na tomto světě, za vraždy žen, za znásilňování, za moc, za špatný pohled, dotyk, vtip, za ironii. Muži to prostě v minulosti pokazili, a tak je třeba teď kladivo spravedlnosti převážit na druhou stranu. A tak to ženy pevně vzaly do ruky a nějakou dobu se teď mužům budou mstít za všechna příkoří skutečná i uvažovaná, kterých se jejich předkové na chudinkách ženách

dopouštěli. Co na tom, že za to dnešní muži nemohou? Co na tom, že většina české společnosti je už tak dalece feminizovaná, že si kluk nedovolí ani mladou holku pozvat na drink či ji oslovit na ulici, v tramvaji či na lavičce, což bylo v době mého mládí docela obvyklé, milé a vzrušující.

A tak dnes muži netouží po rychlých kolech a bitkách v ringu, a místo aby koukali po holkách, radši si doma pustí porno. Nemají sex (viz například zde) a ani po něm netouží (viz například zde). Vlastně se tomu ani nedivím. Mladí chlapci se totiž žen bojí. Tolik čtou o ženských právech, o znásilnění, o MeToo, o tom, co nesmějí, jak se mají ovládat, či jaké trauma ženě mohou způsobit. Zranit ty dnešní mladé silné bojovnice a generálky lze totiž kupodivu i pohledem, slovem, gestem, úsměvem. Vše, co dřív bylo běžné a normální, lze dnes považovat za zraňující, tudíž nepřijatelné.

Kdysi byla žena spojována s laskavostí, s něžností, s péčí a starostlivostí. Ty krásné atributy ženství jsou ale dnešním feministkám málo. Požadují přednost, právo na vlastní názor bez ohledu na city ostatních, právo na sobecké rozhodnutí, „protože přece chci. A co nechci, co se mi nelíbí, to dělat nemusím.“

Je mi vás líto, milé mladé agresivní ženy. Pro koho se vlastně dnes malujete, fintíte a předvádíte? Kvůli komu nakupujete víc kosmetiky (viz zde)? Emancipace osvobodila ženy, ale změnila i muže. Pořádní chlapi zmizeli, nikdo je nepotřebuje. Co dnes ženám zbylo? Kamarád? Podřízený? Poslušný otrok? Změkčilý citlivka?

Takže dnes máte, co jste chtěly?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Zobrazeno 24. 4. 2024


Justiční tabu aneb o čem se nemluví

Poslanecká sněmovna schválila před několika dny redefinici trestného činu znásilnění. Odhlédněme od toho, že zásadní změnu trestního zákoníku, o níž se ve veřejné sféře debatovalo mnoho let, schválila ve zrychleném čtení během dvou dnů. Změnu neprosazovali právníci (policisté, soudci, advokáti), ale politici, neziskovky a aktivistické skupiny. V průběhu debat padala ze strany od zákonodárců i zástupců Ministerstva spravedlnosti slova o nezbytnosti povinného vzdělávání soudců včetně konstatování, že nález Ústavního soudu, který povinné vzdělávání zrušil, se považuje za překonaný.

Pro své vystoupení jsem si zvolila název: justiční tabu. Shodou náhod jsem minulý týden zorganizovala školení Unie rodinných advokátů, které mělo tabu v rodinách jako velké téma. O čem se nemluví, co dříve či později vybublá na povrch a způsobí obrovskou paseku. V rodině, v politice i v justici.

Ale zpět k redefinici znásilnění, resp. k prvnímu justičnímu tabu: Jak se soudci a státní zástupci celoživotně vzdělávají? Vzdělávají se všichni? Co s těmi, kteří tak nečiní? Jak je přimět, jak motivovat, jak ověřovat, jak vzdělávat?

Tabu číslo dvě: Jak zajistit, aby čerstvě jmenovaný soudce na vysoké úrovni odborné i charakterové vydržel na stejné úrovni dalších 40 let? Jak zajistit, aby neokoral, aby nevyhořel, aby nepodlehl svodům, nestal se cynikem? Aby nezapomněl, že rozhoduje o lidských bytostech?

Tabu číslo tři: Jsou soudci skutečně nezávislí? Formálně jistě, musejí být. Ale my přece víme, že nikdo není nezávislý. Každý z nás, každý člověk, je závislý na své finanční situaci, na politice, kterou podporuje, na rodině, z níž vyrostl, na prostředí, v němž žije, na svém zdravotním stavu, na kamarádech, s nimiž chodí do hospody. Kruciální otázka tedy zní: jak o svých závislostech vědět a jak je eliminovat v práci. A pak zajistit nezávislost justice na dělbě moci.

Tabu číslo čtyři: Je současné kárné řízení efektivní? Slouží nápomoci a korekci těch, kteří se provinili málo, a k eliminaci těch, kteří se provinili zásadně? Dokážeme se kárným řízením zbavit těch, kteří v justici nemají být?

Tabu číslo pět: Pomáhají etické kodexy, anebo naopak škodí? S dr. Tomášem Sokolem jsme před několika lety napsali komentář Etického kodexu advokáta. A dospěli jsme k poznání, že jediným skutečně etickým ustanovením je jediná věta: Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu (čl. 4 odst. 1). Všechna ostatní ustanovení tuto větu rozvíjejí, anebo do etického kodexu vůbec nepatří.

Tabu číslo šest: Dokáže se justice ubránit podvolení? Progresivismu a aktivismu? Ve věku médií, sociálních sítí, veřejného lynčování jiných názorů? Jak moc je pevná a konzervativní, když konzervatismus je synonymem středověku? Ukazuje se přece, že justice není jen soudní stolicí, ale svými rozhodnutími zásadně ovlivňuje a posouvá realitu. A je otázkou, zda vnímá-li justice společenskou atmosféru, pak zda slyší všechny proudy, anebo jen ty nejhlasitější.

Všechna tabu souvisejí s kárným řízením, mají přímý dopad na provinění, průběh řízení i na sankce. Možná jsem nepřinesla řešení a odpovědi, ale musíme o všech tabu hovořit, než vybublají na povrch a způsobí větší škody. A tyto otázky mohu klást mj. proto, že se o nich úplně stejně hovoří i v advokacii. A nejen tam.

To jsou otázky, o kterých musíme přestat mlčet, a naopak musíme začít mluvit. Jinak roli justice převezmou jiní. Média a sociální sítě. Je otázkou, zda se to už nestalo.

Vystoupení na kulatém stole Kárné řízení a jeho nová perspektiva, který proběhl 25. dubna 2024 na Vrchním soudu v Praze.

25. 4. 2024


Sborník volby z blízka

Právě vyšel sborník ze semináře Volby zblízka a zdálky, který senátorka Daniela Kovářová uspořádala v Senátu Parlamentu ČR za podpory senátního Ústavně-právního výboru dne 27. února 2024.

Sborník je možno si objednat například zde: https://www.kosmas.cz/knihy/539111/volby-zblizka-a-zdalky/

Pro zájemce je volně k dispozici jeho elektronická verze.

18. 4. 2024

Sborník Dopad nových médií a komunikačních sítí na děti a mládež

Právě vyšel sborník z kulatého stolu nazvaného Dopad nových médií a komunikačních sítí na děti a mládež, který senátorka Daniela Kovářová uspořádala v Senátu Parlamentu ČR za podpory senátního Podvýboru pro rodinu dne 12. března 2024.

Sborník je možno si objednat například zde: https://www.kosmas.cz/knihy/539232/dopad-novych-medii-a-komunikacnich-siti-na-deti-a-mladez/

Pro zájemce je volně k dispozici jeho elektronická verze.

Dan(4) v3.vp (epochtimes.cz)

18. 4. 2024


Vystoupení k ST 226 Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků EU za rok 2023

Pojďme se nejprve podívat na pár čísel: v roce 2023 byla určena gesce k novým 3114 platným předpisům EU (o rok dříve to bylo 2744); a dále byla určena gesce k 48.775 dokumentům EU. To jsou obrovská čísla a nikdo z nás, žádný člověk, právník, odborník, nemůže tvrdit, že by je nejen někdy přečetl, ale že by měl alespoň orientační představu, co obsahují.

Jistě, u některých předpisů jsme nesplnili lhůtu k projednání, ale nezapomeňme, že jsou to obzvláště politicky citlivé předpisy (například směrnice o pohlavních kvótách ve vedení velkých obchodních společností) nebo jde o normy s pochybnou přidanou hodnotou (směrnice o preventivní restrukturalizaci nebo směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů).

Každá zpráva, kterou projednáváme, by měla být užitečným dokumentem, ze kterého senátoři i veřejnost mohou získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Jenomže výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, které jsou na stole, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k časovému skluzu. Zabýváme se zde mnoha staršími unijními předpisy (ještě i z roku 2019 nebo 2020) a naopak nedošla řada na mnohé novější.

Druhé úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především jde tedy o směrnice a jejich transpozici. Přitom však v posledních letech získávají stále výraznější místo nařízení. Nařízení se ale ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba legislativních opatření, ačkoliv právě tyto přímo aplikovatelné nástroje mohou mít závažné socioekonomické dopady (například Evropský klimatický zákon).

Zatřetí, jednotlivé dotčené unijní předpisy jsou v dokumentu uvedeny bez sebemenšího popisu a vysvětlení, bez hodnocení jejich kladů či záporů, bez zasazení do kontextu.

Tyto tři nedostatky vytvářejí velmi silný filtr. V letošní zprávě se to ukazuje snad lépe než kdy jindy. I takový rok, jakým byl ten loňský, se zde jeví jako ničím nevyčnívající, ba průměrný. Přitom šlo o rok převratný, ve kterém bylo završeno přijetí dlouhé řady klíčových předpisů v oblasti Green Dealu.

Ve zprávě například nejsou zahrnuty tyto klíčové předpisy: přepracovaná směrnice o energetické účinnosti (přinášející výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, jakkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné), novela směrnice o podpoře obnovitelné energie (výrazně zvyšující cíl EU ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě k roku 2030), novela úpravy výkonnostních norem pro emise CO2 pro osobní automobily a dodávky (jedno z nejsledovanějších a nejcitlivěji vnímaných opatření Green Dealu), nové zavedení uhlíkového cla, reforma systému sdílení úsilí, reforma využívání půdy a lesnictví, nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, nařízení o zajištění rovných podmínek pro udržitelnou leteckou dopravu nebo nařízení proti odlesňování.

Tyto loňské předpisy přinášejí výrazné utužení klimatické politiky v nejrůznějších oblastech. Znamenají pro podniky i pro občany nové povinnosti, zvýšené náklady, administrativní zátěž, ohrožení mobility.

V letošním roce se tato tíživá regulace rozroste o řadu dalších položek: třeba o novou směrnici o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu nebo směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti.

Ačkoliv ve srovnání s rokem předchozím sledujeme mírné zlepšení, stále se chováme spíš jako snaživí školáčci, kteří se chtějí zalíbit paní učitelce, přičemž zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí. Je třeba tento přístup změnit: z žáčka šplhouna se změnit v sebevědomého, asertivního hráče, který má ambici formovat unijní politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.

Ve zprávě za rok 2023 není vidět výraznější posun k lepšímu. Stále pracujeme s jednotlivými předpisy k implementaci jako s položkami na seznamu úkolů, stále se honíme za snižováním „transpozičního deficitu“. Vše, co jsem řekla, vybízí k úvahám, nakolik je dnes tento typ zprávy pro zákonodárce i pro veřejnost opravdu užitečným

dokumentem, ze kterého lze získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme. Zda tedy nejde jen o pouhou formalitu plnou čísel.

Zpráva by mohla mít podstatně větší význam, pokud by byl její záběr rozšířen a těžiště posunuto jinam. Mohla by být pojata jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání, jak se staví k výsledné podobě. Zpráva by tak doplňovala obecněji a méně právnicky koncipovanou výroční zprávu o vývoji Evropské unie.

Měla by referovat o nejdůležitějších přepisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném roce, zvláště o těch, které mají významné hospodářské či společenské dopady, respektive o těch, které jsou politicky citlivé. Měl by zde být stručný popis a vysvětlení kontextu, statistiky, tendence. Mělo být uvedeno, jakou pozici ČR zastávala a do jaké míry se jí podařilo prosadit, a také důvody případného neúspěchu při prosazování pozice ČR.

Nic z toho nelze vyřešit při projednávání této zprávy. Mé poznámky by mohl být podnětem pro zahájení diskuse, jak tento druh výroční zprávy přeměnit v něco užitečnějšího, než čím je dnes. Pokud se o nic podobného nepokusíme, zůstane nezáživným, nic neříkajícím pojednáním, které slouží pisatelům i senátorům k tomu, aby si odškrtli pravidelný bod na seznamu úkolů. Pustou formalitou.

Mé vystoupení v Senátu dne 17. dubna 2024

Vystoupení k ST 205 - Zpráva o životním prostředí České republiky 2022

Vytýkám zprávě o životním prostředí za rok 2022, že se některým problémům vyhýbá a neinformuje o nich, nebo informuje tendenčně. Neumožňuje proto problematické oblasti identifikovat, ani přijmout opatření vedoucí k jejich řešení.

Uvádí se v ní např., že „Zpráva 2022 nemá dopad na státní rozpočet a nemá vliv na rozpočty krajů a obcí. Neovlivní podnikatelské prostředí ani rovné postavení mužů a žen ve společnosti.“ To ovšem není zcela správné. Zpráva přináší selektivní informace, které jsou podkladem pro rozhodování, jen už vliv na rozpočet mají.

V části „Hlavní sdělení zprávy“ (str. 8) čteme, že „emise do ovzduší klesají, ve struktuře emisí se zvyšuje význam malých a mobilních zdrojů znečišťování ovzduší. Přetrvávajícím problémem je vysoký podíl emisí do ovzduší pocházejících ze spotřeby paliv v domácnostech. Je to způsobeno zejména lokálním vytápěním tuhými palivy.“

Tato zdánlivě nevinná věta je varovná (viz též str. 72), pisatelé se tu snaží ospravedlnit připravovaný plán zakázat lidem, aby si topili sami, když už je centrální energetický systém kvůli Green Dealu moc drahý. V Německu1 se již nyní snaží zakázat domácnostem vytápění na fosilní paliva, a i dříve ekologicky vychvalovaný zemní plyn má být zakázán. U nás tomu bude podobně (viz str. 152: „Vzhledem k nepříznivému vlivu spalování těchto paliv v domácnostech na kvalitu ovzduší v sídlech je žádoucí, aby se tato paliva omezovala v největší možné míře. Lokální vytápění tuhými fosilními palivy a biomasou je významným zdrojem emisí, tímto způsobem se vyrábí více než třetina z celkového tepla pro vytápění domácností.“).

Zpráva nekriticky přijímá, že se usiluje o „přechod ke klimatické neutralitě“, aniž by hodnotila, zda je to vůbec proveditelné, nákladově přijatelné a zda to bude mít nějaký viditelný vliv na globální ekosystém. Problém je tedy už v samotném zadání zpracovatele zprávy. Nejde o žádnou komplexní cost-benefit analýzu. Pouze se hodnotí, jak jsou naplňovány politicky stanovené cíle, bez ohledu na dopady a náklady.

Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“, který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. Na str. 22 se např. píše: „Nepoměr mezi ekologickou stopou (spotřeba přírodních zdrojů) Česka a jeho biologické kapacitou (schopnost ekosystémů regenerovat zdroje) způsobuje národní ekologický deficit 130 %.“ To je ovšem demagogie. Nejde o žádný deficit, ale o dovoz. Každá země, která něco dováží, má větší spotřebu než vlastní produkci, to je ale běžný obchod a racionální dělba práce, nikoli dluh.

Podobně jako v minulých letech i tato zpráva uvádí vývoj teplot od roku 1961. Takto osekaný graf laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, v nichž je vidět středověké teplé optimum, nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let.

Zpráva na jednu stranu přiznává, že „celková délka horkých vln na území Česka kolísala v období 2000-2022 bez jakéhokoliv trendu“, ale v pasáži o zdravotních dopadech vln veder zapomínají autoři vyváženě dodat, že spolu s oteplením klimatu se zmírňují zdravotní dopady zimního chladného počasí. Zimní úmrtnost je totiž vyšší než letní.

Na str. 116 je výrok motivovaný jednoznačně politicky: „Hlavním koordinátorem IZS je HZS ČR, který musí kromě požárů řešit i další mimořádné události způsobené klimatickými změnami (zvýrazněno v původním textu), jako jsou déletrvající sucho, orkány a větrné smršti, záplavy, nadprůměrné sněhové srážky nebo masivní námrazy…“ Bez důkazů se zde přírodní pohromy dávají za vinu klimatické změně.

1 https://energypost.eu/germanys-proposed-de-facto-ban-on-new-fossil-boilers-from-2024-meets-fierce-re...

Zpráva naopak nezmiňuje ohrožení českého automobilového průmyslu kvůli Green Dealu, uvádí pouze statistiku prodeje elektromobilů. Navzdory tomu, že o elektrická vozidla skoro nikdo nestojí, EU přijala rozhodnutí, že od roku 2035 se nová auta na fosilní paliva nesmějí prodávat. Syntetická paliva by mohla být vhodnou alternativou místo elektromobilů, ale ta zatím nejsou dostupná. Automobilky včetně Škodovky jsou tak tlačeny k utlumení vývoje normálních vozidel a k investicím do vývoje elektromobilů, o které ale není zájem. Otázka zní, co se stane s firmou Škoda - na které závisí celá česká ekonomika a navazující subdodavatelé – pokud se elektromobily neprodají. Jiné světové automobilky naopak továrny na elektromobily pro nedostatečný zájem ruší.

V roce 2022 činily celkové výdaje na ochranu životního prostředí celkem 125,6 mld. Kč a ve srovnání s rokem 2021 vzrostly o 9,3 mld. Kč, tj. o 8,0 %.

Tyto počty jsou ovšem neúplné. Je třeba k nim připočíst zvýšené výdaje domácností kvůli zdražení energií, které má na svědomí zčásti právě Green Deal, cílený útlum domácí těžby paliv, zanedbání rozvoje spolehlivých zdrojů energií a soustředění se na módní občasné zdroje energie. Připomeňme, že skokový nárůst cen energií začal dlouho před válkou na Ukrajině. Bohemia Energy zkrachovala kvůli vysokým cenám energií v říjnu 2021, konflikt na Ukrajině propukl až roce 2022.

Zpráva kombinuje věcnou statistiku se zavádějícími ideologickými formulace, které mohou kdykoli být vytaženy a účelově použity proti obyvatelům s poukazem na to, že jde „přece“ o vědecká fakta. Na mnoha místech zpráva opomíjí kontext a nezmiňuje důležité souvislosti, které jsou na veřejnosti hodně diskutované a mají dopad na obyvatelstvo.

Žádám proto navrhovatele, aby zprávu z projednání stáhl a vynechané informace do ní doplnil.

17. 4. 2024


Hovory na pravici XXXVI – Zpátky do kasáren? aneb chystaná obnova branné povinnosti

Akce D.O.S.T. pořádala 2. dubna 2024 svůj třicátý šestý diskusní večer Hovory na pravici. Setkání proběhlo v Praze na Novotného lávce na téma Zpátky do kasáren? aneb chystaná obnova branné povinnosti v ČR  Debaty se zúčastnili generál v záloze a bezpečnostní analytik  Andor Šándor, senátorka  Daniela Kovářová, šéfredaktor TO  Marek Stoniš a, historik, pedagog a předseda Akce D.O.S.T.  Petr Bahník.  Celý večer moderoval místopředseda Akce D.O.S.T. Michal Semín.

http://www.akce-dost.cz/2024/03/17/zpatky-do-kasaren-aneb-chystana-obnova-branne-povinnosti-v-cr/

12. 4. 2024

Tiskové sdělení – Normální Daniela dva roky v politice

Dnes, 11. dubna 2024, to jsou přesně dva roky, kdy jsem na tiskové konferenci v Plzni veřejně oznámila své rozhodnutí kandidovat do Senátu Parlamentu ČR, čímž jsem učinila rozhodující krok ke svému vstupu do politiky.
Od té doby hájím stále stejné principy, ke kterým jsem se před dvěma lety přihlásila.
Tím hlavním je ochrana normálního světa před zničující vlnou nezodpovědného progresivismu.
Od dubna 2022 pravidelně veřejně skládám účty ze své práce, informuji o všech svých politických krocích a zdůvodňuji všechny své postoje a všechna hlasování v Senátu.
Zůstala jsem nezávislou senátorkou, neposlouchám pokyny žádných politických grémií a jedinou autoritou jsou pro mě mí voliči, s nimiž i po zvolení udržuji stejně intenzivní kontakt jako v předvolební kampani. Informace o všech mých politických aktivitách lze najít na mém webu Normální Daniela (www.normalníDaniela.cz) i na sociálních komunikačních sítích. Veškeré své texty, články, rozhovory a veřejná působení ze svého prvního roku v politice jsem vydala ve sborníku Normální Daniela 1 (viz zde) a dnešním dnem začínám připravovat sborník z druhého roku svého působení v politice.
Děkuji všem, kdo mi při mé snaze pomáhají, stojí při mně anebo se mnou třeba i polemizují. Především ale děkuji svým voličům, díky kterým stále stojím nohama na zemi a znovu a znovu si připomínám, koho v Senátě zastupuji, čí zájmy hájím, kdo mě neustále inspiruje a motivuje.
Děkuji i těm, kteří mají plná ústa demokracie, plurality a humanity, a přitom jsou schopni se vůči mně dopouštět největších hrubostí jen proto, že si dovolím mít odlišný názor. I díky nim vím, že moje cesta je správná. 

11. 4. 2024

 

Redefinice znásilnění? Jen pokrytectví!

Potřebujeme lepší definici krádeže, abychom postihovali zloděje? Potřebujeme lepší definici loupeže, abychom trestali lupiče? Potřebujeme lepší definici vraždy, podvodu, prodeje drog? Všechny tyto zločiny jsou páchány, co lidstvo existuje, a vždy byly postihovány. Mnohé z nich se nepodaří odhalit, mnohé se nepodaří prokázat. Ale se všemi skutky si zkušení trestní soudci umějí poradit bez ohledu na to, jaký trestní zákoník a jaká formulace zrovna platí.
U některých případů můžeme pochybovat, zda byl trest přiměřený. Nikdy ale nezáleželo na tom, jaké si pro tyto zločiny vymyslíme definice.
Potřebujeme prevenci, potřebujeme dokonalejší odhalování a prokazování, potřebujeme posílit efektivitu a účinek trestů a zlepšit pomoc obětem.
Hraní si se slovíčky a cvičení krasoduchů jsou tím posledním, co nám v boji se zločinem skutečně pomůže. Tuhle pokryteckou hru s vámi hrát nebudu.

10.5.2024

Etika v tvorbě, aplikaci a v interpretaci práva

Etika je věcí společenské shody na tom, co je správné. Jde vždy o míru shody ve společnosti. Vidíme kolem sebe stále menší průnik na tom, co je nesporně dobré a co nesporně špatné.
Právo je minimum etiky, na které je potřeba společenské shody mimořádně silná. Shoda o tom, co je dobré či správné, se v poslední době zmenšuje. Lidé se neshodnou. Co je správné a co je přijatelné? Dnes tyto jistoty začínají být diskutabilní.
Co je ale dnes dramaticky nové? Průnik toho, co se smí/nesmí, co má být kodifikováno, jde do minima etiky. Do dobrého a špatného. To najednou má být určeno právem dřív, než nad tím došlo ke společenské shodě. Dnes má být právo nástrojem shody nad tím, co je dobro a co zlo. Ale mělo by to být obráceně. Nejprve má společnost dospět ke shodě, pak lze minimum kodifikovat v právu. Ale dnes se právo stává beranidlem, které bortí hranice morálky a etiky, dobra a zla.
Typické jsou pak hodnotové spory, které pozoruji od covidových restrikcí. Šlo o rodičovské spory mezi bezpečím (očkováním) a svobodou (nechci očkovat). Možná takové spory byly vždycky. Ale dnes jsou pojímány jako souboj dobra se zlem. A pokud progresivisté obhajují své kroky dobrem, jak chcete protestovat? Stanete se zlem.
Dnes je aktuální transgender a změny pohlaví u nezletilých. A čeká nás náhradní mateřství, tedy nahrazení boha či přírody při tvorbě života. Čeká nás i naprostý konec: euthanasie.
A já bych chtěla, aby se do této debaty justice se vší zdrženlivosti zapojila.
Mé vystoupení na kulatém stole o etice v právu, který 5.4.2024 na Vysoké škole CEVRO uspořádala Stálá konference českého práva.

5. 4. 2024

Máme obnovit vojenskou základní službu?

Jistota neexistuje. Společnost, i ta česká, neustále postupuje bezpečnostní rizika i hrozby nejrůznějšího typu, jako koneckonců všechny společnosti. Některá rizika jsou virtuální, v rovině pravděpodobností, vzdálená. Ale jejich naplnění může proběhnout stejně tak zítra, jako ani jednou v nejbližších sto letech. Pak jsou ale bezpečnostní hrozby a rizika, která jsou součástí každodenního života a jejich výskyt je statisticky zdokumentovaný a doložitelný. Jsou to průmyslové havárie, velká dopravní neštěstí, požáry, přírodní pohromy, organizovaný zločin, terorismus, ba i násilná pouliční kriminalita. Tyto jevy nás obklopují zblízka, denně o nich čteme, odehrávají se v pro nás představitelných vzdálenostech a někdy nám i dýchají na krk. Někomu z nás se dlouho vyhýbají. Jiné z nás už oslovili velmi osobně a mnohdy i opakovaně. Mnoho z nás vidělo ve svém okolí velká neštěstí, lidi umírající, trpící, těžce zraněné, zmrzačené. Naše společnost si natolik zvykla odsouvat nepříjemné věci mimo horizont našeho běžného vnímání, že na krizové situace většina z nás vůbec není připravena. A nemá ani příslušné znalosti a dovednosti, jak se v takových kritických chvílích chovat, aby tragické dopady mohly být co nejmenší. Koneckonců právě tento závěr učinil Nejvyšší kontrolní úřad ve své čerstvé výroční zprávě za loňský rok.

Je proto naprosto nutné, aby na školy všech stupňů a možná i na větší pracoviště či do mediálního prostoru byly navráceny komplexní systémy trvalé přípravy obyvatel na řešení těchto reálných a velmi představitelných rizik. Rozhodně není opodstatněné tvrdit, že cosi připomínajícího brannou výchovu, kurzy první pomoci, metodika postupu a chování v modelových kritických situacích apod. by podněcovalo psychózu ve veřejnosti. Naopak. Veřejnost by byla klidnější, že umí patřičně reagovat a nebude se chovat jako hejno splašených slepic při spatření lišky ve dveřích kurníku.

Umím si dokonce představit týdenní či několikadenní povinné kurzy obsahující i prvky sebeobrany se stanoveným závěrečným přezkoušením pro veškerou populaci například při nabytí plnoletosti.

To, co ale zaznívá od našich veřejných činitelů nyní, tedy znovuzavedení všeobecné branné povinnosti, je něco jiného. Přiznejme si, že jsme v situaci, kdy naše armáda nebo obecněji branné složky nejsou budovány primárně k ochraně území naší republiky a jejích obyvatel, ale k expedičním zásahům všude po světě podle toho, jak to odpovídá některým mocenským zájmům.

A je velkou (!) otázkou, nakolik se tyto zájmy kryjí se zájmy české veřejnosti a s národními zájmy České republiky. Zatím nevíme, k čemu by zavedení všeobecné branné povinnosti u nás ve skutečnosti sloužilo.

Zda klidnému spánku našich rodin, nebo k řinčení zbraněmi, ukazování svalů a zapojování se do globálních mocenských her. Umím si sama sebe představit, jak po vzoru Čapkovy Matky podávám flintu svému 24letému synovi, aby šel bránit naši vesnici.

Neumím si ale ani náhodou představit, že bych souhlasila s tím, jak kdosi jiný rozhodne, že můj syn bude poslán kamsi do pouští a do hor na druhém konci světa, aby tam střílel po domorodcích. A protože jsme v době politické korektnost, pak musím dodat, že se nedovedu představit, že by kdosi nahoře rozhodl o vyslání mé dcery.

Mé vystoupení v diskusi Hovory na pravici dne 2. dubna 2024 na Novotného lávce v Praze


O rovnosti žen, Istanbulské úmluvě a demokracii

Deník TO mě požádal o rozhovor, a tak mi jeho šéfredaktor Marek Stoniš položil řadu zajímavých otázek na postavení žen ve společnosti a tlak na zrušení demokracie, pokud nepodpoří to, oč bojují levicoví aktivisté a progresivisté.

https://denik.to/demokracii-chteji-nekteri-jen-tehdy-kdyz-se-jim-to-hodi-rika-daniela-kovarova/ 

2. 4. 2024

Nechcete děti? Běžte do háje.

Tak prý stále více mladých neplánuje plodit děti. Prý kvůli nedostatku bytů (zde a zde) a aby zachránili planetu (zde). Větší nesmysl jsem už dlouho neslyšela.

Už třeba proto, že víc dětí vždycky v historii obvykle mívali ti nejchudší. A jak vám každá matka potvrdí, druhé a další dítě v rodině dědí oblečení, vychovává se skoro samo a jedna dávka jídla navíc se pro ně vždycky najde.
Pro některé mám pochopení. Někdo možná nenajde vhodného partnera, jinému Osud vlastní dítě nedopřeje, ale u ostatních, bezdětných z vlastního rozhodnutí je to sobectví a pohodlnost, jak případně konstatují porodníci, například reprodukční genetik Pavel Calda (zde).

Vymíráme, bijí už léta na poplach statistici i porodníci (zde). Média i politici mají plné pusy manželství pro kdekoho, genderu, Istanbulské úmluvy, Green Dealu, válek všude možně a anticikanismu, jako kdyby šlo o ty nejdůležitější věci na světě. A mladí v tom blázinci žijí a po ostatních papouškuji, že se bojí mít děti, aby neublížili jakési bezejmenné „planetě“, která je údajně už tak dost přelidněna. A tak vzrůstá počet lidí, co žijí sami, preferují erotiku se stejným pohlavím či dokonce bezpohlavnost a nechávají si odstraňovat ty orgány, které jediné mohou jim i nám zajistit přežití.
Copak planeta, ta si nějak poradí. S národem Čechů je to mnohem horší. Možná, že mým spoluobčanům nevadí, že Češi brzy vymřou a nahradí je jiné národnosti, které kolektivnímu blbnutí mladých nepropadli. Nějak ovšem ti naši čeští mladí sobečtí bezdětní zapomněli, že jsou tady právě proto, že jejich předkové sobečtí nebyli. Dnešní mladí užívají blahobytu, který vybudovali jejich rodiče a prarodiče, kteří všichni pracovali, plodili a vychovávali děti, a to v dobách mnohem těžších, než jsou ty naše. Vždyť tři generace rodin pod jednou střechou byly běžné ještě za dob mého dětství. A dnes někdo rozmazlený tvrdí, že bez vlastního bytu s chráněným bydlením v centru města nelze počít děti?

Bez dětí vymřeme a jiní zaplní naši zemi. Bez dětí nebude na důchody, nebude nás mít kdo léčit, nebude kdo vyrábět, nebudou pečovatelské ruce, budou chybět učitelé. Bez dětí není budoucnost a mimochodem ani moc štěstí. Bez dětí vám toho v životě bude spoustu chybět a bude vám připadat hodně dlouhý a nanicovatý. Vaše svazky se dřív rozpadnou, vaše bohatství nebudete mít komu předat.
Jenomže kde jsou elity, vědci, filozofové a politici? Kde jsou veřejné kampaně, které by oceňovaly mnohočetné rodiny a ponoukaly mladé k tomu, aby lidé měli děti, ba dokonce co nejdřív, ideálně hned po dvacítce, dokud je početí přirozené a jednoduché? Náš stát podporuje každého a každý nesmysl, ale na rodiny a pokračování rodu zapomíná. A to nechci mluvit jen o penězích, ale i o společenské a morální podpoře. Naše média oslavují každou hvězdičku či člena Hvězdné pěchoty, každého sportovce sportujícího v cizině, ale rodinné klany opomíjí, ačkoliv právě v mnohočetných rodinách žijí lidé nejspokojeněji (jak si lze přečíst třeba zde).
Blahobyt vyvolává pseudoproblémy a způsobuje bažení po blbostech. A tak se zdá, že jediní, kdo o děti stojí, jsou homosexuálové, kteří kvůli tomu tvrdě bojují za legalizaci náhradního mateřství.
Nechcete děti, vy sobci jedni? Nechcete nic vrátit lidské společnosti, která vám zajišťuje vzdělání, infrastrukturu, bezpečí a zdravotní péči? Chcete jen vystudovat, a utéct do zahraničí? Nechcete, aby tu po vás zůstal někdo, kdo převezme žezlo a bude pokračovat v budování naší civilizace? Chcete si jen sami užívat plodů generací předcházejících, utrácet peníze svých rodičů, cestovat po světě, vzdělávat se a hrát si? Bez odpovědnosti a bez dospělosti? Jděte do háje a po vás potopa.

Vy ostatní se milujte a množte. O nic víc na tomto světě totiž nejde.

Deník TO 28. 3. 2024


O ženách a mužích a Istanbulské úmluvě

Kdo hájí zájmy dětí

Zájem dítěte je nejvyšší metou, kterou si jako zaklínadlo opakují rodiče, rodinní advokáti, opatrovníci i opatrovničtí soudci při každém rozhodování o dětech. Všechna rozhodnutí rodičovská i soudní mají být právě oprávněnému zájmu dítěte podřízena. K tomuto pojmu najdeme obsáhlou judikaturu, která termín definuje, upřesňuje a komentuje. Zdálo by se, že výklad pojmu je po mnoha letech jeho existence v českém právu už probádán do posledního písmenka. Jenomže realita jako vždycky trochu pokulhává za teorií.

Jistě by bylo možno sepsat mnohé tlusté knihy o tom, jak vypadá dnešní rozhodování o dětech a jak by se dalo opatrovnické řízení zlepšit. Níže několik poznámek, jimiž označím tři problematická místa dnešního soudního rozhodování.

Poznámka první: Zájem dítěte jako neurčitý pojem

Začneme zájmem dítěte, protože od něj se vše při rozhodování o dětech odvíjí. Navzdory všem těm definicím obsaženým v občanském zákoníku, v odborné literatuře a v soudní judikatuře jde stále o pojem neurčitý, jehož konkrétní obsah vyplňuje právě to jedinečné dítě, o jehož budoucnosti se rozhoduje. A v tom je celý ten příslovečný zakopaný pes.

Během své skoro už čtyřicetileté advokátní praxi jsem se opakovaně setkávala s rodiči, kteří naprosto upřímně viděli zájem svého dítěte v obsahu naprosto odlišném. Co je pro našeho Adámka lepší – venkovská škola s lesem za humny, nebo městská soukromá výuka v několika jazycích? Má žít naše Alžbětka obklopena pohodlím, nebo má sportovat a otužovat se? Mají mít naše dvojčata dost financí pro uspokojování všech jejich potřeb, zájmů, přání a kratochvílí? Anebo je třeba je zvykat na odříkání, odkládat uspokojení jejich potřeb a připravovat je na krutý život? Rodič se zaklíná, že co pro děťátko požaduje, to si skutečně, vážně a seriózně taky myslí. Pošlete rodiče na detektor lži a přístroj vám potvrdí, že rodič nelže. Co prosazuje jako dobro pro své dítě, to si také opravdu upřímně myslí.

Rodiče se velmi často doplňují, a co jednomu přebývá, to druhému chybí. Postupují-li ve shodě, obvykle soud nepotřebují a k rozhodnutí o dítěti dospějí spolu a sami. Soudní rozhodování o dítěti je však bojem a válkou s jaderným vyzbrojováním, a to navzdory zákonné úpravě, která opatrovnické věci řadí mezi tzv. „nespory“. Přesto neznám bojovnější soudy, nelítostnější bojující strany a zavilejší nenávistníky. V žádném jiném typu řízení strany tak často samy nepředkládají důkazy, neosočují ze lži protistrany. A tak v těchto rodičovských válkách nejde ani tak o dítě samotné, jako o to přesvědčit na svou stranu další účastníky opatrovnického soudu. Obě možnosti z příkladů uvedených výše jsou totiž pro Adámku, pro Alžbětku i pro dvojčátka možné a žádný z nich není vyloučený, nemorální, protiprávní ani špatný. Vždyť přece rodič udává směr výchovy svého dítěte.

A tak se nevinný neurčitý pojem „zájem dítěte“ stává beranidlem, jimž každý z rodičů tlačí na okolí, aby prosadil tu svou pravdu a své vidění světa. A pak záleží na tom, jak úspěšný je rodič v přesvědčování, jak hezky umí kouzlit se slovíčky, jak schopného má advokáta, který umí shromáždit a předložit důkazy, a který z rodičů je soudci sympatičtější a názorově bližší. Nejde tedy ani tak o objektivní realitu, ale o představu, kterou jedna a druhá strana soudci či opatrovníkovi předloží. „Zájem dítěte je to, oč u Adámka usiluju já.“

Opatrovnický soudce by v tuto chvíli podotkl, že se krutě mýlím a že přeháním, protože on je schopen objektivní stav v průběhu času přece správně rozpoznat. A já mu budu oponovat, byť

připouštím, že ty nejkrajnější charaktery se časem projeví i před opatrovnickým soudcem, protože rodiče nebývají profesionálními herci a nedokáží tak dobře a dlouho hrát a simulovat. Bohužel v této neférové hře obvykle vítězí rodiče s psychopatickými sklony a naopak prohrávají emocionální typy, ti slabší, hodnější, ublížení a zranění.

A ještě jednu komplikaci naše opatrovnické rozhodování s sebou nese: soudce není android ani robot. I on je jen člověk z masa a emocí, ani on není absolutně nestranný a nezávislý, jakkoli to po něm české právo vyžaduje. Podobně žádný ze soudců by ani na okamžik nepřipustil, že by snad byl někdy v práci unavený, že by jej někdy v jednací síni bolel zub, břicho, hlava nebo duše, že by byl hladový nebo nevyspaný, že by měl plnou hlavu starostí o nemocné rodiče nebo o vlastní děti, že by spěchal či že by stranil některé ze stran. A přitom všichni víme, že absolutní nezávislost neexistuje a každý člověk má své oblíbené a nenáviděné lidi, barvy, chutě, vůně, podněty, reakce, emoce a slova. Ba přesně naopak. Zkušený soudce si velmi dobře uvědomí, že jeden z účastníků mu hezky voní nebo ho provokuje, štve ho, přitahuje nebo mu evokuje zážitky z jeho vlastního života nebo z dětství. Teprve když si připustí, že nemusí být zcela objektivní, může náš „nezávislý“ soudce všechny tyto osobní vlivy eliminovat. A to už vůbec nemluvím o tom, že i soudce má vlastní světonázor, ve volbách zpravidla volí nějakou politickou orientaci, má či nemá osobní rozvodovou zkušenost a přesně ví, v jaké je finanční situaci.

Poznámka druhá: Kdo vlastně v řízení zastupuje dítě

Rodiče tedy jako zákonného zástupce lze povětšinou u soudu škrtnout kvůli jejich neobjektivitě. Oni sice obvykle své děťátko znají, ale mnohem více do svého postoje projektují své přání jak žít, kde pracovat a jak si zorganizovat svůj porozchodový život. Kdo tedy děťátko u soudu zastupuje? Teoreticky by to měl být OSPOD, jenomže ten má sám v sobě vnitřní konflikt, jak koneckonců opakovaně judikoval i Ústavní soud. Na jedné straně je kolizním opatrovníkem a na druhé straně prošetřuje situaci na straně dítěte, zjišťuje jeho stanovisko, komunikuje se školou a snaží se (tak trochu podobně jako soud) o objektivizaci okamžiku a reality.

K tomu ovšem přidejme obrovskou fluktuaci zaměstnanců OSPOD a jejich nedostatečnou proškolenost a odbornost. Osobně soudím, že kdo rozhoduje o nezletilém dítěti, ten by měl mít vlastní zkušenost minimálně se dvěma dětmi. Pokud bychom ovšem přidali tuto podmínku, vyloučili bychom z účasti na rozhodování všechny nerodiče nebo rodiče jedináčků. Proč kladu podmínku natolik přísnou? Protože jen rodič se dvěma dětmi na vlastní kůži pocítí v plné síle dopad pravidla, že každé děťátko je jiné a jinak individuální. Máte-li dvě nebo více dětí, pak jste si sami vyzkoušeli, že spravedlnost neexistuje ani v rodině, protože ke svým potomkům prostě nemůžete přistupovat stejně. Na každé dítě platí jiný metr, jiná motivace, jiná podpora, jiná měřítka, jiná slova, jiná účast a jiný přístup.

Kdo nemá vlastní prožitou zkušenost, tomu ji žádná příručka pro začínající soudce ani ospoďáky nenahradí. A protože dnešní mladí lidé si pořizují potomka kolem čtyřicítky, v brzké době většina soudců a opatrovníků nebude mít žádné nebo maximálně jedno dítě.

V souvislosti s hájením zájmů dítěte se v posledních letech opakovaně vynořuje myšlenka, že by v opatrovnických řízeních jako kolizní opatrovník měl děti zastupovat advokát. Myšlenka to není nijak nová a moudré soudy v komplikovaných případech advokáty čas od času dětem coby opatrovníka ustanovují, neb si jsou vědomy profesních hranic pracovníků OSPOD. V naprosté většině případů jde o úředníky bez právního vzdělání, ve věcech procesních předpisů nejsou proškoleni ani schopni vzdorovat či oponovat specializovanému

procesualistovi, jakým rodinný advokát bývá. Mně by se realizace této myšlenky líbila, ba dokonce bych jí jako advokátka šla vstříc a nabídla bych se soudům jako advokát, jenž je ochoten přijímat ustanovení opatrovníkem navzdory nízké či minimální odměně za právní služby. Kupodivu totiž největším odpůrce této koncepce není věcný nesouhlas, ale nedostatek finančních prostředků, které je stát ochoten na zastupování dítěte poskytnout.

A tak nezbývá než se ptát, jakéže priority náš stát má, když to nejsou děti a jejich v rámci možností klidné dospívání.

Poznámka třetí: Jak naložit s přáním dítěte

Všichni kolem se zaklínají participací nezletilých dětí, jako kdyby šlo o nepřekročitelný Rubicon. Poté, co jsem léta viděla její praktickou realizaci, je můj pohled na participaci následující: považuji za zbytečné ptát se dětí do 7 či 8 let věku a starších než 12 nebo 13 let. U mladších dětí je efekt jejich „výpovědi“ nulový. Nerozvinulo se u nich abstraktní myšlení, nedovedou si představit význam hodin, střídání času, ani dnů v týdnu, neznají hodnotu peněz, neumějí rozpoznat ironii, nadsázku, faleš či manipulaci. Děti do 7 či 8 let jsou jednoduše ovlivnitelné a manipulovatelné, a protože milují své rodiče, řeknou, co je rodič naučil nebo co chce rodič slyšet. U soudu pak jen papouškují, co slyšeli u toho rodiče, u něhož nocovali před „dnem výslechu“.

Jiným případem jsou děti starší 12 či 13 let. Ty si již obvykle utvořily vlastní pevný názor na otce i matku a žádné soudní rozhodnutí je ke změně jejich postoje nepřinutí. Ohledně výchovy takto starých dětí (a všech starších) bych dokonce vůbec nerozhodovala spor o péči či o styk. Pokud totiž soud vyřkne rozsudek, s nímž se dospívající neztotožní, neexistuje nástroj, jakým lze soudní rozhodnutí vymoci.

Kdesi jsem slyšela následující úvahu: V dávnější minulosti bylo úkolem rodičů děti zlomit k naprosté poslušnosti, třebas i bitím. V minulém století se děti vychovávaly příkazy a drilem. A dnes má většina rodičů dítě jediné a vše mu podřídí, dítě se stává projektem a rodič ho nevychovává, ale rozmazluje, ustupuje mu a plní jeho přání. Ještě na přelomu tisíciletí se rozvedený otec s víkendovým stykem snažil vymyslet program styku tak, aby dítě zabavil. Dnes žije většina rodičů odloučena a s dětmi ve střídavé péči. Jakmile dítě „začne rozum brát“, což bývá právě kolem 8. roku, rodiče se o jeho lásku začínají ucházet oblíbenými aktivitami, dárky, financemi a v posledních letech zejména úlevami od všech povinností. A tak si dítko ve věku kolem 13. roku spolehlivě mezi rodiči vybere toho, u něhož má méně povinností, který ho méně vychovává a méně buzeruje.

A teď to vše porovnejme s „oprávněným zájmem dítěte“, který po rodičích, po soudu i po opatrovníkovi vyžaduje zákon a vyšší soudy. Rozmazlené děcko bez povinností a bez úkolů je přece v přímém rozporu s jeho vlastními zájmy. Kdo se v dětství nenaučí plnit povinnosti a respektovat cizí hranice, ten je v dospělosti nedokáže nastavovat ani sobě.

V souvislosti s participací dětí ještě jedna otázka, kterou pravidelně kladu opatrovnickým soudcům a všem teoretikům zaklínajícím se participací: proč participaci uplatňujeme jen v klasických opatrovnických řízeních – při rozhodování o péči a o výchově? Proč se soudy neptají dětí v řízeních o výživném, v řízeních o projednání pozůstalosti, o nájemném, při schválení úkonu za nezletilé, při rozhodování o bydlišti, o jménu, o škole dítěte, nebo v trestních řízeních, jsou-li rodiče obviněnými? Pokud má dítě právo vyjádřit se ve všech věcech, které se jeho života týkají, proč bazírujeme na využití tohoto práva jen v některých případech, a v jiných je opomíjíme? Zatím mi nikdo neposkytl uspokojivou odpověď.

Co říci závěrem? I ve spokojené rodině s nerozloučenými rodiči není nouze o krizové situace, o hádky, odlišné názory a o výchovné karamboly. Jaká škoda, že se ve škole vedle nejvyšších hor světa a goniometrických funkcí neučíme, jak zvládat emocionálně náročné situace a rozdíly v názorech, jak překonávat odcizení a hledat řešení mezi zdánlivě bezvýchodnými variantami. Možná je další chyba v tom, že se veřejnost naučila vnímat rodinné právo a opatrovnické soudy jako vhodný nástroj pro řešení neshod a rodičovských nejednotností. Možná si část společnosti naivně myslí, že soudy a právo dokáží nalézt cestu z rozporů a namísto vyjednávání rozsudek jako kouzelný proutek zklidní vášně a nastolí setrvalý mír.

Jenomže taková víra je iluzorní. Právo, soudce, soud a rozsudek jsou všechno příliš tvrdé nástroje k vyřešení partnerských a rodičovských válek. Zklidnit emoce je předně třeba a hned poté klidně hledat řešení. Nikdy nebude trvalé ani dokonalé, povětšinou nebude ani ideální. A přece je hluboce uklidňující, že v dnešní neklidné době se více než dvě třetiny rodičů dokáží dohodnout sami a mimosoudně.

Rodina č. 3/2024

26. 3. 2024


Mají se ovládat i ženy?

Ze všech stran slyšíme hlučné kritiky a poukazování na údajně nebezpečné chování, kterého se dopouštějí ti děsiví muži: pískají na ženy, nevhodně je okukují, neslušně jim nadbíhají, nestoudně jim hledí do výstřihů, podle zneužívají jejich opilosti či únavy nebohých žen a občas jim i ujede ruka či silnější slovo, když se nechají ženami vyprovokovat. Marně obhájci mužů namítají, že sexuální dotěrnost je součástí namlouvacích rituálů napříč celou živočišnou říší a že jde o odvěkou samčí přirozenost. Jenomže kampak s přirozeností na aktivisty.

Kritici tohohle zvrhlého mužského chování a aktivisté realizující s kolem tématu „násilí na ženách“ jsou plní znechucení, když ze sebe vypouštějí následující věty: „Muži přece nejsou zvířata! Nemohou se tak chovat! Jsme přece civilizovaná společnost a muži mají povinnost ovládat své choutky. Muž se nesmí dopouštět ničeho, čím by ženu jakkoli obtěžoval. V naší společnosti je dnes nepřijatelné, aby muž vystartoval po ženě jen proto, že ta nosí obtažené minišaty nebo že má příliš odhalená ňadra. I kdyby se před ním producírovala nahá, je muž prý povinen ovládnout všechny své případné choutky a za žádných okolností se nesmí nechat vyprovokovat. Totéž platí pro chování k ženě opilé nebo pod vlivem drog či takové, která se rozhodla přenocovat u něj doma. Muž se jí bez výslovného povolení nesmí dotknout, nesmí na ni civět, mít oplzlé řeči, pronášet dvojsmyslné vtipy či narážky. Žijeme přece v civilizovaných časech, a ne v nějakém středověku. To přece není tak těžké pochopit!“

Sečteno a podtrženo: muži nejsou jen samci, neřídí se pudy a mají své případné chtíče ovládat. A my ženy máme na jejich absolutní sebeovládání právo. Dobrá, tak tedy souhlasím a podepisuji. Jenom mi připadá, že muži a ženy jsou si u nás přece prý rovni, a tak by stejná povinnost umět se dokonale ovládat měla platit pro obě pohlaví. Moc by mě zajímalo, proč se tedy stejné požadavky nekladou i na „slabé“ pokolení. Chceme-li po mužích, aby své touhy, potřeby a přirozenosti stoprocentně ovládli, měli bychom totéž chtít i po ženách. I ony mají své potřeby přirozenosti – například muže peskovat kvůli úklidu, vyčítat jim nesplněné úkoly, nezdravou stravu, zkonzumovaný alkohol, nepochopení či vilné pohledy na jiné ženy. I ženy by měly ovládat své sklony ke koketérii či k hysterii, velikost svých výstřihů, svůdnost úsměvů, houpavost svých boků či jízlivost svých poznámek.

Ovládat by se měly ve vlastním zájmu obě strany a poprávu to mají po sobě spravedlivě požadovat podobně důsledně. Už proto, že naše chování ty druhé ovlivňuje a my reagujeme na to, jak se chovají ti ostatní. Ne nadarmo pořád ještě

platí: Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim. A nebo ještě jinak: nelíbí-li se nám stejná přísnost na obě pohlaví, volme pro obě obdobnou shovívavost.

 Rodinné listy č. 2/2024

Anticikanismus jako nová forma politické korektnosti

Můžeme o někom dnes veřejně říct, že je Cikán? Komu vadí a kdo ho jen využívá, aby po ostatních vyžadoval, co sám nedodržuje?

Máme tu nový, vylepšený stupeň „politické korektnosti“, tedy orwellovské šikany jazyka, který – pokud není politicky korigován“ - je prý způsobilý zraňovat ohrožené. Tento nový stupeň se jmenuje „anticikanismus“. A je posazován prostřednictvím papírem a frázemi šustících parlamentních deklarací. Cílem je prý vymýtit negativní asociace a stereotypy, které se ve veřejnosti pojí s cikánskou etnickou menšinou a s jejím pojmenováním vůbec. Pikantní ale je, že největšími nositeli těchto stereotypů jsou sami profesionální „romští aktivisté“. To oni sami cítí pojem „Cikán“ a „cikánský“ jako pejorativní. A pokud někdo jiný tímhle předsudkem netrpí a používá tyto pojmy zcela neutrálně, jsou schopni ho sprostě napadat.

Národy mluví různými jazyky. Pro leckoho je to možná novinka, ale platí to už od dob Babylónské věže. A různé jazyky překvapivě používají pro různé významy různá slova. Dokonce mají jednotlivé jazyky i své označení pro jiné státy, národy, města a jiné geografické markanty. Je vnitřní věcí každého jazyka, jak nazývá tu či onu etnickou skupinu. My říkáme Němcům Němci (jakkoli toto označení původně pochází ze slova „němý“, protože ze slovanského hlediska ti lidé zpoza Šumavy neuměli mluvit). Dnes je to ale u nás termín dávno zcela neutrální a oficiálně užívaný. Těžko bychom měli pochopení pro to, kdyby nám Němci říkali, že přece nejsou žádní Němci, ale že jim povinně máme říkat Dojčové. Také máme svá česká pojmenování pro Maďary, Nizozemce... a taky pro Cikány. Pro označení tohoto etnika je to v češtině oficiální pojem. A jestliže my sami sobě neříkáme Bémáci, nijak nás to neopravňuje, abychom Angličanům, Francouzům či Íráncům nařizovali, jak nás mají pojmenovávat. Je to jejich věc. A jak budeme říkat my jim, to je zase naše věc.

Ano, neměli bychom užívat plošně vůči příslušníkům nějakého národa nebo etnické skupiny evidentně úmyslně hanlivé nálepky a nadávky, třeba pro Němce Němčouři nebo Skopčáci, Pro Poláky Pšonkové, pro Rusy russáci, pro Slováky Čobolové, pro Cikány Cigošové či Morgoši nebo pro Vietnamce rákosníci. Je to hnusné a špiní to především samotného mluvčího, z jehož úst takové urážky plynou.

Ale jestli se někdo cítí být urážen pouhým oficiálním názvem svého etnika s tím, že prý má tento název pejorativní obsah, pak by se měl zamyslet spíše sám nad sebou, proč ho jako pejorativní sám vnímá. Citlivě a po špičkách se musí našlapovat asi jen kolem někoho a něčeho. Jinde je povoleno dupat, ba je to dokonce žádoucí. A když tahle citlivka dostane mou slušnou věcnou odpověď na své „napomínání“, najednou jde jeho úzkostlivá citlivost stranou a maska slušnosti padá. A pod ní se šklebí agresivní sprostý hulvát.

No, takhle mě ale nezastraší.

Cikán není zakázané slovo

Proč to všechno píšu? Protože jsem 20. února letošního roku v pořadu České televize Události a komentáře mj. řekla, že mnozí příslušníci cikánské národnosti by uvítali zjednodušení zákoníku práce, podle kterého by je ráno mohli najmout třeba na tříhodinovou práci a po jejím odvedení by dostali peníze na dlaň. Dnešní zákoník práce je naopak tak sešněrovaný, že trh práce je skoro nehybný a řada práceschopného obyvatelstva nepracuje, ale jen pobírá sociální dávky.

Bohužel ne všichni diváci chápou obsah sdělení. Existují i takoví, kteří se chytnou jednoho slovíčka, a hystericky povyskočí, jako když se potrefená husa nejhlasitěji ozve. Reakce jedné takové citlivky na sebe nenechala dlouho čekat.

„Vážená paní Kovářová,“ napsal mi zdvořile a pokrokovým slovníkem jeden majitel cikánského příjmení. „Dovoluji si Vás oslovit v souvislosti s Vaším nedávným vyjádřením, ve kterém jste použila termín "cikánské národnosti". Jsem hluboce znepokojen a zarmoucen, že takové slovní spojení bylo použito osobou Vašeho postavení a vzdělání. Jako JUDr. jste jistě obeznámena s důležitostí přesného a citlivého používání jazyka, zvláště ve veřejném prostoru. Rád bych Vás upozornil na skutečnost, že mnoho Romů v České republice se hlásí k české národnosti a že používání pejorativních a zastaralých termínů při odkazování na naši komunitu je nejen nevhodné, ale může být také vnímáno jako rasistické. Vaše slova mají sílu a mohou významně ovlivnit vnímání a postavení romské komunity ve společnosti.

Je důležité, abychom všichni pracovali na budování inkluzivního a respektujícího dialogu, který odráží naši společnou lidskost a důstojnost. Věřím, že jako osoba veřejného zájmu máte zvláštní odpovědnost vést tímto příkladem. Věřím, že toto bylo neúmyslné přešlápnutí a že budete ochotna veřejně se omluvit a v budoucnu se vyjadřovat s větší opatrností a respektem ke všem členům naší společnosti.

Děkuji Vám za pozornost k této záležitosti a těším se na Vaši reakci. M.D.“

Takový dopis jsem pochopitelně nemohla nechat bez odpovědi, byť obsah mého sdělení nechal pisatel bez komentáře: „Dobrý den, pane D. S dovolením budu používat vlastní jazyk podle vlastního uvážení. Kritéria politické korektnosti mě nezajímají, podle mě naopak omezují svobodu projevu. Váš požadavek na budování inkluzivního dialogu považuji za zcestný a v žádném případě se podobným tlakům nebudu podřizovat. Do Senátu jsem kandidovala právě s programem boje na normální svět a nebudu se svému volebnímu programu zpronevěřovat ani poté, co mě právě proto mí voliči volili.

Trvám na tom, co jsem v televizi řekla. Čerpám přitom ze své 35leté zkušenosti a z častého kontaktu s příslušníky všech možných skupiny, včetně cikánských. Bojuji za to, abychom zjednodušili právní řád a aby každý mohl svobodně uzavírat smlouvy podle svých potřeb, nikoliv podle sešněrovaných svazujících norem, které bohužel schvaluje náš parlament stále častěji.

Doporučuji Vám vyjet z města a poslechnout si, jak mluví prostí občané České republiky. Já to dělám a chovám se podle toho. Zdravím. D.K.“

Následovala patřičně „milá“ odpověď, plná pisatelem vyžadovaného inkluzivního a respektujícího dialogu, ba tentokrát dokonce bez interpunkce a diakritiky: „Pokud si Vy můžete říkat co chcete tak ja taky a to, ze jste rasistická svine.“

A takhle se to má s politickou korektností pokaždé. Hlasití vynucovatelé podpory menšin si slušnost vynucují od ostatních jen vůči sobě. Oni sami se slušně chovat odmítají.

Tak na takovou politickou korektnost si já hrát nebudu.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

MFDnes, 16. 3. 2024


Pitomé úvahy nejsou trestným činem

Lidé mají různé nápady, jimiž se pokoušejí vylepšit svět. Některé se ujmou a Parlament je schválí (třeba snížení věkové hranice pro získání jednoho typu zbrojního oprávnění z 21 na 18 let, což právě tuto středu schválil náš Senát). Jiné ještě nikdo aktivně neprosazuje (jako třeba snížení aktivního volebního práva z 18 na 16 let, jak by se líbilo Petru Pavlovi a STAN). A občas někoho napadnou bláhovosti, jako třeba vyloučit z voleb důchodce nebo sebrat ženám volební právo vůbec.

Některé návrhy jsou pitomé, nemravné nebo nerealizovatelné. Ale úvahy o nich ani ony samy určitě nejsou protiprávní ani trestné, jak soudí lidé z tohohle článku. Prý naplňují definici trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Pochybuji a pevně doufám, že takto bláznivě naše trestní justice nezvlčí. Trestní právo tu není od toho, aby šikanovalo lidi za nápady nebo teoretické zvažování různých možností. Po čtyřech desetiletích v justici fakt pochybuji, že by se našel trestní soudce, který by za takovou úvahu mluvčího odsoudil. I když dnes se dějí věci ještě včera považované za nemožné.

Někteří experti se prostě natolik zamilovali do údajných lidských práv, vyhrocené ochrany menšin a debat kolem údajné diskriminace a nenávisti, že onu „nenávist“ už vidí všude kolem, v kdejakém názoru či tvrzení, v kdekterém skutku, v nezvyklým návrhu a v každé motivaci. Přisuzují ji lidem možná proto, že oni sami lidi s jiným názorem nesnášejí. „Říkáš něco, s čím nesouhlasím, tak to asi budeš říkat z nenávisti. Do pekla s tebou a umlčet navždy“

A tak by rádi nenávist, tu chudinku nevinnou emoci, zakázali, vytlačili z veřejného prostoru do věznice se zvýšenou ostrahou a jejího nositele na ostrov If. Jenomže policie a trestní soudy tu nejsou od toho, aby lidi odsuzovali za emoce, za názory, za úvahy a za pitomé inženýrské nápady ve stylu „co by, kdyby“.

Trestní právo je tu proto, aby trestalo lidi za spáchané společensky škodlivé činy. Není tu proto, aby omezovalo diskusi a zakazovalo úvahy o budoucnosti. Ať už ty úvahy milujete, nebo je nenávidíte.

Když budeme kriminalizovat pitomé návrhy, bereme si možnost prozkoumat je, umlátit je argumenty, vysmát se jim a pak je zavrhnout.

13. 3. 2024, Zobrazeno.com


Lockdowny a restrikce skončily – zapomeňte

Pandemickou smlouvu sice ještě nikdo neviděl, ale už nyní se Rada EU chlubí, jak by ta chystaná konvence mohla posílit odolnost lidstva vůči budoucím pandemiím (zde). Je ovšem obecně známo, že lidstvo se odnepaměti skvěle umí připravit na minulé války, naopak o válkách budoucích a o budoucích protivenstvích vůbec se to bohužel tvrdit nedá. Tím spíš, když jsme po posledním lockdownu utrpěli kolektivní ztrátu paměti a za restrikcemi, dvouletými uzavírkami škol a rozhazováním peněz jsme udělali tlustou čáru a k tomuto děsivému období naší nedávné minulosti se vůbec nevracíme. A než se nadechnete k nesouhlasu, podotýkám, že mi nejde o hledání viníků a jejich ukřižování ani o hon na čarodějnice, ale o sebereflexi, kritickou analýzu a racionální vyhodnocení všeho, co se stalo v letech 2020 až 2022.

Jak je možné, že se investigativní novináři nepídí po odpovědích? Jak je možné, že se o tom období nepořádají konference, nepíší se knihy, nezpracovávají se vědecké práce? Proč se po efektivitě restrikcí s odstupem a s už ověřenými daty v ruce nepídí politici, ekonomové, psychologové, lékaři? Jak se zpětně k tehdejším zbrklým opatřením kolem koronavirové epidemie postavilo mezinárodní společenství? Která opatření byla z dnešního již poučeného pohledu efektivní a užitečná a která naopak zbytečná, škodlivá a krajně nebezpečná? Jakým skupinám obyvatel restrikce uškodily nejvíce? Jak moc a v jakých případech utrpěla svoboda slova, když byly některé zdroje, informace, vědecké teorie a obavy umlčovány a jiné, dnes už vyvrácené naopak šířeny a státem podporovány, ba hlásány? Skutečně bylo nutné přiškrcovat svobodnou společenskou debatu na téma vládních restriktivních opatření? Bylo zapotřebí skutečně tolik strašit a děsit občany, kárat a trestat neposlušné a neumožnit individuální volbu mezi ochranou před nebezpečím a svobodou přinášející pochopitelná rizika? Nehrozí náhodou po minulé zkušenosti – kdy držitelům moci prošlo skoro vše - zneužití podobného ovládání vystrašených davů? Bylo nezbytně třeba rozdělovat finanční podpory, které vedly k rostoucímu státnímu schodku veřejných financí? Proč bylo tak brzo upuštěno od rozumného přístupu ve stylu „oplošťování křivek“ s vědomím, že nákaza stejně musí projít celou společností, promořit ji a tím imunizovat (k čemuž pak stejně došlo), a regulovat jen rychlost tohoto procesu tak, aby ve špičkách nebyly extrémně přetíženy kapacity zdravotního systému? Proč místo toho nastoupila politika „nulové tolerance“ k nákaze, politika karantén, lockdownů, nuceného očkování a halasně propagovaných „teček“, které nutně – jak každý rozumný člověk předem věděl – byly nakonec jen dalšími „dvojtečkami“? Nebyly důsledky totálního uzavření škol a domovů důchodců škodlivější než riziko, které nákaza přinášela? Nebylo strašení způsobené médii příliš veliké a poškozující duše důvěřivých spoluobčanů? Není dnešní vzrůst duševních onemocnění příliš velkou daní za záchranu životů? Nemáme příště postupovat trochu jinak? Nepřispělo tehdejší černobílé řešení ke zvětšení příkopů mezi lidmi? Musely restrikce a z nich plynoucí finanční kompenzace trvat tak dlouho? …

Desítky otázek, které už po dva roky zůstávají bez odpovědi. Na všechny se zdá být jedinou reakcí násilné prosazování Pandemické smlouvy, jejíž prosazovatelé se snaží přesvědčit státy i jejich občany, že jen ta ochrání jednotlivce i státy před budoucí pandemií. Spoléhat na mezinárodní dokument je ale naivní a skutečnou ochranu žádná konvence přinést nedokáže. V lepším případě bude bezzubá a nadbytečná, v horším případě suverenitě každého státu a

možnosti zvolit vhodná místní specifická opatření nebezpečná. Jak si koneckonců každý z nás pamatuje, reakce států byly v roce 2020 odlišné a individuální. A tak by to při budoucích nebezpečenstvích přece mělo být, protože situace v každém státě je jiná vzhledem k jeho obyvatelstvu, typu urbanistického osídlení, geografickému umístění, podnebí, tradicím, zvykům, charakteristikám.

Pojďme se střízlivě podívat na minulé kroky a zejména se uvážlivě podívejme na strach a paniku, která ta nedávná období, lockdowny, restrikce a opatření provázely. Nejhorší smrt bývá z vyplašení, říká bonmot, a v tomto případě za obojí mohou rukou společnou zejména politici a média. Prvním krokem k pochopení a předcházení podobným škodám je ale sebereflexe, vyhodnocení možností a pojmenování chyb či slepých cest, kterým by bylo třeba se v budoucnu vyhnout. Krásně to v MFDnes z 24. února 2024 napsal Marek Loužek (zde), když ve svém komentáři citoval z knihy britských publicistů Bookera a Northa „Vyděšení k smrti: Od BSE ke koronaviru – proč nás zbytečný strach stojí sporu peněz“: Aby strašení bylo účinné, skutečný problém se zveličí, hrozba musí být univerzální a obsahovat prvek nejistoty a musí vypadat vědecky věrohodně, k čemuž jsou nezbytně nutní odborníci a „experti“. Média musejí strašení propagovat a bod zlomu přichází ve chvíli, kdy vlády přiznají, že problém existuje. Posléze se sice odhalí pravda a důkazy naznačí, jak divoce byla hrozba zveličena. Vládní reakce a následné regulace se už však mezitím staly pevnou součástí vnitřního systému a odstranit je se ukáže jako vyloučené. A tak se zájem politiků i médií přesune jinam.

Tak tedy, když se skoro nikdo jiný nezajímá a neptá, já budu mezi tou hrstkou, která otázky klade a která se naléhavě ptá. Třeba proto, že jsem právník a na právní diletantství jsem po celé dva roky plné vládních opatření a všelijakých zfušovaných vyhlášek posléze rušených soudy upozorňovala. Anebo protože se dodnes u svých klientů a u voličů peru s duševními a rodinnými následky restrikcí, uzavření škol, hospod a sociálních zařízení a s traumatickými důsledky omezování kontaktů, zejména mezi dětmi a mladou generací. Proto chci toto téma znovu zvednout a proto chci na své otázky znát odpovědi. Jinak to dopadne jako vždycky: lockdowny a restrikce skončily? Hurá. Občané, zapomeňte.

Psáno pro Deník TO, 6. 3. 2024

https://denik.to/lockdowny-a-restrikce-skoncily-zapomente/


Vystoupení k senátnímu tisku 218 – návrh zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti

Představme si, že vláda přijde s návrhem zákona, který zakazuje jezdit kradenými auty rychleji než 80 km v hodině. Návrh bude zdůvodněn upřímnou a na první pohled logickou snahou a vysvětlením: zloději aut totiž jezdí tak rychle, že není možné je policejními auty chytit. Kdyby jezdili pomaleji měla by policie boj proti nim jednodušší.

Předloha, o které mluvíme, je postavena na stejném principu: nebudeme zamezovat krádežím aut, ale regulovat způsob, jakým s nimi zloději budou nakládat. Zákony proti praní špinavých peněz i návrh, který projednáváme, nemají šanci eliminovat samotné kriminální aktivity, ale pouze zkomplikovat zločincům nakládání se svým lupem.

Obětí takových zákonů ale vždy bývají lidé zcela nevinní, na které taková opatření plošně dopadnou, zatímco zločinci si s nimi snadno poradí.

Každý, kdo podobné normy podporuje, vypadá jako rozhodný bojovník proti zločinu. Naopak každému, kdo má o těchto metodách pochybnosti, je nasazována psí hlava toho, kdo chce zločin tolerovat. Takové vidění je ale kýčovité, neproduktivní, pokrytecké.

Já pokrytec nejsem, a tak pro tento zákon ruku nezvednu.


6. 3. 2024

Český právní řád a unijní právo

Následující text je pohledem senátorky, která se setkává s právem Evropské unie a s novými legislativními návrhy v každodenním provozu. Bohužel. Implementace jsou totiž skoro nejdůležitější součástí agendy zákonodárců.

Mou specializací je rodinné právo – zabývám se mimo jiné manželskými a partnerskými vztahy. A poměr mezi právem EU a vnitrostátním právem můžeme také přirovnat k takovému manželství. Je to ale v tomto případě manželství hodně nerovné, nevyvážené – jeden z manželů je totiž silně dominantní a udává směr, zatímco ten druhý je jen Popelkou, která je ve vleku a věčně ustupuje. Správně předpokládáte, že v téhle dvojici má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím zakřiknutým, odstrkovaným protějškem. Čím je to způsobeno?

Prvním problémem je rafinované vymezení pravomocí EU.

Ponechme stranou typologii těchto pravomocí a podívejme se rovnou na ten jejich druh, kde leží těžiště činnosti unie a odkud pochází drtivá většina unijní regulace – jde o tzv. pravomoci sdílené.

Název je poněkud ošidný – mohl by vzbuzovat dojem jakéhosi partnerství či spolupráce rovnocenných subjektů, ale tak tomu rozhodně není. Zřejmé je to už z definice v zakládacích smlouvách, která zní takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala, anebo v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Takže už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie. Na prý suverénní členské státy zbyde jen to, co si nezabere EU. Unijní právo tedy zužuje prostor pro vnitrostátní úpravu, takže se zužuje i prostor pro politické rozhodování na národní úrovni.

Koncept sdílených pravomocí by možná tolik nevadil, pokud by se uplatnil v menších, přehledných, jasně ohraničených prostorech. Pravomoci Unie jsou však vymezeny nesmírně široce a vágně (často třeba jen odkazem na obecné cíle, kterých má být dosaženo, a tak nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. Každopádně tyto pravomoci pokrývají i celá či téměř celá odvětví lidské činnosti (např. ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, aj.), nebo významné složky daného odvětví (např. v energetice, sociální politice či trestním právu)

Když tyto pravomoci byly v minulosti formulovány, členské státy a občané byli chlácholeni tzv. principem subsidiarity. S tím přišla Maastrichtská smlouva, která prý měla být brzdou, jež povede unijní orgány ke zdrženlivosti. Aby v rámci svých pravomocí konaly jen tehdy, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie. EU se tak měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem a vše měla ostatní ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní politický apel a její role je naprosto nulová – unijní orgány nemají problém jakýkoliv návrh označit za subsidiaritě zcela vyhovující.

Příkladem, jak EU překonává omezení stanovené principem subsidiarity, lze demonstrovat na příkladů daní. V návrhu směrnice Rady, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Tato argumentace pak stačí pro sjednocení daňových pravidel, nicméně lze ji použít i pro libovou jinou lidskou činnost.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy – ty znamenají, že ony rozsáhlé pravomoci mohou být využívány velmi snadno. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je dnes pojímáno jako výjimka – uplatňuje se jen v nejcitlivějších oblastech.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu – stále častěji sledujeme přesouvání pravomocí z členských států na Komisi

Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.

Jaký je důsledek výše řečeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, kosmos, oživení trhu – to vše má být jednocené a regulované). Rozpínání je stále více bezhlavé, překotné, zrychlující se – mluví se o „regulační smršti“.

Druhou tendencí je ideologizace – nové legislativní návrhy jsou stále ideologicky podmíněné a ideologií přetékající, celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu.

Zatřetí jde o utahování šroubů. Unijní předpisy stále více omezují – přinášejí zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová Eulegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy často představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné – to platí hlavně směrem k velkým obchodním společnostem. Příkladem může být směrnice o „zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností“, směrnice o „rovnováze mezi pracovním a soukromým životem“ nebo směrnice „o transparentnosti v odměňování“.

Poslední trend bychom mohli nazvat výpady za hranice unijních kompetencí. Jakkoli jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům zjevně začínají být příliš těsné. Proto se projevují snahy rozšířit své pole působnosti za hranice zakládacích smluv a udávat směr prakticky ve všech klíčových záležitostech. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novou metodou je přijímání různých politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění různých úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států – vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu.

A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let.

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? – dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku jsme byli zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. A dnes – v posledních měsících - začínáme opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta eulegislativa bude stát.

Dobrým příkladem může být postoj ČR k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: “ČR si klade

otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Ten k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: “Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“

Na závěr se vraťme k našemu nerovnému manželství – k onomu domácímu despotovi a utiskované Popelce. Základní východisko a úkol, který pro ni (tedy pro nás) vidím, je: uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech – tento prostor tedy musíme chránit

Evropské právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, na které členské státy nestačí a kde rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu je vyváženo citelnými výhodami.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, je prostředkem – mluvila také o tom, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid.

A já dodávám, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním evropským.

Advokátní deník, 1. 3. 2024


Stížnost řediteli zpravodajství České televize ze dne 21.2.2024.

Vážený pane řediteli zpravodajství České televize,
předvčerejšího dne, 20. února 2024, jsem byla v cca 22.40 hodin hostem pořadu Události a komentáře České televize v části týkající se zkrácených pracovních úvazků. Moderátor mě v úvodu pořadu představil slovy „nestranička za SPD", což se také několikrát objevilo v titulku, když jsem hovořila. Já jsem si toho nevšimla a zjistila jsem to až od diváků.  
Tato vaše informace je nepravdivá.
Označování zvolených politiků má svá přesná pravidla. Odpovídá i textu na volebních lístcích. Obrat „za XY“ znamená pouze a jedině to, že dotyčný zvolený politik byl navržen dotyčnou politickou stranou nebo hnutím, že byl registrovaným politickým subjektem nominován. Politické subjekty pak mohou nominovat do voleb své členy, členy jiných subjektů nebo nestraníky. V tom posledním případě se u dotyčného politika uvádí „nestraník (nestranička) za XY“. To ale není můj případ.
Před dvěma lety jsem do Senátu kandidovala jako nezávislá kandidátka. Žádný subjekt mě nenominoval – na rozdíl od ostatních několika set kandidátů. Proto jsem si sama musela sbírat podpisy pro podporu své kandidatury a v kampani mě žádná z politických stran ani hnutí nepodporovala. Vámi jmenovaná SPD proti mně naopak postavila vlastního kandidáta, nestraníka pana Kůrku, olympijského vítěze ve střelbě, který pak nepostoupil do 2. kola. V Senátě jsem jako takto nezávislá senátorka jediná.
V průběhu výkonu mandátu se u zákonodárců i u zvolených představitelů krajských, městských či obecních zastupitelstvech stává, že tito přestoupí do jiného politického klubu. Pak se to někdy dodatečně uvádí u označení jejich příslušnosti. Nic takového jsem neudělala. Byla jsem zvolena jako nezávislá a jako nezávislá i vykonávám svůj mandát.  
Coby nezávislá senátorka se stýkám s mnohými politickými stranami a jejich reprezentanty, navštěvuji jejich odborné a tematické akce (a oni mé semináře na půdě Senátu) a poskytuji jim své znalosti, expertízy, komentáře a rozhovory. Veřejně se vyjadřuji k řadě legislativních návrhů z dílen různých politických stran. Odmítám ale být s nějakou stranou spojována. Na své nezávislosti si zakládám, od nikoho nepřijímám žádné pokyny a mým jediným „nadřízeným“ jsou mí voliči.
Dezinformační označení České televize v uvedeném pořadu mě poškodilo, od včerejšího rána mě na toto pochybení upozorňují diváci a ptají se mě důvod chování České televize. Vysvětluji to jako chybu. Ale jako chybu, která mne poškozuje a která by se již neměla opakovat. Já se však obávám, že se ono vaše včerejší nedopatření dostalo někam do archivu vašeho zpravodajství a publicistiky, a je tu tedy riziko, že se bude opakovat.
Žádám proto Českou televizi, aby mě vždy uváděla pod správným označením "nezávislá senátorka". Současně žádám o opravu nepravdivého a matoucího označení u včerejšího pořadu v archivu České televize, aby se nestalo, že Česká televize bude původcem dezinformace, jež se začne dál šířit.
Daniela Kovářová

27. 2. 2028

Proč jsou pronajaté dělohy zlo, nikoliv dobro

Začalo to docela nevinně. Zdraví manželé nemohli donosit dítě, a tak poprosili sestru, sestřenici, matku nebo kamarádku, aby jim pomohla a jejich dítě donosila sama. Jenomže pak se z bohulibé činnosti stal byznys. Americké celebrity si nechávaly odnosit dítě, aby jim těhotenství neničilo postavu a aby nemusely strpět porodní bolesti. Náhradními matkami byly studentky, které si chtěly přivydělat, nebo matky po několika dětech z chudého prostředí (např. zde). Právníci se od těch dob dělí na dvě skupiny. Jedna vymýšlí složité právní konstrukce, které obcházejí zákaz obchodování s dětmi. Ta druhá varuje před neřešitelnými soudními spory (např. zde).

Co když si náhradní matka dítě ponechá a odmítne je vydat objednatelskému páru? A co když objednavatelé cuknou a odmítnout dítě převzít?

Mezitím se s náhradním mateřstvím roztrhl pytel ruku v ruce s rozvojem medicíny a technik asistované reprodukce. Dnes jde o kvetoucí byznys, ve kterém má naše země taky nemalé máslo na hlavě. Bohaté starší osamělé ženy a zazobané lesbické a homosexuální páry si už totiž pořídili auto, dům a psa a ke spokojenosti jim chybí jen dítě z e-shopu. Však taky portály na děti už skutečně existují, jak se o tom píše třeba zde nebo zde. Objednáte si bílou holčičku s modrýma očima, jeden biologický materiál z Kanady, druhý z Itálie, třetí z Číny, kliknete a zaplatíte, a je hotovo, jako když vám Alza slíbí doručení do druhého dne. Obchod s dětmi kvete veřejně a neutajeně, a ještě se popisuje jako dobro. A to nemluvím o zneužívání chudých žen, které jsou ochotny dítě jako „náhradní dělohy“ odnosit.

Dříve jsme o nelegálním obchodování s dětmi spíše jen slýchali a četli, v posledních letech se s profesionály obchodujícími s biologickým materiálem, počatými embryi i s novorozenými dětmi a s jejich příšerným zacházením setkáváme i u nás. Jde o novodobé otroctví, do kterého jsou uvrhovány sociálně slabé matky všech možných národností. Ty se nechávají inseminovat jako samice za peníze a následné podmínky, v nichž se dítě vyvíjí, odrodí a je předáváno matkám, je otřesné (viz třeba zde). Nepochybuji o tom, že se mezi nimi najdou i kriminální skupiny, které například kupčí s lidskými orgány či s dětskou prostitucí a otroctvím. Proto je namístě přísná regulace a zákaz všech komerčních aktivit s tím spojených.

Liberálové se podivují, proč by naprosté rozvolnění pravidel pro asistovanou reprodukci nemělo pomáhat nešťastným párům. V této diskusi však nikdo nepamatuje na samotné dítě. Asi jsme nějak pozapomněli, že dítě je potomkem spojení jednoho muže a jedné ženy a má od početí práva jako každý jiný jedinec (jak o tom hovoří Radkin Honzák zde). Především právo na své rodiče, na mámu a tátu. Nelze si ho koupit v e-shopu ani objednat na míru jako sako.

Nezapomínejme, že se dnes u náhradního mateřství hlásí k rodičovství mnoho osob - vedle objednatelského páru a matky, která dítě porodila, jsou to všichni dárci biologického materiálu. V zahraničí se hovoří o mnohorodičoství (poly parenthood – viz zde) - o jakýchsi komunitách či skupinách složených z biologických rodičů, sociálních rodičů, dárců materiálu a náhradní matky, kteří všichni by společně o dítě pečovali. Co to udělá s psychikou dítěte, na to si netroufám ani pomyslet.

Další výhrady musí vznést každý právník - souvisejí se zněním občanského zákoníku: matkou je u nás žena, která dítě porodila. Přemýšlet o změně této koncepce znamená rozbít celé právo týkající se rodičovství.

Česká republika je signatářem řady mezinárodních konvenci zakazujících obchod s lidmi a s biologickým materiálem. Musíme být přece konzistentní. Cožpak budeme zakazovat obchod s lidským masem jen tehdy, kdy se nám to hodí, a jindy ho naopak budeme podporovat?

14. 2. 2024, Deník TO


Mé stanovisko k připravované Pandemické smlouvě

Epidemie, které přesahují hranice států a někdy i kontinentů, jsou tady tisíce let. V některých vlnách připravily o život až desítky procent populace. Po celou tuto historii se člověk postupně učil kombinovat ve vhodných poměrech tři metody, jak epidemiím čelit: léčbu, karanténu, imunizaci. Poslední taková vlna v podobě coronavirové pandemie zahubila řádově desetiny procenta populace. Přesto vlády vsadily vše na jednu kartu: na zničující karanténu, podpořenou experimentální metodou posilování buněčné odolnosti. Jsou namístě vážné a odůvodněné obavy, že tento přístup má být jakýmsi manuálem, který se bude automaticky používat v budoucích podobných situacích, jež nutně přijdou. Je proto nanejvýš nutné uchovat si na národních úrovních možnost přijetí autonomních specifických opatření, která by zabránila možným neuváženým a zbrklým plošným mezinárodním přístupem.
Nehrňme se proto do žádných "zázračných" pandemických kánonů.
14.2.2024

Krize školství jako součást krize celé společnosti

Dnešním tématem je stav našeho školství. Ale než se na něj zaměřím, nedá mi nepředeslat jednu myšlenku, jakkoli se možná zdá samozřejmá. Školství, vzdělávání a výchova dětí a mládeže je v úpadku, v krizi. Ale tato krize je jen jedním z aspektů celkové krize společenské. V době, kdy zažíváme dobu postfaktickou, postargumentační, dobu odvržení autorit a ctností, v době útoku na rodinu, v době všudypřítomného progresivistického revolučního fanatismu je nemožné, aby všechny tyto jevy nedopadaly drtivě i na školství. V každém okamžiku bychom si proto měli být vědomi širšího civilizačního kontextu. Máme před sebou tvrdá data o současném stavu české mládeže. Potvrzují, co jsme mnoho let sami pozorovali kolem sebe a co jsme si všichni mysleli. K alarmujícím výsledkům znalostním a schopnostním o českých dětech a dospívajících přidám další, stejně deprimující údaje: mladí lidé přestávají číst, jejich duše jsou stále křehčí, špatně spí, propadají depresím a stále více potřebují ke svému životu psychofarmaka. Ve větší míře se pokoušejí o sebevraždy, ve školách mají výchovné problémy, nezvládají běžný život, mají méně sociálních kontaktů než dříve, méně přátel, méně sexuálních zkušeností, prokazatelně klesá jejich zájem o první sexuální kontakty a v dospělosti jejich pohlavní život. Ačkoliv se kriminalita v České republice během posledních desetiletí snížila ve všech sledovaných kategoriích, vzrůstá agresivita a kriminalita dětí a mládeže.

Tato tvrdá data neplatí jen pro Českou republiku, ale srovnatelné údaje vyplývají z výzkumů vedených ve všech zemích světa.

Jak se to stalo a kde lze hledat příčiny současného stavu? Vidím je ve čtyřech tendencích, z nichž každá by byla zkázonosná sama o sobě, avšak dohromady působí synergicky a multiplikačně a o to děsivěji:

První tendencí je „nevýchova doma“. Výchova potomků je neutuchající každodenní náročná činnost, k níž je třeba se nutit, abychom dětem neustále nastavovali hranice. Po roce 1990 však do našich končin dorazil západní trend „nevýchovy“ založený na přesvědčení, že dítě nesmí být vystaveno omezování a stresům a že je třeba je nechat, aby si samo vybralo, čemu se bude věnovat, kdy a jak bude dozrávat. Pro rodiče je tento stav jednodušší, dětem však jednoznačně ubližuje, protože když se nenaučí respektovat hranice a plnit povinnosti doma, nebude je schopno nastavovat a ukládat úkoly a výzvy samo sobě.

Druhou tendencí je snižování náročnosti ve škole. České školství během posledních let přešlo od trénování mozků, od náročnosti a přirozené soutěži k odstranění známek a k tendenci „hlavně aby se školák ve škole cítil dobře“. Nejdůležitější už není se něco nového naučit, ale hlavně děťátka nestresovat. Učitel u dětí i u rodičů během let ztratil autoritu, už dávno to není vzor či Prométheus, který v dětech zažehne touhu po poznání.

Třetí katastrofou bylo období covidových restrikcí a uzavření škol takřka na dva roky. Nešlo ani tak o to, že by děti nebyly schopny posléze dohnat zameškané učivo. Zkázonosné bylo takřka dvouleté přerušení sociálních kontaktů, jež jsou v období dětství a v dospívání nezbytné pro zdravý rozvoj sociálních dovedností. Dva roky v životě dítěte či dospívajícího je obrovsky dlouhá doba, pro menší děti to byla čtvrtina či šestina jejich dosavadního života,

navíc v období, v němž jsou sociální kontakty s vrstevníky podmínkou budoucího zdárného rozvoje kamarádských a partnerských vztahů. Osvícení rodiče v době nerespektovali státem vydané zákazy kontaktu a za zavřenými dveřmi nechávali své děti se potkávat se stejně starými dětmi a s mládeží. Výhodu měly děti s více sourozenci. Naopak děti, které dva roky seděly samy před obrazovkami tabletů, upadly do sociální izolace a tento hendikep některé nedoženou nikdy, což se právě dnes už jasně ukazuje.

Rodinní odborníci po celou dobu covidových restrikcí volali po okamžitém otevření škol a varovali před negativními dopady sociální izolace dětí. Nikdo jim nevěnoval větší pozornosti a všechna varování politické špičky bagatelizovaly.

Poslední kapkou v poháru pak bylo masivní zlevnění chytrých telefonů, k němuž došlo po roce 2012, což vedlo k jejich rozšíření mezi všechny věkové kategorie. Děti a mladí lidé si velmi oblíbili sociální sítě a dnes se jednotlivé země světa liší politickým zřízením, průměrnou teplotou a přístupem k akutní lékařské pomoci nebo k teplé vodě, ale chytré telefony dnes mají všichni mladí lidé (a nejen oni).

Jak se již také ukázalo, sociální sítě jsou v důsledku svých algoritmů vysoce návykové. Děti a mládež si na ně zvykli a nahradili byvší osobní setkávání kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Tento trend u nich způsobil digitální demenci, neschopnost pochopit delší text, závislost podobnou závislosti na tvrdých drogách a poruchy spánku, protože mnozí mladí lidé cítí nutkání i v průběhu noci kontrolovat aktivitu na sociálních sítích a oblíbených digitálních platformách. Digitální závislost je novou psychiatrickou diagnózou a lze se s ní setkat stále častěji. Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně. Dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma1. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 trpělo v ČR 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí2. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20233 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Navzdory tomu se řada škol holedbá vyučováním pomocí moderních technologií a bez použití papíru.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity4. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv.

Otázka zní, zda za této situace existuje cesta zpět. Podle mého názoru nikoliv nebo velmi obtížně. Současný stav vyhovuje rodičům, učitelům i dětem. Kriticky ho vidí psychologové, zdravotníci, lékaři. Prozíraví jednotlivci se snaží své děti chránit před chytrými telefony a závislostí na sociálních sítích. Vizionářské státy přijímají zákony zakazující chytré telefony pro nejmenší děti a omezují dobu na sociálních sítích pro větší děti. My jdeme opačnou cestou – horujeme pro digitalizaci a do škol zdarma dodáváme tablety, podporujeme online výuku.

Vidím dvě paralelní cesty, které mohou stávající stav bohužel nikoliv zvrátit, ale minimálně zhoršující se tendence zpomalit. První cestou je podpora všech aktivit (sportovních, kulturních, hudebních, společenských…) vedoucích děti od mobilů. Druhou cestou pak je edukace veřejnosti, aby pak zhlouplé děti jednou nežalovaly stát o náhradu škody a aby rodiče věděli, že chytré telefony a sociální sítě jsou stejně škodlivé jako alkohol, tabák nebo heroin. Obávám se však, že pro generaci ve věku od 12 do 30 let už je pozdě.

(lehce doplněný příspěvek přednesený v průběhu Hovorů na Hanspaulce k problematice českého školství dne 6. 2. 2024)

13. 2. 2024

Není advokát jako advokát

Sotva se člověk trochu vzdálí praktické advokacii, nestačí se divit. Ve veřejném prostoru se rojí se svými požadavky a nároky advokáti, kteří bez peněz asi ani nevstanou z postele a bez zálohy svému klientovi neporadí a nepomůžou (třeba zde).

Inu, asi lze advokacii vykonávat i takto, ale stejně si myslím, že většina mých kolegů podobně nepřemýšlí. Jsem v advokacii od roku 1987, a od té doby jsem stovkám klientů pomohla zadarmo nebo za odměnu naprosto symbolickou. A zdaleka v tom nejsem výjimkou. Dobře vím, že spousta advokátů (například členů Unie rodinných advokátů, nebo Unie obhájců) takto ochotně advokacii vykonává dosud. Stejně postupují i psychologové, terapeuti a pomáhající profese vůbec. Jak jsem si čerstvě ověřila u přátel, krizovou intervenci poskytujeme bezplatně skoro vždycky, protože je to prostě potřeba. Tuhle práci jsme si vybrali kdysi dávno právě proto, abychom pomáhali svým klientům. Ano, je to v určitém ohledu práce jako každá jiná a jako taková má i své náklady. A jistě, každý advokát musí platit složenky, výdaje své kanceláře a z něčeho slušně žít, ale odměna by pro něj měla být až druhotná, nebo aspoň ne jedinou motivací. Prvotním je klientův zájem, jeho akutní potřeba a advokátovo odhodlání pomoci v nouzi klientovi (nebo pacientovi – jak mi celý život ukazovali rodiče – lékaři).

Advokacie není mechanické řemeslo a nejde počítat na hodiny. A ani není leckdy kvůli klientově situaci možno požadovat odměnu za každý úkon. A už vůbec nejde si každou hodinu nárokovat od klientů z těch nejpotřebnějších. Podobně je pro mě nepřijatelné odmítat klienty ustanovené ex offo jen proto, že mi některý soud někdy nepřiznal zálohu nebo neuhradil v plné výši náklady obhajoby. Jestli to někteří advokáti mají jinak, aspoň by se tím měli přestat chlubit. Ne za tu nataženou ruku, ale právě za ono chlubení si o nich my ostatní kolegové budeme myslet své.

2. 2. 2024, Advokátní deník

Jak dál po Istanbulu, aneb „demokracie je jen tehdy, když vyhrajeme my“

Minulý týden český Senát nepodpořil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Podle všech ústavních a parlamentních zvyklostí je tím proces ratifikace ukončen a pozice České republiky k této mezinárodní konvenci je odmítavá.

Teoreticky ji může v budoucnu znovu projednat tato či jiná vláda, hodně teoreticky si může ratifikaci na svůj program ratifikaci zařadit Sněmovna a teoreticky i Senát, ale teoreticky je možný i výbuch supernovy v blízkém vesmíru nebo že se prohlásíme na monarchii. Reálné nic z toho není ani trochu. Je to jen zbožné přání těch, co prohráli a nejsou schopni prohru vydýchat.

Demokracie holt vypadá tak, že ti, co jsou pro, a ti, co jsou proti, spolu debatují polemizují a snášejí argumenty. A pak proběhne hlasování, v němž skupina, co má většinu, vyhraje, a ta druhá skupina se rozhodnutí podřídí. Tak prostě a jednoduše funguje demokracie.

Jenomže co se u nás děje poté, co jsme ratifikaci neschválili, nemá s demokracií nic společného. Nechme teď stranou, že podporovatelé za celých deset let diskutování nepředložili jediný důkaz, že by ratifikace v některé zemi něčemu prakticky pomohla a že přihlášení se k ní bylo vynucováno jen jako gesto svaté víry a vysílání kouřových signálů do zahraničí. Nechme už taky stranou odpůrce, kteří naopak pracovali analytickými metodami, když předkládali analýzy, důkazy, citovali ze zpráv Grevia, ze zkušeností v zahraničí a používali moderní společenskovědní metody zkoumání. Hádky o obsah úmluvy jsou prostě za námi, je dodiskutováno, odhlasování a rozhodnuto.

Jenomže podporovatelé istanbulského ideologična žádní demokraté nejsou a odmítají se s prohrou smířit. Tak například jistá státní úřednice Klára Laurenčíková, jež by měla rezignovat studem, když nedokázala o užitečnosti „Istanbulu“ přesvědčit senátory ani obrovskou část české veřejnosti, nejenže moudře nemlčí, ale ještě senátory bezostyšně uráží. Hned den po ratifikaci 25. ledna v rozhovoru pro Deník N řekla, že rozhodování senátorů „vnímá jako prozatímní vítězství dezinformační scény a dezinformačních narativů“ (viz zde). Kdyby byla moudřejší, mlčela by i z jiných důvodů, aby třeba nevyšlo najevo, že ratifikace by jí mohla přinést osobní výhody (jak se o tom píše třeba zde). Jenomže ona v tom svém svatém zápalu není osamocena, jak se ukazuje v mnoha článcích, rozhovorech, na mnoha serverech a za pomoci mnoha „nezávislých“ a „nezainteresovaných“ médií (a třeba zde nebo zde). Vzlykají nad odmítnutím ratifikace, jako kdyby tím měl nastat konec světa. To si skutečně myslí, že muži teď najednou začnou naveliko páchat násilí a soudy je přestanou odsuzovat? Nikoliv – nestane se prostě vůbec nic a ani v zahraničí jim kvůli nám nikdo neublíží. A přesto pokračuje jejich štvaní, provokování jedné skupiny proti druhé. Cožpak si nevšimli, že zástupci obou skupin se najdou ve všech politických stranách?

Ukazuje se, jak ti dnešní moderní pirátští progresivisté chápou demokracii a právní stát: „Demokracie je fajn jen tehdy, pokud vítězí, co chceme my. Jakmile prohrajeme, je třeba demokracii opravit, anulovat nebo přímo zrušit, popřípadě tak dlouho tlačit a hlasovat, až stejně nakonec svého dosáhneme, všechny zastrašíme a přinutíme je, aby hlasovali pro.“ A tak se hned po odmítnutí ratifikace vytvářejí seznamy nás nepodrobených, kteří jsme brutálnímu nátlaku nepodlehli (třeba zde), zveřejňují se naše fotky, aby lidé viděli, jak my staří konzervativní páprdové vypadáme, a rozesílají se naše telefonní čísla a e-mailové adresy, aby nám ti nenávistníci mohli spílat a nadávat nám. Rozesílají na všechny světové strany výzvy voličům, aby neposlušné senátory na podzim nevolili (třeba zde), podněcují prosté občany zblblé jejich pohádkami, aby nás hejtovali a pro hlasování uráželi. Označují nás za dezinformátory a autory dezinformačních narativů, ačkoliv největší dezinformace se dopouštějí sami, když tvrdí, že ratifikace pomůže týraným ženám, ačkoliv v Německu, Francii, Belgii, ve Švédsku či kdekoliv jinde ničím nepomohla, ba právě naopak, násilí na ženách tam navzdory ratifikaci vzrostlo mnohonásobně. Lžou, pomlouvají, mlátí kolem sebe hlava nehlava, čímž se odhalují a ukazují svou pravou podstatu.

Jejich neschopnost přijmout výsledek demokratického hlasování je neuvěřitelná a neodpustitelná. A že stejnou písničku zpívají i „nezávislá“ média a vládní úředníci, je naprostým opakem serióznosti. My, zlobiví senátoři, jsme na nadávky zvyklí a ten tlak určitě ustojíme. Ale vydrží ten nemravný nátlak náš stát a naše demokracie? Vědí ti, co napadají rozhodnutí Senátu, co riskují? Že riskují zbytek důvěry veřejnosti v demokratické instituce? Přejí si právě tohle, anebo je jim to úplně jedno?

2. 2. 2024, Deník TO


Kdo tady dezinformuje? Česká televize!

Česká televize miluje „dezinformace“ a „dezinformátory“ a nevynechá žádnou příležitost, aby je (velmi selektivně) pranýřovala. A přitom nedávno sama vyrobila skutečnou lež jako věž a divákům sdělila velkou nehoráznost. Ve čtvrtek 25. ledna 2024 v pořadu Události a komentáře v pořadu o Senátu, jež neschválil ratifikaci Istanbulské úmluvy, uvedla, že Senát může za dva měsíce o úmluvě jednat znovu, stačí, když si souhlas s ratifikací zařadí na pořad svého jednání. Stejnou lež opakuje ve svých rozhovorech i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková.

No, nevím, kdo České televizi radí a připravuje jí podklady pro reportáže, ani čím se paní Laurenčíková živila předtím, než si sedla na tu teplou židli, ale v tuto chvíli má Česká republika s ratifikací Istanbulské úmluvy utrum, podobně jako Senát, pro kterého jde o rozhodnutou věc. Pochopitelně je možné, že nějaká příští vláda třeba ten materiál znovu projedná a „propustí“ do legislativního procesu, v němž se k novému projednání a hlasování dostane nějaký příští Senát, ale to se určitě nestane během dvou měsíců. Pravděpodobnost, že by tak výbušné témat náš Senát v dnešním složení sám zařadil na program jednání a pokusil se v brzké době revokovat vlastní rozhodnutí, se „limitně blíží nule“ a velmi pochybuji, že vůbec někdy v minulosti k podobné situaci došlo.

Česká televize i vládní úředníci by si měli pořídit lepší právníky a kvalitnější konzultanty, aby nepletli hlavu divákům, čtenářům a posluchačům, a za tu dezinformaci se jim rychle omluvit. A obhájci „nezávislosti“ a „nestrannosti“ České televize by se měli chytnout za nos a hluboce se stydět, neboť zrovna i onen cařihradský pamflet hezky ukazuje, že veřejnoprávní média ani náhodou nestranná nejsou. Pláč, který je ze všech stran slyšet nad neschválením ratifikace, spolu se vší tou hysterií ukazuje, že uplakaným nešťastníkům není jasná dělba moci ani pravý význam demokracie. Ta totiž v jejich případě znamená, že „demokratické rozhodování platí jen tehdy, pokud schválíte to, co chceme my.“ Jakmile je výsledek hlasování jiný, je to prý nedemokratické, nehorázné, špatné, uplacené nebo zmanipulované a mělo by se asi hlasovat znovu a tak dlouho, dokud tihle manipulátoři nebudou spokojeni.

28. 1. 2024, web Zveřejněno

Já soudce lynčovat nebudu

Možná i vy kroutíte hlavou nad posledními dvěma medializovanými kriminálními kauzami a říkáte si, že je třeba honem něco rázného udělat. Že taková neštěstí a lidské tragédie nelze jen tak přejít.

V prvním případě si pachatel koupil zbraně a zůstalo po něm mnoho mrtvých nevinných lidí. Ve druhém případě pachatel týral, vydíral a znásilňoval nevlastní dceru, která se pak po zmírnění rozsudku pokusila o sebevraždu. Strašná selhání, říkáte si a chcete hned plošně jednou zpřísňovat regulaci zbraní, jindy reorganizovat policii a justici a pranýřovat soudce. Hlavně honem a rychle, aby už zítra byly vidět výsledky.

Podobné nálady nastupují po každé tragédii a psychologicky jsou naprosto pochopitelné. Poctivě se snažím vcítit se do bolestí rodičů a dalších blízkých a přesně vím, že jako rodič bych nejspíš žádala násilí za násilí a smrt za smrt. Ano. Volání veřejnosti po rychlé nápravě a po rázné prevenci je ospravedlnitelné. Jenomže politik tahle reagovat nesmí, pokud nechce naskakovat na řešení jen jednoduchá a efektivní.

Líbivé „rozhodné“ kroky podobným tragédiím nezabrání, proto je naivní zbrkle a okamžitě konat, měnit systém a zatepla přepisovat zákony. Prodloužené nepodmíněné tresty ani přísnější regulace případné pachatele podobných skutků od jejich činů neodradí. Oni totiž o možném odsouzení v okamžiku konání vůbec nepřemýšlejí. Podobně populistická a naivní je snaha kriminalizovat běžná deliktní jednání. Ve srovnání s Evropou máme nejvíce spoluobčanů ve věznicích, ačkoliv kriminalita u nás už mnoho let klesá ve všech sledovaných kategoriích.

Co z toho plyne? Že do kriminálů zavíráme i za jednání, které se jinde řeší napomenutím, dohodou, narovnáním, podmínkou nebo domácím vězením. K čemu je například zavírat do věznic neplatiče alimentů? Kriminál je ani trochu nenapraví, v base na děti nevydělají a ani po propuštění platit na své děti nejspíše nebudou. A že by špatní otčímové přestali ubližovat nevlastním dcerám ratifikací Istanbulské úmluvy? Takovou hloupost svéprávný občan nemůže snad ani myslet vážně.

V médiích se čas od času objeví příklady justičních omylů. Diskutování, analyzování, popřípadě i pranýřování takových případů i odhalovaní chyb je v pořádku. Rozumím i nespokojenosti veřejnosti s průběhem i s výsledkem jednotlivých veřejně propíraných soudních kauz. Ale na ojedinělá lidská pochybení připadají statisíce standardních justičních a policejních kroků. Chápu rozhořčení nad konkrétními příklady, jak justice a stát vůbec často šlendriánsky funguje. Ale varuji před unáhlenými rychlými řešeními, která dnešní jakžtakž provázaný systém nahradí údajným kouzlem či zázrakem. Takový „zázrak“ je totiž vždycky jen mediálně zajímavý, ale bez dostatečného zvážení nikdo předem neví, jaké nezamýšlené negativní důsledky může přinést.

A to je pak jen nadbíhání náladám, nikoliv zodpovědný a uvážlivý přístup. Přece nechcete, aby se vrátily časy, kdy presumpce neviny neexistovala, „pachatele“ lynčovala veřejnost a horlivci institucím přikazovali, koho je nutno ukřižovat, popravit či upálit na hranici.

Lidové noviny 25. 1. 2024

Prohlášení senátorky Daniely Kovářové k včerejšímu odmítnutí ratifikace Istanbulské úmluvy

Včera jsem společně s dalšími senátory hlasovala proti ratifikaci Istanbulské úmluvy (dále IÚ). Důvody jsem posledních 10 let vysvětlovala ve všech debatách, v mnoha článcích a analýzách a při všech možných příležitostech. Ratifikace této mezinárodní konvence byla dne 24. ledna 2024 Senátem odmítnuta. 

Níže shrnuji své zásadní výhrady:

1. IÚ je politický a ideologický dokument, který nemůže mít vliv na žádné soudní řízení a nepomůže jediné oběti. Je postavena na chybné preambuli, že historický i současný modelový vztah mezi muži a ženami je nezdravým vztahem moci, ovládání, násilí a bití žen ze strany mužů. S touto premisou nesouhlasím. Vztah mezi muži a ženami je mnohem více vztahem komplementárním, vztahem obdivu, touhy, lásky, přátelství, spolupráce a vzájemného doplňování, nikoliv vztahem bojujících stran.

2. IÚ požaduje od signatářských států hluboké společenské změny vztahů ve společnosti a vymýcení osvědčených zvyků a tradic, což bude kontrolovat nikým nevolený orgán Grevio. Nechci, aby ČR byla peskována za normální život, podporu mateřství a vztahy mezi pohlavími, jak se děje zemím, které úmluvu ratifikovaly.

3. Ratifikace IÚ by náš stát zatížila rozpočtovými důsledky, jejichž výši nebyla vláda schopna ani rámcově odhadnout. Její zastánci vykazovali nesnesitelnou touhu demonstrativně konat dobro bez ohledu na vedlejší nezamýšlené důsledky.

4. Obětem násilí musíme a můžeme pomáhat i bez úmluvy, která má ve skutečnosti úplně jiné skryté cíle, a vláda to mohla celou dobu činit, kdyby si ochranu obětí dala jako prioritu před ostatními výdaji. Myslí-li své odhodlání pomoci obětem vážně, může vzdělávat odborníky, zřizovat telefonní linky nebo třeba stavět azylové domy sama od sebe a bez mezinárodních konvencí.

5. Mnohaletá diskuse kolem ratifikace nebyla férová. Odpůrci ratifikace byli od počátku uráženi a zastrašováni, nálepkováni jako ti, kdo bagatelizují sexuální násilí a nechtějí pomáhat obětem. Naše obavy z negativních důsledků ratifikace byly naopak bez vysvětlení smeteny ze stolu. Tím podporovatelé přispěli k dalšímu rozdělování společnosti, což je neodpustitelné.

6. Senát o ratifikaci debatoval 7 hodin a probral IÚ ze všech stran. Hlasování bylo přítomno 71 senátorů, ratifikaci podpořila jen menšina (34) z nich. Tak vypadá demokracie a její výsledky je třeba přijmout.

7. Ukazuje se, že nejdůležitější ze všeho jsou hodnotové otázky a hodnotové ukotvení jednotlivých senátorů, a nejen jich, ale i všech ostatních politiků, soudců a vlastně všech lidí.

8. Hlasování jasně prokázalo, že nejen vládní koalice, ale dokonce i její nesilnější senátní klub, jsou v této tak vážné ideové a civilizační věci rozpolcené. Co je tedy vlastně spojuje, když ne touha zůstat u moci? Jediným klubem, který byl jednotně pro IÚ, byli Piráti. Z toho je každému jasné, že IÚ byla vlastně pirátským útokem na náš právní řád a na suverenitu našich národních institucí.  

Pevně doufám, že společnost se nyní bude věnovat jiným potřebným tématům a skončí urážení podporovatelů i odpůrců ratifikace. Ve svobodné společnosti má totiž každý právo na svůj postoj i názor a může ho vysvětlovat a odůvodňovat podle svého. Pokud bychom namísto debat a hlasování jakékoliv dokumenty automaticky „museli“ přijmout a schválit jako „nesporné dobro“, demokracie by skončila.

V Praze 25. leda 2024

 


Návrh směrnice Rady, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky a kterou se mění směrnice

Vystoupení k senátnímu tisku N 89/14 na plénu Senátu

dne 24. 1. 2024

Své vystoupení jsem si (až na poslední věty) celé připravila z citací, které obsahuje průvodní materiál k tomuto tisku:

„Malé a střední podniky představují zhruba 99 % podniků v EU a poskytují dvě třetiny pracovních míst v EU. Návrh směrnice by dopadl na všechny české podniky až do velikosti středního podniku (do výše aktiv do 20 000 000 EUR, do čistého obratu do 40 000 000 EUR a do počtu zaměstnanců do 250).

Vláda je ostře proti návrhu. Podle ní návrh nepomůže ke slibované úspoře administrativních nákladů pro malé a střední podniky, a naopak povede k nárůstu nákladů správců daně.

Návrh, s nímž Komise přichází, není nový. S podobnou myšlenkou přišla již v roce 2005 jako s projektem pilotním, ale vzhledem k nezájmu členských států projekt realizován nebyl.

Zhodnocení návrhu na str 7. materiálu je nebývale přísné: „Je sporné, jaké přínosy pro ekonomiku by realizace návrhu měla ve srovnání s jeho náklady.“

Sama Komise připouští, že navrhovanou úpravu není s čím srovnat a k dispozici nejsou ani údaje, které by se na takový typ daňového režimu zaměřovaly nebo ho modelovaly.

Návrh je třeba vnímat také v rámci dlouholetých snah o harmonizaci základu daně z příjmů právnických osob, která vždy narazila na odpor části členských států a na požadavek jednomyslnosti v Radě.

I nyní projednávaný návrh směrnice vyžaduje jednomyslné schválení Radou. Členské státy pravděpodobně vyvinou úsilí návrh upravit do co nejpřijatelnější podoby, ale i tak je přijetí směrnice podle naší vlády málo pravděpodobné.

A nyní můj komentář k tomuto návrhu: Daně jsou jednou z mála oblastí, kde spolu mohou soutěžit a konkurovat si státy. Tato

konkurence tlačí daně dolů, protože poplatníci by utíkali do zemí s výhodnějším daňovým režimem.

Daňová harmonizace by tento efekt zrušila a lze téměř s jistotou tvrdit, že by vedla ke snazšímu zvyšování daní

Tento návrh je přesvědčivým důvodem, proč je třeba zachovat jednomyslnost při hlasování v EU. Zapamatujme si tuto situaci velmi dobře.


Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích

Vystoupení na plénu Senátu dne 24. 1. 202 k senátnímu tisku

N 88/14

Opožděné platby obchodníků za zboží a služby – ach, jaké to zlo bují napříč unijními státy. To zlo si Evropská komise a Rada vzaly na paškál a rozhodly se proti nim bojovat.

Není to první takový pokus. Zlepšení platební morálky v obchodních transakcích byly jedním z cílů sdělení Komise „Aktualizace nové průmyslové strategie 2020“ a „Strategie pro udržitelnou a digitální Evropu zaměřená na malé a střední podniky“. Jak byly tyto nedávné dokumenty efektivní? Nevíme. V podkladovém materiálu se vyhodnocení dopadnu nedočteme. Dočteme se jen, že je třeba přitvrdit a více hrozit a trestat.

Co se v materiálu dočteme ještě? „Je třeba, aby EU přijala opatření, která zajistí, že všechny členské státy budou mít zavedena minimální pravidla pro předcházení opožděným platbám, správná donucovací a odrazující opatření pro boj proti opožděným platbám a odpovídající opravné prostředky (str. 2).“ Jde o jeden z příkladů „jetřebismu“ a idealistického vnímání světa v hlavách sociálních inženýrů: existuje zlořád, který přestane existovat, jakmile přijmeme novou legislativu. Přesně s touto motivací vznikly centrálně řízené státy s plánovitým hospodářstvím. Z neodolatelné touhy dostrkat dobro a jistoty do každého příbytku. Z opovržení nad soukromoprávními vztahy založenými na dobrovolně uzavíraných vzájemně výhodných smlouvách. Protože tyhle byrokratické recepty zbavily lidi motivace a odpovědnosti, zbavily celou společnost efektivity a svobody a zhroutily se.

Otázka číslo jedna dnes zní: Potřebujeme takovouto úpravu vůbec? Odborníci zabývající se oblasti daní i česká vláda odpovídají jednoznačným a shodným NE.

Otázka č. 2 se týká subsidiarity, jež je kritériem pro výkon nevýlučných pravomocí Unie. Toto kritérium vylučuje zásah Unie v případě, že určitou otázku mohou účinně řešit samy členské státy na ústřední, regionální nebo místní úrovni. Takže se ptám ve shodě se základními dokumenty EU: skutečně není možné, aby opožděné platby řešil vlastní legislativou každý členský stát? Skutečně je nezbytně třeba přijímat kvůli opožděným platbám jednotnou unijní legislativu? I na tuto otázku je má odpověď negativní.

A jak je vysvětlena subsidiarita v návrhu nařízení? „Opožděné platby se týkají všech členských států. Usnadnění včasné platby vyžaduje přísná a koordinovaná pravidla. Provedení 27 vnitrostátních řešení by pravděpodobně vedlo k nejednotnosti pravidel, roztříštěnosti jednotného trhu a vyšším nákladům pro společnosti obchodující přes hranice. Opatření EU je oprávněné, protože opožděné platby se týkají všech obchodních transakcí v rámci veřejných zakázek a mezi podniky bez ohledu na jejich velikost.“

Výše uvedené věty jsou ovšem absolutním alibismem. Takové odůvodnění by EU mohla použít pro libovolnou oblast lidského života. Pro vymáhání výživného na nezletilé děti, pokut za rychlou jízdu, pro předcházení podvodům, lžím, krádežím či jiným nepravostem, protože se přece vyskytují všude.

Otázka č. 3 zní, co to bude stát. Odpověď najdeme na str. 6 podkladového materiálu, v němž se píše: „Upřednostňovaný balíček přináší podnikům určité jednorázové náklady. Celkový čistý ekonomický přínos bude pozitivní, protože peněžní toky budou pro podniky předvídatelnější a bude snazší je řídit.“ A na str. 7: „Navrhované nařízení zjednoduší situaci díky jednotnému a závaznému přístupu k boji proti opožděným platbám, který se bude vztahovat na společnosti všech velikostí, přičemž pro malé a střední podniky nebude platit žádný výjimečný režim.“

Takže bude to pekelně drahé a náklady ponesou nejen státy, ale i podniky všech velikostí. Ale pak přijdou šťastné zítřky a všechny náklady se nám vrátí. Ano. Až naprší a uschne.

24. 1. 2024


Vystoupení k senátnímu tisku 122 – ratifikace Istanbulské úmluvy na plénu Senátu dne 24. 1. 2024

Čím se odůvodňuje nezbytnost přijmout Istanbulskou úmluvu?

- „Protože ji už přijaly skoro všechny civilizované země a my se v zahraničí stydíme, že jsme ji zatím neratifikovali.“ To je ovšem argument hodný základní školy: Pepík skočil z okna, tak my musíme skočit taky.

- „Protože tím vyšleme správný signál, že odmítáme násilí na ženách.“ Takže tolik riskujeme kvůli signálu?

- „Protože nejdůležitější je prevence.“ Tím se chce říci, že bez ratifikace není prevence možná?

- „Protože bez ní nemůžeme ženám účelně pomáhat.“ Takže bez ratifikace nemůžeme ženám pomáhat a násilí trestat?

- „Protože jinak nemůžeme efektivně stíhat pachatele násilí.“ Ale vždyť současně tvrdíte, že nebude třeba měnit stávající zákony. Tím ale říkáte, že české právo je kvalitní a stačí podle něj jednat.

Jak vidíte, nejde o skutečné argumenty, ale o manipulaci, nátlak, vydírání a politikum. Aktivisté a podporovatelé vytvářejí následující paradigma: Odmítáš-li Istanbulskou úmluvu, schvaluješ násilí na ženách. Kdo je proti ratifikaci, toho nazývají tmářem, zastáncem středověkých hodnot, konzervativním strašákem. Příkladem je materiál nazvaný Mýty o Istanbulské úmluvě, vytváření seznamů odpůrců a jejich zařazování do pejorativně označovaných materiálů, tedy cosi jako zveřejnění na nástěnce hříšníků. Nepodporuješ ratifikaci Istanbulské úmluvy? Pak jsi popírač, nemoderní heretik a nejspíš i proruský živel.

Podporovatelé Istanbulské úmluvy také někdy tvrdí, že nebude třeba měnit žádný zákon. Ale to je podle mě bohapustá lež. Jako příklad vám uvedu čl. 46. Ten požaduje, aby při posuzování domácího násilí byla jako přitěžující okolnost zohledněna skutečnost, že se ho dopustil člen domácnosti, bývalý či současný manžel nebo partner. Takovou přitěžující okolnost však v § 42 trestního zákoníku nemáme, museli bychom ji tam tedy zavést. Tvrzení o tom, že po ratifikaci nebude třeba měnit české vnitrostátní právo, je tedy lživé. Navíc tou změnou bychom dovolili dvojí trestání. Co je typickým znakem skutkové podstaty, upravené v § 199 tr. zák. (týrání osoby žijící ve společném obydlí), bychom podruhé potrestali jako přitěžující okolnost. V českém právu nemáme upraven zákaz mimosoudního řešení sporů a mediace v případech výskytu domácího násilí, jak požaduje čl. 48 Istanbulské úmluvy. To bychom po ratifikaci museli teprve v českém právu upravovat.

To všechno jsou příklady manipulace a převracení skutečné podstaty, kterému je třeba se jasně postavit. Každý z nás, každý ze senátorů, každý z právníků, laiků, občanů této země má právo s ratifikací souhlasit a ratifikaci prosazovat, ale také s ní nesouhlasit a vyslovovat se proti ní.

Jaké jsou mé argumenty proti ratifikaci?

- Ukažte mi zemi, ve které ratifikace Istanbulské úmluvy snížila násilí na ženách. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Země jako Německo, Itálie, Norsko, Belgie, Francie nebo Švédsko hlásí nárůst násilí na ženách, zejména ze strany migrantů a

obyvatel s migrantskými kořeny. Je to pochopitelné – Istanbulská úmluva je politický dokument. Nemá šanci reálně násilí zabránit. Bohužel. Kdyby takový kouzelný efekt jakákoliv mezinárodní úmluva měla, velmi ráda bych ji podpořila.

- Istanbulskou úmluvu aktivisté a neziskové organizace podporují proto, že jim slibuje obrovské peníze na jejich provoz. Nezapomínejme na známý efekt sněhové koule a vzniku specifického živného roztoku, který se rozbují kolem každé podobné aktivity: jde o otevření penězovodu, na který se přisají struktury a budou z něj čerpat finance. A já se ptám, kolik to bude náš stát stát a kde na to v době obrovského deficitu chce stát vzít. Na všechno peníze nejsou – bude tedy třeba někde finance odebrat. A já se předkladatele ptám, z jaké kapitole chce peníze odčerpat a jakému rezortu je vezme.

- Třetím argumentem je kontrolní orgán Grevio a jeho obrovská oprávnění. Zahraniční zkušenosti ukazují, že kdo si pustí do země Grevio, ten je pak peskován za fotky žen na obálkách, za obdiv k mateřství, za běžné televizní vysílání, za reklamy, za normální a každodenní život, za zvyky, za tradice země. A já nechci, aby genderoví fanatici buzerovali učitele a děti na školách, noviny a novináře a zejména celé české mužské pokolení všeho věku a snažili se odstranit jejich údajné „stereotypy“.

- Podívejte se na nás, na senátory. Podívejte se na naše genderové stereotypy: všichni muži tu mají obleky, zatímco ženy mají na sobě krásné šaty nebo kostýmky. Ženy a muži jsou na první pohled odlišitelní – tím, jak vypadají, jak jednají, jak voní, jak se chovají, jak argumentují, jak reagují. Jak se hádají a jak na hádku reagují. Jak se rozhodují, jak řídí, jak velí, jak se smějí, jak svádějí, jak děkuji, jak často se usmívají. Vy chcete tenhle na první pohled rozpoznatelný rozdíl odstranit? Já nikoliv. Nesouhlasím s tím, že historicky je vztah mezi mužem a ženou vztahem útlaku a moci. Je to vztah spolupráce, lásky, vzájemné pomoci, obdivu, koexistence a vzájemného uctívání. Literatura, obrazy, filmová tvorba i skutečný život jsou toho důkazem.

- A nyní jedna výhrada faktická: součástí ratifikace Istanbulské úmluvy je její Důvodová zpráva. Spolu s obsahem úmluvy totiž přijímáme (ratifikujeme, tedy schvalujeme) text Důvodové zprávy. Ale, vážení kolegové, ať hledám jak hledám (a to jak v senátním tisku č. 122, tak v poslaneckém tisku č. 486), nikde kompletní a do češtiny přeložený text Důvodové zprávy k Istanbulské úmluvě nenacházím. Takže jsem si ho musela opatřit sama a teď vám z ní něco přečtu.

Budou to jen drobné příklady:

Bod 43 důvodové zprávy: „Pojem gender vysvětluje, že existují sociálně konstruované role založené na mužském a ženském pohlaví, chování, činnosti a vlastnosti, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Určité role nebo stereotypy reprodukují nežádoucí a škodlivé praktiky. Pro překonání takových genderových rolí formuluje čl. 12 odst. 1 vymýcení předsudků, zvyků, tradic.“ Takže když počítám s tím, že moje dcera se bude malovat a barvit si vlasy, zatímco můj syn to dělat nebude, dopouštím se diskriminace a stát mě za to začne trestat. Takže zakážeme časopisy Maminka, Žena a život a jim podobné a budeme napomínat lidi a opravovat jejich myšlenky. Chcete takový přístup? Já ne.

Bod 53 Důvodové zprávy: „Ženy, bisexuálové, transgender a transsexuální osoby, crossdresserové, transvestité a další skupiny osob, které neodpovídají tomu, co společnost

stanovila jako příslušnost ke kategoriím "muž" nebo "žena", se mohou setkávat s diskriminací.“ To znamená, že stát po ratifikaci musí ve všech případech zrušit kategorie muž/žena. V občankách, v dotaznících, v pojistkách, u lékařů, ve věznicích, ve sportu. Tohle chcete? Já ne. Ale už jen rozlišení, rozlišování na muže a ženu je podle Istanbulské úmluvy diskriminací, a tedy násilím podle Úmluvy.

Máte pocit, že přeháním? Že zveličuju?

Tak já vám přečtu bod 59 Důvodové zprávy: „Smluvní strany jsou povinny organizovat svou reakci na všechny formy násilí spadající do oblasti působnosti této Úmluvy tak, aby příslušné orgány mohly takovým násilným činům důsledně předcházet, vyšetřovat je, trestat a odškodňovat. Pokud tak neučiní, vzniká odpovědnost státu za čin, který by jinak byl přičítán výhradně nestátnímu aktérovi. Násilí na ženách páchané nestátními aktéry tak překračuje hranici, kdy se jedná o porušení lidských práv, neboť smluvní strany jsou povinny přijmout legislativní a jiná opatření nezbytná k tomu, aby s náležitou péčí předcházely násilným činům spadajícím do oblasti působnosti této Úmluvy, vyšetřovaly je, trestaly a poskytovaly odškodnění, jakož i aby poskytovaly ochranu obětem, a že nesplnění této povinnosti porušuje a omezuje nebo ruší jejich lidská práva a základní svobody.“

A dále bod 61: „Úmluva vyžaduje, aby strany zajistily uplatnění genderového hlediska nejen při navrhování opatření při provádění Úmluvy, ale také při hodnocení jejich dopadu. To znamená, že posouzení dopadu na rovnost žen a mužů musí být provedeno ve fázi plánování jakéhokoli opatření, které smluvní strana přijme při provádění této Úmluvy. Dále to znamená, že ve fázi hodnocení musí smluvní strany určit, zda existuje rozdíl v dopadu ustanovení na ženy a muže.“

A jak říká bod 83: „Prevence násilí na ženách a domácího násilí vyžaduje dalekosáhlé změny v přístupu široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvýšení informovanosti.“

Anebo bod 88: „Všichni členové společnosti mohou významně přispět k prevenci násilí a měli by k tomu být povzbuzováni. Vzhledem k tomu, že mnoho forem násilí, na něž se vztahuje oblast působnosti této Úmluvy, páchají především muži a chlapci, považovali autoři návrhu za důležité zdůraznit jejich zvláštní úlohu při prevenci takového násilí. S ohledem na skutečnost, že většina mužů a chlapců není pachateli, chtěli autoři návrhu zdůraznit, že jejich přínos může mít mnoho podob, zejména jako vzorů, hybatelů změn a zastánců rovnosti mezi ženami a muži a vzájemného respektu. Muži mohou významně přispět tím, že budou vystupovat proti násilí, zapojí ostatní muže do aktivit na podporu rovnosti žen a mužů a budou vystupovat jako vzory tím, že se aktivně ujmou pečovatelské role a rodinných povinností.“

A jdeme dál k bodům 96 a 97: „Úmluva rozšiřuje povinnost prosazovat zásady rovnosti žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích ve všech neformálních vzdělávacích zařízeních, jakož i ve všech sportovních, kulturních a volnočasových zařízeních a v médiích. Pod pojmem "neformální vzdělávací zařízení" se rozumí organizovaná vzdělávací činnost mimo formální systémy, jako jsou komunitní nebo náboženská vzdělávací zařízení, aktivity, projekty a instituce založené na sociální pedagogice a jakýkoli jiný typ vzdělávací činnosti nabízené komunitními skupinami a jinými organizacemi (např. skauti nebo skautky, letní tábory, mimoškolní aktivity atd.) Sportovní, kulturní a volnočasová zařízení se vztahují na zařízení, která nabízejí volnočasové aktivity v oblasti sportu, hudby, umění nebo jiné oblasti a která přispívají k celoživotnímu

procesu učení se z každodenních zkušeností. Dále tento odstavec (myšleno čl. 14 nazvaný Vzdělávání) požaduje, aby smluvní strany Úmluvy zahrnuly do svých opatření na podporu výše uvedených zásad média.“

Čl. 40 Istanbulské úmluvy hovoří o sexuálním obtěžování. Od doby MeToo se ve veřejném prostoru omílají různé definice tohoto pojmu. V bodě 208 Důvodové zprávy najdeme jeho definici: „Sexuální obtěžování zahrnuje tři hlavní formy chování: verbální, neverbální nebo fyzické chování sexuální povahy, které si oběť nepřeje. Verbální chování se týká slov nebo zvuků vyjádřených nebo sdělených pachatelem, jako jsou vtipy, otázky, poznámky, a může být vyjádřeno ústně nebo písemně. Neverbální chování naproti tomu zahrnuje jakékoli projevy nebo sdělení ze strany pachatele, které nezahrnují slova nebo zvuky, například výrazy obličeje, pohyby rukou nebo symboly.“

Rozhlížím se kolem sebe a moc by mě zajímalo, zda je v této místnosti jediný člověk, který se podobného jednání nikdy v životě nedopustil. Usmáli jste se někdy na někoho, kdo se vám líbil? Ocenili jste, jak mu to sluší? Já to dělám dosud. Je to běžné lidské jednání, normální chování. A teď přijde ten paradox: trestné podle Istanbulské úmluvy začíná toto chování být ne tehdy, když aktér překročí nějakou trestněprávní hranici. Trestné začne být v momentě, který závisí na rozpoložení, na náladě, na situaci či na úvaze oběti: v okamžiku, kdy si takové chování oběť nepřeje. Pak Istanbulská úmluva ukládá povinnost jednání stíhat a sankcionovat. A pochopitelně monitorovat, dávat do statistik a hlásit nahoru.

Vy chcete, aby se Česká republika chovala podle takového zákona? Já ne.

Před chvílí jsem kladla předkladateli otázku po rozpočtových důsledcích ratifikaci. Tento dotaz nebyl bezdůvodný. Důvodová zpráva totiž zcela jasně a otevřeně v bodě 66 ve vztahu k č. 8 Úmluvy říká: „Cílem tohoto článku je zajistit přidělení odpovídajících finančních a lidských zdrojů jak pro činnosti prováděné veřejnými orgány, tak pro činnosti příslušných nevládních organizací a organizací občanské společnosti. Povinností smluvních stran je vyčlenit finanční a lidské zdroje na činnosti prováděné nevládními organizacemi a občanskou společností.“ Zde je to psáno černé na bílém, podobně jako v bodě 131 a násl., které „ukládají smluvním stranám Úmluvy povinnost zřídit nebo zajistit dobře vybavený sektor specializované podpory.“ Takže znovu, pane předkladateli, s ptám: kolik bude ratifikace Istanbulské úmluvy české občany stát?

Korunu všemu dodává pak bod 69 Důvodové zprávy, podle kterého ratifikace „vyžaduje proto, aby smluvní strany Úmluvy uznaly práci nevládních organizací například tím, že využijí jejich odborných znalostí a zapojí je jako partnery do spolupráce mezi různými agenturami nebo do provádění komplexních vládních strategií, k nimž vyzývá článek 7. Kromě takového uznání tento článek vyžaduje, aby strany Úmluvy aktivně povzbuzovaly a podporovaly práci těchto obětavých nevládních organizací a organizací občanské společnosti. To znamená umožnit jim, aby svou práci vykonávaly co nejlépe. Ačkoli článek 9 odkazuje pouze na nevládní organizace a občanskou společnost působící v oblasti boje proti násilí na ženách, nemělo by to smluvním stranám bránit v tom, aby šly dále a podporovaly práci, kterou vykonávají nevládní organizace a občanská společnost zaměřené na domácí násilí v jeho širším rozsahu.“

Prosím, neříkejte mi, že nebude třeba měnit české právo ani zřizovat nové instituce. To by totiž byla jedna velká lež, jak se lze dočíst v bodě 70 Důvodové zprávy rozvádějící článek 10 Úmluvy: „Z odstavce 1 vyplývá povinnost pověřit jeden nebo více oficiálních vládních orgánů čtyřmi konkrétními úkoly: koordinovat, provádět, monitorovat a vyhodnocovat strategie a opatření, které příslušná smluvní strana Úmluvy vypracovala za účelem prevence a potírání všech forem násilí spadajících do oblasti působnosti této Úmluvy. Toho lze dosáhnout i zřízením nových úředních orgánů.“ Takže tedy nové ministerstvo pro realizaci Istanbulské úmluvy?

Co nám to předkladatel ještě tají? Odpověď hledejme v bodě 71 Důvodové zprávy: „Čtyři úkoly, kterými je tento orgán nebo orgány pověřen, mají zajistit, aby různá opatření přijatá smluvní stranou při provádění této Úmluvy byla dobře koordinována a vedla ke společnému úsilí všech orgánů a všech odvětví státní správy. A konečně hodnocení strategií a opatření, k němuž jsou tyto orgány pověřeny, zahrnuje vědecké hodnocení konkrétní strategie nebo opatření s cílem posoudit, zda splňují potřeby obětí a plní svůj účel, a odhalit nezamýšlené důsledky. To bude vyžadovat spolehlivé administrativní a populační údaje, k jejichž shromažďování strany úmluvy zavazuje článek 11. Z tohoto důvodu mají orgány zřízené podle tohoto článku rovněž za úkol koordinovat sběr potřebných dat a analyzovat a šířit jeho výsledky.“

Článek 17 Úmluvy je nazván Účast soukromého sektoru a médií. V Důvodové zprávě jsou mu věnovány body 106 a 107, v nichž se uvádí: „Odstavec 1 obsahuje dvě různé povinnosti. Zaprvé vyžaduje, aby smluvní strany Úmluvy podporovaly soukromý sektor, sektor informačních a komunikačních technologií a média, aby se nejen podílely na tvorbě místních, regionálních nebo celostátních strategií a úsilí o prevenci násilí na ženách, ale také aby se podílely na jejich provádění. Zda a jaká opatření budou přijata, je ponecháno na jednotlivých společnostech. Pokud jde o média, je důležitost této otázky natolik zásadní, že text výslovně signalizuje, že podpora stran musí respektovat svobodu projevu a nezávislost médií; ta by měla být vnímána zejména z hlediska redakční nezávislosti.“ „Zadruhé požaduje, aby smluvní strany podporovaly soukromý sektor, sektor ICT a média, aby stanovily pokyny a samoregulační standardy.“

Takže co požaduje Istanbulská úmluva, když ne změnu českých zákonů? Prachy, prachy a zase jednom prachy.

Opět byste mohli mít dojem, že nadsazuju. Ale bohužel nikoliv. V bodě 76 k článku 11 (nazvanému Sběr dat a výzkum) se to píše jasně: „Orgány veřejné moci, jako je soudnictví, policie a služby sociální péče, budou muset zavést datové systémy, které přesahují rámec interní evidence potřeb daného orgánu. Aby bylo možné prokázat, zda došlo ke zlepšení či poklesu účinnosti opatření a strategií v oblasti prevence, ochrany a stíhání, měly by být opět v pravidelných intervalech shromažďovány příslušné statistické správní a soudní údaje.“

Co říci na závěr?

Jako právník vím, že máme dobré zákony proti násilí v jakékoliv podobě, ať jde o násilí proti mužům, proti ženám, proti dětem, proti seniorům. Stačí naše stávající zákony dodržovat. Chceme-li pomáhat obětem, žádnou úmluvu k tomu nepotřebujeme. Chceme-li podpořit telefonní linky, centra pro oběti či psychologickou pomoc, můžeme to udělat i bez úmluvy.

Proto pro ratifikaci Istanbulské úmluvy ruku nezvednu. Jsem žena už skoro celých 60 let. Ke své ochraně Istanbulskou úmluvu nepotřebuju. TOP 09 její ratifikaci podporuje. Ale obětem Dominika Feriho by stejně nepomohla.


Kolik kandidátů lze podpořit?

Dostala jsem otázku z Českého rozhlasu, a jak jsem na ni odpověděla.

Dotaz Českého rozhlasu: "Dobrý den paní senátorko, připravuji pro Český rozhlas příspěvek ke změně zákona o volbě prezidenta. Nově by už zákonodárci mohli podpořit jen jednoho kandidáta. Vy jste v minulé volbě podpořila dva. Chtela bych se zeptat, z jakých důvodů? A jestli tu navrhovanou změnu nyní podpoříte? Děkuji moc za Vaši odpověď. Jana Karasová, Český rozhlas."

"Stala jsem se senátorkou díky takřka dvěma tisícovkám podpisů svých sousedů a spoluobčanů na petičním archu. Každý z občanů mohl podpořit i jiné kandidáty do Senátu, to nikdo nezkoumá. Pokud nejsou omezeni občané při podpoře kandidátů na senátory nebo na prezidenty, nevidím důvod, proč takto omezovat senátory. Podepsaným souhlasem s kandidaturou člověk pouze dává najevo, že souhlasí s tím, aby se dotyčný žadatel o podpis mohl zúčastnit demokratické soutěže. Neznamená to, že zrovna jeho bude podepisující volit, jen to, že uchazeče považuje za obohacení výběru."

24. 1. 2024


Když má populace špatné názory

Polovina české populace má názory jako z minulého století, rozčílila se tuhle exministryně Michaela Marksová, která dřív byla sociální demokratkou a dnes je zastánkyní „rovných příležitostí“.

Podle ní společnost nedostatečně využívá potenciálu žen. Marksové zjevně nestačí, že ženy jsou u nás nositelkami života, manželkami, matkami, hospodyněmi, kamarádkami, dcerami, sestrami, pracovnicemi, advokátkami, senátorkami, ministryněmi a předsedkyněmi sněmoven. Ona chce něco víc.

Nelíbí se jí, že většina českých žen za svou největší životní roli a poslání považuje roli mateřskou a za největší úspěch dobrou výchovu svých dětí. To podle paní Marksové nestačí. Podle ní mají ženy na víc. Co může být víc? Taky se jí nelíbí, že dvě třetiny české populace podle jednoho průzkumu soudí, že dítě do tří let potřebuje zejména matčinu péči, a že podle 56 % spoluobčanů by muž měl víc pracovat než se starat o děti. Mrháme prý ekonomickým potenciálem žen, které je třeba co nejdříve od dětí odehnat a poslat někam do práce, do výroby, k soustruhům, do továren a do politiky. Nejspíš proto, aby se o děti pak ideově kontrolovaně staral státní aparát vydatně podporovaný prokádrovanými neziskovými organizacemi.

No, nevím, kolik toho paní Marksová ví o dětské vývojové psychologii, o dětech vůbec, o tom, co drží rodiny pohromadě a co naopak rodiny rozbíjí. Kdyby jen trochu naslouchala dětským odborníkům, pak by věděla, že většinové názory české populace jsou obecně mnohem zdravější než snahy moderních sociálních inženýrů. Od sto let starých sovětských teoretiků přece známe snahy o rozbití rodiny a převedení výchovy do rukou „vševědoucího“ státu, který měl údajně kvalitní výchovu zajistit v kolektivních zařízeních. Stačí se začíst do knihy A. G. Charčeva Manželství a rodina v SSSR, v níž najdeme podobné věty o údajném osvobození žen od péče o domácnost i o jejich ekonomické nezávislosti. A dnes tytéž nepřirozené snahy prosazuje i Evropská unie tvrdě tlačící své Barcelonské cíle.

Jenomže všichni víme, kam tyhle snahy a jim podobné všude na světě vedly: k sociální deprivaci dětí oddělených od svých matek, k patologiím dětí, k rozpadům rodin, k oslabení rodinných a mezigeneračních vazeb a ke společenskému úpadku, k čemuž dnes u nás přispívá i štědrý sociální systém podporující tzv. samoživitelství.

Kdyby se tak veřejní činitelé spíš starali o skutečné problémy a nebezpečí, které našemu národu hrozí. K těm na rozdíl od údajné diskriminace žen (jež je tématem spíše mediálním, umělým, zveličeným a ovlivněným štědrými dotacemi) naopak patří pokles porodnosti a úbytek dětí, způsobený oddalováním mateřství, nezájem o sňatky, rodiny a o péči o manželství, odpor k převzetí odpovědnosti, protahování dětství často i daleko po čtyřicítce, velká rozvodovost a rozchodovost (u poloviny manželství a u více než dvou třetin nesezdaných partnerství) a nárůst počtu domácností jen s jedním dítětem, tedy programová výchova rozmazlených, či naopak přetěžovaných jedináčků. Naše společnost nepotřebuje hnát ženy do práce ihned po porodu. Naše společnost potřebuje daleko spíše zvýšit úctu k rodinnému životu a větší ocenění mateřství, aby pak lidé více toužili po dětech a pokoušeli se o ně nikoliv v přezrálém věku a pomocí asistované reprodukce, ale v rozumném reprodukčním věku.

Naštěstí je příroda moudřejší než všechny ty smělé plány sociálních inženýrů. Tak jako i té domestikované kočce bytové nezakážete, aby při každé příležitosti nechytala myši, tak ani lidem vůbec a matkám zvlášť žádnou kampaní nenařídíte, aby svá miminka masově předaly otcům či do velkochovů v rukou státu a vrhly se do budování kariér, pokud jsou přesvědčeny, že hlavní náplní jejich života (nebo minimálně prvních několika poporodních let) je starost o to nejcennější, co ženy, rodiny i společnost mají: o své děti.

Čest a chvála všem rodičům, kteří tento odvěký, největší a nejsložitější společenský úkol ctí a realizují.

20. 1. 2024


Proč nechci euro? Přesvědčte mě!

U soudu platí, že kdo požaduje změnu stávající situace, musí unést důkazní břemeno a prokázat, že změna bude pro všechny strany příznivější. Takže mě, vážení podporovatelé eura, začněte přesvědčovat, jak konkrétně se zlepší můj život přechodem na euro. Do ciziny jezdím maximálně jednou ročně, dvě peněženky v kabelce mi nevadí a koruny na eura směňuji ve směnárně, kde žádné poplatky neúčtují. Nic nevyvážím, žádné výrobky do zahraniční výrobky neprodávám.

Čekám na vaše horké argumenty, jak se můj život vylepší, zbavíme-li se koruny a začneme-li platit eurem. Ekonomická výhodnost to nejspíš nebude, když inflace je obrovsky rozdílná i mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Inflace zjevně nesouvisí s používáním eura, ale s rozpočtovou odpovědností jednotlivých vlád, tedy jak ty vlády dělají nebo nedělají dluhy než s měnou, kterou se v té které zemi platí. Myslíte, že euro donutí země k rozpočtové zodpovědnosti prostřednictvím různých pravidel, především Maastrichtských kritérií? Pochybuji, když ze všech zemí, kde platí eurem, ta kritéria splňují jen čtyři země. Kdysi byl takový hříšník hubován a plísněn, ale když ta nepřekročitelná kritéria vysoce překročila většina zemí (a to včetně těch velkých), nastalo ticho po pěšině a nikdo už po žádných přestupnících plnění Maastrichtských kritérií nepožaduje.

Máte pocit, že euro před lety zabránilo řecké duhové krizi? Podle mě ji spíš způsobilo, protože Řecko s eurem nemohlo devalvovat svoji vlastní měnu. Krizi doteď hasí jen trvalé obrovské převody peněz z Německa do Řecka mající za cíl udržet tuto zemi v eurozóně. Podobně transfery ostatně probíhají i směrem k dalším zadlužujícím se zemím (a mimochodem i ze severu Itálie na chudší italský jih). Tyhle argumenty mě mají přesvědčit, abych jako občan a zákonodárce vyměnila korunu za euro? Na tak to se nenechte vysmát. Euro totiž nikdy nebyl ekonomicky výhodný projekt, ale naopak především projekt mocenský a politický, ať jsou jeho náklady jakékoliv, a ekonomická kritéria pro něj nebyla a nejsou rozhodující.

Takže zatím nechci euro, protože jste mě nepřesvědčili. Taky nechci euro kvůli problémům s počítáním. Mám část rodiny v Itálii a mé tetičky dodnes ceny zboží přepočítávají na staré dobré liry. Nechci zdražení všeho zboží, které přechod do eurozóny pokaždé doprovází, protože obchodníci ceny zaokrouhlí směrem nahoru. Nechci přijít o vlastní národní měnu, kterou používáme od roku 1892. Líbí se mi české bankovky a mince a nechci je vyměnit za ty unifikované. Transakční náklady přechodu na euro považuji za zbytečný výdaj v době, kdy máme všichni (a tedy hlavně státy) šetřit. Vlastní měnou se řídí výkon ekonomiky a o tuto sílu bychom s přijetím eura přišli, i o možnost ovlivňovat export prostřednictvím České národní banky. Ta by mimochodem ztratila význam taky. Všechny ty výše uvedené důvody jsou pro mě zásadní, podstatné a nepřekonatelné.

Argument, že všichni kolem už euro mají, je pro mě bez významu, stejně jako když všichni v mém dětství nosili rifle a kupovali céčka. „Když soused skočí z okna, ty za ním hned musíš skočit taky?“ reagovala na to tehdy máti a dnes by reagovala stejně v diskusi o euro jako o ratifikaci Istanbulské úmluvy, o redefinici znásilnění či o uzákonění manželství „pro údajně fakt a skutečně všechny“. Je to argument bez obsahu. Je to jen manipulace, a ještě k tomu blbá. Jde o zastrašování, aby se protivníci polekali a radši proti novotám vůbec nevystupovali.

Jsem na svou českou korunu hrdá a mám ji ráda. Jsem hrdá na svou vlast, na svůj jazyk, na svou zemi a na své tradice, a k těm přece koruna patří. Nechci, aby se můj stát rozplynul a byl jen jedním okresem z těch mnoha stejných, sjednocených, evropských gubernií bez individuality a bez zápachu. Nechci víc unifikace, chci víc Česka. Chci, aby moje země měla vlastní měnovou politiku, do které nebudou mluvit země cizí. Aby měla vlastní hranice, vlastní měnu, vlastní flexibilní měnovou politiku a vlastní politiku vůbec.

Proto si chci ponechat korunu a nechci euro. Vy jste ti, kdo chcete změnu. Přesvědčte mě.

16. 1. 2024, MF Dnes


Jak funguje digitální realita

Český občan chodí normálně do práce, za kterou pobírá plat. Někdo má ale také živnostenský list a čas od času i cosi vyfakturuje. Počátkem roku 2023 stát našemu občanu zřídí datovou schránku a občas mu do ní něco pošle. Přikáže mu taky, aby daňové přiznání a různá hlášení posílal nikoliv poštou, ale povinně právě jen datovou schránkou.

Koncem roku 2023 stát našemu občanovi pošle do datovky důležitou informaci. Informace je psána formálním a obtížně srozumitelným jazykem, našeho občana tak patřičně vyděsí. Stát mu píše, že si má od ledna 2024 zvýšit odvody na nemocenské a důchodové pojištění, a v jaké výši. Náš občan pokyny státu respektuje, a tak vyrazí do své banky, kde po složitém vysvětlování zřídí trvalé příkazy na příslušné částky. Bankovní úředník se ho nejprve chce zbavit větou „To si sám nastavte v elektronickém bankovnictví.“ Náš občan ale podobnou vymoženost nepoužívá a odmítá se jejímu ovládání začít učit. Konečně jsou trvalé příkazy založeny a občan může v klidu přivítat nový rok 2024.

Kouzla datové schránky

Počátkem ledna se mu telefonicky ozve zdvořilá úřednice. Má na starosti jeho důchod a objevila malou nesrovnalost, která však prý půjde jednoduše napravit. Ona úřednice vyplní za našeho občana jakýsi přehled, občanovi ho e-mailem pošle, on si ten papír někde vytiskne, podepíše, naskenuje a datovou schránkou pošle to lejstro zpět oné laskavé úřednici. Náš občan pochopitelně kvůli tomu zalarmuje několik mladších ročníků, kteří mu pomohou lejstro vytisknout a pak zase naskenovat a datovou schránkou poslat.

Podepsat náš občan to lejstro dokáže sám, většině ostatního dění příliš nerozumí. Proč nemohl to lejstro donést úřednici, která sedí v domě o dva bloky dál? Proč je nemohl jako kdysi poslat poštou? Proč vůbec bylo zapotřebí tisknout lejstro, když je celé sakumprásk vyplnila, a tedy má, úřednice? Proč ty údaje nemohla rovnou zanést do počítače, když přece už údajně dávno máme eGovernement a propojené elektronické rejstříky? Občan si podobné otázky radši nechce připustit. V hospodě u piva se o ně podělí s kamarády, kteří mají podobné zkušenosti. Lahůdkou bývá daň z nemovitostí, tvrdí jeho kamarádi. To je tak složité vyplňování, že to za poplatníky napříč republikou úřednice vyplňují rovnou.

A zase zpět!

O pár dní později laskavá referentka sděluje našemu občanovi, že ohledně důchodu je vše na dobré cestě a příslušné procesy zdárně běží. Trvalé příkazy, které v bance zřídil, však ale prý byly zbytečné, podobně jako jeho platby, protože náš občan podle úřednice není tím, kdo má povinně platit zálohy na nemocenské a penzijní pojištění. Proč mu to tedy stát oficiálně sděloval? Proč ho vystrašil oním úředním lejstrem s upozorněním? Vždyť do všech jeho plateb dobře vidí a o jeho povinnostech je zřejmě správně informován. Občan klade otázky, na které nikdo nezná odpovědi.

Občan ničemu z toho nerozumí, leč na základě pokynu laskavé paní se opětovně vypraví do své banky. Narazí na komisní referentku, která by si asi radši hrála s telefonem. „Vy chcete zrušit trvalé příkazy? To si můžete udělat sám v elektronickém bankovnictví.“ Dlouho pak nemůže dva týdny staré příkazy vůbec najít. Náš občan tuhne v tváři, když opakuje svou prosbu a vysvětluje, že elektronické služby nechce a nepoužívá. Bankovní úřednice se ještě chvíli snaží občana odradit od požadavku a vypudit z pobočky, pak si odfrkne, vzdychne a pustí se do práce, kterou zjevně nemá ráda.

Občan se vrací domů a cestou potkává samé mladé moderní lidi s pohledem zabodnutým do obrazovek svých nejchytřejších telefonů. Občan si naopak všímá roční doby, slunce, deště, krás, měnící se výstavby a dění kolem sebe, neboť se poněkud zastarale domnívá, že život se odehrává v hmatatelné realitě kolem něj, nikoliv na obrazovkách digitálních zařízení.

Obyčejná schránka

Doma ve schránce najde dopis ze své banky. Banka se pyšní loňskými úspěchy a nabízí mu jakýsi nový produkt – úvěr, jímž mu údajně vylepší život a budoucnost. Barevný tisk na tvrdém papíře, velká obálka s drahým poštovným. Na tyhle lejstra má jeho banka dost peněz, z jeho peněz.

Občan si vzpomene, kolik papírů musel vyřídit, zajistit, oběhat, ofotit a doložit, když před měsícem chtěl požádat o svůj důchod. Státní evidenci chyběla jeho střední i vysoká škola, vojna a dvě státní zaměstnání. Na stát se holt povinnosti nevztahují. Digitalizace je pro něj jen právo, důvod pro čerpání dotací a záminka mediálních prohlášení, zatímco pro občana hlavně povinnost. Potvrzení o započtení jednotlivých zaměstnání do důchodu stejně našemu občanovi nepřijde do datové schránky, ale naprosto nepochopitelně si pro něj musí osobně na poštu – stát je totiž posílá papírově a doporučeně.

A pak si občan vzpomene, že „digitální“ vlastně doslova znamená „prstová“. A v duchu vztyčí jeden ze svých prstů. Ano, přesně ten.

Psáno pro Deník TO, 14. 1. 2024


Jak se oceňují dobrá manželství

Během loňského roku jsem navštívila 12 úžasných párů a prožila s nimi báječné chvíle plné moudrosti a poctivé zkušenosti. Jsem vděčná, že mohu tyhle „zlaté svatby“ prožívat spolu s oslavenci a vídat zblízka ty zázraky lásky a obětavosti.

A jak k tomu přišlo? V listopadu roku 2022 jsem na první schůzi nového senátního Podvýboru pro rodinu navrhla, aby Senát oceňoval dlouholetá dobrá manželství – tedy ty manželské páry, jež fungují v lásce a ve spokojenost více než 50 let, překonaly krize a nepřízně osudu a vychovaly děti, s nimiž udržují vřelé kontakty. V době, kdy na nás média chrlí samé negativní zprávy, jsem chtěla ukázat dobré příklady, které žijí mezi námi. Podobné malé slavnosti pořádá mnoho radnic, ale říkala jsem si, že zapojení Senátu by mohlo ty krásné páry odměnit viditelněji. Senát za vydatné pomoci pošklebovačů tehdy můj nápad smetl ze stolu, a tak dlouholetá dobrá manželství oceňuji sama.

Moje aktivita má za sebou první rok, během něhož jsem předala 12 ocenění. Jak taková dobrá manželství vyhledávám? Na některé mě upozorní starostové mající dobrý přehled o ovečkách ve svých obcí. Většina manželských párů mě však kontaktuje sama nebo mě osloví jejich děti. Podrobně popíší, proč právě jejich rodiče zaslouží ocenit. Pošlou fotky, uvedou příklady, odvolají se na známé, na vedení obce, na kamarády, kteří mohou kvalitu vztahu potvrdit. Pro každou dvojici nechám vyrobit cenu s jejich jmény a datem sňatku, domluvíme termín schůzky a pak se za nimi sama rozjedu. Někteří dobří manželé bydlí za humny, například Zdeňka a Jaroslav Šestákovi u nás ve Štěnovicích, Marie a Václav Kaslovi v Přešticích nebo Jan a Věra Jůzovi v Plzni. Za jinými jedu jen stovku kilometrů – třeba za Saskií Burešovou a Petrem Obdržálkem či za Ludmilou a Petrem Hájkovými do Prahy. Za jinými cestuji přes půl republiky – třeba za Vlastou a Zdeňkem Šteffanovými do Turnova nebo za Jaroslavou a Janem do Kořence u Boskovic. Hodinku společně posedíme, často obklopeni dětmi či širší rodinou. Nad kávou a doma připravenými dobrotami probereme celý jejich život, děti, vnuky i nejvýznamnější rodinné události. Pokaždé je ve vzduchu dobrá nálada, vzpomínky a vyprávění.

Na začátku svého putování a oceňování jsem měla teorii, kterou jsem plánovala svou aktivitou potvrdit – objevit, co dlouholeté dobré manželství spojuje. Jako rodinná advokátka jsem se celý profesní život setkávala s páry opačnými – s těmi, co manželství neudrželi. A tak jsem chtěla zjistit, co tmelí dobrá manželství. Po prvním roce musím své úvahy přehodnotit: jediná univerzální kouzelná ingredience není. Každá dvojice našla vlastní recept a používá své originální přísady. Někdy zájmy společné, jindy naopak naprosto odlišné. Některé dvojice celý život dělaly vše spolu, jiné měly odlišné zájmy a aktivity. Některé držel pohromadě humor, jiné důsledné oddělování mužských a ženských rolí. Všude byla ve vzduchu cítit pohoda. Manželé si rozuměli jedním slovem, pohybem, pohledem. Bylo vidět a cítit, že jsou spolu rádi, že jsou za ta léta sehraní a že své rodiny drží pohromadě. Ve všech případech měli děti, vnuky a pravnuky a rodina se pravidelně setkávala. Všude jsem viděla fotky, všude jsem slyšela, čím se děti živí a jaké školy navštěvují vnuci.

Z mých dobrovolných senátních aktivit je právě tato mému srdci nejmilejší. Nejsou v ní žádné konflikty a spory, jen láska, přátelství, pomoc a spolupráce. A taky víra a naděje, že dobré vzory jsou i v našem podivném, nepříznivém čase. Protože na dobrých vztazích v rodině záleží především.

Děkuji všem, kteří je udržují. A taky Deníku, že o dlouholetých dobrých manželstvích na svých stránkách pravidelně informuje. V jejich oceňování budu i nadále pokračovat. Jestli se na něco těším, tak jsou to další pozvání od těchto jubilujících absolventů školy života.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Deník, 15. 1. 2024

Nejsme jako … my

Tyhle neochvějné „morální majáky“ žijí mezi námi a pyšní se svou názorovou integritou natolik, že si osobují právo morálně odsuzovat jiné, povyšovat se na ně, nálepkovat je či krutě urážet na všech těch socialistických sítích. Žijí mezi námi a ani trochu se nestydí. Ba dokonce se domnívají, že jako strážci všech cností nemusejí dodržovat pravidla slušnosti, poděkovat či odpovědět na pozdrav při setkání. Ba co víc – že si mohou před vámi nahlas odplivnout. Tak oni to dnes vidí. Ale jak je to s onou jejich názorovou neochvějností?

Za příklad je možno si vzít jednu paní, která už za svůj život prošla kdečím, kdekoho nejdřív podporovala, když ho potřebovala, a pak zas stejným člověkem hezky zvysoka morálně opovrhovala. Dnes je senátorkou a její názory jsou opět morální, tvrdé, jednoznačné a neotřesitelné. Tak jako její celoživotní postoj ke koruně a společné měně euro.

14. 8. 2010 „Euforie Slováků se změnila v naštvanost, když zjistili, že by měli platit dluhy za rozhazovačné Řeky. Kloním se k tomu, že by zde referendum být mělo. Složitost té otázky sice komplikuje vypsání referenda, ale nepodceňovala bych naše občany při rozhodování o tak důležité věci. Já bych hlasovala proti přijetí eura. Já nevidím žádný důvod, proč vstupovat do eurozóny. Pakt stability a pravidla se tam nedodržují a současné fungování eurozóny pro mě není důkazem, že by tato měna byla silná a stabilní.“ Nevěříte, že to řekla? Důkaz zde.

23. 9. 2013 „Občanští demokraté nechtějí stanovit datum pro přijetí eura. Podmiňují to výhodností vstupu do eurozóny pro ČR a také referendem.“ Důkaz zde.

18. 10. 2013 „Kdyby se všichni jen poplácávali po zádech a říkali si, jak je vše v EU bezvadné, tak žádná diskuse nikdy vzniknout nemůže. Kritický postoj je jejím předpokladem… Za eurofanatismem se někdy skrývá prachobyčejná lenost udělat si vlastní názor. Nechat jiné, aby za vás rozhodovali, je přeci tak jednoduché… Eurozóna se nejprve musí zkonsolidovat. Do eurozóny, jak fungovala dosud, bychom opravdu vstupovat nechtěli. Všichni, i její členové, dobře vědí, že nefunguje dobře. ... Výhody vstupu musí jednoznačně převažovat nad nevýhodami. A to dnes neplatí. Proto nedává žádný smysl už dnes stanovovat pevný termín přijetí eura. Pokud se tak v budoucnu některá z vlád rozhodne, považuji za nezbytné o tak zásadní věci nechat rozhodnout občany v referendu. Eurozóna se od roku 2004 zcela zásadně změnila a náš tehdejší závazek zcela proměnil svůj obsah.“ Zde.

25. 9. 2017 „Je správné vymanit se z povinnosti přijmout euro, rozhodování EU vzbuzuje pochybnosti.“ Zde.

Dnes jsou všechna ta slova zapomenuta, protože moderní je vše eurofanatické.

7. 1. 2024 „Byla bych ráda, kdybychom euro měli. Můj postoj v ODS asi není většinový, vím, že část kolegů euro nechce.“ Zde.

Jistě. Jen idiot nemění názory. Jenomže lidé to vidí, poslouchají, čtou. Lidé si to všechno pamatují. Na rozdíl od mluvčích, kteří už dávno zapomněli, co kde řekli, co podpořili, proti čemu či za co bojovali a čemu věřili. Dnes by mohli říkat „nejsme jako my.“

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Pravý prostor, 13. 1. 2024


Potřebujeme tzv. veřejnoprávní média?

Mou hlavou se honí otázky, na které je třeba si odpovědět:
1. Co je veřejná služba a co jejím opakem? Soukromá služba? Je služba nabízená veřejnosti veřejnou službou? To je pak takovou i kadeřník. Je je veřejnou službou hospoda? Divadlo? Nákupní galerie? Máme jen obecné pojmy a fráze bez obsahu.
2. Jak se odlišuje redaktor verejnoprávní a soukromoprávní? Vzděláním? Prací? Etikou? Pracovníci běžně přecházejí z jedné televize do druhé. Když přejdou ze soukromé do veřejnopravní, začnou jinak myslet? Jinak pracovat? Co je k tomu vede?
3. Kdo vlastně ČT řídí? Od televizní krize zde platí, ze půda patří krtkům, protože na ní pracují. Řídí ji redaktoři? Ředitel? Ne. Rada? Ne.
4. Otázka dnešního semináře zní: Potřebujeme veřejnoprávní média? Pokud by odpověď měla být kladná, pak se ptám: co dělá Česká televize jiného než soukromé televize? Podívejme se zrovna na dnešní program: Buchty po ránu (vaření). Televarieté. Na cestě po Los Angeles. Večer Vražedné stíny (detektivka). První a druhý díl. V noci Maigret má starosti. Francouzký kriminální seriál. A konečně Bydlení jako hra. Seriál o renovaci. Tohle že nemůže vysílat nestátní komerční médium?
5. Další otázky: proč nemáme veřejnoprávní nakladatelství nebo veřejnoprávní noviny? Vedle definice pojmu "veřejnoprávní" nám chybí jasné zadání: chceme tedy vysílání pro školy, seniory, regiony, menšiny apod.? Ok. Tak tedy to je posláním veřejné služby? Nejde si to mnohem levněji objednat u soukromé firmy? S přesným zadáním a rozpočtem? Odpověď zní: lze.
6. Má poslední otázka: má veřejnoprávní instituce dělat to, co jinak ziskově dělá soukromá instituce a soukromé médium? Má stát provozovat masokombinát? Textilku? Ne. Jak platí pro obecné veřejné instituty, stát smí dělat jen to, co soukromá sféra dělat neumí nebo nemůže, a zároveň je to společensky nutné.
7. Shrnuto a podtrženo: na otázku, zda potřebujeme veřejnoprávní média, odpovídám: Ja ne. Pojďte mě přesvědčit.
Vy, co ten koncept hájíme, to máte snadné. Vám ta Česká televize totiž patřil. Dobrá. Dělejte si televizi, jakou chcete. Ale pro sebe a za své. Dnešní seminář by se podle mne mohl jmenovat: "chceme vaše prachy na svoje hračky".
Tohle bylo mé vystoupení na semináři v Poslanecké sněmovně dne 11.1.2024 nazvaném Potřebujeme veřejnoprávní média?

11. 1. 2024

Potřebujeme tzv. veřejnoprávní média?

Mou hlavou se honí otázky, na které je třeba si odpovědět:
1. Co je veřejná služba a co jejím opakem? Soukromá služba? Je služba nabízená veřejnosti veřejnou službou? To je pak takovou i kadeřník. Je je veřejnou službou hospoda? Divadlo? Nákupní galerie? Máme jen obecné pojmy a fráze bez obsahu.
2. Jak se odlišuje redaktor verejnoprávní a soukromoprávní? Vzděláním? Prací? Etikou? Pracovníci běžně přecházejí z jedné televize do druhé. Když přejdou ze soukromé do veřejnopravní, začnou jinak myslet? Jinak pracovat? Co je k tomu vede?
3. Kdo vlastně ČT řídí? Od televizní krize zde platí, ze půda patří krtkům, protože na ní pracují. Řídí ji redaktoři? Ředitel? Ne. Rada? Ne.
4. Otázka dnešního semináře zní: Potřebujeme veřejnoprávní média? Pokud by odpověď měla být kladná, pak se ptám: co dělá Česká televize jiného než soukromé televize? Podívejme se zrovna na dnešní program: Buchty po ránu (vaření). Televarieté. Na cestě po Los Angeles. Večer Vražedné stíny (detektivka). První a druhý díl. V noci Maigret má starosti. Francouzký kriminální seriál. A konečně Bydlení jako hra. Seriál o renovaci. Tohle že nemůže vysílat nestátní komerční médium?
5. Další otázky: proč nemáme veřejnoprávní nakladatelství nebo veřejnoprávní noviny? Vedle definice pojmu "veřejnoprávní" nám chybí jasné zadání: chceme tedy vysílání pro školy, seniory, regiony, menšiny apod.? Ok. Tak tedy to je posláním veřejné služby? Nejde si to mnohem levněji objednat u soukromé firmy? S přesným zadáním a rozpočtem? Odpověď zní: lze.
6. Má poslední otázka: má veřejnoprávní instituce dělat to, co jinak ziskově dělá soukromá instituce a soukromé médium? Má stát provozovat masokombinát? Textilku? Ne. Jak platí pro obecné veřejné instituty, stát smí dělat jen to, co soukromá sféra dělat neumí nebo nemůže, a zároveň je to společensky nutné.
7. Shrnuto a podtrženo: na otázku, zda potřebujeme veřejnoprávní média, odpovídám: Ja ne. Pojďte mě přesvědčit.
Vy, co ten koncept hájíme, to máte snadné. Vám ta Česká televize totiž patřil. Dobrá. Dělejte si televizi, jakou chcete. Ale pro sebe a za své. Dnešní seminář by se podle mne mohl jmenovat: "chceme vaše prachy na svoje hračky".
Tohle bylo mé vystoupení na semináři v Poslanecké sněmovně dne 11.1.2024 nazvaném Potřebujeme veřejnoprávní média?

11. 1. 2024

Konec roku, konec vztahu?

Kolikrát jsem to za svou praxi slyšela. Kolikrát jsem měla rameno mokré od toho, jak se mi kamarádky a klientky svěřovaly. A tak vím, že právě v prosinci je těch smutných zpovědí, stesků a nářků nejvíce.

Proč tolik vztahů končí právě s koncem roku? Ze všech pohádek zní svatební zvony, ve všech reklamách se lidé dávají dohromady, a přece realita před televizními obrazovkami bývá často docela jiná. Jak to přijde, že právě kolem Vánoc se lidé tak často rozcházejí? Proč manželé právě nezřídka na Štědrý den oznamují svým manželkám, že se na Boží hod nebo na Tři krále stěhují k (dosud utajované) milence? Ještě aspoň posledního kapra se salátem, poslední rozbalování dárků pod stromečkem, poslední rodinné foto, poslední pusa, poslední prskavka, a pak konec. Pak jsou volní a začne jim nový život. Pro ty opouštějící snad bude radostný, milovaný a bezstarostný; těm opouštěným zůstane prázdné místo a trudné vzpomínky, jež vrhnou stín na všechny budoucí Vánoce. Aspoň takto to chápou ti opouštění, jak se lze v těchto dnech dočíst ve veřejných „osobních“ zpovědích na mnoha komunikačních sítích. A moje praxe rodinného advokáta, ale i příběhy z mého okolí mi ukazují, že ženy a manželky v těchto manýrech muže pomalu dohánějí.

Atmosféra tlaku spojeného s koncem roku občas vede k pocitu, že „už to přece musím rozseknout“. Ale co když se pak ukáže, že to rozhodnutí bylo zbrklé a unáhlené? Co když k němu přispěla druhá strana svým termínovaným požadavkem? K rozhodnutí, které se v novém roce jen těžko bere zpátky.

Proč tak často končí vztahy právě na konci roku? Což není 15. říjen nebo 3. únor stejně „vhodným“ pro rozbití vztahu? Jako kdyby i tak nebyl závěr roku náročný pro naše peněženky, žlučníky a zejména pro emoce? S koncem roku si mnozí lidé dávají předsevzetí, jež mají také často podobu rozchodů a definitiv. Poslední sklenička, poslední cigareta, poslední sladkost či nezdravý životní styl. Ještě naposledy se rozloučím, naposledy se na Silvestra nacpu kalorickou bombou, naposledy si před televizí zalenoším, a pak už nikdy. Konec. Zítřek bude jiný. Nastane zdravý životní styl, hezké vztahy, lepší práce, ideální život, zářná budoucnost plná sociálních jistot.

Ke konci roku však končívají i mnohé jiné životní a profesní etapy. Jistoty, jež byly dosud součástí našich životů. Zavírají se obchody, pivovary, kavárny, restaurace a společenská zařízení. Na svých cestách po republice, při svém putování Plzeňskem, při svých procházkách městy míjím ty nápisy o uzavření prodejen, vidím ty vyklizené prostory, matná okna a za nimi zhasnutá světla. Prázdná místa, opuštěné provozovny, zkrachovalé obchody, zánik, smutek, smrt. Některé obchody ještě nevědí, že také brzy skončí. Zatím jen zahájily masivní výprodeje - už na Štědrý den večer namísto obvyklého období po 1. lednu - zatímco malí podnikatelé mění trvalé příkazy a zvyšují povinné zálohy na odvody sociální a zdravotní. Mnozí ještě netuší, že i oni budou v příští roce krachovat, propouštět a bez zakázek rušit své obchodní vztahy, což se promítne do jejich emocí, pocitů, životů a rodinných klimat. Rodina je nakonec nejvíc, takže zpět k rodinám.

Konec roku, konec éry, konec vztahu - myslí si asi ti odcházející manželé, manželky, partneři a ti, co jiné opouštějí. Sní o tom, že od Nového roku bude všechno jinak. Nastane budoucnost jako malovaná. Krásné je věřit, doufat, upínat se, začínat jinde, bez minulosti a bez závaží. Možná i bez odpovědnosti. A všichni potřebujeme v něco věřit. Potřebujeme doufat, že špatní

dnové se v dobré obrátí a všechno nakonec jako v pohádce skončí šťastně. Kdo by nechtěl trochu nahlédnout do budoucnosti? Kdo by nechtěl vidět, co krásného ho v příštím roce čeká?

Možná je ale lepší nevědět, nespěchat tolik dopředu, nepoodhalovat, co má být utajeno a skryto. Jak říká Karel Jaromír Erben v baladě Štědrý večer:

„Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“

Kdo vytrvá, kdo vydrží nespěchat, tak se třeba jako v pohádce nakonec dočká i dobrých konců. Třeba ten opouštějící nakonec pozná, že to, za čím odešel, bylo jen pozlátkem, zatímco skutečnou hodnotu, pravou rodinu, děti a vztahy nechal doma. Mnozí opouštějící nakonec prohlédnou a vrátí se na začátek, domů, k těm původně opuštěným. Mnohé podniky, obchody a pivovary nezaniknou, některé vztahy neskončí nebo se obnoví, ba snad i vylepší, jiné vztahy vzniknou a nová hezká místa pro setkání a pro zrod vztahů se otevřou.

Přeji nám všem, aby takových dobrých (ne)konců a počátků bylo v roce 2024 co nejvíc.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Článek byl psán pro deník TO.

31. 12. 2023, deník TO


Jak netrápit a netrápit se

Tuhle glosu píšu den před Štědrým dnem a dva dny po českém „jedenáctém září“. Veřejnost se rozdělila na ty, co se připravují na zrození Ježíška, chystají salát, balí dárky a těší se na své nejbližší, a na ty druhé. Na ty, co chtějí přitvrzovat, utahovat šrouby a omezovat práva. Ti už dnes kují pikle, jak prý zabránit všemu nekalému, co budoucnost může přinést, ale přitom hlavně posílit svou moc. A obě skupiny budou za pár dní přemýšlet, jak žít v roce 2024 a jak ten rok co nejlépe prožít.

Jak netrápit ostatní a netrápit sebe? Nejtěžší otázky, na které hledá odpovědi lidstvo stejně dlouho jako na ty nejzákladnější – kdo jsme, kam jdeme a co je cílem našeho snažení na tomto světě. Odpovědi na ně nejsou jednoduché, a když jsem ještě aktivně vykonávala advokátní praxi, bylo hledání odpovědí spolu s krizovou intervencí mým každodenním chlebem. Univerzální a jednoduché rady neexistují, ale přesto se o ty základní s vámi podělím:

- Pečovat o dobré vztahy s blízkými. Co zní jako fráze, obsahuje někdy velké sebezapření, protože je třeba se o své blízké aktivně zajímat, a současně jim nic nenařizovat, nepřikazovat, nevnucovat, neobtěžovat je a nedávat nevyžádané rady. Nechat je žít, jak oni chtějí a jak se jim líbí, ale být nablízku, když se jim podlamují kolena a oni se tak potřebují o někoho opřít. Být tu prostě pro ně.

- Každý vztah se dá vylepšit. Třeba o kousíček, ale nikdy není vše ztraceno. Vždy je možno se omluvit, pozdravit, předat drobnost, projevit zájem, usmát se, udobřit a vlídně se rozloučit. Klienti občas namítali, že „s tou/s ním to vylepšit prostě nejde.“ Nesouhlasím. Stačí malá změna chování, třeba i jen na jedné straně. Třeba jen proto, aby potěšila mou duši.

- Minulost nezměníme a budoucnost je vždycky nejistá. Obojí zjištění je děsivé a patřičně frustrující. Ale současně uklidňuje a umožňuje sám sobě odpustit chyby, jichž jsme se na sobě i na jiných dopustili. Své vzpomínky umíme oblbnout a při troše snahy je dokážeme přepsat do scénáře, který je přijatelnější. Zkusme si představit, že minulost proběhla o maličko příznivěji. A pak si ji přehrajme znovu a zase znovu.

- Jediné, co máme, se děje právě teď. To „právě teď“ je absolutně nejdůležitější. Nespěchejme tolik, nežeňme se za pofiderními úspěchy. Zamysleme se, co v roce 2024 vylepší život právě nám, každému jednotlivě.

- V krizové intervenci doporučujeme v nejhorších okamžicích smutku a bolesti udělat následující: zabalit se do deky, pohodlně se usadit, ztlumit světla, zatopit, horký nápoj do dlaně, měkký polštář vedle sebe, možná i plyšáka nebo živé zvíře a na papír napsat deset věcí, které nás baví, těší, pozvedávají, hladí, pomáhají nám přežít každodenní trudný život. To jsou ty věci, které každý z nás potřebuje. Každý má jiné, protože žádní dva lidé nejsou úplně stejní. Máme je na seznamu? Tak si je pravidelně zařazujme do kalendáře. Hlaďme se a pečujme o sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá.

- Bude-li duše bolet nesnesitelně, je třeba se neupejpat a si říct o pomoc. Od toho tady všechny ty pomáhající profese jsou. Anebo aspoň ti nejbližší. Kamarádi. Bolest je menší, když se rozloží na víc osob.

- Vyplatí se méně mluvit a více přemýšlet a pozorovat. Svět, co se kolem nás točí tak rychle, že mu někdy přestáváme rozumět? Lidi, co reagují nepochopitelně? Zprávy, co znějí nepravdivě a neuvěřitelně? Nezasahujme, nevyšilujme, přemýšlejme, pozorujme.

- Netřeba sledovat všechny ty komunikační či sociální sítě. Není třeba číst noviny, pouštět internet, desetkrát denně sjíždět Facebook a Instagram, ani každý den zapínat televizi. Informací je kolem nás tolik, že těm nejdůležitějším stejně neunikneme. A nic se nestane, pokud nám uteče nějaký pořad, film, komentář, článek, reportáž, údaj, duel či rozhovor. Kvůli zachování duševní rovnováhy je třeba naopak vypínat pozornost a informacím zamezovat přístup. Být chvíli sám v tichu jen se svými myšlenkami.

- A pak si na druhou stranu papíru napišme seznam pět nejdůležitějších lidí svého života. Na ty se v příštích dnech můžeme zaměřit. Těm volejme a pišme. A s těmi stravme co nejvíce času.

- Neubližovat a neškodit. Jiným, ale hlavně sami sobě. O Vánocích i v roce 2024.

I já si dávám tohle předsevzetí. Tak ať se netrápíme navzájem a netrápíme ani sami sebe.

23. 12. 2023


20. schůze Senátu - pokračování 20. 12. 2023

Skládám účty aneb jak a proč jsem dne 20.13.2023 v Senátě hlasovala:

Senátní tisk 201: PROTI (administrativní opatření, které nemá být řešeno zákonem). Schváleno (ze 74 přítomných senátorů 66 pro, proti 3).

Senátní tisk 192: PRO (z bezpečnostních a ekologických důvodů je zásadní, aby se rozhodovací procesy netříštily). Vráceno s pozměnovacími návrhy (ze 76 přítomných senátorů 47 pro, proti 9).

Senátní tisk 203: PROTI (o zranitelné občany se má starat stát a nemá odpovědnost přenášet na občany). Schváleno (ze 74 přítomných senátorů 62 pro, proti
1).

Senátní tisk 144: PRO (administrativní drobnosti a formality). Schváleno (z 69 přítomných senátorů 56 pro, proti 0).

Senátní tisk 95/14: PRO (podporuji kritickou vládní pozici i doprovodné usnesení). Schváleno (z 73 přítomných senátorů 64 pro, proti 0).

Senátní tisk 202: PROTI (zásah do veřejných financí). Schváleno (ze 72 přítomných senátorů 64 pro, proti
2).

Senátní tisk 206: PRO (beru na vědomí informaci, v informaci o hlasování je však uvedeno, že jsem se zdržela). Schváleno (ze 73 přítomných senátorů 65 pro, proti 0).

Senátní tisk 156: PRO (standardní mezinárodní smlouva). Schváleno (ze 73 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisk 157: PRO (standardní mezinárodní smlouva). Schváleno (z 73 přítomných senátorů 67 pro, proti 0.

Senátní tisk 82/14: PRO (podporuji kritickou vládní pozici i doprovodné usnesení). Schváleno (z 72 přítomných senátorů 55 pro, proti 0).

Senátní tisk 191: PROTI (veřejnou službu nelze řešit na úkor soukromých obchodníků). Schváleno (z 68 přítomných senátorů 56 pro, proti 1).

Senátní tisk 184: PRO (hotovost si zasluhuje ochranu). Schváleno (z 64 přítomných senátorů 47 pro, proti 3.

Jednání trvalo od 9 do 17.25 hodin.


Kdo má rozhodovat o jaderném úložišti

Mé vystoupení v Senátu dne 20.12.2023 k senátnímu tisku 192 (návrh zákona o řízeních souvisejících s úložištěm radioaktivního odpadu)

Tomu, o čem tady hovoříme, se v zahraničí říká efekt NIMBY.
Not in my back yard. Tedy ne u nás na dvorku.
Kdekoliv, jen ne u nás.
Nechceme za humny letiště, dálnici, úložiště, skládku, věznice, domov pro narkomany.
Pokud v zákoně bude právo veta či povinný souhlas obcí, nepostaví stát nikdy nic.
Proto podpořím návrh zákona v podobě, v jaké ho schválila Poslanecká sněmovna. O strategických stavbách má rozhodovat stát. Vláda. Výkonná moc.

20. 12. 2023

O rodině s Danielou

Rozhovor redaktorkou Českého rozhlasu Ostrava o rodině a proč je důležité znát své kořeny

 https://ostrava.rozhlas.cz/spisovatelka-daniela-kovarova-odkryva-mala-tajemstvi-sve-vlastni-rodiny-9136867?fbclid=IwAR3q8M4QkWT8UCCXskxHmV5O0W7TyZFjCy18UtH-dbkbSNmeGt3osnyaTLg

19. 12. 2023

ČESKÝ PRÁVNÍ ŘÁD A EVROPSKÉ PRÁVO

Následující text nebude odborným referátem, ale pohledem senátorky, která se setkává s právem Evropské unie a s novými legislativními návrhy v každodenním provozu.

Mou specializací je rodinné právo – zabývám se mimo jiné manželskými a partnerskými vztahy. A poměr mezi právem EU a vnitrostátním právem můžeme také přirovnat k takovému manželství. Je to ale manželství hodně nerovné, nevyvážené – jeden z manželů je silně dominantní a udává směr, zatímco ten druhý je Popelkou, která je ve vleku a věčně ustupuje.

Správně předpokládáte, že v téhle dvojici má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím zakřiknutým, odstrkovaným protějškem. Čím je to způsobeno?

Prvním problémem je nešťastné vymezení pravomocí EU.

Ponechme stranou typologii těchto pravomocí a podívejme se rovnou na ten druh, kde leží těžiště činnosti unie a odkud pochází drtivá většina unijní regulace – jde o tzv. pravomoci sdílené.

Název je poněkud ošidný – mohl by vzbuzovat dojem partnerství či spolupráce rovnocenných subjektů, ale tak tomu rozhodně není. Zřejmé je to už z definice v zakládacích smlouvách, která zní takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala, anebo v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Takže už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie.

Unijní právo zužuje prostor pro vnitrostátní úpravu, takže se zužuje prostor pro politické rozhodování na národní úrovni.

Koncept sdílených pravomocí by ani tolik nevadil, pokud by se uplatnil v menších, přehledných, jasně ohraničených prostorech. Pravomoci Unie jsou však vymezeny nesmírně široce a vágně (často třeba jen odkazem na obecné cíle, kterých má být dosaženo, a tak nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. Každopádně tyto pravomoci pokrývají i celá či téměř celá odvětví lidské činnosti (např. ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, aj.), nebo významné složky daného odvětví (např. v energetice, sociální politice či trestním právu)

Když tyto pravomoci byly v minulosti formulovány, členské státy a občané byli chlácholeni tzv. principem subsidiarity. S tím přišla Maastrichtská smlouva, která měla být brzdou, jež povede unijní orgány ke zdrženlivosti. Aby v rámci svých pravomocí konaly jen tehdy, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie. EU se tak měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem a vše měla ostatní ponechat členským státům.

Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní politický apel a její role je naprosto nulová – unijní orgány nemají problém jakýkoliv návrh označit za subsidiaritě zcela vyhovující.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy – ty znamenají, že ony rozsáhlé pravomoci mohou být využívány velmi snadno. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je dnes pojímáno jako výjimka – uplatňuje se jen v nejcitlivějších oblastech.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu – stále častěji sledujeme přesouvání pravomocí z členských států na Komisi

Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, v případě sporu soudní dvůr dá za pravdu EU.

Jaký je důsledek výše řečeného?

Expanze jako dlouhodobý vývojový trend evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, kosmos, oživení trhu – to vše má být jednocené a regulované). Rozpínání je stále více bezhlavé, překotné, zrychlující se – mluví se o „regulační smršti“

Druhou tendencí je ideologizace – nové legislativní návrhy jsou stále ideologicky podmíněné a ideologií přetékající, celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu.

Zatřetí jde o utahování šroubů. Unijní předpisy stále více omezují – přinášejí zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová Eulegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy často představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné – to platí hlavně směrem k velkým obchodním společnostem. Příkladem může být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo směrnice o transparentnosti v odměňování.

Poslední trend bychom mohli nazvat výpady za hranice unijních kompetencí. Jakkoli jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům zjevně začínají být příliš těsné - v posledních letech projevují snahy rozšířit své pole působnosti za hranice zakládacích smluv a udávat směr prakticky ve všech klíčových záležitostech. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novou metodou je přijímání různých politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění různých úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států – vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost.

Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu.

A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let.

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? – dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu semknout a bránit?

Z počátku jsme byli hodně zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. A dnes – v posledních měsících - začínáme opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta eulegislativa bude stát.

- dobrým příkladem může být postoj ČR k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: “ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Ten k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: “Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží

na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“

Na závěr se vraťme k našemu nerovnému manželství – k onomu domácímu despotovi a utiskované Popelce. Základní východisko a úkol, který pro ni (a pro nás) vidím je: uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechce(me) a bojovat za svoji svébytnost, svobodu, prostor k životu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech – tento prostor tedy musíme chránit

Evropské právo v minulosti přineslo řadu užitečných výdobytků – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí – musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, na které členské státy nestačí, a kde rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu je vyváženo citelnými výhodami.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, je prostředkem – mluvila také o tom, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství, snažit se je přetavit v jeden evropský lid.

A já dodávám, že součástí tohoto bláznovství by bylo snažit se nahradit národní právní řády jedním evropským.

Vystoupení na Právnickém klubu pořádaném Stálou konferencí českého práva dne 30. Listopadu 2023 na téma vztahu a perspektiv českého a evropského práva.

2. 12. 2023


Potraty a vraždy

Potrat, eufemisticky zvaný „přerušení těhotenství zánikem plodu“, je dovolen1 do 12. týdne těhotenství, resp. u biologických vad do 24. týdne od početí. Jde o administrativní úkon, operaci, sociální opatření nebo vraždu?

Počátek lidského života i jeho ochrana už před narozením jsou předmětem úvah biologů, lékařů, filozofů, teologů, právníků i politiků, ale i manželů a rodičů. Jde o otázku ryze morální a společenskou. Máme-li chápat právo jako minimum morálky, pak morálka je minimem společenské shody. A společenské shody v této otázce dosaženo nebylo.

Dne 21. 6. 2023 byla českému Senátu doručena petice2 za obnovení ochrany lidského života od početí, kterou podepsalo 14.000 petentů. Žádá zrušit potratový zákon i vyhlášku a zakotvit ochranu práva na život od početí. Petice označuje potrat za smrt bezbranného člověka a vyzývá ke zdrženlivosti a k úctě a podpoře rodin a manželství, mj. omezením propagace násilí, sexismu a pornografie.

Pro autory petice lze mít pochopení, protože filosofická a morální východiska jsou opřena o hluboké civilizační a ideové prazáklady naší společnosti. Petrifikace požadavku v platném právu by ovšem neměla být prvním, ale až posledním cílem této snahy. Tím prvním musí být práce na společenské shodě.

Není na místě obsah petice povýšeně zamítnout jen proto, že právo ženy rozhodovat o „svém těle“ a zvolit potrat považuje většinová česká společnost za moderní výdobytek, od něhož nemá v úmyslu ustupovat. Naopak je na místě využít petice k zamyšlení nad paradoxy, které současný přístup k potratům přináší. Tváří v tvář zázraku jménem život, díky němuž jsme všichni na tomto světě, bychom neměli zákrok nazývat „ukončením těhotenství v souladu s legislativou“. Potrat není nějakou administrativní technikou, ale aktivním úkonem, který způsobí, že jeden počatý život nenávratně a nenahraditelně vyhasne.

To je první paradox, není však paradoxem posledním. A nic na tom nemění skutečnost, že Listina základních práv a svobod ve svém čl. 6 zakotvuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Komplexní problém, který nemá ideální řešení

Z minulosti známe řadu situací, ba dokonce drastických následků, k nimž přistupovaly ženy, když nežádoucím způsobem otěhotněly. Každý člověk je pln pochopení pro ženu, která ve svém lůně chová dítě, jež si nepřeje donosit. Lehkovážnost přístupu k potratům ale nelze akceptovat. Embryo není výrůstek na kůži, kterého se žena zbaví kosmetickým zákrokem. Ani přezíravý postoj k petici však není na místě, tím spíš, že lékařská věda je stále dokonalejší a je dnes schopna pomoci porodit zdravé miminko při váze pouhých 245 gramů. 24 týdnů je hranice, do kdy lze provést potrat z důvodů genetické vady. Společnost se jen obtížně může „shodnout“, že den před 24. týdnem o lidského jedince nejde, zatímco o pár hodin později již ano. Vždyť život v matčině lůně existuje nezávisle na parlamentní či odborně-lékařské shodě. Česká neonatologická věda považuje za hranici životaschopnosti 24. týden těhotenství, ale například

v Japonsku běžně a výjimečně i u nás zachraňují děti narozené už ve 22. týdnu3. Platí tedy jiná definice života u potratů a jiná pro nedonošené děti? A to nehovoříme o zdravotních rizicích spojených s potratem a o časté nemožnosti po potratu otěhotnět. Proto je třeba se podívat na problém s pokorou, jak si lidský život zaslouží. Tím spíš v civilizačním okruhu, který vymírá a brzy uvolní místo jiné civilizaci.

Nicméně je třeba zmínit ještě jeden paradox.

Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod si jsou u nás všichni lidé rovni. Lidský život vzniká spojením ženského vajíčka a mužského embrya, u jeho stvoření jsou vždy přítomni jeden otec a jedna matka. Oba mají stejná práva a povinnosti. Otec nemůže rozhodovat za matku, ani matka za otce. Pokud jeden z rodičů bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem o zásadní věci dítěte rozhodne sám, jedná protiprávně a soud to promítne do svého rozhodnutí.

Navzdory legislativě i judikatuře k potratům přistupujeme úplně jinak. Matka má právo rozhodnout o potratu bez projednání s otcem, otec do jejího rozhodnutí o potratu nemá co mluvit. Je ale paradoxně povinen platit výživné, pokud se těhotná žena rozhodne porodit. Jestli přijmeme extrémní heslo, že žena může sama rozhodovat o „vlastním těle“, proč je za její rozhodnutí činěn odpovědný otec dítěte? V kterém okamžiku se vlastně muž stává otcem? Až když se žena rozhodne plod donositi? Je v tom možné spatřovat nějakou logiku? Každý odborník, jehož profesní doménou je rodina, zná případy, v nichž si narození dítěte otec přeje, ale matka jeho přání ignoruje a rozhodne se pro potrat.

Soudy, legislativa, zdravotnictví i společnost ženy nespravedlivě zvýhodňuje, zatímco muži opovrhuje. Pokud muž potomka nechce, zatímco žena po něm touží, opět bez projednání s otcem - tedy bez jeho souhlasu - dítě porodí a po muži pak požaduje výživné na dítě i na sebe. Společenská debata o tomto „nadržování“ ženám neprobíhá. Znám případy žen, které jejich okolí, manželé, rodiče či zaměstnavatelé „přimějí“ k potratu, ačkoliv přáním ženy bylo dítě donosit. Je zajímavé, že v diskusi o domácím násilí není tento typ násilí „potratového“ akcentován, tím spíš dnes, kdy je ekonomická situace i těch nejchudších mnohonásobně lepší než kdykoliv v minulosti.

Konečně je třeba zmínit i problematiku náhradního mateřství, v němž zástupy osamělých a starších žen, neplodných dvojic či dvojic, jež biologicky dítě přivést na svět nemohou (stejnopohlavních párů), uplácejí chudé holky, ať jim děti na objednávku donosí. V legislativním procesu je novela, která má dopadnout na české lékaře provádějící potraty zahraničním pacientkám. Dnes se gynekologové ochotni potraty provádět vystavují riziku postihů za poskytnutí služeb cizinkám, v jejichž zemích jsou potraty nezákonné.

Jak ven z černobílého dilematu

Jsme prostě společností pokryteckou, která si vždy najde odůvodnění, jaké se jí hodí. Namísto povýšeného odmítnutí petice bychom k tématu počatého života měli přistoupit s úctou k životu. Není vyloučeno, že s rozmachem neonatologie budeme jednou umět život, který jeho matka odmítá, bez ohrožení zachránit.

Komplexní chápající přístup zohledňující všechny paradoxy a nezavírající oči před každodenní realitou by mohl vypadat třeba takto:

Česká společnost dlouhodobě podporuje stávající právní úpravu, jež matce poskytuje absolutní právo rozhodovat o potratu svého dítěte do 12. týdne od početí (resp. do 24. týdne od početí v případě genetické vady), a to bez účasti otce, který je druhým spolutvůrcem každého života. Výlučné právo matky učinit takové rozhodnutí je většinovou společností považováno za pokrokový výdobytek. Zrušení tohoto práva bez náhrady může podle některých názorů přinést ohrožení zdraví matek, které si donošení svého dítěte nepřejí.

Namísto urážení názorových oponentů musíme apelovat na odpovědné činitele, aby přijali ekonomická opatření pro podporu nečekaně těhotných žen, které se cítí být nuceny k podstoupení potratu z ekonomických a osobních důvodů. Současně je třeba podporovat dobré vztahy mezi rodiči a přátelskou spolupráci ve věcech společných dětí s cílem minimalizovat situace, v nichž jeden rodič rozhoduje o důležitých otázkách dětí bez souhlasu a bez projednání s druhým rodičem.

Člověk se časem mění a jeho názory se vyvíjejí. Žena, jež se v mládí zuřivě bila za právo na potrat, ba onen zákrok i absolvovala, se časem může na své rozhodnutí dívat jinak. Třeba jako na selhání, jako na špatné rozhodnutí, které by ve vyšším věku už neučinila. Mnoho mladých odkládá mateřství s odůvodněním, že na děti je ještě času dost. Když však počkají příliš dlouho, stávají se neplánovaně bezdětnými4. Ne, není dobrých a špatných odpovědí, jen definitivních konců a uzavřených životů, které mohly proběhnout nebo se vyvíjet jinak. Laskavý čtenář může zatím přemýšlet o tom, jaký je jeho pohled. A jaké jsou jeho pochybnosti.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Článek byl zpracován pro Deník TO, v jehož listopadovém čísle také vyšel.


Vystoupení k senátnímu tisku č. 181 - novela zákona o matrikách

Mají si poslanci a senátoři sami rozšiřovat svá práva a oprávnění? Nemají! Ba dokonce nesmí. A přesto právě debatujeme o tom, že by poslanci a senátoři nově mohli oddávat kdekoliv v republice. S tímto nesystémovým nesmyslem nesouhlasím z následujících důvodů:
Ústavní dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní je tady právě proto, aby nedocházelo k jejímu směšování a k rozmazávání hranic. Oprávnění oddávat pro poslance a senátory „ingeruje“ do oblasti, která je výkonem přenesené působnosti svěřené územním samosprávným celkům.
Je nepřijatelné, aby si poslanci (a jejich přičiněním i senátoři) sami rozšiřovali okruh svých oprávnění. Jakkoliv je to pro senátory lákavé, představuje změna učiněná bez širší diskuse a připomínkového řízení ve Sněmovně poslaneckým pozměňovacím návrhem směšování jednotlivých pilířů státní moci. Pokud se této snaze důrazně nepostaví Senát, pak jen přispěje k dekonstrukci vyváženého systému dělby moci.
Proto jsem předložila pozměňovací návrh, kterým by se tento nesystémový nesmysl ze zákona o matrikách zase vyhodil a právo oddávat nechal jen starostům a pověřeným představitelům obcí.
Z přítomných 65 senátorů podpořilo můj pozměňovací návrh 32 senátorů. Ke schválení chyběl 1 hlas...

Je rozhodující pohlaví v Radě ČT?

Spolek Ženy v médiích mi adresoval prosbu, abych při volbě kandidátů do Rady České televize zohlednila nedostatečné zastoupení žen. Odpověděla jsem takto:

"Děkuji za oslovení. Při rozhodování o kandidátech do jakéhokoliv orgánu pro mě není důležité pohlaví, ale znalosti, schopnosti a názory. Podle těchto kritérií se budu rozhodovat a zvolím svých šest nejlepších kandidátů i do Rady ČR. Věřím, že tak by tomu mělo být vždycky.

Upřímně – celý svůj profesní život na sobě pracuji a dost by mě urazilo, kdybych některého ze svých životních úspěchů měla dosáhnout jen proto, že jsem ženou. Věřím, že jsem si své úspěchy zasloužila proto, že jsem šikovná, co hlásám, co je za mnou. Nikoli kvůli tomu, co mám mezi nohama."

27. 11. 2023

Důchody aneb jak funguje můj stát

Je-li vám třicet nebo čtyřicet, asi se vás důchodové téma nijak zvlášť nedotýká. Ale jakmile se vám přiblíží důchodový věk, lehce zpozorníte. Tak mám pro ty z vás, kteří se k němu blížíte, několik praktických konstatování. Bohužel poněkud děsivých.

Přestavte si, že vám bylo pětašedesát, čímž jste dosáhli věku, v němž můžete žádat o důchod. Jste-li takhle staří, máte skoro jistě důvěru ve stát a v jeho instituce, protože vás to tak v mládí naučili. Věříte v právní stát, na červenou nepřecházíte, respektujete pokyny státních institucí, a pokud se stát náhodou zmýlí, považujete to za selhání osobní a zcela výjimečné. Pak zjistíte, že můžete jednou ročně zdarma požádat Správu sociálního zabezpečení o informativní výpis odpracovaných let. Je-li vám pětašedesát, vystudovali jste na státních školách a pracovně jste vysoce pravděpodobně konzervativní, tedy během svého života jste mnoho zaměstnavatelů nevystřídali. A tak nečekáte žádné kulišárny.

Jenomže pak výpis dorazí, a vy se nestačíte divit. Ve výpise vám chybí střední i vysoká škola a několik let, kdy jste normálně pracovali, takže podle státu si o důchod stejně požádat nemůžete, protože nesplňujete 35 opracovaných let. Inu, řeknete si, že to bude asi „nějaká mejlka“, a tak sednete a slovutnému státu pošlete doporučenou poštou dopis, v němž podrobně popíšete, na kterou to socialistickou střední i státní vysokou školu jste to chodili a u jakých organizací jste to kdy pracovali. Máme přece veřejné rejstříky, uklidňujete se. Máme přece pokročilou digitalizaci, říkáte si. Předpokládáte, že příslušná úřednice otevře váš dopis, sedne k počítači, otevře vaši složku a třikrát klikne, čímž k vašemu jménu přiřadí školy, zaměstnání, léta, měsíce a vyplacené odměny, odvody. Jenomže všechno se odehraje jinak. Namísto aby vám úřednice pomohla, využije svou pracovní dobu k napsání neosobní odpovědi, jíž vám sdělí, že doplnění chybějících údajů je problém váš, a ne její. To vy si musíte sehnat potvrzení z příslušné školy, jak dlouho jste tam chodili. Nestačí maturitní vysvědčení – je třeba doložit i ty předcházející čtyři středoškolské roky. To vy musíte v zaprášených rodinných análech na půdách a ve sklepních najít maturitní vysvědčení, index, vojenskou knížku či diplom, pracovní smlouvy a potvrzení o uhrazených odvodech a z nich vyhotovit ověřené kopie a vlastnoručně je státu odnést. Tak začnete doma hledat, rozjedete se do svých rodných měst a do archívů, kde uchovávají dokumenty po zaniklých firmách. Není to jednoduché, mnohdy se ničeho nedopátráte, protože maturitní vysvědčení jste už půl století nepotřebovali. A ani když seženete originály, nemáte vyhráno. Z některých dokladů totiž ověřené kopie udělat nejde, jinde zase čekají, až jim podobných žádostí dorazí více, a teprve pak pošlou brigádníka hledat do archívu. A mezitím čas běží a vám lhůta k podání žádosti utíká pod rukama. A někdo z vás toho možná fyzicky ani psychicky není schopen.

Říkáte si, proč to, proboha, nemohla udělat ta úřednice? Cožpak se nemohla podívat do jiného rejstříku? Neslibovali všichni ti zastánci elektronizace, že právě kvůli tomu se rejstříky zřizují? Že nebude obíhat občan úřady, ale úřad si kamsi pro lejstro sáhne či klikne?

Začnete se ptát známých úředníků a ajťáků a jejich odpověď vás přibije do křesla: školy i renomovaní zaměstnavatelé své povinnosti kdysi dávno nesplnili a absolventy a zaměstnance nenahlásili a tento cirkus pokračuje dodnes. Stát prostě správné informace o vaší práci nemá a neexistuje způsob, jak by je dokázal dát dohromady. Klikat a koukat se není kam a technicky to ani nejde. Každá státní instituce si vysoutěžila jiný počítačový softvér, proto spolu počítačové systémy a databáze nekomunikují a žádná úřednice se nikam podívat nemůže. Musíte si všechno zjistit, oběhat a dohnat sami. Fyzicky a papírově. Tedy pokud se to vůbec

dovíte, protože stát se touto botou pochopitelně nechlubí a neřekne vám, že vám v přehledu roky, školy a zaměstnání chybí. A to ještě nevíte, že se k podání žádosti o důchod musíte objednat a pak se k úřednici dostavit osobně a s lejstry v ruce. Jinak to prostě nejde.

Sečteno a podtrženo: stát si jako pilát Pontský myje ruce a zbavuje se odpovědnosti, své pochybení nepřiznává, neomlouvá se za něj, ba ani se nestydí. A vy, milí důchodci, žijete v blažené nevědomosti. Když nevíte, že vám něco chybí, nic nesháníte a smíříte se s důchodem, který vám stát vyměří. A státu v jeho tlustých prackách zbudou finance, které jste správně měli dostat vy. A stát, místo aby vám je vyplatil na důchodu, je prošustruje nebo neefektivně rozdá, jak ve své výroční zprávě pravidelně konstatuje Nejvyšší kontrolní úřad.

A já jako právník k tomu dodám: stát je vinen a v případě žaloby by prohrál. Protože on má mít všechno v pořádku a vás nemá honit. Vaše povinnost to totiž není. Tak se ptejte, zajímejte a nenechte si to líbit. A teprve pak si užijte důchod.

27. 11. 2023 - Deník


Děkovné turné

Před rokem a pár dny, dne 2. října 2022 jste mě zvolili do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň – město). Hned v ten den, kdy jsem byla zvolena, jsem se rozhodla absolvovat Děkovné turné a v jeho průběhu se vrátit do těch míst svého senátního obvodu, která jsem si oblíbila v průběhu šestiměsíční volební kampaně. Chtěla jsem se vrátit do míst, kde jsem ve volbách uspěla a kde mě lidi mají rádi. To vše nad rámec svých běžných a trvalých cest po svém kraji a po zajímavých akcích a místech.

Jako jediná jsem kandidovala jako nezávislá, jako jediná jsem si před podáním kandidatury musela shánět podpisy podporovatelů. V Senátu nikoho nemusím poslouchat, ale také se nemohu spoléhat na žádný stranický aparát. Mám toho proto občas až nad hlavu. Ale tím více se nutně potřebuji vracet mezi vás. Nesedím v Senátu za nějakou stranu, sedím tam za vás. Od vás čerpám inspiraci i sílu, mezi vámi si vždy znovu uvědomím, čím žije normální svět, ne ten parlamentní. Proto jsem své Děkovné turné chápala nejen jako poděkování za vaše hlasy, ale jako poděkování za trvalou podporu, inspiraci, sílu a zdravý rozum.

Děkovné turné jsem rozdělila do 13 dvou či třídenních kol. První kolo jsem zahájila 13. listopadu 2022, z posledního, 13. kola jsem se vrátila před několika dny - 15. listopadu 2023. Každé kolo tedy trvalo dva až tři dny, v nichž jsem navštívila všechny místní obchůdky, hospůdky, kavárny, pošty a většinu obecních úřadů a přenocovala jsem v místních hotýlcích nebo pensionech. Pokaždé jsem se prošla po návsi, posadila na lavičku a posnídala nebo posvačila, pozdravila se s místními a se sousedy, popovídala si s prodavačkami v konzumu, a když jsem natrefila na knihovnu, přinesla jsem jí některou ze svých knih. A všude jsem poslouchala, jak žijí mí sousedé, o co se zajímají a co je trápí.

Na všech kolech ročního Děkovného turné jsem strávila celkem 33 dní. Během turné jsem navštívila dohromady 58 měst, obcí a vesniček z těch 150, které se v mém senátním obvodě nacházejí. Potkala jsem se s 30 starosty a osobně z očí do očí promluvila nejméně se sedmi stovkami místních obyvatel. Nakoupila jsem dobroty a drobnosti v asi 280 obchůdcích a konzumech. Dala si kávu, kolu, pivo, svačinu, oběd nebo večeři v 83 bistrech, kavárních, hospůdkách a restauracích. Během Děkovného turné jsem najezdila skoro dva tisíce kilometrů a spala 20 nocí na 16 různých místech.

Můj senátní obvod zahrnuje na 150 menších a větších vesnic a městeček venkovského obvodu a ze severu na jih a z východu na západ měří přibližně 70 kilometrů. Kromě venkovských oblastí do něj patří i část Plzně – čtvrt Slovany včetně Koterova, Hradiště a Božkova s 55 cukrárnami, restauracemi, hospůdkami, bistry a kavárničkami. Během prvního roku jsem je snad všechny obešla, poseděla v nich a přečetla si noviny, popila nebo pojedla a pozdravila se s personálem či návštěvníky.

A všechny náklady své i svého příležitostného doprovodu jsem na svých výjezdech, cestách a návštěvách po celou dobu platila sama.

Krásné, poučné, náročné a obohacující to všechno bylo. Pochopitelně jsem nebyla úplně všude – v některém podniku otevírají jen o víkendu, jinde jsem se trefila do dovolené nebo do polední pauzy. Ale to nevadí – určitě jsem ve svých oblíbených místech nebyla naposledy. I dál se sem budu vracet. Za vámi a k vám.

Děkuji vám za tu zkušenost.

Vaše Normální Daniela

Daniela Kovářová 22. listopadu 2023


Má dnešní otevřená odpověď senátoru Jiřímu Drahošovi na jeho otevřený dotaz v souvislosti s existencí veřejných institucí:

Vážený pane kolego.

Cením si Vašeho „otevřeného e-mailu“, kterým se na mě obracíte v souvislosti s tématikou spornosti či nespornosti existence různých veřejných institucí a také agendy, kterou vykonávají. Je jen dobře, když o takových věcech veřejně mluvíme, namísto toho, abychom je nechávali vskrytu běžet dál.

Hned při uvození mého citátu píšete, že „uvádím“. Nikoli. Já nic neuvádím. Já se ptám. To se pozná podle otazníků na konci mých vět.  Nejde o slovíčkaření, ale o klíč k pochopení podstaty rozdílu v nazírání mnou otevřeného problému.

Jednotliví lidé i společnost konzumují velké množství služeb a mají užitek z výstupů, plynoucích z působení různých subjektů. Velikou většinu těchto služeb a výstupů si vyhledáváme sami dobrovolně podle svých potřeb a preferencí, a jsme ochotni jejich poskytovatelům dobrovolně za jejich činnost zaplatit.

 

Existuje ale řada dalších výstupů a služeb, u kterých se nás nikdo neptá, zda si je dobrovolně vybereme a zda za ně sami zaplatíme. Stát nám násilí sebere peníze na daních, jimi financuje dotyčné instituce a jejich produkty jsou nám pak nabízeny výhodně „pod cenou“. To je principem veřejného sektoru. Stát (a v jistém rozsahu i kraj či obec) využívá svého mocenského soukolí, aby zvýhodnil konzumenty jistých služeb tím, že jim je zadotuje prostředky z kapes ostatních poplatníků, kteří by si podobnou službu sami nevybrali.

 

Rozumím teorii pozitivních a negativních externalit a zcela chápu, že tyto silové mocenské metody je nutno v některých výjimečných případech použit. Jsem si ale jistá, že důkazní břemeno je zde na státu a na těch, kdo stát používají jako mocenský nástroj, jak se dostat k penězům lidí, kteří by sami od sebe dobrovolně jisté agendy a činnosti nepodpořili.

Píšete: “…předpokládám, že mi budete schopna sdělit kvalifikované důvody pro umístění zrovna oněch šesti ústavů AV na Váš seznam institucí ke zrušení.“ Váš předpoklad je mylný. Vychází z toho, že důkazní břemeno leží na tom, kdo se ptá na to, zda tam či onam veřejné peníze jít musejí. Jenže ono je to přesně naopak. To já se ptám. A proto měl můj příspěvek podobu otázek. To já se ptám našeho státu a také kupříkladu Vás, zda máte dostatečně přesvědčivé argumenty pro to, že agenda vámi hájených institucí (v souvislosti s nimiž jste vždy vystupoval v roli příjemce veřejných prostředků a nikoli jako nedobrovolný poplatník) je natolik zásadní, nezbytná a jinými cestami nezabezpečitelná, že je nutno použít státní moc, která na jejich vydržování musí nutit poplatníky, aby na ně přispívali. Asi si to mohu dovolit jako celoživotní OSVČ, nikoli jako zaměstnanec státem placených institucí.

To stát musí dnes a denně zdůvodňovat, že ta a ta činnost má tak zásadní pozitivní externality (či prokazatelně blokuje externality negativní), že státu nezbývá, než vynucovat si peníze i od těch poplatníků, kteří takovou službu platit dobrovolně nechtějí.

Produkuje jistá instituce, ústav či jiné stát zřízené pracoviště tak nesporné a užitečné hodnoty? Pak se jistě uživí na dobrovolné komerční bázi, protože její činnost uhradí konzumenti, kteří mají z produktu takových institucí prospěch.

Za příklad použiji divadla. Existují soukromá, která žijí ze vstupného a z reklamy. Jejich činnost financují diváci, kterým se hry těchto divadel líbí. A pak existují divadla štědře dotovaná, nebo dokonce zřizovaní státem či krajem, kam také chodí vděční diváci. Tihle jsou ale trochu vděčnější, protože jejich vstupné je o něco levnější, než by odpovídalo nákladům. Dotují ho totiž povinně i ti jejich spoluobčané, kteří do divadla vůbec nechodí, nebo kteří by si vybrali divadlo úplně jiné. To se vám zdá normální? Spravedlivé? Existuje nějaký klíč, podle kterého stát pozná, že divák jednoho divadla si zasluhuje příspěvek na vstupenku od ostatních poplatníků, a divák jiného divadla ne?

Tyto otázky jsou zcela legitimní a je na lidech, kteří tak rádi rozdělují cizí peníze, aby své konání neustále obhajovali. A ne že je hnán k „výslechu“ ten, kdo se za bezbranné poplatníky zeptá eráru: „Musíte z veřejných peněz dělat zrovna tohle? Musíte sahat do kapes lidem, kteří by sami od sebe vámi vnucovanou věc nechtěli?“

Ne, to nejsem já, komu je tu třeba klást otázky. To já se ptám našeho státu, proč a na základě jakých argumentů jedněm bere a druhým přilepšuje.

V úctě

Normální Daniela

Daniela Kovářová

16. 11. 2023

Mé dnešní vystoupení v Senátu ke konsolidačnímu balíčku (senátní tisk 161)

Tisk, který dnes máme na stole, obsahuje řadu paradoxů. 

·     Paradox první: Vláda počítá úsporu z teoretického rozpočtu, který je produktem automatického působení mandatorních výdajů namísto klasického srovnání vůči výši rozpočtu předchozího roku. Takto bychom poněkud originálně mohli označit jako úsporu i schodek, který by byl mandatorními výdaji automaticky prohlouben o vyšší částku, než je zmiňovaná konsolidační úspora.

·     Budeme-li porovnávat konsolidaci obvyklým způsobem, zjistíme, že její faktická výše pro příští rok dosahuje výše rozdílu mezi letošním plánovaným schodkem a návrhem schodku na rok příští. To je pouze polovina konsolidace prezentované v květnu tohoto roku, kdy vláda balíček představovala.

·     Paradox druhý: Oficiální státní rozpočet neukazuje celkový schodek. Ten bude fakticky o desítky miliard korun vyšší. Nepatří do něj například podstatná část investic do silnic a dálnic, které se financují přes mimorozpočtový Státní fond dopravní infrastruktury. Ten může podle nového zákona, který letos prosadila vláda, vydávat samostatné dluhopisy. Vyrábí tak další státní dluh za 30 miliard korun, ty se však do schodku státního rozpočtu nepočítají.

·     Paradox třetí: Úprava ve výdajích je ze 70 % tvořena škrtem dotací. Pouze třetina připadá na aktivnější formy úspory v provozních výdajích státu, škrty výdajů na platy apod. Z balíčku plyne úporná snaha o zamaskování faktického zvyšování daní z příjmu fyzických osob pomocí rušení výjimek. Rušení výjimek je obecně správná cesta, ale reálně jde opět o zvýšení daňové zátěže obyvatel. A taky bychom si měli všímat zvýšení progrese.

·     Paradox čtvrtý: Ačkoliv už více než rok ze všech stran všichni slyšíme, že musíme šetřit, a že tedy nejvíc ze všeho musí šetřit stát, snižování výdajů, které je hlavním problémem našich veřejných financí, není dostatečné. Nemáme hledat příjmy pro současné výdaje, ale máme ty výdaje snížit. Vše ostatní je přiznáním, že tato podoba výdajů státního rozpočtu je vlastně v pořádku.

·     A teď pár slov o tom, co v konsolidačním balíčku chybí:

·     Počet státních zaměstnanců atakuje půlmilionovou hranici. Jen letos narostl jejich počet o cca 10 000. Ještě v roce 2017 byl počet státních zaměstnanců o 50 000 nižší, a přitom si rok 2017 nevybavujeme jako dobu, kdy se hroutil stát a nefungovaly jeho úřady, školy či policie. Situace na trhu práce je navíc pro tento krok extrémně příznivá, nezaměstnanost prakticky neexistuje, soukromý sektor nemá zaměstnance. Drtivá většina propuštěných by si ihned našla nové pracovní místo. Proč tedy stát nechce propouštět a šetřit?

·     Podobně tak chybí znatelnější rušení státních agend a institucí placených z rozpočtu nebo na státní rozpočet navázaných. Skutečně nezbytně potřebujeme všechny ty výzkumné ústavy, divadla, muzea? Mám v ruce seznam stovky úřadů a institucí ke zrušení, seznam mohu komukoliv poskytnout. V roce 2021 jsme na ně vynaložili 21 miliard korun. A nejen to. Skutečně musíme být v době akutní potřeby šetřit členy všech těch stovek mezinárodních organizací? I tento seznam mám k dispozici. Je na nich 960 organizací a podle zprávy NKÚ jsme na ně vydali 4,4 miliardy korun.

·     Co v balíčku chybí dál? Omezení valorizačních automatů, které vláda naopak rozšiřuje.

A to nehovořím o absolutních nesystémovostech, jako například zachování výjimky spotřební daně pro tiché víno. Nezdanění tichého vína je výsledkem systematického tlaku mocné vinařské lobby. Vskutku je vláda s pohodlnou sněmovní i senátní většinou tak slabá, že nedokáže lobbingu vzdorovat? Víno je bezpochyby kulturním nápojem spojeným se západní kulturou. Pivo ale také, což má daleko širší dopad na společenský život, zejména na venkově. Na koho dopadá spotřební daň nejvíce? Na minipivovary. Pivovarů s výstavem do 10 tis hl ročně je u nás 500 a jsou to rodinné firmičky třeba se dvěma zaměstnanci. Obří vinařské závody, dovážející révu i ze zahraničí, neplatí nic, vesnický minipivovar platit musí? Kdo se ptá mikropivovaru v garáži, jak to bude dělat? A přesto si i ten garážový mikropivovar musel zřídit celní sklad.

Pokud chceme spravedlnost, rovná práva a fér podmínky, pak si nemůžeme vybírat, komu se to hodí a komu ne.

Spotřební daň z alkoholu je nastavena špatně. Tak ji, pane ministře, změňte a zjednodušte. Třeba zdaňujte podle velikosti firmy nebo podle vlastníka. Ale dnešní stav je nefér.

·     Zcela zásadní je pro vývoj veřejných rozpočtů dotační politika. Dotace vybraným podnikatelům deformují rovné podnikatelské podmínky. Ale podle mě, kdo chce podnikat, ten si má najít finanční zdroje do začátku a chovat se tak, aby dosáhl zisku. Stát nemá dotovat ani ztrátové podnikání, natož podnikání ziskové. A jestliže má stát obrovský rozpočtový schodek, nemůže současně lidem plošně rozdávat peníze. Všechny tyhle zásahy státu do podnikání prostřednictvím peněz daňových poplatníků musí přestat.

8. 11. 2023

·     Proto pro schválení konsolidačního balíčku hlasovat nemohu.


Seznam státních institucí a státních ústavů, které by bylo možno zrušit

Níže uvedeným seznamem jsem argumentovala při svém dnešním vystoupení v Senátě dne 8. 11. 2023 v diskusi ke konsolidačnímu balíčku. Náklady na tyto instituce a organizace stály státní rozpočet v roce 2022 celkem 27.951 milionů korun.

Baťův institut+A2:C81, příspěvková organizace

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky

Agentura pro podnikání a inovace

Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest

Agentura pro zdravotnický výzkum České republiky

Biologické centrum AV ČR, v. v. i.

Biotechnologický ústav AV ČR, v. v. i.

Česká agentura na podporu obchodu

Česká agentura pro standardizaci

ČESKÁ TELEVIZE

ČESKÉ LÁZNĚ - SALONY EVROPY

Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva

Činoherní studio města Ústí nad Labem, příspěvková organizace

Divadla Kladno s.r.o.

Divadlo A. Dvořáka Příbram

Divadlo ALFA, příspěvková organizace

Divadlo Drak a Mezinárodní institut figurálního divadla o.p.s.

Divadlo F.X.Šaldy Liberec,příspěvková organizace

Divadlo Gong - kulturní a vzdělávací společenské centrum, příspěvková organizace

Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace

Divadlo loutek Ostrava, příspěvková organizace

Divadlo na Vinohradech

Divadlo Na zábradlí

Divadlo Oskara Nedbala Tábor

Divadlo pod Palmovkou

Divadlo Radost, příspěvková organizace

Divadlo Spejbla a Hurvínka

Divadlo v Dlouhé

Galerie 4 - galerie fotografie, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie Benedikta Rejta v Lounech, příspěvková organizace

GALERIE FELIXE JENEWEINA MĚSTA KUTNÉ HORY

Galerie Františka Drtikola Příbram

Galerie hlavního města Prahy

Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace

Galerie města Trutnova

Galerie moderního umění v Hradci Králové

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, příspěvková organizace

Galerie Středočeského kraje, příspěvková organizace

Galerie umění Karlovy Vary, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

Galerie výtvarného umění v Hodoníně, příspěvková organizace

Galerie výtvarného umění v Chebu, příspěvková organizace Karlovarského kraje

Galerie výtvarného umění v Náchodě

Galerie výtvarného umění v Ostravě, příspěvková organizace

Institut environmentálních výzkumů a aplikací, zapsaný ústav

Institut lázeňství a balneologie, v. v. i.

Institut pro veřejnou správu Praha

Institut umění - Divadelní ústav

Kancelář architekta města Brna, příspěvková organizace

Kancelář architektury města Karlovy Vary, příspěvková organizace

Kancelář Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci, příspěvková organizace

KINO METRO 70 Prostějov, příspěvková organizace

Kino Oko

Kino Vesmír

KLICPEROVO DIVADLO o.p.s.

Krytý bazén Česká Ves, příspěvková organizace

Národní sportovní agentura

Pardubická labská

Státní fond kinematografie

Státní pozemkový úřad

Strakonická televize, s.r.o.

Úřad Národní rozpočtové rady

Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i.

Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů

Ústav pro hydrodynamiku AV ČR, v. v. i.

Ústav pro péči o matku a dítě

Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i.

Ústav struktury a mechaniky hornin AV ČR, v. v. i.

Ústav zemědělské ekonomiky a informací

Vinařský fond

Zemský hřebčinec Písek s.p.o.

Zemský hřebčinec Tlumačov s.p.o.

Žižkovské divadlo J.Cimrmana

Česká rozvojová agentura

Správa základních registrů

Ředitelství vodních cest

Státní plavební správa

Úřad pro civilní letectví (správní úřad)

Česká plemenářská inspekce

Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský

Institut pro kriminologii a sociální prevenci

Cenia

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu

Národní ústav lidové kultury

Národní vzdělávací fond

Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře

Ústav územního rozvoje

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti

Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

Výzkumný ústav zemědělské techniky

Výzkumný ústav živočišné výroby

Seznam 960 mezinárodních organizací a institucí se zapojením ČR

Podle NKÚ jsme na tyto organizace v roce 2018 vynaložili 4,4 miliardy korun (zdroj zde: https://www.nku.cz/scripts/detail.php?id=11033)



Daniela zahajuje turné po republice ke své nové knize Rodinu si nevybereš

 V minulých dnech jsem představila svou novou knihu v Plzni. 23.11.2023 ji představím v Praze, 27.11.2023 v Brně a 11.12.2023 v Ostravě. V následujícím odkaze je první z mnoha rozhovorů ke knize.



6. 11. 2023

Proč chce stát zrušit rodinu?

Český stát páchá atentát na rodinu. Nevěříte? „Zrušte rodinu!“ požaduje kniha britsko-německé radikální feministky Sofie Lewis. Kdyby šlo o jediný výkřik v jinak normální veřejné debatě, asi by se nad tímto nesmyslem1 dalo mávnout rukou. Horší však je, že vydání knihy, která požaduje vymazání rodiny z evropského prostoru, zásadně finančně podpořilo české Ministerstvo kultury2.

Jako právníkovi se mi mihne hlavou otázka, proč naše ministerstvo za peníze českých daňových poplatníků (a spokojených příslušníků českých rodin) dotuje protistátní požadavek. A kdyby jen ministerstvo zlehka na knihu přispělo, ale to ne - částka 160.000 korun je tak obrovitá, že pokryje náklady na vydání alespoň dvou kvalitních knih, což jako spisovatelka moc dobře vím. Takže znovu a jasněji: Ministerstvo kultury si za peníze daňových poplatníků koupilo protistátní pamflet útočící na základy českého státu. Podívejme se na to podrobněji.

Rodina, manželství a děti jsou institucemi chráněnými českým platným právem. Listina základních práv a svobod3 (ústavní to zákon!) v prvním odstavci článku 32 uvádí, že „rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“. Podobně hovoří i mezinárodní úmluvy, jichž je česká republika signatářem, a tedy je každým jejím slovem vázána. Tak třeba Úmluva o právech dítěte4 ve své preambuli konstatuje, že v „zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí“ a že „rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti“. Spojení rozdělených rodin je předmětem mnoha mezinárodních i vnitrostátních právních závazků. Ještě podrobněji povinnost chránit rodinu rozvádí české platné právo. Občanský zákoník5 v § 3 odst. 2 písm. a) uvádí, že „rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany“. Pokud jakýkoliv státní orgán či libovolná státní instituce rodinu a manželství torpéduje, jedná protiprávně a měl by s tím okamžitě přestat. Anebo pro nekulturní ministerstvo neplatí, že státní instituce může činit jen to, co je jí zákonem výslovně dovoleno? To už milovníci dotací a rozličných západních zhůvěřilostí zapomněli na Ústavu České republiky?

Co svět světem stojí, objevují se šílenci a zastánci různých spikleneckých teorií, klimatičtí alarmisté a podporovatelé polyamorií, lidé, kteří bojují za Zemi bez lidí či podněcují páchání hromadných sebevražd, známe rozličné sekty a sebevražedné ničitele všeho vyzkoušeného, tradičního a osvědčeného. Ale že si bude takové ničitele státu a společnosti platit sám stát, to je asi českou novinkou. A tak je třeba stále dokola opakovat pro naše mladé, neznalé, neinformované, pomýlené, nevědomé a nevědoucí, radikalizované či nevěřící ty dávné pravdy: rodina je základem společnosti, rodina je základem státu. Dítě, které od narození není s matkou, zažívá rané trauma, proto dobré společnosti podporují setrvání dítěte u matky

po porodu a v prvních měsících jeho života. Nejlepším zázemím pro dítě je péče milujících rodičů, kterou potomek nutně potřebuje nejméně do osmi let svého života. Rodičovskou péči doplňuje širší rodina, jež dítěti dodá zkušenosti, hodnoty, zážitky a podporu do doby dospělosti a osamostatnění. Dospělý člověk zakládá novou rodinu nejen proto, aby s ním lidský rod pokračoval, ale i proto, aby se měl kam vracet po práci a rozbolavěn ze všech bojů, starostí a útoků vnějšího světa. Rodina a domov je útočištěm, kde si líže rány. Rodina je jeho nemocnicí a čerpací stanicí pro dobíjení všech druhů fyzických i psychických sil. Členové dobrých rodin jsou zdravější, žijí déle, vzájemně si vypomáhají v krizích a nepotřebují tak často pomoc zvenčí. Dobré rodiny se státu ve všech směrech vyplatí. Děti z dobrých rodin se lépe učí, méně ve školách absentují, mají více přátel, dosáhnou na vyšší vzdělání, méně zneužívají drogy, méně páchají trestnou činnost, méně čerpají sociální dávky. Spokojení příslušníci dobrých rodin podávají lepší výkon v práci, platí vyšší daně a společně lépe odolávají krizím, které na společnost pravidelně dopadají. Tak třeba ta nedávná covidová6 jasně odhalila rodinné klady a bolesti. Dobré rodiny se stmelily a vydržely, podobně jako jejich články. Ty špatné se rozpadly a jejich patologie se zvýraznily. Nárůst psychofarmak, zneužívání, záškoláctví, neuróz, nemocnosti a sebevražednosti je toho smutným důkazem.

Většina rodin své úkoly plní a moudrá společnost rodiny alespoň morálně podporuje a příliš je nereguluje, nekritizuje, nezasahuje do jejich vnitřních vztahů, nekontroluje je a nebuzeruje. Chytrý stát dobré rodiny všemožně chrání a jejich členy učí spory utlumovat, a ne je vytvářet.

Jen hloupý stát rodiny ničí a rozvrací. Jen naivní snílek7 si může myslet, že stát je schopen nahradit matčinu péče, otcovu inspiraci, babiččiny buchty, dědečkovo vyprávění. Starší generace si pamatuje jesle, v zahraničí se kibucy ukázaly jako slepá cesta. Skutečnost, že české ženy mohou zůstat se svými potomky doma mnoho měsíců, nám závidí všichni zahraniční odborníci.

Jen omezený stát si vymýšlí pseudoproblémy8 a zveličuje okrajové jevy, které normou nejsou. Kdo zničí rodinu, chce kolem sebe mít nešťastné samotáře, kteří se nemají kam vracet a o které se ve stáří nemá kdo postarat. Proč jen je český stát tak zločinně hloupý a omezený? Proč chce to fungující ničit, místo aby dobré vztahy budoval, chránil a podporoval?

2. 11. 2023, MF Dnes

Co si myslím o polyamorii

Ad polyamorické svazky a jejich požadavky neb plné znění otázky ze strany médií a moje odpověď:

Otázka: Přeji vám krásný den, paní senátorko. Mohl bych vás požádat o pár slov komentáře pro ParlamentníListy.cz? Jde o aspirace na legální zrovnoprávnění polyamorických vztahů. Do médií začínají pronikat jejich stížnosti, že právo nepočítá s více než dvoučlenných vztahem. Jak se na to díváte jako zkušený rodinný právník? Je vůbec právně-technicky proveditelné, aby rodičovská či dědická práva byla nabývána v rámci vícečlenné komunity? Byli bychom velmi vděčni za váš odborný pohled. Moc děkuji a přeji krásný sváteční víkend, Jakub Vosáhlo PL.cz.

Má odpověď: Dobrý den. Jednu věc si ujasněme. Polyamorie je jen eufemismus pro promiskuitu, pro mělké a přelétavé vztahy, pro nezodpovědnost, neukotvenost, nevěru a nemorálnost. Je zřejmé, že jakmile začali aktivisté vymáhat „manželství“ pro stejnopohlavní páry, bylo jen otázkou času, než stejný požadavek vznesou takzvané polyamorické páry a další bizarní skupiny. Vaše otázka mě tedy nepřekvapuje, nicméně od autorů takových požadavků jde o naprosté nepochopení podstaty manželství.
Manželství není jen posvěcením lásky muže a ženy, ale státní výsadou. Stát manželství podporuje, protože jde o nejlepší zázemí pro výchovu dětí, nejlepší startovní pole pro dlouholetý zdravý život, dobré pracovní výkony či zdravotní stav obou, tedy o nejefektivnější typ soužití výhodný pro společnost i jedince. Proto se stát rozhodl právně i jinak chránit a podpořit právě manželství muže a ženy. Splní-li snoubenci jeho podmínky, poskytuje jim výsady (mj. i dědění v první skupině).
V každé společnosti platí, že stát upřednostňuje, co je pro něj výhodné. Vždycky existovali jedinci, kteří inklinovali k jiným způsobům života, nicméně není důvod, aby jim stát poskytoval stejné výsady.
Vždyť polovina populace o výsady poskytované státem manželství nestojí a žije v nesezdaném soužití. Prostě nechtějí být státní institucí a plnit státem uložené podmínky. Nepociťují žádné omezení ve svém způsobu života, jen se rozhodnou vzdát se některých výhod. Není pravdou, že stát klade jinému soužití do cesty překážky. Naopak – vědomě právě manželství poskytuje některé výsady. Kdo chce, ten si může své záležitosti upravit i bez státu – soukromoprávně, tedy smlouvou či závětí. Tak to taky polovina populace žijící v nesezdaném soužití a v patchworkových rodinách činí.
Proto nevidím důvod, proč by měl stát vyhovět požadavkům polyamorických skupin a poskytnout jim stejné výsady jako manželství. Ať si lidé žijí posvém. Ale ať si nevynucují, aby jim u toho asistoval stát.
28.10.2023

Triko zpovídalo Danielu

Petr Štěpánek z Trikolóry si mě 26.10.2023 pozval do studia Triko a položil mi několik otázek. Tak jsem odpověděla. Mluvili jsme o emocích, o svobodě slova, o mém prvním roce v Senate a o normálním světě.

https://youtu.be/AcRN-XaghqE?si=HkxVNrTzwhfgFo71

27. 10. 2023

Kdo rozděluje společnost a vyvolává nenávist

„Zlá a krutá,“ napsala o mně senátorka Miroslava Němcová na sociální sítě. Odhlédněme od toho, že paní kolegyně nepochopila mou věcnou výhradu k porušení Jednacího řádu Senátu, což by si zasloužilo samostatný komentář. Nepochopila, že si stěžuji na nedodržení zákonné lhůty pro předkládání návrhů a na absenci jakýchkoli podkladů, o které podle mého přesvědčení musí být opřen tak vážný dokument, jakým je usnesení horní komory našeho parlamentu. Mně jde ale o jiný truchlivý závěr: totiž že právě paní Němcová a politici jí podobní rozdělují společnost, nálepkují, urážejí, vyvolávají nenávist a ukazují ostatním, že nenávidět a ubližovat je beztrestně povoleno. A povedlo se jí to. Jí inspirovaní primitivové s přímým odkazem na její výrok požadují mé utopení, vyhnání z vlasti nebo volají po násilí vůči mně. 

Kdysi lidé jako ona možná byli demokraté. Kdysi chápali, že lidé mají různé úhly pohledu, a možná své okolí i podporovali k upřímnosti a k tomu, aby své pohledy na svět bez bázně, svobodně a nahlas vyslovovali. Pak se těmto politikům cosi přihodilo. Možná jen zestárli a zapomněli. Zapomněli, že společnost se dál posunuje jen ve svobodné a otevřené debatě. Zkameněli. Zblbli. Zpohodlněli. 

Pak přišla přímá prezidentská volba a po ní covidové restrikce. A právě v této době sehráli pomýlení politici typu Němcové tragickou úlohu, když prosazovali jedinou oficiální pravdu, jednou cestu a jediné vidění světa a pro jiné názory neměli respekt ani pochopení. Politici typu Němcové své oponenty začali nazývat popírači a dezoláty a vyčlenili je z normální společnosti. A za své omyly se nejenže nikdy neomluvili, ale postupem času přitvrdili v urážkách, výhrůžkách a nálepkování. Ti správní totiž bez výhrad podporují Evropskou unii, současný ukrajinský režim, manželství pro homosexuály a Grýndýly a volí Petra Pavla a Pětikoalici. Bez otázek, bez výhrad a bez připomínek. Jiné volby ani otázky prý nejsou možné. 

Vše ostatní je podle nich zlo a proti zlu lidé, jako je ona, smí použít vše. Nechcete přijmout novoty, regulace a změny? Jste popírači a dezoláti. Nevěříte a kladete otázky? Jste proruští živlové Putinem placení. To oni začali s tím nálepkováním. Vše dříve neslušné, nepřijatelné, vše dříve společensky i politicky nepřípustné je kvůli nim dnes ve veřejném prostoru běžné. To oni ukázali prostému lidu, že se to beztrestně může, to oni předvedli, že vše je dovoleno. Politici Němcové podobní nejsou schopni udržet na uzdě své emoce, neschopni pochopit, že existují různé světy, různé hodnoty, různé pohledy na věc. Proto si dnes myslí, že mohou kohokoli brutálně urážet třeba na sociálních sítích. To oni mohou za rozdělení společnosti, za umlčování debaty, za strach, za autocenzuru. A až někdo jim naslouchající od výhružek přejde k činům, to oni za to ponesou odpovědnost.

26. 10. 2023

Neviditelný pes

O svobodě slova jsem si 20. října 2023 v rozhovoru pro televizi Kolektiv povídala se svým kolegou doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou.

Rusko vs Ukrajina

1.     Rusko je agresorem. O tom není sporu. Ponechám teď stranou, že to zdaleka není jediná země světa, jejíž vojáci jsou zapojeni do bojových akcí v cizích zemích. Ponechám stranou i motivaci (princip preventivního úderu kupříkladu opakovaně používá Izrael), která mohla být vedena pocitem ohrožení ze strany Západu prostřednictvím Ukrajiny, a také možná i obavou o ruskou menšinu na Ukrajině, která byla po převratu zbavena některých svých práv a jejíž území bylo po osm let bombardováno. Nic z toho ale nemůže ospravedlnit masivní nasazení armády vůči sousední zemi. Vždy je cestou jednání, vždy je nutno využít všechny cesty, jak se násilí vyhnout. Podle mne Ruskem využity nebyly.

2. Toto souhlasné konstatování mi nebrání v tom, abych se kriticky nezabývala masivní vojenskou a finanční pomocí, kterou má země poskytuje Ukrajině. Zajímá mě totiž, co bude dál. Existuje jiný scénář než přehlídka ukrajinské armády na Rudém náměstí? Jsme připraveni na jiné scénáře?

3. Jako matka mám hluboký soucit s každým zabitým v tomto válečném konfliktu (i v konfliktech ostatních) a t každého násilí. A ze všeho nejvíc si přeji, aby zabíjení dětí jiných matek co nejdřív skončilo. Po dvou letech bojů je už nade vší pochybnost zřejmé, že dodávky vojenské pomoci dalším úmrtím nezabrání. Ba právě naopak. I naše zbraně se podílejí na každodenních úmrtích a naprosté vítězství Ukrajiny nad Ruskem je v nedohlednu. A nejen to. Dodávky zbraní nejsou provázeny žádnou diplomatickou aktivitou. Ta vůbec nemusí být projevem slabost, ale naopak síly a odhodlání. Cílem musí být okamžité příměří a následná jednání pod patronací mezinárodního společenství.

4. Světové velmoci by se měly zasadit o okamžité příměří a o zahájení mírových rozhovorů o povečném uspořádání poměrů. Cokoliv jiného jen prodlouží pokračování dnešního děsivého stavu. Nic z toho se zatím neděje. Za poslední půlrok se na bojišti nezměnilo vůbec nic. Jen přibyly další desítky tisíc mrtvých.

5. Moje celoživotní zkušenost (zejména s rodinným právem) ukazuje, že jakkoliv se jednotlivé události zdají černobílé, v dlouhodobém horizontu černobílé nejsou. Proto jsem zdrženlivá v unáhlených a silně emocemi ovlivněných odsudcích a namísto toho čekám hodnověrné důkazy, anebo se zdržuji komentářů, zejména jde-li o zahraničně-politickou oblast. Plamenná slova opřená o spravedlivé rozhořčení jsou dobrá leda do filmů. Do života patří chladný rozum, vyšetřování, důkazy a snaha maximálně eliminovat utrpení.

6. Ani tisíce mrtvých mě nepřimějí k vyhrožování názorovým oponentům či jejich nálepkování a urážení. Soudím totiž, že ve svobodné demokratické společnosti mají místo všechny i otázky, pochybnosti, názory i zkušenosti. Tím spíš je třeba po dvou letech bojů položit na stůl všechny možnosti. Proto se i nadále budu ptát, pokud budu mít pocit, že nejsme seriózně informovány. Budu se ptát bez ohledu na náklady, které mi to přinese. Vyhrožování mě nezastaví.

7. Nic z výše uvedeného nebylo předmětem debaty na plénu Senátu dne 18.10.2023 u bodu nazvaného Rusifikace ukrajinských dětí. Podstatou mého vystoupení byl nesouhlas se způsobem projednání bodů, k nimž na rozdíl od všech ostatních senátních tisků nedostáváme žádné podkladové materiály, o které bychom mohli naše usnesení opřít. Každý návrh usnesení má být podložen zodpovědně zpracovaným materiálem s argumenty, důkazy a odkazy a tento materiál má být předem zaslán všem senátorům, což se ale neděje. Můj postoj nebyl dán postojem k tmu, co se děje na Ukrajině, ale výhraně o tom, co se dělo nebo spíše nedělo v Senátu.

8. Pokud někteří horliví kolegové senátoři pod vlivem emocí přisuzují mým formálním výhradám vůči Jednacím řádu Senátu nemístné urážlivé komentáře, svědčí to o jejich nepochopení věcné podstaty debaty. Jako senátorka mohu jen ohleduplně zvednout obočí nad jejich duševní nezpůsobilostí a doporučit jim vhodnou léčbu či terapii.

9. A pokud kdokoliv nálepkuje a uráží lidi s jinými názory, přeje jim smrt a sprostě komentuje jejich odlišné postoje (což vše zažívám po některých slovech, šířených mými kolegy), jen přispívá k rostoucí atmosféře strachu, mlčení a autocenzury. Odlišné názory a postoje na svet jsou normální, protože plynou z odlišných životních zkušeností a hodnot. Svobodná společnost nesmí nutit občany, aby zastávali ty jediné správné názory. Žádné takové jediné správné totiž nikdo nevlastní. Musíme je hledat společně. V otevřené debatě.

24. 10. 2023

Představení sborníku textů Normální Daniela 1

Senátorka Daniela Kovářová představila dnes odpoledne, v pondělí 23.10.2023 v plzeňské kavárně "Kafé a", kompletní sborník svých vystoupení, projevů, novinových článků a komentářů napsaných a přednesených během svého prvního roku v politice (od dubna 2022 do dubna 2023) nazvaný Normální Daniela 1.
Před přítomnými posluchači, podporovateli a novináři nezávislá senátorka Daniela Kovářová shrnula první rok svého politického působení, představila své Děkovné turné po svém senátním obvodu a přečetla úryvek ze tří komentářů.
"Před 1,5 rokem jsem kandidovala s heslem Chraňme normální svět a dnešní vývoj ukazuje, jak bylo toho heslo prozíravé. Nemám z toho žádnou radost. Normální svět a tradice prověřené staletími nám totiž rychle mizí před očima," řekla dnes Daniela Kovářová. "Jako nezávislá senátorka mám situaci složitější, protože za sebou nemám podporu stranických klubů ani jejich servis. Ale aspoň nemusím hlasovat a mluvit tak, jak mi někdo přikáže. Tím spíš se snažím co nejčastěji pobývat ve svém obvodu, inspirovat se názory svých sousedů a žít a prosazovat podmínky pro jejich normální každodenní život, " dodala Kovářová.

Sborník, který senátorka dnes představila veřejnosti, obsahuje její postoje k rodině, Evropské unii a klimatickému alarmismu, k ekonomice a k dalším aktuálním tématům doby, rozhovory a dále zpravodajské zprávy k návrhům zákonů, jimiž se zabývala v Senátě. Ve vydávání sborníků svých textů chce Daniela Kovářová pokračovat i v následujících letech.  

23. 10. 2023

O fungování Senátu, o materiálech předkládaných bez podkladů a o vojenské pomoci Rusku

Skládám účty aneb jak a proč jsem dne 18.10.2023 v Senátě hlasovala:

Informace vlády o zasedání 6.10.2023: PRO (bereme na vědomí informaci). Ze 72 přítomných senátorů 58 pro, proti 0.

Senátní tisk 160: PRO (bereme na vědomí informaci). Z 73 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Usnesení k Izraeli: PRO (Odsuzuji vraždění a únosy i nekontrolovanou finanční podporu Hamásu) Ze 72 přítomných senátorů 71 pro, proti 0.

Senátní tisk 155: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro rizikovou novelu, nepochopitelně schválenou Sněmovnou již v prvním čtení). Ze 71 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisk 148: PROTI (náhradní výživné snímá odpovědnost z matek i z otců). Z 71 přítomných senátorů 56 pro, proti 4.

Senátní tisk 149: ZDRŽELA jsem se (můj výraz odporu vůči nepřijatelnému legislativnímu příštipkaření). Z 66 přítomných senátorů 56 pro, proti 0.

Senátní tisk J 61/14: PRO (podporuji rezervovaný postoj vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 68 přítomných senátorů 40 pro, proti 1.

Senátní tisk 154: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro nesystémovou administrativní drobnost a nápravu předchozího omylu, o němž autor zákona dávno věděl). Ze 70 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisk 291/13: PROTI (Nadbytečná a legislativně chybná právní úprava). Z 69 přítomných senátorů 31 pro, proti 11.

Senátní tisk 152: PROTI (zákon přispěje k růstu nákladů a promítne se do cen). Z 69 přítomných senátorů 56 pro, proti 1.

Senátní tisk 121: PRO (standardní mezinárodní smlouva podporující vyvážené vztahy mezi zeměmi). Ze 70 přítomných senátorů 63 pro, proti 0.

Senátní tisky N 67-70/14: PRO (podporuji zdrženlivou pozici vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 69 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisky N 63-66/14: PRO (podporuji rezervovanou pozici vlády a kritické doprovodné usneseni). Z 66 přítomných senátorů 50 pro, proti 0.

Senátní tisk N 75/14: PRO (podporuji rezervované stanovisko vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 64 přítomných senátorů 46 pro, proti 0.

Senátní tisk 153: PRO (se skřípěním zubů jsem zvedla ruku pro nesystémovou administrativní drobnost). Z 63 přítomných senátorů 43 pro, proti 0.

Senátní tisk N 79/14: PRO (podporuji rezervovaný postoj vlády a kritické doprovodné usnesení). Z 67 přítomných senátorů 57 pro, proti 0.

Senátní tisk 123: PRO (vyvážená mezinárodní smlouva). Z 67 přítomných senátorů 56 pro, proti 0.

Senátní tisk 151: ZDRŽELA jsem se (můj výraz odporu vůči nepřijatelnému legislativnímu příštipkaření). Z 67 přítomných senátorů 58 pro, proti 0.

Usnesení k násilné rusifikaci: PROTI (chybí nám důkazy, informace a zdroje pro souhlas s usnesením). Z 63 přítomných senátorů 59 pro, proti 1.

Usnesení k arménské menšině: PROTI (chybí nám důkazy, informace a zdroje pro souhlas s usnesením). Z 60 přítomných senátorů 57 pro, proti 1.

Jednání od 10,00 do 21,00 hod.

17. schůze - 1. str.                                                                                    17. schůze - 2. str.


Tisková zpráva z konference

Dne 17.10.2023 proběhla v Senátě široce navštívená konference pořádaná senátním Podvýborem pro rodinu, nazvaná Patchworkové rodiny - trendy a souvislosti aneb patchwork jako zesilovač dobrého i zlého. Konferenci moderovala senátorka Daniela Kovářová a v jejím průběhu vystoupily významné osobnosti zabývající se rodinou, například psycholožky Alicja Leix, Hana Konečná nebo Leona Hozová, soudce Pavel Kotrady nebo proděkanka olomoucké Pravnické fakulty Renáta Šínová. "Zájmy dětí jsou v rodině nejdůležitější. Mysleme na ně," řekla při zahájení konference předsedkyně Podvýboru pro rodinu Jitka Chalánková. Její kolegyně, senátorka Daniela Kovářová pak dodala: "Většina dětí dnes žije v patchworkových rodinách. Na rozdíl od úplných rodin se však v patchworkových rodinách setkáváme s uplácením dětí a se zrušením všech výchovných hranic, což má na dítě devastující vliv."
Jaké závěry přijala dnešní konference dnešní konference? Účastníci se shodli na následujícím:
1. Kupování si přízně dětí, k němuž dochází v rodičovských sporech, devastuje jejich sociální vývoj. Negativní efekt pocítí nejen děti, ale i jejich rodiny a celá společnost.
2. Participace dětí neznamená automatické vyhovění přání dítěte. Je-li úkolem soudu odstínit rodičovskou manipulaci, musejí se soudci i advokáti mnohem více ptát, jak rodiče vychovávají.
3. Paušální řešení rodičovských sporů není správné. Ke každému dítěti je třeba přistupovat individuálně.
4. Kvůli patchworkovým rodinám není třeba měnit ani upravovat legislativu.
5. Patchworkové rodiny násobí klady i zápory běžných rodin. Spousta partnerů v patchworkových rodinách nejásá, děti takových rodin
vnímají partnerství jinak než dětí z úplných rodin.
6. Proto musíme o tématu dále mluvit, zkoumat ho a diskutovat jednotlivé aspekty složitých vztahů v patchworkových rodinách.

Konference se zúčastnilo 77 osob, ponejvíce z řad advokátů, soudců, psychologů a odborníků, jejichž profesí je rodina.

18. 10. 2023

Jak Senát nerespektuje vlastní jednací řád

Mé vystoupení k programu zasedání Senátu dne 18.10.2023.
"Vážení kolegové,
mám námitky k bodu 21 – jde o senátní tisk původně označovaný číslem 993 a dnes nazvaný jako Usnesení Senátu k násilné rusifikaci dětí z Ukrajiny a dále k nově zařazeným bodům č. 23 a 24. Informaci o tom, že tyto dva body budou na tomto zasedání pléna projednány, jsem dostala až dnes ráno v 7,37 hodin.

Podle paragrafu 59 odst. 1 jednacího řádu Senátu projednávání bodu pořadu, k němuž má sloužit jako podklad senátní tisk, se zahájí, byl-li všem senátorům takový podklad včas doručen. Senátní tisk se senátorovi doručí nejméně 24 hodin před jeho projednáváním. Nebyla-li tato lhůta dodržena, může senátor před zahájením rozpravy navrhnout přesunutí tohoto bodu pořadu na dobu po uplynutí lhůty. O návrhu na přesunutí bodu pořadu rozhodne Senát bez rozpravy.
Vážení kolegové,
ke každému senátnímu tisku dostáváme důvodovou zprávu nebo jiné podkladové materiály. K uvedeným bodům nic takového nemáme. Nedostali jsme fakticky ani sám návrh usnesení, o němž máme hlasovat, a už vůbec ne 24 hodin předem. Abych se s návrhy usnesení seznámila, musela jsem si je aktivně stáhnout z usnesení zahraničního výboru. Jako nezávislá jsem znevýhodněna oproti ostatním senátorům, kteří mají k ruce rozsáhlý aparát. Systém, který je zde zaveden, mě nutí, abych neustále, de facto denně sledovala webové stránky všech senátních výborů a zjišťovala, zda se na nich neobjevilo nové usnesení. Členové těchto výborů možná podkladové materiály k usnesením mají, ale já se k nim nedostanu a předpokládám, že ani ostatní kolegové senátoři se s nimi neměli možnost seznámit.
Máme tedy před sebou až nyní návrhy usnesení, která ale nejsou podložena žádnými materiály. Neznáme zdroje, z nichž se při formulování usnesení vycházelo; nemáme žádná data, žádné výsledky šetření, žádné odkazy. Máme jen tvrzení. Za takových okolnosti nemůže tak významný orgán, jakým je horní komora českého parlamentu, přijímat tak zásadní usnesení.
Navrhuji proto přesunutí těchto tří bodů pořadu na dobu po uplynutí zákonné lhůty a poté, co nám bude navrhovatelem zaslán k těmto bodům věrohodný podkladový zdrojový materiál."
Mé návrhy na vyřazení tří bodů nebyly přijaty, ale při hlasování mě podpořilo 6 senátorů. A mé výhrady vůči ohýbání Jednacího řádu Senátu slyšelo dalších 65 senátorů.

18. 10. 2023

Mé vystoupení v Senátě dne 18.10.2023 k senátnímu tisku 148 - novela zákona o náhradním výživném:

Základní otázkou není, zda prodloužit či neprodloužit vyplácení náhradního výživného o další 2 roky.
Základní otázkou je, proč tatínkové na své děti neplatí, a jak je k tomu přimět. Otázkou také je, proč si tak mnoho žen pořizuje děti s nespolehlivých muži. Protože kdyžtak se postará stát? Podpora samoživitelek vlastně vyrábí další samoživitelky. A náhradní výživné z peněz ostatních spoluobčanů takovou demotivující a morální hazard podněcující podporou je.
A pomůže náhradní výživné napravit neplatící tatínky? Přiznejme si, že náhradní výživné tomuto cíli nepomáhá. Spíše naopak. Neřeší totiž příčinu toho, proč otcové na své děti neplatí.
Někteří tatínkové (a v zanedbatelných případech maminky) na děti neplatí proto, že nemají peníze, jiní, protože sedí ve vězení. A část otců neplatí na své děti v reakci na ostudné chování matek, které často manipulují dětmi proti otcům.
Neplatit na děti je odporné. Ale manipulovat dětmi proti otcům je odporné úplně stejně.
Podle důvodové zprávy chce návrh pomoci dětem ve složité finanční situaci. Ale je náhradní výživné, tedy ve skutečnosti další sociální dávka, tím nástrojem, který přesvědčí tatínky, aby příště už výživné platili? Je součástí zákona mediace mezi rodiči? Je podmínkou výplaty náhradního výživného terapie, aby se jejich vzájemné vztahy vylepšily? Z praxe přece víme, že nejvyšší výživné tatínci platí tehdy, pokud nadstandardně dobře vycházejí s maminkami.
Včera v Senátě proběhla konference pořádaná Podvýborem pro rodinu zaměřená na patchworkové rodiny. Na této konferenci se shodli odborníci na tom, že nejlepší výchovné prostředí pro dítě je úplná rodina a láskyplný vztah tatínka a maminky. Ale v tomto zákoně nic o dobrých vztazích mezi rodiči není. Rodiče tento zákon nezavazuje k ničemu. Zavazuje jen nezúčastněné daňové poplatníky.
Tento návrh - a celý zákon o náhradním výživném vůbec - přejímá závazky za tatínky, čímž podporuje morální hazard spoluobčanů a společnosti. Zbavuje maminky odpovědnosti za výběr partnera a nevede rodiče k dohodě a ke spolupráci.
Proto pro tento zákon nemohu zvednout ruku.

18. 10. 2023

Deník.cz

Deník uveřejnil mé výroční sdělení veřejnosti nazvané Skládám úcty.

https://www.denik.cz/hlasy-deniku/skladam-ucty-po-prvnim-roce-20231014.html

16. 10. 2023

Paliativní péče a právo na důstojný konec

"Často dnes slýchám o dobru, které přinese stát v podobě rozšíření lidských práv. Jedni požadují právo na vlastnictví bytu, jiní na všudypřítomnou wifi. Kdekterá nátlaková skupina ze státu čerpá peníze z kapes spoluobčanů v podobě dotace na různé zbytečnosti. Ale kolik lidí si koupí elektroauto nebo pořídí na střechu fotovoltaickou elektrárnu? Minimum, a přesto jim na tyhle luxusní snobismy každý přispívá ze svých daní. Závěr života v bezmoci je ale budoucností, která může čekat na mnohé z nás. Proto bychom se měli o paliativní péči bavit, proto máme právě na ni poskytnout dostatek financí, lidských zdrojů, vzdělání, podpory. Dříve lidé umírali na infekce či při porodu, později hlavně na kardiovaskulární nemoci. Dnes většinu lidí čeká ústavní nebo domácí péče a fatální onkologické onemocnění.
Distribuční spravedlnost nám ukazuje, co bychom měli primárně podporovat. Finance nejsou bezbřehé, všechno zaplatit nelze. Pojďme nahlas říct, že finance na paliativní péči a důstojný odchod jsou nejen potřebné, ale dokonce nezbytné. Protože všichni budeme dříve či později potřebovat paliativní péči pro své rodiče, pro své děti, pro nás... taková vydání a takovou legislativu ráda podpořím."
To jsem řekla dne 10. října 2023 na semináři o paliativní péči, který proběhl v Zeleném salónku v Senátě.

10. 10. 2023

Digitální demence mladé generace

Zničí nás třetí světová válka, nelegální migrace, neochota mít děti nebo pohodlnost konzumní společnosti? Možná žádný z těch obvyklých strachů a děsivých prognóz. Mladé generace na celém světě totiž ohrožuje navíc ještě další nebezpečí. Je jím digitální demence1 způsobená chytrými telefony a pobytem ve virtuální realitě.

V posledních zejména třech letech pozorujeme kolem sebe alarmující zhoršování stavu mladé generace v mnoha sledovaných a odborně zkoumaných parametrech. Období covidových restrikcí s mnohaměsíčním uzavřením škol, s omezením sociálních kontaktů a s přechodem vzdělávání a komunikace do online prostoru završilo fázi stěhování podstatné části mladé generace od fyzického společenského setkávání a kontaktní komunikace do únikové náhradní reality. Aktuální trendy tzv. digitalizace a oficiální podpory tzv. online výchovy a online vzdělávání ruku v ruce s masivním rozvojem „chytrých“ telefonů v průběhu posledních deseti let způsobily, že ani po skončení restrikcí a lockdownů se nejmladší generace nevrátila k opravdovému bezprostřednímu způsobu soužití, existence a života, naopak již zůstává ve společenské izolaci a žije prakticky nepřetržitě v napojení na elektronické komunikační prostředky.

Ačkoliv mnozí moderní podporovatelé počítačových technologií jásají, způsob života nejmladší generace nese dokladované a tvrdými daty2 podporované hrozivé důsledky, vyplývající z nadužívání digitálních technologií a jejich vlivu na stále evidentněji nedostatečně vyvinutý mozek.

Návykovost chytrých telefonů

Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně (dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně). Vztah k telefonu a k digitálním informacím se stává závislostí. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma3. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 v ČR trpělo 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí4. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20235 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List

papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity6. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv. Na zeměkouli se sice lidé liší v přístupu k čisté vodě, ale nikoliv v přístupu k chytrým telefonům a k sociálním sítím.

Používání digitálních technologií způsobuje jednoznačně diagnostikovatelné a popsané změny v neurologickém fungování mozku: mění způsob, jak mozek přebírá a procesuje informace, což změní neurochemické procesy a trasy v mozku, čímž podkopává evoluční schopnosti mozku a přirozený proces, jak se mozek učí a myslí. To způsobuje tvorbu závislosti, nárůst výskytu psychických a fyzických poruch – úzkosti, depresí, ADHD, asociálního chování, poruch spánku a stravování, hloupnutí, poklesu IQ, neschopnosti řešit a přemýšlet.

Z výše uvedených důvodů Americká pediatrická akademie a WHO ohledně digitálních technologií doporučuje:

- Žádné obrazovky pro děti do dvou let, pro děti do pěti let maximálně hodinu denně, a to za dozoru dospělého.

- Pro děti starší 5 let maximálně 2 hodiny denně se supervizí, nikdy během jídla, a nikoliv hodinu před usnutím.

Není náhodou, že vlastníci největších sociálních médií (např. Bil Gates, Steve Jobs, Tim Cook) nedovolují svým dětem a malým rodinným příslušníkům je používat. Právě proto mnohé státy přistupují k legislativní úpravě digitálních technologií, zejména s ohledem na

mladou generaci. Například Francie, Austrálie, Čína nebo Uganda vydaly zákaz mobilních telefonů ve školách a všude tam, kde se vyskytují žáci mladší 16 let, dále absolutní zákaz mobilních telefonů při kterékoliv přednášce. Čína zakazuje videohry dětem do 12 let a všem dětem po večeři. Je sporné, zda jít zrovna touto cestou, ale je zároveň evidentní, že alarmujícím trendům je nutno čelit.

Pochopitelně můžeme vést učené debaty, v nichž budeme pečlivě odlišovat digitalizaci, digitální média, chytré telefony a sociální sítě. Určitě existují lidé, kteří hrozbu digitální demence bagatelizují obecným tvrzením, že digitální média jsou jako každý nástroj dobrým sluhou, ale zlým pánem. Faktem však je, že mladá generace na celém světě si již nedovede představit svůj život bez chytrého telefonu. Pro obrovskou část populace by ztráta mobilního telefonu byla horší bez ztráta peněženky nebo klíčů od domova. Stačí jediný pohled na cestující ve voze městské hromadné dopravy či vlaku, který nás přesvědčí o tom, kam směřují pohledy většiny cestujících. Vlaky byly dříve plné cestujících, kteří si povídali s náhodným spolupasažérem. Dnes je v mnoha vozech ticho přerušované telefonními hovory z chytrých telefonů. Není výjimkou, když dvojice nebo kamarádi v restauraci sedí mlčky, zahleděni na obrazovky svých smartphonů. Podobných příkladů vidíme kolem sebe každý den a na každém kroku. Společenské i zdravotní časopisy se předhánějí v doporučeních, jak si nařídit digitální detox7. Jak se lze na mnoha místech dočíst8, „digitální demenci lze předcházet. Důležité je omezit používání technologií a sociálních médií a dbát na to, aby fyzická aktivita a zdravá výživa byly součástí vaší každodenní rutiny. Kromě toho je důležité dělat si přestávky od technologií a rozvíjet zdravý životní styl.“ Toho však už mnoho lidí není schopno. Nemoc postupuje, ohrožuje, ubližuje.

Podpora pádu do propasti

Dnes máme černé na bílém, co každý z nás ví: komunikační sítě jsou silně návykové. Jejich zájmem, zájmem jejich provozovatelů, je udržet nás na nich co nejdéle. Jejich zákaz je nereálný. Legislativní zákaz mobilních telefonů pro děti patrně taky. Tento cíl je úkolem pro jejich rodiče.

Český stát má v prioritách spoustu položek. Digitalizaci podporuje na všech frontách. Postupně ustupuje z komunikace personální či papírové, a naopak upřednostňuje komunikaci digitální. Mnoho záležitostí dnes v Česku vyřídíte jen prostřednictvím počítače. Banky ruší papírové příkazy a kamenné pobočky. Česko dnes chce posilovat fyzickou odolnost, podporovat sport a přidávat hodiny tělesné výchovy. Ale na tu položku nejdůležitější nepamatuje: na mozky, na hlavy a na duše našich dětí. Vláda nepovažuje sociální komunikační sítě za takový problém, aby jej chtěla řešit legislativní cestou. Sluší se říct – bohužel, navzdory tomu, že digitální technologie jsou stejně návykové jako heroin.

Někdo by možná řekl, že výchova mladé generace je úkolem rodičů a že právě oni mají dbát na to, aby si jejich potomci zbytečně nespálili mozky ještě před dospělostí. Otázka zní, zda rodiče o tom nebezpečí vůbec vědí. Na pískovištích, na dovolených či v restauraci můžeme vidět maličké děti, které bravurně obsluhují dětská digitální zařízení. Výrobci tabletů a chytrých telefonů už běžně produkují jednoduché verze tabletů a chytrých telefonů určené pro nejmenší batolata. A rodiče, kteří na to mají, jim je kupují, aby děti zabavily. Kdysi je

posadili před televizi, ještě nedávno jim pustili z videokazety animovaný film. A dnes dítko dostane malou obrazovku jako lízátko s heroinem. Vědí vůbec rodiče o riziku digitálně demence?

Podle mě dosud nevědí, protože výše uvedené informace, data a alarmující výsledky nejsou dosud obecně známé. Jen psychologové, učitelé a neurologové už vědí9. Je proto třeba o nebezpečích začít mluvit, a to hodně nahlas. Tohle je téma, jemuž bychom se měli věnovat namísto umělých kampaní za hlouposti nebo výjimečnosti, které se v populaci vyskytují ojediněle.

Jaké kroky se nabízejí?

- Společný a koordinovaný postup odborníků ze všech oblastí, které mohou přinést poznatky a tvrdá data o negativních důsledcích moderních technologií a pobytu v online prostoru;

- Upozornění rodičům a plošná kampaň směřovaná veřejnosti, která upozorní na neblahý vliv moderních technologií na duševní rovnováhu a mozkovou, intelektuální a komunikační schopnost lidí, kteří s digitálními technologiemi pracují, zejména těch nejmenších a nejohroženějších, jejichž mozek se pod vlivem sociálních médií nemůže plnohodnotně rozvinout;

- Zdrženlivost zodpovědných orgánů a vedení země při úvahách o podpoře digitalizace;

- přijetí efektivních doporučení, která by vliv komunikačních sociálních médií na mozkovou a společenskou aktivitu mladých eliminovala;

- podpora autentických forem komunikace a učení u dětí a mládeže, tedy čtení, vyjadřování, společenskému kontaktu a samostatnosti a nezávislosti na berličkách nápověd z internetu.

Možná ještě není pozdě. V každém případě je nejvyšší čas. Nejde přece o nic zanedbatelného. Jde o naše děti. Jde o budoucnost.

I proto jsem napsala tento článek.

Poznámka:

Na půdě Poslanecké sněmovny se dne 19. září 2023 uskutečnil seminář věnovaný psychopatologii mládeže, na němž odborníci prezentovali tvrdá data a závěry ze srovnávacích výzkumů prováděných po celém světě. Výše uvedené závěry, tvrzení, informace a doporučení čerpají mj. z tohoto setkání a z informací na tomto semináři publikovaných. Autorka děkuje všem vystupujícím, jejichž informace jen potvrdily zkušenosti a empirická zjištění jednotlivých členů a odborníků pracujících s rodinami, s dětmi a s mládeží.

4. 10. 2023, Deník TO

https://denik.to/digitalni-demence-mlade-generace/


Daniela o šmejdech z neziskovek

Poskytla jsem velký rozhovor o svobodě projevu, nezávislosti, veřejném statku, České televizi a indoktrinaci našich dětí.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Smazat-nekoho-to-zranuje-Kovarova-burcuje-proti-umlcovani-Ty-citlivky-zranuje-kdeco-743975

8. 10. 2023

Normální Daniela po prvním roce – skládám účty

Dobrý den, přátelé, milí sousedé, podporovatelé.

Včera to byl právě rok, kdy jste mě zvolili do Senátu za senátní obvod č. 7 (Plzeň – město.). Jsem v Senátě za vás. Jen od vás jsem povinna přijímat úkoly, nikomu jinému nejsem zavázána a nikdo jiný mě nemá co řídit. Jen vy, moji sousedé, moji voliči. A já vím, že tady je svět ještě normální.

To nejdůležitější, co máme na práci, je péče o blízkost, sounáležitost, pospolitost, o vzájemné vztahy, o setkávání, o komunitu. Proto jsem vás dnes pozvala, abyste to výročí se mnou oslavili.

Já si jsem vědoma, za koho v Senátě mluvím a koho reprezentuji. Vždycky se sem budu vracet a čerpat rozumy a podporu a třeba i slyšet kritiku od lidí, kteří mě podporují, nikoliv od nějakých funkcionářů v Praze. Nechci hrát senátní hry, v každé chvíli vím, že tam nejsem za stranu nebo za zájmovou skupinu, ale za své blízké, za sousedy a podporovatele, za lidi s normálními starostmi, za vás.

Přestěhovala jsem se sem, do Štěnovic, v roce 1995, žiju tu 28 let, zamilovala jsem si to tu, našla tu přátele, cítím se tu doma, ráda se s vámi vídám a ráda navštěvuji zdejší akce. Tohle vše se zintenzivnilo během posledního roku a půl, od odhlášené mé kandidatury. Uvědomuji si to pokaždé znovu, pokaždé znovu tu nacházím nové zážitky. A za to chci velmi poděkovat tomuto krásnému kraji a lidem, kteří tu bydlí. O tom všem, jaké mám kořeny, s čím jsem sem přišla do styku a co mě utváří a naplňuje, o tom jsem napsala knížku, která právě vyšla. Je to sborník mých textů, příspěvků, článků a vystoupení.

Mám za sebou první rok a končím Děkovné turné, v jehož průběhu jsem absolvovala 13 výjezdů do svého senátního obvodu. Pro mnohé politiky zvolením skončí jejich aktivity. Já pokračuji, jezdím, spím ve svém obvodě, navštěvuji hospůdky, krámky, návsi, lavičky, hřbitovy a knihovny, nakupuji to, co kupujete vy. Na Obecním úřadě ve Štěnovicích mám kancelář, kde jsem každé liché pondělí od 9 do 11 hodin. Už rok sem za mnou chodí lidé, řešíme jejich problémy, sdělují své pohledy na svět. Ke mně není třeba se objednávat. Na svých webových stránkách www.NormalniDaniela.cz zveřejňuji své názory, texty, všechny dokumenty, vystoupení v Senátě, zpravodajské zprávy, návrhy svých usnesení. Něco se mi podařilo už během prvního roku, například jsem iniciovala ustavení senátního Podvýboru pro rodinu. Nepodařilo se mi přesvědčit Senát, aby začal oceňovat dlouholetá dobrá manželství, a tak jsem se této iniciativy chopila sama. Vyhledávám manželství hodná ocenění, jezdím za nimi po svém obvodu, ale i po celé republice. Nechápu, proč se od této iniciativy distancoval Senát. Asi mu na rodině nezáleží. Pro mě jsou ale všechny setkání krásným a obohacujícím zážitkem. V letošním roce jsem našla a ocenila takových manželství 10.

Dostávám spoustu dopisů, obracíte se na mě telefonicky, osobně, elektronicky. Zde je základní statistika za první rok:

- Žádosti o radu a o pomoc: 195

- Podněty, podklady k zákonům, informace: 1765

- Připomínky k mé práci: 74

- Poděkování a vyjádření podpory: 368

Děkuji vám za vaši pomoc a podporu. Ve všech aktivitách budu pokračovat i nadále.

Vaše Normální Daniela

Projev přednesený na Obecním úřadě ve Štěnovicích dne 2. října 2023 na setkání s občany u příležitosti prvního výročí zvolení Daniely Kovářové do Senátu.

2. 10. 2023



Poučení z historie a z Mnichova?

"Poučení z dějin je následující: velmoci vždy měly a vždy budou mít jen své zájmy. Spojenectví s nimi potrvá jen tak dlouho, dokud to bude výhodné pro ně. Smlouvy nesmlouvy, spojenci nespojenci, sliby nesliby.

Pamatujme si to. Pamatujme si to dobře."

To jsem řekla dne 29.9.2023 na vzpomínkovém setkání u příležitosti 85. výročí podpisu Mnichovské dohody v Zeleném salónku Kolovratského paláce, kde byla Mnichovská dohoda předána české vládě.


Existuje nezávislá televize?

Přiznám se vám: nekoukám se na televizi a neposlouchám rozhlas. Nekoukám na žádné programy a stanice, což činím od jara roku 2020, kdy jsem vypnula covidové šílenství kvůli své duševní rovnováze, a už jsem se ke sledování televize nevrátila. Přesto platím daň z rozhlasu i z televize, které se eufemisticky říká koncesionářský poplatek, ačkoliv jsem nikdy o žádnou koncesi nežádala a ke sledování televize nikdo žádnou nepotřebuje. Ve skutečnosti to je televizní daň. Daň, kterou teď ministr kultury chce zvýšit.

Ministr kultury je členem pravicové ODS, která před volbami slibovala, že daně zvyšovat nebude, na což nalákala spoustu voličů, jež jí dali hlas. A titíž voliči teď s údivem zjišťují, že budou platit daň nejen z televize, na kterou se jako já nedívají, ale že ve skutečnosti půjde o daň z přístupu k internetu. Co to znamená? Že ministr kultury chce na státní rozhlas a státní televizi víc peněz.

Víc peněž pochopitelně požaduje každý ministr, podobně jako každý ředitel každé instituce. Otázkou číslo jedna je, proč by v dnešní ekonomické situaci měla dostat právě státní média o čtvrtinu víc peněz, když všechny státní instituce mají nařízeno šetřit. Česká televize a Český rozhlas se svou tvorbou nijak moc neliší od soukromých televizních a rozhlasových stanic. Vysílají pořady slušné, průměrné, výborné i úplně debilní. Vysílají reklamy jako komerční televize. Vyrábí, koprodukují i nakupují dokumenty, mýdlové opery a sportovní přenosy stejně jako soukromá média.

Redaktoři a novináři běžně přestupují z komerční sféry do soukromé a nazpět a o jejich nezávislosti se dá jen vtipkovat, protože absolutní nezávislost reálně neexistuje. Redaktor může být nezávislý na penězích, pokud mu jeho rodiče odkázali miliardy. Novinář může být nezávislý na alkoholu a na cigaretách, pokud je abstinent a nekuřák současně. Já jsem senátorkou nezávislou na politických stranách, protože jsem kandidovala sama za sebe a bez jejich podpory. Ale žádný člověk není absolutně nezávislý. Každý je závislý na svých znalostech a dovednostech, na prostředí, ze kterého vyšel, na hodnotách, které vyznává, na síti svých známých, přátelích a rodině a na mnoha dalších parametrech. I na své výšce, váze, fyzických dispozicích.

Pyšnit se nezávislostí ve sféře médií je stejně pitomé jako nepravdivé. Hodnotou, jež by nás v této diskusi měla zajímat, není nezávislost, protože by bylo zapotřebí definovat, na čemže to onen redaktor nebo médium není závislé. Na penězích? Na ohlasech? Na sledovanosti? Na úhlech pohledu? Na vládnoucí politické garnituře? Na tradicích? Na moderních trendech? Takových závislostí můžeme vysledovat tisíce. Některá média je dokonce ani nezakrývají a kdysi měly své noviny i politické strany.

Důležitější hodnotou než nezávislost je pluralita. Různorodost názorů a pohledů na téma, na život, na události a na děje. A v této hodnotě právě Česká televize a Český rozhlas pokulhávají, a že by dávaly prostor všem stranám sporu a hlasům, které ve veřejnosti rezonují, se hezky (ne)ukázalo právě v době covidových restrikcí, pak v prezidentských volbách a naposledy ve válce na Ukrajině.

Takže znovu a tentokrát bez příkras a otevřeně: máme státní rozhlas a státní televizi, jejíž redaktoři už mnoho let papouškují v mnoha situacích jednu jedinou pravdu (tu svou) a názorové oponenty buďto urážejí, nebo je radši do studií ani nezvou, jiný pohledy na věc nezobrazují a neuvádějí. Dvě třetiny lidí dnes proto koukají na jiné zdroje, a tak se ptám, zda

skutečně musím ze svých daní platit Český rozhlas a Českou televizi. Já ji totiž k ničemu už tři roky nepotřebuji.

Co vy, milí čtenáři? Vy ji potřebujete? Anebo vám důležitá zpravodajství a informace přinese i jiný informační či mediální kanál?

I kdybyste si na mou otázku odpověděli ANO, pak je nejvyšší čas vymyslet jednodušší a přehlednější způsob financování. Víte vůbec, kolik je výjimek v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání a kolik všechny daňové poplatníky stojí agenda spojená s výběrem a s exekucemi? A tak navrhuji:

1. Českou televizi a Český rozhlas zrušit. Majetek České televize lze určitě velmi dobře prodat, kmitočty se mohou poskytnout žadatelům o licence.

2. Pokud by měla obě média dál existovat, pak navrhuji zásadní změny: ponechat základní zpravodajství, dokumenty, vzdělávací pořady, ČT24 a ČTArt a zakázat nakupování reklam. Pak lze zrušit i všechny mediální rady a televizi i rozhlas může řídit ministr kultury.

3. Financování pojďme zavést přímo ze státního rozpočtu a žádné televizní a rozhlasové poplatky nebudeme potřebovat.

Pak by bylo řízení i financování jasné, přehledné a jednoduché. Nebo je ještě jedno řešení. Pokud v oblasti vysílání existují nějaké jasně definovatelné veřejné statky, nechť jsou na jejich obhospodařování vypsány veřejné soutěže na granty (státní zakázky na plnění konkrétních úkolů - vysílání pro školy, pro menšiny, vyšší kultura apod.). Taky nemáme žádné státní noviny, žádnou státní tiskárnu knih a žádné státní nakladatelství. A žádný státní internetový server. Tak proč máme mít státní rozhlas a státní televizi?

Ten kočkopes, který ministr kultury navrhuje, je komplikovaný a úplně pitomý. Skutečně nemáme jiné problémy, než v dnešní době řešit právě tohle? Hlavně se přitom, pane ministře, neohánějte nezávislostí. Ta totiž neexistuje a o ni tu stejně vůbec nejde. Nakonec jde vždycky o to jedno – o peníze. A také o vliv a o moc.

30. 9. 2023


Co je a co není vidět

S Vlastimilem Veselým, zakladatelem Společnosti na obranu svobody projevu, jsem si povídala o Istanbulské úmluvě, o svobodě projevu, o rodině, o Senátu a vůbec o podivné době, ve které žijeme.

https://www.youtube.com/…-Pk

¨23. 9. 2023

Soukromý a veřejný statek

V životě řešíme každý den, každou hodinu, každou minutu různá dilemata. Říká se tomu rozhodování.

Rozhodování je vždy volbou a jediným kritériem při této volbě z různých možností, které připadají v úvahu, je míra výhodnosti. Snažíme se poměřit výhodnost různých variant a pak zvolíme tu výhodnější. Každý podle svých kritérií.

Rozhodování můžeme rozdělit do dvou hlavních zásadních kategorií, které nikdy nelze směšovat ani zaměňovat. Těmito kategoriemi je rozhodování individuální a rozhodování kolektivní. Individuální rozhodování znamená, že se rozhodujeme sami, ze své vůle. Podle vlastní úvahy o tom, které rozhodnutí je pro nás výhodnější. Termín kolektivní rozhodování budí dojem, že rozhoduje kolektiv. Ale není tomu tak. Znamená to, že se rozhoduje o kolektivu. Jde o přijetí rozhodnutí, které je vůči kolektivu a jeho členům závazné a vynutitelné.

Nejklasičtějším příkladem kolektivního rozhodování a nejklasičtější institucí je stát. Marxistická teorie nás učila definici státu jako formy organizovaného násilí jedné třídy nad druhou. Sám princip tříd je projevem opovržení vůči člověku a jeho jedinečnosti. V tomto ohledu je třídní teorie stejně nehumánní jako kastovní zřízení, popř. jako pohlížení na některé lidi jako na majetek (například v otrokářství nebo v nevolnictví).

Ale i když odmítneme třídní teorii, zůstává nám onen fenomén organizovaného násilí. Stát takovým vynucovacím nástrojem za použití násilí skutečně je. První státní útvary v dějinách rozhodně nevznikaly dohodou, při níž by se obyvatelé domluvili na společném projektu, třeba lovu nebo zavlažovacím kanálu. Naopak, všechny

státní útvary vznikly jako institucionalizované útvary těch, kdo se při vzniku společenských struktur ukázali jako nejsilnější, většinou z hlediska hrubé síly. Tito vítězové potřebovali ke svému udržení a formování struktury a instituce, ze kterých se postupně vyvinuly moderní státy. O sílu a o moc jde i v dnešní době. I dnes státy fungují jako nástroje donucování a organizovaného násilí. Předesílám, že to neříkám s opovržením, ani jako odsudek, neboť si uvědomuji v určitých velmi speciálních případech jeho nezbytnost. Říkám to jako konstatování faktu.

Násilím nebo jeho hrozbou, hrozbou sankcí, trestů či pokut státy dosahují svých cílů. Bez hrozby donucení by rozhodně nemohly fungovat zákony, pravomoci veřejných institucí, výběr daní ani silové složky státu. V této debatě však zatím nepadlo absolutně klíčové slovo, které musíme použít, pokud chápeme jedinečnost a individualitu každého z nás. Tím slovem je svoboda.

Je zajímavé, a ne zrovna intuitivní, že míra svobody jednotlivce závisí méně na formě kolektivního rozhodování (například diktatura kontra parlamentní demokracie), ale daleko více na tom, o čem všem budeme moci rozhodovat individuálně, každý za sebe, a o čem všem se bude rozhodovat kolektivně, za použití státních institucí.

Na doložení tohoto zdánlivého paradoxu uvedu tento příklad: Představte si, že si my tady v tomto městě každý večer odhlasujeme, co si zítra oblečeme na sebe. Například zítra přijdeme všichni v plavkách. A pozítří v leginech. Bylo by to demokratické? Jistě bylo. Bylo by to v pořádku? To tedy nikoliv, protože o tak soukromých, osobních, individuálních až intimních věcech se hlasovat nesmí. Tragickým paradoxem je, že o tom, o čem se bude rozhodovat kolektivním rozhodováním, se rozhoduje formou kolektivního rozhodování. A kapři – držitelé moci – si jen málokdy sami vypustí rybník.

Jak zní závěr? Abychom mohli žít v pospolitosti, musí existovat základní shoda na tom, co lze označit za veřejný zájem a veřejný statek. Tedy na tom, co bude předmětem veřejného rozhodování, kdy je zdůvodnitelné a oprávněné použít násilí, a do čeho naopak veřejné instituce nebudou smět strkat nos a co tedy bude doménou svobodného, individuálního rozhodování.

Společenská smlouva tedy stojí na dvou základních pilířích: Tím prvním je společenská shoda na legitimitě společenských struktur - shoda na tom, že panovníkem je král Martin z boží vůle, nebo že prezident vyjde ze svobodných voleb. Tím druhým (a na to chci upozornit zejména) je nezbytná shoda na tom, co ještě (zdánlivě ve veřejném zájmu) smí rozhodovat a vynucovat si státní moc, a co naopak zůstane doménou našeho svobodného individuálního rozhodování.

Pochybnosti veřejnosti o oprávněnosti některých státních rozhodnutí neplynou jen z pochybností o legitimitě mocenských institucí, ale zejména právě z toho, že není společenská shoda na tom, co budeme povazovat ne za individuální, ale za veřejný statek, například ve školství, ve zdravotnictví, v sociální politice a v dalších oblastech. Dokonce zažíváme nevědomý a implicitní, anebo naopak vědomý a rafinovaný trend směrem k rozmazávání hranice mezi veřejnými a soukromými statky, a tím i k prosakování donucovacích kompetencí z oblasti veřejného zájmu do individuální, soukromé, a dokonce i intimní sféry.

Tento trend je třeba zvrátit a je třeba začít pracovat na veřejné shodě na tom, o čem všem budeme rozhodovat individuálně, a o čem se smí rozhodovat kolektivně, tedy mocensky a za použití donucování. Tato společenská smlouva, veřejná shoda, není u nás dnes vnímána jako jasně dohodnutá. Pojďme o ní mluvit, pojďme se na ní dohodnout.

Projev přednesený dne 21. 9. 2023 na konferenci Právnický salón na téma společenské smlouvy.

Lampedusa varuje: Je nejvyšší čas bránit svoje hranice

Zpráva z tisku: Počet migrantů na ostrůvku Lampedusa překročil počet místních obyvatel...

Svého času jsme jásali, že jsme v Schengenském prostoru. Tím jsme přestali hlídat své hranice a sousedi přestali hlídat hranice s námi. Mělo to ovšem jednu zásadní podmínku. Že bude hlídána vnější hranice celého schengenského území. Vzpomínáte, jak bylo Slovensko před dvaceti lety peskováno, že prý nedostatečně hlídá hranice s Ukrajinou? Před devíti lety ale všechny tyto dohody a zásady padly. Miliony nelegálních přistěhovalců bez identity zaplavily evropské země s nejštědřejším sociálním systémem. Nastala multikulturní katastrofa, jejíž znaky vídáme na ulicích většiny velkých evropských měst. Je jedno, jestli tomu říkáte invaze, ekonomická migrace, útěk před útrapami nebo lidskoprávní katastrofa. Je jedno, jestli si myslíte, že je to důsledek idealismu, blbosti, souhry okolností, dobrých úmyslů, organizované činnosti neziskovek nebo komplotu tajných sil. A je jedno, kolik nařízení, usnesení či mezinárodních smluv k tomu přijme Evropská unie, NATO či Rada Evropy nebo jsme v minulosti podepsali.
Nejde už o naši životní úroveň ani o naše důchody nebo zdravotní péči. Jde nám o život, o naši civilizaci, o naše domy a naše děti. Nemůžeme zachránit všechny ty miliardy lidí z méně rozvinutých končin Země. Nedokážeme nakrmit všechny hladové děti světa. Nedokážeme vyléčit všechny nemocné a ubytovat ani začlenit všechny trpící a ohrožené. Když se o to pokusíme, zničí nás to. Na světě žije několik miliard lidí s denním příjmem dva dolary denně. Kolik z nich pozveme? Jen procento dělá desítky milionů. A podle jakého klíče to procento vybereme? To je přece nesmysl. Umělá a masová imigrace je civilizační zlo. Individuální migrace za prací tu byla vždy, ale o tu dnes vůbec nejde. Musíme zásadně revidovat naše sociální systémy. To zaprvé. A zadruhé: když není spolehnutí na země, které mají hlídat vnější hranice Schengenu, odstupme od dohody o Schengenském prostoru a vraťme se ke klasickému hraničnímu systému, který v západní Evropě fungoval sedmdesát let. A když to nepůjde kolektivně, pak to učiňme jednostranně. Lampedusa už je zničena. Musíme něco dělat. Musíme se začít bránit. Musíme začít bránit naše hranice.

Vyzývám vás, pane prezidente, abyste okamžitě odvolal české mezinárodní závazky ohledně „schengenských hranic“. Vyzývám vás, pane předsedo Petře Fialo, abyste svolal Bezpečnostní radu státu a mimořádné zasedání vlády k migrační krizi.

Pojďme aktivizovat českou armádu, ať se připraví na obranu hranic. Bránit hranice svého státu před vniknutím všeho nežádoucího je základní funkcí státu. Francie, Belgie, Německo a Švédsko už trpce litují, co dovolili. Nedopustte, pánové, aby se imigrantská getta rozšířila i k nám. Nedovolte zánik naší země, naší kultury a naší společnosti svoz nečinností.
V roce 2020 dokázali vaši předchůdci hranice utěsnit během pár dnů, dokonce i mezi okresy. U nelegální migrace to půjde taky. Vyzývám vás, pane premiére, abyste se ihned spojil s Maďarskem, Slovenskem a Polskem a aktivizoval společnou bezpečnostní politiku V4. Naše zájmy jsou v tomto bodě společně. Tohle je reálný důvod, kvůli němuž V4 vznikla. Je nejvyšší čas začít konat.
Většina českého národa bude stát za vámi.

Děkuji vám, že jste si má slova přečetli a že je berete vážně.
Vaše senátorka
Normální Daniela

14. 9. 2023


Na důchody musíme jinak

Lidé jsou klamáni. Léta se jim tvrdí, že platí nějaké sociální pojištění do nějakého důchodového fondu. Není to pravda. Stát není pojišťovna, stáří není pojistná událost a důchodový fond je fiktivní položkou státního rozpočtu, běžně se z něj bere na jiné výdaje a jindy zas přidává z jiných příjmů státu.

Ono „pojištění“ je docela normální daň. Rozumní lidé se shodnou, že daně by měly být vyšší a nižší by měla být jejich progrese. Ale opravdu málokoho napadne tak bizarní věc, že kdo platí vyšší daně, měl by od státu dostávat lepší „služby“.

Ne. Vztah poplatníka a státu není vztahem klientským. Stát se stará o veřejné statky, u nichž je spotřeba rozptýlena a nelze ji poskytovat individuálně, nebo u kterých mohou nastat kladné vedlejší účinky (pozitivní externality) či záporné vedlejší účinky (negativní externality). Nic jiného stát dělat nemá, resp. nesmí. Vše ostatní si člověk může zajistit na svobodném trhu sám a stát k tomu nepotřebuje.

A takzvaná „zásluhovost“? Cožpak člověk platící vyšší daně požaduje lepší veřejné osvětlení, tvrdší asfalt ve své ulici, armádní tank pro své bezpečí nebo východ ze stanice metra ve své předsíni? Přesto si mnozí myslí, že podle výše daní (jejich části se lživě říká zdravotní a sociální pojištění) mají brát důchod.

Bohatší lidé mají zpravidla větší majetek, mají (nebo mohli mít) více naspořeno. Existuje tisíc způsobů, jak se individuálně připravit na stáří. Někdo sbírá starožitnosti, jiný vychoval pět vděčných dětí, další si koupil sad. Stát není finanční ústav ani úschovna úspor. Z vysokých daní se platily důchody lidí, kteří jsou dnes již po smrti. Má člověk, který platil vysoké daně, nárok, aby mu dnešní mladí platili lepší komfort ve stáří? Nemá. To není úlohou státu.

Stát si vymyslel důchody kvůli těm nejchudším, co si nenašetřili (ať už vlastní neschopností, vinou či kvůli nedostatečným schopnostem), aby jejich chudoba neobtěžovala společnost jako celek. Aby mohli klidně dožít a aby neumírali na ulici. Důchod nemá nahrazovat soukromý komerční finanční systém. Má poskytovat základní sociální minimum.

Pravidla měníme třikrát ročně

Lidé dnes počítají procenta a dny, než jim vznikne nárok na důchod, jeho výši porovnávají se svou mzdou, s důchodem rodičů a jiných profesí. Jenomže v debatě o důchodech je všechno úplně špatně. Kde je ta zásadní důchodová reforma, na kterou čekáme už desetiletí? Nestačí přece změnit drobné parametry a přít se o dny, o měsíce a procenta. Dnešní důchodový systém je do budoucna neufinancovatelný. Měli bychom se proto na důchody začít dívat jinak a neměnit podmínky 3x ročně. Víte, že jsme minulý měsíc schvalovali jednadevadesátou změnu? Takhle vypadá jistota a stabilita? Jak se mají mladí lidé rozhodovat, když vidí, že než dospějí do mého věku, změní se podmínky pro jejich důchod stokrát?

Všichni jsme svými odvody financovali důchody prarodičů a rodičů a naše platby už se dávno utratily. Naše důchody zaplatí generace našich dětí, proto je fajn, pokud jsme si nějaké pořídili. Žádné odvody nestačí k tomu, aby ufinancovaly důchodový systém. Za posledních 30 let jsme důchody dotovali z jiných příjmů částkou 1,5 bilionu korun.

Proč se hádáme o parametrické údaje? Proč nemáme na stole skutečnou reformu? Cožpak se na důchody nelze dívat jinak? Ne hned zítra, ale co připravit budoucí důchodovou změnu, která by začala platit za deset let?

Tabu téma – horní hranice a superdůchody

Proč mají bohatí lidé dostávat od státu obrovitánské důchody? Musíme desítkám tisíc lidí vyplácet důchody nad sto tisíc korun? Skutečně by bylo nespravedlivé stanovit horní hranici?

Podobná debata se do roku 2015 vedla o výživném na děti, než ji omezil Ústavní soud. Řekl tehdy, že dítě má soubor potřeb, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Synek bohatých rodičů bude nejspíš bydlet ve větším pokoji, nosit kvalitnější oblečení a navštěvovat dražší kroužky. Ale pryč je doba, kdy bohatí rodiče platili statisícové výživné. Dnes soudy stanovují i těm nejbohatším výživné ve výši 20.000 až 40.000 korun. Co kdybychom se tím inspirovali?

A to nemluvím o rozhazovačném státu, který upravuje důchodové parametry, aby na důchodech ušetřil. Stát má ale primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Jenomže on se chová přesně naopak - od občanů žádá více peněz, které pak rozháže na zbytečnosti.

Potřebujeme základní koncepční změnu, co vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

13. 9. 2023, Lidové noviny


Evropa likvidační a zelený sliz

„Ty jsi Evropa!“ řvou na mě reklamní slogany Evropské unie, která si musí z našich peněz platit halasnou žlutomodrou reklamu v České republice, v cizí řeči a s obrázky cizích etnik.

Z peněz všech daňových poplatníků mě to kolo plné hvězd přesvědčuje o tom, že ono je tím dobrem, bez něho bychom byli ztraceni. Hlasovala jsem naivně pro vstup do jiné Evropské unie, ne do toho podivného zpotvořence, který nás dnes buzeruje, kamkoli se hneme. Jako by nestačilo, že nám vnutilo dotační systém, jenž u nás zničil normální konkurenci. Jako by nestačilo, že kam se hnu, všude kolem sebe vidím ty nehezké cedulky s nápisy: „Tenhle nesmysl jsme si taky pořídili za peníze z EU“. Jako by nestačila ta záplava směrnic a nařízení, které si kdesi daleko vymýšlí nějací mladí eurohujeři, kteří skutečný život neviděli ani v kině.

A teď na nás ještě dopadne zelený sliz nazvaný ESG. Že jste o něm ještě neslyšeli? Tak si tedy přidržte klobouky, protože pojedeme pěkně rychle skopce. Celá ta slizká hnusota vyplývá ze „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti“. Už ten hezký libozvučný překlad je přesně tím, co vám jako obvykle na první dobrou zkrabatí čelo. Onu směrnici v „češtině“ můžete číst třeba zde a z jejího textu plyne povinnost, která počínaje rokem 2025 dopadne na všechny větší firmy a od roku 2026 postihne i malé a střední podniky, které jsou obchodovatelné na burze. A všichni budou muset hlásit nahoru, jak naplnili (nejen) zelené ukazatele. Čili – jak se všude hezky česky píše – budou reportovat a monitorovat ESG.

ESG zahrnuje tři oblasti, které budou kontrole velké mocné EU podléhat: E = Environment (půjde o hlášení, jak firma řeší životní prostředí, společnost a kondici planety, uhlíkovou stopu či nakládání s odpady). S = Social (jak firma podporuje své pracovníky, jak přispívá k rozmanitosti a inkluzivnímu růstu, jak přistupuje ke společenské odpovědnosti). G = Governance (jak firma zajišťuje transparentnost, komunikuje s regulačními úřady, dodržuje předpisy, nastavuje vnitřní systém kontrol, řídicí a rozhodovací praktiky). Však už se šikují různí odborníci, kteří vám poradí, jak na to, jak co evidovat, jako co hlásit a jak se chovat, abyste reportovali (tedy nahoru oznamovali) vše správně. Hledat můžete například zde nebo zde nebo zde.

Nestačil vám tanec kolem GDPR? Nepřijali jste dosud kvóty? Nemáte genderově neutrální toalety a vozový park plný elektroaut? A že dosud nezaměstnáváte vozíčkáře, černocha či lesby? Inu, tak jste sto let za opicemi a další dotace už vám nikdo nepřiklepne. Ale čert vzal dotace. Vy se už nedostanete ani k normálnímu konečnému úvěru, protože finanční instituce budou povinny prát při rozhodování nejen případnou bonitu klienta, ale také jeho „známku z chování“ od byrokratů z Bruselu. Cílem všeho snažení je klimatická neutralita, přesměrování kapitálových toků, transformace hospodářství, inkluze a vytvoření nové, řízené společnosti.

Kdo nebude hlásit správná čísla a údaje, nejen nedostane úvěr u banky, ale nebude se s ním nikdo přátelit a normálně obchodovat, protože podle směrnic nesmíte mít normální obchodní vztahy, pokud vy nebo váš potenciální partner bude mít horší známku z chování. Jestli jste jako malá firma právě zajásali, že právě vám se povinnost hlásit nahoru zelený sliz vyhne, tak

vás musím rychle vyvést z omylu. Ta jejich takzvaná „udržitelnost“ se skoro určitě dotkne i vás, protože vaše zelená a sociální data od vás budou žádat vaši dodavatelé nebo velké firmy, kterým vy sami dodáváte. Bez požadovaných údajů větší zakázku nedostanete. Nevěříte? Přečtěte a poslechněte si to zde. Budete muset měřit svou uhlíkovou stopu, zaměstnat příslušné procento jiných etnik, homosexuálů a postižených, jezdit do práce na kole a možná dříve či později i přestat jíst maso.

Stále ještě mi nevěříte a vrtíte hlavou, jakou to blbinu jsem si to zase na vás vymyslela? Tak si to přečtěte sami zde: Evropská komise ve svém sdělení ze dne 17. června 2019 nazvaném „Pokyny pro vykazování nefinančních informací: dodatek o vykazování informací souvisejících se změnou klimatu“ zdůraznila, že vykazování informací souvisejících s klimatem je pro podniky přínosné, zejména tím, že v rámci daného podniku zvyšuje povědomí o rizicích a příležitostech souvisejících s klimatem a jejich pochopení, diverzifikuje investorskou základnu, generuje nižší kapitálové náklady a zlepšuje konstruktivní dialog se všemi zúčastněnými stranami. Kromě toho by rozmanitost v řídících a dozorčích orgánech podniků mohla ovlivnit jejich rozhodování, správu a řízení podniků a odolnost. To je ale pěkný slovní, že?

A proč se ta povinná blbárna povinně nařizuje? Opět čtěme rovnou z evropského zdroje: „Pokud budou podniky lépe podávat zprávy o udržitelnosti, budou z toho mít konečný prospěch jednotliví občané a střadatelé, včetně odborů a zástupců zaměstnanců, kteří budou náležitě informováni a budou se moci lépe zapojit do sociálního dialogu.“ Sami jste si o to řekli, milí sousedé, přátelé, spoluobčané, Češi.

Asi že je u nás špatný sociální dialog. Tak vám to říkám, abyste věděli. A že to nechápete? Je to prý pro naše vlastní dobro. Všechny ty velké i malé firmy to něco bude stát. Budou si muset najmou další zaměstnance, budou muset provádět zelenou politiku, budou muset správně vykazovat zelená či genderová čísla, aby s nimi ti ostatní vůbec uzavřeli obchod. Zvýšené náklady se promítnou do ceny zboží a my všichni za ně pak v obchodě zaplatíme víc. Ale co na tom. Hlavně když nejmenovaná planeta bude prý zelenější a Evropská unie zase o trochu zregulovanější.

Tak u nás vypadá svoboda a tržní volnost. Houby obchod a houby svoboda. Zelený sliz, co rozleptá všechno funkční. Buďte si jisti, že u nás v Česku si k tomu přidáme ještě ty naše místní speciality. Kdo nevěří a chce mě zase nálepkovat nebo obvinit ze lži, ať se nadechne a směle klikne sem.

Pak se mu teprve zvedne žaludek.

Za pár měsíců budou tzv. evropské volby. Tohle jsou ty slastné zítřky, kvůli nimž jsme do Evropské unie vstupovali? Já se s tím nehodlám smířit a taky pro nic podobného nikdy v Senátě nezvednu ruku.

A co vy ostatní? Vy s tím souhlasíte?

9. 9. 2023, MF Dnes


Náhradní mateřství – altruismus i tvrdý obchod

Náhradní mateřství vzniklo jako bohulibá služba pro neplodnou sestru či kamarádku. Když nemůže mladá česká žena donosit dítě, třeba protože nemá dělohu, odnosí je za ni někdo blízký, jiná zdravá žena. Takových případů je u nás ročně několik desítek a počty neplodných mladých žen i hodných živých inkubátorů se za posledních dvacet let nemění. A protože těchto případů je malé množství a nezpůsobují žádné problémy, nebylo třeba náhradní mateřství upravovat právem. Co není zakázáno, je dovoleno.

Co se však změnilo, je tvrdý obchod na hony vzdálený od všeho dobra a altruismu. Bohaté staré ženy a homosexuální páry, povětšinou ze zahraničí, si penězi a mediálním tlakem vynucují nové lidské právo – právo na dítě. Nabízejí peníze a tvrdě platí. Na poptávku po dětech zareagoval trh, jak už to bývá y u volné nabídky a poptávky. Podobně jako existují množírny psů nejžádanějších plemen, vyskytují se množírny dětí na objednávku, v nichž novodobé otrokyně jako na běžícím pásu rodí děti bohatým objednatelům. Donedávna se pro děti jezdívalo na Ukrajinu (reportáž zde), ale podle posledních zpráv najdeme mafie zaměřené na tento obchod i u nás, jak se lze dočíst například zde nebo zde.

Kriminální a obchodní souvislosti na rozdíl od původního altruismu vyvolávají řadu otázek a úvah. Právo na dítě ve smyslu nároku nebo snad dokonce základního lidského práva zatím neexistuje, což potvrzuje i postoj českého Nejvyššího soudu, judikatura Ústavního soudu a zejména pohled Evropského soudu pro lidská práva. Mafiánské praktiky je třeba stíhat, podobně jako obchod s dětmi, který zakazuje vnitrostátní i mezinárodní právo. A tak se nelze divit poslanecké iniciativě, která navrhla tisk 424/0. Návrh doplňuje ustanovení § 168 trestního zákoníku (obchodování se ženami) o nový odstavec, podle něhož by mohl být na dva až deset let odnětí svobody potrestán každý, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá, aby ho bylo užito k náhradnímu mateřství.

Někdo se bojí, že s vaničkou vylijeme dítě. Že vedle kriminalizace množíren náš stát zakáže i náhradní mateřství nejen v obchodním modelu, ale i v jeho altruistické podobě. I o tom se vedou mnohé debaty. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo zdravotnictví i Úřad vlády už nabídly pomoc při tvorbě nové, všeobsahující legislativy. Kde je poptávka a kde jsou na vysoké úrovni centra asistované reprodukce, nebude zákaz příliš efektivní. Tlak peněz a lidských přání žádným zákonem neumlčíte. Je přece přirozené snít o dítěti, tvrdí iniciativy a spolky, které požadavky dětíchtivých párů i jednotlivců podporují. Jenomže jaký přístup chcete zvolit? Umožníme náhradní mateřství jen ve prospěch heterosexuálních párů? Nebo i dvou leseb? Či gayů? Nebo dokonce pro jediného muže či jedinou ženu?

Už dnes už existují webové portály pro zákazníky, na nichž si lze jako v e-shopu objednat nejen pohlaví dítěte, ale i barvu pleti, vlasů, očí, výšku a charakterové vlastnosti. Zaručit splnění takové objednávky je zjevně v silách dnešní reprodukční medicíny. Podařil se takový vývoj vůbec zákonem zastavit?

V řevu obhájců lidských práv poněkud umlkají práva dětí, které se z náhradního mateřství narodí. Dítě má totiž právo na informace o svých biologických rodičích, má právo na styk s nimi a na rodinný život. Už dávno nejde o trojúhelník otec + matka + dítě. Vzniku nového života z náhradního mateřství bude přihlížet veliká skupina vzájemně navždy spojených osob: objednatelský pár + náhradní matka + dárci gamet (vajíčka, spermie) + leckdy manžel náhradní matky = šest osob, mezi nimiž bude třeba upravit styk a rodičovskou odpovědnost a možná i dědické a pečovatelské vztahy.

Proces náhradního mateřství je technicky složitý, zdravotně náročný, finančně, emocionálně a vztahově nevyčíslitelný. Jen snílek z pohádky si může myslet, že bude probíhat zdarma a bez financí, které někdo za vytvoření dítěte podle objednávky zaplatí. Už dávno nejde o bezplatný altruismus. A to jsem se ještě nedotkla osvojení, které završí ten mnohaletý proces. Také jsem nezmínila konfliktní situace, které jsou s každým dalším dítětem narozeným na objednávku pravděpodobnější: co když se dítě narodí nemocné a objednatelský pár ho odmítne převzít? Co když ho náhradní matka odmítne vydat? A vůbec otázka nejzákladnější: Necháme v platnosti nevyvratitelnou domněnku, podle níž se za matku považuje žena, která dítě porodila? Tohle všechno už se v mnohých jiných zemích probíralo, na všechny tyhle situace už někde mají novou legislativu.

Kdekdo bojuje za práva starších a osamocených žen či dvou mužů, co touží dostat dítě na objednávku. Bude v té široké debatě někdo hájit práva dětí, které se z náhradního mateřství narodí?

Já určitě budu. A vy ostatní o tom zatím přemýšlejte. A taky o tom, proč by stát měl podporovat náhradní mateřství starých a neplodných, namísto podpory početí dětí způsobem, který je starý jako lidstvo samo: mateřství mladých zdravých žen.

Rodinné listy č. 5/2023.

7. 9. 2023

Proč stát vyplácí důchody

Minulý týden jsme v Senátě projednávali novelu zákona o důchodovém pojištění. Tento zákon je z roku 1995 a od té doby byl měněn 90x. Změna, kterou Senát minulý týden schválil, byla 91. změna. Takhle vypadá jistota a stabilita? Změny podmínek pro důchody 3x ročně?

Vyčítáme mladým, že málo myslí na zadní kolečka. Ale než dospějí do důchodového věku, změní se jim podmínky pro důchod stokrát! Přitom ani jedna ze změn nemíří k podstatě. Stát není finanční ústav. Je to veřejná instituce, která má pečovat o veřejné statky. Co je u důchodů veřejným statkem? Péče o ty, kdo se během života nezajistili na stáří. Stát vyplácí důchody proto, aby lidé mohli klidně dožít a aby neumírali bez pomoci na ulici. Stát není pojišťovna ani spořitelna, kam si bohatí ukládají volné peníze, aby z nich žili ve stáří. Od toho máme soukromý finanční sektor. Namítnete, že má platit zásluhovost: čím vyšší příjem, tím vyšší důchod. Proč, když to neplatí jinde? Má snad ten, kdo platil vyšší daně, nárok na lepší dálnici nebo víc policistů před svým domem? Dostane při transplantaci lepší srdce nebo ledvinu? A ten nejbohatší čtyři ledviny?

Měli bychom se bavit i o horní hranici důchodu, tedy o zrušení důchody nadprůměrných. Důchodový systém má fungovat jako záchranná sociální síť, ne jako přilepšení těm, co už tak mají dost. Opravdu je třeba, aby bohatí lidé pobírali vysoký důchod? Lidé, kteří mají milionové majetky, příjmy z literární činnosti, z tantiém, z výnosů majetku, lidé s velkými úsporami – ti přece nepotřebují důchody vůbec, natož pak důchody vysoké. Pro vrstvu nejbohatších přece důchodový systém vytvořen nebyl.

Ukážu vám jednu paralelu. Podobná debata se dříve vedla o výživném na nezletilé dítě. Teoreticky výživné horní hranici nemá, alespoň zákon ji nestanoví. Ale prakticky ji v roce 2015 omezil Ústavní soud. Řekl tehdy ve svém nálezu, že dítě - člověk ve věku do 18 let – má jistý soubor potřeb, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Dítě bohatých rodičů má právo podílet se na jejich životní úrovni, a tedy dostávat výživné vyšší. Patrně bude bydlet ve větším pokoji, jíst více ovoce, nosit kvalitnější oblečení a navštěvovat dražší kroužky. Ale dávno je pryč doba, kdy golfista Čejka platil na děti statisícové výživné. Dnes soudy stanovují i velmi bohatým rodičům výživné na dítě ve výši 20.000 korun. Co kdybychom se tím inspirovali?

A konečně - čím je návrh odůvodněn? Čtu přímo z důvodové zprávy: Úpravy mají v delším časovém horizontu potenciál dosáhnout významnější úspory výdajů státního rozpočtu na dávky důchodového pojištění.

Takže aby stát ušetřil, sebere peníze chudším důchodcům?

Stát má primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit úřady a instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Stát se však chová přesně naopak, jak jsme si přečetli ve výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Stát požaduje od občanů více peněz, které pak rozháže na blbosti a zbytečnosti.

Systém je neudržitelný a neufinancovatelný. Pětina obyvatel Česka jsou důchodci, další pětina jsou děti, studenti a nemohoucí. Jen 3/5 obyvatel pracuje a toto číslo klesá. Současně stárneme, tedy pobíráme důchod déle. A státu chybí peníze a rezervy, máme největší zadlužení v historii země. Drobné parametrické změny, jako je ta z minulého týdne, nic z toho nevyřeší.

Potřebujeme základní koncepční změnu. Potřebujeme změnu, která vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

Deník 28.8.2023.


Vystoupení k senátnímu tisku 137 – zákon o důchodovém pojištění

Zákon o důchodovém pojištění je z roku 1995. Víte, kolikrát byl měněn? 90x!! Tohle je 91. změna.

Důchody měníme 3x ročně, velmi často ve stavu legislativní nouze nebo ve zrychleném řízení.

Zbláznili jsme se? Takhle vypadá jistota a stabilita? Takhle vypadá právní stát? Tohle chceme vysvětlovat občanům? Změny 3x ročně?

Často moralizujeme mladé lidi, že málo myslí na zadní kolečka. A přitom jim v tom jen děláme zmatek a oni vidí, že než dospějí do mého věku, změní se podmínky pro důchod 100x!

A přitom ani jedna z těchto změn nemíří k podstatě, k chápání role státu a k chápání smyslu důchodového systému.

Stát není finanční ústav. Je to veřejná instituce, která má pečovat o veřejné statky. Co je u důchodů veřejným statkem? Péče o ty, kdo se během života nezajistili na stáří. Proč to stát dělá? Aby zabránil negativním externalitám, které by dopadaly na celou společnost, pokud by mezi námi živořili extrémně chudí a umírali hlady. Stát není pojišťovna ani spořitelna, kam si bohatí ukládají volné peníze, aby z nich žili ve stáří. Od toho máme soukromý finanční sektor.

Dívám se na mnohé z nás.

Opravdu je třeba, aby bohatí lidé pobírali vysoký důchod? Lidé, kteří mají milionové majetky, příjmy z literární činnosti, z tantiém, z výnosů majetku, lidé s velkými úsporami – ti přece nepotřebují důchody vůbec, natož pak důchody vysoké.

Navíc každý z nás, ze senátorů, je v konfliktu zájmů – třetina senátorů je v důchodovém věku a ostatní (až na pár nejmladším) se důchodu valem přibližují. Pro nás důchodový systém vytvořen nebyl. Mohli jsme si naspořit, odložit z našich příjmů stranou.

Důchodový systém má fungovat jako záchranná sociální síť, ne jako přilepšení těm, co už tak mají dost.

Pětina obyvatel Česka jsou důchodci, další pětina jsou děti, studenti a nemohoucí. Jen 3/5 obyvatel pracuje a toto číslo klesá. Současně stárneme, tedy pobíráme důchod déle. A státu chybí peníze a rezervy, máme největší zadlužení v historii země.

A co my děláme?

My tady diskutujeme a hádáme se o parametrické údaje, o procenta a dny a měsíce? Tohle je výsledek všech těch debat, jednání politiků, všech možných ekonomických rad a odborníků? Takhle jsme dopadli? To je přece úplně špatný pohled.

Potřebujeme základní koncepční změnu. Potřebujeme změnu, která vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

Proč vlastně existují důchody? Co je jejich účelem? Jsme schopni se shodnout aspoň na tomhle? Anebo každému z vás jde jen o to, aby váš důchod byl co nejvyšší!?

Moje odpověď zní takto: důchody stát vyplácí proto, aby lidé mohli klidně dožít a aby neumírali bez pomoci na ulici. Někteří z vás možná řeknou, že by měla platit zásluhovost. Ta ale funguje v pracovním vztahu, ne ve vztahu státu a jednotlivce. Má snad ten, kdo platil vyšší daně, nárok na to, aby jeho ulici hlídal tank? Nebo aby byl jeho dům lépe osvětlený veřejným osvětlením? Dostane lepší srdce nebo ledvinu? Nebo dvě ledviny?

Dnes vyplácíme vyšší důchody těm, kteří si víc vydělali. Neptám se vás, jestli je to správně nebo špatně.

Ptám se: proč nemáme na stole skutečnou důchodovou reformu! Mohl by mi pan ministr odpovědět? Cožpak se na důchody nelze dívat jinak? Nestálo by zato přestat se bát a začít přemýšlet o důchodech nějak jinak než jen upravovat věk odchodu a procenta?

A pak je třeba kousnout ještě do jednoho otráveného jablka, tedy do super tabu tématu, a tím je horní hranice důchodu.

Ukážu vám jednu paralelu. Debatu téhle velmi podobnou jsem zažila, když jsem v roce 2010 jako ministryně spravedlnosti zaváděla tabulky pro výpočet výživného na děti. Otázka tehdy zněla: Má mít výživné pro dítě horní hranici? Tehdy jsme se s kolegy shodli, že nikoliv. Ani dnes teoreticky (a právně) výživné horní hranici nemá, alespoň zákon ji nestanoví. Ale prakticky ji v roce 2015 omezil Ústavní soud (což mimochodem ukazuje jeho zásadní vliv na život obyvatel i na soudní praxi).

Ústavní soud řekl, že dítě - člověk ve věku do 18 let – má nějaké potřeby, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Je jasné, že dítě bohatých rodičů má právo podílet se na jeho životní úrovni. Pak pravděpodobně bude jíst více ovoce, nosit trvanlivější oblečení a mít více kroužků a mimoškolních aktivit. Ale dávno je pryč doba, kdy golfista Čejka platil Mirce Čejkové na základě soudního rozhodnutí stopadesátitisícové výživné. Dnes, v dnešních cenách a v dnešní době činí horní hranice výživného na dítě přibližně 20.000 korun.

Co kdybychom se tímto vzorem inspirovali?

Anebo si skutečně myslíte, že je tu stát od toho, aby někomu z nás vyplácel důchod vyšší než 70.000 korun?

A závěrem ještě jedna poznámka.

Čím je návrh odůvodněn? Čtu přímo z důvodové zprávy: Úpravy mají v delším časovém horizontu potenciál dosáhnout významnější úspory výdajů státního rozpočtu na dávky důchodového pojištění.

Takže aby stát ušetřil, sebere peníze chudším důchodcům?

Takový návrh nepodpořím! Stát má primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit úřady a instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Stát se však chová přesně naopak, jak jsme si přečetli ve výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Stát požaduje od občanů více peněz, které pak rozháže na blbosti a zbytečnosti.

Rakousko-Uhersko zaměstnávalo na každém ministerstvu jen stovku úředníků a ti obhospodařovali celé mocnářství. Na okrese pracoval hejtman, který měl k ruce tři lidi. Kam jsme se za těch sto let dostali? Kde je ten spořivý efekt digitalizace a elektronizace, o němž celá léta slýchávám? Dnes každé české ministerstvo požaduje další úředníky a ajťáky na činnost, kterou před sto lety zvládlo pár lidí. A to v době Rakouského mocnářství dráhy stavěli a provozovali soukromí investoři, o charitu se starali obce a soukromí zaměstnavatelé, obrazárny, muzea a divadla provozovaly spolky a výbory ustavené jejich zakladateli, matriky vedla církev, pošta byla soukromá a daň z příjmu za císaře pána nepřesahovala 5 %. Představa, že by císař pán platil někomu zato, že něco pěstuje nebo vyrábí, je úsměvná.

Takže se ptám: Pane ministře, kterou zbytečnou agendu navrhujete zrušit? Které příspěvkové organizace? Které dotační programy? V kterých mezinárodních organizacích navrhujete ukončit členství? Asi nechcete, abych četla nahlas, kolik peněz vyhodilo MPSV do kanálu na různé neefektivní dotační programy jen v loňském roce, že?

Ráda si poslechnu vaše odpovědi. Přece nečekáte, že všechny ty zbytečně vyhazované peníze zadotují chudší důchodci.

Proč se o tom zmiňuji? Protože nechci, aby stát zvyšoval vysoké důchody a aby snižoval ty nejnižší.

Proto budu, vážení kolegové, hlasovat proti.

A vy byste měli taky.

Protože tahle novela nejde správným směrem.

23. 8. 2023


Istanbulskou úmluvu nepodpořím. O tom, o svobodě slova a ústavních soudních jsem si 17.8.2023 povídala s Markem Stonišem v Radiu Prostor.

Sborník vystoupení a příspěvků ze semináře Svoboda projevu a po projevu

Sborník vystoupení a příspěvků ze semináře Svoboda projevu a po projevu, který proběhl v Senátě 23.5.2023 pod mou záštitou.

Sborník Svoboda projevu
PDF - Sborník svoboda projevu a po projevu

Vystoupení k senátnímu tisku 130 – státní podnik na plénu Senátu dne 2. srpna 2023

Co je cílem pozměňovacích návrhů, které schválil Ústavně-právní výbor?

Vypustit z návrhu zákona změnu zákona o rozpočtových pravidlech, která byla do zákona vložena pozměňovacím návrhem v Poslanecké sněmovně:

Ten změnil zákon o rozpočtových pravidlech tak, aby bylo státním podnikům nemít všechny bankovní účty u České národní banky, čímž se změnil smysl a dopad aktuální novely zákona o rozpočtových pravidlech. Tato novela (ta už účinná) zavedla povinnost státních podniků do 1. dubna 2024 zrušit všechny své dosavadní účty u komerčních poskytovatelů platebních služeb a zřídit nové účty u České národní banky a převést na ně peněžní prostředky z dosavadních účtů.

Změna měla zabránit riskantnímu a spekulativnímu chování státních podniků, které přivedlo do problémů řadu obcí, firem i jednotlivců. A my teď máme podpořit vrácení tohoto riskování zpět?

Druhá změna vyšla vstříc národnímu podniku Budějovický Budvar. Následující věty uvedla do své zprávy senátní legislativa: „Má být nyní postaveno najisto, že peněžní prostředky národního podniku nejsou na rozdíl od peněžních prostředků státního podniku považovány za peněžní prostředky státní pokladny. Čí tedy podle návrhu jsou, to není zcela jasné.“

S konstatováním, že národní podnik není státní podnik, nelze souhlasit, protože tato změna je v rozporu s aktuálním stavem i s právní teorií.

Podle teorie práva dopadá na Budějovický Budvar standardní právní úprava státních podniků s drobnými, zákonem stanovenými výjimkami. Přijetím kritizované změny se Budějovický Budvar dostává mimo právně definovanou oblast a mimo kontrolu státu. Záminkou pro tento nenormální stav jsou známkoprávní spory, ty ale nemůžou být důvodem

pro dnešní situaci, kdy Budvar neplatí ani korunu dividend vlastníkovi svého majetku (státu, potažmo občanům), zisky může jakkoli sám reinvestovat a teprve ze zbytku zaplatit nějaké daně.

Český právní řád totiž specifickou právní úpravu pro národní podniky nemá, národní podnik není zvláštní právní formou. Pouhá skutečnost, že je podnik oficiálně veden jako zástupce právní formy národního podniku, a ne jako státní podnik, z něj nečiní zástupce samostatné právní formy. Národní podniky jsou dnes pouze netransformovaným pozůstatkem dřívější právní úpravy, byť jde o jistou historickou anomálii.

Pokud chce stát situaci Budějovického Budvaru řešit, měl by přistoupit k jeho transformaci. Transformace by byla možná například na příspěvkovou nebo akciovou organizaci, ale nikoliv vyváděním mimo zákonný rámec a už vůbec ne konstatováním, že peněžní prostředky národního podniku nejsou na rozdíl od peněžních prostředků státního podniku považovány za peněžní prostředky státní pokladny.

Stát, kraj, město i obec tu nejsou od toho, aby podnikaly, aby dělaly byznys a s podporou veřejných peněz konkurovaly privátním firmám. Erár tu je pouze a výhradně od toho, aby naplňoval přesně definovaný veřejný zájem, který soukromý sektor naplňovat údajně neumí. My tu pořád máme jakési skanzeny třetí cesty: trochu firma, trochu veřejná instituce. Přitom soukromá a veřejná sféra musí být striktně odděleny. Při rozmazané hranici mezi obojím se ztrácí smysl, účel, záměr, cíl, formy řízení, kontrola majetku a financí.

Tato novela jde ale úplně opačným směrem, než privátní a veřejný sektor jasně oddělovat. Jejím cílem je ještě více rozvázat veřejné moci ruce, aby mohla pronikat do podnikání a konkurenčního boje. Je ale přece nutné postupovat směrem přesně opačným! Veřejný sektor se nesmí chovat jako podnikatelský subjekt. Má plnit veřejné zájmy a jen tak může dostávat peníze daňových poplatníků. Tam, kde aktivity veřejného státu vstupují na půdu byznysu a konkurenčního boje, je nutno přimět stát, aby se těchto aktivit vzdal, přerušil je, prodal je.

Navíc jde o jednorázovou účelovou legislativní změnu, jež má pomoci v prvním případě České poště, kvůli níž vláda tlačí na bleskové

projednání a účinnost zákona, a ve druhém případě Budějovickému Budvaru, na jehož účtech leží značné finanční prostředky.

Na doplnění dodávám, že podle výroční zprávy Budějovického Budvaru za rok 2022 má tento národní podnik nerozdělený tisk 1,2 miliardy korun a k 31. 12. 2022 na běžném účtu 259 milionů a 890 milionů korun na termínovaných vkladech.

Žádám vás proto o podporu návrhu usnesení, který schválil Ústavně-právní výbor.

Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.


Vystoupení v Senátu k senátnímu tisku č. 129 – návrh zákona o spotřební dani

Když jsem zjistila, že do Sněmovny jde novela zákona o spotřební dani, měla jsem radost, že konečně vláda navrhuje zavedení spotřební daně na tichá vína.

Pak jsem bohužel zjistila, že vláda chce uspíšit zvýšení spotřební daně z nafty - tedy z pohonných hmot, na které u nás jezdí 40 % osobních aut a 95 % nákladních aut a autobusů.

Co tento zákon znamená?

Že se prodraží pohyb, cestování a transport všeho užitečného, veškerého zboží - tedy změna v průběhu letošního roku dopadne na všechny. Na každého občana, na každého kujícího, i na každého senátora. Pokud schválíme tento zákon, pak změna ceny nafty v průběhu roku způsobí komplikace mnoha firmám, které své náklady měly rozpočítány v kalkulacích.

Teď se do těch kalkulací nevejdou. A rozhodnutí, která činily ve víře v sazbu daně platnou po celý rok, se najednou, naším rozhodnutím, stanou nerentabilními.

Mám ovšem i další důvody, proč tento zákon nepodpořím.

Vláda slibovala, že daně zvyšovat nebude. Ať tuhle změnu vysvětluje jakkoliv, prakticky jde o zvýšení daně.

Stát má šetřit sám u sebe.

Má rušit agendy a omezovat plýtvání, nikoliv tahat lidem víc peněz z kapes. Oni jsou na tom hůř než stát. Stát si vytiskne další peníze, ale řada lidé už žádné peníze navíc nemá.

Takže se ptám pana ministra, jakou agendu dnes předkládá ke zrušení? Jakou instituci nebo úřad navrhuje zrušit? V které rozpočtové kapitole navrhuje škrty?

Podívejme se na program dnešního pléna. Většina bodů přináší přímé či nepřímé nároky na veřejné finance.

A konečně pro své NE mám důvod nejpodstatnější: spotřební daň nemá vůbec existovat, protože jejím původním účelem je regulovat spotřebu. Proto je selektivní, nesystémová, nespravedlivá.

Daně mají sloužit pouze k financování veřejných statků, a nikoliv k regulaci spotřeby a k výchově svéprávných dospělých svobodných občanů.

Stát je tu od toho, aby zajistit bezpečí, soudy, vojsko, obranu, policii a maximálně školství a zdravotnictví. Stát tu není od toho, aby vychovával lidi, co mají pít, čím mají jezdit, co mají kupovat a jak zdravě mají žít.

27. 7. 2023


Vystoupení k senátním tisku č. K 48/14, N 49/14, N 50/14 – balíček EU ke kybernetické bezpečnosti

Tohle je další nepochopitelný příklad.

Kybernetický balíček, říkáte si. To bude asi něco, co souvisí s kybernetickou bezpečností.

Ale není. Jde o to, že Komise vedle dalších korků navrhuje soubor opatření týkajících se jediné profese – IT.

Soubor opatření, který dopadne na vzdělávání, na testování znalostí, na granty, na certifikace, na digitální dovednosti.

Jistě, tato profese je potřebná. Ale stejně potřebné jsou i profese zdravotnické nebo vzdělávací. Pro fungování státu je spousta profesí zapotřebí. Proč chce Komise centralizovaně a harmonizovaně vzdělávat právě ajťáky? Proč ne sociální pracovnice? Advokáty? Lékaře? Proč ne řidiče autobusů? Nebo stavební inženýry? Geology?

Komise si stěžuje, že mezi ajťáky je jen 20 % žen a chce tím balíčkem ženy motivovat, aby si vybraly právě IT. Bude podporovat i více mužů do školství a do sociálních služeb?

Bude zajišťovat i saturaci potřeb v těch odvětvích, kde ty ženy budou pak chybět? Budou následovat další balíčky pro kadeřnice, pracovníky ve stavebnictví a ve vězeňství?

Připadá vám to úsměvné? Ano, to taky je.

Kdo to, proboha svatého, v té EU vymýšlí?! Dovedete si představit, kolik to bude stát? Komise navrhuje zvýšit rozpočet o 100 milionů EUR (to je asi dvě a půl miliardy českých korun).

Neměla by i EU šetřit, když šetří všechny členské státy? Rozpočtově v plusu není žádná země EU. Skutečně má celá EU dost peněz na takové rozmařilé vyhazování?

Díky bohu za rezervovanou českou pozici.

Ráda bych viděla ostřejší stanovisko, protože IT je věcí národních jurisdikcí a není důvodu, proč má být celounijně řešen soubor technických opatření pro jednu profesi.

Nicméně tuto slabší pozici vlády podpořím, protože nevidím šanci na prosazení kategorického stanoviska.

27. 7. 2023


Zneužitá legislativní nouze

Kdekdo se zaštiťuje dělbou moci, vyvážeností jejích jednotlivých pilířů a jejich vzájemnou kontrolou, a vytahuje je na světlo, kdykoliv se mu to hodí. Ale co vlastně ona dělba moci znamená? Že jsou moci zákonodárná, výkonná a soudní v rovnováze a že se navzájem kontrolují. Ne že jdou jedna druhé „na ruku“ a všechny se svorně sejdou a domluví, na čem chtějí, zatímco občan na to jen kouká a kroutí hlavou.

Po zvolení nového prezidenta jsem kdesi zaslechla úvahu, jak je dobře, že vláda teď má nejen většinu v obou komorách Parlamentu, ale že získala i prezidenta, který ji podpoří ve všem jejím konání. A že teď se jen „dočistí“ Ústavní soud, aby tam nikdo nekazil jednotu. Možná takovému konstatování někdo tleská, ale autoři Ústavy ČR a otcové zakladatelé moderního českého státu to tak zcela určitě nemysleli. A i ten, komu právě současná všehomoc vyhovuje, by se měl namísto bezuzdné radosti zastavit a trochu popřemýšlet. K čemu vlastně máme Ústavu, jednací řády a striktní pravidla pro přijímání zákonů? Důsledkem usměvavé politické shody, jinými slovy politického čachru, je totiž například zneužívání stavu legislativní nouze a zkracování doby určené k přijetí zákona. A tedy potlačování role moci zákonodárné a degradace parlamentu na poslušnou hlasovací mašinu.

Definici stavu legislativní nouze zná každý maturant: Za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody, vyhlásí stav legislativní nouze na určitou dobu předseda Sněmovny na návrh vlády s odvoláním na § 99 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ve stavu legislativní nouze je vypuštěno první čtení – návrh zákona přikáže předseda Sněmovny přímo jednomu z výborů a současně stanoví nepřekročitelnou lhůtu, do které mu má výbor předložit usnesení. Sněmovna může navíc vypustit obecnou rozpravu ve druhém čtení a omezit řečnické doby poslanců až na pět minut. Třetí, závěrečné čtení může následovat bezprostředně po čtení druhém. Namísto měsíců času na cizelování a promýšlení tu máme najednou pouhé dny nebo hodiny.

Vedle stavu legislativní nouze zná zákon o jednacím řádu Sněmovny i zkrácené projednání podle § § 99 odst. 2. V takovém případě může navrhovatel současně s návrhem zákona navrhnout Sněmovně, aby s návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení. Zkrátit lze také dobu projednání ve výborech, namísto šedesáti dnů jen na dnů třicet. Odůvodnění takového návrhu musí být uvedeno v důvodové zprávě. Obě možnosti jsou určeny pro zcela výjimečné a naprosto urgentní situace a musí být (jako všechny výjimečnosti) řádně, nikoliv jen nějak formálně odůvodněny a používány se striktně omezenou mírou. A o oprávněnosti odůvodnění, o ohrožení základních práv, svobod občanů či o závažných hospodářských škodách i o bezpečnosti státu by šlo napsat tisícistránkové pojednání. Skutečně mohou ty škody reálně nastat? Důkazní břemeno je na tom, kdo tyto mimořádné prostředky požaduje a navrhuje.

Jenže - bohužel - oba nástroje jsou zneužívány čím dál častěji. A protože je sněmovní opozice buďto slabá, nebo laxní, jsou případy tohoto zneužívání čím dál tím křiklavější.

Ve stavu legislativní nouze byla v březnu projednána například vládní novela o snížení červnového růstu penzí nebo v prosinci byla prodloužena dočasná ochrana uprchlíků z Ukrajiny a zvýšeny přídavky na děti. Ve zkráceném řízení se dnes projednávají obyčejné zákony naprosto běžně. Loni třeba novela zákona o právu na digitální služby, kterou se zřídila Digitální informační agentura, zákon proti šíření teroristického obsahu nebo zákon o Vojenské polici, letos třeba novela liniového zákona. Řada dalších zákonů dorazila do sněmovny s návrhem na projednání hned v prvním čtení, ale vládě se návrh ve Sněmovně nepodařilo

prosadit (třeba tak výbušné věci jako sankční zákon, energetický zákon nebo zákon o službách spojených s bydlením).

Jenomže takto se běžně zkracovat nemá a nesmí, a kdo to prosazuje, ten nechápe, proč byl legislativní proces nastaven úmyslně jako proces dlouhodobý: aby poskytl čas nutný na promyšlení konsekvencí a dopadů. Nic přece neexistuje samo o sobě a každá změna vyvolá spoustu dalších a na první pohled možná neznatelných nechtěných vedlejších negativních dopadů a změn. Přijímání zákonů je poprávu složitou procedurou proto, aby to odrazovalo od pokusů schvalovat legislativu špatnou a unáhlenou, aby se minimalizovaly tlaky a vlivy emocí, okamžitých nápadů a veřejného mínění, pěny dní a pomíjivých kauz a zejména manipulace, která útočí na práva opozice a politických menšin. Zákonodárci mají mít dost času, v němž stihnou návrhy přečíst i s důvodovou zprávou, promyslet, zkonzultovat s experty a formulovat jasný postoj. Naprosto neopodstatněné je pak zkracování legislativních lhůt s odůvodněním, že se blíží konec roku a že zákony musejí vyjít ve Sbírce zákonů, aby mohly platit od 1. ledna roku následujícího.

Pro nás právníky je tato praxe smutným ponaučením, že nestačí mít právo moudré a zdrženlivé. Lidé a politici bohužel leckdy moudří ani zdrženliví nejsou a pro odůvodnění svých kroků volí často nemravné nástroje, špatné kroky i mlživá odůvodnění. Inu, zjevně i dnes účel světí prostředky. Zbarvení politických stran či koalic v tomto zneužívání navíc nehraje roli. Kdo včera zkrácené řízení i stav legislativní nouze v roli opozice kritizoval, ten nemá okolky ho dnes najednou použít, jakmile se po volbách role otočí. Učitel Machiavelli by mohl vyprávět.

Právník nesouhlasí, zlobí se, diskutuje a argumentuje. Marně. Politika ho jako obvykle umlčí a převálcuje. Slušelo by se aspoň přestat nadávat na právníky a na právo. Je to jen nástroj, jež podobně jako všechny zbraně používá člověk.

To on je vinen. Nikoliv paragrafy.

Magazín Epravo.cz č. 1/2023, str. 12-13

27. 7. 2023


Proč řekneme NE Istanbulské úmluvě

Důvody veřejného odmítnutí ratifikace Istanbulské úmluvy skupinou senátorů: Michael Canov, Jiří Čunek, Zdeněk Hraba, Jitka Chalánková, Tomáš Jirsa, Daniela Kovářová, Jiří Oberfalzer, Jiří Vosecký. Skupina je otevřená, vítáme připojení dalších senátorů.

A. Co už dnes obsahuje české právo

1. Všechny formy násilí jsou protiprávní a lze je trestat českými zákony.

Trestní zákoník trestá vysokými tresty (8 až 10 let, někde dokonce výjimečné tresty až 25 let či doživotí) vraždu, mučení, znásilnění, týrání, vydírání, sexuální nátlak, omezování osobní svobody, pohlavní zneužití, nucenou sterilizaci, nebezpečné pronásledování, zavlečení. V přestupkovém řízení lze projednat verbální urážky i napadání, domácího násilníka lze vykázat z domácnosti. Všechny skutky požadované Istanbulskou úmluvou (dále také IÚ) k trestání už máme v českém právní řádu zakotveny. Brutální činy jako ženská obřízka či nucené svatby a vraždy ze cti se u nás nevyskytují, ale české soudy by je trestaly velmi přísně.

2. Obětem domácího násilí, zvlášť zranitelným obětem a obětem trestné činnosti vůbec slouží zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

Zaručuje právo na bezplatnou odbornou pomoc včetně pomoci advokátní i právo na informace a ochranu před hrozícím nebezpečím, právo na ochranu soukromí, na ochranu před druhotnou újmou, na doprovod důvěrníkem, na peněžitou pomoc i v přeshraničních případech i právo na finanční podporu pomáhajícím subjektům a institucím.

3. V českém právu si jsou ženy i muži rovny/i.

Všechny formy diskriminace či zvýhodňování české právo zakazuje, před domácím násilím a násilím vůbec chrání nejen ženy, ale i muže, děti a seniory.

4. ČR je signatářem řady mezinárodních úmluv proti násilí.

Ratifikovali jsme Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Úmluvu OSN proti mučení či jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

5. Neexistují žádné statistiky potvrzující efektivitu Istanbulské úmluvy.

V žádné zemi po ratifikaci IÚ násilí nekleslo. Naopak například v Dánsku, Švédsku, Belgii, ve Francii nebo v Německu po ratifikaci násilí na ženách přibylo, a to včetně nejbrutálnějších trestných činů. Neexistuje žádný výzkum, který by potvrdil, že změna rolí žen a mužů vede ke snížení domácího násilí. Jde jen o politickou vizi.

Z čehož plyne závěr č. 1: Kvůli ochraně žen a domácímu násilí Istanbulskou úmluvu přijímat nepotřebujeme! Snažit se o odstranění domácího násilí je chvályhodné, ale Istanbulská úmluva k takovému cíli nepovede.

B. Co naopak Istanbulská úmluva obsahuje škodlivého

1. Diskriminaci mužů, protože vyžaduje speciální ochranu žen.

Viz citace z IÚ: „Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji; násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví, násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“

2. Zvýhodňování žen jen proto, že jsou ženami.

České právo staví na rovnosti a na individuálním přístupu v každém jednotlivém případě. Proč mají být dospělé ženy plošně a automaticky považovány za zranitelnější než například tříletí nebo pětiletí chlapci nebo senioři, což staví na hlavu domácí násilí u stejnopohlavních dvojic a je v rozporu s mezinárodními závazky, jimiž je ČR vázána. Vztahy mezi muži a ženami jsou podle IÚ třídním bojem namísto spolupráce.

3. Lež, že ženy jsou nepoměrně více zasaženy domácím násilím než muži.

Muži se k domácímu násilí takřka nepřiznávají a na rozdíl od žen mnohem více trpí domácím násilím psychickým. Další lží je, že násilí je pevně spojeno s muži, že se ho dopouštějí právě oni a prakticky vždy, což si IÚ klade za cíl změnit.

4. Úmluva požaduje zásadní a hluboké změny ve společnosti na všech úrovních a ve všech stupních vzdělávání.

Změny povedou k převýchově mužů a chlapců a k rozbití stereotypů, předsudků a vzorců tradičního českého chování mužů a žen. IÚ ukládá povinnou edukaci, požaduje, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojil do prevence všech forem násilí. Zbavit člověka stereotypů, předsudků a zvyků znamená zbavit ho jeho kultury. Násilí chce IÚ vymýtit jiným násilím.

Z čehož plyne závěr č. 2: Istanbulská úmluva není JEN nástrojem k vymýcení násilí, ale vede k nerovnosti, obsahuje zvýhodnění žen před ostatními skupinami obětí a požaduje rozsáhlé společenské a vztahové změny ve společnosti.

C. Gender

1. Istanbulská úmluva má 81 článků. Domácího násilí a násilí na ženách se týká jen čtvrtina článků.

Zbytek hovoří o genderu, o převýchově, o právu na azyl a o oprávnění kontrolního orgánu GREVIO.

2. Ústředním pojmem Istanbulské úmluvy není ochrana žen, ale GENDER.

V originálním znění Úmluvy (angličtina/francouzština) se gender vyskytuje 25x. Česká verze místo tohoto slova mnohokrát používá jiný termín (např. „hledisko přihlížející k pohlaví“). Naše právo termín „gender“ nezná a po ratifikaci jej bude třeba uzákonit. IÚ v čl. 60 vyžaduje „genderově citlivé postupy“, zakotvuje právo na genderově podmíněný azyl a zásadu nenavracení cizinců, pokud jako důvod migrace uvedou jednání podle IÚ. Genderové hledisko (gender perspective – viz čl. 6) je rozhodující přístup pro výklad a implementaci úmluvy. Český překlad IÚ je zavádějící, neboť čl. 4 odst. 3 IÚ důsledně odlišuje pojmy „pohlaví“ a „gender“.

Z čehož plyne závěr č. 3: Ratifikace Istanbulské úmluvy by zavedla do českého právního řádu nový termín gender.

D. Kontrolní orgán GREVIO

1. Ratifikací poskytneme neomezená oprávnění kontrolní skupině GREVIO (monitorovací orgán) a Výboru smluvních stran.

Oba orgány mají právo „za účelem řádného provádění úmluvy“ (čl. 68) kontrolovat plnění IÚ a ukládat opatření k nápravě, což již činí s nebývalou troufalostí tam, kde IÚ ratifikovali. Ve zprávách se argumentuje pojmy „gender“ a termíny „gendered“ nebo „gendering“, neboť domácí násilí má být chápáno genderově, nikoliv bez ohledu na pohlaví (násilí se podle IÚ dopouštějí jen muži na ženách, nikoliv ženy na mužích nebo ženy na seniorech).

2. GREVIO může požadovat bezodkladná šetření, provádět v zemi kontroly, ukládat státům opatření a stanovovat k jeho provedení lhůty.

3. Členové skupiny GREVIO a další přizvaní experti požívají neuvěřitelných výsad.

Mají imunitu a jsou vyňati ze všech právních (trestních či přestupkových) řízení, jejich korespondence je nedotknutelná.

4. Doporučení monitorovacího orgánu výrazně ovlivňují praxi smluvních států, a tím i pozdější interpretaci samotné Úmluvy.

Gruzii GREVIO kritizuje, že ženy přebírají hlavní odpovědnosti za ženské úkoly v domácnosti a muži za mužské úkoly a veřejné funkce. Polsku vytýká, že soudy zachovávají respekt k rodině, což je nepřijatelné, protože úkolem IÚ je bojovat s genderovými stereotypy. V Itálii bylo GREVIO znepokojeno náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství, ačkoliv povinností státu je zajistit

odpovídající výuku genderu. V mnoha zemích GREVIO naznačuje, že vnitrostátní média mají přijmout autoregulační mechanismy, jež se zavážou k nestereotypnímu zobrazování žen. Nejsilnější odsudek si vykoledovala Černá Hora: „Úcta k tradiční rodině je silná i mezi odborníky pověřenými intervencí v rodinách. Ženám jsou často přisuzovány tradiční genderové role matek a manželek.“

Z čeho plyne závěr č. 4: Skutečně chceme svěřit takové pravomoci nevolenému nadnárodnímu nepolitickému kontrolnímu orgánu? Chceme se nechat takto šikanovat a zasahovat do našeho právního systému?

E. Závaznost po ratifikaci

1. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a ČR je jimi vázána.

2. Jakmile Istanbulskou úmluvu ratifikujeme, stane se vnitrostátně závaznou.

Bude podkladem pro soudní spory a nároky, finanční požadavky, vzdělávací materiály, judikaturu, přístup k mládeži, ideologickou sexualizaci apod.

3. Stát bude mít právní povinnost vnitrostátně IÚ aktivně provádět a naplňovat.

Závazky naplňuje vnitrostátní legislativou, vládní politikou, administrativou, systémem ochrany práv.

4. Každé nové právo vytváří ekosystém lobbistů k jeho prosazování.

Už dnes existují skupiny profesionálů či poloprofesionálů (aktivisté, neziskovky, právní zástupci, podnikatelé, akademici, zájmové skupiny, lobbisté apod.), které budou z nového systému založeného ratifikací IÚ profitovat. Proto už dnes ratifikaci IÚ halasně podporují.

5. Případné výhrady ČR k IÚ dlouhodobě nepomohou.

Spolu s ratifikací může stát vůči jednotlivým ustanovením ÚI přijmout výhrady, které však budou platit pouze 5 let. Pak bude ČR muset jejich dalších existenci obhájit před kontrolním mechanismem GREVIO.

Z čehož plyne závěr č. 5: Ratifikace Istanbulské úmluvy nenávratně změní českou společnost. Domácí násilí se stane pouze záminkou k dalekosáhlým společenským změnám. Skutečně je chceme? Skutečně po nich voláme? Opravdu je potřebujeme?

Shrnutí: Ze shora uvedených důvodů se skupina senátorů veřejně vyslovuje proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a vyzývá své kolegy, aby se k této skupině připojili a ratifikaci zamítli. Pozice Senátu Parlamentu ČR je v tomto případě naprosto zásadní a historická.

Poznámka: Istanbulská úmluva = Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (senátní tisk 122), která byla podepsána 11. 5. 2011 v Istanbulu. ČR podepsala úmluvu 2. 5. 2016 jako předposlední stát Rady Evropy před Lotyšskem. Úmluvu ratifikovalo 36 států Rady Evropy a dne 30. 5. 2023 i Evropská unie, ratifikaci však mezitím odvolalo Turecko a Slovensko započalo proces odvolání ratifikace. Ázerbájdžán Úmluvu nikdy ani nepodepsal. Neratifikovaly ji Arménie, Bulharsko, Litva, Lotyšsko a Maďarsko. Bulharský Ústavní soud právě kvůli genderu jednomyslně konstatoval neslučitelnost Istanbulské úmluvy s bulharskou Ústavou.

Červenec/srpen horkého léta 2023


Rozhovor pro Krajské listy

Občané mají šetřit, a stát ne?

Tak prý mají šetřit jen občané. Víc zaplatí každý majitel chatky, auta či manželky, studenti, podnikatelé a všichni s vyšším příjmem, každá malá firma a každý, kdo kouří či si koupí alkohol. „Zvyšování příjmů je nepříjemné a bolí,“ řekl premiér, pod něhož je to přijatelná cena za to, že republika bude „ve formě“. Vskutku řekl „nepříjemné“, „bolí“ a „ve formě“? Balíček má platit až od příštího ledna, tedy se projeví v kondici veřejných financí nejdřív za dva roky. Do té doby se bude náš stát zadlužovat čím dál víc.

Mě ale trápí něco jiného. Balíček i pan premiér hovoří jen o občanech, jen o jednotlivcích a soukromých firmách. Nemluví o státu a jeho výdajích. V Senátě při každém zasedání zvyšujeme výdaje, každou chvíli schvalujeme nový úřad, novou agenturu, novou klimatickou legislativu, novou byrokracii, novou státní agendu, která chod státu zatíží a zdraží.

To je jako s čuráním do bazénu. Na jedné straně poslušní občané přestanou do bazénu čurat. Na druhé straně rozmazlený stát konzervuje své výdaje (učitelé budou mít fixní plat odpovídající násobku průměrné mzdy, každý rok vydáme pevná dvě procenta rozpočtu na zbrojení, kulturu, vědu, školství…) a stále přidává. Jednou jde o poštovní zaměstnance, podruhé o novou budovu pro ÚSTR, potřetí o deset nových zaměstnanců Českého telekomunikačního úřadu.

Při každém zasedání Senátu upozorňuji na rostoucí státní výdaje. A příslušný ministr přísahá, že tentokrát je to skutečně naposledy. Že příště už stát namouduši šetřit začne. Hlavně aby to nebylo dnes, hlavně aby to nebylo u něj. Příště už určitě. Tak určitě. Nejhorší jsou evropské předpisy. Ty pro jistotu ani neuvádějí rozpočtové důsledky pro jednotlivé státy, ačkoliv jejich schválením přistupujeme na nové technologie, slibujeme nový monitoring, zavazujeme se k silnější digitalizaci, přidáváme si agendy, hlášení a povinnosti.

Milí vládci státu, takhle tu republiku nevybudujeme, či spíše dnešním slovníkem: takhle se šetřit opravdu nedá. Nelze zvedat daně občanům, a současně přibírat státu další pravomoci a pro nové agendy nabírat další lidi. To pak zvyšování daní nikdy neskončí a jednou přijde čas, kdy stát bude požadovat od svých občanů sto procent jejich příjmů. A ani pak to tomu rozežranému státu nebude stačit.

Jedinou možností je ořezávání agend. Stát má dělat jen to, co je pro jeho chod naprosto nezbytné: vnitřní bezpečnost, soudy, vojsko. Maximálně ještě částečně školství a částečně zdravotnictví. Vše ostatní jen s velkým rozmyslem a v době nouze a zadluženosti radši vůbec. Podobně to finanční gramotnost učí děti a lidi, co spadli do oddlužení. Nikdy nebudou peníze na všechno, a kdo chce šetřit, musí si odpustit drahou elektroniku a dovolenou na Maledivách.

Vláda se má úsporně chovat vždy, ale v době deficitu tak musí činit povinně a ukázkově. Musíme mít tolik ministerstev? Potřebujeme 18 členů vlády a stovky dalších institucí? Chce každý občan této země svými daněmi dotovat 4 výzkumné ústavy, 4 agentury, 13 divadel, 16 galerií, 3 instituty, 3 kanceláře architekta, 2 hřebčince, České lázně a mnoho dalších subjektů s desetitisíci zaměstnanci a mnohamilionovými rozpočty? Třeba nechce další muzeum, dalšího architekta, další galerii nebo další hřiště.

Vláďa sama nešetří, jen přikazuje, ať šetří občané, ačkoliv její povinností je skládat daňovým poplatníkům účty. Tak jako jeden z daňových poplatníků vyzývám vládu, ať začne šetřit u

sebe. Ať i ona začne škrtat agendy. A hned pak rušit odbory, ústavy, agentury. Uvidíte, jak rychle pak budou mandatorní výdaje klesat.

Psáno pro deník

17. 7. 2023


Daniela o mladé generaci, ale nejen o ní

Mé dnešní vystoupení k senátnímu tisku 114 – zrušení obsolentních norem

Rušíme spoustu nepotřebných a nepoužívaných norem.

Nepotřebných a nepoužívaných.

Bohužel.

Jásáme nad tím, jako kdybychom porazili draka. Jako kdybychom ulehčili soudům, občanům, podnikatelům, firmám, povinnostem, byrokracii.

Jako kdybychom zrušili zbytečné agendy, snížili finanční zátěž státu, zlevnili a vylepšili život, pomohli trpícímu.

Víte, co třeba rušíme?

Třeba zákon č. 267/1920 Sb. z. a n., o odstranění nevhodných názvů, nebo zákon č. 269/1920 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry úředníků a zřízenců u státních úřadů a ústavů bývalého státu uherského.

Je to jen legislativní smetí.

Jaká škoda, že se nikdo nezabývá „masem“ – tedy množstvím byrokratické agendy, která ničí drobné podnikatele i občany, stojí peníze a čas, někdo se jí musí věnovat.

Zrušení všech těch tisíců norem nepřinese žádné úspory ani úbytek byrokracie. Nezbývá než si povzdechnout, proč při práci na návrhu nebyly korigovány další právní normy, které sice nejsou obsolentní v pravém slova smyslu, protože z nich plynou reálné povinnosti, ale u nichž se časem vytratil původní efekt těchto povinností a jejich společenský přínos a zbyl z nich jen mechanický úkon pro některé úředníky.

Pro tento zákon zvednu ruku, protože nestojí za větší pozornost.

Ale ráda bych, aby ho následovaly další zbytečné zákony.

Pane předkladateli, kdy nám je předložíte?

13. 7. 2023


Vystoupení k senátnímu tisku N 51/14, J 53/14 – balíček ke správě ekonomických činností, směrnice k rozpočtovému rámci:

Cílem změn obsažených v tomto balíčku má být posílení odpovědnosti jednotlivých států a střednědobé zaměření rozpočtového plánování.
Vzpomeňme si na příběh s Maastrichtskými kritérii.
Maastrichtská kritéria (známá také jako konvergenční kritéria) jsou kritéria pro členské státy Evropské unie pro vstup do 3. fáze Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) a pro zavedení společné měny – eura.  

1. Cenová stabilita  
2. Stabilita devizového kurzu  
3. Konvergence dlouhodobých úrokových sazeb  
4. Veřejné finance
Výše hrubého veřejného dluhu – podíl státního dluhu na HDP do 60 %.
Deficit veřejného rozpočtu – podíl deficitu státního rozpočtu na HDP do 3 %.

Vzpomínáte si?
Existovalo období, kdy byly zejména nové členské země peskovány, když kritéria neplnily, a bylo jim vyhrožováno odepíráním dotací.  
Maastrichtská kritéria platí dosud.
Ale mezitím Belgie, Francie, Španělsko, Itálie, Portugalsko a zejména Řecko nebyly schopny tato kritéria plnit. Najednou, během času se kritéria začala změkčovat, promíjet.
Dnes máme na stole nová doporučení, opět velmi odvážná, opět burcující, slibující, plánující.
A jak v budoucnu dopadnou?
Inu: takový je osud všech podobných huráakcí!  
Mohla bych připomenout i příběh tzv. Lisabonské strategie. Ta byla přijata Evropskou radou v roce 2000 s cílem vytvořit do roku 2010 z EU nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. Ale ani jednoho z halasně vytrubovaných cílů nebylo dosaženo dodnes.
Dodnes si možná někteří z vás pamatují, jak se při přijímání tehdejších fantasmagorických cílů plácali evropští lídři po zádech.
Zdá se, že se tato blamáž stejně stejně jako blamáž s tzv. maastrichtskými kritérii někomu nestačila.
Takže ještě jednou a nahlas: Cílem změn obsažených v tomto balíčku má být posílení odpovědnosti jednotlivých států a střednědobé zaměření rozpočtového plánování.  
Tak určitě…
13. 7. 2023

Vystoupení k senátnímu tisku 101 – zpráva NKÚ za rok 2022

Když už stát zřídil sám sobě kontrolní orgán, měl by se k jeho kritickým závěrům postavit jako chlap, věnovat se jim a vyvodit z nich odpovídající závěry. Jinak se chová pokrytecky.  

Závěrečná shrnutí zní děsivě:
1. Vysoké tempo zadlužování pokračuje, podstatné kroky a reformy nutné k udržení stability veřejných financí chybí. Nepodařilo se zastavit zvyšování mandatorních kvazimandatorních výdajů. Hospodaření státního rozpočtu tak skončilo opět velmi vysokým schodkem. Tyto skutečnosti dále prohlubují výši státního dluhu, což se také projevuje zrychlujícím nárůstem výdajů na jeho obsluhu.
2. Digitalizaci státu chybí kvalita i rychlost. Bez změny zaběhnutých postupů nelze čekat zásadní výsledky. Tempo a kvalita digitalizace agend veřejné správy v české republice jsou dlouhodobě nedostatečné. NKÚ opakovaně upozorňuje, že stát nepřistupuje k zásadním změnám a nereviduje své postupy a procesy ve státní správě.  
Zde ale musím dodat, že módní slovo „digitalizace“ pro mne není žádným kánonem a místo něj bych si vystačila se slovy jako „trvale se zdokonalující správa uchovávání a využívání dat ve státní správě“.  
3. Přínosy dotací často zůstávají jen na papíře. Formalismus v řadě případů nahradil skutečný smysl dotací. I zde jde ale hlavně o problém politický.
4. U strategicky významných politik resorty podle NKÚ jednaly v rozporu s vlastními prioritami a stanovenými cíli. V takových případech se ani teoreticky nemůže podařit dosáhnout vytýčených cílů, které jsou v případě těchto konkrétních politik zásadní pro udržitelný rozvoj ČR. Šlo přitom o strategicky významné politiky, jako je zemědělství nebo životní prostředí.
5. Řada cílů a úkolů, které mohly mít přímý dopad do života občanů, zůstala bez výsledku. Státu se nedaří naplňovat strategické cíle a úkoly v řadě oblastí, které mají přímý dopad na život občanů. V roce 2022 se jednalo o cíle ve vzdělávání, bezpečnosti, nebo například telekomunikace. V řadě případů resorty a další instituce vynakládaly peněžní prostředky, které nepřispívaly ke stanovenému cíli, a nelze je tak považovat za účelné.
6. Pomalý postup státu a jeho neefektivita zbytečně zpožďují a prodražují infrastrukturní projekty. V některých případech to může znamenat také nedodržení mezinárodních závazků.
7. Státní organizace nezacházely se státními penězi podle pravidel. Některé státní organizace prostředky nevynakládaly v souladu s těmito principy a nevytvářely ani důležité kontrolní mechanismy, které by tomu pomohly předcházet. V konkrétních případech se tímto neřídily ani klíčové instituce, které pravidla pro nakládání se státními penězi nastavují a mají na ně dohlížet.  

Celou zprávou se prolíná téma plýtvání s veřejnými prostředky s minimální následnou kontrolou. Ačkoli jsme dříve všechna pochybení tak nějak sami tušili, vidět je černé na bílém s ciframi, které stát z našich daní promrhal, čtenáře ani trochu netěší.  
Naopak ho na mnoha stránkách napadne, zda by NKÚ neměl vedle kontroly formální správnosti a hospodárného vynakládání
prostředků mnohých z těchto kapitol posoudit i sám smysl a opodstatnění existence kontrolovaných institucí. Stát totiž vedle ministerstev a řady ústředních výkonných institucí provozuje a podporuje desítky divadel a galerií, řadu agentur, několik kin, mnoho ústavů a jednu regionální televizi.
Je pak s podivem, že stát uvažuje o zvýšení daní svým daňovým poplatníkům, namísto aby v době těžké ekonomické krize zrušil nadbytečné instituce a neefektivní ztrátové tituly hrazené právě z poplatníkových daní.
Tohle je totiž zpráva o činnosti, jejíž obsah bychom měli vzít na vědomí se značným znepokojením.  
Zapamatujme si to. A vzpomeňme si na to pokaždé, až tady před námi bude další ministr žadonit o peníze, o indexaci, o budovy, o zaměstnance namísto aby navrhoval rušení agend, úřadů a dotačních titulů.
A dotace? Dotace jsou zlo a je třeba je zrušit. 
13. 7 2023

Nenechme si vzít hotovost

Proč podporuji právo na hotovost zakotvenou v Ústavě?

1. Ústavní právo na hotovostní transakce nezakládá povinnost kohokoliv uzavřít transakci podle požadavku druhé strany. Právo každé strany obchodního vztahu svobodně se rozhodnout, zda chce platit/brát platby v hotovosti či nikoliv, zůstává nedotčeno. Opačné zvěsti jsou jen dezinformacemi či nepochopením.
2. Ústavní právo na hotovostní platby znamená jediné: když se obě strany transakce dobrovolně dohodnou na platbě v hotovosti, nemůže jim stát přikázat, aby provedly platbu bezhotovostně.
3. Jde o základní smluvní princip. Pokud se dvě strany dohodnou na všech podmínkách (např. na platbě v hotovosti nebo bezhotovostně), nesmí jim v tom státní autorita bránit a nutit je k uzavření transakce za jiných podmínek.
4. Nejde tedy vůbec o to, aby obchodníky stát nutil brát od zákazníků hotovost nebo občany hotově platit.
5. Jde o obranu občanů před libovůlí státních autorit (i snah EU) prosadit bezhotovostní platby jako povinné a jediné možné. Což reálně hrozí.

Proto ústavní zakotvení práva na hotovost zásadně podporuji.

12. 7. 2023

Manželství pro všechny, manžela pro každého, manželku do každé domácnosti

Tak prý u nás bude platit manželství pro všechny. Pro každého. Konečně! To je to, po čem volají statisíce lidí a co nám v našem moderním sociálním státě ještě chybělo. To je to, co naše společnost nejvíce potřebuje. Manželství pro všechny = manžela/manželku pro každého. Konečně. Všichni pak totiž budou šťastní. 

Mezi námi je tolik osamělých nešťastných nezadaných osamocených jedinců, a přitom máme 4 miliony mužů a 4 miliony žen. Žádný muž, žádná žena ani žádné dítě už nebude muset žít samo. Každému přidělíme manželku, každé manžela. Stačí si říct. Stačí chtít. Žádná diskriminace. Jen rovnost pro všechny. Pro vězně i pro kněze, pro babky i pro tlusté plešouny. Vždyť víme, že manželství činí oba manžele zdravějšími. Máme prokázáno, že vdaní a ženaté (nebo tak nějak) žijí déle, méně pijí alkoholu, méně zneužívají drogy a páchají méně sebevražd. A i pohřby mívají hezčí. 

Proč by některá ženská - třeba modelka nebo herečka - měla mít tolik chlapů, na kolik si ukáže, když jiná ošklivá třeba stůně bez manžela? Tomu je třeba učinit přítrž. Proč by některý mužský (hokejista, politik, byznysmen nebo zpěvák) měl mít už třetí svatbu v pořadí, když jinému se žen nedostává? Když manželství, tak pro každého. Když rovnost, tak pro všechny. Nárokově. Právo na manželství pro všechny. Dost bylo smutných jednotlivců, samotářů, singlů. 

Zbývá dořešit nepodstatné a drobné. Třeba věk, výšku, region, vzdělání, soulad majetku, zájmů a politických preferencí. I zde by mohla pomoci kvalitní česká digitalizace nebo náhoda či los. Právo na manželství pro každého! Manželky a manželé na příděl! EU si to přeje, pokrokoví aktivisté to chtějí, kdo jsme my, abychom se stavěli na odpor! Poručíme větru - dešti a rozdojíme kozla. 

Nevíte, co je pro vás dobré? Nevíte, jak být šťastní až navěky? Buďte manželem, staňte se manželkou. Stát vám to zajistí. Všem a pro každého.

10. 7. 2023

Politika není pro křehké blbky

Je to složité s těmi ženskými v politice. Rády by velely zemím i armádám, rády by rozhodovaly a udávaly směr, ale nemají na to. Stěžují si, žadoní o kvóty, kňourají, brečí a podávají trestní oznámení. Vyžadují zvláštní zacházení, aby vůbec v konkurenci prorazily. A když tam pak jsou, tak si furt jenom stěžují a cítí se ublíženě. Tamhle jim někdo vyhrožoval, onde je zesměšnil kvůli nadváze, tuhle z nich někdo udělal karikaturu a chudinkám se jim neustále ubližuje na sociálních sítích.

A ony to takhle přece nechtěly. Ony by rády ideál a pohádkový svět bez zášti, bez útoků, bez nespravedlnosti a bez výsměchu. Představovaly si asi, že politika je mír na zemi a usměvavá mediace na bitevním poli, že poddaní je za jejich kroky budou jen velebit, oslavovat, budou tleskat jejich vytříbenému vkusu a zasypávat je poděkováním.

A tak by nejradši kvůli sprosťákům omezily svobodu slova, vypnuly internety, šikovaly policii a nezdvořáky poslaly do vězení na mnoho let, aby se ti nezdvořáci naučili slušnému zacházení a patřičné úctě k veřejným činitelům. Nechtějí podrazy, chtějí lásku. Nechtějí tvrdé mnohahodinové vyjednávání, ale přestávky na kojení, pauzy na relaxaci, příplatky na dovolenou, stojany na kola, dětské koutky ve sněmovně, sto dní hájení, desítky poradců, otázky předem, veganskou stravu, a hlavně žádné kritiky a negativní hlasy. Nechtějí prostě vidět, že je někdo nemá rád, že si z nich někdo tropí srandu. Srandu je totiž podle nich třeba zakázat, vytlačit z veřejného prostoru, vymazat, vypnout, zregulovat. A správný názor je jen takový, který je podporuje a chválí.

Tak už se, praštěné dámy, konečně račte probudit. Život je krutý a politika je brutální řemeslo. Kdo chce uspět v něm, ve firmě, v práci, ve sportu či v jakémkoliv podnikání, musí těžce zabrat a třeba i pár nocí nespat, překonávat obtíže, padat na pusu, trénovat znovu, nabrat síly a namísto pofňukávání zase rychle povstat. Musí na sobě pracovat a oprostit se od útlocitu. Nesmí se rozbrečet kvůli každé maličkosti, nesmí ho rozhodit negativní komentář ani vyhrožování smrtí. Za službu veřejnosti a život před televizními kamerami se prostě platí, a kdo tu druhou stránku slávy nedokáže unést, ať odjede na Šumavu pěstovat kytičky, chovat kozy a mazlit se s plyšáky.

Politička, co nechápe, proč ji zesměšňují kvůli věku, účesu, výrazu nebo barvě šatů, nemá v politice co pohledávat, protože nechápe, jak to funguje mezi lidmi, neboť nic neví o lidské psychologii. Občané budou vždycky rozebírat slova, vizáž i činy těch, o nichž se mluví. Někdy po právu, jindy naprosto nespravedlivě. Chcete příklady? Mnoho lidí volilo Petra Pavla jen proto, že přece tak dobře vypadá na fotografii. Ti samí lidé o chvíli dříve uráželi Miloše Zemana kvůli tomu, jak vypadá, jak je starý, jak chodí a jak se tváří. A že lidi používají v politice jiný metr pro obě pohlaví? Čemu se ty hloupé ubrečenky diví? Po celou lidskou historii byly ženy hodnoceny hlavně prostřednictvím svého zjevu a dodnes krása vyhrává volby, přitahuje a vydělává.

Chcete být v politice? Zvykejte si. Chcete vést národy, armády a instituce? Přestaňte brečet, přestaňte si stěžovat. Zatněte zuby a začněte pracovat. Jsou před námi důležitější úkoly než omezovat svobodu slova kvůli křiklounům a nezdvořákům. Anonymní vyhrůžky dostává každý starosta, a když je moudrý, hodí je do koše, protože ví, jak je jeho čas drahý. Kňučící politik je lidu odporný a jeho autorita se blíží nule. A kňučící politička tuplem.

5.7.2023


Čas pro rodiče, čas pro děti

Všichni milujeme své děti a snažíme se, aby se měly co nejlépe. Ideální by dokonce bylo, kdyby se měly lépe než včera my. Jenomže časy se mění. Kdysi se děti rodily bez větší pozornosti, vychovávaly se při práci skoro mimochodem, rostly jako dříví v lese, učily se nápodobou, pomáhaly dospělým od útlého věku a jedly, co bylo na stole a na talíři.

Čas mávl oponou a dnes je jiná doba, v níž dítě není pokračovatelem rodu, ale projektem, na němž je třeba od narození intenzivně pracovat. Celá rodina se na projekt soustřeďuje, denní program se řídí podle dětí, dětem se přání odezírají ze rtů a čtou z očí a umetají se jim cestičky, aby nezažily ani zrnko stresu, ani lžičku nepohody.

A tak se v rodinách plánují odpoledne, večery, víkendy, Vánoce, Velikonoce a dovolené podle dětí a jim na míru. V rodinách s jedním dítětem se rodinná logistika ještě dá stihnout, zato s větším počtem potomků jsou rodiče na roztrhání. Tím spíš, jsou-li prarodiče dosud čilí a mají vlastní program, práci, záliby a koníčky.

„Nemám vůbec žádný volný čas,“ slyšela jsem tuhle v tramvaji jednu slečnu, věkem asi třináctiletou. „Táta s mámou si mě po týdnu přehazují,“ stěžovala si a kamarádce popisovala, jak každý z rodičů připravuje víkendový program podle jejího přání a jí na míru. Jeden víkend jedou na Moravu, druhý víkend má děvče zápasy, třetí víkend do ZOO nebo do kina, do restaurace, na nákupy, na výlety nebo na návštěvu. „Ale já chci mít aspoň chvíli volno!“

Poslouchala jsem ty dvě dívky a vzpomínala na své dětství a dospívání mezi ostravskými paneláky. Na vybíjenou mezi klepáči, na kolovýlety po městě se spolužáky a s dětmi ze sousedství, na pády z houpaček a na odpolední táčky s kamarádkami. Na dopoledne o prázdninách, kdy jsem se probudila a věděla jsem, že mám volno nejen celý den, kdy jsou rodiče v práci, ale spoustu dní po celé prázdniny.

Dnes žije většina dětí ve střídavé péči a v patchworkových rodinách. To jsou ty rodiny složené z otců a matek, které střídavě pod jednou a pod druhou střechou vychovávají děti ze svých předchozích vztahů i společné děti. Jistě, takové rodiny nejsou v našich krajích úplnou novinkou. Vyskytovaly se vždycky, protože lidé jsou pároví a do tří let po rozchodu navazují nové vztahy. V předminulém století občas matka zemřela při porodu anebo otec podlehl infekci vzniklé po úrazu, a tak se vdovci či vdovy znovu provdaly nebo oženili. Jejich partneři se tak stali otčími a macechami dříve narozených dětí. Dnes roce neumíráme, ale zase se rozcházíme mnohem častěji, a tak se patchworková rodina stala novou normou. A my, rodinní advokáti a další odborníci, se mnohem důkladněji zabýváme vztahy rodinných příslušníků a problémy, které mezi všemi těmi rodiči a dětmi vzniknou. A jedním ze zajímavých parametrů je čas. Čas pro rodiče a čas pro jejich děti.

Stále častěji se před opatrovnickými soudy projednává následující rodičovský požadavek: chceme mít děti jeden týden v péči, abychom se jim v tom týdnu mohli věnovat co nejintenzivněji. Upravíme si kvůli tomu program, naplánujeme dětem aktivity, jezdíme s nimi na koníčky a na zájezdy, učíme se s nimi do školy. Absolutně, bez výhrad a bez přerušení. Děti jsou přece náš projekt. Občas si kvůli tomu projektu v onom týdnu i upravíme pracovní dobu, popřípadě odmítáme pracovní zakázky, abychom mohli být všichni pohromadě a s námi i všechny naše děti. Pak dětský týden skončí a my ty všechny ty děti předáme druhým rodičům a sami si užijeme týden bezdětného volna. Konečně sami, bez dětí, plně svobodní.

Bezvadně naplánováno, bezvadně vyjednáno. Velmi často ten režim soudy upraví i v soudním rozhodnutí. Bohužel dlouhodobě nefunguje, protože věci se mění a děti se nepředávají jen v těchto dvou rodinách, ale polorodými dětmi jsou svázány s dalšími rodinami. A tak stačí malá drobnost, změna pracovního rytmu, směny, zaměstnání, vlaku, kroužku, dopoledního nebo odpoledního vyučování, a hned se vám draze vybalancovaný program rozhodí a rozkolísá a jako tsunami zboří i všechna navazující uspořádání.

Je taky otázkou, zda rodičovské přání na týden výchovný a týden bezdětný je oprávněným požadavkem. „Musím si přece taky někdy odpočinout,“ říkal mi tuhle jeden rodič a popisoval, jak je náročné vymyslet program pro šest nevlastních dětí s věkovým rozmezím od dvou do patnácti let.

A to je mimochodem další obrovský a neřešený problém. Pro děti různých věkových kategorií je skoro vyloučeno připravit stejnou náplň, která by je všechny stejně po delší dobu bavila, neunavovala, inspirovala. Některá očekávání a přání jsou prostě reálně nesplnitelná.

„Chtěl bych být někdy s tátou sám,“ říkal prý soudu jeden klouček. Že chce mít tajemství jen on sám a jen se svým otcem. Jenomže pořád s nimi jsou ty další děti, co je táta vyženil s tou tetou. Přesně na tohle si stěžují zejména větší děti. Být chvíli se svým rodičem o samotě je základní potřeba, kterou by jim aspoň na pár minut jednou týdně měl každý rodič dopřát. Jenomže o takové potřebě musí rodič vědět a taky musí chtít si podle toho denní program uzpůsobit. Ne každé dítě umí svůj požadavek slovně formulovat, ne každý rodič k tomu závěru sám dojde. Rodiče někdy nepříliš citlivě spojí dohromady potomky ze všech svých vztahů a mlčky očekávají, že se z té kupy cizinců spojením rodičů stanou nejlepší přátelé. Opak je pravdou, o čemž vypovídají svědectví pedagogů a školních psychologů. A teď si představte, že všechny ty děti mají spát v jedné místnosti nebo být spolu v jednom hotelovém pokoji na čtrnáctidenní dovolené.

No a pak tu máme problém macech. Macechy bývaly zlé ženštiny z pohádek, které dětem svých mužů ubližovaly a snažily se jich zbavit. Dnešní macechy se chovají úplně nijak. Snaží se cizím dětem, svým pastorkům, zavděčit a pečují o ně s větší péčí než o své vlastní děti. Jak jsem mnohokrát vyslechla od klientek, potomky partnera je mnohem těžší napomínat a vychovávat, vyžadovat od nich domácí práce, stanovovat jim hranice.

Nejsložitější úlohu má bezdětná macecha, od níž se očekává bezchybná výchova i vedení domácnosti včetně výchovy nevlastních dětí, což mlčky předpokládá otec dětí, jeho matka, obě rodiny i všechny děti.

Jaká cesta vede ze všech těch komplikací a zapeklitostí? Láska a laskavost, zdrženlivost a komunikace. Úkolem rodinných odborníků je vysvětlovat, popisovat, informovat a doporučovat. A vzdělávat se, naslouchat, číst a diskutovat, protože problémy patchworkových rodin jsou nové a dosud neprobádané. Právě proto se na konci letošního května rodinní odborníci sešli na první konferenci věnované patchworkovým rodinám, kterou uspořádala Unie rodinných advokátů. A plánují se i kroky další. Tým autorů píše o tomto tématu monografii, zatímco tisícovky dětí pendlují mezi svými rodiči a střídavá péče s různými postelemi a batůžky pro ně představuje přirozený svět. Čas jim plyne trochu jinak než nám, dospělým, stejně jako jsou jejich potřeby odlišné od těch našich.

Čas a dětmi a čas pro děti. Myslete na to, milí rodiče, milí rodinní advokáti a terapeuti, rodinní odborníci.

Uběhne totiž, než se nadějete. A minuty, co promeškáte, nejde už nikdy a nijak nahradit.

Psáno pro Rodinné listy

1. 7. 2023


Formuje se nová generace lidských práv?

Formuje se nová generace lidských práv?

Než odpovíme na tuto otázku, pojďme si ji nejdřív zjednodušit.
Formuje se nová generace? Rodí se vůbec nová generace, když mužnost je dnes považována za toxickou a ženskost za středověký anachronismus?
Ale dobrá, mladá generace nějaká je a snad i bude dobudoucna. Ale formuje se nějak? Nebo je spíše formována? Nesnaží se nové pokrokové ideologie stvořit nového člověka, novou generaci? Někteří představitelé militantního progresivismu se tím ani netají. Sledujeme sílící snahy odstavit děti od „nezdravého“ vlivu zastaralých názorů rodičů a předat jejich výchovu mašinérii školství prostoupeného neziskovým aktivismem, pokrokové kultury a od „nevhodných“ obsahů očištěného vlivu médií. Necháme to tak?
Ale zpět k oné otázce, zda se formuje nová generace lidských práv.

Nejdříve si musíme odpovědět na otázku, co jsou to vlastně práva. Je to soubor nároků? Někdo to tak vidí. Podle mne jde o takový zákonný rámec životních podmínek, který by bylo možné porušit jen násilím. Násilím jakéhokoli druhu. Proto mluvíme pro jistotu o základních právech, abychom zúžili obsah pojmu „právo na“ právě jen na onen minimální zákonný rámec.

Pak tu jsou nároky, které se za obratem „právo na“ jen schovávají. Jak je poznáme? Taková práva jsou nenaplněna, když nám někdo něco nedá, nezajistí, když pro nás věci či úkony nezaručí, nezabezpečí, nerozdistribuuje. Takovéto nároky, vydávané za práva, jsou vlastně popřením základních práv, protože nutí ostatní konat pod státním nátlakem to, co po nich požadují ti, kdo přicházejí s nároky.

Existuje nárok na dobré počasí či podnebí? Právo na štěstí? Právo na dítě? Na byt? Na wifi? Na životní prostředí?
Pokud ano, musí ho někdo zajistit.

Existuje nárok na bydlení, dopravu, životní standardy? Pak z toho plynou povinnosti pro ostatní členy společnosti. Povinnosti vymahatelné státní mocí.

Pod rouškou diskuse o „nové generaci práv“ se nenápadně smazává hranice mezi právem a nárokem. Když jsem studovala na právnické fakultě, jasně jsme rozlišovali právo na nárok od nároku na právo.

Jaký je důsledek dnešního vývoje? Redefinice. Redefinice slov. Slova přestávají mít svůj původní význam.
Svoboda slova ano, ale ne to, co je zraňující. Vlastnictví ano, ale nikoliv pro Rusy a pro lajdáky.

Právo kdysi mělo za úkol spojovat. Mírnit napětí ve společnosti. Dnes je to úplně jinak. Nová práva polarizují společnost a procházejí často při hlasování o jediný hlas. Tak to být nemá. Právo má zobrazovat to, na čem se většina společnosti shodne.

To vše je velkým úkolem pro nás. Pro právníky. Vysvětlovat a nedovolit inflaci práv, tím spíš lidských.

To jsem řekla 22.6.2023 na Právnickém klubu uspořádaném Stálou konferencí českého práva.

Vystoupení k ST 103 – novela zákona o ochraně hospodářské soutěže

Máme na stole novelu zákona o hospodářské soutěži.

Není to jeho novela první a zcela určitě zdaleka ne poslední.

Proč?

Protože se stát znovu a znovu pokouší pomocí byrokratických nástrojů řešit problémy, které přitom sám způsobil a neustále dále způsobuje. Za normálních okolnosti by mohl obsahovat takový “zákon” jednou provždy tuto jedinou větu: “korektnost hospodářské soutěže je zaručena konkurencí na trhu”. Jenže ony kolem nás normální okolnosti nepanují.

Proč? Protože stát - i naší vinou - zavaluje tržní prostředí novými a novými regulacemi.

A jaký je dopad drtivé většiny těchto regulací?

Vyřazuje ze hry slabší hráče na trhu a posiluje hráče silnější. Slabší obvykle zátěž dalších regulací snášejí hůře než ti nejsilnější. Tím vzniká nerovnost na trhu, nezdravá dominance silných. A tyto nerovnosti se pak upoceně a zcela nefunkčně snažíme řešit novelami, jako je tato.

Novelami, které jen zaplevelují náš právní řád dalšími byrokratickými opatřeními, které stejně nikdy nevyřeší podstatu problému.

Přestaňme se montovat nesčetnými regulacemi do konkurenčního prostředí a pokřivovat jimi trh, a nebudeme se muset zabývat legislativou o hospodářské soutěži.

S nebudeme potřebovat ÚHOS. Hasíme oheň v domě, který sami na druhém konci stále zapalujeme.

21. 6. 2023


Vystoupení k ST 98 - Zpráva o vývoji Evropské unie v roce 2022

Před časem jsme v Senátě projednávali vládní zprávu o přejímání legislativních závazků vyplývajících z našeho členství v EU. Dnes se setkáváme nad dalším podobným materiálem, který nám vláda také každoročně předkládá. Opět se očekává, že ho vezmeme na vědomí a půjde se dál – že je to přece jen taková formalita, které se musí učinit zadost.

Já se s tímto přístupem smířit nechci.

Kolegové, četli jste zprávu, kterou nyní projednáváme?

Obsah Zprávy potvrzuje mé obavy, které z budoucího vývoje EU mám: prohlubuje se nedůvěra ve svobodné rozhodování jednotlivce, posiluje se byrokratické rozhodování, ideologie Green Deal (ve Zprávě „zelené transformace“) bude agresivněji prosazována (ve Zprávě je dokonce na str. 32 „příspěvek sportu k zelené transformaci“), široká azylová politika bude pokračovat a Jednotný trh půjde cestou další harmonizace sociálních systémů (!)

Nejvýznamnější událostí roku 2022 evropském unijním kontextu je Konference o budoucnosti Evropy (str. 5 Zprávy), o níž však Zpráva informuje jen velmi rámcově a ledabyle o „bezprecedentním procesu konzultace vývoje EU s občany“. Sděluje, že závěrečná zpráva Konference obsahuje 300 konkrétních doporučení a 49 návrhů.

S tím je třeba ostře nesouhlasit.

Evropské instituce o závěry Konference o budoucnosti Evropy opírají svoji argumentaci ke svolání Konventu a zjednodušení hlasovacích procedur. Současně si Evropský parlament přeje změnu volebních pravidel (např. vznik celounijních kandidátek, volby ve stejný den, korespondenční volbu, vznik dvoukomorového parlamentu atd.)

O ničem takovém se vládní Zpráva předkládaná Senátu nezmiňuje. Konference o budoucnosti Evropy a její závěry (mimo politické reprezentace zemí skrze „angažované občany“) zřejmě vyvolá pokusy o revizi Laekenského konventu (Evropská ústava).

Tato pasáž Zprávy má být daleko přesnější a konkrétnější. Není.

Velká část Zprávy je samozřejmě věnována porušování právního státu v Polsku a Maďarsku.

Nás by měla zajímat věta Zprávy (str. 6), že „České republice bylo celkem adresováno šest doporučení“. Nic dalšího konkrétního. Jaká doporučení nám byla adresována?

V kapitole nazvané Konkurenceschopnost a ochrana spotřebitele postačí ocitovat vybrané termíny. Jde o „ohňostroj“ evropského ochranářství a environmentalismu („ekodesign udržitelných výrobků“, „zákaz produktů pocházejících z nucené práce“, zavedení „evropského ekosystému polovodičů“, „posílení postavení spotřebitelů pro ekologickou transformaci“, „ochrana spotřebitelů před nekalými antiekologickými praktikami“ atd.)

V úvodu zprávy stojí, že vývoj EU v roce 2022 se nesl ve znamení války na Ukrajině a potřeby reagovat na ni. Já si dovolím namítnout, že kvůli válce bychom neměli přehlížet ani upozaďovat to ostatní. Neměli bychom ji ani používat jako univerzální odůvodnění a výmluvu pro to, co se v Unii odehrálo.

Pokud chceme hledat skutečné hlavní téma minulého roku – oblast, kde došlo k největšímu pohybu a kde dopady na naše životy budou nejzávažnější – pak to byl Green Deal, přesněji řečeno pokrok v projednávání jednotlivých dílčích opatření. Právě v loňském roce došlo k zásadnímu průlomu, kdy byla umetena cesta k přijetí většiny nejkontroverznějších návrhů z tzv. balíčku Fit for 55. Jde mimo jiné o:

· nové emisní normy pro osobní automobily a dodávky (které budou znamenat konec prodeje vozidel s klasickými spalovacími motory od roku 2035);

· reformu obchodování s emisními povolenkami (která mimo jiné vtáhne do tohoto systému námořní a silniční dopravu a budovy, a také postupně odbourá bezplatné povolenky pro letecké společnosti);

· mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, tedy uhlíkové clo.

České předsednictví při prosazení těchto opatření asistovalo tak aktivně, až jsme si vysloužili pochvalu od pana Timmermanse. To jistě potěší!

Co se nestihlo v loňském roce, dobíhá letos. V každém případě už je zřejmé, že téměř celý balíček Fit for 55 bude v nejbližších měsících prosazen.

Výsledkem bude další výrazné zdražení zboží i služeb, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany a zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci. Můžeme se obávat deindustrializace Evropy, jejího celkového zaostávání za dynamickými regiony v Asii i jinde, nezaměstnanosti a snižování životní úrovně.

V debatě o energetice a ochraně klimatu doporučuji vládě ostře napadnout návrh směrnice „o energetické náročnosti budov“. Jde sice o zcela nereálný návrh – v praxi obtížně realizovatelný – ovšem „zelený fanatismus EU“ je schopen nařídit povinné zateplení všech budov (mimo historické), což zásadně ovlivní výši nákladů, které bude muset běžný občan nést.

A nakonec oblast Vzdělávání, mládež, kultura a sport

Vzdělávání tradičně patřilo mezi poslední pravomoci, které ještě členským státům zbývaly k vlastnímu rozhodování.

Dle Zprávy „byly přijaty závěry Rady o evropské strategii posilující vysokoškolské instituce pro budoucnost Evropy“, které zdůrazňují „důležitost evropské dimenze ve vysokém školství a výzkumu a význam vysokého školství pro digitální a zelenou transformaci a prohlubování pocitu evropské sounáležitosti“.

Toto je zcela zásadní formulace potvrzující, že environmentální indoktrinace studentů získává institucionalizovaný rámec a bude povinnou vysokoškolskou doktrínou.

Podobně (a snad i ke smutnému zasmání) byly přijaty závěry s názvem „Sport a pohybová aktivita – slibné nástroje ke změně chování v zájmu udržitelného rozvoje“, které „představují koncept příspěvku sportu k cílům udržitelného rozvoje OSN a politiku zelené transformace EU“.

Aby mě opět někdo špatně nepochopil a nechytal mě za slovo: nejde o to, zda v EU setrvat či nikoliv. Jde o to zastavit ten příval regulace v širokém spektru odvětví.

Co z toho všeho plyne?

Za prvé Brusel vstupuje či hodlá vstupovat do oblastí, kde je přidaná hodnota jeho činnosti nanejvýš sporná – z mnoha příkladů bych vyzdvihla návrh Evropského aktu o svobodě médií, snahy o další harmonizaci insolvenčního práva nebo návrh týkající se strategických žalob proti účasti veřejnosti SLAPP. Vždyť jen v letošním roce k nám do Senátu dorazilo z EU k projednání 19 směrnic, 25 nařízení, 3 doporučení a 11 sdělení.

Když čtu odůvodnění těchto dokumentů a pozice naší vlády, když sedím na schůzi výboru pro EU a poslouchám diskuse, hlavou mi často zní: Proboha, proč? Proč chce někdo regulovat právě tohle a proč tak přísně, proč rovnou nařízením.

Zadruhé množí se ideologicky motivované iniciativy. Vedle již zmiňované zelené legislativy bych v této souvislosti připomněla třeba směrnici o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy

orgánů kotovaných společností, směrnici o transparentnosti v odměňování, směrnici o přiměřených minimálních mzdách nebo návrh směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Zatřetí můžeme pozorovat vzrůstající sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností. Příkladem jsou snahy schovávané za ochranu právního státu, a zvláště postup vůči Polsku a Maďarsku a přidrzlé výroční zprávy Komise o právním státu, což je téma, které jsme rovněž nedávno probírali.

S tím souvisí také různé svérázné pokusy o experimentování s demokracií, jejichž vrcholem byla již zmíněná Konference o budoucnosti Evropy – podivná hra na přibližování Unie lidem a naslouchání jejich názorům, ve které ovšem občané posloužili pouze jako komparz.

Celkový obraz, který nám (nejen) z projednávané zprávy vychází, je takový, že EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali.

Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.

Druhé pozorování – ani o trochu příznivější – je takové, že my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu. (To, že se tu a tam – jako v případě normy Euro 7 – odvážíme proti něčemu opatrně ohradit, když máme v zádech větší koalici států, není ani náznakem takové politiky.)

Obávám se, že pokud tento přístup nezměníme, věci u nás ani v Unii se nepohnou k lepšímu. Přitom problémy, na které je zaděláno, jsou nedozírné. Musíme se probudit dřív, než bude pozdě.

21. 6. 2023


Hloupý obsah a svoboda projevu

„Miluji tě.“ „Jsi ruský šváb.“ „Vážím 70 kilo.“ „Jé, tobě to sluší.“ „Tu kabelku jsem koupila ve slevě.“ „Včera jsem byla v divadlo.“ „Den má 19 hodin.“ „Země je placatá.“ „Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, pána našeho.“ „Zasloužil by pověsit.“ „Zničil mi život.“ „Ty lžeš!“ „Ona mě povedla.“ „Oni za to můžou.“ „Já ten orgasmus před ním jen hraju.“ „Nikdy jsem ti nevěřila.“ „Má prdel jako almaru.“ „Ukrajina už dostala dost.“ „Nesnáším buzny, černochy a Araby.“

Lidé říkají různé věci.

Hloupé, chytré, veselé, smutné, zlé, nenávistné, vtipné.

Lidé říkají různé věci.

Některé věci se nám líbí, některé nás nudí, některé nás pobaví, některé naštvou, některé urazí.

A teď pozor: některé věci slyšíme rádi a některé věci slyšíme neradi. U některých věcí jsme rádi, když je slyší i ostatní. A u některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je ostatní neslyšeli a nikdy slyšet nemohli.

U některých bychom si nejradši zacpali uši.

U některých bychom nejradši zacpali uši jiným.

U některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je slyšeli všichni povinně.

To všechno, co jsem řekla, platí od chvíle, co se lidstvo naučilo mluvit. Zkrátka málokteré výroky jsou neutrální a jsou neutrálně vnímány. A my, lidé, jsme se všechny výroky naučili hodnotit.

Některé jako prospěšné.

Některé jako škodlivé.

Některé jako pomáhající.

Některé jako ubližující.

Na tom není nic nového. Na tom, že výroky hodnotíme, že jim dáváme plusová a mínusová znaménka. Děláme to  každý každý den mnohokrát.

Některé výroky se snažíme přehlušit, zapomenout, potlačit. Jiné posíláme dál. Tak to měly a mají všechny lidské civilizace a společnosti všude na celém světě. Je to přirozené, je to lidské. Nemusí se to nijak upravovat zákonem.

Fenomén a institut svobody slova je ale něco převratného a úplně nového.

Je to totiž revoluční fenomén, který stojí mimo prastarý princip hodnocení výroku. Vedle něj. Nad ním. Fenomén svobody slova visí nad debatou o kvalitě, vhodnosti, prospěšnosti či nejasnosti jednotlivých výroků. Myšlenka svobod slova přináší úplně jiný pohled na problematiku kvality výroků, existuje mimo debatu o obsahu výroků a nad ní.

Ve skutečnosti je to princip velmi nesamozřejmý a v běžném životě nepřirozený, běžně mezi lidmi a lidskými společnostmi nepoužívaný. Právě v tom je jeho unikátnost. Proto musí být zakotven v ústavách, proto ho musíme opečovávat a chránit.

Princip svobody slova nespočívá pouze v tom: „Říkejte si, co chcete, a já to strpím.“

Princip svobody slova a projevu spočívá v tom, že je pro něj pozastavena odvěká platnost hodnocení každého výroku. Že pro něj neplatí. Že neplatí, pokud jde o samu možnost nechat takový výrok zaznít.

Princip svobody slova říká, že polemika o kvalitách a hodnocení kvalit výroků se odehrává na jiném hřišti a že ke svobodě slova nepatří, že není součástí filozofie tohoto institutu.

Svoboda slova přinesla něco zásadně nového: je to vědomé, dobrovolné a chráněné zřeknutí se hodnocení kvality výroků při rozhodování, smějí-li vůbec zaznít.

Z toho všeho plyne zásadní a vlastně velmi nesamozřejmý závěr, i když banálně znějící: Svoboda slova nesmí mít žádné mantinely. Svoboda slova buď je, anebo není.

Že výrokem lze spáchat či způsobit újmu druhému, a tudíž za něj poté nést trestní či občanskoprávní odpovědnost, nesouvisí s tím, zda takový výrok smí nebo nesmí být vyřčen, zda má být předběžně zabráněno, aby zazněl.

Pokud začneme říkat, že svoboda slova platí jen pro dobré, správné a prospěšné výroky, zatímco ty ostatní mají být omezeny, plyne z toho naprosté a tragické nepochopení, že svoboda slova s obsahem ani hodnocením výroku nemá nic společného.

V mezních situacích bývají omezeny svobody různé, včetně pohybu nebo vlastnictví. A bývá to takto otevřeně deklarováno. Pak ale musí být explikováno, že platnost svobody slova je pozastavena tehdy, pokud se nemá vztahovat na nevhodné nebo škodlivé výroky. Protože pak už to není svoboda slova, ale hodnocení slova. A pak záleží na tom, kdo ty výroky hodnotí. V takovém případě ovšem svoboda slova neplatí vůbec. Zrušili jsme ji a vracíme se k přirozené slovní nesvobodě. Nemůže platit, že svoboda slova se vztahuje jen pro neškodlivé výroky, protože pak už není zaručena vůbec.

Svoboda slova byla jako princip převratným objevem právě v tom, že obsahovala vědomou rezignaci na hodnocení výroků. Pochopitelně jen pro tento účel. Pro účel ochrany svobody takové výroky říkat.

Svoboda slova je tu právě od toho, aby hájila výroky nevhodné.

V tom je její originalita a výjimečnost. Buď bude platit princip svobody projevu, anebo bude zrušen a bude nahrazen hodnocením projevu.

Svoboda slova jen pro prověřené výroky není svobodou slova, ale projevem nepochopení principu svobodného vyjadřování.

Chcete omezit či regulovat svobodu projevu? Dobrá. Pak celý ten institut, ten fenomén vyhoďme. Zrušme ho rovnou. Byl to omyl. Ale pak už si termín “svoboda projevu” neberme do úst. Zabili jsme ho.

Pak se vrátíme zpět do nedávné minulosti: svobodu slova mít opět nebudeme, místo toho budeme mít hodnocení výroku.

A taky hodnocení mluvčího.

Vystoupení na semináři „Dezinformace a svoboda slova“ dne 20. června 2023 v Poslanecké sněmovně.

20. 6. 2023


Chtějí vychovávat muže

Ministerstvo spravedlnosti představilo tento týden dvě varianty trestného činu „sexu bez souhlasu“. Podle první vznikne nový trestný čin „nesouhlasný pohlavní styk“. V druhé variantě bude trestná soulož, pokud k ní dojde s nesouhlasem nebo zneužitím bezbrannosti, méně závažné sexuální praktiky obsáhne trestný čin „sexuální útok“.

Pro jednu ze svých knih jsem ve značné nadsázce zvolila název Jak chovat muže, ale ani v největší nadsázce bych si nedovolila psát o tom, jak muže vychovávat. Aktivisté za práva žen ale vychovávat chtějí. Nejspíš návrhu zatleskají, protože ministr taky podpořil Istanbulskou úmluvu, kterou se Sněmovna bude zabývat už příští týden.

Sexuální násilí se neliší od jiného násilí. Trpící oběti je celkem jedno, jaké měl pachatel pohnutky. U násilného trestného činu je a musí být rozhodující míra újmy a úmysl pachatele. Pokud tento univerzální přístup změníme, napříště budeme potřebovat na každý způsob ublížení a pro každou jednotlivou motivaci samostatný zvláštní paragraf, definici, judikaturu. Z přehledné krajiny se stane džungle, vhodná ke kličkování mezi právními kvalifikacemi, k žonglování advokátů, ke svévoli soudů – a také k mnoha falešným obviněním s cílem poškodit nevinného. Opravdu tu máme co do činění s masově se rozšiřujícím fenoménem, na který musíme reagovat riskantní změnou celkové koncepce přístupu k násilné kriminalitě?

Kdo to chce a kdo to potřebuje

Takže si pojďme říct, o co jde ministerstvu a aktivistům, kteří návrhy předkládají a vynucují. Chtějí víc odsouzených ve věznici? Už tak jsou ty naše přeplněné a navzdory klesající kriminalitě patříme mezi státy s nejvyšším počtem lidí ve výkonu trestu na počet obyvatel. Jde o to, aby se podávalo víc trestních oznámení? Aby bylo víc obviněných a probíhalo víc trestních řízení? Anebo jde o zlepšení pomoci traumatizovaným a obětem vůbec? K tomu ale nepotřebujeme zákon ani mezinárodní úmluvy, ale dostupnější terapie, krizová centra a vyškolené odborníky. Po nich ovšem voláme léta, ale místo toho naše daně spotřebováváme na blbosti. Anebo slepě posloucháme instituce, které nám vnucují převýchovu společnosti a volí rovnou ten nejpřísnější nástroj: odsuzovat a zavírat muže.

Lidé, kteří pracují s oběťmi, trpívají profesionální slepotou. Ve svém svatém boji zapomínají, že lidské chování je interaktivní. Lidé na sebe reagují a jednání druhých zrcadlí. Akce vyvolá reakci, další reakce reaguje. Někdy chování druhého člověka špatně čteme, někdy špatně vyhodnocujeme. A občas se spleteme a někdy děláme chyby. Všichni. Všichni chybujeme, protože jsme lidi.

Jak z toho ven? Namísto vyhrožování tresty bychom spolu měli mluvit. Být s lidmi co nejvíce. Doptávat se, ověřovat si. Vyvozovat zkušenosti. Učit se. A získávat zkušenosti, dobré i špatné. Brát na sebe odpovědnost za své konání. Tak vypadá život. Životu se nenaučíme doma ani za obrazovkami tabletů. To jde jen mezi lidmi, v interakci s ostatními.

Kriminál jako převýchova

Takzvaní bojovníci za práva obětí na to zapomínají. Volají po větších trestech. Ale trestní stíhání a odsouzení je až na konci celého příběhu, který začíná jako vztah. Vztah mezi mužem a ženou. Trestat až na konci je trochu pozdě, mimochodem i pro oběti.

Na kulatém stole, který k tomuto tématu proběhl v Senátě, na podporu návrhu uváděli aktivisté tento případ: žena byla na oslavě, zdržela se, domů už nejel žádný spoj, tak se dohodla s

kolegou, že u něj přespí. Svlékla se do kalhotek a ulehla. On se pokusil o styk, ona zděšením a strachem ztuhla a muž vykonal soulož. Po přijetí návrhu, který představilo ministerstvo, by byl souzen a možná odsouzen v sazbě do 12 let. Možná nepodmíněně. Dnes dívky po mužích požadují, aby je u sebe nechali přespat ve spodním prádle a bez obtěžování. Zjevně některé dnešní ženy nechápou, jak funguje svět.

Není lepší muže milovat, leč být vůči nim i patřičně ostražitá? Muži totiž nejsou jen větší, silnější a ošklivější ženy. Muži byli, jsou a budou muži. Lovci a dobyvateli.

Pojďme si přiznat jednu věc. Nápady tohoto typu mají společný kořen, a tím je snaha o deintimizaci společnosti. Státní autority mají stále více zasahovat dovnitř do vztahů mezi lidmi, dohlížet na ně, zestátnit naše duše i těla. Soukromá a intimní sféra je posledním útočištěm, kam nechceme pouštět každého, ubránit naše dveře. Hlasatelé společenského pokroku chtějí ty obrazné dveře od bytů vysadit z pantů a odstranit, aby mohli lépe dohlížet, neděje-li se za nimi něco špatného. Stát nás podle stoupenců této ideologie chce vidět nahé a zbavené veškerých niterných tajemností.

A proč tyto nápady tak snadno procházejí? Přinášejí totiž dobro tvrdíce, že bojují se zlem. Tak alespoň bývají necitlivé zásahy do právního řádu i do společenských zvyklostí prezentovány. Kritici jsou ihned ocejchováni jako zastánci zla a nepřátelé samotného DOBRA. Je to kýč, který skvěle funguje. Funguje jako beranidlo, které má rozmetat principy práva a lidského soužití, jak se do dnešní doby vyvinuly staletým postupným vývojem. Nechme evoluci, ať dál posunuje náš právní řád, a přestaňme volat po změnách revolučních. Málokdy totiž dokážeme odhadnout, jaký budou mít nakonec efekt.

10. 6. 2023


Nenávisti ze svobody slova

Jsou tací, kteří tvrdí, že svobodu slova máme. A dokládají to tím, že každý z nás může psát, mluvit, zveřejňovat své názory na Fb. Protože cenzuru pojímají shora, jako státní, v podobě před r. 1989. Dnes je ale situace minimálně v jedné věci horší než tehdy. Nejenže se stát snaží svobodu projevu zákony a exekutními opatřeními omezit, ale naši svobodu limituje mnohem víc spíše sama atmosféra společenského tlaku a ostrakizace. Lidé se bojí mluvit, bojí se komentovat a lajkovat komentáře na Fb, s nimiž souhlasí. Velmi se také zneužívá nálepkování nenávistí. Dnes pro nálepku nenávistníka stačí, když nesouhlasíte s takzvaným “manželstvím pro všechny”.
Jak se postavit té nepříjemné atmosféře? Nedat se, mluvit, být příkladem pro ostatní, podělit jim prostor, posouvat hranice. Neustupovat. Nerezignovat. A také holt občas nést náklady, které jsou s tím spojené. Není to příjemné, ale nechci, aby se lidé báli své názory projevit.

Tento příspěvek jsem přednesla na dnešní konferenci věnované svobodě slova a pořádané https://www.sosp.cz/.
A kdybych se zúčastnila odpoledních bloků, vystoupila bych k digitálním platformám:
Mnohé sociální sítě ve své reklamě a při prezentaci o sobě tvrdí, že jejich platforma je svobodné prostředí, které dávají k dispozici všem pro jejich vyjádření.
Pak je ale otázkou, zda to není klamavá reklama a klamavá smlouva. Některé jejich podmínky a kodexy jsou veřejné, jiné neveřejné. Ony pak cenzurují a jejich zásahy jdou mnohem dál, než jak informovaly na začátku.
Navic stát a EU na ně tlačí, aby dodatečně, tedy zpětně změnily podmínky, kterými propagovaly své produkty na počátku.
A konečně někdy jejich cenzorské zásahy jsou mnohem dál. Dokonce dál, než jak může uživatel očekávat. Údajně mažou nenávistné projevy, ale o definici nenávisti rozhodují samy. Jasná nenávist proti Trumpovi nebo Zemanovi je v pořádku. Zato výraz slušného nesouhlasu nebo dotazy na vybrané okruhy otázek nejsou nenávistí, a přesto je mažou.
Nenechme si to líbit. Jde nám o svobodu. I po projevu.

8. 6. 2023




Máme právo na nedigitální život?

To jsou ty paradoxy. Včera se v místě, kde dnes sedíme, konal seminář k novému trestnému činu znásilnění bez souhlasu. Bylo plno. Dnes je nás tu pár. A přitom nové komunikační metody mají vliv na naše denní běžné životy nesrovnatelně větší.
Byla zde zmínka o tom, že tzv. digitální tlak pociťují zejména senioři. Podobně když odstraníme finanční nebo mentální bariéry. A že stačí, když tyto osoby zemřou, a problémy zmizí. Není tomu tak. Jsou lidé, kteří podle nových způsobů žít nechtějí. A stát tu není proto, aby je k tomu nutil.
Můj senátní obvod je venkovský, s takovými lidmi se setkávám každý den. A jsou mezi nimi i mladí. Ani já sama, ač různé technologie miluji, je nechci používat vždy a nechci být na ně odkázaná.
Kdysi jsme byla nadšena online nákupem letenek. Dnes je nesnáším a nejradši bych si je kupovala u přepážky, což způsobují i obchodní algoritmy, které mi při dalším pokusu nabídnou dražší letenku. Podobně dnes mnozí nesnášíme automatické roboty. Mnohé věci je třeba řešit osobně. Kdo si myslí, že UI a online život spasí svět, neví nic o psychologii, zejména té vývojové.
Už dnes se stát chová protiprávně. Není povinné mít mobilní telefon či počítač, přesto různé instituce vyžadují užívání různých programů a aplikací (covid pas, datová schránka, bankovní účet..).
Tento trend je nelítostný a EU tlak přitvrzuje. V každém zákoně, v každé EU normě je tlak na tzv. digitalizaci a online platformy. Je náhodné, že většinu jich provozuje právě Komise?
Pojďme se tomu tlaku postavit, pojďme ho zastavit.
Tento příspěvek jsem přednesla 7.6.2023 na semináři v Senátě, který se zabýval právem nebýt online.

7. 6. 2023

Děti v rodině covidové a před a postcovidové

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme. Tak to zařídila příroda, tak to máme napsané v zákonech.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z rodičů snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

Právě opačný přístup potvrzuje následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

4. 6. 2023

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Jistě, říkáte si. Nic, co bychom sami nevěděli. Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že se každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin


Vystoupení k senátním tiskům č. 89 a 90 – zákon o ochraně oznamovatelů a doprovodná legislativa

Udavače a práskače nemá nikdo rád.

Historie, literatura i umění nám o tom podávají stovky svědectví. Karel IV. nabídl 100 zlatých za udání kacířů a zaručil se za utajení udavačova jména. Pamatujeme si Bachův absolutismus i našeho nejslavnějšího udavače Karla Sabinu.

Když se práskač dostane do vězení, podají si ho ostatní odsouzení. Hůř na tom ve věznici jsou už jen lidé, co ubližují malým dětem. Proč? Protože jsou hnusní. A protože jejich motivy bývají většinou hnusné.

Práskání nikdy nic dobrého nepřinese, tím spíš práskání anonymní.

Více než 90 % anonymních udání žádné použitelné poznatky neobsahuje.

Anonymní práskači nenesou žádné důkazní břemeno, proto je pro ně velmi snadné lhát, pomlouvat a poškozovat terče své nenávisti. Jejich anonymy bychom měli házet do koše a s udavači bychom se neměli bavit.

A už vůbec bychom je neměli bezmezně chránit. A my je tímto zákonem naopak vyviníme z trestných činů, jichž se svým práskáním dopustí.

Co nám říkají obhájci anonymních bonzáků?

Že jakési temné pikle nebudou nikdy odhaleny, protože se oznamovatelé budou bát. Jenže obavy z následků každého činu by měl mít každý a při jakémkoli svém rozhodování. Sejmutí této obavy tím, že poskytnete lidem generální pardon na cokoli, co může druhé zásadně poškodit, pouze zdeformuje pocit zodpovědnosti.

Každý si bude hrát na soudce, vyšetřovatele, kata i mstitele.

Jaký že byl text glejtu, který kardinál Richelieu poskytl Milady de Winter? Vše, co učiní nositel tohoto dopisu, činí tak z mého rozkazu a pro dobro Francie.

Tedy: může si beztrestně dělat cokoli, co se mu zamane.

Chceme, aby se u nás pohybovali lidé s takovým vyviňovacím glejtem?

Ale my jsme nepoučitelní, takže podle všeho asi chceme..

Přitom ani minulé diktatury na ochranu práskačů nepřijímaly speciální zákony. To až my na pokyn Evropské unie.

Víte, že podle této normy máme chránit i člověka, který udá kamaráda, že neplatí na dítě nebo že s jedním pivem vjel autem do garáže? Skutečně máte pocit, že takový zákon nezbytně k životu potřebujeme?

Podle stanoviska ČAK je návrh nejasný a jde mnohem dál, než jak požaduje už tak extrémní bruselská směrnice.

Nedochází nám, že pod praporem boje proti korupci se dobrovolně vzdáváme řady lidských práv?

Ještě bych pochopila, kdyby se oznámení měla týkat veřejného zájmu a zacházení s penězi daňových poplatníků, i když i to by bylo velmi sporné. Jenomže zákon je formulován tak, že ho budou oznamovatelé snadno a beztrestně zneužívat k osobnímu prospěchu a k vyřizování si osobních účtů.

Z výše uvedených důvodů pro tyto zákony ruku nezvednu.

1. 6. 2023

Prezident a tajná volba

Slova pana prezidenta dnes ráno v Senátě o tom, že kdo bude hlasovat proti jeho kandidátům na ústavní soudce, ten má vysvětlit, proč je nepodpořil, považuji za nehoráznost. Volba je tajná. Nátlak na to, jak kdo a proč hlasoval, to je konec demokracie. Proč? Je to cesta, jak vystavit vydírání a šikaně nepohodlné volitele.

Tuší prezident, že volba je tajná proto, aby nezávisle hlasující senátoři nemohli být vystaveni cílenému nátlaku a sankcím od vládnoucí moci? Ustanovení o tajné volbě je proto v demokraciích zakotveno už stovky let. Má se jím chránit opozice či menšina proti zvůli právě vládnoucích sil. Pokud si někdo vynucuje prolomení tajné volby, má za cíl vystavit neposlušně hlasující nátlaku, aby se už neodvážili hlasovat jinak, než po nich moc chce.

Média mě vláčejí, protože plné znění prezidentova projevu neotiskla. Ani mé vysvětlení, proč mi to vadí. Jen ono slovo „nehoráznosti“. Leckdo z čtenářů mé vyjádření kvůli tomu nechápe, ale že věc nechápe prezident republiky, to je docela vážné.

Budu vždy hájit tajnost volby především kvůli těm svým kolegům, kteří mi často špitají, jak se mnou souhlasí, ale jak mě veřejně nemohou podpořit, protože by si to slízli. Tabulka případně ilustruje tenhle paradox: kandidáti své postoje a odpovědi na mé otázky zveřejnit nemusejí, ačkoliv hodnoty jsou pro rozhodování Ústavního soudu zásadní, zatímco senátoři své tajné volby ano?

Tabulka - kandidáti
31. 5. 2023

Vystoupení k senátnímu tisku 41 – Zpráva o životním prostředí ČR

Předkládací zpráva tvrdí, že Zpráva „nemá dopad na státní rozpočet“ a že „neovlivní podnikatelské prostředí“. Na státní rozpočet a podnikatelské prostředí však mají dopad rozhodnutí přijímaná na základě informací z této Zprávy. Proto je nutné se ujistit, že jsou tyto informace nestranné, úplné, vyvážené, objektivní.

U každého pramenu informací je třeba vědět, kdo ji psal a za jakým účelem. Za prvé, CENIA (autor zprávy – Česká informační agentura životního prostředí) není nezávislá, neboť jde o státní agenturu. Stát tedy radí sám sobě. Za druhé, pracovní záběr Zprávy je už předem omezen, neboť se má věnovat pouze sledování plnění cílů Státní politiky. Za třetí, oficiální klimatická stanoviska orgánů Evropské unie nezkoumá kriticky, naopak je bere jako daný fakt, z něhož pak vychází.

Na str 68 se hovoří o systému emisních povolenek bez jakéhokoli kritického postoje. Autoři zcela mlčí o devastujícím ekonomickém dopadu na ceny energií. Přitom právě diskutovaný rok 2021 byl rokem skokového růstu na rekordní hodnoty.

=======================================================================

Graf 1: Nárůst cen emisních povolenek, jak se odráží v obchodování na burze (Zdroj). Je třeba si položit otázku. Proč takovýto graf ve Zprávě CENIA chybí?

Zpráva selektuje informace a čtenáři důležité věci neříká.

Příklad první: Graf 1 (str. 25) ukazuje pouze vývoj teplot od 1961. Kdybychom ukázali data Klementina od 18. století, viděli bychom, že až do roku cca 2000 se teploty ve Střední Evropě pouze vracely tam, kde už byly dříve. Kvůli neúplné informaci si čtenář může mylně myslet, že se v ČR mezi lety 1790 a 2000 oteplilo.

Příklad druhý: Graf 8 (str. 41) znečišťujících emisí startuje v r. 2005, takže neukazuje dramatický pokrok v raných 90. letech v důsledku tehdejšího ekonomického poklesu (krach RVHP). Ze zprávy tedy nyní nijak patrné, jak dramatických výsledků se dosáhlo při zlepšování životního prostředí.

Příklad třetí: Graf 21 (str. 67) ukazuje drobounký pokles emisí CO2 v roce pandemie COVID (rok 2020). Autoři to okrajově zmiňují jako vliv pandemie na spotřebu energií. Zapomněli ale pohovořit o vlivu pandemie na emise skleníkových plynů. Jinak by totiž museli dospět k závěru, že Státní politika je neúčinná, neboť ani dramatické utlumení ekonomické aktivity při lockdownu výrazný vliv na skleníkové plyny nemělo. Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010.

Graf 2: Nejpodstatnější informace o hlavní události roku 2020 a 2021 tedy ve Zprávě za rok 2021 podivně chybí. Lockdowny při pandemii COVID způsobily jen 5% pokles emisí CO2, tedy jejich návrat na úroveň někdy z roku 2010. (Zdroj)

Ohledně klimatu zpráva přebírá alarmistickou rétoriku klimatických aktivistů, když dlouhodobé sucho automaticky označuje za „jeden z nejzávažnějších projevů změny klimatu“. Ve skutečnosti dlouhodobá sucha jsou projevem klimatu, nikoli změny klimatu. Jde o jev, který se v klimatu čas od času vykytoval vždy, i dávno před vznikem fosilního průmyslu. Nejdramatičtější sucha byla v Eurasii za poslední doby ledové, kdy obrovské písečné (sprašové) bouře pohřbily celá stáda mamutů, která nyní nacházíme zasypané v permafrostu. Tolik k názoru, že sucho rovná se oteplování.

Zpráva rovněž tvrdí, že „Lidská činnost způsobila zvýšení globální teploty o 1 °C oproti preindustriálnímu období.“ (str. 22). To je bohužel dezinformace, jaká by se ve statistické neutrální ročence vyskytovat neměla. Odhaduje se vskutku, že dosavadní zvýšení je asi 1°C, ale vědci netvrdí, že celé toto oteplení má na svědomí člověk. Vládami placení vědci myslí, že lidé mají na svědomí více než polovinu tohoto oteplení. Nezávislí vědci si myslí opak – viz mezinárodní nevládní analýza Climate Change Reconsidered (viz).

Zpráva rovněž tvrdí: „Nejdůležitější hybnou sílou migrace je zhoršování životního prostředí a změna klimatu. Současně ji velmi ovlivňuje geopolitická situace a ozbrojené konflikty.“ (str. 22). Jde o nepravdivý výrok, který není doložen citací a není ozdrojován. Ve skutečnosti jde o fake news z webu OSN (konkrétně United Nations Environment Programme, UNEP), který na svém webu tvrdil, že do roku 2010 vznikne 50 milionů klimatických uprchlíků. Když se tak nestalo, UNEP tento výrok potichu stáhl z webu a v nové verzi predikci posunul na rok 2020. Ani v tomto termínu se vize ale nenaplnila. Přesto hoax stále koluje po internetu. (Zdroj)

Zpráva používá módní, ale vědecky neudržitelné pojmy jako udržitelnost či obnovitelné zdroje. Jde o nesprávné termíny. Ekonomicky neudržitelná energetika není udržitelná. Energetika závislá na vzácných kovech, které brzy dojdou (jsou vzácné, tedy je jich málo), není také udržitelná. Soláry ani vítr nejsou obnovitelné zdroje, jak se mylně uvádí. Ke stavbě solárních i větrných elektráren jsou zapotřebí neobnovitelné zdroje, nerosty, těžené suroviny, které také jednou dojdou.

Naopak je třeba ocenit kritický postoj vlády k nedostatečnému budování adaptace na změny klimatu zejména na lokální úrovni. Výsadba zeleně ve městech, která ochlazuje klima za horkých dnů („městský

tepelný ostrov“) je stále jen ve stadiu slibů. Kvůli posedlosti uhlíkovými emisemi zcela zapomínáme na zvyšování rezilience proti špatnému počasí, ačkoli taková opatření bychom pocítili levněji a výrazněji.

Na straně 66 zpráva zcela opomíjí planetární kontext. EU se svými smělými plány tvoří ani ne 10 % světových emisí CO2 ročně. Sebemenší ekonomický růst v Číně a Indii vymaže „ambiciózní“ evropské výsledky na nulu. Uvědomme si, že ani po desítkách let „ambiciózní“ klimatické politiky a řady let energetického běsnění (zejména v Německu) se energetický světový mix od 70. let nijak nezměnil, jak je zjevné z následujícího srovnání.

Graf 3: Podíl jednotlivých zdrojů energie na celkové spotřebě energie (doprava i elektřina). Srovnání mezi lety 1973 a 2018. Nic moc se nezměnilo. Fosilní paliva stále tvoří kolem 84%. Z grafu je ovšem vidět úpadek jaderné energetiky kvůli zelené ideologii (Zdroj: Světové ekonomické fórum, data z Mezinárodní agentury pro energii)

Na str. 103 jsou uvedeny veřejné výdaje na životní prostředí. Nejsou zde započteny výdaje domácností, které se zvyšují kvůli klimatické politice. Jsou tu uvedeny pouze přímé výdaje ze státního rozpočtu na různé projekty.

ZÁVĚR: Chtěla jsem navrhnout, aby Senát poslal předloženou agentuře CENIA k přepracování, aby se uvedené nedostatky odstranila. Bohužel takovou možnost Jednací řád Senátu vůbec nenabízí.

Divíte se, že pro takovou zprávu ruku nezvednu?

CENIA (2022). Zpráva o životním prostředí České republiky 2021. Česká informační agentura životního prostředí. Dostupné z: https://www.cenia.cz/publikace/zpravy-o-zp/

Za podklady a připomínky děkuji Mgr. Vítězslavu Kremlíkovi, publicistovi, autoru knihy Obchodníci se strachem (2019) a provozovateli stránek Klimaskeptik.cz

31. 5. 2023



Vystoupení k tisku N 015 / 14 - Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o obalech a obalových odpadech

Pohleďme na ty paradoxy: Moderní obalové materiály znamenaly velké zvýšení komfortu, zlepšení hygieny a zdraví a celkového růstu životní úrovně. Vzpomeňme na éru covidu a snahu o zvýšenou hygienu spojenou s používáním jednorázových obalů, sáčků, rukavic a podobně. Obaly jsou s rozvinutou ekonomikou neodmyslitelně spojeny podobně jako vysoká spotřeba energie. Malé množství obalů produkují typicky ekonomiky zaostalé, na nízkém stupni ekonomického rozvoje.

V dnešní tolik oslavované digitální ekonomice pak dramaticky narůstá množství obalových materiálů ve spojitosti s růstem sektoru e-commerce. Toho jsme všichni, kdo si něco objednáváme na internetu, každodenně svědky.

Obaly nepochybně způsobují znečištění. Podobně jako v případě jiných přírodu znečišťujících fenoménu však i v případě nakládání s nimi funguje empirií ověřená tzv. environmentální Kuznětsova křivka, která zjednodušeně řečeno popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí. Stejně jako obecná Kuznětsova křivka má tvar obráceného písmene U. Roste v počátečním období ekonomického znehodnocování životního prostředí a začne klesat při dosažení určité výše příjmu na osobu, zvyšováním příjmu na osobu se začíná zlepšovat kvalita životního prostředí. Lidé se dostávají vysoko nad subsistenční úroveň, jsou bohatí, více si cení životního prostředí a začínají omezovat jeho znečištění, třeba právě i zbytečným odpadem.

Toto odbourávání negativních aspektů chování člověka na životní prostředí pak stejně jako jiné lidské (ekonomické) činnosti podléhá zákonu klesajícího mezního užitku. V první fázi odbourávání znečišťování způsobuje relativně nižší náklady než ve fázích dalších. V dalších fázích znamená každé zlepšení životního prostředí nákladnější opatření a jeho přínos se zároveň relativně zmenšuje, a to až do situace, kdy se z důvodů vysokých nákladů tento proces pro společnost na daném stupni ekonomického rozvoje stane extrémně nákladným. Právě v této situaci se dnes nacházíme a že příkladem takového postupu je právě i tato navrhovaná norma.

Navrhované nařízení představuje nadměrný zásah vlády do trhu, protože ukládá výrobcům obalů nové předpisy a cíle. Jde tedy o zásah do svobody výrobců navrhovat a prodávat výrobky podle vlastního uvážení. Regulace se navíc příliš spoléhá na vládní zásahy namísto tržních řešení nebo individuální odpovědnosti.

Nařízení jednoznačně zvýší náklady na výrobu a prodej obalů, protože výrobci budou muset investovat do nových systémů recyklace a nakládání s odpady a navrhovat své výrobky tak, aby splňovaly nové požadavky. To povede ke zvýšení cen pro spotřebitele a snížení konkurenceschopnosti podniků. Bude posíleno prostředí, ve kterém další regulační omezení vytváří stav neslučitelný s provozováním podnikání.

Regulace je příliš normativní a omezující, protože ukládá výrobcům konkrétní požadavky a omezuje jejich schopnost inovovat a experimentovat s novými materiály a designy. Toto omezení potlačí kreativitu a povede k menší rozmanitosti a dynamice trhu s obaly. Nařízení je navíc založeno na předpokladech o účinnosti systémů recyklace a nakládání s odpady. Není však zcela jasné, zda taková opatření v konečném důsledku vždy vedou k významnému snížení dopadu na životní prostředí.

Požadovaná opatření jsou příliš nákladná, a současně nedostatečně přínosná. Povedou k plýtvání vzácnými zdroji a vytváření zbytečně vysoké regulační zátěže pro podniky a spotřebitele. Navrhované řešení ignoruje, že dynamicky rostoucí země v Asii a Africe produkují znečištění obalovými materiály nesrovnatelné se současným stavem již dnes velmi přísného odpadového hospodářství praktikovaného státy EU (řízením osudu lze zmínit právě Thajsko a Malajsii, s nimiž EU uzavírá smlouvy, které dnes také schvalujeme).

Regulace bude nepochybně znamenat nepřiměřený dopad na malé podniky, které nebudou mít prostředky na splnění nových požadavků. Vytvoří se tím v další oblasti prostředí, které bude upřednostňovat velké korporace před menšími podniky. Budou tak zvýhodněny velké firmy a producenti, kteří jsou schopní na základě úspor z rozsahu při objemu své produkce lépe absorbovat náklady spojené se zaváděním regulací.

Ochranářská ruka státu, v tomto případě nadnárodní instituce, opět o něco více omezí individuální odpovědnost jednotlivců a přenese břemeno snižování množství odpadů na výrobce, nikoli na spotřebitele. Navrhované nařízení, podobně jako většina jiných zelených nařízení, prostřednictvím zvýšených nákladů promítnutých do cen neúměrně zatíží domácnosti s nízkými příjmy.

Obaly jsou dnes často, například v potravinářském odvětví, vynucené jinými normami, a výrobci se tak novým nařízením dostanou pod dvojí tlak. Na jedné straně je regulace nutí balit potraviny hygienickým způsobem - na té druhé jim regulace zakazuje poslechnout.

Šokující, fascinující a zároveň naprosto příznačná je pak skutečnost, že návrh se ani nesnaží naznačit, jaké dopady bude mít jeho zavedení do praxe na podnikatelské prostředí. Je skutečně skandální, že jediné náklady, které se v daném materiálů vážně vyčíslují, jsou náklady pro orgány evropské unie, popřípadě pak to, jaký vliv bude mít zavedení dané regulace na unijní příjmy či jaké požadavky bude mít její administrace(!).

* * *

Evropská unie je považována za světového lídra v oblasti nakládání s odpady a regulace znečištění životního prostředí. EU má již dnes jednu z nejvyšších měr recyklace na světě, v roce 2018 činila průměrná míra recyklace 47 %. Pro srovnání, celosvětový průměr činí přibližně 14 %. Naopak v mnoha zemích rozvojového světa je míra recyklace velmi nízká, v některých zemích je nižší než 5 %. EU výrazně snížila množství odpadu ukládaného na skládky, přičemž v roce 2018 činila míra skládkování pouhých 24 %. Oproti tomu celosvětový průměr činí přibližně 41 %. Předpisy a politiky EU jsou již dnes považovány za jedny z nejpřísnějších na světě.

Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých cca pět procent ze světového plastového odpadu. Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii (více než 80 %). Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Americe. Podle jiných údajů se do oceánů dostane 90 % veškerých plastů jen z deseti řek Asie a Afriky (Asijský

Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c'-ťiang a v Africe Niger a Nil).

Slyšeli jste o teorii mezního užitku, kterou proslavil Alois Schumpeter? Tak na tuhle situaci platí úplně přesně.

Kritickou pozici vlády k návrhu tohoto nařízení proto ráda podpořím.

31. 5. 2023


Děti v rodině covidové a před a postcovidové

Samozřejmě je nejlepší, když děti vyrůstají v původní a úplné rodině. V dnešní době tomu tak ale bohužel není a už víc než polovina dětí žije po rozvodu svých rodičů ve složitých pomíchaných rodinách, kterým říkáme rodiny patchworkové (sešívané). Proto se těmto složitým vztahům musíme začít věnovat odborně a vážně i my, rodinní advokáti a další rodinní odborníci.

Všichni milujeme své děti. Někteří z nás milují i děti cizí, třeba protože jsou roztomilé nebo protože žijeme s jejich rodičem a bez dětí ho přijmout nelze.

Všichni milujeme své děti. Protože je milovat musíme.

Minulý týden jsem dopsala svou novou knihu. Jmenuje se „Rodinu si nevybereš“. Rodinu si nevybereš, jsem v této knize tvrdila na každé její straně. Ale co když se mýlím? Co když je všechno jinak a své nové rodiny v dospělém věku vybíráme sami?

Rodinu si nevybereš = vybere ti ji osud a ty nemáš svůj život ve svých rukách. Tohle tvrzení z dospělých snímá odpovědnost. Ale my si přece nevybíráme jen ty rodiny, do kterých se narodíme. Zato si vybíráme své partnery, své manžele, s nimiž plodíme děti.

Jestliže si svou rodinu v dospělosti vybíráme, jsme tím, kdo o výběru rozhoduje, kdo své krok řídí, kdo má vliv na atmosféru a kdo se odpovědnosti nezbavuje.

A přece je to právě naopak, jak potvrzuji i následující judikatura Ústavního soudu, jež se na první pohled týká střídavé péče, ale na druhý právě našeho tématu – patchworkových rodin.

1. Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I.ÚS 48/04 – Má-li 8letá dcera dobré vztahy s oběma rodiči, pak špatná komunikace mezi rodiči stresující nezletilou není důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

2. Nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 3065/21 – Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout), respekt k rodičovské roli druhého rodiče ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).

V těchto nálezech rezonují následující závěry:

- Jsme odpovědni za toho, koho vybereme jako rodiče pro své dítě.

- Jsme odpovědni za komunikaci s ním i po rozpadu vztahu.

- Jsme odpovědni za respekt k jeho formě rodičovství.

A plyne z nich ještě něco, velmi akutního a aktuálního: Diskutovat a komunikovat je třeba. Pořád. I ve válkách.

To platí nejen pro rodiny, ale i pro přátele, nepřátele, pro státy.

3. Nález ÚS ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22: Projevují-li oba rodiče zájem, pak jsou si oba rovni v právu o dítě pečovat a střídavá péče je rovnocenná varianta k péči jednoho rodiče. Zásadně není na překážku ani značná vzdálenost, neboť lze volit nestejnoměrnou střídavou péči (pracovní dny vs dny volna).

4. Nález ÚS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3038/22: Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání dětí (v tomto případě ve věku 13 a 14 let) či přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). A nejlepším zájmem dětí je vždy péče obou rodičů.

Z čehož plyne další závěr:

- Koho jsme si kdysi vybrali, ten se nám dnes už nemusí líbit. Jsme s ním ale stejně navždycky spojení a musíme s ním mluvit, musíme uznávat jeho rodičovské právo a jeho právo vyznávat jiné hodnosti, cíle, smysl života.

Nyní citace z knihy Sdílené rodičovství autorů PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. (vydal Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.), z článku FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: Střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti.

Čímž se dostáváme k přání dítěte.

5. Nález ÚS ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 484/23: Nelze nezletilé dítě odebrat rodičům a umístit do ústavu jen kvůli neshodám mezi rodiči, a to ani v případě že rodiče nejsou schopni neeskalovat konflikt, když ani dvouletý soudní dohled neplní svůj účel, rodiče nerespektují soudní

rozhodnutí ani pokyny odborníků a vzájemně se obviňují z duševních nemocí.

Co způsobujeme svým dětem?

Dětství není idylická doba, ale krutá příprava na krutý život.

Krutost pramení z toho, že nežijeme ve vzduchoprázdnu.

Ačkoliv se zaklínáme nejlepším zájmem dítěte, své děti od narození mučíme a znásilňujeme. Kdo to nedělá, kdo chce své děti uchránit od všech stresů a nepohodlností, ten jim ubližuje nejvíce.

Je to podobné, jako když chceme děti postupně malými dávkami jedu přivykat na smrtelné množství.

Podobně v dobrých a slušných rodinách zvyšujeme zátěž a lehce, neznatelně dávkujeme povinnosti, stres, tlak dospělého světa.

V patchworkových rodinách je to složitější a viditelnější. Kolem sebe totiž vidíme dva typy rodin:

a) Rodina mimosoudní: děti znají svá práva a občas si je hlasitě vynucují. Probíhá boj o moc, o vliv, o lásku a poslušnost mezi jednotlivými členy. Mezi novými partnery, mezi expartnery, mezi příbuznými, mezi sourozenci.

Nebezpečí takových nových rodin jsou otčímové, noví nevlastní sourozenci, bagatelizace přání a zájmů dětí, složité postavení macech.

b) Rodina soudící se: rodiče to mají těžší, děti konfliktů více využívají a zneužívají.

Nebezpečí takových rodin jsou rozmazlené děti, které vydírají, manipulují a nechávají se kupovat.

Jako ve ostatních oblastech záleží na tom, zda naše cíle jsou krátkodobé (dnes, zítra, za týden) nebo dlouhodobé (až budou děti dospělé, až budou rodiče staří). Za myslíme, resp. zda naši klienti myslí na dnešek, nebo na dobu za deset let.

Lidé jsou různí. Mají různé zájmy, kritéria priority, tužby.

Myslete na to. Mysleme na děti.

V této souvislosti doporučuji knihu Ian McEwan: Myslete na děti, Odeon 2015, překlad Ladislav Šenkyřík, 216 stran. Skvělý britský autor vystihl předmět našeho zájmu naprosto přesně.

Minulý týden, ve čtvrtek 25. května 2023 byl Mezinárodní den pohřešovaných dětí. To jsou děti, které se ztratily svým rodičům. Není horší situace pro matku, pro otce. Nejistota, kde jsou, co s nimi bude, co když už nejsou.

V našich kancelářích vidíme, že každý den děti pohřešují své rodiče, jež o ně mají pečovat jako o drahokam nejcennější. Jak se naši klienti chovají k dětem, tak se nechovají lidé k žádným živým tvorům.

Mysleme na děti.

A mysleme na ně nově v patchworkových rodinách.

A dělejme vše proto, aby se rodiče nerozcházeli.

Nerozešli.

Děkuji ústavnímu soudci dr. Tomáši Lichovníkovi za inspiraci a upozornění na řadu zajímavých nálezů Ústavního soudu.

Vystoupení na konferenci Rodina v právu a bezpráví pořádané Unií rodinných advokátů dne 30. května 2023 a zaměřené na právní a neprávní souvislosti patchworkových rodin.

30. 5. 2023


Svoboda projevu a po projevu

Za ohromného zájmu odborné veřejnosti, politiků i médií právě před chvílí skončil v Zeleném salonku Kolowratského paláce v Senátu Parlamentu ČR seminář konaný pod mou záštitou a nazvaný Svoboda projevu a po projevu.

Své příspěvky k tématu svobody slova přednesli senátor Jiří Čunek (KDU-ČSL), poslankyně Mgr. Nina Nováková (KDU-ČSL), poslanec Ing. Aleš Juchelka (ANO), poslanec Mgr. Jiří Kobza (SPD), vedoucí Katedry mediálních studií metropolitní univerzity Prof. Jan Jirák, advokát a vysokoškolský pedagog doc. Zdeněk Koudelka, vysokoškolský pedagog JUDr. Ondřej Dostál, spisovatel Michal Semín a ze Společnosti pro obranu svobody projevu Ing. Vlastimil Veselý a Daniel Vávra. Senátor Ing. Tomáš Jirsa (ODS) dodal svůj příspěvek písemně a tento byl nahlas přečten.

Jak se shodla většina účastníků (mj. senátor Lumír Aschenbrenner – ODS, zakládající členka ODS Milena Kozumplíková nebo spisovatel Benjamin Kuras), svoboda slova začíná být zpochybňována a její nositelé bývají často nálepkování a kritizováni mainstreamem a menšinami. Tomuto trendu je nutno společně čelit.

Z příspěvků přednesených na konferenci vydám v blízké době tištěný sborník (kam přislíbil přispět i poslanec Ing. Jan Skopeček – ODS) a v pořádání akcí na podporu svobodného vyjadřování budu pokračovat.

23. 5. 2023


Člověk v čase rušení (nejen) pošt

Vzala jsem před pár dny stopaře. Všude probíhaly oslavy osvobození a stopař se cestou rozpovídal. Že se mu rozbilo auto, žádný autobus od nich z vesnice nejede, a tak se vypravil do Plzně pěšky.

Spolkla jsem poznámku, že je to jedenáct kilometrů, a on pokračoval, že u nich ve vsi bývaly tři hospody, ale teď už není v provozu žádná, dokonce ani žádný konzum, lékař, lékárna, pošta či malý krámek. Bez auta se nikam nedostanete, a tak má skoro každý venkovan u domku postarší auťák a někdy i přívěs nebo vozík. Vždyť i benzínová pumpa či supermarket jsou vzdálené deset kilometrů a v mnoha místech vypadává signál.

Sama pendluju mezi Prahou a plzeňským venkovem, a tak každý den vidím dva světy, které si nemohou být vzdálenější. Na vesnici plyne jinak čas. Zastavíte se na návsi se sousedkou a v konzumu ve frontě u pokladny proberete, co je nového, nebo si vyměníte recept na nízkonákladový oběd, zatímco prodavačka přijímá objednávky pečiva na příští týden. Dovíte se tam například, že paňmámy na zahradě zasadily letos v dubnu brambory namísto kytek a že pantátové objednali z lesa fůru dřeva, protože topit plynem hrozí zruinováním. Hlavně že jsme ty vesnice před nedávnem s takovou slávou plynofikovali. Právě na venkov dopadá současná ekonomická a sociální krize nejcitelněji. Sem, na konec světa žádná televize nezajede, aby si venkované mohli postěžovat. Oni nikam demonstrovat zatím nejezdí, ale jasně cítí, že krize se teprve rozbíhá. A protože mají zkušenosti a nikdo je natíráním Potěmkinových vesnic neobalamutí, vědí, že brzy bude mnohem hůř. A nejvíc právě u nich, na venkově.

Když na vsi zajdu do hospody, svěří se mi hostinská, že si štamgasti začali dávat o pivo míň a panáky – pokud vůbec - objednávají jen ty nejlevnější. Kdo tudy jen projíždí, možná si uvědomí, jak se ten český venkov v posledních letech proměnil. Kde spravili rozbitou nebo nesjízdnou cestu, tam k sobě mají lidé blíž, protože cesty odjakživa pomáhají obchodu i porozumění. Obecní úřady dostaly nový kabát, často se přestěhovaly do nově postavených budov, hasičské zbrojnice svítí červenou novotou a leckdy jsou největší stavbou. Právě hasičárny na mnoha místech zachraňují venkovskou pospolitost, protože tam se uchylují místní na pivo a na sousedské poklábosení, když ve vsi zavřela poslední hospoda z časů před zákazem kouření, před EET, před koronavirovými restrikcemi a před současnou energetickou drahotou. Lidé se tu dobře znají, a protože si vidí přes plot skoro do kuchyně, dokáží si vzájemně pomoci, když je třeba. Tady nikdy nikdo nezůstane sám ani opuštěný. A vietnamské krámky se svou neuvěřitelnou otvírací dobou? Ty tady všichni milují, potřebují a navštěvují. Chválabohu za ně, a to vznikly bez dotací a bez regulace. Kde jsou, tam ves nezanikne.

Města jsou na tom úplně jinak. V Praze si mohou dovolit kritizovat auta a vychovávat venkovské spoluobčany, aby si místo spalovacích motorů pořídili kola či elektroauta. Možná ty zpupné měšťany ani nenapadne, že vesničané si objemné nákupy domů vozí sami, protože ani donášková služba do všech končin nezaváží. To jen městští rozmazlenci se mohou chlubit veganskými restauracemi a záchody pro všechna pohlaví a žádat dotace na cyklostezky. Mimochodem cyklostezky podél českých vesnic taky sem tam někde postavili. Moc bych se však tím nepyšnila v místech, kde místním chybí chodník pro pěší, a ti se pak při své cestě na autobus nebo do školy pohybují po krajnici nezpevněné komunikace, zatímco kolem nich řidiči sviští nebezpečně blízko. A jen k někdo bez sociálního taktu může spílat venkovanům za nemoderní oblečení a vyčítat jim, že nedochází na dentální hygienu. Inu, tak třeba právě proto, že příjmy jsou dál od Prahy menší, zato náklady na cesty do práce a za službami neustále rostou.

Město jde kupředu zběsile, stejně jako v něm zběsile běží čas. Technické vymoženosti je ve městech lehčí podporovat. Venkov je tradiční, pomalejší a rozvážně nejprve pozoruje a vyčkává, než se ve městě osvědčí všechno nové. Jistě. Města vše urychlují, zato vesnice zpomalují. Ale rychlost přece není hodnota, které je třeba vždy za každých okolností tleskat. Hlavně když se spěchá do slepé uličky.

Na venkově je pořád základem rodina, děti, společenství, pospolitost. Když se před několika dny na čarodějnice stavěly májky, v každé vsi se kolem ní shromáždili známí, staří i mladí, rodiny s dětmi, s kočárky a psy. Všude, kde jsem se zastavila, se lidé družili a vítali jaro. Tady se tradice ještě dodržují, a jak se ukazuje, životu pomáhají. Kdysi se na venkov jezdilo pro kvalitní místní potraviny. A ejhle – ono se pro totéž jezdí na vesnici zas. A taky kvůli klidu a zpomalení. Vždyť právě proto tu lidé z měst mají chalupy a jezdí si sem na víkend odpočinout. Jak mi hezky řekl jeden z místních chlapů, co mi pod májkou nabídl špekáček opečený na ohništi: „Do Prahy jezdím pracovat, ale narodil jsem se tady. U nás ve vsi končí ulice a žijeme tu prostý život. Nechci, aby sem dorazila ta městská podivnost a hluk. Jsem tu doma a nikdy se odtud nepřestěhuju.“

Tak se nemusíme pořád někam honit, a už vůbec ne pořád dopředu. Modernizace, digitalizace, umělá inteligence a online služby jsou jen nástroji a měly by se užívat stejně - jako lopaty nebo auta. Aby pomáhaly ulehčit život. A ne je befelem povinně nařizovat a škodit.

22. 5. 2023

Obludná cena

Spolek, který rád opravuje druhé a hraje si na arbitra exaktní korektnosti a korektní exaktnosti, neumí ani napsat správně jméno té, které se chce posmívat. To je samo o sobě veselé.
Dobrá, když tedy cenu vyrvali z rukou překvapené herečce a snad ji pošlou konečně na správnou adresu, můžeme se podívat, za co se mi pošklebují:
1.      Za tvrzení, že v různých dobách bylo podnebí mnohem teplejší, než je dnes, a že to pro tehdejší flóru nebylo nic zničujícího, ba spíš naopak. Toto mé konstatování se ale spolek nesnaží nijak vyvracet či zpochybňovat svými daty, vystačí si s mávnutím rukou, že prý tomu nerozumím. No, výroků o vývoji podnebí slyšíme kolem sebe tuny a nezaznívají zdaleka jen od certifikovaných přírodovědců, ale od politiků, novinářů, sportovců, herců i účastnic soutěží krásy. Pokud to ale jsou výroky zapadající ho kánonu aktuálního podnebíčkářského fanatismu, nic se neděje, odbornost mluvčích se nezkoumá. A nejde jen o výroky. Jde i o závazná rozhodnutí na politické úrovni, rozhodnutí, které nás všechny stojí biliony a přinášejí chudnutí a sociální otřesy. A že jsou tato rozhodnutí postavena na vědě? A které? Od autorů, kteří jsou za alarmismus placeni? Věda je diskuse, vyvracení či verifikace teorií, a to na základě znalostní báze, která se stále mění. Když se ale věda promění v ideologii, stává se služkou zájmů, kterým je neradno se příčit, A pokud tak někdo učiní, hned se najdou aktivisté, kteří mu nasadí psí hlavu. A v ideologické aktivisty se proměnil i původně seriózní spolek Sysifos.
2.      Za výrok o sexuálním obtěžování, které je podle mne přirozené, je součástí dialogu mužství a ženství a atributem každého namlouvání. Ona dělá drahoty, on tlačí na pilu. To je model všech namlouvacích tanečků. To je nesporné a žádní aktivisté s tím nic neudělají. Tímto konstatováním rozhodně neschvaluji nekulturní neslušnosti ani kriminální činy. A hranice mezi neslušností a usilovným dvořením se? Tu definovat nelze, mění se v čase, v místě i individuálně. Snahy najít závazná univerzální pravidla - jakýsi manuál pro namlouvání se - a vynucovat je pod hrozbou sankcí, to je cesta do pekla. Jsem rodinnou advokátkou. Mj. prezidentkou Unie rodinných advokátů. Mou advokátní praxí prošly tisíce párů řešící vztahové a partnerské problémy. Kdo z členů tribunálu spolku Sysifos mě chce v tomto oboru mistrovat? Kdo je z nich vědecky erudován a praxí zocelen tak, aby se mi poškleboval? Mám zareagovat v jejich stylu, že tomu vůbec nerozumí? Ale u nich přece nejde o kvalifikaci, ale o správný ideologický směr. Proto se vydali na tenký led oboru, který s jejich původní agendou nijak nesouvisí.
3.      Za výrok o tom, jak stát předpokládá, že manželé mají mít povinnost mít sex. Tento v nadsázce vyřčený výrok na mé přednášce na sexuologickém kongresu přece pochopí každý, kdo pochopit chce. Stát zná jediný model podporovaného institucionalizovaného soužití: manželství. Jiné vztahy či formy soužití nemají po staletí se vyvíjející legislativu, jejímž cílem je tuto formu vztahu a soužití chránit a preferovat. A proč? Ano, protože z něj pocházejí děti. Implicitně (v žádném paragrafu to pochopitelně nenajdete a já jsem ani nic takového netvrdila) tím stát hlásá: „manželé, poskytnu vám sadu výhod, ale také povinností. Jen já vás kupříkladu mohu rozvést. Mohu vám nařídit vyživovací povinnost. A činím tak proto, že to je součást mé propopulační politiky. Co tedy od vás očekávám?“ Co je na tom tak nepochopitelného či pošklebováníhodného? Moje přednáška srovnávala povinnosti manželů a registrovaných partnerů. A ejhle - zákon po každém páru požaduje něco jiného.
A jak souzení takových výroků souvisí s agendou spolku Sysifos? Nijak. Tedy, dnes už vlastně hodně. Protože z tohoto spolku se stala jedna z dalších ideologických iniciativ.
Mohu váš ujistit, milí neúnavní zápasníci s balvanem marně tlačeným na vrchol hory, že se nedám odradit vašimi povýšenými pošklebky a budu dál říkat to, čemu věřím a o čem jsem přesvědčena. A budu-li chtít někoho kritizovat, pokusím se vědět něco o jeho oboru a naučím se správně psát jeho jméno.
Normální Daniela

15.5. 2023



Vystoupení k návrhu zákona o jednotném environmentálním stanovisku (ST č. 71)

Tento můj příspěvek by se mohl jmenovat O další jedné promarněné šanci.

Jak říkala teta Kateřina ze Saturnina: Ráda bych viděla toho bezbožníka, který by si dovolil cokoliv namítat proti tomuto zákonu. Ulehčit život občanům je potřeba, pojďme tedy podpořit tisk, který jejich cestování po úřadech a lovení razítek do knížky zjednoduší.

Než se tak stane, nabídnu vám dva otazníky, na které bych ráda znala odpověď. Odpověď od předkladatele.

Jako první mi svítí před očima vysoké sankce. Za přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu až do výše 1 milionu, podnikající fyzické osobě a právnické osobě až do výše 10 milionů. Jde o nesmyslně vysoké částky, když uvážíme, za jak marginální záležitosti mohou být uloženy.

Druhý otazník se mi rozsvěcuje u pojmu veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Vím, že právě procedurální pingpong v praxi často nadělá nejvíce škody, více zvýší náklady projektů a délku jejich realizace. Debata o počtu razítkem však zakrývá to zásadní: totiž že definice veřejného zájmu na ochraně životního prostředí i po této úpravě chybí.  

Ochrana životního prostředí není jediným veřejným zájmem (dalšími jsou například sociální smír, sociální spravedlnost, bezpečnost nebo hospodářský růst), v praxi se proto setkáváme se střety různých veřejných zájmů. Ty pak nejčastěji řeší soudní judikatura.

„Ochrana životního prostředí“ je neurčitý pojem a obsah mu dává teprve každý jednotlivý případ, tedy pokaždé se znovu ona náplň hledá a pokaždé na tuto otázku musíme novou odpověď. Obsah neurčitých pojmů se v čase i v místě proměňuje a u soudu často vidíme, že je veřejný zájem prosazován jednotlivci, firmami, institucemi i skupinami. Tyto skupiny pochopitelně hájí odlišné cíle, a tak i při aplikaci nového zákona bude docházet ke konfrontaci veřejných zájmů, jejichž nositeli je nikoliv abstraktní společnost jako celek, ale rozdílné politické, společenské a zájmové skupiny hájící a reprezentující své specifické priority. Formulace všeobecného veřejného zájmu, který by byl nadřazen dílčím společenským zájmům, není možná už jen proto, že (jak praví teorie práva) „každý veřejný zájem je jen větším či menším souhrnem zájmů soukromých.“

Tedy ani ochrana životního prostředí není veřejným zájmem absolutně nadřazeným ostatním. Ani do budoucna nebude možné vyhnout se střetům jednotlivých veřejných zájmů, neboť každý z nich vyjadřuje určitou prioritu sdílených hodnot a tyto spolu nemusí být v souladu.

Jak říká můj kolega, doc. Bohuslav Havel, „na začátku hry je veřejný zájem, ale konci hry je zájem jednotlivce, tedy soukromý zájem, který je nutně opětovně kryt tím prvním ze zájmů, totiž obecným. Veřejný a soukromý zájem jsou tak součástí jednoho kruhu – hada zakousnutého do vlastního ocasu - který nemá limitů, protože žije sám pro sebe.“

Další kolega, prof. Karel Klíma, k tomu říká, že „veřejný zájem se liší mezi jednotlivými společenstvími osob vzhledem k jejich převažujícím sdíleným hodnotám. Není však nutným požadavkem, aby tyto sdílené hodnoty byly společné pro každého jednotlivého člena společenství. Postačuje, že tyto hodnoty sdílí velká většina jeho členů.“ A jak trefně uzavírá Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl ÚS 34/03, ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti. Často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu.

V praxi se JES má posuzovat z pohledu zájmů evropských, národních, obecních, spolkových, komerčních i jednotlivců, a to vše může někdy stát, a stává, proti soukromému zájmu. Veřejným zájmem je mj. zájem na realizaci ekonomických a sociálních potřeb společnosti, soukromým zájmem pak logicky zájem na realizaci vlastnického práva jednotlivců. Dnes je soukromý zájem jako podmínka vyváženosti zmíněn v § 18 odst. 2 stavebního zákona; ten však za 2 měsíce už nebude platit.

Povinnost chránit životní prostředí má veřejná moc, čímž se někdy dostává do konfliktu jedno ústavní právo (na životní prostředí) s jiným, stejně zaručeným – s vlastnickým právem. Jeho omezení, v nejdrastičtější podobě vyvlastnění, je nejzávažnějším zásahem do práva jednotlivce vůbec; jen ve veřejném zájmu a za úplatu. Výše náhrady při vyvlastnění je mimochodem dalším bodem, o němž bychom mohli debatovat hodiny. Jaké štěstí, že se zákonem o vyvlastnění dnes zabývat nemusíme.

A jak se onen veřejný zájem prakticky hledá a zjišťuje? Na to odpovídá opět Ústavní soud ve svých nálezech, třeba v nálezu ze dne 28. 06. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04: Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů.

Čímž se ovšem opět dostáváme na začátek. Tedy k otázce, co je to ten veřejný zájem, a k odpovědi, že jím také někdy může být jeden ze zájmů partikulárních.

Prubířským kamenem tedy byly, jsou a budou zájmy. Podobně jako v politice, v rodině i ve společnosti.

Dobrá. Tak co my teď s tím. Osobně příliš nevěřím, že novela přinese zjednodušení schvalovacích procedur u důležitých projektů. Nicméně šanci se předvést v praxi jí nechci upírat a hlasovat proti nebudu. Ale má předchozí argumentace i položené táty byly adresovány především tvůrcům právě takových legislativních povrchností. Novela byla příležitosti udělat pořádek v tom podstatném, ve vymezení veřejného zájmu, které by mohlo být při schvalovacím procesu oporou. Nebude.

Nebude, protože v tomto smyslu je tento zákon zase jen další promarněnou příležitostí.

10. 5. 2023




Zlo přichází z Istanbulu

Jako žena žiji v nejlepší možné době i zemi. Oblékám se, jak se mi líbí. Mám právo odmítnout muže, kterého nechci. Svobodně si volím partnera, počet dětí, vzdělání, práci, místo k životu, bar, jídlo, pití, dovolenou, banku, řidičský průkaz. Zákony mě stavějí na roveň muži, a pokud chci, trvám na rovnosti. Společnost a morálka mi dávají přednost jako ženě, a když chci, muži mě pouštějí sednout, otevírají mi dveře a platí za mě v restauraci. Podívám-li se kamkoliv do minulosti nebo do dnešní Afriky či do Asie, uvidím, že se tam ženám žije hůř. A přesto právě u nás rostou jako houby po dešti skupiny poblouzněných, tvrdící, že co žena, to oběť domácího a sexuálního násilí. Co tyto aktivisty pohání? Asi profesionální deformace, touha po penězích či mediální slávě.

České zákony chrání každého před útlakem, vydíráním a psychickým i fyzickým násilím všeho druhu. Trestní zákoník umožňuje ukládat i dlouhé nepodmíněné tresty. A přesto skupiny aktivistů, bojovníků za práva žen a pomýlených podporovatelů Istanbulské úmluvy matou veřejnost výmysly o tom, že četnost domácího a sexuálního násilí roste a že je třeba ty kruté chlapy stíhat přísněji. Navzdory tomu, že dnes je v českých zemích tak bezpečno, jako nebylo nikdy v minulosti, přesto volání po udávání, sledování a kriminalizaci slyším ze všech stran.

Co muž, to násilník?

Kdysi bylo normální, že manžel doma svou ženu fyzicky trestal. Dnes každá žena a každý muž dobře vědí, že týrat ženu je špatné a protiprávní. Nepotřebujeme nové zákony ani povýšence, kteří by nám na nároží kázali a uráželi názorové souputníky. Potřebujeme vzdělané, vyškolené a informované policisty, sociální pracovníky, advokáty, soudce, psychology a terapeuty, aby pomohli tam, kde je to potřeba.

K odsouzení domácího násilníka je třeba mít jasné důkazy, a pokud nejsou, žádný paragraf tomu nepomůže. Bez dobrých důkazů soud násilníka neodsoudí, což nezmění ani tisíc úmluv. Nepotřebujeme si lhát do kapsy ani silou protlačovat úmluvy, které jsou jen politickou deklarací. Stačí se podívat do zemí, jež ten nesmysl z Istanbulu ratifikovaly: v Německu nebo v Belgii počet útoků na ženy roste, místo aby se snižoval. A tyto země, kde je mimochodem čím dál běžnější třeba dívčí obřízka, nás chtějí kritizovat?

Pokud se jednou objeví kouzlo, které zbaví muže a ženy touhy ovládat druhé, ráda je budu podporovat. Takovým zázrakem však Istanbulská úmluva není. Stačí si ji přečíst, abyste prohlédli. Anebo srovnejte dvě skupiny jejích podporovatelů: aktivisté za práva žen tvrdí, že se ratifikací zlepší podmínky doma týraných žen. Zkuste jim ale někdy položit otázku, jak konkrétně? Prý telefonními linkami první pomoci, záchytnými centry a penězi pro neziskovky, tedy jim do kapes. Druhou skupinou prosazovatelů je Úřad vlády. Ten tvrdí, že jde o hezkou proklamaci, která prý nebude mít vliv na vnitrostátní právo. Důvodem ratifikace zůstává mezinárodní buzerace ve stylu: všichni ostatní už skočili z okna, a tak vy, poslední, skočte také.

Gender a převýchova

Jenomže ratifikace znamená souhlas s filozofií – a filozofie této úmluvy je pochybená. V preambuli se říká, že muži bijí doma ženy kvůli tomu, že jsou ženami. („Násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a násilí na ženách je klíčovým

společenským mechanismem nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“) Skutečně s tímhle nesmyslem souhlasíte?

Vysoce nebezpečným je termín „gender“, který anglická verze úmluvy opakuje 25krát. České právo tento pojem nezná, neboť bere obě pohlaví za sobě rovná. Genderismus jako ideologie bere vztah mužů a žen jako mocenský zápas dvou konkurenčních skupin. Namísto ideálu komplementarity a harmonie nám nutí obdobu nenávistného třídního boje. Skutečně si touhle zlou ideologií chceme zaplevelit právo, soudy, rozsudky a život?

Ještě horším nebezpečím je převýchova společnosti. Důvodová zpráva uvádí, že předcházení násilí proti ženám a domácímu násilí „vyžaduje dalekosáhlé změny v postoji široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvyšování povědomí“. Státy musí přijmout „opatření, která jsou nezbytná pro prosazování změn v mentalitě a postojích“. Cílem je „zasáhnout srdce a mysl jednotlivců, kteří svým jednáním přispívají k přetrvávání násilí“. A jak výslovně vyžaduje článek 14, smluvní státy mají „podporovat uplatňování těchto zásad i v neformálních vzdělávacích zařízeních, stejně jako ve sportovních a kulturních zařízeních, zařízeních pro trávení volného času a v médiích“.

Ideologický pamflet

Shrnuto a podtrženo: je to ideologický pamflet, který se jen zaštiťuje ušlechtilým cílem, ale nic dobrého v praxi nepřinese. Ukažte mi tvrdá data ze zahraničí, ze zemí, které úmluvu dávno ratifikovaly. Přesvědčte mě, co se v těch zemích konkrétně zlepšilo a jak se vylepšil boj s domácím násilím.

Mnoho let Istanbulskou úmluvu studuji a vysvětluji. Celou dobu jsem přesvědčena o její vysoké škodlivosti, což potvrzují informace od našich sousedů. Německo chce uzákonit nový svazek zodpovědnosti pro tři a více jedinců libovolného pohlaví a gender jako primární výchovný program proniká do mateřských škol. Takový vývoj u nás doma nechci. Proto jsem proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a v Senátu ji nepodpořím.

Psáno pro MFDnes

6. 5. 2023


Nepotřebuju kvóty, abych se prosadila

Jak se zbavit domácího násilníka

Domácí násilí je vedle boje s podnebím a aktivistického genderismu jedno z témat, jemuž neutečete, ani když nejste jeho oběť či násilník, rodinný advokát či soudce nebo psycholog, co se nápravou raněných duší živí. A protože se o domácím násilí dnes tolik hovoří, rozhodla se Unie rodinných advokátů spolu s Justiční akademií a Nejvyšším správním soudem uspořádat seminář1 o institutu vykázání násilníků.

Vykázat násilníka z domácnosti můžete od roku 2007 podle zákona o policii2 nebo od roku 2014 podle zákona o zvláštních řízeních soudních3. Každá z obou variant má své výhody a specifická rizika: policie přijede hned, když ji zavoláte, ale neprovádí podrobnější dokazování. Na místě vyhodnotí situaci, a pokud dojde k úvaze, že došlo k domácímu násilí, ústně a bez návrhu vykáže násilníka z domácnosti až na 10 dní. Proti vykázání lze podat námitky, o nichž rozhoduje krajské policejní ředitelství. Námitky však nemají odkladný účinek, násilník musí domácnost vyklidit hned. Policejní postup lze napadnout žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u správního soudu4. O onom druhém typu vykázání rozhodne okresní soud příslušný podle bydliště oběti na základě písemného návrhu do 48 hodin bez jednání. Proti rozhodnutí soudu lze podat odvolání, o kterém rozhodne krajský soud do 7 dnů od předání věci.

Tolik stručné znění zákonů, které vypadají jednoduše. Ale praxe je jako obvykle barvitější a složitější. Proto je ideální, když se domácí násilí řeší multidisciplinárně a za účasti všech zainteresovaných – policie, rodinných advokátů, soudců, opatrovníků nezletilých dětí, psychologů a terapeutů. Pro ně je naprostou nezbytností neustálé vzdělávání a výměna zkušeností. Jako v mnoha jiných oblastech, i v této platí, že nejvíc škody napáchá nevzdělaný, laxní, znuděný a nechápající, ale i „jen“ přepracovaný nebo přetížený profesionál. Zatímco když se sejdou informovaní nadšenci se zdravým rozumem, není třeba nových zákonů, protože pomoci se dá i podle těch stávajících. Zakopený pes není v paragrafech, ale v jejich aplikaci, a tedy v lidech.

Pohled na domácí násilí se totiž mění. Tak třeba už dnes neplatí, že domácí násilí je vždy dlouhodobé a útoky se v čase stupňují. Ne vždy je prvním náznakem problému doma facka, ale ovládání a kontrola. Charakteristickým rysem zůstává černobíle jasné rozdělení rolí. Jeden z páru či v rodině je tím, kdo atakuje, kontroluje, ubližuje, deptá. Druhý ustupuje a ztrácí svobodu. Pokud se tak chovají střídavě oba a role či intenzita jejich útoků se mění, o domácí násilí pravděpodobně nejde.

Vykázání násilníka z domácnosti je ovšem jen jedním krokem, který obvykle k vyléčení vztahu nepostačí. Proto třeba na jižní Moravě provozují už mnoho let interdisciplinární týmy, které komplexně řeší dvojici z pohledu psychologického a právního, majíce na zřeteli zájem nezletilých dětí.

Neplatí také, že jediným efektem vykázání je potrestání pro domácího násilníka. Multidisciplinární týmy pracují s dvojicí násilník/oběť, byť odděleně a s každým jinak. Vykázáním získají obě strany čas a klid. Oběť k promyšlení dalších kroků a k rozmyšlení, zda násilníka opustit, zahájit terapii, změnit svůj přístup či řešit život úplně jinak. Násilník dostane čas nahlédnout na své jednání a reflektovat, že problém je spíše na jeho straně, a jak jej řešit. Ideální je práce s oběma stranami v odlišných intervenčních centrech.

Jak změnit domácího násilníka? Možná si myslíte, že je to bez jeho reflexe vyloučeno. Ale odborníci čeští i zahraniční nesouhlasí. Například v sousedním Rakousku je vykázanému povinně uloženo 6 hodin psychoterapeutických konzultací, které zajišťuje instituce podobná naší Probační a mediační službě. Každá konzultace je šancí a i povinně nařízené konzultace mají v třetině případů úspěch a pozitivní efekt. Pak také oba – oběť i násilník – mají naději. Jen násilník musí pochopit, že svým chováním vzbuzuje strach a úzkost, ztrátu identity, vinu, hanbu a trauma, jež může u oběti přetrvat mnoho desítek let.

Některý čtenář by možná pod vlivem veřejně prezentovaných krvavých případů a mediálně sledovaných kauz pochyboval o snahách násilníka převychovat, a spíš by plédoval pro jejich uvěznění na mnoho let. Jenomže často jsou domácímu násilí přítomny i děti. A s nimi jsou spojena dvě velká nebezpečí: transgenerační přenos, jež vede děti v dospělosti k opakování rodičovského chování, a riziko zákazu styku. K němu však v praxi soudy přistupují jen výjimečně.

Ještě o jednom novém fenoménu, dříve nezmiňovaném, se na našem semináři hovořilo. Existují dva krajní lidské typy: agresivní muž, který bije ženu a chybí mu vhled a sebereflexe. A potom „mrcha ženská“, která obviněním z domácího násilí chce ovlivnit opatrovnický soud v jeho rozhodování, komu po rozchodu svěřit dítě. Taková žena si někdy upřímně myslí, že je obětí domácího násilí, ale není, byť před soudem bojuje o zákaz styku dětí s otcem. Právníci a neziskovky, které se specializují na domácí násilí a pracují výlučně s jeho oběťmi, smyšlená oznámení bagatelizují, ale rodinní advokáti se s vymyšlenými obviněními z domácího násilí ve vypjatých opatrovnických sporech setkávají poměrně často.

Domácí násilí je dnes hodnotovou a veřejně propíranou záležitostí, a hodnoty a jejich univerzálnost či neuniverzálnost přece velmi hlasitě rezonují v naší společnosti. Musíme se naučit o nich mluvit a respektovat je u jiného.

Každý rok je v naší zemi vykázána z domácností asi tisícovka domácích násilníků a agresivních osob. Je otázkou, zda je to hodně málo nebo příliš velký počet a zda si přát, aby vykázaných osob bylo míň. Aktuálně se připravuje novela občanského zákoníku5, která má přinést definici domácího násilí, jež dosud v českém právu obsažena není. Můžeme se přít o tom, zda skutečně chybí. Podle mě není problém v definici, ale v důkazní nouzi, protože domácnost je synonymem pro soukromí a dění v rodině bývá subjektivní. Jenomže nelze zákonem říct, že budeme vždy věřit jen jedné straně.

To bychom potom nepotřebovali žádné soudy.

Psáno pro Rodinné listy

25. 4. 2023

Senátní tisk 44 – ratifikace smlouvy mezi EU a Malajsie

Toto je příklad, jak za nás, za českou republiku, pracuje Brusel: uzavře nesrozumitelnou smlouvu plnou zbytečných žvástů, které jsou až komické. Nevěříte? Něco vám přečtu:

Č. 4:

Pro každé odvětví dialogu a spolupráce podle této dohody a s důrazem na záležitosti spadající do této dohody mohou strany po vzájemné dohodě spolupracovat rovněž prostřednictvím činností na regionální úrovni nebo kombinací rámců na dvoustranné a regionální úrovni, při zohlednění regionálního rozhodovacího procesu dotyčných regionálních uskupení. V tomto ohledu při volbě vhodného rámce usilují strany o maximalizaci účinků pro všechny zúčastněné strany a o posílení účasti těchto stran přičemž co nejúčinněji využívají všech dostupných zdrojů a zajištění soudržnosti s ostatními činnostmi.

Č. 9:

1. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti během dialogů při projednávání otázek společného zájmu.

2. Strany se ve vhodných případech dohodnou, že podpoří hodnotu umírněnosti na regionálních a mezinárodních fórech.

3. Strany budou spolupracovat při prosazování umírněnosti, mimo jiné tím, že budou usnadňovat a podporovat příslušné činnosti, jakož i výměnou osvědčených postupů, informací a zkušeností.

Smlouva je to navíc z právního pohledu jednostranná: my po Malajsii chceme dodržovat lidská práva, kyberberpečnost, ochranu osobních údajů a starat se o klima (to mimochodem za situace, kdy třetinu jejich území pokrývají pralesy, zatímco my jsme si ty svoje vykáceli).

Jak je ta smlouva výhodná pro Malajsii? Jaké standardy této muslimské země budeme muset přijmout? Co chce ona po nás? Anebo ji, Malajsii, s jejími tresty smrti a tajnými procesy kritizovanými Amnesty International, tlačíme našimi požadavky na lidská práva, aby mohla využívat celních výhod? To není nic proti nadějně se rozvíjející Malajsii. To je věc principu. Je to ukázka, jak chce EU vnucovat své výstřelky pod ekonomickým nátlakem zemím, které je nechtějí a ani nejsou schopny přijmout.

Inu, ať už je to jakkoliv, mě rozčiluje jiná věc: že předkladateli nestojíme ani za to, aby nám předložil česky psaný a srozumitelný text. Buď je tak nesmyslně napsaný bruselštinou, anebo je hanebně přeložený.

Tento text by neobstál v žádné škole, při žádné maturitě, v žádné slušné redakci a v žádné firmě. A nás to ani neudiví.

A my, senátoři, ho poslušně schválíme, jako kdybychom ho ani nečetli.

(To jsem přednesla na dnešním jednání Senátu při projednávání ratifikace zmíněné smlouvy).

19. 4. 2023


Nepodvolená normální Daniela

Dekarbonizace je zhouba

Takzvaná dekarbonizace je formou nového fanatického náboženství. Chybí jí racionální jádro. Proto se o její podstatě nediskutuje. Máme ji přijmout jako hotovou věc. Máme bezvýhradně uvěřit. Protože se po nás bude chtít, abychom přinášeli oběti rozhněvaným bohům.
Je to naše chyba. Každé jednání Senátu schvalujeme další klimatické balíčky. Další nařízení. Bývám jediná, kdo k tomu vystupuje. Bývám jediná, kdo hlasuje proti.
Je to naše chyba.
Co máme dělat?
Odstoupit od všech dohod, které nás zavazují k podnebíčkářství. Od memorand a mezinárodních smluv. Od všech klimaslibů.
Je to především soustava nařízení kolem Green Dealu, ale i třeba Pařížské závazky a mnoho dalších.
Do té doby musíme ignorovat, neplnit, odmítat nové regulace a limity.
V opačném případě nás čeká sebevražda. Může nás těšit, že bude zelená.
Tyhle věty jsem přednesla na dnešním semináři v Senátě k dekarbonizaci.
Dekarbonizaci u nás může prosazovat jen agent cizích sil, jehož úkolem je zesilovat naši závislost na dovozech energií.
13. 4. 2023

Svoboda projevu i po projevu

Kdo říká, co si přeje mainstreem, není umlčován a žádnou cenzuru necítí. Kdo říká něco jiného, kdo má jiné názory, ten je dezolát, proruský živel nebo minimálně je považován za kontroverzního.
Úkolem vlády, politiků a elit je podporovat diskusi a jiné názory, nikoliv je umlčovat.
To jsem řekla na dnešním veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně při projednávání petice za svobodu slova.
A taky že v Ústavně právním výboru Senátu připravujeme seminář Svoboda projevu a po projevu. Proběhne 23.5.2023.
13. 4. 2023

Řeknu NE zlu z Istanbulu

Istanbulská úmluva je útokem na rodinu a na vyváženost českého právního systému.
Je protlačována silou za jejími zády velké části veřejnosti a proti vůli.
Istanbulská úmluva je podvod prosazovaný podvodem.
Její podvod tkví v tom, že pod záminkou údajného boje proti násilí ve skutečnosti skrytě zavádí podřízenosti české společnosti genderové ideologii.
A podvodem je protlačována tím, že na jednu stranu nám její stoupenci tvrdí, jak jde jen o deklaraci bez právní závaznosti a bez dopadů do české legislativy.
Fakticky nás ale IÚ zavazuje k zásadním změnám právních úprav i justiční praxe.
IÚ musí naše republika rezolutně odmítnout.

Dnes jsme ji projednávali v senátním Podvýboru pro rodinu. A tohle je moje stanovisko k její ratifikaci.

12. 4. 2023

První výročí Normální Daniely

Milí moji čtenáři. Vážení podporovatelé, kritici - a ano, i vy, co vždy připraveni vypouštět své smrady, ať už zveřejním cokoli.

Dnes je to rok, co jsem aktivně vstoupila do politiky. Rok ode dne, kdy jsem na tiskovce oznámila svůj úmysl kandidovat do Senátu za obvod č. 7. Možná jsem v tu chvíli ani netušila, jaká ohromná změna života mě čeká. Změna osobní i profesní. Čeho všeho se budu muset vzdát, co vše obětovat, co vše změnit.

Ihned po zveřejnění kandidatury jsem začala mnohem častěji než dříve - vlastně denně – jezdit po všech vesničkách naší krásné krajiny, více se potkávat s normálními lidmi, poslouchat, co je trápí a co je těší. Jako jediná kandidátka z celé republiky jsem si musela nasbírat tisíc ověřených podpisů, protože jsem kandidovala jako nezávislá, nenavrhla mě žádná politická strana ani hnutí. Dala jsem do kandidatury všechen svůj čas a sílu, opustila fungující praxi, obětovala víc než milion ze svých úspor. Vypadalo to na marný boj. Proti mně stál úřadující senátor, kandidát nejsilnější parlamentní strany a kandidát vládní koalice. Proti těm třem na první pohled mission impossible. Tím spíše, že jejich billboardy zaplavily celý kraj a v médiích jich bylo všude plno. Já měla billboard jeden a v ruce štosy letáků. A také odvahu vlézt do každého krámku, do každé hospůdky, přijít ke každému plotu či domu. Jen a jen díky tomu jsem pak k překvapení všech (i ke svému) vyhrála. Jenže tím to teprve začalo. Ostatní senátoři mají plný servis od svých klubů a sekretariátů, já jsem na vše sama. Všechno se musím učit, každý materiál nastudovat. Ale nám jednu ohromnou výhodu. Nemusím nikoho poslouchat. Jen své voliče. Říkám v Senátu k nelibosti mnoha svých kolegů to, co považuji za správné, a hlasuji podle svého přesvědčení, ne podle příkazů shora, ne podle chování většiny, abych snad nevyčuhovala. Tím jsem si získala mnoho příznivců, fanoušků, přátel a podporovatelů. Ale také pozornost zlomyslných a zlých lidí, kterým se příčí, že v Senátu už nejsou všichni jako tiché myšky a že tam najednou někdo mluví nahlas a sám za sebe. Mám to mnohdy těžké a mnohdy se mi leccos nepodaří, jak bych chtěla. Ale snažím se, co mi síly stačí. A sil mám dost. Nevzdám to a nikdo si mě neochočí. Zůstanu s vámi, s normálními lidmi, a jsem si jista, že dlouho v tom sama nebudu. Lidé přece musí vidět, kam vede to poslušné kývání na tisíce nesmyslů, které se na nás hrnou. Děkuji vám všem za pomoc, podporu, pochopení, kritiku, inspiraci. Děkuji, že mohu být stále s vámi a mluvit i za vás. A děkuji za ten rok, který mě jen posílil. Bude se mi to hodit, přituhuje.

Proč číst v době nečitelné

Daniela v Deníku Plus 31.3.2023

Deník plus - 1.s.                         Deník plus - 2. s.

Ptám se, pane prezidente.

Na co mi v Senátu dnes ráno nebylo umožněno se prezidenta zeptat.

Dobrý den, pane prezidente, milí kolegové.
Máme v blízké budoucnosti před sebou všichni společný cíl: vybrat nové ústavní soudce za ty, jimž končí desetiletý mandát. Vy jste nabídl jistá pravidla generování kandidátů na nové soudce a zmínil jste požadavek na jejich vnější pestrost. S tím zde v Senátu jistě nikdo nemá problém. Další nutné požadavky na kandidáty však považuji za tak zásadního charakteru, že chci využít této příležitosti, abych se o nich zmínila.
Chci v debatě o novém ÚS pokračovat otázkou, jak si vy osobně představujete názorové složení z hlediska hodnot, právních škol a pohledů na ně. Prohlásil jste například, že podpoříte zákonnou změnu ve prospěch takzvaného manželství pro všechny. Ale manželství přece nikdy nebude pro všechny (třeba pro sourozence, pro tři osoby nebo pro ženatého a vdanou) a nikdo o něj ani neusiluje. Je to slogan, který ve skutečnosti míří jinam. Učinit ze vztahu homosexuálů instituci se všemi znaky manželství, včetně státních výhod a zvláštní ochrany. To je ale zásadní hodnotová změna. Podobně jako například upřednostnění bezpečí před svobodou slova.
Chci se vás na této půdě, kde budeme schvalovat vaše návrhy na členy ÚS, zeptat, jak si představujete složení nového US z tohoto hodnotového pohledu a z pohledů základních právnických přístupů. A zda chcete US vyvážený i z pohledů těchto hodnot a názorů, které názorově pestrou společnost přirozeně rozdělují, anebo zda chcete Ústavní soud jednobarevný, byť by pak jeho složení ignorovalo rozložení hodnot a názorů ve společnosti.
Odpověď na tuto otázku je pro mě a jistě i pro mnohé senátory zásadní, neboť v zájmu transparentnosti a předvídatelnosti budeme očekávat vaše návrhy kandidátů a debatovat o jejich vhodnosti pro tuto v jistém smyslu třetí zákonotvornou komoru.
Budu každému vašemu kandidátovi klást otázky a chci na ně znát odpovědi. Vysoce pravděpodobně je osobně znám. A chci vědět, zda umí dát najevo svůj názor například na vyváženost právního pozitivismu a tzv. přirozeného práva a dalších právně filosofických kategorií. Bude v tomto smyslu vaším cílem vytvořit vyvážený mix kandidátů? Budete se jich na tyto věci ptát? My totiž ano, ale jsem si jista, že už prezident republiky má a musí k těmto kritériím při generování svých kandidátů přihlédnout.

30. 3. 2023

Mé dnešní vystoupení k senátním tiskům N 0018/14 a N 0019/14

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o normách pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení se ženami a muži a rovných příležitostí pro ženy a muže v otázkách zaměstnání a povolání a o zrušení článku 20 směrnice 2006/54/ES a článku 11 směrnice 2010/41/EU

Existují dva pohledy na rovnost. První je rovnost na startovní čáře, rovnost v šancích; slovy obou dnes projednávaných tisků „v příležitostech“. Stejné startovní čáry, stejné právo, stejné tabulkové platy, stejné možnosti už dávno máme.

Tím druhý přístupem je rovnost ve výsledku, v cílové rovince. I když se dnes tváříme, že mluvíme o rovných příležitostech, ve skutečnosti mluvíme o rovnosti v cíli, ve výsledku.

Požadujeme stejné platy, stejné výkony, paritní rozdělení péče o děti, u obou pohlaví kojení, porody, funkce, počet žen na traktorech, na jeřábech, ve vedoucích funkcích, v drogových odvykačkách, ve věznicích a v domovech důchodců. A taky mimochodem v Senátě.

To lze udělat jen tak, že zošklivíme hezké a sebereme úspěšným. Anebo že něco ženám nakážeme a mužům zakážeme.

Statisticky máme doloženo, že ženy se dožívají vyššího věku, jsou zdravější, mají ve škole lepší známky, jsou ochotnější, přizpůsobivější. Mimochodem od učitelů obojího pohlaví dostávají holčičky ve všech předmětech lepší známky.

Chlapci jsou odvážnější, agresivnější, nejmocnější, více riskují, více pijí. A i v přírodě se samečkové dožívají vyššího věku. Tyto rozdíly chceme také setřít?

Rovnost na startu byla vyřešena už dávno srovnáním právního postavení. A rovnost v cíli? Mimochodem všechny čtyři nedávno zkrachovalé banky byly perfektní v personální politice zvýhodňování žen a slabších skupin. A co jim to přineslo dobrého?

Víte, v rovnost pro ženy zmiňujeme jen tam, kde se nám to hodí. Vadí někomu, že modelky a pornoherečky berou vyšší platy než modelové a pornoherci?

Zveličujeme význam jednoho atributu – odměny, a přitom zapomínáme, že existují i jiné: laskavost, vlídnost, péče, pomoc, úsměv, děti, rodina.

S cílem prosazovat rovné příležitosti pro ženy a muže přišla vláda ČR už před čtvrt stoletím, když v roce 1998 schválila „Akční plán pro rovnost žen a mužů“.

Hezkou tečku zveřejnil 20. března 2023 NKÚ: Dotace na genderové audity: vydané peníze ke snížení rozdílů v postavení žen a mužů na trhu práce příliš neposloužily

https://www.nku.cz/cz/pro-media/tiskove-zpravy/dotace-na-genderove-audity:-vydane-penize-ke-snizeni-...

Nechala zpracovat analýzu obou směrnic, z níž vyplynulo:

- Jde o zbytečný zásah Evropské unie do vnitrostátních záležitostí. Není úlohou EU diktovat vnitrostátní politiky týkající se diskriminace v různých oblastech. Tyto otázky jsou vždy lépe řešeny na vnitrostátní úrovni, kde mají národní vlády a instituce lepší porozumění jedinečným sociálním a kulturním kontextům, ve kterých působí.

- Snaha nadiktovat normy chování a jednání zvnějšku může naopak způsobit protireakci, která přirozený stav a vývoj v daných kulturních a společenských otázkách zcela rozvrátí. Aktivistický přístup k řadě podobných otázek často vede k tomu, že většinová společnost, která není zpočátku vůči dané problematice nijak vyhraněná a menšiny běžně toleruje se snaze o svou násilnou převýchovu „vzepře“.

- Diskriminace navíc není to stejné, co vnitřní osobní názor. Požadavek nediskriminace je často zaměňován s požadavkem (vnitřního) souhlasu či ztotožnění s danou menšinou či společenským fenoménem. Těžko můžeme ale například po muslimských věřících požadovat, aby nadšeně přijímali členy LGBT komunity.

- Navrhovaná směrnice je založena na chybném pochopení diskriminace. Diskriminace není vždy úmyslná nebo zlomyslná a směrnice může svými striktními pravidly a nařízeními narušovat schopnost rozhodovat na základě legitimních kritérií. Může vést k situaci, kdy jsou jednotlivci vybíráni např. na pracovní místa právě na základě své identity, nikoli na základě svých kvalifikací nebo zkušeností.

- Jde zbytečné a zatěžující předpisy, které ve svém důsledku mohu často vést k účelové šikaně například zaměstnavatelů či poskytovatelů služeb.

- Mohly by vést k porušování práva na svobodu vyznání. Věřící církví, které neuznávají stejnopohlavní manželství, by mohli být považováni za diskriminující, pokud by odmítli zaměstnat osobu či poskytnout jí služby za okolností, které by byly v rozporu s jejich vírou a náboženským přesvědčením.

- Problematická je snaha EU pomocí směrnice zvýšit frekvenci „oznamování“, tedy udavačství a denunciace, což přímo souvisí s již zmíněnou účelovou šikanou. Česká společnost je vzhledem ke své minulosti navíc přirozeně skeptická a citlivá v okamžiku, kdy se jí snaží někdo zvenku převychovávat, většinou proto takové snahy vedou k ještě větší zatvrzelosti v dané záležitosti.

- Normy jako tato představují potenciální hrozbu např. pro rodinné podniky, které mohou mít odlišné pracovní postupy a nemusí být schopny dodržovat ustanovení podobných nařízení, aniž by to poškodilo jejich podnikání.

- Antidiskriminační třeštění rovněž podporuje kulturu politické korektnosti a vnitřní cenzury, kdy se lidé bojí vyjadřovat své názory a přesvědčení z obavy, že budou obviněni z diskriminace. Vede to ke konformismu a fenoménu skupinového stádního myšlení.

Jan Ferenc 9.3.2023 (Neviditelný pes) a info o průzkumu o tom, co chtějí muži a co ženy: „Pojem genderová rovnost je zavádějící. Nejde o to, aby se zacházelo se ženami jako s muži, ale o to, aby se se ženami jednalo jako se ženami, neboť jenom tak mohou dosahovat toho, co muži.“

Ženy si v zásadě nepřejí postavení na roveň mužů. On by to byl také holý nesmysl. Ženy nejsou muži a většina z nich se jimi nikdy nestane. Po nás, mužích, což zde píši s vědomím, že jsme stále ještě dominantním pohlavím ve vedoucích a rozhodovacích pozicích, se naopak žádá, jak průzkum dokládá, býti k ženám empatičtější. Chce se, abychom hlouběji chápali jejich odlišnosti a porozuměli jejich specifickým schopnostem, které spočívají více v intuici než v analýze a syntéze. V citlivosti a předtuše než v matematických modelech. Abychom, když jsme šéf, pochopili tyto jejich přednosti jako vklady pro podnikání, a když nejsme a šéfem je žena, tak v podstatě totéž. Nechť jsou za stejnou práci stejně zaplaceny. A těm, které „to chtějí“, budiž to umožněno bez překážek a předsudků. Ale ne jako chlapům, ale jako ženám.“

A to nemluvíme o transgender sportovcích.

Tohle skutečně chcete, milé, báječné, okouzlující, šikovné české ženy?

30. 3. 2023


Jsem luční senátorka

Jsem luční senátorka. Můj obvod č. 7 se sice jmenuje Plzeň-město, ale z města do něj patří jen kousek, zato obvod obsahuje víc než 150 městeček, vesnic a obcí jihozápadně od Plzně (celý okres Plzeň-jih) včetně části Klatovska a Horažďovicka. Jsem tedy spíš senátorka venkovská, luční.
Mezi advokáty totiž máme takové ustálené pojmenování pro ty z nás, kteří provozujeme praxi na venkově: luční advokát. Tak proč ne luční senátor. A jako luční senátorka křižuji svůj obvod a moc mě to baví. I poučuje. Třeba tento víkend velikonoční trhy v Nepomuku a ve Spáleném Poříčí, nákupy ve venkovském Coopu, káva v pizzerii u Pejska a Kočičky v Kasejovicích, nedělní mše v Dobřanech, pivo v jedné z místních hospod. To jsou už pět měsíců mé typické oblíbené víkendové aktivity. Žádný div. Když trávím tři dny v týdnu v Praze tvorbou zákonů a komentováním evropské legislativy, musím pak co nejdříve k nám na venkov. Tam je svět ještě normální. Sousedé se sejdou v hospodě nebo na hasičských závodech a vymění si názory na život, což přispěje k jejich toleranci a k pochopení. Tady na venkově se žádné názory nezakazují a cenzura tu nenajde ani špetku pochopení. Protože tady mají lidé jiné starosti a taky vědí, že lidé jsou různí stejně jako jejich zkušenosti, pohledy a zájmy.
Jsem luční senátorka a mám ráda pivo. Ochutnávám ho, píšu o něm, zajímá mě pivní legislativa. A tak si jedno malé pivo občas v hospůdce dám a k němu ochutnám utopence nebo nakládaný hermelín. Mimochodem s tím pivem je to vážně legrační. Jedno malé pivo stačí k tomu, aby mě úplně cizí lidi nálepkovali jako alkoholika. Pitomci ze sociálních sítí. Pitomci jedni. Kdybych si dala láhev vína, byla bych za labužníka. Ale jedno malé pivo se holt senátorce neodpouští. Jen ať. Unesu to. Unesu všechno a 
z boje se kvůli pitomcům ze sítí neutíká.
A co jsem vyslechla tento víkend? Že lidé od listopadu míň chodí do hospod, že se všechno zdražuje, v televizi mluví o blbostech a nejsou místa pro děti ve školce. Že lidem na vsi chybějí lékárny, lékaři, dopravní spojení a lepší cesty. A že se bojí léta a příští zimy. A taky jsem si v Poříčí koupila bezva koláčky, v Kasejovicích majoránku na zahradu, ve Chválenicích dobroty pro našeho psa a Na schodech v Bručné pivo od Bandity.
Jsem luční senátorka. Všechny debaty mě zajímají a s nimi i problémy, které trápí mé sousedy a spoluobčany. A snažím se bojovat za normální svět. Za ten náš.

27. 3. 2023

Vlajky české i nečeské

Víte, co je to mediace? To k vám přijde rozhádaný manželský pár a chce po vás, abyste ho rozsoudili. Jenomže mnoho sporů se rozsoudit nedá a správný mediátor nehledá pravdu, ale porozumění. A tak umožní každé ze stran, aby se vyjádřila, popsala svůj pohled na věc, klidně vyložila své stanovisko a nechala druhou stranu dospět k pochopení a porozumění. Anebo alespoň k toleranci, protože bez ní diskuse ani život neexistuje. Pojďme si pravidla mediace převést na horkou aktualitu dnešních dnů.

Na českých veřejných budovách už rok vlají dvoubarevné ukrajinské vlajky. Jedni je nadšeně velebí jako výraz solidarity a sounáležitosti, značí si jimi klopy sak a profily na sociálních sítích a pohrdlivě se vyjadřují o každém, kdo nesmýšlí stejně žlutomodře. Jiní by na jejich místě radši viděli vlajky české a polohlasně namítají, že čeho je moc, toho je příliš. Tvrdí, že nikde v zahraničí cizí vlajky města v takovém masovém měřítku nezaplavují a že naši úředníci nemají právo o tom bez podpory lidí rozhodovat. Vlajkové kauzy posledních dní jsou vrcholem ledovce, který se jmenuje svoboda slova a právo na vlastní názor. A taky jsou příkladem špatně vedené diskuse, která se v naší zemi poslední tři roky zapomněla vést.

V normální společnosti je normální mít na věci a události různé názory. Někdo chce vlajky na budovách veřejných institucí věsit, jiný sundávat a nemít žádné nebo věsit vlastní či jiné. Někdo si myslí, že cizí vlajka mobilizuje odhodlání české veřejnosti, jiný soudí, že takový prapor naopak provokuje, demoralizuje a ve věci solidarity s trpícími působí spíše kontraproduktivně. Lidé nejsou stejní a na žádnou věc nemají všichni stejný názor. To jen omezenci si myslí, že lidé musí či mají myslet a soudit stejně. Věřte, že shodně nikdy nemyslí. Na každou věc, na každou situaci a každou událost mají lidé rozdílné pohledy podle svých zkušeností, hodnot, preferencí a zejména zájmů. Na filmy, na knihy, na cizí země, na podnebí, na krásu, na hudbu, na ideální teplotu nebo na vhodný večerní program.

Lidé se mohou svými pohledy na věc obohacovat, když se debata vede slušně a kultivovaně. Anebo se jimi mohou mlátit po hlavě, pokud se zamilují do své pravdy a do svého pohledu na svět. A zejména když o té své pravdě jediné chtějí přesvědčit i druhé. Anebo ty druhé povýšeně soudit. Dokonce mohou mít různé skupiny lidí na zásadní politický či společenský problém pohled velmi podobný, ale liší se v názoru, jaká cesta vede k vyřešení onoho problému.

Úkol státu, elit, vlády a politiků je přispívat ke kultivované diskusi a nerozdělovat lidi na majitele jedné pravdy a tisíce lží. Kde jsou ti naši nejvyšší, nejznámější a nejpovolanější? Proč je neslyším, jak zklidňují vášně, jak je mírní a jak debatu moudře moderují? Jaká škoda, že kolem sebe příklady dobré politické, vyjednávací a mediační praxe nevidím. Tak tomu bohužel je i v otázce ukrajinských vlajek. Je přece v pořádku spolu mluvit a vysvětlovat si různé pohledy na věc. Nikdo by neměl druhému ani zakazovat jeho názory, ani je vylučovat z veřejné debaty. Je v pořádku tvrdit, že vlajky na každém rohu chci vidět, a uvádět důvody, které můj názor podporují. Ale stejně v pořádku je nesouhlasit a třeba se ptát na legislativu, která vyvěšování státních vlajek na veřejných budovách upravuje. A taky nechat zaznít i opačné názory, které říkají: Podle mě je těch žlutomodrých vlajek ve veřejném prostoru příliš a na veřejných budovách mají viset zejména české vlajky.

Umlčovat debatu se dříve či později vymstí. Někteří lidé mají pocit, že se jim cpe něco pod nos a jejich názor nikoho nezajímá. Jiní, že musíme demonstrovat, kde stojíme a koho podporujeme. Tak nechme zaznít všechny názory, protože lidé na tu různost mají právo.

A mají právo prohlásit třeba i to, že chtějí ty cizí vlajky z veřejných budov už sundat.

Anebo aspoň vyprat.

24. 3. 2023

Ústavní soud: pohlaví není názor

Pan prezident zveřejnil, jak bude vybírat kandidáty na ústavní soudce. Jmenoval komisi složenou ze sedmi právníků a oslovit chce desítky institucí, aby mu navrhly vhodné kandidáty. Přeje si genderovou, regionální, politickou a generační pestrost. Tento způsob výběru vypadá moderně a transparentně, čímž připomíná výběrová řízení na ředitele státní instituce nebo na stavební firmy. Nepochybuji, že mu nepoučená veřejnost s médii stále ještě okouzlenými výsledkem volby za tento krok předpisově hlasitě zatleská. Proslýchá se dokonce, že předseda Senátu prezidentovi přislíbil, že mu všechny jeho kandidáty bez problémů odsouhlasíme. No, uvidíme. Vyčkejme ještě. Třeba mě se nikdo neptal. 

Takže mávat se tedy bude genderovou, regionální, politickou a generační pestrostí. Ale copak Ústavní soud jedná jen o věcech pohlaví, věku, politiky či regionů? Různorodost je přirozeně žádoucí ve všech kolektivech a rozhodovacích orgánech, ale věk, pohlaví, druh práce a region jsou jen nejviditelnějším formálním kritériem. Mnohem důležitější jsou ale úplně jiné parametry, o nichž Hrad vůbec nehovoří, což značí, že pro prezidenta nejsou rozhodující. A to je pro mě zjištění alarmující a trochu smutné. Prezident nemusí být právníkem, podobně jako nemusí být ekonomem, až bude jmenovat členy bankovní rady. Jeho poradci by mu však měli sdělit cosi zásadního o různorodosti odborných pohledů a jejich vlivu na soudcovo rozhodování. A právě z hlediska této různorodosti by měl být Ústavní soud co nejpestřeji namíchaný.

V právu existuje řada škol a metodologických přístupů, které vedou své nositele k odlišným praktickým výsledkům, vyjádřením, rozhodnutím a preferencím. Pohled na právní řád a ústavnost může být konzervativní i progresivistický, pozitivistický i přirozeněprávní, aktivisticky lidskoprávní i opatrně občanskoprávní, sociálně konstruktivistický i minimalistický. A především z těchto úhlů se i ústavní soudci zabývají podáními, která jim přistanou na stole. Z tohoto pohledu ani sama výběrová komise (učeně nazvaná Konzultační panel) není složena příliš barvitě ani zajímavě a těžko lze při jejím zasedání očekávat vášnivé debaty, v nichž by se názoroví oponenti utkali u obhajob svých případných nominantů. Příliš koncepčnosti a invence nelze očekávat ani od právnických institucí, které pan prezident vyzve k podávání nominací. Soudci pochopitelně navrhnou soudce, advokáti některého svého kolegu a vysoké školy akademiky. Jaká škoda, že zadání neznělo přesně naopak: navrhnout kandidáta z úplně jiné profese, z jiného právního oboru. Teprve takový způsob by aspoň trochu eliminoval zákulisní tlaky a osobní kariéristické zájmy. 

Takto je výsledek předem očekávatelný: S ohledem na politické zaměření prezidenta a složení Senátu budou všichni vybírající podvědomě preferovat liberálně založené provládní kandidáty, což povede pro příštích deset let k jednobarevnému složení nového Ústavního soudu, ignorující polovinu veřejnosti, která aktuální vládní koalici nepodporuje. Výsledkem bude hrozící reálný problém a bublající nebezpečí přílišného aktivismu nejvyšší české soudní instance tak bude dokonáno. 

Nicméně stále ještě není nic definitivně ztraceno. Pan prezident si možná tyto argumenty zamyšlení sám nepřečte, ale třeba se jím inspiruje některý jeho poradce pro justici a vysvětlí panu prezidentovi, že by měl mnohem přesněji popsat zadání pro výběrovou komisi. Jak založené jedince, v jakém pořadí, v jakém složení a poměru prezident hledá a jaký skutečně chce nový Ústavní soud mít. A hlavně by se do výběru měl sám na vlastní odpovědnost zapojit, ne to alibisticky hodit na „odborníky“. Zvolen byl Petr Pavel, ne jeho konzultanti. A žádné výběrko prezidenta nezbaví odpovědnosti za budoucí podobu Ústavního soudu. Já osobně bych dodala ještě jednu podmínku, jež se pojí s charakterem kandidáta: musí být statečný, mít názor a stát si za ním. Nesmí se bát, nesmí se bát projevit se a vydat rozhodnutí. To mimochodem v dnešní době plné výmluv a vyhýbání není málo. A ještě něco: můj kandidát nesmí být svině, prevít, parchant, křivák, podvodník, nemrava a lhář. Líbilo by se mi, kdyby takový byl každý soudce. A takového soudce by si, jak věřím, přál prezident sám, kdyby měl soudce o jeho věci rozhodovat. A protože budu jednou z těch jednaosmdesáti, kdo složení Ústavního soudu přímo ovlivní, toto jsou moje podmínky, z nichž slevit nehodlám. 

V naší republice je přibližně 50.000 právníků. To je zjevně množství, z něhož lze dobře vybrat. Můj kandidát musí být čitelný a přímý. Nesmí se vyhnout odpovědi na položenou otázku. Jeho slovo má být ANO nebo NE, nikoliv obvyklé právnické „přijde na to“ anebo dokonce „záleží na tom, na které straně pravda stojí“. 

A ještě jednu důležitou věc by měl prezident vyjevit zcela jasně. Někteří uvažovaní kandidáti jsou ústavními soudci už dnes. Mnozí při své kandidatuře horlivě tvrdili, že by podpořili jednomandátový systém, tedy volbu jen na jedno desetileté období. Jsem zvědavá, kdo z nich teď po deseti letech změní názor a bude mít zájem ten právnický vrchol naopak opakovat. Ráda bych znala pohled pana prezidenta: zda svým výběrem umožní opakovaný mandát, či zda se jasně vysloví proti němu. Teprve pak uvěřím, že své volání po transparentnosti a diverzitě myslí vážně.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou


O čem se smí a o čem nesmí mluvit

Slovo je nejmocnější zbraní. Tak tomu v lidských dějinách vždy bylo, je a navždy bude. Proto se „špatná slova“ vyškrtávají z knih, z přednášek a z učebních osnov, a když je opakujete, tak vám nadávají. Jiná slova jsou naopak skoro povinná. Chcete-li dostávat granty a být miláčkem médií, musíte jich mít v každém svém vyjádření aspoň dva metráky. Určitě to někdo kontroluje, jestli jich třeba není o deka míň. Na slova je prostě třeba si dát dobrý pozor.

Kdysi se jistá slova mohla říkat, číst a poslouchat jen v soukromí a děti se učily je na veřejnosti zamlčovat. Za druhé světové války či před rokem 1989 to bylo pochopitelné, ale bohužel podobnou dobu zažíváme i dnes. Už se zase něco smí říkat jen doma, potichu a mezi přáteli, kteří smýšlejí stejně, jinak vás ti jinak smýšlející odsoudí, umlčí a pozurážejí. Někteří čtenáři už to zažili na vlastní kůži, jiní ještě nemají takovou zkušenost, ale černé na bílém to najdete třeba tady: https://www.sosp.cz/vysledky-pruzkumu/

Některá slova dříve nevídaná se totiž mohou na veřejnosti říkat bez uzardění, ba dokonce za ně následuje potlesk. Co na tom, že podle vás nepatří do veřejné sféry, protože jde o intimity, jimž sluší soukromí (menstruace, menopauza, únik moči, gender, kojení na veřejnosti, feminismus, kvóty pro ženy, sexuální úchylky, bizarní praktiky aj. Ale existuje i mnoho jiných a množina témat vhodných k diskusi se neustále rozšiřuje). Žádné téma dřív tabuizované dnes údajně není příliš neslušné, intimní nebo nevhodné pro hlasitý hovor v tramvaji a před nezletilými. Zapomenuta jsou dávná pravidla slušnosti a anglické umění debat o počasí. V tomto ohledu se razí otevřenost a transparentnost. Vidět až do útrob, odhalit až na dřeň. Protože jsme lační krve, potu, střev a bulvárnosti.

Na opačném spektru dovolenosti jsou naopak témata, o kterých ve slušné společnosti mluvit nesmíte, jinak vás onálepkují jako proruského trola, tmáře, zastaralého či zpátečníka. Dokonce existují i slova nepsaně zakázaná, jako například černoch, cikán, pohřeb či smrt. Vždyť smuteční rozloučení už se skoro nekonají, a když už se někde koná pohřeb, děti se na něj radši neberou, aby se nedověděli, jak život končí. Vždyť i těhotenství se „jen“ přerušuje, jako by v něm šlo zase pokračovat, až se to matce bude hodit v kariéře.

Podobně je tomu s činnostmi a aktivitami. Některé musíte milovat a provozovat (například sportovat, jíst zdravě, podporovat samoživitelky, kupovat bezobalově, číst Deník N, nadávat na Babiše, zachraňovat klima nebo chodit na provládní demonstrace). Jinými termíny a činnostmi naopak musíte nahlas opovrhovat (spalovacími auty, domácími pracemi, vařením pro manžela, touhou mít děti hned po dvacítce, kouřit, jíst maso, létat do zahraničí na dovolenou či chodit na protivládní demonstrace). Domácí zabijačka nebo krmení hus šiškami jsou činnosti nepřijatelné pro citlivou duši salónního kritika, jež lační po krvi a po vnitřnostech jen tehdy, když se mu to hodí. Maso je slovo odporné; řezník nebo prodavač vánočních kaprů sadistickým povoláním, jako byl kdysi kat, a svíčková či kostky na guláš se podle těch puristů nejspíš pěstují rovnou zatavené do igelitu v zázemí supermarketu.

Někomu jsou tatáž slova, věty a názory dovoleny, jinému ale veřejnost stejná slova neodpustí. Miláčci médií mohou pít, lhát, mluvit sprostě a o jejich charakter, krásu tváře či ztepilost postavy se nikdo nesmí ani slůvkem otřít, aby pořádně nenarazil. Naopak třídní otloukánci jsou vláčení kanály, zasypáni exkrementy a ostouzeni ve veřejném prostoru bez uzardění a bez následků, protože kopat do neoblíbenců je všeobecně dovoleno. Podobně se to má s logickou argumentací. Co vadí u jednoho k nepřekonání, to jinému odpustíme, protože „to je přece docela jiný případ“.

V posledních dnech rezonuje ve veřejném prostoru rozhovor s moderátorkou Danielou Drtinovou a její slova o tom, že by se měly svým kolegyním omluvit ženy, které ve své práci využívají své sexuality. Do češtiny přeloženo: že zůstaly ženami. U této poznámky se na chvíli zastavme, protože různost pohlaví je také zakázaný obrat. Muži už totiž nesmějí obtěžovat ženy, dvořit se jim, svádět je či imponovat. Ženy si pochopitelně mohou dělat, cokoliv chtějí, protože podle aktuálního výkladového slovníku jim patří tento svět, aby se odčinila staletí trvající nadvláda mužů. Jenomže ani s tím nejsou všichni spokojeni. Ukazuje se totiž, že některé ženy jsou krásné a žádoucí a někdy jim díky tomu leccos projde. Krása zlepšuje známky ve škole, prodává a souměrná tvář zkracuje vyjednávání, vyhrává volby a zvedá cifry na výplatní pásce. A to je nepřípustné a urážející, protože v práci i v životě se podporuje rovnost práv, příležitostí, možností i výdělku. Ideální by bylo, kdybychom si byli podobní jako vejce vejci, kdybychom se rodili podle stejného vzoru, stejně voněli a podávali naprosto stejné výkony a aktivity. Ale současně je nutno mít plná ústa diverzity. Asi jak které. Normální svět je pro modernisty diverzní příliš.

Ráda bych se moderátorky někdy zeptala, jak sexuální efekt vypnout. Třeba by jako právnička mohla prosazovat zákon, který ty některé ženy trochu zeškaredí, aby srovnaly krok s těmi podle mužů méně hezkými. Spát se šéfem je podle ní nejen nesprávné, nemorální a neetické, ale i nefér. Jak k tomu přijdou ty ostatní ženy, které sexepílem neoplývají nebo po kterých jejich šéf nezatouží? Ano, říká má jmenovkyně, ty hezké, vnadné, úspěšnější by se měly omluvit těm ostatním. A možná nejen ony. Omluvit by se měli chytřejší méně chytrým, schopnější neschopným, rychlí pomalým, vysocí menším. Je totiž doba vrcholného omlouvání, což je mimochodem taky zajímavé a dnes hojně omílané slovo. V minulosti jsme se omlouvali za špatnosti, jichž jsme se skutečně dopustili. Dnes se za vlastní lži či urážky netřeba omlouvat, zato je třeba se hluboce kát za věci, které jsme nespáchali, za skutky, jichž jsme se nedopustili. Třeba za otroky a otrokáře, za bělochy, za muže, za heterosexuály, za dávné kolonizátory, pány a poddané, za svůj původ či příbuzenství, za nedbalý potlesk, za málo nadšení a nedostatek solidarity. Tuhle mě přes sociální sítě kdosi vyzval, abych se omluvila Ukrajině, protože jsem se jako dítě ve škole učila rusky.

Správnou omluvou je dokonce možné odčinit otázky, které jsou zakázané, protože pochybovat o dobru se dneska nenosí. Nesmíte pochybovat ani se ptát na válku, na covid, na vlajky na veřejných budovách, na minulost nového prezidenta, na solidaritu, na grýndýl a pochopitelně taky na svobodu slova. Otázky a pochybnost značí znevažování a znevažování uctívaných model je dnes opět zapovězeno. „K čertu se svobodou slova,“ říkají někteří. „My dáváme přednost bezpečnosti.“

„Copak vám někdo zakazuje ty vaše komentář psát a tisknout?“ napsal mi tuhle jeden pán, co se mu nelíbilo moje konstatování, že přituhuje. „Vy si můžete psát komentář a já vám můžu upřímně napsat, co si o něm myslím,“ sám si odpověděl a hned v další větě mi sprostě vynadal. Ne, nezakazuje. Jen zastrašuje, odrazuje, zatlačuje, přehlušuje, vyřazuje.

Jaké štěstí, že máme v Ústavě zakotvenu svobodu slova a právo na vlastní názor. Tak jen ať tam obojí zůstane ještě hodně dlouho. Protože co je pravda a co lež, dokáže definitivně rozpoznat jenom čas. A co si o světě kolem myslíme a co z pravd, polopravd, faktů a lží sami vyvozujeme, to je náš úsudek a hodnotový soud, jak se lze hezky dočíst v tomto pojednání Iva Telce: https://www.epravo.cz/top/clanky/skutkova-tvrzeni-nebo-hodnotici-usudky-116009.html

Můj kolega v něm trefně uvádí: „I proto je nepoměrně obtížné až nereálné „bojovat s dezinformacemi“, vyjma zejména válečných lstí, poplašných zpráv a pomluv, jinak, než vlastní informační otevřeností a zejména důvěryhodností zpráv, které jsou založeny na objektivitě, „i když se mi nelíbí“. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o „boj proti lidem“, jejichž naladění je z řady důvodů, třeba i pochopitelných, rozličné. Týká se to i odlišných osobnostních zralostí jednotlivých lidských bytostí, se kterou také nutno počítat. Nikoli snad proti ní bojovat.“

Hodnotové soudy a názory, myšlenky a vůbec slova nám, doufám, nikdy nikdo nevezme a nezakáže. To bychom totiž museli přestat myslet. No, třeba by to mnohým ani nevadilo…

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Psáno pro Deník.cz

20. 3. 2023



Kde jsou ty pomníky neznámým ženám?

Náš svět se stal Sexmisí a dnes je bezpečně světem žen. To ony stojí v čele států, armád a parlamentů. Velí vojskům, dětem a psům, létají do vesmíru, prodávají desetitisíce knih, organizují pochody milionů proti sexualizovanému násilí a konference o předsudečné nenávisti.

Z Bruselu, z Barcelony, Prahy či Turecka nám přinášejí dobro Istanbulské úmluvy, vyhlašují stavy legislativní nouze, odhalují skryté prostopášníky, a na koho ukáží, ten si nemůže být jist životem ani svobodou a už vůbec ne slušnou pověstí. Tahle země a tahle doba mužům - hlavně těm českým a normálním - nepřeje. Mnohé ženy dokonce pyšně prohlašují, že muže k ničemu nepotřebují a že si vystačí samy. A přesto chci právě v těchto chvílích, ve dnech ženám tak milých a kytky přinášejících, vzpomenout na ženy bezejmenné. Na ty, co se nederou na výsluní, nesoutěží v běhu ani v boji, neucházejí se o hlasy ve volbách ani nehřímají z televizních obrazovek.

Nechme promluvit ty silnější. Dejme teď prostor k vyjádření našim mužům. Prohledala jsem sociální sítě, odposlouchala telefonní rozhovory, zachytila jsem, co naši muži říkají o těch „bezejmenných“, o svých ženách: „Čekala na mě s večeří, když jsem přišel domů.“ „Viděla, že jsem unavený, tak mě zakryla dekou a nechala odpočívat.“ „Býval jsem často pryč a ona se mezitím vzorně starala o naše děti.“ „Oba jsme byli nemocní, ale žena vstávala, vařila polévky a čaje, nosila mi je do postele, krmila mě a podávala léky.“ „Usměje se na mě pokaždé, když přijdu domů. A tím mi vždycky vylepší náladu.“ „Zná všechna moje zamilovaná jídla a o víkendu je pro mě vaří.“ „Nemusím nic říkat. Jen se na ni podívám - a ona mi rozumí.“ „Miluju ty chvíle, kdy jsme spolu doma. Nemusíme mluvit. Já luštím křížovku a ona vedle plete, ale právě to ticho a ten klid dělá domov.“ „Myšlenka na mou ženu mě držela nad vodou a zachránila mě před malomyslností.“ „Když je mi nejhůř, jdu se projít někam mezi lidi. Koukám na ženy, na jejich vlídné obličeje, na jejich křivky a na úsměvy. Na starostlivé pohledy, jimiž hledí na své děti. V takovou chvíli vím, že je vše v pořádku a že svět pořád funguje, jak má.“ „V autobuse jsem sledoval maminku. Měla dvě malé dcery a celou dobu si s nimi polohlasně povídala. Pohladilo mě to po duši.“

Každá žena je madona

Po celém světě nacházíme tisíce hrobů neznámých vojínů, tisíce památníků těm, co bojovali za vlast či za národy. Ženy své bezejmenné pomníky nemají. Potkávám na svých cestách sochy známých a významných žen, třeba Boženy Němcová nebo Věry Špinarové. V kostelích vídám sochy madon, v obrazárnách Marii Terezii, Monu Lisu, Venuši. Ráda bych jednou někde objevila pomník obyčejné, bezejmenné ženy. Takových je kolem mě mnohem víc než těch výjimečných manažerek velkých firem, ministryň, vojevůdkyň. Na těch známých obyčejný každodenní svět nestojí. Ten drží na svých neznámých ramenou a ve svých prostých dlaních docela obyčejné ženy. Právě ty, které nás obsluhují na poště nebo v supermarketu, co vedle nás stojí v tramvaji s dítětem na ruce, co se před námi sunou frontou k pokladně, co zametají v parku, vaří ve vývařovně, dají nám přednost na přechodu, roznášejí dopisy, co nám stříhají vlasy nebo nám prodávají boty. Co nám včera utíraly nos a balily svačiny, co dnes plní ledničky a měří teplotu v nemocnici a jednou, už brzy, nás budou umývat v domově důchodců.

O nich se v novinách nepíše. Neudávají směr módním trendům. Ale právě ony tvoří teplo domova a náladu naší domácnosti. Do noci vyrábějí masopustní masky dnes stejně jako před mnoha lety. Před Vánoci celé noci pečou cukroví a pak se potichu dmou pýchou, když je návštěvy chválí za rodinný recept. Těch bezejmenných jsou tisíce a miliony, ač se nesoudí kvůli sexuálnímu obtěžování a nevydupávají si rovná práva ani stejné příjmy či důchody, protože mají něco navíc. A taky vědomí, že jen o nadvládu a peníze v životě nejde.

Dobře vědí, že zázrak vzniká jen v jejich lůně, že úsměvem si podmaňují muže, že jejich dlaně tiší bolest a dětský pláč, že pod rukama jim rostou květy. I bez odborných článků, dotací, výzkumů a zaplacených statí si dobře uvědomují, že právě ony vládnou celému světu a mnoha generacím. Že kvůli jejich ladným krokům mladíčci probdí noci a hulváti píší básně, že profesoři opouštějí životní jistoty i statky a že kvůli nim se i zkušenému muži občas chvěje hlas. Protože všechny ty normální, bezejmenné, obyčejné ženy celého světa mají schopnosti k jeho ovládnutí a ve svých malých ženských rukách drží kouzlo, jak očarovat muže. Ne kvůli jeho porobě či slepému poslechnutí, ale k vytvoření ideálního spojení mužsko-ženského světa.

Bez zákonů, bez befelů, bez evropských směrnic a nařízení, bez dotací a bez aktivit roztodivných neziskovek. Ty umělotiny to krásné, ideální spojení soustředěným tlakem dočista umoří. A příští generace už nepochopí, komu a proč byl ten „pomník neznámé ženě“ vystavěn.

Pánové, muži, chlapi, dáte se do toho? Přece nedopustíte, aby si ženy ten pomník musely stavět samy.

8. 3. 2023


Vystoupení k senátnímu tisku 42 na plénu Senátu dne 8. 3. 2023

Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za rok 2022

Máme před sebou strohou, popisnou úřední zprávu plnou čísel, statistik a cizích slov. To není výtka vůči pisatelům. Zpráva samozřejmě nepřináší nic více a nic méně, než požaduje zadání v našem jednacím řádu.

Procesně opravdu dává smysl leda vzít ji na vědomí, jak je nám doporučováno. To by ale nemělo znamenat, že tento dokument jenom bez zájmu přejdeme nebo si ho necháme prošumět kolem uší.

Jedna věc je, co se zde dozvídáme o stavu Evropské unie a unijního práva – tedy hlavně o tom, jaké množství předpisů se na nás valí, které předpisy to jsou a co přinášejí. Druhá věc je, co dokumenty tohoto typu vypovídají o našem vlastním přístupu k členství v Evropské unii.

Začala bych u té druhé otázky:

Víte, mám dojem, že i dnes, téměř 19 let od našeho vstupu do EU, se chováme tak trochu jako poslušní, snaživí žáčci, kteří si chtějí vysloužit přízeň paní učitelky, kteří se radují z každé její pochvaly a děsí se, že by mohli dostat sebemenší černý puntík. Z toho plyne, že celou tu masu unijní regulace, kterou máme tak či onak implementovat, bereme prostě jako domácí úkol. A posuzujeme svůj výkon podle toho, jak dobře a rychle tyto úkoly plníme, jak malý máme onen „transpoziční deficit“ a dokonce přijímáme hru na poměřování se s ostatními státy, jak dobří jsme v plnění těchto úkolů – viz onen „žebříček úspěšnosti“ v rámci Single Market Scoreboard.

Při tom všem nějak zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí – jestli jsou prospěšné, nebo jestli jsou zbytečné, nebo dokonce škodlivé. Zapomínáme, že Unie není žádnou naší paní učitelkou, na jejíž moudrost a osvícenost bychom mohli spoléhat, a jíž bychom měli viset na rtech.

Dnes v době Green Dealu je to zřejmé více než kdy dříve.

Mezi směrnicemi, které máme aktuálně transponovat do našeho práva, vidím řadu velmi problematických. Upozornila bych na pět. První dvě jsou uvedeny ve zprávě, další byly přijaty až později během minulého roku a zpráva už je nezahrnuje:

§ směrnice (2019/1158) o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob – sociálně inženýrský předpis, který zavádí v EU harmonizovanou úpravu otcovské dovolené a usiluje o „rovnoměrnější rozdělení pečovatelských povinností mezi ženami a muži“;

§ směrnice (2019/1937) o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie – která není o ničem jiném než o budování kultury udavačství;

§ směrnice (2022/2464) o podávání zpráv podniků o udržitelnosti – která bude nutit velké společnosti i kótované malé a střední podniky zveřejňovat auditované informace týkající se třeba toho, co dělají pro klima, rovnost, lidská práva – je to o další administrativní zátěži a o cpaní ideologie do podnikání;

§ směrnice (2022/2381) o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností – která zavádí pohlavní kvóty ve vedení velkých obchodních společností;

§ směrnice (2022/2041) o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii – kterou Unie necitlivě vstupuje do oblasti, která by měla být ponechána jednotlivým členským státům.

Směrnice, jako jsou tyto, bychom rozhodně neměli brát s klidem jako domácí úkoly, a pyšnit se tím, až budou řádně a včas transponovány. Takovéto předpisy neměly vůbec vzniknout.

Místo toho, abychom tu rozjímali nad tím, jak nám jde ono „přejímání legislativních závazků“ vyplývajících z členství v EU a radovali se nad snižováním „transpozičního deficitu“, (místo toho) bychom se měli ptát, jak se mohlo stát, že byly tyto předpisy přijaty, co proti tomu dělala naše vláda, co proti tomu dělali naši zákonodárci, co můžeme udělat proto, abychom přijetí takových škodlivých šíleností do budoucna zabránili.

Velmi často vláda diplomaticky odpoví, že podporuje sledované cíle, byť je považuje za ambiciózní. A my vlastně vládě za tento odvážný postoj tleskáme a občas její pozici ještě zpřísníme, namísto abychom některým návrhům řekli: NASR..t.

Potřebujeme změnu přístupu. Zahoďme toho šplhouna, toho podlejzavého žáčka, který se chce za každou cenu zavděčit učitelům. Zbavme se toho pejska, co čeká na podrbání za ušima a na pochoutku, když zapanáčkuje.

Evropská unie není zázračnou studnicí, odkud k nám tryská dobro. Je kolbištěm, kde se tvrdě střetávají různé zájmy a kde mohou uspět jenom ti velmi sebevědomí, hlasití, asertivní hráči s ostrými lokty. Takoví tam sedí, takoví borci připravují návrhy, které projednáváme.

Snažme se být jedněmi z nich.

Mějme ambici formovat politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.

8. 3. 2023


Daniela v Poslanecké sněmovně o Istanbulské úmluvě

V pondělí 6. března 2023 se Daniela v Poslanecké sněmovně zúčastnila konference o Istanbulské úmluvě a manželství pro všechny. Přednesla následující vystoupení:

https://www.facebook.com/RaptorTV.cz/videos/550705486881252


Normální život = žít a nechat žít

(Vystoupení na konferenci Istanbulská úmluva a manželství pro všechny dne 6. 3. 2023 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR)
Normálním životem a nesmysly, které ho ničí (jako jsou Istanbulská úmluva nebo manželství pro všechny) se zabývám celý svůj dospělý profesní život. Napsala jsem o tom stovky článků a desítky knih. Teď mám 15 minut na nejdůležitější shrnutí.
Mohu opakovat své výhrady, ale rozhodla jsem se pro jiný přístup. Připravila jsem si prezentaci, kterou doprovodím své vystoupení. Prezentace obsahuje přesné citace z posledního překladu Úmluvy, aby ti, kdo přesný text neznají, si mohli sami udělat názor. A protože podporovatelé obou nesmyslů nepokrytě lžou a urážejí každého, kdo si dovolí klást otázky nebo jen zapochybovat, budu dnes pracovat výlučně s doložitelnými fakty a citacemi z posledního překladu. Bude to nudné, ale děsivé a nutné.
1.    Jedni nenormální podporovatelé říkají, že přijetím Istanbulské úmluvy nebudeme muset měnit český právní řád. Toto tvrzení je ale lživé. V Úmluvě se 70x objevuje formulace: „Smluvní strany přijmou legislativní a jiná opatření“ a 20x formulace „Smluvní strany zajistí, učiní, se zavazují či poskytnou“.
Řadu jednání, o nichž se Úmluva zmiňuje, v našem právním řádu upravenu nemáme vůbec anebo nejde o trestné činy a netrestáme je. Příkladem může být verbální sexuální obtěžování, nepromlčitelnost, rozhodnutí bez slyšení druhé strany, oznamovací povinnost pro budoucí chování nebo osobou blízkou jako přitěžující okolnost.
2.    Druzí nenormální podporovatelé Istanbulské úmluvy říkají, že jde o normu proti zahraničním středověkým praktikám (ženská obřízka, svatby ze cti apod.). Je-li to však pravda, pak takovou normu nepotřebujeme, protože všechny tyto zrůdnosti už dostatečně chrání české právo a český trestní zákoník.
3.    Třetí nenormální podporovatelé Úmluvy tvrdí, že ji musíme přijmout pro ochranu žen před domácím násilím. Ale my už máme dobré české zákony, stačí je jen dodržovat. Problém není v zákonu, ale v dokazování. A nedostatek důkazu žádná úmluva neodstraní.
4.    Čtvrtí nenormální podporovatelé říkají, že musíme normu přijmout, protože tak učinily jiné vyspělé země EU. Tento argument je podobný dotazu našich rodičů, když jsme se v dětství vymlouvali, že v průšvihu nejsme sami, ale že se námi byli i spolužáci. „Když Pepa skočí z okna, skočíš taky?“ říkávali. Naši nejbližší sousedé - Maďarsko a Slovensko – ovšem Istanbulskou úmluvu dosud neratifikovali. Naopak ji ratifikovalo Turecko, Dánsko, Itálie a řada dalších států, které se právě dnes, po ratifikaci, potýkají s ženskou obřízkou.
Ráda bych viděla, v které zemi, jež Istanbulskou úmluvu ratifikovala, ženská obřízka a svatby ze cti poklesly a snížilo se domácí násilí a ochrana obětí. Ukažte mi tvrdá data, ukažte mi její efektivitu.
5.    Poslední skupina nenormálních podporovatelů je z EU a tlačí na nás sankcemi a vydíráním. Tedy přesně tím, čemu má úmluva bránit. A nejen to. Evropské unii zjevně jedna úmluva Rady Evropy nestačí, a tak připravila návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
Návrh obsahuje spoustu „perel“, například tyto: „Důležitou referencí je pro návrh Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí z roku 2014 („Istanbulská úmluva“). Istanbulská úmluva je nejrozsáhlejším mezinárodním rámcem ke komplexnímu řešení problematiky násilí vůči ženám a domácího násilí.“ Anebo „Násilí vůči ženám a domácí násilí je všudypřítomné a odhaduje se, že v EU postihuje každou třetí ženu.“
Vrcholem tlaku ze strany EU je pak tato věta: „Istanbulská úmluva sice převážně byla impulzem k přijetí opatření na vnitrostátní úrovni, z monitorování provádění úmluvy je však patrné, že přetrvávají nedostatky. Vzhledem k tomu, jak se násilí vůči ženám a domácí násilí v posledních desetiletích vyvíjí, je nepravděpodobné, že by se výskyt těchto trestných činů výrazně snížil, jestliže EU nepřijme žádná opatření.“ Takže nikoliv svobodná vůle států, přání či jejich vnitřní potřeba, ale tlak, buzerace, sankce, urážky a ostouzení, když odmítáme souhlasit s něčím, na čem by účast měla být dobrovolná.
A co je obsahem návrhu směrnice? Návrh směrnice proto navrhuje zvýšení kriminalizace kdejakého chování a trvá na značně dlouhých nepodmíněných trestech.
Tlak z EU je obzvlášť troufalý za situace, kdy vůdčí státy EU otevřely v posledních letech hranice Schengenského prostoru a umožnily volný přístup do Evropy milionům migrantů z muslimských zemí. Na jedné straně tedy chce Rada Evropy a EU zpřísňovat trestní represi a vychovávat vlastní občany (zejména chlapce a muže) od mateřské školy, a na druhé straně jí nevadí cizí kultury, pro které je – na rozdíl od rovnostářské a civilizované Evropy - násilné a povýšené chování vůči ženám naopak typické.
Jako žena bych mohla mávnou rukou a z výše svého Venušina Olympu bych mohla volat po porobení mužů. Jsem ale normální žena. Nejsem bláznivá, psychotická, zmanipulovaná, poslušná, zaplacená ani ustrašená. Jsem normální, životem zkušená a zkoušená žena. Ale taky jsem občan suverénního státu a jako právník, jako trestní obhájce nebo rodinný advokát a zejména jako politik nemohu mlčet. Proto budu dál vystupovat a nahlas volat: zastavme tohle turecké šílenství. Pomůže totiž jen neziskovkám, aby měly větší byznys. A mnohem víc uškodí. Rodině, škole, vztahům mezi lidmi, rovnosti, právu. A takhle normální život nevypadá.

A pojďme si střízlivě a normálně lidsky říct, co v této oblasti potřebujeme. Máme málo peněz pro oběti, odborníky, centra, školení, psychology, viktimology a vzdělávání? OK. Tak jim ty peníze dejme. K tomu žádné úmluvy nepotřebujeme.

A na závěr tři věty o manželství pro všechny. I to je totiž jednou velkou lží. Nejde o všechny a nejde o manželství. Jde o právo na obchod s dětmi a má přímou souvislost s Istanbulskou úmluvou. Státy, které ji ratifikovaly, se bez mrknutí oka podílejí na světovém kšeftu s dětmi a s ženami provozujícími náhradní mateřství a prodej vajíček. Tento byznys nezastavila ani válka na Ukrajině. Jak loni v létě informovalo Info.cz, mladé ženy v bunkrech rodí děti bohatým cizincům ze Západu. Ukrajina je světovým centrem náhradního mateřství a specializované kliniky na objednávku bohatých párů dodávali před válkou až 4000 dětí ročně. Tento kšeft nepřekazila ani válka, děti na objednávku se rodí dál. Kde jsou všechny feministky a bojovnice za práva obětí domácího násilí? Kde jsou, když je ženy skutečně potřebují? Náhradní matky jsou totiž novodobé otrokyně. A k takovým zvěrstvům Evropa mlčí.

Proto vznikla celosvětová iniciativa, která v pátek 3. března 2023 v marocké Casablance podepsala Casablanca Declaration usilující o globální zákaz všech forem náhradního mateřství. V této oblasti už totiž dávno nejde o pomoc sestře nebo kamarádce, která nemůže mít děti. Jde o obrovské peníze a obchod s dětmi. A na něčem takovém se nechci a nebudu podílet.

6. 3. 2023

Normální Daniela o bruselském tlaku a výchově

Zdravice Normální Daniely přednesená 28. února 2023 v Plzni na setkání Svazu měst a obcí

Dobrý den, přátelé, a vítám vás u nás v Plzni.

Jsem ráda, že se scházíte a že si vzájemně vyměňujete zkušenosti. Víte, centralizace je v některých oblastech v pořádku, ale není třeba tento trend urychlovat zanedbáváním měst a venkova, ignorováním problémů venkovské infrastruktury, a odcizováním místních reprezentantů.

Koneckonců v nedávné prezidentské volbě jsme na vlastní oči všichni viděli, jak lze odlišností mezi velkými městy a venkovem zneužít.

Mnozí z nás přece odtamtud pocházejí, mnozí další – jako například já, která pocházím z Ostravy – naopak vyšli z velkých měst a na venkov se vracejí. Proto je třeba regiony hájit a o jejich problematice mluvit. Posledních 28 let bydlím na vesnici, která má 2000 obyvatel, a tak mohu srovnávat.

Vidím to na svých cestách. Mobilita klesá, venkov se vylidňuje. A to nemluvím o dopadu covidových restrikcí, které venkov neuvěřitelně zasáhly a proměnily. Když ve městě skončí hospoda, můžete jít do jiné o dva bloky dál. Na vesnici ale se zavřením hospody či krámku kus života odumře nenávratně. Chválabohu za vietnamské večerky.

V přímém přenosu vidím konec venkovského života, který elektromobilita jen urychlí.

A to nemluvím o opravách infrastruktury. Nebýt tranzitní dopravy, na Plzeňsku by se nic z infrastruktury neopravovalo. A i tak se cesty vylepšují a staví pro venkov příliš pomalu. A přitom nic lidem nepomůže tolik jako vzájemné propojení.

Přeji zdar vašemu jednání a děkuji, že centrálním politikům připomínáte lokální život.

2. 3. 2023

Co dnes lze obdivovat

Co je dnes obdivuhodné? Jaké máme vzory? Čemu tleskáme a jakými lidmi bychom chtěli být? Složité to jsou otázky a ještě složitější odpovědi.

Média jsou plná celebrit, jejich fotek, prohlášení, outfitů, životních příběhů, domů, aut, potomků a psů. Čteme o nich, vzhlížíme k nim, “lajkujeme” jejich fejsbuky, lichotí nám být v jejich přítomnosti a sníme o tom, že jednou budeme na jejich místě. Kdo je vlastně celebritou? Podle Wikipedie je celebritou člověk, který dosáhl vysokého uznání nebo kdo na sebe strhává pozornost médií. Když ale zadám do vyhledávače tento termín, vypadnou na mě zpěváci, herci, sportovci, modelky a sem tam nějaký pravomocně odsouzený vrah. Kdekdo zná jejich tváře, ale dovědět se, proč jsou pro nás dnes celebritami, a shodnout se na jejich ocenění, to už je mnohem obtížnější. Každý den jsou na televizních obrazovkách a stránkách bulváru a v internetových společenských magazínech, proto je známe. Jsou ale právě proto obdivuhodní? Dokázali něco dobrého a následováníhodného? Jsou pro nás vzorem? Inu, přiznejme upřímně: obvykle nejsou. Položím tedy otázku jinak: co by měl udělat člověk, co by měl znát či dokázat, abyste toužili být právě takovým? Jak se musí dlouhodobě chovat, aby byl vzorem pro náš život? Co má vyznávat, co má ctít, o co se má obávat, co má chránit, o co má pečovat? O takových věcech málo mluvíme, málo píšeme, a ještě méně přemýšlíme. Tak se tedy do takové úvahy pusťme.

Vzory pro nás a pro naše děti 

Kdysi bývali našimi největšími vzory rodiče. Byli dokonalí a vždycky si se vším věděli rady. Pak jsme dospěli a o své nejbližší vzory povětšinou přišli. Komu se chceme podobat dnes? Sportovci, který si kvůli medaili zničí zdraví a do důchodu jde v pětatřiceti? Missce, která střídá náruče a postele a ráda se fotí úplně nahá? Milionáři, který se holedbá, kolik toho umí rozházet? Anebo politikovi, co zahodí ideály kvůli místu na kandidátce nebo prodá voliče za trafiku? Ba ne, v pouhé známosti a věhlasu podstatu vzorů nejspíš nenajdeme. Vždyť nikoliv nadarmo je jinou definicí celebrity spíš tautologie, podle které je celebritou osoba věhlasná právě proto, že je obecně známá. 

Možná namítnete, že se přeci pletu. Že dobré vzory najde rozumný člověk někde jinde. Třeba když se někdo postará o osiřelé dítě, u sebe doma ubytuje Ukrajince, dochová do posledního dechu v domácí péči staré rodiče, odjede se modlit za lidstvo do Tibetu, objeví lék proti plešatění, miliony věnuje na charitu nebo každý den obdaruje bezdomovce. Ale možná ani tohle nejsou ty pravé vzory hodné následování, protože vnější pozorovatel nemůže nikdy znát všechny důvody, proč tak člověk činí a nakolik jde o rafinovaný marketink. Někdy je za vším tím veleúspěchem jen samota anebo normální práce, jindy komplex, dědictví, náhoda nebo krátkodobé štěstí. A co když ten otec nebo matka Tereza ve svém obětování pomáhá ponejvíce právě sobě? Altruismem přeci dělám dobře především svému egu. Vzorem hodným následování by nemělo být něco tak povrchního, co je hodnotitelné zvenčí pouhým pozorováním a zřetelné na první pohled, přechodné nebo ojedinělé. 

Tak to zkusíme ještě z trochu jiného konce. Možná je hodným následování někdo, kdo dokáže věci, které my ne, či má vlastnost, jež nám právě chybí. Pro lenocha je možná vzorem člověk pracovitý, pro strašpytla někdo nebojácný, pro netrpělivého uvážlivec, pro nešikovného dobrý řemeslník, pro člověk bez nápadu soused vynalézavý, vědec, spisovatel, inovátor, pro jiného bez hudebních smyslů zpěvák či hráč na hudební nástroj. Kdo nás inspiruje a nutí, abychom to v životě nevzdávali a neustále kráčeli dál a o něco usilovali. To už jsme o trochu blíž, co říkáte? 

Pořád je lepší úcta a osobní vzor než závist a nenávist jen kvůli tomu, že jemu bylo přáno, zatímco nám možná nikoliv. 

Ale čert vem média, televizní hvězdy a peníze, které pominou podobně jako bitcoinoví milionáři. Pro mě po 35 letech v advokacii, po 7000 sporech před soudy, jsou úplně nejvíc mezilidské vztahy. Proto vzory hodnými následování podle mě největšími jsou lidé, co udržují vřelé rodinné, sousedské a kamarádské vazby. Co se po hádce dokáží usmířit a odpustit a i s odlišným názorem spolu znovu mluvit, jednat, pracovat, sousedit, přátelit se a žít. Všichni ti, co se neurážejí, nepálí mosty, nesoudí se s rodinnými příslušníky, nerozvádějí se a nenávist nešíří až za hrob.

Proto tleskám všem dobrým manželstvím, co spolu v dobrém i ve zlém překonala mnoho desetiletí. Nejenom protože zlepšila život sobě navzájem, ale i proto, že ukázala potomkům, sousedům, rodině, přátelům a širokému okolí, že taková cesta ke štěstí existuje. Vede láskou, něžností, péčí a starostlivostí, obavou, podporou, věrností a vzájemností. Nejde o výjimečnost ani aktualitu, modernost, nedokonalost veřejných soutěží ani subjektivitu cen a všemožných jednorázových hodnocení. Jde o vztah, který byl naplněn a přetrval i přes mnohé překážky. 

Takové vzory akutně potřebujeme, takovým vzorům tleskám. Takové dobré vzory pojďme hledat a oceňovat. Kolem sebe, ve své blízkosti. Protože existují. Jen o nich nepíší média, jen na ně nemíří televizní kamery.

Rodinné listy č. 1/2023, str. 2-3

Psáno pro rodinné listy

Kdo vychovává naše děti

Kdo vychovává naše děti?

Dnes je skloňovaným tématem důchodový věk a komentáře se předhánějí v emocích a prognózách. Skutečností ale je, že na důchody vydělávají potomci důchodců a že ochota dětí postarat se finančně o své rodiče je úměrná tomu, jak byly vychovány.

Namísto lamentací nad poklesem porodnosti i nad krátkozrakostí těch, co počít potomky rovnou odmítají, se chci zamyslet nad tím, kdo dnes vychovává děti a jak se proměnily dnešní rodiny. Z počtu neziskovek, projektů a ze vzrůstající státní pomoci samoživitelkám by čtenář mohl nabýt dojmu, že většina dětí dnes živoří jen se svými maminkami, ale nic není skutečnému životu vzdálenější. Takových domácností je totiž jen zlomeček, tedy přesněji 13 %, jak plyne ze zpráv o rodině zpracovaných Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Ostatních 87 % dětí žije v rodině se dvěma dospělými.

Žádná tvrdá data nám však neukážou, jak variabilní je dnešní rodina, ba ani jaký je dnes nejsilnější výchovný trend. Skoro polovina manželství a dvě třetiny nesezdaných partnerství se rozpadají, ale lidé jsou tvorové pároví a ani rozpad vztahu jim nezabrání v tom, aby se znovu nezamilovávali, nesestěhovali a neměli spolu další děti. Ruku v ruce s evolučním trendem jde judikatura opatrovnických soudů a obecná praxe expandujících práv otců. A tak stále častěji vidíme děti ve střídavé péči nebo v rozšířené péči rodičů. Typickými vychovateli je pak muž a žena společně vychovávající jeho i její potomky z přechozích vztahů. Mnohé děti pendlují mezi domácnostmi svého otce a své matky, někdy i mezi domácnostmi prarodičů a v rodinách na střídačku pobývají s polorodými sourozenci nebo s potomky svých otčímů a macech. Poslední roky se pro tyto rodiny ujalo označení patchworkové podle anglické techniky látky sešité z různobarevných čtverců.

My, rodinní odborníci, tu nejsme od toho, abychom nové trendy chválili nebo kritizovali, ale musíme jim rozumět, abychom dokázali klientům poradit a předcházet konfliktům. A to si pište, že jich je v patchworkové rodině nepočítaně. Tím spíš, že právě v nich žije většina dnešních českých dětí. Na rozdíl od běžných rodin se tu násobí hodnoty, přístupy, tradice, zvyky a odlišnosti ve výchovných přístupech. Každý dospělý na vztahy v rodině hledí úhlem svých životních zkušeností, a protože bývá starší než v prvním vztahu, jsou jeho postoje takřka neměnné. Dvakrát víc rodičů znamená čtyřnásobně víc prarodičů a co vychovatel, to jiný výchovný styl a problémy ekonomické, etické, psychologické či právní. S tím vším se musí děti z různých vztahů poprat.

Jeden tatínek dává dítěti kapesné, zatímco druhý nikoliv, ale obě děti spolu žijí v jednom pokojíčku. Jeden rodič trvá na přísné výchově, druhý je benevolentní, takže jedno dítě má pevnou večerku, ale druhé může být na vedlejší posteli vzhůru do půlnoci. K tomu se přidává výzkumy doložená zásadní role babičky z matčiny strany a na rozdíl od pohádek macecha, dnes vlídnější na cizí vyvdané dítě než na vlastní. Naopak nejrizikovějším prvkem pro nevlastní dítě je otčím, což většina matek podvědomě tuší, proto na rozdíl od otců nespěchá na sestěhování a ani na časné představování nového partnera dětem.

Inu, patchworkové rodiny si zadělávají na veliké komplikace a jejich členové čím dál častěji plní naše advokátní i psychologické kanceláře. Všechny problémy se pak násobí, když vypění emoce a my, rodiče, je nezvládneme zklidnit sami. Myslete na děti, milí čtenáři. A zkuste si představit, že pravda je v rodině vždycky relativní a ten druhý má možná úplně jiný pohled. Myslete na děti a zůstaňte poblíž. Nestěhujte se daleko, pokud o dítko nechcete přijít. Vychovávejte láskou a pevnými hranicemi, i když se to dnes nenosí a moderní je bezbřehá volnost. Taková vám totiž ani tu péči v důchodu nezaručí.

psáno pro MFDnes


Skládám účty

Skládám účty aneb proč a jak jsem dnes v Senátě hlasovala:

ST 46: ZDRŽELA jsem se (Protože jsme se nedověděli, jak vládní delegace hájila životní zájmy české ekonomiky.) Schváleno.

ST 38: ZDRŽELA jsem se (Můj způsob vyjádření, kterým se distancuji od povinného automatického přijímání unijních implementací.) Schváleno.

ST 39: PROTI (Chci ekonomiku svobodnou, nikoli svázanou regulacemi šikanou. Touto cestou se uimplementujeme až k řízené zaostávající socialistické ekonomice.) Zákon neschválen a vrácen Sněmovně.

ST N 10/14: PRO (Podporuji negativní postoj vlády, nicméně jde o důsledek dříve za naší pasivní účasti přijatých eurodokumentů.) Schváleno kriticke usnesení.

ST 40: ZDRŽELA jsem se (Obsah a hranice pojmu „teroristický obsah“ není nikde definován a bude zneužíván.) Schváleno.

ST 37: PROTI (Zákon povede ke zvýšení nákladů obchodníků, což zaplatí zákazník. Pod záminkou boje s podnebím už nebojujeme jen s CO2, ale i s dalšími užitečnými plyny.) Schváleno.

ST 36: PRO (Ačkoliv nesouhlasím s celkovou restrikcí této komodity, jde o drobnou změnu týkající se jediného produktu.) Schváleno.

ST N 7/14: PROTI (Tisíci prvý pokus eurohujerů zase jednou něco normálně fungujícího uregulovat.) Schváleno.

ST 277: PRO (Jediná účelná obrana proti sílícímu tlaku na povinné bezhotovostní platby.) Návrh byl zamítnut nejtěsnější většinou jednoho hlasu.

ST 291: ZDRŽELA jsem se (Zákony na jedno použití se nemají přijímat. Erár tak získá další páku bojkotovat liniové stavby a státní investice.) Schváleno.

15.2.2023

Potřebujeme klimatický zákon? Ne!

Jsem na světě šest desetiletí a většinu toho času mě různí „odborníci“, aktivisté i politici straší překročením bodu zlomu, z něhož už není návratu. Celý můj život předpovídají zánik Země plni přesvědčení, že na záchranu už nezbývá čas. Na Letné dokonce tikají osudové hodiny, které ty zbylé vteřiny odpočítávají jako ve fantastickém filmu. Ale léta běží, Země existuje a voda i vzduch jsou každým rokem čistší, nejčistší dokonce tam, kde je nejrozvinutější průmysl. Podnebíčkáři mě kdysi strašili vyhynutím ledních medvědů, ale mezitím se počet medvědů zdvojnásobil. Prorokovali roztání pevninských ledovců, ale od těch dob začaly ledovce zase zázračně růst. Varovali před údajně strmě rostoucí globální teplotou, ale skutečné teploty pak 25 let stagnovaly. Děsivé předpovědi se dosud nikdy nenaplnily. Jistě právě proto alarmisté potichu nahradili termín „globální oteplování“ novým názvem produktu svého marketingu, „ochranou klimatu“.

Strašitelé používají citové vydírání, aranžované fotografie a manipulace, podle nichž se na změnách podnebí způsobených lidským pustošením shodli všichni světoví vědci s tím, že změny jsou to škodlivé, zlé, nebezpečné, smrtící. Faktům se však cíleně vyhýbají. Podle nich se věda schvaluje na světových fórech a konferencích, ačkoliv v té skutečné se nehledá konsenzus, ale vyvracejí se teze. Před veřejností tak pseudoklimavědci zamlčují, že v době velkých dinosaurů byla teplota na Zemi o 10 stupňů vyšší než dnešní; že v době, kdy Země zažívala třetihorní ráj rozvoje flóry i fauny, bylo tepleji o 8 stupňů, že nejvyšší úroveň CO2 v celé známé historii a mnohonásobně vyšší než dnes byla na naší Zemi v období kambria, tedy před 530 miliony let; že hladiny moří se měnily, co svět světem stojí a co oceány existují, a že víceméně trvale rostou od poslední doby ledové. Nebo že v teplejších a vlhčích obdobích se vždy dařilo kvetoucím civilizacím, zatímco chladnější a sušší epochy bývaly doprovázeny hladomory, válkami, stěhováním národů a rozvraty kultur. Nebo že střídání různých klimatických období probíhalo mnohdy daleko rychleji, než by se nám zdálo. Že počet velrybích keporkaků v západním jižním Atlantiku se mezi lety 2006 a 2022 zdvojnásobil. Že se v Minnesotě, Michiganu a Wisconsinu počet šedých vlků zvýšil z 1100 v roce 1975 na 3600 v roce 2018. Že v celých Spojených státech bylo v roce 1963 pouze 487 párů orlů skalních, zatímco v roce 2006 už 10.000. Dnes jsou větrné turbíny jedinou velkou hrozbou pro orly bělohlavé, přičemž vláda otřesně přiděluje povolené kvóty zabíjení orla bělohlavého pro každý stroj.

Fakta se těm blouznivcům do krámu nehodí. A jak trefně napsal sociolog Barry Glassner v Kultura strachu, jeho vyvoláváním „politici získávají voliče, časopisy čtenáře, televize diváky, neziskovky nové členy, šarlatáni odbyt pro své léky, právníci hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

A nejen to. Státy získávají moc vnutit svým občanům „správné“ chování vystrašením veřejnosti a následným schvalováním restrikcí. Podívejme se na náš parlament. „Jak má vypadat český klimatický zákon?“ Tak se jmenuje seminář, který proběhne 27. února v Poslanecké sněmovně. Povšimněte si, že organizátor se už ani neptá, zda vůbec klimatický zákon potřebujeme. To by totiž musel vysvětlit, proč mu nestačí stávající předpisy chránící přírodu a krajinu, ani ty zdravotní, hygienické, zemědělské, průmyslové, české, mezinárodní či eurounijní.

Ve skutečnosti žádný klimatický zákon nepotřebujeme, tím spíš s nečeským názvem pro fenomén odjakživa nazývaným podnebím. Důvodů pro odmítnutí takového zákona je hromada. Celá agenda klimaalarmistů stojí na vylhaných a účelových datech a nepravdivých tvrzeních, což ukazuje mj. skandál Climagate, v němž vyšlo najevo organizované falšování údajů (třeba středověkého teplotního optima). Mezitím, jak roky běžely, děti demonstrovaly namísto učení, mladí se přilepovali k silnicím a poškozovali umělecká díla, bohužel se podnebíčkářství stalo novým celosvětovým náboženstvím.

Jak tedy zní závěr a odpověď na tu v nadpise položenou otázku? Žádný nový náboženský zákon proti lidem a na ochranu podnebí nepotřebujeme. A kdyby jen to! Český klimatický zákon by byl nejen zbytečný a nepotřebný, ale v dnešní době, podmínkách a situaci smrtící. Přijmeme-li ho, zničí prosperitu, rozvoj, tradiční průmysl i lidskou svobodu. A aktuálními slovy dneška zabije i pravdu. Pravda totiž zní, že strach je třeba mírnit, nikoliv přiživovat.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

13. 2. 2023


Něco projednat, něco ne. Proč asi?

Kdekterou evropskou nepodstatností se zabýváme, ale důležité věci (třeba kdo se má starat o dvouleté děti) opomíjíme. Z programu zítřejšího jednání Senátu bohužel vypadl tisk J 006/14 - návrh doporučení Rady EU o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání a péče, který žene matky maličkých dětí do práce. Aniž jsme ho viděli, Česká republika škodlivý materiál odsouhlasila. Jaká škoda. A to navzdory tomu, že senátní Podvýbor pro rodinu k němu dne 13. 12. 2022 přijal toto usnesení:

1. nepodporuje aktuální znění rámcové pozice vlády ČR k tomuto návrhu;

2. s politováním konstatuje, že návrh doporučení Rady o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání výrazně nepřímo zasahuje do výlučné kompetence členských států v oblasti rodinné politiky a je v rozporu s principem subsidiarity;

3. upozorňuje, ačkoliv se jedná o právně nezávazný dokument, spojuje návrh revize barcelonských cílů v aktuálním znění plnění cílů s čerpáním výrazné finanční podpory, čímž nepřímo zasahuje do vytváření rodinné politiky v členských státech;

4. zdůrazňuje, že nejen vláda každého členského státu je dostatečně kompetentní rozhodnout o tom, kolik dětí, v jakém věku má být či nemá být účastno předškolní institucionální péče, ale především v souladu se zněním českého ústavního pořádku jsou to samotní rodiče, kdo nejlépe vědí, co je pro jejich rodiny a děti nejlepší;

5. apeluje na vládu, aby důrazně hájila principy subsidiarity a výlučné kompetence v oblasti rodinné politiky České republiky.

Chcete vidět celý text? Tak čtěte: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/original?docid=105991&varid=88912&fileid=98588


Když máte názor, tak vás označí za kontroverzního.

Tisková zpráva k senátnímu návrhu zákona (senátní tisk č. 277), kterým se do Listiny základních práv a svobod zakotvuje ústavní právo použív

Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov na včerejší schůzi Ústavně právního výboru Senátu podpořili návrh na zakotvení práva na hotovost do naší ústavy. Zároveň se tímto obracejí na své ostatní kolegy, aby udělali totéž a podpořili tento návrhu na schůzi pléna Senátu dne 15. února 2023.

Shodujeme se v tom, že ústava nemá být zaplevelována dalšími a dalšími nároky jednotlivých zájmových skupin.

Jsme ale přesvědčeni, že právo na hotovost je jednak jedním z klíčových práv, kterým mohou lidé naplňovat svou svobodu smlouvy a dobrovolných a užitečných obchodních vztahů a kontraktů. Zároveň vidíme v každodenní realitě postupné kroky vedoucí k omezování tohoto práva, a to nejen formou obecných zákonů, ale i podzákonných norem a firemních předpisů. Zavedení práva na hotovost do ústavy je tak jediným způsobem, jak zabránit postupné erozi, oklešťování, a nakonec likvidaci práva platit hotovostí včetně s tím souvisejícího práva na soukromí a svobody uzavírat smlouvy libovolnou formou. Byl by to jeden z mála kroků, kterým se práva jedince ochraňují, a ne neustále zpochybňují a omezují.

 Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov

Poznámka: Právo na ústavní zakotvení práva na hotovost podporují také senátoři Jaroslav Chalupský, Raduan Nwelati, Zdeněk Nytra, Jan Tecl, Hynek Hanza, Ladislav Faktor, Tomáš Fiala, Vladislav Vilímec, Roman Kraus, Jiří Oberfalzer, Tomáš Jirsa, Zdeněk Hraba, Patrik Kunčar, Jiří Vosecký, Jaroslav Větrovský a Martin Červíček.

 9. 2. 2023


Nenechme si vzít svobodu slova

Máme odvoleno (Krajina po bitvě):

Sleduji to nadšení. Jsem ráda, že máme prezidenta. Kdosi mě na FB vyzval, abych všeho nechala a taky slavila. Že prý z toho, že v neděli peču chleba, plyne, že nejsem nadšena. Inu, máme to za sebou. Ale nelíbí se mi ten tlak na nadšené ovace a blahopřání. Volila jsem tajně, nikde nic neavízovala, a děsí mě ten tlak na oslavy typu "já ho taky volila, co ty"? Takže máme odvoleno. Kdo se bál a chtěl emigrovat, nemusí. Můžeme se uklidnit. Máme spoustu práce a úkolů před sebou. Nechceme rozdělenou společnost? Ok. Máme odvoleno, tak ji přestaňme rozdělovat. Život nejsou jen prezidentské volby. Jsou to zejména vztahy mezi lidmi. V rodině. V práci. Mezi sousedy, přáteli, náhodnými kolemjdoucími. Pavel slíbil příkopy zahrnovat. Pojďme to tedy udělat. Nekádrujme a nerozdělujme. Každý je jiný. Někdo bude slavit celý rok. Jiný se chystat na krajské, parlamentní nebo eurovolby. Někdo bude počínat, rodit, vychovávat děti, jiný stavět domy, sázet kytky nebo psát knihy. Já dnes doma upekla svůj první pivní chleba. Nechte každého dělat, co se mu zachce. Nehodnoťte, neodsuzujte, nekritizujte ho za to. Máme odvoleno. Krajina po bitvě bude naše dílo.

29. 1. 2023

Rocková zpovědnice s Danielou

Tento text: Tady, na Facebooku Radia Beat, si můžete poslechnout moje hezké povídání o manželských trablech s Honzou Hamerníkem v pořadu Zpovědnice. Roztomilé jsou i komentáře lidí, kteří sice ten pořad vůbec neslyšeli, ale už vědí, že nikdy neměl být vysílán. Kdo poslouchal, ten si to nemyslí. Jak příznačné pro dnešní časy.

https://www.radiobeat.cz/cs/1/19267/zpovednice-s-danielou-kovarovou/

28. 1. 2023

Druhý díl debaty s Tomášem Lukavcem

Skládám účty aneb jak a proč jsem dnes v Senátě hlasovala:

Senátní tisk 33: PROTI (sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisk 34: PROTI (trestné jednání definováno šířeji než v našem trestním zákoníku, sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisky N 210/13 a K 211/13: PROTI (azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro; otázka zní, za jakou cenu a s jakým úspěchem). Schváleno.

Senátní tisk N 4/14: PROTI (jde o zpřísnění podmínek pro čestné obchodníky uvnitř EU, zatímco ti nelegální na Brusel kašlou). Schváleno.

Senátní tisk N 213/13: ZDRŽELA jsem se (chuť uregulovat se k úplnému štěstí je zřejmě nevyléčitelná). Schváleno.

Senátní tisk 31: PRO (jde o důkladnější dohled nad institucí, která neměla nikdy vzniknout). Schváleno usnesení, vráceno Sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Senátní tisk 250: PRO (obsáhlá zpráva o činnosti, kterou už jsme měli projednat dávno). Schváleno.

Senátní tisk 27: tajná volba. Souhlas s novým ústavním soudcem doc. Svatoněm.

Senátní tisk 29: tajná volba. Schváleni všichni kandidáti.

25. 1. 2023

Vystoupení k senátnímu tisku N 210/13 a K 211/13 (balíček k ochraně před azbestem)

Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu azbestu na pracovištích oproti současným normám.

Frederic Bastiat (francouzský politik z první poloviny 19. století) napsal pojednání: Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie: jakýkoliv zákon nemá jediný následek, nýbrž je jich celý sled. Jeden je bezprostřední: projevuje se svou příčinou, tedy je vidět. K těm ostatním dochází postupně, a tedy nejsou zprvu vidět. Můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

To je naše každodenní práce: Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první se omezuje na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho následku, který je vidět, ale i těch, které je nutno předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější naopak neblahé.

Azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou. Evropská unie v boji s klimatem a fanatickou k cestou k tzv. uhlíkové neutralitě předpokládá, že řadu domů, v nichž byl azbest ještě před svým zákazem v roce 2005 použit, čeká v rámci Green Dealu renovace s cílem zvýšení energetických úspor – EK mluví o tzv. „renovační vlně“. Kvůli ní se má podle závěrů Komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu při renovacích budov v příštích 10 letech o 4 % ročně. (tamtéž, s. 2)

Komise pro přijetí dané regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky prokázáno, že jakákoli koncentrace je zdraví škodlivá. Existuje ale celá řada zdraví škodlivých látek, karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace zkrátka nacházejí. O řadě z nich víme, řada z nich je regulována, používání azbestu, o kterém se zde mluví, bylo zakázáno už téměř před 20 lety. Mnoho z těchto látek má stanovené nějaké prahové hodnoty, které by neměly být ideálně překračovány. Mnoho z těch látek ale ani neznáme a denně jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jim zcela dobrovolně. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může způsobit, mám na mysli pochopitelně kouření. Jak dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazují na několik věcí.

Bylo by velmi jednoduché, jednoduše zákonem nebo v tomto případě směrnicí takové látky zcela zakázat. Stanovit limit na nulu, vyřadit tyto substance z našeho života a světa kolem nás. Proč se tak neděje? Asi mnoho z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom dnes říci: už žádný azbest kolem nás a nařídit rekonstrukci či dokonce demolici všech budov, které jej obsahují za těch nejpřísnějších ochranných opatření. Evidentní nesmysl, řekla by většina z nás. Ale teoreticky to možné je.

Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům a na základě toho stanovuje míru regulace.

A jaké přínosy má tato regulace tedy mít? DZ směrnice (str. 10) tvrdí, že u 125 ze 100 000 exponovaných zaměstnanců se může rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom.“ Tedy když směrnice nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když přijata naopak bude, pokračuje dál DZ na str. 12, „mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění“. Finančně vyjádřený přínos je tu odhadován mezi 166–323 miliony eur.

Sama Komise v DZ uznává, že „by tato iniciativa mohla vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti.“ (s. 12) Komise na stejném místě pokračuje: „Odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví (např. opravy elektrických zařízení). Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“ Přiznává tím bezděčně, že náklady této regulace až tak nízké být nemusí, mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocování měření azbestových vláken ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států, které je používají „laboratoře potřebovat 2 až 3 roky na přizpůsobení“.

Dále 97 % pracovníků vystavených azbestu podle Komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků, tedy těch které jsou typicky nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává i Komise. „Snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“ (tamtéž, s. 15)

Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů nové úpravy má být „snížením konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest.“ (tamtéž, s. 15). Ale je-li 99 % podniků pracujících s azbestem malých a středních typicky si na evropském trhu nekonkurujících, jejich působnost je národní. To ostatně přiznává i sama Komise, když o kousek dále píše, že „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě“. (tamtéž, s. 15).

Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizovat zbytečnou administrativní i ekonomickou zátěž a odhadované náklady: 2 miliardy EU. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony EUR. Náklady tak převyšují ekonomický přínos desetinásobně.

Ale to není všechno: Nevím, zda jste zaregistrovali následující informaci: Komise předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frederica Bastiata.

Vše je zkrátka otázkou míry a přiměřenosti. Moderní mluvou dneška: azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro. Otázka zní (stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti): za jakou cenu a s jakým úspěchem.

Nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které Komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makro pohledu nezdají být nijak závratné. Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makro pohledem nezadají být nijak šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme, protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace.

V nadsázce by se dalo říct, že bychom už zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody, protože ročně způsobují v EU zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle Komise způsobí nečinnost a ponechání regulace ve stávajícím stavu.

Veškerého rizika se zkrátka není možné zbavit a lidský život je stoprocentně smrtelný.

25. 1. 2023


Vystoupení k senátnímu tisku N 004/14 Směrnice o kontrole dovozu zbraní

Nová harmonizovaná pravidla si kladou za cíl bojovat s nelegálním obchodem, ve skutečnosti ale znamenají zpřísnění podmínek pro legální obchodníky, navíc jen uvnitř Evropské unie.

Chcete příklad? Čtu z předkládací zprávy našeho, senátního oddělení pro EU: „Nově by například měly být všechny palné zbraně, včetně znehodnocených palných zbraní, před dovozem do EU označeny. Znehodnocené zbraně musejí být doprovázeny osvědčením o znehodnocení dle směrnice EU o palných zbraních. Členské státy by také měly nově kontrolovat žadatele o dovozní povolení v Evropském informačním systému rejstříku trestů, aby se zabránilo tomu, že palné zbraně budou dovážet odsouzené osoby. Dovoz hlavních částí palných zbraní ve formě polotovarů bude nově umožněn pouze licencovaným podnikatelům a zprostředkovatelům, aby se snížila hrozba podomácku vyrobených palných zbraní bez označení či registrace.“

Nová, přísnější pravidla mají platit i pro tranzit a vývoz, ba dokonce i pro poplašné a signalizační zbraně.

Opět čtu z průvodního materiálu: „Členské státy by rovněž měly nově vést a předkládat Komisi jednou ročně statistiky týkající se počtu povolení a zamítnutí, množství a hodnoty skutečného dovozu a vývozu palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva podle kategorií dle přílohy I či informace o zabavených palných zbraních. Nařízení by mělo vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku EU a nepočítá se prozatím s žádnou lhůtou pro případnou adaptaci národních předpisů.“

Požádala jsem o expertízu tohoto materiálu své dva známé, kteří se celoživotně zbraněmi zabývají. První expert napsal: „V některých ohledech návrh nařízení přináší na stranu uživatelů (soukromníků i státních útvarů) vyšší administrativní zátěž (kontrola v ECRIS, certifikát konečného uživatele - při prodeji mezi dvěma fyzickými osobami poněkud úsměvné); výkladovou nejasnost (například: Je možné vydat dovozní povolení na palnou zbraň pro Čecha, který omylem překročil hranice do Říše s nožem v kapse?) či například narušení historické hodnoty (dle návrhu by měly být doznačeny například válečné sbírkové relikvie z 1. WW nebo 2. WW).

K odstavci 19: Jsou celníci schopni posoudit, jestli je daná poplašná či signalizační zbraň vyrobena v souladu se směrnicí Komise 2019/69? Respektive kdo o tom bude rozhodovat?

K trestným činům: Jsou skutečně všechny jmenované TČ definovány a postihovány ve všech členských zemích stejně? Pokud ne, pak toto ustanovení otvírá prostor pro nekalé praktiky.

Příklad: v některých zemích Unie není nabývání nožů upraveno zákonem – ČR; jinde je nelegální nabývání specifických nožů; můžeme se dostat do situace, kdy se držitel nepozorností či nevědomky dopustí činu, který je jeho domovské zemi není postihován, ale v cizině ano. A tím se připraví o povolení v rámci řešeného nařízení.

Tolik první expert. Druhý odpověděl lakonicky a jeho věta hovoří za vše:

„To si někdo vážně myslí, že utažení podmínek pro legální obchodníky, a ještě jen uvnitř EU (protože ti nelegální na lejstra z Brusele kašlou zvysoka), může byť jen minimálně ovlivnit kanály podloudníků, pašujících z Ruska a Číny zbraně do rizikových zemí (mimo EU)?“

Jak se k návrhu nařízení staví naše vláda? Opět citace: „…zdrženlivě, neboť ve svém důsledku může nařízení představovat zvýšení administrativní zátěže pro licenční a celní orgány. Tuto problematiku bude dle vlády nutné podrobit detailnější diskusi, která se zaměří i na míru podrobnosti poskytovaných informací s ohledem na bezpečnostní zájmy ČR ve světle probíhajícího konfliktu na Ukrajině a celkové změny bezpečnostní situace ve světě.

Otázka zní, co teď s tím. Já tento návrh podpořit nemůžu.

25. 1. 2023


Pivem proti nenávisti

Dejte aspoň na chvíli pokoj s těmi všemi prezidenty a pojďte se mnou na pivo, říkám si, když čtu všechny ty nenávistné komentáře. Už zase se zdá, že kdo není s námi, je proti nám. Kdekdo je schopen zatratit kvůli hlasu souseda, kamaráda, kolegu. A kdyby jen zatratit! Obávám se horších konců. Nenávist, ta emoce stará jako lidstvo samo, probublává všemi komunikačními sítěmi, médii, vzkazy a komentáři. Nenávist k tomu, kdo má jiný názor, priority a preference, ba dokonce kdo ještě neví, koho volit, kdo klade otázky, kdo pochybuje, kdo se nevyjádřil dostatečně uvědoměle.

Někdo chce nenávist omezovat zákonem a dokonce zakazovat. Inu, chtít může, ale dopadne to stejně jako s pokusem paragrafy upravovat lásku nebo přátelství. Nenávist je totiž přirozená lidská emoce, tu zákonem upravovat nelze, podobně jako radost nebo smutek. S emocemi je třeba se naučit žít a umět s nimi pracovat tak, aby neubližovaly. Klidně si ciťte nenávist, ale styďte se za její projevy a trochu se ovládejte.

Ale dost o nenávisti a zpět k pivu. Tak pojďme všichni do hospody na pivo a buďme rádi, že hospody mají otevřeno a že spolu můžeme mluvit z čí do očí, že se o sebe můžeme otřít loktem a na každou větu hned vidíme odezvu obličeje a řeč těla. Přejme si, aby hospody vydržely navzdory růstu cen, byrokratické šikaně i odlivu štamgastů. Podobně držme palce, ať přežijí i malé pivovary a lidé s vlastními názory. A s pivem a nad ním se spolu pak můžeme pobavit třeba o spravedlnosti a rovnosti, po které všichni tolik volají. Přečetla jsem si tuhle tenhle komentář prezidenta První pivní extraligy Ladislava Jakla o daních a o pivu. Láďa Jakl je nejen kamarád, který mě před třemi lety přivedl k pivu, ale i spoluautor naší společné knihy o krásných pivech Pivař a Blondýna, a díky němu teď už o pivu něco málo vím. Můj manžel je naopak vinař, a tak mohu srovnat oba ty skvělé nápoje, které většina mých spoluobčanů miluje a pije. Proč tak činíme? Kvůli dobré společnosti? Jistě. Kvůli chuti a vůni? Určitě. Ale cosi si přiznejme. Přece i kvůli tomu alkoholu, který vylepšuje náladu i atmosféru a přispívá k uvolnění.

Jenomže podobně jako v životě, ani v alkoholovém světě žádná rovnost ani spravedlnost neexistuje. Podobně jako u prezidentských kandidátů existují fankluby pivařů a vinařů, schopných se do krve porvat za svůj klub, vychválit ho do nebe a naopak ten druhý zašlapat do země a odsoudit do zapomnění. Člověk by myslel, že každý má právo na své chutě, vůně a priority. Na druhé straně – pokud stát daní oba nápoje, měl by k nim přistupovat stejně. Jaká škoda, že svět je plný dělicích čár, hradeb a příkopů, nenávisti a že spravedlnost existuje jen v pohádkách a na papíře.

V pohádkách by existovalo kouzlo proti nenávisti, Česko by se vrátilo k nepřímé volbě prezidenta a z piva i vína by se platila stejná spotřební daň podle obsahu alkoholu. Jasně, tohle je krutá každodenní realita. Ale i v té se dá ovládat nenávist, snít, věřit a doufat, že třeba jednou… Nemyslíte?

23. 1. 2023


Paní senátorko, už víte, koho budete volit ve druhém kole prezidentských voleb?

Upřímně řečeno, ani nevím, jestli ke druhému kolu půjdu. Ani jeden z kandidátů má kritéria nesplňuje. Budu teď dva týdny oba kandidáty sledovat, a pak možná názor změním. To by ale některý z nich musel jasně říci, že je zásadně proti klimatickému šílenství a lidi ožebračujícímu Geen Dealu, že je principiálně proti jakémukoli omezování svobody slova, že nebude podléhat diktátu politické korektnosti a že se zasadí za ochranu rodiny a manželství jako svazku muže a ženy navzdory veškerému agresivnímu genderismu. A také že posílí suverenitu naší republiky a zastaví její přerod v poslušného bruselského vazala. A že nepřipustí další vlnu organizované masové imigrace k nám. A že nepřipustí opakování restrikcí a lockdownů pod záminkou boje s nakažlivou chorobou. Takže až se v tomto smyslu některý z kandidátů jasně vyjádří, půjdu ho volit.

20. 1. 2023


Děkuji. D


O normálním světě s Tomášem Lukavcem

Skládám své pravidelné účty aneb jak a proč jsem dnes v Senátě hlasovala:

Tisk 25: PROTI (Česko předává pravomoc mezinárodní organizaci a navíc zbrklý způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 26: ZDRŽELA jsem se (není třeba prodlužovat mimořádnou ochranu, protože máme nastaveny standardní mechanismy, na které bylo dost času už dávno najet)

Tisk 28: ZDRŽELA jsem se (nemohu zvednout ruku pro podporu směrnice o obnovitelných zdrojích a o energetické náročnosti budov, přinese to další zdražení ve jménu boje s podnebím)

Tisk 32: PROTI (vůbec nejde o energetickou soběstačnost, ale o sebevražedný boj s klimatem, a zrychlený způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 291: ZDRŽELA jsem se (nemáme přijímat speciální zákony s celoplošnou působností jen kvůli problémům jedné obce)

Tisk 991: PROTI (zřizování komisí není řešením, proto jsem navrhla usnesení, aby vláda urychleně připravila privatizaci České pošty)

Tisk J 209/13: PROTI (zbytečná eurobuzerace, není třeba řešit lékařskou prevenci na centrální byrokratické úrovni)

5. schůze

11. 1. 2023


Zachraňme planety nejkrásnější

Celý loňský rok jsem pořád poslouchala, jak že je třeba zachraňovat planetu, a přemýšlela jsem, kterou vlastně. Na všech těch řečech je totiž nejzajímavější, že ji nikdo nejmenuje. Proč? Asi že by její konkrétní jméno znělo moc pozemsky a nemělo to ten povznášející modlářský náboj.

Takže zachránit planetu, dobrá, souhlasím. Ale nejen jednu! Zachránit je akutně třeba hned planety dvě: Mars a Venuši. Ty jsou totiž smrtelně ohroženy. Čím? Společenská diskuse v naší části světa žije pod diktaturou prý „probuzených“. A tak obě tyhle krásné planety, tedy jak Mars neboli mužství, tak Venuše neboli ženskost, dostaly v posledních desetiletích od oněch pokrokových „probuzených“ pořádně na frak. Pralesy obou planet jsou do mrtě vykáceny a nahrazeny bezpohlavní patlaninou, jejich řeky zamořeny frázemi a pitomostmi, ovzduší je vysoce toxické udavačstvím, žalováním, šikanováním a ostrakizací. Jak jinak nazvat popírání ženství, genderovou korektnost, zákaz přechylování, chlapy s rtěnkou a vyzdvihování bezpohlavních bytostí a agresivních dřevochlapic?

Na Starém Městě v Praze je podnik, který už na výloze píše, co na své půdě nestrpí. Mimo jiné „sexismus“. To je dnes asi sprosté slovo. Takže z toho baru vyhodí muže, který se začne dvořit ženě, a tu ženu vlastně také, protož to dovolila? Pryč se sexismem! A co že to je, ten sexismus? Projevování svého ženství a mužství, sama existence Venuše a Marsu!

Ráda se proto přidám ke všem bojovníkům za záchranu obou planet, těch dvou nejohroženějších. Planetu Zemi zachraňovat nebudu, na to máme jiné samozvané borce. Ne, chci zachránit, co zachraňovat akutně potřebuje. Chci společně s dalšími lidmi chránit Mars a Venuši, ženskost a mužnost. Společně s každým, komu není třeba složitě vysvětlovat, co znamená být normální. A spolu s nimi požaduji obnovení přirozeného prostředí Marsu a Venuše a záchranu obyvatel těchto krásných planet, jimž v důsledku brutálního nástupu pomatených aktivistů hrozí vyhynutí. To ti „probuzení“ mění pravidla soutěží Miss, v nichž už nezáleží na ženské kráse, a nutí ženám neurvalost v mluvě, v práci, v manželství i v mezilidských vztazích. To oni tvrdí mužům, že se nesmějí chovat chlapsky a předvádět svaly či agresivitu, že naopak mají plakat na veřejnosti, opustit zaměstnání, kterými živí rodinu, a miminkům doma přebalovat pleny. Dávno jim nejde o právní rovnost, kterou u nás obě pohlaví už roky mají. Naopak jim vyhovuje výměna rolí, v nichž ženy drží zbraň, krok, vedení a peněženku, zatímco muži se nechají živit a na slovo poslouchají. Možná požadují ještě víc - rovnou smazání oněch přirozených normálních rolí.

Chci žít v normálním světě planet Mars a Venuše a kochat se rozdíly mezi oběma pohlavími, jež kdysi účelně a efektivně vymyslela Matka Příroda nebo Bůh, vyberte si podle vyznání a preferencí. Líbí se mi ženy upravené, něžné, vřelé, vlídné, laskavé, usměvavé a pečující. Ty, které vědí, že v prvních letech života dítěte je právě matka osobou nejdůležitější a naprosto nenahraditelnou. K takovým ženám dobře ladí muži rozumní, silní, odvážní, stateční a rozhodní, kteří v pravou chvíli potlačí strach i pláč a třeba se i porvou za svou ženu, za svou vlast, za svou pravdu nebo čest. Vždyť právě kvůli Venušankám existují básně, šperky, šminky, měkké polštářky a módní časopisy a kvůli Marťanům lechtivé obrázky, akční filmy, zbraně, hobbymarkety a pořádná auta. Navzdory pesimistickým předpovědím, klimaalarmistům a podnebíčkářům jsem životním optimistou a plnou naděje. Matička Země i planety Mars a Venuše se dříve či později zbaví aktivistického šílenství právě proto, že člověk je ze všech bytostí nejodolnější a nejpřizpůsobivější. Zbytky Venušanek a Marťanů stále přežívají v kosmetických salonech, rockerských doupatech a v zapadlých vesničkách, kam moderní virus bezpohlavnosti dosud nedorazil. Přeživší Venušanky se pořád ještě zdobí líčením, vhodně zvoleným oblečením zdůrazňují své vnady a potlačují nedostatky, usmívají se, jsou starostlivé a sní o svatbě a o velké rodině. Marťané již jako malí chlapečkové měří své síly a soutěží, kdo dočurá výš nebo dál, později se učí vytrvalosti, odvaze a odhodlání snést bolest. A když přijde nepřítel nebo udeří válka, Marťané vytáhnou hole, nože nebo paprskomety a vyženou nepřítele za hraniční čáru. Věřím tomu a držím obyvatelům obou planet palce ze všech sil.

Na nebezpečí je ale potřeba neustále upozorňovat. Bezohlední pokrokoví „probuzení“ rovnostáři volající po platové egalizaci a kvótách pro ženy jsou rozhodnuti zničit i poslední útočiště Venušanek a Marťanů - sex, erotiku, milování a párování i normální mužsko-ženské vztahy. Je to jejich propaganda a čiré probuzené zlo. Cílem je jediné: zničit dvě nejkrásnější planety ve vesmíru: Venuši a Mars – ženskost a mužnost. Tak to ne. To se jim nepodaří. My své planety nedáme. Patříme k nim a ony k nám. My, lidé, jsme totiž sami především muži a ženami.

Že jsou to stereotypy? Pořád lepší než ty nové vnucované monotypy. Že patříme do minulosti? Že vymřeme? Kdeže. Na vymření jste naopak vy, popírači Venuše a Marsu.

12. 1. 2023


Teorie a praxe novely energetického zákona

Text mého vystoupení předneseného při jednání Senátu dne 11. ledna 2023

 Jaký cíl sleduje senátní tisk 32 – novela energetického zákona? Údajné snížení administrativních požadavků pro výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie a zjednodušení stavebního řízení. Tedy dobro.

 Ale je tomu opravu tak?

Četli jste Důvodovou zprávu k tomuto zákonu? Pojďme nalistovat třeba její stranu 5 a tam čtěme:

„Zmíněné evropské předpisy třetího energetického balíčku byly v oblasti elektroenergetiky nahrazeny v roce 2019 sadou předpisů pod názvem „Čistá energie pro všechny Evropany“ nebo též „Zimní balíček“. Analogická novelizace předpisů v oblasti plynárenství je naplánována na rok 2022...

… Důvody pro zpracování nové evropské úpravy lze spatřovat především v novém vnímání energetického trhu, jehož nastavení ovlivňují klimatické cíle Evropské unie. Důraz je kladen na rozvoj decentralizované výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, účinnost všech částí energetické soustavy a environmentální aspekty výroby elektřiny v elektrárnách z neobnovitelných zdrojů energie.“

Takže do češtiny přeloženo: návrh nemá vůbec co do činění se snahou zlepšit zásobování lidí elektřinou ani s odstraněním byrokracie! Jde o další nástroj podnebíčkářů, další formu boje s klimatem, který nás všech už stál tolik peněz a touto novelou bude stát další!

Když jsem tady vystoupila před měsícem a varovala před tím, že plnění klimatických cílů přinese zdražení, pustil se do mě předseda Senátu, že zbytečně straším. Viděli jste včerejší denní tisk? Hlavní zpráva dne nesla nadpis: emisní povolenky zdraží lidem benzín a palivo!

Ale pojďme dál a opět se začtěme do Důvodové zprávy na str. 5:

„Návrh zákona byl zpracován v reakci na opakované prohlášení předsedy vlády o nutnosti řešení bezpečnosti dodávek energie, resp. snížení závislosti na dovozu paliv z Ruska. Klíčové pro tento cíl je podpora výstavby bezemisních zdrojů. Vedle jádra se jedná o podporu výstavby výroben elektřiny z OZE.“ Konec citace.

 A tady v plné nahotě vidíme, jak se boj s podnebím a drahota z něj plynoucí propagandisticky schovává za nutnost snížit dovozy z Ruska. To nevadí? A proč bezemisní? Jak to souvisí s Ruskem? Palivo do jaderných elektráren je také z Ruska a teprve má být nahrazováno! Ještě dva měsíce po vypuknutí války na Ukrajině přistálo u nás letadlo s ruským jaderným palivem.

A proč máme sázet na zdroje, které musí být dotované, když sedíme na největších zásobách uhlí širokodaleko! Uhlí nás může zbavit závislosti na dovozech? Aha, uhlí ne. A proč ne?  Protože o nezávislost na dovozech tu nejde, jde tu o boj s podnebím.

Ale čtěme dál Důvodovou zprávu na straně 5 a 6:

„Důvodem a účelem předloženého materiálu je nastavit legislativní prostředí, které umožní jak fyzickým, tak právnickým osobám zajistit energii na pokrytí jejich potřeb, která bude cenové dostupná, bude z národních zdrojů (energetická bezpečnost) a přispívá k dekarbonizaci ekonomiky České republiky, resp. Evropské unie (plnění závazků v oblasti ochrany klimatu).“

Aha! K energetické bezpečnosti nám ale přece stačí uhlí, ne? Jenže ono nejde o soběstačnost, ale o povinnou a vnucovanou „dekarbonizaci“!

Protože: „Jedná se o zásadní krok k zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti České republiky v době stále se zvyšující nejistoty dostupnosti paliv využívaných konečnými spotřebiteli energie v současné chvíli, zejména plynu, který je významnou komoditou pro zajištění centrální dodávky tepelné energie a výroby elektřiny.“

A opět dodávám: k tomu nepotřebujeme novelu energetického zákona. Tohle zvládne nejrychleji, nejlevněji a nejefektivněji české uhlí!

Zbytek důvodové zprávy jsou odkazy na směrnice, které musíme plnit v oblasti klimatických závazků.

Takže se ptám: jde o klima, o závazky, nebo o energetickou bezpečnost?

Páni předkladatelé, ani lhát už neumíte.


11. 1. 2023

Bilanční rozhovor pro Parlamentní listy

Právo i svobody občanů se zhoršují a tento trend potvrdil i rok 2022. Svobody ubývá, regulací přibývá. Právo je užvaněné, nesrozumitelné, je ho mnohem víc, než potřebujeme, automaticky poslušně přijímáme tisíce zbytečných norem Evropské unie. Prostor pro svobodný život se občanům zhoršuje. Hřebíčkem do rakve svobody je tlak na stíhání fake news a snaha právně upravit takzvané dezinformace. Ti, kteří za tyhle novoty bojují, na ně dříve nebo později doplatí taky.

Plné znění rozhovoru zde:

1. 1. 2023

Má Bilance 2022

Osiřela jsem.
Prožila jsem bakalářskou promoci svého syna.
Absolvovala jsem osmiměsíční volební kampaň.
Přibrala jsem 10 kilo a zhubla jen 3.
Ochutnala stovky nových piv, poznala mnoho nových lidí a navštívila řadu dalších hospod.
Vyrobila nesčetně nových broží, ozdob, a dalších ženských ručních výrobků.
Poznala mnoho nových krásných míst ve svém kraji i po celé republice.
Stala jsem se senátorkou a obstarala si tak další životní téma.
Přestala jsem zvedat hovory z neznámých telefonních čísel a slepě přijímat všechna pozvání.
Přestala jsem pracovat pro ČAK.
Zažila jsem nenávistné útoky médií i soukromých osob včetně anonymů a smířila se s tím, že se jich nezbavím.
Na své kůži jsem mnohem lépe pochopila, co znamená rčení “jít s kůží na trh” a také to, že stát si za svým názorem znamená být připravena hodně toho strpět.
Poznala jsem mnoho nové krásné muziky.
Přestala jsem se stýkat s kamarádkou, která mě zraňovala.
Získala jsem příval veřejné i soukromě vyjadřované podpory.
Ztratila jsem pár přátel a několik nových jsem získala.
Vydala jsem dvacátou knihu.
Přestala jsem si odbarvovat vlasy a z blonďaté přešla na stříbrnou.
Přestala jsem nosit těžká břemena a konat těžkou fyzickou práci.
Začala jsem víc myslet na sebe, na své tělo, na svou duši, na své touhy a přání.
Zestárla jsem, dospěla a lépe pochopila, že život je příliš krátký na to, aby se člověk mohl neomezeně věnovat blbostem a nechat si unikat věci podstatné.

31. 12. 2022


Závěrečná zpráva o financování mé volební kampaně

Právě jsem odevzdala závěrečnou zprávu o financování své senátní volební kampaně Úřadu pro kontrolohu hospodaření politických stran a politických hnutí. Ke zprávě dodávám, že u šesti dárců se mi ani při nejlepší vůli a snaze nepodařilo dohledat osobní údaje (adresu a datum narození), proto ve jmenovitém výčtu dárců nefigurují. Těm, kteří poslali své dary převodem z účtu, jsem částky na stejný účet vrátila. Hotovostní dar vložený anonymně na můj transparentní účet č. 2323232323/0100 jsem spolu s celým zůstatkem na účtu odeslala Diecézní charitě Plzeň.

Děkuji svým přítelkyním Markétě Francouzové a Janě Slámové za daňovou a účetní pomoc po celou dobu kampaně. Bez těchto dvou dobrých duší bych sama vést přehledy, obsluhovat aplikaci a podávat hlášení a zprávy v požadované podobě zvládala obtížně.

Plné znění závěrečné zprávy najdete zde:

https://zpravy.udhpsh.cz/zprava/s2022/avrovkoa

29. 12. 2022


Co je nám nejdražší?

Jedu večerní Plzní. Je advent. Kdysi v tuhle dobu svítila skoro všechna okna. Dnes leda občas někde probleskne světýlko nebo ojedinělý světelný řetěz. Je draho. Šetří se. Míjím kavárny a restaurace. Je čas vánočních večírků, ale ty se oproti minulým rokům nikde moc nekonají. Ani lidé se tolik nescházejí a bujaře neslaví. Je draho. Šetří se. Nakupuji v supermarketu. V tomto období bývají nákupní centra plná. Bejvávalo. Dnes prodavačky bloumají poloprázdnými obchody a znuděně koukají do mobilů. Zisky jsou letos i navzdory inflaci menší, alespoň podle mé dcery, která už delší čas brigádničí v bižuterii a má tak srovnání. A že jsou plná některá parkoviště? Možná. Možná proto, že lidé se dnes víc dívají do výkladních skříní, než aby nakupovali. A víc než dřív přemýšlejí, než vloží zboží do košíku. Počítají mnohem víc než dřív. Je draho.

Na svých cestách senátním obvodem mluvím s normálními lidmi. Mnozí se bojí. Netopí, nesvítí, šetří, kupují jen to nejnutnější. Dárky letos budou praktické, hřejivé, nejspíše kombinace svetr + rum. Na venkově se krade dřevo a v lese pytlačí.

Je to vidět i cítit, jak se lidé obávají a jak počítají každou korunu. A zima přichází a bude krutá. Možná ne rekordními teplotami, ale určitě rekordními sociálními dopady na životy našich domácností. 

„Na Slovanech v Papírnické otevřeli kavárnu,“ říká na tramvajové zastávce jedna důchodkyně druhé. „Šla bych se tam podívat a pozvala mladé na něco sladkého, ale nemůžu si to dovolit.“ Stojím opodál, a tak - trochu nechtěně, trochu chtěně - vyslechnu celou debatu, do níž se přidávají další čekající. Jeden přestal dávat spropitné, další dal naopak psa do útulku, protože už finančně nevychází. Třetí letos v zimě poprvé nepojede na lyže. Kdo měl něco málo našetřeno, tomu inflace celoživotní úspory reálně snížila o pětinu, zálohy na elektřinu teď mají všichni několikanásobné. 

Chodím po světě, dívám se a poslouchám. Možná někdy až skoro neslušně, ale divte se spisovatelce a političce, co se celoživotně zajímá o rodiny a rodinné vztahy. Vnímám všechny ty strachy, obavy, touhy a změny. Vidím, jak lidé mění své zvyky. Vím dobře, čeho se bojí. A žádná vláda, žádný slib, žádná sociální dávka nedokáže ty strachy zmenšit a lidi upokojit. A podle všeho se o to vláda ani nesnaží.

Jak ven z krize 

Co s tím? Jedna věc je pravdivý popis aktuálního stavu, druhá přiznání příčin a třetí smysluplná nápravná opatření. Co je příčinou dnešní drahoty? Nábožensky fanatický boj s klimatem, systém emisních povolenek, ničivé eurodotace a podobné pitomosti. To klimatický populismus způsobil, že jsme zasypali doly, utlumili těžbu a zamilovali se do takzvaných obnovitelných zdrojů. Banky a velké firmy se pokrytecky přidaly, čímž zdražily své výrobky i služby. A chovají se, jako kdyby jim klimatické odpustky daly právo vychovávat lidi a povýšeně jim radit, co mají jíst, pít a jak se mají chovat. Mladí klimaticko-náboženští fanatici nás poučují, že ohledně klimatu „panuje jednoznačná vědecká shoda“, což nás má umlčet a již nikdy více se neptat a nepřemýšlet. Fyzikální zákony podle nich byly tou demokratickou vědeckou shodou překonány a v budoucnu už platit nebudou.

A pak tu máme sankce, které namísto aby zasáhly samoděržaví, trestají spíše nás samotné a další evropské země. Svádět drahotu jen na válku na Ukrajině je oblíbenou výmluvou našich politiků. Co na tom, že žádné zastropování cen drahotu nesníží, podobně jako ji nesníží sankce? Před půl rokem za tuhle větu hrozilo vyloučení z dobré společnosti, ale dnes už se stále častěji objevuje i na stránkách seriózních listů, podobně jako návrhy nápravných opatření. Chytré Česko by odstoupilo od trhu s emisními povolenkami a vyvázalo by se z klimatických závazků. Zrušilo by těžební limity a obnovilo těžbu fosilních paliv. Nezvyšovalo by veřejný dluh a počet úředníků a nezřizovalo by nové zbytečné instituce, a to ani když na nich na trvá Velká Evropská Matka. Oprášilo by staré dobré zákony fyziky a chemie a o vědě by nehlasovalo na klimatických konferencích. Přestalo by svým občanům lhát a přestalo by lhát i samo sobě. Jenomže když politici současní i předchozí všechno vsadili na špatného koně, nemají teď odvahu přiznat si chybu, a tak sobě i nám umanutě lžou do očí. Jednou to všechno vyjde najevo. A do té doby? Do té doby to nějak musíme vydržet, minimálně my, normální lidi. Kdo chce žít fair trade, nechť si tak žije. Kdo chce elektromobilitu, nechť si ji za své pořizuje. Bez úlev a dotací. Ale nám ostatním nechť ji nevnucuje.

A jak to všechno fialové, žluté či modré období my normální přežijeme? Inu, podobně jako jsme přežili to rudé. Je třeba držet při sobě a vzájemně se podporovat. V rodině, v sousedství, v obecní pospolitosti. Nenechávat nikoho osamělého a zlepšovat rodinné i mezigenerační vazby. Aby nejen na drahotu a samotu, ale na všechny problémy nezůstal nikdo docela sám. Ano, je draho. Ale to nejdražší máme často ve své blízkosti.

28. 12. 2022


Daniela o obraně rodiny

Odpuštění pro rodiče a děti

V životě nám nejvíc ublíží ti nejbližší. I my jim velmi často ubližujeme. A když je ten adventní čas, je dobré se zamyslet nejen nad nejbližšími, ale i nad omluvou, pokáním a odpuštěním.

Co je úkolem rodičů a co dětí? Rodiče mají připravit děti do života. Přístupy k tomuto obrovskému úkolu jsou tak individuální, jak jsou velké rozdíly mezi lidmi.

Někdo kopíruje vlastní rodičovské vzory, jiný je zavrhne a vychovává schválně jinak. Člověk by řekl, že existuje mnoho možností mezi těmito dvěma krajnostmi, ale kupodivu někteří rodiče si vybrali třetí. Nevychovávají vůbec, snad aby svým potomkům nezpůsobili duševní trauma pokynem, dohledem, příkazem nebo úkoly. Děťátku odklízejí z cesty každé smítko v naivní víře, že dětství je třeba prožít v polstrované cele. Hlavně proboha žádný tlak, povinnost, žádný stres. A tak část mladých je křehká a slabá, protože se v dětství nenaučila řešit problémy a vzdorovat nepříjemnostem. A tím horší je pak pro ně srážka s realitou a tím těžší i pochopit, že hlavním životním úkolem je práce na sobě samotném.

A co je tedy úkolem dětí v dnešním světě? Dávno už není pravidlem, že mají dělat svým rodičům radost. Kdepak! Potomci už tu dávno nejsou pro rodiče a aby se o ně postarali, ale sami pro sebe, hlavně aby se dobře dařilo jen jim. Na svou svobodu a individualitu totiž mají zaručené a nezadatelné právo. Doufám, že laskavý čtenář pochopí ironii. Někdy je mi totiž smutno z nepochopení role obou stran. Čtu skoro denně stížnosti rodičů na své děti a stesky dětí na své rodiče. A taky vzájemné obviňování partnerů a bývalých manželů, co se kdysi milovali až za hrob, povili dítě - a pak se začali nenávidět a opustili se. Jenomže když se z jejich vztahu narodilo dítě, nebude už nikdy žádný z nich naprosto svobodný a bez závazků. Jaká škoda, že se ta krutá pravda na školách nevyučuje podobně jako vyjmenovaná slova. Kdybych mohla, napsala bych na všechny školní tabule tohoto světa: Koho nechceš za rodiče pro své dítě, s tím ho nikdy nepočínej. 

Co je a co není v zájmu dítěte 

Co je pro každé dítě tím nejlepším? Když se oba jeho rodiče mají rádi a vychovávají ho společně. Jako obvykle není ideál dosažitelný pro každého, ale i když se rodiče rozejdou jako manželé či partneři, navzdory obecnému přesvědčení se obvykle na péči o dítě dohodnou. Do našich advokátních kanceláří a k soudu chodí jen malá část rodičů, která se dohodnout nedokáže nebo nechce. Emocemi zaslepené rozhádané páry pak přesvědčují soud, že o dítě má pečovat jen jeden, protože druhý rodič je šílený, násilný, pomýlený nebo prostě zlý. U soudu se vedou nekonečné líté boje o hodiny a dny styku anebo o zákaz styku vůbec. Čímž se dostáváme ke střídavé péči, což je pro jedny svatý grál a pro druhé katastrofa. Jenomže to je nepochopení. Střídavá péče neznamená vždy rozdělení času půl napůl mezi otce a matku. Dnes je obvyklým standardem tzv. rozšířená péče, kdy otec pečuje o dítě v jednom týdnu třeba od čtvrtka do pondělí a ve druhém od středy do čtvrtka a k tomu měsíc o prázdninách, ob rok na Vánoce, Nový rok, jarní a podzimní prázdniny a na střídačku všechny svátky. Většina dětí rozvedených rodičů dnes žije ve střídavé péči dohodnuté neformálně mezi rodiči. Justiční statistiky zohledňují pouze natvrdo přijatá soudní rozhodnutí, a reálnému stavu neodpovídají.

Nejvyšší čas přestat se zaklínat střídavou péčí anebo se jí naopak zbytečně děsit. I bez formální střídavé péče mohou rodiče na výchově spolupracovat a nedělat si naschvály, i s přikázanou střídavou péčí může dítě žít v atmosféře rodičovské války. Se střídavou péčí i bez ní je hlavním momentem dobrá vůle rodičů spolupracovat. Co naopak dítěti prokazatelně ničí duši i život, je konflikt mezi otcem a matkou. Čím více nenávisti, čím vypjatější rodičovský spor, tím větší šrámy v dětské duši. Pamatujte tedy na to, milí rodiče, až se budete zamilovávat, rozcházet, rozvádět a poté nenávidět. A myslete přitom na své děti. Ne proto, abyste o ně bojovali u soudu, ale abyste se na jejich výchově domluvili s druhým rodičem, kterého jste přece kdysi milovali. 

Pokání a odpuštění 

A teď zpět k tomu pokání a odpuštění. V minulých dnech jsem byla na zádušní mši sloužené po odchodu svého kolegy. V kostele v lavicích seděly desítky příbuzných, kolegů a kamarádů a poslouchaly vlídná slova o zemřelém i kázání o nutnosti odpustit hříchy duši, co odchází, aby našla klid. A opodál rakve stála a plakala přítelkyně zemřelého a matka jeho nemanželského dítěte, které rodina nedovolila usednout mezi nejbližší pozůstalé. Nejvíc nám ubližují ti nejbližší. Patrně jsme i my těmi ubližujícími. Možná že právě advent je vhodnou dobou k omluvě, k pokání a časem vhodným k odpuštění a přijetí reality. Tím spíš, je-li tím, kdo ten konflikt bezpečně odskáče, nedospělé dítě. Ne nějaké fiktivní, filmové robátko, ale naprosto konkrétní, živé a skutečné dítě. To nejbližší. Právě to vaše.

21. 12. 2022


Normální Daniela spouští svůj projekt oceňování dobrých trvalých manželství

Senátorka Daniela Kovářová se dnes písemně obrátila na všechny hejtmany i na všechny starosty svého volebního obvodu s nabídkou spolupráce při oceňování dobrých trvalých manželství. Poté, co její senátní kolegové odmítli myšlenku na senátní půdě pravidelně oceňovat diamantové svatby (a raději vyhlašují Gendermana roku), rozhodla se senátorka Kovářová tuto agendu převzít a ve spolupráci s komunálními představiteli vyzdvihovat dobré příklady mnohaletých manželství, ve kterých si manželé po desítky let byli oporou a naplnili tak podstatu manželského slibu.

19. 12. 2022

Nekopejte do našeho premiéra

Petr Fiala pronesl velmi moudrá slova. Snesla se na něj šílená vlna nechutností, kritik, urážek, sprostot, posměchu, výčitek, útoků, nactiutrhání nebo i výzev k hospitalizaci. A myslím, že je třeba se ho zastat. Pravdou ovšem je, že nikdo z těch surových primitivů nevěděl, že jde o slova našeho pana premiéra. Mysleli si, že jsou to slova moje.
Opět se tak potvrdilo, že mnohým lidem je obsah výroků úplně ukradený a zajímá je pouze (domnělý) autor.
V pátek jsem zveřejnila, že "se dívám se na svět kolem sebe a už nemůžu mlčet. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí." Tato slova pocházejí z projevu Petra Fialy na mimořádném kongresu ODS 5. 9. 2014. Řekl tam doslova: "Já jsem šel do politiky proto, abychom se začali bránit. Aby mlčící většina slušných normálních lidí mohla v klidu žít. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí, aby nám zase nebyla ukradena naše svoboda." Na následujících řádcích si užijte, jaký jeho slova vyvolala u některých fanatiků ohlas, když nevěděli, že autorem je právě on. A to předkládám jen malou ukázku ze stovek podobně vlídně laděných.

Twitter:
Ivan Dachs Hladík: "Především takových, kteří tě vyvezou za město do lesů a nechají tě přivázanou u stromu. Zalez, ty kreaturo v lidské masce."

King John: "Potřebuje znásilnit na veřejných WC od samečka."

Dan Priban: "Normálních nácků"

Jan Jandourek: "Až vaše kontrarevoluce zvítězí, co uděláte s námi, nenormálními?"

Tomasz Peszyński: "je to tak, dost bylo magorů jako jste vy!"

Bazilišek: "Doporučím vám dobrou léčebnu. Tam je možno organizovat revoluci i kontrarevoluci a stát se třeba Johankou z Arku nebo Napoleonem."

Martina Horáková: "Mno, jděte si dělat kontrarevoluci někam jinam, děláte ženám jen ostudu."

Ondřej Rosický: "Paní Daniela si dneska popletla prášky."

Miroslav Tauš: "Předpokládám, že diagnózu jste si stanovila sama."

Chamurrai: "Vítejte ve světě kde psychicky geneticky a hormonálne dezorientovani heterosexualove nespravne nazyvani jako homosexualove a hermafrodite s nespočtem pohlaví a pohlavních orgánů v jejich hlavách jaké vesmír a duševně zdraví heterosexualove nikdy neviděli."

Chebná elektrónka é třenáct: "Soudružko Kovářová, vy jste nebetyčně blbá."

Martin Konopčík: 'Nepromlouvaji k Vám občas nějaké hlasy...?
A ti normální lidé...jsou teď s námi v místnosti?"

Richard Šimůnek: "Já hlavně doufám, že o tom, kdo je normální, nebudete rozhodovat vy."

Martin Bíza: "Ano, je protřeba protestovat proti účasti lhářů, idiotů a lemplů jako jste vy na rozhodování v demokratickém právním státě. Já protestuji, aby jste kohokoliv učila, protože jste totálně neschopná právnička a lidský morální odpad. Kde se to podepisuje za normální lidi?"

Lucie Hofmanová: "A vy jste jednotka normálnosti? Tak to jsem doufám blázen."

Petr Janošo: "Vy jste všechno, opravdu všechno, jen ne "normální" chybí rozum, úsudek, naopak nadměrná arogance ve smyslu "já řeknu lidem, co mají dělat" Nepleťte se lidem do životů."

Marek Vondrák: "Vy si potřebujete hlavně vypláchnout hubu Krtkem, milostivá... Ale ihned!!!"

Jan: "Vy nejste normální. Vy jste vygumovaná a agresivní fanatická blbka. Inkvizitor v sukních."

Petr Šach: "Jakou kontra revoluci, to by se Vám líbilo, zas ten zmar, jako za Klause! Nasrat, těch vyvolených už má každý plný zuby a jestli se vám stýská po vyjížďkách s pugétem květin, který ani sama nedokážete nést a musíte mít nosiče, po kriminálech, aby jste si dokazovala velikost dámy!"

Marie Kolářová: "Vy byste se mela nekam ztratit, i v Senatu uz delate ostudu."

Adam Šilar: "Chápu, že je páteček, ale psát drunk tweety v půl druhý není normální!"

Míra Notfunny: "Paní Kovářová, jestli máte nějaké traumata doporučuji vyhledat psychologa, věřte že vám pomůže, uleví se vám a nás nebudete srát."

Pavel Urban: "Asi bude lepší, když budete koukat do země. Pro obě strany. Děkujeme."

Jan: "Vy nejste normální. Vy jste vygumovaná a agresivní fanatická blbka. Inkvizitor v sukních."

Hana Bučková: "ano, proti takovým, jako jste vy je třeba, aby normální lidé protestovali, to je fakt."

Chyba systému: "Normálně si dojděte do normální psychiatrické ambulance a oni vám tam normálně pomohou ..."

Ananasová vánoční ozdobná baňka: "Budou na to kádrovací komise a uliční výbory?"

Centuspica: "Normální Danielo, prosím o kontakt na dealera."

Teta z Prahy: "Definujte kontrarevoluci. Definujte normální lidi. Sebe definovat nemusíte, to víme."

jsemRoztržitá: "Vy ale nejste normální. Jste vyšinutá magorka. Je ostudou této země, že máte křeslo v senátu."

Jakub Karlíček: "Nesnažte se vyvolat povstání normálních lidí. Mohla byste být jeho první obětí."

Velký Woko: "Tak normalizaci jsme tu už jednou měli soudružko ... a tu vaši si taky strčte do prdele, na tu jste docela fixovaná."

Fárosz von Königsberg: "Vy jste fakt vyšinutá. A fakt hodně MOC!!! A nejhorší je, že Vám to vůbec nedochází..."

Linda Fejfarová: "Prosím Vás dejte nám pokoj a jděte do háje. Tam už je spousta zbytečných politiků jako Vy."

Šindy: "Drž hubu Danielo"

Marian Buštík: "Upřímně, normální vagína naturalis"

Lady Catlion: "Základní měrnou jednotkou blbosti, pardon, normálnosti je 1 DK. Přičemž většina populace se pohybuje v hodnotách mikro až mili DK. To jen tak pro info...Nemáte zač."

Fiji: "Ja nechci “normální “ lidi, jako je Kovářová, Jakl a podobní …..normalita je totiž velice relativní"

Luboš Blažek: "Plánujete násilný převrat a uchopení moci, nebo zvolíte cestu parlamentní demokracie?"

Hana Leňová: "Pokud nemůžete mlčet, jděte se prezentovat někam, kde o to stojí. Tady je z vás lidem ?"

Luce Ventress: "Ty seš tak maximálně dobrá píča. Na tvoje debilní zpátečnické názory slušnost plýtvat nehodlám."

Pavel Jíra: "A co když vás normálně pošlu do háje? Normální Pavel."

Roman(poli)tik: "zalez"

Bazilíšek: "Doporučím vám dobrou léčebnu. Tam je možno organizovat revoluci i kontrarevoluci a stát se třeba Johankou z Arku nebo Napoleonem."

Bob Sinclair: "Prave jsem si z Vas normalni Danielo normalne ucurnul smichy."

Hana Bučková: "ano, proti takovým, jako jste vy je třeba, aby normální lidé protestovali, to je fakt"

Miroslav Peleška: "kuš, babo"

Lenny Kavalirova: "Podněcování nácíčků vám jde na 1*"

Karel Kupka: "To rikaji v Bohnicich vsichni."

Tomáš Novák: "Pak už jen čekáme na nějakého normálního führera."

Královecký mlíkaŘ: "Normální Olga, ty krávo"

Martin Galbavy: "Jsem normální piča."

Riccardo the hesitant: "Paní Kolářová, vy zásadním způsobem redefinujete výraz "píča"..."

Ondrej Rosicky: "Paní Daniela si dneska popletla prášky"

Miloslav Šedý: "Spíš normální kr..a."

Zdeňka Boráková: "No, já vidím jednu ženu, která se nějakým nedopatřením dostala do Senátu. A moc bych vás prosila: mlčte! Mlčte vy. Děkuju. Vy normální nejste."

Marcela Havlíčková: "Ne, nepotřebujeme. To Vy potřebujete najít vnitřní klid. A pokoru. Protože nejste arbitrem toho, co je normální a správné. Ale nikdo vám nebrání žít v souladu s hodnotami, které vyznáváte a ctíte vy... Proč máte takovou potřebu a troufalost určovat ostatním, jak mají žít..."

Asociální Chuligán: "Jděte si klidně do kontraprdele"

Facebook:
Jiri Vetvicka:"Příspěvek nahlášen"

Jakub Sadecký: "Potrebujeme se zbavit normalizacnich babizen, jako jste vy. Uzijte si svych pet minut slavy, civilizovany svet nikdy nebude podle vasich predstav."

Lizzie Bláhová: "Tak hele, ty koště, bejt tebou, tak spolu s těmi svými středověkými názory někam zalezu a dělám, že nejsem. Normální lidi neobhajujou násilí a nesvalují vinu znásilnění na oběti. Že po tobě už ani pes neštěkne neznamená, že všechny oběti útočníka vyprovokujou nebo si znásilnění vymyslí. Přála bych ti něco takovýho zažít, ale 1) něco tak hroznýho nepřeju nikomu a 2) bůhví, jestli by to ta tvoje zakopaná hlava vůbec dokázala zpracovat, že tě někdo znásilnil. Jseš ostuda všech žen."

Sabina Cihlářová: "Někdy je lepší mlčet , a vy byste se toho měla hodně držet . Už jste se ztrapnila dost."

Dana Svátková: "Vy normální ale rozhodně nejste."

Miloslav Kordík: "Kolikrat ti mame rikat, ze nemas tak lejt, Danco?"

Michal Bittner: "Jednu "normalizaci" jsme tu uz meli - dekuji nechci, soudruzko Kovarova"

Sabina Cihlářová: "Někdy je lepší mlčet , a vy byste se toho měla hodně držet . Už jste se ztrapnila dost."

Lizzie Bláhová: "Tak hele, ty koště, bejt tebou, tak spolu s těmi svými středověkými názory někam zalezu a dělám, že nejsem. Normální lidi neobhajujou násilí a nesvalují vinu znásilnění na oběti. Že po tobě už ani pes neštěkne neznamená, že všechny oběti útočníka vyprovokujou nebo si znásilnění vymyslí. Přála bych ti něco takovýho zažít, ale 1) něco tak hroznýho nepřeju nikomu a 2) bůhví, jestli by to ta tvoje zakopaná hlava vůbec dokázala zpracovat, že tě někdo znásilnil. Jseš ostuda všech žen."

Alena Dundáčková: "Je toto vůbec opravdu Váš profil, paní senátorko Kovářová ? Nechce se mi věřit, že by senátorka ČR podněcovala společnost k nepokojům..."

Jan Kalát: "Mas dost"

Jana Jochová: "Já se doposud snažila nabízet na ty vaše nesmysly nějaké protiargumenty, ale přiznávám, že právě teď mi došla řeč. Na to se už dá říct jen jedno: vy jste úplně pitomá."

Jsem zvědavá, kolik z těch stovek laskavých soudců se teď panu premiérovi omluví.

Charita

Mnozí lidé mě kritizují za názor, že stát nemá upřednostňovat ve své sociální politice neúplné rodiny a samoživitelky, protože tím vlastně lidi motivuje k tomu, aby neuzavírali manželství nebo ta svá lehkovážně rozbíjeli. A že jsem prý asociál. Jenž já na svém názoru trvám mimo jiné právě kvůli sociální motivaci: v úplné rodině je statisticky vyšší míra sociálního bezpečí než u nesezdaných či u samoživitelek. I když si myslím, že ten pojem je protimluv, protože „samoživitelky“ jsou často živeny částečně z peněz daňových poplatníků žijících ve svých rodinách, přesto mi není zatěžko samoživitelkám konkrétně a dobrovolně pomoci.

Na mém transparentním účtu pro senátní kampaň zůstalo 27.832,54 Kč. Poslala jsem je Diecézní Charitě Plzeň, která je použije na Ježíškova přání projektu Holky holkám, což je babská skupina, kterou jsme založily s několika plzeňskými kamarádkami před cca 7 lety. Za ty peníze se koupí vánoční dárky pro samoživitelky a jejich děti. Někdo se slovně pohoršuje nad mými výroky o samoživitelkách, ale sám jim nedá nic. Já sice trvám na tom, že stát samoživitelky „vyrábí“ a i většina z nich se o svůj statut sama „zasloužila“, ale to mi nebrání jim konkrétně fyzicky pomoci.

14. 12. 2022

Skládám účty

Na dnešním zasedání Senátu jsem hlasovala takto:

Tisk 17: PROTI (nepotřebujeme nové drahé úřady)

 Tisk 19: ZDRŽELA jsem se (zákon ležel roky ve Sněmovně, může tam ležet dál)

 Tisk 20: PRO (byla jsem proti EET, protože zavedla presumpci viny, zvyšovala podnikatelské náklady a způsobila zánik mnoha živnostníků)

 Tisk 21: ZDRŽELA jsem se (nejsem členkou žádného klubu)

 Tisk 22: PRO (datové schránky mají zůstat dobrovolné)

 Tisk 23: ZDRŽELA jsem se (indexování fixních plateb výší inflace je proinflační a způsobuje začarovaný kruh)

 Tisk 24: ZDRŽELA jsem se (Gruzie je vysoce problematický a nestabilní stát, jehož přijetí za člena EU nepodporuji)

 Tisk N 184/13: PROTI (kritický přístup vlády k návrhu evropského nařízení není dostatečný; ČR má mít vlastní představu a tu prosazovat)

 Tisky N 204/13, N 205/13, N 206/13: PROTI (ČR si má ponechat operativní samostatnost v krizových situacích)

 Tisk N 207/13: PROTI (EU překročila svou pravomoc, zasahuje do výlučné sféry členských států a zneužívá právní základ, je v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality)

 Tisk N 208/13: PROTI (povyšujeme se nad země, které chtějí jít v našich civilizačních stopách, čímž jim nepomáháme, ale ubližujeme)

 Tisk K 203/13: PROTI (kysličník uhličitý nijak nesouvisí s životním prostředím, jen s nábožensky fanatickým bojem s podnebím)

 Usnesení ke genocidě: ZDRŽELA jsem se (hladomor nesouvisel primárně s Ukrajinou, ale s bojem sovětských komunistů proti „kulakům“, třeba i na Kubáni či v Povolží, nenechme si vnutit dnešní tendenční výklad historie)

4. schůze Senátu

14. 12. 2022


Senátní diamantové svatby zavrženy

Dobré manželství je zatím pod jistou ochranou českého státu a rodinného práva. Charakteristikou dlouhodobého dobrého manželství je vytrvalost, vzájemný respekt, podpora, spolehlivost, pomoc, zdravé rodinné vztahy a společná péče o děti. Z veřejné debaty se zdá, jako kdyby dobré manželství vůbec neexistovalo. Jako by nebylo normální. Ale je. Jen není dost vidět.
Podvýbor pro rodinu můj návrh na zřízení ceny "Za věrnost manželství" dnes odpoledne nepodpořil. Mí kolegové se evidentně lekli mediální hysterie. Dnešní doba bezohledně jako novou normu prosazuje ujeté výstřelky, zato poctivé a osvědčené diamantové svatby nejsou dost v módě.
Mám už ale připraven vlastní projekt, jak tuto svou iniciativu uskutečnit i bez podpory státu.
A děkuji všem, u kterých má myšlenka nalezla pochopení.

13.12.2022


Daniela u Čestmíra Strakatého

Komu vadí diamantové svatby?

Vzali se před šedesáti lety a žijí spolu dodnes. Jejich život nebyl jednoduchý, ale překonali všechny překážky a jsou pořád spolu. Letos slaví diamantovou svatbu, a tak jim přichází blahopřát i starosta. Je přece co oceňovat, zejména v dnešní době plné sobectví a děsivých zpráv. Dobré manželství je výjimečné a my vzory potřebujeme.

Ocenění manželé ukazují svatební fotky a vyprávějí, co všechno zažili a jak se jim podařilo překonat obtíže a strasti. Rozvést se je tak jednoduché. Nelíbí se ti něco? Máš právo žít si posvém, jen se proboha nikomu nepřizpůsobuj. Ale ti diamantově ocenění to cítili jinak. Kdysi si dali manželský slib, že spolu půjdou životem v dobrém i ve zlém, že unesou nemoci, rodinné tragédie i prohry, protože odměnou za dobré manželství je větší spokojenost, delší život, lepší zdravotní stav, více dětí, společnosti a pomoci.

Víc než tři desetiletí jsem rodinnou advokátkou. Mou péčí prošlo 7000 rozvádějících se a každý z nich považoval rozvod za své selhání. Několik klientů jsem rozváděla opakovaně. A ti nakonec litovali, že o své první manželství víc nepečovali, že víc nebojovali, že se víc nesnažili. Příliš rychle vzdali práci na vztahu, který bez každodenní péče obou zašel, vyprázdnil se, rozpadl. Žijeme v divné době. Místo opravy věc vyhodíme a pořídíme si novou. O věci a vztahy nepečujeme, věci i vztahy vyměňujeme. Proto je třeba dobrých vzorů a symbolů. Protože chybí, protože jsou zapotřebí.

Proto jsem po svém zvolení do Senátu iniciovala vznik podvýboru pro rodinu, právě kvůli podpoře kladných vzorů a dobrých rodin. Negativa řeší kdekdo, dobré příklady neoceňuje nikdo. Proto chci povýšit obvyklé malé obecní blahopřání dobrým dlouholetým manželstvím na celostátní úroveň. Proto jsem navrhla zřízení ceny Za věrnost manželství. I protože právě na něm, na manželství, stojí české rodinné právo, podle kterého je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.

To mediální divení, urážky a posměšky mě udivily. To si ti staří lidé žijící v dlouholetých dobrých manželstvích věru nezaslouží. Nejde přece o nic nového, o žádnou revoluci, o žádnou diskriminaci. Kdo chtěl mermomocí oceňovat jiné dlouholeté svazky, mohl si dávno vymyslet vlastní cenu a vyzkoušet ji v praxi v tisících obcí. Jen akt uzavření manželství je veřejně deklarovaným příslibem učiněným před představitelem státu či církve. U jiných svazků lze zpochybnit jejich začátek, právo a stát je výslovně nepodporuje, je mnohem lehčí z nich odejít a výchova dětí je nestálejší. Vypracovala jsem i statut, podle něhož by návrhy na ocenění dlouholetých dobrých manželství podávaly obce, města, spolky, iniciativy, skupiny občanů i jednotlivci. Podmínkou udělení ceny by bylo doporučení obce, kde manželé bydlí, a souhlas manželského páru se zveřejněním svého životního příběhu. Kdo by proti tak bohulibému cíli protestoval?

U diamantových svateb přece nikdo nezkoumá sexuální věrnost. Homosexuální páry spolu nezplodí děti a registrovaná partnerství trvají maximálně 16 let. Nesezdané páry se z důvodů pro ně podstatných rozhodly nevzít, nevzaly na sebe veřejně deklarovaný slib. A že je ocenění jen pro někoho? Když oceňujete Fotbalistu roku, není to přece diskriminace šachistů. Těm nikdo nebrání, aby si založili svou cenu.

A že se manželství přežilo a nikdo o něj nestojí? Kdo si to myslíte, klidně si žijte sami, nesezdaně či ve skupinovém gruppen svazku. My ostatní, příznivci manželství, víme své – a ty desítky dopisů s návrhy na ocenění těch, co si to zaslouží, jsou pro mě už nyní velkou satisfakcí. Se svým návrhem možná v Senátu nepochodím, ale debatu jsem aspoň otevřela. A kdo se nejvíc diví a uráží? Ten, kdo manželství dlouholeté ani dobré nemá, a tak z něj čpí nenávist a závist. Jen ať. Vzory jsou dobré právě proto, že jsou příkladem hodným následování pro ty, kdo chtějí jít stejnou cestou.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

8. 12. 2022


Svoboda slova není zadarmo

Dnes jsem se v Poslanecké sněmovně zúčastnila veřejného slyšení k petici za svobodu slova (https://www.sosp.cz/petice). Chtěla jsem k tomuto zajímavému tématu vystoupit, ale musela jsem opustit sál dřív kvůli další akci.
Co jsem chtěla říct? Těchto pět bodů:

1. Bezpečí, kterým se zašťiťují umlčovači, je jen iluze. Právě snaha o bezpečí na vysokých školách vedla a vede k umrtvení diskuse.

2. Autocenzura je naopak tím, o čem musíme více mluvit a co máme odstraňovat. Umlčování, ostouzení jiného názoru a urážky oponentů vedou lidi k tomu, ze se bojí mluvit.

3. Tak často zmiňovaná Evropská unie, k níž se obracíme o pomoc. Od ní ovšem žádné zázraky nečekejte, ona nám nepomůže. Evropská legislativa je špatná, Česko na ni prakticky nemá vliv. Příval nabubřelého eurounijního řádu nedokážeme zastavit. Její normy nejsou jenom ukecané a sama je vysoce neefektivní. Naopak. Ve skutečnosti je zničující.

4. Žádný zákon vám svobodu slova nezaručí. V Ústavě jsme jim měli i před 1989.

5. Svobodu slova si musíme prosadit sami. Všude. Doma, v práci, v parlamentě. My všichni. Každý z nás jednotlivě Nikdo nám ji nedá. Nebojme se. Mluvme. Nedejme se! Riskujme.
Svoboda za to stojí.

6. 12. 2022

Aktuální problémy rodinné advokacie

Nedávno jsem přednášela severočeským advokátům a výklad koncipovala jako diskusi o vybraných problémech rodinné advokacie. Předkládám vám nyní své teze pro inspiraci s nadějí, že laskavé čtenáře a své kolegy vyprovokuji k diskusi, již můžeme vést i v Advokátním deníku.

Jako rodinný advokát si kladu řadu otázek, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď. Každý můj kolega po celý svůj profesní život hledá hranici, každý testuje vlastní schopnosti a možnosti. Můžeme spolu diskutovat a ukazovat si, jak k advokacii přistupujeme sami. Náš přístup se vyvíjí a mění. Ovlivňuje nás prožitá zkušenost. Vnímáme, kde jsme udělali chyby, co už nikdy nebudeme opakovat nebo co se nám naopak osvědčilo.

Advokát a jeho klient

První otázkou, kterou si musí rodinný advokát položit, jsou hranice jeho poskytování právních služeb. Jak chci rodinnou advokacii vykonávat? Jak daleko jsem ochoten kvůli klientovi zajít? Budu zvedat telefony i večer, v noci, o svátcích a o víkendu? Dokážu klientovi oponovat? Chci řešit jeho emoce? Budu se věnovat jenom právu, nebo i psychologické a terapeutické nadstavbě? Dokážu a chci korigovat jeho přání, tužby, představy a cíle? Někteří klienti jsou schopní manipulátoři a tlačí nás někam, kam ani sami nechceme jít. Někdy je manipulace zřejmá, jindy jen obtížně postřehnutelná. A občas si ji uvědomíme až pozdě. Jak budeme reagovat? Postavíme se jí nebo ji budeme snášet?

Druhou otázkou je identifikace klienta a jeho oprávněného zájmu. Na první pohled se zdá, že situace je jasná. Klientem je ten, kdo nás osloví, vyhledá, zmocní. Jenomže v rodinných vztazích se velmi často nehraje o práva a nároky klientů (například rodičů), ale i o postavení dítěte. A pak se nám situace komplikuje. Obchodní nebo trestní kolegové to mají jednodušší, ale rodinný advokát velmi často myslí nejen na klienta a za něj, ale i na nezletilé děti, na které konflikt zákonitě dopadá. A to nemluvím o složité situaci, kdy advokáta vyhledá a osloví samo dítě.

Mezi rodinnými advokáty se stále ještě hodně diskutuje o tom, jak staré dítě může advokát jako klienta přijmout. Někteří kolegové se zastupování dítěte brání. Někdy proto, že s ním neumějí mluvit, jindy z obavy před nemožností účtovat odměnu. Na druhé straně děti jsou dnes stále vyspělejší a informovanější a není výjimkou, když třináctileté dítě ví o svých právech mnohem více než jeho rodič. Záleží proto na každém advokátovi, jak se rozhodne a zda posílí své kompetence takovým klientům naslouchat a porozumět. Podobný problém leží před advokátem, který se uvolí být ustanovován opatrovníkem lidí s postižením.

V každém případě musí advokát potlačit svůj spasitelský komplex a myslet si, že se dá vyhrát každý spor nebo že lze zachránit každé dítě. Bohužel život je tak spletitý a složitý a někteří klienti jsou schopni si natolik zkomplikovat vlastní život, že jejich životní příběhy nedopadnou nejlépe. Advokát si takových konců musí být vědom. Pochopitelně nebývá jednoduché zpracovat výčitky svědomí nebo smířit se s nespravedlností. Většina mých kolegů

si vybrala advokacii právě s ohledem na její charakter pomáhající profese, a tak těžko snášíme prohry i některé osudy klientů, kterým nedokážeme pomoci1.

O čem se v advokacii málo hovoří, je osudovost a nevratnost prvního setkání advokáta s klientem. Klienta do našich kanceláří obvykle přivede náhoda. Jen si představte, jak se stane, že z mnoha tisíc advokátů činných v naší zemi si konkrétní klient vybere právě vás. Může za to doporučení kamaráda? Předchozí zkušenost? Specializace? Reklama? Blízkost kanceláře? Advokátův kalendář, který umožní, aby se cesty advokáta a klienta protnuly? V každém případě si mnozí advokáti málo uvědomují obrovskou odpovědnost této první komunikace. Řada klientů je totiž lehce ovlivnitelná a již první konzultací a přístupem k řešení klientova problému jej může advokát zásadně nasměrovat. Mnohdy je takové nasměrování nevratné, protože klienta třeba utvrdí v jeho pohledu na věc. Moudrý advokát se proto nesmí unáhlit ve svém doporučení.

Každá klientova situace má řadu možných řešení. Mnohé situace mají více řešení a cest, jiné naopak méně. Advokát tu však není od toho, aby pouze klientovi varianty možných řešení předestřel a nechal na něm, jakou cestu si vybere. Taková právní pomoc by byla formální a alibistická a zbavovala by advokáta odpovědnosti. Jak už opakovaně judikoval Nejvyšší soud2, advokátova poučovací povinnost nekončí právní moci soudního rozhodnutí, ale sahá daleko do budoucnosti. Jistě, občas se stane, že k nám do kanceláře přichází rozhodnutý klient, který si je jist svým přáním a na advokáta vychrlí jasnou zakázku (například chci se rozvést, chci střídavou péči nebo budu bránit otci ve styku s dítětem). Zkušený advokát by měl zevrubně informovat klienta o tom, co jím zamýšlené kroky způsobí, jak soudní řízení ovlivní vztahy v rodině a co může po vyhraném či prohraném sporu následovat.

Mnozí advokáti soudí, že taková péče o klienta je přílišná, že klient je dospělým člověkem, jehož rozhodnutí nemá advokát měnit. Já vidím úlohu rodinného advokáta jinak. Klient je skoro vždycky právním laikem a nemá představu o tom, jak právní kroky dopadnou na jeho osobní život i život jeho blízkých. Proto je úkolem advokáta velmi podrobně s klientem diskutovat, zjistit podrobnosti o něm, o jeho přáních, prioritách, preferencích a osobní situaci vše, dokonce i to, co klient sám o sobě neví nebo co si neuvědomuje. Velmi často jsem zjistila, že klient nejen přede mnou, ale i sám před sebou spoustu věcí tají, že se nevyzná ve svých pocitech a přáních. Proto každý rodinný advokát musí být zkušeným mediátorem a vlastně i terapeutem, aby svému klientovi neublížil. Pokud si někteří začínající mladí advokáti myslí, že rodinnou advokacii je možné vykonávat online nebo s klientem komunikovat jen prostřednictvím interaktivních formulářů, pak svým klientům spíše škodí, než aby jim pomáhali.

Komunikace

Z výše uvedeného plyne význam komunikace advokáta a klienta. Mýlil by se ten z kolegů, který by si myslel, že stačí na klienta vychrlit spoustu právních informací. Paměť každého z nás je složitá entita. Skoro nikdo si nepamatuje vše, co slyší. Každá osobnost tenduje k zapamatování jiných skutečností a informací. Někdo si lépe pamatuje obrazy a barvy jiný čísla a vůně, další zvuky. Obvykle si pamatujeme lépe známé souvislosti. Zkušený advokát

proto důležité informace a doporučení svému klientovi opakuje a průběžně si ověřuje, že mu klient správně porozuměl.

Někteří klienti soudí, že podpisem plné moci je jejich úloha v rodinném sporu hotová a o zbytek že se postará advokát. Tak to možná funguje v jiných věcech, v rodinné advokacii však nikoliv. Podobně tak je naivní si myslet, že zkušený advokát je schopen vyjednat výhodnou dohodu v každém případě nebo přesvědčit každou zarputilou protistranu. Některé věci vyjednat nejdou, podobně jako se v životě nepodaří přesvědčit každého zatvrzelého klienta.

Vyjednávání s klientem i protistranou také vyžaduje zkušenosti a znalosti vyjednávacích postupů a procesů, jasné definování nejlepších a nejhorší variant a připravenost k ústupkům. Na co někteří advokáti velmi často zapomínají, je zvažování nejenom právních, ale i neprávních variant. To je totiž pro rodinné právo typické. Velmi často právní varianty a soudní spor nevedou k nápravě, proto dnes většina zkušených rodinných advokátů vymýšlí pro klienta řešení neprávní, jež se blíží spíše obchodním strategiím a psychologii. Proto není na škodu, když advokát průběžně doplňuje své znalosti a dovednosti mimoprávním vzděláváním.

Emoce a emoční stavy

Rodinně právní problematika jen málokdy obsahuje výlučně právní oblasti. Je spíše pravidlem, že narušení rodinných vazeb s sebou nese výbuchy emocí, nenávist, zlost, strach a jiné obavy. Rodinný advokát tedy mnohem více než jeho jinak orientovaný kolega musí rozumět emocím a s nimi pracovat. Emoce totiž opanují klientovu mysl natolik, že není schopen racionálně uvažovat ani vnímat. Advokátovým úkolem je tak primárně klienta zklidnit, aby byl vůbec schopen soustředit se na věcné řešení. Není výjimkou, že klienti v našich kancelářích pláčou, rozčilují se, třesou se a i jinak se emocionálně projevují. Rozlišení emocí a práce s nimi je proto základní výbavou advokáta.

Emoční stav a vyrovnanost našich klientů také zásadně ovlivňuje čas. Je obecně známo, že zejména komplikované rodinné případy není jednoduché vyřešit rychle. Samotný osud klientské věci dokáže advokát ovlivnit jen výjimečně, protože ani vlastní stav a kroky klienta nemá advokát pevně v ruce, tím spíše není schopen ovlivnit volbu soudce a jeho přístup a už vůbec ne reakci protistrany a jeho právního zástupce. Čas někdy pracuje ve prospěch a jindy v neprospěch klienta, proto časové zákonitosti by měl advokát klientovi také specifikovat a připravit ho na vývoj situace.

Výčet složitých situací a problémů rodinné advokacie by mohl pokračovat na mnoha dalších stránkách. Speciální kapitolou jsou jednotlivé právní instituty a jejich pojetí v soudobém právu a rozhodovací praxi, například střídavá péče (a péče vůbec), opatrovnická agenda, mlčenlivost, klient s postižením a jeho názor versus veřejný zájem, odměna za rodinnou advokacii, výživné a jeho změny ve světle současné ekonomické krize a inflace, patchworkové rodiny, urputní rodiče a jejich psychopatizace v průběhu sporu, styk s rodiči, prarodiči a sociálními rodiči a mnoho dalších oblastí, jimž stojí zato se v budoucnu věnovat individuálně.

Výkon rozhodnutí

Ani když se vše v rodinné věci podaří přesně tak, jak advokát a jeho klient očekávají, nemusí být ještě vyhráno. Na rozdíl od jiným odvětví právo se totiž je výjimečně daří vykonat

pravomocné soudní rozhodnutí. Relativně jednoduchá je exekuce rozsudků přiznávajících výživné, ostatní případy obvykle vyžadují spolupráci a ochotu druhé strany. Ta však bývá proběhlým soudním řízením natolik narušena, že vítězná strana je jen málokdy uspokojena konečným řešením. Klient by proto měl být předem seznámen s tímto rizikem, aby pak jeho právní zástupce nebyl decimován konstatováním: „Paní doktorko, kdybych na začátku věděl, co všechno se stane a jak dlouhé a náročné to bude souzení a co všechno v jeho průběhu ztratím, nikdy bych do takového boje nešel.“

Lidé nejsou racionální bytosti, i když si to o sobě všichni pyšně myslíme. Spíše jsme (my advokáti, naši klienti i soudci) emocionální nádoby, které chápou svět subjektivně a jsme ovlivnitelné náladou a individuálními drobnostmi. Nejsme také dokonalí, ale dopouštíme se chyb, které poskytování právních služeb komplikují. Omylní a nedokonalí nejsme jenom my advokáti, ale i soudci, kteří věci rozhodují, protistrany, jež často namísto dobře míněných rad poslouchají své kamarády, příbuzné a nespolehlivé internetové zdroje. Omylní a nedokonalí jsou ovšem i soudci, kteří pře našich klientů rozhodují.

To vše je dobré vědět a na to všechno je třeba myslet pokaždé, když řešíme kauzy našich klientů, když plánujeme jednotlivé kroky, stanovujeme taktiku a strategii a klientům odpovídáme na dotazy. Tak složitá, krásná a zrádná je rodinná advokacie.

5. 12. 2022


Smí EU kritizovat právní stát?

Mé vystoupení při zasedání Senátu dne 1. 12. 2022

Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.

Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.

V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.

Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.

Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?

Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.

Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.

Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.

Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.

Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.

To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.

Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.

Z výše uvedených důvodů tento tisk nepodpořím.


Z deníku senátorky

Dnes se mimořádně sešel Senát, aby projednal dva návrhy zákonů schválené Sněmovnou ve zrychleném řízení, v takzvaném stavu legislativní nouze. Vystoupila jsem s tímto vyjádřením:
"Máme tu dvě předlohy (tisk 8 a tisk 12). Obě spolu souvisejí. Jedna omezuje výrobce, čímž zdražuje eneregii, a druhá je zatěžuje daní.
Jedna zavádí daň z nadměrného zisku, druhá odvod z nadměrných příjmů. Pan ministr se může dušovat, že to není daň. Ale co vypadá jako kachna, kváká jako kachna a chodí jako kachna, to je kachna, ať to nazýváme jakkoliv. Stát sebere část příjmu firmám tak jako tak.
Kladu si otázku, proč daň z neočekávaných zisků zatěžuje jen energetické firmy. Jejich případné zisky nesouvisí s Ukrajinou. Ceny rostly už loni, dávno před válkou na Ukrajině a souvisí s bojem s klimatem.
Pravou příčinu energetické drahoty jsou ekologické regulace, limity, kvóty, omezení a skokové umělé navýšení cen emisních povolenek. Návrhy, které dnes projednáváme, to jen zakrývají.
Jestli chce stát víc peněz, pak nemá diskriminovat. Neočekávané zisky mají i další firmy, třeba zbrojařské a po covidové době hlavně firmy farmaceutické.
Jsem proti těmto metodám. Přinesou jen neochotu dodavatelů dodávat proud, přijdou blackouty a kolapsy.
Regulace ceny vždy a všude, v jakýchkoli dobách a zemích vždy v minulosti vyvolala nedostatek. Protože regulace demotivuje dodavatele.
Naopak snížená cena zvýší poptávku.
Tisk č. 12 povede k nedostatku, k výpadku, k regulaci, k blackoutu a k tomu, že stát bude říkat, kdo kdy může a kdo nemůže energii odebírat.
Oba zákony považuji za špatné, a proto pro ně ruku nezvednu.
A to vůbec nemluvím o tlaku na urychlené schválení obou norem a o šibeničních termínech, v nichž nám byly doručeny. Ceny začaly prudce růst loni, proto přijímat tyto normy dnes ve stavu legislativní nouze je čistý alibismus.
Děkuji za pozornost."
24. 11. 2022
Me jt o obrzek 3 lidem a indoor


Rodina

Mateřství a péči o rodinu je třeba všemožně podporovat, ne zahazovat kvůli vidině kariéry. Být ženou je těžké, jistě, ale cožpak být mužem je jednoduché? Avšak v tom složitém světě nám právě předsudky pomáhají orientovat se a přežít. Je v nich nashromážděna letitá zobecněná zkušenost. A bez mateřství našich matek bychom tu nebyli. My, ženy a muži, ale ani feministky a politici. Tak si dejte dobrý pozor na svá přání. Mohla by se splnit. Před smrtí si totiž nikdo nestýská na neúspěšnou kariéru. Ale lituje špatných vztahů v rodině.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116202/zeny-celi-predsudkum-od-narozeni-materstvi-znamena-karierni-stopku-rika-feministka-homfray.html

23. 11. 2022

Věrnost manželství

Tak jsem dnes absolvovala ustavující schůzi senátního Podvýboru pro rodinu, který vznikl na můj návrh. Podvýbor už má předsedkyni, místopředsedu a začal projednávat své první body programu.
Jedním z nich byl i můj v médiích tolik karikovaný návrh na senátní cenu manželskému slibu. Jak se dalo čekat, vyrojily se námitky, často formálního charakteru. Tak jsem požádala kolegy, abychom si nalili čistého vína a aby řekli, jestli jim vadí procedurální detaily v mém návrhu statutu této ceny, anebo jestli jim vadí samo oceňování dlouhotrvajících dobrých manželství. Kolegové mě ujišťovali, že s principem takového ocenění nemají problém, ale že je nutno promyslet organizační náležitosti.
Bod byl tak přerušen a vrátíme se k němu na příští schůzi podvýboru. Tak to jsem zvědavá.

24. 11. 2022

Proč oceňovat věrnost manželství?

To jsou panečku věci.

Náš podvýbor pro rodinu se poprvé sejde až příští středu. Přesto jsem dnes obdržela tento dotaz z kanceláře: "Z řad veřejnosti vzešla žádost o možnost pořízení videozáznamu přímo na jednání výboru. Nejedná se o standardní záležitost, a proto Vás prosím o vyjádření, zda s tímto souhlasíte."

Přitom se z každé schůze pořizuje audiozáznam a na požádání je možno jej poskytnout každému. Ale kdosi nejspíš chce vše vědět online.
Odpověděla jsem takto: "Vážení kolegové,
své svolení k pořízení a publikování videozáznamu dát nemohu. Už proto, že to je velmi nestandardní a já nevím, proč s takovou originalitou začínat právě v nás, při zahajovací schůzi nového podvýboru. Soudím také, že v našem podvýboru bychom měli vstřícně spolupracovat a užitečně fungovat, a ne se předvádět před kamerou."

18.11.2022

Svoboda slova není zadarmo

Navštívila jsem tuhle seminář, který se zabýval cenzurou a svobodou slova. Promluvily na něm slovutné osobnosti, řečeny byly mnohé myšlenky. Tak třeba že se podobně jako před mnoha lety už zase zavírá za názor.

A taky že se prostý lid bojí říkat, co si myslí. Diskutující popisovali, co následuje, když na sociálních sítích odmítnou novoty, klimatický alarmismus nebo genderové šílenství. Jak se na ně vrhnou aktivisté a urážejí je pro jejich pohled na věc, dostávají anonymy a výhrůžky smrtí, jsou veřejně umlčováni, přirovnáváni k zastaralým konzervám a kdekdo je nálepkuje, kritizuje coby dezinformátory a všemožně dehonestuje. Filozofové hovořili o nové totalitě, právníci o rušení účtů, koncertů, přednášek a webů, politologové o odvaze, o správném načasování vzdoru, o demonstracích a o revolucích. A taky padala slova o strachu, o cenzuře a autocenzuře, která je škodlivější než hlasitý cenzorský škrtající úřad.
Někteří vyzývali ke společnému postupu proti nové normalizaci a tvrdili, že my píšící musíme odvážně mluvit a vytrvat, abychom těm ostatním ukázali, že bojujeme za ně, za občany.
Když všechna ta vystoupení dozněla a my se rozešli večerní Prahou, došlo mi, že možná je všechno ještě jinak.
My veřejně činní jsme možná slyšet hlasitěji, když promluvíme v televizi nebo nám vyjde článek v novinách či na známých webech. Naši čtenáři nás někdy mlčky a soukromě podporují a nejspíš si dobře uvědomují, že za své názory dostáváme zleva zprava, protože nepapouškujeme ten hlavní progresivistický a elektroklimatický proud. Jenomže to není tak, že svobodu slova si můžeme dopřát jen my, zatímco oni mohou nanejvýš jen fandit našim krokům. Kdepak.
Svoboda slova a svoboda vůbec není nástrojem jen pro veřejně působící osobnosti. Týká se i všedních životů každého z nás. Úplně každý člověk má své hřiště, kde může odehrát svůj malý soukromý boj za svobodné vyjadřování. Pak pozná, že svoboda i v těch nejmenších věcech vůbec není zadarmo. Projevování vlastního názoru s sebou i v civilním životě nese náklady, které jeho nositel musí unést, když chce žít ve shodě sám se sebou, ba dokonce chce-li žít svobodně a po svém. Ani v běžném životě, mezi sousedy nebo v práci není snadné říkat lidem nepohodlné soudy a názory. Samozřejmě že riskujete. Nebudou vás poslouchat rádi. Když to ovšem uděláte, nejenže vyčistíte vzduch, ale rozšíříte hranici možného i pro ostatní. Je na každém, zda upřímně řekne, co si myslí, a zaplatí za to, anebo smlčí. Kdo mlčí, ten souhlasí, říká se, a mlčením se ve vás něco zlomí. Za pravdu i za svobodu se prostě platí. A je na vás, zda jste ochotni náklady zaplatit a snést je. Tu odsudek ostatních, tu nálepkování, urážku na sociálních sítích či zesměšnění. Každý sám, na svém písečku, ve své práci a v rodině může či by měl zvednout tu rukavici a kvůli svobodě ty malé náklady unést. A taky kvůli upřímnosti a zdravé duši.

Svoboda totiž není a nikdy nebyla zadarmo. A kdo za ni nechce náklady platit, ten o ni dříve nebo později přijde. Protože mlčením a autocenzurou vládnoucím ukazujeme, že si ten roubík do úst rádi nasadíme sami. Za ně a zadarmo, poslušně, jako ovce. Tak si to, přátelé, nenechte líbit a svůj názor říkejte nahlas. Je totiž váš a máte na něj právo. Nemusíte ho vyslovovat v televizi ani vás nemusí tisknout v celostátním plátku. Říkejte ho tam, kde zrovna jste, žijete, chodíte a pracujete. Před dětmi a před rodiči, před sousedy a spolupracovníky. Doma, v práci, ve škole, na ulici i na sociálních sítích. Možná i trochu se strachem, co přijde. Není zbytí. Jediné, co můžete ztratit, je totiž ve skutečnosti to nejdůležitější. Není to majetek ani funkce. Nejsou to kontakty ani výhody. Jde o mnohem víc. Jde o všechno. O váš svobodný život.

Psáno pro Lidovky, 16. 11. 2022


Senátorka Daniela Kovářová: Moderní nálepkovači nežádají respekt, ale výsady pouze pro sebe

Člověka každodenně obtěžuje spousta věcí: hlasitý hovor v autobuse, pronikavý parfém, tlusté holky, nemytí chlapi, hudba od sousedů, škaredá socha nebo novostavba, blbá reklama, falešný zpěv, policejní houkačky, vlakové zpoždění, rozmazlené děti, bezdomovci, opilci na nádraží, moralizující intelektuálové… Stačí se zamyslet a každý z čtenářů by mohl ve výčtu obtěžujících věcí a zážitků pokračovat. Svět by byl pochopitelně lepším místem, kdyby všechny ty nepříjemnosti zmizely a nám se děly jen krásné, milé a přívětivé věci a zážitky. To je ovšem jen zbožné přání, protože skutečný život byl, je a bude občas otravný, náročný a obtěžující. Žádná pohádka.

Od mediální obžaloby k převýchově

V poslední době se nám tu ovšem rozmohl jeden nešvar. Nešvar, který začíná být velmi nebezpečný. Začíná mediální obžalobou, jež se maskuje jako nejosobnější přiznání: Tahle nepřístojnost se mi stala, osobně se mě dotkla a dodnes si ji pamatuju a nosím v sobě. Například: v dětství mi nadávali do tlouštíků. Nebo: pořád se mě příbuzní ptají, kdy si už konečně pořídím děti. Anebo: obtěžují mě sprosté vtipy, které říkají podnapilí muži. Když dnes zveřejníte takové osobní odhalení, část veřejnosti vám okamžitě zatleská, ocení vaši odvahu jít se svým traumatem ven a začne vám přizvukovat, jak je ten svět děsivé a hrůzostrašné místo. A že jim se to děje taky a že s tím je nutno něco dělat.

To je ovšem jen první stadium, jehož se dočkáte od každého terapeuta. Pak však následuje druhá fáze: odhodlání těch správných pionýrů, že ten špatný svět je třeba změnit a lidi převychovat. Z veřejného přiznání se tak stane klacek, jímž je třeba mlátit a vyhrožovat zbytku světa: to ty ubližuješ neviňátkům, už nikdy nikomu nesmíš nadávat do tlouštíků ani se nesmíš dcery zeptat na vnoučata, ani nemůžeš prohlásit, že se ti nelíbí tlustá břicha, protože dotčené to obtěžuje a osobně se jich to nemile dotýká. Dalším stadiem je snaha škodlivé jednání zakázat zákonem, a když se ta nová legislativa neprosadí, je třeba alespoň přesvědčit veřejnost, že chování některých nekorektních individuí je bagatelizováním velkých křivd.

Podpora nenávisti?

Nevadí vám vtipy na tlouštíky? Pak ovšem bagatelizujete jejich osobní problém, podobně jako když chcete po dceři vnoučata, hlasitě zpívat, nosit výrazný parfém nebo říkat oplzlé vtipy. Cožpak nechápete, že je to uráží a že jim to převelice vadí?

Marek Stoni Kapitalisme bra se

A najednou se každodenní realita nazvaná „tohle mi vadí“ promění na snahu o omezení slova a umlčování, o zákaz některých postojů či dosud běžných způsobů chování. Jakmile totiž přiznáte, že „vám ale zrovna tohle nevadí“, sesypou se na vás aktivisté i progresivistická média a trvají na tom, že zlehčujete, že podporujete nenávist a ubližujete těm, co s tím původním obviněním přišli. Dnes prostě ani nesmíte říct svůj názor či zkušenost, protože už jen tím se prý dopouštíte urážky a zhoršujete problémy jiných.

Nálepkovači říkají, že chtějí od druhých respekt a úctu, ale ve skutečnosti si od ostatních nárokují naprostou mlčenlivost, poslušnost a ovladatelnost. Nechtějí totiž respekt, ale výsady. Chtějí právo jen pro sebe, nikoliv pro ostatní. Nechtějí úctu, ale vaši nesvobodu. S plnou pusou práva na vlastní sebeurčení chtějí zakázat každý jiný názor a vůbec vše, co nekonvenuje právě jim. Nepochopí, že může-li jeden tvrdit, že mu něco na tomto světě vadí, pak druhý má stejné právo popsat svou vlastní zkušenost i pohled na věc. Včetně práva tvrdit, že mu stejná věc nevadí, podobně jako že mu vadí tlouštíci, blondýny, cizinci, bezdětné dcery, leváci, a zejména ti, co je hned urazí jiný názor.

Inu, hezky se nám ta budoucnost vybarvuje. Už žádná pohádka, ale děsivý totalitní svět, v němž je třeba sklonit hlavu, souhlasit s každou módní blbinou a mlčet. A pro jistotu se všem a každému pokorně předem i potom omlouvat.

Takže shrnutí pro méně chápavé: Říkejte si, cokoli chcete. O čemkoliv. A jak je vám libo. Ale dopřejte stejné právo i všem ostatním.

12. 11. 2022

 

Podpora hrdinům Normálního světa

Podělím se s vámi o malou radost. Třeba si řeknete, že to je jen taková formální maličkost, a možná budete mít i trochu pravdu. Já jsem ale přesvědčena, že to je maličkost správným směrem. Na můj návrh byl nejen nově v Senátě ustaven podvýbor pro rodinu, ale navíc jsem do programu jeho první schůze prosadila malé ocenění rodiny a hlavně těch manželů, kteří mohou jít ostatním příkladem: zlatou, stříbrnou a bronzovou plaketou "Za věrnost" pro manželské páry, které spolu vydržely 70, 60 a 50 let. Podvýbor slavnostně vybrané dvojice ocení a zveřejní spolu s jejich životními příběhy.
V době, kdy do rodiny kdekdo kope a adoruje naopak všelijaké výstřelky, je moc důležité, když se oficiální státní orgán postaví za ty, díky nimž je svět pořád ještě trochu normální.

10. 11. 2022

Podpis zájemcům o prezidentskou kandidaturu:

V posledních týdnech se na mě obrátila řada zájemců o podpis na kandidátní listinu pro prezidentské volby. Rozhodla jsem se podpořit každého zájemce, který splní následující podmínky:
Kandidát se mi veřejně upíše, že podpoří ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy a nikdy nepodpoří ani nepodepíše manželství pro všechny. Výměnou za splnění těchto podmínek jsem připravena podepsat jeho kandidátní listinu.

3. 11. 2022


Bít či nebít – tak že stojí otázka?

Máte děti? A přečetli jste si před jejich početím všechny zákony, které na výchovu vašich potomků dopadají? Vsadím se, že kromě rodinných odborníků nikdo z čtenářů neví, že takových právních norem jsou už dnes desítky.

Vidíte. Zákony nečtete, a přesto děti máte a vychováváte, protože výchova dětí není prací podle manuálu, ale mnohem víc intuitivní záležitostí. A přesto tu máme další tlak naivních sociálních inženýrů: schválit novelu občanského zákoníku, podle níž fyzické a psychické násilí není či do budoucna nebude přijatelnou výchovnou metodou.
Předpokládá se všeobecný souhlas, protože - slovy literární tety Kateřiny - ukažte mi toho bezbožníka, který by vystoupil proti takovému nadpozemskému dobrodiní. Hned ho totiž onálepkují jako týrače, kterému má děti vzít sociálka a vychovávat je na státní útraty.

Ukažte mi cíl
Mohla bych vypsat řadu důvodů, proč zdravý rozum velí návrh rovnou zamítnout. Například právě proto, že se jím nikdo nebude řídit, neboť lidé si klidně žijí, ale zákony nečtou. Jak trefně podotkla vývojová psycholožka Mgr. Alicja Leix, kdo si myslí, že zákazem a zákonem nějaké chování vymýtí, měl by si dát kafe s odborníkem na trestní právo. Kdyby stačilo přijmout nový zákon, dávno už nepotřebujeme policii ani soudy.

Vychováváme pod vlivem emocí a o pohlavcích či psychickém nátlaku při výchově nepřemýšlíme či jich litujeme až po exekuci. Podobně jako ani vysoké tresty nezabrání trestné činnosti páchané v afektu a pod vlivem emocí, ani jedna věta v žádném zákoně rodiče nijak nevychová. Ona věta je ještě ke všemu nadbytečná, protože nad ní stojí ústavní zákon - Listina základních práv a svobod. Právě její článek 7 odst. 2 říká, že nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení anebo trestu. A co je nadbytečné, je i škodlivé. Proč toto ústavní právo rozmělňovat zákonem? Jenom proto, že takový zákon přijaly jiné, údajně pokrokovější země? A v čem spočívá jejich pokrokovost?

Moje maminka na takový argument říkávala: A když tvůj spolužák skočí z okna, musíš za ním skočit taky? Takových norem může být velmi snadno zneužíváno k šikaně některého z rodičů. A existují vůbec zahraniční statistiky, které odpovídají na otázku efektivity? Jak v praxi přijetí zákona u sousedů zafungovalo? Kolik rodičů se z něho poučilo? Jaké chování se jím ovlivnilo? Nestačí totiž mít bohulibý úmysl. Je třeba k němu vybrat funkční nástroj, jinak skončíme u moralistických a politických proklamací. A zákon takovým funkčním nástrojem věru není. Jinak by už dávno u nás bylo nebe na zemi, kdyby platilo, že čím víc zákonů, tím šťastnější děti a spokojenější rodiče.
Ptám se tedy nahlas za všechny rodiče dnešní i budoucí: k čemu je taková věta na papíře? Odpovím za vás: poslouží k pronásledování jednoho nebo obou rodičů, tedy těch, jejichž úkolem je usměrňovat dítě. Nastavování mantinelů rodiči je nezbytnou součástí výchovy a je jen dobře, když rodiče mantinely nastavují. Někdy se tak děje slovně, jindy mimoslovně a v krajním případě i fyzicky. A nechoďte na mě s nálepkami o tom, že snad schvaluji týrání dětí. Týrání máme totiž upraveno i postihováno dobrými zákony a trestními soudy. Co naopak pokulhává, je soudní dokazování. A fakt chcete stát zbavit důkazní povinnosti? Já nikoli. A nejen v tomto případě. Nechci přenášet důkazní břemeno ze státu na jednotlivce. Ani v tomto případě, ani nikdy jindy.

Bít – anebo nebýt?

Diskuse o jednom pitomém zákazu opět rozděluje národ na idealisty a ty se zdravým rozumem, ale jako obvykle je i tohle štěpení nesmyslné. Dilema přece nestojí tak, že stav bez zákona znamená bití dětí bez omezení, zatímco po přijetí zákona bude bití vyloučené. Nejen proto, že už dnes je násilí na dětech trestně postižitelné. Především ale kvůli jevu, který platí obecně, a přesto se na něj skoro vždy zapomíná. Tím jevem jsou nezamýšlené vedlejší negativní účinky. Cožpak si myslíte, že jde změnit jedinou věc ve složité a mnohovrstevnaté společnosti, aniž by se to dotklo ostatních společenských vztahů? V tomto případě je tím potenciálním nezamýšleným vedlejším negativním účinkem rozebírání rodiny na součástky a omezování právní subjektivity rodiny jako celku. Každá další údajně geniální změna umožní státu otevírat rodinu zvenčí, likvidovat její celistvost a snižovat její obranyschopnost. Neříkejte, že ten setrvalý tlak na rozpad rodiny nevidíte. Anebo je to drobení entity ze všech nejdůležitější skutečným a navenek zastřeným hlavním cílem? Ta myšlenka vůbec není tak paranoidní, jak se na první pohled zdá. Silná rodina totiž dokáže vzdorovat úplně všemu protivenství, zatímco slabý jednotlivec je naopak bezbranný a sám. A nejen stát si jej namaže na chleba, kdykoliv si zamane. Vlastně kdokoliv, komu se zachce. Poslušnosti, mlčenlivosti a poroby.

Psáno pro MFDnes

Zdroj: https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=793950

5. 11. 2022

Veřejné prohlášení k prezidentské kandidatuře

V posledních dnech jsem oslovována stále naléhavějšími návrhy, žádostmi, prosbami i přáními, abych se zařadila mezi prezidentské kandidáty a usilovala o to stát se Normální prezidentkou České republiky. S takovými nápady a iniciativami se setkávám řadu let, ale po mém zvolení do Senátu zásadně zesílily, narostl jejich počet a některé dokonce nabyly podoby konkrétních politických nabídek i přislíbených podpisů zákonodárců. Slyším reálně znějící úvahy, že bych mohla prezidentskou kampaní ještě hodně zamíchat a přimět politickou scénu, média i veřejnost, aby rozdaly nové karty. Nebudu lhát, že mi takové snahy lichotí a že si jich cením a vážím.

Musím ale právě dnes veřejně vyhlásit, že ambice stát se prezidentskou kandidátkou nemám. Jsem soudná žena a dobře vím, že se pohybuji v politice jen pár dnů. Nic na tom nemění mé dávné krátké ministerské angažmá, protože se týkalo dočasné úřednické vlády s omezeným mandátem a bez předchozí soustavné politické práce. Takové, která mě nyní čeká v Senátu. Té se chci plně věnovat. Nechci zklamat své voliče, nemám potřebu se jen předvádět, chci trpělivě pracovat na ochraně normálního světa, pečovat o svá témata a pokoušet se v nich posouvat naše společenské a právní prostředí k lepšímu.

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou. Budu tvrdě hájit zásady, kvůli kterým mě voliči do Senátu poslali. Nebojím se střetů ani zastrašování, nebojím se nálepek ani dehonestace. Přijala jsem svůj úkol a budu ho plnit. Prezidentská kampaň by pro mne byla spíše avantýrou. Nepotřebuji se zviditelňovat za každou cenu. Chci, aby za mnou byl vidět kus práce. A až vidět bude, možná přijde čas i na další úkoly. Teď je mé místo v Senátu a mezi svými v mém volebním obvodu.

Normální Daniela      


Venkov odstrčený i zachraňující

Když se řekne venkov, většina lidí si v lepším případě vybaví Policii Modrava, zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy slunce nebo vlastní dřevo přikládané do krbu. Ale ten lepší pohled je velmi povrchní a neúplný. Na venkově žije třetina českých obyvatel, která to ani náhodou nemá jednoduché.

Tady je totiž odněkud někam skoro vždycky pěkně daleko, a i když má každý venkovan pochopitelně kolo, k cestě do civilizace, a tedy k životu akutně potřebuje auto. Autobusových a vlakových spojů valem ubývá a ne vždycky vyhovuje časování. A tak se vesničan ironicky pochechtává, když ho zpovykaný měšťan poučuje, jak má přesedlat na elektrokolo nebo ideálně zdravě chodit pěšky. Pěší chůze totiž my vesničané máme dost - na rozdíl od obchůdků, lékáren, školek, zdravotnických zařízení, obuvnických dílen, kavárniček a dalších výdobytků občanské vybavenosti, které nám mnohde chybějí. České vesnice navíc dostaly v posledních letech pekelně zabrat.

Jižní Plzeňsko jsem letos od jara objela nepočítaně a tady na venkově tři desetiletí bydlím. A tak mohu směle podat zprávu o stavu nejen zdejšího kraje. Předně je to domov tisíců lidí, kteří tady žijí tisíce let a své okolí vlastnoručně zušlechťují. Opakovaně jsem starostu nenašla v kanceláři obecního úřadu, ale v montérkách s lopatou v ruce nebo na traktoru při výkopových pracech. Možná se vám zdá, že vesničanům se v dnešní době žije jednoduše, protože bydlí ve svých domcích, pěstují vlastní zeleninu a otop jim zdarma poskytne blízký les. Jak kdo. I tady například mnozí žijí v bytovkách a paneláčcích, kde na ně drahota dopadne stejně neúprosně. Na rozdíl od lidí z městských sídlišť si vesničan obtížně najde druhou práci, protože dostupnost služeb všeho druhu i pracovních příležitostí je tady minimální. Právě proto mnohé vesnice mladí houfně opouštějí, a tak někde bývá přes den pusto až do víkendu, než sem dojedou chataři z měst. Třetina hospod navíc po zákazu kouření, EET a covidových restrikcích už neotevřela a v mnoha místech klekl i místní krámek se vším možným, když si mnozí vesničané zvykli nakupovat při cestě z práce ve městě, kam pracovně dojíždějí.

Platí ale i ještě jiná věc. Na venkovské obyvatelstvo působí vzdálenost od města naopak blahodárně. Lidé tu tak lehce nepodlehnou moderním blbinám, neoblaflo je zelené šílenství klimatické a nepotřebují genderové vymoženosti, aby věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví. Ani tady nevzývají válečné totemy a nepřejí si žádné války, protože tváří v tvář smrti vědí, jak cenný je každý lidský i zvířecí život. Můžete to poznat na vlastní kůži, když namísto rychlého průjezdu vesnicí na návsi zastavíte, opustíte svůj opancéřovaný elektromobil a pomalu se projdete některou vsí. Na mnoha místech můžete objevit malé společenské zázraky. Tu místní vlastnoručně opravili starou kapli, jinde postavili novou hasičárnu nebo společné posezení. V místní hospůdce narazíte na pamětníky, kteří vám barvitě okomentují černobílé historické fotografie. Poznáte nadšence, který s místními každoročně nacvičí divadelní představení, vede místní kapelu, trénuje mladé nohejbalistky nebo vychovává rybářský dorost. To jsou ostrůvky venkovské pospolitosti, které lidstvu pomáhají přežít. I kdyby ty ostrůvky vypadaly jako důchodkyně v Chlumčanech, co si pod stromem povídaly o literatuře, nebo dělnice, co ve Chválenicích seděly u kávy na schodech před bytovkou.

Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání. A já udělám všechno pro to, abych jej uchránila před vším moderním, invazivním a zničujícím. Na žití postaru totiž nic špatného není. Stavte se a uvidíte.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

31. 10. 2022

Sex prý vyvolává nenávist

Sex prý vyvolává nenávist
Člověk už ani nemůže vystoupit na sexuologické konferenci, aby se tím nedotkl nenávistných, útlocitných nebo vztahovačných duší. V sobotu jsem se na sexuologické konferenci v Motole zabývala tématem manželské a nemanželské sexuality a rozborem několika ustanovení občanského zákoníku dospěla k závěru, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex, protože účelem manželství je založení rodiny a „tvorba“ dětí. K mému údivu se citace zákona dotkla zlých hrubiánů, kteří se patrně do občanského zákoníku nikdy nepodívali a nejspíš dosud nevědí, co to manželství pohledem práva vlastně je. Moje sice lehce pojaté, nicméně naprosto vážné téma budí na sociálních sítích od soboty značné povyražení. A spílání, útoky, sprostoty, pokusy o umlčení. Nejsem si jista, zda někoho víc provokují slova jako sex, právo, povinnost či samo slovo manželství, nebo zda někoho prostě od mého zvolení uráží cokoliv, co napíšu či někde řeknu.
Před chvílí jsem dostala otázku od jakési Jany Magdoňové z Českého rozhlasu: "Dobrý den, paní Kovářová. Volala jsem vám, protože bych se potřebovala zeptat na váš post na Facebooku ohledně manželství. Citovala jste své vystoupení z konference v Praze Motole. Tvrdíte v něm například, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex a taky spoustu jiných zákonných povinností. To z žádného zákona neplyne. Proč prosím něco takového tvrdíte? Nemyslíte, že podobnými vyjádřeními podněcujete nenávist k homosexuálům? Děkuji za odpověď, Jana Magdoňová, Český rozhlas."
Moje odpověď zní takto: "Dobrý den. Na základě jakého právního posudku tvrdíte, že to z žádného zákona neplyne? Ve svých dvou komentářích jsem uvedla vše, co jsem chtěla říci, včetně přesných citací občanského zákoníku. Nemyslím, že je potřeba, abych své výroky a zákonné citace překládala z češtiny do češtiny. Zákony se vám nemusejí líbit. Dokud však platí, je třeba se podle nich chovat. Chcete snad svým dotazem říci, že citace platného práva vyvolává nenávist?"
Takhle totiž nenávist vzniká. Tak, že si ji někdo vymyslí a rozšiřuje ji veřejným prostorem. Moje vystoupení bylo o manželství. O tom privilegiu, o té svátosti. O manželských právech a povinnostech. A o sexu, protože šlo o sexuologický kongres. Jak může slovo o povinném sexu vyvolávat nenávist zrovna k homosexuálům? To nejspíš vědí jen ti nálepkovači a paní Magdoňová. V jejich pojetí může totiž nenávist vyvolávat cokoliv a všechno, na co ukáží prstem.



Mým pilným čtenářům

Téma manželského sexu vás zaujalo. Hodně se ptáte a posíláte mi dotazy, tak se k němu vracím a doplňuji takto:
Co říká občanský zákoník? Uvádím doslovné citace.
- že zvlášť chrání manželství a rodičovství;
- že manželství je trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny;
- že před svatbou snoubenci stvrzují, že znají svůj zdravotní stav a nejsou jim známy překážky uzavření manželství;
- že manželé jsou povinni spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti;
- a že soud prohlásí manželství za neplatné, pokud zjistí existenci překážek.
Zákon o registrovaném partnerství žádné srovnatelné povinnosti ani práva nemá, podobně jako nesezdaní partneři. Jak vznikají děti? Sexem. Jak manželé naplní literu zákona? Tím, že zplodí děti. Neochota mít děti je například v církevním právu platným důvodem pro anulování manželství od počátku.
Z uvedených citací plyne, že manželé mají zákonnou povinnost/právo se o děti snažit, tedy i provozovat spolu sex.
Nemusí se vám to líbit, ale je to tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Takhle to náš stát chce, takhle to v zákoně máme. Je to veřejnoprávní úprava, proto se manželé nemohou dohodnout jinak a odlišně.
Jistě, podobně jako mnoho dalších práv a povinností v rodině je stát aktivně nevynucuje. Ale kdo se chová jinak, chová se protiprávně a v jistých situacích (rozvod, soud mezi manželi) ho může čekat jistá forma sankce.  

25.10.2022


Právní aspekty (ne)manželské sexuality

Proč mají odlišná práva a povinnosti manželé, nesezdaní partneři a registrovaní partneři? Třeba protože účelem manželství je založení rodiny a výchova dětí. Přesně tak to říká stát v občanském zákoníku. A nejen to. Taky stanoví manželům celou řadu povinností. Třeba, že manželé mají právo a povinnosti spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a vychovávat a pečovat o společné děti a vzájemně o sebe pečovat.
Manželství je totiž privilegium, které snoubencům uděluje stát výměnou za to, že se chovají podle zákona, který jim takové povinnosti ukládá. Manželství není smlouva, na níž se dohodli dva lidi, co se milují. Je to instituce, zřízená státem, a o vstup do této instituce dvojice stát žádá a bere na sebe uložené povinnosti a omezení. Pokud je hlavním účelem manželství založení rodiny a děti, mají manželé povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti. Žádnou takovou povinnost registrovaní partneři z pochopitelných důvodů nemají. Děti totiž z jejich spojení nikdy nevzniknou. Podobnou povinnost, ba dokonce podmínku stanoví manželům i církevní právo. A pokud do manželství vstoupí manželé, kteří programově děti nechtějí, je to důvod ke zpětnému anulování manželství od začátku u církevního soudu ve Vatikánu.
Z uvedeného plyne, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex a taky spoustu jiných zákonných povinností. Třeba chtít děti, mít je v plánu a vytrvale o ně usilovat. Naopak registrovaní partneři, nesezdaní partneři ani ostatní dospělí povinnosti mít sex nemají.
Pochopitelně. Státu na jejich sexuálním životě nezáleží.

To jsou hlavní body mého vystoupení v sobotu 22. 10. 202 na X. celostátní konferenci gynekologické sexuologie v Praze-Motole.

Co je důležité a co není

Pořád se mě ptají na Feriho a na sexuální obtěžování, ale jsou tu i jiná témata. Jaká škoda, že se hovoří jen o tom, co zajímá progresivní novináře. Anebo pozvali si mě do CNN Prima News na jiná témata, ale zase jsme řešili něco jiného, než čím žije Normální svět.

https://cnn.iprima.cz/kovarova-vsichni-by-meli-mit-stejnou-pravni-upravu-o-kauze-feri-brzy-nebudeme-vedet-190784

20. 10 2022

Proč podpořím ústavní právo na hotovost

1.  Hotovost znamená soukromí. Alespoň ve své okleštěné formě, kdy sice nuceně zřídíme konto u banky, ale aspoň si z konta můžeme vybrat hotovost. Obchodníci nás ale často zbavují možnosti volby, když hotovost odmítají.

2.  Nikoho nesmíme nutit užívat služby komerční finanční firmy. Přesto zaměstnavatelé upírají právo zaměstnanců nemít či neužívat konta u banky. Mít konto u banky není povinné, je to využití placené služby. Přesto dostanete výplatu jen na konto, ne na dlaň, pokud byste chtěli.

3.  Nikdo nemá právo sledovat, kolik, kde a za co utrácím své peníze. Bezhotovostní platba ruší anonymnost mých transakcí.

4.  Právo na hotovost ve skutečnosti není jádrem problému. Je jeho symbolem. Prostřednictvím kodifikace práva na hotovost ve skutečnosti hájíme zcela samozřejmé právo každého, zda chce či nechce uzavřít smlouvu s komerčním subjektem o využití jeho služeb.

5.  Je zjevné, že toto právo není samozřejmostí, je totiž hrubě pošlapáváno běžnou praxí a bez zákonné či ústavní ochrany bude brzy popřeno zcela.

To jsem 19. 10. 2022 řekla na semináři k ústavnímu zakotvení práva na hotovost, který proběhl v Poslanecké sněmovně. Ústavní zakotvení práva na hotovost navíc ochrání naši zemi a naše občany před legislativou EU a před expanzivní politikou státu.


Jsou ještě dovolené vtipy?

 Fejsbuk mého oblíbeného pivního časopisu Pivo, Beer and Ale byl napaden aktivisty za pouhý vtip. Tak jsem se zastala těmito slovy:
"Koukám, kolik zla a sprostoty se tu vylilo kvůli jednomu vtipu. Nikdo netvrdí, že to je ideál, naopak tam je napsáno, že to je starý vtip. To se budeme navzájem šikanovat za „nevhodné vtipy“? Vtipy jsou různé. Někdy i blbé. A některé připadají někomu blbé, jinému veselé.
Aby se tu mohli někteří vyskotačit, přidám další dva takové. Ideální žena by měla být od pasu dolů lepou děvou. A aby zastala nějakou práci, mohla by být od pasu nahoru třeba bagr. Anebo: Bůh si zavolal Adama a Evu a řekl: mám pro vás dva dary. Rozeberte si je podle svého. Jedním z darů je schopnost čurat vestoje. Jé, to chci já, vykřikl Adam - a hned radostně čural tu tam, tu onde. A Bůh řekl Evě: no, a na tebe zbyl rozum.
Podle některých diskutujících by se asi takové fóry měly zakazovat, nebo aspoň pranýřovat. Jestli jste si nevšimli, tek tenhle časopis vydává žena. Pohledná blondýna Marcela Titzlová. Zakážete nám dvěma takové vtipy? My bychom vám vtipy o blondýnách nezakazovaly. Tak šupšup do nás.
Ostatně, stejně si myslím, že autoři zdejších příspěvků na pivo nechodí. Leda jen pro to, aby kontrolovali, jestli se u vedlejšího stolu náhodou nevyprávějí nevhodné vtipy."

19.10.2022

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou

Poskytla jsem 15.10.2022 rozhovor Parlamentním listům. O volbě do Senátu, o dezinformacích a o prosazování zájmů mých voličů.

Celý rozhovor zde:  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Drsny-vzkaz-senatorky-Kovarove-majitelum-pravdy-Budu-bojovat-az-budou-trisky-litat-717468

Každý z nás může

Žijeme ve složité době. Na sněm Soudcovské unie ČR jezdím od 2008. Každoročně pozorně sleduji justici a debaty uvnitř soudcovského stavu. Vidím, jak ve sněmovních debatách a příspěvcích rezonuje společenský vývoj i osobní změny jednotlivců. Letos je to jiné.
Jak se letos cítím? Cítím v kostech mravenčení. Cítíte je taky? Cosi se blíží aneb „Winter si coming“ (Game of Thrones)
Letos není čas na oficiality.
Všichni víme, že je zlá doba a my se nemůžeme tvářit, že tady jako loni a v předchozích letech povedeme nezávazné rozhovory. Dochází k rozkolísání právních systémů, k útokům na svobodu slova, k ohrožení sociálního standardu občanů, k redefinování pojmů právních i společenských, které tvoří naši kulturu a naše hodnoty desítky, stovky, tisíce let.
Každý zato neseme svůj díl odpovědnosti. A každý z nás tomu můžeme podle svých možností nějak čelit.
Já tomu v Senátě čelit hodlám, proto jsem tam také kandidovala. Věřím, že mnozí z vás to cítí podobně a doufám, vyzývám vás, že každý v rámci svých pravomocí udělá vše pro to, abychom svět neodevzdali v horším stavu, než jaký byl ještě před několika lety.
Protože skončily prázdniny. Nám všem.
Zima se blíží.

Projev, který jsem 14.10.2022 přednesla na sněmu Soudcovské unie ČR v Táboře.

Samota může zabíjet

O samotě, ale i o rodině, o socialních inženýrech, hloupém právu a o normálním světě jsem si povídala s redaktorkou Kateřinou Perknerovou. Výsledkem je velký rozhovor, který vyšel 14.10.2022 v Deníku. Celý text rozhovoru zde:

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/samota-kter%C3%A1-vad%C3%AD-m%C5%AF%C5%BEe-i-zab%C3%ADjet-%C5%99%C3%ADk%C3%A1-sen%C3%A1torka-daniela-kov%C3%A1%C5%99ov%C3%A1/ar-AA12Xcgi

Rodinné drahoty

Co dnes hýbe českými rodinami? Už ne spory o děti, o výživné nebo o střídavou péči, ale rodinné drahoty. Jako rodinný advokát sleduji zhoršenou situaci rodin, jako kdybych v kině seděla v první řadě.

Rodiny čím dál častěji nevycházejí se svými příjmy a na mě a kolegy z Unie rodinných advokátů se obracejí v naději, že jim poradíme. Třicet let v advokátní praxi pomáhám klientům, kteří se do svých problémů dostali sami. Teď řeším situace, za které mí klienti vlastně nemohou. Kolaps rodinných rozpočtů způsobily vlády podporou zeleného šílenství a obrovskými rozpočtovými schodky, protože zapomněly, že někdo tu jejich grýndýlovou budoucnost draze zaplatí. Náklady nesou mí klienti a jejich rodiny.

Rodiny v insolvenci

Říkáte se, že na platební neschopnost jednotlivců jsme připraveni. Máme zákonnou úpravu oddlužení a i letos Milostivé léto. Vzpomínáte na lidi zatížené mnoha exekucemi? Na dětské dluhy, půjčky na dovolenou a na vánoční dárky? Jak lehce se minulým dlužníkům dalo vypomoci. Dnes mají problémy s placením energií, služeb a mandatorních nákladů dvě třetiny českých domácností. Jak na ten národní průšvih reaguje vláda? Radí občanům, aby začali šetřit, upletli si teplý svetr a požádali o státní podporu. To jsou hraběcí rady, které mým klientům nepomůžou. Ti šetřit začali dávno, už loni v zimě ztlumili topení a o podporu se mnozí stydí žádat. Slušná rodina se nezadlužuje a není závislá na sociálních dávkách, slyším od klientů. Slušná rodina o dávky nežádá, protože ví, že si je stejně zaplatí ze svých daní. Tedy koruna z jedné kapsy se jen přehodí do kapsy jiné. Opravdu chceme, aby takhle podivně stát zacházel s našimi daněmi? Možná by šlo politiky činit odpovědné za všechna ta naivní zelená regulační rozhodnutí a občanskoprávně je popohnat kvůli náhradě škody před soud. Jenomže ani všechny jejich majetky by nestačily postiženým na úhradu. A do třetice: žádný milodar mým klientům nepomůže, protože růst nákladů ji násobně překračuje. Každý v obchodě vidí, že zvýšení cen mnoha komodit už dávno překročilo 17 %, o kterých se zmiňuje Česká národní banka nebo Český statistický úřad v souvislosti s inflací. Jen cena mouky se od loňska zvýšila 3x, cena plynu či uhlí vzrostla dvojnásobně.

Co rodiny vždycky zachránilo

Na hlavu nám ale dopadá další průšvih. Rodinu totiž dnes nikdo nepodporuje, ani morálně. Stát se rád holedbá, že pečuje o samoživitele a o každého, kdo se ocitne na dně. Jenomže taková podpora je krátkozraká a nekoncepční. Je příliš lehké se rozvést, snadné zůstat sám, sobecky odvrhnout všechny zátěže a na nikoho se neohlížet. Jako nákaza se mezi mladými šíří odhodlání nemít děti a naše společnost namísto zděšení se tím baví. Jaká škoda, že naše země údajně měří všem stejně a ze strachu z diskriminace diskriminuje úplné rodiny, tedy ty, o které by se měla opřít. Přitom rodina je základem společnosti, života, majetku, zdraví, dlouhověkosti a budoucnosti. Proč vlastně stát znevýhodňuje úplné rodiny? Ani časopisy neoslavují dvojice, manžele, rodiče a děti, jimž se daří udržet úplnou rodinu. Společnost potřebuje spokojené manžele a jejich děti, stát potřebuje tradiční rodiny a jejich setrvalou péči o potomstvo. Manželé a jejich děti jsou nejlepší investicí. Dožívají se vyššího věku, jsou zdravější, pracují dlouho, méně často onemocní, mají více sexu, potomků, vyšší vzdělání a dožívají se vyššího věku. Antidiskriminační zákon je fajn naplňovat, ale normální život ukazuje politikům, co dobře věděly předchozí generace: nejdokonalejší sociální entita

je kvalitní rodina s více dětmi. Proto moudrý stát opakuje svým občanům, že je v pořádku mít děti, a ty, kdo je mají, dává za vzor. Rodina vám pomůže se vším: s dětmi, na které se jejich otcové vykašlali, se stárnoucími rodiči, které nechcete umístit do ústavu, s nemocnými, jež se bráníte svěřit cizí lékařské péči.

Rodinná soudržnost

Český stát se ani trochu nesnaží, aby spořádaných rodin přibývalo. Neposkytuje úctu těm, kteří rodinu dokáží udržet a zachovat. Školy nevyučují o rodinné soudržnosti. Nepíší se články ani o tom, že o vztahy je třeba pečovat, ani že každý vztah je možno zlepšit. To stát může za to, že tolik lidí žije single. To slepý stát zavinil, že je to finančně a daňově výhodné.

Kolabují i mezigenerační vztahy. Vždy na sebe mladé a starší generace narážely, ale dnes sledujeme mezigenerační nenávist. Mladí nechtějí, aby jim prarodiče hlídali děti, snad z obavy o nebezpečnou indoktrinalizaci idejemi starého normálního světa. Stále častěji si prarodiče chtějí vysoudit styk s vnuky. Jak je možné, že se tolik lidí nestýká se svými rodiči, není v kontaktu se svými sourozenci? Obě strany o to mají usilovat. V normálním světě se problémech mluví, v normální společnosti se lidé neizolují, ale stále znovu se pokoušejí domluvit.

Kdo za to může? Nejspíš všichni dohromady. Ale stát jako první. To on ten boj vzdal. To on si řekl, že je mu to jedno. Nemá prorodinnou strategii. Možná si politici na nejvyšších místech myslí, že není podstatné, jak spolu v rodině vycházíme. Vždyť není normální, aby se v nouzi člověk obracel nejprve na stát, namísto aby hledal pomoc v širší rodině. Pojďme tom začít mluvit. Začněme mladé lidi učit, jak vztahy vylepšovat a jak se rodinná soudržnost vyplatí a vrátí. Stát bez rodin se rozpadne, člověk bez rodiny uschne a nepřežije.

Nic nového pod slunce. Co platilo před mnoha tisíci lety, platí totiž úplně stejně i dnes.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

12. 10. 2022


Jak hrát (nebo nehrát) mediální hry

Například s Aktuálně.cz
Textová zpráva od redaktora Aktuálně.cz Radka Bartoníčka: "Paní senátorko, dobrý den, chci vás poprosit o odpověď na otázku, jestli zvažujete vstup do nějakého senátorského klubu."
Moje odpověď: "Organizačně technické záležitosti (jako je zařazení do klubu) pro mě zatím nejsou nejnaléhavější. Víc mě zajímá, s kým se shodnu na tématech a na obsahových otázkách a s kým bude možno vyjednat podporu pro jednotlivé mé programové priority."
Nová zpráva od RB okamžitě následuje: "Paní senátorko, děkuji. Já se ptal předsedů klubů a zjistil jsem, že jste oslovila klub ODS a TOP 09. Proto mě zajímalo, jestli zvažujete požádat o vstup, nebo spíš jde o schůzku v rámci poznávání Senátu. Jinak článek, ve kterém zmiňuji i vás, vyjde zítra, snažil jsem se ho napsat objektivně. Možná bych tam ještě rád dal vaši citaci na ta obvinění, že prý podporujete sexuální obtěžování. Co byste lidem s takovým tvrzením řekla? Vím, že takové "obvinění" odmítáte. Děkuju moc. RB"
Moje odpověď? "1. Ne, to není pravda. Žádný klub jsem neoslovila.
2. Neměla jsem žádnou schůzku v tom smyslu a ani žádnou neplánuji. Budu-li ale oslovena s konkrétní nabídkou, seriózně ji zvážím."
3. Lživé útoky vůči své osobě neřeším a nehodlám na ně reagovat. Pokud se někdo zmůže jen na nálepkování, za polemiku mi nestojí.
Reakce RB: "Paní senátorko, díky. Pokud byste si řekla, že mi pošlete citaci, ve které reagujete na některé "nálepky", kterými vás kritici označují, rád takovou citaci do článku dám. RB"
Moje odpověď by musela být jediná, opět jen: „Pokud se někdo zmůže jen na nálepkování, za polemiku mi nestojí.“

Ty naše domácí zabijačky

Znáte termín „domácí zabijačka“? Ne ve významu kulinářském, ale v kriminalistickém. Tak se označuje zabití mezi rodinnými příslušníky. Pro „domácí zabijačku“ jsou typické vztahové problémy, bouřlivé emoce a kuchyňské nože nebo legálně držené zbraně. A tvoří u nás naprostou většinu všech vražd.

Před nedávnem se v Měšicích za Prahou odehrála jedna taková „domácí zabijačka“. Otec rodiny neunesl partnerské problémy a zastřelil dvě společné dcery, pak manželku a nakonec sebe. Obrovská tragédie podobná těm, které ve své advokátní praxi občas bohužel zažívám. Mám ale pocit, že v posledním období je vídáme kolem sebe mnohem častěji. Nejen vraždy, ale i pokusy o ně. I ty nejstřízlivější odhady, které jsem našla v tisku, naznačují v letošním roce vzrůst zhruba o třetinu.

Co se jenom děje? Ano, vraždy v domácnostech tu byly vždy. Ale není dnes společnost podrážděnější? Neukazuje se, že stále méně spolu dokážeme mluvit? Jeví se mi to tak. Spory, rány osudu, odlišné hodnoty a názory nezvládáme řešit a neumíme přijmout odlišnosti. Vidím to každý den ve své advokátní praxi, rodinní odborníci o tom píší knihy, pořádají se celostátní konference. Co je příčinou? Odpověď není jednoduchá. K neschopnosti se dohodnout přispívá společenské klima, dlouhotrvající krize, bojovnost a nesmiřitelnost, urážky názorových oponentů a neurvalé trvání na svém, na své pravdě a na jediném výkladu reality. Taky neschopnost smířit se s tím, co se děje, a odpustit.

Život se prostě většinou nevyvíjí tak, jak všichni chceme. Jaká škoda, že nikdo nenabádá ke kultivaci vztahů, že nepečujeme o rodinné vazby a že spíše tleskáme tomu, kdo se od rodiny trhne a zatratí ji. Kde jsou elity, které bychom obdivovali, protože se nesoudí, mají dobré vztahy se svými dětmi a členy rodin? Proč bulvár netleská těm spořádaným, kteří umějí vyjít se svým okolím? Vlídnost, spolupráce, sebeovládání a mravenčí péče o rodinné a společenské vztahy se dnes necení ani nepodporuje. Nikdo mladé lidi v rodinách a školách nepřipravuje na to, že nastanou zátěžové chvilky, které je třeba umět zvládat. Pak stačí jedna hádka, emoce vybuchnou a spor končí i domácí zabijačkou.

Kde právo není lékem

Po každé domácí zabijačce se ozvou „znalci“, kteří přesně vědí, jak zabránit příští tragédii. Halasně požadují přísnější tresty, protože nic snadnějšího je nenapadne. Asi je historie nepoučila, že oběti před domácí vraždou neochrání nejvyšší možný trest, dokonce ani trest smrti. V kruhu rodinném se totiž zabíjí nejčastěji pod vlivem okamžitých emocí a afektu, kterýžto koktejl vypne mozek, přehluší rozum a znemožní racionální uvažování. Útočník – někdy vybuzen sám a jindy vyprovokován obětí či okolnostmi - vidí rudě a zaútočí. Následky jsou nevratné a neodčinitelné.

Jiní „odborníci“ volají po zákonu, který by omezil či spoutal negativní emoce, žárlivost, nenávist, zlost či zuřivost. Jak naivní a marné! Neexistuje zákon, který by to dokázal! Emoce jsou naší součástí a „vyřešit“ ani spoutat se nedají. Naivní zákonodárci mohou přijmout libovolný zákon, ale lidé se budou milovat, hubovat i nenávidět navzdory právní normě, i kdyby byla schválena kvalifikovanou většinou obou komor. Však si odpovězte sami, kdo vás spolehlivě nejvíce a nejčastěji vytočí doběla? Rodinní odborníci to dobře vědí, podobně jako to přizná upřímný čtenář: nejvíce se zlobíme na své nejbližší, protože právě jejich slova nám nejvíc ubližují, to vůči nim jsme nejzranitelnějšími.
Proto je naivní rodinné vztahy svazovat právem a spoutat regulemi. Takové zákony jsou od začátku odsouzeny k nepotřebě. Občanský zákoník říká: Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dítě povinno dbát svých rodičů. Jenomže – jak chcete vynucovat povinnosti v rodině? Pokutou? Podmínkou? Výkonem trestu? Rákoskou? Klečením na hrachu? Vypnutím wifi?

Právní normy se nedají použít k vynucení lásky, respektu, přátelství, úcty, pomoci, podpory a spolupráce. Kdo z politiků si to myslí a ty nesmysly neustále protlačuje, zřetelně ukazuje, že o vztazích mezi lidmi neví vůbec nic.

Kam s tím horkým bramborem

Během mé třicetileté advokátní praxe horliví teoretici vzdělávání do školních osnov nacpali spoustu nových věcí. Vedle novodobých dějin i počítače, finanční gramotnost, angličtinu, lidská práva, Ústavu, ochranu životního prostředí a řadu dalších věcí. Bohužel jsme zapomněli na mezilidské vztahy a odlišnost lidských duší. Naše děti i mnozí dospělí dokáží mobilem řídit zeměkouli, ale čím naštvat či potěšit blízkou osobu, to jim zůstane utajeno. Stejně tak to, jak ovládat svá vlastní vzplanutí. Že v jejich vlastním zájmu i v zájmu celé společnosti je, aby své nejbližší okolí a své přátele udržovali v dobrých vazbách i v dobré náladě, to se ve škole, od rodičů či z médií nedovědí. Jaký div, že domácí zabijačky přibývají, stejně jako roste napětí ve společnosti. Ruku v ruce s tím, jak málo si ceníme rodiny a vlídných mezilidských vztahů.

Naopak právní normy bytní zbytečně a neodůvodněně. Zákon o rodině z roku 1963 měl jenom stovku paragrafů. Byl jednoduchý, jasný, funkční, ale prý moc socialistický (i když převzatý ještě ze starého Rakouska), a tak ho bylo zapotřebí zgruntu předělat a změnit. Rodinná část občanského zákoníku z roku 2012 dnes obsahuje víc než 320 paragrafů, ale ani ten násobek slov zklidnění emocí v rodině nepřinesl. A co hůř – pravidelně se ten kopec legislativy doplňuje o další a stejně neefektivní. Vždyť i dnes čeká ve Sněmovně na projednání několik novel občanského zákoníku. Jenomže právo se uplatňuje u soudu a soudní proces z členů rodiny nebo z manželů učiní válečníky, co k sobě už nikdy nenajdou cestu. A kdo si myslí, že ti dva se po tom lítém boji budou zas milovat, uctívat nebo si věřit jako v romantickém filmu, je naivní fantasta, snílek či bloud, který o vztazích mezi lidmi vůbec nic neví. Já to tak určitě dělat nebudu. Legislativy chci prosazovat spíš míň, než víc.

Jenže přijmout zákon je mnohem jednodušší, podobně jako neustále jen zdůrazňovat práva. „Já chci, já trvám, já vyžaduju, je to moje právo.“ Ale když každý bude trvat jen na svých „právech“, buď se navzájem všichni pomlátíme, anebo budeme sedět ve své kleci každý sám. Společné soužití je totiž mnohem těžší než žít singl. Vyžaduje toleranci, pochopení, soucit, ochotu spolužít s ostatními a porozumění, čím žijí a co cítí ti druzí. O to se máme všichni snažit, a stále znovu. Protože na společném žití je postavena rodina a lidská společnost. Ne nějaká cizí a neznámá entita. Ale naše vlast, naše společnost a naše rodina. Ne na zákonech či na rodinném právu, ale na lásce, vnímání, pochopení a zdrženlivosti.

Článek


Na chytrou otázku chytrou odpověď

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

Dobrý den. Zde jsou mé odpovědi dle Vašich instrukcí.

1. Ke všem zemím mám postoj stejný. Dobrý. Na naší Zeměkouli jsou samé krásné země. K válce na Ukrajině mám postoj stejný jako ke všem válkám. Války přinášejí bolest a utrpení.

3. K očkování se stavím tak, že to je dobrý vynález na vyvolání imunity. Ke covidu se stavím jako ke všem nemocem. Je lepší být zdravá než nemocná.

4. Manželství pro všechny je marketingové heslo, jehož stoupenci - doufám - neprosazují manželství mezi sourozenci nebo mezi rodičem a svým dítětem. Homosexuálům nikdo nikdy manželství nezakazoval, homosexuálové si mnohdy pořizují manželky a lesby manžele. Nikdo před svatbou netestuje, co koho vzrušuje. Ale soužití dvou homosexuálů stejného pohlaví nikdy nebude manželstvím. Mohlo by to být leda manmanství nebo ženželství.

5. Chci se věnovat ochraně normálního světa, situaci v Bermudském trojúhelníku a vlivu rozvoje nanotechnologií na kvalitu zmrzlin.

6. Nemyslím, že úkolem doby je stmelení. Úkolem doby je naopak názorová pluralita.

JUDr. Daniela Kovářová, senátorka 


Lhářka

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...


Daniela pro Český rozhlas

Kdo mě volil?

O můj postup do druhého kola se postarali normální lidé, žádní moderní snobové. Podpořili mne zejména mámy a tátové od rodin, tedy asi spíš mámy, protože ty obvykle drží rodinnou kasu a nejvíc na ně doléhá energetická drahota. Podpořili mne lidé z menších míst, na která stát kašle. O můj postup se zasloužili ti, kdo žijí své normální praktické životy plné denní starosti, nevolili mě ti, kdo chtějí bojovat s podnebím i za cenu úplného zchudnutí. Volili mě ti, kdo si názory dělají podle své vlastní zkušenosti a ne podle toho, co jim nakukají mluvící hlavy z obrazovky.

Celý rozhovor zde:

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Čeká nás druhé kolo.

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Poděkování

Jsem ohromně vděčná za vše, co mi dalo uplynulých sedm měsíců usilovné kontaktní kampaně mezi lidmi.
Vždy jsem byla ráda mezi lidmi a vždy mi mezi lidmi bylo dobře. Svou intenzitou byly poslední měsíce ale přece jen jinou zkušeností.
Denně jsem od rána do večera křižovala náš volební obvod do poslední vísky a tisíckrát jsem si ověřila, že všude žijí poctiví a normální lidé, kteří si na nic nehrají.
Cítím se mnohem bohatší z dojmů a zážitků ze všech těch návsí, konzumů, hospůdek, ze srdečných a otevřených rozhovorů s tolika lidmi.
Za tohle své obohacení chci všem poděkovat, děkuji všem, kteří mě volili, i těm, kdo volili protikandidáta, i těm, co třeba k volbám nešli. Děkuji za každou chvíli, kdy jsem mohla být s vámi.
A budu s vámi i nyní, bez ohledu na výsledek volby. Budu se k vám ráda vracet, teď už jako ke svým blízkým, ke svým přátelům, ke svým sousedům. Zůstaňte takhle krásně normální, ať už se s naším světem bude dít cokoli podivného.
A velmi děkuji své rodině a svým nejbližším přátelům za podporu.



Co mě překvapilo v senátní kampani

- že v konzumech na vsi seženete vše pro akutní situace (nejen jidlo, ale i náplasti, nůžky, silonky, nitě, žárovky a spodní prádlo. A taky výborné a vždy čerstvé zákusky).
- že lidé měli zájem o kšiltovky a knihy a mnohem menší o mé pivo
- že mi přicházely desítky vlídných mailů a jen 1 mail nenávistný
- že na mě byli za celou kampaň hrubí jen 3 muži
- že má Senát všude a u všech jen špatnou pověst
- že jsem přešvihla plánovaný rozpočet o 50 %
- že když zemře majitel hospodářství, za půl roku je kolem domu džungle
- že ve všech hospodách byly čisté a udržované záchody

- že vedle kontaktní kampaně (která mě bavila) jsem trávila 2 hodiny denně administrativou (která mě vytáčela).
- že mě nikdo nenatočil nahou, opilou, zdrogovanou a nijak mě nebulvarizoval, aby mě znemožnil. Takže pokud jsem se znemožnila, tak jedině sama.

Pokládali jste mi desítky dotazů. A jaké dotazy mě nejvíc překvapily?
?? Máte tetování? Děti? Psy? Koně? Auto? Umělá prsa? Rodiče? 
?? Pijete panáky? Dáte si se mnou?
?? To jste vy na té fotce? Proč jste se nechala tak zmalovat, když v reálu jste hezčí?
?? Jste vdaná? A to vám váš manžel dovolí chodit sama do hospod?
?? Kdo vám uvařil to pivo?

Byl to bezvadný půlrok a všem vám, světu a Bohu za něj děkuji. Bez ohledu na to, jak to zítra dopadne.



Chci sypat písek do soukolí státní buzerace

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

Právo podle Daniely

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Žaluji

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Lež, cenzura a užiteční idioti

 „Extrémní feministické hnutí, bojovní aktivisté za práva žen a sociální inženýři, kteří si myslí, že mají patent na život a chtějí nás převychovat. Nikdo jim neodporuje, a protože mají silnou mediální podporu a jsou halasní, zdá se jim, že vítězí. Proto se vyjadřuji naopak ve prospěch mužných mužů a ženských žen,“ říká Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů a nezávislá kandidátka do Senátu za Plzeň-jih v rozhovoru pro Parlamentní listy. A tvrdí, že navzdory snahám duhových aktivistů byla, je a bude naprostá většina společnosti heterosexuální.
Celý rozhovor zde:
 https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Podpora-mensin-uz-vetsine-lidi-leze-krkem-Vase-prace-aktiviste-Senatni-kandidatka-Daniela-Kovarova-o-lzi-cenzure-a-uzitecnych-idiotech-713340

Zachraňme naši republiku

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.


Každý stát kope sám za sebe

 "Každý stát potřebuje chránit své hranice. A v krizi každý stát jedná podle svých zájmů a sám za sebe, jak ukázal před dvěma lety Covid a jak se ukazuje i dnes," říká kandidátka do Senátu Daniela Kovářová v pořadu Divoká karta v televizi CNN Prima dne 9. 9. 2022.
Záznam celé debaty zde:
https://cnn.iprima.cz/porady/divoka-karta/09092022

Právo nás nemá řídit. Má být oporou.

Zdravice z Řípu

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2022 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!


Dost bylo práva

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.


Omezenci z venkova

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.


3B jako blbost, buzerace, byrokracie

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

 

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?


Zachránit planetu? Ne, mužnost!

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.


Nebojím se říkat pravdu

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Stále modré, tedy zelené bruselské nebe

Tak EU že nesleví ze svého šíleného boje proti podnebí ani teď? Tohle ať mi nedělají! Že můžu jet za příbuznými do Itálie nebo na dovolenou po Středomoří, je jistě fajn. Ale od Lisabonské smlouvy se EU zásadně změnila. Jako pyšná žába odtržená od reality se za mé peníze válí ve své omezené zaslepenosti a sní své umanuté a nebezpečné sny. “Klimatické závazky” EU byly vždycky nereálné jako závěry sjezdů KSČ, ale trvat na jejich splnění i dnes naznačuje buď slepotu, duševní nezpůsobilost, zločinnost, nebo sebevražedné sklony. V takovém světě nebude k žití.
Já sebevražedné sklony nemám. Když “předsedáme” EU, měla by ČR odmítnout takovou cestu do záhuby. S blbými závazky okamžitě pryč!

Rozvody u notáře - ano či ne?

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde:

Rozvody u notáře


Křížky u cest

Křížky, boží muka, kapličky. Na svých cestách je často vídám. Jsou dobrým připomenutím, že není jenom tenhle život, ale že je možná i něco poté a že se nemáme starat jen o svá těla, ale i o své duše. A vždycky mě potěší, když vidím, že o křížky někdo pečuje.
Někdy je nedaleko i lavička. Vždycky ohmataná, tedy využívaná. Na takových místech se mají lidé zastavit a posedět.
Udržitelnost v praxi, ne v teorii.

Politická korektnost zakazuje!

Až mě zase bude někdo poučovat, že zveličuju, že se takové věci vůbec nedějí a že neumím číst nebo zbytečně straším, ať si přečte tenhle článek o soudobém Německu. Politická korektnost stáhla dvě knihy o dětství Vinnetoua a nakladadatel si posypal hlavu popelem a vydal "upřímnou omluvu". Co mi to jenom připomíná?
Tohle nechci a nebudu respektovat. Politická korektnost není ohleduplnost, ale bič, pokrytectví, strach, lež a cenzura.

Jedovaté střípky z volební kampaně

Psala jsem vždy. Píšu i nyní, kampaň nekampaň. Napíšu příhodu z cest po svém senátním obvodu, článek nebo komentář k veřejnému dění. Třeba o vidličkách. O den později si přečtu následující reakce:
- Jak si vůbec můžete dovolit něco psát, když kandidujete! Máte mlčet!
- To vás někdo navedl, abyste tom psala? Asi vás platí ruská vidličkárna.
- Lžete. Vidličky neexistují.
- To platí jenom u vás. U nás je to s vidličkama jinak.
- Nejste vidlička. Nemáte právo se k nim vyjadřovat.
- Proč proboha vidličky? Proč nepíšete o ponorkách?
- Děkuji za vtipný článek o pohorkách.
- Já taky píšu o pohovkách a myslím si o nich přesně to, co vy.
- Konečně podložky! Tleskám. Máte můj hlas.
- Aha. Tak když si to myslíte o vidličkách, platí to i pro nože, že?
- To jste mě teda zklamala s těma vidličkama. Myslela jsem si, že jste jiná. Vás teda určitě volit nebudu.
- Koho zajímaj nějaký vydličky? Vrať se do minulého století. My mladí jíme přece jídlo rukou.
- Stejně jsi blbá kráva a vzal bych na tebe vidle...
Aneb veselý život komentátora, zejména když některý čtenář neumí číst.

Mladí a volby

Není pravdou, že se mladí o politiku nezajímají. Spíše to vypadá, že politika se naopak nezajímá o ně. "Nikdo se o nás nestará, nikdo nenabízí program, který by mě zaujal," řekla mi ve Švihově před několika dny mladá slečna s barevnými vlasy a kroužkem v nose. "Za měsíc mi bude 18 a půjdu poprvé volit. Dám hlas vám. Protože jste první, kdo se ptá, co je pro mě důležité." Její dvě kamarádky souhlasně přikyvují. I kvůli nim chci proměnit Senát a zachránit normální svět, ženství a mužnost. Jinak jim hrozí život v bezpohlavním světě, kde jim budou úřady nařizovat, jak žít, a zakazovat svobodně myslet a mluvit.

Když menstruační vložky, tak i zubní pasty?

A co dalšího má ještě stát platit z mých daní? Prezervativy? Granule pro psy? Šampon na mastné vlasy? Odpověď zní: ani náhodou. Občan není nemohoucí děcko a stát není jeho matkou. Má se starat o bezpečnost, o hranice, o sjízdné cesty a o rozumné právo. O všechno ostatní se postaráme sami,“ okomentovala Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů, kandidátka na senátorku, bývalá ministryně spravedlnosti.

Znění celého komentáře zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/To-snad-ne-Vlozky-zenam-zdarma-jako-zacatek-Padlo-prirovnani-711597


Politici nebrání normální svět

Střípky z volební kampaně:

Kandidát nemusí koukat do kalendáře. Stačí mu jeden pohled do zahrady, a hned ví, jaký je měsíc a roční doba a co právě dozrává. V dubnu kvetly macešky, blatouchy, olše a javory, v květnu jabloně a medvědí česnek, v červnu růže a pivoňky a zrály jahody, v červenci rybíz a cukety a v srpnu ostružiny a broskve. Kandidát vidí i do budoucna. Všechny ořechy jsou plné velkých zelených plodů, což podle lidových pranostik značí, že bude tuhá zima.
A to teda fakt bude, bohužel.

Můžu být tlustá?

V poslední době se hodně diskutuje o tloušťce, a jako obvykle, i na ni je kdekdo odborníkem. Někomu se bujné tvary líbí, jiného urážejí, další trvá na tom, že kila navíc mají být veřejně odsouzena a stát má tlačit na lidi, aby zhubli. Jiný chytrolín tvrdí, že tloušťka je věcí přejídání a kdo je tlustý, ten nemá dost sebeovládání.

Jakožto žena obdařená láskou k jídlu bych mohla kila navíc pojednat z různých úhlů, však jsem o tom taky kdysi napsala knihu. V aktuální debatě mě však zaujal jiný moment. Totiž představa, že by se o mou váhu měl aktivně starat stát. Že by měl lidi přimět, aby se svých špeků zčerstva začali zbavovat, že by je měl v tom kontrolovat, trestat a motivovat.

Bude mě hlídat, abych si nedala knedlík navíc? Sešije pusu, sníží plat nebo zvedne daně? Bude mé faldy vážit či dronem kontrolovat, kolik žebírek sním na zahradě? Přinutí mě chodit do posilovny nebo mě pošle na školení o zdravé výživě? Vydají ve Sbírce zákonů nutriční tabulky a povolené váhové limity pro všechny míry a věkové kategorie? To by v tom byl čert, aby si každý baštil, jak se mu zlíbí! Když už stát začne kontrolovat nadváhu, měl by si posvítit i na hubeňoury. Ona přílišná hubenost taky není nic zdravého ani příjemného na pohled. A vůbec – lidi by měli po světě chodit upravení, učesaní a namalovaní. Tak žádné troškaření – pojďme dát do zákona, že se každý musí ráno osprchovat, vyčistit zuby, učesat se a jednou měsíčně alou ke kadeřníkovi. Vždyť je to koneckonců pro dobro všech. Tak proč to rovnou nedat do zákona, nekontrolovat a nevyžadovat.

Už dnes má přece moudrý stát na mysli zejména naše vlastní dobro a nám nechápavým je vnucuje násilím. Na většině míst nám zakazuje kouřit, krabičky cigaret hyzdí hnusnými obrázky, daní pivo spotřební daní (na rozdíl od vína). Ukládá pokuty, když v autě držím v ruce telefon, a nutí nosit reflexní pruhy, když se pohybuju po silnici. Abych neuklouzla, maluje žlutočerné pruhy na hrany schodům a pranic mu nevadí, jak jsou ty pruhované schody hnusné. Vyžaduje protipožární dveře do kanceláře, a pranic mu nevadí, že je pak nedokážu otevřít. Nutí mi helmy na kolo, na lyže a na koloběžku. Pro mou informovanost ukládá výrobci potravin informovat o milionu nepodstatných podrobností. To kvůli mé bezpečnosti omezuje rychlost aut a do měst instaluje šeredné zelené umělohmotné panáky. A ve výčtu volovin, které nikomu život nevylepší, bych mohla pokračovat. Pachatelé dobra si bláhově myslí, že dokáží lidi uchránit před jimi samotnými. Že je přimějí zdravě jíst, lépe žít, starat se o chrup, nechodit na slunce, hodně pít, sportovat a vůbec o sebe lépe pečovat. Jenomže vnější tlak lidi nepřinutí, aby změnili své životní návyky. Vždyť je nedokáže změnit ani soud, vězení, pokuta, lékaři ba ani riziko blížící se smrti. Lidi si prostě vždycky budou žít přesně tak, jak chtějí. Posvém a svobodně. Třebas i mastně, nezdravě a grilovaně, třebas i sladce a pohodlně. Pro změnu se totiž musí rozhodnout oni sami.

Nechci ouřad, který se stará o mou váhu, o mé jídlo, o mé spaní, o mé zdraví. Ať se stát stará o to, o co má. O bezpečí na ulici, o státní finance, o hranice, o rozumné minimální právo, o dobré zahraniční vztahy, o rovné cesty a přehledné školství.

O svůj život se postaráme sami


MANŽELSTVÍ: Akce a reakce

Manželství do ústavy? Ano. Akce vyvolává reakci. To platí ve fyzice, v přírodě i ve společnosti. A ukázkovým příkladem akce a reakce je právě manželství, tedy přesněji „manželství pro všechny“. I když pro tento příklad platí ještě úsloví, o němž vypráví pohádka o zlaté rybce: kdo chce příliš, ten nakonec nemá nic.

Aktivisté odmítli narovnat některé nerovnosti. To jim bylo málo, chtěli všechno. To oni vyvolali akci tím, že příliš tlačili a tlačí na pilu. Příliš tlačit na pilu a přehnat to do extrému je charakteristickým rysem aktivistů. My mediátoři to máme jinak. Navrhujeme možnosti a kompromisy, ukazujeme druhé strany mincí a vedeme účastníky sporu k pochopení. Aktivisté a bojovníci za „manželství pro všechny“ to mají jinak. Urážejí své oponenty, kárají je za údajné zpátečnictví a odmítají chápat jejich konzervativní hodnoty. Cožpak neznají báje a pohádky? Cožpak se odmítají poučit historií? Kdo urazí bohy, svátosti a hodnoty, ten vyvolá války, v tomto případě kulturní.

A tak tu máme návrh změny Ústavy, aby manželství jako svátost patřilo jen muži a ženě. A najednou se všichni diví, kdože to tlačí na změnu Ústavy a že Ústava není trhací kalendář, aby se měnila kvůli kulturním válkám. Dobrá. Ústava je základní listina, základní zákon, základní kámen práva. Neměla by se měnit každý den, ba ani každý rok, měla by odolat pěně dní i pomíjivým útokům a módním povrchnostem. Proto jsou taky podmínky její změny nastaveny tak přísně.

Samozřejmé věci se do Ústavy nedávají. Ty přece platí i bez zákonů a každý se na ně může spolehnout, třeba i proto, že je nikdo nezpochybňuje. Třeba že základem společnosti i každého jednotlivého života je rodina. Jenomže právě rodina je tím, co aktivisté a progresivisti dnes nahlodávají a rozvracejí. To oni si začali se svými nehoráznými urážkami, nactiutrháním názorových oponentů a zastáncům toho, co je obrovské části společnosti svaté. Mohli jsme mít vyřešené některé nerovnosti už dávno. Návrh změny zákona jsem napsala před pěti lety. Jenomže aktivistům to bylo málo. A tak je možné, že teď už nebudou mít nic z toho, co si vynucovali, a nenávist části veřejnosti k tomu návdavkem.

A možná se sluší ještě dodat, že zákonem by se neměly rozhodovat věci, které vyvolávají takové emoce, takovou zlobu, takové vášně a takový nesouhlas. To přece nejsou témata k přehlasování. Tím, že rozhodne sbor zástupců a ustoupí mediálnímu tlaku, se přece emoce, vztahy a společnost nezmění. Takové věci by měly uzrát. Pomalu. Časem. Návrh na změnu Ústavy je ale reakcí na militantní tlaky a války, které už nejsou slovy ani skutky slušné, vlídné, správné či žádoucí.

Ne, Ústavu nelze měnit každý den či každou hodinu. Ale manželství taky ne. A už vůbec ne zákonem. Tak si to uvědomte všichni. Rodinu nechte být a přestaňte na ni útočit a do ní kopat. Anebo se pak nedivte, že reakcí na vaše útoky přijde snaha rodinu a manželství chránit.

Třeba Ústavou. Když nedáte jinak.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/manzelstvi-akce-a-reakce.A220806_115019_p_politika_nef

Všichni máme rádi své děti

Neznám rodiče, který by chtěl pro své dítě něco špatného. Každý se holedbá jejich zájmem a zapřísahá se, že má neustále na mysli jen jejich dobro. Jenomže dobro to má na světě složité. V pohádkách nakonec vždycky vítězí, ale v reálném životě se často se zlou potáže. A tak pod praporem dobra občas dětem životy komplikujeme a ztěžujeme, až je někdy zničíme docela.

 Celý komentář psaný pro Rádio Universum najdete zde:

 https://www.radiouniversum.cz/daniela-kovarova-mame-deti-radi-nebo-jim-ublizujeme/


Musím reagovat?

Kandiduju do Senátu. A tak mimo mnoho jiného na všechny možné socialistické sítě věším komentáře o tom, kam jezdím, co vidím a co zažívám. Ostatně, o své zajímavé prožitky jsem se různými cestami dělila i dříve. Občas ty moje věty někdo komentuje a někdy se mě někdo na něco ptá. A teď otázka za tisíc bodů: Musím reagovat? Vždy? Na všechny? Podle mě nemusím. Někdy se mi chce, a tak to udělám. Někdy pisatele znám a je slušný, a tak odpovím. Ale tuhle mi někdo napsal, ba dokonce mi vytkl, že jsem na jeho dotaz ještě nereagovala. Má pravdu, předseda. Nereagovala. Inu, nemusím. Předně den má jen 24 hodin a já v něm vedle běžné práce, rodiny, oddechu a spánku musím stihnout senátní kampaň a vše, co jsem si až do konce září naplánovala. A pak - už dávno jsem objevila, že některé komentáře jsou provokací a jedna pravdivá odpověď tazatele stejně neuspokojí. Dotírá dál a vysvětluje, komentuje, provokuje a chce mou reakci znovu a znovu. A na takové povídání na sociálních sítích nemívám chuť ani náladu, a už vůbec žádný čas.
Pro ty, co si vynucují mou reakci na každý přípodotek, mám vzkaz: Chcete si se mnou popovídat? Klidně. Na všechny otázky ráda odpovím. Osobně. Z očí do očí a tváří v tvář. To je obvyklé v mém normálním světě. Tak vážně chcete? Přijďte na mítink. Anebo se stavte u mě doma. Na zahradě, v hospodě, na besedě. Do voleb stihnu takových besed a setkání víc než dvacet. Tak co? Je to na vás. Nebo to umíte jen od počítače?

Štve vás nenávist! Zakažte ji!

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas? Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec. Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí. Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?


Kam se to ženeme?

Na venkově a v malých městech čas plyne jinak než někde v metropoli. I tady má nejspíš den jen 24 hodin, ale lidé tolik nespěchají. Často vidím sousedy, jak se baví přes plot, nebo kolemjdoucí, kteří se zastaví a klábosí spolu. I prodavačky si déle a vlídně popovídají se zákazníky.

Nehnat se tolik. Za prací, za výsledky, za projekty. Neběžet jako o závod až k padnutí. To není smysl života. Tím naopak je zastavení, popřemýšlení, seznámení, pokec s přáteli. Těší to obě strany. Dnes jsem několik takových zastavení zažila v Dobřanech.


Co mi nedovolili říct aneb 6 vět o barokní rodině

Následující text jsem si 29. 7. 2022 připravila pro dnešní 5minutové vystoupení na závěr prohlídky soukromého zámku v Příchovicích v rámci programu Barokní perly Přešticka. Vedení města Přeštice mi však nedovolilo těchto pár vět říct. Asi proto, že starosta Přeštic (TOP 09) kandiduje proti mně do Senátu a bojí se mě.

 Měšťanská rodina nebo řemeslnická bývala větší, zahrnovala i děti sourozenců, strýce a tety, protože poptávka po práci takové rodiny byla v průběhu roku zhruba stejná, a tak se děti využívaly jako nejlevnější pracovní síla. Jen výjimečně posílala městská rodina dítě na studia a nebo do učení a mezi členy panovaly silné mezigenerační vazby, protože se lidé vzájemně potřebovali. Městské rodiny však občas řešily problém se starými lidmi, které někdy odkládali do chudobinců.
Selská rodina byla odlišná, menší a spíše nukleární, protože mimo sezonu nebyla schopna uživit širší rodinu, a tak děti v mladém věku odcházely z domova do města nebo se nechávaly najímat jako námezdní sila. Venkovská rodina si na sezonu najímala na práci pocestné a různé pomocníky a na rozdíl od rodiny městské věnovala značnou péči o prarodiče: dobové záznamy a kroniky popisují, co vše musely zajistit děti rodičům, pokud je odsouvaly na vejminek, například že místnost jim určená musí mít okno nebo kolik mají mít rodiče slamníků.
Vedle rodiny selské a řemeslnické existovaly v baroku ještě rodiny panské a šlechtické, které však představovaly jen zanedbatelné procento populace, a nevolnické, které mohl majitel rozdělit nebo jednotlivé členy prodat.
Všechny typy rodiny se během roku mohly spolu potkat na jediném místě a pod jedinou střechou: v kostele.

Už to cítíme všichni

V Přešticích na náměstí nakoupíte vše, co potřebujete k životu. A nejen to. Taky boty a šaty na svatbu v barvě, kterou předepisuje svatební oznámení (béžová nebo tělová), když takovou běžně nenosíte. Je to prostě praktické město. Co ovšem už není k ocenění, je krutá realita. Zimní zboží bude mnohem dražší. Obyčejné boty na ven za 4000 korun. Tak vypadá politika v praxi 110 kilometrů od Prahy. "Kupte si ty vystavené z letošní nabídky, klidně i dvoje nebo troje. Bůhvíkdy si u mne koupíte další," řekla mi smutná prodavačka v liduprázdném obchodě. A podobná slova jsem slyšela skoro všude. Pumpování nekrytých peněz do ekonomicky plus boj s podnebím hlava nehlava dopadne na každého. Tedy, jak na každém kroku vidím, už dopadá.

Lidi nebaví poslouchat pokyny, co mají jíst a co si mají myslet

Navštívila jsem studio Triko a povídala si tam s Petrem Štěpánkem

https://www.youtube.com/watch?v=HDMidFxtyKE

Klimazlo

Kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované „planety“ a drze mi nařizuje, co si mám kupovat a jak se mám chovat, abych snížila teplotu na Zemi za sto padesát let. Kvůli jeho naivní víře a grýndýlovým dotacím mě nutí přestat jíst maso, přikazuje vybít stáda, jezdit na kole, prodat nafťáka a pít kolu papírovým brčkem, co se mi po druhém loku rozloží v puse na cucky buničiny.

Pitomý mravokárce zjevně nikdy neviděl žádnou vesnici zblízka a neví, jak třeba u nás ve Štěnovicích vypadá normální život. Každý soused má kompost, na který vyhazuje rostlinné zbytky, čímž je vrací zpátky do přírody. Každá sousedka pěstuje kytky, ovoce a zeleninu a stará se, aby vše rostlo a kvetlo. Stejnou péči věnuje kytkám doma a rajčatům na balkoně i hodně obyvatelů českých měst. Všechny hospodyňky v celé zemi spotřebovávají nejprve to jídlo, co se kazí, a zbytky umějí zužitkovat v kuchyni jako kulinářské kouzelnice. Kdekdo suší starý chleba pro zvířata a spadlé ovoce vozí koňům nebo do moštárny. Každá moje kamarádka odložené oblečení recykluje, tedy buď přešije, rozstříhá na hadry, daruje příbuzenstvu nebo aspoň odnese do charitativních kontejnerů. Každý chlap nosí obnošené tričko o víkendu, na zahradu, na sport, na úklid nebo do dílny a popelnici ho vydá, až když je vidět skrz tkaninu. Většina lidí schraňuje prkýnka, kusy látek, šňůrky a skleničky. Co kdyby se některá z těch věcí mohla někdy k něčemu hodit? Vědí klimaalarmisté vůbec, že Česko je nejlepší na světě v třídění odpadu?

Český člověk se prostě přirozeně chová hospodárně a své nejbližší okolí kultivuje, zvelebuje a uklízí. Hobbymarkety zaplněné českými chataři a kutily jsou toho zářným příkladem. Vidím to každý den při svých cestách plzeňským venkovem. Ne nadarmo tolik obcí získalo různá pochvalná ocenění svými upravenými záhonky a čistým veřejným prostranstvím. Jistě, v každé vesnici se najde jeden Jouda, co kašle na přírodu, zatápí obaly od jogurtů a za domkem mu rezaví staré automobily. Ale tyhle výjimky stejně nikdo nepřesvědčí, aby přestaly jíst maso a přešly na oblečení fair trade.

Co naopak na svých cestách po vsích běžně vidím, je v pangejtu vyhozená petka a odpadky v lese, podobně jako ve městech nepořádek kolem košů a v místech, kudy se běžně nechodí. Kdyby tak ochránci planety namísto buzerace jiných svolali brigádu a lesy, cesty či městské uličky uklidili, udělali by pro přírodu aspoň něco užitečného. Anebo když už chtějí poučovat, ať začnou u sebe. Ať si uklidí svůj pokoj a svůj život. Ať chodí pěšky, pletou si svetry, odloží mobily a jdou mezi lidi. Tam poznají, jak vypadá normální život. Hlavně ať nás ostatní nechají žít.

Vy, co jste dočetli až sem, se možná jen ušklíbnete a mávnete rukou. Možná si pomyslíte cosi o tom, jak se za každou cenu snažím upoutat pozornost. Ale to byste nepochopili to nejpodstatnějším. Právě kvůli mýlícím se klimaalarmistům, dětem stiženým klimatickým žalem a dotačním europragmatikům, kteří ty první dvě skupiny zneužívají, roste inflace až do oblak a všechno se zdražuje. Ne válka, ale především emisní pitomosti zvedají ceny a vrší eurocíle, které prý musíme splnit a překročit jako kdysi komunistické pětiletky.

Nic se nezměnilo. Jen se to dnešní chudnutí jmenuje jinak. A oni doufají, že si to nepamatujeme.

Je to novodobé náboženství a moderní víra. Kvůli ní v minulosti umírali lidi. A zjevně jim nevadí, že další boje ve věci víry, tentokrát za počasí zase vedou, ba že se v jejím jménu už zase střílí. Ačkoliv třeba v Holandsku už to pochopili.


Změna musí přijít zdola, nikoliv shora

Poskytla jsem Parlamentním listům rozhovor o základních otázkách dneška:

https://www.parlamentnilisty.cz/…755


Daniela o sportu a o všem možném pro For sport.

Daniela překonala první metu

Videozáznam z předání přihlášky k registraci do Senátu zde:

https://youtu.be/qE8HM0ZjhdI 

Co jsem u vás v posledních dnech zažila?

- vlídné úřednice a starosty na obecních a městských úřadech;
- prázdné knihovny a rozumné knihovnice;
- cukrárny plné důchodců, jejichž pozvání na božskou Pavlovu jsem prostě nedokázala odolat;
- zahradníka věřícího v Boha, který dochází do rodin a šíří slovo Boží navzdory chrámu Páně, který se před jeho očima pomalu rozpadá;
- kočku, která na zvonek vybíhá k vrátkům a přivítala mě, jak to dělají v jiných zahradách psi;
- přátele hrající na zápraží kanastu a spoustu grilujících rodin;
- podnikatele, kteří ztratili víru v demokracii a letos poprvé nebudou volit;
- pána se sekačkou, sekajícího nejen svůj, ale i obecní a veřejný pozemek;
- šarmantního Roma s cigaretou a s urovnaným pohledem na svět, který volil, volí a vždycky bude volit, protože jinak by si nemohl stěžovat.
Takhle vypadá normální svět. Tady jsem své volební heslo nemusela nikomu vysvětlovat.
Je ovšem taky plný frustrace a naštvání a smutku. Slyším to ze všech stran. A chápu to. I všechny ty strachy a obavy.
A kde všude jsem tohle právě zažila? V Blovicích, v Biřkově, ve Vřeskovicich, v Louňové, v Hradci u Stoda, v Bukové a v Holýšově. Všude, kam se ráda budu vracet.
14.7.2022

Prohlášení po podání registrace

Před chvílí jsem na MMP podala přihlášku k registraci k volbám do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň-město).


Příslušní úředníci ověřili správnost mých podkladů. Zaplatila jsem kauce 20.000 a předala jsem petiční arch s podpisy 1870 mých podporovatelů s trvalým pobytem na území mého senátního obvodu.


Jsem jedinou nezávislou kandidátkou. Jako jediná jsem sbírala podpisy a všem 1870 lidem, kteří se za mou kandidaturou postavili svým jménem, děkuji za podporu. Politické strany to mají lehké. Nemusejí nic dělat, jen někoho navrhnou. Někteří jen vytáhnou mediální jméno jako králíka z klobouku.


Sbírání podpisů sice nás nezávislé kandidáty znevýhodňuje, ale pro mě to byla naopak příležitost k navazování velmi osobních kontaktů a k zážitkům po senátním obvodu. Původně znevýhodnění se nakonec ukázalo jako hezká příležitost pozdravit se se spoustou normálních lidí a vyslechnout si jejich názory.


Dnes se láme doba a já cítím potřebu se zapojit a něco aktivního udělat. Klidné časy pominuly. Časy vysílání signálů, časy pohádek, medvídků, sportu a koníčků, časy králíků z klobouku. Nyní přišel čas na zásadní politické aktivity a činy.


Je třeba chránit normální svět. Na poslední chvíli. Akutně potřebuje zachránit. Jsem za něj a za normální lidi připravena bojovat.


Děkuji vám, že jste mě přišli podpořit. Budu na vás spoléhat i v příštích horkých týdnech.

13. 7. 2022



Apka na sex?

Možná si myslíte, jaká to je legrace a psina. Máte chuť na sex, tak si stáhnete aplikaci do mobilu, odklikáte souhlas a pak už můžete jít na věc (blíže zde). Jenomže ona to právě žádná sranda není. Naopak jde o další zrůdnost, kterou je třeba pojmenovat a rychle se jí předem vyhnout, než někoho napadne, že by se mohla dát do zákona a vyžadovat povinně.

On vůbec nápad s informovaným souhlasem je pěkná pitomost, a to říkám tím spíš proto, že jsem právník, a právě právníci si podobné nesmysly vymysleli. Stejně jako každý rychle odklikne jakési cookies, abys se dostal k obsahu, co hledá, stejně rychle a bez čtení každý v nemocnici i v bance podepíše informovaný souhlas. Žádný význam a smysl pro budoucnost ty hromady parafovaných papírů nemají, a když dojde na soudní přezkum, soudy k nim stejně nepřihlížejí. Jde jen o buzeraci a byrokracii. Jaký význam má předem poskytnutý předběžný souhlas? Naprosto žádný! A toho zbytečně vyhozeného papíru. Kde jsou všichni ochránci přírody, když je jich skutečně zapotřebí? Proč proti tomu nikde v pátek či v pondělí nedemonstrují?

Ale zpět k té poslední sexuální zvrhlosti zvané apka na sex. Pojďme si rychle vyjmenovat, proč podobná zhůvěřilost patří do sci-fi povídek, ale v normálním životě nikdy nezafunguje:

- protože o pět minut později si svůj souhlas můžete rozmyslet a z vyhlídky na sex můžete chtít couvnout, ale aplikace vám neumožní souhlas odvolat;

- protože jednou udělený souhlas neprokazuje, že následné erotické aktivity byly dobrovolné;

- protože dostat se druhému do telefonu pro mnohé zas není tak nepřekonatelně složité;

- protože k sexu jako naprosté lidské přirozenosti poprvé od stvoření světa byste potřebovali vždy k dispozici chytrý telefon, elektřinu, signál a mobilní data;

- protože aplikace bude uchovávat osobní informace o vašem osobním životě a někdo je může ukrást, zveřejnit, prodat, zneužít, vydírat a i jinak vám jimi ubližovat.

A hlavně a zejména: protože erotika je plná tajemství, emocí, vášně a nejistoty z věcí budoucích a na hony vzdálená otevřenému obchodnímu vyjednávání. Vůbec celá myšlenka je úplně pitomá a postavena na hliněných nohách. V lidských dějinách se přece lidé spolu každou vteřinu milují ke vzájemné a oboustranné spokojenosti. To naopak násilí a nedorozumění je exces a výjimka, nikoliv pravidlo a každodenní realita.

Naivkové, co hloupě podporují podobné sociální inženýrství, budou dříve či později zneužiti a hořce zapláčou nad svým trudným osudem. Zatímco původci podobného zla ho jen využijí k šíření strachu, tlaku a manipulace, a tedy k ovládání nás obyčejných lidí.

Cožpak lze příkazy, zákazy a normami spoutat lásku a mezilidské vztahy? Jen si vzpomeňte, jak jste se chovali, když jste byli zamilovaní nebo jen eroticky nadržení. Tož pojďme podobné škodlivosti demaskovat hned v počátcích a odmítněme je jednou provždy. Milujme se a množme se bez befelů a bez souhlasu úřadů. Protože je to soukromá věc, intimní vztah těch dvou a jen mezi nimi. Normální totiž je být spolu a bez aplikace.

Že to ti tvůrci aplikací a autoři dobra pro každého nevědí? Pak je to ovšem jen jejich chyba a hlavně škoda. Proč za to ale máme pykat my a naše normální intimní vztahy? A hlavně naše mládež? Tvůrci těchto pitomostí by možná potřebovali aplikovat záhlavec.


Kdo potřebuje dětského ombudsmana?

 Právě dnes potřebujeme úplně jiné věci než nové drahé a zbytečné instituce. 

https://advokatnidenik.cz/2022/07/08/poslanci-budou-znovu-jednat-o-navrhu-na-vytvoreni-funkce-detskeho-ochrance-prav/

Aktuality z jižního Plzeňska

Co se tu děje?
- dozrávají ořechy, rybíz, žitavky a názory na současný svět;
- v Lipnici, v Čižicích, v Losiné, ve Lhůtě a v mnoha dalších obcích je svět ještě normální. Pořádají se tu poutě, pečou se koláče a lidé se setkávají na zahradách, na návsích a po hospodách;
- pivo se chladí, čepuje, pije a chutná nejlépe ve společnosti, v níž mohou zaznít všechny názory a pohledy na svět.
Za poslední dny cyrilo-metodějsko-husitských svátků jsem projela po svém senátním obvodu spoustu kilometrů, ochutnala výborné klobásy, koláče, kávu i pivo, pomáhala chytat zaběhlou kočku, ošetřila jedno zranění, poskytla dvě právní rady a přijala několik pozvání k rodinnému stolu. Takhle má vypadat léto. Navzdory obávám, co přinese podzim. Podle obsypaných ořechů totiž bude tuhá, náročná zima.
Stát a politické elity se o tenhle normální svět nestarají. Žijí si svými aférami a od života odtrženými kauzami. Až se člověku chce říct: “naštěstí.” Protože až se starat začnou, nejspíš zničí i to poslední, co dobrého mezi lidmi ještě je.

Nechci se vytáčet z odpovědí

Svět je plný normálních bab i normálních chlapů. Jaká úleva si s jednou takovou bezva ženskou povídat.

Manželství nikdy nebude pro všechny

Pojďme si nalít čistého vína a odlišit zrno od plev. V debatě o „manželství pro všechny“ se pletou dohromady hrušky s jablky a s květináči. Vést diskusi o všech najednou je matením pojmů, proto si je pojďme probrat postupně.

Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.

Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.

Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.

Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.

Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.

Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.

Chceme kulturní válku?

Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.

Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.

Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?


Stát by se měl rozhodnout, koho podporuje

Potratové pokrytectví - jednou život, jednou smrt

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.


Co slyším kolem sebe? Nespokojenost!

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.


O čem sní český člověk

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.



To už není normální

Jsou věcí normální a věci nenormální. Co je normální, na tom se shoduje většina společnosti. Vidím to kolem sebe, každý den mi potvrzují lidé, které na svých cestách potkávám. A pak jsou věci minoritní, podivné, ujeté a zvláštní, okrajové. Takové věci nejspíš byly vždycky a lidé nad nimi mávli rukou, nebo se pousmáli, protože jim připadaly zábavně ujeté. Jenomže doba se mění a občas z ujetého činíme ideál a vzor. Dnes jim občas popřáváme tolik sluchu, že leckdo o normálnosti zapochybuje. Ne, tohle není normální a je dobře, že soud návrh zamítl. Zopakujme si jeho závěr ještě jednou: naše společnost je postavena binárně (tedy skládá se z mužů a žen). Tak to je a tak to i bude.
Dokud tu budeme my, kdo normální svět chráníme.
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/nebinarni-osoba-s-pozadavkem-na-zmenu-rodneho-cisla-neuspela-40400765?fbclid=IwAR1um3XTh9wvVQwJC_BW7hCK2oMR37JCAua7FWOt_r7Q8Xt1bZJoPSvlcG0

Zablokovali mi Facebook

Kdo mě jenom trochu zná, ten dobře ví, že nenávistných projevů nejsem schopna ani v soukromí a vůbec mi takové způsoby nejsou vlastní. Naopak mi bývá nepříjemné, když se vyskytují v mé přítomnosti.
A představte si, že mi Facebook zablokoval oba mé účty právě s argumentem, že šířím nenávist. To si fakt někdo myslí, že takovými metodami zajistí, že náš svět bude krásnější?

screen

Cožpak si aktivisté neuvědomují, že slova mají svůj jasný význam a že právě slovem se odlišujeme od zvířat?

Smyčky se utahují

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.


Nám se to děje taky

„Diskriminace! Útlak! Zloba a nepřátelství!“ křičí ze všech stran všemožné menšiny, když popisují, co se jim v životě děje. Někdo se tuhle na ně mračí, jiný jim támhle upře právo, další jim nedá práci, nebo je urazí kvůli jejich vzhledu, jejich mluvě, zvykům, barvě vlasů či sexuálním preferencím. Mrzí je to, pochopitelně. Bolí, pálí, vadí jim to. A tak se svěřují médiím, vyčítají ústrky většinové populaci, demonstrují na ulicích v maskách, aby si jich ostatní všimli, a žádají změnu zákona a vůbec celé společnosti. To vše činí v pevné víře, že s jejich Novým zákonem pro ně nastane Nebe na zemi. 
Ach Bože, taková mýlka! 
Moji nešťastní přátelé, mám pro vás objevnou zprávu: nejste sami a žádný zákon vám nepomůže. Co zažíváte, se totiž děje úplně všem. I bílí heterosexuální muži zažívají ve svém životě ústrky, urážky a nespravedlnosti. I bílé vdané ženy jiní urážejí (mě třeba právě kvůli tomu, že komentuji veřejné dění a blbosti, co vidím růst kolem sebe). I veleúspěšní bohatí zažili nespravedlnosti, ba možná někteří z nich i díky ústrkům jsou teď na vrcholu, protože se nezalekli, nezměkli, nerozbrečeli, nestěžovali si v médiích, ale tvrdě na sobě pracovali a zkoušky osudu zúročili. 
Jak to vím? Do mé advokátní praxe už 35 let chodí lidé všeho druhu s poraněními a bolestmi na duši. Slýchám jejich stesky každý den od všech, bez ohledu na pohlaví stěžovatelů, na jejich věk, národnost či sexuální preference. Buďte si jisti, že diskriminaci ve svém životě zažil z nich úplně každý. A vlastně skoro každý občan, každý člověk na tomto světě. Někteří z vás možná namítnou, že vaše bolest se s tou mou nebo ostatních ani náhodou nedá srovnat. Ale to se budete mýlit podruhé. Nikdo nemá váhy ani metr na bolesti duše. Každá duše je jedinečná a každou více bolí něco jiného. A když bolí, její nositel to cítí a ubližuje mu to. Stejně jako vaše odsudky ubližují těm podle vás bezstarostným, mocným, úspěšným a nediskriminovaným. 
Tak se nedopouštějte stejné chyby. Nesrovnávejte se. Nezáviďte. Jsme na tom stejně. Muži, ženy, mladí i staří, malí, tlustí, plešatí, slepí i vidoucí, zdraví i na vozíčku, schopní i neschopní, zaměstnaní i nezaměstnaní. Žijeme a bojujeme své životy. Dělejte to taky tak. Nevynucujte si benefity, mimořádné ohledy, úlevy a protekce. Žijte. Budete dostávat rány jako my ostatní. Prohrajete a jindy vyhrajete. Žádný zákon vám úspěch a spokojenost nezaručí. Tu si musíte zasloužit vy sami. Nebo mít trochu štěstí. 

Ale pozor: štěstí, Osud ani Bůh nemají rádi notorické stěžovatele.

Mám právo říct NE. I manželství pro všechny.

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.


Diskriminace, která je v pořádku

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.


Elektronická, ne uhlíková stopa

Nestačí, že vás opustí maminka a vy musíte bojovat se zármutkem a chystat pohřeb. K tomu se přidává dědické řízení a vyklízení bytu. Ani tahle bolest není poslední, i pak vás čeká další administrativa. Ukončit uhlíkovou stopu je pořád 1000x jednodušší než zastavit stopu elektronickou: 
- odvolat všechny objednané kadeřníky, kosmetiky, pedikúry a pravidelné prohlídky (10 telefonátů) 
- zrušit odběr novin a časopisů (4 telefonáty a 2 maily, přesto některé noviny i časopisy stále chodí. Redakce se zuřivě brání, bojí se vracení peněz a posílají vás od čerta k ďáblu) - zrušit číslo mobilního telefonu (2x návštěva operátora, ale faktury chodí stále. 02 tvrdí, že je nebudu muset platit. Jenomže kdoví... stejně tam půjdu znovu a znovu vystojím frontu.) - zrušit účty na sociálních sítích se ukazuje jako nejsložitější (3 hodiny operací a pokusů - Google, gmail, volný, Rohlík, Instagram, WhatsUp... nejvíc odolává Facebook, který odmítá zrušit účet automaticky s argumentem, že neznám maminčino heslo, a podruhé vyžaduje zaslat sken úmrtního listu. A to ruším účet z jejího mobilu a z jejího facebookového účtu. Umřít se prostě zakazuje. ) Mezitím myslím na svou sestru, která umřela v roce 2012 v Itálii a přes všechny mé snahy ji Česká republika stále vede jako živého voliče každoročně jí doručuje volební lístky. 
Nakonec prozatímní úspěch. Facebook je ochoten zrušit maminčin účet, pokud mu zašlu její úmrtí list. Posílám potřetí. Obratem zareaguje. Tvrdí, že potřebuje čas. Má málo lidí. Prý Covid. Z tohoto světa se prostě zmizet jen tak nedá. Elektronicky stejně budete žít navždy.

Někdo hodnotit smí a někdo nesmí

Zjevně jsem si dovolila příliš. Dopustila jsem se hodnotového soudu a zkritizovala stranu, jíž dotknout s