Nenechme si vzít svobodu slova

Máme odvoleno (Krajina po bitvě):

Sleduji to nadšení. Jsem ráda, že máme prezidenta. Kdosi mě na FB vyzval, abych všeho nechala a taky slavila. Že prý z toho, že v neděli peču chleba, plyne, že nejsem nadšena. Inu, máme to za sebou. Ale nelíbí se mi ten tlak na nadšené ovace a blahopřání. Volila jsem tajně, nikde nic neavízovala, a děsí mě ten tlak na oslavy typu "já ho taky volila, co ty"? Takže máme odvoleno. Kdo se bál a chtěl emigrovat, nemusí. Můžeme se uklidnit. Máme spoustu práce a úkolů před sebou. Nechceme rozdělenou společnost? Ok. Máme odvoleno, tak ji přestaňme rozdělovat. Život nejsou jen prezidentské volby. Jsou to zejména vztahy mezi lidmi. V rodině. V práci. Mezi sousedy, přáteli, náhodnými kolemjdoucími. Pavel slíbil příkopy zahrnovat. Pojďme to tedy udělat. Nekádrujme a nerozdělujme. Každý je jiný. Někdo bude slavit celý rok. Jiný se chystat na krajské, parlamentní nebo eurovolby. Někdo bude počínat, rodit, vychovávat děti, jiný stavět domy, sázet kytky nebo psát knihy. Já dnes doma upekla svůj první pivní chleba. Nechte každého dělat, co se mu zachce. Nehodnoťte, neodsuzujte, nekritizujte ho za to. Máme odvoleno. Krajina po bitvě bude naše dílo.

29. 1. 2023

Rocková zpovědnice s Danielou

Tento text: Tady, na Facebooku Radia Beat, si můžete poslechnout moje hezké povídání o manželských trablech s Honzou Hamerníkem v pořadu Zpovědnice. Roztomilé jsou i komentáře lidí, kteří sice ten pořad vůbec neslyšeli, ale už vědí, že nikdy neměl být vysílán. Kdo poslouchal, ten si to nemyslí. Jak příznačné pro dnešní časy.

https://www.radiobeat.cz/cs/1/19267/zpovednice-s-danielou-kovarovou/

28. 1. 2023

Druhý díl debaty s Tomášem Lukavcem

Skládám účty aneb jak a proč jsem dnes v Senátě hlasovala:

Senátní tisk 33: PROTI (sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisk 34: PROTI (trestné jednání definováno šířeji než v našem trestním zákoníku, sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisky N 210/13 a K 211/13: PROTI (azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro; otázka zní, za jakou cenu a s jakým úspěchem). Schváleno.

Senátní tisk N 4/14: PROTI (jde o zpřísnění podmínek pro čestné obchodníky uvnitř EU, zatímco ti nelegální na Brusel kašlou). Schváleno.

Senátní tisk N 213/13: ZDRŽELA jsem se (chuť uregulovat se k úplnému štěstí je zřejmě nevyléčitelná). Schváleno.

Senátní tisk 31: PRO (jde o důkladnější dohled nad institucí, která neměla nikdy vzniknout). Schváleno usnesení, vráceno Sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Senátní tisk 250: PRO (obsáhlá zpráva o činnosti, kterou už jsme měli projednat dávno). Schváleno.

Senátní tisk 27: tajná volba. Souhlas s novým ústavním soudcem doc. Svatoněm.

Senátní tisk 29: tajná volba. Schváleni všichni kandidáti.

25. 1. 2023

Vystoupení k senátnímu tisku N 210/13 a K 211/13 (balíček k ochraně před azbestem)

Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu azbestu na pracovištích oproti současným normám.

Frederic Bastiat (francouzský politik z první poloviny 19. století) napsal pojednání: Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie: jakýkoliv zákon nemá jediný následek, nýbrž je jich celý sled. Jeden je bezprostřední: projevuje se svou příčinou, tedy je vidět. K těm ostatním dochází postupně, a tedy nejsou zprvu vidět. Můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

To je naše každodenní práce: Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první se omezuje na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho následku, který je vidět, ale i těch, které je nutno předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější naopak neblahé.

Azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou. Evropská unie v boji s klimatem a fanatickou k cestou k tzv. uhlíkové neutralitě předpokládá, že řadu domů, v nichž byl azbest ještě před svým zákazem v roce 2005 použit, čeká v rámci Green Dealu renovace s cílem zvýšení energetických úspor – EK mluví o tzv. „renovační vlně“. Kvůli ní se má podle závěrů Komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu při renovacích budov v příštích 10 letech o 4 % ročně. (tamtéž, s. 2)

Komise pro přijetí dané regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky prokázáno, že jakákoli koncentrace je zdraví škodlivá. Existuje ale celá řada zdraví škodlivých látek, karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace zkrátka nacházejí. O řadě z nich víme, řada z nich je regulována, používání azbestu, o kterém se zde mluví, bylo zakázáno už téměř před 20 lety. Mnoho z těchto látek má stanovené nějaké prahové hodnoty, které by neměly být ideálně překračovány. Mnoho z těch látek ale ani neznáme a denně jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jim zcela dobrovolně. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může způsobit, mám na mysli pochopitelně kouření. Jak dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazují na několik věcí.

Bylo by velmi jednoduché, jednoduše zákonem nebo v tomto případě směrnicí takové látky zcela zakázat. Stanovit limit na nulu, vyřadit tyto substance z našeho života a světa kolem nás. Proč se tak neděje? Asi mnoho z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom dnes říci: už žádný azbest kolem nás a nařídit rekonstrukci či dokonce demolici všech budov, které jej obsahují za těch nejpřísnějších ochranných opatření. Evidentní nesmysl, řekla by většina z nás. Ale teoreticky to možné je.

Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům a na základě toho stanovuje míru regulace.

A jaké přínosy má tato regulace tedy mít? DZ směrnice (str. 10) tvrdí, že u 125 ze 100 000 exponovaných zaměstnanců se může rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom.“ Tedy když směrnice nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když přijata naopak bude, pokračuje dál DZ na str. 12, „mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění“. Finančně vyjádřený přínos je tu odhadován mezi 166–323 miliony eur.

Sama Komise v DZ uznává, že „by tato iniciativa mohla vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti.“ (s. 12) Komise na stejném místě pokračuje: „Odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví (např. opravy elektrických zařízení). Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“ Přiznává tím bezděčně, že náklady této regulace až tak nízké být nemusí, mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocování měření azbestových vláken ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států, které je používají „laboratoře potřebovat 2 až 3 roky na přizpůsobení“.

Dále 97 % pracovníků vystavených azbestu podle Komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků, tedy těch které jsou typicky nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává i Komise. „Snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“ (tamtéž, s. 15)

Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů nové úpravy má být „snížením konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest.“ (tamtéž, s. 15). Ale je-li 99 % podniků pracujících s azbestem malých a středních typicky si na evropském trhu nekonkurujících, jejich působnost je národní. To ostatně přiznává i sama Komise, když o kousek dále píše, že „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě“. (tamtéž, s. 15).

Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizovat zbytečnou administrativní i ekonomickou zátěž a odhadované náklady: 2 miliardy EU. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony EUR. Náklady tak převyšují ekonomický přínos desetinásobně.

Ale to není všechno: Nevím, zda jste zaregistrovali následující informaci: Komise předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frederica Bastiata.

Vše je zkrátka otázkou míry a přiměřenosti. Moderní mluvou dneška: azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro. Otázka zní (stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti): za jakou cenu a s jakým úspěchem.

Nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které Komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makro pohledu nezdají být nijak závratné. Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makro pohledem nezadají být nijak šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme, protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace.

V nadsázce by se dalo říct, že bychom už zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody, protože ročně způsobují v EU zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle Komise způsobí nečinnost a ponechání regulace ve stávajícím stavu.

Veškerého rizika se zkrátka není možné zbavit a lidský život je stoprocentně smrtelný.

25. 1. 2023


Vystoupení k senátnímu tisku N 004/14 Směrnice o kontrole dovozu zbraní

Nová harmonizovaná pravidla si kladou za cíl bojovat s nelegálním obchodem, ve skutečnosti ale znamenají zpřísnění podmínek pro legální obchodníky, navíc jen uvnitř Evropské unie.

Chcete příklad? Čtu z předkládací zprávy našeho, senátního oddělení pro EU: „Nově by například měly být všechny palné zbraně, včetně znehodnocených palných zbraní, před dovozem do EU označeny. Znehodnocené zbraně musejí být doprovázeny osvědčením o znehodnocení dle směrnice EU o palných zbraních. Členské státy by také měly nově kontrolovat žadatele o dovozní povolení v Evropském informačním systému rejstříku trestů, aby se zabránilo tomu, že palné zbraně budou dovážet odsouzené osoby. Dovoz hlavních částí palných zbraní ve formě polotovarů bude nově umožněn pouze licencovaným podnikatelům a zprostředkovatelům, aby se snížila hrozba podomácku vyrobených palných zbraní bez označení či registrace.“

Nová, přísnější pravidla mají platit i pro tranzit a vývoz, ba dokonce i pro poplašné a signalizační zbraně.

Opět čtu z průvodního materiálu: „Členské státy by rovněž měly nově vést a předkládat Komisi jednou ročně statistiky týkající se počtu povolení a zamítnutí, množství a hodnoty skutečného dovozu a vývozu palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva podle kategorií dle přílohy I či informace o zabavených palných zbraních. Nařízení by mělo vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku EU a nepočítá se prozatím s žádnou lhůtou pro případnou adaptaci národních předpisů.“

Požádala jsem o expertízu tohoto materiálu své dva známé, kteří se celoživotně zbraněmi zabývají. První expert napsal: „V některých ohledech návrh nařízení přináší na stranu uživatelů (soukromníků i státních útvarů) vyšší administrativní zátěž (kontrola v ECRIS, certifikát konečného uživatele - při prodeji mezi dvěma fyzickými osobami poněkud úsměvné); výkladovou nejasnost (například: Je možné vydat dovozní povolení na palnou zbraň pro Čecha, který omylem překročil hranice do Říše s nožem v kapse?) či například narušení historické hodnoty (dle návrhu by měly být doznačeny například válečné sbírkové relikvie z 1. WW nebo 2. WW).

K odstavci 19: Jsou celníci schopni posoudit, jestli je daná poplašná či signalizační zbraň vyrobena v souladu se směrnicí Komise 2019/69? Respektive kdo o tom bude rozhodovat?

K trestným činům: Jsou skutečně všechny jmenované TČ definovány a postihovány ve všech členských zemích stejně? Pokud ne, pak toto ustanovení otvírá prostor pro nekalé praktiky.

Příklad: v některých zemích Unie není nabývání nožů upraveno zákonem – ČR; jinde je nelegální nabývání specifických nožů; můžeme se dostat do situace, kdy se držitel nepozorností či nevědomky dopustí činu, který je jeho domovské zemi není postihován, ale v cizině ano. A tím se připraví o povolení v rámci řešeného nařízení.

Tolik první expert. Druhý odpověděl lakonicky a jeho věta hovoří za vše:

„To si někdo vážně myslí, že utažení podmínek pro legální obchodníky, a ještě jen uvnitř EU (protože ti nelegální na lejstra z Brusele kašlou zvysoka), může byť jen minimálně ovlivnit kanály podloudníků, pašujících z Ruska a Číny zbraně do rizikových zemí (mimo EU)?“

Jak se k návrhu nařízení staví naše vláda? Opět citace: „…zdrženlivě, neboť ve svém důsledku může nařízení představovat zvýšení administrativní zátěže pro licenční a celní orgány. Tuto problematiku bude dle vlády nutné podrobit detailnější diskusi, která se zaměří i na míru podrobnosti poskytovaných informací s ohledem na bezpečnostní zájmy ČR ve světle probíhajícího konfliktu na Ukrajině a celkové změny bezpečnostní situace ve světě.

Otázka zní, co teď s tím. Já tento návrh podpořit nemůžu.

25. 1. 2023


Pivem proti nenávisti

Dejte aspoň na chvíli pokoj s těmi všemi prezidenty a pojďte se mnou na pivo, říkám si, když čtu všechny ty nenávistné komentáře. Už zase se zdá, že kdo není s námi, je proti nám. Kdekdo je schopen zatratit kvůli hlasu souseda, kamaráda, kolegu. A kdyby jen zatratit! Obávám se horších konců. Nenávist, ta emoce stará jako lidstvo samo, probublává všemi komunikačními sítěmi, médii, vzkazy a komentáři. Nenávist k tomu, kdo má jiný názor, priority a preference, ba dokonce kdo ještě neví, koho volit, kdo klade otázky, kdo pochybuje, kdo se nevyjádřil dostatečně uvědoměle.

Někdo chce nenávist omezovat zákonem a dokonce zakazovat. Inu, chtít může, ale dopadne to stejně jako s pokusem paragrafy upravovat lásku nebo přátelství. Nenávist je totiž přirozená lidská emoce, tu zákonem upravovat nelze, podobně jako radost nebo smutek. S emocemi je třeba se naučit žít a umět s nimi pracovat tak, aby neubližovaly. Klidně si ciťte nenávist, ale styďte se za její projevy a trochu se ovládejte.

Ale dost o nenávisti a zpět k pivu. Tak pojďme všichni do hospody na pivo a buďme rádi, že hospody mají otevřeno a že spolu můžeme mluvit z čí do očí, že se o sebe můžeme otřít loktem a na každou větu hned vidíme odezvu obličeje a řeč těla. Přejme si, aby hospody vydržely navzdory růstu cen, byrokratické šikaně i odlivu štamgastů. Podobně držme palce, ať přežijí i malé pivovary a lidé s vlastními názory. A s pivem a nad ním se spolu pak můžeme pobavit třeba o spravedlnosti a rovnosti, po které všichni tolik volají. Přečetla jsem si tuhle tenhle komentář prezidenta První pivní extraligy Ladislava Jakla o daních a o pivu. Láďa Jakl je nejen kamarád, který mě před třemi lety přivedl k pivu, ale i spoluautor naší společné knihy o krásných pivech Pivař a Blondýna, a díky němu teď už o pivu něco málo vím. Můj manžel je naopak vinař, a tak mohu srovnat oba ty skvělé nápoje, které většina mých spoluobčanů miluje a pije. Proč tak činíme? Kvůli dobré společnosti? Jistě. Kvůli chuti a vůni? Určitě. Ale cosi si přiznejme. Přece i kvůli tomu alkoholu, který vylepšuje náladu i atmosféru a přispívá k uvolnění.

Jenomže podobně jako v životě, ani v alkoholovém světě žádná rovnost ani spravedlnost neexistuje. Podobně jako u prezidentských kandidátů existují fankluby pivařů a vinařů, schopných se do krve porvat za svůj klub, vychválit ho do nebe a naopak ten druhý zašlapat do země a odsoudit do zapomnění. Člověk by myslel, že každý má právo na své chutě, vůně a priority. Na druhé straně – pokud stát daní oba nápoje, měl by k nim přistupovat stejně. Jaká škoda, že svět je plný dělicích čár, hradeb a příkopů, nenávisti a že spravedlnost existuje jen v pohádkách a na papíře.

V pohádkách by existovalo kouzlo proti nenávisti, Česko by se vrátilo k nepřímé volbě prezidenta a z piva i vína by se platila stejná spotřební daň podle obsahu alkoholu. Jasně, tohle je krutá každodenní realita. Ale i v té se dá ovládat nenávist, snít, věřit a doufat, že třeba jednou… Nemyslíte?

23. 1. 2023


Paní senátorko, už víte, koho budete volit ve druhém kole prezidentských voleb?

Upřímně řečeno, ani nevím, jestli ke druhému kolu půjdu. Ani jeden z kandidátů má kritéria nesplňuje. Budu teď dva týdny oba kandidáty sledovat, a pak možná názor změním. To by ale některý z nich musel jasně říci, že je zásadně proti klimatickému šílenství a lidi ožebračujícímu Geen Dealu, že je principiálně proti jakémukoli omezování svobody slova, že nebude podléhat diktátu politické korektnosti a že se zasadí za ochranu rodiny a manželství jako svazku muže a ženy navzdory veškerému agresivnímu genderismu. A také že posílí suverenitu naší republiky a zastaví její přerod v poslušného bruselského vazala. A že nepřipustí další vlnu organizované masové imigrace k nám. A že nepřipustí opakování restrikcí a lockdownů pod záminkou boje s nakažlivou chorobou. Takže až se v tomto smyslu některý z kandidátů jasně vyjádří, půjdu ho volit.

20. 1. 2023


Děkuji. D


O normálním světě s Tomášem Lukavcem

Skládám své pravidelné účty aneb jak a proč jsem dnes v Senátě hlasovala:

Tisk 25: PROTI (Česko předává pravomoc mezinárodní organizaci a navíc zbrklý způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 26: ZDRŽELA jsem se (není třeba prodlužovat mimořádnou ochranu, protože máme nastaveny standardní mechanismy, na které bylo dost času už dávno najet)

Tisk 28: ZDRŽELA jsem se (nemohu zvednout ruku pro podporu směrnice o obnovitelných zdrojích a o energetické náročnosti budov, přinese to další zdražení ve jménu boje s podnebím)

Tisk 32: PROTI (vůbec nejde o energetickou soběstačnost, ale o sebevražedný boj s klimatem, a zrychlený způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 291: ZDRŽELA jsem se (nemáme přijímat speciální zákony s celoplošnou působností jen kvůli problémům jedné obce)

Tisk 991: PROTI (zřizování komisí není řešením, proto jsem navrhla usnesení, aby vláda urychleně připravila privatizaci České pošty)

Tisk J 209/13: PROTI (zbytečná eurobuzerace, není třeba řešit lékařskou prevenci na centrální byrokratické úrovni)

5. schůze

11. 1. 2023


Zachraňme planety nejkrásnější

Celý loňský rok jsem pořád poslouchala, jak že je třeba zachraňovat planetu, a přemýšlela jsem, kterou vlastně. Na všech těch řečech je totiž nejzajímavější, že ji nikdo nejmenuje. Proč? Asi že by její konkrétní jméno znělo moc pozemsky a nemělo to ten povznášející modlářský náboj.

Takže zachránit planetu, dobrá, souhlasím. Ale nejen jednu! Zachránit je akutně třeba hned planety dvě: Mars a Venuši. Ty jsou totiž smrtelně ohroženy. Čím? Společenská diskuse v naší části světa žije pod diktaturou prý „probuzených“. A tak obě tyhle krásné planety, tedy jak Mars neboli mužství, tak Venuše neboli ženskost, dostaly v posledních desetiletích od oněch pokrokových „probuzených“ pořádně na frak. Pralesy obou planet jsou do mrtě vykáceny a nahrazeny bezpohlavní patlaninou, jejich řeky zamořeny frázemi a pitomostmi, ovzduší je vysoce toxické udavačstvím, žalováním, šikanováním a ostrakizací. Jak jinak nazvat popírání ženství, genderovou korektnost, zákaz přechylování, chlapy s rtěnkou a vyzdvihování bezpohlavních bytostí a agresivních dřevochlapic?

Na Starém Městě v Praze je podnik, který už na výloze píše, co na své půdě nestrpí. Mimo jiné „sexismus“. To je dnes asi sprosté slovo. Takže z toho baru vyhodí muže, který se začne dvořit ženě, a tu ženu vlastně také, protož to dovolila? Pryč se sexismem! A co že to je, ten sexismus? Projevování svého ženství a mužství, sama existence Venuše a Marsu!

Ráda se proto přidám ke všem bojovníkům za záchranu obou planet, těch dvou nejohroženějších. Planetu Zemi zachraňovat nebudu, na to máme jiné samozvané borce. Ne, chci zachránit, co zachraňovat akutně potřebuje. Chci společně s dalšími lidmi chránit Mars a Venuši, ženskost a mužnost. Společně s každým, komu není třeba složitě vysvětlovat, co znamená být normální. A spolu s nimi požaduji obnovení přirozeného prostředí Marsu a Venuše a záchranu obyvatel těchto krásných planet, jimž v důsledku brutálního nástupu pomatených aktivistů hrozí vyhynutí. To ti „probuzení“ mění pravidla soutěží Miss, v nichž už nezáleží na ženské kráse, a nutí ženám neurvalost v mluvě, v práci, v manželství i v mezilidských vztazích. To oni tvrdí mužům, že se nesmějí chovat chlapsky a předvádět svaly či agresivitu, že naopak mají plakat na veřejnosti, opustit zaměstnání, kterými živí rodinu, a miminkům doma přebalovat pleny. Dávno jim nejde o právní rovnost, kterou u nás obě pohlaví už roky mají. Naopak jim vyhovuje výměna rolí, v nichž ženy drží zbraň, krok, vedení a peněženku, zatímco muži se nechají živit a na slovo poslouchají. Možná požadují ještě víc - rovnou smazání oněch přirozených normálních rolí.

Chci žít v normálním světě planet Mars a Venuše a kochat se rozdíly mezi oběma pohlavími, jež kdysi účelně a efektivně vymyslela Matka Příroda nebo Bůh, vyberte si podle vyznání a preferencí. Líbí se mi ženy upravené, něžné, vřelé, vlídné, laskavé, usměvavé a pečující. Ty, které vědí, že v prvních letech života dítěte je právě matka osobou nejdůležitější a naprosto nenahraditelnou. K takovým ženám dobře ladí muži rozumní, silní, odvážní, stateční a rozhodní, kteří v pravou chvíli potlačí strach i pláč a třeba se i porvou za svou ženu, za svou vlast, za svou pravdu nebo čest. Vždyť právě kvůli Venušankám existují básně, šperky, šminky, měkké polštářky a módní časopisy a kvůli Marťanům lechtivé obrázky, akční filmy, zbraně, hobbymarkety a pořádná auta. Navzdory pesimistickým předpovědím, klimaalarmistům a podnebíčkářům jsem životním optimistou a plnou naděje. Matička Země i planety Mars a Venuše se dříve či později zbaví aktivistického šílenství právě proto, že člověk je ze všech bytostí nejodolnější a nejpřizpůsobivější. Zbytky Venušanek a Marťanů stále přežívají v kosmetických salonech, rockerských doupatech a v zapadlých vesničkách, kam moderní virus bezpohlavnosti dosud nedorazil. Přeživší Venušanky se pořád ještě zdobí líčením, vhodně zvoleným oblečením zdůrazňují své vnady a potlačují nedostatky, usmívají se, jsou starostlivé a sní o svatbě a o velké rodině. Marťané již jako malí chlapečkové měří své síly a soutěží, kdo dočurá výš nebo dál, později se učí vytrvalosti, odvaze a odhodlání snést bolest. A když přijde nepřítel nebo udeří válka, Marťané vytáhnou hole, nože nebo paprskomety a vyženou nepřítele za hraniční čáru. Věřím tomu a držím obyvatelům obou planet palce ze všech sil.

Na nebezpečí je ale potřeba neustále upozorňovat. Bezohlední pokrokoví „probuzení“ rovnostáři volající po platové egalizaci a kvótách pro ženy jsou rozhodnuti zničit i poslední útočiště Venušanek a Marťanů - sex, erotiku, milování a párování i normální mužsko-ženské vztahy. Je to jejich propaganda a čiré probuzené zlo. Cílem je jediné: zničit dvě nejkrásnější planety ve vesmíru: Venuši a Mars – ženskost a mužnost. Tak to ne. To se jim nepodaří. My své planety nedáme. Patříme k nim a ony k nám. My, lidé, jsme totiž sami především muži a ženami.

Že jsou to stereotypy? Pořád lepší než ty nové vnucované monotypy. Že patříme do minulosti? Že vymřeme? Kdeže. Na vymření jste naopak vy, popírači Venuše a Marsu.

12. 1. 2023


Teorie a praxe novely energetického zákona

Text mého vystoupení předneseného při jednání Senátu dne 11. ledna 2023

 Jaký cíl sleduje senátní tisk 32 – novela energetického zákona? Údajné snížení administrativních požadavků pro výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie a zjednodušení stavebního řízení. Tedy dobro.

 Ale je tomu opravu tak?

Četli jste Důvodovou zprávu k tomuto zákonu? Pojďme nalistovat třeba její stranu 5 a tam čtěme:

„Zmíněné evropské předpisy třetího energetického balíčku byly v oblasti elektroenergetiky nahrazeny v roce 2019 sadou předpisů pod názvem „Čistá energie pro všechny Evropany“ nebo též „Zimní balíček“. Analogická novelizace předpisů v oblasti plynárenství je naplánována na rok 2022...

… Důvody pro zpracování nové evropské úpravy lze spatřovat především v novém vnímání energetického trhu, jehož nastavení ovlivňují klimatické cíle Evropské unie. Důraz je kladen na rozvoj decentralizované výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, účinnost všech částí energetické soustavy a environmentální aspekty výroby elektřiny v elektrárnách z neobnovitelných zdrojů energie.“

Takže do češtiny přeloženo: návrh nemá vůbec co do činění se snahou zlepšit zásobování lidí elektřinou ani s odstraněním byrokracie! Jde o další nástroj podnebíčkářů, další formu boje s klimatem, který nás všech už stál tolik peněz a touto novelou bude stát další!

Když jsem tady vystoupila před měsícem a varovala před tím, že plnění klimatických cílů přinese zdražení, pustil se do mě předseda Senátu, že zbytečně straším. Viděli jste včerejší denní tisk? Hlavní zpráva dne nesla nadpis: emisní povolenky zdraží lidem benzín a palivo!

Ale pojďme dál a opět se začtěme do Důvodové zprávy na str. 5:

„Návrh zákona byl zpracován v reakci na opakované prohlášení předsedy vlády o nutnosti řešení bezpečnosti dodávek energie, resp. snížení závislosti na dovozu paliv z Ruska. Klíčové pro tento cíl je podpora výstavby bezemisních zdrojů. Vedle jádra se jedná o podporu výstavby výroben elektřiny z OZE.“ Konec citace.

 A tady v plné nahotě vidíme, jak se boj s podnebím a drahota z něj plynoucí propagandisticky schovává za nutnost snížit dovozy z Ruska. To nevadí? A proč bezemisní? Jak to souvisí s Ruskem? Palivo do jaderných elektráren je také z Ruska a teprve má být nahrazováno! Ještě dva měsíce po vypuknutí války na Ukrajině přistálo u nás letadlo s ruským jaderným palivem.

A proč máme sázet na zdroje, které musí být dotované, když sedíme na největších zásobách uhlí širokodaleko! Uhlí nás může zbavit závislosti na dovozech? Aha, uhlí ne. A proč ne?  Protože o nezávislost na dovozech tu nejde, jde tu o boj s podnebím.

Ale čtěme dál Důvodovou zprávu na straně 5 a 6:

„Důvodem a účelem předloženého materiálu je nastavit legislativní prostředí, které umožní jak fyzickým, tak právnickým osobám zajistit energii na pokrytí jejich potřeb, která bude cenové dostupná, bude z národních zdrojů (energetická bezpečnost) a přispívá k dekarbonizaci ekonomiky České republiky, resp. Evropské unie (plnění závazků v oblasti ochrany klimatu).“

Aha! K energetické bezpečnosti nám ale přece stačí uhlí, ne? Jenže ono nejde o soběstačnost, ale o povinnou a vnucovanou „dekarbonizaci“!

Protože: „Jedná se o zásadní krok k zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti České republiky v době stále se zvyšující nejistoty dostupnosti paliv využívaných konečnými spotřebiteli energie v současné chvíli, zejména plynu, který je významnou komoditou pro zajištění centrální dodávky tepelné energie a výroby elektřiny.“

A opět dodávám: k tomu nepotřebujeme novelu energetického zákona. Tohle zvládne nejrychleji, nejlevněji a nejefektivněji české uhlí!

Zbytek důvodové zprávy jsou odkazy na směrnice, které musíme plnit v oblasti klimatických závazků.

Takže se ptám: jde o klima, o závazky, nebo o energetickou bezpečnost?

Páni předkladatelé, ani lhát už neumíte.


11. 1. 2023

Bilanční rozhovor pro Parlamentní listy

Právo i svobody občanů se zhoršují a tento trend potvrdil i rok 2022. Svobody ubývá, regulací přibývá. Právo je užvaněné, nesrozumitelné, je ho mnohem víc, než potřebujeme, automaticky poslušně přijímáme tisíce zbytečných norem Evropské unie. Prostor pro svobodný život se občanům zhoršuje. Hřebíčkem do rakve svobody je tlak na stíhání fake news a snaha právně upravit takzvané dezinformace. Ti, kteří za tyhle novoty bojují, na ně dříve nebo později doplatí taky.

Plné znění rozhovoru zde:

1. 1. 2023

Má Bilance 2022

Osiřela jsem.
Prožila jsem bakalářskou promoci svého syna.
Absolvovala jsem osmiměsíční volební kampaň.
Přibrala jsem 10 kilo a zhubla jen 3.
Ochutnala stovky nových piv, poznala mnoho nových lidí a navštívila řadu dalších hospod.
Vyrobila nesčetně nových broží, ozdob, a dalších ženských ručních výrobků.
Poznala mnoho nových krásných míst ve svém kraji i po celé republice.
Stala jsem se senátorkou a obstarala si tak další životní téma.
Přestala jsem zvedat hovory z neznámých telefonních čísel a slepě přijímat všechna pozvání.
Přestala jsem pracovat pro ČAK.
Zažila jsem nenávistné útoky médií i soukromých osob včetně anonymů a smířila se s tím, že se jich nezbavím.
Na své kůži jsem mnohem lépe pochopila, co znamená rčení “jít s kůží na trh” a také to, že stát si za svým názorem znamená být připravena hodně toho strpět.
Poznala jsem mnoho nové krásné muziky.
Přestala jsem se stýkat s kamarádkou, která mě zraňovala.
Získala jsem příval veřejné i soukromě vyjadřované podpory.
Ztratila jsem pár přátel a několik nových jsem získala.
Vydala jsem dvacátou knihu.
Přestala jsem si odbarvovat vlasy a z blonďaté přešla na stříbrnou.
Přestala jsem nosit těžká břemena a konat těžkou fyzickou práci.
Začala jsem víc myslet na sebe, na své tělo, na svou duši, na své touhy a přání.
Zestárla jsem, dospěla a lépe pochopila, že život je příliš krátký na to, aby se člověk mohl neomezeně věnovat blbostem a nechat si unikat věci podstatné.

31. 12. 2022


Závěrečná zpráva o financování mé volební kampaně

Právě jsem odevzdala závěrečnou zprávu o financování své senátní volební kampaně Úřadu pro kontrolohu hospodaření politických stran a politických hnutí. Ke zprávě dodávám, že u šesti dárců se mi ani při nejlepší vůli a snaze nepodařilo dohledat osobní údaje (adresu a datum narození), proto ve jmenovitém výčtu dárců nefigurují. Těm, kteří poslali své dary převodem z účtu, jsem částky na stejný účet vrátila. Hotovostní dar vložený anonymně na můj transparentní účet č. 2323232323/0100 jsem spolu s celým zůstatkem na účtu odeslala Diecézní charitě Plzeň.

Děkuji svým přítelkyním Markétě Francouzové a Janě Slámové za daňovou a účetní pomoc po celou dobu kampaně. Bez těchto dvou dobrých duší bych sama vést přehledy, obsluhovat aplikaci a podávat hlášení a zprávy v požadované podobě zvládala obtížně.

Plné znění závěrečné zprávy najdete zde:

https://zpravy.udhpsh.cz/zprava/s2022/avrovkoa

29. 12. 2022


Co je nám nejdražší?

Jedu večerní Plzní. Je advent. Kdysi v tuhle dobu svítila skoro všechna okna. Dnes leda občas někde probleskne světýlko nebo ojedinělý světelný řetěz. Je draho. Šetří se. Míjím kavárny a restaurace. Je čas vánočních večírků, ale ty se oproti minulým rokům nikde moc nekonají. Ani lidé se tolik nescházejí a bujaře neslaví. Je draho. Šetří se. Nakupuji v supermarketu. V tomto období bývají nákupní centra plná. Bejvávalo. Dnes prodavačky bloumají poloprázdnými obchody a znuděně koukají do mobilů. Zisky jsou letos i navzdory inflaci menší, alespoň podle mé dcery, která už delší čas brigádničí v bižuterii a má tak srovnání. A že jsou plná některá parkoviště? Možná. Možná proto, že lidé se dnes víc dívají do výkladních skříní, než aby nakupovali. A víc než dřív přemýšlejí, než vloží zboží do košíku. Počítají mnohem víc než dřív. Je draho.

Na svých cestách senátním obvodem mluvím s normálními lidmi. Mnozí se bojí. Netopí, nesvítí, šetří, kupují jen to nejnutnější. Dárky letos budou praktické, hřejivé, nejspíše kombinace svetr + rum. Na venkově se krade dřevo a v lese pytlačí.

Je to vidět i cítit, jak se lidé obávají a jak počítají každou korunu. A zima přichází a bude krutá. Možná ne rekordními teplotami, ale určitě rekordními sociálními dopady na životy našich domácností. 

„Na Slovanech v Papírnické otevřeli kavárnu,“ říká na tramvajové zastávce jedna důchodkyně druhé. „Šla bych se tam podívat a pozvala mladé na něco sladkého, ale nemůžu si to dovolit.“ Stojím opodál, a tak - trochu nechtěně, trochu chtěně - vyslechnu celou debatu, do níž se přidávají další čekající. Jeden přestal dávat spropitné, další dal naopak psa do útulku, protože už finančně nevychází. Třetí letos v zimě poprvé nepojede na lyže. Kdo měl něco málo našetřeno, tomu inflace celoživotní úspory reálně snížila o pětinu, zálohy na elektřinu teď mají všichni několikanásobné. 

Chodím po světě, dívám se a poslouchám. Možná někdy až skoro neslušně, ale divte se spisovatelce a političce, co se celoživotně zajímá o rodiny a rodinné vztahy. Vnímám všechny ty strachy, obavy, touhy a změny. Vidím, jak lidé mění své zvyky. Vím dobře, čeho se bojí. A žádná vláda, žádný slib, žádná sociální dávka nedokáže ty strachy zmenšit a lidi upokojit. A podle všeho se o to vláda ani nesnaží.

Jak ven z krize 

Co s tím? Jedna věc je pravdivý popis aktuálního stavu, druhá přiznání příčin a třetí smysluplná nápravná opatření. Co je příčinou dnešní drahoty? Nábožensky fanatický boj s klimatem, systém emisních povolenek, ničivé eurodotace a podobné pitomosti. To klimatický populismus způsobil, že jsme zasypali doly, utlumili těžbu a zamilovali se do takzvaných obnovitelných zdrojů. Banky a velké firmy se pokrytecky přidaly, čímž zdražily své výrobky i služby. A chovají se, jako kdyby jim klimatické odpustky daly právo vychovávat lidi a povýšeně jim radit, co mají jíst, pít a jak se mají chovat. Mladí klimaticko-náboženští fanatici nás poučují, že ohledně klimatu „panuje jednoznačná vědecká shoda“, což nás má umlčet a již nikdy více se neptat a nepřemýšlet. Fyzikální zákony podle nich byly tou demokratickou vědeckou shodou překonány a v budoucnu už platit nebudou.

A pak tu máme sankce, které namísto aby zasáhly samoděržaví, trestají spíše nás samotné a další evropské země. Svádět drahotu jen na válku na Ukrajině je oblíbenou výmluvou našich politiků. Co na tom, že žádné zastropování cen drahotu nesníží, podobně jako ji nesníží sankce? Před půl rokem za tuhle větu hrozilo vyloučení z dobré společnosti, ale dnes už se stále častěji objevuje i na stránkách seriózních listů, podobně jako návrhy nápravných opatření. Chytré Česko by odstoupilo od trhu s emisními povolenkami a vyvázalo by se z klimatických závazků. Zrušilo by těžební limity a obnovilo těžbu fosilních paliv. Nezvyšovalo by veřejný dluh a počet úředníků a nezřizovalo by nové zbytečné instituce, a to ani když na nich na trvá Velká Evropská Matka. Oprášilo by staré dobré zákony fyziky a chemie a o vědě by nehlasovalo na klimatických konferencích. Přestalo by svým občanům lhát a přestalo by lhát i samo sobě. Jenomže když politici současní i předchozí všechno vsadili na špatného koně, nemají teď odvahu přiznat si chybu, a tak sobě i nám umanutě lžou do očí. Jednou to všechno vyjde najevo. A do té doby? Do té doby to nějak musíme vydržet, minimálně my, normální lidi. Kdo chce žít fair trade, nechť si tak žije. Kdo chce elektromobilitu, nechť si ji za své pořizuje. Bez úlev a dotací. Ale nám ostatním nechť ji nevnucuje.

A jak to všechno fialové, žluté či modré období my normální přežijeme? Inu, podobně jako jsme přežili to rudé. Je třeba držet při sobě a vzájemně se podporovat. V rodině, v sousedství, v obecní pospolitosti. Nenechávat nikoho osamělého a zlepšovat rodinné i mezigenerační vazby. Aby nejen na drahotu a samotu, ale na všechny problémy nezůstal nikdo docela sám. Ano, je draho. Ale to nejdražší máme často ve své blízkosti.

28. 12. 2022


Daniela o obraně rodiny

Odpuštění pro rodiče a děti

V životě nám nejvíc ublíží ti nejbližší. I my jim velmi často ubližujeme. A když je ten adventní čas, je dobré se zamyslet nejen nad nejbližšími, ale i nad omluvou, pokáním a odpuštěním.

Co je úkolem rodičů a co dětí? Rodiče mají připravit děti do života. Přístupy k tomuto obrovskému úkolu jsou tak individuální, jak jsou velké rozdíly mezi lidmi.

Někdo kopíruje vlastní rodičovské vzory, jiný je zavrhne a vychovává schválně jinak. Člověk by řekl, že existuje mnoho možností mezi těmito dvěma krajnostmi, ale kupodivu někteří rodiče si vybrali třetí. Nevychovávají vůbec, snad aby svým potomkům nezpůsobili duševní trauma pokynem, dohledem, příkazem nebo úkoly. Děťátku odklízejí z cesty každé smítko v naivní víře, že dětství je třeba prožít v polstrované cele. Hlavně proboha žádný tlak, povinnost, žádný stres. A tak část mladých je křehká a slabá, protože se v dětství nenaučila řešit problémy a vzdorovat nepříjemnostem. A tím horší je pak pro ně srážka s realitou a tím těžší i pochopit, že hlavním životním úkolem je práce na sobě samotném.

A co je tedy úkolem dětí v dnešním světě? Dávno už není pravidlem, že mají dělat svým rodičům radost. Kdepak! Potomci už tu dávno nejsou pro rodiče a aby se o ně postarali, ale sami pro sebe, hlavně aby se dobře dařilo jen jim. Na svou svobodu a individualitu totiž mají zaručené a nezadatelné právo. Doufám, že laskavý čtenář pochopí ironii. Někdy je mi totiž smutno z nepochopení role obou stran. Čtu skoro denně stížnosti rodičů na své děti a stesky dětí na své rodiče. A taky vzájemné obviňování partnerů a bývalých manželů, co se kdysi milovali až za hrob, povili dítě - a pak se začali nenávidět a opustili se. Jenomže když se z jejich vztahu narodilo dítě, nebude už nikdy žádný z nich naprosto svobodný a bez závazků. Jaká škoda, že se ta krutá pravda na školách nevyučuje podobně jako vyjmenovaná slova. Kdybych mohla, napsala bych na všechny školní tabule tohoto světa: Koho nechceš za rodiče pro své dítě, s tím ho nikdy nepočínej. 

Co je a co není v zájmu dítěte 

Co je pro každé dítě tím nejlepším? Když se oba jeho rodiče mají rádi a vychovávají ho společně. Jako obvykle není ideál dosažitelný pro každého, ale i když se rodiče rozejdou jako manželé či partneři, navzdory obecnému přesvědčení se obvykle na péči o dítě dohodnou. Do našich advokátních kanceláří a k soudu chodí jen malá část rodičů, která se dohodnout nedokáže nebo nechce. Emocemi zaslepené rozhádané páry pak přesvědčují soud, že o dítě má pečovat jen jeden, protože druhý rodič je šílený, násilný, pomýlený nebo prostě zlý. U soudu se vedou nekonečné líté boje o hodiny a dny styku anebo o zákaz styku vůbec. Čímž se dostáváme ke střídavé péči, což je pro jedny svatý grál a pro druhé katastrofa. Jenomže to je nepochopení. Střídavá péče neznamená vždy rozdělení času půl napůl mezi otce a matku. Dnes je obvyklým standardem tzv. rozšířená péče, kdy otec pečuje o dítě v jednom týdnu třeba od čtvrtka do pondělí a ve druhém od středy do čtvrtka a k tomu měsíc o prázdninách, ob rok na Vánoce, Nový rok, jarní a podzimní prázdniny a na střídačku všechny svátky. Většina dětí rozvedených rodičů dnes žije ve střídavé péči dohodnuté neformálně mezi rodiči. Justiční statistiky zohledňují pouze natvrdo přijatá soudní rozhodnutí, a reálnému stavu neodpovídají.

Nejvyšší čas přestat se zaklínat střídavou péčí anebo se jí naopak zbytečně děsit. I bez formální střídavé péče mohou rodiče na výchově spolupracovat a nedělat si naschvály, i s přikázanou střídavou péčí může dítě žít v atmosféře rodičovské války. Se střídavou péčí i bez ní je hlavním momentem dobrá vůle rodičů spolupracovat. Co naopak dítěti prokazatelně ničí duši i život, je konflikt mezi otcem a matkou. Čím více nenávisti, čím vypjatější rodičovský spor, tím větší šrámy v dětské duši. Pamatujte tedy na to, milí rodiče, až se budete zamilovávat, rozcházet, rozvádět a poté nenávidět. A myslete přitom na své děti. Ne proto, abyste o ně bojovali u soudu, ale abyste se na jejich výchově domluvili s druhým rodičem, kterého jste přece kdysi milovali. 

Pokání a odpuštění 

A teď zpět k tomu pokání a odpuštění. V minulých dnech jsem byla na zádušní mši sloužené po odchodu svého kolegy. V kostele v lavicích seděly desítky příbuzných, kolegů a kamarádů a poslouchaly vlídná slova o zemřelém i kázání o nutnosti odpustit hříchy duši, co odchází, aby našla klid. A opodál rakve stála a plakala přítelkyně zemřelého a matka jeho nemanželského dítěte, které rodina nedovolila usednout mezi nejbližší pozůstalé. Nejvíc nám ubližují ti nejbližší. Patrně jsme i my těmi ubližujícími. Možná že právě advent je vhodnou dobou k omluvě, k pokání a časem vhodným k odpuštění a přijetí reality. Tím spíš, je-li tím, kdo ten konflikt bezpečně odskáče, nedospělé dítě. Ne nějaké fiktivní, filmové robátko, ale naprosto konkrétní, živé a skutečné dítě. To nejbližší. Právě to vaše.

21. 12. 2022


Normální Daniela spouští svůj projekt oceňování dobrých trvalých manželství

Senátorka Daniela Kovářová se dnes písemně obrátila na všechny hejtmany i na všechny starosty svého volebního obvodu s nabídkou spolupráce při oceňování dobrých trvalých manželství. Poté, co její senátní kolegové odmítli myšlenku na senátní půdě pravidelně oceňovat diamantové svatby (a raději vyhlašují Gendermana roku), rozhodla se senátorka Kovářová tuto agendu převzít a ve spolupráci s komunálními představiteli vyzdvihovat dobré příklady mnohaletých manželství, ve kterých si manželé po desítky let byli oporou a naplnili tak podstatu manželského slibu.

19. 12. 2022

Nekopejte do našeho premiéra

Petr Fiala pronesl velmi moudrá slova. Snesla se na něj šílená vlna nechutností, kritik, urážek, sprostot, posměchu, výčitek, útoků, nactiutrhání nebo i výzev k hospitalizaci. A myslím, že je třeba se ho zastat. Pravdou ovšem je, že nikdo z těch surových primitivů nevěděl, že jde o slova našeho pana premiéra. Mysleli si, že jsou to slova moje.
Opět se tak potvrdilo, že mnohým lidem je obsah výroků úplně ukradený a zajímá je pouze (domnělý) autor.
V pátek jsem zveřejnila, že "se dívám se na svět kolem sebe a už nemůžu mlčet. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí." Tato slova pocházejí z projevu Petra Fialy na mimořádném kongresu ODS 5. 9. 2014. Řekl tam doslova: "Já jsem šel do politiky proto, abychom se začali bránit. Aby mlčící většina slušných normálních lidí mohla v klidu žít. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí, aby nám zase nebyla ukradena naše svoboda." Na následujících řádcích si užijte, jaký jeho slova vyvolala u některých fanatiků ohlas, když nevěděli, že autorem je právě on. A to předkládám jen malou ukázku ze stovek podobně vlídně laděných.

Twitter:
Ivan Dachs Hladík: "Především takových, kteří tě vyvezou za město do lesů a nechají tě přivázanou u stromu. Zalez, ty kreaturo v lidské masce."

King John: "Potřebuje znásilnit na veřejných WC od samečka."

Dan Priban: "Normálních nácků"

Jan Jandourek: "Až vaše kontrarevoluce zvítězí, co uděláte s námi, nenormálními?"

Tomasz Peszyński: "je to tak, dost bylo magorů jako jste vy!"

Bazilišek: "Doporučím vám dobrou léčebnu. Tam je možno organizovat revoluci i kontrarevoluci a stát se třeba Johankou z Arku nebo Napoleonem."

Martina Horáková: "Mno, jděte si dělat kontrarevoluci někam jinam, děláte ženám jen ostudu."

Ondřej Rosický: "Paní Daniela si dneska popletla prášky."

Miroslav Tauš: "Předpokládám, že diagnózu jste si stanovila sama."

Chamurrai: "Vítejte ve světě kde psychicky geneticky a hormonálne dezorientovani heterosexualove nespravne nazyvani jako homosexualove a hermafrodite s nespočtem pohlaví a pohlavních orgánů v jejich hlavách jaké vesmír a duševně zdraví heterosexualove nikdy neviděli."

Chebná elektrónka é třenáct: "Soudružko Kovářová, vy jste nebetyčně blbá."

Martin Konopčík: 'Nepromlouvaji k Vám občas nějaké hlasy...?
A ti normální lidé...jsou teď s námi v místnosti?"

Richard Šimůnek: "Já hlavně doufám, že o tom, kdo je normální, nebudete rozhodovat vy."

Martin Bíza: "Ano, je protřeba protestovat proti účasti lhářů, idiotů a lemplů jako jste vy na rozhodování v demokratickém právním státě. Já protestuji, aby jste kohokoliv učila, protože jste totálně neschopná právnička a lidský morální odpad. Kde se to podepisuje za normální lidi?"

Lucie Hofmanová: "A vy jste jednotka normálnosti? Tak to jsem doufám blázen."

Petr Janošo: "Vy jste všechno, opravdu všechno, jen ne "normální" chybí rozum, úsudek, naopak nadměrná arogance ve smyslu "já řeknu lidem, co mají dělat" Nepleťte se lidem do životů."

Marek Vondrák: "Vy si potřebujete hlavně vypláchnout hubu Krtkem, milostivá... Ale ihned!!!"

Jan: "Vy nejste normální. Vy jste vygumovaná a agresivní fanatická blbka. Inkvizitor v sukních."

Petr Šach: "Jakou kontra revoluci, to by se Vám líbilo, zas ten zmar, jako za Klause! Nasrat, těch vyvolených už má každý plný zuby a jestli se vám stýská po vyjížďkách s pugétem květin, který ani sama nedokážete nést a musíte mít nosiče, po kriminálech, aby jste si dokazovala velikost dámy!"

Marie Kolářová: "Vy byste se mela nekam ztratit, i v Senatu uz delate ostudu."

Adam Šilar: "Chápu, že je páteček, ale psát drunk tweety v půl druhý není normální!"

Míra Notfunny: "Paní Kovářová, jestli máte nějaké traumata doporučuji vyhledat psychologa, věřte že vám pomůže, uleví se vám a nás nebudete srát."

Pavel Urban: "Asi bude lepší, když budete koukat do země. Pro obě strany. Děkujeme."

Jan: "Vy nejste normální. Vy jste vygumovaná a agresivní fanatická blbka. Inkvizitor v sukních."

Hana Bučková: "ano, proti takovým, jako jste vy je třeba, aby normální lidé protestovali, to je fakt."

Chyba systému: "Normálně si dojděte do normální psychiatrické ambulance a oni vám tam normálně pomohou ..."

Ananasová vánoční ozdobná baňka: "Budou na to kádrovací komise a uliční výbory?"

Centuspica: "Normální Danielo, prosím o kontakt na dealera."

Teta z Prahy: "Definujte kontrarevoluci. Definujte normální lidi. Sebe definovat nemusíte, to víme."

jsemRoztržitá: "Vy ale nejste normální. Jste vyšinutá magorka. Je ostudou této země, že máte křeslo v senátu."

Jakub Karlíček: "Nesnažte se vyvolat povstání normálních lidí. Mohla byste být jeho první obětí."

Velký Woko: "Tak normalizaci jsme tu už jednou měli soudružko ... a tu vaši si taky strčte do prdele, na tu jste docela fixovaná."

Fárosz von Königsberg: "Vy jste fakt vyšinutá. A fakt hodně MOC!!! A nejhorší je, že Vám to vůbec nedochází..."

Linda Fejfarová: "Prosím Vás dejte nám pokoj a jděte do háje. Tam už je spousta zbytečných politiků jako Vy."

Šindy: "Drž hubu Danielo"

Marian Buštík: "Upřímně, normální vagína naturalis"

Lady Catlion: "Základní měrnou jednotkou blbosti, pardon, normálnosti je 1 DK. Přičemž většina populace se pohybuje v hodnotách mikro až mili DK. To jen tak pro info...Nemáte zač."

Fiji: "Ja nechci “normální “ lidi, jako je Kovářová, Jakl a podobní …..normalita je totiž velice relativní"

Luboš Blažek: "Plánujete násilný převrat a uchopení moci, nebo zvolíte cestu parlamentní demokracie?"

Hana Leňová: "Pokud nemůžete mlčet, jděte se prezentovat někam, kde o to stojí. Tady je z vás lidem ?"

Luce Ventress: "Ty seš tak maximálně dobrá píča. Na tvoje debilní zpátečnické názory slušnost plýtvat nehodlám."

Pavel Jíra: "A co když vás normálně pošlu do háje? Normální Pavel."

Roman(poli)tik: "zalez"

Bazilíšek: "Doporučím vám dobrou léčebnu. Tam je možno organizovat revoluci i kontrarevoluci a stát se třeba Johankou z Arku nebo Napoleonem."

Bob Sinclair: "Prave jsem si z Vas normalni Danielo normalne ucurnul smichy."

Hana Bučková: "ano, proti takovým, jako jste vy je třeba, aby normální lidé protestovali, to je fakt"

Miroslav Peleška: "kuš, babo"

Lenny Kavalirova: "Podněcování nácíčků vám jde na 1*"

Karel Kupka: "To rikaji v Bohnicich vsichni."

Tomáš Novák: "Pak už jen čekáme na nějakého normálního führera."

Královecký mlíkaŘ: "Normální Olga, ty krávo"

Martin Galbavy: "Jsem normální piča."

Riccardo the hesitant: "Paní Kolářová, vy zásadním způsobem redefinujete výraz "píča"..."

Ondrej Rosicky: "Paní Daniela si dneska popletla prášky"

Miloslav Šedý: "Spíš normální kr..a."

Zdeňka Boráková: "No, já vidím jednu ženu, která se nějakým nedopatřením dostala do Senátu. A moc bych vás prosila: mlčte! Mlčte vy. Děkuju. Vy normální nejste."

Marcela Havlíčková: "Ne, nepotřebujeme. To Vy potřebujete najít vnitřní klid. A pokoru. Protože nejste arbitrem toho, co je normální a správné. Ale nikdo vám nebrání žít v souladu s hodnotami, které vyznáváte a ctíte vy... Proč máte takovou potřebu a troufalost určovat ostatním, jak mají žít..."

Asociální Chuligán: "Jděte si klidně do kontraprdele"

Facebook:
Jiri Vetvicka:"Příspěvek nahlášen"

Jakub Sadecký: "Potrebujeme se zbavit normalizacnich babizen, jako jste vy. Uzijte si svych pet minut slavy, civilizovany svet nikdy nebude podle vasich predstav."

Lizzie Bláhová: "Tak hele, ty koště, bejt tebou, tak spolu s těmi svými středověkými názory někam zalezu a dělám, že nejsem. Normální lidi neobhajujou násilí a nesvalují vinu znásilnění na oběti. Že po tobě už ani pes neštěkne neznamená, že všechny oběti útočníka vyprovokujou nebo si znásilnění vymyslí. Přála bych ti něco takovýho zažít, ale 1) něco tak hroznýho nepřeju nikomu a 2) bůhví, jestli by to ta tvoje zakopaná hlava vůbec dokázala zpracovat, že tě někdo znásilnil. Jseš ostuda všech žen."

Sabina Cihlářová: "Někdy je lepší mlčet , a vy byste se toho měla hodně držet . Už jste se ztrapnila dost."

Dana Svátková: "Vy normální ale rozhodně nejste."

Miloslav Kordík: "Kolikrat ti mame rikat, ze nemas tak lejt, Danco?"

Michal Bittner: "Jednu "normalizaci" jsme tu uz meli - dekuji nechci, soudruzko Kovarova"

Sabina Cihlářová: "Někdy je lepší mlčet , a vy byste se toho měla hodně držet . Už jste se ztrapnila dost."

Lizzie Bláhová: "Tak hele, ty koště, bejt tebou, tak spolu s těmi svými středověkými názory někam zalezu a dělám, že nejsem. Normální lidi neobhajujou násilí a nesvalují vinu znásilnění na oběti. Že po tobě už ani pes neštěkne neznamená, že všechny oběti útočníka vyprovokujou nebo si znásilnění vymyslí. Přála bych ti něco takovýho zažít, ale 1) něco tak hroznýho nepřeju nikomu a 2) bůhví, jestli by to ta tvoje zakopaná hlava vůbec dokázala zpracovat, že tě někdo znásilnil. Jseš ostuda všech žen."

Alena Dundáčková: "Je toto vůbec opravdu Váš profil, paní senátorko Kovářová ? Nechce se mi věřit, že by senátorka ČR podněcovala společnost k nepokojům..."

Jan Kalát: "Mas dost"

Jana Jochová: "Já se doposud snažila nabízet na ty vaše nesmysly nějaké protiargumenty, ale přiznávám, že právě teď mi došla řeč. Na to se už dá říct jen jedno: vy jste úplně pitomá."

Jsem zvědavá, kolik z těch stovek laskavých soudců se teď panu premiérovi omluví.

Charita

Mnozí lidé mě kritizují za názor, že stát nemá upřednostňovat ve své sociální politice neúplné rodiny a samoživitelky, protože tím vlastně lidi motivuje k tomu, aby neuzavírali manželství nebo ta svá lehkovážně rozbíjeli. A že jsem prý asociál. Jenž já na svém názoru trvám mimo jiné právě kvůli sociální motivaci: v úplné rodině je statisticky vyšší míra sociálního bezpečí než u nesezdaných či u samoživitelek. I když si myslím, že ten pojem je protimluv, protože „samoživitelky“ jsou často živeny částečně z peněz daňových poplatníků žijících ve svých rodinách, přesto mi není zatěžko samoživitelkám konkrétně a dobrovolně pomoci.

Na mém transparentním účtu pro senátní kampaň zůstalo 27.832,54 Kč. Poslala jsem je Diecézní Charitě Plzeň, která je použije na Ježíškova přání projektu Holky holkám, což je babská skupina, kterou jsme založily s několika plzeňskými kamarádkami před cca 7 lety. Za ty peníze se koupí vánoční dárky pro samoživitelky a jejich děti. Někdo se slovně pohoršuje nad mými výroky o samoživitelkách, ale sám jim nedá nic. Já sice trvám na tom, že stát samoživitelky „vyrábí“ a i většina z nich se o svůj statut sama „zasloužila“, ale to mi nebrání jim konkrétně fyzicky pomoci.

14. 12. 2022

Skládám účty

Na dnešním zasedání Senátu jsem hlasovala takto:

Tisk 17: PROTI (nepotřebujeme nové drahé úřady)

 Tisk 19: ZDRŽELA jsem se (zákon ležel roky ve Sněmovně, může tam ležet dál)

 Tisk 20: PRO (byla jsem proti EET, protože zavedla presumpci viny, zvyšovala podnikatelské náklady a způsobila zánik mnoha živnostníků)

 Tisk 21: ZDRŽELA jsem se (nejsem členkou žádného klubu)

 Tisk 22: PRO (datové schránky mají zůstat dobrovolné)

 Tisk 23: ZDRŽELA jsem se (indexování fixních plateb výší inflace je proinflační a způsobuje začarovaný kruh)

 Tisk 24: ZDRŽELA jsem se (Gruzie je vysoce problematický a nestabilní stát, jehož přijetí za člena EU nepodporuji)

 Tisk N 184/13: PROTI (kritický přístup vlády k návrhu evropského nařízení není dostatečný; ČR má mít vlastní představu a tu prosazovat)

 Tisky N 204/13, N 205/13, N 206/13: PROTI (ČR si má ponechat operativní samostatnost v krizových situacích)

 Tisk N 207/13: PROTI (EU překročila svou pravomoc, zasahuje do výlučné sféry členských států a zneužívá právní základ, je v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality)

 Tisk N 208/13: PROTI (povyšujeme se nad země, které chtějí jít v našich civilizačních stopách, čímž jim nepomáháme, ale ubližujeme)

 Tisk K 203/13: PROTI (kysličník uhličitý nijak nesouvisí s životním prostředím, jen s nábožensky fanatickým bojem s podnebím)

 Usnesení ke genocidě: ZDRŽELA jsem se (hladomor nesouvisel primárně s Ukrajinou, ale s bojem sovětských komunistů proti „kulakům“, třeba i na Kubáni či v Povolží, nenechme si vnutit dnešní tendenční výklad historie)

4. schůze Senátu

14. 12. 2022


Senátní diamantové svatby zavrženy

Dobré manželství je zatím pod jistou ochranou českého státu a rodinného práva. Charakteristikou dlouhodobého dobrého manželství je vytrvalost, vzájemný respekt, podpora, spolehlivost, pomoc, zdravé rodinné vztahy a společná péče o děti. Z veřejné debaty se zdá, jako kdyby dobré manželství vůbec neexistovalo. Jako by nebylo normální. Ale je. Jen není dost vidět.
Podvýbor pro rodinu můj návrh na zřízení ceny "Za věrnost manželství" dnes odpoledne nepodpořil. Mí kolegové se evidentně lekli mediální hysterie. Dnešní doba bezohledně jako novou normu prosazuje ujeté výstřelky, zato poctivé a osvědčené diamantové svatby nejsou dost v módě.
Mám už ale připraven vlastní projekt, jak tuto svou iniciativu uskutečnit i bez podpory státu.
A děkuji všem, u kterých má myšlenka nalezla pochopení.

13.12.2022


Daniela u Čestmíra Strakatého

Komu vadí diamantové svatby?

Vzali se před šedesáti lety a žijí spolu dodnes. Jejich život nebyl jednoduchý, ale překonali všechny překážky a jsou pořád spolu. Letos slaví diamantovou svatbu, a tak jim přichází blahopřát i starosta. Je přece co oceňovat, zejména v dnešní době plné sobectví a děsivých zpráv. Dobré manželství je výjimečné a my vzory potřebujeme.

Ocenění manželé ukazují svatební fotky a vyprávějí, co všechno zažili a jak se jim podařilo překonat obtíže a strasti. Rozvést se je tak jednoduché. Nelíbí se ti něco? Máš právo žít si posvém, jen se proboha nikomu nepřizpůsobuj. Ale ti diamantově ocenění to cítili jinak. Kdysi si dali manželský slib, že spolu půjdou životem v dobrém i ve zlém, že unesou nemoci, rodinné tragédie i prohry, protože odměnou za dobré manželství je větší spokojenost, delší život, lepší zdravotní stav, více dětí, společnosti a pomoci.

Víc než tři desetiletí jsem rodinnou advokátkou. Mou péčí prošlo 7000 rozvádějících se a každý z nich považoval rozvod za své selhání. Několik klientů jsem rozváděla opakovaně. A ti nakonec litovali, že o své první manželství víc nepečovali, že víc nebojovali, že se víc nesnažili. Příliš rychle vzdali práci na vztahu, který bez každodenní péče obou zašel, vyprázdnil se, rozpadl. Žijeme v divné době. Místo opravy věc vyhodíme a pořídíme si novou. O věci a vztahy nepečujeme, věci i vztahy vyměňujeme. Proto je třeba dobrých vzorů a symbolů. Protože chybí, protože jsou zapotřebí.

Proto jsem po svém zvolení do Senátu iniciovala vznik podvýboru pro rodinu, právě kvůli podpoře kladných vzorů a dobrých rodin. Negativa řeší kdekdo, dobré příklady neoceňuje nikdo. Proto chci povýšit obvyklé malé obecní blahopřání dobrým dlouholetým manželstvím na celostátní úroveň. Proto jsem navrhla zřízení ceny Za věrnost manželství. I protože právě na něm, na manželství, stojí české rodinné právo, podle kterého je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.

To mediální divení, urážky a posměšky mě udivily. To si ti staří lidé žijící v dlouholetých dobrých manželstvích věru nezaslouží. Nejde přece o nic nového, o žádnou revoluci, o žádnou diskriminaci. Kdo chtěl mermomocí oceňovat jiné dlouholeté svazky, mohl si dávno vymyslet vlastní cenu a vyzkoušet ji v praxi v tisících obcí. Jen akt uzavření manželství je veřejně deklarovaným příslibem učiněným před představitelem státu či církve. U jiných svazků lze zpochybnit jejich začátek, právo a stát je výslovně nepodporuje, je mnohem lehčí z nich odejít a výchova dětí je nestálejší. Vypracovala jsem i statut, podle něhož by návrhy na ocenění dlouholetých dobrých manželství podávaly obce, města, spolky, iniciativy, skupiny občanů i jednotlivci. Podmínkou udělení ceny by bylo doporučení obce, kde manželé bydlí, a souhlas manželského páru se zveřejněním svého životního příběhu. Kdo by proti tak bohulibému cíli protestoval?

U diamantových svateb přece nikdo nezkoumá sexuální věrnost. Homosexuální páry spolu nezplodí děti a registrovaná partnerství trvají maximálně 16 let. Nesezdané páry se z důvodů pro ně podstatných rozhodly nevzít, nevzaly na sebe veřejně deklarovaný slib. A že je ocenění jen pro někoho? Když oceňujete Fotbalistu roku, není to přece diskriminace šachistů. Těm nikdo nebrání, aby si založili svou cenu.

A že se manželství přežilo a nikdo o něj nestojí? Kdo si to myslíte, klidně si žijte sami, nesezdaně či ve skupinovém gruppen svazku. My ostatní, příznivci manželství, víme své – a ty desítky dopisů s návrhy na ocenění těch, co si to zaslouží, jsou pro mě už nyní velkou satisfakcí. Se svým návrhem možná v Senátu nepochodím, ale debatu jsem aspoň otevřela. A kdo se nejvíc diví a uráží? Ten, kdo manželství dlouholeté ani dobré nemá, a tak z něj čpí nenávist a závist. Jen ať. Vzory jsou dobré právě proto, že jsou příkladem hodným následování pro ty, kdo chtějí jít stejnou cestou.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

8. 12. 2022


Svoboda slova není zadarmo

Dnes jsem se v Poslanecké sněmovně zúčastnila veřejného slyšení k petici za svobodu slova (https://www.sosp.cz/petice). Chtěla jsem k tomuto zajímavému tématu vystoupit, ale musela jsem opustit sál dřív kvůli další akci.
Co jsem chtěla říct? Těchto pět bodů:

1. Bezpečí, kterým se zašťiťují umlčovači, je jen iluze. Právě snaha o bezpečí na vysokých školách vedla a vede k umrtvení diskuse.

2. Autocenzura je naopak tím, o čem musíme více mluvit a co máme odstraňovat. Umlčování, ostouzení jiného názoru a urážky oponentů vedou lidi k tomu, ze se bojí mluvit.

3. Tak často zmiňovaná Evropská unie, k níž se obracíme o pomoc. Od ní ovšem žádné zázraky nečekejte, ona nám nepomůže. Evropská legislativa je špatná, Česko na ni prakticky nemá vliv. Příval nabubřelého eurounijního řádu nedokážeme zastavit. Její normy nejsou jenom ukecané a sama je vysoce neefektivní. Naopak. Ve skutečnosti je zničující.

4. Žádný zákon vám svobodu slova nezaručí. V Ústavě jsme jim měli i před 1989.

5. Svobodu slova si musíme prosadit sami. Všude. Doma, v práci, v parlamentě. My všichni. Každý z nás jednotlivě Nikdo nám ji nedá. Nebojme se. Mluvme. Nedejme se! Riskujme.
Svoboda za to stojí.

6. 12. 2022

Aktuální problémy rodinné advokacie

Nedávno jsem přednášela severočeským advokátům a výklad koncipovala jako diskusi o vybraných problémech rodinné advokacie. Předkládám vám nyní své teze pro inspiraci s nadějí, že laskavé čtenáře a své kolegy vyprovokuji k diskusi, již můžeme vést i v Advokátním deníku.

Jako rodinný advokát si kladu řadu otázek, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď. Každý můj kolega po celý svůj profesní život hledá hranici, každý testuje vlastní schopnosti a možnosti. Můžeme spolu diskutovat a ukazovat si, jak k advokacii přistupujeme sami. Náš přístup se vyvíjí a mění. Ovlivňuje nás prožitá zkušenost. Vnímáme, kde jsme udělali chyby, co už nikdy nebudeme opakovat nebo co se nám naopak osvědčilo.

Advokát a jeho klient

První otázkou, kterou si musí rodinný advokát položit, jsou hranice jeho poskytování právních služeb. Jak chci rodinnou advokacii vykonávat? Jak daleko jsem ochoten kvůli klientovi zajít? Budu zvedat telefony i večer, v noci, o svátcích a o víkendu? Dokážu klientovi oponovat? Chci řešit jeho emoce? Budu se věnovat jenom právu, nebo i psychologické a terapeutické nadstavbě? Dokážu a chci korigovat jeho přání, tužby, představy a cíle? Někteří klienti jsou schopní manipulátoři a tlačí nás někam, kam ani sami nechceme jít. Někdy je manipulace zřejmá, jindy jen obtížně postřehnutelná. A občas si ji uvědomíme až pozdě. Jak budeme reagovat? Postavíme se jí nebo ji budeme snášet?

Druhou otázkou je identifikace klienta a jeho oprávněného zájmu. Na první pohled se zdá, že situace je jasná. Klientem je ten, kdo nás osloví, vyhledá, zmocní. Jenomže v rodinných vztazích se velmi často nehraje o práva a nároky klientů (například rodičů), ale i o postavení dítěte. A pak se nám situace komplikuje. Obchodní nebo trestní kolegové to mají jednodušší, ale rodinný advokát velmi často myslí nejen na klienta a za něj, ale i na nezletilé děti, na které konflikt zákonitě dopadá. A to nemluvím o složité situaci, kdy advokáta vyhledá a osloví samo dítě.

Mezi rodinnými advokáty se stále ještě hodně diskutuje o tom, jak staré dítě může advokát jako klienta přijmout. Někteří kolegové se zastupování dítěte brání. Někdy proto, že s ním neumějí mluvit, jindy z obavy před nemožností účtovat odměnu. Na druhé straně děti jsou dnes stále vyspělejší a informovanější a není výjimkou, když třináctileté dítě ví o svých právech mnohem více než jeho rodič. Záleží proto na každém advokátovi, jak se rozhodne a zda posílí své kompetence takovým klientům naslouchat a porozumět. Podobný problém leží před advokátem, který se uvolí být ustanovován opatrovníkem lidí s postižením.

V každém případě musí advokát potlačit svůj spasitelský komplex a myslet si, že se dá vyhrát každý spor nebo že lze zachránit každé dítě. Bohužel život je tak spletitý a složitý a někteří klienti jsou schopni si natolik zkomplikovat vlastní život, že jejich životní příběhy nedopadnou nejlépe. Advokát si takových konců musí být vědom. Pochopitelně nebývá jednoduché zpracovat výčitky svědomí nebo smířit se s nespravedlností. Většina mých kolegů

si vybrala advokacii právě s ohledem na její charakter pomáhající profese, a tak těžko snášíme prohry i některé osudy klientů, kterým nedokážeme pomoci1.

O čem se v advokacii málo hovoří, je osudovost a nevratnost prvního setkání advokáta s klientem. Klienta do našich kanceláří obvykle přivede náhoda. Jen si představte, jak se stane, že z mnoha tisíc advokátů činných v naší zemi si konkrétní klient vybere právě vás. Může za to doporučení kamaráda? Předchozí zkušenost? Specializace? Reklama? Blízkost kanceláře? Advokátův kalendář, který umožní, aby se cesty advokáta a klienta protnuly? V každém případě si mnozí advokáti málo uvědomují obrovskou odpovědnost této první komunikace. Řada klientů je totiž lehce ovlivnitelná a již první konzultací a přístupem k řešení klientova problému jej může advokát zásadně nasměrovat. Mnohdy je takové nasměrování nevratné, protože klienta třeba utvrdí v jeho pohledu na věc. Moudrý advokát se proto nesmí unáhlit ve svém doporučení.

Každá klientova situace má řadu možných řešení. Mnohé situace mají více řešení a cest, jiné naopak méně. Advokát tu však není od toho, aby pouze klientovi varianty možných řešení předestřel a nechal na něm, jakou cestu si vybere. Taková právní pomoc by byla formální a alibistická a zbavovala by advokáta odpovědnosti. Jak už opakovaně judikoval Nejvyšší soud2, advokátova poučovací povinnost nekončí právní moci soudního rozhodnutí, ale sahá daleko do budoucnosti. Jistě, občas se stane, že k nám do kanceláře přichází rozhodnutý klient, který si je jist svým přáním a na advokáta vychrlí jasnou zakázku (například chci se rozvést, chci střídavou péči nebo budu bránit otci ve styku s dítětem). Zkušený advokát by měl zevrubně informovat klienta o tom, co jím zamýšlené kroky způsobí, jak soudní řízení ovlivní vztahy v rodině a co může po vyhraném či prohraném sporu následovat.

Mnozí advokáti soudí, že taková péče o klienta je přílišná, že klient je dospělým člověkem, jehož rozhodnutí nemá advokát měnit. Já vidím úlohu rodinného advokáta jinak. Klient je skoro vždycky právním laikem a nemá představu o tom, jak právní kroky dopadnou na jeho osobní život i život jeho blízkých. Proto je úkolem advokáta velmi podrobně s klientem diskutovat, zjistit podrobnosti o něm, o jeho přáních, prioritách, preferencích a osobní situaci vše, dokonce i to, co klient sám o sobě neví nebo co si neuvědomuje. Velmi často jsem zjistila, že klient nejen přede mnou, ale i sám před sebou spoustu věcí tají, že se nevyzná ve svých pocitech a přáních. Proto každý rodinný advokát musí být zkušeným mediátorem a vlastně i terapeutem, aby svému klientovi neublížil. Pokud si někteří začínající mladí advokáti myslí, že rodinnou advokacii je možné vykonávat online nebo s klientem komunikovat jen prostřednictvím interaktivních formulářů, pak svým klientům spíše škodí, než aby jim pomáhali.

Komunikace

Z výše uvedeného plyne význam komunikace advokáta a klienta. Mýlil by se ten z kolegů, který by si myslel, že stačí na klienta vychrlit spoustu právních informací. Paměť každého z nás je složitá entita. Skoro nikdo si nepamatuje vše, co slyší. Každá osobnost tenduje k zapamatování jiných skutečností a informací. Někdo si lépe pamatuje obrazy a barvy jiný čísla a vůně, další zvuky. Obvykle si pamatujeme lépe známé souvislosti. Zkušený advokát

proto důležité informace a doporučení svému klientovi opakuje a průběžně si ověřuje, že mu klient správně porozuměl.

Někteří klienti soudí, že podpisem plné moci je jejich úloha v rodinném sporu hotová a o zbytek že se postará advokát. Tak to možná funguje v jiných věcech, v rodinné advokacii však nikoliv. Podobně tak je naivní si myslet, že zkušený advokát je schopen vyjednat výhodnou dohodu v každém případě nebo přesvědčit každou zarputilou protistranu. Některé věci vyjednat nejdou, podobně jako se v životě nepodaří přesvědčit každého zatvrzelého klienta.

Vyjednávání s klientem i protistranou také vyžaduje zkušenosti a znalosti vyjednávacích postupů a procesů, jasné definování nejlepších a nejhorší variant a připravenost k ústupkům. Na co někteří advokáti velmi často zapomínají, je zvažování nejenom právních, ale i neprávních variant. To je totiž pro rodinné právo typické. Velmi často právní varianty a soudní spor nevedou k nápravě, proto dnes většina zkušených rodinných advokátů vymýšlí pro klienta řešení neprávní, jež se blíží spíše obchodním strategiím a psychologii. Proto není na škodu, když advokát průběžně doplňuje své znalosti a dovednosti mimoprávním vzděláváním.

Emoce a emoční stavy

Rodinně právní problematika jen málokdy obsahuje výlučně právní oblasti. Je spíše pravidlem, že narušení rodinných vazeb s sebou nese výbuchy emocí, nenávist, zlost, strach a jiné obavy. Rodinný advokát tedy mnohem více než jeho jinak orientovaný kolega musí rozumět emocím a s nimi pracovat. Emoce totiž opanují klientovu mysl natolik, že není schopen racionálně uvažovat ani vnímat. Advokátovým úkolem je tak primárně klienta zklidnit, aby byl vůbec schopen soustředit se na věcné řešení. Není výjimkou, že klienti v našich kancelářích pláčou, rozčilují se, třesou se a i jinak se emocionálně projevují. Rozlišení emocí a práce s nimi je proto základní výbavou advokáta.

Emoční stav a vyrovnanost našich klientů také zásadně ovlivňuje čas. Je obecně známo, že zejména komplikované rodinné případy není jednoduché vyřešit rychle. Samotný osud klientské věci dokáže advokát ovlivnit jen výjimečně, protože ani vlastní stav a kroky klienta nemá advokát pevně v ruce, tím spíše není schopen ovlivnit volbu soudce a jeho přístup a už vůbec ne reakci protistrany a jeho právního zástupce. Čas někdy pracuje ve prospěch a jindy v neprospěch klienta, proto časové zákonitosti by měl advokát klientovi také specifikovat a připravit ho na vývoj situace.

Výčet složitých situací a problémů rodinné advokacie by mohl pokračovat na mnoha dalších stránkách. Speciální kapitolou jsou jednotlivé právní instituty a jejich pojetí v soudobém právu a rozhodovací praxi, například střídavá péče (a péče vůbec), opatrovnická agenda, mlčenlivost, klient s postižením a jeho názor versus veřejný zájem, odměna za rodinnou advokacii, výživné a jeho změny ve světle současné ekonomické krize a inflace, patchworkové rodiny, urputní rodiče a jejich psychopatizace v průběhu sporu, styk s rodiči, prarodiči a sociálními rodiči a mnoho dalších oblastí, jimž stojí zato se v budoucnu věnovat individuálně.

Výkon rozhodnutí

Ani když se vše v rodinné věci podaří přesně tak, jak advokát a jeho klient očekávají, nemusí být ještě vyhráno. Na rozdíl od jiným odvětví právo se totiž je výjimečně daří vykonat

pravomocné soudní rozhodnutí. Relativně jednoduchá je exekuce rozsudků přiznávajících výživné, ostatní případy obvykle vyžadují spolupráci a ochotu druhé strany. Ta však bývá proběhlým soudním řízením natolik narušena, že vítězná strana je jen málokdy uspokojena konečným řešením. Klient by proto měl být předem seznámen s tímto rizikem, aby pak jeho právní zástupce nebyl decimován konstatováním: „Paní doktorko, kdybych na začátku věděl, co všechno se stane a jak dlouhé a náročné to bude souzení a co všechno v jeho průběhu ztratím, nikdy bych do takového boje nešel.“

Lidé nejsou racionální bytosti, i když si to o sobě všichni pyšně myslíme. Spíše jsme (my advokáti, naši klienti i soudci) emocionální nádoby, které chápou svět subjektivně a jsme ovlivnitelné náladou a individuálními drobnostmi. Nejsme také dokonalí, ale dopouštíme se chyb, které poskytování právních služeb komplikují. Omylní a nedokonalí nejsme jenom my advokáti, ale i soudci, kteří věci rozhodují, protistrany, jež často namísto dobře míněných rad poslouchají své kamarády, příbuzné a nespolehlivé internetové zdroje. Omylní a nedokonalí jsou ovšem i soudci, kteří pře našich klientů rozhodují.

To vše je dobré vědět a na to všechno je třeba myslet pokaždé, když řešíme kauzy našich klientů, když plánujeme jednotlivé kroky, stanovujeme taktiku a strategii a klientům odpovídáme na dotazy. Tak složitá, krásná a zrádná je rodinná advokacie.

5. 12. 2022


Smí EU kritizovat právní stát?

Mé vystoupení při zasedání Senátu dne 1. 12. 2022

Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.

Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.

V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.

Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.

Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?

Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.

Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.

Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.

Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.

Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.

To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.

Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.

Z výše uvedených důvodů tento tisk nepodpořím.


Z deníku senátorky

Dnes se mimořádně sešel Senát, aby projednal dva návrhy zákonů schválené Sněmovnou ve zrychleném řízení, v takzvaném stavu legislativní nouze. Vystoupila jsem s tímto vyjádřením:
"Máme tu dvě předlohy (tisk 8 a tisk 12). Obě spolu souvisejí. Jedna omezuje výrobce, čímž zdražuje eneregii, a druhá je zatěžuje daní.
Jedna zavádí daň z nadměrného zisku, druhá odvod z nadměrných příjmů. Pan ministr se může dušovat, že to není daň. Ale co vypadá jako kachna, kváká jako kachna a chodí jako kachna, to je kachna, ať to nazýváme jakkoliv. Stát sebere část příjmu firmám tak jako tak.
Kladu si otázku, proč daň z neočekávaných zisků zatěžuje jen energetické firmy. Jejich případné zisky nesouvisí s Ukrajinou. Ceny rostly už loni, dávno před válkou na Ukrajině a souvisí s bojem s klimatem.
Pravou příčinu energetické drahoty jsou ekologické regulace, limity, kvóty, omezení a skokové umělé navýšení cen emisních povolenek. Návrhy, které dnes projednáváme, to jen zakrývají.
Jestli chce stát víc peněz, pak nemá diskriminovat. Neočekávané zisky mají i další firmy, třeba zbrojařské a po covidové době hlavně firmy farmaceutické.
Jsem proti těmto metodám. Přinesou jen neochotu dodavatelů dodávat proud, přijdou blackouty a kolapsy.
Regulace ceny vždy a všude, v jakýchkoli dobách a zemích vždy v minulosti vyvolala nedostatek. Protože regulace demotivuje dodavatele.
Naopak snížená cena zvýší poptávku.
Tisk č. 12 povede k nedostatku, k výpadku, k regulaci, k blackoutu a k tomu, že stát bude říkat, kdo kdy může a kdo nemůže energii odebírat.
Oba zákony považuji za špatné, a proto pro ně ruku nezvednu.
A to vůbec nemluvím o tlaku na urychlené schválení obou norem a o šibeničních termínech, v nichž nám byly doručeny. Ceny začaly prudce růst loni, proto přijímat tyto normy dnes ve stavu legislativní nouze je čistý alibismus.
Děkuji za pozornost."
24. 11. 2022
Me jt o obrzek 3 lidem a indoor


Rodina

Mateřství a péči o rodinu je třeba všemožně podporovat, ne zahazovat kvůli vidině kariéry. Být ženou je těžké, jistě, ale cožpak být mužem je jednoduché? Avšak v tom složitém světě nám právě předsudky pomáhají orientovat se a přežít. Je v nich nashromážděna letitá zobecněná zkušenost. A bez mateřství našich matek bychom tu nebyli. My, ženy a muži, ale ani feministky a politici. Tak si dejte dobrý pozor na svá přání. Mohla by se splnit. Před smrtí si totiž nikdo nestýská na neúspěšnou kariéru. Ale lituje špatných vztahů v rodině.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116202/zeny-celi-predsudkum-od-narozeni-materstvi-znamena-karierni-stopku-rika-feministka-homfray.html

23. 11. 2022

Věrnost manželství

Tak jsem dnes absolvovala ustavující schůzi senátního Podvýboru pro rodinu, který vznikl na můj návrh. Podvýbor už má předsedkyni, místopředsedu a začal projednávat své první body programu.
Jedním z nich byl i můj v médiích tolik karikovaný návrh na senátní cenu manželskému slibu. Jak se dalo čekat, vyrojily se námitky, často formálního charakteru. Tak jsem požádala kolegy, abychom si nalili čistého vína a aby řekli, jestli jim vadí procedurální detaily v mém návrhu statutu této ceny, anebo jestli jim vadí samo oceňování dlouhotrvajících dobrých manželství. Kolegové mě ujišťovali, že s principem takového ocenění nemají problém, ale že je nutno promyslet organizační náležitosti.
Bod byl tak přerušen a vrátíme se k němu na příští schůzi podvýboru. Tak to jsem zvědavá.

24. 11. 2022

Proč oceňovat věrnost manželství?

To jsou panečku věci.

Náš podvýbor pro rodinu se poprvé sejde až příští středu. Přesto jsem dnes obdržela tento dotaz z kanceláře: "Z řad veřejnosti vzešla žádost o možnost pořízení videozáznamu přímo na jednání výboru. Nejedná se o standardní záležitost, a proto Vás prosím o vyjádření, zda s tímto souhlasíte."

Přitom se z každé schůze pořizuje audiozáznam a na požádání je možno jej poskytnout každému. Ale kdosi nejspíš chce vše vědět online.
Odpověděla jsem takto: "Vážení kolegové,
své svolení k pořízení a publikování videozáznamu dát nemohu. Už proto, že to je velmi nestandardní a já nevím, proč s takovou originalitou začínat právě v nás, při zahajovací schůzi nového podvýboru. Soudím také, že v našem podvýboru bychom měli vstřícně spolupracovat a užitečně fungovat, a ne se předvádět před kamerou."

18.11.2022

Svoboda slova není zadarmo

Navštívila jsem tuhle seminář, který se zabýval cenzurou a svobodou slova. Promluvily na něm slovutné osobnosti, řečeny byly mnohé myšlenky. Tak třeba že se podobně jako před mnoha lety už zase zavírá za názor.

A taky že se prostý lid bojí říkat, co si myslí. Diskutující popisovali, co následuje, když na sociálních sítích odmítnou novoty, klimatický alarmismus nebo genderové šílenství. Jak se na ně vrhnou aktivisté a urážejí je pro jejich pohled na věc, dostávají anonymy a výhrůžky smrtí, jsou veřejně umlčováni, přirovnáváni k zastaralým konzervám a kdekdo je nálepkuje, kritizuje coby dezinformátory a všemožně dehonestuje. Filozofové hovořili o nové totalitě, právníci o rušení účtů, koncertů, přednášek a webů, politologové o odvaze, o správném načasování vzdoru, o demonstracích a o revolucích. A taky padala slova o strachu, o cenzuře a autocenzuře, která je škodlivější než hlasitý cenzorský škrtající úřad.
Někteří vyzývali ke společnému postupu proti nové normalizaci a tvrdili, že my píšící musíme odvážně mluvit a vytrvat, abychom těm ostatním ukázali, že bojujeme za ně, za občany.
Když všechna ta vystoupení dozněla a my se rozešli večerní Prahou, došlo mi, že možná je všechno ještě jinak.
My veřejně činní jsme možná slyšet hlasitěji, když promluvíme v televizi nebo nám vyjde článek v novinách či na známých webech. Naši čtenáři nás někdy mlčky a soukromě podporují a nejspíš si dobře uvědomují, že za své názory dostáváme zleva zprava, protože nepapouškujeme ten hlavní progresivistický a elektroklimatický proud. Jenomže to není tak, že svobodu slova si můžeme dopřát jen my, zatímco oni mohou nanejvýš jen fandit našim krokům. Kdepak.
Svoboda slova a svoboda vůbec není nástrojem jen pro veřejně působící osobnosti. Týká se i všedních životů každého z nás. Úplně každý člověk má své hřiště, kde může odehrát svůj malý soukromý boj za svobodné vyjadřování. Pak pozná, že svoboda i v těch nejmenších věcech vůbec není zadarmo. Projevování vlastního názoru s sebou i v civilním životě nese náklady, které jeho nositel musí unést, když chce žít ve shodě sám se sebou, ba dokonce chce-li žít svobodně a po svém. Ani v běžném životě, mezi sousedy nebo v práci není snadné říkat lidem nepohodlné soudy a názory. Samozřejmě že riskujete. Nebudou vás poslouchat rádi. Když to ovšem uděláte, nejenže vyčistíte vzduch, ale rozšíříte hranici možného i pro ostatní. Je na každém, zda upřímně řekne, co si myslí, a zaplatí za to, anebo smlčí. Kdo mlčí, ten souhlasí, říká se, a mlčením se ve vás něco zlomí. Za pravdu i za svobodu se prostě platí. A je na vás, zda jste ochotni náklady zaplatit a snést je. Tu odsudek ostatních, tu nálepkování, urážku na sociálních sítích či zesměšnění. Každý sám, na svém písečku, ve své práci a v rodině může či by měl zvednout tu rukavici a kvůli svobodě ty malé náklady unést. A taky kvůli upřímnosti a zdravé duši.

Svoboda totiž není a nikdy nebyla zadarmo. A kdo za ni nechce náklady platit, ten o ni dříve nebo později přijde. Protože mlčením a autocenzurou vládnoucím ukazujeme, že si ten roubík do úst rádi nasadíme sami. Za ně a zadarmo, poslušně, jako ovce. Tak si to, přátelé, nenechte líbit a svůj názor říkejte nahlas. Je totiž váš a máte na něj právo. Nemusíte ho vyslovovat v televizi ani vás nemusí tisknout v celostátním plátku. Říkejte ho tam, kde zrovna jste, žijete, chodíte a pracujete. Před dětmi a před rodiči, před sousedy a spolupracovníky. Doma, v práci, ve škole, na ulici i na sociálních sítích. Možná i trochu se strachem, co přijde. Není zbytí. Jediné, co můžete ztratit, je totiž ve skutečnosti to nejdůležitější. Není to majetek ani funkce. Nejsou to kontakty ani výhody. Jde o mnohem víc. Jde o všechno. O váš svobodný život.

Psáno pro Lidovky, 16. 11. 2022


Senátorka Daniela Kovářová: Moderní nálepkovači nežádají respekt, ale výsady pouze pro sebe

Člověka každodenně obtěžuje spousta věcí: hlasitý hovor v autobuse, pronikavý parfém, tlusté holky, nemytí chlapi, hudba od sousedů, škaredá socha nebo novostavba, blbá reklama, falešný zpěv, policejní houkačky, vlakové zpoždění, rozmazlené děti, bezdomovci, opilci na nádraží, moralizující intelektuálové… Stačí se zamyslet a každý z čtenářů by mohl ve výčtu obtěžujících věcí a zážitků pokračovat. Svět by byl pochopitelně lepším místem, kdyby všechny ty nepříjemnosti zmizely a nám se děly jen krásné, milé a přívětivé věci a zážitky. To je ovšem jen zbožné přání, protože skutečný život byl, je a bude občas otravný, náročný a obtěžující. Žádná pohádka.

Od mediální obžaloby k převýchově

V poslední době se nám tu ovšem rozmohl jeden nešvar. Nešvar, který začíná být velmi nebezpečný. Začíná mediální obžalobou, jež se maskuje jako nejosobnější přiznání: Tahle nepřístojnost se mi stala, osobně se mě dotkla a dodnes si ji pamatuju a nosím v sobě. Například: v dětství mi nadávali do tlouštíků. Nebo: pořád se mě příbuzní ptají, kdy si už konečně pořídím děti. Anebo: obtěžují mě sprosté vtipy, které říkají podnapilí muži. Když dnes zveřejníte takové osobní odhalení, část veřejnosti vám okamžitě zatleská, ocení vaši odvahu jít se svým traumatem ven a začne vám přizvukovat, jak je ten svět děsivé a hrůzostrašné místo. A že jim se to děje taky a že s tím je nutno něco dělat.

To je ovšem jen první stadium, jehož se dočkáte od každého terapeuta. Pak však následuje druhá fáze: odhodlání těch správných pionýrů, že ten špatný svět je třeba změnit a lidi převychovat. Z veřejného přiznání se tak stane klacek, jímž je třeba mlátit a vyhrožovat zbytku světa: to ty ubližuješ neviňátkům, už nikdy nikomu nesmíš nadávat do tlouštíků ani se nesmíš dcery zeptat na vnoučata, ani nemůžeš prohlásit, že se ti nelíbí tlustá břicha, protože dotčené to obtěžuje a osobně se jich to nemile dotýká. Dalším stadiem je snaha škodlivé jednání zakázat zákonem, a když se ta nová legislativa neprosadí, je třeba alespoň přesvědčit veřejnost, že chování některých nekorektních individuí je bagatelizováním velkých křivd.

Podpora nenávisti?

Nevadí vám vtipy na tlouštíky? Pak ovšem bagatelizujete jejich osobní problém, podobně jako když chcete po dceři vnoučata, hlasitě zpívat, nosit výrazný parfém nebo říkat oplzlé vtipy. Cožpak nechápete, že je to uráží a že jim to převelice vadí?

Marek Stoni Kapitalisme bra se

A najednou se každodenní realita nazvaná „tohle mi vadí“ promění na snahu o omezení slova a umlčování, o zákaz některých postojů či dosud běžných způsobů chování. Jakmile totiž přiznáte, že „vám ale zrovna tohle nevadí“, sesypou se na vás aktivisté i progresivistická média a trvají na tom, že zlehčujete, že podporujete nenávist a ubližujete těm, co s tím původním obviněním přišli. Dnes prostě ani nesmíte říct svůj názor či zkušenost, protože už jen tím se prý dopouštíte urážky a zhoršujete problémy jiných.

Nálepkovači říkají, že chtějí od druhých respekt a úctu, ale ve skutečnosti si od ostatních nárokují naprostou mlčenlivost, poslušnost a ovladatelnost. Nechtějí totiž respekt, ale výsady. Chtějí právo jen pro sebe, nikoliv pro ostatní. Nechtějí úctu, ale vaši nesvobodu. S plnou pusou práva na vlastní sebeurčení chtějí zakázat každý jiný názor a vůbec vše, co nekonvenuje právě jim. Nepochopí, že může-li jeden tvrdit, že mu něco na tomto světě vadí, pak druhý má stejné právo popsat svou vlastní zkušenost i pohled na věc. Včetně práva tvrdit, že mu stejná věc nevadí, podobně jako že mu vadí tlouštíci, blondýny, cizinci, bezdětné dcery, leváci, a zejména ti, co je hned urazí jiný názor.

Inu, hezky se nám ta budoucnost vybarvuje. Už žádná pohádka, ale děsivý totalitní svět, v němž je třeba sklonit hlavu, souhlasit s každou módní blbinou a mlčet. A pro jistotu se všem a každému pokorně předem i potom omlouvat.

Takže shrnutí pro méně chápavé: Říkejte si, cokoli chcete. O čemkoliv. A jak je vám libo. Ale dopřejte stejné právo i všem ostatním.

12. 11. 2022

 

Podpora hrdinům Normálního světa

Podělím se s vámi o malou radost. Třeba si řeknete, že to je jen taková formální maličkost, a možná budete mít i trochu pravdu. Já jsem ale přesvědčena, že to je maličkost správným směrem. Na můj návrh byl nejen nově v Senátě ustaven podvýbor pro rodinu, ale navíc jsem do programu jeho první schůze prosadila malé ocenění rodiny a hlavně těch manželů, kteří mohou jít ostatním příkladem: zlatou, stříbrnou a bronzovou plaketou "Za věrnost" pro manželské páry, které spolu vydržely 70, 60 a 50 let. Podvýbor slavnostně vybrané dvojice ocení a zveřejní spolu s jejich životními příběhy.
V době, kdy do rodiny kdekdo kope a adoruje naopak všelijaké výstřelky, je moc důležité, když se oficiální státní orgán postaví za ty, díky nimž je svět pořád ještě trochu normální.

10. 11. 2022

Podpis zájemcům o prezidentskou kandidaturu:

V posledních týdnech se na mě obrátila řada zájemců o podpis na kandidátní listinu pro prezidentské volby. Rozhodla jsem se podpořit každého zájemce, který splní následující podmínky:
Kandidát se mi veřejně upíše, že podpoří ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy a nikdy nepodpoří ani nepodepíše manželství pro všechny. Výměnou za splnění těchto podmínek jsem připravena podepsat jeho kandidátní listinu.

3. 11. 2022


Bít či nebít – tak že stojí otázka?

Máte děti? A přečetli jste si před jejich početím všechny zákony, které na výchovu vašich potomků dopadají? Vsadím se, že kromě rodinných odborníků nikdo z čtenářů neví, že takových právních norem jsou už dnes desítky.

Vidíte. Zákony nečtete, a přesto děti máte a vychováváte, protože výchova dětí není prací podle manuálu, ale mnohem víc intuitivní záležitostí. A přesto tu máme další tlak naivních sociálních inženýrů: schválit novelu občanského zákoníku, podle níž fyzické a psychické násilí není či do budoucna nebude přijatelnou výchovnou metodou.
Předpokládá se všeobecný souhlas, protože - slovy literární tety Kateřiny - ukažte mi toho bezbožníka, který by vystoupil proti takovému nadpozemskému dobrodiní. Hned ho totiž onálepkují jako týrače, kterému má děti vzít sociálka a vychovávat je na státní útraty.

Ukažte mi cíl
Mohla bych vypsat řadu důvodů, proč zdravý rozum velí návrh rovnou zamítnout. Například právě proto, že se jím nikdo nebude řídit, neboť lidé si klidně žijí, ale zákony nečtou. Jak trefně podotkla vývojová psycholožka Mgr. Alicja Leix, kdo si myslí, že zákazem a zákonem nějaké chování vymýtí, měl by si dát kafe s odborníkem na trestní právo. Kdyby stačilo přijmout nový zákon, dávno už nepotřebujeme policii ani soudy.

Vychováváme pod vlivem emocí a o pohlavcích či psychickém nátlaku při výchově nepřemýšlíme či jich litujeme až po exekuci. Podobně jako ani vysoké tresty nezabrání trestné činnosti páchané v afektu a pod vlivem emocí, ani jedna věta v žádném zákoně rodiče nijak nevychová. Ona věta je ještě ke všemu nadbytečná, protože nad ní stojí ústavní zákon - Listina základních práv a svobod. Právě její článek 7 odst. 2 říká, že nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení anebo trestu. A co je nadbytečné, je i škodlivé. Proč toto ústavní právo rozmělňovat zákonem? Jenom proto, že takový zákon přijaly jiné, údajně pokrokovější země? A v čem spočívá jejich pokrokovost?

Moje maminka na takový argument říkávala: A když tvůj spolužák skočí z okna, musíš za ním skočit taky? Takových norem může být velmi snadno zneužíváno k šikaně některého z rodičů. A existují vůbec zahraniční statistiky, které odpovídají na otázku efektivity? Jak v praxi přijetí zákona u sousedů zafungovalo? Kolik rodičů se z něho poučilo? Jaké chování se jím ovlivnilo? Nestačí totiž mít bohulibý úmysl. Je třeba k němu vybrat funkční nástroj, jinak skončíme u moralistických a politických proklamací. A zákon takovým funkčním nástrojem věru není. Jinak by už dávno u nás bylo nebe na zemi, kdyby platilo, že čím víc zákonů, tím šťastnější děti a spokojenější rodiče.
Ptám se tedy nahlas za všechny rodiče dnešní i budoucí: k čemu je taková věta na papíře? Odpovím za vás: poslouží k pronásledování jednoho nebo obou rodičů, tedy těch, jejichž úkolem je usměrňovat dítě. Nastavování mantinelů rodiči je nezbytnou součástí výchovy a je jen dobře, když rodiče mantinely nastavují. Někdy se tak děje slovně, jindy mimoslovně a v krajním případě i fyzicky. A nechoďte na mě s nálepkami o tom, že snad schvaluji týrání dětí. Týrání máme totiž upraveno i postihováno dobrými zákony a trestními soudy. Co naopak pokulhává, je soudní dokazování. A fakt chcete stát zbavit důkazní povinnosti? Já nikoli. A nejen v tomto případě. Nechci přenášet důkazní břemeno ze státu na jednotlivce. Ani v tomto případě, ani nikdy jindy.

Bít – anebo nebýt?

Diskuse o jednom pitomém zákazu opět rozděluje národ na idealisty a ty se zdravým rozumem, ale jako obvykle je i tohle štěpení nesmyslné. Dilema přece nestojí tak, že stav bez zákona znamená bití dětí bez omezení, zatímco po přijetí zákona bude bití vyloučené. Nejen proto, že už dnes je násilí na dětech trestně postižitelné. Především ale kvůli jevu, který platí obecně, a přesto se na něj skoro vždy zapomíná. Tím jevem jsou nezamýšlené vedlejší negativní účinky. Cožpak si myslíte, že jde změnit jedinou věc ve složité a mnohovrstevnaté společnosti, aniž by se to dotklo ostatních společenských vztahů? V tomto případě je tím potenciálním nezamýšleným vedlejším negativním účinkem rozebírání rodiny na součástky a omezování právní subjektivity rodiny jako celku. Každá další údajně geniální změna umožní státu otevírat rodinu zvenčí, likvidovat její celistvost a snižovat její obranyschopnost. Neříkejte, že ten setrvalý tlak na rozpad rodiny nevidíte. Anebo je to drobení entity ze všech nejdůležitější skutečným a navenek zastřeným hlavním cílem? Ta myšlenka vůbec není tak paranoidní, jak se na první pohled zdá. Silná rodina totiž dokáže vzdorovat úplně všemu protivenství, zatímco slabý jednotlivec je naopak bezbranný a sám. A nejen stát si jej namaže na chleba, kdykoliv si zamane. Vlastně kdokoliv, komu se zachce. Poslušnosti, mlčenlivosti a poroby.

Psáno pro MFDnes

Zdroj: https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=793950

5. 11. 2022

Veřejné prohlášení k prezidentské kandidatuře

V posledních dnech jsem oslovována stále naléhavějšími návrhy, žádostmi, prosbami i přáními, abych se zařadila mezi prezidentské kandidáty a usilovala o to stát se Normální prezidentkou České republiky. S takovými nápady a iniciativami se setkávám řadu let, ale po mém zvolení do Senátu zásadně zesílily, narostl jejich počet a některé dokonce nabyly podoby konkrétních politických nabídek i přislíbených podpisů zákonodárců. Slyším reálně znějící úvahy, že bych mohla prezidentskou kampaní ještě hodně zamíchat a přimět politickou scénu, média i veřejnost, aby rozdaly nové karty. Nebudu lhát, že mi takové snahy lichotí a že si jich cením a vážím.

Musím ale právě dnes veřejně vyhlásit, že ambice stát se prezidentskou kandidátkou nemám. Jsem soudná žena a dobře vím, že se pohybuji v politice jen pár dnů. Nic na tom nemění mé dávné krátké ministerské angažmá, protože se týkalo dočasné úřednické vlády s omezeným mandátem a bez předchozí soustavné politické práce. Takové, která mě nyní čeká v Senátu. Té se chci plně věnovat. Nechci zklamat své voliče, nemám potřebu se jen předvádět, chci trpělivě pracovat na ochraně normálního světa, pečovat o svá témata a pokoušet se v nich posouvat naše společenské a právní prostředí k lepšímu.

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou. Budu tvrdě hájit zásady, kvůli kterým mě voliči do Senátu poslali. Nebojím se střetů ani zastrašování, nebojím se nálepek ani dehonestace. Přijala jsem svůj úkol a budu ho plnit. Prezidentská kampaň by pro mne byla spíše avantýrou. Nepotřebuji se zviditelňovat za každou cenu. Chci, aby za mnou byl vidět kus práce. A až vidět bude, možná přijde čas i na další úkoly. Teď je mé místo v Senátu a mezi svými v mém volebním obvodu.

Normální Daniela      


Venkov odstrčený i zachraňující

Když se řekne venkov, většina lidí si v lepším případě vybaví Policii Modrava, zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy slunce nebo vlastní dřevo přikládané do krbu. Ale ten lepší pohled je velmi povrchní a neúplný. Na venkově žije třetina českých obyvatel, která to ani náhodou nemá jednoduché.

Tady je totiž odněkud někam skoro vždycky pěkně daleko, a i když má každý venkovan pochopitelně kolo, k cestě do civilizace, a tedy k životu akutně potřebuje auto. Autobusových a vlakových spojů valem ubývá a ne vždycky vyhovuje časování. A tak se vesničan ironicky pochechtává, když ho zpovykaný měšťan poučuje, jak má přesedlat na elektrokolo nebo ideálně zdravě chodit pěšky. Pěší chůze totiž my vesničané máme dost - na rozdíl od obchůdků, lékáren, školek, zdravotnických zařízení, obuvnických dílen, kavárniček a dalších výdobytků občanské vybavenosti, které nám mnohde chybějí. České vesnice navíc dostaly v posledních letech pekelně zabrat.

Jižní Plzeňsko jsem letos od jara objela nepočítaně a tady na venkově tři desetiletí bydlím. A tak mohu směle podat zprávu o stavu nejen zdejšího kraje. Předně je to domov tisíců lidí, kteří tady žijí tisíce let a své okolí vlastnoručně zušlechťují. Opakovaně jsem starostu nenašla v kanceláři obecního úřadu, ale v montérkách s lopatou v ruce nebo na traktoru při výkopových pracech. Možná se vám zdá, že vesničanům se v dnešní době žije jednoduše, protože bydlí ve svých domcích, pěstují vlastní zeleninu a otop jim zdarma poskytne blízký les. Jak kdo. I tady například mnozí žijí v bytovkách a paneláčcích, kde na ně drahota dopadne stejně neúprosně. Na rozdíl od lidí z městských sídlišť si vesničan obtížně najde druhou práci, protože dostupnost služeb všeho druhu i pracovních příležitostí je tady minimální. Právě proto mnohé vesnice mladí houfně opouštějí, a tak někde bývá přes den pusto až do víkendu, než sem dojedou chataři z měst. Třetina hospod navíc po zákazu kouření, EET a covidových restrikcích už neotevřela a v mnoha místech klekl i místní krámek se vším možným, když si mnozí vesničané zvykli nakupovat při cestě z práce ve městě, kam pracovně dojíždějí.

Platí ale i ještě jiná věc. Na venkovské obyvatelstvo působí vzdálenost od města naopak blahodárně. Lidé tu tak lehce nepodlehnou moderním blbinám, neoblaflo je zelené šílenství klimatické a nepotřebují genderové vymoženosti, aby věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví. Ani tady nevzývají válečné totemy a nepřejí si žádné války, protože tváří v tvář smrti vědí, jak cenný je každý lidský i zvířecí život. Můžete to poznat na vlastní kůži, když namísto rychlého průjezdu vesnicí na návsi zastavíte, opustíte svůj opancéřovaný elektromobil a pomalu se projdete některou vsí. Na mnoha místech můžete objevit malé společenské zázraky. Tu místní vlastnoručně opravili starou kapli, jinde postavili novou hasičárnu nebo společné posezení. V místní hospůdce narazíte na pamětníky, kteří vám barvitě okomentují černobílé historické fotografie. Poznáte nadšence, který s místními každoročně nacvičí divadelní představení, vede místní kapelu, trénuje mladé nohejbalistky nebo vychovává rybářský dorost. To jsou ostrůvky venkovské pospolitosti, které lidstvu pomáhají přežít. I kdyby ty ostrůvky vypadaly jako důchodkyně v Chlumčanech, co si pod stromem povídaly o literatuře, nebo dělnice, co ve Chválenicích seděly u kávy na schodech před bytovkou.

Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání. A já udělám všechno pro to, abych jej uchránila před vším moderním, invazivním a zničujícím. Na žití postaru totiž nic špatného není. Stavte se a uvidíte.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

31. 10. 2022

Sex prý vyvolává nenávist

Sex prý vyvolává nenávist
Člověk už ani nemůže vystoupit na sexuologické konferenci, aby se tím nedotkl nenávistných, útlocitných nebo vztahovačných duší. V sobotu jsem se na sexuologické konferenci v Motole zabývala tématem manželské a nemanželské sexuality a rozborem několika ustanovení občanského zákoníku dospěla k závěru, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex, protože účelem manželství je založení rodiny a „tvorba“ dětí. K mému údivu se citace zákona dotkla zlých hrubiánů, kteří se patrně do občanského zákoníku nikdy nepodívali a nejspíš dosud nevědí, co to manželství pohledem práva vlastně je. Moje sice lehce pojaté, nicméně naprosto vážné téma budí na sociálních sítích od soboty značné povyražení. A spílání, útoky, sprostoty, pokusy o umlčení. Nejsem si jista, zda někoho víc provokují slova jako sex, právo, povinnost či samo slovo manželství, nebo zda někoho prostě od mého zvolení uráží cokoliv, co napíšu či někde řeknu.
Před chvílí jsem dostala otázku od jakési Jany Magdoňové z Českého rozhlasu: "Dobrý den, paní Kovářová. Volala jsem vám, protože bych se potřebovala zeptat na váš post na Facebooku ohledně manželství. Citovala jste své vystoupení z konference v Praze Motole. Tvrdíte v něm například, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex a taky spoustu jiných zákonných povinností. To z žádného zákona neplyne. Proč prosím něco takového tvrdíte? Nemyslíte, že podobnými vyjádřeními podněcujete nenávist k homosexuálům? Děkuji za odpověď, Jana Magdoňová, Český rozhlas."
Moje odpověď zní takto: "Dobrý den. Na základě jakého právního posudku tvrdíte, že to z žádného zákona neplyne? Ve svých dvou komentářích jsem uvedla vše, co jsem chtěla říci, včetně přesných citací občanského zákoníku. Nemyslím, že je potřeba, abych své výroky a zákonné citace překládala z češtiny do češtiny. Zákony se vám nemusejí líbit. Dokud však platí, je třeba se podle nich chovat. Chcete snad svým dotazem říci, že citace platného práva vyvolává nenávist?"
Takhle totiž nenávist vzniká. Tak, že si ji někdo vymyslí a rozšiřuje ji veřejným prostorem. Moje vystoupení bylo o manželství. O tom privilegiu, o té svátosti. O manželských právech a povinnostech. A o sexu, protože šlo o sexuologický kongres. Jak může slovo o povinném sexu vyvolávat nenávist zrovna k homosexuálům? To nejspíš vědí jen ti nálepkovači a paní Magdoňová. V jejich pojetí může totiž nenávist vyvolávat cokoliv a všechno, na co ukáží prstem.



Mým pilným čtenářům

Téma manželského sexu vás zaujalo. Hodně se ptáte a posíláte mi dotazy, tak se k němu vracím a doplňuji takto:
Co říká občanský zákoník? Uvádím doslovné citace.
- že zvlášť chrání manželství a rodičovství;
- že manželství je trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny;
- že před svatbou snoubenci stvrzují, že znají svůj zdravotní stav a nejsou jim známy překážky uzavření manželství;
- že manželé jsou povinni spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti;
- a že soud prohlásí manželství za neplatné, pokud zjistí existenci překážek.
Zákon o registrovaném partnerství žádné srovnatelné povinnosti ani práva nemá, podobně jako nesezdaní partneři. Jak vznikají děti? Sexem. Jak manželé naplní literu zákona? Tím, že zplodí děti. Neochota mít děti je například v církevním právu platným důvodem pro anulování manželství od počátku.
Z uvedených citací plyne, že manželé mají zákonnou povinnost/právo se o děti snažit, tedy i provozovat spolu sex.
Nemusí se vám to líbit, ale je to tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Takhle to náš stát chce, takhle to v zákoně máme. Je to veřejnoprávní úprava, proto se manželé nemohou dohodnout jinak a odlišně.
Jistě, podobně jako mnoho dalších práv a povinností v rodině je stát aktivně nevynucuje. Ale kdo se chová jinak, chová se protiprávně a v jistých situacích (rozvod, soud mezi manželi) ho může čekat jistá forma sankce.  

25.10.2022


Právní aspekty (ne)manželské sexuality

Proč mají odlišná práva a povinnosti manželé, nesezdaní partneři a registrovaní partneři? Třeba protože účelem manželství je založení rodiny a výchova dětí. Přesně tak to říká stát v občanském zákoníku. A nejen to. Taky stanoví manželům celou řadu povinností. Třeba, že manželé mají právo a povinnosti spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a vychovávat a pečovat o společné děti a vzájemně o sebe pečovat.
Manželství je totiž privilegium, které snoubencům uděluje stát výměnou za to, že se chovají podle zákona, který jim takové povinnosti ukládá. Manželství není smlouva, na níž se dohodli dva lidi, co se milují. Je to instituce, zřízená státem, a o vstup do této instituce dvojice stát žádá a bere na sebe uložené povinnosti a omezení. Pokud je hlavním účelem manželství založení rodiny a děti, mají manželé povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti. Žádnou takovou povinnost registrovaní partneři z pochopitelných důvodů nemají. Děti totiž z jejich spojení nikdy nevzniknou. Podobnou povinnost, ba dokonce podmínku stanoví manželům i církevní právo. A pokud do manželství vstoupí manželé, kteří programově děti nechtějí, je to důvod ke zpětnému anulování manželství od začátku u církevního soudu ve Vatikánu.
Z uvedeného plyne, že manželé mají právo a povinnost provozovat sex a taky spoustu jiných zákonných povinností. Třeba chtít děti, mít je v plánu a vytrvale o ně usilovat. Naopak registrovaní partneři, nesezdaní partneři ani ostatní dospělí povinnosti mít sex nemají.
Pochopitelně. Státu na jejich sexuálním životě nezáleží.

To jsou hlavní body mého vystoupení v sobotu 22. 10. 202 na X. celostátní konferenci gynekologické sexuologie v Praze-Motole.

Co je důležité a co není

Pořád se mě ptají na Feriho a na sexuální obtěžování, ale jsou tu i jiná témata. Jaká škoda, že se hovoří jen o tom, co zajímá progresivní novináře. Anebo pozvali si mě do CNN Prima News na jiná témata, ale zase jsme řešili něco jiného, než čím žije Normální svět.

https://cnn.iprima.cz/kovarova-vsichni-by-meli-mit-stejnou-pravni-upravu-o-kauze-feri-brzy-nebudeme-vedet-190784

20. 10 2022

Proč podpořím ústavní právo na hotovost

1.  Hotovost znamená soukromí. Alespoň ve své okleštěné formě, kdy sice nuceně zřídíme konto u banky, ale aspoň si z konta můžeme vybrat hotovost. Obchodníci nás ale často zbavují možnosti volby, když hotovost odmítají.

2.  Nikoho nesmíme nutit užívat služby komerční finanční firmy. Přesto zaměstnavatelé upírají právo zaměstnanců nemít či neužívat konta u banky. Mít konto u banky není povinné, je to využití placené služby. Přesto dostanete výplatu jen na konto, ne na dlaň, pokud byste chtěli.

3.  Nikdo nemá právo sledovat, kolik, kde a za co utrácím své peníze. Bezhotovostní platba ruší anonymnost mých transakcí.

4.  Právo na hotovost ve skutečnosti není jádrem problému. Je jeho symbolem. Prostřednictvím kodifikace práva na hotovost ve skutečnosti hájíme zcela samozřejmé právo každého, zda chce či nechce uzavřít smlouvu s komerčním subjektem o využití jeho služeb.

5.  Je zjevné, že toto právo není samozřejmostí, je totiž hrubě pošlapáváno běžnou praxí a bez zákonné či ústavní ochrany bude brzy popřeno zcela.

To jsem 19. 10. 2022 řekla na semináři k ústavnímu zakotvení práva na hotovost, který proběhl v Poslanecké sněmovně. Ústavní zakotvení práva na hotovost navíc ochrání naši zemi a naše občany před legislativou EU a před expanzivní politikou státu.


Jsou ještě dovolené vtipy?

 Fejsbuk mého oblíbeného pivního časopisu Pivo, Beer and Ale byl napaden aktivisty za pouhý vtip. Tak jsem se zastala těmito slovy:
"Koukám, kolik zla a sprostoty se tu vylilo kvůli jednomu vtipu. Nikdo netvrdí, že to je ideál, naopak tam je napsáno, že to je starý vtip. To se budeme navzájem šikanovat za „nevhodné vtipy“? Vtipy jsou různé. Někdy i blbé. A některé připadají někomu blbé, jinému veselé.
Aby se tu mohli někteří vyskotačit, přidám další dva takové. Ideální žena by měla být od pasu dolů lepou děvou. A aby zastala nějakou práci, mohla by být od pasu nahoru třeba bagr. Anebo: Bůh si zavolal Adama a Evu a řekl: mám pro vás dva dary. Rozeberte si je podle svého. Jedním z darů je schopnost čurat vestoje. Jé, to chci já, vykřikl Adam - a hned radostně čural tu tam, tu onde. A Bůh řekl Evě: no, a na tebe zbyl rozum.
Podle některých diskutujících by se asi takové fóry měly zakazovat, nebo aspoň pranýřovat. Jestli jste si nevšimli, tek tenhle časopis vydává žena. Pohledná blondýna Marcela Titzlová. Zakážete nám dvěma takové vtipy? My bychom vám vtipy o blondýnách nezakazovaly. Tak šupšup do nás.
Ostatně, stejně si myslím, že autoři zdejších příspěvků na pivo nechodí. Leda jen pro to, aby kontrolovali, jestli se u vedlejšího stolu náhodou nevyprávějí nevhodné vtipy."

19.10.2022

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou

Poskytla jsem 15.10.2022 rozhovor Parlamentním listům. O volbě do Senátu, o dezinformacích a o prosazování zájmů mých voličů.

Celý rozhovor zde:  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Drsny-vzkaz-senatorky-Kovarove-majitelum-pravdy-Budu-bojovat-az-budou-trisky-litat-717468

Každý z nás může

Žijeme ve složité době. Na sněm Soudcovské unie ČR jezdím od 2008. Každoročně pozorně sleduji justici a debaty uvnitř soudcovského stavu. Vidím, jak ve sněmovních debatách a příspěvcích rezonuje společenský vývoj i osobní změny jednotlivců. Letos je to jiné.
Jak se letos cítím? Cítím v kostech mravenčení. Cítíte je taky? Cosi se blíží aneb „Winter si coming“ (Game of Thrones)
Letos není čas na oficiality.
Všichni víme, že je zlá doba a my se nemůžeme tvářit, že tady jako loni a v předchozích letech povedeme nezávazné rozhovory. Dochází k rozkolísání právních systémů, k útokům na svobodu slova, k ohrožení sociálního standardu občanů, k redefinování pojmů právních i společenských, které tvoří naši kulturu a naše hodnoty desítky, stovky, tisíce let.
Každý zato neseme svůj díl odpovědnosti. A každý z nás tomu můžeme podle svých možností nějak čelit.
Já tomu v Senátě čelit hodlám, proto jsem tam také kandidovala. Věřím, že mnozí z vás to cítí podobně a doufám, vyzývám vás, že každý v rámci svých pravomocí udělá vše pro to, abychom svět neodevzdali v horším stavu, než jaký byl ještě před několika lety.
Protože skončily prázdniny. Nám všem.
Zima se blíží.

Projev, který jsem 14.10.2022 přednesla na sněmu Soudcovské unie ČR v Táboře.

Samota může zabíjet

O samotě, ale i o rodině, o socialních inženýrech, hloupém právu a o normálním světě jsem si povídala s redaktorkou Kateřinou Perknerovou. Výsledkem je velký rozhovor, který vyšel 14.10.2022 v Deníku. Celý text rozhovoru zde:

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/samota-kter%C3%A1-vad%C3%AD-m%C5%AF%C5%BEe-i-zab%C3%ADjet-%C5%99%C3%ADk%C3%A1-sen%C3%A1torka-daniela-kov%C3%A1%C5%99ov%C3%A1/ar-AA12Xcgi

Rodinné drahoty

Co dnes hýbe českými rodinami? Už ne spory o děti, o výživné nebo o střídavou péči, ale rodinné drahoty. Jako rodinný advokát sleduji zhoršenou situaci rodin, jako kdybych v kině seděla v první řadě.

Rodiny čím dál častěji nevycházejí se svými příjmy a na mě a kolegy z Unie rodinných advokátů se obracejí v naději, že jim poradíme. Třicet let v advokátní praxi pomáhám klientům, kteří se do svých problémů dostali sami. Teď řeším situace, za které mí klienti vlastně nemohou. Kolaps rodinných rozpočtů způsobily vlády podporou zeleného šílenství a obrovskými rozpočtovými schodky, protože zapomněly, že někdo tu jejich grýndýlovou budoucnost draze zaplatí. Náklady nesou mí klienti a jejich rodiny.

Rodiny v insolvenci

Říkáte se, že na platební neschopnost jednotlivců jsme připraveni. Máme zákonnou úpravu oddlužení a i letos Milostivé léto. Vzpomínáte na lidi zatížené mnoha exekucemi? Na dětské dluhy, půjčky na dovolenou a na vánoční dárky? Jak lehce se minulým dlužníkům dalo vypomoci. Dnes mají problémy s placením energií, služeb a mandatorních nákladů dvě třetiny českých domácností. Jak na ten národní průšvih reaguje vláda? Radí občanům, aby začali šetřit, upletli si teplý svetr a požádali o státní podporu. To jsou hraběcí rady, které mým klientům nepomůžou. Ti šetřit začali dávno, už loni v zimě ztlumili topení a o podporu se mnozí stydí žádat. Slušná rodina se nezadlužuje a není závislá na sociálních dávkách, slyším od klientů. Slušná rodina o dávky nežádá, protože ví, že si je stejně zaplatí ze svých daní. Tedy koruna z jedné kapsy se jen přehodí do kapsy jiné. Opravdu chceme, aby takhle podivně stát zacházel s našimi daněmi? Možná by šlo politiky činit odpovědné za všechna ta naivní zelená regulační rozhodnutí a občanskoprávně je popohnat kvůli náhradě škody před soud. Jenomže ani všechny jejich majetky by nestačily postiženým na úhradu. A do třetice: žádný milodar mým klientům nepomůže, protože růst nákladů ji násobně překračuje. Každý v obchodě vidí, že zvýšení cen mnoha komodit už dávno překročilo 17 %, o kterých se zmiňuje Česká národní banka nebo Český statistický úřad v souvislosti s inflací. Jen cena mouky se od loňska zvýšila 3x, cena plynu či uhlí vzrostla dvojnásobně.

Co rodiny vždycky zachránilo

Na hlavu nám ale dopadá další průšvih. Rodinu totiž dnes nikdo nepodporuje, ani morálně. Stát se rád holedbá, že pečuje o samoživitele a o každého, kdo se ocitne na dně. Jenomže taková podpora je krátkozraká a nekoncepční. Je příliš lehké se rozvést, snadné zůstat sám, sobecky odvrhnout všechny zátěže a na nikoho se neohlížet. Jako nákaza se mezi mladými šíří odhodlání nemít děti a naše společnost namísto zděšení se tím baví. Jaká škoda, že naše země údajně měří všem stejně a ze strachu z diskriminace diskriminuje úplné rodiny, tedy ty, o které by se měla opřít. Přitom rodina je základem společnosti, života, majetku, zdraví, dlouhověkosti a budoucnosti. Proč vlastně stát znevýhodňuje úplné rodiny? Ani časopisy neoslavují dvojice, manžele, rodiče a děti, jimž se daří udržet úplnou rodinu. Společnost potřebuje spokojené manžele a jejich děti, stát potřebuje tradiční rodiny a jejich setrvalou péči o potomstvo. Manželé a jejich děti jsou nejlepší investicí. Dožívají se vyššího věku, jsou zdravější, pracují dlouho, méně často onemocní, mají více sexu, potomků, vyšší vzdělání a dožívají se vyššího věku. Antidiskriminační zákon je fajn naplňovat, ale normální život ukazuje politikům, co dobře věděly předchozí generace: nejdokonalejší sociální entita

je kvalitní rodina s více dětmi. Proto moudrý stát opakuje svým občanům, že je v pořádku mít děti, a ty, kdo je mají, dává za vzor. Rodina vám pomůže se vším: s dětmi, na které se jejich otcové vykašlali, se stárnoucími rodiči, které nechcete umístit do ústavu, s nemocnými, jež se bráníte svěřit cizí lékařské péči.

Rodinná soudržnost

Český stát se ani trochu nesnaží, aby spořádaných rodin přibývalo. Neposkytuje úctu těm, kteří rodinu dokáží udržet a zachovat. Školy nevyučují o rodinné soudržnosti. Nepíší se články ani o tom, že o vztahy je třeba pečovat, ani že každý vztah je možno zlepšit. To stát může za to, že tolik lidí žije single. To slepý stát zavinil, že je to finančně a daňově výhodné.

Kolabují i mezigenerační vztahy. Vždy na sebe mladé a starší generace narážely, ale dnes sledujeme mezigenerační nenávist. Mladí nechtějí, aby jim prarodiče hlídali děti, snad z obavy o nebezpečnou indoktrinalizaci idejemi starého normálního světa. Stále častěji si prarodiče chtějí vysoudit styk s vnuky. Jak je možné, že se tolik lidí nestýká se svými rodiči, není v kontaktu se svými sourozenci? Obě strany o to mají usilovat. V normálním světě se problémech mluví, v normální společnosti se lidé neizolují, ale stále znovu se pokoušejí domluvit.

Kdo za to může? Nejspíš všichni dohromady. Ale stát jako první. To on ten boj vzdal. To on si řekl, že je mu to jedno. Nemá prorodinnou strategii. Možná si politici na nejvyšších místech myslí, že není podstatné, jak spolu v rodině vycházíme. Vždyť není normální, aby se v nouzi člověk obracel nejprve na stát, namísto aby hledal pomoc v širší rodině. Pojďme tom začít mluvit. Začněme mladé lidi učit, jak vztahy vylepšovat a jak se rodinná soudržnost vyplatí a vrátí. Stát bez rodin se rozpadne, člověk bez rodiny uschne a nepřežije.

Nic nového pod slunce. Co platilo před mnoha tisíci lety, platí totiž úplně stejně i dnes.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

12. 10. 2022


Jak hrát (nebo nehrát) mediální hry

Například s Aktuálně.cz
Textová zpráva od redaktora Aktuálně.cz Radka Bartoníčka: "Paní senátorko, dobrý den, chci vás poprosit o odpověď na otázku, jestli zvažujete vstup do nějakého senátorského klubu."
Moje odpověď: "Organizačně technické záležitosti (jako je zařazení do klubu) pro mě zatím nejsou nejnaléhavější. Víc mě zajímá, s kým se shodnu na tématech a na obsahových otázkách a s kým bude možno vyjednat podporu pro jednotlivé mé programové priority."
Nová zpráva od RB okamžitě následuje: "Paní senátorko, děkuji. Já se ptal předsedů klubů a zjistil jsem, že jste oslovila klub ODS a TOP 09. Proto mě zajímalo, jestli zvažujete požádat o vstup, nebo spíš jde o schůzku v rámci poznávání Senátu. Jinak článek, ve kterém zmiňuji i vás, vyjde zítra, snažil jsem se ho napsat objektivně. Možná bych tam ještě rád dal vaši citaci na ta obvinění, že prý podporujete sexuální obtěžování. Co byste lidem s takovým tvrzením řekla? Vím, že takové "obvinění" odmítáte. Děkuju moc. RB"
Moje odpověď? "1. Ne, to není pravda. Žádný klub jsem neoslovila.
2. Neměla jsem žádnou schůzku v tom smyslu a ani žádnou neplánuji. Budu-li ale oslovena s konkrétní nabídkou, seriózně ji zvážím."
3. Lživé útoky vůči své osobě neřeším a nehodlám na ně reagovat. Pokud se někdo zmůže jen na nálepkování, za polemiku mi nestojí.
Reakce RB: "Paní senátorko, díky. Pokud byste si řekla, že mi pošlete citaci, ve které reagujete na některé "nálepky", kterými vás kritici označují, rád takovou citaci do článku dám. RB"
Moje odpověď by musela být jediná, opět jen: „Pokud se někdo zmůže jen na nálepkování, za polemiku mi nestojí.“

Ty naše domácí zabijačky

Znáte termín „domácí zabijačka“? Ne ve významu kulinářském, ale v kriminalistickém. Tak se označuje zabití mezi rodinnými příslušníky. Pro „domácí zabijačku“ jsou typické vztahové problémy, bouřlivé emoce a kuchyňské nože nebo legálně držené zbraně. A tvoří u nás naprostou většinu všech vražd.

Před nedávnem se v Měšicích za Prahou odehrála jedna taková „domácí zabijačka“. Otec rodiny neunesl partnerské problémy a zastřelil dvě společné dcery, pak manželku a nakonec sebe. Obrovská tragédie podobná těm, které ve své advokátní praxi občas bohužel zažívám. Mám ale pocit, že v posledním období je vídáme kolem sebe mnohem častěji. Nejen vraždy, ale i pokusy o ně. I ty nejstřízlivější odhady, které jsem našla v tisku, naznačují v letošním roce vzrůst zhruba o třetinu.

Co se jenom děje? Ano, vraždy v domácnostech tu byly vždy. Ale není dnes společnost podrážděnější? Neukazuje se, že stále méně spolu dokážeme mluvit? Jeví se mi to tak. Spory, rány osudu, odlišné hodnoty a názory nezvládáme řešit a neumíme přijmout odlišnosti. Vidím to každý den ve své advokátní praxi, rodinní odborníci o tom píší knihy, pořádají se celostátní konference. Co je příčinou? Odpověď není jednoduchá. K neschopnosti se dohodnout přispívá společenské klima, dlouhotrvající krize, bojovnost a nesmiřitelnost, urážky názorových oponentů a neurvalé trvání na svém, na své pravdě a na jediném výkladu reality. Taky neschopnost smířit se s tím, co se děje, a odpustit.

Život se prostě většinou nevyvíjí tak, jak všichni chceme. Jaká škoda, že nikdo nenabádá ke kultivaci vztahů, že nepečujeme o rodinné vazby a že spíše tleskáme tomu, kdo se od rodiny trhne a zatratí ji. Kde jsou elity, které bychom obdivovali, protože se nesoudí, mají dobré vztahy se svými dětmi a členy rodin? Proč bulvár netleská těm spořádaným, kteří umějí vyjít se svým okolím? Vlídnost, spolupráce, sebeovládání a mravenčí péče o rodinné a společenské vztahy se dnes necení ani nepodporuje. Nikdo mladé lidi v rodinách a školách nepřipravuje na to, že nastanou zátěžové chvilky, které je třeba umět zvládat. Pak stačí jedna hádka, emoce vybuchnou a spor končí i domácí zabijačkou.

Kde právo není lékem

Po každé domácí zabijačce se ozvou „znalci“, kteří přesně vědí, jak zabránit příští tragédii. Halasně požadují přísnější tresty, protože nic snadnějšího je nenapadne. Asi je historie nepoučila, že oběti před domácí vraždou neochrání nejvyšší možný trest, dokonce ani trest smrti. V kruhu rodinném se totiž zabíjí nejčastěji pod vlivem okamžitých emocí a afektu, kterýžto koktejl vypne mozek, přehluší rozum a znemožní racionální uvažování. Útočník – někdy vybuzen sám a jindy vyprovokován obětí či okolnostmi - vidí rudě a zaútočí. Následky jsou nevratné a neodčinitelné.

Jiní „odborníci“ volají po zákonu, který by omezil či spoutal negativní emoce, žárlivost, nenávist, zlost či zuřivost. Jak naivní a marné! Neexistuje zákon, který by to dokázal! Emoce jsou naší součástí a „vyřešit“ ani spoutat se nedají. Naivní zákonodárci mohou přijmout libovolný zákon, ale lidé se budou milovat, hubovat i nenávidět navzdory právní normě, i kdyby byla schválena kvalifikovanou většinou obou komor. Však si odpovězte sami, kdo vás spolehlivě nejvíce a nejčastěji vytočí doběla? Rodinní odborníci to dobře vědí, podobně jako to přizná upřímný čtenář: nejvíce se zlobíme na své nejbližší, protože právě jejich slova nám nejvíc ubližují, to vůči nim jsme nejzranitelnějšími.
Proto je naivní rodinné vztahy svazovat právem a spoutat regulemi. Takové zákony jsou od začátku odsouzeny k nepotřebě. Občanský zákoník říká: Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dítě povinno dbát svých rodičů. Jenomže – jak chcete vynucovat povinnosti v rodině? Pokutou? Podmínkou? Výkonem trestu? Rákoskou? Klečením na hrachu? Vypnutím wifi?

Právní normy se nedají použít k vynucení lásky, respektu, přátelství, úcty, pomoci, podpory a spolupráce. Kdo z politiků si to myslí a ty nesmysly neustále protlačuje, zřetelně ukazuje, že o vztazích mezi lidmi neví vůbec nic.

Kam s tím horkým bramborem

Během mé třicetileté advokátní praxe horliví teoretici vzdělávání do školních osnov nacpali spoustu nových věcí. Vedle novodobých dějin i počítače, finanční gramotnost, angličtinu, lidská práva, Ústavu, ochranu životního prostředí a řadu dalších věcí. Bohužel jsme zapomněli na mezilidské vztahy a odlišnost lidských duší. Naše děti i mnozí dospělí dokáží mobilem řídit zeměkouli, ale čím naštvat či potěšit blízkou osobu, to jim zůstane utajeno. Stejně tak to, jak ovládat svá vlastní vzplanutí. Že v jejich vlastním zájmu i v zájmu celé společnosti je, aby své nejbližší okolí a své přátele udržovali v dobrých vazbách i v dobré náladě, to se ve škole, od rodičů či z médií nedovědí. Jaký div, že domácí zabijačky přibývají, stejně jako roste napětí ve společnosti. Ruku v ruce s tím, jak málo si ceníme rodiny a vlídných mezilidských vztahů.

Naopak právní normy bytní zbytečně a neodůvodněně. Zákon o rodině z roku 1963 měl jenom stovku paragrafů. Byl jednoduchý, jasný, funkční, ale prý moc socialistický (i když převzatý ještě ze starého Rakouska), a tak ho bylo zapotřebí zgruntu předělat a změnit. Rodinná část občanského zákoníku z roku 2012 dnes obsahuje víc než 320 paragrafů, ale ani ten násobek slov zklidnění emocí v rodině nepřinesl. A co hůř – pravidelně se ten kopec legislativy doplňuje o další a stejně neefektivní. Vždyť i dnes čeká ve Sněmovně na projednání několik novel občanského zákoníku. Jenomže právo se uplatňuje u soudu a soudní proces z členů rodiny nebo z manželů učiní válečníky, co k sobě už nikdy nenajdou cestu. A kdo si myslí, že ti dva se po tom lítém boji budou zas milovat, uctívat nebo si věřit jako v romantickém filmu, je naivní fantasta, snílek či bloud, který o vztazích mezi lidmi vůbec nic neví. Já to tak určitě dělat nebudu. Legislativy chci prosazovat spíš míň, než víc.

Jenže přijmout zákon je mnohem jednodušší, podobně jako neustále jen zdůrazňovat práva. „Já chci, já trvám, já vyžaduju, je to moje právo.“ Ale když každý bude trvat jen na svých „právech“, buď se navzájem všichni pomlátíme, anebo budeme sedět ve své kleci každý sám. Společné soužití je totiž mnohem těžší než žít singl. Vyžaduje toleranci, pochopení, soucit, ochotu spolužít s ostatními a porozumění, čím žijí a co cítí ti druzí. O to se máme všichni snažit, a stále znovu. Protože na společném žití je postavena rodina a lidská společnost. Ne nějaká cizí a neznámá entita. Ale naše vlast, naše společnost a naše rodina. Ne na zákonech či na rodinném právu, ale na lásce, vnímání, pochopení a zdrženlivosti.

Článek


Na chytrou otázku chytrou odpověď

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

Dobrý den. Zde jsou mé odpovědi dle Vašich instrukcí.

1. Ke všem zemím mám postoj stejný. Dobrý. Na naší Zeměkouli jsou samé krásné země. K válce na Ukrajině mám postoj stejný jako ke všem válkám. Války přinášejí bolest a utrpení.

3. K očkování se stavím tak, že to je dobrý vynález na vyvolání imunity. Ke covidu se stavím jako ke všem nemocem. Je lepší být zdravá než nemocná.

4. Manželství pro všechny je marketingové heslo, jehož stoupenci - doufám - neprosazují manželství mezi sourozenci nebo mezi rodičem a svým dítětem. Homosexuálům nikdo nikdy manželství nezakazoval, homosexuálové si mnohdy pořizují manželky a lesby manžele. Nikdo před svatbou netestuje, co koho vzrušuje. Ale soužití dvou homosexuálů stejného pohlaví nikdy nebude manželstvím. Mohlo by to být leda manmanství nebo ženželství.

5. Chci se věnovat ochraně normálního světa, situaci v Bermudském trojúhelníku a vlivu rozvoje nanotechnologií na kvalitu zmrzlin.

6. Nemyslím, že úkolem doby je stmelení. Úkolem doby je naopak názorová pluralita.

JUDr. Daniela Kovářová, senátorka 


Lhářka

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...


Daniela pro Český rozhlas

Kdo mě volil?

O můj postup do druhého kola se postarali normální lidé, žádní moderní snobové. Podpořili mne zejména mámy a tátové od rodin, tedy asi spíš mámy, protože ty obvykle drží rodinnou kasu a nejvíc na ně doléhá energetická drahota. Podpořili mne lidé z menších míst, na která stát kašle. O můj postup se zasloužili ti, kdo žijí své normální praktické životy plné denní starosti, nevolili mě ti, kdo chtějí bojovat s podnebím i za cenu úplného zchudnutí. Volili mě ti, kdo si názory dělají podle své vlastní zkušenosti a ne podle toho, co jim nakukají mluvící hlavy z obrazovky.

Celý rozhovor zde:

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Čeká nás druhé kolo.

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Poděkování

Jsem ohromně vděčná za vše, co mi dalo uplynulých sedm měsíců usilovné kontaktní kampaně mezi lidmi.
Vždy jsem byla ráda mezi lidmi a vždy mi mezi lidmi bylo dobře. Svou intenzitou byly poslední měsíce ale přece jen jinou zkušeností.
Denně jsem od rána do večera křižovala náš volební obvod do poslední vísky a tisíckrát jsem si ověřila, že všude žijí poctiví a normální lidé, kteří si na nic nehrají.
Cítím se mnohem bohatší z dojmů a zážitků ze všech těch návsí, konzumů, hospůdek, ze srdečných a otevřených rozhovorů s tolika lidmi.
Za tohle své obohacení chci všem poděkovat, děkuji všem, kteří mě volili, i těm, kdo volili protikandidáta, i těm, co třeba k volbám nešli. Děkuji za každou chvíli, kdy jsem mohla být s vámi.
A budu s vámi i nyní, bez ohledu na výsledek volby. Budu se k vám ráda vracet, teď už jako ke svým blízkým, ke svým přátelům, ke svým sousedům. Zůstaňte takhle krásně normální, ať už se s naším světem bude dít cokoli podivného.
A velmi děkuji své rodině a svým nejbližším přátelům za podporu.



Co mě překvapilo v senátní kampani

- že v konzumech na vsi seženete vše pro akutní situace (nejen jidlo, ale i náplasti, nůžky, silonky, nitě, žárovky a spodní prádlo. A taky výborné a vždy čerstvé zákusky).
- že lidé měli zájem o kšiltovky a knihy a mnohem menší o mé pivo
- že mi přicházely desítky vlídných mailů a jen 1 mail nenávistný
- že na mě byli za celou kampaň hrubí jen 3 muži
- že má Senát všude a u všech jen špatnou pověst
- že jsem přešvihla plánovaný rozpočet o 50 %
- že když zemře majitel hospodářství, za půl roku je kolem domu džungle
- že ve všech hospodách byly čisté a udržované záchody

- že vedle kontaktní kampaně (která mě bavila) jsem trávila 2 hodiny denně administrativou (která mě vytáčela).
- že mě nikdo nenatočil nahou, opilou, zdrogovanou a nijak mě nebulvarizoval, aby mě znemožnil. Takže pokud jsem se znemožnila, tak jedině sama.

Pokládali jste mi desítky dotazů. A jaké dotazy mě nejvíc překvapily?
?? Máte tetování? Děti? Psy? Koně? Auto? Umělá prsa? Rodiče? 
?? Pijete panáky? Dáte si se mnou?
?? To jste vy na té fotce? Proč jste se nechala tak zmalovat, když v reálu jste hezčí?
?? Jste vdaná? A to vám váš manžel dovolí chodit sama do hospod?
?? Kdo vám uvařil to pivo?

Byl to bezvadný půlrok a všem vám, světu a Bohu za něj děkuji. Bez ohledu na to, jak to zítra dopadne.



Chci sypat písek do soukolí státní buzerace

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

Právo podle Daniely

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Žaluji

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Lež, cenzura a užiteční idioti

 „Extrémní feministické hnutí, bojovní aktivisté za práva žen a sociální inženýři, kteří si myslí, že mají patent na život a chtějí nás převychovat. Nikdo jim neodporuje, a protože mají silnou mediální podporu a jsou halasní, zdá se jim, že vítězí. Proto se vyjadřuji naopak ve prospěch mužných mužů a ženských žen,“ říká Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů a nezávislá kandidátka do Senátu za Plzeň-jih v rozhovoru pro Parlamentní listy. A tvrdí, že navzdory snahám duhových aktivistů byla, je a bude naprostá většina společnosti heterosexuální.
Celý rozhovor zde:
 https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Podpora-mensin-uz-vetsine-lidi-leze-krkem-Vase-prace-aktiviste-Senatni-kandidatka-Daniela-Kovarova-o-lzi-cenzure-a-uzitecnych-idiotech-713340

Zachraňme naši republiku

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.


Každý stát kope sám za sebe

 "Každý stát potřebuje chránit své hranice. A v krizi každý stát jedná podle svých zájmů a sám za sebe, jak ukázal před dvěma lety Covid a jak se ukazuje i dnes," říká kandidátka do Senátu Daniela Kovářová v pořadu Divoká karta v televizi CNN Prima dne 9. 9. 2022.
Záznam celé debaty zde:
https://cnn.iprima.cz/porady/divoka-karta/09092022

Právo nás nemá řídit. Má být oporou.

Zdravice z Řípu

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2022 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!


Dost bylo práva

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.


Omezenci z venkova

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.


3B jako blbost, buzerace, byrokracie

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

 

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?


Zachránit planetu? Ne, mužnost!

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.


Nebojím se říkat pravdu

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Stále modré, tedy zelené bruselské nebe

Tak EU že nesleví ze svého šíleného boje proti podnebí ani teď? Tohle ať mi nedělají! Že můžu jet za příbuznými do Itálie nebo na dovolenou po Středomoří, je jistě fajn. Ale od Lisabonské smlouvy se EU zásadně změnila. Jako pyšná žába odtržená od reality se za mé peníze válí ve své omezené zaslepenosti a sní své umanuté a nebezpečné sny. “Klimatické závazky” EU byly vždycky nereálné jako závěry sjezdů KSČ, ale trvat na jejich splnění i dnes naznačuje buď slepotu, duševní nezpůsobilost, zločinnost, nebo sebevražedné sklony. V takovém světě nebude k žití.
Já sebevražedné sklony nemám. Když “předsedáme” EU, měla by ČR odmítnout takovou cestu do záhuby. S blbými závazky okamžitě pryč!

Rozvody u notáře - ano či ne?

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde:

Rozvody u notáře


Křížky u cest

Křížky, boží muka, kapličky. Na svých cestách je často vídám. Jsou dobrým připomenutím, že není jenom tenhle život, ale že je možná i něco poté a že se nemáme starat jen o svá těla, ale i o své duše. A vždycky mě potěší, když vidím, že o křížky někdo pečuje.
Někdy je nedaleko i lavička. Vždycky ohmataná, tedy využívaná. Na takových místech se mají lidé zastavit a posedět.
Udržitelnost v praxi, ne v teorii.

Politická korektnost zakazuje!

Až mě zase bude někdo poučovat, že zveličuju, že se takové věci vůbec nedějí a že neumím číst nebo zbytečně straším, ať si přečte tenhle článek o soudobém Německu. Politická korektnost stáhla dvě knihy o dětství Vinnetoua a nakladadatel si posypal hlavu popelem a vydal "upřímnou omluvu". Co mi to jenom připomíná?
Tohle nechci a nebudu respektovat. Politická korektnost není ohleduplnost, ale bič, pokrytectví, strach, lež a cenzura.

Jedovaté střípky z volební kampaně

Psala jsem vždy. Píšu i nyní, kampaň nekampaň. Napíšu příhodu z cest po svém senátním obvodu, článek nebo komentář k veřejnému dění. Třeba o vidličkách. O den později si přečtu následující reakce:
- Jak si vůbec můžete dovolit něco psát, když kandidujete! Máte mlčet!
- To vás někdo navedl, abyste tom psala? Asi vás platí ruská vidličkárna.
- Lžete. Vidličky neexistují.
- To platí jenom u vás. U nás je to s vidličkama jinak.
- Nejste vidlička. Nemáte právo se k nim vyjadřovat.
- Proč proboha vidličky? Proč nepíšete o ponorkách?
- Děkuji za vtipný článek o pohorkách.
- Já taky píšu o pohovkách a myslím si o nich přesně to, co vy.
- Konečně podložky! Tleskám. Máte můj hlas.
- Aha. Tak když si to myslíte o vidličkách, platí to i pro nože, že?
- To jste mě teda zklamala s těma vidličkama. Myslela jsem si, že jste jiná. Vás teda určitě volit nebudu.
- Koho zajímaj nějaký vydličky? Vrať se do minulého století. My mladí jíme přece jídlo rukou.
- Stejně jsi blbá kráva a vzal bych na tebe vidle...
Aneb veselý život komentátora, zejména když některý čtenář neumí číst.

Mladí a volby

Není pravdou, že se mladí o politiku nezajímají. Spíše to vypadá, že politika se naopak nezajímá o ně. "Nikdo se o nás nestará, nikdo nenabízí program, který by mě zaujal," řekla mi ve Švihově před několika dny mladá slečna s barevnými vlasy a kroužkem v nose. "Za měsíc mi bude 18 a půjdu poprvé volit. Dám hlas vám. Protože jste první, kdo se ptá, co je pro mě důležité." Její dvě kamarádky souhlasně přikyvují. I kvůli nim chci proměnit Senát a zachránit normální svět, ženství a mužnost. Jinak jim hrozí život v bezpohlavním světě, kde jim budou úřady nařizovat, jak žít, a zakazovat svobodně myslet a mluvit.

Když menstruační vložky, tak i zubní pasty?

A co dalšího má ještě stát platit z mých daní? Prezervativy? Granule pro psy? Šampon na mastné vlasy? Odpověď zní: ani náhodou. Občan není nemohoucí děcko a stát není jeho matkou. Má se starat o bezpečnost, o hranice, o sjízdné cesty a o rozumné právo. O všechno ostatní se postaráme sami,“ okomentovala Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů, kandidátka na senátorku, bývalá ministryně spravedlnosti.

Znění celého komentáře zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/To-snad-ne-Vlozky-zenam-zdarma-jako-zacatek-Padlo-prirovnani-711597


Politici nebrání normální svět

Střípky z volební kampaně:

Kandidát nemusí koukat do kalendáře. Stačí mu jeden pohled do zahrady, a hned ví, jaký je měsíc a roční doba a co právě dozrává. V dubnu kvetly macešky, blatouchy, olše a javory, v květnu jabloně a medvědí česnek, v červnu růže a pivoňky a zrály jahody, v červenci rybíz a cukety a v srpnu ostružiny a broskve. Kandidát vidí i do budoucna. Všechny ořechy jsou plné velkých zelených plodů, což podle lidových pranostik značí, že bude tuhá zima.
A to teda fakt bude, bohužel.

Můžu být tlustá?

V poslední době se hodně diskutuje o tloušťce, a jako obvykle, i na ni je kdekdo odborníkem. Někomu se bujné tvary líbí, jiného urážejí, další trvá na tom, že kila navíc mají být veřejně odsouzena a stát má tlačit na lidi, aby zhubli. Jiný chytrolín tvrdí, že tloušťka je věcí přejídání a kdo je tlustý, ten nemá dost sebeovládání.

Jakožto žena obdařená láskou k jídlu bych mohla kila navíc pojednat z různých úhlů, však jsem o tom taky kdysi napsala knihu. V aktuální debatě mě však zaujal jiný moment. Totiž představa, že by se o mou váhu měl aktivně starat stát. Že by měl lidi přimět, aby se svých špeků zčerstva začali zbavovat, že by je měl v tom kontrolovat, trestat a motivovat.

Bude mě hlídat, abych si nedala knedlík navíc? Sešije pusu, sníží plat nebo zvedne daně? Bude mé faldy vážit či dronem kontrolovat, kolik žebírek sním na zahradě? Přinutí mě chodit do posilovny nebo mě pošle na školení o zdravé výživě? Vydají ve Sbírce zákonů nutriční tabulky a povolené váhové limity pro všechny míry a věkové kategorie? To by v tom byl čert, aby si každý baštil, jak se mu zlíbí! Když už stát začne kontrolovat nadváhu, měl by si posvítit i na hubeňoury. Ona přílišná hubenost taky není nic zdravého ani příjemného na pohled. A vůbec – lidi by měli po světě chodit upravení, učesaní a namalovaní. Tak žádné troškaření – pojďme dát do zákona, že se každý musí ráno osprchovat, vyčistit zuby, učesat se a jednou měsíčně alou ke kadeřníkovi. Vždyť je to koneckonců pro dobro všech. Tak proč to rovnou nedat do zákona, nekontrolovat a nevyžadovat.

Už dnes má přece moudrý stát na mysli zejména naše vlastní dobro a nám nechápavým je vnucuje násilím. Na většině míst nám zakazuje kouřit, krabičky cigaret hyzdí hnusnými obrázky, daní pivo spotřební daní (na rozdíl od vína). Ukládá pokuty, když v autě držím v ruce telefon, a nutí nosit reflexní pruhy, když se pohybuju po silnici. Abych neuklouzla, maluje žlutočerné pruhy na hrany schodům a pranic mu nevadí, jak jsou ty pruhované schody hnusné. Vyžaduje protipožární dveře do kanceláře, a pranic mu nevadí, že je pak nedokážu otevřít. Nutí mi helmy na kolo, na lyže a na koloběžku. Pro mou informovanost ukládá výrobci potravin informovat o milionu nepodstatných podrobností. To kvůli mé bezpečnosti omezuje rychlost aut a do měst instaluje šeredné zelené umělohmotné panáky. A ve výčtu volovin, které nikomu život nevylepší, bych mohla pokračovat. Pachatelé dobra si bláhově myslí, že dokáží lidi uchránit před jimi samotnými. Že je přimějí zdravě jíst, lépe žít, starat se o chrup, nechodit na slunce, hodně pít, sportovat a vůbec o sebe lépe pečovat. Jenomže vnější tlak lidi nepřinutí, aby změnili své životní návyky. Vždyť je nedokáže změnit ani soud, vězení, pokuta, lékaři ba ani riziko blížící se smrti. Lidi si prostě vždycky budou žít přesně tak, jak chtějí. Posvém a svobodně. Třebas i mastně, nezdravě a grilovaně, třebas i sladce a pohodlně. Pro změnu se totiž musí rozhodnout oni sami.

Nechci ouřad, který se stará o mou váhu, o mé jídlo, o mé spaní, o mé zdraví. Ať se stát stará o to, o co má. O bezpečí na ulici, o státní finance, o hranice, o rozumné minimální právo, o dobré zahraniční vztahy, o rovné cesty a přehledné školství.

O svůj život se postaráme sami


MANŽELSTVÍ: Akce a reakce

Manželství do ústavy? Ano. Akce vyvolává reakci. To platí ve fyzice, v přírodě i ve společnosti. A ukázkovým příkladem akce a reakce je právě manželství, tedy přesněji „manželství pro všechny“. I když pro tento příklad platí ještě úsloví, o němž vypráví pohádka o zlaté rybce: kdo chce příliš, ten nakonec nemá nic.

Aktivisté odmítli narovnat některé nerovnosti. To jim bylo málo, chtěli všechno. To oni vyvolali akci tím, že příliš tlačili a tlačí na pilu. Příliš tlačit na pilu a přehnat to do extrému je charakteristickým rysem aktivistů. My mediátoři to máme jinak. Navrhujeme možnosti a kompromisy, ukazujeme druhé strany mincí a vedeme účastníky sporu k pochopení. Aktivisté a bojovníci za „manželství pro všechny“ to mají jinak. Urážejí své oponenty, kárají je za údajné zpátečnictví a odmítají chápat jejich konzervativní hodnoty. Cožpak neznají báje a pohádky? Cožpak se odmítají poučit historií? Kdo urazí bohy, svátosti a hodnoty, ten vyvolá války, v tomto případě kulturní.

A tak tu máme návrh změny Ústavy, aby manželství jako svátost patřilo jen muži a ženě. A najednou se všichni diví, kdože to tlačí na změnu Ústavy a že Ústava není trhací kalendář, aby se měnila kvůli kulturním válkám. Dobrá. Ústava je základní listina, základní zákon, základní kámen práva. Neměla by se měnit každý den, ba ani každý rok, měla by odolat pěně dní i pomíjivým útokům a módním povrchnostem. Proto jsou taky podmínky její změny nastaveny tak přísně.

Samozřejmé věci se do Ústavy nedávají. Ty přece platí i bez zákonů a každý se na ně může spolehnout, třeba i proto, že je nikdo nezpochybňuje. Třeba že základem společnosti i každého jednotlivého života je rodina. Jenomže právě rodina je tím, co aktivisté a progresivisti dnes nahlodávají a rozvracejí. To oni si začali se svými nehoráznými urážkami, nactiutrháním názorových oponentů a zastáncům toho, co je obrovské části společnosti svaté. Mohli jsme mít vyřešené některé nerovnosti už dávno. Návrh změny zákona jsem napsala před pěti lety. Jenomže aktivistům to bylo málo. A tak je možné, že teď už nebudou mít nic z toho, co si vynucovali, a nenávist části veřejnosti k tomu návdavkem.

A možná se sluší ještě dodat, že zákonem by se neměly rozhodovat věci, které vyvolávají takové emoce, takovou zlobu, takové vášně a takový nesouhlas. To přece nejsou témata k přehlasování. Tím, že rozhodne sbor zástupců a ustoupí mediálnímu tlaku, se přece emoce, vztahy a společnost nezmění. Takové věci by měly uzrát. Pomalu. Časem. Návrh na změnu Ústavy je ale reakcí na militantní tlaky a války, které už nejsou slovy ani skutky slušné, vlídné, správné či žádoucí.

Ne, Ústavu nelze měnit každý den či každou hodinu. Ale manželství taky ne. A už vůbec ne zákonem. Tak si to uvědomte všichni. Rodinu nechte být a přestaňte na ni útočit a do ní kopat. Anebo se pak nedivte, že reakcí na vaše útoky přijde snaha rodinu a manželství chránit.

Třeba Ústavou. Když nedáte jinak.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/manzelstvi-akce-a-reakce.A220806_115019_p_politika_nef

Všichni máme rádi své děti

Neznám rodiče, který by chtěl pro své dítě něco špatného. Každý se holedbá jejich zájmem a zapřísahá se, že má neustále na mysli jen jejich dobro. Jenomže dobro to má na světě složité. V pohádkách nakonec vždycky vítězí, ale v reálném životě se často se zlou potáže. A tak pod praporem dobra občas dětem životy komplikujeme a ztěžujeme, až je někdy zničíme docela.

 Celý komentář psaný pro Rádio Universum najdete zde:

 https://www.radiouniversum.cz/daniela-kovarova-mame-deti-radi-nebo-jim-ublizujeme/


Musím reagovat?

Kandiduju do Senátu. A tak mimo mnoho jiného na všechny možné socialistické sítě věším komentáře o tom, kam jezdím, co vidím a co zažívám. Ostatně, o své zajímavé prožitky jsem se různými cestami dělila i dříve. Občas ty moje věty někdo komentuje a někdy se mě někdo na něco ptá. A teď otázka za tisíc bodů: Musím reagovat? Vždy? Na všechny? Podle mě nemusím. Někdy se mi chce, a tak to udělám. Někdy pisatele znám a je slušný, a tak odpovím. Ale tuhle mi někdo napsal, ba dokonce mi vytkl, že jsem na jeho dotaz ještě nereagovala. Má pravdu, předseda. Nereagovala. Inu, nemusím. Předně den má jen 24 hodin a já v něm vedle běžné práce, rodiny, oddechu a spánku musím stihnout senátní kampaň a vše, co jsem si až do konce září naplánovala. A pak - už dávno jsem objevila, že některé komentáře jsou provokací a jedna pravdivá odpověď tazatele stejně neuspokojí. Dotírá dál a vysvětluje, komentuje, provokuje a chce mou reakci znovu a znovu. A na takové povídání na sociálních sítích nemívám chuť ani náladu, a už vůbec žádný čas.
Pro ty, co si vynucují mou reakci na každý přípodotek, mám vzkaz: Chcete si se mnou popovídat? Klidně. Na všechny otázky ráda odpovím. Osobně. Z očí do očí a tváří v tvář. To je obvyklé v mém normálním světě. Tak vážně chcete? Přijďte na mítink. Anebo se stavte u mě doma. Na zahradě, v hospodě, na besedě. Do voleb stihnu takových besed a setkání víc než dvacet. Tak co? Je to na vás. Nebo to umíte jen od počítače?

Štve vás nenávist! Zakažte ji!

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas? Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec. Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí. Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?


Kam se to ženeme?

Na venkově a v malých městech čas plyne jinak než někde v metropoli. I tady má nejspíš den jen 24 hodin, ale lidé tolik nespěchají. Často vidím sousedy, jak se baví přes plot, nebo kolemjdoucí, kteří se zastaví a klábosí spolu. I prodavačky si déle a vlídně popovídají se zákazníky.

Nehnat se tolik. Za prací, za výsledky, za projekty. Neběžet jako o závod až k padnutí. To není smysl života. Tím naopak je zastavení, popřemýšlení, seznámení, pokec s přáteli. Těší to obě strany. Dnes jsem několik takových zastavení zažila v Dobřanech.


Co mi nedovolili říct aneb 6 vět o barokní rodině

Následující text jsem si 29. 7. 2022 připravila pro dnešní 5minutové vystoupení na závěr prohlídky soukromého zámku v Příchovicích v rámci programu Barokní perly Přešticka. Vedení města Přeštice mi však nedovolilo těchto pár vět říct. Asi proto, že starosta Přeštic (TOP 09) kandiduje proti mně do Senátu a bojí se mě.

 Měšťanská rodina nebo řemeslnická bývala větší, zahrnovala i děti sourozenců, strýce a tety, protože poptávka po práci takové rodiny byla v průběhu roku zhruba stejná, a tak se děti využívaly jako nejlevnější pracovní síla. Jen výjimečně posílala městská rodina dítě na studia a nebo do učení a mezi členy panovaly silné mezigenerační vazby, protože se lidé vzájemně potřebovali. Městské rodiny však občas řešily problém se starými lidmi, které někdy odkládali do chudobinců.
Selská rodina byla odlišná, menší a spíše nukleární, protože mimo sezonu nebyla schopna uživit širší rodinu, a tak děti v mladém věku odcházely z domova do města nebo se nechávaly najímat jako námezdní sila. Venkovská rodina si na sezonu najímala na práci pocestné a různé pomocníky a na rozdíl od rodiny městské věnovala značnou péči o prarodiče: dobové záznamy a kroniky popisují, co vše musely zajistit děti rodičům, pokud je odsouvaly na vejminek, například že místnost jim určená musí mít okno nebo kolik mají mít rodiče slamníků.
Vedle rodiny selské a řemeslnické existovaly v baroku ještě rodiny panské a šlechtické, které však představovaly jen zanedbatelné procento populace, a nevolnické, které mohl majitel rozdělit nebo jednotlivé členy prodat.
Všechny typy rodiny se během roku mohly spolu potkat na jediném místě a pod jedinou střechou: v kostele.

Už to cítíme všichni

V Přešticích na náměstí nakoupíte vše, co potřebujete k životu. A nejen to. Taky boty a šaty na svatbu v barvě, kterou předepisuje svatební oznámení (béžová nebo tělová), když takovou běžně nenosíte. Je to prostě praktické město. Co ovšem už není k ocenění, je krutá realita. Zimní zboží bude mnohem dražší. Obyčejné boty na ven za 4000 korun. Tak vypadá politika v praxi 110 kilometrů od Prahy. "Kupte si ty vystavené z letošní nabídky, klidně i dvoje nebo troje. Bůhvíkdy si u mne koupíte další," řekla mi smutná prodavačka v liduprázdném obchodě. A podobná slova jsem slyšela skoro všude. Pumpování nekrytých peněz do ekonomicky plus boj s podnebím hlava nehlava dopadne na každého. Tedy, jak na každém kroku vidím, už dopadá.

Lidi nebaví poslouchat pokyny, co mají jíst a co si mají myslet

Navštívila jsem studio Triko a povídala si tam s Petrem Štěpánkem

https://www.youtube.com/watch?v=HDMidFxtyKE

Klimazlo

Kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované „planety“ a drze mi nařizuje, co si mám kupovat a jak se mám chovat, abych snížila teplotu na Zemi za sto padesát let. Kvůli jeho naivní víře a grýndýlovým dotacím mě nutí přestat jíst maso, přikazuje vybít stáda, jezdit na kole, prodat nafťáka a pít kolu papírovým brčkem, co se mi po druhém loku rozloží v puse na cucky buničiny.

Pitomý mravokárce zjevně nikdy neviděl žádnou vesnici zblízka a neví, jak třeba u nás ve Štěnovicích vypadá normální život. Každý soused má kompost, na který vyhazuje rostlinné zbytky, čímž je vrací zpátky do přírody. Každá sousedka pěstuje kytky, ovoce a zeleninu a stará se, aby vše rostlo a kvetlo. Stejnou péči věnuje kytkám doma a rajčatům na balkoně i hodně obyvatelů českých měst. Všechny hospodyňky v celé zemi spotřebovávají nejprve to jídlo, co se kazí, a zbytky umějí zužitkovat v kuchyni jako kulinářské kouzelnice. Kdekdo suší starý chleba pro zvířata a spadlé ovoce vozí koňům nebo do moštárny. Každá moje kamarádka odložené oblečení recykluje, tedy buď přešije, rozstříhá na hadry, daruje příbuzenstvu nebo aspoň odnese do charitativních kontejnerů. Každý chlap nosí obnošené tričko o víkendu, na zahradu, na sport, na úklid nebo do dílny a popelnici ho vydá, až když je vidět skrz tkaninu. Většina lidí schraňuje prkýnka, kusy látek, šňůrky a skleničky. Co kdyby se některá z těch věcí mohla někdy k něčemu hodit? Vědí klimaalarmisté vůbec, že Česko je nejlepší na světě v třídění odpadu?

Český člověk se prostě přirozeně chová hospodárně a své nejbližší okolí kultivuje, zvelebuje a uklízí. Hobbymarkety zaplněné českými chataři a kutily jsou toho zářným příkladem. Vidím to každý den při svých cestách plzeňským venkovem. Ne nadarmo tolik obcí získalo různá pochvalná ocenění svými upravenými záhonky a čistým veřejným prostranstvím. Jistě, v každé vesnici se najde jeden Jouda, co kašle na přírodu, zatápí obaly od jogurtů a za domkem mu rezaví staré automobily. Ale tyhle výjimky stejně nikdo nepřesvědčí, aby přestaly jíst maso a přešly na oblečení fair trade.

Co naopak na svých cestách po vsích běžně vidím, je v pangejtu vyhozená petka a odpadky v lese, podobně jako ve městech nepořádek kolem košů a v místech, kudy se běžně nechodí. Kdyby tak ochránci planety namísto buzerace jiných svolali brigádu a lesy, cesty či městské uličky uklidili, udělali by pro přírodu aspoň něco užitečného. Anebo když už chtějí poučovat, ať začnou u sebe. Ať si uklidí svůj pokoj a svůj život. Ať chodí pěšky, pletou si svetry, odloží mobily a jdou mezi lidi. Tam poznají, jak vypadá normální život. Hlavně ať nás ostatní nechají žít.

Vy, co jste dočetli až sem, se možná jen ušklíbnete a mávnete rukou. Možná si pomyslíte cosi o tom, jak se za každou cenu snažím upoutat pozornost. Ale to byste nepochopili to nejpodstatnějším. Právě kvůli mýlícím se klimaalarmistům, dětem stiženým klimatickým žalem a dotačním europragmatikům, kteří ty první dvě skupiny zneužívají, roste inflace až do oblak a všechno se zdražuje. Ne válka, ale především emisní pitomosti zvedají ceny a vrší eurocíle, které prý musíme splnit a překročit jako kdysi komunistické pětiletky.

Nic se nezměnilo. Jen se to dnešní chudnutí jmenuje jinak. A oni doufají, že si to nepamatujeme.

Je to novodobé náboženství a moderní víra. Kvůli ní v minulosti umírali lidi. A zjevně jim nevadí, že další boje ve věci víry, tentokrát za počasí zase vedou, ba že se v jejím jménu už zase střílí. Ačkoliv třeba v Holandsku už to pochopili.


Změna musí přijít zdola, nikoliv shora

Poskytla jsem Parlamentním listům rozhovor o základních otázkách dneška:

https://www.parlamentnilisty.cz/…755


Daniela o sportu a o všem možném pro For sport.

Daniela překonala první metu

Videozáznam z předání přihlášky k registraci do Senátu zde:

https://youtu.be/qE8HM0ZjhdI 

Co jsem u vás v posledních dnech zažila?

- vlídné úřednice a starosty na obecních a městských úřadech;
- prázdné knihovny a rozumné knihovnice;
- cukrárny plné důchodců, jejichž pozvání na božskou Pavlovu jsem prostě nedokázala odolat;
- zahradníka věřícího v Boha, který dochází do rodin a šíří slovo Boží navzdory chrámu Páně, který se před jeho očima pomalu rozpadá;
- kočku, která na zvonek vybíhá k vrátkům a přivítala mě, jak to dělají v jiných zahradách psi;
- přátele hrající na zápraží kanastu a spoustu grilujících rodin;
- podnikatele, kteří ztratili víru v demokracii a letos poprvé nebudou volit;
- pána se sekačkou, sekajícího nejen svůj, ale i obecní a veřejný pozemek;
- šarmantního Roma s cigaretou a s urovnaným pohledem na svět, který volil, volí a vždycky bude volit, protože jinak by si nemohl stěžovat.
Takhle vypadá normální svět. Tady jsem své volební heslo nemusela nikomu vysvětlovat.
Je ovšem taky plný frustrace a naštvání a smutku. Slyším to ze všech stran. A chápu to. I všechny ty strachy a obavy.
A kde všude jsem tohle právě zažila? V Blovicích, v Biřkově, ve Vřeskovicich, v Louňové, v Hradci u Stoda, v Bukové a v Holýšově. Všude, kam se ráda budu vracet.
14.7.2022

Prohlášení po podání registrace

Před chvílí jsem na MMP podala přihlášku k registraci k volbám do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň-město).


Příslušní úředníci ověřili správnost mých podkladů. Zaplatila jsem kauce 20.000 a předala jsem petiční arch s podpisy 1870 mých podporovatelů s trvalým pobytem na území mého senátního obvodu.


Jsem jedinou nezávislou kandidátkou. Jako jediná jsem sbírala podpisy a všem 1870 lidem, kteří se za mou kandidaturou postavili svým jménem, děkuji za podporu. Politické strany to mají lehké. Nemusejí nic dělat, jen někoho navrhnou. Někteří jen vytáhnou mediální jméno jako králíka z klobouku.


Sbírání podpisů sice nás nezávislé kandidáty znevýhodňuje, ale pro mě to byla naopak příležitost k navazování velmi osobních kontaktů a k zážitkům po senátním obvodu. Původně znevýhodnění se nakonec ukázalo jako hezká příležitost pozdravit se se spoustou normálních lidí a vyslechnout si jejich názory.


Dnes se láme doba a já cítím potřebu se zapojit a něco aktivního udělat. Klidné časy pominuly. Časy vysílání signálů, časy pohádek, medvídků, sportu a koníčků, časy králíků z klobouku. Nyní přišel čas na zásadní politické aktivity a činy.


Je třeba chránit normální svět. Na poslední chvíli. Akutně potřebuje zachránit. Jsem za něj a za normální lidi připravena bojovat.


Děkuji vám, že jste mě přišli podpořit. Budu na vás spoléhat i v příštích horkých týdnech.

13. 7. 2022



Apka na sex?

Možná si myslíte, jaká to je legrace a psina. Máte chuť na sex, tak si stáhnete aplikaci do mobilu, odklikáte souhlas a pak už můžete jít na věc (blíže zde). Jenomže ona to právě žádná sranda není. Naopak jde o další zrůdnost, kterou je třeba pojmenovat a rychle se jí předem vyhnout, než někoho napadne, že by se mohla dát do zákona a vyžadovat povinně.

On vůbec nápad s informovaným souhlasem je pěkná pitomost, a to říkám tím spíš proto, že jsem právník, a právě právníci si podobné nesmysly vymysleli. Stejně jako každý rychle odklikne jakési cookies, abys se dostal k obsahu, co hledá, stejně rychle a bez čtení každý v nemocnici i v bance podepíše informovaný souhlas. Žádný význam a smysl pro budoucnost ty hromady parafovaných papírů nemají, a když dojde na soudní přezkum, soudy k nim stejně nepřihlížejí. Jde jen o buzeraci a byrokracii. Jaký význam má předem poskytnutý předběžný souhlas? Naprosto žádný! A toho zbytečně vyhozeného papíru. Kde jsou všichni ochránci přírody, když je jich skutečně zapotřebí? Proč proti tomu nikde v pátek či v pondělí nedemonstrují?

Ale zpět k té poslední sexuální zvrhlosti zvané apka na sex. Pojďme si rychle vyjmenovat, proč podobná zhůvěřilost patří do sci-fi povídek, ale v normálním životě nikdy nezafunguje:

- protože o pět minut později si svůj souhlas můžete rozmyslet a z vyhlídky na sex můžete chtít couvnout, ale aplikace vám neumožní souhlas odvolat;

- protože jednou udělený souhlas neprokazuje, že následné erotické aktivity byly dobrovolné;

- protože dostat se druhému do telefonu pro mnohé zas není tak nepřekonatelně složité;

- protože k sexu jako naprosté lidské přirozenosti poprvé od stvoření světa byste potřebovali vždy k dispozici chytrý telefon, elektřinu, signál a mobilní data;

- protože aplikace bude uchovávat osobní informace o vašem osobním životě a někdo je může ukrást, zveřejnit, prodat, zneužít, vydírat a i jinak vám jimi ubližovat.

A hlavně a zejména: protože erotika je plná tajemství, emocí, vášně a nejistoty z věcí budoucích a na hony vzdálená otevřenému obchodnímu vyjednávání. Vůbec celá myšlenka je úplně pitomá a postavena na hliněných nohách. V lidských dějinách se přece lidé spolu každou vteřinu milují ke vzájemné a oboustranné spokojenosti. To naopak násilí a nedorozumění je exces a výjimka, nikoliv pravidlo a každodenní realita.

Naivkové, co hloupě podporují podobné sociální inženýrství, budou dříve či později zneužiti a hořce zapláčou nad svým trudným osudem. Zatímco původci podobného zla ho jen využijí k šíření strachu, tlaku a manipulace, a tedy k ovládání nás obyčejných lidí.

Cožpak lze příkazy, zákazy a normami spoutat lásku a mezilidské vztahy? Jen si vzpomeňte, jak jste se chovali, když jste byli zamilovaní nebo jen eroticky nadržení. Tož pojďme podobné škodlivosti demaskovat hned v počátcích a odmítněme je jednou provždy. Milujme se a množme se bez befelů a bez souhlasu úřadů. Protože je to soukromá věc, intimní vztah těch dvou a jen mezi nimi. Normální totiž je být spolu a bez aplikace.

Že to ti tvůrci aplikací a autoři dobra pro každého nevědí? Pak je to ovšem jen jejich chyba a hlavně škoda. Proč za to ale máme pykat my a naše normální intimní vztahy? A hlavně naše mládež? Tvůrci těchto pitomostí by možná potřebovali aplikovat záhlavec.


Kdo potřebuje dětského ombudsmana?

 Právě dnes potřebujeme úplně jiné věci než nové drahé a zbytečné instituce. 

https://advokatnidenik.cz/2022/07/08/poslanci-budou-znovu-jednat-o-navrhu-na-vytvoreni-funkce-detskeho-ochrance-prav/

Aktuality z jižního Plzeňska

Co se tu děje?
- dozrávají ořechy, rybíz, žitavky a názory na současný svět;
- v Lipnici, v Čižicích, v Losiné, ve Lhůtě a v mnoha dalších obcích je svět ještě normální. Pořádají se tu poutě, pečou se koláče a lidé se setkávají na zahradách, na návsích a po hospodách;
- pivo se chladí, čepuje, pije a chutná nejlépe ve společnosti, v níž mohou zaznít všechny názory a pohledy na svět.
Za poslední dny cyrilo-metodějsko-husitských svátků jsem projela po svém senátním obvodu spoustu kilometrů, ochutnala výborné klobásy, koláče, kávu i pivo, pomáhala chytat zaběhlou kočku, ošetřila jedno zranění, poskytla dvě právní rady a přijala několik pozvání k rodinnému stolu. Takhle má vypadat léto. Navzdory obávám, co přinese podzim. Podle obsypaných ořechů totiž bude tuhá, náročná zima.
Stát a politické elity se o tenhle normální svět nestarají. Žijí si svými aférami a od života odtrženými kauzami. Až se člověku chce říct: “naštěstí.” Protože až se starat začnou, nejspíš zničí i to poslední, co dobrého mezi lidmi ještě je.

Nechci se vytáčet z odpovědí

Svět je plný normálních bab i normálních chlapů. Jaká úleva si s jednou takovou bezva ženskou povídat.

Manželství nikdy nebude pro všechny

Pojďme si nalít čistého vína a odlišit zrno od plev. V debatě o „manželství pro všechny“ se pletou dohromady hrušky s jablky a s květináči. Vést diskusi o všech najednou je matením pojmů, proto si je pojďme probrat postupně.

Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.

Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.

Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.

Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.

Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.

Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.

Chceme kulturní válku?

Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.

Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.

Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?


Stát by se měl rozhodnout, koho podporuje

Potratové pokrytectví - jednou život, jednou smrt

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.


Co slyším kolem sebe? Nespokojenost!

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.


O čem sní český člověk

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.



To už není normální

Jsou věcí normální a věci nenormální. Co je normální, na tom se shoduje většina společnosti. Vidím to kolem sebe, každý den mi potvrzují lidé, které na svých cestách potkávám. A pak jsou věci minoritní, podivné, ujeté a zvláštní, okrajové. Takové věci nejspíš byly vždycky a lidé nad nimi mávli rukou, nebo se pousmáli, protože jim připadaly zábavně ujeté. Jenomže doba se mění a občas z ujetého činíme ideál a vzor. Dnes jim občas popřáváme tolik sluchu, že leckdo o normálnosti zapochybuje. Ne, tohle není normální a je dobře, že soud návrh zamítl. Zopakujme si jeho závěr ještě jednou: naše společnost je postavena binárně (tedy skládá se z mužů a žen). Tak to je a tak to i bude.
Dokud tu budeme my, kdo normální svět chráníme.
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/nebinarni-osoba-s-pozadavkem-na-zmenu-rodneho-cisla-neuspela-40400765?fbclid=IwAR1um3XTh9wvVQwJC_BW7hCK2oMR37JCAua7FWOt_r7Q8Xt1bZJoPSvlcG0

Zablokovali mi Facebook

Kdo mě jenom trochu zná, ten dobře ví, že nenávistných projevů nejsem schopna ani v soukromí a vůbec mi takové způsoby nejsou vlastní. Naopak mi bývá nepříjemné, když se vyskytují v mé přítomnosti.
A představte si, že mi Facebook zablokoval oba mé účty právě s argumentem, že šířím nenávist. To si fakt někdo myslí, že takovými metodami zajistí, že náš svět bude krásnější?

screen

Cožpak si aktivisté neuvědomují, že slova mají svůj jasný význam a že právě slovem se odlišujeme od zvířat?

Smyčky se utahují

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.


Nám se to děje taky

„Diskriminace! Útlak! Zloba a nepřátelství!“ křičí ze všech stran všemožné menšiny, když popisují, co se jim v životě děje. Někdo se tuhle na ně mračí, jiný jim támhle upře právo, další jim nedá práci, nebo je urazí kvůli jejich vzhledu, jejich mluvě, zvykům, barvě vlasů či sexuálním preferencím. Mrzí je to, pochopitelně. Bolí, pálí, vadí jim to. A tak se svěřují médiím, vyčítají ústrky většinové populaci, demonstrují na ulicích v maskách, aby si jich ostatní všimli, a žádají změnu zákona a vůbec celé společnosti. To vše činí v pevné víře, že s jejich Novým zákonem pro ně nastane Nebe na zemi. 
Ach Bože, taková mýlka! 
Moji nešťastní přátelé, mám pro vás objevnou zprávu: nejste sami a žádný zákon vám nepomůže. Co zažíváte, se totiž děje úplně všem. I bílí heterosexuální muži zažívají ve svém životě ústrky, urážky a nespravedlnosti. I bílé vdané ženy jiní urážejí (mě třeba právě kvůli tomu, že komentuji veřejné dění a blbosti, co vidím růst kolem sebe). I veleúspěšní bohatí zažili nespravedlnosti, ba možná někteří z nich i díky ústrkům jsou teď na vrcholu, protože se nezalekli, nezměkli, nerozbrečeli, nestěžovali si v médiích, ale tvrdě na sobě pracovali a zkoušky osudu zúročili. 
Jak to vím? Do mé advokátní praxe už 35 let chodí lidé všeho druhu s poraněními a bolestmi na duši. Slýchám jejich stesky každý den od všech, bez ohledu na pohlaví stěžovatelů, na jejich věk, národnost či sexuální preference. Buďte si jisti, že diskriminaci ve svém životě zažil z nich úplně každý. A vlastně skoro každý občan, každý člověk na tomto světě. Někteří z vás možná namítnou, že vaše bolest se s tou mou nebo ostatních ani náhodou nedá srovnat. Ale to se budete mýlit podruhé. Nikdo nemá váhy ani metr na bolesti duše. Každá duše je jedinečná a každou více bolí něco jiného. A když bolí, její nositel to cítí a ubližuje mu to. Stejně jako vaše odsudky ubližují těm podle vás bezstarostným, mocným, úspěšným a nediskriminovaným. 
Tak se nedopouštějte stejné chyby. Nesrovnávejte se. Nezáviďte. Jsme na tom stejně. Muži, ženy, mladí i staří, malí, tlustí, plešatí, slepí i vidoucí, zdraví i na vozíčku, schopní i neschopní, zaměstnaní i nezaměstnaní. Žijeme a bojujeme své životy. Dělejte to taky tak. Nevynucujte si benefity, mimořádné ohledy, úlevy a protekce. Žijte. Budete dostávat rány jako my ostatní. Prohrajete a jindy vyhrajete. Žádný zákon vám úspěch a spokojenost nezaručí. Tu si musíte zasloužit vy sami. Nebo mít trochu štěstí. 

Ale pozor: štěstí, Osud ani Bůh nemají rádi notorické stěžovatele.

Mám právo říct NE. I manželství pro všechny.

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.


Diskriminace, která je v pořádku

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.


Elektronická, ne uhlíková stopa

Nestačí, že vás opustí maminka a vy musíte bojovat se zármutkem a chystat pohřeb. K tomu se přidává dědické řízení a vyklízení bytu. Ani tahle bolest není poslední, i pak vás čeká další administrativa. Ukončit uhlíkovou stopu je pořád 1000x jednodušší než zastavit stopu elektronickou: 
- odvolat všechny objednané kadeřníky, kosmetiky, pedikúry a pravidelné prohlídky (10 telefonátů) 
- zrušit odběr novin a časopisů (4 telefonáty a 2 maily, přesto některé noviny i časopisy stále chodí. Redakce se zuřivě brání, bojí se vracení peněz a posílají vás od čerta k ďáblu) - zrušit číslo mobilního telefonu (2x návštěva operátora, ale faktury chodí stále. 02 tvrdí, že je nebudu muset platit. Jenomže kdoví... stejně tam půjdu znovu a znovu vystojím frontu.) - zrušit účty na sociálních sítích se ukazuje jako nejsložitější (3 hodiny operací a pokusů - Google, gmail, volný, Rohlík, Instagram, WhatsUp... nejvíc odolává Facebook, který odmítá zrušit účet automaticky s argumentem, že neznám maminčino heslo, a podruhé vyžaduje zaslat sken úmrtního listu. A to ruším účet z jejího mobilu a z jejího facebookového účtu. Umřít se prostě zakazuje. ) Mezitím myslím na svou sestru, která umřela v roce 2012 v Itálii a přes všechny mé snahy ji Česká republika stále vede jako živého voliče každoročně jí doručuje volební lístky. 
Nakonec prozatímní úspěch. Facebook je ochoten zrušit maminčin účet, pokud mu zašlu její úmrtí list. Posílám potřetí. Obratem zareaguje. Tvrdí, že potřebuje čas. Má málo lidí. Prý Covid. Z tohoto světa se prostě zmizet jen tak nedá. Elektronicky stejně budete žít navždy.

Někdo hodnotit smí a někdo nesmí

Zjevně jsem si dovolila příliš. Dopustila jsem se hodnotového soudu a zkritizovala stranu, jíž dotknout se není veřejně dovoleno. 
Před několika dny odvezli do nemocnice člena TOP 09 s africkými předky a nepřehlédnutelným účesem, který opustil politiku poté, co jej řada dívek udala za „nevhodné sexuální chování“. Jako nevhodné své chování zhodnotil on sám, dívky naopak popisovaly hrubosti a násilí a celou kauzu policie dosud šetří jako trojnásobné znásilnění. Napsala jsem na sociální sítě cosi o jeho zvrhlých choutkách a otřela jsem se o politickou stranu, pro kterou kdysi byl oblíbeným exotickým maskotem navzdory svým morálním kvalitám. Jako advokát mám velké pochopení pro frustrace, stud a výčitky svědomí, jejichž kombinace může dohnat mladého člověka k různým neprozřetelnostem. Na druhé straně - ať tlačím na svou paměť jakkoliv, nevzpomínám si na žádný kolegův zásadní legislativní počin či unikátní myšlenku. Takže přiznávám, dopustila jsem se hodnocení. Jenomže jak se ukázalo, morální soudy jsou dovoleny jen některým, a pokud jde o posuzované, i tady platí, že si nejsme rovni. Tak třeba se prý morálních soudů nesmějí dopouštět právníci, protože pro ně platí presumpce neviny. Inu, jako advokát presumpci neviny pochopitelně ctím, byť původně byla myšlena pro soudy, nikoliv pro veřejně komentující jednotlivce. Ze soudů se tak stávající spíš soudky plné prachu. Přesto si myslím, že pronášet hodnotové soudy o morálce a mravnosti není dovoleno jen chrabrým novinářům z veřejnoprávních médií a kritikům prezidenta, ale všem, kteří jsou takových soudů schopni. Tedy i advokátkám s konzervativními názory. 
Bohužel navzdory Listině základních práv a svobod si nejsme rovni, ač se o tom mnozí mí kolegové snaží přesvědčit studenty a žáky na všech úrovních škol. Tak třeba Miloše Zemana smí bez uzardění urážet kdokoliv, kdo dosáhne na klávesnici, ale jakmile se jen lehce otřete o chráněnce TOP 09, vyrazí proti vám armáda hejtrů do útoku. Podobně neféroví jsou Piráti, kteří bez okolků pozurážejí každého, komu se nelíbí jejich nekonečný příběh o manželství pro všechny včetně psů a pštrosů. Zato oni sami se považují za nedotknutelné a cítí se nelibě dotčeni jako přecitlivělé slečinky, jakmile někdo učiní hodnotový soud o nich či o jejich motivacích. Jen oni mohou nálepkovat, my ne. Podobné je to s právem kritizovat vzhled. Miloš Zeman, Zuzana Majerová Zahradníková, Tomio Okamura či Alena Schillerová podle strážců morálky mají povinnost bez odporu vydržet kritiky a odsudky svého vzhledu či svého zdravotního stavu, ba dokonce i zjevné lži a dezinformace. Neoblíbeným politikům je možno beztrestně vyhrožovat či dokonce jim přát brzkou a bolestivou smrt. Naopak o oblíbencích či příslušnících privilegovaných skupin nesmíte vyslovit ani pravdivá tvrzení, že jsou malí, velcí, tlustí, hloupí, nemocní či omezení. 
Oni vás prostě bez obav mohou urážet, zatímco vy se s tím musíte mlčky smířit, protože odpor je zbytečný a funkční pomoci se stejně nedovoláte. Naprosto nemístný je ovšem i poukaz na presumpci neviny. Když zastíhají Andreje Babiše, pořádají se demonstrace a média jsou plná čestných Mirků Dušínů, kteří jej nutí opustit veřejné dění a až do právní moci se uchýlit do ústraní. Jakmile je trestně stíhaný kudrnatý miláček dospívajících, na sociálních sítích ho kdekdo omlouvá a ohání se presumpcí neviny jako zbraněmi, které dodáváme na Ukrajinu. 
Největším paradoxem je ten selektivní odpor k hodnotovým soudům. Hodnoty jsou základní motivací našeho chování a našich postojů. Pomáhají nám orientovat se ve složitém světě a každý den se znovu a znovu správně rozhodovat. Dnešní doba se snaží veřejnost přesvědčit, že všechny hodnoty jsou stejně dobré, nebo dokonce že už jako celek žádné společné hodnoty nesdílíme. Jiní se snaží nám uměle vnutit bezobsažné evropské hodnoty. Podobně se hodnotovým otázkám vyhýbají soudy například ve sporech o děti s výmluvou, že posuzují jen právní obsah. Jenomže to je právě krutý omyl. Slušnost, čest, mravnost, etika jsou pojmy s obsahem naprosto jednoznačným. Kdo se chová nečestně a neslušně, kdo mravně selže, tím také každá slušná společnost opovrhuje. Proto jsou hodnotové soudy v pořádku, proto je nejen činíme, ale máme i do budoucna činit. 
Proto je správné ukazovat na zvrhlíky, i když jsou třídními oblíbenci či obdivováni davy. Právě k tomu hodnotové soudy slouží. Bez ohledu na případné pravomocné odsouzení justicí.

Smrt je normální

Za poslední 3 roky mi zemřelo 13 příbuzných, kamarádů a známých. Většina ve vyšším věku, ti mladší na rakovinu nebo na infarkt, jen jeden na Covid. Byli tady, a najednou nejsou. Lidi kolem nás odcházejí, protože smrt patří k životu. Nejenom život, ale i ona je totiž normální. 
Možná jsme na to zapomněli nebo ten krutý fakt nechceme vědět. Proto na smrt nemyslíme. Proto o ní nemluvíme před dětmi. Proto nepořádáme pohřby a poslední rozloučení a nechodíme na hřbitovy. Doufáme, že právě my budeme věčně mladí, že právě nám se smrt vyhne. 
Před 6 týdny odešla moje maminka a já teď vyřizuji její záležitosti. Mluvily jsme spolu o smrti, dokumenty měla založeny v deskách, věděla jsem, jaké si přeje poslední rozloučení. Možná protože byla lékařkou a já advokátkou, snad protože obě profese jsou smrti plné. Smrt prostě k životu patří stejně jako narození, práce, svatby, děti a nemoci.
A přesto i mě tolik věcí překvapí. Třeba že v sobotu nebo odpoledne se pohřby běžně nekonají. Nebo že obřadu se mohou účastnit motorky, ale ne psi. Anebo že nejvíc kytek na hřbitově a největší hrobky patří rodinám cikánským a světským. Proč právě oni uctívají smrt, zatímco my ji popíráme? Proč necháváme hroby našich předků se rozpadnout a zarůst býlím? Po pohřbu následuje další vyřizování. Dědické řízení a jednání s notářem, výčet majetku a jeho ocenění. Nesmíte na nic zapomenout, jinak se projednání pozůstalosti musí otevřít znovu. Odhlásit noviny a časopisy vám zabere další desítky minut, mailů a telefonátů. Objednat časopis se ukáže mnohem jednodušší než jeho zasílání zrušit. Každou společnost a instituci musíte kontaktovat několikrát. Stejně na adresu mrtvého a na jeho jméno budou ještě mnoho dalších měsíců docházet letáky, přípisy bank a nabídky všeho druhu. A to nemluvím o přehlášení služeb a energií. 
Dědictví je jiná komplikovaná kapitola. Máte víc dětí? Chcete je podělit podle svého? Chcete pamatovat na kamaráda nebo na charitativní instituci? Máte pohledávky a dluhy? Anebo jen jedno dítě radši? Pak byste měli sepsat závěť nebo se poradit s notářem, jak své záležitosti upravit. Zpozornět by měli zejména partneři, co spolu žijí nesezdáni. Z vlastní praxe znám spoustu nešťastných příběhů o družkách, co se octly ze dne na den na mizině. A neodkládejme důležité věci napříště. Zavolání, dopis, setkání, návštěvu, vyznání poděkování. Ono to příště nemusí přijít už nikdy. Nikdo nemáme žádné „příště” zaručené, každý den může být tím posledním. Pro nás nebo pro toho, komu třeba dlužíme odpuštění, omluvu, ujištění. Neodkládejme. 
Smrt je tu s námi pořád, i když na ni nemyslíme. Měli bychom o ní mluvit, měli bychom se na ni připravovat podobně jako na svůj konec. Strach má velké oči a strach ze smrti je mnohdy horší než smrt sama. Maminčin odchod mám čerstvě v paměti. Důstojný, něžný, láskyplný a bez bolesti. S blízkými a pečujícími kolem sebe, se všemi vyřízenými záležitostmi. Pamatujme na smrt. Popírání nám nepomůže. Ta ženská s kosou si totiž stejně pro nás přijde.

Zdražování jako předmět dezinformace

Ne, za zdražování fakt nemůže válka. Ceny rostou už dlouho a může za to pitomá politika státu a EU. Kdo si myslíte, že platí Green Deal, snížení emisí, zákaz plastových brček a další pitomosti spolu s tlakem na firmy, aby zezelenaly? Kdo platí všechny ty směšné reklamy a dotace na elektroauta pro ty, co na ně mají? 
Tohle všechno platíme my všichni, něco v daních státu a zbytek ve vyšších cenách. A ještě budeme platit, protože ceny porostou i dál. 
Že jsme to netušili? Cožpak je někdy něco zadarmo? Naše chyba. 
Možná jsme se málo hlasitě rozčilovali. Možná nám připadalo směšné, že někdo se zabývá teplotou naší Země za 100 let, namísto aby si uklidil za svým domem a ve své duši. Možná jsme příliš věřili předvolebním slibům. Možná nám to všechno nedocházelo. 
Co teď? Musíme o tom mluvit, nesmíme si zase lhát do kapsy. Nesmíme se bát říkat pravdu. A taky musíme požadovat řešení. 
Co by udělal moudrý správce státu? Osvícený vladař nebo demokrat, co to se svým lidem myslím dobře?
Okamžitě by zrušil všechny formy podpory „obnovitelných zdrojů“, emisní povolenky, sankce, limity emisí u aut a miliony dalších pitomostí. A taky by obnovil těžby domácích surovin namísto dovozu drahých zahraničních. 
Že to nejde? Nenechme se vysmát. Máme přece nouzový stav. V něm, jak víme, dokážeme všechno. 
Třeba i dostavět Dukovany a Temelín první firmou, která to zvládne. 
Vše ostatní jsou jen politické tanečky, a ne reálná a efektivní pomoc. 
Když člověk zjistí, že udělal chybu, má ji rychle napravit, a ne mlčet a v chybném směru pokračovat dál. Stejně se jednou bude muset vrátit. Čím později, tím delší to bude cesta. 
Hloupý vedoucí může dojít na konec a umřít. A s ním všichni, co ho následují. Já ještě umřít nechci. Chci se vrátit a normálně žít.

MANŽELSTVÍ PRO VŠECHNY: Jako právo a povinnost.

Manželství pro všechny je třeba urychleně prosadit. Jako právo a jako povinnost. Povinnost pro všechny a právo pro každého. Protože vdaní a ženatí žijí déle, mají víc dětí, více sexu, méně pokusů o sebevraždu a méně nemocí. Život v manželství je tedy nejen pro jednotlivce, ale i pro náš stát zdravotně, psychologicky, ekonomicky i sociologicky nejvýhodnější. 
Proto je třeba přijmout urychleně zákon nazvaný Manželství pro všechny, kterým na sebe stát vezme závazek každému zajistit manžela. I těm mužům a ženám, které nikdo nechce. I ti musí mít státem zaručeno, že budou moci žít v manželství. Konečně budou lidé neskonale šťastni. Konečně přestane to neustálé hledání ideálního partnera, samota po nocích, závist, závislost na pornu a neukojené touhy. Konečně nebude nikdo v naší zemi sám, smutný, nešťastný a opuštěný. Stát jako největší seznamka, stát jako dohazovač, konečně stát jako záruka štěstí pro všechny. 
Manželství pro všechny vyřeší bytovou i ekonomickou nouzi. Zaniknou nevěstince a lehké ženy, poklesne kriminalita, začne se rodit více dětí, nebude třeba podporovat samoživitelky, ubude alkoholismu a zneužívání drog, agresivních a nezvladatelných dětí. Policisté a soudci se budou rekvalifikovat na manželské poradce. Rozvodoví advokáti najdou uplatnění v nově zřízeném Úřadu pro povinné hledání manželů pro každého. Konečně štěstí pro každého, konečně manželství pro všechny. Pro malé i velké, pro děti i pro dospělé, pro černé i bílé, pro svobodné i ženaté, pro živé i pro mrtvé, prostě pro všechny. Nejde ale jen o právo na manželství. Jsou mezi námi tací, kteří si z vlastní hlouposti šlapou po štěstí a kráčejí životem jen tak sami, nesezdáni. Těm bude svatba přikázána. Nelze nechat jen tak na lidech, aby si ničili zdraví a kvalitu života. Náš dobrotivý stát myslí i na ně. Musí proto mít metody, jak takové nezodpovědné jedince k manželství donutit. Jedině zavedením práva na manželství a současně povinnosti žít v manželství bude naplněno heslo „manželství pro všechny“. Svoboda je prý jen poznaná nutnost. A tak novým zárukám, nárokům a povinnostem nadšeně tleskám a hlasuji pro. Konečně jste i mě přesvědčili. Ať žije manželství pro všechny na věčné časy. Amen.

Aby bylo jasno

úterý 25. 5. 2022 jsem odpovídala na otázky Jany Bobošíkové. Záznam celého rozhovoru je k dispozici zde:

AymyIgQmHso

Jsem hrdá luční advokátka

Jsem luční advokátka a jsem na to hrdá. Jsem luční advokátka skoro celý život. V roce 1987 jsem byla nejprve v Klatovech, pak v Plzni, potom nějakou dobu v Praze a poslední léta vykonávám advokacii ve Štěnovicích, které mají 2200 obyvatel. 
 
Kdo je to luční advokát? Samostatný advokát mimo centrum Prahy, bez zázemí velké kanceláře, mnoha zaměstnanců a týmu koncipientů, který své klienty zastupuje sám a nepotřebuje vnitropodnikové normy. Chodí k němu sousedé a známí, z nichž se časem mnozí stanou jeho kamarády. Nezabývá se fúzemi a akvizicemi, ale rozvody a sousedskými spory. Občas na jeho stole přistane pytel jablek, ošatka vajec nebo čerstvě zabitý králík. V místě, kde luční advokát provozuje praxi, zastupoval polovinu obyvatel a druhá polovina se soudila proti němu. Luční advokát je prostě zavedený termín, podobně jako kabátový tarif nebo palmare. 

Pro advokáty mně podobné jsem uspořádala seminář k problematice AML a požádala lektorku Mgr. Petru Vráblikovou, aby výklad zaměřila právě na advokáty mně podobné: na luční advokáty. Seminář to beztak bude úspěšný (podobně jako většina našich regionálních akcí), protože už teď máme 50 účastníků. 
Proč o tom píšu? Proč se vám s tím svěřuji? Protože se našel kdesi na Olomoucku advokát, který se tím pojmem cítí uražen a dotčen. Otázka zní, co s tím. Má to vůbec řešit Komora? Měla bych se mu omluvit a seminář zrušit či přejmenovat? Mám ten údajně urážlivý pojem spolu s tisícovkami kolegů vyřadit ze svého slovníku jen proto, že se jím jeden jediný cítí dotčen? Že by politická korektnost dorazila až do advokacie? Na samotném pojmu přece nic špatného není, navíc jeho obsah je po mnoho let advokátům jasný a bez problémů šířený (o čemž svědčí i letmé nahlédnutí do Googlu: viz třeba komentář ostravského advokáta JUDr. Aleše Vídenského v Lidovkách z roku 2020, nebo rozhovor JUDr. Ivo Jahelky pro Rádio Blaník
A to vůbec nemluvím o tom, že jsem už před lety uspořádala seminář o GDPR pro luční advokáty a nazvala tak dokonce jeden svůj článek. To ho máme ze světa vyzmizíkovat podobně jako cikány a černochy? 

Stížnost mě vede k obecnější úvaze: Proč potřebujeme rozlišovat? Protože některé vnější znaky často implikují statisticky častější výskyt jiných, podstatnějších jevů. Kdyby třeba blondýny nevykazovaly statisticky nápadný výskyt roztržitosti, natvrdlosti, naivity či koketnosti, nikdo by o nich nevykládal generalizující vtipy a historky. Marně se některé pohoršují, že zrovna pro ně ony stereotypy neplatí. Obecná zkušenost totiž hovoří jasně. Někdy ovšem i velmi nápadný vnější znak může vykazovat naprostou neutralitu v aspektech, které nás zajímají. Možná to platí i o advokátech. Vnějšího pozorovatele napadne, že právník velké pražské advokátní kanceláře bude mít nejspíš výrazně odlišnou agendu než samostatný advokát z maloměsta a že se tato odlišnost agendy může projevit nejen v advokátní praxi, ale i v tom, že takového právníka budou zajímat jiná témata dalšího vzdělávání. 

Kolegova stížnost mě chce poučit, že tomu tak není. Má pravdu? Nebo nemá? Když tak o tom přemýšlím, napadá mě, jestli právě touto svou reakcí nepotvrdil, že působiště může pohled na některé věci určovat dosti zásadně. Kdyby se neozval nikdo, možná by po čase tohle rozlišování podle působiště ztratilo smysl. Takhle ale vím, že bych ho ještě přeci jen používat měla. Díky tedy, pane kolego. 

JUDr. Daniela Kovářová, luční advokátka

Rodinu právem nesvazovat

Čas od času přichází naivní zákonodárce s myšlenkou, že novým paragrafem vylepší rodinný život. Jenomže lásku, přátelství či úctu v rodině nelze nařizovat žádným zákonem, nelze vynutit tlakem exekutora a nelze vysoudit u žádného soudu. Příkladem jednoho takového nesmyslu může být antidiskriminační zákon, který namísto boje s diskriminací je způsobem, jak si lacino vydělat. Autor zákona naivně doufá, že nový paragraf přinese všeobjímající dobro. Takovým příkladem je třeba participační právo dítěte. Důsledkem tohoto práva je dnes rodičovská manipulace, jíž se dopouštějí rozhádaní rodiče, kteří se hádají o dítě.
To je ve zkratce hlavní myšlenka mého vystoupení, které jsem přednesla dne 19. 5. 2022 ve Sněmovně na konferenci pořádané Výborem pro sociální politiku. Záznam konference zveřejním, jakmile jej vyvěsí Poslanecká sněmovna.

Máme si najít druhou práci?

"Najděte si druhou práci" je stejná hraběcí rada jako "Nemáte chleba? Jezte koláče!" připisovaná Marii Antoinettě. Intelektuálové často odtržení od reality někdy nechápou či zapomínají, že na malé vsi druhou práci nenajdeme a že autobus do většího města jezdí jen několikrát denně.
Měli by si občas připomenout, že vedle Prahy existují i jiné světy.
https://cnn.iprima.cz/mate-problem-vyjit-s-penezi-najdete-si-druhou-praci-radi-ekonom-krecek-108597

Říkám ne zákonům, které akutně nepotřebujeme

Máme 2 miliony zákonů a právních norem, které nikdo nezná. Přesto existují lidé, kteří se neustále snaží přijímat další zákony, i když po nich nikdo nevolá a k normálnímu životu je nepotřebujeme. Právní normy už dnes upravují lásku, přátelství, úctu a normální mezilidské vztahy. A přitom si po většinu života vystačíme se slušným vychováním z domova. Příkladem oblasti, ve které neexistující zákon nechybí, je náhradní mateřství. Jde o pár případů do roku, zásadní problémy ani stížnosti nejsou, a přesto si každou chvíli někdo vzpomene, že bychom měli mít speciální zákon. Ale nejde jen o nadbytečnost či zbytečnost. Jde i o to, že na každou takovou normu se nabalí tisíce zájmů všelijakých přičinlivých regulátorů, vždy ochotných za veřejné peníze řídit naše životy.

Já jsem proti a poslední léta to říkám všude možně. Třeba i v rozhovoru pro časopis Vlasta, z něhož se pak v článku objeví jen jedna věta.

https://www.vlasta.cz/clanek/jak-otehotnet-adopce-nahradni-matka-20220519.html


Beseda v Knihovně města Plzně

Jaké jsou radosti a starosti českého spisovatele - o tom jsem mluvila na online besedě, kterou 25. 4. 2022 pořádala pro své čtenáře Knihovna města Plzně. Celou besedu lze shlédnout zde:



Doba plná krizí

Aktuální válečná situace s sebou přináší nové skutečnosti a nové tendence, s nimiž se potýkají advokáti ve svých kancelářích. Mezi nově příchozími Ukrajinci jsou i takoví, kteří zažívají ve své domovině a po cestě do bezpečí krizové stavy a život ohrožující situace, protiprávní jednání a zneužívání, čelí nejistotě a strachu z budoucnosti. Podobně jsou na tom někteří čeští občané v důsledku přetrvávající pandemie či násilné trestné činnosti (oběti domácího násilí, pokusů vraždy či loupení, dopravních nehod či ztráty blízké osoby). Pojďme se tedy podívat na to, jak klientova krize ovlivní advokátovu práci. 

Krize jako subjektivní veličina 

Nejprve si musíme uvědomit zásadní skutečnost: krize je subjektivní záležitost, nelze ji objektivizovat ani klasifikovat. Každý člověk prožívá krizové stavy odlišně a také odlišně a individuálně reaguje na krizové situace. Z tohoto axiomu plynou další souvislosti: 
– krize nelze porovnávat; 
– nikdo z nás předem neví, co v nás krizi vyvolá a jak se budeme projevovat, jak na ni budeme reagovat; 
– stejné události u různých lidí vyvolají různé důsledky;
– dokonce u téhož člověka může stejná či podobná událost vyvolat odlišné krizové stavy; 
– krize nejde klasifikovat ani generalizovat; 
– krizi u klienta nemusíme navenek rozpoznat. 

Vnější projevy krize jsou také čistě individuální. Mohou být třeba tyto: lhostejnost, nezájem, mlčenlivost, nervozita, třes rukou, agresivita (vůči okolí i vůči sobě), pláč, hněv, apatie. Pokud klienta neznáme v jeho normálním, zdravém stavu, nikdy nebudeme schopni posoudit, zda aktuální chování v kanceláři je jeho běžným chováním nebo projevem krize. Základním doporučením pro každého advokáta by tak mělo být pravidlo: NIC NEOČEKÁVAT, NIC NEPŘEDPOKLÁDAT
 Další pasáž komentáře původně psaného pro časopis Rodinné listy si můžete přečíst zde: 

Modlitba za rodinu

Věřím v rodinu, složenou z otce, matky a jejich dětí. Věřím v sílu a tradici, kterou rodina přináší. Ve vzory, které do svých členů otiskuje. V pomoc a podporu, kterou svým příslušníkům poskytuje. V klid, pohodu a pomoc, kterou lze doma nalézt. V sílu pokrevního i sociálního příbuzenství a v pouta, jež trvají i po smrti. V tradice, rituály, příběhy a recepty, které se dědí z generace na generaci. Věřím ve vše, co se osvědčilo a na co je i v dnešní bouřlivé době spolehnutí. V bezpečí domova. Nechť Osud uchrání rodinu před útoky modernistů a nenechá ji zahynout. 
Nechť přetrvá, jako dosud, až navěky. Amen. (Modlitba k Mezinárodnímu dni rodiny 15. května 2022)

Trendy v rodině

Rodinné trendy jsou jasné: otec i matka se starají společně o dítě, které se do rozhodování aktivně zapojuje. Staré zvyky a tradice nahrazují nové, namísto rodinných sešlostí se scházejí kamarádi a známí i s dětmi. Hrozící problém budoucnosti bude osamělost. A i dnes, stejně jako v minulosti, je hlavním úkolem ženy dobře si vybrat, vdát se, přivést na svět děti a muži učinit nebe na zemi. Zatímco hlavním úkolem muže je nosit ji na rukou a rodinu ochraňovat.
To jsou závěry diskuse, kterou jsem 13. 5. 2022 vedla v Telči se sociální pracovníky z celé republiky.


Co si myslím o výživném a neplatičích?

Trestání neplatičů vězením nefunguje. Neplatiči alimentů jsou v ČR největší skupinou vězňů. Jen u nás, ve světě se obvykle neplacení výživného kriminálem netrestá (dluh se řeší jinak). Většina vězňů není schopna dluhy splácet a problém se jen zhorší. K čemu taková kriminalizace? Měli bychom trestný čin neplnění vyživovací povinnosti zrušit. 
Neplnění výživného taky někdy souvisí s tím, že otec dítě nevídá, protože mu matka brání. Anebo je odrazem vzájemných sporů mezi rodiči. A nejvyšší výživné stejně nedostane matka, která se soudí, ale ta, co dobře vychází s tatínkem. Je třeba posuzovat kontext, nikoliv jen jednu jednotlivost. 
A pak je tu asymetrie: otec často nemá právo spolurozhodovat, zda se dítě narodí, ale platit na ně musí. Zvýšit výživné je snadné, snížit jednou stanovené výživné je naopak skoro vyloučené.

Co trápí českého člověka? Drahota.

Víte, co trápí mé spoluobčany ze všeho nejvíc? Myslíte si, že to je ochrana planety, genderová rovnost, válka na Ukrajině nebo prezidentští kandidáti? Ani náhodou. Realita je mnohem krutější

V poslední době trávím hodně času cestováním po západočeském venkově. Chodím po malých městech a vesnicích, navštěvuji konzumy a místní trhy a v povídám si v hospodách se štamgasty. Poslouchám, o čem si vyprávějí, a ptám se jich, jak se jim dnes doma žije. Zajímám se o jejich problémy a oni mi sdělují své zážitky a příběhy. 
 
Někteří vyprávějí o rozpadu rodin, o zdravotních problémech, o dětech, které je opustily, o sousedovi, s nímž se kdysi pohádali. O velkou politiku se v mém okolí lidé příliš nezajímají, spíš někdy nechápou, co se to v té velké Praze děje a čím politikové zabíjejí hromady času. Obyčejné lidi totiž pálí mnohem akutnější problém – tím je růst cen a zdražování všeho, za co platí. 

Někomu, kdo nemá přesně spočítáno, kolik bankovek nosí v peněžence, připadá nárůst cen zboží možná jen trochu obtěžující, ale pražského obyvatele nejspíš nebudí ze spaní. Zato venkovský člověk se třese poslední rok strachy pokaždé, když ráno otevře oči a vyjde z domu. Na rozdíl od míry inflace a čísel zveřejňovaných v denním tisku totiž obyčejný člověk vidí, jak od loňska raketově vzrostly ceny všeho, co nezbytně každý den potřebuje: benzín, vajíčka, máslo, mléko, plyn, elektřinu, stavební materiál, potřeby pro děti, hračky, boty… Vždyť i ta nejobyčejnější mouka před rokem stála devět korun, zatímco dnes ji i v levném Penny pořídíte za dvojnásobek. 

Ano. O zdražení se občas mluví v televizi, ale obyčejný vesnický člověk má dost rozumu, aby zprávy přepnul na sport nebo na pohádku. Přece se nebude dobrovolně z obrazovky děsit, když ho ceny v krámu a faktury za plyn i za dřevo děsí už spolehlivě déle než půl roku. On taky velmi dobře ví, že za růst cen nemůže válka na Ukrajině, ale bláznivá podpora všelijakých kravin nařízená odněkud shora a aktivně přiživovaná idealistickými snílky. Dobře si spočte, že dvě a dvě jsou čtyři. Pochopí, že nesplnitelný grýndýl zavírá doly a průmyslové podniky a zdražuje všechny výrobky, čímž mu vyluxuje úspory i peněženku. Obyčejný člověk má selský rozum a ten mu říká, že během několika měsíců bude ještě hůř. Stavební firmy nebudou schopny stavět za částky, k nimž se před měsíci zavázaly, protože ceny raketově rostou u všech stavebnin a materiálů. Takže přijde další zavírání a propouštění. Nebudou se opravovat silnice a stavět byty. Nebude práce a bude ještě hůř. A ceny zase o kus povyskočí. A on ví, že je to začarovaný kruh. 

A k tomu všemu má stát stále stejnou hromadu peněz, které předtím vybral na daních od každého z nás. Z té stále stejně velké částky se každý rok, tedy i letos ukrojí miliardy na cyklostezky, na dotace všeho druhu, zejména na elektroauta a solární panely, na zdravotní péči a ubytování migrantů a pochopitelně i na podporu války. Všechny tyhle výdaje mé spoluobčany na malých městech a na vesnicích pramálo zajímají, kdyby se jich někdo ptal, nikdy by na ně nekývli. Je nejvíc zajímají ty dvojnásobné ceny. Důchod se zvedl o pár korun a většina lidí není schopna si vydělat dvakrát tolik peněz. Tak jak si to mají doma rozpočítat? Někteří už přestali chodit na obědy do hospody, jiní si jako kdysi dělají svačinky doma. Jenomže i to už přestalo stačit. Dnes jsem v obchodě v Plzni viděla čtvrtku obyčejného másla za 60 korun a deset nejlevnějších vajec za 40 kaček. U prázdných košíků stojí důchodci a rodiče malých dětí, kteří přemýšlejí, zda si mohou dovolit kilo jablek nebo radši jenom jablka dvě. 
 
Všichni víme, že v létě a na podzim bude hůř. O tomhle se má hodně nahlas mluvit. O tohle se mají zajímat politici a každý, kdo s tím může něco dělat. Ti lidé, mí spoluobčané, se už dávno museli uskrovnit, a znovu a znovu ještě budou muset. Ne kvůli nějakým vyšším, cizím, zahraničním cílům. Ba ani kvůli planetám, válkám, elektroautům ani Ukrajině by to neudělali. Jich se na názor nikdo neptal. Jim totiž nic jiného než uskrovnění nezbude. Zdražení dopadá zejména na ně. 

Ti všichni jsou občané naší země a skoro všichni jsou voliči. Myslí náš stát taky někdy na ně?

Milujte se a množte se

Můj tatínek byl gynekolog a během své půlstoletí trvající praxe pomohl přivést na svět tisíce dětí. Moje dospívání však ovlivňovala moje maminka, jejíž nejčastější věta ke mně a k mé sestře zněla: Hlavně si dej pozor, abys nepřišla do jiného stavu. Tatínek tu větu neříkal - na mě a na sestru za zády mé máti pomrkával a dodával, že ideální věk pro početí zdravého dítěte je mezi 17. a 25. rokem. Právě v té době je dívka nejlépe připravena počít a přivést na svět zdravé dítě.

Dnes činí nejčastější věk české prvorodičky 31 let a není výjimkou, když žena své první dítě porodí po čtyřicítce nebo i později. Proč my ženy odkládáme mateřství na pozdější dobu? Některé kvůli kariéře, jiné chtějí cestovat a užívat si. Další ženy nemohou najít vhodného, tedy ideálního partnera, třeba proto, že mají požadavků příliš. A jiné možná příliš plánují a malé dítě se jim do plánů nehodí.

Jenomže s vyšším věkem matky stoupá i riziko komplikací – na straně rodičky i dítěte. A kdyby jen to. Je-li matka - prvorodička starší, bývá pravděpodobné, že porodí jen jedno dítě. Ještě v roce 1975 činil průměr na ženu 2,5 dítěte, dnes jen 1,7. Téměř polovina rodin a rodičů vychovává jen jedno dítě. Někdo si možná jedináčka pořizuje záměrně, pak ale nedohlédne, jak zkomplikuje život právě jemu. Ve své advokátní praxi vidím pak úzkostlivé matky či rodiče, kteří nenechají dítě vydechnout a mají je jako projekt, příliš se na ně upnou a organizují mu každou minutu jeho života. Přílišná péče někdy dítě zničí. A to nemluvím o situaci, kdy se jedinému dítěti něco stane. Koneckonců uzavření škol během posledních dvou let mnohem lépe nesly děti, které měly sourozence a doma s rodiči nezůstaly samy.

Můj otec za svou gynekologickou praxi přivedl na svět tisíce dětí a mě moc mrzí, že tady už čtyři roky není. Moje máti odešla před 14 dny a v závěru jejího života ji mrzelo, že neměla více dětí, mj. proto, že jedna její dcera (moje sestra) zemřela před 10 lety. Často mluvím s klienty na konci jejich života, když pro ně píšu závěti. Nikdy jsem neslyšela, že by litovali zmařené pracovní nebo investiční příležitosti. Obvykle je mrzí, že neudržovali lepší mezilidské a příbuzenské vztahy a že neměli více dětí. Podobně tak i moje sestra, která se tak dlouho snažila uposlechnout doporučení naší máti, až nakonec otěhotnět nemohla a zemřela bezdětná.

I mě mrzí, že jsem na svět nepřivedla víc dětí než ty své dvě. Proto pro vás mám následující doporučení:

Milujte se a množte se.

Je to velmi příjemná aktivita, která je užitečná pro svět, pro vás i pro vaše děti.

Tak nezapomeňte a konejte. Tedy množte se a milujte se!

Projev přednesený 30. 4. 2022 v Praze na Václavském náměstí při zakončení Pochodu pro rodinu.


I kdyby jen jeden jediný

Od začátku kampaně (kterou jsem spustila 11. 4.) objíždím téměř denně městečka a vesnice v krajině jižně od Plzně. Plynule jsem tím navázala na svůj koníček z posledních let - objíždět vesnické hospody a v každé z nich se zastavit na kus řeči s místními usedlíky. Moc mě to baví a je to pro mne i velká škola a poučení. Někde je hospoda plná, někde se bavím třeba jen se samotným hostinským nebo servírkou. Čekala jsem, kdy se něco takového stane i na ohlášeném mítinku s občany. A stalo se. Místo nebudu jmenovat, ale opravdu, na jedno setkání opravdu přišel jen jeden jediný místní volič. Určitě si říkáte, proč takovou ostudu vytrubuji do světa. Ráda to vysvětlím. Nelituju ani oné jedné cesty za tím jedním jediným živým člověkem. Bylo to ostatně moc zajímavé a hodně otevřené povídání. Klidně něco takového budu riskovat znovu. Protože lidé na malých obcích si zaslouží, aby za nimi někdo občas přijel a zajímal se o jejich životy, o jejich problémy i radosti. Někteří kandidáti si myslí (aspoň to podle jejich chování vypadá), že se kampaň dělá přes média. Dávají rozhovory, usmívají se do objektivů. Ale o životech normálních lidí, o jejichž hlasy se přitom ucházejí, se zblízka nijak nezajímají. Já se zajímám a zajímat budu. A přijedu, i kdyby mě čekal jen jeden jediný člověk.

Proč nemohu mlčet

Podívejte, jak na univerzitní půdě kvete ultralevicový aktivismus! Zde například na téma Istanbulské úmluvy: "V Česku i přes snahy některých katolíků a lidovců nechala Istanbulská úmluva většinu populace chladnou až do září 2018, kdy katolický kněz a bývalý ministr školství Petra Piťha během své svatováclavské mše pronesl proroctví, v němž předpověděl, že homosexuálové se stanou vládnoucí třídou a biologičtí rodiče budou posláni do převýchovných táborů za to, že budou vychovávat své potomky jako děvčata a chlapce, a ne jako genderově neutrální osoby. Tím se postaral o medializaci celé debaty, do níž se aktivně zapojili aktivisté z organizací, jako je Tradiční česká rodina, v níž se angažují lidé z krajně pravicové populistické strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), již zmíněná Aliance pro rodinu nebo Středoevropská inspirace. Těchto debat se ale aktivně zúčastnili i veřejní činitelé, např. křesťanští demokraté jako Tomáš Zdechovský, Pavel Bělobrádek nebo Marian Jurečka, nebo intelektuálové s vazbami na krajní pravici jako např. islamofobní aktivista Petr Hampl, vysokoškolská profesorka filosofie Anna Hogenová nebo právnička Daniela Kovářová. Tato debata nejen ratifikaci úmluvy úspěšně zbrzdila (úmluva není ratifikována dodnes), ale navíc upevnila přítomnost pojmu „genderová ideologie“ v českém veřejném prostoru, díky čemuž se pro jistou část společnosti stal anti-genderový diskurz zcela legitimním popisem emancipační politiky a genderových studií." 
(Z článku Evy Svatoňové Jak se z genderu stala "genderová ideologie", vydaného Ústavem politologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy) To je jeden z mnoha důvodů proč nemohu mlčet a proč chci chránit normální svět.

Rodina je ze všeho nejdůležitější

28. 4. 2022 Plzeňské krajské listy

Mysli na smrt

Domácí násilí a (ne)funkční nástroje v pandemii

Článek pro internetový deník Neviditelný pes:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Rozhovor pro Parlamentní listy

Chci zpět svůj normální, každodenní, prověřený svět. Léta o tom mluvím, ale to nestačí. Proto kandiduji, abych si za dvacet let nevyčítala, že jsem nic neudělala. Nejen o tom hovořím v rozhovoru pro Parlamentní listy.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Nase-deti-nechodily-do-skoly-dva-roky-Ale-ty-ukrajinske-musime-rychle-zaclenit-Exministryne-toho-ma-dost-Vraci-se-do-politiky-699325

Moje milované venkovské čtyřky

Miluju venkovské hospody. Dávno už neplatí, že jsou to zaplivané čtyřky a že si slušná holka nemůže sednout na záchodě. Napsala jsem o tom fejeton jako vyznání. Nevěříte? Zastavte se někdy třeba u nás ve Štěnovicích.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/pivo-milovane-venkovske-ctyrky.A220408_135212_p_kultura_wag

Beseda s občany Štěnovic 1. 4. 2022 o právních problémech dneška

Česká hospoda je unikátní fenomén.

Česká hospoda je unikátní fenomén. Přijdete, objednáte si pivo a sednete si ke stolu k lidem, kteří u něj už sedí. Učitel vedle truhláře, traktorista vedle akademika. Posloucháte nebo promlouváte o tom, co vás zajímá. Můžete mít názory, jaké chcete. Můžete odejít, kdy se vám zachce, a zase přijít. Vždycky tam někdo bude sedět. Pevně věřím, že české hospody už nikdy nezavřou. Přála bych si, aby takové místo bylo v každé vsi. Pro každého, kdo sem potřebuje na chvilku zajít. V hospodě je svět ještě normální.

Je v pořádku být normální

Je v pořádku být normální. Nenechte si do toho mluvit, i když občas z médií slyšíte něco o jiných, podivných světech. 

Moje modlitba za normální život zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-modlitba-za-normalni-zivot.A220211_165418_p_...

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy?

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy? 

Své důvody jsem sepsala v níže uvedeném odkaze.

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Zeny-se-v-CR-maji-dobre-Daniela-Kovarova-vystoupila-pro...

K čemu jsou na světě ženy?

K čemu jsou na světě ženy? Jasně že k tomu, aby byly maminkami, protože jinak bychom vymřeli. Muži by možná řekli, že ženy jsou tu proto, aby zdobily jejich světy. Mně by se líbilo, kdyby si každá žena mohla určit, čím chce být. Aby nepodléhala moderním tlakům a zkazkám o tom, kdy a za jakých podmínek bude šťastná. 

Co si o tom myslím, najdete na uvedeném odkaze.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-k-cemu-jsou-na-svete-zeny.A220115_155928_p_spolecnost_wag

JUDr. Daniela Kovářová

 
 
 
 


Chraňme normální světJUDr. Daniela Kovářová