Vystoupení k ST K 12/15 – sdělení ke konkurenceschopnosti
Konkurenceschopnost je jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů. Tomuto tématu se v poslední době věnovala řada zasedání Evropské rady, velký ohlas měla loňská Draghiho zpráva a nyní přichází Komise se svým Kompasem konkurenceschopnosti.
Když se ale podíváme trochu více nazpátek, zjistíme, že tato problematika je na stole už mnohem déle - od konce minulého století. Už tehdy začalo být zřejmé, že Unie ve světě začíná zaostávat. Proto byla v roce 2000 přijata Lisabonská strategie. Jejím cílem bylo vytvořit z Unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Jak to dopadlo, všichni dobře víme.
I v dalších letech se téma konkurenceschopnosti znovu a znovu vynořovalo. Konkurenceschopnost je slibována nebo vzývána v bezpočtu dalších unijních dokumentů počínaje všemi doposud přijatými strategickými agendami (z let 2014, 2019, 2024). Dokonce i o Green Dealu unijní orgány hovoří jako o „nové strategii růstu, jejímž cílem je transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou“.
Už dávno před nynější živou diskusí o konkurenceschopnosti se ukázalo, že unijní orgány sice projevují velkou činorodost, pokud jde o přijímání cílů, závěrů, strategií, výzev, akčních plánů a podobně, právě tak je ale zřejmé, že tyto snahy zůstávají na papíře.
Dnes, 25 let po přijetí Lisabonské strategie, je na tom Unie podstatně hůře než tehdy. Nejenže se nestala „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“ (tedy nedohnala a nepředehnala ostatní), ale její zaostávání za úspěšnějšími soupeři se prohloubilo. Všimněme si, že dnes už Komise mluví o „obnovení“ konkurenceschopnosti.
Celých těch 25 let jako by Unie dělala vše pro to, aby konkurenceschopnost evropských podniků dusila a zašlapávala do země. Přijímala se tíživá, administrativně složitá a nákladná regulace v řadě oblastí (jmenujme Green Deal, boje proti údajné diskriminaci všeho druhu – všechny ony kvóty na zastoupení pohlaví ve vedení velkých obchodních společností, směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem, Evropský pilíř sociálních práv, který
je příslibem zbytňování standardů přebujelého sociálního státu a jejich zabetonování, GDPR nebo Akt o digitálních službách).
Všechny tyto kroky nejsou cestou ke zvýšení konkurenceschopnosti, ale pádem k hospodářskému poklesu, k proměně Unie v nesvobodnou a chudnoucí společnost se zaostalou a nekonkurenceschopnou ekonomikou, která bude využívat zdroje neefektivně a která nakonec na ochranu životního prostředí nebude mít peníze.
Vedle zničujícího vlivu EU tu máme proměnu geopolitického prostředí – především nástup Donalda Trumpa, který prosadil mimo jiné konec amerického Green New Dealu a odstoupení Spojených států od Pařížské dohody.
Vše v tuto chvíli mluví pro zásadní přehodnocení unijní klimatické politiky. Otevřeně už to požadují nejen podnikatelské svazy, ale i řada členských států – např. Itálie, Polsko, Maďarsko; a opatrně se ozývá i naše vláda.
Jak na toto volání zareagovala Komise? Pochopila, že konkurenceschopnost a prosperita s radikální klimatickou politikou nejdou dohromady? Nabízí přehodnocení směru?
Ani v nejmenším. Žádné zásadní změny na obzoru nejsou.
Tím je dáno naprosto vše, co o Kompasu konkurenceschopnosti potřebujeme vědět. Můžeme od stejných lidí, kteří stáli u zrodu nynější zelené politiky, čekat, že nyní přijdou se zcela odlišnými recepty a že nás vyvedou z krize, kterou sami způsobili?
Celý tenhle údajný Kompas konkurenceschopnosti je výkladní skříní neschopnosti – neschopnosti sebereflexe, neschopnosti pochopit základní ekonomické zákonitosti, neschopnosti opustit zajeté koleje, neschopnosti reagovat na vývoj ve světě.
Ekonomický model EU je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. To je v naprostém rozporu s růstem, prosperitou a s úspěchem v celosvětové soutěži. Samozřejmě, že jde o utopii. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.
Unie svoji konkurenceschopnost neobnoví ani regulací, ani dotacemi, ani všemi fanfarónskými deklaracemi a ambiciózními strategiemi a plány. Dokud se nerozloučí s Green Dealem, ESG, Evropským pilířem sociálních práv a podobnými zatěžujícími plány a opatřeními, bude jenom klesat dolů a nic a nikdo jí nepomůže.
Vystoupení k ST K 12/15 – sdělení ke konkurenceschopnosti
Konkurenceschopnost je jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů. Tomuto tématu se v poslední době věnovala řada zasedání Evropské rady, velký ohlas měla loňská Draghiho zpráva a nyní přichází Komise se svým Kompasem konkurenceschopnosti.
Když se ale podíváme trochu více nazpátek, zjistíme, že tato problematika je na stole už mnohem déle - od konce minulého století. Už tehdy začalo být zřejmé, že Unie ve světě začíná zaostávat. Proto byla v roce 2000 přijata Lisabonská strategie. Jejím cílem bylo vytvořit z Unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Jak to dopadlo, všichni dobře víme.
I v dalších letech se téma konkurenceschopnosti znovu a znovu vynořovalo. Konkurenceschopnost je slibována nebo vzývána v bezpočtu dalších unijních dokumentů počínaje všemi doposud přijatými strategickými agendami (z let 2014, 2019, 2024). Dokonce i o Green Dealu unijní orgány hovoří jako o „nové strategii růstu, jejímž cílem je transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou“.
Už dávno před nynější živou diskusí o konkurenceschopnosti se ukázalo, že unijní orgány sice projevují velkou činorodost, pokud jde o přijímání cílů, závěrů, strategií, výzev, akčních plánů a podobně, právě tak je ale zřejmé, že tyto snahy zůstávají na papíře.
Dnes, 25 let po přijetí Lisabonské strategie, je na tom Unie podstatně hůře než tehdy. Nejenže se nestala „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“ (tedy nedohnala a nepředehnala ostatní), ale její zaostávání za úspěšnějšími soupeři se prohloubilo. Všimněme si, že dnes už Komise mluví o „obnovení“ konkurenceschopnosti.
Celých těch 25 let jako by Unie dělala vše pro to, aby konkurenceschopnost evropských podniků dusila a zašlapávala do země. Přijímala se tíživá, administrativně složitá a nákladná regulace v řadě oblastí (jmenujme Green Deal, boje proti údajné diskriminaci všeho druhu – všechny ony kvóty na zastoupení pohlaví ve vedení velkých obchodních společností, směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem, Evropský pilíř sociálních práv, který
je příslibem zbytňování standardů přebujelého sociálního státu a jejich zabetonování, GDPR nebo Akt o digitálních službách).
Všechny tyto kroky nejsou cestou ke zvýšení konkurenceschopnosti, ale pádem k hospodářskému poklesu, k proměně Unie v nesvobodnou a chudnoucí společnost se zaostalou a nekonkurenceschopnou ekonomikou, která bude využívat zdroje neefektivně a která nakonec na ochranu životního prostředí nebude mít peníze.
Vedle zničujícího vlivu EU tu máme proměnu geopolitického prostředí – především nástup Donalda Trumpa, který prosadil mimo jiné konec amerického Green New Dealu a odstoupení Spojených států od Pařížské dohody.
Vše v tuto chvíli mluví pro zásadní přehodnocení unijní klimatické politiky. Otevřeně už to požadují nejen podnikatelské svazy, ale i řada členských států – např. Itálie, Polsko, Maďarsko; a opatrně se ozývá i naše vláda.
Jak na toto volání zareagovala Komise? Pochopila, že konkurenceschopnost a prosperita s radikální klimatickou politikou nejdou dohromady? Nabízí přehodnocení směru?
Ani v nejmenším. Žádné zásadní změny na obzoru nejsou.
Tím je dáno naprosto vše, co o Kompasu konkurenceschopnosti potřebujeme vědět. Můžeme od stejných lidí, kteří stáli u zrodu nynější zelené politiky, čekat, že nyní přijdou se zcela odlišnými recepty a že nás vyvedou z krize, kterou sami způsobili?
Celý tenhle údajný Kompas konkurenceschopnosti je výkladní skříní neschopnosti – neschopnosti sebereflexe, neschopnosti pochopit základní ekonomické zákonitosti, neschopnosti opustit zajeté koleje, neschopnosti reagovat na vývoj ve světě.
Ekonomický model EU je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. To je v naprostém rozporu s růstem, prosperitou a s úspěchem v celosvětové soutěži. Samozřejmě, že jde o utopii. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.
Unie svoji konkurenceschopnost neobnoví ani regulací, ani dotacemi, ani všemi fanfarónskými deklaracemi a ambiciózními strategiemi a plány. Dokud se nerozloučí s Green Dealem, ESG, Evropským pilířem sociálních práv a podobnými zatěžujícími plány a opatřeními, bude jenom klesat dolů a nic a nikdo jí nepomůže.
11. 6. 2025
Publikováno: 11. 6. 2025