Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.
Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů.
Hlavním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům, což se mělo chránit principem subsidiarity. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.
Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.
Třetím problémem je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.
Čtvrtou komplikací jsou výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Novinkou je přijímání politických dokumentů.
Výběr z EUblbostí zahrnuje opakovaný pokus EU sjednotit všech 27 daňových řádů, legislativu upravující stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu… Mohla bych pokračovat dál a dál.
Sjednoceně regulovaný má být celý lidský život. Příkladem může být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování. Anebo sdělení ke klimatickým cílům či harmonizace pravidel pro chov psů a koček.
Další nesmyslností, kterou si vymyslela EU, aby tepala jednotlivé samostatné členské země, je každoroční Zpráva o stavu projednávání EU legislativy. Ta obsahuje kdeco: od fungování soudnictví a státních zastupitelství, přes korupci a lobbing až po média, kvalitu legislativního procesu nebo existence, či neexistence národních institucí pro lidská práva. Jde o záležitosti, do kterých unijním orgánům nic není, a měly by se zde držet zpátky. A my jen posloucháme.
V roce 2024 bylo Senátu prostřednictvím databáze ISAP doručeno do České republiky 46 500 dokumentů od orgánů EU. Z toho Oddělení pro EU anotovalo 925 dokumentů do týdenních přehledů Senátů a senátorů. O výběru dokumentů orgánů EU k projednání rozhoduje podle jednacího řádu Senátu výbor, který tím byl Senátem pověřen. Tímto pověřeným výborem je obecně Výbor pro záležitosti Evropské unie (VEU). Když tento výbor a posléze celé plénum Senátu Parlamentu ČR přijme kritické usnesení, za měsíc obdržíme stanovisko Evropské komise o tom, jak s naším doporučením naložila. Tedy, přesněji řečeno, kterou část našeho těla si s tím cárem papíru můžeme vytřít…
Jaký je přístup české republiky?
Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Od léta loňského roku registruji ze strany české vlády minimálně ostražitost a zdrženlivost. Řeklo by se: chválabohu. Pro mě je to ovšem obvykle příliš málo. Nejsme sebevědomí, nedostatečně hájíme naše národní zájmy. Problémů je ale hned několik:
- Nemáme odvahu říct jasné ne.
- Nikdo nevypočítá náklady.
- Nikdo nás moc neposlouchá.
Měli bychom debatovat o tom, jak z této šlamastyky ven. Má doporučení pro příští vládu jsou následující:
O evropské legislativě rozhodují eurospratci. Do Bruselu posíláme mladé nadšené lidi, kteří zastávají názor, že oni jsou Evropa. Je pak pochopitelné, že v Bruselu nehájí zájem Česka a jejích občanů, ale celé EU. Vybírejme proto velmi dobře, koho do struktur EU posíláme. Nemají to být EUnadšenci, ale EUskeptici a lidé, kteří milují samostatné a suverénní Česko.
Buďme ostražití a nebojme se nesouhlasit. Nebojme se říkat ne.
A když to nepomůže, odstupme od nejproblematičtějších dokumentů.
Vystoupení na Konzervativním kempu v Seči dne 5. května 2025 pořádaném Společností pro obranu svobody projevu.
Když už v EU zůstaneme, naučme se aspoň říkat ne
Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.
Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů.
Hlavním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům, což se mělo chránit principem subsidiarity. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.
Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.
Třetím problémem je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.
Čtvrtou komplikací jsou výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Novinkou je přijímání politických dokumentů.
Výběr z EUblbostí zahrnuje opakovaný pokus EU sjednotit všech 27 daňových řádů, legislativu upravující stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu… Mohla bych pokračovat dál a dál.
Sjednoceně regulovaný má být celý lidský život. Příkladem může být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování. Anebo sdělení ke klimatickým cílům či harmonizace pravidel pro chov psů a koček.
Další nesmyslností, kterou si vymyslela EU, aby tepala jednotlivé samostatné členské země, je každoroční Zpráva o stavu projednávání EU legislativy. Ta obsahuje kdeco: od fungování soudnictví a státních zastupitelství, přes korupci a lobbing až po média, kvalitu legislativního procesu nebo existence, či neexistence národních institucí pro lidská práva. Jde o záležitosti, do kterých unijním orgánům nic není, a měly by se zde držet zpátky. A my jen posloucháme.
V roce 2024 bylo Senátu prostřednictvím databáze ISAP doručeno do České republiky 46 500 dokumentů od orgánů EU. Z toho Oddělení pro EU anotovalo 925 dokumentů do týdenních přehledů Senátů a senátorů. O výběru dokumentů orgánů EU k projednání rozhoduje podle jednacího řádu Senátu výbor, který tím byl Senátem pověřen. Tímto pověřeným výborem je obecně Výbor pro záležitosti Evropské unie (VEU). Když tento výbor a posléze celé plénum Senátu Parlamentu ČR přijme kritické usnesení, za měsíc obdržíme stanovisko Evropské komise o tom, jak s naším doporučením naložila. Tedy, přesněji řečeno, kterou část našeho těla si s tím cárem papíru můžeme vytřít…
Jaký je přístup české republiky?
Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Od léta loňského roku registruji ze strany české vlády minimálně ostražitost a zdrženlivost. Řeklo by se: chválabohu. Pro mě je to ovšem obvykle příliš málo. Nejsme sebevědomí, nedostatečně hájíme naše národní zájmy. Problémů je ale hned několik:
- Nemáme odvahu říct jasné ne.
- Nikdo nevypočítá náklady.
- Nikdo nás moc neposlouchá.
Měli bychom debatovat o tom, jak z této šlamastyky ven. Má doporučení pro příští vládu jsou následující:
O evropské legislativě rozhodují eurospratci. Do Bruselu posíláme mladé nadšené lidi, kteří zastávají názor, že oni jsou Evropa. Je pak pochopitelné, že v Bruselu nehájí zájem Česka a jejích občanů, ale celé EU. Vybírejme proto velmi dobře, koho do struktur EU posíláme. Nemají to být EUnadšenci, ale EUskeptici a lidé, kteří milují samostatné a suverénní Česko.
Buďme ostražití a nebojme se nesouhlasit. Nebojme se říkat ne.
A když to nepomůže, odstupme od nejproblematičtějších dokumentů.
Vystoupení na Konzervativním kempu v Seči dne 5. května 2025 pořádaném Společností pro obranu svobody projevu.
Publikováno: 19. 5. 2025