K této výroční zprávě vlády zde vystupuji již potřetí. Není nás mnoho, kdo ji pozorně zkoumáme, a nebývá zde o ní významnější diskuse. Prošumí nám hlavou, vezmeme ji na vědomí, odškrtneme si tento bod a za rok se opakuje stejný postup.

Při předchozích dvou příležitostech jsem předložila některé kritické postřehy. Protože poněkud zapadly, a protože celková povaha zprávy zůstává beze změn, dovolte mi na úvod krátkou rekapitulaci.

Zaprvé si myslím, že zpráva v současné podobě má jen omezenou praktickou využitelnost. Valí se z ní na nás různé statistiky a suché informace, které ve svém souhrnu neposkytují žádný ucelený přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby, ani o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Problémem je jednak to, že výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k určitému časovému skluzu.

Další úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především tedy směrnice. Nařízení se nám ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba určitých legislativních opatření; ostatní – třebaže mohou mít závažné socioekonomické dopady – zůstávají stranou. Tak se nám letos do zprávy vůbec nedostal například migrační pakt, jehož přijetí bylo jedním z klíčových momentů vývoje Unie v minulém roce! Konečně, ty unijní předpisy, které jsou do zprávy zařazeny, jsou jen stroze popsány bez sebemenšího hodnocení jejich kladů či záporů a bez zasazení do kontextu.

V loňském vystoupení jsem nastínila několik konkrétních návrhů, které by mohly přínosy zprávy zvýšit a učinit z ní užitečný dokument o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice.

Zadruhé, celkový přístup vlády k implementaci unijních předpisů vypadá dlouhodobě tak, že se chováme jako poslušní, snaživí školáčci, že celou masu unijní regulace, kterou máme implementovat, bereme jako domácí úkol, že posuzujeme svůj výkon podle toho, jak dobře a rychle tyto úkoly plníme, že při tom všem zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí.

Přitom mezi akty, které jsou ve zprávách uvedeny, bývá řada velmi problematických opatření, jejichž dopady mohou být ničivé. Z letošní zprávy bych upozornila alespoň na ty nejzávažnější případy, které vesměs souvisejí s Green Dealem. Jsou to:

·    přepracovaná směrnice o energetické náročnosti budov, která dramaticky prodraží výstavbu nových domů a vyžádá si nákladnou přestavbu těch stávajících;

·    přepracovaná směrnice o energetické účinnosti, která přináší výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, ačkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné;

·    novela směrnice o podpoře obnovitelné energie, která výrazně zvyšuje cíl EU k roku 2030 ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě;

·    směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která přidá další administrativní zátěž a náklady pro velké podniky;

·    nařízení, které zavádí mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (uhlíkové clo), se kterým bude rovněž spojena další administrativa a náklady navíc pro podniky i občany (sama už s ním mám svoje neblahé zkušenosti).

A mohla bych mluvit o řadě dalších předpisů – o nařízení o ekodesignu, o směrnici o zlepšení genderové vyváženosti ve velkých společnostech, apod. A co teprve reforma obchodování s emisními povolenkami, v rámci kterého má dojít k jeho rozšíření na domácí vytápění a pohonné hmoty – což je téma, které ve zprávě z nějakého důvodu chybí, i když transpozice není dokončena.

Koneckonců o čem jiném hovořil pan premiér 24. února ve svém mimořádném vystoupení? O přílišné regulaci, která musí skončit.

V loňském roce jsme si připomněli dvacet let našeho členství v Evropské unii. To byla významná příležitost k úvahám o současném stavu integrace a ke srovnávání našich někdejších očekávání s dnešní realitou. Obávám se, že současná Unie je našim ideálním představám z devadesátých let a ze začátku tohoto století velmi, velmi vzdálená.

Původní společenství spolupracujících, ekonomicky propojených zemí zmutovalo v těžkopádný, centralistický, byrokraticky řízený celek, který potlačuje národní svébytnost, extenzivně reguluje a podřizuje se ideologickým dogmatům. Místo toho, aby Unie usnadňovala mezinárodní obchod a posilovala hospodářskou spolupráci, staví podnikatelům a občanům do cesty další překážky. Evropa se ocitla na šikmé ploše a místo prosperity čelíme stagnaci a ztrátě konkurenceschopnosti. Tyto problémy – alespoň co do popisu situace – dobře vystihl Mario Draghi ve své loňské zprávě. Skutečná řešení však nenabídl.

Ačkoli těmito neduhy trpěla evropská integrace už dlouhou dobu – začaly ještě před naším vstupem v době maastrichtských změn – jejich vrcholným ztělesněním se stal Green Deal. Jeho devastující účinky na naše hospodářství a postavení ve světě jsou dnes už nepřehlédnutelné. Přesto – ani po opuštění této politiky ve Spojených státech – nejeví Brusel sebemenší známky sebereflexe a dál za touto linií pevně stojí. Jede si dál ve vyjetých kolejích, jako by se nic nestalo. Dál se snaží skloubit neslučitelné: direktivní, pečovatelský a zideologizovaný model řízení s prosperitou a úspěchem v globální konkurenci. To je ovšem utopie. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.

Tyto zákonitosti Evropskou unii docela jistě doženou a nynější neudržitelný model dříve či později padne. Na jeho samovolné zhroucení však čekat nemůžeme. Green Deal musí být zastaven co nejdříve, protože čím déle bude trvat, tím větší škody napáchá na ekonomikách členských států a konkurenceschopnosti evropských podniků.

Žijeme v době velkých geopolitických posunů, které se nevyhnou ani Evropské unii. Dnes, více než kdy jindy, musíme mít ambici změnit se z leklé ryby plující s proudem a snaživého školáčka (což je, jak opakovaně upozorňuji, postoj, který z projednávané zprávy vyzařuje) v sebevědomého, asertivního hráče, který bojuje za svoje zájmy. Na rozdíl od pana premiéra si ovšem nemyslím, že by řešením bylo položit na stůl peníze. Nikoliv. Je třeba položit na stůl jasný postoj, který půjde ruku v ruce se zájmy občanů České republiky.

Pokud chceme úspěšnou, konkurenceschopnou Evropu, je čas vrátit se k jejím kořenům – k principům svobody, tržního hospodářství a respektu k národním státům. Evropa potřebuje efektivní a realistickou spolupráci mezi státy – nikoliv nadstát s ambicemi řídit svět a podnebí. Potřebujeme Unii, která slouží svým členům, a nesnaží se jim vládnout. Unii, která stojí nohama pevně na zemi a soustředí se na to, co jí přísluší – na podporu obchodu, prosperity a vzájemné spolupráce.

 21. května 2025