To si myslím

Paní senátorko, nejprve bych se vás rád zeptal na aktuální situaci kolem sestavování vlády. Prezident Petr Pavel stále otálí s pověřením vítěze voleb Andreje Babiše. Nepůsobí to celé už spíš jako politické divadlo než důstojný ústavní proces?

DK: Trochu si odpovídáte sám, ale ona je politika vždy také tak trochu divadlo. Zde jde navíc o proces kolíkování si prostoru mezi jednotlivými ústavními hráči. Mediální obraz ale ukazuje i na dvojí metr v životě i v politice. Když jen zlomek zdrženlivosti naznačovali prezident Klaus nebo Zeman, strhla se proti nim mediální válka. Když dělá drahoty mediální miláček, tedy současný prezident, vadí to jen nastupující vládní koalici.

Ve Sněmovně mezitím běží válka nervů – vítězové chtějí vládnout, poražení se snaží brzdit, co se dá. Má to podle vás ještě něco společného s normální politickou kulturou, nebo už sledujeme jen souboj dvou znepřátelených táborů?

DK. Do normální politické kultury ale souboje znepřátelených táborů patří, politika není nedělní škola. Jenže tady je teď každý den drahý. Každý den, kdy se neřeší nutné a neodkladné problémy republiky, ale jen technikálie kolem předání moci.

S vývojem na české politické scéně souvisí i téma občanského aktivismu, který poslední týdny znovu nabírá na obrátkách. Iniciativa Milion Chvilek s návratem lídra Mikuláše Mináře opět pořádá protesty proti politikům, kteří normálně vyhráli volby. Není to už v podstatě politická kampaň bez volebního mandátu?

DK. Protesty k životu společnosti patří. Tady by spíš bylo zajímavé, kdo si tuhle partičku vydržuje, kdo ji platí a kdo ji řídí. Tito Michprdi založili svou existenci na popírání výsledků voleb od samého začátku. Jsou prodlouženou rukou těch, co prohráli. Demokracie panuje podle nich jen tehdy, když vyhrají jejich loutkovodiči.

Teď dovolte, přesuneme se k tématu, které sice nesouvisí přímo s vládou, ale občany velmi zajímá — k pobytu Ukrajinců v České republice. Pokud by na Ukrajině bylo uzavřeno příměří, je správné držet v Česku lidi, kteří nepracují a jen pobírají dávky? Neměl by stát jasně říct, že kdo pracuje, může zůstat, a kdo ne, ten se vrací domů?

DK: To by měl říct každý stát každému příchozímu. I ostatní evropské státy se pomalu probouzejí a chtějí taková pravidla zavést. Konečně, byť příliš pozdě.

Mnozí varují, že když si tu necháme ty nejpracovitější Ukrajince, bude to nakonec ke škodě jejich vlastní zemi, která je bude po válce potřebovat. Neměl by stát vytvořit férová, ale tvrdá pravidla, aby se lidé bez práce vrátili pomoci Ukrajině?

DK: To jistě bude. Ale upřímně – každá země má primárně myslet na své občany. Koneckonců to tak má i ve vlastní ústavě.

A na závěr bych se vás zeptal na téma, které se dotýká celé společnosti — nové ideologie, genderové koncepty a tlak na změnu tradičních hodnot. Neustále slyšíme o nových genderových pravidlech a identitách, ale lidé často nechápou, proč by to měl řešit stát nebo školy. Nemáme se raději věnovat skutečným problémům, místo aby se občané museli orientovat v ideologických trendech?

DK: Genderová ideologie útočí na samotné základy naší společnosti, naší kultury, naší civilizace. Je to problém hlavně velkých měst. Jakmile vyjedete jen pár kilometrů za krajské město, tamní obyvatelé nechápou, o co se to v Praze a ve velkých městech vede tak urputný boj. Nenechme rozežrat společnost tímhle progresivistickým morem.

Mnoha lidem připadá, že malá skupina aktivistů se snaží určovat, jak má většina žít, mluvit a vychovávat děti. Je podle vás nejvyšší čas říct jasné „dost“, než se z ideologických kampaní stane povinná norma pro všechny?

DK: Aktivisté nemají co dělat v parlamentech, v médiích, na úřadech a zejména na školách. Aktivisté ať si demonstrují a vyrábějí letáky, ale na lidský život a na vládnutí v obcích, krajích, městech i státech mají mít minimální vliv. Jaká škoda, že škodí zejména na Ministerstvu školství. Tam je jejich činnost zejména nebezpečná, protože poškozuje to, co je na světě a v životě nejcennější – naše děti.

Rozhovor ze dne 4. prosince 2025 pro Parlamentní listy, otázky kladl Marek Bláha

Každý jsme jiný. Ale musíme si kvůli tomu jít navzájem po krku? I dříve si šli lidé po krku dost často. Ale hlavně kvůli konkurenčním životním zájmům. Zatímco dnes jsou schopni si navzájem ubližovat jen kvůli tomu, že jednomu se zdá jistá televizní tvář sympatická a druhému zas nesympatická.

Ano, společnost nikdy nebyla homogenní po celé lidské dějiny. Byli lidi bohatí a chudí. Staří a mladí. Muži a ženy. S rodinami a osamocení. Zdraví a nemocní. Věřící v jednoho boha, v jiné kulty či mýty i bezvěrci. Lidé vzdělaní a nevzdělaní. Zajímající se a lhostejní… Společnosti, země, státy a společenství byly rozděleny vždycky. Lidé ale žili vedle sebe a více či méně se snášeli, koexistovali, spolužili či se ignorovali. Ale dnes se zdá, že tomu je poprvé kvalitativně jinak. A není to jen nářek zakyslých seniorů. Jsou na to data ze seriózních sociologických výzkumů.

Lidé mají odlišné názory na svět. To je pochopitelné, protože názory vznikají u každého člověka během jeho života a tvoří je jejich vlastní unikátní zážitky, prožitky, zkušenosti, chyby a omyly, které každý člověk svým individuálním způsobem vyhodnocuje a porovnává se svými specifickými zájmy. Proto jsou lidé různí a ani členové jedné rodiny, manželé nebo nejlepší kamarádi si o světě, o knihách, o jídle, o filmech, o výchově dětí nebo o řízení zemí nemyslí ve všem úplně totéž.

Různí lidé mají různé motivace a preference. Různí lidé volí v různých volbách různě a nikdy v minulosti to nikoho tolik nepohoršovalo. Před čtvrtstoletím mohl klidně volit manžel ODS a jeho žena ČSSD, rodiče mohli volit ODA a jejich děti Zelené. Vzpomínám si na své dětství a velké rodinné sešlosti, na kterých se tradičně pohádal dědeček podporující levici se strýcem, který to měl naopak. Po hádce ale oba zasedli ke stolu a po zbytek večera se spolu dokázali bavit a po zbytek života navštěvovat. Dnes si o těch idylických časech můžeme jenom zdát. Z Ameriky k nám dorazil fenomén „Political Divorce“ – rozpad manželství kvůli nepřekonatelným politickým rozdílům, který se zrodil v prezidentských volbách v roce 2016 a od té doby se s ním setkáváme stále častěji. A bohužel nejen u manželů. Bohužel i u celých rodin a skupin přátel, kolegů či sousedů.

K nám ten fenomén pronikl v roce 2013 v období první přímé prezidentské volby. Nastartovala ho veřejnoprávní média, která Miloše Zemana zalila hektolitry špíny a prezentovala ho jako zastaralé zlo, zatímco jeho protikandidáta Karel Schwarzenberg zobrazovala jako nové, mladé a evropsky orientované dobro. Média tehdy poprvé rozdělila společnost. Aby pomohla Karlu Schwarzenbergovi, vyhrotila kampaň natolik, že se Zemanovi voliči obávali veřejně prezentovat svou podporu, aby nebyli uráženi coby zpátečníci. Situace se opakovala o pět let později při druhé prezidentské volbě v roce 2018, kdy agresivní média vykreslila přímou volbu prezidenta jako pokračování kulturního boje.

Pak se jablkem nesmiřitelných svárů stala záchrana údajně zmírající planety, pak fenomén masové organizované imigrace, načež přišel covid a veřejnoprávní média si opět přihřála svou nemravnou polívčičku, k níž se však aktivně přidali vládní politici. Za dobro se tehdy považovaly restrikce, lokdauny, roušky, očkování, zákaz pohybu a zavírání škol, zatímco jako zlo byla odsuzována už jen potřeba klást si otázky po smyslu a efektivitě drakonických

karanténních opatření. O pár let později pak společnost rozdělily americké prezidentské volby, vztah k EU a euru či válka na Ukrajině.

Téma je ale vlastně zástupné, zatímco dopad do společenských a rodinných vztahů smrtonosný. Namísto tolerance a pochopení je tu nenávist a naprosté odmítání. Už nejde o to, že ten druhý to vidí jinak. S nenávistí přišlo opovržení a s ním snaha umlčet názorového oponenta a nejlépe navždy. Protože kdo hájí dobro, je oprávněn v jeho zájmu i zabíjet.

Jak politici a média rozbily rodiny

Rodinná soudržnost dostala velký úder v době covidových restrikcí, kdy se očkovaní odmítali stýkat s neočkovanými a půjčovat jim ke styku či na hlídání děti. Rozpad rodin jako na běžícím pásu potvrzovaly soudy, které dávaly za pravdu oficiální doktríně o očkování de facto povinném. Kdo měl pochybnost, byl označen za dezoláta, kdo se nebál nakažení a chtěl se volně pohybovat, toho politici i Česká televize označovaly za popírače. Dodnes se těm lidem nikdo neomluvil. Dodnes se žádný z politiků nezastyděl, nezmírnil svá rezolutní prohlášení, nepřehodnotil své regule a doporučení, ačkoliv se jen málokdo z mocných těmi zákazy sám řídil.

Political Divorce mezitím pronikl do každodenní současnosti. Manželé se rozvádějí, protože nechtějí žít s tím, kdo volí cizí nepochopitelné zlo proti jejich dobru. Mladí nepůjčují děti prarodičům, protože ti přece volí Babiše a mohly by jejich děti indoktrinovat. Lidé se bojí říkat své názory nejen na veřejnosti, ale už i na pracovišti a doma před širší rodinou, aby nebyli lynčováni těmi, kdo si prostě o světě myslí něco jiného. Diskuse se vytratila z veřejného prostoru. I vládní úředníci své názorové oponenty urážejí „sviněmi“ a „debily“ a nechápavě vrtí hlavou, jak mohly parlamentní volby dopadnout tak špatně. Dokonce už ani mladí se nescházejí, nechodí spolu a nepárují se. Mladí mužové jsou totiž spíše konzervativní, cítí národní spřízněnost s naší zemí a ve volbách volili mnohem častěji Motoristy, zatímco mladé dívky volí spíš Piráty, směřují za kariérou a „do Evropy“, a o rodině ani o těch divně smýšlejících chlapcích nechtějí ani slyšet. Nikdy v minulosti spolu lidi tak málo nemluvili. Nikdy v minulosti neměly děti tak malý kontakt se svými prarodiči. Nikdy v minulosti nebyli lidi tak sami, jako jsou dnes.

Korunu současnému stavu rozdělenosti nasazuje internet a sociální sítě. Hlavní je boj proti každému, kdo žije jinak. Městské kavárny proti venkovským hospodám, vzdělaní vysokoškoláci z neziskovek proti nevzdělaným vrstvám pracujícím rukama, chciválkové proti chcimírům. Bezdětní opovrhují dětmi. Mladí touží sebrat volební právo svým prarodičům. V zajetí bublin stejných názorů lidi nechápou, že někdo může žít a myslet jinak, a tak i chtít něco jiného, a proto jinak volit. Skládáme se na zbraně pro Moskvu, kde nejspíš žijí tvorové ani vzdáleně nepodobni lidem.

Jak z toho marastu ven a jak se vrátit k normálním vztahům? Nevím a zařídit to nijak neumím. Odložit chytrý telefon a vypnout počítač nepomůže, když to stejně neudělají i ostatní. Nechat mluvit druhého a ptát se, proč si myslí právě tohle, je výborná rada pro toho, kdo ještě má chuť a trpělivost se ptát a něco se dovědět. Urážení ale nikdy ničemu nepomůže. Oponentů ani jejich názorů. Protože koho umlčíte, ten si svou frustraci nakonec vybije někde jinde. A jak přesvědčit média, že o každém názoru se přece dá diskutovat a nic nesmí být dopředu z diskuse vyloučeno?

Neříká se tomu všemu nakonec společenský diskurs coby nezbytná podmínka demokracie? Jenže chce dnes vůbec někdo bojovat právě za ni?

Časopis TO 11/2025

Milý příteli, nazval jsi mě na sociálních sítích „prokremelskou kurvou“. Jsi bohapustý lhář, protože žiju monogamně a bojuji za české zájmy a za českou korunu. Asi jsi zapomněl, že lež je nemorální a pomluva trestná.

Napsal jsi mi, abych už konečně chcípla. Jenomže usilovat o něčí smrt je trestný čin a já jsem ti nikdy nic zlého neudělala. Nejspíš se tvé přání v nejbližší době nevyplní, a tak se budeš svou nenávistí dusit i nadále jen ty sám, zatímco já jsem obklopena milující rodinou, věrnými přáteli a voliči, kteří mě podporují.

Napsal jsi mi, že mám vymytý mozek. Asi protože mám jiné názory, které píšu a nahlas vyslovuji. Mé názory nemusíš poslouchat, mé věty nemusíš číst. Já jsem ale řádně zvolený politik a od politiků se očekává, že nebudou mlčícími sloupy. Politiky si volíme a podporujeme právě pro jejich názory, a pak mají být jasní, zřetelní a transparentní. Proto své názory budu i dál vyjevovat.

Kdo je xenofob?

Napsal jsi mi, milý příteli, že jsem xenofobní a rasistická, protože odmítám zákony a společenské změny, o které ty bys nejspíš usiloval. Fakt nevím, co je xenofobního na tom, že chci rovná práva pro všechny entity a jsem proti protekci pro vybrané menšiny. Mám právo hlasovat podle svého svědomí. Aby bylo po tvém, chceš asi zrušit demokracii, nastolit totalitu a každého s jiným pohledem na svět umlčet.

Napsal jsi mi na sociální sítě, že mi vymyli mozek debilové a dezoláti, s nimiž se stýkám. Asi si holt nedovedeš představit, že co říkám, to si skutečně myslím. Lidé jsou různí a mají různé názory na jídla, na filmy, na druhé pohlaví i na řešení společenských problémů. Navíc mé názory na škodlivost Green Dealu, na masovou migraci, na dotace či na dvouleté zavírání škol za kovidu se mnou sdílejí asi dvě třetiny obyvatel, tedy i mnozí tví sousedé a spoluobčané. Já na tomto světě nejsem osamocena.

Napsal jsi mi na sociální sítě mnohé lži o mém životě a o mých blízkých. Ale já se s tebou osobně nestýkám a ty o mně nic bližšího nevíš. Možná na mě útočíš ze závisti. Možná proto, že jsi na rozdíl ode mě neuspokojený, neúspěšný, nešťastný a sám.

Kdo je sprostý?

Nadáváš mi na sociálních sítích slovy tak sprostými, že je odmítám vyslovit i napsat. To se ani trochu nestydíš? Vskutku tě rodiče nenaučili slušnému chování na veřejnosti a tomu, že cizím lidem se na potkání netyká a nenadává?

Napsal jsi mi na sociální sítě, že bys mi rád rozbil pusu na potkání. Ale já jsem ti nijak neublížila. Celý život se živím slovy, která vypouštím z úst a píšu na papír. Nespáchala jsem žádný trestný čin, zatímco ty každý den překračuješ zákon urážkami a vyhrožováním.

Napsal jsi mi na sociální síně, že mé názory nikoho nezajímají a abych už konečně definitivně zmlkla. Ale sám se usvědčuješ ze lži. Každý můj komentář čteš a nenávistně komentuješ, i když píšu o něčem nevinném, optimistickém, ženském, babičkovském či beletristickém. I kdybych jen pochválila knihu nebo film. Co jsi to jenom za člověka? Jsi digitální nenávistník, bezdůvodný útočník, snaživý ničitel dobré nálady, vrah veřejného prostoru a travič mezilidské komunikace.

Já jsem spokojená se svým životem a nechci být stejná jako ty. Nechci tě zakázat, zavřít, zničit tě ani ti ublížit. Nebudu komentovat tvé každodenní lži, urážky a nestoudnosti. Žij, jak umíš, když se ti líp nechce. Odpouštím ti a přeji ti klid.

Psáno pro Deník TO - https://denik.to/mily-priteli-aneb-hate-room/

Násilí je fuj. V dnešní společnosti není nic tolik pranýřováno jako násilí. Odsuzujeme ho na všech úrovních. Odtrháváme od sebe i malé chlapce, kteří se škorpí na pískovišti. Opravujeme holčičky, které proti sobě používají sprostá slova. Mužskou sílu zesměšňujeme jako nevhodnou. Novelizujeme trestní zákoníky o další formy verbálního násilí. Kritický názor a nesouhlas dokonce dnes považujeme za formu násilí. Žijeme časech bláznivých a plných paradoxů a pokrytectví.

Den 25. listopadu slavíme jako den proti násilí na ženách. V tento den pořádáme pochody a konference, ve kterých násilí mužů vůči ženám hlasitě odsuzujeme. Tvrdíme, že žádný slušný člověk se nemá dopouštět násilí a že každý slušný člověk musí násilí na ženách odsuzovat. Ale při všem tom odsuzování a vylučování násilí ze slušné společnosti nesmíme zapomenout na paradoxy dnešního světa a naší společnosti.

Odsuzujeme násilí na ženách, ale otevíráme dveře svých zemí lidem z jiných civilizací, kteří ženami opovrhují. Kritizujeme české muže, že se dopouštějí domácího násilí, ale stejným metrem neměříme agresivním hordám přistěhovalců, kteří se ženami zacházejí jako se psy, zahalují jim tváře, mrzačí jim genitálie, zakazují jim řídit auto, pracovat a veřejně se vyjadřovat. Kritizujeme domácí násilí, ale taky nadšeně přejeme smrt těm, které nesnášíme. Sami rozséváme smrt a nenávist. Sbíráme peníze na zbraně, které v cizích zemích zabíjejí. Vysíláme do dalekého zahraničí české muže, kteří tam – jistěže pro dobrou věc – zabíjejí místní obyvatele. Mnozí z těch, kteří tyto kroky nadšeně podporují, stejným dechem odsuzují nedostatečné tresty pro domácí násilníky, ač mají informace jen z jedné strany. Každý druhý film či počítačová hra idealizuje násilí a glorifikuje zabíjení. A stále častěji jsou hrdinkami, osvoboditelkami, bojovnicemi a vražednicemi ženy.

Možná je nejvyšší čas zaujmout jiný postoj: naučit se žít ve světě plném násilí. Vyspělejší společnost není prosta násilí, jen je to násilí méně brutální a více sofistikované. Čím chytřejší společnost, tím chytřejší jsou i lidské zbraně.

Mé vystoupení nese název Násilí ve veřejném prostoru. A právě tam, v médiích a na sociálních sítích, každý den nacházíme tisíce případů slovního násilí, výhrůžek, urážek vůči ženám. V roce 2022 jsem se vrátila do politiky, kterou jsem opustila po svém ministerském angažmá v roce 2010. A ocitla jsem se v prostředí mnohem nenávistnějším a útočnějším, než jak jsem je poznala před 15 lety. A to jsem se celý svůj profesní život pohybovala v soudních síních, ve věznicích a mezi rozhádanými rodiči. A přece až od roku 2022 zažívám nejhorší útoky, jakých se mi ve věznici a obhajování vrahů nikdy nedostalo. A víte, kdo je v těch útocích nejbrutálnější a nenávidí nejvíce? Jsou to kupodivu právě ženy.

Aby člověk přežil na planetě Zemi, k tomu potřeboval svou nejsilnější vlastnost, kterou je adaptace. Společnost ke slušnosti můžeme vychovávat, ale žádná výchova nezasáhne každého. Proto vidím jako praktičtější doplnit celospolečenskou diskusi o individuální výchovu nutnou pro přežití. Začněme se bavit o dovednostech, které člověku (dětem, mladým dívkám, ale i chlapcům, mužům i ženám) umožní v tomto krutém a nenávistném světě přežít. Je třeba se naučit bránit. Je třeba se učit o sebe se postarat. Je třeba se chránit a krýt si záda. A je třeba vylepšovat základní plazí schopnosti: uteč nebo udeř. Třeba i jak zachránit život, jak

poskytnout první pomoc, kam si zavolat o pomoc, kde je nejbližší úkryt, kam se mohu schovat. Jen tak v tomto krutém světě přežijeme.

Život není nedělní škola. Prostředí jako ve vatičce není tím, které člověka připraví na přirozené střety ve světě plném konkurence a vzájemného vymezování se. Je třeba být ostražitý a být připraven. Zocelovat se na každém kroku. Zvykat si na útoky a na nenávist. Trénink totiž nemůže nikdy uškodit. Pokud vás nebo vaše děti náhodou během života žádné násilí nepotká, můžete svému osudu poděkovat. V ostatních případech je lepší se umět bránit nebo aspoň obrnit. Aby vás srážka s násilím úplně neodrovnala.

Každému muži i každé ženě k tomu držím palce.

Jsem už zvyklá na to, že u různých evropských tisků můj kritický hlas zaznívá osamoceně nebo v menšině. V případě návrhu víceletého finančního rámce pro období 2028–2034 se zdá, že zdrženlivý postoj široce sdílíme. V pozici vlády, v usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu i v navrženém vyjádření Senátu, které připravil Výbor pro záležitosti Evropské unie, nacházíme jasné a přesvědčivé argumenty, na kterých se většinově shodneme.

Pokud si nyní beru slovo, není to pro zpochybnění přednesených výhrad. Spíše mám pocit, že některé věci je potřeba pojmenovat ještě přímočařeji a že náš nesouhlas bychom měli formulovat důrazněji.

Navržený nový víceletý rozpočet není jenom dalším z řady, který by znamenal běžné pokračování v zajetých kolejích, jak tomu bývalo v minulosti. V posledních pěti letech došlo v Unii ve fiskální oblasti k tektonickým posunům. Hlavní roli v tom sehrály covid, Green Deal a válka na Ukrajině, které se staly důvodem pro výrazné navýšení unijních výdajů, a to z velké části na dluh. Celé pojetí hospodářské obnovy po covidu, tedy nástroj Next Generation EU, nebylo o ničem jiném. Unie si společně vypůjčila tolik peněz, že to vydalo na více než dvě třetiny samotného víceletého finančního rámce. Bylo to něco nevídaného – jak sama okolnost, že si peníze společně půjčuje Unie, tak objem vzniklého dluhu. Splácet tento dluh máme až do roku 2058.

Nejdřív nám tvrdili, že je to něco mimořádného; že se tento postup už nemůže opakovat. Brzy jsme ale mohli vidět, že hospodaření s výrazně větším objemem peněz a jejich snadné získávání na dluh se bruselským orgánům zalíbilo, že zapůsobilo jako droga. Odvyknout tomuto modelu je pro ně nesmírně těžké.

Ukázalo se to už za stávajícího víceletého rozpočtu, když byl nejprve přijat tzv. Nástroj pro Ukrajinu (2024–2027) – pro financování podpory Ukrajině – a následně nástroj Bezpečnostní akce pro Evropu (SAFE) – pro financování zbrojení. Oba tyto nástroje počítají s tím, že potřebné prostředky budou opět získány na společný dluh EU (u nástroje pro Ukrajinu to platí částečně, u SAFE zcela). Navíc prvně v historii došlo k tomu, že víceletý finanční rámec byl navýšen už během svého trvání.

Stalo se tedy už tak nějak normální, že Unie požaduje výrazně větší zdroje, a že část z nich si bere na dluh. Návrh nového víceletého finančního rámce pokračuje v tomto duchu.

Rozsah navýšení objemu rozpočtu, jak jej navrhuje Komise, je gigantický. Ať už jej měříme podílem na hrubém národním důchodu nebo porovnáním příslušných částek ve stávajícím a navrženém rozpočtu, rozdíl je skokový. Při porovnávání výdajů, vezmeme-li v úvahu inflaci, dojdeme k tomu, že návrh nového rozpočtu je přibližně o 30 % vyšší než ten předchozí. To je něco opravdu neskutečného!

Problémem ale není jen navržený objem financí a způsob, jak mají být tyto peníze získány (tedy otázka dalšího zadlužování se EU a požadavky na nové rozpočtové zdroje), ale i rozvržení výdajů. Tedy za co tyto peníze utratit. V tomto směru nestačí studovat jen samotný návrh nařízení o víceletém finančním rámci, který právě projednáváme, a který je poměrně suchopárný, a ne zcela výmluvný. Potřebujeme studovat také různé doprovodné dokumenty a vyjádření Komise, např. sdělení „Dynamický rozpočet EU pro priority budoucnosti“.V uvedeném sdělení se mimo jiné dočteme, že minimálně 35 % rozpočtových výdajů by mělo směřovat na klima a životní prostředí, jinak řečeno na Green Deal.

Všimněme si v této souvislosti, že každý další víceletý rozpočet přiděluje na klima větší podíl. Ten z roku 2014 (pro období 2014–2020) předpokládal pro tyto účely nejméně 20 % výdajů. Nynější finanční rámec z roku 2021 původně počítal s minimálně 25 %, nicméně posléze po zavedení Next Generation EU byl cíl fakticky zvednut na minimálně 30 %. A nyní už se tedy máme dostat na 35 %!

Další velmi diskutabilní oblastí výdajů je konkurenceschopnost. Nový Evropský fond pro konkurenceschopnost má mít finanční krytí přes 400 miliard eur. Představa EU je taková, že nalití veřejných peněz do ekonomiky pomůže vyřešit zaostávání Evropy za zbytkem světa. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Unie si konkurenceschopnost nekoupí, neoživí ji ani dotacemi, ani veřejnými zakázkami.

Už jsem o tom mluvila na jaře v souvislosti s tzv. Kompasem konkurenceschopnosti. Základním problémem z hlediska výkonnosti evropských podniků je nynější politický a ekonomický model EU, který je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. Tento problém už trvá celá desetiletí, gradoval ovšem po zavedení Green Dealu, který představuje pro evropské podnikatele poslední ránu.

Nedávná diskuse o průběžném cíli snižování emisí k roku 2040 ukázala, že Green Deal zdaleka není na ústupu. Za této situace znamenají stamiliardy eur investované pod hlavičkou konkurenceschopnosti zcela neproduktivní výdaje.

Jako značně znepokojující vnímám plánované mnohonásobné zvýšení výdajů na obranu.

Evropská integrace nevznikla jako vojenský pakt, ale jako hospodářský a mírový projekt, který měl zabránit dalším válkám mezi evropskými národy. Plán zpětinásobit výdaje na obranu proto vyvolává vážné otázky. Na jedné straně se obávám, že tyto finance přispějí k závodům ve zbrojení a k eskalaci konfliktů v našem regionu. Ještě více by nás ale mělo znepokojovat, jak velkou moc v této věci předáváme unijním orgánům. Opravdu jsme si jisti, že Brusel bude tuto oblast administrovat poučeně a moudře? EU navíc nemá žádnou obrannou doktrínu, podle které by se měla řídit struktura vyzbrojování. Bude-li se EU o takovou doktrínu pokoušet, bude to nutně konkurenční projekt vůči NATO.

Pokud jde o navrhovaný nárůst výdajů na unijní veřejnou správu, k tomu není třeba více dodávat. Tady je doporučené vyjádření Senátu dostatečné.

Mohla bych se zmínit ještě o mnoha dalších bodech – mimo jiné o tom, že je zde opět nehorázně zacházeno s kartou právního státu (což je téma, ke kterému vystupuji často) nebo o podivné agendě investování do demokratických hodnot, ale to už by bylo na zvláštní vystoupení.

Shrnuto a potrženo: Návrh nového víceletého finančního rámce jednoznačně stojí na špatných základech. Je odrazem vzrůstajících ambic a klesajících zábran unijní administrativy. Vede nás na kluzkou cestu, jejímiž definičními znaky jsou rozhazování peněz na nesmyslné projekty, další společné zadlužování se a odklon od původního smyslu evropské spolupráce.

Proto je potřeba mít odvahu v této podobě návrh odmítnout a požadovat, aby se naše vláda zasadila o jeho hloubkové přepracování – směrem k zeštíhlení a směrem k rozumnějšímu rozvržení výdajů.

26. listopadu 2025

Vážený pane předsedo, vážené předsednictvo, vážení delegáti a hosté sněmu.

Je po volbách. Volič chtěl změnu. A součástí oné změny jste vy. Volič chtěl ubrat na progresivismu a přidat na suverenitě. To mají v programu všechny subjekty budoucí vládní koalice. Chtěl ale i omezit míru přerozdělování a zásahů státu do života člověka. A tento akcent se očekává od vás. Alespoň já to očekávám.

Dovolte mi, abych ocenila dvě věci, které Svobodným nikdy nechyběly: zásadovost a neochvějná vize. V době politické flexibility, kdy se programy mění rychleji než počasí, vy setrváváte na jasné ideové kotvě: na obraně svobody jednotlivce.

Jsem přesvědčena, že program, se kterým jste dnes vstoupili do velké politiky, je nezbytný pro budoucnost naší země. Potřebujeme snížení daní a omezení regulací.

Stát nesmí lidem brát jejich těžce vydělané peníze pod záminkou moudrého přerozdělování. Je třeba podporovat aktivního a zodpovědného občana, nikoliv pasivního klienta státu.

Stejně důležité je vaše neústupné volání po štíhlém státu a omezení zbytečné byrokracie a dotací. Dotace pokřivují trh a vytvářejí korupční prostředí. Jen svobodný trh bez regulací může přinést skutečnou prosperitu. A to vy víte nejlépe.

Vítám také váš postoj k Evropské unii. Nechci, aby o našich životech rozhodovali nevolení úředníci v Bruselu.

Podobně tleskám vašemu odmítnutí Green Dealu! Zelená ideologie přináší jen drahotu, chudobu a závislost.

Přeji vám, abyste na tomto sněmu upevnili svou jednotu. Česká republika potřebuje silný, pravicový, a hlavně svobodný hlas. Držím vám palce, abyste s touto vizí uspěli a mohli vrátit naši zemi občanům.

Projev přednesený na sněmu strany Svobodných dne 16. listopadu 2025 v Praze.

1. Paní doktorko, hned na začátek se podívejme na programové prohlášení, které předložila nastávající vláda. Jak byste ho celkově zhodnotila? Jaké body v něm považujete za nejdůležitější?

DK: Zatím nemáme vládu, proto bych onen dokument spíše nazývala koaliční dohodou nebo návrhem. Některé jeho body velmi vítám, například odmítnutí emisních povolenek nebo stabilitu veřejných financí. Držím vznikající vládě palce, aby se jim co nejvíce bodů podařilo splnit, ovšem zásadní změnu kurzu oproti dosavadní politice asi nelze očekávat. Stát bude pořád příliš přerozdělovat a příliš omezovat individuální svobody.

2. Babišova vláda se například zavázala ztransparentnit politické neziskovky. Z některých míst v této souvislosti ale zaznělo, že prý „chystá bič na neziskovky“. Jak byste to komentovala?

DK: To je v každém případě nutný krok. Mně by se ovšem líbilo, kdyby z daní občanů stát nevydával na neziskovky ani korunu. Ať se každý občan sám rozhodne, jakou bohulibou aktivitu podpoří.

3. Odpůrci Babišovi také vyčítají, prý v souvislosti s bezpečností, že v prohlášení není ani slovo o Rusku. Mělo by tam být?

DK: V souvislosti s naší bezpečností bych spíše čekala zmínky třeba o Sýrii a obecně o arabských a afrických zemích, odkud pocházejí téměř všichni pachatelé krvavých útoků na civilisty ve vlacích, tanečních klubech, vodidlech metra, autobusech či letištích všude po Evropě.

4. Jak byste komentovala tolik diskutovanou sbírku na střelu dlouhého doletu Dana 1? Co říci k tomu, jak velké peníze se za opravdu krátkou dobu vybrali?

DK: To si fakt někdo myslí, že raketa za české peníze, která přiletí na Moskvu, zajistí světový mír?

5. Z některých míst zaznívá, zda náhodou touto aktivitou nemůže jít o trestný čin přípravy útočné války. Jak Vy to jako doktorka práv vidíte?

DK: Tady jde o důležitější věci než o šermování paragrafy. Jde o to, jestli taková nás aktivita nemůže zatáhnout do války. Jako kdyby se na to někdo těšil. Ale spíš to ve své zaslepenosti jen nedomýšlí.

6. A máme tady další velmi diskutovanou kauzu a sice případ paní učitelky Bednářové. Co k němu s odstupem doby říci? Jak vidíte názor některých, kteří v tomto případě mluví o v podstatě „politické“ kauze?

DK: Už zase se za názory vyhazuje z práce a trestně se stíhá. Je zajímavé, že stát tyto kroky podporuje, namísto aby před útoky za vlastní názor lidi chránil. Na světě je mnoho konfliktů. A kolem každého z nich probíhá debata, v níž se objevují hodně rozdílná hodnocení. To bude stát vydávat seznam povolených názorů na všechny konflikty na světě?

7. Zeptám se vyloženě jako laik. Tvrzení učitelky ohledně tehdejších událostí na Ukrajině si někteří žáci tajně nahráli. Kdy je vůbec u soudu možné použít nahrávku, se kterou dotyčný nahrávaný nevěděl, a tudíž s ní ani nesouhlasil?

DK: V ideálním světě – třeba amerických filmových detektivek – pachatel unikne, protože soud odmítne nelegálně získané důkazy. Tím se chce říci, že účel nesvětí prostředky a že riziko v podobě

zneužití šmírování je větší než riziko jednoho nepotrestaného pachatele. Ve skutečném světě je to – bohužel – trochu jinak. Soudy nejsou jednotné v posuzování nelegálně pořízených nahrávek. Někdy je odmítají, jindy je použijí jako důkaz. Zjevně podle toho, jak se jim to hodí. To souvisí se svobodou slova. Pokud podporujete to, co tvrdí veřejnoprávní média, ať je to jakkoli špatné, nenávistné, útočné nebo protiprávní, nic se vám nestane. Ale jakmile máte názor odlišný, se zlou se potážete. To se ukazuje od dob kovidových restrikcí, přes prezidentské volby u nás nebo v USA až po válku na Ukrajině, v Palestině nebo po gender či podnebí. Jakmile se začnete ptát, pochybovat, zapojíte kritické myšlení a odmítáte papouškovat jedinou svatou víru, vrhnou se na vás. Stanete se popíračem a je dovoleno vás špinit, urážet a šlapat po vás. Pevně doufám, že nová vláda se takovému jednání postaví.

Rozhovor pro Parlamentní listy ze dne 6. listopadu 2025, otázky kladla Veronika Pohanková

Dobrý den a děkuji za pozvání a za příležitost promluvit na nejdůležitější akci Sdružení přátel piva v letošním roce.

Děkuji vám všem i za to, ze Sdružení přátel piva vůbec existuje. Máte ve svém názvu tři slova. Sdružení přátel piva. Tím posledním je PIVO. Nejrozmanitější, nejsložitější a nejobdivuhodnější nápoj. Proto oceňuji, že se věnujete právě pivu.

Prvním slovem je SDRUŽENÍ. Sdružování je mým celoživotním tématem. Je to hodnota, která je dnes cennější než kdy jindy, protože zažíváme období, kdy lidé zalézají do ulit, izolují se od sebe a málo se stýkají. Proto oceňuji, že jste tomuto neblahému trendu nepodlehli a že se sdružujete.

Za nejdůležitější ze tří slov ve vašem názvu ale považuji to prostřední. A řeknu vám proč.

Jste PŘÁTELÉ piva. Mám pocit, že pivo má dnes samé nepřátele. Pivu nikdo nepřeje. Oproti jiným nápojům podléhá větší regulaci i většímu zdanění, aniž by pro to byl jakýkoliv rozumný důvod. Jediným důvodem je prostě to, že pivo má mnoho nepřátel. Proto jsem ráda, že tady jsem mezi přáteli a že vám mohu popřát, ať vám a nám to přátelství vydrží.

Projev na vyhlášení cen Sdružení přátel piva v Jihoměstském pivovaru Praze dne 13. listopadu 2025.

Některé ženy jsou plné závisti k mužům. Chodí po světě a dští na muže síru, spílají jim kvůli nespravedlivému světu a stěžují si, jak je ten (údajně mužský) svět ženám necitlivý a jak by se všem mnohem lépe vedlo, kdyby ho řídily ženy, kdyby vedly státy, kdyby šéfovaly firmám a vůbec kdyby o všem rozhodovaly ženy.

Závistivé ženy poskytují ubrečené rozhovory, točí blogy plné strašlivých obvinění vůči mužům a píší vyčítavé články či knihy jako Neviditelné ženy nebo Mužské právo. Takové ženy si z komplexního světa plného vzájemných vazeb, složitostí a vztahů vybírají přesně ty příklady, které se jim hodí. Tak například tvrdí, že svět si ke svému obrazu upravili muži, kteří na ženy a jejich potřeby zvysoka kašlou. Muži právě proto (jak například píše Caroline Criado Perez v knize Neviditelné ženy) vytvářejí veřejné prostranství, průmysl, architekturu a věci každodenní potřeby právě tak, aby byly výhodné pro muže, ale naopak nepříjemné a nevyhovující ženám. Právě proto (jak je například uvedeno v knize Mužské právo – Jsou pravidla neutrální?, kterou celý sepsal tým českých závistivých autorek) prý zákony preferují muže, podobně jako výrobci aut, autoři norem, metodik a postupů, vynálezci, stavbaři, stavitelé a návrháři všeho druhu.

Závistivé ženy si dokonce vypomáhají daty, výzkumy a statistikami, aby dokázaly, jak je ten svět k nám ženám nespravedlivý. Z těch statistik to jasně plyne, proto se autorky oněch knih na čísla dovolávají. Otázka ale zní, co s tím. A ještě větší otázkou je: a tohle je celá pravda, nebo jen její vybraný kousek? Svět obecně je složitý a někdy je pochopitelně k někomu nespravedlivý. Tak třeba pilotem se může stát jen člověk, který dobře vidí. Na medicínu vezmou jen toho, kdo je chytrý. Na Olympiádě může startovat jen ten, kdo je dobrý sportovec. Děti může porodit spíš mladá, než velmi stará žena. V orchestru může hrát jen ten, kdo má hudební sluch… A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Svět je plný zavřených dveří, o spoustu příležitostí je třeba se poprat a k úspěchu vždycky vede kombinace píle, nasazení, vytrvalosti, šikovnosti a štěstí.

Závistivé ženy jsou schopny sestavit obrovský výčet nespravedlností a ústrků, na ženské výhody ale kupodivu nepamatují. Tak třeba zapomínají zmínit se o tom, že se ženy dožívají vyššího věku než muži (u nás dokonce žijí o 6 let déle), mnohem méně páchají sebevraždy a zneužívají drogy (v obou případech muži čtyřikrát častěji) a pobývají ve výkonu trestu (v českých věznicích je žen jen necelých 9 %), muži hrozí venku na ulici čtyřikrát častěji napadení, zranění i smrt. Zamlčují, že ve škole daleko lepších známek dosahují snaživé horlivé natvrdlé šprtky než bystří, chytří, ale méně poslušní třídní sígři. Závistivky opomíjejí, že ženy mají lepší komunikační schopnosti, jsou lepšími pečovatelkami a mají lepší sociální sítě, dosahují vyššího vzdělání, jsou flexibilnější v zaměstnání, jsou adaptabilnější, na rozdíl od mužů zvládají multitasking, mají vyšší emocionální inteligenci a empatii, přivádějí na svět děti a po rozvodu či rozchodu o děti častěji pečují. I v oblasti platové si závistivé ženy vždy vybírají ke svému srovnání právě ta zaměstnání, v nichž ženy pracují na zkrácené úvazky, zatímco muži mají naopak hodiny navíc, popřípadě srovnávají průměrný plat celé množiny žen s průměrným platem množiny mužů. Jenomže takhle platy porovnávat nelze. Spravedlivé by bylo srovnávat plat policisty a stejně pracující policistky nebo lékaře a stejně pracující lékařky. Jenomže to závistivé ženy nečiní, protože by jim z porovnání vyšlo, že když muž a žena dělají stejnou práci u státu nebo u stejné firmy, dostávají za ni stejný plat. Opomíjejí

taky, že ženy a muži mají jiné priority, jiné zájmy a jiné hodnoty a odlišně si vybírají, čemu dají přednost. Proto si muži volí spíše pracovní cesty, přesčasy a hodiny navíc, zatímco ženy zkrácené úvazky a namísto porady volí děti, kroužky a rodinu vůbec.

Naopak spravedlivé by bylo, kdyby závistivé ženy nezapomínaly na jiná srovnání. Tak třeba plat supermodelky je o 70 % vyšší než plat supermodelka, herečka v pornoprůmyslu si vydělá o 70 % víc než ve stejném filmu účinkující herec.

Závistivé ženy opomíjejí i jinou do nebe volající mužsko-ženskou nespravedlnost: dámské butiky jsou na každém rohu, zatímco objevit slušnou prodejnu pánského oblečení stojí značné úsilí a mnohé vyhledávání. Podobné je to s kosmetikou – výběr té dámské na všechny partie a druhy dámských pletí i vlasů je minimálně trojnásobný ve srovnání s produkcí pro pány. Podobně tak závistivé dámy jaksi opomíjejí, že legislativa obsahuje celou řadu zvýhodnění (stačí se podívat do zákoníku práce na zákaz prací těhotným ženám, kojícím a matkám do konce devátého měsíce po porodu nebo na ochranu žen před přeložením a před výpovědí). A to nehovořím o ženských zbraních, ženské manipulaci, ženské nadvládě a ženě coby krku, která mnohdy vládne mužské hlavě. Společnost taky pořád dává ženám přednost – do tramvaje, do výtahu nebo při záchraně z Titanicu. Ženy si dnes samy vybírají muže, objednávají hormonální antikoncepci, rozhodují o dětech a chodí na potraty zcela podle svého uvážení. Muži možná nemusejí stát ve frontě na toalety. Ale usměje-li se na ně krásná žena, vypne se jim mozek a přijdou o sebeovládání.

Z knih, podcastů a článků těchto závistivých žen slyšíme volání nikoli po rovnosti, protože tu v našem právním řádu i ve společnosti máme dávno. Ty závistivé volají po výhodách pro ženy, po úlevách, po pozitivní diskriminaci, po zvýhodnění, po kvótách, na které by ženy samy nedosáhly. Po berličkách pro ty, které nejsou dost dobré. Kniha Neviditelné ženy na mnoha stránkách požaduje, aby výrobci nevyráběli jednu sekeru pro průměrného člověka, ale dva druhy seker: pro průměrného muže a pro průměrnou ženu. Je to podobné, jako když levák volá po nůžkách pro leváky nebo po půllitrech, majících jinak tvarovaná ucha.

Závist, kterou některé jiné ženy trpí, by se s trochou pochopení dala chápat. Bohužel závistivé ženy opomíjejí celospolečenský kontext a taky fakt, že každý člověk je trochu jiný a každému by ideálně vyhovovalo jiné právo, jiné výrobky, jiné vztahy a jiné zvýhodnění jeho nedostatečnosti, jeho hendikepu, jeho osobní situace. A pak zcela zásadně ignorují ještě jedno, skoro nejdůležitější, protože ekonomické měřítko: mnohé zvýhodnění žen v životě by stálo nemalé náklady. A otázka zní, na čí úkor se má zajišťovat a kdo to zvýhodnění musí zaplatit. Závistivé autorky si jenom stěžují, žalují a vznášejí své osobní nárokové požadavky. Ekonomickou náročností se ovšem nezabývají. Jistě by výrobci mohli vyrábět i malosériové kolekce výrobků jen pro ženy. Ty by však zákonitě byly o dost dražší, stejně jako jsou o dvě třetiny ceny dražší nůžky pro leváky. A kupoval by je pak někdo? Já bych třeba uvítala menší chytré telefony, které by jinak kapacitou a výkonem odpovídaly těm velkým, co se mi nevejdou do mé malé ženské ruky. Jenomže znám statistiky výrobců telefonů: tam, kde vyrobili dvě velikosti, kupovali všichni ten větší. O menší nebyl zájem. Ejhle, milé závistivky – zde máte na své lkaní odpověď trhu.

Na vývěsním štítu novorenesanční Obereignerovy vily v Poděbradech se skví tento výstižný moudrý nápis: „Komu se nelíbí za moje na mým, ať sobě postaví za svoje na svým.“ A tohle doporučení bych dala i závistivým ženám. Pracujte na sobě, bojujte, snažte se, kandidujte, nechte se zvolit a pak rozhodujte. Nebo si založte firmu a vyrábějte věci přívětivé ženám,

složte si správní radu jen z něžného pokolení. Financujte si své požadavky samy. Anebo přestaňte kňučet, stěžovat si a závidět. A požadovat po státní moci, aby vaše požadavky prosadila násilím.

Svět je totiž složité místo k žití pro každého a o své místo na slunci se musí porvat každý. A nikdo ho nebude mít lepší jen proto, že žen je na světě víc než polovina. Cožpak muži mají svůj život jednoduchý jen proto, že se narodili jako muži? Dost na tom, že už od pohledu vypadají tak srandovně. Zatímco my jsme ta hezčí polovina.

časopis TO č. 10/2025

Děti nejsou malí dospělí. Právě proto je chráníme. Chráníme je před nimi samotnými. Proto existují skutkové podstaty trestných činů. Takových trestných činů, u kterých se dospělí vymlouvají na to, že děti s protiprávním jednáním souhlasily, ba jej dokonce samy chtěly.

Proto existuje koncepce dospělosti. Protože plná svéprávnost pro rozhodování, konání a jednání nastupuje nejdříve v 18 letech a u mnoha aktivit dokonce až v pozdějším věku. Proto děti nesmějí pracovat, nemohou nakupovat nemovitosti, řídit auta nebo obchodovat na burze.

Proč to všechno nemohou? Odpověď nám poskytuje vývojová psychologie. Člověk se vyvíjí postupně, což platí zejména pro jeho mozek. Až teprve kolem 12. roku věku chápe abstraktní pojmy. A plně o sobě smí rozhodovat až v 18 letech. Je to pochopitelné. Dřív totiž upřednostní okamžitý požitek teď před požitkem odkládaným do budoucna. Až po dosažení plné svéprávnosti chápe, že dnešní rozhodnutí ovlivní jeho budoucí život. Až v dospělosti je schopen chápat čas a konsekvence s tím spojené.

I naše dospělost je fikce. Sami to vidíme, kolik dospělých je závislých na drogách, na sociálních sítích, na sladkostech. Sami vidíme, jak i u nás je složité odepřít si teď a například odložit včas telefon a jít si lehnout, abychom byli na náročný den dostatečně vyspaní a odpočinutí. Mladí lidé toho povětšinou nejsou schopni a dětem se ani nemůžeme divit. Právě proto existuje výchova, která dětem dává hranice.

Proto je tak těžké mluvit s dětmi a pracovat s tím, co nám řeknou. Proto musíme být velmi opatrní, když nám osmi či desetiletá holčička řekne, že se cítí být chlapcem. Musíme velmi obezřetně zjišťovat, co za tím prohlášením stojí. Ona sama to mnohdy neví. Proto rozhovor s dítětem vyžaduje vyškolený personál.

A to mluvím o běžném zdravém dítěti. Ten, kdo vede rozhovor s dítětem u tak závažné věci, jakou je změna jeho pohlaví, se musí ale také ujistit, zda jeho hardware není nějak funkčně narušen. Například ADHD, poruchou autistického spektra a dalšími funkčními omezeními. Takové omezení se musí nejprve vyšetřit a vyloučit (nebo potvrdit). Proto nelze jen tak poslechnout dítě, když řekne, že necítí soulad se svým biologickým pohlavím.

Manipulovat a být manipulován

Problém je ještě také v jiné oblasti. Děti jsou extrémně manipulovatelné. To zná každý rodič, který výchovnou manipulaci používá každý den. Děti jsou také ale extrémně ovlivnitelné. A když jim doma nerozumějí, ba jim dokonce jejich věty a pohled na věc rozmlouvají, je pro ně jednoduché napojit se na partu nebo klan, který ho o něčem přesvědčuje. Ne náhodou se mladí delikventi rekrutují z narušeného rodinného prostředí.

Děti také dokážou samy (zejména ve věku od 12 let výše) velmi dobře manipulovat, protože ze sociálních sítí dobře vědí, co od nich chceme nebo potřebujeme slyšet. Proto je naprosto zásadní, zda s dítětem hovoří vyškolený odborník, který o všech těchto rizicích ví a dokáže je eliminovat či rozpoznat. V rodinném právu se setkáváme s řadou podobných případů. Vše výše uvedené známe z opatrovnických sporů. A vidíme, jak zhoubné je paušalizovat a zjednodušovat.

Děti se dnes uplácejí nicneděláním, a tak si v rozvodových sporech dítě vždycky vybere toho rodiče, který z jeho pohledu míň prudí. Když soud automaticky převezme jeho názor a svěří ho méně vychovávajícímu rodiči, je to pro dítě obrovský náklad odpovědnosti. A velmi často v dospělosti lituje, že se takto rozhodlo a že soud automaticky akceptoval jeho přání. Mnohdy státu vyčítá, že to dopustil.

Nelze vzít názor dítěte absolutně a konat podle něj. Nelze obecně přijmout tezi, že dítě ví, co chce, a tak mu vyhovíme. To by totiž bylo přesně v rozporu s jeho nejlepším zájmem, o kterém hovoří Listina základních práv a svobod. A tento nejlepší zájem konkrétního dítěte garantuje stát.

Vystoupení na kulatém stole v Senátě zaměřeném na problematiku trangender.

25. 10. 2025

Pět poznámek k aktuálním úkolům české justice.

První poznámka je finanční. Nálezem Ústavního soudu z minulého úterý, který zrušil zmrazení platů soudců, byla zachována soudcovská nezávislost. Jenomže to pro činnost soudů nestačí. Soudci mohou rozhodovat spory a případy prakticky kdekoliv, ale bez zapisovatelek, bez administrativního aparátu a bez ajťáků se justice prakticky zastaví.

Česká vláda nedávno rozhodla o postupném zvyšování výdajů na obranu a bezpečnost na 5 % hrubého domácího produktu. Obrana a bezpečnost patří mezi základní úkoly státu, a justice je přece její nedílnou součástí, podobně jako policie a státní zastupitelství. Bez zajištění těchto složek atributů by taky mohl přestat fungovat právní stát. Není přece myslitelné, aby od soudů odcházely zapisovatelky do Lidlu a aby nebylo na advokáty ex offo. Jak chce náš stát zajistit právo na právní pomoc? Ale pozor: 5 % HDP je sakra hodně peněz. Tak by si justice měla pěkně ostře začít o ty peníze říkat.

Druhá poznámka směřuje k nám, politikům. Volání po racionalitě je voláním marným. Politici racionální, proústavní a prostátoprávní ani náhodou nejsou a nikdy nebudou a argumenty rozporu s právem a s Ústavou je nezajímají. Pro politiky jsou důležité zájmy. A když je o zájmy, pak ochrana ústavnosti jde vždycky stranou. Tak, jak se to stalo při zmražování soudcovských platů.

Třetí poznámka směřuje k umělé inteligenci. Zeptala jsem se té své (Gemini), jaké jsou podle ní problémy justice. Napsala, že v dnešní době je právo křehké a zranitelné. To ale pro justici žádným problémem není. Právo se přece mění pořád a soudci jsou zvyklí s těmi změnami pracovat. Umějí se mu přizpůsobit, umějí si právo vyložit tak, aby podle něj mohli rozhodovat. A umělá inteligence je jenom nástroj. Jen je třeba si umět přiznat, že ten nástroj mění naše chování. Před 14 dny proběhl sněm České advokátní komory – poprvé v hybridní formě, při které jsme i o procesních usneseních sněmu hlasovali pomocí aplikace. A najednou byly výsledky hlasování jiné. Žádné usnesení nebylo přijato jednomyslně. A my navíc dnes nevíme, kolik lidí sněm sledovalo ani kolik se jednání sněmu účastnilo.

Čtvrtá poznámka směřuje k digitalizaci. Zaklínáme se jí, chceme elektronický spis a výslechy online, ale musíme si uvědomit, že pak bude justice dražší. Digitalizace nikdy žádné peníze ani lidi neušetřila.

A má poslední poznámka se týká duševního zdraví v justici. Chybí nám duševní podpora – pro soudce, pro účastníky řízení, pro děti. Dospívá nám generace Z, narozená v roce 1995. Dnes je jí třicet a brzy bude soudit. Je to generace sněhových vloček. Bude potřebovat podporu, supervizi, práci s duší, aby ten tlak médií a pokusy o manipulaci vydržela.

Když jsme před osmi lety založili Unii rodinných advokátů, mysleli jsme si, že budeme zejména školit pozitivní právo a judikaturu. Ale brzy se ukázalo, že největší volání je po soft dovednostech, po vývojové psychologii, po krizové intervenci. Po péči o naše duše a duše našich klientů.

Ráda bych skončila optimisticky. Justice se nemusí bát. Je páteří právního státu a umělá inteligence soudce nikdy nenahradí. Budou vždycky potřeba pro individualizované rozhodnutí, pro vyhodnocení emocí, motivací, pravdy a lži, kterou soudce přece s vysokou mírou pravděpodobnosti vidí, vyslýchá-li účastníka nebo svědka osobně. A s emocemi nebude umět umělá inteligence zacházet nikdy.

Ale o ty peníze na obranu a bezpečnost by si justice měla říct hodně nahlas!

Vystoupení na shromáždění Soudcovské unie v Mikulově dne 17. října 2025

Digitalizace není neutrální. Mění nás a ovlivňuje velmi selektivně podle toho, jestli potřebujeme myslet a konat samostatně a svobodně, nebo jestli je pro nás důležitější pohodlí. Digitalizace deindividualizuje, fandí stádnosti, kolektivismu a sociálnímu inženýrství. U individualistů naráží na příliš strukturované požadavky a potřeby, na jiný vztah k soukromí a intimitě.  

Digitální svět kdekdo z nás miluje a nadšeně využívá. Tak třeba miliony let jsme palec používali jen pro uchopení. A dnes oběma palci píšeme na chytrých telefonem. Ale ty přístroje zvýšily naši nervozitu a přidaly do našich životů spoustu stresu. Bude tam dost silný signál? Mám dostatečně nabitý telefon? Najdu tu složku, kterou jsem si stáhl a uložil? Poslala jsem ty prachy na správný účet? Nemám nějaký nezodpovězený mail nebo úkol? A proč mi telefon pořád opravuje správná slova na vyslovené blbosti?

Technika každého z nás proměňuje, aniž byste si toho všimli. Počátkem října se konal sněm České advokátní komory, na kterém se poprvé hlasovalo digitálně prostřednictvím počítačů a speciálních aplikací. Jasně, hybridní forma jednání není dnes už nic převratného. Ale ukázalo se, že zavedení této techniky má vliv i na výsledky hlasování. Poprvé i při procesních hlasování o průběhu sněmu hlasovaly desítky, ba mnohdy stovky hlasů proti. Poprvé nebylo žádné rozhodnutí přijato jednomyslně. A poprvé taky nebylo možné zjistit, kolik lidí sněm osobně a virtuálně sledovalo a kolik lidí se celkem zúčastnilo sněmu.

Tisíckrát můžete být nadšení a do digitalizace zamilovaní. A přesto každého z nás naštve, kdy se nám nepodaří stáhnout přílohu, načíst informaci, najít správný odkaz nebo se připojit k wifi. Podobné je to s vyhledáváním. Máte-li průkazku Českých drah, musíte dvacetkrát správně kliknout, než se vám podaří změnit si vlastní fotografii. Informací je tolik, že jsme jimi každou vteřinu zahlcováni do udušení. Za jediný den je těch informací mnohem víc, než jich naši nedigitální předkové obsáhli za celý svůj život. Musíte si pamatovat desítky přístupových údajů a stovky hesel. Složité ověřování a neprolomitelné šifry s číslicemi a velkými i malými písmenky používá navzdory opakovaným varováním jen někdo skutečně paranoidní. Nikdo normální si nebude co dva týdny měnit hesla na svém počítači, protože taková operace je prostě nebetyčným zdržováním. Nic proti tomu, když se technologie nabízejí jako méně pracná alternativa k dosavadním metodám komunikace. Ale v momentě, kdy je využívání technologií vynucováno jako povinná a jediná možnost řešení, je to už diktát, který staví významnou část populace do autu. Pokud po nás instituce chtějí, abychom s nimi komunikovali prostřednictvím počítače nebo „chytrého“ telefonu, musely by nám tyto technologie zaplatit, protože vlastnit a užívat je přece není povinné a mít za to, že jimi disponuje každý tak nějak samozřejmě, znamená ignorovat individuální specifika každého z nás.    

Digitální technologie nás mimo jiné nutí spěchat mnohem víc, než kdy člověka nutila příroda nebo nějaké nebezpečí. Ten e-mail musí odejít ještě dnes. Tu transakci musím uskutečnit teď, protože za chvíli už ve vlaku nebude signál. Všechno potřebujeme hned a na nic není v tom digitálním světě čas. Jen podivínům bez stálého zaměstnání a bez rodin se výjimečně podaří z digitální existence uprchnout. My všichni ostatní musíme být k zastižení takřka nepřetržitě. Kvůli digitálním médiím si sami zkracujeme čas na spánek, na rodinu, na koníčky, na oblíbené aktivity. Když vyřizuji maily, polovina adresátů na ně odpoví prakticky ihned. Jaký div, že za nejdůležitější věc už dávno nepovažujeme klíče a peněženku, ale chytrý telefon a nabíječku.

A to nám nic z toho zatím povětšinou nikdo nenařizuje. Stát cestou povinné digitální komunikace dokonce dosud ani jít nesmí. Brání mu v tom Listina základní práv a svobod a právo na důstojný život. Co je důstojného na tom, když důchodkyně není schopna zacházet s internetovým bankovnictvím, když slabozraký nemůže použít bankomat nebo když prarodiče musejí volat o pomoc vnukům, aby jim nastavili televizi nebo je připojili na wifi?

A to zcela pomíjím digitální závislost, která je u všech věkových kategorií stále rozšířenější (viz Zpráva Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti o stavu za rok 2024).

Nejspíš se nikdo z nás nechce vrátit k pevné lince a k mechanickému psacímu stroji. Nicméně minimálně není třeba uhánět do míst, kam už se dostala významná část asijská populace. Tam už digitální závislost zasáhla 41 % populace. A už vůbec není na místě, aby to uhánění urychloval stát. Nemá co vnucovat digitální gramotnost do škol, zdarma rozdávat tablety a už vůbec ne běžným občanům nařizovat, aby v komunikaci s ním upřednostňovali digitální technologie. Jak vám totiž potvrdí každý starosta na vsi, žádná technologie neušetří úředníky, neodstraní, nezlevní či nezjednoduší agendu, kterou stát či obce musejí vykonávat. Nevěříte? Jen si spočítejte výdaje na elektřinu, na obnovu počítačů, na platby za připojení, na aktualizaci programového vybavení. Zatímco před sto lety jste si pořídili mechanický psací stroj, na kterém mohli psát i vaše děti a vaši vnuci, dnes máme na všech úřadech úředníků mnohem víc.

Nikde není řečeno, že musíme uhánět pořád dopředu a přidávat plyn. Někdy je čas prostě zpomalit. Zastavit se. Nefotit a nezkoumat, co si o nové zprávě myslí ostatní. Nepsat bez ustání všechno na ony sociální sítě. Prostě se jen podívat kolem sebe a vnímat. Třeba jak je ten letošní podzim krásný. Vypínám počítač a jdu přesně to dělat.

MFDnes 1. 10. 2025

Pokrok je všeobecně vnímán jako proces vylepšování života jednotlivce či společnosti. Když člověk zprvu oral ručně nebo když pluh pohánělo domácí zvíře, každá drobná mechanizace už znamenala pro člověka výrazné vylepšení. Podobně tomu bylo s elektřinou, plynem, telefonem nebo pračkou. Jenomže trochu jiné je to se společenskými vztahy. Zlepšit postavení jednoho člověka nebo mikroskupiny či zavést nová práva pro menšiny nemusí znamenat zlepšení pro ostatní ani pro všechny, ať nám to aktivisté opakují stále dokola.

Kdekdo se zaklíná hesly o pokroku, jako kdyby to byl svatý grál nejen pro něj, ale pro každého. Hlavně nezůstat stát, hlavně neustrnout na místě. Změny za každou cenu. Jenomže zrychlovat tímto směrem nejde donekonečna. Vývoj narazí na fyzikální zákony, na meze lidského organismu, na ekonomické bariéry. Anebo na odpor samotných lidí, když turbulence postihnou společenskou oblast. Změn je prostě někdy příliš a společnost si řekne: dost! Hlavně tehdy, pokud se násilně mění i to, co se osvědčilo.

Sexuální menšiny

Vzpomínám na debatu o registrovaném partnerství někdy na přelomu tisíciletí. Jak se aktivisté bili v hruď slibujíce, že nic víc než právě jen to partnerství nikdy požadovat nebudou. Pak byl v roce 2006 schválen zákon, a hned poté začali aktivisté vznášet další požadavky. Dnes homosexuálové mohou uzavírat sňatky, dědit, mají společné jmění, mohou mít i adoptovat děti. A přece je to aktivistům málo a chtějí víc. Jejich kampaně ve prospěch Prague Pride a práv homosexuálů obtěžují společnost a spoustu lidí znechucují. Jejich agenda je protlačována veřejnou mocí a podporována veřejnými penězi, zatímco normálnost se musí prosadit bez dotací. Je tohle ještě pokrok? Jenomže woke sféra nemá nikdy dost. Nikdy nebude spokojená. A tak tlačí na další pitomosti.

Mnoho let mezi námi žijí lidé s genderovou dysforií – poruchou nesouladu mezi biologickým pohlavím a genderovou identitou. Lékařská věda jim celá léta pomáhá s tímto postižením žít. A pak přijdou woke aktivisté a z poruchy učiní politické téma. A tak se v důsledku jejich aktivismu budují záchody pro desítky nepohlavních pohlaví, ohýbají se zákony a soudní rozhodnutí a v médiích se diskutuje o pseudoproblémech, které nikdy dříve ve společnosti žádný problém nevzbuzovaly. A mnohá média se mohou přetrhnout, aby na prvních stránkách oslavovala tzv. změny pohlaví a prznění dětí, namísto aby kultivovala debatu oslavou normality. Co je normální, je pro ně zjevně málo zajímavé.

Stále ten gender

Ani politici, zejména ti právě vládnoucí a údajně pravicoví a údajně konzervativní, tomuto trendu nijak nebrání, ba naopak se k němu přidávají a poslušně ho podporují. Jen více genderu do mateřských škol! Jen více podivností do našich ulic! Jen více hnusných teorií do školních osnov! Jen více cen pro podivné filmy a pro oplzlé knihy. Stát z našich daní podpoří vydání knihy, která volá po zrušení rodiny, ačkoliv ochranu rodiny požaduje řada zákonů i Listina základních práv a svobod. A tak si sami platíme zničení vlastní civilizace. Vše staré a vyzkoušené pryč, protože teď podporujeme woke hlouposti a zpochybňování pohlaví u školních dětí.

Jsou to ale zvláštní paradoxy. Evropské supermoderní feministky podporují Palestinu, jejíž režim je ke svobodě žen nepřátelský, odsuzuje je do domácností a trestá je za vlastní názor. Woke aktivisté pyšně nosí palestinské šátky, ačkoliv homosexualita je v muslimských zemích trestná a oni první by šli na popraviště. Aktivisté ublíženě kňourají, kdykoliv se na ně někdo špatně podívá, ale kdo nadšeně nepřijímá jejich požadavky, toho nálepkují jako nenávistného předsudečníka a nejradši by mu zavřeli ústa nadobro.

Jejich nástrojem je totiž progresivistiská cenzura, která kdekoho s jiným názorem označí za rasistu, xenofoba nebo za sexistu. Jenomže pak je jejich vlastní pokrok dožene, protože revoluce vždycky nakonec požírá své děti. Dovolíte-li každému takzvaně „změnit pohlaví“ vlastním rozhodnutím, dříve či později toho někdo zneužije. A tak z celého světa slýcháme příběhy, kdy mužský násilník oznámil změnu pohlaví a nastoupil výkon trestu do ženské věznice. V televizi sledujeme do krve zbitou sportovkyni, jež měla tu smůlu, že proti ní nastoupil pohlavně maskovaný obrovitý muž. Jenomže čemu se tady vlastně kdo diví? A proč jsme tomu nezabránili dřív?

Zlatá uměřenost a zdrženlivost

Našemu světu chybí uměřenost. Pokrok tak, jak ho chápou progresivisté, totiž není absolutním dobrem, a když se příliš tlačí na jednu strunu, struna se nakonec přetrhne a všechna síla se obrátí proti aktivistům. Což se lze divit Trumpovým rozhodnutí nefinancovat vysoké školy, které se pod vlivem aktivistů z tolerantního prostředí pro všechny změnily v nenávistné výspy vylučující některé skupiny studentů i profesů s jiným názorem? Což se lze divit rodičům nesouhlasícím s woke výchovou ve školách, která nutí učitele vykládat dětem sexismus, genderismus a další pomýlené ideologie? Což se lze divit sportovkyním, že nesouhlasí s tím, že budou měřit síly s přešitými muži?

Původním významem termínu woke je probuzený a původním cílem tohoto hnutí boj za rovnost. Jenomže dnešní woke aktivisté touží redefinovat základní hodnoty, na kterých naše evropské společnosti stojí: rodinu, pohlaví a normální lidské chování. Právě woke aktivismus přinesl do Evropy nelegální a nekontrolovanou migraci, která v okolních státech zrodila no-go zóny, bitky gangů, hromadné obtěžování žen, politickou korektnost a v konečném důsledku i cenzuru svobody slova. Právě woke aktivisté některé pojmy vyloučili jako zakázané, o některých věcech se podle nich nemluví a některé negativní jevy se nesmějí kritizovat. Kdo nahlas vyslovil slova jako černoch, teplouš, tlustá apod., byl označen za fašistu či extrémistu. Kdo chtěl chránit občany před přivandrovalci, ten je pro woke komunitu náckem nebo dezolátem.

Dnes ideologie převažuje nad realitou. Při hledání práce má přednost černoch, homosexuál nebo žena, bezpečnostní složky snižují laťku u fyzických i mentálních testů, imigranty podporujeme víc než domácí občany. A rodina, vlast či ochrana státu? Jen se podívejte do volebních programů, které strany mají ty tradiční hodnoty v centru zájmu, které strany je chtějí chránit.

Pokrok je někdy ke škodě všem. Co se osvědčilo, je třeba opečovávat, nikoliv bořit. A zastavit se na pozicích, které tmelí naši společnost a kulturu, je nejen správné, ale pro přežití nezbytné. Jinak tu po nás nic nezůstane. Kdo chce žít jinak, ať si tak žije – ale ať nenutí ty ostatní, aby uháněli dopředu slepými cestami s ním.

Časopis TO - 9/2025

Sborník Normální Daniela 3 se liší od dvou předcházejících tím, že neshrnuje texty právničky a komentátorky veřejného dění, ale práci senátorky. Takže se na úvod musím zeptat s nadsázkou: Může senátorka v tom zvláštním světě malostranských paláců českého parlamentu zůstat normální?

DK: Nejprve vás musím opravit. Všechny tři sborníky textů (tedy letošní, loňský i předloňský) jsou koncipovány stejně – od mého faktického vstupu do politiky v dubnu 2022 v každém sborníku skládám účty a prezentuji, za co bojuji, o co usiluji a o co se snažím. A takto by se podle mě měl chovat každý veřejný činitel, který má mandát od voličů. Právě se svými voliči se radím a konzultuji s nimi jejich pohled na problémy které v Senátě probíráme. Oni mě do Senátu zvolili, proto mají právo znát mé kroky, vystoupení, důvody a motivace.

Sborník je shrnutím vašich textů, vystoupení a článků. Liší se nějak vystupování a vyjadřování s ústavní funkcí?

DK: Jsem to pořád já, se svými postoji, svými zásadami a názory. Ale je jasné, že ve funkci senátorky velmi často musím reflektovat i témata, kterými bych se jinak tak podrobně nezabývala, prostě proto, že tvoří součást agendy Senátu a agendy zákonodárce.

Jaké iniciativy si za svůj dosavadní senátorský mandát ceníte nejvíce?

DK: Iniciovala jsem v Senátě vznik Podvýboru pro rodinu. Po dvou letech mí kolegové dospěli k závěru, že téma rodiny pro ně patrně není dost důležité na to, aby podvýbor dál pokračoval. Poté, co neprošel můj návrh, aby Senát oceňoval dlouhodobá dobrá manželství na oficiální úrovni, chopila jsem se této iniciativy sama a po celé republice předávám tato ocenění krásným dlouholetým manželských dvojicím, které oslavily zlatou svatbu. A největším úspěchem bylo zastavení ratifikace Istanbulské úmluvy. Na tomto případě jsem si ověřila, jak je důležité s kolegy mluvit, vyjednávat a snažit se získávat jejich podporu.

Po celé tři roky, co působíte jako senátorka, jste byla v podstatě součástí „opozice“ proti senátorům z Fialovy vlády, mající v horní komoře ještě větší sílu než v té dolní. Jaká je to zkušenost?

DK: Někdy je to dost trpké, když se cítím osamocena, izolována proti téměř všem. Ale pak stačí, když vyjedu do svého obvodu mezi své sousedy a své voliče, a najednou zjistím, že tam názorově rozhodně v menšině nejsem.

Ačkoliv jste byla mimo senátorské kluby, pořádala jste za ty tři roky mnoho debat a konferencí, na několika jsem sám byl jako novinář přítomen. Zaznívala tam vysoce odborná stanoviska, chodili tam akademici nebo vlivní ministerští úředníci. Jak se ale tyto závěry diskusí daří potom přenášet do legislativy?

DK: V mnoha tématech jsem osamocena, ale právě proto, abych měla aspoň nějakou šanci ovlivňovat rozhodovací procesy, o kterých mluvíte, musím pořádat kulaté stoly a diskusní akce, abych vytvořila aspoň nějakou oficiální platformu k debatě, ke které jinak v Senátě není moc prostoru. Z každé své akce vydávám z vlastní iniciativy a vlastním nákladem tištěné i elektronické sborníky příspěvků a rozesílám je každému, kdo o ně projeví zájem a kdo by mohl mít na rozhodování v těchto věcech nějaký vliv.

Občas jsem zaznamenal, že v Senátu je to rozdělení na vládní a opoziční tábor přece jenom mírnější, třeba ústavní stížnost proti přílepku k trestnímu zákoníku o činnosti pro cizí moc jste podávala s kolegou Michaelem Canovem z klubu STAN, jehož poslanci jej ve sněmovně prosadili. Je tedy pravda, co se říká, že v Senátu je vše méně bojovné, než v Poslanecké sněmovně?

DK: Neřekla bych, že je v Senátě prostředí méně bojovné. Ale senátoři i dosavadních vládních stran jsou přece jenom trošku dál od svých politických šéfů, než jsou poslanci ve Sněmovně.

Hodně píšete o regulaci přicházející z Evropské unie, která je u nás „inkorporována“ v podstatě hlasovacím automatem, bez zamyšlení nad možnostmi oponentury. Není to ale spíše chyba u nás, že tu legislativu schvalujeme, slavnými slovy Václava Klause mladšího, „jak židovské výbory“?

DK: Jsem přesvědčená, že nemusíme nic. Podle Ústavy i podle jednacích řádů se má zákonodárce rozhodovat podle své vůle, nikoliv pod nátlakem či hrozbou. Jestli si to někteří zákonodárci nechají líbit a dělají ze sebe hlasovací roboty, pak je to jen otázka jejich svědomí.

Vašim hlavní právnickou specializací vždy bylo rodinné právo. V jakém stavu podle vás dnes je?

DK: Nejde ani tak o zákonnou úpravu. Spíš o to, že lidé nabyli klamného dojmu, že jim lásku, laskavost a ochotu ke spolupráci v rodině zajistí soudní rozhodnutí. Tak tomu ale není. Jen velmi málo soudních rozhodnutím dopadajících na rodinu je reálně vynutitelných a lidé by si měli mnohem více uvědomovat, že právo a rozsudek jsou příliš brutální nástroje pro řešení rodinných sporů. Efektivnější je ustoupit, počkat, až se uklidní emoce, netlačit na pilu, nevynucovat si své nároky násilím. Rodinné vztahy totiž soudní řízení a lpění na paragrafech spolehlivě zničí. A taky je třeba, aby lidé přijali odpovědnost za své volby a za své chování.

Témata „kulturních válek“ byla v posledních letech diskutována velmi bouřlivě, v některých cizích zemích ještě vášnivěji než u nás. Probíhaly protesty a akce na straně „liberálů“, vznikaly takové novotvary jako „reprodukční práva“, nebo „manželství pro všechny“. Dokonce české ministerstvo kultury přispělo na vydání překladu knihy Zrušte rodinu. Po nástupu prezidenta Trumpa se zjistilo, že řada těchto aktivit byla cíleně iniciována a financována z USA a po škrtech zrušení agentury USAID také tyto aktivity výrazně ustaly. Do jaké míry podle vás šlo o autentické hnutí, a do jaké míry spíše o uměle nastolovanou politickou agendu?

DK: Vůbec nepodceňuji sílu obrovských miliard pocházejících z amerických, bruselských, norských či britských fondů ve prospěch aktivistů, kteří se jen tváří jako zapálení bojovníci za správnou věc. Síla peněz je tu obrovská. Ale proti ní by měla stát síla svobodné vůle a zdravého lidského rozumu. A věřím, že se tyto síly budou projevovat čím dál silněji.

Vy osobně jste v rámci těchto polemik často čelila vášnivé kritice těchto skupin. Jak se to snáší, poslouchat a číst o sobě, že jste „špatná žena“?

DK: Říkám si totéž, co si v podobných situacích říká každý normální člověk: Trhněte si nohou.

Teď se o ženách v politice zrovna hodně mluví, díky mimořádnému úspěchu pirátské akce „kroužkuj ženu“, která do Poslanecké sněmovny vynesla řadu nečekaných poslankyň. Celkem bude v Poslanecké sněmovně 66 žen, rekordní počet. Liší se podle vás nějak mužský a ženský pohled na politiku?

DK: Neliší. Ani pohled leváků, praváků, černovlasých, tlustých či vysokých. Rozhodují daleko více zájmy a ideje.

Druhá polovina vašeho senátorského mandátu začíná v nové politické konstelaci, s novou sněmovní většinou, odlišnou pod té senátní. Očekáváte, že se role Senátu promění?

DK: Dodneška byl Senát v naprosté většině případů jenom pasivním schvalovatelem všeho, co přišlo z vlády. Mám obavu, že teď bude Senát prokazovat svou důležitost tím, že bude zdržovat a komplikovat každý pozitivní krok budoucí vlády.

8. října 2025 otázky pro Parlamentní listy kladl Jakub Vosáhlo

Minulý týden uplynuly tři roky ode dne, kdy voliči senátního obvodu č. 7 Plzeň – město zvolili nezávislou kandidátku, spisovatelku a rodinou advokátku Danielu Kovářovou do Senátu. Senátorka je věrná svým literárním kořenům, a tak každoročně skládá účty svým voličům, často veřejně i na plénu Senátu vystupuje a publikuje a každý rok vydává sborník svých vystoupení, textů i článků pod názvem Normální Daniela.

Tak tomu bylo i letos. Dnes odpoledne v plzeňské kavárně „Kafé a“ na Slovanech představila Daniela Kovářová už třetí sborník svých textů nazvaný Normální Daniela 3. Sborník má 300 stran a je tematicky rozdělen do oddílů Rodina, Ekonomika a digitalizace, Evropská unie a klimatický alarmismus, Témata doby a Rozhovory.

„Do Senátu jsem vstupovala se zaměření zejména na rodinu,“ řekla dnes odpoledne v průběhu autogramiády Daniela Kovářová. „Časem se však ke mně dostala další témata a agendy, které mají dopad na náš normální každodenní život a mé sousedy a občany stojí značné peníze. Jde zejména o omezování svobody slova a zničující regulaci přicházející z Evropské unie. Zvláštní oblastí mého zájmu je pokus o ovládání klimatu. Jde o bláznivý experiment, který nás stojí obrovské peníze, jež pak chybí jinde,“ dodala Kovářová.

Tři desítky přítomných podporovatelů a sousedů v průběhu autogramiády obdržely novou senátorčinu publikaci a dvě hodiny jí kladly otázky a diskutovaly s ní o naší budoucnosti a o aktuálních společenských otázkách.

Podobně jako předchozí sborníky č. 1 a č. 2, i tuto publikaci vydalo pražské odborné nakladatelství Leges, u něhož Daniela Kovářová před svým zvolením do Senátu publikovala, a zájemci si ji mohou objednat zde.

Aktivity nezávislé senátorky lze sledovat na jejím webu www.normalniDaniela.cz.

6.10.2025

Mladá generace žije jinak než generace rodičovská. Tak tomu vždycky bylo a není na tom nic podivného. Ti starší už od dob Sokratových upozorňují na zkaženost mládeže, na její rozjívenost, na lenost a neochotu pracovat. Mladí zase vrtí hlavouna životem, který žijí staří Ale v posledních letech sledujeme obrat v mezigeneračních vztazích.

Začínají si totiž vyskakovat mladí na staré. První takový signál jsem zaznamenala v roce 2010, kdy dva herci natočili urážlivé video a rozjeli kampaň „Přemluv bábu“. Jejich cílem bylo přesvědčil seniory lidi, aby volili pravici. V tom roce se ještě o ageismu nehovořilo. A tak se nikdo těch starších nezastal. A tak skoro nikomu nepřipadalo virální video diskriminující ani urážlivé.

Dalším mezníkem byl rok 2020 a covidové restrikce, v nichž se společnost rozdělila na ty, kteří v obavě o život obhajovali omezování styků v rodině, a na ty, kteří dávali přednost svobodě pohybu i s rizikem nakažení. A tehdy jsme v rodinných sporech zaznamenali další posun. Někteří mladí byli ochotni stýkat se s prarodiči a „půjčit“ jim vnoučata pod podmínkou, že se naočkují. Velmi obtížně se oběma stranám vysvětlovalo, že svoboda pohybu je hodnota stejně cenná jako právo na ochranu zdraví. Tolerance se každým měsíce více a více vytrácela. Pochopení pro pohled druhé strany se v té době vytratila a už nikdy se do veřejné debaty a do života nevrátila.

A o pět let později tu máme znovu parlamentní volby a opět vidíme zesílený mezigenerační rozkol. Na sociálních sítích čtu útoky mladých na staré, plné nepochopení životních pohledů a zkušeností. Čtu o nenávisti, která se obrací proti seniorům, slyším urážky na generace rodičů a prarodičů, které prý zničily planetu, obsadily byty, obléhají pracovní posty a nechápou, že budoucnost patří mladým. Mladí by nejradši seniorům odňali volební právo a naopak dovolili volit už od 16 let. A taky slyším, jak často ti starší říkají: „Musel jsem slíbit dceři, že před vnoučaty nebudu mluvit o politice. Jinak by mi už vnoučata nepůjčovala.“ Nepřipadá vám strašné nutit rodiče, aby v kruhu rodiny o některých tématem nesměli vůbec promluvit? To si fakt ti mladí naivně myslí, že by prarodiče mohli ty maličké indoktrinovat?

A přitom je veřejná sféra plné slov o toleranci. Jenomže tolerance je schopnost snést odlišnosti, jiné názory a jiné hodnoty. A často se mi zdá, že toleranci mají na mysli jen ti, kteří připouštějí jen shodné názory. Jenomže kde jinde by se měl člověk naučit toleranci a pochopení než v rodině? Každý člověk je přece jiný. Každý má jiné zájmy, jiné zkušenosti, jiné osudy. Jiný osud, jiný život a jiná zkušenost ho vede k jinému pohledu na věci, k jiným prioritám. Na tom přece není nic podivného, nepochopitelného ani nic, co by mělo vyvolávat nenávist.

Podstatou lidské společnosti je empatie a spolupráce a obojí toleranci vyžaduje, jinak spolu budeme válčit a vzájemně se ničit. Tolerance posiluje mezilidské vztahy, vede k pokroku a k inovaci. A taky zlepšuje duševní zdraví, což je hodnota v dnešní době zejména potřebná. Nemusím s druhým souhlasit. Ale respektuji jeho právo na vlastní názor, na jeho odlišnou identitu i na jiný způsob života.

S tím souvisejí i odlišné lidské volby. Což vše platí nejen v rodině, ale i ve společnosti vůbec. Ať už ty podzimní volby dopadnou jakkoliv. Cožpak si myslíte, že se pak otevře země a nezůstane kámen na kameni?

Rodinné listy č. 6/2025

Pozvala jsem vás jako každoročně na Obecní úřad – vás, své sousedy, přátele. Cítím jako svou povinnost průběžně skládat účty vám, svým voličům. Přišla jsem vám říct, o co usiluju, co se mi podařilo, co nikoliv.

Někteří politici se po zvolení na své voliče vykašlou. Já svou prací, do které jste mě zvolili, žiju. Nemám žádnou jinou práci. Plně se věnuji svému mandátu. Nechci být jako ti kolegové, kteří zvolením zapomenou. Pro mě jsou tato setkání inspirací a povinností.

Dobře ale vím, že toto naše setkání se neodehrává se vzduchoprázdnu. Všichni víme, že za pár dní půjdeme k volbám. Nadcházející volby jsou příležitostí, jak některé věci v naší zemi změnit – zásadně a k lepšímu.

Patřím jako mnozí z vás k těm, kterým se dosavadní směřování naší společnosti, našeho státu, naší vlády nelíbí. Patřím k těm nespokojeným a jako nezávislá senátorka to proti tam existující drtivé většině dávám každodenně hlasitě najevo.

Toto ale není předvolební agitace. Tématu nadcházejících voleb se nevyhýbám, ale nemyslím si, že to má být moje hlavní role. Nechci od své práce v Senátu utíkat k povrchním tématům dnešních médií, ale chci se bavit o tom, že moje práce v Senátu má své pevné ukotvení, má své jasné směřování, má jasnou myšlenku a principy, ať už se zrovna na aktuální politické scéně děje cokoliv.

Takže je zde mé skládání účtů:

V Praze ve své senátorské kanceláři trávím každý týden úterý, středu a čtvrtek. Každé tři týdny zasedá plénum celého Senátu. Po každé schůzi skládám účty, zveřejňuji důvody a všechna svá vystoupení, web vydávám sborníky ze všech akcí, které pořádám, komentuju své kroky i společenské události na sociálních sítích.

Setkání, jako je toto, jsou pro mě nejdůležitější. Každý týden jezdím na akce ve svém senátním obvodu, i jen tak chodím do hospody, do obchodů. Každé liché pondělí dopoledne jsem ve své senátorské kanceláři na zde na Obecním úřadě pro každého. V Senátě pořádám diskuse a kulaté stoly. Ve třetím roce svého mandátu jsem uspořádala diskuse na téma náhradní mateřství, problémy rodiny a právo na nedigitální život. Jezdím po celé republice a oceňuji dlouholetá dobrá manželství. V Senátě jsem členkou Ústavně-právního výboru. Pravidelně jsem zpravodajkou senátních tisků a výročních zpráv. Všechny mé zprávy najdete na mém webu www.normalniDaniela.cz.

Osobně odpovídám na všechny maily, dopisy, stížnosti. Statistiku můžete najít ve sborníku Normální Daniela 3.

Co se mi nepovedlo? Nepovedlo se mi získat podporu pro udržení senátního Podvýboru pro rodinu. Senát měl jiné priority.

Moje témata se nemění: boj za rodinu, svobodu slova, odpor proti klimatickému šílenství a přílišné byrokracii přicházející zejména z Bruselu.

Proto jsem tady. Můžete se mě na cokoliv zeptat. Pojďme na to. Jsem tu pro vás.

Projev přednesený na setkání s občany na Obecním úřadě ve Štěnovicích dne 29. Září 2025 u příležitosti tří let od zvolení do Senátu

Každý fungující politický systém musí obsahovat dva základní prvky: prvek akceschopnosti a prvek stability.

Na první pohled by se zdálo, že v ústavním systému prvek stability reflektuje moc zákonodárná a moc soudní, zatímco prvek akceschopnosti představuje exekutiva.

Ale není tomu tak. Všechny tři pilíře státní moci (moc zákonodárná, výkonná i soudní) jsou „dvouhlavé“ - jedna hlava akcentuje pružnost a schopnost se efektivně rozhodovat, zatímco hlava druhá má akcentovat prvky rigidity a odolnosti vůči konjunkturálním vlivům.

U moci výkonné je tou akceschopnou vláda, zatímco tou stabilní prezident. U moci zákonodárné je tou pružnou Sněmovna, zatímco tou odolnou Senát. A u justice je soustava obecných soudů tou rozhodnou, zatímco Ústavní soud pilířem ochrany základních principů politického systému.

K čemu máme v demokracii volby? Kvůli legitimitě, kterou právě z nich čerpá celý politický systém. Bez voleb bychom legitimitu neměli. Proto pokud dnes někdo naznačuje, že neexistuje otázka volby a že je třeba volit jen tu jednu, správnou stranu, popírá tím tvrzením legitimitu politického systému. Proto taky tento systém musí vykazovat vysoký stupeň reprezentativnosti. Zároveň ale musí být schopen přijímat rozhodnutí, která nemohou být vždy konsenzuální.

Potíž je ale v tom, že reprezentativnost (tedy schopnost zastupovat společnost v celé pestrosti zájmů, postojů a ideových východisek) je s prvkem akceschopnosti v radikálním rozporu. Čím víc jednoho, tím méně druhého.

Právě kvůli tomuto rozporu existuje složitá architektura ústavního systému, v němž jednotlivé „dvouhlavé“ pilíře akcentují odlišnou funkci. Z celkového hlediska je tedy důležité zachovávat rovnováhu těchto pilířů a pečovat o ni.

A nyní k volbám a jejich významu.

Na první pohled je smyslem voleb poskytnout právě reprezentativnost systému tak, aby zrcadlil rozvrstvení společnosti. Pokud bychom po politickém systému požadovali absolutní reprezentativnost, museli bychom zavést permanentní referenda nebo tzv. tlačítkovou demokracii, kdy by se o všem hlasovalo přímo a kontinuálně.

Jenže dobře víme, takže takhle to nemůže být ani v životě. Vzpomeňme si na jakýkoli kolektiv, formální i neformální, který chce něco organizovat, pořádat, uskutečnit, podniknout. Ani ten se nerozhoduje kontinuálně a přísně proporčně a kompromisně. Prostřednictvím formálních i neformálních mechanismů přijme rozhodnutí, a jeho správnost pak vyhodnotí zkušenost.

I rodina či parta v lese, i dobrodružná objevitelská výprava, ale i tým pořadatelů podobných setkání, jako je toto, také nerozhoduje tak, aby každý úkon obsahoval namíchaný kompromis ze všech výchozích postojů. To by rodina zabloudila, výprava nic neobjevila a konference by skončila fiaskem. Rozhodnutí jsou v různých kolektivem přijímána různými mechanismy, ale vzásadě jde vždy o totéž: řešení, které je zvoleno, dostane šanci uspět, nebo se historicky znemožnit.

Prvek stability a prvek akce mohu být v různých systémech koncipovány velmi odlišně.

V prvních čtyřech nebo pěti poválečných dekádách v Itálii padaly dvě vlády ročně, což by se na první pohled jevilo jako naprostý chaos. Současně přitom v parlamentu seděly po dvě generace pořád titíž lidé, a žádné volby s tím nic neudělaly. Třetinu měli vždy komunisté a socialisté, třetinu křesťanští demokraté, třetinu liberálové. A všichni se navzájem žárlivě hlídali. Žádné řešení nedostalo mandát k tomu, aby to někam dotáhlo, aby se ukázalo, či aby se historicky znemožnilo. Systém nebyl nestabilní, jak by se z vládního orloje zdálo. Byl naopak stabilní až moc. A můžeme posoudit, nakolik to Itálii prospělo.

Pečujme o to, aby naše demokracie obsahovala prvek reprezentativnosti. Sněmovna ani Senát nemají být jednobarevné. Přesně naopak. Pečujme o to, aby každá definovatelná skupina společnosti měla svou reprezentaci, měla své zastoupení a podíl na

tvorbě obecných pravidel. Ale zároveň aby ten, kdo získá mandát k rozhodování, měl k tomuto rozhodování prostor.

Pro nás z toho plyne, abychom se nepohoršovali nad tím, že v politickém systému je zastoupena třeba i marginální a pro nás podivná skupina společnosti, ale skupina s legitimními zájmy a postoji. Ale zároveň musíme přijmout fakt, že držitel výkonného mandátu má mít šanci rozhodovat a pak předložit své účty. A aby mohl být takový mandát vyměněn zásadněji než mírný pokrok v mezích zákona.

Mírný pokrok nechme na starost těm prvkům veřejné moci, které pečují o reprezentativnost a stabilitu. Ale těm prvkům, které mají konat, jim k tomu poskytněme prostor. V obou těchto momentech podle mne spočívá význam voleb v demokracii.

Vystoupení na konferenci Porta Iuris k problematice voleb dne 25. 9. 2025

ČTK vydala včerejšího dne tuto zprávu (kterou jsem si přečetla na serveru Seznam zprávy): U Čechů roste skepse vůči závažnosti klimatické změny. 58 % procent respondentů je ke klimatické změně skeptických či nejistých. Tedy už více než polovina obyvatel.

Zapamatujme si tento údaj. 58 % obyvatel.

A pak vám přečtu ještě citaci: „Zastánci ideologie klimatismu nejsou schopni prokázat příčinnou souvislost mezi emisemi oxidu a následnou škodnou událostí. Podíl oxidu uhličitého v atmosféře představuje pouhých 0,04 %. Z toho se člověk podílí pouhými 3 %, z toho je podíl Evropy pouhých 8 % (tedy 0,000096 %). Zbylých 97 % CO2 pochází z oceánů, ze sopečné činnosti apod. Při kombinaci změny průměrné teploty a obsahu CO2 nelze nijak exaktně doložit, co je příčinou druhého, zda růst CO2 způsobuje růst teploty, nebo zda růst teploty způsobuje růst CO2.

Klimatické změny jsou realitou. Po celou dobu existence planety Země bylo klima měněno, a to velmi zásadním způsobem bez ohledu na existenci člověka. Z tohoto pohledu je správné, že stát v rámci klimatické změny připravuje adaptační opatření, což vychází z historické zkušenosti, že člověk se dokázal různým změnám přizpůsobit. Není však správné mrhat obrovské prostředky na boj s klimatickou změnou s cílem klima ovládnout. To je marná, velikášská snaha o ovládnutí přírody a vesmíru.

Fakticky se menšina, která ve volbách není schopna o své pravdě přesvědčit většinu, domáhá prosazení své ideologie na úkor ostatních, kteří to mají zaplatit či je to nějak poškodí.

Stále více vědců je ochotno i veřejně přiznat, že neexistuje žádná klimatická nouze ani klimatická krize.

Co bychom tedy měli dělat? Uznat, že spolehlivost a cenová dostupnost energie mají přednost před snižováním, emisí.

Dobrým začátkem je přiznání, že ropa a plyn budou v dohledné budoucnosti nezbytné.“

Konec citace.

Citace, která by se měla tesat do kamene a vyučovat ve školách.

Tohle by se naše děti měly učit. Nikoliv ty ideologické blbosti, kterých je plná Strategie českého školství do roku 2030.

Četla jsem vám z vyjádření skupiny rozumných senátorů ke klimatické žalobě projednávané českým Ústavním soudem pod čj. Pl ÚS 6/25.

A já k tomu dodám: neexistuje žádná činnost, žádná aktivita, žádný jev, žádný živý organismus, který by byl klimaticky neutrální. Na Zemi žije 8,7 milionů forem života. Jen druhů brouků je 400.000. Kdybychom počítali i bakterie, pak je těch druhů života jeden bilion. Mnohé druhy, zejména ty v mořích, dosud čekají na popsání.

Každý z těchto druhů, ba každý z jedinců každého druhu se podílí na počasí a ovlivňuje ho. Je to velmi složitý systém, jehož fungování neznáme. Je úsměvné si myslet, že ho cíleně dokážeme ovlivnit.

Chválabohu za to procitnutí vlády i za její kritický.

Chválabohu za ještě kritičtější doprovodné usnesení Senátu.

Včera totiž bylo pozdě.

Mé dnešní vystoupení bude plné paradoxů.

Myslete na děti.

Tak se jmenuje skvělá kniha britského spisovatele Iana McEwana z roku 2014.

Na děti myslíme všichni, a přitom na ně nemyslí nikdo.

Všichni se zaklínáme dětmi. Každý z rodičů v rozvodovém řízení přísahá, že právě jejich dobro má na mysli, když své potomky požaduje do své péče. Věřte mi, zažila jsem to mnoho tisíckrát během své praxe rodinné advokátky, která začala v roce 1989.

Každý z oněch zarputilých rodičů by mohl přísahat na detektoru lži, že to vše dělá pro děti. A každý by to myslel vážně a tím detektorem by prošel. Podobně se zaštiťují i zákonodárci při každé změně. Nepochybuji, že jsou podobně hluboce přesvědčeni, že dětem pomáhají.

Dnešní děti jsou rukojmími mnoha šílených systémů, jak se o tom na dnešním semináři přesvědčujeme celý den. Je vůbec s podivem, že děti dospějí a mají dvě oči, dvě ruce, zdravé tělo a jsou posléze schopny samostatného života.

Jako kdyby nestačilo, že s každým ministrem školství se mění koncepce vzdělávání. Jako by nestačilo, že každých deset let platí jiná výživová doporučení. Jako by nestačilo, že dnešní děti vyrůstají s chytrými telefony, s genderem, s návykovými látkami, se strašením tu přelidněním a jindy globálním oteplováním. A přitom každý rodič ví, že všechny ty věci dětem škodí. A že jim škodí i to strašení a katastrofické předpovědi.

Upřímně – děti na to tom byly děsivě vždycky. Celá staletí pomáhaly na poli, pracovaly v dolech a spaly s rodiči v jedné místnosti.

Já vám chci přiblížit jinou děsivost, která se na první pohled tváří jeho jejich spása: právo dítěte na participaci (tedy laicky řečeno: dítě má právo se vyjádřit ke všemu, co se ho týká).

A tak tu máme desítky dětí, které jejich rodič zmanipuluje proti druhému rodiči, takže to dítě toho druhého rodiče (povětšinou otce) začne nenávidět, odmítá ho a nenávidí ho v lepším případě do dospělosti a v horším do konce života. Anebo oba rodiče začnou dítětem manipulovat stejně proti sobě, takže tu máme dítě, které má krizi identity, protože nikde není doma, mamince říká, co chce slyšet maminka, a tatínkovi, na čem trvá tatínek. Není nikde doma a nemá žádné jistoty.

Ale tohle ještě ani náhodou není všechno.

Dítě není malý dospělý. Dítě chráníme spoustou zákonů před jím samotným. Dítě nemá rozvinuté kognitivní schopnosti a chybí mu zkušenost. Dítě neumí předvídat, jaké následky bude mít jeho jednání (nebo jeho rozhodnutí) v budoucnu. Proto děti nemohou kupovat nemovitosti, sázet na burze nebo řídit auto. Proto existuje instituce dospělosti.

A přesto (protože dítě má participační právo) se stovky soudců v celé zemi každý den ptají dětí (mnohdy už velmi malých, třeba ve věku šesti sedmi let), zda chtějí být u tatínka nebo u maminky.

Dříve se děti uplácely dárky a zážitky. Později vysokým kapesným. Dnes se děti uplácejí nicneděláním. A dítě (právě proto, že je dítětem a chybí mu zkušenosti) si ve 100 % případů vybere při rozchodu rodičů právě toho rodiče, který méně „prudí“, který méně vychovává, který po něm nepožaduje žádné povinnosti. Že taková volba není v zájmu dítěte z dlouhodobého hlediska, si my tady nemusíme povídat. A přesto většina soudců rozhodne podle přání dítěte (mimochodem tak rozhodnou všichni soudci, je-li dítěti více než 12 let).

Půjdete-li k soudu, dostane se vám poučení, že nemusíte vypovídat. Ani dítě nemusí. A přesto mnohé děti žádnou podobnou volbu nedostanou. Prostě se jich dospělí (soudci, advokáti, opatrovníci) rovnou ptají a na jejich sdělení pak vystaví rozhodnutí. Víte, jak musí být takové normální nezmanipulované dítě stresované odpovědností? Jak si má vybrat, jestli po rozvodu chce být u tatínka nebo u maminky? A jak ho po zbytek života tíží vlastní rozhodnutí?

Jinou zrůdností jsou všelijaká obvinění rodičů ze sexuálního obtěžování. Žádný soudce ani policista se vám nepřizná, jak strašně složité je vyslýchat dítě. Vždyť ani dospělý člověk si nepamatuje přesně události. Paměť není záznamník, aby se z něj dala nějakým sofistikovaným způsobem vytáhnout vzpomínka. Paměť ani u dospělého člověka nemusí být přesná. Zeptáte-li se pěti lidí na událost, k níž před nimi došlo, uslyšíte pět různých verzí a leckdy i pět odlišných příběhů. A přece máme někdy pocit, že dětem musíme věřit každé slovo. Ale přitom neexistuje žádný test, který by odhalil, zda si dítě něco pamatuje „správně“, zda to vskutku tak proběhlo, jak o tom dítě vypravuje.

Mnohé by nám k tomu řekla vývojová psychologie. Třeba to, že plnohodnotné pochopení abstraktních pojmů (jako třeba láska, číslovka sedm, minulý týden večer anebo porozumění ironie v mluvě apod.) vzniká až kolem 12. roku věku. Tak proč vůbec vyslýchat mladší děti?

A poslední paradox úplně nakonec: v dobách sociálních sítí jsou všechny děti propojené a mají okamžitě informace po ruce. Když se rodiče školou povinných dětí rozcházejí, jsou tyto děti od spolužáků perfektně vyškolené. Přesně vědí, jak se mají chovat a co mají požadovat po rodičích, aby z toho vyšly co nejlépe. Aby dostaly co nejvíc. Tedy aby dostaly přesně to, co chtějí – někdy peníze, někdy věci, jindy volný čas.

Děti jsou učenlivé a od jistého věku velmi velmi velmi manipulující a manipulativní.

Máme tendenci se ponejvíce zabývat patologickými rodiči v rozvodovém řízení. Ale těch je maximálně 5 – 6 %.

Tam venku za okny ale vyrůstají dvě obrovské skupiny dětí: tu jednu rodiče naprosto přetěžují kroužky, aktivitami a tlakem na výkon. Takové děti mnohdy kolabují z přetížení a z odpovědnosti. A pak tu máme druhou skupinu dětí – těch, jimž rodiče umetají každé smítko z cesty. Posadí je v tramvaji na sedačku, zatímco se s taškami klátí nad nimi. Nosí jim ze školy batůžky a nechají jim vybírat si jídlo, jaké se jejich dětem zamane. Odmítají je zatěžovat sebemenšími povinnostmi.

Takové děti budou kolabovat z každodenních povinností a krutého dospělého světa, který jim nic neodpustí.

Otázka zní: před kým ty naše děti chceme chránit? Před nimi samými? Před jejich rodiči, jejichž geny samy nosí? Před společností? Před námi?

Myslete na děti.

Ale, prosím, nezaštiťujte se jimi.

To totiž nikdy nedopadne dobře.

(Vystoupení na semináři Dítě jako rukojmí systému, který proběhl dne 23.9.2025 v Poslanecké sněmovně)

Nezávislá senátorka za obvod č. 7 Plzeň – město, rodinná advokátka Daniela Kovářová završila polovinu svého mandátu – tři roky v Senátě.

Paní senátorko, jak se za tři roky proměnil váš obvod?

DK: Proměnil se. A spíš k horšímu. A nemohou za to lidé, kteří tu žijí. Spíše je to kvůli sociální situaci v celé republice. Ta dopadá nejtvrději právě na spíše venkovské oblasti, které (kromě Slovan) tvoří celý náš obvod. Celé tři roky jezdím křížem krážem od Horažďovic do Letkova, od Plánice do Holýšova nebo od Nalžovských Hor po mé Štěnovice. Vidím, že lidem se žije stále obtížněji, se smutkem pozoruji zavírané obchody a pohostinství i inzeráty na prodej domů a bytů. Jsme daleko od Prahy, kde se politici hádají o témata, která mé voliče pramálo zajímají. U nás je důležitá rodina, práce, plat, který za ni dostáváte, a zda vám stačí na bydlení a základní potřeby, kde si co můžete nakoupit a jak dlouho jedete do práce. Pokud jde o Green Deal, to jsou velkoměstské výmysly. Na vesnici se naprostá většina lidí chová k přírodě ohleduplně a každý předmět používá tak dlouho, jak jen to jde. Na vesnici se žádné jídlo nevyhazuje a každý kousek dřeva ještě můžete k něčemu použít, a tak se schovává pro budoucí časy.

Počátkem října nás čekají parlamentní volby. Co si od nich slibujete?

DK: Lidé jsou nespokojeni se současným vedením země a mají velká očekávání, která ale nejspíš nebudou příliš naplněna, ať volby dopadnout jakkoliv. Tento rozhovor vyjde až po volbách, nicméně žádná vláda nedokáže hned zrušit všechny grýndýlové pitomosti, udělat opět z naší země strojírenskou velmoc a ani odstranit buzeraci, zbytečné právo a byrokracii, kterou jsme na pokyn Bruselu u nás přijali. Přála bych si, abychom se začali aspoň krok za krokem zbavovat zbytečných povinností, které svazují život, podnikání i výstavbu bytů, a přestali pranýřovat odlišné názory pod umělou záminkou, že lidé jsou pod vlivem cizí kampaně (přičemž všudypřítomná probruselská kampaň se tak nějak nepočítá). Ale ono toho všeho spíše přibývá. Lidé přece mají odlišné životy, odlišné zkušenosti a jiné přirozené a legitimní zájmy. A to je v pořádku. To nejhorší, co může jakákoliv vláda dělat, je urážet své občany jen proto, že ji kritizují, že se ptají, že pochybují a že uplatňují vlastní rozum a normální skepsi k velkohubým heslům.

O většině politiků po zvolení člověk už neuslyší, dokud se nepřiblíží volební kampaň. Vás je celé roky vidět v našich obcích všude a pořád. Proč to děláte?

DK: Já jsem se vždy zajímala o to, jak žijí lidé v okolí končin, kde desítky let žiju. Ale od mého zvolení k tomu přibyl ještě jeden motiv. Strach. Bojím se, abych v té Praze mezi papaláši nezblbla. A tak se snažím být co nejvíce s normálními lidmi. Vím, za koho mluvím a koho v tom Senátě zastupuji. A navíc jsem tu poznala hodně bezva lidí, ke kterým se ráda vracím. I proto zvu své voliče a vaše čtenáře na debatu, který proběhne 13. října od 17 hodin v Plzni na Slovanech v Pizzerii na Mikulášském náměstí.

Rozhovor pro Magazín OKO, říjen 2025

Před několika dny jsem poskytla online rozhovor TV Česko. Redaktor Marian Baran se mě ptal na společenský vývoj po Sametové revoluci i na předvolební kampaň. Celý rozhovor najdete zde:

 https://youtu.be/VeuJbCH6J5c?si=MB7cP5BtNJlLwqMw

13. 9. 2025

K čemu je člověku a společnosti škola a co se mají děti ve škole naučit? Kdyby si školští teoretici byli jisti aspoň tolik jako samozvaní klimatologové, bylo by to mnohem jednodušší. Klimatologové prý se dnes najisto shodují, že Země se nehorázně otepluje a příčinou oteplování je prý člověk. Jak krásné je být klimatologem, tedy věrozvěstem, který si je svou vírou naprosto jist. Ve školství to bohužel vypadá úplně jinak.

Ale dost žertů a ironie. Předně má každý ministr školství jinou představu a pokaždé ji po svém nástupu do funkce začne naplňovat. A tak se školy ruší a za pochodu proměňují, aby se o pár let později vše měnilo zase zpátky nebo se s dětmi prováděly zase jiné experimenty. No ale čert vem školství – jde přece jen o naše děti. A jak víme, děti jsou skoro nezničitelné a zvyknou si úplně na všechno. Kdyby se takhle rychle měnila praxe v justici a ve vězeňství, chvíli bychom lidi zavírali do želez, pak zase znovuzaváděli trest smrti a jindy k výslechům používali skřipce a španělské boty.

V polovině června jsme v Senátě rozhodovali o změně školského zákona, kterou si nechalo schválit několik poslanců. Pomiňme skutečnost, že školský zákon jako vládní návrh se ve Sněmovně projednával o pár dní později, takže poslanci mohli počkat a své změny mohli přednést při onom hlavním posuzování. Takhle se zákon projednává dvakrát a pozdější změna změní formulaci, která ještě ani nevyšla ve Sbírce zákonů, a nenabyla ani účinnosti.

Možná nad takovými formalitkami mávnete rukou. Jenomže největší diskuse onoho horkého červnového dne probíhala o tom, zda pro první a druhou třídu základní školy zrušit známkování a namísto něho povinně zavést slovní hodnocení. Poslouchala jsem tu plamennou debatu a přála jsem si, aby jediným problémem českého školství bylo číselné známkování.

Všichni jsme chodili do školy, ba do škol - a školství nás formovalo. Někdo si dodnes pamatuje ústrky učitele dějepisu, jiný nadšeně vzpomíná na učitelku, která ho nadchla pro obor, jemuž se dodnes věnuje. Někoho šikanovali, jinému nechutnal oběd ve školní jídelně. Skoro každý z nás má děti, a tak chce zapáleně argumentovat ve prospěch známkování či naopak pro podporu slovního hodnocení. Jenomže to jsou podružnosti, pro které zapomínáme na to nejpodstatnější.

Základní školství je povinné a zajišťované státem, a tak je především základní vzdělání dětí zcela jistě veřejným statkem, pro který stát vybírá daně a pak je přerozděluje do škol, platí z nich učitele a školní pomůcky a vydává metodické pokyny, jak se mají školy k dětem chovat. Bohužel navzdory všem těm neustále prováděným změnám se českému školství nedaří a jeho reputaci už nezachrání ani nadšeni všech věkových kategorií.

Namátkově vybírám závěry ze zprávy České školní inspekce za léta 2022/2023, jakkoliv je to poněkud tristní čtení: Minimální nebo nedostatečnou úroveň znalostí vykazuje u čtenářské gramotnosti v 9. ročníku 46 % žáků, v dějepise 54 % žáků, v chemii 64 % žáků, v přírodopise 55 % žáků a v zeměpise 50 % žáků. Polovina absolventů základních škol je tedy prakticky znalostmi nedotčena. A to nemluvíme o funkční gramotnosti, s níž si tito brzy dospělí mladí mají poradit se životem, s digitalizací a složitými společenskými změnami.

Jenomže jaký div, když v ministerské Strategii na léta 2030+ namísto zaměření na znalosti, dovednosti, píli a cílevědomost čteme módní fráze o soustředění na kreativitu, rozvoj kritického myšlení, komunikaci a spolupráci v týmu, na výzvy moderní doby, jako jsou

klimatické změny, rovnost pohlaví nebo snižování nerovnosti v méně rozvinutých regionech. Materiály produkované Ministerstvem školství jsou tak plné ideologií, že je s podivem, že ze škol vycházejí i děti, které vůbec něco znají a umějí.

Nikdy nevíme, co přinese budoucnost a nikdo neví, co budou potřebovat naše děti, až budou dospělé. Je proto otázkou, zda v dnešní době je skutečně správné zaměřit metodiku vzdělávání na překonávání genderových stereotypů, plnění enviromentálních cílů a well-being jako předpoklad spokojenosti žáků (jak opakovaně čteme v ministerské strategii). Navzdory péči o duševní pohodu žáků a studentů ve školách roste agresivita a šikana, podobně jako počty pokusů o sebevraždu a sebepoškozování, deprese a užívání psychofarmak již od dětského věku.

Kde jsme ve vzdělávání udělali chybu

Můžeme pořádat vědecké konference a snažit se zjistit, zda chybu udělala společnost, Ministerstvo školství nebo rodiče. Zkušení učitelé vám dnes potvrdí, že děti do škol přicházejí stále stejné, ale že se zásadně změnil postoj rodičů. V dřívějších dobách za drobné přestupky proti školnímu řádu trestala žáka nejen škola, ale i doma rodiče, zatímco dnes rodiče své malé škůdce plamenně obhajují, čímž snížili kredit učitele na naprosté minimum. S tímto přístupem musí být pro každého začínajícího učitele velmi složité si autoritu ve třídě vybudovat a pak ji udržet i během několikaleté výuky.

Nedávno MFDnes uveřejnila rozhovor s neurologem profesorem Pavlem Kalvachem, specialistou na lidskou inteligenci. Ten v rozhovoru popisuje, jak v evropských zemích se zlepšením životních podmínek klesá inteligence, která u nás rostla až do roku 1980. Podle něj za pokles může liberální výchova, rozmařilost a sebeuspokojení. „Děti se mají cepovat,“ tvrdí pan profesor. „Pokud rezignujeme na slušnost a úctu, a naopak povolíme klackování, připouštíme rozklad celé společnosti.“ Na výši IQ totiž negativně působí rozmazlenost a nuda. Do školství sice plyne dost peněz, ale žáci nedosáhnou dobrých výsledků oproti státům chudým a ukázněným, protože žijí v rozmařilosti a dekadenci. Všichni to víme, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. A to je na tom to nejsmutnější.

Už déle než deset let zkouším advokátní koncipienty u advokátních zkoušek. Zkoušela jsem i počátkem letošního června a potvrdila si dlouhodobý trend – adepti jsou každý rok slabší a méně připraveni. Neumějí se vyjadřovat, nedokáží logicky vršit jednu větu za druhou, jsou roztřesenější, méně znalí, méně naučení, méně obratní, méně šikovní. Průměr je stále horší. Čas od času se vyskytne ojedinělý výtečník, ale tentokrát jsme žádného takového mezi adepty neměli. Pro zkušebního komisaře je taková zkouška ubíjející. Nikdo z nás nechce vyhazovat dospělé lidi, proto adeptům klademe stále lehčí a lehčí otázky, ale s každou další se jen více přesvědčujeme o tom, že takový adept zkoušku prostě udělat nemá. A přitom by stačilo, kdyby prostě lidsky přemýšleli a logicky uvažovali. Nikdo z nás nechce, aby znali paragrafy nebo definice zpaměti. Leckdy by stačilo jen poctivě zauvažovat. Podobné je to údajně i na vysokých školách včetně medicíny.

Co tedy je vlastně úkolem škody? Neodradit. Dovést žáka k tomu, aby používal rozum. Vytrénovat ho k přemýšlení a touze vyřešit záhady, ptát se, zajímat, objevovat. K tomu ale nevede cesta přes well-being ani slovní hodnocení, jakkoli krásně a moderně to zní. K takovému výsledku potřebujete výchovu metodou pochvaly a trestu spolu s úctou k autoritám. Dobré výsledky totiž nepřijdou samy od sebe. Vede k nim píle, vytrvalost, houževnatost a ochota nevzdat se zkoušet to znovu a znovu. Proto je dobré v dětství trénovat paměť, protože jedině tak se naučíme mozek používat. I proto dítě dostává domácí úkoly, aby

si některé kroky opakovalo tak dlouho, až se z nich stanou automatismy. Proto je vedle dobré komunikace třeba trénovat i pokoru, toleranci, úctu a shovívavost k ostatním. Ke spolužákům, k učitelům, k jiným lidem a jiným pohledům na svět.

Ale nic z toho dnešní škola ve svém erbu nemá. Snad protože se to nenosí. A pak taky protože to dnešní mladí nemají kde pozorovat.

Na jednání pléna Senátu Parlamentu ČR dne 28. srpna 2025 jsme projednávali mj. senátní tisk č. 151 – Zprávu ČNB o výkonu dohledu nad finanční trhem v roce 2024. Podrobně jsem si tuto zprávu přečetla a přítomnému viceguvernérovi ČNB Janu Fraitovi jsem položila tyto dotazy:

Za prvé: Jaká je spolupráce s finanční arbitryní a jak hodnotíte její aktivity.

Za druhé: Ve zprávě postrádám výslovné sdělení, zda při výkonu dohledu v loňském roce byla identifikována taková ustanovení regulatorního rámce, která představují neodůvodněnou regulatorní zátěž nebo nadměrnou byrokratickou zátěž. Můj dotaz zní: Našli jste taková ustanovení a budete iniciovat jejich zrušení či změnu?

Otázka číslo tři: Jak naložíte s přebytkem devizových rezerv? Jsou obrovské, tuším, že jsou 140 miliard dolarů.

Za čtvrté: V návaznosti na aktuální kauzu se ptám: Uvažuje ČNB stále o nákupu kryptoměn?

Otázka číslo pět: V materiálu se o bitcoinech mnoho nedočteme. Nicméně by mě zajímalo, jestli ČNB sleduje aktuální vývoj na kryptoscéně? Vím, že jste se o tom před chvílí maličko zmínil. Ale ptám se proto, že Česká republika je považována na tomto trhu za kryptovelmoc.

A poslední otázka: Jaký mají kryptooperace vliv na nabídku peněz v České republice, tedy na schopnost ČNB regulovat množství peněz v ekonomice? Což má dopad a úzce to souvisí s inflací.

Odpovědi, které jsem na svých šest otázek dostala, byly následující:

Ad 1. „Spolupráce s finanční arbitryní je nebo s finančním arbitrem a arbitryní je dlouhodobě velmi dobrá, s tím, že finanční arbitryně poslouchá Českou národní banku, naslouchá, jak vidíme případy, které se k finanční arbitryni dostanou. Samozřejmě finančním institucím sdělujeme rovněž svůj názor na to, jakým způsobem by měly jednat férově s klienty, aby těch případů nepřibývalo, ale naopak spíše ubývalo.

V loňském roce proběhla určitá debata na téma, do jaké míry by měla finanční arbitryně naslouchat klientům, kteří si v minulosti vzali úvěr, tento úvěr zcela splatili a po letech si vzpomněli na to, že vlastně nebyli správně posouzeni a že chtějí zpátky veškeré úroky. Tady máme názor, že by měla být arbitryně i soudy velmi opatrné, protože tady skutečně může docházet ke zneužívání zákonných ustanovení. Domnívám se, že, jak pozoruji vývoj v posledních měsících, veškeré instituce, které v této věci konají, víceméně směřují názorově stejným směrem.

Ad 2. Pokud jde o ustanovení regulatorního rámce, kterým my zmírňujeme regulatorní zátěž, toto není obsaženo v této zprávě, protože o těchto opatřeních jsme rozhodli v letošním roce a zveřejnili jsme 60 zhruba titulů, kde Česká národní banka buď ruší zbytečné výkazy, nebo některé zbytečné historické povinnosti, které nepovažujeme za podstatné, a zároveň jsme zhruba z toho polovinu opatření představili ministerstvu financí. Ta opatření vyžadují zrušení nebo úpravu vyhlášek či zákonů a budeme je projednávat v dalším období, přičemž ministerstvo na to reaguje vstřícným způsobem a – předpokládám velmi užitečnou spolupráci.

Ad 3. Pokud jde o devizové rezervy, Česká národní banka má na zhruba těch 140 miliard nebo možná ještě více dneska devizových rezerv a z hlediska objemu devizových rezerv na osobu v zemi patříme mezi země s největšími rezervami. Nicméně já tady mohu říci, že jsem

v České národní bance 25 let v různých funkcích a zažil jsem situace, kdy se hovořilo o tom, že máme devizových rezerv hodně, jako v současnosti, ale zažil jsem krizové situace, kdy najednou otočili všichni mezinárodní pozorovatelé o 180 stupňů, a ptali se nás: Nemáte těch rezerv náhodou málo? Já bych tady byl velmi opatrný při prohlašování, že máme nějaké excesivní rezervy, protože při určitém napětí na globálních finančních trzích můžeme za 14 dní skutečně slýchat otázku: Máte těch rezerv dostatečně? Každopádně naše stávající rezervy slouží k tomu, že česká měna patří dlouhodobě mezi nejstabilnější na světě a její stabilita je málokdy zpochybňována.

Ad 4. Pokud jde o nákup kryptoměn, k žádnému vývoji nedošlo. Bankovní rada zadala našemu odbornému aparátu úkol posoudit možnosti investice do bitcoinu, případně podobných digitálních aktiv. Tato analýza je zpracovávána a k žádnému dalšímu jednání zatím nedošlo.

Ad 6. Krypto je velmi heterogenní skupina aktiv a aktivit. Je to stovka různých věcí, které spolu často ani nesouvisí, od čistě technologických věcí po finanční aktiva, až velmi finančně spekulativní aktiva. Je poměrně obtížné o tom hovořit v jednom balíku, protože skutečně mícháme jablka a hrušky. Nicméně samozřejmě, poněvadž je Česká národní banka dohledem nad poskytováním určitých kryptoslužeb a ty subjekty momentálně u nás žádají o licence a my je licencujeme, my ten vývoj podrobně sledujeme. Ano, Česká republika je mezi investory považována za zemi, kde existuje obecná podpora pro tento typ digitálních služeb. Máme podobné vnímání jako Česká republika, jako Švýcarsko nebo některé pobaltské země, takže se dá skutečně konstatovat, že těch žádostí o poskytování kryptoslužeb je v Česku poměrně hodně, možná více, než já osobně bych si přál. Česká národní banka bude muset v dalších týdnech a měsících věnovat velké kapacity na to, abychom ty žádosti posoudili a rozhodli, které subjekty by mohly poskytovat ty služby u nás a které by raději si měly hledat jiné destinace nebo jiné aktivity.

Ad 6. Pokud jde o poslední otázku, jaký vliv mají kryptooperace v současné době na peněžní nabídku, je třeba říci, že v tuto chvíli zcela marginální, protože de facto poskytování formálních kryptoslužeb v České republice ještě nezačalo. Rovněž, i přes velké mediální ohlasy těch aktivit, ani globálně tato aktiva nepředstavují zatím významný objem v celkové světové zásobě. Není to tedy ani zdroj toho, že by odliv peněz z České republiky ukusoval z peněžní zásoby. Jinými slovy, naše peněžní zásoba momentálně roste mezi čtyřmi a pěti procenty ročně a je to tempo, které je rozumné, není ani excesivní, ani nějak podivně nízké. Zatím tato oblast žádný významný dopad nemá.“

Věřím, že mé otázky i odpovědi pana viceguvernéra jsou zajímavé nejen pro mě, ale i pro širší veřejnost.