To si myslím

Dnešního dne, 11. února 2025 proběhl na půdě Senátu pod záštitou Ústavě-právního výboru kulatý stůl nazvaný Právo na nedigitální život, který se zabýval trendem všudypřítomné digitalizace a nástroji, které mají umožnit veřejnosti i analogový život a osobní formy komunikace.

Více než čtyři desítky účastníků v diskusi popisovaly největší problémy a pokoušely se nalézt řešení.

Seminář moderovala senátorka Daniela Kovářová, která v úvodu kulatého stolu zmínila, že pro mnohé je elektronická formu komunikace výhodná a že ji obrovská část veřejnosti s nadšením používá. Ne všichni však mají zájem elektronicky komunikovat vždy a povinně, neboť si chtějí svobodně vybrat vlastní formu – někdy digitální, jindy osobní nebo poštovní. Volání po možnosti výběru je slyšet stále častěji z mnoha stran u nás i v zahraničí. Proto se kulatý stůl koná, aby zahájil sérii debat a nalezl nejvhodnější cestu pro Českou republiku.

Senátor Zdeněk Hraba apeloval na nutnost legislativního posílení ochrany hotovosti, v čemž ho podpořila řada dalších diskutujících, například makroekonom Martin Slaný, který podotkl, že digitalizace je specifickou formou regulace. Předseda Ústavně-právního výboru Senátu Tomáš Goláň naopak nezbytnost přijetí legislativních změn nevidí. Emeritní ústavní soudce David Uhlíř zmínil nález Ústavního soudu, který poskytl ochranu účastníkovi, jenž soudu doručil podání jiným způsobem, než jaký mu určil správní orgán. Podle tajemníka Senátu Jana Kysely jde o téma nejen právní a ekonomické, ale zejména politické. Ústavní právní Karel Klíma plédoval za rovnováhu respektující právo člověka na citlivost a ohleduplnost. Další vysokoškolský pedagog Zdeněk Koudelka upozornil v souvislosti s rozšiřující se digitalizací na právo na ochranu soukromí, jež ale půjde stále problematičtěji zajistit i chránit. Mnozí diskutující citelně postrádají jednotnou digitální politiku státu spolu s nutností posilování digitální gramotnosti. Advokát Tomáš Nielsen zmínil digitalizaci jako vznik nového světa kopií s riziky krádeží, terorismu či zneužití.

Účastníci se shodovali na obsahu zvoleného tématu, tj. na zachování svobodné volby komunikace s tím, že je třeba hledat vhodnou formu přístupu státu. Nejde přitom o volbu mezi dvěma zly ani o rozhodování mezi dvěma vzájemně se vylučujícími variantami. Otázka případné změny ústavních či jiných předpisů bude ještě předmětem dalších debat, nicméně právo na nedigitální život je součástí ochrany lidské důstojnosti a nedotknutelnosti osoby a práva na důstojný život. Nejde o to omezovat smluvní volnost občanů, podnikatelů a soukromých subjektů ani jejich právo rozhodovat se, zda budou postupovat a podnikat fyzicky, online či poštou, hotově nebo bezhotovostně. Stát by však měl při své komunikaci s občany zachovat lidský přístup, resp. model založený na svobodné volbě způsobu kontaktu a neměl by postihovat ani ztěžovat nedigitální alternativy. Podporu pro tuto variantu lze najít i řadě dokumentů Evropské unie, například v usnesení Evropského parlamentu o digitální propasti.

V brzké době bude z příspěvků přednesených na kulatém stole vydán sborník v tištěné i elektronické verzi. Zájemci o tento sborník mohou kontaktovat senátorku Danielu Kovářovou (kovarovad@senat.cz)

Ani trochu se vám nedivím, že v tom mnozí nemáte jasno. Senátní web je nepřehledný, moderátor (tedy zpravodaj senátního tisku č. 35 – novely zákona č. 65/2022 Sb., která prodlužuje ochranu ukrajinských uprchlíků u nás) hlasování komentoval trochu zmateně a ani novináři nepsali dostatečně jasně o tom, co se vlastně minulý týden v Senátě odehrálo. Žádný div, že se tolik ptáte, že se divíte, o čem jsme to hlasovali a proč jsme se, proboha svatého, na ničem neshodli. Ve veřejném prostoru panuje velký zmatek v tom, kdo jak hlasoval a kdo co kdo vlastně podpořil.

Takže aby bylo jasno: návrh na prodloužení ochrany ukrajinských uprchlíků u nás (protože válka stále pokračuje) by patrně lehce Senátem prošel. Jenomže v Poslanecké sněmovně k němu přičinliví poslanci přidali tři vysoce kontroverzní pozměňovací návrhy: první se týkal přijímání ukrajinských dětí do škol (zaváděl dvoustupňové přijímací řízení jen pro malé Ukrajince, aby nepřeplňovali zejména pražské základní školy), druhý řešil státní občanství (zaváděl povinnost jen pro ruské občany zříci se svého občanství před podáním žádosti o občanství české) a třetí se týkal novely trestního zákoníku a tolik diskutovaného nového trestného činu Služba pro cizí moc (nový § 381a tr. zák.). Celý návrh i s přílepky najdete zde.

Jak tedy po velmi dlouhé a emotivní diskusi hlasování vypadalo? O tisku č. 35 se (kromě procesních hlasování) věcně hlasovalo celkem osmkrát.

První hlasování (označené na senátním webu jako hlasování č. 5) bylo o tom, zda schválit návrh zákona s těmi třemi přílepky, tedy ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Tento návrh byl zamítnut, protože ze 73 přítomných senátorů pro něj hlasovalo 21 a proti bylo 27 (jmenný seznam je zde). Já jsem hlasovala proti. Návrh v této podobě se třemi přílepky byl pro mě absolutně nepřijatelný.

Druhé věcné hlasování (označené jako č. 6) bylo o tom, zda návrh zákona s těmi přílepky chceme zamítnout. Avšak ani tento návrh neprošel, protože ze 74 přítomných senátorů pro něj hlasovalo 15 a 47 bylo proti (jmenovitě zde). Já jsem se zdržela hlasování, protože jsem chtěla dosáhnout vypuštění všech tří přílepků, nikoliv zákon v tom pitomém znění pouze zamítnout, a o přílepcích vůbec nehlasovat.

Pak jsme přikročili k hlasování o pozměňovacích návrzích, což jsem si přála.

První pozměňovací návrh (hlasování č. 8) požadoval vypustit přílepek o dvoustupňovém přijímacím řízení na školách výlučně pro ukrajinské děti. Návrh neprošel, protože ze 75 přítomných senátorů pro něj hlasovali jen 34 senátoři (ale ke schválení nás bylo potřeba 38), proti bylo 12 (jmenovitě zde.). Já jsem hlasovala pro vypuštění tohoto přílepku.

Druhý pozměňovací návrh (hlasování č. 9) požadoval vypustit diskriminační přílepek nutící ruské občany zbavit se svého původního občanství. Návrh také neprošel, protože ze 75 přítomných senátorů jich pro vypuštění tohoto přílepku hlasovalo 30, proti bylo 13 (jmenovité hlasování zde). Já jsem hlasovala pro vypuštění i tohoto přílepku. Obecně mám zato, že dvojí občanství nemá být připuštěno u nikoho, ale ke vzdání se svého občanství nelze podle mě nutit jen Rusy žijící zde v exilu.

Třetí pozměňovací návrh (hlasování č. 10) požadoval upravit alespoň přechodné ustanovení týkající již probíhajících řízení o přidělení státního občanství. Ani tento návrh neprošel, protože z 75 přítomných senátorů hlasovalo pro 29, proti bylo 14 (jmenovité hlasování zde). Hlasovala jsem pro pozměňovací návrh kvůli pro mě nepřijatelné pravé retroaktivitě. Změny podle mého přesvědčení mají platit do budoucna, nikoliv zpětně.

Teprve čtvrtý pozměňovací návrh (hlasování č. 11) požadoval vypuštění pro mě nepřijatelného gumového trestného činu Služba pro cizí moc. Návrh bohužel také neprošel, protože ze 75 přítomných senátorů hlasovalo 31 pro, proti bylo 22 (jmenovité hlasování zde). Hlasovala jsem pochopitelně pro vypuštění gumového ustanovení. Ale bylo nás málo…

Poslední věcné hlasování (č. 12) bylo o schválení doprovodného usnesení, kterým Senát ukládá vládě lépe zajistit organizaci přijímání ukrajinských dětí do základních škol. Toto jediné hlasování bylo úspěšné. Ze 75 přítomných senátorů podpořilo doprovodné usnesení 51, proti byl 1 (jmenovité hlasování zde). Usnesení jsem podpořila, protože přijímání dětí běženců do zejména pražských škol provázejí zmatky. Bohužel mnozí blogeři právě toto hlasování vydávají za hlasování o celém zákoně nebo ho považují za hlasování o oné tzv. Službě pro cizí moc. To je ovšem velké nedorozumění nebo dokonce možná cílená manipulace.

Mrzí mě zmatečnost, kterou schvalování tohoto tisku v Senátě provázela a hodně lidí popletla. A děsně mě mrzí, že se nám nepodařilo schválit žádný pozměňovací návrh a vyhodit tři ostudné přílepky, které v tom zákoně nemají co dělat. Protože se Senát neshodl většinově na žádném věcném rozhodnutí, výsledkem celého procesu bohužel je, že zákon v podobě schválené Poslaneckou sněmovnou teď putuje k prezidentovi, který ho vysoce pravděpodobně podepíše.

Tak jsem zase jednou prohrála, ale proti podobné legislativní zvůli budu vystupovat i v budoucnu. A ono nás někdy příště bude víc, aby to stačilo.

Neviditelný pes, 3. 2. 2025

Rodí se stále méně dětí, říkají statistiky a sociologové, demografové, politici i rodinní odborníci se mohou přít, co je příčinou tohoto jevu. Není to jen problém České republiky. Stejnou situaci hlásí skoro všechny země světa, dokonce i ty nejlidnatější – Čína nebo Indie, jak si lze přečíst zde nebo zde. Otázka zní, co s tím a zda se o podporu větší porodnosti má postarat či vůbec starat stát.

Kdekdo volá, že mu po tom nic není. Že člověk je tvor svobodný a má právo na vlastní cestu ke štěstí, jak mu dovoluje občanský zákoník. Jenomže stát je tvořen občany, kteří platí daně, z nichž se financují nemocnice, školy, silnice a důchody. A když daňoví poplatníci vymírají, bude méně peněz na všechny úkoly státu i na další vymoženosti, které stát svým občanům, firmám, neziskovkám poskytuje.

Možná bychom problém poklesu porodnosti mohli porovnat s globálním oteplováním. Tvrdí nám, že za globální oteplování může člověk, a tak se v posledních 30 letech přijímá řada opatření, investují se miliardové částky, parlamenty všech evropských zemí schvalují jednu regulaci za druhou, stát podporuje společnosti, které jsou šetrnější k planetě, a všem ostatním ukládá povinnost různých monitoringů a omezení. Těm, kdo přišívá víčka k lahvím, kdo recykluje a jezdí na elektřinu, sype stát desetitisíce. To vše činí jen proto, aby přístup obyvatelstva k životnímu prostředí změnil. Další miliardy vydává nejen náš stát na opatření, které zmenší ozónovou díru a sníží oteplování planety.

Stát pochopitelně vynakládá spoustu peněz i na další kampaně, kterými chce ovlivnit názory a pohledy svých daňových poplatníků. Příkladem může být komunikační kampaň ke 30. výročí existence České republiky (viz zde), kampaň Pracuj bez úrazů (zde), kampaň ke zvýšení povědomí o duševním vlastnictví (zde) nebo k očkování proti rakovině děložního čípku (zde). Stát podporuje kdejakou cizí firmu státními pobídkami (viz třeba zde), přispívá ke vzniku různě kvalitních filmů a rozdává dotace, které se posléze ukazují neúčelné (viz třeba tady nebo tady).

Nástroje tedy máme a náš stát je zhusta používá. Je proto na místě, aby se stát pochlapil a začal konat, k čemuž ho tímto zamyšlením aktivně vyzývám.

Vždyť k čemu nám bude další oslava státu, když nebudou občané, kteří by si výročí připomínali. K čemu filmy, když nebudou diváci, kteří by na ně chodili. K čemu podpora bytové výstavby, když nebudou lidé, kteří by v nich bydleli.

Vážený státe, milá vládo, začni otevřeně říkat, že rodina je od slova „rodit“, že účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí (jak stále ukládá § 655, věta druhá, platného občanského zákoníku). Že mít děti je výhodné nejen pro stát, ale i pro rodiče, pro děti samotné a pro celou rodinu. Že nic jiného člověku tolik nenaplní život, nepřinese mu fůru zábavy i poučení a nezajistí ho na stáří tolik jako potomci. Že je pro všechny výhodnější mít děti v plodném věku, a nikoliv až po čtyřicítce. A že nejlepším zázemím pro děti je úplná rodina (jak si lze přečíst třeba zde).

Život totiž není hra a hlavním účelem života není štěstí. A stát nemá podporovat nezodpovědné sobce, neúčelné neziskovky, nekvalitní filmy či knihy nebo neefektivní projekty – ti všichni se mají o sebe postarat sami. Stát má podporovat, co jemu samotnému i občanům pomáhá a společnosti přináší prospěch. A to je dospělost, odpovědnost, starostlivost,

péče o druhé, děti a rodinný život. Prostě život a jeho udržitelnost. Pojďme na rodinný život vynaložit aspoň tolik peněz, podpory, obav a komentářů jako na globální oteplování. Dokážeme-li zpomalit oteplování zeměkoule regulacemi, uzavřením dolů, povinným zateplováním a elektromobilitou, nešel by smutný trend vymírání zastavit minimálně stejně efektivně?

Rodinné listy č. 1/2025

Televize CNN Prima News mě pozvala do pořadu K věci. Odkaz na rozhovor zde:

https://cnn.iprima.cz/porady/k-veci/k-veci-30-1-v-12-30

30. 1. 2025

Předkládá se nám smlouva mezi státem a Svatým stolcem. Té se říká konkordát. Uzavřením konkordátu získává Římskokatolická církev privilegované postavení mezi ostatními církvemi. Pokud tuto smlouvu ratifikujeme, pak získá přednost před vnitrostátním právem.

V předkládací zprávě se ale opomíjí fakt, že se Svatým stolcem máme už jednu smlouvu uzavřenou. Říká se jí Modus vivendi a jde o Úmluvu mezi republikou československou a Svatou stolicí sjednanou v lednu 1928, která vstoupila v platnost 2. února 1928. Modus vivendi byla smlouvou zcela vyváženou, na jejímž základě obě strany získaly určitá práva. Dosud platí, žádná ze stran tuto smlouvu nevypověděla. Ustanovení § 14 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví, říká: Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují. Pokud se někdo domnívá, že jsme tímto způsobem vypověděli nebo zrušili Modus vivendi, pak jsme ale zrušili i Toleranční patent.

Dnes projednávaná smlouva přináší řadu otázek:

Smlouva je nám předkládána jen v češtině, nikoliv i v originále. Nelze tak rovnat, zda se český překlad náhodou méně či více neodchýlil od italské verze. Odkazuje na vzájemné vztahy, ale pomíjí, že v minulosti nebyly tyto vztahy dobré.

Smlouva je dvoustranné ujednání, kterým se zakládají práva a povinnosti.

Smlouvy mezi státy (a smlouvy obecně) mají být vyvážené. Mají obsahovat srovnatelná práva srovnatelné povinnosti. V této smlouvě nic takového ale není. Jen ČR se zavazuje Svatému stolci, jak si upraví své vnitrostátní vztahy. Naopak Svatý stolec se nezavazuje k ničemu.

Proč například není v čl. 7 upraven jednodušší přístup české strany do archivů Svatého stolce?

V podstatě jediné ujednání projednávaného konkordátu, z něhož vyplývá alespoň zdánlivý závazek římskokatolické církve, je obsažen v článku 2 odstavec 2: „Svatý stolec zajistí, že hranice arcidiecézí, arcieparchií, diecézí, eparchií a exarchátů se sídlem v ČR budou respektovat státní hranice ČR“. Ale v Modu vivendi je závazek Svatého stolce definován takto: „Žádná část Československé republiky nebude podřízena ordináři, jehož sídlo jest za hranicemi Československého státu a že rovněž žádná československá diecéze nebude přesahovati státních hranic. Svatá stolice a vláda Československá se dohodnou o novém ohraničení a dotaci diecésí“.

Nová definice tedy výrazně zhoršuje stávající situaci, neboť nevylučuje, že státní hranice ČR nebude respektovat v Modu vivendi uvedená organizační složka římskokatolické církve, která nebude mít sídlo v ČR – tento závazek Svatého stolce tedy nelze než pokládat za zcela fiktivní, výrazně zhoršující současnou situaci danou Modem vivendi.

V preambuli této smlouvy čteme o vzájemné prospěšnosti vztahů mezi ČR a Svatým stolcem, ale přitom obsahem smlouvy svou suverenitu omezujeme, ale na oplátku nic nezískáváme.

Mohla bych rozebírat jedno ustanovení za druhým, ale zastavím se jen u dvou příkladů:

Ve smlouvě se definuje zpovědní tajemství pro pastoračního pracovníka. Jeho postavení ale není českým právem nijak upraveno. Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, pojem pastorační pracovník nezná. Může jím být prostě kdokoliv, kdo duchovně doprovází jiné, ba dokonce to ani nemusí být duchovní. Tím ovšem rozšiřujeme zpovědní tajemství i mimo osoby vysvěcených kněží. Porovnáme-li zpovědní tajemství s ostatními druhy mlčenlivosti (jako jsou advokáti nebo lékaři), pak jde o naprostou libovůli a zaklínat se jím může prostě úplně každý. I lékaři mají v některých případech oznamovací povinnost, advokáti mají zase povinnost překazit spáchání některých skutků.

Ochrana zpovědního tajemství podle českého vnitrostátního práva platí, bylo-li toto tajemství vyjeveno při řádné zpovědi při udělování řádně zmocněným duchovním při udělování svátosti smíření.

Důvodová zpráva k této smlouvě uvádí, že okruh osob nesoucích zpovědní tajemství nemá smlouva za cíl rozšiřovat. Toto tvrzení je však lživé. Ve smlouvě není ani slovo o omezení zpovědního tajemství zákony České republiky. Zpovědní tajemství je ve smlouvě absolutní a bezpodmínečné.

Významným zásahem do práva ČR je ustanovení čl. 6 konkordátu, v němž je ujednáno, že římskokatolická církev zřizuje v ČR podle svých předpisů právnické osoby, přičemž jejich předmět činnosti je vymezen velmi vágním způsobem. Definování působnosti na zejména školství, vzdělávání, zdravotnictví, charitativní a sociální péče znamená, že tyto právnické osoby zřízené podle církevních právních předpisů mohou být činné i v jiných oblastech, takže ze strany ČR se jedná oproti stávající situaci o významný ústupek.

Podle aktuálně platné právní úpravy se zřizování právnických osob církvemi řídí zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Takto zřizované právnické osoby mají buď povahu účelových zařízení registrované církve a náboženské společnosti založené církví a náboženskou společností pro poskytování charitativních služeb, anebo se jedná o ostatní právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností, které nejsou

evidovány podle uvedeného zákona. Takto zřízené právnické osoby musejí plnit podmínky stanovené právním řádem ČR pro všechny právnické osoby, aniž by církví či náboženskou společností zřízené právnické osoby mohly argumentovat, že církevní právní předpisy vymezují podmínky činnosti takové právnické osoby jiným způsobem. Akceptací ujednání čl. 6 projednávaného konkordátu však jsou právnickým osobám zřizovaným římskokatolickou církví, a to bez ohledu na jejich předmět činnosti, přiznávány zvláštní výsady, čímž jsou právnické osoby zřizované jinými církvemi než římskokatolickou diskriminovány.

Projednávaný konkordát zcela nedostatečně řeší otázku, jakými právními předpisy se právnické osoby zřizované římskokatolickou církví mají při své činnosti primárně řídit. Je jim velmi vágně stanovena povinnost dbát právního řádu ČR. Není ale zřejmé, zda v případě konfliktu práva ČR s právním předpisem Codex Iuris Canonici z roku 1983, jímž jsou vázány všechny právnické osoby zřízené římskokatolickou církví, budou právnické osoby zřízené římskokatolickou církví respektovat právní řád ČR. Spíše lze předpokládat opak, zvláště pak v oblasti nakládání s majetkem.

Nedostatečná a příliš kusá je také předkládací zpráva. Chybí v ní například výčet zemí, které konkordát uzavřely, i zmínka o tom, v jaké podobě má Svatý stolec uzavřeny smlouvy s jinými zeměmi. Například podíváme-li se na konkordát se Slovenskem, vidíme, že si Slovensko dokázalo vyjednat i povinnosti ze strany Svatého stolce: Příkladem může být čl. 6 odst. 2: Informáciu o mene a priezvisku osoby, ktorá má byť vymenovaná za biskupa, alebo informáciu o preložení a odvolaní biskupa dá Svätá stolica na vedomie pred jej zverejnením dôverným spôsobom Slovenskej republike. Takové zvýhodnění si ale Česká strana vyjednat nedokázala.

S ohledem na historii vyjednávání je zřejmé, že naši vyjednávatelé nechrání dostatečně občany České republiky ani české zájmy. Anebo jsou to mizerní vyjednavači a lepší znění smlouvy vyjednat nedokázali.

Shrnuto a podtrženo: někdo odmítá tuto smlouvu kvůli katolické církvi. Jiní vycházejí z přesvědčení, že stát je vedle rodiny a obce základní společenskou jednotkou, kterou je třeba střežit. Z tohoto pohledu je jedno, co smlouva konkrétně obsahuje. Důležité je, že suverénní stát se nemá nikomu zavazovat, jak si upraví své vnitřní poměry.

Pochybnosti zde jsou, a velké. Ratifikace není akutní. Nikam nespěcháme.

Proto podpořím předložení této smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu.

A pokud tento návrh neprojde, nemohu hlasovat pro ratifikaci.

23. 1. 2025

Migrační pakt byl přijímán bouřlivě a zásadní rozhodnutí padlo dávno. Dnes projednávané sdělení Komise je vlastně spíše připomenutím toho, co nás čeká. A je také určitou příležitostí podívat se na celou záležitost s chladnou hlavou.

Migrační pakt není zosobněním zla, ale také není žádným zázračným lékem, který by rázem vyřešil chronické problémy EU. Jde o polovičaté (ne)řešení.

Migrační pakt na jednu stranu obsahuje řadu prvků, proti kterým není co namítat – například:

· snahu o zlepšení registrace a prověřování migrantů a sledování jejich pohybu a zdokonalování informačního systému Eurodac;

· opatření k omezení druhotných pohybů migrantů a zabránění zneužívání azylového systému z jejich strany;

· snahu o zefektivnění návratů;

· rozvoj spolupráce EU se zeměmi původu a tranzitu;

· akcent na boj proti převaděčství;

· přípravu národních krizových plánů.

Je ale otázkou, jak se v praxi podaří tyto cíle či opatření naplňovat. Víme, že řadu z nich Unie v té či oné podobě sledovala už před migračním paktem, ale výsledky zatím byly dosti hubené. Příkladem za všechny jsou pokusy o rozpohybování návratového systému.

Na druhé straně mnoho dalších opatření či záměrů je třeba naopak vnímat velmi kriticky nebo přinejmenším obezřetně.

Na prvním místě je to ona povinná solidarita, jež je stále variací na téma: přijmi přerozdělené migranty, nebo zaplať – 20 000 eur za každého nepřijatého migranta. V každém případě ale v této věci dochází k historickému průlomu – byl vytvořen základ, na kterém půjde v unijní legislativě dále stavět (a např. přitvrzovat, pokud jde o uplatňování relokací). Ocituji slova Roberta Kotziana v rozhovoru pro Parlamentní listy z května letošního roku: „Migrační pakt je nepřijatelný a migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.“

Negativně je třeba vnímat také vyšší míru intervence Unie do azylového řízení, v němž dochází k větší míře unifikace či harmonizace. To znamená menší prostor pro jednotlivé země, aby rozhodovaly o tom, jak nastaví podmínky své otevřenosti přijímání příchozích žadatelů o azyl. Přísnější státy, jako je Česká republika, tak mohou být dotlačeny ke změkčení svého přístupu.

Jak ale říká Tomáš Břicháček: „Důsledky tohoto rozhodnutí mají významné socioekonomické dopady – mimo jiné na skladbu obyvatelstva a jeho homogenitu a soudržnost, na výdaje veřejných rozpočtů, zaměstnanost, ale také bezpečnost.“

Mezi další problematické prvky migračního paktu patří:

· všudypřítomný důraz na základní práva a komfort migrantů;

· významná role, která je při dohledu nad zacházením s migranty svěřena různým unijním agenturám a politickým neziskovkám;

· změny v pravidlech příslušnosti pro azylové řízení, kdy dochází k rozšíření výjimek z odpovědnosti státu ilegálního překročení hranice – mimo jiné může být břemeno za

určitých podmínek přesunuto na stát, kde se migranti v rozhodný moment zdržují (tzv. „kompenzace v oblasti příslušnosti“) – což je chápáno také jako forma solidarity.

Největší nedostatky migračního paktu ale nespočívají v tom, co v něm je, ale v tom, co v něm schází – totiž rozhodná opatření k ochraně vnějších hranic před nedovoleným překračováním. EU se od dob migrační krize v letech 2015–2016 nepoučila a kolem této otázky stále přešlapuje na místě. Státy, které se o efektivní obranu hranic snaží (Maďarsko, Polsko či balkánské země), jsou dokonce unijními orgány peskovány (a v případě Maďarska i postihovány) za příliš tvrdý postup vůči migrantům

Celkově můžeme říct, že migrační pakt je rozporuplným počinem, který obsahuje užitečná i škodlivá opatření, v němž ale chybí to vůbec nejdůležitější – odhodlání a vize, pokud jde o zastavení nelegální migrace.

Co je však horší: představuje zabetonování a zbytnění současného těžkopádného systému – s dílčími zlepšeními a dílčími zhoršeními, která se navzájem vyruší.

V každém případě znamená pokračování nynějšího stavu, a to je tváří v tvář obnoveným migračním tlakům velmi málo.

Často slyšíme v této situaci obavy o osud Schengenského prostoru, a tedy volného cestování bez hraničních kontrol napříč většinou Unie a několika dalšími státy. Jsem přesvědčena, že to není to hlavní, co by nás mělo trápit. Schengen byl jistě příjemnou věcí, v době příznivých vnějších podmínek fungoval zdánlivě bezproblémově. Málo jsme si ale všímali toho, čím je toto pohodlí zaplaceno.

Zúčastněné země byly totiž uvrženy do přílišné vzájemné závislosti. Vznikl tady obrovský, prostupný nadnárodní prostor sdílených problémů a kolektivní neodpovědnosti. Nezvládnutá imigrace a bezpečnostní hrozby v každém státě se přenášejí na ostatní. Selhání a neuvážené kroky jednotlivých států mají dalekosáhlé dopady pro celek. Vzpomeňme třeba na německé faktické pozvání Syřanů v roce 2015.

Jednotlivé členské státy nemohou účinně chránit svoje území a vést vlastní azylovou a přistěhovaleckou politiku. Namísto toho jsou odkázány na společná řešení na centrální úrovni. Předali jsme Bruselu rozsáhlé pravomoci v těchto oblastech. Vývoj posledních let přitom naplno ukázal, že bruselské centrum:

· je v řešení těchto otázek neakceschopné, bezradné, utápí se v těžkopádných rozhodovacích procesech;

· má větší starost o blaho migrantů než o ochranu hranic;

· nabízí „řešení“, která spočívají především v prohlubování centralizace a přerozdělování problémů.

Luxus -ušetřených minut na hranicích, kde nemusíme párkrát za rok zastavit a ukázat pas nebo občanku, opravdu nestojí za to, abychom přišli o naši bezpečnost, abychom se zbavili možnosti rozhodovat o tom, jací lidé z vnějšku a kolik jich k nám může přijít a žít s námi.

Pokud migrační pakt a obecně společná opatření na úrovni Unie nebudou s to zastavit nynější migrační tlaky, pokud se dál přes vnější hranice budou valit statisícové vlny ilegálních migrantů, je načase nastolit otázku, zda má smysl a zda je udržitelné v schengenském projektu „Evropy bez hranic“ pokračovat. Zda není lépe vrátit se k osvědčenému modelu, ve kterém každý stát odpovídá sám za svoje hranice a také za svou azylovou a přistěhovaleckou politiku. Koneckonců nebylo to právě Německo, které před několika měsíci začalo kontrolovat všechny své pozemní hranice?

Pokud by se naše vláda chtěla inspirovat, připojuji několik doporučení z Konzervativního kempu, který proběhl 12. a 13. října 2024, na kterém vystoupilo 115 osobností:

Robert Kotzian

· Odstranit faktory, které nelegální migranty mohou lákat do ČR. Sociální zabezpečení omezit na minimum a poskytováno výhradně naturálně.

· Provést komplexní reformu migračního práva a lidskoprávního systému. Odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech.

· Skutečně chránit a hlídat hranice včetně námořní.

Vlastimil Veselý

· Důsledně odlišovat podporu vysoce kvalifikovaných specialistů od málo kvalifikované a nekvalifikované imigrace a od žadatelů o azyl. Bezplatnou poradenskou podporu podmínit doložením identity a pracovní smlouvou, ukončit finanční podporu politickým neziskovkám.

· Na úrovni EU: Zahájit deportace ilegálních migrantů ve spolupráci se zeměmi, kterým poskytujeme rozvojovou pomoc. Jejich součinnost musí být podmínkou pokračování pomoci. Zrušit nefunkční Frontex a jeho prostředky poskytnout nejvíce ohroženým zemím k ochraně vnějších hranic.

· Vypovědět migrační pakt, odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech a připravit se na trvalou ochranu státních hranic ve spolupráci se sousedními zeměmi.

Ayn Randová řekla: „Je možné ignorovat realitu. Ale není možné vyhnout se následkům reality.“ Tak realitu neignorujme a začněme konat.

22. ledna 2025

Parlamentní listy mi položily řadu otázek na přílepek, který obsahuje Lex Ukrajinic a zavádí nový trestný čin Neoprávněná služba pro cizí moc. Otázky s odpověďmi najdete zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Pro-takovou-nechutnost-hlasovat-nebudu-Senatorka-Kovarova-a-Exneruv-paragraf-768008

19. 1. 2025

Rodí se stále méně dětí, že? Nejen u nás, ale skoro po celém světě. Je to obrovský civilizační problém nikoliv nepodobný filmové apokalypse. Asi by se s tím mělo něco dělat. Ale co?

Nikdo nechce přikazovat ženám, že mají okamžitě zabřeznout. Není možné nutit mladé lidi, aby jak na běžícím pásu počínali budoucí daňové poplatníky, kteří se jim posléze postarají o důchodové zabezpečení. Nelze vlastně nutit žádného plodného občana k ničemu a skoro nikdy, v tomto případě například i proto, že nikdo nemůže tušit, jaký kdo z nás má vnitřní život a v něm uspořádané individuální priority.

Rozhodně nehodlám zpochybňovat, že každý má právo na volbu své cesty za štěstím. Každý má právo dokonce i na své sobectví. Každý má právo studovat či vydělávat peníze, jít za slávou či za společenským uznání, cestovat, pomáhat druhým dle své představy o pomoci, žít sám, třeba se i obklopit přepychem a starat se jen o sebe. V tom všem má rodina a děti místo ne vždy nejpřednější. Jiní by zase děti vlastně chtěli, ale až jindy, až bude lepší konstelace hvězd, až rodič získá lepší práci nebo větší byt.

Lidi nelze k ničemu tlačit, to by si to vzali osobně a reagovali by jako obvykle oním krásně českým: A just ne. Potenciální rodiče však nejsou primárním adresátem volání nás, propopulačních kanárků. Tím adresátem jsou propagandisté a exhibicionisté, kteří hlásají, že minulé tisíce let, kdy touha mít děti, pečovat o ně, milovat je a třeba se i pro ně obětovat byly ctnostmi zcela samozřejmými, tedy že tyto tisíce let šlo lidstvo úplně blbou cestou, zatímco teď prý víme, že tou pravou hodnotou je vypláznout na staré ctnosti jazyk.

Adresátem našich varování jsou i státy, instituce, společnosti, spolky, média, školy, kulturní autority, neziskovky a různá seskupení vědoucích a dopředu hledících. To ne dvacetiletá děvčata, která mají v hlavě chaos a hledají své místo ve světě, to tvůrci společenské atmosféry, v níž je správné vysmívat se maminkám, které pečují o domov své rodiny, to tihle pochybní prosazovatelé nihilistických póz jsou pravými adresáty nejen mých vět o tom, že mít děti je dobré. Média mohou stávající děsivou situaci popisovat, mohou varovat, mohou přinášet rady a doporučení, mohou popularizovat výzkumy, utrácet dotace a tím vším změnit pohled veřejnosti na údajně nevyhnutelný zítřek a problém, který se zdá bez řešení. Ale většina z nich dělá opak. Kupodivu i ta „veřejnoprávní“.

Nemáme prý moralizovat a hlásat, že opravdové štěstí spočívá v dobré rodině. Stoupenci těch módních ideologií jsou ale sami v moralizování premianti, pokud jde o ty jejich priority: multikulturalismus, genderismus, klimatismus, unifikaci a centralismus. Tam jim moralizování nevadí. A nezůstávají jen u moralizování. K věcem, které oni považují za správné, nás nemilosrdně tlačí regulacemi, kvótami, daněmi, pokutami, limity, zákazy, pokřivováním cen.

Tady nástroje působení na společnost mají a užívají je často i dost brutálně. Tak proč někomu tak strašně vadí pouhá výzva, že mít děti je nejkrásnější věc na světě? Je proto na místě, aby se i v této věci společnost pochlapila a poženštila. Stačí se inspirovat probíhajícími úspěšnými progresivistickými kampaněmi. Použijme jejich metody. Stačí nezahálet, nevzdat se a aktivně konat. Veřejnoprávní média i politické neziskovky se zajisté rády zapojí do kampaně s cílem čelit nové hrozbě v podobě vymírání, která brzy nahradí boj za klima, jež se zdá být dnes už úspěšně dobojován. Nebo ne?

Jasně to vidím: Český stát, čeští politici, Česká televize, Český rozhlas i české neziskovky zcela jistě již brzy začnou velebit rodinu, místo aby ji jako dnes urážely a znevažovaly poctivý, klidný, rodinný, manželský život. Namísto filmů o neplodných stejnopohlavních svazcích a nepřirozeném náhradním mateřství se určitě už brzy začnou točit filmy o šťastných rodinách s větším počtem dětí, kterým stát nebude házet klacky pod nohy. Časopisy nebudou oslavovat sobecké úspěšné samotáře, ale otce a matky s dětmi, které všechny pracují, žení a vdávají se a počínají další daňové poplatníky. Finanční podpory se přesunou od samoživitelek k úplným rodinám a architekti začnou vysvětlovat, že několik dětí může obývat klidně i jeden pokoj a velká rodina i menší byt. Neziskovky zatím mohou vyrazit do škol a dětem ukazovat, jak je fajn mít spoustu sourozenců, jak si členové rodin dokážou pomáhat a jak se velké rodiny mnohem snáze postarají o své seniory.

Život, děti a vlastní potomci jsou přece samou podstatou udržitelnosti po mnoho tisíciletí. Pojďme na rodinný život vynaložit aspoň tolik peněz, podpory, obav a komentářů, jako jsme vydali třeba na boj proti podnebí. Dokážeme-li prý zpomalit zahřívání zeměkoule regulacemi, uzavřením dolů, zateplováním a elektromobilitou, pak i smutný trend vymírání dokážeme zastavit minimálně stejně efektivně. Stačí si přece jen ujasnit priority a mladou generaci naočkovat novým trendem, jimž by mohla být třeba vymírací úzkost. Lék na ni je už dlouhá léta znám: mládeži, přijmi odpovědnost za svůj život, za svůj stát i za svou zemi, a pořiď si děti. Hned po dvacítce, ideálně co nejdřív. Pak přijdeš na jiné myšlenky, a když se úzkost v recidivě vrátí, zapracuj na dalším potomkovi.

Přeháním? Ano, přeháním. Ale já si nezačala. Pro začátek by bylo fajn, kdyby náš stát a s ním celá velká moudrá EU přestaly komplikovat zakládání rodin a mateřství a rodičovství všelijak bránit.

Deník TO 3. 1. 2025 

Kam se hnu, tam v těchto adventních dnech vidím betlémy s miminky v jesličkách. Když ale zvednu oči, vidím kolem sebe docela jinou realitu. Porodnost u nás i v zahraničí prudce klesá (zde). Jistě to souvisí i s tím, jak mladí lidé zhusta veřejně deklarují, že nechtějí mít děti (zde). Ženy kvůli kariéře odkládají mateřství do doby, kdy už nejsou schopny počít, a některé se dokonce nechávají sterilizovat (zde), protože uvěřily zločinné poplašné zprávě o tom, že naše Země v brzké době shoří na popel.

A tak mé přání pod stromeček zní takto: holky, přestaňte blbnout a mějte děti. Rozhlédněte se pozorně kolem sebe, lapněte nejlepšího muže v okolí, založte s ním rodinu a pořiďte si s ním jedno, dvě nebo tři děti. A učiňte tak co nejdřív, nejlépe hned. Zapomeňte na nesmysly o tom, že vás učiní šťastnou čtyři vysokoškolské tituly, procestování celého světa nebo kariéra. Je to totiž přesně naopak. Největší štěstí na sklonku života zažívají lidé s velkými rodinami a s dobrými mezilidskými vztahy, nikoliv bohatí a úspěšní samotáři (zde). Apel směřuji k dívkám, protože to bývají zpravidla ony, kdo rozhoduje, zda mít či nemít děti. Ale platí i pro mladé muže.

Děti vám naplní život radostí, vzrušením a aktivitami, díky nimž se přestanete nudit, vymýšlet blbosti a stěžovat si na každou drobnou nespravedlnost. Naopak bez dětí na sklonku života nebudete mít komu předat vydělané miliony, fungující firmy a postavené domy. A komu se svěřit se svými zkušenostmi, prožitky a tajemstvími. Bez dětí nebudete mít komu kupovat vánoční dárky. Bez potomků nebude pracujících, kteří by vydělávali i na vaše důchody.

Nemusí se vám ten cíl podařit, ale musíte se o něj aspoň pokusit.

A my starší máme za úkol mladým ze všech sil pomáhat v tomto usilování. Musíme zapomenout na ideologii a politiku a pro jednou poslechnout přirozené instinkty a evoluční pudy, jinak lidstvo vymře a český národ skončí. Přestaňme jim vtloukat do hlavy rady o kariéře a roztrhejme Barcelonské cíle, které nutí matky malých dětí je opustit a co nejdřív nastoupit do práce. Vykašleme se na Istanbulskou úmluvu, která tvrdí, že muži jsou agresoři a že je nezbytné je převychovat. Hlavní úkol žen je stejný po celá staletí, ve středověku jako dnes – vybrat si nejlepšího muže z okolí pro založení rodiny a dělat vše pro její udržení. Pojďme těm mladým vyprávět o tom, jak krásné je mít někoho rád, jak naplňující je se o někoho starat, jak uklidňující je sledovat, jak vaše geny rostou, jak milé je trávit s nimi čas a naslouchat jejich plánům.

Zakažme lockdowny s uzavřením škol a debaty o tom, jak dítě finančně zatíží rodinný rozpočet, nepišme nesmysly, že děti se prý nerodí kvůli nedostatku bytů. Nepodporujme fejkové vzdechy na sociálních sítích o tom, jak děsné je vydržet těhotenství, jak mučivé je porodit a naprosto nemožné je postarat se o dítě v jeho raném věku a jak že dítě je možno počít jen v bytě v osobním vlastnictví. Některé bolesti jsou fyziologické, mnohé obtíže pomáhají růst, mnohý nedostatek vede k ocenění a ke zralosti. Vyvracejme blbosti, zastavme klimatické šílenství, které tolik straší mladou generaci. Naopak šiřme historickou zkušenost, která je víc než kdejaký průzkum: dobré vztahy nesou dobré rodiny, dobré manželství s několika dětmi je nejlepší výchozí prostředí pro šťastné dítě a šťastné děti jsou nejlepší zárukou budoucnosti. Namísto bezdotykové teorie podpořme lásku a mezilidský kontakt, nastartujme novou sexuální revoluci.

A vy, mladé holky, se co nejdřív začněte snažit. Jinak za čtvrtstoletí uvidíte namísto miminek v kočárcích jen panenky v jesličkách.

A že si mám nechat své středověké rady a povzdechy? Já si nezačala. Jen reaguji na nesnesitelné útoky na mateřství, které neutuchají dokonce ani teď, ve chvílích připomínky na miminko všech miminek nejmiminkovatější.

CNN Prima News 22. 12. 2024

Vystoupení k ST 23 – novela zákona o obchodování s emisními povolenkami:

Návrh, který projednáváme, má 92 bodů, i s důvodovou zprávu 244 stran. Není to žádná drobnost nebo operativní prkotina. S výjimkou dvou bodů má všech ostatních 90 změn nabýt účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po vyhlášení. Vysoce pravděpodobně se tak stane 1. ledna 2025. Kde je nějaká rozumná legisvakanční lhůta?

Hlavním důvodem, proč dnes projednáváme takový počet změn, je implementace evropské směrnice Evropského parlamentu, kterou se mění jiná evropská směrnice s nepochopitelným názvem: pokud jde o příspěvek letectví k cíli Unie snížit emise v celém hospodářství a o řádné zavedení celosvětového tržního opatření. Skutečně si někdo myslí, že emisní povolenky zavede celý svět? A že emisní povolenky přispívají k celosvětovému trhu? Není to náhodou úplně jinak? A mimochodem – připadá vám ta gramatická vazba vůbec jako čeština?

Celá myšlenka emisních povolenek je založena na tvrzení, že vypouštění kysličníku uhličitého je negativní externalitou, kterou je nutno zatížit speciální dodatečnou daní. Snad by to šlo ještě pochopit, kdyby šlo o popílek, polétavý prach nebo siřičitany. Kysličník uhličitý je ale zdrojem všeho života na Zemi, je potravou rostlin žijících z fotosyntézy. A ty stojí na počátku potravního řetězce všech živočichů. Zahrnutí kysličníku uhličitého mezi negativní externality nemá přírodovědecké, ale pouze ideologické opodstatnění. Cílem bojovníků se sifonovým plynem ve skutečnosti není zlepšení životních podmínek ale chudnoucí řízená společnost.

Emisní povolenky je třeba odmítat vždy a všude, stejně jako jejich navyšování a rozšiřování. A netvařme se, že se nás chystané další umělé zdražování námořní přepravy netýká. Naše ekonomika je ze všech na světě nejvíce závislá na exportu. A podstatná část exportu do mimoevropských zemí jde námořní cestou. Což je o to důležitější dnes, kdy poptávka po našich produktech ve stagnujících zemích EU vázne.

Emisní povolenky jsou novodobé odpustky. Na rozdíl od těch náboženských ale nejsou bez finančních nákladů. A ty náklady zaplatíme my všichni. Jak jsem poslouchala holedbání mnohých kolegů minulý týden při projednávání návrhu na zmražení platů veřejných činitelů, mnohé z vás náklady navíc ani růst cen nemusejí zajímat.

Ale mé normální voliče ze Spáleného Poříčí nebo z Pačejova, který má 650 obyvatel, každý náklad, každý odpustek pocítí velmi zřetelně. Koneckonců už to nějakou dobu pociťuje. Pačejov jsem navštívila před několika dny. V místním obchůdku mi paní prodavačka řekla, že už ani neobjednávají vánoční kolekce, protože za ty peníze by si je v Pačejově nikdo nekoupil.

Emisní povolenky by neměly vůbec existovat, Evropa by se měla přestat střílet do vlastních nohou a podobné zákony bez potřebné legisvakance bychom neměli schvalovat vůbec.

18. 12. 2024

Zavedení odvolacího řízení pro kárná provinění vypadá na první pohled jako nápad, proti kterému nemůže nikdo nic namítat.

Proč by neměl existovat soudní přezkum, viďte?

Pomiňme pro tuto chvíli vtíravý dotaz, zda bylo třeba, aby v odvolacím senátu zasedalo osm lidí. Dokonce i když se dopustíte vraždy nebo velezrady, bude vás soudit tříčlenný senát, podobně jako když podáte ústavní stížnost.

Pro odpověď na otázku, proč vůbec existuje odvolací řízení, bychom mohli pořádat konference. Řeknete mi, že to je proto, aby někdo přezkoumal, zda ti, kdo rozhodovali, rozhodovali správně. Ale kdo bude kontrolovat kontrolory? Máme zavést přezkum všech rozhodnutí? Abychom vyloučili, že se stane lidská chyba? Omyl? Zlovůle? Zlý úmysl? Kriminální čin?

Dnes projednáváme ještě jiný tisk č. 10, novelu zákona o střelných zbraních. Tento návrh zavádí nové oprávnění policie vniknout do domu při pouhém podezření na držení střelné zbraně. Velmi jsme o tomto novém oprávnění diskutovali. Odpověď předkladatele na naše pochybnosti zněla: vždyť se dosud nikdy nestalo, že by policie bezdůvodně někam vnikla, čeho bychom se tedy obávali. Jinými slovy, že policie přezkum nepotřebuje, zatímco soudci ano?

Nechci vám dávat doporučení, abyste hlasovali pro, nebo proti. Chci jen, abyste se nad logikou (v tomto případě spíš nad nelogičností) zamysleli. Říkám to proto, že jsem několik let zasedala v kárném senátu Nejvyššího správního soudu se specializací pro státní zástupce a mnoho let jsem spolupracovala s Českou advokátní komorou, která zavedla nejprve odvolací kárné senáty a pak dokonce i soudní přezkum.

Kárné provinění je podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zaviněné porušení povinností soudce, chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jak by mělo být s takovými soudci naloženo?

Jsou jen dva druhy soudců (ale totéž platí i pro státní zástupce nebo exekutory, a mimochodem i pro advokáty či notáře). Jedni s dopustí kárného provinění nedopatřením, omylem, pod vlivem souhry okolností. Svého činu litují, kají se, kárné řízení je pro ně obrovským výchovným ponaučením. Takoví už se před kárný senát obvykle nikdy nedostanou.

A pak máme druhou skupinu kárně obviněných – to jsou lajdáci, lenoši, přestupníci a lidé, kteří v justici nemají co dělat. Kvůli takovým má existovat mechanismus, jak je z justice dostat. A znovu opakuji, že má kritická slova platí pro všechny právnické profese včetně advokátů a notářů.

U těch prvních soudců postačí prvoinstanční rozhodnutí a po přijetí novely velmi často budou právě oni uzavírat dohody o vině a trestu. U těch druhých povede zavedení odvolacího řízení jen k tomu, že je z justice nedostaneme nikdy anebo hodně dlouho. Budou využívat všech možností k prodloužení řízení a k odkladům.

Tohle jsme chtěli?

Přemýšlejme o tom.

Tato změna není akutní. Nebyla vyvolána potřebou praxe. A pokud změna nepovede jednoznačně k lepšímu, pak je třeba ji nedělat vůbec.

Vystoupení na plénu Senátu dne 11. prosince 2024

Novela zákona o spotřebních daních je velmi sporná, a to z několika důvodů. Především sám institut spotřební daně je velmi sporný. Základním smyslem spotřební daně není její výnos, ale snaha o regulaci spotřeby prý ošklivých produktů, která stát nemá sílu zakázat, tak alespoň tlačí na zvyšování jejich cen. Stát nás chce vychovávat. Proto zdaňuje alkohol a tabák. Podle mě ale žádná spotřební daň nemá existovat. Stát tu není od toho, aby své občany vychovával.

V případě spotřební daně z alkoholických nápojů je prý cílem omezit spotřebu alkoholu. Ne že bych s tím souhlasila, ale pokud by to byl opravdu ten vlastní cíl této spotřební daně, pak by přece byly alkoholické nápoje zdaněny podle podílu alkoholu v nápoji. A tak tomu není, což víme všichni. Ale k tomu ještě později.

Dnešní návrh navíc zavádí velmi sporný systém sčítání výstavů u kooperace pivovarů nebo u personálního propojení různých pivovarů. To je ovšem zavádějící a nespravedlivé. Jak asi všichni víte, spotřeba piva u nás dlouhodobě klesá. Předkladatel si tedy vymyslel způsob, jak vybrat na spotřební dani víc za každou cenu. Ale představte si, jak to v praxi funguje. V ČR je více než 500 minipivovarů, většina z nich o výstavu v řádu stovek hektolitrů ročně. Řadu z nich vedou lidé, kteří jsou sládky ve velkých pivovarech, které mají výstav statisíce až miliony hektolitrů ročně, tedy třeba tisíckrát více. Po přijetí novely bude majitel z minipivovaru zatížen stejně velkou daní jeho velký pivovar, v němž jenom pracuje. Připadá vám to logické? Mně tedy určitě ne.

Ale zejména:

Novela, kterou dnes máme před sebou, v tichosti obchází gigantickou nespravedlnost. V rozporu se všemi sliby všech politických stran, které jsme slyšeli od roku 1996, ponechává i nadále osvobození tichých vín od spotřební daně.

Tak si tedy nalijme čistého vína: prý zdaňujeme alkohol, protože jsme si řekli, že alkohol škodí. Zdaňujeme spotřební pivo, v němž je alkoholu 4 %, alespoň u piv, kterých se u nás vypije nejvíc. Ale víno s průměrným obsahem alkoholu 9 % nechává nezdaněné.

To vám připadá spravedlivé? To vám, vážení kolegové, nevadí? Zejména vám, kolegyně, které máte plnou pusu slov o rovnosti před zákonem? Zase tuto nespravedlnost pomineme a její řešení necháme na jindy? A kdy to jindy bude. Proč to není teď, když už téma spotřební daně z alkoholických nápojů otevíráme?

Pokud chceme být spravedliví, měli bychom zdanit víno minimálně dvojnásobně jako pivo.

Anebo zrušit spotřební daň z piva. Anebo zavést jiný způsob výpočtu spotřební daně, například podle obsahu alkoholu. Pak nechť je daň podle podílu alkoholu klidně i exponenciální. Pro pokračování takové do nebe volající nespravedlnosti nemohu zvednou ruku.

Navrhuji proto zamítnutí tohoto zákona. Třeba by takové zamítnutí urychlilo úvahy zmíněnou daňovou nesystémovost a nespravedlnost konečně řešit.

Vystoupení na plénu Senátu dne 11. prosince 2024

Šikana pohledem práva je manipulace. Pokus ovládat jiné. Velet jim. Přikazovat.

Všude kolem sebe slyšíme líbivé řeči o diverzitě a o respektu k různosti, o respektu k tomu, že každý je jiný a má právo na svůj vlastní životní styl. A přitom jsme tlačeni k systému, ve kterém nebudeme mít na vybranou. Všude kolem slyšíme o respektu k soukromí, máme na to hromadu předpisů, a přitom zavádíme metody, kterými lze činnost každého z nás svlékat donaha, nebo dokonce spíše rentgenovat, a tím vytvářet skvělé podmínky pro všudypřítomný dohled nad každým a social scoring po čínském vzoru.

Přeháním? Nezdá se mi. Jen se podívejme na debatu o ochraně práva na hotovostní transakce a argumenty, které při debatě padají. Chceš svobodu volby? Patříš do středověku, nebo plánuješ daňové podvody!

Ano. Platíme platebními kartami, v kapse nosíme „chytrý“ telefon, texty píšeme na počítači, vánoční dárky objednáváme online podobně jako letenky nebo taxík. A o dovolené či svatbě leckterého známého se dovídáme ze sociálních sítí.

Používání tzv. chytrých telefonů, mobilních aplikací, e-mailové korespondence, nakupovacích platforem a slevových aplikací je ovšem naší volbou. Zatím. Kdo má aplikace rád, kdo rád sbírá body a komu se líbí, že mu Košík doveze nákup do hodiny až ke dveřím, ten je ve svém živlu, podobně jako cestovatel, který po celém světě platí plastovou kartou nebo dokonce kartou elektronickou.

Jenomže žijí mezi námi i jiní lidé. Takoví, co o aplikace nestojí, namísto chytrého telefonu používají analogový, platí hotovými penězi a nechtějí za sebou zanechávat digitální stopu. Říkají tomu právo na soukromí, které je i v době digitální chráněno ústavními zákony. Když jedou do ciziny, vyměňují české koruny za eura; hotovost za hotovost. Když nakupují dárky, chtějí si je ohmatat a vyzkoušet, aby je nemuseli znovu balit a vracet. Nechtějí v supermarketu chodit k samoobslužné pokladně, protože dávají přednost osobnímu kontaktu a přívětivé pokladní. Odmítají personifikované reklamy navazující na poslední objednávky. S úřady a se státem touží jednat osobně, třeba i proto, aby se dvakrát ujistili, že informace pochopili správně. Nechtějí posílat podklady k důchodu datovou schránkou - dávají přednost předání přímo do rukou příslušné úřednice. Mají obavu z internetového bankovnictví a obávají se, že se na mobilním telefonu ukliknou a odešlou své úspory na cizí účet. Jiní zase odmítají mailovou pohotovost o víkendu. Chtějí se věnovat ve svém volnu rodině a vlastnímu soukromí.

Lidé jsou různí a jejich přání, touhy, cíle a motivace jsou stejně odlišné a různé. Ujišťují nás, že je to v pořádku. Podle občanského zákoníku má každý právo hledat vlastní cestu ke štěstí. Jenže jsou tací, co si to nemyslí, a přitom rozhodují o věcech veřejných. Nadšenci digitálních budoucností tvrdí, že postačí nechat ty staré, senilní, nemoderní a zastydlé ve středověku umřít, znechutit anebo odejít do zapomnění.

Ze statistik však plyne jiný, antigenerační pohled. Pětina spoluobčanů ve všech věkových skupinách digitalizaci odmítá a volí osobní, hotovostní, distanční a digitálně zdrženlivý přístup. Jiní chtějí mít na výběr. Ti bojují za ochranu hotovosti dokonce v Ústavě.

Rizika digitalizovaných světů

Vždycky, když o odmítání absolutní digitalizace napíšu, sesypou se na mě jako mouchy na perník progresivisté, kteří mi nadávají do zpátečníků a vracejí mě někam do středověku. Líbí se jim žít v online světě netrpělivě vyhlížejíce čipy, které si nechají implantovat do zátylků. Nechápou, že vývoj by neměl jít cestou nařizování a regulací, ale přirozeně a tržně. Koňské povozy také nemusely být nahrazeny auty povinně, faxy nikdo zákonem neodsoudil do zapomnění. Chytré telefony máme ne proto, že si to přál stát, vláda či vševědoucí nadnárodní korporace, ale protože jsme po nich toužili a sami jsme si vystáli fronty na to své vlastní běloskvoucí jablko.

A tak by to taky mělo být, tak by to mělo zůstat se vším moderním, vylepšeným a na první pohled lepším. Jakmile totiž nařídíte povinné digitální cesty, dopadnete jako s digitalizovaným stavebním řízením. Letošní zkušenost snad státu ukázala cestu: digitalizace je jako každý nástroj výborný sluha, ale špatný pán. Proto je třeba zachovat dvoukolejnost: digitální, ale i osobní podání a funkční původní systém. Jinak hrozí zhroucení, katastrofy a značné škody, za které nenese odpovědnost úředník, který neprozíravě rozhodl, ale stát, tedy každý daňový poplatník. Každý z nás.

Ale jsou tady ještě jiná rizika. Tím největším je blackout. Masový výpadek dodávky elektrické energie kvůli poruše, selhání přenosové soustavy nebo v důsledku teroristického útoku je patrně jen otázkou času. A jak se ukázalo při povodních, tam, kde nefungují sítě, brzy přestanou fungovat chytré telefony, bankomaty i všechny online služby. Zachování hotovosti a držení jejího minimálního množství doma je tedy zásadní otázkou předběžné opatrnosti.

Hackerské útoky jsou další hrozbou. Podvodníci dnes pomocí umělé inteligence dokáží věrohodně simulovat hlas i obraz blízké a velmi známé osoby. Ani při sebevětší pozornosti se prolomení bezpečnosti nemusíte vyhnout. Nebezpečí hrozí dětem a mladistvým, kteří nechávají predátory a slídiče proniknout do svých chytrých telefonů. Online šikana a vydírání, vyhrožování, bodyshaming, urážky a nálepkování se těm nejohroženějším nevyhnou ani doma, v dětském pokojíčku, v kruhu rodiny nebo pod dekou.

No a pak je tady skupina nejopomíjenější: senioři, lidé technicky nezdatní, neinformovaní či pomalí. Ne každý občan naší země je totiž zběhlý v elektronické komunikaci. Divili byste se, kolik mých známých se už rozbrečelo při prostém nastavování televizních programů na nově zakoupeném zařízení či jim slzy do očí vehnal pokyn úřednice: „Tohle vám na přepážce už neudělám. To si, paní, udělejte v elektronickém bankovnictví sama.“

A to se pro jistotu nechci rozepisovat o svodech příliš autoritativního státu. Zrušení hotovosti a přechod na plně digitalizovanou měnu, jak o tom uvažují severské státy, dá vládě do ruky nástroj pro ovlivňování inflace a měny vůbec, pro teritoriální omezování plateb a další součásti sociálního kreditního systému, který už v praxi zkouší Čína. Řada filmů, které popisují sladkou svůdnost digitálního vlivu na reálný život (Social dilema, V síti, Děti Online, The Social Network, Místnost sebevrahů, The Circle, Transcendence, Black Mirror apod.) nás přece varují před touto budoucností.

Elektronické technologie jsou vzrušujícím vynálezem, který zásadně změnil každodenní život. Není třeba pokrok povinně nařizovat. V otázkách efektivních a praktických si cestu ke každodennímu používání najde jako vždycky v minulosti rychle, přirozeně a sám. Není třeba mu ani ve vývoji bránit. Zákazy stejně nikdy nic nevyřeší. Snad maximálně ty rodičovské ohledně používání chytrých technologií u dětí do osmi let. Rodič, který dává do kočárku a do ruky svému potomkovi chytrý telefon, aby se mrně zabavilo a aby nerušilo při obědě, ten nevychovává, ale naopak dítěti škodí. Epidemie vysokého tlaku, obezity, sebepoškozování, úzkostí, poruch spánků a soustředění u dětí trávících hodiny denně před telefonními obrazovkami napříč všemi státy a světadíly jsou toho důkazem bolestným potvrzením.

Jak tedy zní mé závěrečné doporučení? Je třeba příště zpozornět, jakmile se stát začne holedbat, že nějakou službu poskytne výlučně a povinně digitálně. Značná často občanů mu totiž nezatleská. Ba právě naopak. Proto podporuji právo na život off-line spolu s právem na platbu v hotovosti. Právo zaručené státem. Ne státem torpédované.

Technologický fenomén, kterému jsme si zvykli říkat „Umělá inteligence“, stále agresivněji vstupuje do našich životů a mezilidské komunikace. Někomu více, někomu méně, někomu dříve, někomu později. Ale už skoro není nikoho, kdo by byl tímto fenoménem nedotčen.

A jak už to bývá u dalších podobně rychle se etablujících technologických fenoménů, stává se z nich i fenomén společenský. A jako fenomén společenský nutně něco přináší, něco také odnáší a zpochybňuje, leccos usnadňuje, ale přicházejí s ním i viditelné, nebo také zatím neviditelná rizika.

Roku 1984 natočil americký režisér James Cameron film Terminátor. Šlo v něm o to, že v roce 2029 převzal vládu nad lidstvem fiktivní počítačový systém umělé inteligence Skynet. Tento systém vyslal v roce 2029 terminátora (tedy likvidátora lidí) zpět do roku 1984 s úkolem zabít matku Johna Connora, který jako dospělý zorganizuje povstání lidí proti strojům. Máme se tzv. umělé inteligence bát? Může se něco podobného stát i dnes nám?

Dnešní Právnický klub má podtitul právo a umělá inteligence. Když jsem přemýšlela, jak své zahajovací vystoupení pojmout, hlavou mi letěla spousta témat: například evropská legislativa na ochranu umělé inteligence – nařízení, které stanoví pravidla AI používaná pro soudnictví – nebo etika jejího používání v justici. Těmito tématy se na své konferenci dne 20. listopadu 2024 zabýval Nejvyšší soud. Vím, že velké advokátní kanceláře mají své specialisty na umělou inteligenci už roky. Ti se zabývají standardizovanými podáními a vyvíjejí nástroje, které umožňují zjednodušovat práci, kterou jinak mnohem déle a za více peněz provádějí praktikanti, studenti, koncipienti nebo mladší kolegové.

Pak mě napadlo, že bych o umělé inteligenci měla vědět něco víc, a tak jsem si coby začátečník v oboru zaplatila aplikaci Textie a měsíc se ji učila používat. A po tom měsíci napevno vím, co jsem si o umělé inteligenci myslela předtím: je to jen nástroj. Něco jako sekera, automatická pistole nebo žehlička, dron nebo robotická sekačka, která nám na zahradě stříhá trávu. Nic víc a nic méně. Nástroj. Zatím. Co z tohoto poznání plyne? Čtyři závěry.

1. Je to nástroj, který se musíme naučit používat. Nejde o nic intuitivního. Když se neumíte správně zeptat, nedostanete odpověď. Zeptáte-li se blbě, dostanete blbou odpověď. Tuto zkušenost má každý, kdo se někdy pokoušel provolat přes robotického operátora, který mu nabízel možnosti „Stiskněte jedničku, pokud chcete…“ a zejména v situaci, kdy jste nebyli schopni si v nabídce vybrat. Umělá inteligence má vždycky omezený výčet nabídek.

2. Je to nástroj, u něhož musíme respektovat omezení. Moje robotická sekačka neumí létat, dron neumí sekat trávu. Určitě by bylo možné sestavit přístroj, který bude umět obojí, ale nejde teď o to, co by sice snad mohla umět, ale co nikdy umět nebude.

3. Umělá inteligence zatím slouží výborně jako lepší vyhledávač. Je skvělá na data, fakta, čísla, zdroje, definice, dotazníky, adresy, součty, statistiky, rešerše, například soudních rozhodnutí. Je výborná a využitelná pro často se opakující situace, typické varianty, nejčastější otázky či problémy. Jistě ji lze použít na rejstříkové, insolvenční nebo exekuční návrhy či rozhodnutí, pro evidenci soudních věcí či různá vyhledávání.

4. Zatím je ale naprosto nepoužitelná všude tam, kde jsou potřeba emoce, kreativita, práce s lidskou individualitou nebo nalezení adresného netypizovaného řešení. Například u terapeuta, rodinného advokáta, trestního obhájce či trestního nebo opatrovnického soudce. Její tvůrci ji budou učit, aby emoce rozpoznávala, protože emoce jsou součástí rozhodovacích procesů. A ona se bude pomalu zlepšovat.

Umělá inteligence se bude dál učit ruku v ruce s tím, jak poroste objem dat, které jí – cíleně nebo mimochodem - sdělujeme. Lidské mozky, lidské instinkty a lidskou zkušenost však nenahradí.

Představte si, co vše umí váš stolní počítač, tzv. chytrý telefon nebo notebook. Obdivujete možná, co v něm všechny ty obvody a desky dokážou, a jak rychle. Příští rok se začne prodávat počítač s úložnou kapacitou 120 terrabajtů (TB). Víte, jak velký je lidský mozek? Minimálně 3000 TB, tedy alespoň 22x tolik.

My právníci pracujeme s ajťáky ruku v ruce. Nejde to jinak, protože to právě oni se nás budou při programování ptát, zda samořiditelné auto má při kolizi spíš zabránit střetu také klidně tím, že nabourá do jaderné elektrárny nebo zabije matku s dítětem. A jiní právníci pak budou bádat nad tím, kdo za škodu způsobenou umělou inteligencí ponese odpovědnost. Zda výrobce, programátor, prodejce nebo uživatel, který ji kreativně aplikuje.

Už dneska je zřejmé, že umělá inteligence mění náš svět – například školy ruší seminární a diplomové práce, protože prý už je mnohem častěji než student píše právě umělá inteligence. Přesto my v Senátě každoročně odkládáme účinnost zákona o e-legislativě, protože technicky e-Sbírka zákonů ani jejich tvorba prostě nefunguje. Lidské mozky jsou stále ještě lepší.

Jisté také je, že se na umělou inteligenci nikdy nesmíme spolehnout stoprocentně, abychom nepřišli o důležité údaje a informace. Zpackané stavební řízení je toho důkazem. Přesto se dá očekávat, že sama umělá inteligence zničení světa jako Skynet ve filmu Terminátor nepřinese. Že totiž podobně jako u sekery, pistole nebo auta bude za karamboly vždycky moci člověk, tedy lidský faktor.

Uvedu vám dva příklady. Minulý týden spadla počítačová síť v celém Senátě a několik dní nefungoval intranet, takže nebylo možno rezervovat místnosti, dostat se na servery k vlastním dokumentům, tisknout na sdílených tiskárnách, objednávat si obědy v jídelně (což mimochodem zaměstnance Senátu stresovalo nejvíc). Za tento karambol mohl externí technik 02, který jedním pokynem vymazal kompletní nastavení. O měsíc dříve jiný technik v Plzni jediným kliknutím vymazal nastavení pro 250 dálkových ovladačů od garážového vjezdu do jednoho domu, takže žádný ze zaměstnanců ani ubytovaných v onom velikém komplexu nebyl schopen se dostat domů. Já sama se v Senátě už řadu měsíců zabývám právem na život off-line a existují tací, co můj zájem dávají do souvislostí s mým postarším věkem, šedivým vlasem a rigiditou. A přitom je to právě mladá generace, která dnes u Českých drah požaduje zachování plastových slevových kartiček. Ví totiž z vlastní každodenní zkušenosti, že v místech bez datového signálu jim elektronická slevová karta nepomůže a slevu ve vlaku nedokážou uplatnit.

Na závěr jsem si nechala zjištění nejdůležitější: umělá inteligence pracuje s tím, co do ní nacpeme. Pomineme-li vzorce, čísla nebo data, tahle věc neumí rozpoznat pravdivou informaci od nepravdivé, fejkové. Zeptáte-li se jí na názor, pak nějaký určitě a vždycky dostanete. Na rozdíl od početního výsledku však nebude neutrální. Kdo ho ovlivní? Kdo o tom rozhodne, zda bude kladný, nebo záporný? Kdoví? Možná… možná dostanete esenci většinových informací z internetu. Ale míru většiny či menšiny lze ovlivnit množstvím informací, které do všech sítí posíláme. Stačí poslat miliony jiných názorů, a hned se váha promění. Já ani vy to asi nebudeme umět. Ale kdo by měl zájem názor umělé inteligence ovlivnit, ten to docela jistě umět bude. Pokusy o ovlivňování voleb pomocí sociálních sítí jsme už koneckonců zaznamenali. A kriminální prostředí nám to předvádí na stále vyšší úrovni každý den. Umí změnit hlas, fotku, e-mailovou adresu i video, aby vypadalo jako vaše

banka, jako vaše dítě či jako vaše matka. Každodenní hlášení poškozených důvěřivců jsou toho důkazem.

Zacházejme s umělou inteligencí jako s nástrojem. Jako s dvoutunovým vozem, jako s automatickou puškou, jako s žehličkou. Nezbožšťujme si ji. Nevěřme, že je něčím jiným. Pak se jí nemusíme ani bát. Člověka s jeho osobností, zkušenostmi a smysly stejně nikdy plnohodnotně nenahradí.

Z umělé inteligence obavu nemám. Jen z jejího zneužití. Pomocí AI lze totiž lidmi manipulovat mnohem jednodušeji, než bylo možné kdykoliv dřív.

Vystoupení na Právnickém klubu s tématem Právo a umělá inteligence dne 28. listopadu 2024

Senát je plný nezávislých osobností. Každý z vás při zvažování, zda dáte nějakému tisku svou podporu, promýšlíte svá vlastní pro a proti. Pevně v to aspoň doufám. Pevně věřím, že mezi vámi není nikdo, kdo by po celý rok či po celé volební období hlasoval výlučně jen pro.

Hlasujete-li PRO návrh jakéhokoliv zákona, můžete mít řadu důvodů: například protože souhlasíte s jeho cíli, i když metody, které volí, nejsou ideální. Nebo protože návrh podporuje vaše strana, váš klub. Můžete někdy hlasovat PRO zákon i navzdory tomu, že byla porušena běžná procedura nebo že jde o legislativní zmetek.

Hlasujete-li PROTI návrhu jakéhokoliv zákona, můžete mít také různé důvody. Například můžete souhlasit s cílem zákona, ale nemusí se vám líbit procedura. Třeba když je běžný zákon schvalován zrychleně nebo ve stavu legislativní nouze, ačkoliv pro ni nebyly splněny zákonné předpoklady. Anebo některé ustanovení zákona podporujete, zatímco jiné, zásadnější, je pro vás nepřijatelné.

Já mívám pro svůj nesouhlas různé důvody. Někdy principiální, jindy logické, právní nebo procesní, legislativní. Věřím, že lidé mají právo mít různé názory a různé důvody pro svůj souhlas či svůj nesouhlas. Navzdory tomu, že kolegyně Němcová mě pravidelně nálepkuje slovy „zlá a krutá“ jen proto, že s něčím nesouhlasím. Inu, ona si takto představuje demokracii. Já si naopak myslím, že každý z nás smí mít pro své ANO i pro své NE řadu vlastních velmi podstatných důvodů.

Pro tento návrh nemohu hlasovat z důvodů právních. Tento zákon je příkladem, jak zákony nemají vypadat. Jak se nemají psát. Jak se psát prostě nesmějí. A jako právničku mě bolí, že to nikomu z poslanců ani ze senátorů nevadí. Bohužel vidím, že to není výjimka. Je to spíš pravidlo, že návrhy jsou nekvalitní, zfušované, příliš kazustické, česky nelibozvučné, a když na to neupozorní nikdo, pak na to musím upozornit já.

Tisk č. 3 je vládní návrh. Vláda má postupovat podle vlastních Legislativních pravidel, které opakovaně porušuje. Podle čl. 39 odst. 1 těchto pravidel obsahuje právní předpis pouze ustanovení normativní povahy, tedy závazná pravidla chování, jejichž dodržování je garantováno veřejnou mocí. Zákon nemá být doslovnou kuchařkou. Přednost je třeba dát krátkým paragrafům či článkům, říkají pravidla.

Návrh zákona, který máme před sebou, je krystalickou ukázkou, jak se zákony psát nemají. Přečtu vám jednu ukázku pro ilustraci:

Nové znění § 116c odst. 1)

„Česká správa sociálního zabezpečení na žádost sděluje pojišťovnám provádějícím zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „provádějící pojišťovna“) údaje vedené v registru zaměstnavatelů o zaměstnavatelích, jejichž zákonné pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání provádí provádějící pojišťovna a kteří zaměstnávají zaměstnance v pracovním poměru, zaměstnance činné na základě dohody o pracovní činnosti a zaměstnance činné na základě dohody o provedení práce, a údaje vedené v registru pojištěnců o zaměstnancích těchto zaměstnavatelů, kteří jsou v pracovním poměru, činní na základě dohody o pracovní činnosti nebo činní na základě dohody o provedení práce, jsou-li tyto údaje nezbytné k plnění úkolů při provádění tohoto zákonného pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení poskytne požadovanou informaci, pokud provádějící pojišťovna, která informaci požaduje, v žádosti uvede ustanovení právního předpisu, o který svůj požadavek na poskytnutí informace opírá, rozsah údajů, jejichž poskytnutí požaduje, a účel, pro který dané informace požaduje.“

Musí tyhle věty skutečně obsahovat zákon? Jako kdybychom zapomněli, jak zákony psát. Obecně, stručně, jednoduše. Nemáte lepší právníky, stylisty, legislativce, pane ministře?

Tento zákon je legislativní zmetek, proto pro něj hlasovat nebudu, i kdyby v důvodové zprávě byly zlaté věty o zjednodušení a zvýšení přehlednosti.

20. 11. 2024

Na plénu Senátu velmi často probíráme formality a mnoho minut diskutujeme o podružnostech. Dnes se ale Senát odmítl vůbec zabývat tiskem č. K 150/14 Zpráva o právním státu 2024, Stav právního státu v EU. Tento tisk by ale měl být předmětem naší diskuse a já jsem si k němu připravila toto vystoupení, které jsem však neměla příležitost přednést:

Po roce máme na stole další zprávu Evropské komise o stavu právního státu. Jde už o pátý dokument tohoto druhu v řadě. Já se s ním setkávám za svého působení v Senátu potřetí, přičemž v obou předchozích případech jsem proti těmto snahám Bruselu vystupovala velmi kriticky.

Poprvé to bylo v prosinci 2022. Loni bohužel projednávání zprávy skončilo ve výborech. Obávám se, že to byl jeden z projevů toho, že si na tuhle agendu začínáme zvykat, že nám zevšedněla, že už nikoho nezvedá ze židle, že už toto téma nikoho nezajímá.  

Já se s takovým přístupem smířit nechci. Jde tady o principiální otázky – o nepřekračování pravomocí svěřených Unii, o důstojné zacházení s členskými státy a konečně i o sám právní stát. I tentokrát se vás pokusím přesvědčit, abychom společně počínání Komise správně pojmenovali, odmítli a nenechali si ho líbit a abychom naši vládu vybídli k větší asertivitě.

Připomenutí podstaty problému

Nejprve mi dovolte, abych připomněla podstatu celého problému:

- Nejde tady ani v nejmenším o zpochybnění významu právního státu. Tento koncept máme jistě všichni v úctě. Je opakem bezpráví a spojujeme si s ním zásady, jako jsou zákonnost, právní jistota, dělba moci či ochrana základních práv.

Co naopak v pořádku vůbec není, to je ona zvláštní hra, kterou kolem „právního státu“ rozehrává v posledních deseti letech Komise. Snaží se uvedený vyvážený systém přenastavit a budovat doplňkové a paralelní mechanismy, s nimiž zakládací smlouvy vůbec nepočítají. Komise přitom sama sebe pasuje do středu těchto mechanismů, jakkoli podle samotného článku 7 je její role jen omezená (může toliko navrhovat přijetí příslušných opatření, rozhodnutí je však na členských státech a na Evropském parlamentu).

Článek 7 umožňují reagovat na situace závažného porušení společných hodnot byl zamýšlen jako záchranná brzda pro naprosto mimořádné a nepravděpodobné situace, např. nástup nedemokratického režimu v některém členském státě. Postup Komise s touto brzdou nemá nic společného a dotýká se všednodenní politiky. V tomto pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie.

Opakovaně upozorňuji na paradoxnost situace, do které jsme se dostali. Dříve se mluvilo o demokratickém deficitu ve strukturách Unie; dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní školit a přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Letošní zpráva jde plně v duchu těch předchozích.

Opět zde máme enormní záběr zahrnuté problematiky: od fungování soudnictví a státních zastupitelství, přes korupci a lobbing až po média, kvalitu legislativního procesu nebo existence, či neexistence národních institucí pro lidská práva. Jde o záležitosti, do kterých unijním orgánům nic není, a měly by se zde držet zpátky.

Nepřestává mě udivovat to sebevědomí bruselských úředníků, kteří tu nad něčím pociťují „obavy“, tu nachází „nedostatky“, tu vidí „přetrvávající problémy“, nebo jinde naopak „zlepšení“, „pokrok“ apod.

Vrcholem drzosti je ale pasáž v závěru hlavní části zprávy, kde se píše: „Členské státy mají i nadále možnost navrhovat řešení v souladu se svým specifickým vnitrostátním kontextem, ale tato řešení by měla vycházet z konsolidujícího souboru norem a požadavků právního státu.“ Jinak řečeno tato řešení by měla být v souladu s rozrůstajícími se požadavky Bruselu.

To nás přivádí zpět k úvahám, že unijní agenda ochrany právního státu začíná připomínat Brežněvovu doktrínu omezené suverenity. A je prvotřídní ukázkou toho, že si členské státy nechaly unijní instituce (které samy ustavily) přerůst přes hlavu a tyto instituce se nyní cítí jako svrchovaní páni.

K rámcové pozici vlády

Tím spíš zamrzí přístup naší vlády. Ta se neumí proti tomuto nepřijatelnému zacházení s námi a ostatními členskými státy jasně ohradit, namísto toho projevuje totální pasivitu a submisivitu.

Vláda nejenže jednání Komise nerozporuje, ale spolupracuje s ní a podřizuje se, ale dokonce je výslovně chválí. Čteme zde, že Česko tento postup „obecně vítá“, že „předchází vzniku třecích ploch a usnadňuje tak debatu mezi členskými státy, které se vždy rádi zúčastníme“, oceňuje se zde „objektivita, předvídatelnost metodiky a nestrannost vůči členským státům“ apod.

To je něco neskutečného a nesmírně poškozujícího naši reputaci. Událostí poslední doby – mimo jiné portfolio nového eurokomisaře - ukazuje, že poklonkováním v Bruselu ničeho nedosáhneme.

Proto navrhuji, aby Senát přijal doprovodné usnesení, jehož obsah lze shrnout následovně:

Zaprvé, ve vztahu ke Komisi a její zprávě jde o:

·      odmítnutí těchto snah jako nemístného vměšování do vnitřních záležitostí členských států a do pravomocí jejich orgánů;

·      zdůraznění, že jde o postup, který nevychází ze zakládacích smluv EU, a že si tudíž Komise přisvojuje kompetence, které jí nikdo nesvěřil;

·      zdůraznění, že Komise jakožto administrativní orgán mezinárodní organizace postrádá legitimitu k tomu, aby ve věcech demokratického právního státu poučovala a úkolovala ústavní orgány členských států, které tuto organizaci založily;

·      výzvu Komisi, aby se podobných aktivit v budoucnu zdržela;

·      vyjádření přesvědčení, že případná porušení právního státu či dalších společných hodnot Evropské unie ze strany některého členského státu by měla být řešena postupem podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii;

·      připomenutí, že podle článku 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii má Unie ctít národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech;

Dále ve vztahu k vládě, navrhuji vyjádřit:

·      nesouhlas s rámcovou pozicí vlády, s poukazem na její nevýraznost a submisivitu;

·      vyzvu vládě, aby se v budoucnu proti případnému pokračování dotčených aktivit Komise důrazněji vymezila.

20. 11. 2024

V minulých dnech jsem si povídala s Barborou Koukalovou pro expres.cz. Celý rozhovor (video o text) najdete zde.

https://www.expres.cz/zpravy/daniela-kovarova-politiktok.A241118_134016_dx-zpravy_bk

V minulých dnech jsem navštívila firmu DFH Haus v Žákavě u Nezvěstic, která vyrábí nízkoenergetické dřevěné domy pro německý trh. Prohlédla jsem si poloautomatizovanou výrobu a viděla tvorbu stavebnicového domu na zakázku pro konkrétního zákazníka. Když jsem se ptala na největší starosti, dověděla jsem se stejnou informaci, jakou dostávám ve všech provozech, které navštívím – chybějí šikovní řemeslníci ochotní a schopní pracovat.

V jiném místě mého senátního obvodu, v Oselcích nedaleko Nepomuka, je učiliště, které nabízí obory automechanik, kovář, truhlář a opravář zemědělských strojů. V krásném prostředí oselského zámku najdou zájemci i internát, ve kterém mohou učni a studenti přes týden bydlet. Do každého oboru přijímají uchazeče obojího pohlaví, ale kupodivu zájemců o studium není mnoho, ačkoliv výrobky, které lze vidět na každoročních Dnech otevřených dveří, jsou úchvatné. Když jsem si prohlížela starobylé židle, moderní stoly s modrou pryskyřicí, výtvory uměleckých kovářů nebo intarzované šperkovnice, které studenti vyrábějí, představila jsem si pracovní nadšení i uspokojení obdarovaného nebo zákazníka, který si tak krásnými věcmi ozdobí domov.

Čímž se dostávám k otázce položené v nadpisu – totiž co je úkolem dnešního školství. Podle školského zákona1 je vzdělávání veřejnou službou a cílem vzdělávání je rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání, pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku a získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví. Tolik slov a definic o něčem, co lze parafrázovat asi takto: cílem školství je odpovědný občan schopný a ochotný se postarat nejen o sebe, ale i o své blízké.

Otázka zní, jak toho dosáhnout. Pomiňme teď fráze o evropské integraci a zásadách trvale udržitelného rozvoje. První sousloví je vysoce diskutabilní a obsah druhého velmi nejasný. Byla starověká egyptská civilizace udržitelná? Stačí pro udržitelnost, že existuje tisíce let? Anebo nebyla udržitelná dost, protože zanikla? Udržitelný je podle mě jen život sám, ale pak by škola musela vést děti k zakládání rodin. Což o to, podle mě by to byl dobrý projekt, ale proneste tuhle větu jako návrh někde na veřejnosti, a hned vás budou vracet do středověku anebo rovnou upalovat jako tmáře a zpátečníka. Kam jsme se to tedy dostali s udržitelností? Udržitelnost v dnešní podobě Green Dealu způsobuje zanikání průmyslových odvětví, firem a společností. Takže udržitelný je tedy zánik? To jsou ty paradoxy, o nichž už se konečně začíná nahlas mluvit.

Ale zpět k úkolu našeho školství. Učňovské obory mají nouzi o zájemce a napříč republikou se potýkají s podobným nezájmem jako mé oblíbené učiliště v Oselcích. Naopak ze všech

stran všemožně podporujeme zájemce o prapodivně znějící vysokoškolské obory, jejichž absolventi pak ale o práci nezavadí. Stačí se podívat na nabídky pracovních agentur, a hned je vidět, že už dávno nejsou nejvyhledávanějšími obory právo nebo pedagogika, natož filozofie nebo psychologie, ale nejžádanější jsou šikovní řemeslníci, instalatéři, svářeči, elektrikáři.

Ukazuje se, že dvacet let meldování o tom, že každý mladý musí mít vysokou školu, nese své, bohužel červivé a shnilé ovoce. Vysokoškoláky bychom mohli vydláždit republiku, ale hodinoví manželé se vyvažují zlatem a na jejich služby se čeká měsíce. Tak dlouho jsme naše děti přesvědčovali, aby si vybraly obory podle svého, až si bez obav volí politologické a filozofické obory či nejjednodušší formy studia, s nimiž se ovšem v praktickém životě neuplatní. Možná by stálo zato být nohama více na zemi, Možná by rodiče měli vybízet své děti, aby si vybraly cokoliv praktického, po čem vždy byla, je a bude poptávka největší.

Jak tak navštěvuji už rok nejrůznější firmy a provozovny, ptám se, jak ta která továrna řeší nedostatek pracovníků. A slyším následující odpovědi: některé firmy mají vlastní učební obory, jiné spolupracují s učilišti a se středními školami. Většina podniků je připravena zájemce o práci zaučit, vychovat, vypěstovat si pro své potřeby. Líbí se mi, jak nedostatek pracovních sil řeší DSH Haus v Žákově, o nichž jsem se zmínila na začátku: odbornému učilišti nakoupí dřevěné stavebnice, na kterých se žáci a studenti učí šikovnosti a zručnosti, a ještě si pak domů odnesou hotový užitečný, praktický nebo krásný výrobek. Učí studenty nejen pracovat, ale i k práci motivovat.

Motivace, ochota a chuť pracovat jsou v dnešní době nejpotřebnější. Kdekdo se totiž uchází o práci, ale ve skutečnosti chce jen sedět někde v teple, mít hodně volna, hodně peněz a příliš se nenadřít. V každé firmě slýchám, jak přijde nezaměstnaný na podpoře žádat o práci, ale když zjistí, že je třeba skutečně pracovat celých osm hodin, druhé pondělí už do práce nenastoupí.

K tomu by mělo sloužit vzdělávání. Ale vraťte se k citaci školského zákona a ukažte mi, kde je v tom výčtu vzdělávacích cílů pracovitost, motivace, zájem a nasazení.

A pracovitost a motivace, píle a výdrž je to, oč v každé civilizaci běží. Bez nich nebude společnost udržitelná, ani kdyby se biflovala odstavce o genderu, udržitelnosti, přednostech migrace a ochraně životního prostředí.

Možná vás napadne, že vše potřebné by se ty děti, žáci, studenti a učni měli naučit už v rodině. Ale o tom napíšu někdy příště. Co je úkolem, rodiny a jak se jí to v dnešní době daří.

Rodinné listy č. 7/2024

Velká výročí si připomínáme, protože se vtahují k událostem, které přinesly zásadní změny. Tak je to i s oslavami a se vzpomínkou na říjen 1918 a listopad 1989. Při těchto, ale při ostatních podobných dějinných přelomech mnohé dosavadní skončilo a mnohé dodnes existující začalo. Ne vše ale skončilo, ne vše začalo až zrovna tehdy. Mnohé přetrvalo i v průběhu historických zvratů. A právě proporce mezí tím, co se proměnilo, a co přetrvalo, nejsou vůbec ničím banálním ani samozřejmým, ale vyžadují zamyšlení.

Významná část podstaty historických přeměn spočívá v (různě) radikálních změnách právního řádu. Od práva očekáváme, že bude jasné, srozumitelné, vynutitelné a stabilní. Počítáme s tím, že nějakou dobu vydrží a nebude se každou chvíli měnit. Ale pak přijde radikální společenská změna. Monarchie se v roce 1918 změní na republiku, ta se v roce 1948 změní na lidovou demokracii, v roce 1960 se zrodí socialistická republika a v roce 1968 vznikne federativní socialistická demokracie. Pak nastane listopadový pád komunismu, který mimo jiné přinesl zrušení ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ. A v roce 1993 se federace opět změní v unitární stát. Jak dopadnou všechny ty turbulentní změny na právní kontinuitu? A co to vůbec ta kontinuita práva je?

Revoluční změny mohou probíhat hekticky, ale i rozvážně a koncepčně. Charakter změny mívá někdy dopad na kontinuitu právní, ideologickou, ekonomickou, politickou i společenskou. Ale lidé i státní orgány přece musejí v každé chvíli vědět, jaké právo platí a co mají dodržovat, a naopak jaké jednání je protiprávní. Minulé závazky a smlouvy a jejich platnost a závaznost jsou důležité pro státy i na mezinárodní úrovni. Diskutabilní bývá někdy i okamžik onoho společenského zlomu. Spíše jde o proces s mnoha postupnými kroky a daty. Nové státy a nové společenské poměry často vznikají nejprve fakticky a teprve později právně. Nemůže to být jinak, to bychom museli nějakým umělým způsobem zmrazit všechny spontánní procesy.

Kontinuita právního řádu znamená, že právo platí nadále i přes významnou společenskou změnu. Tedy i poté, co stát zanikl, změnil se nebo se transformoval ve státní útvar jiný. Otázka zní: má být právní kontinuita zachována, i když se režim zásadně promění? Právníci by asi nahlas křičeli své ano. Ale najdou se i opačné hlasy. Ty říkají: Jak můžeme pokračovat se stejným právem, když se režim zásadně změnil? Cožpak by nový demokratický stát chtěl převzít třeba právní normy, na kterých stála existence monarchie? Nebo zákony z doby nacismu či komunismu? Pokud byl minulý režim špatný, jak přebírat jeho právo, když zrušit celý právní řád také není možné? To by zase přece nastal stav nejistoty a právního vakua.

Jakýsi nový, na „zelené louce“ vystavěný stát s uměle mechanicky přejatým právním systémem, který by se nahlas distancoval od svého předchůdce, často vnucují rádci, kteří do země přijíždějí ze zahraničí a vychvalují vlastní zákony a svou jedinečnou právní úpravu, která ale vznikala velmi evolučně a jako důsledek úplně jiné společenské shody. Převezměte naše zákony a náš systém, slyší nová státní moc ze všech stran. Toto lákadlo je svůdné, jenomže až na výjimky je vyloučené. Převzít cizí zákon, který byl přijat jinde, jiným národem, jiným zákonodárným sborem a jako výsledek jiné historické zkušenosti i jiných podmínek, jiného kulturního, politického a společenského vývoje a jiných debat, nebývá možné. Snad kdyby šlo o zcela novou skupinu společenských vztahů nebo zcela nové právní odvětví, pak lze snad do jisté míry se inspirovat či si nechat poradit.¨

Jenomže nový stát dnes nezačíná na zelené louce, což dokumentuje i rok 1918 u nás. I tehdy mladá republika kompletně převzala všechno tehdy platné právo, což se explicitně projevilo v Rašínem narychlo sepsaném zákoně přijatém 28. října 2018 č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého: Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, (…) veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Jiným příkladem je ústavní dekret prezidenta republiky z 3. srpna 1944 č. 11 Úředního věstníku československého, o obnovení právního pořádku doby předmnichovské s tím, že předpisy vydané od 30. 9. 1938 do ukončení nesvobody nejsou součástí československého právního řádu. Později byl vládním nařízením určen jako datum ukončení nesvobody 4. květen 1945. Podobně byla kontinuita práva potvrzena i v roce 1993 recepčními ústavními zákony č. 4/1992 Sb. a č. 29/1993 Sb.

Recepční zákony a zákaz retroaktivity

Recepční zákony potvrzující převzetí celého právního řádu nebo jeho podstatné části jsou v zájmu zachování právní kontinuity pravidlem. Je to pochopitelné. Mezi lidmi panují tisíce společenských vztahů, které upravuje právo. Jde zejména o soukromoprávní smlouvy a ochranu vlastnického práva, jejichž jednorázové zpochybnění by naprosto rozbilo společnost.

Kontinuita práva souvisí také s obecnou právně-společenskou zásadou, kterou je zákaz retroaktivity, tedy zpětného účinku zákonů. Každý nový zákon, resp. každá novela zákona stávajícího obsahuje přechodné ustanovení, které dopadá na vztahy vzniklé před účinností zákona. Obecně pak bývá pravidlem, že nový zákon se použije výlučně na vztahy vzniklé nebo založené až po jeho účinnosti. Podobně kontinuitu vyjadřuje fakt, že nově ustavené státní instituce a úřady přejímají agendy úřadů a státní orgánů rušených nebo zanikajících.

Výjimkou z tohoto pravidla bývá oblast trestního práva. Pro právní kvalifikaci viny a pro ukládané tresty obvykle platí, že pro pachatele činu spáchaného před účinností nového zákona se použije ten zákon, který je pro něj výhodnější. Ze světové historie známe i opačné případy, které právní kontinuitu nesledují. Precedens diskontinuity je znám z období bolševické revoluce za působení V. I. Lenina nebo z poválečné Jugoslávie za působení J. B. Tita.

Od právní diskontinuity je třeba odlišovat diskontinuitu morální. Je obvyklé, že se nově vzniklý stát výslovně distancuje od své politické minulosti, což například učinil zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, takto: Režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.

Zvláštní oblastí jsou pak restituce. Restituce, tedy vracení majetku původním nebo předchozím vlastníkům, jsou citlivou oblastí, která vyžaduje značnou legislativní a stylistickou zručnost, aby touha po spravedlnosti při vracení majetku nevyvolala nové nespravedlnosti. Někdy návrat do původního stavu není možný. Důsledkem restituce je neplatnost řady právních kroků, které – leckdy v dobré víře – učinili předchozí vlastníci.

Základní otázkou po vzniku nového státu je tedy vždy odpověď na otázku, co změnit, jak velkou část starého právního řádu vyměnit, nahradit či přeformulovat, aby právní jistoty jednotlivých občanů byly co nejvíce zachovány, ale aby se současně nový státní útvar definoval podle svého. Konkrétní řešení vždy souvisí se společenskou atmosférou, v níž obvykle některé tužby a oblasti dominují, zatímco jiné jsou spíše upozaděny. Proto v různých zemích a v různých obdobích dochází k odlišným změnám.

Jen příznivci společenského inženýrství chápou právo jako nástroj k utváření společenských vztahů. My ostatní chápeme, že právo je jakési minimum přirozeně vznikající společenské shody. To by ale bylo téma na další díl této úvahy.

Daří se dnes ženám dobře, nebo špatně? Jsou na tom lépe, nebo hůř než v minulosti? Jednoznačnou odpověď na tyto otázky asi nenajdeme. Na světě jsou různé země a různé podmínky, a různé ženy mají odlišné zkušenosti.

Ženy dnes stojí v čele šestnácti z téměř dvou stovek států. Šéfují Evropskému parlamentu, Evropské komisi i české Poslanecké sněmovně. V Evropě ženy ovládly vysoké školy, soudnictví, zdravotnictví, školství, sociální sféru. Stále častěji jsou ministryněmi, předsedkyněmi soudů, rektorkami vysokých škol, píší a čtou více knih, rozhodují o svém těle, o počtu dětí i o svých životech. Točí filmy, vyhrávají ceny, vydělávají peníze. Pochopitelně najdeme i smutné příklady: ženy jako oběti domácího násilí, ženy podvodnice, vražedkyně, narkomanky. Ženy samoživitelky obtížně schopné uživit své děti. Ženy opuštěné, zbité, opilé, nemocné, páchající sebevraždy, ženy šikanované, ztrápené, uzoufané, upracované.

První feministky 19. století bojovaly za rovná práva a za právo volební. Druhá vlna feminismu po 2. světové válce usilovala o rovnost sexuální, manželskou a pracovněprávní. Třetí vlna na konci minulého století zohledňovala různorodost žen podle národnosti, věku, barvy pleti či sexuální orientace. Čtvrtá vlna dnes bojuje za intersexualitu a LGBTQ, sexuální obtěžování a gender. Bojuje se zjevně na všech frontách – tou základní a jednodušší je právní úprava, tou složitější je vnímání společnosti a tou nejsložitější je individuální emancipace.

Žena včera a dnes

Žena. Matka. Dcera. Milenka. Manželka. Múza. Svatá Marie. Salome. Markýza de Pompadur. Svatá Alžběta. Světice. Vynálezkyně. Vražedkyně. Děvčata. Holky. Děvky. Dámy. Adamova Eva…

Dnes je žena především člověkem, ale v minulosti byla cennější než muž, a proto byla unášena, uctívána, velebena, vyvažována zlatem a opečovávána. Historie i umění jsou plny odkazů na ženy, a kdo má zájem, vybere si podle libosti a svého hodnotového ukotvení. Feministky vidí ženu jako dějiny útlaku, poroby, podvolení a omezování. Obdivovatelé ženské síly naopak vyzdvihují její mateřskou roli, roli ochránkyně rodu, roli svůdkyně, roli zákulisní hybatelky, vládkyně domácností.

Dnešní svět je světem žen. Ženy ovládly vysoké školy a studují na nich častěji a úspěšněji. Mužský svět byl po staletí založen na fyzické převaze, čemuž se ženy nemohly rovnat. Proto dnes muži ovládají už jen profese, které hrubou mužskou sílu vyžadují, jako například stavebnictví, zemědělství nebo strojírenství. V ostatních oborech už ženy muže předhonily. Dnešní společnost vyžaduje sociální dovednosti, empatii a komunikaci, a v tom všem jsou ženy prostě lepší. Pozitivní diskriminace žen způsobuje, že ve výběrovém řízení, v pracovních pohovorech a v žádostech o granty získávají ženy více bodů. Platový rozdíl reálně neexistuje – ačkoliv se dnešní progresivistické hnutí ohání pojmem gender pay gap, jde jen o slovní manipulaci. Příjmová nerovnost je způsobena rozdílnou motivací obou pohlaví, nikoliv tím, že by zaměstnavatelé za stejnou práci platili ženám méně. Spíš najdeme případy, kdy tomu je přesně naopak. Příjmy modelek jsou mnohem vyšší než příjmy modelů – mužů. Ženy rozhodují o své sexualitě, o potratech, o výběru partnerů, o své identitě.

Jenomže mnohým dnešním ženám rovnoprávnost ani ženské zvýhodnění nevyhovuje. Chtějí ještě víc. Touží převychovat muže. Touží vést, velet a rozhodovat, ale nechtějí se starat o děti, nechtějí se pro nikoho obětovat. Touží po ochranitelských mužích, ale odmítají o ně pečovat, doma vařit a uklízet. Chtějí se svobodně líčit a odhalovat, ale kritizují svůdné pohledy a mužské reakce, které svými svody vyvolají. Požadují lásku, obdiv a poslušnost, ale výměnou muži nic ženského nenabízejí. Progresivistické ženy touží převychovat i ženy, jež smýšlejí jinak. Podle mých zjištění by 60 % žen přivítalo, kdyby jejich manžel vydělával tolik, aby se mohly starat jen o děti, o rodinu nebo o sebe a nemusely chodit do práce vůbec. Část žen ráda pečuje o muže a o domácnost a nechce se jí usilovat o profesionální kariéru. Takové ženy jsou ale trnem v oku mnohých progresivistek. Mají tendenci přesvědčovat ty konzervativní o chybném vidění světa, převychovávat je a povýšeně poučovat.

Fyzické síly v dnešním světě příliš netřeba, proto se prostor pro mužskou roli každým rokem umenšuje. Muži už nejsou potřeba k obraně rodin, k výstavbě domů ani k početí dítěte. Stále více žen si pořizuje děti ze spermobanky a muže ke svému životu ani k výchově dětí nepotřebuje.

Jaká škoda. Svět je dnešním světem právě proto, že muž a žena jsou komplementární. Jsou dvěma součástmi jediného dokonalého spojení, z něhož nejenže vzniká život, ale které současně vytváří domov, rodinu a největší uspokojení. Na smrtelném loži a na sklonku života si umírající nestěžují na své pracovní neúspěchy či na nedostatek kariéry, ale na chybějící rodinné a přátelské vztahy a málo dětí.

Odvrácenou mincí feminismu, jež který ukazuje chybné směřování ženských snah, je samota a osamění. Stále víc žen žije singles, bez dětí, bez manžela, ve svém bytě. Možná kdysi rodinu plánovaly, ale během let upřednostnily osobní růst, cestování, kariéru, samy sebe. V některých západních zemích jich ve čtyřiceti bude brzy polovina a s přibývajícím věkem ještě mnohem víc. Samota je novinka dnešní doby, protože generace před námi samotu neměly příležitost zažít. Evolučně je člověk tvor společenský, o samotě odchází smysl jeho žití. Možná proto je tolik duševních poruch, zneužívání psychofarmak, ženského alkoholismu, pokusů o sebevraždu i dokonaných sebevražd. Samota zabíjí ženy častěji než války, nemoci, terorismus. Dnešní žena by si měla dát pozor, aby se jí nesplnila všechna přání: být emancipovaná, bez dětí, s úspěšnou kariérou, ve vlastním bytě. Sama.

Myslete na to, milé ženy, sestry, kamarádky, kolegyně.

Na dotaz parlamentních listů jsem odpovídala na otázky týkající se seznamu nepohodlných serverů, svobody slova a "dezinformací". Odkaz zna celý rozhovor zde:

„Tohle končí vyhlazovacími tábory.“ Kovářová temně. Varování před těmi, které platí i vláda | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran

20. 10. 2024

Odpověděla jsem na pár otázek Parlamentních listů. Ptaly se na seznamy dezinformátorů a na nenávistné nálepkování. Celý rozhovor najdete zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/…451

19. 10. 2024

Při podobných příležitostech se obvykle pronášejí formální slavnostní zdravice nebo slohová cvičení abstraktně teoretizující, například o tématu „spravedlnost v běhu času.“
Zvolím druhou možnost, tedy cosi jako abstraktně teoretizující cvičení. Má motivace je ale zcela pragmatická a podložena každodenní zkušeností práce zákonodárce.

Když přijde student na práva, učí se rozdělení státní moci na exekutivu, legislativu a justici.
Už při prvních přednáškách slyší, že balance rozdělení moci mezi tyto pilíře musí být trvale střežena a obnovována.
Je tomu tak kvůli fenoménu „vykrádání“ pravomocí, kdy legislativa má tendenci lézt do zelí exekutivě, exekutiva justici a justice legislativě.

Ze své senátorské lavice se střetávám s touhle škodlivou tendencí skoro každý den. Vidím neodolatelné nutkání zákonodárců opouštět roli tvůrce pravidel a montovat se výkonné moci do jejich aplikace. Chcete příklad? Před nedávnem jeden ze senátních výbor přijal usnesení, kterým vyzval vládu, aby převedla jistý majetek bezplatně obci. Zákonodárci by tak rádi řídili, vyšetřovali, prováděli, vykonávali.

Za sebe vám mohu slíbit, že tomuto pokušení budu nekompromisně odolávat, jak jsem odolávala doposud.

Naopak exekutiva velmi ráda poučuje justici, jak má rozhodovat. Mistruje soudy, jak má vypadat spravedlivé rozhodování. A když se jim spravedlivé nepozdává, kritizuje celou justici jako systém nebo dehonestuje jednotlivé soudce.

Podobné je to ale i s justicí. I v rozsudcích či nálezech občas vidíme svévolné dotváření právního řádu, ba pokyny, jak má zákonodárná moc rozhodovat a jaké zákony má schvalovat.
Pokud mně bliká kontrolka, když se setkám s pokusy o vlamování legislativy do justice, ráda bych podobné kontrolky viděla blikat i v řadách justice v případech, kdy začnou řádit „duchové zákonů.“

V úvodu jsem slibovala řečnické cvičení o notoricky známých teoretických fenoménech. Jaká škoda, že tyhle teoretické pravdy mají mnohdy podobu až příliš reálnou, naturalistickou, kasuistickou.

18. 10. 2024

Server nect25 mi položil k této problematice několik otázek. Mé odpovědi najdete zde:

https://42tcen.com/entry/dnes-se-oslavuji-perverzity-normalni-clovek-neni-dost-dobry-kovarova-varuje-pred-lgbt-ve-skolach

18. 10. 2024

Slýcháme odevšad, že jsme ve válce. Že nás ohrožuje Čína a Rusko svými mocnými vojenskými arzenály (o islamistických teroristech ani slovo). Říkají nám to s plnou vehemencí státní autority. Pokud svá slova ale myslí stát vážně, konají urychleně zásadní koky, kterými by ochránily životy, zdraví, majetky a bezpečí českých civilních obyvatel? Na první pohled žádné takové kroky vidět nejsou. Proto jsem navštívila zásadní konferenci o bezpečnosti našeho státu na parlamentní půdě, od které jsem si slibovala, že se dozvím, jaká opatření vláda a další úřady přijímají k zajištění ochrany našich rodin. Pořádal ji symbolického jedenáctého září IKDP. Ta zkratka mě zaujala. Ukázalo se, že jde o Institut pro křesťansko-demokratickou politiku, ale ani z jejich webbovek nezjistíte, co je to za organizaci, kdo ji financuje a k čemu je vlastně určena.

Ještě zajímavější než pořadatel byl ale obsah akce, která nesla název Jak rozlišit autentickou konzervativní politiku od demokratické subverze.

Jsem zvyklá respektovat zadání organizátorů akce, které se zúčastním. Proto mě zaujal termín antidemokratická subverze a očekávala jsem, že od diskutujících a panelistů v čele s hlavním bojovníkem proti dezinformacím Otakarem Foltýnem dostanu podněty, zajímavé úvahy a odpovědi tento pojem rozebírající. A pro případ diskuse jsem si připravila svůj pohled na stanovené téma, svůj pohled na bezpečnost země. Nakonec nebyla příležitost ho přednést, tak ho přináším na těchto řádcích.

Dnešní doba je typická tím, že známé jevy potřebuje nazývat podivnými neologismy, snad aby se vytvářel dojem, že jde o jevy úplně nové. Kdo může ohrozit demokracii, tedy například tajné volby, svobodu slova nebo rovnost mezi lidmi? Antidemokraticky přece nemůže omezovat nikdo jiný než ten, kdo drží moc. Přece žádná dezinformace, cizí ani zahraniční, žádný jednotlivý člověk nemůže demokracii ohrozit čímkoli, co by kde říkal, ať by to byl sebevětší a do nebe volající nesmysl. Demokracii realizuje a popřípadě omezuje či reguluje stát sám. Jen ten může být demokratický nebo nedemokratický.

Předpokládala jsem, že se bude diskutovat o bezpečnosti státu a našich lidí vůči případnému násilnému útoku, o bezpečnosti České republiky, o bezpečnosti nás, jeho občanů. Proto mě poněkud překvapilo, že se především strašilo hrozbou propagandistických akcí, které Čína a Rusko údajně u nás organizují s cílem destabilizovat naši demokracii. Já bezpečnosti ČR pojímám trochu jinak. A dokonce to souvisí s tématem konference.

Co je konzervativní politika

Pořadatelé se ptají, jak odlišit autentickou konzervativní politiku. Na to se stačí podívat do historie. V zahraničně bezpečnostní oblasti se odjakživa respektovalo rozlišení na dva základní směry uvažování: První spíše izolacionistický, s důrazem na péči o vnitřní poměry, bezpečí a prosperitu. Druhý, intervencionalistický, se snahou všemi prostředky (i válkami) zasahovat do dění po celém světě (třeba na druhém konci zeměkoule) s cílem hájit mocenské strategické zájmy. V americké tradici byl odjakživa první přístup ztotožňován s konzervativní pozicí, zatímco ten druhý s pozicí liberální.

Je jasné, že žádný z těchto přístupů se nevyskytuje ve své čisté podobě. I racionální izolacionisté dobře vědí, že nelze zcela ignorovat potenciální ohrožení národních zájmů děním ve vzdáleném zahraničí. A žádní realističtější intervencionalisté nemohou ignorovat péči o domácí poměry a věnovat se ryze globálním dobrodružstvím.

A teď se podívejme na českou zahraničně bezpečnostní politiku posledních třiceti let bez příkras (byť je otázkou, nakolik je tato politika suverénní a naše národní zájmy respektující). Demontovali jsem armádní kapacity a další bezpečnostní složek, čímž jsme se vzdali schopnosti bránit vlastní území a bezpečí našich občanů. Česká armáda a její kapacity se postupně proměnily na servisní intervenční sbory zasahující všude možně po světě, ačkoliv soulad záměrů a cílů těchto aktivit se zájmy našich občanů je poněkud sporný. A i když víme, kde všude v cizině jsou naše speciální jednotky schopny zasahovat, neslyšeli jsme nic o zdokonalování systému civilní ochrany, branné výchovy, povinných záchranářských školení, bezpečnostní infrastruktury našich měst, vybavení ochrannými prostředky pro mimořádné situace, kryty, únikovými zónami.

Je zvláštní, že v atmosféře, kdy jsme ubezpečováni, že jsme přímými účastníky válečného konfliktu, nejsou součástí každodenního zpravodajství informace o opatřeních, které by měly zmírňovat následky případného výbuchu v chemické továrně, elektrárně, přehradě, případného dopadu střel či sestřelení letadla. Kde se mají lidé schovat? Co mají mít připraveno? Kde najdou potřebné informace?

Konzervativní přístup vždy byl založen na zdrženlivosti ve věcech umělého mocenského řízení světových procesů, a naopak na zvýšené až úzkostlivé mateřské a rodinné péči o domov, o jeho bezpečí, komfort a pocit záruk, jistoty a důvěry. Už měsíce slýcháme ze zpráv, že jsme ve válce a že nás jiný stát chce obsadit, že se na nás chystá. Tohle strašení slyšíme na každém kroku, ale praktické rady či odpovědi nedostáváme. Postavili u nás v ulici nový protiraketový kryt? Zdvojnásobuje se objem povinných hmotných a nouzových rezerv? Kam se má moje sousedka uchýlit do alespoň provizorního úkrytu? Jaké bezpečnostní opatření je pro ni přichystáno?

Jsou přece jenom dvě možnosti: buďto jsme skutečně v reálním nebezpečí vojenského napadení – a pak je třeba budovat polní či rezervní nemocnice, školit občany v civilní obraně, v základech bezpečnosti a v přípravě evakuačních zavazadel (kterážto nově nabytá dovednost se jim může hodit i v době současných záplav), budovat zásobovací střediska a vybavovat dávno zavřené a vyřazené kryty. Nic z toho se neděje, nepřipravuje, ba dokonce ani neplánuje. Neměli bychom už konečně začít? Jestli platí tato možnost, pak náš stát naprosto selhává a chová se zcela nezodpovědně. Pak by měla vláda ihned odejít.

Anebo platí druhá možnost. Ve skutečnosti státní moc svá varování nemyslí vážně. Jde jen o populistické strašení, kterého jejich mluvčí využívají pro své roztodivné zájmy, motivace a cíle. Pokud jsme ve vážném vojenském ohrožení a na parlamentní půdě k tomu probíhá zásadní bezpečnostní konference, proč zde nepadne ani slovo o reálných opatření chránících životy v případě ohrožení, a mluví se jen o postihu lidí za špatné výroky? Takže nám nehrozí rakety, bomby, granáty a války, ale jen pitomé řeči? To že je podle nich náš hlavní bezpečnostní problém? A pak by to měl někdo říct nahlas a ti manipulátoři by měli zmlknout, omluvit se. A vláda odejít.

Jsou tu dvě množnosti. A obě nevypadají pro současnou státní moc příliš lichotivě. Moc by mě zajímalo, zda dostanu odpověď, která z těch dvou verzí je verzí skutečnou. Jedna totiž vylučuje druhou.

MF Dnes 12. 10. 2024