To si myslím

Zákony musí platit všude, a ty Parkinsonovy jsou nesmrtelné, na rozdíl od těch fyzikálních, které se v poslední době snažíme ignorovat. Jeden z Parkinsonových zákonů tvrdí, že nejdéle se debatuje o blbostech, jako je zvýšení platu svačinářky, zatímco důležité a složité věci, války a státní rozpočty, procházejí skoro bez povšimnutí. Tenhle zákon pochopitelně platí i v českém Senátě, jak lze ilustrovat na poslední schůzi z minulého týdne, kdy jsme měli na programu více než dvacet bodů.

Některé body byly nepodstatné prkotiny – třeba redefinice znásilnění, která žádného násilníka neodradí, a ani obětem příliš nepomůže, nebo zákon o vodách ukládající prevenci, jež je už dávno součástí českého práva, anebo úlevy pro ukrajinské lékaře, aby u nás mohli jednodušeji opravovat zuby. O těchto zákonech a drobnostech jim podobných se minulý týden prodebatovala spousta hodin. Za mikrofonem se střídali senátoři ze všech politických stran, kteří všem těm mikronovinám nadšeně provolávali slávu. Z jejich projevů bylo zřejmé, že všechny ty nádherné novely beze změn za chvíli Senátem projdou.

Pak den poněkud pokročil, na český Senát padla tma, řady senátorů prořídly, a ti zbylí po deseti hodinách debatování klimbali a pospávali. Teprve po deváté hodině večer přišla na řadu největší změna českého procesního práva za poslední osmdesát let: nový zákon o hromadném občanském řízení soudním, lidově zvaný „hromadné žaloby“. Americké kukaččí vejce našemu právu cizí a nepřirozené. A také nebezpečné. To se dá dohromady deset spotřebitelů, kteří se za tučnou odměnu nechají zastoupit speciální spotřebitelskou organizací, jež zažaluje bohatou firmu či mezinárodní korporaci o velké výpalné. Žalovaná (například firma Coca Cola, Nike nebo Mercedes, ale možná také obec, kraj nebo celý stát) radši skupině spotřebitelů zaplatí, než aby byla vláčena českými soudy, a její pověst byla pošlapávána v médiích. Hromadné žaloby přinášejí nový proces, nové právo, nové instituty, nový a dosud neznámý svět. A rizika, dostatečně známá ze zahraničí: náklady, které v konečném důsledku zaplatí opět spotřebitel, a šikanózní návrhy coby šikovný nástroj konkurenčního boje. A ejhle, co nastalo v hluboké noci v konírně Valdštejnského paláce? S polemikou k hromadným žalobám jsem vystoupila jediná, a během několika minut Senát ten obrovský průlom do českého práva jako nepodstatnou drobnost rychle schválil.

Typická ukázka českého Parkinsona: o prkotinách diskutujeme mnoho hodin, zatímco zásadní změny projdou bez povšimnutí. Taky se plasticky ukazuje, jak zásadní je pořadí projednávaných bodů. Kdo sestavuje program, ten ovlivňuje rozhodování skoro víc než jednotliví členové parlamentu. Ráno jsou totiž všichni ústavní činitelé odpočinutí a nažhavení diskutovat. Po obědě jsou zklidněni jídlem a patřičně zpomaleni, a po deváté večer už mnozí odpadávají a chystají se na odchod domů. Na projednání nejdůležitějších bodů tak zařazením na konec zůstane mnohem méně času než na body, které jsou zařazeny na začátku.

Ať žije profesor Parkinson a britský seriál „Jistě, pane ministře“. Smějeme se vtipným replikám sira Humphreye Applebyho, a přitom zapomínáme, že to na schůzích po celém světě funguje stejně. Čest výjimkám, pokud existují. Za svůj profesní život jsem je však bohužel nezažila.

Rádio Universum 8. června 2024

Jsou to nadlidi. Něco víc než my všichni ostatní. Jsou totiž na kolečkách. Řítí se po chodnících, po přechodech, po pěších zónách, proti autům, proti tramvajím, do protisměru, do zákazu vjezdu. Kašlou na pravidla, na děti, na důchodce, na psy. Nezvoní, nevarují, rovnou se hrnou, zprava i zleva, bez helmy či s ní, s dětmi a psy mezi nohama, na kolech, na koloběžkách, obrovskou rychlostí vyjíždějí zpoza rohů. Myslí si, že mají na výsady právo. Jsou přece ti zdravější, ti zelení, ti sportovně zdatní, jsou něco víc než my ostatní, co jen tak sprostě chodíme pěšky nebo jezdíme auty.

Oni přece chrání nejmenovanou planetu, oni mají všude zelenou, oni mají život dotovaný a privilegovaný. Co na tom, že pravidla silničního provozu by měla platit i pro ně? Na ně si nikdo nikdy nepřijde, žádní policisté je nikdy nezastaví ani nezkontrolují. Nadčlověk na kolečkách se nikomu nezpovídá. On může, co si zamane. A dává to svému okolí povýšeně najevo. Co na tom, že jejich elektrokola a koloběžky váží víc než lidé, co chodí po dvou, co jim ustrašeně uhýbají, co se děsí, že jim kolečkáři zezadu vjedou na paty? Co na tom, že ze srážky chodce s nadčlověkem vychází člověk jako slabší živočišný druh? Vrcholem novodobého papalášství je cyklista kličkující po vozovce s telefonem v ruce. No co, hloupí chodci přede mnou, co nemají oči i vzadu. No co, pitomá auta za mnou. Však vydržte, než si to dočtu.

Z kola a z koloběžek nikdy nesesedají. Zásadně nezpomalují ani když se blíží ke skupince obyčejných lidí vyšších věkových kategorií. Někdy jsou opilí, omámení, zfetovaní a motají se. Jindy jsou v pracovních oděvech modrých, růžových či jinak barevných doručovacích společností a výrazem ve své tváři celému světu ukazují, že oni přece nejedou nikam za rekreací, na rozdíl od nás, obyčejných pěšáků. Oni spěchají za prací, tudíž mají nárok vjet do jednosměrky z protisměru, kličkovat mezi chodci na chodníku či objíždět tramvaje z obou stran. Je jim fuk, že krabice s jídlem, co mají na zádech za sebou, jsou mnohem širší než úzká místa, jimiž se mezi davy chystají projet. Je jim ukradené, jak děsí spoluobčany, co chodí po svých a taktak udrží rovnováhu. Vskutku si evidentně myslí, že všechny chodníky a cesty jsou přednostně jejich?

A existují ještě další výtečníci: v barevných trikotech jako na Závodu míru, s břichy utaženými v elastických tričkách, s brunátnými obličeji jezdí ve dvou či ve třech vedle sebe po okresních silničkách ignorujíce šňůru vozidel, jež se pomalu za nimi vlní. Oni jsou ti správní, ti silní, ti zdraví, ti ekologičtí, ti nejlepší z nás. Za žádnou cenu neuhnou, nepustí před sebe, nenechají se předjet. Auto je zlo, chodec je nepřítel, zatímco oni jsou budoucností lidstva. Nadlidi, co mají vždycky přednost. Nezpomalí, protože brzdí a ohleduplný je jen slaboch.

Nadlidi na kolečkách, co mají o kolečko víc.

MFDnes 8. června 2024

Daniela Kovářová, autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Láska je silná emoce, a kdo ji zažil, si jistě pamatuje, jak mu životem zamávala. Určitě by vás zajímalo, jak lásku upravuje české právo. Tak vás hned na začátku zklamu – neupravuje ji totiž nijak. Právo lásku prostě ignoruje. A to je dobře, protože lásku přece nejde nařídit ani vynucovat. Buď přijde a je, anebo není. Co naopak zákony často řeší, jsou právní důsledky a dopady této emoce, o níž se píše v knihách a točí se o ní filmy. A právo taky často řeší, co nastane, když láska skončí. Pojďme se na pár příkladů podívat. Ale pozor – říká se, že je láska slepá, a ty příklady budou plny paradoxů.

Logickým vyústěním lásky bývá manželství, společné bydlení, společný majetek a děti. Všechny tyhle následky lásky už právo upravuje, i když samotnou láskou si tvůrci práva hlavu nekomplikují. A hned tu máme první paradox, protože právo dělá velký rozdíl mezi manžely a nesezdanými partnery. Manželství reguluje spousta paragrafů, zato dvojice „na hromádce“ naprosto ignoruje; ti si musejí své vztahy upravit dohodou sami.

Dokud láska trvá, hrdličkám se zdá být život jednoduchý. Horší je to, když láska skončí, a ještě hůř, když odejde jen na jedné straně. V lepším případě pak láska přejde do kamarádství nebo běžného mezilidského vztahu. V horším případě se ti dva nenávidí, nesnášejí se, jsou si odporní, hádají se, činí si naschvály a podrážejí se, nebo se ignorují a odmítají spolu vyjednávat. Pak nastupuje právo, aby vztahy mezi nimi narovnalo. Od toho jsou na světě advokáti, aby pro klienty vyjednali nejlepší rozdělení majetku a péče o dítě; od toho jsou na světě soudci, aby vynášeli spravedlivé rozsudky. Jenomže pokud se ti dva nenávidí, žádný rozsudek jim nebude připadat spravedlivý.

Z lásky nenávist až za hrob

A tak se ukazuje, že větší sílu, než láska má nenávist. A nenávist jako každá emoce zatemňuje rozum, zužuje zorné pole a ničí paměť. Lidé pod vlivem emocí zapomínají, že kdysi milovali, nejsou schopni racionálního uvažování, nevidí rozumnou alternativu a vyjednávat se s nimi nedá. Pod vlivem nenávisti se druhým mstí, napadají je, urážejí, ba dokonce i zabíjejí. Většina vražd se u nás stane doma, pod vlivem emocí, v hádkách, v rozčilení. Většina českých vražd se odehraje mezi nejbližšími. Právě mezi těmi, co se nedávno tolik milovali.

Není jedno, spácháte-li trestný čin z lásky, nebo z nenávisti. Některé emoce a silné rozrušení soud vyhodnotí jako polehčující okolnost, což vám může trest snížit, ba dokonce při vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností vás i odpovědnosti úplně zbavit. Třeba když vás tak rozčílí manželčina nevěra, že jí v afektu pletací jehlicí probodnete srdce. Spoléhat se na to ovšem nedá, nicméně na tomto příkladu se hezky ukazuje, jak lehce se láska dokáže přepólovat v nenávist, v pocit ublíženosti nebo ponížení. Jinou emoci soud vyhodnotí jako okolnost přitěžující, která vám vynese několik let navíc ve věznici se zvýšenou ostrahou. Třeba když probodnete souseda toutéž jehlicí nikoliv kvůli jeho lásce k vaší ženě, ale protože je černošský gay vyznávající Alláha, zatímco vy všechny ty tři skupiny podle soudce nenávidíte.

Když jde láska přes mrtvoly

Zvláštní formou lásky je stalking, tedy hezky česky řečeno nebezpečné pronásledování. To někdy nastává, když se zamilujete do člověka, co vás odmítá, ale vy se ho snažíte přesvědčit, aby se do vás zamiloval nebo znovu zamiloval, když už vás nechce. Pronásledování se pak děje nejen fyzicky, když za objektem svého zájmu chodíte po ulicích, následujete ho do restaurací a na sjezdovku, ale i jinak. Třeba když ho pronásledujete elektronicky, voláte mu v jednom kuse, posíláte mu stovky textových zpráv, mailů, dopisů a proseb, aby se k vám vrátil. Takové jednání je dost obtěžující a milované bytosti dokáže ze života učinit peklo. Poblouznění tohoto typu se obtížně léčí, policejní výslechy ani trestní řízení moc nepomáhají, a tak si nebezpeční pronásledovatelé leckdy vyslouží i nepodmíněný pobyt v nápravném zařízení.

Svéráznou verzí lásky je domácí násilí. To se nestane samo od sebe, protože žádný partner vás nezačne pohlavkovat hned na první schůzce. Domácí násilník vzniká za vydatné pomoci oběti své lásky, jež je na rozdíl od něho submisivní a nechá si líbit příkazy, výchovná ponaučení a omezování všeho druhu, například jaká jídla má jíst v zájmu svého zdraví, jak se má nejlépe oblékat, jak uklízet a jak se má dobře chovat. Domácí násilník často upřímně věří, že objekt své lásky vychovává v lepšího člověka, z lásky mu ubližuje, z lásky ho trestá.

Jak si vynutit lásku

Nejlepším objektem studia lásky je rodina. Mlčky se totiž předkládá, že se její členové mají rádi, což někdy platí, jindy nikoliv. Jak jsme si uvedli výše, české právo lásku v rodině nijak neřeší, tedy ji jejím členům ani povinně neukládá. A to je dobře, protože láska buď je, anebo není, a pokud není, žádný strážník ani soud ji neumí přikázat, vynutit, implantovat.

Z pohledu práva v rodině není podstatná láska, ale starost a péče. Rodiče se mají postarat o nedospělé děti, dospělé děti se mají postarat o odcházející rodiče, manžel se má postarat o manželku a všichni si vzájemně mají poskytovat péči, pomoc a podporu. Poskytování péče se dá finančně ocenit, takže ji lze uložit rozsudkem a vynucovat ukládáním pokut. Teoreticky je tedy právo nástrojem vhodným k vymáhání péče, ale prakticky vám velkou pomoc nepřinese. Jakmile proti osobě, po níž vyžadujete lásku, rozběhnete soudní řízení, kladné city, jež k vám chovala, se okamžitě změní v city záporné. Ach ouvej, to jsou ty paradoxy.

Převeliká láska k věcem

Lidé ovšem nemilují jenom osoby. Milují různé čtyřnohé tvory, jež by láskou někdy obrazně a jindy doslova snědli. A teď nastávají ty další paradoxy: některé tvory totiž zabít a sníst smíte, zatímco u jiných vám to zákon zakazuje. Některé smíte zabít jen zákonem stanoveným způsobem, ale poté sníst je už je zapovězeno. Jiné zase smíte pohřbít jako lidskou bytost a chodit za nimi na speciální zvířecí hřbitov, zatímco u jiných tvorů pohřeb žehem povinně zajistí specializovaná firma. Některé živé tvory nesmíte ani vlastnit, na jiné musíte mít povolení a jiným je třeba připravit zvlášť vybavený obývací pokoj. Jiné tvory zase nesmíte prodávat, popřípadě k jejich prodeji potřebujete povolení. V povolovacím řízení se kupodivu nezkoumá velikost lásky, ale docela jiné, státní a legislativní parametry.

Někteří lidé ze všeho nejvíc milují věci, peníze a hodnoty vůbec. Kolo si pověsí na zeď do ložnice, sporťáka zaparkují v obýváku, veterána zavřou do krabice a šperky do sejfu a pro jistotu na ně ani nekoukají. Největší milovníci věcí se dokonce uchylují ke krádežím a ke zlodějnám, aby si zamilované věci jiných přivlastnili. Takové pak zákon po zásluze trestá několika lety nepodmíněně a trest za lásku je po každé podobné avantýře vyšší.

Láska prostě často nebývá bez následků. Krásnými následky lásky jsou děti, jež dokáží lásku zmnožit nepočítaně. Jinými důsledky lásky bývají škody na duši, když vás podrazí milovaný partner, nebo škody na majetku, když pro lásku oslepnete a podvodník, co zamilovanost jen předstíral, vás připraví o iluze, o úspory, o domy a o majetky. Na pozoru by se měl mít i každý, kdo ryje do stromů a kreslí na omítku srdce a jméno své lásky. Dopouští se skoro určitě přestupku a možná i trestného činu poškozování cizí věci, pokud ta posprejovaná zeď není jeho vlastní.

Parlamentní listy se mě zeptaly na nové zákony a klimatické šílenství. Ráda jsem odpověděla.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Daniela-Kovarova-Nekteri-senatori-nechteji-zazit-urazky-Takze-se-zdrzi-hlasovani-756267

3. 6. 2024

Francouzský ekonom Frédéric Claude Bastiat napsal v roce 1850 spis nazvaný Co je vidět a co není vidět aneb Demokratům. V této úvaze varuje před unáhlenými změnami odůvodněnými krásnými myšlenkami a cíli, které však velmi často přinášejí neočekávané reakce na změny.

Většina autorů všech změn a novel stávajících předpisů navrhované změny obhajuje tím, že změny přinesou zrychlení, zefektivnění, zlepšení práce, života a všech procesů a úspory státu a vůbec slibuje všelijakou pomoc adresátům právní normy. Nejinak je to i u oblřímí změny rozhodování o dětech a o rozvodech, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti a nedávno schválila vláda. Formálně jde o novelu občanského zákoníku a spousty dalších zákonů: občanského soudního řádu, zákona o soudních poplatcích, o státní sociální podpoře, o důchodovém pojištění, o sociálně právní ochraně dětí, exekučního řádu, školského zákona, o životním a existenčním minimu, insolvenčního zákona a zákona o zvláštních řízení soudních. Důvodová zpráva má 123 stran a je plná čísel, statistik, porovnání se zahraničním a povzdechů nad tím, jak je současná právní úprava rozvodů těžkopádná, pomalá a drahá (str. 48 důvodové zprávy).

Každý, kdo se problematikou rozvodů zabývá, při čtení všech těch vzdechů začne zákonitě přemýšlet o tom, zda stávají rozvod rozdělený do dvou a někdy do tří řízení (opatro, rozvod, SJM) skutečně naplňuje ona tři adjektiva: tedy zda je těžkopádný, pomalý a drahý. Rozvod sám je dnes nejrychlejším typem řízení vůbec, soud vám ho nařídí do měsíce a hotovo je po jediném stání za pár minut. Jak uvádí důvodová zpráva, 85 % manželství se rozvádí dohodou. U zbytku se důvod rozvratu zjišťuje formálně, protože rozvodu se nedá účelně bránit a nikdo nechce na veřejnosti „prát špinavé prádlo“. Proti rozsudku o rozvodu se nikdo neodvolává a není výjimkou, že soud vydá účastníkům písemné znění rozhodnutí hned po jednání. Moc by mě zajímalo, kdo tlačí na změnu rozvodů, protože rozvod sám nezpůsobuje žádný ekonomický, časový ani organizační problém účastníkům, soudu, právním zástupcům ani českému státu. Pro rozvod tedy žádné z oněch adjektiv neplatí a tipla bych si, že soudci sami budou bojovat, aby jim tuto agendu nikdo neodebíral, protože je rychlá, bezproblémová a brzy skončená. Traduje se, že o agendu rozvodů usiluje Notářská komora ČR, ale když mluvím s jednotlivými notáři, oni sami se této problematice brání a určitě na její přijetí politicky ani legislativně netlačí. Ke všemu rozvodovost i počet rozvodů dlouhodobě klesá.

V řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem záleží na tom, zda jsou rodiče schopni se domluvit. Rovnou řekněme, že takových rodičů jsou dvě třetiny a že si zaslouží potlesk. Jsou-li rodiče navíc nesezdaní, pak se ve většině případů opatrovnické řízení nekoná vůbec, protože rodiče nechodí k soudu a nevyžadují rozsudek. Jsou-li rodiče manžely a dohodnou se, opatrovnický soud rozhodne na první, maximálně na druhé jednání, takže od podání návrhu uplyne maximálně čtvrt roku, tedy opět žádní těžkopádnost, pomalost ani nákladnost. No a zbývá třetí skupina rodičů, která je počtově nejmenší, ale soudní řízení je nejsložitější: rodiče ve sporu. Pak nastupuje někdy i zdlouhavé soudní jednání s mnoha jednáními, důkazy a občas i s advokáty a se znaleckými posudky. Taková řízení skutečně jsou těžkopádná, pomalá a drahá, ale za nic z toho nemůže občanský zákoník, ba ani procesní předpis (zákon o zvláštních řízeních soudních), ale sami rodiče v emocích, v nenávisti a odmítající opustit své představy o porozchodovém uspořádání. Tito rodiče a tyto spory jsou vysilující nejen pro soudce, ale i pro rodiče samotné, jejich právní zástupce, opatrovníky a soudní znalce. Ovšem tuto nepříznivou realitu nezmění žádná změna právní úpravy, ale konglomerát mediace,

edukace, státní pomoci rozhádanému páru a změna vztahů mezi lidmi obecně. Rozhádaných rodičů totiž ani tak moc nepřibývá, jako se spíš zvětšují konflikty a urputnost účastníků. V těchto sporných věcech se také pravidelně účastníci odvolávají, dovolávají a podávají ústavní stížnosti. Proto se zdá, že jejich věci se vlečou, zatímco děti rostou.

Co má přinést nová právní úprava rozvodů

Ale zpět k rozvodům a navrhované změně. Ta má zrušit zjišťování příčin rozvratu manželství, u dohodnutého rozvodu znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu, dále zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců a upustit od povinného výslechu manželů a od požadavku, aby se soud u každého manželství pokusil o smír. Všechny tyto změny se dohodnutým manželům zdají jako formalistické pitomosti, ale praxe už si s nimi poradila a u soudu se s nimi setkáváme v minimalistické podobě. Celý humbuk kolem změny rozvodového řízení se mi tak zdá poněkud zbytečný. Je zajímavé, že s návrhem přichází Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv z praxe, od soudů ani od advokátů či opatrovníků žádné stížnosti na dnešní rozvody nezaznívají. Je třeba si proto znovu a znovu klást otázky: qui bono. Určitě po změně nevolá sama praxe. Pokud bude navrhovaná změna nakonec přijata, v praxi se prakticky nic nezmění. Například ustanovení o tom, že jednou z podmínek pro povolení rozvodu je, že manželé nesdílejí společnou domácnost déle než 6 měsíců, je vlastně dnes už obsoletní – i ti manželé, kteří domácnost sdílejí, ale chtějí se rozvést, to totiž u soudu popřou.

Největší faktickou změnou je znovuspojení rozvodového a opatrovnického řízení do řízení jediného, jak tomu bylo v původním zákoně o rodině. Inu, odpadne jedno soudní rozhodnutí, ale je otázkou, zda kvůli tomu je třeba přijímat novou právní úpravu. Celý návrh má 40 novelizačních bodů a mj. upravuje a zpřesňuje ustanovení § 858 o rodičovské odpovědnosti a úpravu styku s nezletilým dítětem. Nahlédnuto očima rodinného odborníka jde však o drobné formulační změny, které na řízení nebudou mít žádný vliv. Očekávání předkladatelů návrhu směřující k tomu, že by po přijetí změn nemělo být nové řízení těžkopádné, pomalé a drahé (hlavní důvody všech změn), tedy že by mělo dojít k zásadnímu obratu, je poněkud naivní a po zkušenostech s čtením důvodových zpráv si troufám konstatovat, že se docela jistě nenaplní.

Podobně se dívám na ostatní uvažované změny, které si kladou za cíl převychovat rodiče tak, aby za normální brali rovnoměrné rozdělení péče o dítě mezi otce a matku. To totiž plyne i z platného práva, judikatura tento fakt mnohokrát potvrdila a naprostá většina soudů a soudců tento výklad aplikuje každodenně ve svém rozhodování. Nová právní úprava bohužel nijak nezmění nenávistné a zarputilé rodiče, kteří lpějí na své „pravdě“ a na své verzi minulosti i představách o budoucnosti. Takovou sílu by ovšem neměla žádná legislativní změna.

Naopak za zmínku stojí zdražení soudních služeb. Dnes stojí návrh na rozvod 2000 korun. Tato výše zůstane zachována jen pro dohodnutý rozvod, zatímco poplatek za sporný rozvod bude činit 5000 Kč. Dnes jsou všechna řízení týkající se nezletilých dětí osvobozena od soudního poplatku. Nově (účinnost všech změn je navrhována od 1. ledna 2025) má být odvolání proti rozsudku zpoplatněno částkou 2000 korun, snad aby si rodiče rozmysleli odvolávat se jen tak pro radost. Osobně soudím, že ani tento ekonomický tlak se v praxi příliš neprojeví. Nenávistní a zarputilí rodiče bývají hluboce přesvědčeni, že druhý rodič by dítěti uškodil na těle i na duši, a tak nebudou litovat tří obědů v lepší restauraci, a stejně se proti pro ně nepříznivému rozsudku odvolají.

Mediálně byla podrobněji komentována zejména změna, podle které, dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou zploditelů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich; jinak soud určí rozsah péče o dítě každého z rodičů. Od této změny si autoři novely slibují, že poskytne větší rozsah péče otcům. Ačkoliv se zdá jít o změnu zásadní, fakticky na ní není nic nového. Pokud je dnes otec aktivní a u soudu požaduje střídavou nebo paritní péči, soud mu vždy rozsah styku určí. Není přitom výjimkou, že otci je přiznán styk v rozsahu od čtvrtka do pondělí v (např.) lichém týdnu, jeden den v sudém týdnu, měsíc o prázdninách a polovinu všech volných dní a svátků se střídáním s matkou ob rok. Takto určený styk otci poskytne téměř polovinu roku, čímž se dostává na roveň střídavé péči. Novela tak jen petrifikuje současnou judikaturu, pročež je vlastně zbytečná.

Část novelizačních bodů upravuje postoupení pohledávky za výživným, což je novinka, o jejíž životaschopnosti můžeme v tuto chvíli jen spekulovat. Faktem je, že někteří rodiče dluží na své dítě na výživném značné částky. Problém ovšem není v tom, že by se podle dnešní právní úpravy nedala pohledávka postoupit, jako v tom, že exekuce či výkon rozhodnutí proti dlužícímu rodiči bývá bezvýsledný, což zcela zjevně bude stejné, ať už bude oprávněnou osobou rodič nebo ten, komu rodič svou pohledávku postoupil.

Jeden z novelizačních bodů se týká školského zákona. Ten k mému údivu výslovně zmiňuje možnost dvou školek či škol, které může dítě navštěvovat v případě, že je svěřeno do péče obou rodičů. Pevně jsem doufala, že tento nesmysl byl dětskou nemocí střídavé péče v dávné minulosti a že dnes soud i psychologové a další rodinní odborníci vysvětlí rodičům, že dvojí školka či škola zásadně narušuje sociální vztahy dítěte k jeho vrstevníkům. Stačí si jen představit, že by kterýkoliv z rodičů chodil jeden týden do práce v Praze a druhý týden do jiné práce v Blansku, abychom pochopili, jaké zvěrstvo občas rodiče za vydatné pomoci nedůvtipných soudců svým dětem způsobovali. Že tuto možnost nyní někdo chce výslovně zakotvit ve školském zákoně, by mě ani v nejhorších snech nenapadlo.

Na jiném autorovi nechám rozbor novinek v oblasti předběžných opatření a nově zaváděného institutu Prozatímní úpravy poměrů dítěte i shrnutí dalších drobností, k nimž se média tak ráda vracejí, například výslovného zákazu tělesného trestání dětí obsaženého v novém § 858 obč. zák. Právě této drobné formulační změně je totiž věnováno více než 10 stran důvodové zprávy, ačkoliv z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nikdo nesmí být podroben krutému ani ponižujícímu zacházení. Ráda bych se však krátce zastavila u participačních práv dítěte.

Participace dítěte

Novela se dotýká participace dítěte změnami v oblasti kolizního opatrovníka. Zastupování dítěte orgánem OSPOD bývá už mnoho let kritizováno. Na vině je dvojznačnost tohoto orgánu, který má primárně na starosti ohrožené dítě, ale jehož zaměstnanci nebývají právníci a nejsou proškolení ve složitostech procesních předpisů. Situaci nepomáhá nedostatečné finanční ohodnocení, psychická zátěž a zejména velká fluktuace zaměstnanců. Dlouhodobě se tedy diskutuje o jiné koncepci. Jako obvykle, i v tomto případě jde o peníze.

Funkci kolizního opatrovníka nezletilého dítěte ve sporu jeho rodičů o péči by pochopitelně byli schopni převzít rodinní advokáti, kteří mají všechny kompetence k této úloze. Stát je ovšem nemá v úmyslu platit a systémovou změnu by proto nepodpořil. Praktické problémy s kolizním opatrovníkem jsou po mém soudu mnohem nebezpečnější a podstatnější než ona „těžkopádnost, pomalost a drahost“ rozvodového řízení, kvůli které navrhovatel se všemi změnami přichází.

Uvedené nedostatky ovšem návrh nejenže neřeší, ale ani se k nim nevyjadřuje. Naopak ruší pozici kolizního opatrovníka u dohodnutých rozvodů s vysvětlením, že povinnou a zákonem požadovanou participaci mají zajistit rodiče. Dá se předpokládat, že zejména opatrovnickým soudcům se tato změna nebude líbit, protože umožní manipulaci a vydírání slabšího z rodičů tím silnějším nebo dohody o dítěti podmíněné majetkovým vypořádáním. Bylo by ovšem fér připomenout, že více než polovina dětí se dnes rodí nesezdaným partnerům. A protože se takoví partneři rozcházejí mnohem častěji než rodiče sezdaní, je zřejmé, že se o péči o děti domlouvají naprosto bez účasti soudů i opatrovníků. Proto lze tento novelizační bod (č. 26) akceptovat, čímž stát přestane ukládat více povinností rodičům sezdaným ve srovnání s rodiči nesezdanými pod podmínkou, že jsou schopni se na péči o společné děti domluvit.

Zajímavější je ovšem konstatování uvedené na str. 51 důvodové zprávy, podle kterého by měl soud ustanovit kolizního opatrovníka dítěti v případě, že o to samo požádá. Zjevně autor důvodové zprávy takovou nepravděpodobnou situaci předpokládá, čímž současně dává najevo svou nepříliš dobrou znalost reálného prostředí u soudu.

Participace nezletilého dítěte je vůbec zajímavá věc. Původní představy autorů Úmluvy o právech dítěte i současného občanského zákoníku předpokládaly, že dítě kolem 12. roku věku je již mentálně schopno se k věcem, které se ho týkají, vyjádřit a jeho vyjádření soud vezme jako důkaz ve věci. Realita, k níž došlo během deseti let účinnosti „nového“ občanského zákoníku, je však docela jiná.

V opatrovnických řízeních bývají běžně slyšeny děti osmileté, šestileté i mladší. Soudci jim kladou otázky plné abstraktních pojmů a děti (dobře nabrífované svými rodiči) na tyto otázky zkušeně a bez zaváhání odpovídají. Ačkoliv nás vývojová psychologie učí, že teprve kolem věku 12 let umí dítě pracovat s abstraktními pojmy, jako je čas, dny v týdnu, hodiny, vztahy, lásky či nenávist apod., přesto se stále u soudů setkáváme s dotazy dětem, které tyto pojmy obsahují. Děsivé pak je, že soud s obsahem takového naučeného rozhovoru pracuje a leckdy je i vtělí do odůvodnění rozsudku, ačkoliv dítě se jen naučilo správné odpovědi, aniž by si pod nimi dokázalo cokoliv reálného představit.

Co je to dětská participace a jak by se měla realizovat, si každý rodič představuje jinak. Existují fungující rodiny, v nichž se dítěte na nic moc neptají a jeho osud řídí rodiče sami, až přibližně do puberty. V jiných rodinách se naopak s děťátkem projednává nejen každá prkotina (jako například jakou čepičku si dnes vezme na procházku roční dítě nebo kterou cestičkou v parku s kočárkem vydat), ale rodiče se dítěti svěřují se svými partnerskými bolestmi, pracovními či finančními problémy. No a pak existuje skupina těch nejvíce rozhádaných rodičů, kteří se svými potomky libovolného věku probírají podrobnosti ze soudních spisů včetně urážek a nadávek a nutí děti ke čtení soudních rozhodnutí i jejich odůvodnění.

Úmluva o právech dítěte měla při formulaci participace na mysli, že se o životě dítěte od oněch cca 12 let nemá rozhodovat stylem „o nás bez nás“, ale že se potomek má na rodičovském rozhodování o svém osudu podílet. Úmluva zajisté nečekala rodičovskou manipulaci a přenášení problémů dospělých na chudáka dítě. Krásný příklad Bastiatova „co je vidět a co není vidět“.

Co je vidět a co není vidět

Ve shodě s úvahami Frédérica Bastiata, o němž jsem se zmínila v úvodu, můžeme přemýšlet o tom, co v tomto případě je vidět a co není vidět. Důvodová zpráva všechny navrhované

změny vyhodnocuje veskrze optimisticky. Dokonce se v pasáži o finančních dopadech zmiňuje výlučně o úsporách, které mají činit pokles nápadu soudů o 15 %, pokles potřeby opatrovníků OSPOD také o 15 %, a tedy úsporu mzdových nákladů o 300 milionů korun. Nehovoří se zde o nutnosti změny vnitřních systémů soudů ani o nákladech na proškoleních všech zainteresovaných zaměstnanců.

Žádná nová legislativa ani žádné opatření nezůstane bez následků, bez reakce. Předem takřka nikdy nelze odhadnout, jak společnost (odborná i široká) na jakoukoliv zákonnou změnu zareaguje. Minimálně bude mít nová legislativa vliv na judikaturu, jež se bude v důsledku zákonných změn měnit. Vedle otázky qui bono by nás mělo zajímat posouzení přiměřenosti právní regulace, tedy zda cílených důsledků dosáhneme právě uvedenou regulací. Vzhledem k velkému rozsahu změn a poněkud formalistické důvodové zprávě plné statistik a zahraničních zkušeností je více než zapotřebí ke všem změnám přistupovat ostražitě a příliš si od nich neslibovat. Zklamání by totiž bylo tím nejmenším, co by si navrhovatel ze srovnání reality minulé a budoucí mohl odnést. Horší by byly změny a důsledky, jichž dnes ani náhodou nedohlédneme. Tedy ty, které v tuto chvíli nejsou vidět, ale buďme si jisti, že přijdou.

 Časopis Rodina č. 5/2024.

Čtení podkladového materiálu je uchvacující, plné bombastických formulací, revolučních frází, výzev a strašení. Hned na samém počátku, ve druhé větě čteme tuto větu: „V roce 2023 došlo k historicky největšímu zrychlení narušení klimatu, kdy globální oteplení poprvé dosáhlo 1,48 °C nad předindustriální úrovní.“

Nad čím se to Komise pozastavuje? Nad vzrůstem průměrné teploty o 1,48 °C. To je ovšem katastrofické sdělení. Abychom si ten dopad uvědomili, srovnáme si ho na českém příkladě. Rozdíl průměrné roční teploty 1,48 °C je jako mezi Prahou a Dobřichovicemi. Představte si tu hrůzu. Já sama těmito místy přejíždím dvakrát týdně, někdy i častěji. Jaký katastrofický dopad má tento rozdíl teplot na lidi, na přírodu, na zemědělství, na obchod a služby, vidím z vlaku každý týden. Jak jenom lidé mohou ten rozdíl teplot přežít? Jak mohu ty děsivé teplotní rozdíly přežít já sama 2x týdně ve vlaku?

Usmíváte se? Nebo se durdíte nad tím, že si z klimatických cílů EU střílím? Jsem dost stará, abych si pamatovala závěry sjezdů KSČ. I v nich se uvádělo, že smělé socialistické plány nejen splníme, ale i překročíme. A stejně tak dopadnou i smělé klimatické cíle EU.

Děkuji vládě za opatrnou pozici, byť bych byla radši za jednoznačně odmítavý postoj, a ráda podpořím kritické doprovodné usnesení Výboru pro evropské záležitosti. Takto je třeba vystupovat, na takových formulacích je třeba trvat. A možná by stálo zato namísto vyhozených peněz do zelené transformace hovořit o přesměrování financí na adaptaci, na aklimatizaci na změnu klimatu. Člověk je na této planetě právě proto, že se uměl přizpůsobit. Mimochodem každý živý tvor přežil na Zemi právě proto, že se adaptoval. Přesně to bychom měli dělat.

Pokud jde o naše doprovodné usnesení, jsem ovšem současně i velmi skeptická. Čtu totiž pokaždé reakce Komise na naše usnesení. Diplomatickými slovy se tam na postoj Senátu, k pozici České republiky říká: schvalujte si, co chcete, ale my si to uděláme po svém.

Pamatujte na to, až nám zase někdo bude navrhovat zrušení jednomyslnosti.

Za pár okamžiků budeme schvalovat zákon o hromadných žalobách. Moje připomínky nedokážou vzdorovat povinnosti implementovat nástroj, který je v českém právním řádu cizorodý a mnozí soudci i advokáti se ho právem obávají. Chci ale, aby na tomto místě zazněly nejvážnější výtky a zásadní rizika. Aby ti z vás, kteří pro zákon zvednou ruku, věděli, čemu pomohou dostat se na svět.

Hromadné žaloby umožní mnoha lidem bezpracný zisk a mnoha spotřebitelům zajistí velké finanční částky jen proto, že se žalovaná společnost (nejčastěji globální korporace) zalekne vláčení svého jména v médiích.

Hromadné soudní řízení je revoluční změnou českého procesního práva, protože zavádí další specifický proces, který bude stát vedle běžných individuálních nároků a způsobů jejich uplatňování. Návrh obsahuje nové instituty, nové účastníky, nová práva a povinnosti. Zásadní role tohoto nového institutu se svěřuje soukromému subjektu, který nemá žádnou aktivní legitimaci ani vlastní nárok.

Institut hromadných žalob pochází z anglosaského práva, které je postaveno na odlišných společenských i právních tradicích. Předkladatel dostatečně nezohledňuje, že české právo je právem kontinentálním, které v soudní praxi důsledně odděluje veřejné a soukromé právo. V předkládané podobě se tato odlišnost smývá a hromadné žaloby tak budou spíš sankčním nástrojem trestání korporací (a rovnou řekněme, že nejen soukromoprávních, ale i veřejnoprávních) za jejich protiprávní jednání. Otázkou je, proč stát – namísto aby velké korporace za porušení práv a povinností směrem ke spotřebitelům sám trestal, což je jeho úkol, si takto myje ruce, zbavuje se své odpovědnosti a přenáší ji na soukromý subjekt. Kde je právní stát, který nekoná a místo toho spotřebitelům dává do ruky nástroj, aby trestali korporace sami? Sankční charakter je krásně vidět na omezení procesních práv žalobců i na informačních povinnostech, které na ně zákonem přenáší.

Jako kdybychom rezignovali na morálku, dodržování zákonů a řádných obchodních vztahů. Namísto toho schvalujeme nové a nové regulace v naivní víře, že další zákon morálku a vztahy ve společnosti vylepší. Přitom zákon o hromadných žalobách zakládá nový byznys, v němž spotřebitelské subjekty budou hledat důvody, proč globální korporace zažalovat, aby získali tučné držhubné. A pro tyto účely zneužijí každého, kdo bude ochoten se do tohoto „podnikání“ zapojit.

Ocituji vám pasáž svého kolegy docenta Lavického, odborníka na české procesní právo z olomoucké Právnické fakulty: „Lze si představit, že tzv. zúčastněnými členy skupiny bude deset podnikatelů, jejichž roční obrat nepřevyšuje 50 milionů korun a kteří a mají méně než 10 zaměstnanců, a na straně žalované bude jejich konkurent na trhu. K poškození pověsti konkurenta může stačit samotný fakt, že byla podána hromadná žaloba, a následná intenzivní medializace kauzy, bez ohledu na to, kdo je v právu. Zahraniční zkušenosti ukazují, že právě obavy z možných negativních dopadů hromadného řízení často vedou žalované podnikatele k uzavírání smírů, přestože žalobu nepovažují vůbec za důvodnou; považují to pro své podnikání za lepší než vyjít z mnohaletého sporu sice jako vítěz, ale s mediálně notně poškozenou pověstí a značnými ekonomickými ztrátami. Toto riziko samozřejmě hrozí i tehdy, pokud by se malí podnikatelé za spotřebitele nepovažovali. Pokud je ale zákonodárce za spotřebitele finguje, evidentně to znamená, že tím otevírá hromadné řízení také pro spory mezi podnikateli, a dále tím zvyšuje riziko zneužívajících hromadných žalob.“

Úspěch v hromadné žalobě povede k promítnutí sankce do ceny výroků a služeb. Porušení práv korporací tak v konečném důsledku zaplatí zase spotřebitelé.

Jak mi napsal můj kolega, samotné soudní řízení je schopno citelně poškodit dobré jméno společnosti, což znamená, že se hromadné žaloby mohou stát nástrojem konkurenčního boje podobně jako šikanózní insolvenční návrhy. Jak se bude řešit kompenzace této újmy? Příklady z kolébky hromadných žalob, z USA, ukazují, že hromadné žaloby takřka vždy vedou k mimosoudnímu vyrovnání. Nedojde tedy ani k soudnímu rozhodnutí, které by konstatovalo

pochybení korporace, chybět bude výchovný efekt. Globální korporace nebude mít důvod své chování změnit.

A to nemluvím o mnoha nepochopitelných ustanoveních, například o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze, pro což neexistuje objektivní důvod, ani o zatížení justice novou agendou v situaci podfinancování administrativních pracovníků a jejich ohlášené stávky. Návrh obsahuje nepochopitelné nové termíny, například „zneužívající jednání“, které se v českém právním řádu neobjevuje (ustáleným termínem českého práva je pojem „zneužití práva“). Budeme čekat na judikaturu, aby vyložila, zda jde o obsah totožný, nebo jiný?

Sečteno a podtrženo: návrh je nepochopitelně širší než požaduje evropská směrnice. Jako obvykle. Jaká škoda. Jaká škoda, že jsme se neinspirovali německým úsporným modelem. Návrh skoro vypadá, že jsme se zkušenostmi ze zahraničí neinspirovali ani náhodou. Že si navrhovatel nevzal k srdci ani zkušenosti negativní, ani odstrašující případy.

Velmi pochybuji, že schválení takto zásadní změny českého procesu bude pro justici představovat finanční úsporu, jak uvádí důvodová zpráva. Zákon nevylučuje paralelní podávání hromadných žalob. Jak se takové situace, naprosto odporující ekonomice procesu budou řešit? Zákon na tuto ani na mnohé další otázky nepodává odpověď.

A závěrem ještě jedna zmínka: o co obvykle jde v první řadě? O peníze! Hromadnou žalobou uplatněná částka rozhodně nebude jako celek bagatelní (což mj. namítal Ústavní soud), ale naopak bude velmi vysoká. Odměnu však může požadovat i žalobce, což je ale v příkrém rozporu s tím, že žalobcem může být jen spotřebitelská organizace zřízená k ochraně práv spotřebitelů, a nikoliv k hromadění zisku.

Představme si tento příklad: Žalobce bude hájit nároky 1000 spotřebitelů na zaplacení 500 Kč každému z nich. Bude-li úspěšný, získá každý spotřebitel 420 Kč, zatímco žalobci připadne 1000 x 80 = 80 000 Kč. V důsledku toho by se z žalobce stal největší věřitel žalovaného, což by evidentně mohlo vést k tomu, že by k podávání žalob nebyl motivován snahou chránit spotřebitele, ale získat odměnu.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že i z relativně malých nároků jednotlivých spotřebitelů lze vygenerovat slušnou celkovou odměnu pro žalobce.

Může-li být žalobcem pouze ten, kdo tak nečiní za účelem dosažení vlastního zisku, nemůže mu náležet ani žádná odměna. To je jen jeden z mnoha příkladů chyb, které zákon obsahuje a které jsou v naprostém rozporu s evropskou směrnicí.

Ze všech výše uvedených důvodů i z mnoha důvodů dalších proto tento návrh zákona nepodpořím, a naopak navrhuji jeho zamítnutí.

29. 5. 2024

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A tak je to i s touto předlohou. Svého deklarovaného cíle nedosáhne a svými nezamýšlenými vedlejšími efekty způsobí veliké škody.

Čeho chceme docílit tímto zákonem?

Co touto snahou vlastně sledujeme? Chceme více odsouzených za znásilnění? Chceme více nepodmíněných trestů? Chceme více trestních oznámení? Chceme ve vztazích strach, podezíravost, mstu, šikanu, vydírání?

Vskutku po tom prahneme? Za rok budeme porovnávat, zda jsme za znásilnění mezi manžely odsoudili více lidí? Zda od soudu neodcházejí s podmínkou, ale zda si trest odseděli ve věznici? Nebo jak chceme měřit účinky této změny?

Předkladatelů této změny se ptám: Vskutku voláte po větší kriminalizaci? Cožpak nechápete, že ustálenou judikaturu, jaká dnes v otázkách sexuálních trestných činů existuje, tímhle slovíčkařením rozkolísáme? Cožpak nechápete, že nové definice povedou jen k větším debatám a kličkám před soudy? K větším právním rozborům u hlavních líčení? Jak se asi bude vykládat a prokazovat nový právní termín „seznatelná vůle“? Copak si neuvědomujete, jak celá debata kolem redefinice působí na společnost?

Nechci rozšiřovat nedůvěru mezi lidmi. Nechci rafinované úklady. Nechci víc odsouzených ve věznicích.

Nechci víc trestních oznámení. Netoužím po vyšších číslech ve statistikách.

Chci méně znásilnění, méně útoků, méně nedorozumění.

Ale toho nedostáhneme novými definicemi trestných činů.

Ti, co se pošklebují našemu strachu a našim obavám o svobodu slova a kteří žádný pocit obav o svobodu slova nemají, protože jejich názory jsou všudypřítomné a svobodomyslné, chtějí po nás kazuistiky, příklady, výčty, podrobné popisy. A když ty skutečné příklady uvedeme, začnou v nich hledat hnidy a šťourat se v nich. Pak nás staví do defenzivní pozice, abychom my sami prokazovali, že onen mluvčí neměl být umlčován. To jim pak umožňuje nás urážet, jako že s ním souhlasíme. A my přitom jen podporujeme obecný princip svobody slova a svobody projevu. My ale ty kazuistiky máme. Můžeme z nich citovat, což Společnost na obranu svobody projevu dělá už několik let. Chcete příklady? Jedno nakladatelství nevydá knihu jen proto, že autor zastává nepopulární názory, jiné zastaví její vydání těsně před tiskem. Na advokáty jsou podávány kárné návrhy s odůvodněním, že svými projevy ohrožují nezávislost advokacie. Učitelku trestně stíhají za výuku. Politiky morálně odsuzují jako zlé jen proto, že nepodporují progresivistické nesmysly. Mně redakce blogu iDnes sejmula naprosto nevinný blog o mé zkušenosti rodinného advokáta v patchworkových rodinách. Když jsem protestovala, napsala mi redakce jediný argument: prý v mém článku o praktických zkušenostech chybí odkazy. Příklady můžeme najít taky v čerstvé zprávě o extremismu, kterou zpracovalo Ministerstvo vnitra a jejíž části mám před sebou. Z této zprávy plyne následující:

- V právu není pojem extremismus nijak definován. Pod tímto pojmem MV rozumí formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny (str. 5). (Kdo to bude posuzovat? Kdo se bude domnívat? Kdo vyhodnotí, že jste motivováni či ovlivněni?)

- Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů (str. 6). (Takže společenské předsudky jsou něco špatného? Nepomáhají nám náhodou orientovat se ve složitém světě? Nejde u nich o zobecněnou zkušenost?)

- Rok 2023 údajně přál tzv. antisystémovému hnutí. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi. Formálně používá vlasteneckou etiketu, nicméně reálně v sobě absorbuje spíše prvky vyhovující hybridním aktivitám kremelského režimu. Od října doplnil tematickou paletu těchto subjektů, zahrnující zdražování, energetickou a migrační krizi, ruskou agresi proti Ukrajině či protipandemická opatření, ještě konflikt na Blízkém východě (str. 8). (Takže jste-li nespokojeni, jste antisystémoví a financuje vás Putin?)

- V roce 2023 bylo Policií ČR zjištěno 181 trestných činů s nenávistným podtextem. Dále bylo policií evidováno celkem 98 stíhaných osob u skutků s nenávistným podtextem. Pro trestné činy spáchané z rasových, národnostních a jiných nenávistných pohnutek bylo obžalováno celkem 90 osob. Odsouzeno za ně bylo celkem 50 osob (str. 9). (Zdá se to málo, ale za každým případem může být jeden zničený lidský život.)

- Kvazi-mediální scéna nadále využívala šíření nenávistných předsudků jako jeden z osvědčených nástrojů pro ovlivňování veřejného mínění. Její představitelé se snažili využívat reálných událostí k rozdmýchávání napětí. Příklady nenávistných sdělení: Muslimové migranti jsou teroristé, páchají kriminalitu, zneužívají sociální dávky. Muslimové nám vnucují svou víru, zvyklosti a tradice. Nebo Situace na Ukrajině není taková, aby Ukrajinci odsud museli utíkat. Event. LGBT+ komunita je zkažená,

společnosti neprospěšná (str. 13). (Takže nechcete-li doma útoky sebevražedných atentátníků, kalífát nebo a nesmiřitelný islám, jste nenávistní?)

- Z přiložených údajů v tabulce č. 1 je patrné, že podíl trestných činů spáchaných z rasových, národnostních či jiných nenávistných pohnutek na celkovém objemu kriminality byl i v roce 2023 spíše minimální. (str. 26)

Zpráva je příkladem dvojího metru. Některé strachy a obavy jsou v pořádku – být se mužů kvůli jejich toxicitě nebo budoucnosti kvůli klimatické krizi je chvályhodné a v pořádku; bát se cizinců a útoků na svobodu slova je nesystémové a nenávistné a stali jste se obětmi dezinformací.

To jsou ovšem reálné případy a situace. Ale pak je spousta případů, které zveřejněny nejsou. Kdy si lidé „pokazili“ slibně rozjetou kariéru nějakým svým svobodným výrokem. Byli vyhozeni z práce, šikanováni, přišli o dotaci, o úvěr. Ještě horší je ale fenomén autocenzury. Ten způsobuje, že majitelé „pravd“ jsou schopni nositele nevhodných názorů tak urážet a šikanovat, ostrakizovat, nálepkovat, že vytvoří zahuštěnou atmosféru, ve které se lidé bojí říci vlastní názor. V které je realizace svobody slova spjata s náklady, s osobním nepohodlím, se snášením ústrků. A tak si bohužel stále víc lidí říká, že to nemá zapotřebí, a raději mlčí. I mé okolí mi někdy radí, abych radši už nic nepsala, neříkala, nevystupovala. Mít vlastní názor je nepohodlné, označí vás pak za kontroverzní.

Zajímavě ke svobodě slova přistupují mladí lidé, naše děti. Velmi se kontrolují, své názory nezveřejňují, ale vyslovují je jen v kontrolovaném, bezpečném prostředí. Právě oni říkají svým rodičům: „Maminko, takový komentář na FB nemůžeš psát.“ Svobodu, jako jsme znali v 90. letech a po roce 2000, si oni už dnes nemohou dovolit. A na rozdíl od nás, kteří jsme ta léta zažili, pro ně je to normální svět. Ale pro nás není. Autocenzura ale daleko víc obnažuje situaci těch, kteří vytrvávají. Pak je na ty zbývající víc vidět, pak jsou větším terčem. Vedle obvyklých nebezpečných témat, jako jsou migranti nebo LGBT, je novou hříchem kritizovat Green Deal. Jak se lze dočíst v nové knize Zelený úděl Tomáše Břicháčka, kterou minulý týden vydal Institut Václava Klause, s „lidmi, kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření, je prý důležité rozvinout konstruktivní a otevřený dialog vycházející z vědeckých důkazů, protože správní fakta jsou prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve snaze rozptýlit mýty“ (str. 90). Čeká nás tedy povinná klimatická angažovanost. Neznáme to náhodou z minulosti? Každý, kdo v autocenzuře couvne s tím, že nést náklady nemá zapotřebí, by si měl uvědomit, že couvnutím zužuje prostor i pro všechny ostatní. Tím se spolupodílí na vytváření tlaku na všechny ostatní. Naopak ti, co vytrvají a jsou ochotni nést náklady, nepohodlí, sankce, ústrky za to, že se nebojí mluvit, tím rozšiřují prostor svobody i pro všechny své další případné následovníky. Proto prosím necouvejme, jakkoliv vytrvat bývá často velmi nepohodlné.

Vystoupení na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu dne 21. května 2024

Ti, co se pošklebují našemu strachu a našim obavám o svobodu slova a kteří žádný pocit obav o svobodu slova nemají, protože jejich názory jsou všudypřítomné a svobodomyslné, chtějí po nás kazuistiky, příklady, výčty, podrobné popisy. A když ty skutečné příklady uvedeme, začnou v nich hledat hnidy a šťourat se v nich. Pak nás staví do defenzivní pozice, abychom my sami prokazovali, že onen mluvčí neměl být umlčován. To jim pak umožňuje nás urážet, jako že s ním souhlasíme. A my přitom jen podporujeme obecný princip svobody slova a svobody projevu. My ale ty kazuistiky máme. Můžeme z nich citovat, což Společnost na obranu svobody projevu dělá už několik let. Chcete příklady? Jedno nakladatelství nevydá knihu jen proto, že autor zastává nepopulární názory, jiné zastaví její vydání těsně před tiskem. Na advokáty jsou podávány kárné návrhy s odůvodněním, že svými projevy ohrožují nezávislost advokacie. Učitelku trestně stíhají za výuku. Politiky morálně odsuzují jako zlé jen proto, že nepodporují progresivistické nesmysly. Mně redakce blogu iDnes sejmula naprosto nevinný blog o mé zkušenosti rodinného advokáta v patchworkových rodinách. Když jsem protestovala, napsala mi redakce jediný argument: prý v mém článku o praktických zkušenostech chybí odkazy. Příklady můžeme najít taky v čerstvé zprávě o extremismu, kterou zpracovalo Ministerstvo vnitra a jejíž části mám před sebou. Z této zprávy plyne následující:

- V právu není pojem extremismus nijak definován. Pod tímto pojmem MV rozumí formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny (str. 5). (Kdo to bude posuzovat? Kdo se bude domnívat? Kdo vyhodnotí, že jste motivováni či ovlivněni?)

- Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů (str. 6). (Takže společenské předsudky jsou něco špatného? Nepomáhají nám náhodou orientovat se ve složitém světě? Nejde u nich o zobecněnou zkušenost?)

- Rok 2023 údajně přál tzv. antisystémovému hnutí. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi. Formálně používá vlasteneckou etiketu, nicméně reálně v sobě absorbuje spíše prvky vyhovující hybridním aktivitám kremelského režimu. Od října doplnil tematickou paletu těchto subjektů, zahrnující zdražování, energetickou a migrační krizi, ruskou agresi proti Ukrajině či protipandemická opatření, ještě konflikt na Blízkém východě (str. 8). (Takže jste-li nespokojeni, jste antisystémoví a financuje vás Putin?)

- V roce 2023 bylo Policií ČR zjištěno 181 trestných činů s nenávistným podtextem. Dále bylo policií evidováno celkem 98 stíhaných osob u skutků s nenávistným podtextem. Pro trestné činy spáchané z rasových, národnostních a jiných nenávistných pohnutek bylo obžalováno celkem 90 osob. Odsouzeno za ně bylo celkem 50 osob (str. 9). (Zdá se to málo, ale za každým případem může být jeden zničený lidský život.)

- Kvazi-mediální scéna nadále využívala šíření nenávistných předsudků jako jeden z osvědčených nástrojů pro ovlivňování veřejného mínění. Její představitelé se snažili využívat reálných událostí k rozdmýchávání napětí. Příklady nenávistných sdělení: Muslimové migranti jsou teroristé, páchají kriminalitu, zneužívají sociální dávky. Muslimové nám vnucují svou víru, zvyklosti a tradice. Nebo Situace na Ukrajině není taková, aby Ukrajinci odsud museli utíkat. Event. LGBT+ komunita je zkažená,

společnosti neprospěšná (str. 13). (Takže nechcete-li doma útoky sebevražedných atentátníků, kalífát nebo a nesmiřitelný islám, jste nenávistní?)

- Z přiložených údajů v tabulce č. 1 je patrné, že podíl trestných činů spáchaných z rasových, národnostních či jiných nenávistných pohnutek na celkovém objemu kriminality byl i v roce 2023 spíše minimální. (str. 26)

Zpráva je příkladem dvojího metru. Některé strachy a obavy jsou v pořádku – být se mužů kvůli jejich toxicitě nebo budoucnosti kvůli klimatické krizi je chvályhodné a v pořádku; bát se cizinců a útoků na svobodu slova je nesystémové a nenávistné a stali jste se obětmi dezinformací.

To jsou ovšem reálné případy a situace. Ale pak je spousta případů, které zveřejněny nejsou. Kdy si lidé „pokazili“ slibně rozjetou kariéru nějakým svým svobodným výrokem. Byli vyhozeni z práce, šikanováni, přišli o dotaci, o úvěr. Ještě horší je ale fenomén autocenzury. Ten způsobuje, že majitelé „pravd“ jsou schopni nositele nevhodných názorů tak urážet a šikanovat, ostrakizovat, nálepkovat, že vytvoří zahuštěnou atmosféru, ve které se lidé bojí říci vlastní názor. V které je realizace svobody slova spjata s náklady, s osobním nepohodlím, se snášením ústrků. A tak si bohužel stále víc lidí říká, že to nemá zapotřebí, a raději mlčí. I mé okolí mi někdy radí, abych radši už nic nepsala, neříkala, nevystupovala. Mít vlastní názor je nepohodlné, označí vás pak za kontroverzní.

Zajímavě ke svobodě slova přistupují mladí lidé, naše děti. Velmi se kontrolují, své názory nezveřejňují, ale vyslovují je jen v kontrolovaném, bezpečném prostředí. Právě oni říkají svým rodičům: „Maminko, takový komentář na FB nemůžeš psát.“ Svobodu, jako jsme znali v 90. letech a po roce 2000, si oni už dnes nemohou dovolit. A na rozdíl od nás, kteří jsme ta léta zažili, pro ně je to normální svět. Ale pro nás není. Autocenzura ale daleko víc obnažuje situaci těch, kteří vytrvávají. Pak je na ty zbývající víc vidět, pak jsou větším terčem. Vedle obvyklých nebezpečných témat, jako jsou migranti nebo LGBT, je novou hříchem kritizovat Green Deal. Jak se lze dočíst v nové knize Zelený úděl Tomáše Břicháčka, kterou minulý týden vydal Institut Václava Klause, s „lidmi, kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření, je prý důležité rozvinout konstruktivní a otevřený dialog vycházející z vědeckých důkazů, protože správní fakta jsou prvním klíčovým krokem v boji proti dezinformacím a ve snaze rozptýlit mýty“ (str. 90). Čeká nás tedy povinná klimatická angažovanost. Neznáme to náhodou z minulosti? Každý, kdo v autocenzuře couvne s tím, že nést náklady nemá zapotřebí, by si měl uvědomit, že couvnutím zužuje prostor i pro všechny ostatní. Tím se spolupodílí na vytváření tlaku na všechny ostatní. Naopak ti, co vytrvají a jsou ochotni nést náklady, nepohodlí, sankce, ústrky za to, že se nebojí mluvit, tím rozšiřují prostor svobody i pro všechny své další případné následovníky. Proto prosím necouvejme, jakkoliv vytrvat bývá často velmi nepohodlné.

Vystoupení na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu dne 21. května 2024

<!-- /* Font Definitions */ @font-face {font-family:"Cambria Math"; panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4; mso-font-charset:238; mso-generic-font-family:roman; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:-536869121 1107305727 33554432 0 415 0;} @font-face {font-family:Aptos; mso-font-charset:0; mso-generic-font-family:swiss; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:536871559 3 0 0 415 0;} /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-unhide:no; mso-style-qformat:yes; mso-style-parent:""; margin-top:0cm; margin-right:0cm; margin-bottom:8.0pt; margin-left:0cm; line-height:107%; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Aptos",sans-serif; mso-ascii-font-family:Aptos; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:Aptos; mso-fareast-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Aptos; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi; mso-font-kerning:1.0pt; mso-ligatures:standardcontextual; mso-fareast-language:EN-US;} p {mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-margin-top-alt:auto; margin-right:0cm; mso-margin-bottom-alt:auto; margin-left:0cm; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman",serif; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} .MsoChpDefault {mso-style-type:export-only; mso-default-props:yes; font-size:11.0pt; mso-ansi-font-size:11.0pt; mso-bidi-font-size:11.0pt; mso-ascii-font-family:Aptos; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:Aptos; mso-fareast-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Aptos; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi; mso-fareast-language:EN-US;} .MsoPapDefault {mso-style-type:export-only; margin-bottom:8.0pt; line-height:107%;} @page WordSection1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.WordSection1 {page:WordSection1;} -->

Téma naší dnešní konference zní: mezigenerační spory.

Na programu máme vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, majetkové vztahy mezi příbuznými, otázky bytové, hmotněprávní i procesní, vrácení daru i psychologické souvislosti. Téma jsme si vybrali proto, že mezigenerační a rodinné spory jsou příznakem rozpadu klasických rodin.

Ano, je pravdou, že spory mezi generacemi existovaly vždycky. Mladí chtějí vždycky žít jinak než dospělí. Když čteme klasiky (Platóna nebo Aristotela), velká literární díla nebo sledujeme kvalitní vztahové filmy, často vidíme, že rodiče a děti mívali odlišný pohled na to, jak vychovávat děti nebo jak pečovat o majetek. Jak žít, čemu dát v životě přednost, co podporovat víc, co ignorovat, na čem stavět.

Zdá se však, že v jednadvacátém století se něco děje s vazbami mezi generacemi, s rodinnými vztahy. Stále více mladých lidí zavrhuje své rodiče a nestýká se s nimi. Stále častěji do našich kanceláří chodí klienti s přáním podat žalobu proti členu rodiny. Stále častěji si potomci nepřejí, aby se jejich děti stýkaly se svými rodiči, kteří volí odlišné politické strany. Už se tak často nepořádají velké oslavy, na kterých se sejde široká rodina. Trendem je ale i třeba nezájem o sex a nezájem o založení rodiny. Mladí lidé o děti nestojí.

Názorová odlišnost a jiné hodnoty byly mezi generacemi nejspíš vždycky. Mladí vždycky chtěli žít posvém a nechtěli přejímat ctnosti, které se osvědčily do té doby. Ale dnes poprvé usiluje mladá generace nejen o svobodu pro své životy, ale touží přetvořit životy svých rodičů a prarodičů, touží je přesvědčit o své pravdě a o svém směřování, nebo je silou donutit k respektování nových pravd. To v lepším případě. V lepším případě chce své rodiče převychovat.

V horším případě někteří hovoří o potřebě sebrat seniorům, tedy generaci prarodičů volební právo a rozhodovací pravomoci vůbec. Mladí vyčítají starším, že jim zničili „planetu“, kvůli čemuž se prý nyní mladí mají hůř, než se měli jejich rodiče a prarodiče. Generační konflikty se zvětšují, ta tam je úcta ke starší generaci.

Nás bude dnes primárně zajímat právní řešení mezigeneračních sporů, ale není vyloučeno, že mé předchozí věty budou v dnešní debatě rezonovat nebo v ní budou minimálně vědomě přítomny.

Mnoha témat se dnes nedotkneme, protože na ně nezbude čas. I proto vyzývám naše dnešní posluchače k zamyšlení a k případnému zaslání vašich myšlenek, otázek, diskusních příspěvků k uveřejnění do sborníku. A taky proto, abychom získali inspiraci pro pořádání dalších diskusí a odborných setkání.

Jednou z oblastí, o které se dnes nejspíš bavit nestihneme, je dědění. V odborných kruzích i v kruzích politických se dnes vážně hovoří o změně koncepce dědického práva a o tom, že dědění jakožto způsob nabývaní majetku po předchozích generacích je nespravedlivý a překonaný. Že dědění až po bratrance a sestřenice je nastaveno příliš široce. A že by se nabývání dědictví mělo mnohem více zdanit.

Já vám ale řeknu jeden skutečný příběh: otec a matka měli 4 potomky. Když matka zemřela, děti se zřekly dědictví ve prospěch otce. Dědictví zahrnovalo byt a chatu, tedy žádné velké majetky. Děti dospěly a samy měly děti. Dvě ze čtyř dětí se odstěhovaly do velkého města, kde se jim velmi dobře dařilo, nakoupily podniky, prodejny, řídily firmy, měly zaměstnance. Třetí dítě vážně onemocnělo, i tak se o sebe dokázalo postarat. Péče o otce tak zůstala plně na posledním dítěti. Toto dítě, syn, se až do otcovy smrti o něj staral, nakupoval mu, vozil ho k lékařům a dochoval ho až do jeho smrti.

Asi rok před smrtí převedl otec chatu i byt na tohoto svého syna, který o něj spolu se svou ženou pečoval. Obě nemovitosti mu daroval. Vyjádřil tak nejen své přání ohledně dalšího osudu svého majetku, ale spravedlivě také ocenil péče jednoho svého potomka ve srovnání s potomky ostatními.

Pak jednoho dne otec zemřel. Všichni už značně dospělí potomci v důchodovém věku se sešli před řízením u notáře jakožto soudního komisaře v bytě jednoho z nich. A jeden z potomků, ten nejbohatší, s mnoha firmami a zaměstnanci, vyslovil svou nespokojenost s otcovými kroky a s tím, že otec převedl byt a chatu na onoho pečovatelského syna, aniž by o tomto kroku otec informoval ostatní sourozence. Tento opomenutý syn navrhl, aby i ostatní dva opomenutí sourozenci trvali na zařazení bytu a chaty do soupisu pozůstalosti, aby po otci získali dědický podíl.

Tento skutečný příběh nám ukazuje několik vrstev mezigeneračních sporů: první vrstva je právní a dědická (a ponechme teď stranou, zda by vůbec návrh tohoto potomka mohl být úspěšný). Druhá vrstva je vrstva emocionální. A jak se z výzkumů ukazuje, nejsilnější emocí není láska, bolest, ani strach, ale ponížení. Třetí vrstva je psychologická, tj. jaké vztahy existují v rodině a mezi jednotlivými jejími členy. Teoreticky by měly být stejné a báječné, plné lásky. Ale v praxi tomu tak je málokdy. Příbuzní mívají někoho radši, a jiného radši mnohem méně. Čtvrtá vrstva je ekonomická a pátá morální. A všechny ty vrstvy musí mít advokát na paměti, když se podobného případu ujme. Všechny totiž mohou hrát roli v řízení a ovlivnit postupy, kroky a spravedlivé vypořádání.

Mimochodem problematika dědění nám brzy vyskočí jako oblast primárního zájmu v souvislosti se debatami o náhradním mateřství. Pokud víme, že biologickými rodiči u náhradního mateřství pomocí asistované reprodukce může být mnohem více osob než jen dva rodiče, než jen jeden otec a jedna matka, a pokud trend spěje k odanonymizování dárců biologického materiálu, začne se nám dědění v blízké budoucnosti neuvěřitelně komplikovat. Dnes také nebudeme mluvit o rodinném nástupnictví, ačkoliv právě tato oblast je čistou kompilací práva, ekonomiky, psychologie a mezigenerační problematiky. Moje generace začala podnikat v 90. letech a dnes se pomalu chystá na odpočinek. Naše děti se ujímají vesel a přebírají naše firmy. Zdálo by se, že nic není jednodušší. A přece kolem sebe vidíme, že mnozí potomkové o odkaz a dílo svých rodičů nestojí, anebo že rodiče se zdráhají jim firmy předat, protože potomkům chybí zápal, schopnosti, nasazení, ochota obětovat dny volna nebo večery snu o vlastním podnikání.

Jak víme ze statistik rodinného nástupnictví, ačkoliv 36 % majitelů firem předání do rukou svých dětí očekává, úspěšný převod se podaří jen v menšině případů. Mladá generace touží žít jinak, bez závazků, s volnými víkendy a bez stresů. Z odborné literatury vyplývá, že „klíčem k úspěšnému předání firmy dalším generacím je komunikace, důvěra, otevřenost, včasné zapojení potomků a vymezení hranic, cílů a odpovědnosti. Prostě životní a rodinná strategie.“ Ta slova neobsahují nic převratného a z jistého pohledu znějí jako fráze. Neplatí jenom o firmě, ale i o rodině obecně. Bohužel praktické zkušenosti ukazují, že běžný životaběh zaplní lidem většinu života tak, že lidé na rodinu nakonec zapomínají. Že zapomínají na to nejdůležitější: pečovat o vztahy se svými nejbližšími. Tento důsledek můžeme široce zobecnit, protože se týká patchworkových rodin, vztahů mezi manžely a partnery, rizik závislostí a dopadu sociálních sítí i mnohých oblastí dalších, jimiž se v posledních letech zabýváme. A ještě něco nám to všechno komplikuje: Předpokládáme, že ti ostatní, členové našich rodin, lidé nám nejbližší, hledí na svět jako my, že jsou jako my. Že mají stejné sny, stejné cíle, stejné motivace a stejné plány. Ale ono to tak není. Ba právě naopak: každý člověk je úplně jiný.

Možná se příliš zaměřujeme na dědictví a na majetky, na výživné, na platy, na odměny, na nájemné, na výdaje a na zisky. Možná příliš počítáme, co nám to přinese, a málo se věnujeme vztahům. Málo se vciťujeme, málo přemýšlíme o druhých, málo zohledňujeme jiné hodnoty, které jsou možná důležitější než majetky: dobré rodinné a mezigenerační vztahy. Pro ty není podstatný mamon (tedy ta děsná P: peníze, prachy, procenta, podíly), ale pět nejdůležitějších S: starost, stesk, slušnost, spolupráce a sounáležitost. Tedy hodnoty, které nelze regulovat právem, které nelze vysoudit ani vymoci exekutorem. A o těchto paradoxech si dnes budeme povídat.

Děkuji vám za pozornost, tolik jsem chtěla říci úvodem.

Příspěvek přednesený dne 14. května 2024 na konferenci Unie rodinných advokátů v Praze zaměřené na mezigenerační spory.

Existují tisíce definic pokrokářství.

Pokrokářství je ideologie, která má jen velmi málo společného s pokrokem samotným. Pokrok, technický či sociální, popř. společenský, je úplně běžným, normálním produktem standardně fungující společnosti a bylo tomu tak ve všech érách. Pokrok není nijak nutno uměle prosazovat ani protlačovat a už vůbec ne dotovat, protože je lidskou přirozeností pracovat na svém lineárním, postupném plynulém zlepšování.

Pokrok je samovolný, automatický. Je vedlejším produktem normálního života společnosti. Nevyžaduje ideologii ani mocenské nástroje prosazování. Pokrokářství (progresivismus) je něco docela jiného.

Pokrokářství má v sobě jednoznačně negativní náboj, protože jeho vlastním obsahem je organizované, silově protlačované negování všeho, co funguje a co se osvědčilo. Pokrokářství je postaveno na tezi, že samovolný vývoj společnosti krok za krokem ve smyslu: budeme na prověřených základech stavět další stupně, vede ke zlu.

To je podstata progresivismu.

Ještě jinak: pokrok je neutrální. Za příklad lze uvést lákavé technologie (chytré telefony, cd a dvd). Lidé si je pořizují sami od sebe, protože jsou lepší než předchozí technologie.

Pokrokářství je negativní, žije z negace toho, co je normální a přirozené.

Jaké jsou negativní důsledky pokrokářství?

Důsledky progresivismu jsou dvojího typu: Za prvé: samy o sobě přispívají ke zhoršování životních podmínek (snížení porodnosti, sociální soudržnosti, společenské shody na morálce) a především progresivismus zhoršuje efektivitu společenského systému tím, že vědomě odmítá a destruuje společenskou zkušenost.

A za druhé - na rozdíl od normálního pokroku se progresivismus neprosadí sám od sebe, ale musí být prosazován mocensky. Potřebuje centralizovanou moc, která je schopna prosazovat progresivistické ideje formou institucionalizovaného násilí. Progresivismus může tak být prosazován jen na úkor svobody a demokracie. Pokrokářské společenské vize se tak velmi snadno stávají nástrojem k nastolení diktatury.

Jako příklad můžeme uvést Green Deal, povinné obaly, zákaz plastových brček, povinné zateplování budov, kvóty pro ženy, podpora genderu, antidiskriminační politika.

Proto je progresivismus nebezpečný a naší povinností je proti němu bojovat.

Vystoupení v Konzervativním institutu v Praze dne 16. května 2024.

Když jednám s mužem, chovám se k němu trochu jinak, než když jednám se ženou. Nemusí se vám to líbit, ale děláte to taky tak. Podvědomě. Upravujeme své chování podle toho, s kým jednáme. Jestli s dítětem, nebo s dospělým, zda s krásným, nebo se škaredou, jestli se starým, nebo s mladou, jestli s upravenou, nebo se zapáchajícím a zanedbaným, jestli s tím, kdo vypadá nevinně, nebo s nebezpečným týpkem. Některé vnější znaky lze pozměnit nebo zamaskovat, některé nelze.

Říkají nám, že pohlaví je jen sociální konstrukt a že je jedno, s čím jste se narodili mezi nohama a jaké chromozomy máte v každé své buňce. Ale ono to jedno není. Muži se v naprosté většině chovají trochu jinak než ženy. Volí a preferují jiné věci, mají trochu jiné hodnoty a tužby. Žijí trochu nebezpečněji a víc riskují, proto dřív umírají, a proto si mnozí kupují rychlejší auta. Ženy statisticky žijí déle i proto, že se víc starají o své tělo i o svou duši. Proč je asi na celém světě víc mužů mezi bezdomovci, sebevrahy a osazenstvem věznic? Mužům v tmavé uličce spíš hrozí zabití, ženě tamtéž spíš znásilnění.

Jistě s tím někdo může nesouhlasit. Jistě může Ústavní soud rozhodnout, že ke změně pohlaví jednotlivce stačí jeho libovůle. Jistě si leckdo může přát, aby se o něm mluvilo ve třetí osobě. Jistě se někdo může cítit jako po flámu, jako stoletý, jako tři opice, jako nebinární. Nebo jako letadlo. Ale to všechno jsou jen jednotlivosti, o nichž si většina společnosti bude myslet své a nahlas či polohlasně se bude uchechtávat.

Kdo je kdo?

A já chci vědět, s kým mám tu čest. Abych tomu mohla přizpůsobit své chování. O roztlačení auta poprosím raději muže, s milou tetkou budu mluvit vlídně, bezdomovci dám pětku na krabicové víno, na dítě budu přívětivá, vedle podezřelého individua si nesednu a na toaletě chci vídat jen ženy, protože si tam upravuji oblečení a převlékám punčochy. Proto nechci v běžném životě škrabošky a převleky, ať už se jim říká burka nebo oblečení pro travesti show. Chci si totiž být maximálně jista, že jejich pohledy jsou upřímné a jejich úmysly čisté.

Každý se dnes může chovat, jak se mu zlíbí. Jak říká občanský zákoník, každý může usilovat o své štěstí. Ale nemůže se pak divit, že se k němu společnost bude podle toho chovat. Jako ti potetovaní chlapci s kapucí přes obličej. Divíte se, že si od vás lidé v tramvaji odsedají? Nechcete, aby z vás babky měly strach? Netetujte si obličej a nenoste klokanku nataženou hluboko do čela.

Tak to totiž, milí progresivci, na světě funguje. Rozhodovat můžete podle svého. Ale lidi nepředěláte. Oni jsou moudřejší než vy, a vědí své. I oni ale chtějí vědět, s kým mají tu čest. Na toaletě, v běžeckém závodu, ve škole, ve věznici i v životě.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro Deník TO 14. 5. 2024

Chci vědět, s kým mám tu čest | Deník TO (denik.to)

Koncem dubna jsem debatovala s Markétou Šichtařovou v jejím pořadu Prostor pro dva. Dnes rozhovor zveřejnilo Rádio Prostor. Jak jsem na jeji otázky odpovídala, najdete zde:

https://www.radioprostor.cz/clanek/istanbulska-umluva-je-prevychovny-pamflet-hlavni-osa-je-boj-mezi-muzi-a-zenami-rika-senatorka-kovarova-gieWJ

16. 5. 2024

Klima se prý mění, a to my nechceme. Chceme, aby zůstalo stále stejné. A to dá rozum, že se kvůli tomu musí něco obětovat. Rejpalové si furt jenom stěžují, ale je třeba vidět nesporné výhody. Tak třeba ta skvělá nová papírová brčka. Je sice pravda, že při pití koly tak úplně nevydrží a už v půlce nápoje se vám brčko rozloží v puse na molekuly buničiny, ale zase víte, že se nefutrujete ropným sajrajtem, ale kvalitní celulózou z českých lesů. Proti rozmočení navíc zabírá spolehlivá rada: stačí brčko do tekutiny nenamáčet. Prostě si loknete, a slámku z koly vytáhnete, oklepete a do poslední kapky osušíte. Podobně se to má s víčky od plastových lahví. Kritikové, co jim nikdy není nic po chuti, si sice stěžují, že je víčka bodají do tváře, že z lahví se nedá pít a že k manipulaci s nápojem potřebujete obě ruce, což vylučuje osvěžení třeba při řízení auta. Ale podle dopravních předpisů se stejně máte plně věnovat řízení a monitorování ostatních příslušníků silničního provozu, takže na popíjení v autě nemáte nárok. Vůbec nejlepší pro naše klima by bylo nekupovat žádné koly, co se z nich pije brčky, ani žádné plastové láhve a vlastně tekutiny vůbec. Kdo má nejvíc rád planetu, udělá nejlíp, když přestane pít úplně. Takový klimakterický klimaaktivista bez brček, bez víček a bez tekutin do několika dnů zemře, čímž významně uleví jisté nejmenované planetě. A o co jiného by měl člověk usilovat nejvíc?

15. 5. 2024

Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.

Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů. Jako senátorka se s právem Evropské unie setkávám každý den a vidím, že implementace (tedy povinné začlenění práva EU do našich zákonů) jsou skoro nejdůležitější součástí mé práce, protože český parlament o českých zákonech dnes jedná spíš výjimečně.

Poměr mezi právem EU a právem vnitrostátním je jako hodně nerovné manželství, v němž má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím utiskovaným. Čím je to způsobeno?

Rafinované sdílené pravomoci

Prvním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. Kdyby aspoň zůstal v jasně ohraničených agendách. Jeho pravomoci jsou však vymezeny tak široce a vágně, že nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. V praxi bohužel nekončí nikde. Když byly tyto pravomoci v minulosti formulovány, chlácholili nás principem subsidiarity, jež prý povede unijní orgány ke zdrženlivosti. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.

Příkladem může zatím neúspěšný pokus sjednotit v EU daně. V návrhu směrnice, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Takovou argumentaci lze ale použít pro libovou oblast a každou lidskou činnost. Je přece logické, že v každé zemi se vyvinulo trochu jiné právo.

Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.

Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu a stále častější přesouvání pravomocí z členských států na Komisi. Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, a tak v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.

Jaký je důsledek?

Co je důsledkem výše uvedeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend tzv. evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu – to vše má být sjednoceně regulované). Rozpínání je bezhlavé, zrychlující se, mluví se o regulační smršti. Tendence směřuje k jednotné EUlegislativě prakticky všech oblastí lidského života. Unifikované mají být daně, rodinné, dědické a trestní právo, chov koček a psů, soukromé firmy… prostě všechno. Vskutku jsme to tak před dvaceti lety chtěli?

Další tendencí je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.

Brusel prostě utahuje šrouby. Unijní předpisy přinášejí čím dál častěji zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Častější jsou i přímo aplikovatelná nařízení, méně časté naopak směrnice a doporučení. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová EUlegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné. Příkladem mohou být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování.

Poslední trend představují výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.

Novinkou je přijímání politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států. Vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu. A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let. Brusel v ní pranýřuje jednotlivé členské státy a vytýká jim nedostatek demokracie, postupují-li jinak, než si nikým nevolení úředníci EU představují.

Jak se ČR postupně probouzí a začíná nesouhlasit

Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? Dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Ovšem od léta loňského roku pozoruji, že začínáme občas malinko opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy a také pod tlakem veřejnosti. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta EUlegislativa bude stát.

Paradox evropského práva je mimo jiné v tom, že mnohastránková odůvodnění se nikdy nezmiňují o nákladech, které budou muset jednotlivé státy na implementaci vynaložit. Vždy hovoří jen o tom, že se nová evropská vymoženost nedotkne rozpočtu orgánů EU. Jak jednoduché, jak alibistické.

Příkladem opatrné emancipace ČR může být postoj naší vlády k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: „ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá k nové evropské legislativě doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Právě tento výbor k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: „Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“ Černé na bílém tak stále častěji píšeme do Bruselu, že s takovou blbinou nechceme mít nic společného.

Chceme být svébytným národem – nebo gubernií?

Základní úkol dnešní doby je uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme, a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech.

Unijní právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, v nichž je rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu vyváženo citelnými výhodami. My samy – vždyť i ta pitomá reklama tvrdí, že nejsou oni, ale my.

Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, ale prostředkem, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid. Ráda bych dodala, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním “evropským”.

Tak se tedy pojďme podívat pravdě do očí a pojmenovat, co se tady děje: že EU to se svou touhou po regulaci přehnala a že je nejvyšší čas s tím něco začít dělat. Pro začátek by stačilo nesouhlasit, vyjednávat, prosazovat české zájmy.

A zejména tak zběsile neimplementovat.

Časopis TO č. 4/2024.

Začnu rovnou a bez vytáček: máme zakázat chytré telefony a obrazovky tabletů pro děti do dvou let? Máme zavést povinnou regulaci času stráveného u obrazovek pro starší děti? Anebo máme jen vysvětlovat a edukovat veřejnost, která se raduje, že děti u světélkujících obdélníků v klidu sedí, jsou potichu, hezky kynou, nepohybují se a nezlobí?

Toť otázka za deset bodů. Čtvrtina států na zeměkouli už k zákazům přistoupila (například Velká Británie, Irsko, Francie, Nizozemí, Slovensko nebo Japonsko), další o zákazu či regulaci uvažují a zbytek bubnuje na všechny strany a edukuje veřejnost, hlavně tu s nejmenšími dětmi. Jen u nás je ticho po pěšině, jako kdyby se nechumelilo, ačkoliv o negativním vlivu digitálních technologií na mladé mozky si lze přečíst třeba zde, zde nebo zde. Jen u nás cpeme bez zábran tablety do škol, do školek a do družin a nutíme děti si s nimi hrát. Jen u nás je pravidlem vybavit dítě telefonem už v první třídě a na třídních schůzkách pak rodiče tvrdě bojují se školním řádem, aby jejich ratolesti mohly mít ty své blikající obrazovky i při vyučování. Deprese, úzkosti a sebevraždy mezi mladými rostou v přímé souvislosti s časem stráveným před obrazovkami, o obezitě, hypertensi a dalších negativních jevech ani nemluvě. Nespavost, nervozita, neschopnost se soustředit, podrážděnost, zneužívání psychofarmak, růst psychických poruch. Hyperaktivita a nekontrolované výbuchy vzteku. A mnoho podobných negativních jevů. Je to lavina a zastavit to nejde. Už chápete, proč všechny ty příznaky neustále rostou?

Mluví o tom lékaři a učitelé, psychologové a psychiatři, dokonce o tom už běžně píší i česká média (třeba zde), ale zjevně je to pořád ještě málo. Čím dál častěji jsou vidět maminky na pískovištích nebo v tramvajích s očima přilepenýma k obrazovkách svých chytrých telefonů, ačkoliv by si měly s dětmi povídat a rozvíjet tak jejich mladé mozky. Mnozí rodiče totiž ani nevědí, že delší koukání do obrazovek mozky jejich dětí nevratně poškozuje (viz třeba zde). Pro mnohé další je to jenom pohodlné: dáte-li děťátku do ruky blikající obrazovku, máte od něj na mnoho minut dozajista klid.

Podkladů, čísel a dat máme spousty. Máme i mezinárodní legislativu, na které bychom mohli stavět: Mezinárodní deklaraci týkající se lidských práv dětí v digitálním věku doplňující Deklaraci OSN o právech dítěte z roku 1959, jejíž zásadní části znějí takto:

· Uznáváme, že děti mají základní lidské právo nebýt vystaveny záměrně návykovým zařízením, platformám a aplikacím, právo nebýt vystaveny škodlivému záření a právo nebýt komerčně zneužívány.

· Naléhavě žádáme o okamžité přijetí a zavedení norem týkajících se vystavení dětí sociálním médiím, hrám a dalším platformám, které podporují závislost, a jejich používání; a dále požadujeme, aby byly omezeny reklamy zaměřené na prodloužení doby strávené dětmi u obrazovek.

· Vyzýváme vládní úředníky, aby zavedli normy pro vystavení NIR na základě zdravotních hledisek a aby podporovali nejlepší technická řešení, která chrání zdraví, zejména dětí a těhotných žen.

· Dále vyzýváme správce škol, aby vytvořili bezpečné prostředí pro výuku, ve kterém

nedochází k expozici NIR nebo je tato expozice velmi minimální, s využitím nejlepších dostupných monitorovacích technologií.

· Důrazně doporučujeme širokou osvětu veřejnosti o unikátních zdravotních rizicích spojených s trvalou expozicí dětí návykovým a škodlivým platformám a potenciálně nebezpečným úrovním záření a o zákonných svěřeneckých povinnostech správců při plnění těchto povinností.

Máme příklady moudřejších zemí, v nichž zákazy prosadili a přísně je dodržují. Máme doporučení Americké pediatrické akademie a WHO k digitálním technologiím, které znějí takto:

1. Žádné obrazovky pro děti do 2 let.

2. Ve věku od 2 do 5 let maximální pobyt u obrazovek 1,5 hodiny a za přítomnosti dospělého (supervize).

3. Pro děti starší 5 let maximálně 2 hodiny denně a se supervizí.

4. Žádné obrazovky během jídla a 1,5 hodiny před usnutím.

Nová média a komunikační sítě jsou vzrušující vynález. Technika nám pomáhá a my ji využíváme a milujeme. V době covidových restrikcí nám sociální sítě a všechny ty aplikace jako Skype, Zoom a další pomohly překonat izolaci, pracovat, neumřít na ztrátu sociálních kontaktů. Ano - nová doba přináší změny v životním stylu. Nikdo tu nechce zakonzervovat současnost a odepírat společnosti mnohé výhody modernity, jako to dělají třeba američtí Amishové. Ale je fakt nutné bezhlavě běžet všemu naproti? Není dobré si před některými kvalitativními a často nevratnými kroky spíše na chvíli sednout a popřemýšlet?

Je to jako s každým nástrojem, s každým vynálezem, s každým lékem. Ve správných dávkách pomáhá, v nekontrolovaných škodí. Cítíme to na sobě i my dospělí. Digitální technologie nám pomáhají pracovat, bavit se, získávat informace. Na YouTube najdeme návody, tutoriály, rady, doporučení. Na jiných aplikacích sledujeme filmy, povídáme si s dětmi a s kamarády. Ale už i my dospělí na sobě cítíme závislost stále větší. Počet dopravních nehod způsobených telefony a naší nepozorností neustále roste (viz třeba zde). Nejsme schopni se večer odtrhnout od svých telefonů, od svých obrazovek. Ani my dospělí to neumíme. Co teprve naše nepoučené děti? Koukají na obrazovku pět hodin denně a povětšinou i všechen svůj osobní volný čas.

Takže pojďte přemýšlet, jak dál. Co uděláme pro naše děti u nás, v České republice? Možnosti, jež se nabízejí, jsou následující:

a) Zákaz. Pro děti do dvou let absolutní, pro starší děti kontrolované užívání s omezeným časem. Jako senátorka mám legislativní pravomoc vytvořit a navrhnout podobný zákaz. Věřím, že mnozí kolegové by mě podpořili. Jenomže kolem nás jsou i jiné zájmy, zejména ekonomické a politické. Existují firmy, které vyrábějí růžové tablety a dětské telefony. Další firmy s nimi obchodují. Existují evropské projekty, z nichž se počítače a tablety pořídily, a hlavní charakteristikou projektů je jejich udržitelnost. Existují školy, které najely na výuku online. Ty všechny firmy, společnosti, jednotlivci se zákazům budou zuby-nehty bránit, zatímco chytré školy zakazují elektroniku při výuce. Ti hloupí rodiče pak z týchž důvodů na školy útočí ohánějíce se základními právy.

b) Doporučení. Aby rodiče, zejména ti v očekávání a s nejmenšími dětmi, věděli, jaké škody natropí telefon v rukách jejich dětí. Že nedovolí malému dětskému mozku dozrát, že mu zničí osobnost do budoucna. Jak je pro dospívající snadné se chovat online protiprávně (třeba zveřejňovat cizí fotky, vyhrožovat či se vysmívat), jak je nebezpečné nechat děti pohybovat se ve virtuálním světě bez kontroly a bez omezení. Zveřejňovat statistiky, tvrdá data, maximální hodiny pro práci s obrazovkou. Dětští lékaři by se měli svých malých pacientů a jejich rodičů ptát, jak často děti koukají na obrazovku. Řada diagnóz má totiž přímou souvislost s pobytem online.

Upozorňovat na jednoduché paradoxy: Žádný rodič by nenechal své dítě pět hodin bez dozoru brouzdat za tmy kdesi venku. Ale pět hodin čučet do telefonu bez kontroly, co děťátko nejdražší sleduje a na co kliká, to většina rodičů dopustí zcela bez zábrany. Na síti číhá digitální násilí, jež nemá hranic. Koná se ve dne i v noci, ve škole, na dovolené, doma. Dostihne dítě všude a způsobí mu psychotraumatizaci. I nevinně se tvářící aplikace zvětšují frustraci dospělým, natož nechráněným dětem. Digitální média jsou návyková. To přece ví každý z čtenářů sám na sobě. K tomu není třeba statistik či článků.

c) Podpora všech offline aktivit. Vzít dětem z ruky telefony nebo jim zakazovat je používat bude každé dítě vnímat jako trest. Proto je možná efektivnější podpořit vše, co lze dělat reálně, ve skutečném světě. Sport, pletení košíků, hraní v kapele, četbu knih, výlety, společenské aktivity. Mnozí rodiče neznají techniky, jimiž je možno dítě zabavit, a současně je vhodně rozvíjet. Jistě, vychovávat je složité, náročné a každodenní, zatímco telefon je po ruce bez práce a hned. Pojďme podpořit vše skutečné, reálné a společenské.

d) Edukace formou státních kampaní. Měkké cesty už zjevně nestačí. Pokud děti odrazujeme od alkoholu, od cigaret, tvrdých drog a energodrinků a trestáme každého, kdo tato nebezpečná lákadla dává dětem, možná bychom stejně nekompromisně měli odrazovat každého od pobytu na sociálních sítích. Děti si totiž na telefonu nečtou o historii Karlštejna, ani nehledají rady na sestrojení mikroskopu. Většina dětí a mládeže je na TikToku, na Instagramu a na dalších sociálních sítích, na nichž jen bezmyšlenkovitě sleduje kratičká videa těch schopnějších youtuberů, zatímco jim sebedůvěra a nálada klesá. A rodič zase neví, že vzruchy a podněty u maličkých dětí je možno přehnat, dáme-li mu příliš. Kdo nabídne dítěti blikající obrazovku nebo přesolené hranolky z KFC, už nikdy neuspěje s pohádkou nebo s dušenou mrkví. Dítě trvá na tom, aby se podněty stále víc stupňovaly. Nemůže jinak. Naše mozky jsou takto evolučně nastaveny.

Rozhodování není buď – anebo, a možná je třeba rozjet paralelně všechny čtyři vrstvy. Otázka nezní, zda nebo jak vlastně. Otázka zní: proč už o tom dávno nemluvíme. Tak tedy dejme se do toho! Je nejvyšší čas začít. My tady, v práci, ve veřejném prostoru, všude.

Pro některé děti už možná je pozdě. Mladá generace je podle odborníků už vlastně ztracená. Můžeme za to my, dospělí, rodiče, společnost, která varovné náznaky ignorovala. Může za to také bezbřehá volná výchova i neochota dětem nastavovat hranice. Jenomže dobře nastavené hranice žádnému dítěti neublíží. Zato ubližuje špatný příklad. Děti se mj. učí pozorováním. A má-li rodič v ruce pořád chytrý telefon, nelze se divit dětem, že ten digitální dudlík jeho potomci chtějí taky. Každá prevence by měla začít v rodině. Jenomže české rodiny prevenci zanedbaly. Možná i proto, že stát dosud mlčel, a tak se stalo, že od třetí třídy toho děti o digitálních technologiích vědí mnohem víc než jejich rodiče, prarodiče a učitelé.

Tak teď je právě nejvyšší čas se zamyslet a konat. Abychom neztratili i tu nejmladší generaci, co se právě rodí.

Rodinné listy č. 3/2024.

Dnešním tématem je stav našeho školství. Ale než se na něj zaměřím, nedá mi nepředeslat jednu myšlenku, jakkoli se možná zdá samozřejmá. Školství, vzdělávání a výchova dětí a mládeže je v úpadku, v krizi. Ale tato krize je jen jedním z aspektů celkové krize společenské. V době, kdy zažíváme dobu postfaktickou, postargumentační, dobu odvržení autorit a ctností, v době útoku na rodinu, v době všudypřítomného progresivistického revolučního fanatismu je nemožné, aby všechny tyto jevy nedopadaly drtivě i na školství. V každém okamžiku bychom si proto měli být vědomi širšího civilizačního kontextu. Máme před sebou tvrdá data o současném stavu české mládeže. Potvrzují, co jsme mnoho let sami pozorovali kolem sebe a co jsme si všichni mysleli. K alarmujícím výsledkům znalostním a schopnostním o českých dětech a dospívajících přidám další, stejně deprimující údaje: mladí lidé přestávají číst, jejich duše jsou stále křehčí, špatně spí, propadají depresím a stále více potřebují ke svému životu psychofarmaka. Ve větší míře se pokoušejí o sebevraždy, ve školách mají výchovné problémy, nezvládají běžný život, mají méně sociálních kontaktů než dříve, méně přátel, méně sexuálních zkušeností, prokazatelně klesá jejich zájem o první sexuální kontakty a v dospělosti jejich pohlavní život. Ačkoliv se kriminalita v České republice během posledních desetiletí snížila ve všech sledovaných kategoriích, vzrůstá agresivita a kriminalita dětí a mládeže.

Tato tvrdá data neplatí jen pro Českou republiku, ale srovnatelné údaje vyplývají z výzkumů vedených ve všech zemích světa.

Jak se to stalo a kde lze hledat příčiny současného stavu? Vidím je ve čtyřech tendencích, z nichž každá by byla zkázonosná sama o sobě, avšak dohromady působí synergicky a multiplikačně a o to děsivěji:

První tendencí je „nevýchova doma“. Výchova potomků je neutuchající každodenní náročná činnost, k níž je třeba se nutit, abychom dětem neustále nastavovali hranice. Po roce 1990 však do našich končin dorazil západní trend „nevýchovy“ založený na přesvědčení, že dítě nesmí být vystaveno omezování a stresům a že je třeba je nechat, aby si samo vybralo, čemu se bude věnovat, kdy a jak bude dozrávat. Pro rodiče je tento stav jednodušší, dětem však jednoznačně ubližuje, protože když se nenaučí respektovat hranice a plnit povinnosti doma, nebude je schopno nastavovat a ukládat úkoly a výzvy samo sobě.

Druhou tendencí je snižování náročnosti ve škole. České školství během posledních let přešlo od trénování mozků, od náročnosti a přirozené soutěži k odstranění známek a k tendenci „hlavně aby se školák ve škole cítil dobře“. Nejdůležitější už není se něco nového naučit, ale hlavně děťátka nestresovat. Učitel u dětí i u rodičů během let ztratil autoritu, už dávno to není vzor či Prométheus, který v dětech zažehne touhu po poznání.

Třetí katastrofou bylo období covidových restrikcí a uzavření škol takřka na dva roky. Nešlo ani tak o to, že by děti nebyly schopny posléze dohnat zameškané učivo. Zkázonosné bylo takřka dvouleté přerušení sociálních kontaktů, jež jsou v období dětství a v dospívání nezbytné pro zdravý rozvoj sociálních dovedností. Dva roky v životě dítěte či dospívajícího je obrovsky dlouhá doba, pro menší děti to byla čtvrtina či šestina jejich dosavadního života, navíc v období, v němž jsou sociální kontakty s vrstevníky podmínkou budoucího zdárného

rozvoje kamarádských a partnerských vztahů. Osvícení rodiče v době nerespektovali státem vydané zákazy kontaktu a za zavřenými dveřmi nechávali své děti se potkávat se stejně starými dětmi a s mládeží. Výhodu měly děti s více sourozenci. Naopak děti, které dva roky seděly samy před obrazovkami tabletů, upadly do sociální izolace a tento hendikep některé nedoženou nikdy, což se právě dnes už jasně ukazuje.

Rodinní odborníci po celou dobu covidových restrikcí volali po okamžitém otevření škol a varovali před negativními dopady sociální izolace dětí. Nikdo jim nevěnoval větší pozornosti a všechna varování politické špičky bagatelizovaly.

Poslední kapkou v poháru pak bylo masivní zlevnění chytrých telefonů, k němuž došlo po roce 2012, což vedlo k jejich rozšíření mezi všechny věkové kategorie. Děti a mladí lidé si velmi oblíbili sociální sítě a dnes se jednotlivé země světa liší politickým zřízením, průměrnou teplotou a přístupem k akutní lékařské pomoci nebo k teplé vodě, ale chytré telefony dnes mají všichni mladí lidé (a nejen oni).

Jak se již také ukázalo, sociální sítě jsou v důsledku svých algoritmů vysoce návykové. Děti a mládež si na ně zvykli a nahradili byvší osobní setkávání kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Tento trend u nich způsobil digitální demenci, neschopnost pochopit delší text, závislost podobnou závislosti na tvrdých drogách a poruchy spánku, protože mnozí mladí lidé cítí nutkání i v průběhu noci kontrolovat aktivitu na sociálních sítích a oblíbených digitálních platformách. Digitální závislost je novou psychiatrickou diagnózou a lze se s ní setkat stále častěji. Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně. Dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma1. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 trpělo v ČR 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí2. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20233 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Navzdory tomu se řada škol holedbá vyučováním pomocí moderních technologií a bez použití papíru.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity4. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv.

Otázka zní, zda za této situace existuje cesta zpět. Podle mého názoru nikoliv nebo velmi obtížně. Současný stav vyhovuje rodičům, učitelům i dětem. Kriticky ho vidí psychologové, zdravotníci, lékaři. Prozíraví jednotlivci se snaží své děti chránit před chytrými telefony a závislostí na sociálních sítích. Vizionářské státy přijímají zákony zakazující chytré telefony pro nejmenší děti a omezují dobu na sociálních sítích pro větší děti. My jdeme opačnou cestou – horujeme pro digitalizaci a do škol zdarma dodáváme tablety, podporujeme online výuku.

Vidím dvě paralelní cesty, které mohou stávající stav bohužel nikoliv zvrátit, ale minimálně zhoršující se tendence zpomalit. První cestou je podpora všech aktivit (sportovních, kulturních, hudebních, společenských…) vedoucích děti od mobilů. Druhou cestou pak je edukace veřejnosti, aby pak zhlouplé děti jednou nežalovaly stát o náhradu škody a aby rodiče věděli, že chytré telefony a sociální sítě jsou stejně škodlivé jako alkohol, tabák nebo heroin. Obávám se však, že pro generaci ve věku od 12 do 30 let už je pozdě.

Příspěvek do sborníku Newsletterplus IVK duben 2024

Taky máte obě ruce levé? No dobře, tak nemáte, ale stejně zažíváte chvíle, kdy by se vám hodí k ruce šikovný řemeslník. Jenže kde ho vzít? Kde se takoví šikovní řemeslníci líhnou? O tom se dočtete v následujících řádcích. Ale varuju: má to něco společného s osly.

Všude kolem nás bují digitalizace a umělá inteligence se nám cpe do životů, lékařům do ordinací, malířům místo štětce a novinářům nahrazuje jejich prsty. Čím se budeme živit zítra? Přirozenou odpovědí na tuto otázku by se zdál jakýkoliv technický obor, protože ajťáků je nedostatek, o technické obory není zájem, a tak vám nehrozí konkurence při přijímačkách, a ještě si hned po škole můžete říct o pořádný balík peněz.

A přece by práce s počítačem nebyla mou hlavní volbou. Vedle ajťáků totiž existuje ještě jedno absolutně nedostatkové zboží – šikovný řemeslník. Toho dnes úplně stejně jako před dvaceti či čtyřiceti lety abyste zlatem vyvažovali, obědy opečovávali a jejich kontakty abyste nepředávali ani nejlepšímu kamarádovi. Na rozdíl od kulturních antropologů, sportovců, sociologů a kuchařů, jichž má naše země na vyvážení, dobrého řemeslníka na internetu nenajdete, média je neopěvují, do televize je nezvou a do učení se děti nehrnou. A přitom ti s šikovnýma českýma ručičkama se zlatem vyvažují a o práci mají na věky postaráno.

Tuhle jsem jednu líheň zlatých ručiček osobně navštívila. V Oselcích, malé vesnici mezi Nepomukem a Horažďovicemi v okrese Plzeň – jih je střední škola, na které se z vás může stát truhlář, umělecký kovář nebo automechanik. Škola sídlí v barokním zámečku přestavěném z původní gotické tvrze a genius loci musí zákonitě ovlivňovat všechny studenty, kteří zde nejen studují, ale mnozí i bydlí. Nakukovala jsem jim pod šikovné ruce a na vlastní oči sledovala, jak se z kusu železa stává zábradlí nebo z kousků dřeva intarzovaná šperkovnice. Uspokojeni by byli i zarputilí zastánci ženských kvót, protože ve všech oborech pravidelně studují holky a práce jim jde od ruky stejně šikovně jako klukům. Udivila mě malá drobná kovářka, zručně se točící kolem výhně. Až do okamžiku, než mi vysvětlili, že podobně jako u jiných aktivit, ani kovář nepotřebuje ani tak svaly a sílu, jako spíš zručnost a dobré zvládnutí řemesla.

Pochopitelně i v dílnách moderní technologie pomáhají odvětrávat, odsávat piliny, recyklovat anebo laserem malovat a psát na dřevo, ale hlavní dílo se musí obstarat osobně, rukama, které se nesmí zaleknout špíny, lepidla, vůně železa či dřeva, žáru ohne a hlavně práce. Bonusem navíc je ještě další efekt. Když vlastnoručně brousíte repliku staré židle, na které jste týden pracovali, do šuplíku radši odložíte chytrý telefon a s ním i všechny sociální sítě, na kterých jsou děti z běžné školy už tak závislé, že je ani ve škole nedokáží vypnout a schovat do batohu. No a taky vás v dílně odnaučí být za osly a nevědět, co je to šroubovák, kladivo, dláto či svěrák.

Jistě se můžete mému nadšení z ruční práce vysmát, a nepochybuji, že tak mnozí povýšeně učiní. Ale stále častěji kolem sebe vidím potřebu vidět za sebou něco konkrétního, nějaké dílo, které si rukama můžeme osahat, protože výsledek práce za počítačem velmi často není vidět. Jde jen o jedničky a nuly a vyřízené maily a odevzdané texty, které v hmatatelné podobě světu a člověku nepřinášejí dostatečné uspokojení. Proto mnozí advokáti píší knihy, jiní mají vinice nebo malují obrazy.

Tak se někdy zajeďte podívat do Oselců, anebo do jiného učiliště ve vašem kraji. Do dílny, kde šikovným řemeslníkům pod rukama vznikají věci potřebné pro každodenní život. Tady

vidíte reálnou práci s reálným výsledkem i obrovské uspokojení z výsledku. A ještě něco. Řemeslníci nebudou mít problém vysvětlit doma svým potomkům, co vlastně jejich rodiče v práci dělají, čím se vlastně živí. U většiny dnešních zaměstnání to totiž jednoduše vysvětlit nejde. K čemu je vlastně všechno to pinožení, jemuž se věnujeme osm hodin denně?

Deník TO, 27. 4. 2024

Poslanecká sněmovna schválila před několika dny redefinici trestného činu znásilnění. Odhlédněme od toho, že zásadní změnu trestního zákoníku, o níž se ve veřejné sféře debatovalo mnoho let, schválila ve zrychleném čtení během dvou dnů. Změnu neprosazovali právníci (policisté, soudci, advokáti), ale politici, neziskovky a aktivistické skupiny. V průběhu debat padala ze strany od zákonodárců i zástupců Ministerstva spravedlnosti slova o nezbytnosti povinného vzdělávání soudců včetně konstatování, že nález Ústavního soudu, který povinné vzdělávání zrušil, se považuje za překonaný.

Pro své vystoupení jsem si zvolila název: justiční tabu. Shodou náhod jsem minulý týden zorganizovala školení Unie rodinných advokátů, které mělo tabu v rodinách jako velké téma. O čem se nemluví, co dříve či později vybublá na povrch a způsobí obrovskou paseku. V rodině, v politice i v justici.

Ale zpět k redefinici znásilnění, resp. k prvnímu justičnímu tabu: Jak se soudci a státní zástupci celoživotně vzdělávají? Vzdělávají se všichni? Co s těmi, kteří tak nečiní? Jak je přimět, jak motivovat, jak ověřovat, jak vzdělávat?

Tabu číslo dvě: Jak zajistit, aby čerstvě jmenovaný soudce na vysoké úrovni odborné i charakterové vydržel na stejné úrovni dalších 40 let? Jak zajistit, aby neokoral, aby nevyhořel, aby nepodlehl svodům, nestal se cynikem? Aby nezapomněl, že rozhoduje o lidských bytostech?

Tabu číslo tři: Jsou soudci skutečně nezávislí? Formálně jistě, musejí být. Ale my přece víme, že nikdo není nezávislý. Každý z nás, každý člověk, je závislý na své finanční situaci, na politice, kterou podporuje, na rodině, z níž vyrostl, na prostředí, v němž žije, na svém zdravotním stavu, na kamarádech, s nimiž chodí do hospody. Kruciální otázka tedy zní: jak o svých závislostech vědět a jak je eliminovat v práci. A pak zajistit nezávislost justice na dělbě moci.

Tabu číslo čtyři: Je současné kárné řízení efektivní? Slouží nápomoci a korekci těch, kteří se provinili málo, a k eliminaci těch, kteří se provinili zásadně? Dokážeme se kárným řízením zbavit těch, kteří v justici nemají být?

Tabu číslo pět: Pomáhají etické kodexy, anebo naopak škodí? S dr. Tomášem Sokolem jsme před několika lety napsali komentář Etického kodexu advokáta. A dospěli jsme k poznání, že jediným skutečně etickým ustanovením je jediná věta: Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu (čl. 4 odst. 1). Všechna ostatní ustanovení tuto větu rozvíjejí, anebo do etického kodexu vůbec nepatří.

Tabu číslo šest: Dokáže se justice ubránit podvolení? Progresivismu a aktivismu? Ve věku médií, sociálních sítí, veřejného lynčování jiných názorů? Jak moc je pevná a konzervativní, když konzervatismus je synonymem středověku? Ukazuje se přece, že justice není jen soudní stolicí, ale svými rozhodnutími zásadně ovlivňuje a posouvá realitu. A je otázkou, zda vnímá-li justice společenskou atmosféru, pak zda slyší všechny proudy, anebo jen ty nejhlasitější.

Všechna tabu souvisejí s kárným řízením, mají přímý dopad na provinění, průběh řízení i na sankce. Možná jsem nepřinesla řešení a odpovědi, ale musíme o všech tabu hovořit, než vybublají na povrch a způsobí větší škody. A tyto otázky mohu klást mj. proto, že se o nich úplně stejně hovoří i v advokacii. A nejen tam.

To jsou otázky, o kterých musíme přestat mlčet, a naopak musíme začít mluvit. Jinak roli justice převezmou jiní. Média a sociální sítě. Je otázkou, zda se to už nestalo.

Vystoupení na kulatém stole Kárné řízení a jeho nová perspektiva, který proběhl 25. dubna 2024 na Vrchním soudu v Praze.

25. 4. 2024

Za mého mládí bylo jasné, k čemu jsou na světě muži, i jak by měl vypadat ten muž ideální. Aby přenášel těžká břemena, chránil nás před nájezdníky, aby nás zval na večeře a pak za nás ty večeře zaplatil, toužil po rychlých autech a bojoval za nás ve válkách.

Holky se kvůli klukům fintily, malovaly a všelijak nakrucovaly a kluci holkám šikovně nebo nešikovně nadbíhali. Věděly jsme, že všechno do koketování, svádění a randění směřuje k tomu, abychom si našly manžela a měly s ním děti a všichni společně, muži se ženami, jsme budovali rodiny, zařizovali byty, stavěli domy, vychovávali děti, okopávali zahrádky a kultivovali chaty, pracovali, jezdili na lyže či na dovolenou a vzájemně si pomáhali při práci, v radosti, v nemoci i ve stáří.

Celé generace před námi to tak dělaly, o čemž svědčí kroniky, romány, básně, obrazy, skladby, filmy, pohádky i lidová slovesnost. V lidských dějinách se čas od času vyskytovaly i krutosti, které si lidé navzájem prováděli jednotlivě, ale i skupinově, horda proti hordě, národ proti národu. Všechny vztahy nebyly idylické a ženy občas bývaly oběťmi, ale i pachatelkami hrůzných činů (například slavné travičky či české vražedkyně Olga Hepnarová a Dana Stodolová). Ženy to mají v životě složité a těžké, ale mnohem krutější byl vždycky život k mužům. Právě oni přece častěji umírali ve válkách, v potyčkách, v pouličním násilí, kdysi a nakonec i dnes – 80 % obětí všech vražd jsou muži (viz zde), jsou násobně víc zastoupeni mezi narkomany, bezdomovci, vězni i sebevrahy.

Ale zpět ke vztahům mezi muži a ženami. Cosi se totiž od mého mládí změnilo a způsobil to feminismus a my samy ženy. Holky se na kluky dívají dnes jinak: nečekají, že je muži budou bránit, ale samy usilují o držení zbraně a o velení armádám. Nepotřebují nosiče těžkých břemen – jsou pyšné na své vlastní svaly a pomoc naopak odmítají. Netouží být sváděny a zvány na večeři; naopak ublíženě reagují, když se hoch chystá za společnou večeři zaplatit. Jsou hrdé na svou samostatnost a hlasitě zvěstují, že k životu žádné muže nepotřebují. Vždyť i dítě si dokáží opatřit jinak – po čtyřicítce asistovanou reprodukcí. Svět dnes prostě patří ženám, ony jej řídí, ovlivňují, umravňují a komandují. Už dávno nejde o spolupráci, o potřebu obou pohlaví, o touhu po spojení, protože teprve ve spojení je dokonalost. Právě naopak: dnes je moderní boj proti pohlavími a mezi nimi. A muži jsou tím, kdo jsou na pranýři. Muži, jejich mužství, jejich přirozenosti.

Oni jsou prý ti, co nás znásilňují, omezují, tyjí z naší práce, zneužívají naší dobroty, týrají nás a všelijak nám ubližují, odstrkují nás do domácnosti a k dětem a k tomu nejzajímavějšímu nás prý nepustí. A tak ty nové mladé moderní a pokrokové ženy kvokají o kvótách, trvají na pozitivní diskriminaci, na úlevách místo na rovnosti, na právu na potrat, na výhodách, na ohledech, na omluvách a na přednosti. Co kdysi bez problémů zajistila morálka, etika, slušnost a dobré vychování, to dnes chtějí zanést do zákonů a muže touží převychovat. My máme svá práva a vy jen poslouchejte.

Jaký je výsledek? Muži se musí krotit, ovládat své pudy a přirozenosti, musí k porodům a pečovat o děti, musí poslouchat a respektovat, že nesou vinu všech předchozích mužů na tomto světě, za vraždy žen, za znásilňování, za moc, za špatný pohled, dotyk, vtip, za ironii. Muži to prostě v minulosti pokazili, a tak je třeba teď kladivo spravedlnosti převážit na druhou stranu. A tak to ženy pevně vzaly do ruky a nějakou dobu se teď mužům budou mstít za všechna příkoří skutečná i uvažovaná, kterých se jejich předkové na chudinkách ženách

dopouštěli. Co na tom, že za to dnešní muži nemohou? Co na tom, že většina české společnosti je už tak dalece feminizovaná, že si kluk nedovolí ani mladou holku pozvat na drink či ji oslovit na ulici, v tramvaji či na lavičce, což bylo v době mého mládí docela obvyklé, milé a vzrušující.

A tak dnes muži netouží po rychlých kolech a bitkách v ringu, a místo aby koukali po holkách, radši si doma pustí porno. Nemají sex (viz například zde) a ani po něm netouží (viz například zde). Vlastně se tomu ani nedivím. Mladí chlapci se totiž žen bojí. Tolik čtou o ženských právech, o znásilnění, o MeToo, o tom, co nesmějí, jak se mají ovládat, či jaké trauma ženě mohou způsobit. Zranit ty dnešní mladé silné bojovnice a generálky lze totiž kupodivu i pohledem, slovem, gestem, úsměvem. Vše, co dřív bylo běžné a normální, lze dnes považovat za zraňující, tudíž nepřijatelné.

Kdysi byla žena spojována s laskavostí, s něžností, s péčí a starostlivostí. Ty krásné atributy ženství jsou ale dnešním feministkám málo. Požadují přednost, právo na vlastní názor bez ohledu na city ostatních, právo na sobecké rozhodnutí, „protože přece chci. A co nechci, co se mi nelíbí, to dělat nemusím.“

Je mi vás líto, milé mladé agresivní ženy. Pro koho se vlastně dnes malujete, fintíte a předvádíte? Kvůli komu nakupujete víc kosmetiky (viz zde)? Emancipace osvobodila ženy, ale změnila i muže. Pořádní chlapi zmizeli, nikdo je nepotřebuje. Co dnes ženám zbylo? Kamarád? Podřízený? Poslušný otrok? Změkčilý citlivka?

Takže dnes máte, co jste chtěly?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Zobrazeno 24. 4. 2024

Právě vyšel sborník z kulatého stolu nazvaného Dopad nových médií a komunikačních sítí na děti a mládež, který senátorka Daniela Kovářová uspořádala v Senátu Parlamentu ČR za podpory senátního Podvýboru pro rodinu dne 12. března 2024.

Sborník je možno si objednat například zde: https://www.kosmas.cz/knihy/539232/dopad-novych-medii-a-komunikacnich-siti-na-deti-a-mladez/

Pro zájemce je volně k dispozici jeho elektronická verze.

Dan(4) v3.vp (epochtimes.cz)

Právě vyšel sborník ze semináře Volby zblízka a zdálky, který senátorka Daniela Kovářová uspořádala v Senátu Parlamentu ČR za podpory senátního Ústavně-právního výboru dne 27. února 2024.

Sborník je možno si objednat například zde: https://www.kosmas.cz/knihy/539111/volby-zblizka-a-zdalky/

Pro zájemce je volně k dispozici jeho elektronická verze.

18. 4. 2024

Vytýkám zprávě o životním prostředí za rok 2022, že se některým problémům vyhýbá a neinformuje o nich, nebo informuje tendenčně. Neumožňuje proto problematické oblasti identifikovat, ani přijmout opatření vedoucí k jejich řešení.

Uvádí se v ní např., že „Zpráva 2022 nemá dopad na státní rozpočet a nemá vliv na rozpočty krajů a obcí. Neovlivní podnikatelské prostředí ani rovné postavení mužů a žen ve společnosti.“ To ovšem není zcela správné. Zpráva přináší selektivní informace, které jsou podkladem pro rozhodování, jen už vliv na rozpočet mají.

V části „Hlavní sdělení zprávy“ (str. 8) čteme, že „emise do ovzduší klesají, ve struktuře emisí se zvyšuje význam malých a mobilních zdrojů znečišťování ovzduší. Přetrvávajícím problémem je vysoký podíl emisí do ovzduší pocházejících ze spotřeby paliv v domácnostech. Je to způsobeno zejména lokálním vytápěním tuhými palivy.“

Tato zdánlivě nevinná věta je varovná (viz též str. 72), pisatelé se tu snaží ospravedlnit připravovaný plán zakázat lidem, aby si topili sami, když už je centrální energetický systém kvůli Green Dealu moc drahý. V Německu1 se již nyní snaží zakázat domácnostem vytápění na fosilní paliva, a i dříve ekologicky vychvalovaný zemní plyn má být zakázán. U nás tomu bude podobně (viz str. 152: „Vzhledem k nepříznivému vlivu spalování těchto paliv v domácnostech na kvalitu ovzduší v sídlech je žádoucí, aby se tato paliva omezovala v největší možné míře. Lokální vytápění tuhými fosilními palivy a biomasou je významným zdrojem emisí, tímto způsobem se vyrábí více než třetina z celkového tepla pro vytápění domácností.“).

Zpráva nekriticky přijímá, že se usiluje o „přechod ke klimatické neutralitě“, aniž by hodnotila, zda je to vůbec proveditelné, nákladově přijatelné a zda to bude mít nějaký viditelný vliv na globální ekosystém. Problém je tedy už v samotném zadání zpracovatele zprávy. Nejde o žádnou komplexní cost-benefit analýzu. Pouze se hodnotí, jak jsou naplňovány politicky stanovené cíle, bez ohledu na dopady a náklady.

Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“, který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. Na str. 22 se např. píše: „Nepoměr mezi ekologickou stopou (spotřeba přírodních zdrojů) Česka a jeho biologické kapacitou (schopnost ekosystémů regenerovat zdroje) způsobuje národní ekologický deficit 130 %.“ To je ovšem demagogie. Nejde o žádný deficit, ale o dovoz. Každá země, která něco dováží, má větší spotřebu než vlastní produkci, to je ale běžný obchod a racionální dělba práce, nikoli dluh.

Podobně jako v minulých letech i tato zpráva uvádí vývoj teplot od roku 1961. Takto osekaný graf laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, v nichž je vidět středověké teplé optimum, nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let.

Zpráva na jednu stranu přiznává, že „celková délka horkých vln na území Česka kolísala v období 2000-2022 bez jakéhokoliv trendu“, ale v pasáži o zdravotních dopadech vln veder zapomínají autoři vyváženě dodat, že spolu s oteplením klimatu se zmírňují zdravotní dopady zimního chladného počasí. Zimní úmrtnost je totiž vyšší než letní.

Na str. 116 je výrok motivovaný jednoznačně politicky: „Hlavním koordinátorem IZS je HZS ČR, který musí kromě požárů řešit i další mimořádné události způsobené klimatickými změnami (zvýrazněno v původním textu), jako jsou déletrvající sucho, orkány a větrné smršti, záplavy, nadprůměrné sněhové srážky nebo masivní námrazy…“ Bez důkazů se zde přírodní pohromy dávají za vinu klimatické změně.

1 https://energypost.eu/germanys-proposed-de-facto-ban-on-new-fossil-boilers-from-2024-meets-fierce-re...

Zpráva naopak nezmiňuje ohrožení českého automobilového průmyslu kvůli Green Dealu, uvádí pouze statistiku prodeje elektromobilů. Navzdory tomu, že o elektrická vozidla skoro nikdo nestojí, EU přijala rozhodnutí, že od roku 2035 se nová auta na fosilní paliva nesmějí prodávat. Syntetická paliva by mohla být vhodnou alternativou místo elektromobilů, ale ta zatím nejsou dostupná. Automobilky včetně Škodovky jsou tak tlačeny k utlumení vývoje normálních vozidel a k investicím do vývoje elektromobilů, o které ale není zájem. Otázka zní, co se stane s firmou Škoda - na které závisí celá česká ekonomika a navazující subdodavatelé – pokud se elektromobily neprodají. Jiné světové automobilky naopak továrny na elektromobily pro nedostatečný zájem ruší.

V roce 2022 činily celkové výdaje na ochranu životního prostředí celkem 125,6 mld. Kč a ve srovnání s rokem 2021 vzrostly o 9,3 mld. Kč, tj. o 8,0 %.

Tyto počty jsou ovšem neúplné. Je třeba k nim připočíst zvýšené výdaje domácností kvůli zdražení energií, které má na svědomí zčásti právě Green Deal, cílený útlum domácí těžby paliv, zanedbání rozvoje spolehlivých zdrojů energií a soustředění se na módní občasné zdroje energie. Připomeňme, že skokový nárůst cen energií začal dlouho před válkou na Ukrajině. Bohemia Energy zkrachovala kvůli vysokým cenám energií v říjnu 2021, konflikt na Ukrajině propukl až roce 2022.

Zpráva kombinuje věcnou statistiku se zavádějícími ideologickými formulace, které mohou kdykoli být vytaženy a účelově použity proti obyvatelům s poukazem na to, že jde „přece“ o vědecká fakta. Na mnoha místech zpráva opomíjí kontext a nezmiňuje důležité souvislosti, které jsou na veřejnosti hodně diskutované a mají dopad na obyvatelstvo.

Žádám proto navrhovatele, aby zprávu z projednání stáhl a vynechané informace do ní doplnil.

17. 4. 2024

Pojďme se nejprve podívat na pár čísel: v roce 2023 byla určena gesce k novým 3114 platným předpisům EU (o rok dříve to bylo 2744); a dále byla určena gesce k 48.775 dokumentům EU. To jsou obrovská čísla a nikdo z nás, žádný člověk, právník, odborník, nemůže tvrdit, že by je nejen někdy přečetl, ale že by měl alespoň orientační představu, co obsahují.

Jistě, u některých předpisů jsme nesplnili lhůtu k projednání, ale nezapomeňme, že jsou to obzvláště politicky citlivé předpisy (například směrnice o pohlavních kvótách ve vedení velkých obchodních společností) nebo jde o normy s pochybnou přidanou hodnotou (směrnice o preventivní restrukturalizaci nebo směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů).

Každá zpráva, kterou projednáváme, by měla být užitečným dokumentem, ze kterého senátoři i veřejnost mohou získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Jenomže výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, které jsou na stole, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k časovému skluzu. Zabýváme se zde mnoha staršími unijními předpisy (ještě i z roku 2019 nebo 2020) a naopak nedošla řada na mnohé novější.

Druhé úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především jde tedy o směrnice a jejich transpozici. Přitom však v posledních letech získávají stále výraznější místo nařízení. Nařízení se ale ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba legislativních opatření, ačkoliv právě tyto přímo aplikovatelné nástroje mohou mít závažné socioekonomické dopady (například Evropský klimatický zákon).

Zatřetí, jednotlivé dotčené unijní předpisy jsou v dokumentu uvedeny bez sebemenšího popisu a vysvětlení, bez hodnocení jejich kladů či záporů, bez zasazení do kontextu.

Tyto tři nedostatky vytvářejí velmi silný filtr. V letošní zprávě se to ukazuje snad lépe než kdy jindy. I takový rok, jakým byl ten loňský, se zde jeví jako ničím nevyčnívající, ba průměrný. Přitom šlo o rok převratný, ve kterém bylo završeno přijetí dlouhé řady klíčových předpisů v oblasti Green Dealu.

Ve zprávě například nejsou zahrnuty tyto klíčové předpisy: přepracovaná směrnice o energetické účinnosti (přinášející výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, jakkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné), novela směrnice o podpoře obnovitelné energie (výrazně zvyšující cíl EU ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě k roku 2030), novela úpravy výkonnostních norem pro emise CO2 pro osobní automobily a dodávky (jedno z nejsledovanějších a nejcitlivěji vnímaných opatření Green Dealu), nové zavedení uhlíkového cla, reforma systému sdílení úsilí, reforma využívání půdy a lesnictví, nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, nařízení o zajištění rovných podmínek pro udržitelnou leteckou dopravu nebo nařízení proti odlesňování.

Tyto loňské předpisy přinášejí výrazné utužení klimatické politiky v nejrůznějších oblastech. Znamenají pro podniky i pro občany nové povinnosti, zvýšené náklady, administrativní zátěž, ohrožení mobility.

V letošním roce se tato tíživá regulace rozroste o řadu dalších položek: třeba o novou směrnici o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu nebo směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti.

Ačkoliv ve srovnání s rokem předchozím sledujeme mírné zlepšení, stále se chováme spíš jako snaživí školáčci, kteří se chtějí zalíbit paní učitelce, přičemž zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí. Je třeba tento přístup změnit: z žáčka šplhouna se změnit v sebevědomého, asertivního hráče, který má ambici formovat unijní politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.

Ve zprávě za rok 2023 není vidět výraznější posun k lepšímu. Stále pracujeme s jednotlivými předpisy k implementaci jako s položkami na seznamu úkolů, stále se honíme za snižováním „transpozičního deficitu“. Vše, co jsem řekla, vybízí k úvahám, nakolik je dnes tento typ zprávy pro zákonodárce i pro veřejnost opravdu užitečným

dokumentem, ze kterého lze získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme. Zda tedy nejde jen o pouhou formalitu plnou čísel.

Zpráva by mohla mít podstatně větší význam, pokud by byl její záběr rozšířen a těžiště posunuto jinam. Mohla by být pojata jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání, jak se staví k výsledné podobě. Zpráva by tak doplňovala obecněji a méně právnicky koncipovanou výroční zprávu o vývoji Evropské unie.

Měla by referovat o nejdůležitějších přepisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném roce, zvláště o těch, které mají významné hospodářské či společenské dopady, respektive o těch, které jsou politicky citlivé. Měl by zde být stručný popis a vysvětlení kontextu, statistiky, tendence. Mělo být uvedeno, jakou pozici ČR zastávala a do jaké míry se jí podařilo prosadit, a také důvody případného neúspěchu při prosazování pozice ČR.

Nic z toho nelze vyřešit při projednávání této zprávy. Mé poznámky by mohl být podnětem pro zahájení diskuse, jak tento druh výroční zprávy přeměnit v něco užitečnějšího, než čím je dnes. Pokud se o nic podobného nepokusíme, zůstane nezáživným, nic neříkajícím pojednáním, které slouží pisatelům i senátorům k tomu, aby si odškrtli pravidelný bod na seznamu úkolů. Pustou formalitou.

Mé vystoupení v Senátu dne 17. dubna 2024

Akce D.O.S.T. pořádala 2. dubna 2024 svůj třicátý šestý diskusní večer Hovory na pravici. Setkání proběhlo v Praze na Novotného lávce na téma Zpátky do kasáren? aneb chystaná obnova branné povinnosti v ČR  Debaty se zúčastnili generál v záloze a bezpečnostní analytik  Andor Šándor, senátorka  Daniela Kovářová, šéfredaktor TO  Marek Stoniš a, historik, pedagog a předseda Akce D.O.S.T.  Petr Bahník.  Celý večer moderoval místopředseda Akce D.O.S.T. Michal Semín.

http://www.akce-dost.cz/2024/03/17/zpatky-do-kasaren-aneb-chystana-obnova-branne-povinnosti-v-cr/

12. 4. 2024

Dnes, 11. dubna 2024, to jsou přesně dva roky, kdy jsem na tiskové konferenci v Plzni veřejně oznámila své rozhodnutí kandidovat do Senátu Parlamentu ČR, čímž jsem učinila rozhodující krok ke svému vstupu do politiky.
Od té doby hájím stále stejné principy, ke kterým jsem se před dvěma lety přihlásila.
Tím hlavním je ochrana normálního světa před zničující vlnou nezodpovědného progresivismu.
Od dubna 2022 pravidelně veřejně skládám účty ze své práce, informuji o všech svých politických krocích a zdůvodňuji všechny své postoje a všechna hlasování v Senátu.
Zůstala jsem nezávislou senátorkou, neposlouchám pokyny žádných politických grémií a jedinou autoritou jsou pro mě mí voliči, s nimiž i po zvolení udržuji stejně intenzivní kontakt jako v předvolební kampani. Informace o všech mých politických aktivitách lze najít na mém webu Normální Daniela (www.normalníDaniela.cz) i na sociálních komunikačních sítích. Veškeré své texty, články, rozhovory a veřejná působení ze svého prvního roku v politice jsem vydala ve sborníku Normální Daniela 1 (viz zde) a dnešním dnem začínám připravovat sborník z druhého roku svého působení v politice.
Děkuji všem, kdo mi při mé snaze pomáhají, stojí při mně anebo se mnou třeba i polemizují. Především ale děkuji svým voličům, díky kterým stále stojím nohama na zemi a znovu a znovu si připomínám, koho v Senátě zastupuji, čí zájmy hájím, kdo mě neustále inspiruje a motivuje.
Děkuji i těm, kteří mají plná ústa demokracie, plurality a humanity, a přitom jsou schopni se vůči mně dopouštět největších hrubostí jen proto, že si dovolím mít odlišný názor. I díky nim vím, že moje cesta je správná. 

11. 4. 2024

5. 4. 2024

Jistota neexistuje. Společnost, i ta česká, neustále postupuje bezpečnostní rizika i hrozby nejrůznějšího typu, jako koneckonců všechny společnosti. Některá rizika jsou virtuální, v rovině pravděpodobností, vzdálená. Ale jejich naplnění může proběhnout stejně tak zítra, jako ani jednou v nejbližších sto letech. Pak jsou ale bezpečnostní hrozby a rizika, která jsou součástí každodenního života a jejich výskyt je statisticky zdokumentovaný a doložitelný. Jsou to průmyslové havárie, velká dopravní neštěstí, požáry, přírodní pohromy, organizovaný zločin, terorismus, ba i násilná pouliční kriminalita. Tyto jevy nás obklopují zblízka, denně o nich čteme, odehrávají se v pro nás představitelných vzdálenostech a někdy nám i dýchají na krk. Někomu z nás se dlouho vyhýbají. Jiné z nás už oslovili velmi osobně a mnohdy i opakovaně. Mnoho z nás vidělo ve svém okolí velká neštěstí, lidi umírající, trpící, těžce zraněné, zmrzačené. Naše společnost si natolik zvykla odsouvat nepříjemné věci mimo horizont našeho běžného vnímání, že na krizové situace většina z nás vůbec není připravena. A nemá ani příslušné znalosti a dovednosti, jak se v takových kritických chvílích chovat, aby tragické dopady mohly být co nejmenší. Koneckonců právě tento závěr učinil Nejvyšší kontrolní úřad ve své čerstvé výroční zprávě za loňský rok.

Je proto naprosto nutné, aby na školy všech stupňů a možná i na větší pracoviště či do mediálního prostoru byly navráceny komplexní systémy trvalé přípravy obyvatel na řešení těchto reálných a velmi představitelných rizik. Rozhodně není opodstatněné tvrdit, že cosi připomínajícího brannou výchovu, kurzy první pomoci, metodika postupu a chování v modelových kritických situacích apod. by podněcovalo psychózu ve veřejnosti. Naopak. Veřejnost by byla klidnější, že umí patřičně reagovat a nebude se chovat jako hejno splašených slepic při spatření lišky ve dveřích kurníku.

Umím si dokonce představit týdenní či několikadenní povinné kurzy obsahující i prvky sebeobrany se stanoveným závěrečným přezkoušením pro veškerou populaci například při nabytí plnoletosti.

To, co ale zaznívá od našich veřejných činitelů nyní, tedy znovuzavedení všeobecné branné povinnosti, je něco jiného. Přiznejme si, že jsme v situaci, kdy naše armáda nebo obecněji branné složky nejsou budovány primárně k ochraně území naší republiky a jejích obyvatel, ale k expedičním zásahům všude po světě podle toho, jak to odpovídá některým mocenským zájmům.

A je velkou (!) otázkou, nakolik se tyto zájmy kryjí se zájmy české veřejnosti a s národními zájmy České republiky. Zatím nevíme, k čemu by zavedení všeobecné branné povinnosti u nás ve skutečnosti sloužilo.

Zda klidnému spánku našich rodin, nebo k řinčení zbraněmi, ukazování svalů a zapojování se do globálních mocenských her. Umím si sama sebe představit, jak po vzoru Čapkovy Matky podávám flintu svému 24letému synovi, aby šel bránit naši vesnici.

Neumím si ale ani náhodou představit, že bych souhlasila s tím, jak kdosi jiný rozhodne, že můj syn bude poslán kamsi do pouští a do hor na druhém konci světa, aby tam střílel po domorodcích. A protože jsme v době politické korektnost, pak musím dodat, že se nedovedu představit, že by kdosi nahoře rozhodl o vyslání mé dcery.

Mé vystoupení v diskusi Hovory na pravici dne 2. dubna 2024 na Novotného lávce v Praze