To si myslím

Pan prezident zveřejnil, jak bude vybírat kandidáty na ústavní soudce. Jmenoval komisi složenou ze sedmi právníků a oslovit chce desítky institucí, aby mu navrhly vhodné kandidáty. Přeje si genderovou, regionální, politickou a generační pestrost. Tento způsob výběru vypadá moderně a transparentně, čímž připomíná výběrová řízení na ředitele státní instituce nebo na stavební firmy. Nepochybuji, že mu nepoučená veřejnost s médii stále ještě okouzlenými výsledkem volby za tento krok předpisově hlasitě zatleská. Proslýchá se dokonce, že předseda Senátu prezidentovi přislíbil, že mu všechny jeho kandidáty bez problémů odsouhlasíme. No, uvidíme. Vyčkejme ještě. Třeba mě se nikdo neptal. 

Takže mávat se tedy bude genderovou, regionální, politickou a generační pestrostí. Ale copak Ústavní soud jedná jen o věcech pohlaví, věku, politiky či regionů? Různorodost je přirozeně žádoucí ve všech kolektivech a rozhodovacích orgánech, ale věk, pohlaví, druh práce a region jsou jen nejviditelnějším formálním kritériem. Mnohem důležitější jsou ale úplně jiné parametry, o nichž Hrad vůbec nehovoří, což značí, že pro prezidenta nejsou rozhodující. A to je pro mě zjištění alarmující a trochu smutné. Prezident nemusí být právníkem, podobně jako nemusí být ekonomem, až bude jmenovat členy bankovní rady. Jeho poradci by mu však měli sdělit cosi zásadního o různorodosti odborných pohledů a jejich vlivu na soudcovo rozhodování. A právě z hlediska této různorodosti by měl být Ústavní soud co nejpestřeji namíchaný.

V právu existuje řada škol a metodologických přístupů, které vedou své nositele k odlišným praktickým výsledkům, vyjádřením, rozhodnutím a preferencím. Pohled na právní řád a ústavnost může být konzervativní i progresivistický, pozitivistický i přirozeněprávní, aktivisticky lidskoprávní i opatrně občanskoprávní, sociálně konstruktivistický i minimalistický. A především z těchto úhlů se i ústavní soudci zabývají podáními, která jim přistanou na stole. Z tohoto pohledu ani sama výběrová komise (učeně nazvaná Konzultační panel) není složena příliš barvitě ani zajímavě a těžko lze při jejím zasedání očekávat vášnivé debaty, v nichž by se názoroví oponenti utkali u obhajob svých případných nominantů. Příliš koncepčnosti a invence nelze očekávat ani od právnických institucí, které pan prezident vyzve k podávání nominací. Soudci pochopitelně navrhnou soudce, advokáti některého svého kolegu a vysoké školy akademiky. Jaká škoda, že zadání neznělo přesně naopak: navrhnout kandidáta z úplně jiné profese, z jiného právního oboru. Teprve takový způsob by aspoň trochu eliminoval zákulisní tlaky a osobní kariéristické zájmy. 

Takto je výsledek předem očekávatelný: S ohledem na politické zaměření prezidenta a složení Senátu budou všichni vybírající podvědomě preferovat liberálně založené provládní kandidáty, což povede pro příštích deset let k jednobarevnému složení nového Ústavního soudu, ignorující polovinu veřejnosti, která aktuální vládní koalici nepodporuje. Výsledkem bude hrozící reálný problém a bublající nebezpečí přílišného aktivismu nejvyšší české soudní instance tak bude dokonáno. 

Nicméně stále ještě není nic definitivně ztraceno. Pan prezident si možná tyto argumenty zamyšlení sám nepřečte, ale třeba se jím inspiruje některý jeho poradce pro justici a vysvětlí panu prezidentovi, že by měl mnohem přesněji popsat zadání pro výběrovou komisi. Jak založené jedince, v jakém pořadí, v jakém složení a poměru prezident hledá a jaký skutečně chce nový Ústavní soud mít. A hlavně by se do výběru měl sám na vlastní odpovědnost zapojit, ne to alibisticky hodit na „odborníky“. Zvolen byl Petr Pavel, ne jeho konzultanti. A žádné výběrko prezidenta nezbaví odpovědnosti za budoucí podobu Ústavního soudu. Já osobně bych dodala ještě jednu podmínku, jež se pojí s charakterem kandidáta: musí být statečný, mít názor a stát si za ním. Nesmí se bát, nesmí se bát projevit se a vydat rozhodnutí. To mimochodem v dnešní době plné výmluv a vyhýbání není málo. A ještě něco: můj kandidát nesmí být svině, prevít, parchant, křivák, podvodník, nemrava a lhář. Líbilo by se mi, kdyby takový byl každý soudce. A takového soudce by si, jak věřím, přál prezident sám, kdyby měl soudce o jeho věci rozhodovat. A protože budu jednou z těch jednaosmdesáti, kdo složení Ústavního soudu přímo ovlivní, toto jsou moje podmínky, z nichž slevit nehodlám. 

V naší republice je přibližně 50.000 právníků. To je zjevně množství, z něhož lze dobře vybrat. Můj kandidát musí být čitelný a přímý. Nesmí se vyhnout odpovědi na položenou otázku. Jeho slovo má být ANO nebo NE, nikoliv obvyklé právnické „přijde na to“ anebo dokonce „záleží na tom, na které straně pravda stojí“. 

A ještě jednu důležitou věc by měl prezident vyjevit zcela jasně. Někteří uvažovaní kandidáti jsou ústavními soudci už dnes. Mnozí při své kandidatuře horlivě tvrdili, že by podpořili jednomandátový systém, tedy volbu jen na jedno desetileté období. Jsem zvědavá, kdo z nich teď po deseti letech změní názor a bude mít zájem ten právnický vrchol naopak opakovat. Ráda bych znala pohled pana prezidenta: zda svým výběrem umožní opakovaný mandát, či zda se jasně vysloví proti němu. Teprve pak uvěřím, že své volání po transparentnosti a diverzitě myslí vážně.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Slovo je nejmocnější zbraní. Tak tomu v lidských dějinách vždy bylo, je a navždy bude. Proto se „špatná slova“ vyškrtávají z knih, z přednášek a z učebních osnov, a když je opakujete, tak vám nadávají. Jiná slova jsou naopak skoro povinná. Chcete-li dostávat granty a být miláčkem médií, musíte jich mít v každém svém vyjádření aspoň dva metráky. Určitě to někdo kontroluje, jestli jich třeba není o deka míň. Na slova je prostě třeba si dát dobrý pozor.

Kdysi se jistá slova mohla říkat, číst a poslouchat jen v soukromí a děti se učily je na veřejnosti zamlčovat. Za druhé světové války či před rokem 1989 to bylo pochopitelné, ale bohužel podobnou dobu zažíváme i dnes. Už se zase něco smí říkat jen doma, potichu a mezi přáteli, kteří smýšlejí stejně, jinak vás ti jinak smýšlející odsoudí, umlčí a pozurážejí. Někteří čtenáři už to zažili na vlastní kůži, jiní ještě nemají takovou zkušenost, ale černé na bílém to najdete třeba tady: https://www.sosp.cz/vysledky-pruzkumu/

Některá slova dříve nevídaná se totiž mohou na veřejnosti říkat bez uzardění, ba dokonce za ně následuje potlesk. Co na tom, že podle vás nepatří do veřejné sféry, protože jde o intimity, jimž sluší soukromí (menstruace, menopauza, únik moči, gender, kojení na veřejnosti, feminismus, kvóty pro ženy, sexuální úchylky, bizarní praktiky aj. Ale existuje i mnoho jiných a množina témat vhodných k diskusi se neustále rozšiřuje). Žádné téma dřív tabuizované dnes údajně není příliš neslušné, intimní nebo nevhodné pro hlasitý hovor v tramvaji a před nezletilými. Zapomenuta jsou dávná pravidla slušnosti a anglické umění debat o počasí. V tomto ohledu se razí otevřenost a transparentnost. Vidět až do útrob, odhalit až na dřeň. Protože jsme lační krve, potu, střev a bulvárnosti.

Na opačném spektru dovolenosti jsou naopak témata, o kterých ve slušné společnosti mluvit nesmíte, jinak vás onálepkují jako proruského trola, tmáře, zastaralého či zpátečníka. Dokonce existují i slova nepsaně zakázaná, jako například černoch, cikán, pohřeb či smrt. Vždyť smuteční rozloučení už se skoro nekonají, a když už se někde koná pohřeb, děti se na něj radši neberou, aby se nedověděli, jak život končí. Vždyť i těhotenství se „jen“ přerušuje, jako by v něm šlo zase pokračovat, až se to matce bude hodit v kariéře.

Podobně je tomu s činnostmi a aktivitami. Některé musíte milovat a provozovat (například sportovat, jíst zdravě, podporovat samoživitelky, kupovat bezobalově, číst Deník N, nadávat na Babiše, zachraňovat klima nebo chodit na provládní demonstrace). Jinými termíny a činnostmi naopak musíte nahlas opovrhovat (spalovacími auty, domácími pracemi, vařením pro manžela, touhou mít děti hned po dvacítce, kouřit, jíst maso, létat do zahraničí na dovolenou či chodit na protivládní demonstrace). Domácí zabijačka nebo krmení hus šiškami jsou činnosti nepřijatelné pro citlivou duši salónního kritika, jež lační po krvi a po vnitřnostech jen tehdy, když se mu to hodí. Maso je slovo odporné; řezník nebo prodavač vánočních kaprů sadistickým povoláním, jako byl kdysi kat, a svíčková či kostky na guláš se podle těch puristů nejspíš pěstují rovnou zatavené do igelitu v zázemí supermarketu.

Někomu jsou tatáž slova, věty a názory dovoleny, jinému ale veřejnost stejná slova neodpustí. Miláčci médií mohou pít, lhát, mluvit sprostě a o jejich charakter, krásu tváře či ztepilost postavy se nikdo nesmí ani slůvkem otřít, aby pořádně nenarazil. Naopak třídní otloukánci jsou vláčení kanály, zasypáni exkrementy a ostouzeni ve veřejném prostoru bez uzardění a bez následků, protože kopat do neoblíbenců je všeobecně dovoleno. Podobně se to má s logickou argumentací. Co vadí u jednoho k nepřekonání, to jinému odpustíme, protože „to je přece docela jiný případ“.

V posledních dnech rezonuje ve veřejném prostoru rozhovor s moderátorkou Danielou Drtinovou a její slova o tom, že by se měly svým kolegyním omluvit ženy, které ve své práci využívají své sexuality. Do češtiny přeloženo: že zůstaly ženami. U této poznámky se na chvíli zastavme, protože různost pohlaví je také zakázaný obrat. Muži už totiž nesmějí obtěžovat ženy, dvořit se jim, svádět je či imponovat. Ženy si pochopitelně mohou dělat, cokoliv chtějí, protože podle aktuálního výkladového slovníku jim patří tento svět, aby se odčinila staletí trvající nadvláda mužů. Jenomže ani s tím nejsou všichni spokojeni. Ukazuje se totiž, že některé ženy jsou krásné a žádoucí a někdy jim díky tomu leccos projde. Krása zlepšuje známky ve škole, prodává a souměrná tvář zkracuje vyjednávání, vyhrává volby a zvedá cifry na výplatní pásce. A to je nepřípustné a urážející, protože v práci i v životě se podporuje rovnost práv, příležitostí, možností i výdělku. Ideální by bylo, kdybychom si byli podobní jako vejce vejci, kdybychom se rodili podle stejného vzoru, stejně voněli a podávali naprosto stejné výkony a aktivity. Ale současně je nutno mít plná ústa diverzity. Asi jak které. Normální svět je pro modernisty diverzní příliš.

Ráda bych se moderátorky někdy zeptala, jak sexuální efekt vypnout. Třeba by jako právnička mohla prosazovat zákon, který ty některé ženy trochu zeškaredí, aby srovnaly krok s těmi podle mužů méně hezkými. Spát se šéfem je podle ní nejen nesprávné, nemorální a neetické, ale i nefér. Jak k tomu přijdou ty ostatní ženy, které sexepílem neoplývají nebo po kterých jejich šéf nezatouží? Ano, říká má jmenovkyně, ty hezké, vnadné, úspěšnější by se měly omluvit těm ostatním. A možná nejen ony. Omluvit by se měli chytřejší méně chytrým, schopnější neschopným, rychlí pomalým, vysocí menším. Je totiž doba vrcholného omlouvání, což je mimochodem taky zajímavé a dnes hojně omílané slovo. V minulosti jsme se omlouvali za špatnosti, jichž jsme se skutečně dopustili. Dnes se za vlastní lži či urážky netřeba omlouvat, zato je třeba se hluboce kát za věci, které jsme nespáchali, za skutky, jichž jsme se nedopustili. Třeba za otroky a otrokáře, za bělochy, za muže, za heterosexuály, za dávné kolonizátory, pány a poddané, za svůj původ či příbuzenství, za nedbalý potlesk, za málo nadšení a nedostatek solidarity. Tuhle mě přes sociální sítě kdosi vyzval, abych se omluvila Ukrajině, protože jsem se jako dítě ve škole učila rusky.

Správnou omluvou je dokonce možné odčinit otázky, které jsou zakázané, protože pochybovat o dobru se dneska nenosí. Nesmíte pochybovat ani se ptát na válku, na covid, na vlajky na veřejných budovách, na minulost nového prezidenta, na solidaritu, na grýndýl a pochopitelně taky na svobodu slova. Otázky a pochybnost značí znevažování a znevažování uctívaných model je dnes opět zapovězeno. „K čertu se svobodou slova,“ říkají někteří. „My dáváme přednost bezpečnosti.“

„Copak vám někdo zakazuje ty vaše komentář psát a tisknout?“ napsal mi tuhle jeden pán, co se mu nelíbilo moje konstatování, že přituhuje. „Vy si můžete psát komentář a já vám můžu upřímně napsat, co si o něm myslím,“ sám si odpověděl a hned v další větě mi sprostě vynadal. Ne, nezakazuje. Jen zastrašuje, odrazuje, zatlačuje, přehlušuje, vyřazuje.

Jaké štěstí, že máme v Ústavě zakotvenu svobodu slova a právo na vlastní názor. Tak jen ať tam obojí zůstane ještě hodně dlouho. Protože co je pravda a co lež, dokáže definitivně rozpoznat jenom čas. A co si o světě kolem myslíme a co z pravd, polopravd, faktů a lží sami vyvozujeme, to je náš úsudek a hodnotový soud, jak se lze hezky dočíst v tomto pojednání Iva Telce: https://www.epravo.cz/top/clanky/skutkova-tvrzeni-nebo-hodnotici-usudky-116009.html

Můj kolega v něm trefně uvádí: „I proto je nepoměrně obtížné až nereálné „bojovat s dezinformacemi“, vyjma zejména válečných lstí, poplašných zpráv a pomluv, jinak, než vlastní informační otevřeností a zejména důvěryhodností zpráv, které jsou založeny na objektivitě, „i když se mi nelíbí“. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o „boj proti lidem“, jejichž naladění je z řady důvodů, třeba i pochopitelných, rozličné. Týká se to i odlišných osobnostních zralostí jednotlivých lidských bytostí, se kterou také nutno počítat. Nikoli snad proti ní bojovat.“

Hodnotové soudy a názory, myšlenky a vůbec slova nám, doufám, nikdy nikdo nevezme a nezakáže. To bychom totiž museli přestat myslet. No, třeba by to mnohým ani nevadilo…

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Psáno pro Deník.cz

20. 3. 2023

Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za rok 2022

Máme před sebou strohou, popisnou úřední zprávu plnou čísel, statistik a cizích slov. To není výtka vůči pisatelům. Zpráva samozřejmě nepřináší nic více a nic méně, než požaduje zadání v našem jednacím řádu.

Procesně opravdu dává smysl leda vzít ji na vědomí, jak je nám doporučováno. To by ale nemělo znamenat, že tento dokument jenom bez zájmu přejdeme nebo si ho necháme prošumět kolem uší.

Jedna věc je, co se zde dozvídáme o stavu Evropské unie a unijního práva – tedy hlavně o tom, jaké množství předpisů se na nás valí, které předpisy to jsou a co přinášejí. Druhá věc je, co dokumenty tohoto typu vypovídají o našem vlastním přístupu k členství v Evropské unii.

Začala bych u té druhé otázky:

Víte, mám dojem, že i dnes, téměř 19 let od našeho vstupu do EU, se chováme tak trochu jako poslušní, snaživí žáčci, kteří si chtějí vysloužit přízeň paní učitelky, kteří se radují z každé její pochvaly a děsí se, že by mohli dostat sebemenší černý puntík. Z toho plyne, že celou tu masu unijní regulace, kterou máme tak či onak implementovat, bereme prostě jako domácí úkol. A posuzujeme svůj výkon podle toho, jak dobře a rychle tyto úkoly plníme, jak malý máme onen „transpoziční deficit“ a dokonce přijímáme hru na poměřování se s ostatními státy, jak dobří jsme v plnění těchto úkolů – viz onen „žebříček úspěšnosti“ v rámci Single Market Scoreboard.

Při tom všem nějak zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí – jestli jsou prospěšné, nebo jestli jsou zbytečné, nebo dokonce škodlivé. Zapomínáme, že Unie není žádnou naší paní učitelkou, na jejíž moudrost a osvícenost bychom mohli spoléhat, a jíž bychom měli viset na rtech.

Dnes v době Green Dealu je to zřejmé více než kdy dříve.

Mezi směrnicemi, které máme aktuálně transponovat do našeho práva, vidím řadu velmi problematických. Upozornila bych na pět. První dvě jsou uvedeny ve zprávě, další byly přijaty až později během minulého roku a zpráva už je nezahrnuje:

§ směrnice (2019/1158) o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob – sociálně inženýrský předpis, který zavádí v EU harmonizovanou úpravu otcovské dovolené a usiluje o „rovnoměrnější rozdělení pečovatelských povinností mezi ženami a muži“;

§ směrnice (2019/1937) o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie – která není o ničem jiném než o budování kultury udavačství;

§ směrnice (2022/2464) o podávání zpráv podniků o udržitelnosti – která bude nutit velké společnosti i kótované malé a střední podniky zveřejňovat auditované informace týkající se třeba toho, co dělají pro klima, rovnost, lidská práva – je to o další administrativní zátěži a o cpaní ideologie do podnikání;

§ směrnice (2022/2381) o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností – která zavádí pohlavní kvóty ve vedení velkých obchodních společností;

§ směrnice (2022/2041) o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii – kterou Unie necitlivě vstupuje do oblasti, která by měla být ponechána jednotlivým členským státům.

Směrnice, jako jsou tyto, bychom rozhodně neměli brát s klidem jako domácí úkoly, a pyšnit se tím, až budou řádně a včas transponovány. Takovéto předpisy neměly vůbec vzniknout.

Místo toho, abychom tu rozjímali nad tím, jak nám jde ono „přejímání legislativních závazků“ vyplývajících z členství v EU a radovali se nad snižováním „transpozičního deficitu“, (místo toho) bychom se měli ptát, jak se mohlo stát, že byly tyto předpisy přijaty, co proti tomu dělala naše vláda, co proti tomu dělali naši zákonodárci, co můžeme udělat proto, abychom přijetí takových škodlivých šíleností do budoucna zabránili.

Velmi často vláda diplomaticky odpoví, že podporuje sledované cíle, byť je považuje za ambiciózní. A my vlastně vládě za tento odvážný postoj tleskáme a občas její pozici ještě zpřísníme, namísto abychom některým návrhům řekli: NASR..t.

Potřebujeme změnu přístupu. Zahoďme toho šplhouna, toho podlejzavého žáčka, který se chce za každou cenu zavděčit učitelům. Zbavme se toho pejska, co čeká na podrbání za ušima a na pochoutku, když zapanáčkuje.

Evropská unie není zázračnou studnicí, odkud k nám tryská dobro. Je kolbištěm, kde se tvrdě střetávají různé zájmy a kde mohou uspět jenom ti velmi sebevědomí, hlasití, asertivní hráči s ostrými lokty. Takoví tam sedí, takoví borci připravují návrhy, které projednáváme.

Snažme se být jedněmi z nich.

Mějme ambici formovat politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.

8. 3. 2023

Náš svět se stal Sexmisí a dnes je bezpečně světem žen. To ony stojí v čele států, armád a parlamentů. Velí vojskům, dětem a psům, létají do vesmíru, prodávají desetitisíce knih, organizují pochody milionů proti sexualizovanému násilí a konference o předsudečné nenávisti.

Z Bruselu, z Barcelony, Prahy či Turecka nám přinášejí dobro Istanbulské úmluvy, vyhlašují stavy legislativní nouze, odhalují skryté prostopášníky, a na koho ukáží, ten si nemůže být jist životem ani svobodou a už vůbec ne slušnou pověstí. Tahle země a tahle doba mužům - hlavně těm českým a normálním - nepřeje. Mnohé ženy dokonce pyšně prohlašují, že muže k ničemu nepotřebují a že si vystačí samy. A přesto chci právě v těchto chvílích, ve dnech ženám tak milých a kytky přinášejících, vzpomenout na ženy bezejmenné. Na ty, co se nederou na výsluní, nesoutěží v běhu ani v boji, neucházejí se o hlasy ve volbách ani nehřímají z televizních obrazovek.

Nechme promluvit ty silnější. Dejme teď prostor k vyjádření našim mužům. Prohledala jsem sociální sítě, odposlouchala telefonní rozhovory, zachytila jsem, co naši muži říkají o těch „bezejmenných“, o svých ženách: „Čekala na mě s večeří, když jsem přišel domů.“ „Viděla, že jsem unavený, tak mě zakryla dekou a nechala odpočívat.“ „Býval jsem často pryč a ona se mezitím vzorně starala o naše děti.“ „Oba jsme byli nemocní, ale žena vstávala, vařila polévky a čaje, nosila mi je do postele, krmila mě a podávala léky.“ „Usměje se na mě pokaždé, když přijdu domů. A tím mi vždycky vylepší náladu.“ „Zná všechna moje zamilovaná jídla a o víkendu je pro mě vaří.“ „Nemusím nic říkat. Jen se na ni podívám - a ona mi rozumí.“ „Miluju ty chvíle, kdy jsme spolu doma. Nemusíme mluvit. Já luštím křížovku a ona vedle plete, ale právě to ticho a ten klid dělá domov.“ „Myšlenka na mou ženu mě držela nad vodou a zachránila mě před malomyslností.“ „Když je mi nejhůř, jdu se projít někam mezi lidi. Koukám na ženy, na jejich vlídné obličeje, na jejich křivky a na úsměvy. Na starostlivé pohledy, jimiž hledí na své děti. V takovou chvíli vím, že je vše v pořádku a že svět pořád funguje, jak má.“ „V autobuse jsem sledoval maminku. Měla dvě malé dcery a celou dobu si s nimi polohlasně povídala. Pohladilo mě to po duši.“

Každá žena je madona

Po celém světě nacházíme tisíce hrobů neznámých vojínů, tisíce památníků těm, co bojovali za vlast či za národy. Ženy své bezejmenné pomníky nemají. Potkávám na svých cestách sochy známých a významných žen, třeba Boženy Němcová nebo Věry Špinarové. V kostelích vídám sochy madon, v obrazárnách Marii Terezii, Monu Lisu, Venuši. Ráda bych jednou někde objevila pomník obyčejné, bezejmenné ženy. Takových je kolem mě mnohem víc než těch výjimečných manažerek velkých firem, ministryň, vojevůdkyň. Na těch známých obyčejný každodenní svět nestojí. Ten drží na svých neznámých ramenou a ve svých prostých dlaních docela obyčejné ženy. Právě ty, které nás obsluhují na poště nebo v supermarketu, co vedle nás stojí v tramvaji s dítětem na ruce, co se před námi sunou frontou k pokladně, co zametají v parku, vaří ve vývařovně, dají nám přednost na přechodu, roznášejí dopisy, co nám stříhají vlasy nebo nám prodávají boty. Co nám včera utíraly nos a balily svačiny, co dnes plní ledničky a měří teplotu v nemocnici a jednou, už brzy, nás budou umývat v domově důchodců.

O nich se v novinách nepíše. Neudávají směr módním trendům. Ale právě ony tvoří teplo domova a náladu naší domácnosti. Do noci vyrábějí masopustní masky dnes stejně jako před mnoha lety. Před Vánoci celé noci pečou cukroví a pak se potichu dmou pýchou, když je návštěvy chválí za rodinný recept. Těch bezejmenných jsou tisíce a miliony, ač se nesoudí kvůli sexuálnímu obtěžování a nevydupávají si rovná práva ani stejné příjmy či důchody, protože mají něco navíc. A taky vědomí, že jen o nadvládu a peníze v životě nejde.

Dobře vědí, že zázrak vzniká jen v jejich lůně, že úsměvem si podmaňují muže, že jejich dlaně tiší bolest a dětský pláč, že pod rukama jim rostou květy. I bez odborných článků, dotací, výzkumů a zaplacených statí si dobře uvědomují, že právě ony vládnou celému světu a mnoha generacím. Že kvůli jejich ladným krokům mladíčci probdí noci a hulváti píší básně, že profesoři opouštějí životní jistoty i statky a že kvůli nim se i zkušenému muži občas chvěje hlas. Protože všechny ty normální, bezejmenné, obyčejné ženy celého světa mají schopnosti k jeho ovládnutí a ve svých malých ženských rukách drží kouzlo, jak očarovat muže. Ne kvůli jeho porobě či slepému poslechnutí, ale k vytvoření ideálního spojení mužsko-ženského světa.

Bez zákonů, bez befelů, bez evropských směrnic a nařízení, bez dotací a bez aktivit roztodivných neziskovek. Ty umělotiny to krásné, ideální spojení soustředěným tlakem dočista umoří. A příští generace už nepochopí, komu a proč byl ten „pomník neznámé ženě“ vystavěn.

Pánové, muži, chlapi, dáte se do toho? Přece nedopustíte, aby si ženy ten pomník musely stavět samy.

8. 3. 2023

V pondělí 6. března 2023 se Daniela v Poslanecké sněmovně zúčastnila konference o Istanbulské úmluvě a manželství pro všechny. Přednesla následující vystoupení:

https://www.facebook.com/RaptorTV.cz/videos/550705486881252

https://www.parlamentnilisty.cz/…921

5. 3. 2023

Dobrý den, přátelé, a vítám vás u nás v Plzni.

Jsem ráda, že se scházíte a že si vzájemně vyměňujete zkušenosti. Víte, centralizace je v některých oblastech v pořádku, ale není třeba tento trend urychlovat zanedbáváním měst a venkova, ignorováním problémů venkovské infrastruktury, a odcizováním místních reprezentantů.

Koneckonců v nedávné prezidentské volbě jsme na vlastní oči všichni viděli, jak lze odlišností mezi velkými městy a venkovem zneužít.

Mnozí z nás přece odtamtud pocházejí, mnozí další – jako například já, která pocházím z Ostravy – naopak vyšli z velkých měst a na venkov se vracejí. Proto je třeba regiony hájit a o jejich problematice mluvit. Posledních 28 let bydlím na vesnici, která má 2000 obyvatel, a tak mohu srovnávat.

Vidím to na svých cestách. Mobilita klesá, venkov se vylidňuje. A to nemluvím o dopadu covidových restrikcí, které venkov neuvěřitelně zasáhly a proměnily. Když ve městě skončí hospoda, můžete jít do jiné o dva bloky dál. Na vesnici ale se zavřením hospody či krámku kus života odumře nenávratně. Chválabohu za vietnamské večerky.

V přímém přenosu vidím konec venkovského života, který elektromobilita jen urychlí.

A to nemluvím o opravách infrastruktury. Nebýt tranzitní dopravy, na Plzeňsku by se nic z infrastruktury neopravovalo. A i tak se cesty vylepšují a staví pro venkov příliš pomalu. A přitom nic lidem nepomůže tolik jako vzájemné propojení.

Přeji zdar vašemu jednání a děkuji, že centrálním politikům připomínáte lokální život.

Co je dnes obdivuhodné? Jaké máme vzory? Čemu tleskáme a jakými lidmi bychom chtěli být? Složité to jsou otázky a ještě složitější odpovědi.

Média jsou plná celebrit, jejich fotek, prohlášení, outfitů, životních příběhů, domů, aut, potomků a psů. Čteme o nich, vzhlížíme k nim, “lajkujeme” jejich fejsbuky, lichotí nám být v jejich přítomnosti a sníme o tom, že jednou budeme na jejich místě. Kdo je vlastně celebritou? Podle Wikipedie je celebritou člověk, který dosáhl vysokého uznání nebo kdo na sebe strhává pozornost médií. Když ale zadám do vyhledávače tento termín, vypadnou na mě zpěváci, herci, sportovci, modelky a sem tam nějaký pravomocně odsouzený vrah. Kdekdo zná jejich tváře, ale dovědět se, proč jsou pro nás dnes celebritami, a shodnout se na jejich ocenění, to už je mnohem obtížnější. Každý den jsou na televizních obrazovkách a stránkách bulváru a v internetových společenských magazínech, proto je známe. Jsou ale právě proto obdivuhodní? Dokázali něco dobrého a následováníhodného? Jsou pro nás vzorem? Inu, přiznejme upřímně: obvykle nejsou. Položím tedy otázku jinak: co by měl udělat člověk, co by měl znát či dokázat, abyste toužili být právě takovým? Jak se musí dlouhodobě chovat, aby byl vzorem pro náš život? Co má vyznávat, co má ctít, o co se má obávat, co má chránit, o co má pečovat? O takových věcech málo mluvíme, málo píšeme, a ještě méně přemýšlíme. Tak se tedy do takové úvahy pusťme.

Vzory pro nás a pro naše děti 

Kdysi bývali našimi největšími vzory rodiče. Byli dokonalí a vždycky si se vším věděli rady. Pak jsme dospěli a o své nejbližší vzory povětšinou přišli. Komu se chceme podobat dnes? Sportovci, který si kvůli medaili zničí zdraví a do důchodu jde v pětatřiceti? Missce, která střídá náruče a postele a ráda se fotí úplně nahá? Milionáři, který se holedbá, kolik toho umí rozházet? Anebo politikovi, co zahodí ideály kvůli místu na kandidátce nebo prodá voliče za trafiku? Ba ne, v pouhé známosti a věhlasu podstatu vzorů nejspíš nenajdeme. Vždyť nikoliv nadarmo je jinou definicí celebrity spíš tautologie, podle které je celebritou osoba věhlasná právě proto, že je obecně známá. 

Možná namítnete, že se přeci pletu. Že dobré vzory najde rozumný člověk někde jinde. Třeba když se někdo postará o osiřelé dítě, u sebe doma ubytuje Ukrajince, dochová do posledního dechu v domácí péči staré rodiče, odjede se modlit za lidstvo do Tibetu, objeví lék proti plešatění, miliony věnuje na charitu nebo každý den obdaruje bezdomovce. Ale možná ani tohle nejsou ty pravé vzory hodné následování, protože vnější pozorovatel nemůže nikdy znát všechny důvody, proč tak člověk činí a nakolik jde o rafinovaný marketink. Někdy je za vším tím veleúspěchem jen samota anebo normální práce, jindy komplex, dědictví, náhoda nebo krátkodobé štěstí. A co když ten otec nebo matka Tereza ve svém obětování pomáhá ponejvíce právě sobě? Altruismem přeci dělám dobře především svému egu. Vzorem hodným následování by nemělo být něco tak povrchního, co je hodnotitelné zvenčí pouhým pozorováním a zřetelné na první pohled, přechodné nebo ojedinělé. 

Tak to zkusíme ještě z trochu jiného konce. Možná je hodným následování někdo, kdo dokáže věci, které my ne, či má vlastnost, jež nám právě chybí. Pro lenocha je možná vzorem člověk pracovitý, pro strašpytla někdo nebojácný, pro netrpělivého uvážlivec, pro nešikovného dobrý řemeslník, pro člověk bez nápadu soused vynalézavý, vědec, spisovatel, inovátor, pro jiného bez hudebních smyslů zpěvák či hráč na hudební nástroj. Kdo nás inspiruje a nutí, abychom to v životě nevzdávali a neustále kráčeli dál a o něco usilovali. To už jsme o trochu blíž, co říkáte? 

Pořád je lepší úcta a osobní vzor než závist a nenávist jen kvůli tomu, že jemu bylo přáno, zatímco nám možná nikoliv. 

Ale čert vem média, televizní hvězdy a peníze, které pominou podobně jako bitcoinoví milionáři. Pro mě po 35 letech v advokacii, po 7000 sporech před soudy, jsou úplně nejvíc mezilidské vztahy. Proto vzory hodnými následování podle mě největšími jsou lidé, co udržují vřelé rodinné, sousedské a kamarádské vazby. Co se po hádce dokáží usmířit a odpustit a i s odlišným názorem spolu znovu mluvit, jednat, pracovat, sousedit, přátelit se a žít. Všichni ti, co se neurážejí, nepálí mosty, nesoudí se s rodinnými příslušníky, nerozvádějí se a nenávist nešíří až za hrob.

Proto tleskám všem dobrým manželstvím, co spolu v dobrém i ve zlém překonala mnoho desetiletí. Nejenom protože zlepšila život sobě navzájem, ale i proto, že ukázala potomkům, sousedům, rodině, přátelům a širokému okolí, že taková cesta ke štěstí existuje. Vede láskou, něžností, péčí a starostlivostí, obavou, podporou, věrností a vzájemností. Nejde o výjimečnost ani aktualitu, modernost, nedokonalost veřejných soutěží ani subjektivitu cen a všemožných jednorázových hodnocení. Jde o vztah, který byl naplněn a přetrval i přes mnohé překážky. 

Takové vzory akutně potřebujeme, takovým vzorům tleskám. Takové dobré vzory pojďme hledat a oceňovat. Kolem sebe, ve své blízkosti. Protože existují. Jen o nich nepíší média, jen na ně nemíří televizní kamery.

Rodinné listy č. 1/2023, str. 2-3

Psáno pro rodinné listy

Kdo vychovává naše děti?

Dnes je skloňovaným tématem důchodový věk a komentáře se předhánějí v emocích a prognózách. Skutečností ale je, že na důchody vydělávají potomci důchodců a že ochota dětí postarat se finančně o své rodiče je úměrná tomu, jak byly vychovány.

Namísto lamentací nad poklesem porodnosti i nad krátkozrakostí těch, co počít potomky rovnou odmítají, se chci zamyslet nad tím, kdo dnes vychovává děti a jak se proměnily dnešní rodiny. Z počtu neziskovek, projektů a ze vzrůstající státní pomoci samoživitelkám by čtenář mohl nabýt dojmu, že většina dětí dnes živoří jen se svými maminkami, ale nic není skutečnému životu vzdálenější. Takových domácností je totiž jen zlomeček, tedy přesněji 13 %, jak plyne ze zpráv o rodině zpracovaných Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Ostatních 87 % dětí žije v rodině se dvěma dospělými.

Žádná tvrdá data nám však neukážou, jak variabilní je dnešní rodina, ba ani jaký je dnes nejsilnější výchovný trend. Skoro polovina manželství a dvě třetiny nesezdaných partnerství se rozpadají, ale lidé jsou tvorové pároví a ani rozpad vztahu jim nezabrání v tom, aby se znovu nezamilovávali, nesestěhovali a neměli spolu další děti. Ruku v ruce s evolučním trendem jde judikatura opatrovnických soudů a obecná praxe expandujících práv otců. A tak stále častěji vidíme děti ve střídavé péči nebo v rozšířené péči rodičů. Typickými vychovateli je pak muž a žena společně vychovávající jeho i její potomky z přechozích vztahů. Mnohé děti pendlují mezi domácnostmi svého otce a své matky, někdy i mezi domácnostmi prarodičů a v rodinách na střídačku pobývají s polorodými sourozenci nebo s potomky svých otčímů a macech. Poslední roky se pro tyto rodiny ujalo označení patchworkové podle anglické techniky látky sešité z různobarevných čtverců.

My, rodinní odborníci, tu nejsme od toho, abychom nové trendy chválili nebo kritizovali, ale musíme jim rozumět, abychom dokázali klientům poradit a předcházet konfliktům. A to si pište, že jich je v patchworkové rodině nepočítaně. Tím spíš, že právě v nich žije většina dnešních českých dětí. Na rozdíl od běžných rodin se tu násobí hodnoty, přístupy, tradice, zvyky a odlišnosti ve výchovných přístupech. Každý dospělý na vztahy v rodině hledí úhlem svých životních zkušeností, a protože bývá starší než v prvním vztahu, jsou jeho postoje takřka neměnné. Dvakrát víc rodičů znamená čtyřnásobně víc prarodičů a co vychovatel, to jiný výchovný styl a problémy ekonomické, etické, psychologické či právní. S tím vším se musí děti z různých vztahů poprat.

Jeden tatínek dává dítěti kapesné, zatímco druhý nikoliv, ale obě děti spolu žijí v jednom pokojíčku. Jeden rodič trvá na přísné výchově, druhý je benevolentní, takže jedno dítě má pevnou večerku, ale druhé může být na vedlejší posteli vzhůru do půlnoci. K tomu se přidává výzkumy doložená zásadní role babičky z matčiny strany a na rozdíl od pohádek macecha, dnes vlídnější na cizí vyvdané dítě než na vlastní. Naopak nejrizikovějším prvkem pro nevlastní dítě je otčím, což většina matek podvědomě tuší, proto na rozdíl od otců nespěchá na sestěhování a ani na časné představování nového partnera dětem.

Inu, patchworkové rodiny si zadělávají na veliké komplikace a jejich členové čím dál častěji plní naše advokátní i psychologické kanceláře. Všechny problémy se pak násobí, když vypění emoce a my, rodiče, je nezvládneme zklidnit sami. Myslete na děti, milí čtenáři. A zkuste si představit, že pravda je v rodině vždycky relativní a ten druhý má možná úplně jiný pohled. Myslete na děti a zůstaňte poblíž. Nestěhujte se daleko, pokud o dítko nechcete přijít. Vychovávejte láskou a pevnými hranicemi, i když se to dnes nenosí a moderní je bezbřehá volnost. Taková vám totiž ani tu péči v důchodu nezaručí.

psáno pro MFDnes

Skládám účty aneb proč a jak jsem dnes v Senátě hlasovala:

ST 46: ZDRŽELA jsem se (Protože jsme se nedověděli, jak vládní delegace hájila životní zájmy české ekonomiky.) Schváleno.

ST 38: ZDRŽELA jsem se (Můj způsob vyjádření, kterým se distancuji od povinného automatického přijímání unijních implementací.) Schváleno.

ST 39: PROTI (Chci ekonomiku svobodnou, nikoli svázanou regulacemi šikanou. Touto cestou se uimplementujeme až k řízené zaostávající socialistické ekonomice.) Zákon neschválen a vrácen Sněmovně.

ST N 10/14: PRO (Podporuji negativní postoj vlády, nicméně jde o důsledek dříve za naší pasivní účasti přijatých eurodokumentů.) Schváleno kriticke usnesení.

ST 40: ZDRŽELA jsem se (Obsah a hranice pojmu „teroristický obsah“ není nikde definován a bude zneužíván.) Schváleno.

ST 37: PROTI (Zákon povede ke zvýšení nákladů obchodníků, což zaplatí zákazník. Pod záminkou boje s podnebím už nebojujeme jen s CO2, ale i s dalšími užitečnými plyny.) Schváleno.

ST 36: PRO (Ačkoliv nesouhlasím s celkovou restrikcí této komodity, jde o drobnou změnu týkající se jediného produktu.) Schváleno.

ST N 7/14: PROTI (Tisíci prvý pokus eurohujerů zase jednou něco normálně fungujícího uregulovat.) Schváleno.

ST 277: PRO (Jediná účelná obrana proti sílícímu tlaku na povinné bezhotovostní platby.) Návrh byl zamítnut nejtěsnější většinou jednoho hlasu.

ST 291: ZDRŽELA jsem se (Zákony na jedno použití se nemají přijímat. Erár tak získá další páku bojkotovat liniové stavby a státní investice.) Schváleno.

15.2.2023

Kdekterou evropskou nepodstatností se zabýváme, ale důležité věci (třeba kdo se má starat o dvouleté děti) opomíjíme. Z programu zítřejšího jednání Senátu bohužel vypadl tisk J 006/14 - návrh doporučení Rady EU o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání a péče, který žene matky maličkých dětí do práce. Aniž jsme ho viděli, Česká republika škodlivý materiál odsouhlasila. Jaká škoda. A to navzdory tomu, že senátní Podvýbor pro rodinu k němu dne 13. 12. 2022 přijal toto usnesení:

1. nepodporuje aktuální znění rámcové pozice vlády ČR k tomuto návrhu;

2. s politováním konstatuje, že návrh doporučení Rady o revizi barcelonských cílů v oblasti předškolního vzdělávání výrazně nepřímo zasahuje do výlučné kompetence členských států v oblasti rodinné politiky a je v rozporu s principem subsidiarity;

3. upozorňuje, ačkoliv se jedná o právně nezávazný dokument, spojuje návrh revize barcelonských cílů v aktuálním znění plnění cílů s čerpáním výrazné finanční podpory, čímž nepřímo zasahuje do vytváření rodinné politiky v členských státech;

4. zdůrazňuje, že nejen vláda každého členského státu je dostatečně kompetentní rozhodnout o tom, kolik dětí, v jakém věku má být či nemá být účastno předškolní institucionální péče, ale především v souladu se zněním českého ústavního pořádku jsou to samotní rodiče, kdo nejlépe vědí, co je pro jejich rodiny a děti nejlepší;

5. apeluje na vládu, aby důrazně hájila principy subsidiarity a výlučné kompetence v oblasti rodinné politiky České republiky.

Chcete vidět celý text? Tak čtěte: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/original?docid=105991&varid=88912&fileid=98588

Jsem na světě šest desetiletí a většinu toho času mě různí „odborníci“, aktivisté i politici straší překročením bodu zlomu, z něhož už není návratu. Celý můj život předpovídají zánik Země plni přesvědčení, že na záchranu už nezbývá čas. Na Letné dokonce tikají osudové hodiny, které ty zbylé vteřiny odpočítávají jako ve fantastickém filmu. Ale léta běží, Země existuje a voda i vzduch jsou každým rokem čistší, nejčistší dokonce tam, kde je nejrozvinutější průmysl. Podnebíčkáři mě kdysi strašili vyhynutím ledních medvědů, ale mezitím se počet medvědů zdvojnásobil. Prorokovali roztání pevninských ledovců, ale od těch dob začaly ledovce zase zázračně růst. Varovali před údajně strmě rostoucí globální teplotou, ale skutečné teploty pak 25 let stagnovaly. Děsivé předpovědi se dosud nikdy nenaplnily. Jistě právě proto alarmisté potichu nahradili termín „globální oteplování“ novým názvem produktu svého marketingu, „ochranou klimatu“.

Strašitelé používají citové vydírání, aranžované fotografie a manipulace, podle nichž se na změnách podnebí způsobených lidským pustošením shodli všichni světoví vědci s tím, že změny jsou to škodlivé, zlé, nebezpečné, smrtící. Faktům se však cíleně vyhýbají. Podle nich se věda schvaluje na světových fórech a konferencích, ačkoliv v té skutečné se nehledá konsenzus, ale vyvracejí se teze. Před veřejností tak pseudoklimavědci zamlčují, že v době velkých dinosaurů byla teplota na Zemi o 10 stupňů vyšší než dnešní; že v době, kdy Země zažívala třetihorní ráj rozvoje flóry i fauny, bylo tepleji o 8 stupňů, že nejvyšší úroveň CO2 v celé známé historii a mnohonásobně vyšší než dnes byla na naší Zemi v období kambria, tedy před 530 miliony let; že hladiny moří se měnily, co svět světem stojí a co oceány existují, a že víceméně trvale rostou od poslední doby ledové. Nebo že v teplejších a vlhčích obdobích se vždy dařilo kvetoucím civilizacím, zatímco chladnější a sušší epochy bývaly doprovázeny hladomory, válkami, stěhováním národů a rozvraty kultur. Nebo že střídání různých klimatických období probíhalo mnohdy daleko rychleji, než by se nám zdálo. Že počet velrybích keporkaků v západním jižním Atlantiku se mezi lety 2006 a 2022 zdvojnásobil. Že se v Minnesotě, Michiganu a Wisconsinu počet šedých vlků zvýšil z 1100 v roce 1975 na 3600 v roce 2018. Že v celých Spojených státech bylo v roce 1963 pouze 487 párů orlů skalních, zatímco v roce 2006 už 10.000. Dnes jsou větrné turbíny jedinou velkou hrozbou pro orly bělohlavé, přičemž vláda otřesně přiděluje povolené kvóty zabíjení orla bělohlavého pro každý stroj.

Fakta se těm blouznivcům do krámu nehodí. A jak trefně napsal sociolog Barry Glassner v Kultura strachu, jeho vyvoláváním „politici získávají voliče, časopisy čtenáře, televize diváky, neziskovky nové členy, šarlatáni odbyt pro své léky, právníci hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

A nejen to. Státy získávají moc vnutit svým občanům „správné“ chování vystrašením veřejnosti a následným schvalováním restrikcí. Podívejme se na náš parlament. „Jak má vypadat český klimatický zákon?“ Tak se jmenuje seminář, který proběhne 27. února v Poslanecké sněmovně. Povšimněte si, že organizátor se už ani neptá, zda vůbec klimatický zákon potřebujeme. To by totiž musel vysvětlit, proč mu nestačí stávající předpisy chránící přírodu a krajinu, ani ty zdravotní, hygienické, zemědělské, průmyslové, české, mezinárodní či eurounijní.

Ve skutečnosti žádný klimatický zákon nepotřebujeme, tím spíš s nečeským názvem pro fenomén odjakživa nazývaným podnebím. Důvodů pro odmítnutí takového zákona je hromada. Celá agenda klimaalarmistů stojí na vylhaných a účelových datech a nepravdivých tvrzeních, což ukazuje mj. skandál Climagate, v němž vyšlo najevo organizované falšování údajů (třeba středověkého teplotního optima). Mezitím, jak roky běžely, děti demonstrovaly namísto učení, mladí se přilepovali k silnicím a poškozovali umělecká díla, bohužel se podnebíčkářství stalo novým celosvětovým náboženstvím.

Jak tedy zní závěr a odpověď na tu v nadpise položenou otázku? Žádný nový náboženský zákon proti lidem a na ochranu podnebí nepotřebujeme. A kdyby jen to! Český klimatický zákon by byl nejen zbytečný a nepotřebný, ale v dnešní době, podmínkách a situaci smrtící. Přijmeme-li ho, zničí prosperitu, rozvoj, tradiční průmysl i lidskou svobodu. A aktuálními slovy dneška zabije i pravdu. Pravda totiž zní, že strach je třeba mírnit, nikoliv přiživovat.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

13. 2. 2023

https://youtu.be/hY_UNBlRt9A 

11. 2. 2023

Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov na včerejší schůzi Ústavně právního výboru Senátu podpořili návrh na zakotvení práva na hotovost do naší ústavy. Zároveň se tímto obracejí na své ostatní kolegy, aby udělali totéž a podpořili tento návrhu na schůzi pléna Senátu dne 15. února 2023.

Shodujeme se v tom, že ústava nemá být zaplevelována dalšími a dalšími nároky jednotlivých zájmových skupin.

Jsme ale přesvědčeni, že právo na hotovost je jednak jedním z klíčových práv, kterým mohou lidé naplňovat svou svobodu smlouvy a dobrovolných a užitečných obchodních vztahů a kontraktů. Zároveň vidíme v každodenní realitě postupné kroky vedoucí k omezování tohoto práva, a to nejen formou obecných zákonů, ale i podzákonných norem a firemních předpisů. Zavedení práva na hotovost do ústavy je tak jediným způsobem, jak zabránit postupné erozi, oklešťování, a nakonec likvidaci práva platit hotovostí včetně s tím souvisejícího práva na soukromí a svobody uzavírat smlouvy libovolnou formou. Byl by to jeden z mála kroků, kterým se práva jedince ochraňují, a ne neustále zpochybňují a omezují.

 Senátoři Jitka Chalánková, Daniela Kovářová a Michael Canov

Poznámka: Právo na ústavní zakotvení práva na hotovost podporují také senátoři Jaroslav Chalupský, Raduan Nwelati, Zdeněk Nytra, Jan Tecl, Hynek Hanza, Ladislav Faktor, Tomáš Fiala, Vladislav Vilímec, Roman Kraus, Jiří Oberfalzer, Tomáš Jirsa, Zdeněk Hraba, Patrik Kunčar, Jiří Vosecký, Jaroslav Větrovský a Martin Červíček.

 9. 2. 2023

Rozhovor o cenzuře pro Parlamentní listy

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Za-slova-o-normalnim-svete-ji-sproste-nadavali-Jenze-pak-dodala-zdroj-Rekl-Petr-Fiala-Kovarova-napalila-odpurce-728265

5. 1. 2023

29. 1. 2023

Tento text: Tady, na Facebooku Radia Beat, si můžete poslechnout moje hezké povídání o manželských trablech s Honzou Hamerníkem v pořadu Zpovědnice. Roztomilé jsou i komentáře lidí, kteří sice ten pořad vůbec neslyšeli, ale už vědí, že nikdy neměl být vysílán. Kdo poslouchal, ten si to nemyslí. Jak příznačné pro dnešní časy.

https://www.radiobeat.cz/cs/1/19267/zpovednice-s-danielou-kovarovou/

28. 1. 2023

https://www.youtube.com/watch?v=59D-FNj3D_s

Senátní tisk 33: PROTI (sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisk 34: PROTI (trestné jednání definováno šířeji než v našem trestním zákoníku, sílí tlak na oznamování podezřelého chování, posiluje se pohled na občana jako na sprostého podezřelého). Schváleno.

Senátní tisky N 210/13 a K 211/13: PROTI (azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro; otázka zní, za jakou cenu a s jakým úspěchem). Schváleno.

Senátní tisk N 4/14: PROTI (jde o zpřísnění podmínek pro čestné obchodníky uvnitř EU, zatímco ti nelegální na Brusel kašlou). Schváleno.

Senátní tisk N 213/13: ZDRŽELA jsem se (chuť uregulovat se k úplnému štěstí je zřejmě nevyléčitelná). Schváleno.

Senátní tisk 31: PRO (jde o důkladnější dohled nad institucí, která neměla nikdy vzniknout). Schváleno usnesení, vráceno Sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Senátní tisk 250: PRO (obsáhlá zpráva o činnosti, kterou už jsme měli projednat dávno). Schváleno.

Senátní tisk 27: tajná volba. Souhlas s novým ústavním soudcem doc. Svatoněm.

Senátní tisk 29: tajná volba. Schváleni všichni kandidáti.

25. 1. 2023

Nová harmonizovaná pravidla si kladou za cíl bojovat s nelegálním obchodem, ve skutečnosti ale znamenají zpřísnění podmínek pro legální obchodníky, navíc jen uvnitř Evropské unie.

Chcete příklad? Čtu z předkládací zprávy našeho, senátního oddělení pro EU: „Nově by například měly být všechny palné zbraně, včetně znehodnocených palných zbraní, před dovozem do EU označeny. Znehodnocené zbraně musejí být doprovázeny osvědčením o znehodnocení dle směrnice EU o palných zbraních. Členské státy by také měly nově kontrolovat žadatele o dovozní povolení v Evropském informačním systému rejstříku trestů, aby se zabránilo tomu, že palné zbraně budou dovážet odsouzené osoby. Dovoz hlavních částí palných zbraní ve formě polotovarů bude nově umožněn pouze licencovaným podnikatelům a zprostředkovatelům, aby se snížila hrozba podomácku vyrobených palných zbraní bez označení či registrace.“

Nová, přísnější pravidla mají platit i pro tranzit a vývoz, ba dokonce i pro poplašné a signalizační zbraně.

Opět čtu z průvodního materiálu: „Členské státy by rovněž měly nově vést a předkládat Komisi jednou ročně statistiky týkající se počtu povolení a zamítnutí, množství a hodnoty skutečného dovozu a vývozu palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva podle kategorií dle přílohy I či informace o zabavených palných zbraních. Nařízení by mělo vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku EU a nepočítá se prozatím s žádnou lhůtou pro případnou adaptaci národních předpisů.“

Požádala jsem o expertízu tohoto materiálu své dva známé, kteří se celoživotně zbraněmi zabývají. První expert napsal: „V některých ohledech návrh nařízení přináší na stranu uživatelů (soukromníků i státních útvarů) vyšší administrativní zátěž (kontrola v ECRIS, certifikát konečného uživatele - při prodeji mezi dvěma fyzickými osobami poněkud úsměvné); výkladovou nejasnost (například: Je možné vydat dovozní povolení na palnou zbraň pro Čecha, který omylem překročil hranice do Říše s nožem v kapse?) či například narušení historické hodnoty (dle návrhu by měly být doznačeny například válečné sbírkové relikvie z 1. WW nebo 2. WW).

K odstavci 19: Jsou celníci schopni posoudit, jestli je daná poplašná či signalizační zbraň vyrobena v souladu se směrnicí Komise 2019/69? Respektive kdo o tom bude rozhodovat?

K trestným činům: Jsou skutečně všechny jmenované TČ definovány a postihovány ve všech členských zemích stejně? Pokud ne, pak toto ustanovení otvírá prostor pro nekalé praktiky.

Příklad: v některých zemích Unie není nabývání nožů upraveno zákonem – ČR; jinde je nelegální nabývání specifických nožů; můžeme se dostat do situace, kdy se držitel nepozorností či nevědomky dopustí činu, který je jeho domovské zemi není postihován, ale v cizině ano. A tím se připraví o povolení v rámci řešeného nařízení.

Tolik první expert. Druhý odpověděl lakonicky a jeho věta hovoří za vše:

„To si někdo vážně myslí, že utažení podmínek pro legální obchodníky, a ještě jen uvnitř EU (protože ti nelegální na lejstra z Brusele kašlou zvysoka), může byť jen minimálně ovlivnit kanály podloudníků, pašujících z Ruska a Číny zbraně do rizikových zemí (mimo EU)?“

Jak se k návrhu nařízení staví naše vláda? Opět citace: „…zdrženlivě, neboť ve svém důsledku může nařízení představovat zvýšení administrativní zátěže pro licenční a celní orgány. Tuto problematiku bude dle vlády nutné podrobit detailnější diskusi, která se zaměří i na míru podrobnosti poskytovaných informací s ohledem na bezpečnostní zájmy ČR ve světle probíhajícího konfliktu na Ukrajině a celkové změny bezpečnostní situace ve světě.“

Otázka zní, co teď s tím. Já tento návrh podpořit nemůžu.

25. 1. 2023

Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu azbestu na pracovištích oproti současným normám.

Frederic Bastiat (francouzský politik z první poloviny 19. století) napsal pojednání: Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie: jakýkoliv zákon nemá jediný následek, nýbrž je jich celý sled. Jeden je bezprostřední: projevuje se svou příčinou, tedy je vidět. K těm ostatním dochází postupně, a tedy nejsou zprvu vidět. Můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

To je naše každodenní práce: Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první se omezuje na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho následku, který je vidět, ale i těch, které je nutno předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější naopak neblahé.

Azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou. Evropská unie v boji s klimatem a fanatickou k cestou k tzv. uhlíkové neutralitě předpokládá, že řadu domů, v nichž byl azbest ještě před svým zákazem v roce 2005 použit, čeká v rámci Green Dealu renovace s cílem zvýšení energetických úspor – EK mluví o tzv. „renovační vlně“. Kvůli ní se má podle závěrů Komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu při renovacích budov v příštích 10 letech o 4 % ročně. (tamtéž, s. 2)

Komise pro přijetí dané regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky prokázáno, že jakákoli koncentrace je zdraví škodlivá. Existuje ale celá řada zdraví škodlivých látek, karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace zkrátka nacházejí. O řadě z nich víme, řada z nich je regulována, používání azbestu, o kterém se zde mluví, bylo zakázáno už téměř před 20 lety. Mnoho z těchto látek má stanovené nějaké prahové hodnoty, které by neměly být ideálně překračovány. Mnoho z těch látek ale ani neznáme a denně jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jim zcela dobrovolně. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může způsobit, mám na mysli pochopitelně kouření. Jak dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazují na několik věcí.

Bylo by velmi jednoduché, jednoduše zákonem nebo v tomto případě směrnicí takové látky zcela zakázat. Stanovit limit na nulu, vyřadit tyto substance z našeho života a světa kolem nás. Proč se tak neděje? Asi mnoho z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom dnes říci: už žádný azbest kolem nás a nařídit rekonstrukci či dokonce demolici všech budov, které jej obsahují za těch nejpřísnějších ochranných opatření. Evidentní nesmysl, řekla by většina z nás. Ale teoreticky to možné je.

Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům a na základě toho stanovuje míru regulace.

A jaké přínosy má tato regulace tedy mít? DZ směrnice (str. 10) tvrdí, že u 125 ze 100 000 exponovaných zaměstnanců se může rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom.“ Tedy když směrnice nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když přijata naopak bude, pokračuje dál DZ na str. 12, „mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění“. Finančně vyjádřený přínos je tu odhadován mezi 166–323 miliony eur.

Sama Komise v DZ uznává, že „by tato iniciativa mohla vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti.“ (s. 12) Komise na stejném místě pokračuje: „Odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví (např. opravy elektrických zařízení). Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“ Přiznává tím bezděčně, že náklady této regulace až tak nízké být nemusí, mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocování měření azbestových vláken ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států, které je používají „laboratoře potřebovat 2 až 3 roky na přizpůsobení“.

Dále 97 % pracovníků vystavených azbestu podle Komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků, tedy těch které jsou typicky nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává i Komise. „Snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“ (tamtéž, s. 15)

Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů nové úpravy má být „snížením konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest.“ (tamtéž, s. 15). Ale je-li 99 % podniků pracujících s azbestem malých a středních typicky si na evropském trhu nekonkurujících, jejich působnost je národní. To ostatně přiznává i sama Komise, když o kousek dále píše, že „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě“. (tamtéž, s. 15).

Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizovat zbytečnou administrativní i ekonomickou zátěž a odhadované náklady: 2 miliardy EU. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony EUR. Náklady tak převyšují ekonomický přínos desetinásobně.

Ale to není všechno: Nevím, zda jste zaregistrovali následující informaci: Komise předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frederica Bastiata.

Vše je zkrátka otázkou míry a přiměřenosti. Moderní mluvou dneška: azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro. Otázka zní (stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti): za jakou cenu a s jakým úspěchem.

Nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které Komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makro pohledu nezdají být nijak závratné. Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makro pohledem nezadají být nijak šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme, protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace.

V nadsázce by se dalo říct, že bychom už zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody, protože ročně způsobují v EU zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle Komise způsobí nečinnost a ponechání regulace ve stávajícím stavu.

Veškerého rizika se zkrátka není možné zbavit a lidský život je stoprocentně smrtelný.

25. 1. 2023

Dejte aspoň na chvíli pokoj s těmi všemi prezidenty a pojďte se mnou na pivo, říkám si, když čtu všechny ty nenávistné komentáře. Už zase se zdá, že kdo není s námi, je proti nám. Kdekdo je schopen zatratit kvůli hlasu souseda, kamaráda, kolegu. A kdyby jen zatratit! Obávám se horších konců. Nenávist, ta emoce stará jako lidstvo samo, probublává všemi komunikačními sítěmi, médii, vzkazy a komentáři. Nenávist k tomu, kdo má jiný názor, priority a preference, ba dokonce kdo ještě neví, koho volit, kdo klade otázky, kdo pochybuje, kdo se nevyjádřil dostatečně uvědoměle.

Někdo chce nenávist omezovat zákonem a dokonce zakazovat. Inu, chtít může, ale dopadne to stejně jako s pokusem paragrafy upravovat lásku nebo přátelství. Nenávist je totiž přirozená lidská emoce, tu zákonem upravovat nelze, podobně jako radost nebo smutek. S emocemi je třeba se naučit žít a umět s nimi pracovat tak, aby neubližovaly. Klidně si ciťte nenávist, ale styďte se za její projevy a trochu se ovládejte.

Ale dost o nenávisti a zpět k pivu. Tak pojďme všichni do hospody na pivo a buďme rádi, že hospody mají otevřeno a že spolu můžeme mluvit z čí do očí, že se o sebe můžeme otřít loktem a na každou větu hned vidíme odezvu obličeje a řeč těla. Přejme si, aby hospody vydržely navzdory růstu cen, byrokratické šikaně i odlivu štamgastů. Podobně držme palce, ať přežijí i malé pivovary a lidé s vlastními názory. A s pivem a nad ním se spolu pak můžeme pobavit třeba o spravedlnosti a rovnosti, po které všichni tolik volají. Přečetla jsem si tuhle tenhle komentář prezidenta První pivní extraligy Ladislava Jakla o daních a o pivu. Láďa Jakl je nejen kamarád, který mě před třemi lety přivedl k pivu, ale i spoluautor naší společné knihy o krásných pivech Pivař a Blondýna, a díky němu teď už o pivu něco málo vím. Můj manžel je naopak vinař, a tak mohu srovnat oba ty skvělé nápoje, které většina mých spoluobčanů miluje a pije. Proč tak činíme? Kvůli dobré společnosti? Jistě. Kvůli chuti a vůni? Určitě. Ale cosi si přiznejme. Přece i kvůli tomu alkoholu, který vylepšuje náladu i atmosféru a přispívá k uvolnění.

Jenomže podobně jako v životě, ani v alkoholovém světě žádná rovnost ani spravedlnost neexistuje. Podobně jako u prezidentských kandidátů existují fankluby pivařů a vinařů, schopných se do krve porvat za svůj klub, vychválit ho do nebe a naopak ten druhý zašlapat do země a odsoudit do zapomnění. Člověk by myslel, že každý má právo na své chutě, vůně a priority. Na druhé straně – pokud stát daní oba nápoje, měl by k nim přistupovat stejně. Jaká škoda, že svět je plný dělicích čár, hradeb a příkopů, nenávisti a že spravedlnost existuje jen v pohádkách a na papíře.

V pohádkách by existovalo kouzlo proti nenávisti, Česko by se vrátilo k nepřímé volbě prezidenta a z piva i vína by se platila stejná spotřební daň podle obsahu alkoholu. Jasně, tohle je krutá každodenní realita. Ale i v té se dá ovládat nenávist, snít, věřit a doufat, že třeba jednou… Nemyslíte?

23. 1. 2023

Upřímně řečeno, ani nevím, jestli ke druhému kolu půjdu. Ani jeden z kandidátů má kritéria nesplňuje. Budu teď dva týdny oba kandidáty sledovat, a pak možná názor změním. To by ale některý z nich musel jasně říci, že je zásadně proti klimatickému šílenství a lidi ožebračujícímu Geen Dealu, že je principiálně proti jakémukoli omezování svobody slova, že nebude podléhat diktátu politické korektnosti a že se zasadí za ochranu rodiny a manželství jako svazku muže a ženy navzdory veškerému agresivnímu genderismu. A také že posílí suverenitu naší republiky a zastaví její přerod v poslušného bruselského vazala. A že nepřipustí další vlnu organizované masové imigrace k nám. A že nepřipustí opakování restrikcí a lockdownů pod záminkou boje s nakažlivou chorobou. Takže až se v tomto smyslu některý z kandidátů jasně vyjádří, půjdu ho volit.

20. 1. 2023

Děkuji. D

https://youtu.be/fl_dt3ZWCrI

19. 1. 2023

Celý loňský rok jsem pořád poslouchala, jak že je třeba zachraňovat planetu, a přemýšlela jsem, kterou vlastně. Na všech těch řečech je totiž nejzajímavější, že ji nikdo nejmenuje. Proč? Asi že by její konkrétní jméno znělo moc pozemsky a nemělo to ten povznášející modlářský náboj.

Takže zachránit planetu, dobrá, souhlasím. Ale nejen jednu! Zachránit je akutně třeba hned planety dvě: Mars a Venuši. Ty jsou totiž smrtelně ohroženy. Čím? Společenská diskuse v naší části světa žije pod diktaturou prý „probuzených“. A tak obě tyhle krásné planety, tedy jak Mars neboli mužství, tak Venuše neboli ženskost, dostaly v posledních desetiletích od oněch pokrokových „probuzených“ pořádně na frak. Pralesy obou planet jsou do mrtě vykáceny a nahrazeny bezpohlavní patlaninou, jejich řeky zamořeny frázemi a pitomostmi, ovzduší je vysoce toxické udavačstvím, žalováním, šikanováním a ostrakizací. Jak jinak nazvat popírání ženství, genderovou korektnost, zákaz přechylování, chlapy s rtěnkou a vyzdvihování bezpohlavních bytostí a agresivních dřevochlapic?

Na Starém Městě v Praze je podnik, který už na výloze píše, co na své půdě nestrpí. Mimo jiné „sexismus“. To je dnes asi sprosté slovo. Takže z toho baru vyhodí muže, který se začne dvořit ženě, a tu ženu vlastně také, protož to dovolila? Pryč se sexismem! A co že to je, ten sexismus? Projevování svého ženství a mužství, sama existence Venuše a Marsu!

Ráda se proto přidám ke všem bojovníkům za záchranu obou planet, těch dvou nejohroženějších. Planetu Zemi zachraňovat nebudu, na to máme jiné samozvané borce. Ne, chci zachránit, co zachraňovat akutně potřebuje. Chci společně s dalšími lidmi chránit Mars a Venuši, ženskost a mužnost. Společně s každým, komu není třeba složitě vysvětlovat, co znamená být normální. A spolu s nimi požaduji obnovení přirozeného prostředí Marsu a Venuše a záchranu obyvatel těchto krásných planet, jimž v důsledku brutálního nástupu pomatených aktivistů hrozí vyhynutí. To ti „probuzení“ mění pravidla soutěží Miss, v nichž už nezáleží na ženské kráse, a nutí ženám neurvalost v mluvě, v práci, v manželství i v mezilidských vztazích. To oni tvrdí mužům, že se nesmějí chovat chlapsky a předvádět svaly či agresivitu, že naopak mají plakat na veřejnosti, opustit zaměstnání, kterými živí rodinu, a miminkům doma přebalovat pleny. Dávno jim nejde o právní rovnost, kterou u nás obě pohlaví už roky mají. Naopak jim vyhovuje výměna rolí, v nichž ženy drží zbraň, krok, vedení a peněženku, zatímco muži se nechají živit a na slovo poslouchají. Možná požadují ještě víc - rovnou smazání oněch přirozených normálních rolí.

Chci žít v normálním světě planet Mars a Venuše a kochat se rozdíly mezi oběma pohlavími, jež kdysi účelně a efektivně vymyslela Matka Příroda nebo Bůh, vyberte si podle vyznání a preferencí. Líbí se mi ženy upravené, něžné, vřelé, vlídné, laskavé, usměvavé a pečující. Ty, které vědí, že v prvních letech života dítěte je právě matka osobou nejdůležitější a naprosto nenahraditelnou. K takovým ženám dobře ladí muži rozumní, silní, odvážní, stateční a rozhodní, kteří v pravou chvíli potlačí strach i pláč a třeba se i porvou za svou ženu, za svou vlast, za svou pravdu nebo čest. Vždyť právě kvůli Venušankám existují básně, šperky, šminky, měkké polštářky a módní časopisy a kvůli Marťanům lechtivé obrázky, akční filmy, zbraně, hobbymarkety a pořádná auta. Navzdory pesimistickým předpovědím, klimaalarmistům a podnebíčkářům jsem životním optimistou a plnou naděje. Matička Země i planety Mars a Venuše se dříve či později zbaví aktivistického šílenství právě proto, že člověk je ze všech bytostí nejodolnější a nejpřizpůsobivější. Zbytky Venušanek a Marťanů stále přežívají v kosmetických salonech, rockerských doupatech a v zapadlých vesničkách, kam moderní virus bezpohlavnosti dosud nedorazil. Přeživší Venušanky se pořád ještě zdobí líčením, vhodně zvoleným oblečením zdůrazňují své vnady a potlačují nedostatky, usmívají se, jsou starostlivé a sní o svatbě a o velké rodině. Marťané již jako malí chlapečkové měří své síly a soutěží, kdo dočurá výš nebo dál, později se učí vytrvalosti, odvaze a odhodlání snést bolest. A když přijde nepřítel nebo udeří válka, Marťané vytáhnou hole, nože nebo paprskomety a vyženou nepřítele za hraniční čáru. Věřím tomu a držím obyvatelům obou planet palce ze všech sil.

Na nebezpečí je ale potřeba neustále upozorňovat. Bezohlední pokrokoví „probuzení“ rovnostáři volající po platové egalizaci a kvótách pro ženy jsou rozhodnuti zničit i poslední útočiště Venušanek a Marťanů - sex, erotiku, milování a párování i normální mužsko-ženské vztahy. Je to jejich propaganda a čiré probuzené zlo. Cílem je jediné: zničit dvě nejkrásnější planety ve vesmíru: Venuši a Mars – ženskost a mužnost. Tak to ne. To se jim nepodaří. My své planety nedáme. Patříme k nim a ony k nám. My, lidé, jsme totiž sami především muži a ženami.

Že jsou to stereotypy? Pořád lepší než ty nové vnucované monotypy. Že patříme do minulosti? Že vymřeme? Kdeže. Na vymření jste naopak vy, popírači Venuše a Marsu.

12. 1. 2023

Tisk 25: PROTI (Česko předává pravomoc mezinárodní organizaci a navíc zbrklý způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 26: ZDRŽELA jsem se (není třeba prodlužovat mimořádnou ochranu, protože máme nastaveny standardní mechanismy, na které bylo dost času už dávno najet)

Tisk 28: ZDRŽELA jsem se (nemohu zvednout ruku pro podporu směrnice o obnovitelných zdrojích a o energetické náročnosti budov, přinese to další zdražení ve jménu boje s podnebím)

Tisk 32: PROTI (vůbec nejde o energetickou soběstačnost, ale o sebevražedný boj s klimatem, a zrychlený způsob legislativního procesu a přijímání tohoto zákona je pro mě nepřijatelný)

Tisk 291: ZDRŽELA jsem se (nemáme přijímat speciální zákony s celoplošnou působností jen kvůli problémům jedné obce)

Tisk 991: PROTI (zřizování komisí není řešením, proto jsem navrhla usnesení, aby vláda urychleně připravila privatizaci České pošty)

Tisk J 209/13: PROTI (zbytečná eurobuzerace, není třeba řešit lékařskou prevenci na centrální byrokratické úrovni)

11. 1. 2023

Text mého vystoupení předneseného při jednání Senátu dne 11. ledna 2023

 Jaký cíl sleduje senátní tisk 32 – novela energetického zákona? Údajné snížení administrativních požadavků pro výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie a zjednodušení stavebního řízení. Tedy dobro.

 Ale je tomu opravu tak?

Četli jste Důvodovou zprávu k tomuto zákonu? Pojďme nalistovat třeba její stranu 5 a tam čtěme:

„Zmíněné evropské předpisy třetího energetického balíčku byly v oblasti elektroenergetiky nahrazeny v roce 2019 sadou předpisů pod názvem „Čistá energie pro všechny Evropany“ nebo též „Zimní balíček“. Analogická novelizace předpisů v oblasti plynárenství je naplánována na rok 2022...

… Důvody pro zpracování nové evropské úpravy lze spatřovat především v novém vnímání energetického trhu, jehož nastavení ovlivňují klimatické cíle Evropské unie. Důraz je kladen na rozvoj decentralizované výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, účinnost všech částí energetické soustavy a environmentální aspekty výroby elektřiny v elektrárnách z neobnovitelných zdrojů energie.“

Takže do češtiny přeloženo: návrh nemá vůbec co do činění se snahou zlepšit zásobování lidí elektřinou ani s odstraněním byrokracie! Jde o další nástroj podnebíčkářů, další formu boje s klimatem, který nás všech už stál tolik peněz a touto novelou bude stát další!

Když jsem tady vystoupila před měsícem a varovala před tím, že plnění klimatických cílů přinese zdražení, pustil se do mě předseda Senátu, že zbytečně straším. Viděli jste včerejší denní tisk? Hlavní zpráva dne nesla nadpis: emisní povolenky zdraží lidem benzín a palivo!

Ale pojďme dál a opět se začtěme do Důvodové zprávy na str. 5:

„Návrh zákona byl zpracován v reakci na opakované prohlášení předsedy vlády o nutnosti řešení bezpečnosti dodávek energie, resp. snížení závislosti na dovozu paliv z Ruska. Klíčové pro tento cíl je podpora výstavby bezemisních zdrojů. Vedle jádra se jedná o podporu výstavby výroben elektřiny z OZE.“ Konec citace.

 A tady v plné nahotě vidíme, jak se boj s podnebím a drahota z něj plynoucí propagandisticky schovává za nutnost snížit dovozy z Ruska. To nevadí? A proč bezemisní? Jak to souvisí s Ruskem? Palivo do jaderných elektráren je také z Ruska a teprve má být nahrazováno! Ještě dva měsíce po vypuknutí války na Ukrajině přistálo u nás letadlo s ruským jaderným palivem.

A proč máme sázet na zdroje, které musí být dotované, když sedíme na největších zásobách uhlí širokodaleko! Uhlí nás může zbavit závislosti na dovozech? Aha, uhlí ne. A proč ne?  Protože o nezávislost na dovozech tu nejde, jde tu o boj s podnebím.

Ale čtěme dál Důvodovou zprávu na straně 5 a 6:

„Důvodem a účelem předloženého materiálu je nastavit legislativní prostředí, které umožní jak fyzickým, tak právnickým osobám zajistit energii na pokrytí jejich potřeb, která bude cenové dostupná, bude z národních zdrojů (energetická bezpečnost) a přispívá k dekarbonizaci ekonomiky České republiky, resp. Evropské unie (plnění závazků v oblasti ochrany klimatu).“

Aha! K energetické bezpečnosti nám ale přece stačí uhlí, ne? Jenže ono nejde o soběstačnost, ale o povinnou a vnucovanou „dekarbonizaci“!

Protože: „Jedná se o zásadní krok k zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti České republiky v době stále se zvyšující nejistoty dostupnosti paliv využívaných konečnými spotřebiteli energie v současné chvíli, zejména plynu, který je významnou komoditou pro zajištění centrální dodávky tepelné energie a výroby elektřiny.“

A opět dodávám: k tomu nepotřebujeme novelu energetického zákona. Tohle zvládne nejrychleji, nejlevněji a nejefektivněji české uhlí!

Zbytek důvodové zprávy jsou odkazy na směrnice, které musíme plnit v oblasti klimatických závazků.

Takže se ptám: jde o klima, o závazky, nebo o energetickou bezpečnost?

Páni předkladatelé, ani lhát už neumíte.

11. 1. 2023

1. 1. 2023