To si myslím

Jedu večerní Plzní. Je advent. Kdysi v tuhle dobu svítila skoro všechna okna. Dnes leda občas někde probleskne světýlko nebo ojedinělý světelný řetěz. Je draho. Šetří se. Míjím kavárny a restaurace. Je čas vánočních večírků, ale ty se oproti minulým rokům nikde moc nekonají. Ani lidé se tolik nescházejí a bujaře neslaví. Je draho. Šetří se. Nakupuji v supermarketu. V tomto období bývají nákupní centra plná. Bejvávalo. Dnes prodavačky bloumají poloprázdnými obchody a znuděně koukají do mobilů. Zisky jsou letos i navzdory inflaci menší, alespoň podle mé dcery, která už delší čas brigádničí v bižuterii a má tak srovnání. A že jsou plná některá parkoviště? Možná. Možná proto, že lidé se dnes víc dívají do výkladních skříní, než aby nakupovali. A víc než dřív přemýšlejí, než vloží zboží do košíku. Počítají mnohem víc než dřív. Je draho.

Na svých cestách senátním obvodem mluvím s normálními lidmi. Mnozí se bojí. Netopí, nesvítí, šetří, kupují jen to nejnutnější. Dárky letos budou praktické, hřejivé, nejspíše kombinace svetr + rum. Na venkově se krade dřevo a v lese pytlačí.

Je to vidět i cítit, jak se lidé obávají a jak počítají každou korunu. A zima přichází a bude krutá. Možná ne rekordními teplotami, ale určitě rekordními sociálními dopady na životy našich domácností. 

„Na Slovanech v Papírnické otevřeli kavárnu,“ říká na tramvajové zastávce jedna důchodkyně druhé. „Šla bych se tam podívat a pozvala mladé na něco sladkého, ale nemůžu si to dovolit.“ Stojím opodál, a tak - trochu nechtěně, trochu chtěně - vyslechnu celou debatu, do níž se přidávají další čekající. Jeden přestal dávat spropitné, další dal naopak psa do útulku, protože už finančně nevychází. Třetí letos v zimě poprvé nepojede na lyže. Kdo měl něco málo našetřeno, tomu inflace celoživotní úspory reálně snížila o pětinu, zálohy na elektřinu teď mají všichni několikanásobné. 

Chodím po světě, dívám se a poslouchám. Možná někdy až skoro neslušně, ale divte se spisovatelce a političce, co se celoživotně zajímá o rodiny a rodinné vztahy. Vnímám všechny ty strachy, obavy, touhy a změny. Vidím, jak lidé mění své zvyky. Vím dobře, čeho se bojí. A žádná vláda, žádný slib, žádná sociální dávka nedokáže ty strachy zmenšit a lidi upokojit. A podle všeho se o to vláda ani nesnaží.

Jak ven z krize 

Co s tím? Jedna věc je pravdivý popis aktuálního stavu, druhá přiznání příčin a třetí smysluplná nápravná opatření. Co je příčinou dnešní drahoty? Nábožensky fanatický boj s klimatem, systém emisních povolenek, ničivé eurodotace a podobné pitomosti. To klimatický populismus způsobil, že jsme zasypali doly, utlumili těžbu a zamilovali se do takzvaných obnovitelných zdrojů. Banky a velké firmy se pokrytecky přidaly, čímž zdražily své výrobky i služby. A chovají se, jako kdyby jim klimatické odpustky daly právo vychovávat lidi a povýšeně jim radit, co mají jíst, pít a jak se mají chovat. Mladí klimaticko-náboženští fanatici nás poučují, že ohledně klimatu „panuje jednoznačná vědecká shoda“, což nás má umlčet a již nikdy více se neptat a nepřemýšlet. Fyzikální zákony podle nich byly tou demokratickou vědeckou shodou překonány a v budoucnu už platit nebudou.

A pak tu máme sankce, které namísto aby zasáhly samoděržaví, trestají spíše nás samotné a další evropské země. Svádět drahotu jen na válku na Ukrajině je oblíbenou výmluvou našich politiků. Co na tom, že žádné zastropování cen drahotu nesníží, podobně jako ji nesníží sankce? Před půl rokem za tuhle větu hrozilo vyloučení z dobré společnosti, ale dnes už se stále častěji objevuje i na stránkách seriózních listů, podobně jako návrhy nápravných opatření. Chytré Česko by odstoupilo od trhu s emisními povolenkami a vyvázalo by se z klimatických závazků. Zrušilo by těžební limity a obnovilo těžbu fosilních paliv. Nezvyšovalo by veřejný dluh a počet úředníků a nezřizovalo by nové zbytečné instituce, a to ani když na nich na trvá Velká Evropská Matka. Oprášilo by staré dobré zákony fyziky a chemie a o vědě by nehlasovalo na klimatických konferencích. Přestalo by svým občanům lhát a přestalo by lhát i samo sobě. Jenomže když politici současní i předchozí všechno vsadili na špatného koně, nemají teď odvahu přiznat si chybu, a tak sobě i nám umanutě lžou do očí. Jednou to všechno vyjde najevo. A do té doby? Do té doby to nějak musíme vydržet, minimálně my, normální lidi. Kdo chce žít fair trade, nechť si tak žije. Kdo chce elektromobilitu, nechť si ji za své pořizuje. Bez úlev a dotací. Ale nám ostatním nechť ji nevnucuje.

A jak to všechno fialové, žluté či modré období my normální přežijeme? Inu, podobně jako jsme přežili to rudé. Je třeba držet při sobě a vzájemně se podporovat. V rodině, v sousedství, v obecní pospolitosti. Nenechávat nikoho osamělého a zlepšovat rodinné i mezigenerační vazby. Aby nejen na drahotu a samotu, ale na všechny problémy nezůstal nikdo docela sám. Ano, je draho. Ale to nejdražší máme často ve své blízkosti.

28. 12. 2022

V životě nám nejvíc ublíží ti nejbližší. I my jim velmi často ubližujeme. A když je ten adventní čas, je dobré se zamyslet nejen nad nejbližšími, ale i nad omluvou, pokáním a odpuštěním.

Co je úkolem rodičů a co dětí? Rodiče mají připravit děti do života. Přístupy k tomuto obrovskému úkolu jsou tak individuální, jak jsou velké rozdíly mezi lidmi.

Někdo kopíruje vlastní rodičovské vzory, jiný je zavrhne a vychovává schválně jinak. Člověk by řekl, že existuje mnoho možností mezi těmito dvěma krajnostmi, ale kupodivu někteří rodiče si vybrali třetí. Nevychovávají vůbec, snad aby svým potomkům nezpůsobili duševní trauma pokynem, dohledem, příkazem nebo úkoly. Děťátku odklízejí z cesty každé smítko v naivní víře, že dětství je třeba prožít v polstrované cele. Hlavně proboha žádný tlak, povinnost, žádný stres. A tak část mladých je křehká a slabá, protože se v dětství nenaučila řešit problémy a vzdorovat nepříjemnostem. A tím horší je pak pro ně srážka s realitou a tím těžší i pochopit, že hlavním životním úkolem je práce na sobě samotném.

A co je tedy úkolem dětí v dnešním světě? Dávno už není pravidlem, že mají dělat svým rodičům radost. Kdepak! Potomci už tu dávno nejsou pro rodiče a aby se o ně postarali, ale sami pro sebe, hlavně aby se dobře dařilo jen jim. Na svou svobodu a individualitu totiž mají zaručené a nezadatelné právo. Doufám, že laskavý čtenář pochopí ironii. Někdy je mi totiž smutno z nepochopení role obou stran. Čtu skoro denně stížnosti rodičů na své děti a stesky dětí na své rodiče. A taky vzájemné obviňování partnerů a bývalých manželů, co se kdysi milovali až za hrob, povili dítě - a pak se začali nenávidět a opustili se. Jenomže když se z jejich vztahu narodilo dítě, nebude už nikdy žádný z nich naprosto svobodný a bez závazků. Jaká škoda, že se ta krutá pravda na školách nevyučuje podobně jako vyjmenovaná slova. Kdybych mohla, napsala bych na všechny školní tabule tohoto světa: Koho nechceš za rodiče pro své dítě, s tím ho nikdy nepočínej. 

Co je a co není v zájmu dítěte 

Co je pro každé dítě tím nejlepším? Když se oba jeho rodiče mají rádi a vychovávají ho společně. Jako obvykle není ideál dosažitelný pro každého, ale i když se rodiče rozejdou jako manželé či partneři, navzdory obecnému přesvědčení se obvykle na péči o dítě dohodnou. Do našich advokátních kanceláří a k soudu chodí jen malá část rodičů, která se dohodnout nedokáže nebo nechce. Emocemi zaslepené rozhádané páry pak přesvědčují soud, že o dítě má pečovat jen jeden, protože druhý rodič je šílený, násilný, pomýlený nebo prostě zlý. U soudu se vedou nekonečné líté boje o hodiny a dny styku anebo o zákaz styku vůbec. Čímž se dostáváme ke střídavé péči, což je pro jedny svatý grál a pro druhé katastrofa. Jenomže to je nepochopení. Střídavá péče neznamená vždy rozdělení času půl napůl mezi otce a matku. Dnes je obvyklým standardem tzv. rozšířená péče, kdy otec pečuje o dítě v jednom týdnu třeba od čtvrtka do pondělí a ve druhém od středy do čtvrtka a k tomu měsíc o prázdninách, ob rok na Vánoce, Nový rok, jarní a podzimní prázdniny a na střídačku všechny svátky. Většina dětí rozvedených rodičů dnes žije ve střídavé péči dohodnuté neformálně mezi rodiči. Justiční statistiky zohledňují pouze natvrdo přijatá soudní rozhodnutí, a reálnému stavu neodpovídají.

Nejvyšší čas přestat se zaklínat střídavou péčí anebo se jí naopak zbytečně děsit. I bez formální střídavé péče mohou rodiče na výchově spolupracovat a nedělat si naschvály, i s přikázanou střídavou péčí může dítě žít v atmosféře rodičovské války. Se střídavou péčí i bez ní je hlavním momentem dobrá vůle rodičů spolupracovat. Co naopak dítěti prokazatelně ničí duši i život, je konflikt mezi otcem a matkou. Čím více nenávisti, čím vypjatější rodičovský spor, tím větší šrámy v dětské duši. Pamatujte tedy na to, milí rodiče, až se budete zamilovávat, rozcházet, rozvádět a poté nenávidět. A myslete přitom na své děti. Ne proto, abyste o ně bojovali u soudu, ale abyste se na jejich výchově domluvili s druhým rodičem, kterého jste přece kdysi milovali. 

Pokání a odpuštění 

A teď zpět k tomu pokání a odpuštění. V minulých dnech jsem byla na zádušní mši sloužené po odchodu svého kolegy. V kostele v lavicích seděly desítky příbuzných, kolegů a kamarádů a poslouchaly vlídná slova o zemřelém i kázání o nutnosti odpustit hříchy duši, co odchází, aby našla klid. A opodál rakve stála a plakala přítelkyně zemřelého a matka jeho nemanželského dítěte, které rodina nedovolila usednout mezi nejbližší pozůstalé. Nejvíc nám ubližují ti nejbližší. Patrně jsme i my těmi ubližujícími. Možná že právě advent je vhodnou dobou k omluvě, k pokání a časem vhodným k odpuštění a přijetí reality. Tím spíš, je-li tím, kdo ten konflikt bezpečně odskáče, nedospělé dítě. Ne nějaké fiktivní, filmové robátko, ale naprosto konkrétní, živé a skutečné dítě. To nejbližší. Právě to vaše.

21. 12. 2022

Senátorka Daniela Kovářová se dnes písemně obrátila na všechny hejtmany i na všechny starosty svého volebního obvodu s nabídkou spolupráce při oceňování dobrých trvalých manželství. Poté, co její senátní kolegové odmítli myšlenku na senátní půdě pravidelně oceňovat diamantové svatby (a raději vyhlašují Gendermana roku), rozhodla se senátorka Kovářová tuto agendu převzít a ve spolupráci s komunálními představiteli vyzdvihovat dobré příklady mnohaletých manželství, ve kterých si manželé po desítky let byli oporou a naplnili tak podstatu manželského slibu.

19. 12. 2022

Mnozí lidé mě kritizují za názor, že stát nemá upřednostňovat ve své sociální politice neúplné rodiny a samoživitelky, protože tím vlastně lidi motivuje k tomu, aby neuzavírali manželství nebo ta svá lehkovážně rozbíjeli. A že jsem prý asociál. Jenž já na svém názoru trvám mimo jiné právě kvůli sociální motivaci: v úplné rodině je statisticky vyšší míra sociálního bezpečí než u nesezdaných či u samoživitelek. I když si myslím, že ten pojem je protimluv, protože „samoživitelky“ jsou často živeny částečně z peněz daňových poplatníků žijících ve svých rodinách, přesto mi není zatěžko samoživitelkám konkrétně a dobrovolně pomoci.

Na mém transparentním účtu pro senátní kampaň zůstalo 27.832,54 Kč. Poslala jsem je Diecézní Charitě Plzeň, která je použije na Ježíškova přání projektu Holky holkám, což je babská skupina, kterou jsme založily s několika plzeňskými kamarádkami před cca 7 lety. Za ty peníze se koupí vánoční dárky pro samoživitelky a jejich děti. Někdo se slovně pohoršuje nad mými výroky o samoživitelkách, ale sám jim nedá nic. Já sice trvám na tom, že stát samoživitelky „vyrábí“ a i většina z nich se o svůj statut sama „zasloužila“, ale to mi nebrání jim konkrétně fyzicky pomoci.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116523/kovarova-zeny-jsou-bestie-a-muze-provokuji-nejsou-v-tom-nevinne-s-prirodou-musime-bojovat-ne-ji-chranit.html

12. 12. 2022

Vzali se před šedesáti lety a žijí spolu dodnes. Jejich život nebyl jednoduchý, ale překonali všechny překážky a jsou pořád spolu. Letos slaví diamantovou svatbu, a tak jim přichází blahopřát i starosta. Je přece co oceňovat, zejména v dnešní době plné sobectví a děsivých zpráv. Dobré manželství je výjimečné a my vzory potřebujeme.

Ocenění manželé ukazují svatební fotky a vyprávějí, co všechno zažili a jak se jim podařilo překonat obtíže a strasti. Rozvést se je tak jednoduché. Nelíbí se ti něco? Máš právo žít si posvém, jen se proboha nikomu nepřizpůsobuj. Ale ti diamantově ocenění to cítili jinak. Kdysi si dali manželský slib, že spolu půjdou životem v dobrém i ve zlém, že unesou nemoci, rodinné tragédie i prohry, protože odměnou za dobré manželství je větší spokojenost, delší život, lepší zdravotní stav, více dětí, společnosti a pomoci.

Víc než tři desetiletí jsem rodinnou advokátkou. Mou péčí prošlo 7000 rozvádějících se a každý z nich považoval rozvod za své selhání. Několik klientů jsem rozváděla opakovaně. A ti nakonec litovali, že o své první manželství víc nepečovali, že víc nebojovali, že se víc nesnažili. Příliš rychle vzdali práci na vztahu, který bez každodenní péče obou zašel, vyprázdnil se, rozpadl. Žijeme v divné době. Místo opravy věc vyhodíme a pořídíme si novou. O věci a vztahy nepečujeme, věci i vztahy vyměňujeme. Proto je třeba dobrých vzorů a symbolů. Protože chybí, protože jsou zapotřebí.

Proto jsem po svém zvolení do Senátu iniciovala vznik podvýboru pro rodinu, právě kvůli podpoře kladných vzorů a dobrých rodin. Negativa řeší kdekdo, dobré příklady neoceňuje nikdo. Proto chci povýšit obvyklé malé obecní blahopřání dobrým dlouholetým manželstvím na celostátní úroveň. Proto jsem navrhla zřízení ceny Za věrnost manželství. I protože právě na něm, na manželství, stojí české rodinné právo, podle kterého je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.

To mediální divení, urážky a posměšky mě udivily. To si ti staří lidé žijící v dlouholetých dobrých manželstvích věru nezaslouží. Nejde přece o nic nového, o žádnou revoluci, o žádnou diskriminaci. Kdo chtěl mermomocí oceňovat jiné dlouholeté svazky, mohl si dávno vymyslet vlastní cenu a vyzkoušet ji v praxi v tisících obcí. Jen akt uzavření manželství je veřejně deklarovaným příslibem učiněným před představitelem státu či církve. U jiných svazků lze zpochybnit jejich začátek, právo a stát je výslovně nepodporuje, je mnohem lehčí z nich odejít a výchova dětí je nestálejší. Vypracovala jsem i statut, podle něhož by návrhy na ocenění dlouholetých dobrých manželství podávaly obce, města, spolky, iniciativy, skupiny občanů i jednotlivci. Podmínkou udělení ceny by bylo doporučení obce, kde manželé bydlí, a souhlas manželského páru se zveřejněním svého životního příběhu. Kdo by proti tak bohulibému cíli protestoval?

U diamantových svateb přece nikdo nezkoumá sexuální věrnost. Homosexuální páry spolu nezplodí děti a registrovaná partnerství trvají maximálně 16 let. Nesezdané páry se z důvodů pro ně podstatných rozhodly nevzít, nevzaly na sebe veřejně deklarovaný slib. A že je ocenění jen pro někoho? Když oceňujete Fotbalistu roku, není to přece diskriminace šachistů. Těm nikdo nebrání, aby si založili svou cenu.

A že se manželství přežilo a nikdo o něj nestojí? Kdo si to myslíte, klidně si žijte sami, nesezdaně či ve skupinovém gruppen svazku. My ostatní, příznivci manželství, víme své – a ty desítky dopisů s návrhy na ocenění těch, co si to zaslouží, jsou pro mě už nyní velkou satisfakcí. Se svým návrhem možná v Senátu nepochodím, ale debatu jsem aspoň otevřela. A kdo se nejvíc diví a uráží? Ten, kdo manželství dlouholeté ani dobré nemá, a tak z něj čpí nenávist a závist. Jen ať. Vzory jsou dobré právě proto, že jsou příkladem hodným následování pro ty, kdo chtějí jít stejnou cestou.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

8. 12. 2022

Nedávno jsem přednášela severočeským advokátům a výklad koncipovala jako diskusi o vybraných problémech rodinné advokacie. Předkládám vám nyní své teze pro inspiraci s nadějí, že laskavé čtenáře a své kolegy vyprovokuji k diskusi, již můžeme vést i v Advokátním deníku.

Jako rodinný advokát si kladu řadu otázek, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď. Každý můj kolega po celý svůj profesní život hledá hranici, každý testuje vlastní schopnosti a možnosti. Můžeme spolu diskutovat a ukazovat si, jak k advokacii přistupujeme sami. Náš přístup se vyvíjí a mění. Ovlivňuje nás prožitá zkušenost. Vnímáme, kde jsme udělali chyby, co už nikdy nebudeme opakovat nebo co se nám naopak osvědčilo.

Advokát a jeho klient

První otázkou, kterou si musí rodinný advokát položit, jsou hranice jeho poskytování právních služeb. Jak chci rodinnou advokacii vykonávat? Jak daleko jsem ochoten kvůli klientovi zajít? Budu zvedat telefony i večer, v noci, o svátcích a o víkendu? Dokážu klientovi oponovat? Chci řešit jeho emoce? Budu se věnovat jenom právu, nebo i psychologické a terapeutické nadstavbě? Dokážu a chci korigovat jeho přání, tužby, představy a cíle? Někteří klienti jsou schopní manipulátoři a tlačí nás někam, kam ani sami nechceme jít. Někdy je manipulace zřejmá, jindy jen obtížně postřehnutelná. A občas si ji uvědomíme až pozdě. Jak budeme reagovat? Postavíme se jí nebo ji budeme snášet?

Druhou otázkou je identifikace klienta a jeho oprávněného zájmu. Na první pohled se zdá, že situace je jasná. Klientem je ten, kdo nás osloví, vyhledá, zmocní. Jenomže v rodinných vztazích se velmi často nehraje o práva a nároky klientů (například rodičů), ale i o postavení dítěte. A pak se nám situace komplikuje. Obchodní nebo trestní kolegové to mají jednodušší, ale rodinný advokát velmi často myslí nejen na klienta a za něj, ale i na nezletilé děti, na které konflikt zákonitě dopadá. A to nemluvím o složité situaci, kdy advokáta vyhledá a osloví samo dítě.

Mezi rodinnými advokáty se stále ještě hodně diskutuje o tom, jak staré dítě může advokát jako klienta přijmout. Někteří kolegové se zastupování dítěte brání. Někdy proto, že s ním neumějí mluvit, jindy z obavy před nemožností účtovat odměnu. Na druhé straně děti jsou dnes stále vyspělejší a informovanější a není výjimkou, když třináctileté dítě ví o svých právech mnohem více než jeho rodič. Záleží proto na každém advokátovi, jak se rozhodne a zda posílí své kompetence takovým klientům naslouchat a porozumět. Podobný problém leží před advokátem, který se uvolí být ustanovován opatrovníkem lidí s postižením.

V každém případě musí advokát potlačit svůj spasitelský komplex a myslet si, že se dá vyhrát každý spor nebo že lze zachránit každé dítě. Bohužel život je tak spletitý a složitý a někteří klienti jsou schopni si natolik zkomplikovat vlastní život, že jejich životní příběhy nedopadnou nejlépe. Advokát si takových konců musí být vědom. Pochopitelně nebývá jednoduché zpracovat výčitky svědomí nebo smířit se s nespravedlností. Většina mých kolegů

si vybrala advokacii právě s ohledem na její charakter pomáhající profese, a tak těžko snášíme prohry i některé osudy klientů, kterým nedokážeme pomoci1.

O čem se v advokacii málo hovoří, je osudovost a nevratnost prvního setkání advokáta s klientem. Klienta do našich kanceláří obvykle přivede náhoda. Jen si představte, jak se stane, že z mnoha tisíc advokátů činných v naší zemi si konkrétní klient vybere právě vás. Může za to doporučení kamaráda? Předchozí zkušenost? Specializace? Reklama? Blízkost kanceláře? Advokátův kalendář, který umožní, aby se cesty advokáta a klienta protnuly? V každém případě si mnozí advokáti málo uvědomují obrovskou odpovědnost této první komunikace. Řada klientů je totiž lehce ovlivnitelná a již první konzultací a přístupem k řešení klientova problému jej může advokát zásadně nasměrovat. Mnohdy je takové nasměrování nevratné, protože klienta třeba utvrdí v jeho pohledu na věc. Moudrý advokát se proto nesmí unáhlit ve svém doporučení.

Každá klientova situace má řadu možných řešení. Mnohé situace mají více řešení a cest, jiné naopak méně. Advokát tu však není od toho, aby pouze klientovi varianty možných řešení předestřel a nechal na něm, jakou cestu si vybere. Taková právní pomoc by byla formální a alibistická a zbavovala by advokáta odpovědnosti. Jak už opakovaně judikoval Nejvyšší soud2, advokátova poučovací povinnost nekončí právní moci soudního rozhodnutí, ale sahá daleko do budoucnosti. Jistě, občas se stane, že k nám do kanceláře přichází rozhodnutý klient, který si je jist svým přáním a na advokáta vychrlí jasnou zakázku (například chci se rozvést, chci střídavou péči nebo budu bránit otci ve styku s dítětem). Zkušený advokát by měl zevrubně informovat klienta o tom, co jím zamýšlené kroky způsobí, jak soudní řízení ovlivní vztahy v rodině a co může po vyhraném či prohraném sporu následovat.

Mnozí advokáti soudí, že taková péče o klienta je přílišná, že klient je dospělým člověkem, jehož rozhodnutí nemá advokát měnit. Já vidím úlohu rodinného advokáta jinak. Klient je skoro vždycky právním laikem a nemá představu o tom, jak právní kroky dopadnou na jeho osobní život i život jeho blízkých. Proto je úkolem advokáta velmi podrobně s klientem diskutovat, zjistit podrobnosti o něm, o jeho přáních, prioritách, preferencích a osobní situaci vše, dokonce i to, co klient sám o sobě neví nebo co si neuvědomuje. Velmi často jsem zjistila, že klient nejen přede mnou, ale i sám před sebou spoustu věcí tají, že se nevyzná ve svých pocitech a přáních. Proto každý rodinný advokát musí být zkušeným mediátorem a vlastně i terapeutem, aby svému klientovi neublížil. Pokud si někteří začínající mladí advokáti myslí, že rodinnou advokacii je možné vykonávat online nebo s klientem komunikovat jen prostřednictvím interaktivních formulářů, pak svým klientům spíše škodí, než aby jim pomáhali.

Komunikace

Z výše uvedeného plyne význam komunikace advokáta a klienta. Mýlil by se ten z kolegů, který by si myslel, že stačí na klienta vychrlit spoustu právních informací. Paměť každého z nás je složitá entita. Skoro nikdo si nepamatuje vše, co slyší. Každá osobnost tenduje k zapamatování jiných skutečností a informací. Někdo si lépe pamatuje obrazy a barvy jiný čísla a vůně, další zvuky. Obvykle si pamatujeme lépe známé souvislosti. Zkušený advokát

proto důležité informace a doporučení svému klientovi opakuje a průběžně si ověřuje, že mu klient správně porozuměl.

Někteří klienti soudí, že podpisem plné moci je jejich úloha v rodinném sporu hotová a o zbytek že se postará advokát. Tak to možná funguje v jiných věcech, v rodinné advokacii však nikoliv. Podobně tak je naivní si myslet, že zkušený advokát je schopen vyjednat výhodnou dohodu v každém případě nebo přesvědčit každou zarputilou protistranu. Některé věci vyjednat nejdou, podobně jako se v životě nepodaří přesvědčit každého zatvrzelého klienta.

Vyjednávání s klientem i protistranou také vyžaduje zkušenosti a znalosti vyjednávacích postupů a procesů, jasné definování nejlepších a nejhorší variant a připravenost k ústupkům. Na co někteří advokáti velmi často zapomínají, je zvažování nejenom právních, ale i neprávních variant. To je totiž pro rodinné právo typické. Velmi často právní varianty a soudní spor nevedou k nápravě, proto dnes většina zkušených rodinných advokátů vymýšlí pro klienta řešení neprávní, jež se blíží spíše obchodním strategiím a psychologii. Proto není na škodu, když advokát průběžně doplňuje své znalosti a dovednosti mimoprávním vzděláváním.

Emoce a emoční stavy

Rodinně právní problematika jen málokdy obsahuje výlučně právní oblasti. Je spíše pravidlem, že narušení rodinných vazeb s sebou nese výbuchy emocí, nenávist, zlost, strach a jiné obavy. Rodinný advokát tedy mnohem více než jeho jinak orientovaný kolega musí rozumět emocím a s nimi pracovat. Emoce totiž opanují klientovu mysl natolik, že není schopen racionálně uvažovat ani vnímat. Advokátovým úkolem je tak primárně klienta zklidnit, aby byl vůbec schopen soustředit se na věcné řešení. Není výjimkou, že klienti v našich kancelářích pláčou, rozčilují se, třesou se a i jinak se emocionálně projevují. Rozlišení emocí a práce s nimi je proto základní výbavou advokáta.

Emoční stav a vyrovnanost našich klientů také zásadně ovlivňuje čas. Je obecně známo, že zejména komplikované rodinné případy není jednoduché vyřešit rychle. Samotný osud klientské věci dokáže advokát ovlivnit jen výjimečně, protože ani vlastní stav a kroky klienta nemá advokát pevně v ruce, tím spíše není schopen ovlivnit volbu soudce a jeho přístup a už vůbec ne reakci protistrany a jeho právního zástupce. Čas někdy pracuje ve prospěch a jindy v neprospěch klienta, proto časové zákonitosti by měl advokát klientovi také specifikovat a připravit ho na vývoj situace.

Výčet složitých situací a problémů rodinné advokacie by mohl pokračovat na mnoha dalších stránkách. Speciální kapitolou jsou jednotlivé právní instituty a jejich pojetí v soudobém právu a rozhodovací praxi, například střídavá péče (a péče vůbec), opatrovnická agenda, mlčenlivost, klient s postižením a jeho názor versus veřejný zájem, odměna za rodinnou advokacii, výživné a jeho změny ve světle současné ekonomické krize a inflace, patchworkové rodiny, urputní rodiče a jejich psychopatizace v průběhu sporu, styk s rodiči, prarodiči a sociálními rodiči a mnoho dalších oblastí, jimž stojí zato se v budoucnu věnovat individuálně.

Výkon rozhodnutí

Ani když se vše v rodinné věci podaří přesně tak, jak advokát a jeho klient očekávají, nemusí být ještě vyhráno. Na rozdíl od jiným odvětví právo se totiž je výjimečně daří vykonat

pravomocné soudní rozhodnutí. Relativně jednoduchá je exekuce rozsudků přiznávajících výživné, ostatní případy obvykle vyžadují spolupráci a ochotu druhé strany. Ta však bývá proběhlým soudním řízením natolik narušena, že vítězná strana je jen málokdy uspokojena konečným řešením. Klient by proto měl být předem seznámen s tímto rizikem, aby pak jeho právní zástupce nebyl decimován konstatováním: „Paní doktorko, kdybych na začátku věděl, co všechno se stane a jak dlouhé a náročné to bude souzení a co všechno v jeho průběhu ztratím, nikdy bych do takového boje nešel.“

Lidé nejsou racionální bytosti, i když si to o sobě všichni pyšně myslíme. Spíše jsme (my advokáti, naši klienti i soudci) emocionální nádoby, které chápou svět subjektivně a jsme ovlivnitelné náladou a individuálními drobnostmi. Nejsme také dokonalí, ale dopouštíme se chyb, které poskytování právních služeb komplikují. Omylní a nedokonalí nejsme jenom my advokáti, ale i soudci, kteří věci rozhodují, protistrany, jež často namísto dobře míněných rad poslouchají své kamarády, příbuzné a nespolehlivé internetové zdroje. Omylní a nedokonalí jsou ovšem i soudci, kteří pře našich klientů rozhodují.

To vše je dobré vědět a na to všechno je třeba myslet pokaždé, když řešíme kauzy našich klientů, když plánujeme jednotlivé kroky, stanovujeme taktiku a strategii a klientům odpovídáme na dotazy. Tak složitá, krásná a zrádná je rodinná advokacie.

5. 12. 2022

Mé vystoupení při zasedání Senátu dne 1. 12. 2022

Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.

Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.

V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.

Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.

Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?

Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.

Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.

Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.

Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.

Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.

To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.

Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.

Z výše uvedených důvodů tento tisk nepodpořím.

24. 11. 2022

Mateřství a péči o rodinu je třeba všemožně podporovat, ne zahazovat kvůli vidině kariéry. Být ženou je těžké, jistě, ale cožpak být mužem je jednoduché? Avšak v tom složitém světě nám právě předsudky pomáhají orientovat se a přežít. Je v nich nashromážděna letitá zobecněná zkušenost. A bez mateřství našich matek bychom tu nebyli. My, ženy a muži, ale ani feministky a politici. Tak si dejte dobrý pozor na svá přání. Mohla by se splnit. Před smrtí si totiž nikdo nestýská na neúspěšnou kariéru. Ale lituje špatných vztahů v rodině.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/116202/zeny-celi-predsudkum-od-narozeni-materstvi-znamena-karierni-stopku-rika-feministka-homfray.html

23. 11. 2022

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Tolik-agrese-a-sprostoty-kolem-tak-mile-veci-nechape-senatorka-Kovarova-Ve-zvracene-dobe-lide-potrebuji-pozitivni-vzory-720867 

19. 11. 2022

Náš podvýbor pro rodinu se poprvé sejde až příští středu. Přesto jsem dnes obdržela tento dotaz z kanceláře: "Z řad veřejnosti vzešla žádost o možnost pořízení videozáznamu přímo na jednání výboru. Nejedná se o standardní záležitost, a proto Vás prosím o vyjádření, zda s tímto souhlasíte."

10. 11. 2022

Když se řekne venkov, většina lidí si v lepším případě vybaví Policii Modrava, zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy slunce nebo vlastní dřevo přikládané do krbu. Ale ten lepší pohled je velmi povrchní a neúplný. Na venkově žije třetina českých obyvatel, která to ani náhodou nemá jednoduché.

Tady je totiž odněkud někam skoro vždycky pěkně daleko, a i když má každý venkovan pochopitelně kolo, k cestě do civilizace, a tedy k životu akutně potřebuje auto. Autobusových a vlakových spojů valem ubývá a ne vždycky vyhovuje časování. A tak se vesničan ironicky pochechtává, když ho zpovykaný měšťan poučuje, jak má přesedlat na elektrokolo nebo ideálně zdravě chodit pěšky. Pěší chůze totiž my vesničané máme dost - na rozdíl od obchůdků, lékáren, školek, zdravotnických zařízení, obuvnických dílen, kavárniček a dalších výdobytků občanské vybavenosti, které nám mnohde chybějí. České vesnice navíc dostaly v posledních letech pekelně zabrat.

Jižní Plzeňsko jsem letos od jara objela nepočítaně a tady na venkově tři desetiletí bydlím. A tak mohu směle podat zprávu o stavu nejen zdejšího kraje. Předně je to domov tisíců lidí, kteří tady žijí tisíce let a své okolí vlastnoručně zušlechťují. Opakovaně jsem starostu nenašla v kanceláři obecního úřadu, ale v montérkách s lopatou v ruce nebo na traktoru při výkopových pracech. Možná se vám zdá, že vesničanům se v dnešní době žije jednoduše, protože bydlí ve svých domcích, pěstují vlastní zeleninu a otop jim zdarma poskytne blízký les. Jak kdo. I tady například mnozí žijí v bytovkách a paneláčcích, kde na ně drahota dopadne stejně neúprosně. Na rozdíl od lidí z městských sídlišť si vesničan obtížně najde druhou práci, protože dostupnost služeb všeho druhu i pracovních příležitostí je tady minimální. Právě proto mnohé vesnice mladí houfně opouštějí, a tak někde bývá přes den pusto až do víkendu, než sem dojedou chataři z měst. Třetina hospod navíc po zákazu kouření, EET a covidových restrikcích už neotevřela a v mnoha místech klekl i místní krámek se vším možným, když si mnozí vesničané zvykli nakupovat při cestě z práce ve městě, kam pracovně dojíždějí.

Platí ale i ještě jiná věc. Na venkovské obyvatelstvo působí vzdálenost od města naopak blahodárně. Lidé tu tak lehce nepodlehnou moderním blbinám, neoblaflo je zelené šílenství klimatické a nepotřebují genderové vymoženosti, aby věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví. Ani tady nevzývají válečné totemy a nepřejí si žádné války, protože tváří v tvář smrti vědí, jak cenný je každý lidský i zvířecí život. Můžete to poznat na vlastní kůži, když namísto rychlého průjezdu vesnicí na návsi zastavíte, opustíte svůj opancéřovaný elektromobil a pomalu se projdete některou vsí. Na mnoha místech můžete objevit malé společenské zázraky. Tu místní vlastnoručně opravili starou kapli, jinde postavili novou hasičárnu nebo společné posezení. V místní hospůdce narazíte na pamětníky, kteří vám barvitě okomentují černobílé historické fotografie. Poznáte nadšence, který s místními každoročně nacvičí divadelní představení, vede místní kapelu, trénuje mladé nohejbalistky nebo vychovává rybářský dorost. To jsou ostrůvky venkovské pospolitosti, které lidstvu pomáhají přežít. I kdyby ty ostrůvky vypadaly jako důchodkyně v Chlumčanech, co si pod stromem povídaly o literatuře, nebo dělnice, co ve Chválenicích seděly u kávy na schodech před bytovkou.

Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání. A já udělám všechno pro to, abych jej uchránila před vším moderním, invazivním a zničujícím. Na žití postaru totiž nic špatného není. Stavte se a uvidíte.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

V posledních dnech jsem oslovována stále naléhavějšími návrhy, žádostmi, prosbami i přáními, abych se zařadila mezi prezidentské kandidáty a usilovala o to stát se Normální prezidentkou České republiky. S takovými nápady a iniciativami se setkávám řadu let, ale po mém zvolení do Senátu zásadně zesílily, narostl jejich počet a některé dokonce nabyly podoby konkrétních politických nabídek i přislíbených podpisů zákonodárců. Slyším reálně znějící úvahy, že bych mohla prezidentskou kampaní ještě hodně zamíchat a přimět politickou scénu, média i veřejnost, aby rozdaly nové karty. Nebudu lhát, že mi takové snahy lichotí a že si jich cením a vážím.

Musím ale právě dnes veřejně vyhlásit, že ambice stát se prezidentskou kandidátkou nemám. Jsem soudná žena a dobře vím, že se pohybuji v politice jen pár dnů. Nic na tom nemění mé dávné krátké ministerské angažmá, protože se týkalo dočasné úřednické vlády s omezeným mandátem a bez předchozí soustavné politické práce. Takové, která mě nyní čeká v Senátu. Té se chci plně věnovat. Nechci zklamat své voliče, nemám potřebu se jen předvádět, chci trpělivě pracovat na ochraně normálního světa, pečovat o svá témata a pokoušet se v nich posouvat naše společenské a právní prostředí k lepšímu.

Nepřišla jsem do Senátu na dovolenou. Budu tvrdě hájit zásady, kvůli kterým mě voliči do Senátu poslali. Nebojím se střetů ani zastrašování, nebojím se nálepek ani dehonestace. Přijala jsem svůj úkol a budu ho plnit. Prezidentská kampaň by pro mne byla spíše avantýrou. Nepotřebuji se zviditelňovat za každou cenu. Chci, aby za mnou byl vidět kus práce. A až vidět bude, možná přijde čas i na další úkoly. Teď je mé místo v Senátu a mezi svými v mém volebním obvodu.

Normální Daniela      

Téma manželského sexu vás zaujalo. Hodně se ptáte a posíláte mi dotazy, tak se k němu vracím a doplňuji takto:
Co říká občanský zákoník? Uvádím doslovné citace.
- že zvlášť chrání manželství a rodičovství;
- že manželství je trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny;
- že před svatbou snoubenci stvrzují, že znají svůj zdravotní stav a nejsou jim známy překážky uzavření manželství;
- že manželé jsou povinni spolu žít, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti;
- a že soud prohlásí manželství za neplatné, pokud zjistí existenci překážek.
Zákon o registrovaném partnerství žádné srovnatelné povinnosti ani práva nemá, podobně jako nesezdaní partneři. Jak vznikají děti? Sexem. Jak manželé naplní literu zákona? Tím, že zplodí děti. Neochota mít děti je například v církevním právu platným důvodem pro anulování manželství od počátku.
Z uvedených citací plyne, že manželé mají zákonnou povinnost/právo se o děti snažit, tedy i provozovat spolu sex.
Nemusí se vám to líbit, ale je to tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Takhle to náš stát chce, takhle to v zákoně máme. Je to veřejnoprávní úprava, proto se manželé nemohou dohodnout jinak a odlišně.
Jistě, podobně jako mnoho dalších práv a povinností v rodině je stát aktivně nevynucuje. Ale kdo se chová jinak, chová se protiprávně a v jistých situacích (rozvod, soud mezi manželi) ho může čekat jistá forma sankce.  

25.10.2022

Pořád se mě ptají na Feriho a na sexuální obtěžování, ale jsou tu i jiná témata. Jaká škoda, že se hovoří jen o tom, co zajímá progresivní novináře. Anebo pozvali si mě do CNN Prima News na jiná témata, ale zase jsme řešili něco jiného, než čím žije Normální svět.

https://cnn.iprima.cz/kovarova-vsichni-by-meli-mit-stejnou-pravni-upravu-o-kauze-feri-brzy-nebudeme-vedet-190784

20. 10 2022