To si myslím

1.  Hotovost znamená soukromí. Alespoň ve své okleštěné formě, kdy sice nuceně zřídíme konto u banky, ale aspoň si z konta můžeme vybrat hotovost. Obchodníci nás ale často zbavují možnosti volby, když hotovost odmítají.

2.  Nikoho nesmíme nutit užívat služby komerční finanční firmy. Přesto zaměstnavatelé upírají právo zaměstnanců nemít či neužívat konta u banky. Mít konto u banky není povinné, je to využití placené služby. Přesto dostanete výplatu jen na konto, ne na dlaň, pokud byste chtěli.

3.  Nikdo nemá právo sledovat, kolik, kde a za co utrácím své peníze. Bezhotovostní platba ruší anonymnost mých transakcí.

4.  Právo na hotovost ve skutečnosti není jádrem problému. Je jeho symbolem. Prostřednictvím kodifikace práva na hotovost ve skutečnosti hájíme zcela samozřejmé právo každého, zda chce či nechce uzavřít smlouvu s komerčním subjektem o využití jeho služeb.

5.  Je zjevné, že toto právo není samozřejmostí, je totiž hrubě pošlapáváno běžnou praxí a bez zákonné či ústavní ochrany bude brzy popřeno zcela.

To jsem 19. 10. 2022 řekla na semináři k ústavnímu zakotvení práva na hotovost, který proběhl v Poslanecké sněmovně. Ústavní zakotvení práva na hotovost navíc ochrání naši zemi a naše občany před legislativou EU a před expanzivní politikou státu.

Poskytla jsem 15.10.2022 rozhovor Parlamentním listům. O volbě do Senátu, o dezinformacích a o prosazování zájmů mých voličů.

Celý rozhovor zde:  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Drsny-vzkaz-senatorky-Kovarove-majitelum-pravdy-Budu-bojovat-az-budou-trisky-litat-717468

O samotě, ale i o rodině, o socialních inženýrech, hloupém právu a o normálním světě jsem si povídala s redaktorkou Kateřinou Perknerovou. Výsledkem je velký rozhovor, který vyšel 14.10.2022 v Deníku. Celý text rozhovoru zde:

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/samota-kter%C3%A1-vad%C3%AD-m%C5%AF%C5%BEe-i-zab%C3%ADjet-%C5%99%C3%ADk%C3%A1-sen%C3%A1torka-daniela-kov%C3%A1%C5%99ov%C3%A1/ar-AA12Xcgi

Projev, který jsem 14.10.2022 přednesla na sněmu Soudcovské unie ČR v Táboře.

Co dnes hýbe českými rodinami? Už ne spory o děti, o výživné nebo o střídavou péči, ale rodinné drahoty. Jako rodinný advokát sleduji zhoršenou situaci rodin, jako kdybych v kině seděla v první řadě.

Rodiny čím dál častěji nevycházejí se svými příjmy a na mě a kolegy z Unie rodinných advokátů se obracejí v naději, že jim poradíme. Třicet let v advokátní praxi pomáhám klientům, kteří se do svých problémů dostali sami. Teď řeším situace, za které mí klienti vlastně nemohou. Kolaps rodinných rozpočtů způsobily vlády podporou zeleného šílenství a obrovskými rozpočtovými schodky, protože zapomněly, že někdo tu jejich grýndýlovou budoucnost draze zaplatí. Náklady nesou mí klienti a jejich rodiny.

Rodiny v insolvenci

Říkáte se, že na platební neschopnost jednotlivců jsme připraveni. Máme zákonnou úpravu oddlužení a i letos Milostivé léto. Vzpomínáte na lidi zatížené mnoha exekucemi? Na dětské dluhy, půjčky na dovolenou a na vánoční dárky? Jak lehce se minulým dlužníkům dalo vypomoci. Dnes mají problémy s placením energií, služeb a mandatorních nákladů dvě třetiny českých domácností. Jak na ten národní průšvih reaguje vláda? Radí občanům, aby začali šetřit, upletli si teplý svetr a požádali o státní podporu. To jsou hraběcí rady, které mým klientům nepomůžou. Ti šetřit začali dávno, už loni v zimě ztlumili topení a o podporu se mnozí stydí žádat. Slušná rodina se nezadlužuje a není závislá na sociálních dávkách, slyším od klientů. Slušná rodina o dávky nežádá, protože ví, že si je stejně zaplatí ze svých daní. Tedy koruna z jedné kapsy se jen přehodí do kapsy jiné. Opravdu chceme, aby takhle podivně stát zacházel s našimi daněmi? Možná by šlo politiky činit odpovědné za všechna ta naivní zelená regulační rozhodnutí a občanskoprávně je popohnat kvůli náhradě škody před soud. Jenomže ani všechny jejich majetky by nestačily postiženým na úhradu. A do třetice: žádný milodar mým klientům nepomůže, protože růst nákladů ji násobně překračuje. Každý v obchodě vidí, že zvýšení cen mnoha komodit už dávno překročilo 17 %, o kterých se zmiňuje Česká národní banka nebo Český statistický úřad v souvislosti s inflací. Jen cena mouky se od loňska zvýšila 3x, cena plynu či uhlí vzrostla dvojnásobně.

Co rodiny vždycky zachránilo

Na hlavu nám ale dopadá další průšvih. Rodinu totiž dnes nikdo nepodporuje, ani morálně. Stát se rád holedbá, že pečuje o samoživitele a o každého, kdo se ocitne na dně. Jenomže taková podpora je krátkozraká a nekoncepční. Je příliš lehké se rozvést, snadné zůstat sám, sobecky odvrhnout všechny zátěže a na nikoho se neohlížet. Jako nákaza se mezi mladými šíří odhodlání nemít děti a naše společnost namísto zděšení se tím baví. Jaká škoda, že naše země údajně měří všem stejně a ze strachu z diskriminace diskriminuje úplné rodiny, tedy ty, o které by se měla opřít. Přitom rodina je základem společnosti, života, majetku, zdraví, dlouhověkosti a budoucnosti. Proč vlastně stát znevýhodňuje úplné rodiny? Ani časopisy neoslavují dvojice, manžele, rodiče a děti, jimž se daří udržet úplnou rodinu. Společnost potřebuje spokojené manžele a jejich děti, stát potřebuje tradiční rodiny a jejich setrvalou péči o potomstvo. Manželé a jejich děti jsou nejlepší investicí. Dožívají se vyššího věku, jsou zdravější, pracují dlouho, méně často onemocní, mají více sexu, potomků, vyšší vzdělání a dožívají se vyššího věku. Antidiskriminační zákon je fajn naplňovat, ale normální život ukazuje politikům, co dobře věděly předchozí generace: nejdokonalejší sociální entita

je kvalitní rodina s více dětmi. Proto moudrý stát opakuje svým občanům, že je v pořádku mít děti, a ty, kdo je mají, dává za vzor. Rodina vám pomůže se vším: s dětmi, na které se jejich otcové vykašlali, se stárnoucími rodiči, které nechcete umístit do ústavu, s nemocnými, jež se bráníte svěřit cizí lékařské péči.

Rodinná soudržnost

Český stát se ani trochu nesnaží, aby spořádaných rodin přibývalo. Neposkytuje úctu těm, kteří rodinu dokáží udržet a zachovat. Školy nevyučují o rodinné soudržnosti. Nepíší se články ani o tom, že o vztahy je třeba pečovat, ani že každý vztah je možno zlepšit. To stát může za to, že tolik lidí žije single. To slepý stát zavinil, že je to finančně a daňově výhodné.

Kolabují i mezigenerační vztahy. Vždy na sebe mladé a starší generace narážely, ale dnes sledujeme mezigenerační nenávist. Mladí nechtějí, aby jim prarodiče hlídali děti, snad z obavy o nebezpečnou indoktrinalizaci idejemi starého normálního světa. Stále častěji si prarodiče chtějí vysoudit styk s vnuky. Jak je možné, že se tolik lidí nestýká se svými rodiči, není v kontaktu se svými sourozenci? Obě strany o to mají usilovat. V normálním světě se problémech mluví, v normální společnosti se lidé neizolují, ale stále znovu se pokoušejí domluvit.

Kdo za to může? Nejspíš všichni dohromady. Ale stát jako první. To on ten boj vzdal. To on si řekl, že je mu to jedno. Nemá prorodinnou strategii. Možná si politici na nejvyšších místech myslí, že není podstatné, jak spolu v rodině vycházíme. Vždyť není normální, aby se v nouzi člověk obracel nejprve na stát, namísto aby hledal pomoc v širší rodině. Pojďme tom začít mluvit. Začněme mladé lidi učit, jak vztahy vylepšovat a jak se rodinná soudržnost vyplatí a vrátí. Stát bez rodin se rozpadne, člověk bez rodiny uschne a nepřežije.

Nic nového pod slunce. Co platilo před mnoha tisíci lety, platí totiž úplně stejně i dnes.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka

12. 10. 2022

Znáte termín „domácí zabijačka“? Ne ve významu kulinářském, ale v kriminalistickém. Tak se označuje zabití mezi rodinnými příslušníky. Pro „domácí zabijačku“ jsou typické vztahové problémy, bouřlivé emoce a kuchyňské nože nebo legálně držené zbraně. A tvoří u nás naprostou většinu všech vražd.

Před nedávnem se v Měšicích za Prahou odehrála jedna taková „domácí zabijačka“. Otec rodiny neunesl partnerské problémy a zastřelil dvě společné dcery, pak manželku a nakonec sebe. Obrovská tragédie podobná těm, které ve své advokátní praxi občas bohužel zažívám. Mám ale pocit, že v posledním období je vídáme kolem sebe mnohem častěji. Nejen vraždy, ale i pokusy o ně. I ty nejstřízlivější odhady, které jsem našla v tisku, naznačují v letošním roce vzrůst zhruba o třetinu.

Co se jenom děje? Ano, vraždy v domácnostech tu byly vždy. Ale není dnes společnost podrážděnější? Neukazuje se, že stále méně spolu dokážeme mluvit? Jeví se mi to tak. Spory, rány osudu, odlišné hodnoty a názory nezvládáme řešit a neumíme přijmout odlišnosti. Vidím to každý den ve své advokátní praxi, rodinní odborníci o tom píší knihy, pořádají se celostátní konference. Co je příčinou? Odpověď není jednoduchá. K neschopnosti se dohodnout přispívá společenské klima, dlouhotrvající krize, bojovnost a nesmiřitelnost, urážky názorových oponentů a neurvalé trvání na svém, na své pravdě a na jediném výkladu reality. Taky neschopnost smířit se s tím, co se děje, a odpustit.

Život se prostě většinou nevyvíjí tak, jak všichni chceme. Jaká škoda, že nikdo nenabádá ke kultivaci vztahů, že nepečujeme o rodinné vazby a že spíše tleskáme tomu, kdo se od rodiny trhne a zatratí ji. Kde jsou elity, které bychom obdivovali, protože se nesoudí, mají dobré vztahy se svými dětmi a členy rodin? Proč bulvár netleská těm spořádaným, kteří umějí vyjít se svým okolím? Vlídnost, spolupráce, sebeovládání a mravenčí péče o rodinné a společenské vztahy se dnes necení ani nepodporuje. Nikdo mladé lidi v rodinách a školách nepřipravuje na to, že nastanou zátěžové chvilky, které je třeba umět zvládat. Pak stačí jedna hádka, emoce vybuchnou a spor končí i domácí zabijačkou.

Kde právo není lékem

Po každé domácí zabijačce se ozvou „znalci“, kteří přesně vědí, jak zabránit příští tragédii. Halasně požadují přísnější tresty, protože nic snadnějšího je nenapadne. Asi je historie nepoučila, že oběti před domácí vraždou neochrání nejvyšší možný trest, dokonce ani trest smrti. V kruhu rodinném se totiž zabíjí nejčastěji pod vlivem okamžitých emocí a afektu, kterýžto koktejl vypne mozek, přehluší rozum a znemožní racionální uvažování. Útočník – někdy vybuzen sám a jindy vyprovokován obětí či okolnostmi - vidí rudě a zaútočí. Následky jsou nevratné a neodčinitelné.

Jiní „odborníci“ volají po zákonu, který by omezil či spoutal negativní emoce, žárlivost, nenávist, zlost či zuřivost. Jak naivní a marné! Neexistuje zákon, který by to dokázal! Emoce jsou naší součástí a „vyřešit“ ani spoutat se nedají. Naivní zákonodárci mohou přijmout libovolný zákon, ale lidé se budou milovat, hubovat i nenávidět navzdory právní normě, i kdyby byla schválena kvalifikovanou většinou obou komor. Však si odpovězte sami, kdo vás spolehlivě nejvíce a nejčastěji vytočí doběla? Rodinní odborníci to dobře vědí, podobně jako to přizná upřímný čtenář: nejvíce se zlobíme na své nejbližší, protože právě jejich slova nám nejvíc ubližují, to vůči nim jsme nejzranitelnějšími.
Proto je naivní rodinné vztahy svazovat právem a spoutat regulemi. Takové zákony jsou od začátku odsouzeny k nepotřebě. Občanský zákoník říká: Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dítě povinno dbát svých rodičů. Jenomže – jak chcete vynucovat povinnosti v rodině? Pokutou? Podmínkou? Výkonem trestu? Rákoskou? Klečením na hrachu? Vypnutím wifi?

Právní normy se nedají použít k vynucení lásky, respektu, přátelství, úcty, pomoci, podpory a spolupráce. Kdo z politiků si to myslí a ty nesmysly neustále protlačuje, zřetelně ukazuje, že o vztazích mezi lidmi neví vůbec nic.

Kam s tím horkým bramborem

Během mé třicetileté advokátní praxe horliví teoretici vzdělávání do školních osnov nacpali spoustu nových věcí. Vedle novodobých dějin i počítače, finanční gramotnost, angličtinu, lidská práva, Ústavu, ochranu životního prostředí a řadu dalších věcí. Bohužel jsme zapomněli na mezilidské vztahy a odlišnost lidských duší. Naše děti i mnozí dospělí dokáží mobilem řídit zeměkouli, ale čím naštvat či potěšit blízkou osobu, to jim zůstane utajeno. Stejně tak to, jak ovládat svá vlastní vzplanutí. Že v jejich vlastním zájmu i v zájmu celé společnosti je, aby své nejbližší okolí a své přátele udržovali v dobrých vazbách i v dobré náladě, to se ve škole, od rodičů či z médií nedovědí. Jaký div, že domácí zabijačky přibývají, stejně jako roste napětí ve společnosti. Ruku v ruce s tím, jak málo si ceníme rodiny a vlídných mezilidských vztahů.

Naopak právní normy bytní zbytečně a neodůvodněně. Zákon o rodině z roku 1963 měl jenom stovku paragrafů. Byl jednoduchý, jasný, funkční, ale prý moc socialistický (i když převzatý ještě ze starého Rakouska), a tak ho bylo zapotřebí zgruntu předělat a změnit. Rodinná část občanského zákoníku z roku 2012 dnes obsahuje víc než 320 paragrafů, ale ani ten násobek slov zklidnění emocí v rodině nepřinesl. A co hůř – pravidelně se ten kopec legislativy doplňuje o další a stejně neefektivní. Vždyť i dnes čeká ve Sněmovně na projednání několik novel občanského zákoníku. Jenomže právo se uplatňuje u soudu a soudní proces z členů rodiny nebo z manželů učiní válečníky, co k sobě už nikdy nenajdou cestu. A kdo si myslí, že ti dva se po tom lítém boji budou zas milovat, uctívat nebo si věřit jako v romantickém filmu, je naivní fantasta, snílek či bloud, který o vztazích mezi lidmi vůbec nic neví. Já to tak určitě dělat nebudu. Legislativy chci prosazovat spíš míň, než víc.

Jenže přijmout zákon je mnohem jednodušší, podobně jako neustále jen zdůrazňovat práva. „Já chci, já trvám, já vyžaduju, je to moje právo.“ Ale když každý bude trvat jen na svých „právech“, buď se navzájem všichni pomlátíme, anebo budeme sedět ve své kleci každý sám. Společné soužití je totiž mnohem těžší než žít singl. Vyžaduje toleranci, pochopení, soucit, ochotu spolužít s ostatními a porozumění, čím žijí a co cítí ti druzí. O to se máme všichni snažit, a stále znovu. Protože na společném žití je postavena rodina a lidská společnost. Ne nějaká cizí a neznámá entita. Ale naše vlast, naše společnost a naše rodina. Ne na zákonech či na rodinném právu, ale na lásce, vnímání, pochopení a zdrženlivosti.

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

https://www.irozhlas.cz/volby/kovarova-senat-volby-2022_2210021723_ank

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.

Poskytla jsem rozhovor studiu LeagleOne:

https://leagleone.najdipravnika.online/obsah/pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou/

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2022 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde: