To si myslím

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/nebinarni-osoba-s-pozadavkem-na-zmenu-rodneho-cisla-neuspela-40400765?fbclid=IwAR1um3XTh9wvVQwJC_BW7hCK2oMR37JCAua7FWOt_r7Q8Xt1bZJoPSvlcG0

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Uz-se-riti-k-zemi-Zahravaji-si-Daniela-Kovarova-a-proc-si-nebrat-priklad-ze-Zapadu-705841

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.

„Diskriminace! Útlak! Zloba a nepřátelství!“ křičí ze všech stran všemožné menšiny, když popisují, co se jim v životě děje. Někdo se tuhle na ně mračí, jiný jim támhle upře právo, další jim nedá práci, nebo je urazí kvůli jejich vzhledu, jejich mluvě, zvykům, barvě vlasů či sexuálním preferencím. Mrzí je to, pochopitelně. Bolí, pálí, vadí jim to. A tak se svěřují médiím, vyčítají ústrky většinové populaci, demonstrují na ulicích v maskách, aby si jich ostatní všimli, a žádají změnu zákona a vůbec celé společnosti. To vše činí v pevné víře, že s jejich Novým zákonem pro ně nastane Nebe na zemi. 

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.

Nestačí, že vás opustí maminka a vy musíte bojovat se zármutkem a chystat pohřeb. K tomu se přidává dědické řízení a vyklízení bytu. Ani tahle bolest není poslední, i pak vás čeká další administrativa. Ukončit uhlíkovou stopu je pořád 1000x jednodušší než zastavit stopu elektronickou: 

Zjevně jsem si dovolila příliš. Dopustila jsem se hodnotového soudu a zkritizovala stranu, jíž dotknout se není veřejně dovoleno. 

Za poslední 3 roky mi zemřelo 13 příbuzných, kamarádů a známých. Většina ve vyšším věku, ti mladší na rakovinu nebo na infarkt, jen jeden na Covid. Byli tady, a najednou nejsou. Lidi kolem nás odcházejí, protože smrt patří k životu. Nejenom život, ale i ona je totiž normální. 

Ne, za zdražování fakt nemůže válka. Ceny rostou už dlouho a může za to pitomá politika státu a EU. Kdo si myslíte, že platí Green Deal, snížení emisí, zákaz plastových brček a další pitomosti spolu s tlakem na firmy, aby zezelenaly? Kdo platí všechny ty směšné reklamy a dotace na elektroauta pro ty, co na ně mají? 

Manželství pro všechny je třeba urychleně prosadit. Jako právo a jako povinnost. Povinnost pro všechny a právo pro každého. Protože vdaní a ženatí žijí déle, mají víc dětí, více sexu, méně pokusů o sebevraždu a méně nemocí. Život v manželství je tedy nejen pro jednotlivce, ale i pro náš stát zdravotně, psychologicky, ekonomicky i sociologicky nejvýhodnější. 

V úterý 25. 5. 2022 jsem odpovídala na otázky Jany Bobošíkové. Záznam celého rozhovoru je k dispozici zde:

AymyIgQmHso

Jsem luční advokátka a jsem na to hrdá. Jsem luční advokátka skoro celý život. V roce 1987 jsem byla nejprve v Klatovech, pak v Plzni, potom nějakou dobu v Praze a poslední léta vykonávám advokacii ve Štěnovicích, které mají 2200 obyvatel. 

https://cnn.iprima.cz/mate-problem-vyjit-s-penezi-najdete-si-druhou-praci-radi-ekonom-krecek-108597

Máme 2 miliony zákonů a právních norem, které nikdo nezná. Přesto existují lidé, kteří se neustále snaží přijímat další zákony, i když po nich nikdo nevolá a k normálnímu životu je nepotřebujeme. Právní normy už dnes upravují lásku, přátelství, úctu a normální mezilidské vztahy. A přitom si po většinu života vystačíme se slušným vychováním z domova. Příkladem oblasti, ve které neexistující zákon nechybí, je náhradní mateřství. Jde o pár případů do roku, zásadní problémy ani stížnosti nejsou, a přesto si každou chvíli někdo vzpomene, že bychom měli mít speciální zákon. Ale nejde jen o nadbytečnost či zbytečnost. Jde i o to, že na každou takovou normu se nabalí tisíce zájmů všelijakých přičinlivých regulátorů, vždy ochotných za veřejné peníze řídit naše životy.

Já jsem proti a poslední léta to říkám všude možně. Třeba i v rozhovoru pro časopis Vlasta, z něhož se pak v článku objeví jen jedna věta.

https://www.vlasta.cz/clanek/jak-otehotnet-adopce-nahradni-matka-20220519.html

Aktuální válečná situace s sebou přináší nové skutečnosti a nové tendence, s nimiž se potýkají advokáti ve svých kancelářích. Mezi nově příchozími Ukrajinci jsou i takoví, kteří zažívají ve své domovině a po cestě do bezpečí krizové stavy a život ohrožující situace, protiprávní jednání a zneužívání, čelí nejistotě a strachu z budoucnosti. Podobně jsou na tom někteří čeští občané v důsledku přetrvávající pandemie či násilné trestné činnosti (oběti domácího násilí, pokusů vraždy či loupení, dopravních nehod či ztráty blízké osoby). Pojďme se tedy podívat na to, jak klientova krize ovlivní advokátovu práci. 

Věřím v rodinu, složenou z otce, matky a jejich dětí. Věřím v sílu a tradici, kterou rodina přináší. Ve vzory, které do svých členů otiskuje. V pomoc a podporu, kterou svým příslušníkům poskytuje. V klid, pohodu a pomoc, kterou lze doma nalézt. V sílu pokrevního i sociálního příbuzenství a v pouta, jež trvají i po smrti. V tradice, rituály, příběhy a recepty, které se dědí z generace na generaci. Věřím ve vše, co se osvědčilo a na co je i v dnešní bouřlivé době spolehnutí. V bezpečí domova. Nechť Osud uchrání rodinu před útoky modernistů a nenechá ji zahynout. 

Trestání neplatičů vězením nefunguje. Neplatiči alimentů jsou v ČR největší skupinou vězňů. Jen u nás, ve světě se obvykle neplacení výživného kriminálem netrestá (dluh se řeší jinak). Většina vězňů není schopna dluhy splácet a problém se jen zhorší. K čemu taková kriminalizace? Měli bychom trestný čin neplnění vyživovací povinnosti zrušit. 

Víte, co trápí mé spoluobčany ze všeho nejvíc? Myslíte si, že to je ochrana planety, genderová rovnost, válka na Ukrajině nebo prezidentští kandidáti? Ani náhodou. Realita je mnohem krutější. 

Můj tatínek byl gynekolog a během své půlstoletí trvající praxe pomohl přivést na svět tisíce dětí. Moje dospívání však ovlivňovala moje maminka, jejíž nejčastější věta ke mně a k mé sestře zněla: Hlavně si dej pozor, abys nepřišla do jiného stavu. Tatínek tu větu neříkal - na mě a na sestru za zády mé máti pomrkával a dodával, že ideální věk pro početí zdravého dítěte je mezi 17. a 25. rokem. Právě v té době je dívka nejlépe připravena počít a přivést na svět zdravé dítě.

Dnes činí nejčastější věk české prvorodičky 31 let a není výjimkou, když žena své první dítě porodí po čtyřicítce nebo i později. Proč my ženy odkládáme mateřství na pozdější dobu? Některé kvůli kariéře, jiné chtějí cestovat a užívat si. Další ženy nemohou najít vhodného, tedy ideálního partnera, třeba proto, že mají požadavků příliš. A jiné možná příliš plánují a malé dítě se jim do plánů nehodí.

Jenomže s vyšším věkem matky stoupá i riziko komplikací – na straně rodičky i dítěte. A kdyby jen to. Je-li matka - prvorodička starší, bývá pravděpodobné, že porodí jen jedno dítě. Ještě v roce 1975 činil průměr na ženu 2,5 dítěte, dnes jen 1,7. Téměř polovina rodin a rodičů vychovává jen jedno dítě. Někdo si možná jedináčka pořizuje záměrně, pak ale nedohlédne, jak zkomplikuje život právě jemu. Ve své advokátní praxi vidím pak úzkostlivé matky či rodiče, kteří nenechají dítě vydechnout a mají je jako projekt, příliš se na ně upnou a organizují mu každou minutu jeho života. Přílišná péče někdy dítě zničí. A to nemluvím o situaci, kdy se jedinému dítěti něco stane. Koneckonců uzavření škol během posledních dvou let mnohem lépe nesly děti, které měly sourozence a doma s rodiči nezůstaly samy.

Můj otec za svou gynekologickou praxi přivedl na svět tisíce dětí a mě moc mrzí, že tady už čtyři roky není. Moje máti odešla před 14 dny a v závěru jejího života ji mrzelo, že neměla více dětí, mj. proto, že jedna její dcera (moje sestra) zemřela před 10 lety. Často mluvím s klienty na konci jejich života, když pro ně píšu závěti. Nikdy jsem neslyšela, že by litovali zmařené pracovní nebo investiční příležitosti. Obvykle je mrzí, že neudržovali lepší mezilidské a příbuzenské vztahy a že neměli více dětí. Podobně tak i moje sestra, která se tak dlouho snažila uposlechnout doporučení naší máti, až nakonec otěhotnět nemohla a zemřela bezdětná.

I mě mrzí, že jsem na svět nepřivedla víc dětí než ty své dvě. Proto pro vás mám následující doporučení:

Milujte se a množte se.

Je to velmi příjemná aktivita, která je užitečná pro svět, pro vás i pro vaše děti.

Tak nezapomeňte a konejte. Tedy množte se a milujte se!

Projev přednesený 30. 4. 2022 v Praze na Václavském náměstí při zakončení Pochodu pro rodinu.

Od začátku kampaně (kterou jsem spustila 11. 4.) objíždím téměř denně městečka a vesnice v krajině jižně od Plzně. Plynule jsem tím navázala na svůj koníček z posledních let - objíždět vesnické hospody a v každé z nich se zastavit na kus řeči s místními usedlíky. Moc mě to baví a je to pro mne i velká škola a poučení. Někde je hospoda plná, někde se bavím třeba jen se samotným hostinským nebo servírkou. Čekala jsem, kdy se něco takového stane i na ohlášeném mítinku s občany. A stalo se. Místo nebudu jmenovat, ale opravdu, na jedno setkání opravdu přišel jen jeden jediný místní volič. Určitě si říkáte, proč takovou ostudu vytrubuji do světa. Ráda to vysvětlím. Nelituju ani oné jedné cesty za tím jedním jediným živým člověkem. Bylo to ostatně moc zajímavé a hodně otevřené povídání. Klidně něco takového budu riskovat znovu. Protože lidé na malých obcích si zaslouží, aby za nimi někdo občas přijel a zajímal se o jejich životy, o jejich problémy i radosti. Někteří kandidáti si myslí (aspoň to podle jejich chování vypadá), že se kampaň dělá přes média. Dávají rozhovory, usmívají se do objektivů. Ale o životech normálních lidí, o jejichž hlasy se přitom ucházejí, se zblízka nijak nezajímají. Já se zajímám a zajímat budu. A přijedu, i kdyby mě čekal jen jeden jediný člověk.

https://advokatnidenik.cz/…si/

Podívejte, jak na univerzitní půdě kvete ultralevicový aktivismus! Zde například na téma Istanbulské úmluvy: "V Česku i přes snahy některých katolíků a lidovců nechala Istanbulská úmluva většinu populace chladnou až do září 2018, kdy katolický kněz a bývalý ministr školství Petra Piťha během své svatováclavské mše pronesl proroctví, v němž předpověděl, že homosexuálové se stanou vládnoucí třídou a biologičtí rodiče budou posláni do převýchovných táborů za to, že budou vychovávat své potomky jako děvčata a chlapce, a ne jako genderově neutrální osoby. Tím se postaral o medializaci celé debaty, do níž se aktivně zapojili aktivisté z organizací, jako je Tradiční česká rodina, v níž se angažují lidé z krajně pravicové populistické strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), již zmíněná Aliance pro rodinu nebo Středoevropská inspirace. Těchto debat se ale aktivně zúčastnili i veřejní činitelé, např. křesťanští demokraté jako Tomáš Zdechovský, Pavel Bělobrádek nebo Marian Jurečka, nebo intelektuálové s vazbami na krajní pravici jako např. islamofobní aktivista Petr Hampl, vysokoškolská profesorka filosofie Anna Hogenová nebo právnička Daniela Kovářová. Tato debata nejen ratifikaci úmluvy úspěšně zbrzdila (úmluva není ratifikována dodnes), ale navíc upevnila přítomnost pojmu „genderová ideologie“ v českém veřejném prostoru, díky čemuž se pro jistou část společnosti stal anti-genderový diskurz zcela legitimním popisem emancipační politiky a genderových studií." 

https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/okres-plzen-mesto/27156-pravnich-norem-mame-vic-nez-dva-mi...