· JUDr. Daniela Kovářová
Domácí násilí je vedle boje s podnebím a aktivistického genderismu jedno z témat, jemuž neutečete, ani když nejste jeho oběť či násilník, rodinný advokát či soudce nebo psycholog, co se nápravou raněných duší živí. A protože se o domácím násilí dnes tolik hovoří, rozhodla se Unie rodinných advokátů spolu s Justiční akademií a Nejvyšším správním soudem uspořádat seminář1 o institutu vykázání násilníků.
Vykázat násilníka z domácnosti můžete od roku 2007 podle zákona o policii2 nebo od roku 2014 podle zákona o zvláštních řízeních soudních3. Každá z obou variant má své výhody a specifická rizika: policie přijede hned, když ji zavoláte, ale neprovádí podrobnější dokazování. Na místě vyhodnotí situaci, a pokud dojde k úvaze, že došlo k domácímu násilí, ústně a bez návrhu vykáže násilníka z domácnosti až na 10 dní. Proti vykázání lze podat námitky, o nichž rozhoduje krajské policejní ředitelství. Námitky však nemají odkladný účinek, násilník musí domácnost vyklidit hned. Policejní postup lze napadnout žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u správního soudu4. O onom druhém typu vykázání rozhodne okresní soud příslušný podle bydliště oběti na základě písemného návrhu do 48 hodin bez jednání. Proti rozhodnutí soudu lze podat odvolání, o kterém rozhodne krajský soud do 7 dnů od předání věci.
Tolik stručné znění zákonů, které vypadají jednoduše. Ale praxe je jako obvykle barvitější a složitější. Proto je ideální, když se domácí násilí řeší multidisciplinárně a za účasti všech zainteresovaných – policie, rodinných advokátů, soudců, opatrovníků nezletilých dětí, psychologů a terapeutů. Pro ně je naprostou nezbytností neustálé vzdělávání a výměna zkušeností. Jako v mnoha jiných oblastech, i v této platí, že nejvíc škody napáchá nevzdělaný, laxní, znuděný a nechápající, ale i „jen“ přepracovaný nebo přetížený profesionál. Zatímco když se sejdou informovaní nadšenci se zdravým rozumem, není třeba nových zákonů, protože pomoci se dá i podle těch stávajících. Zakopený pes není v paragrafech, ale v jejich aplikaci, a tedy v lidech.
Pohled na domácí násilí se totiž mění. Tak třeba už dnes neplatí, že domácí násilí je vždy dlouhodobé a útoky se v čase stupňují. Ne vždy je prvním náznakem problému doma facka, ale ovládání a kontrola. Charakteristickým rysem zůstává černobíle jasné rozdělení rolí. Jeden z páru či v rodině je tím, kdo atakuje, kontroluje, ubližuje, deptá. Druhý ustupuje a ztrácí svobodu. Pokud se tak chovají střídavě oba a role či intenzita jejich útoků se mění, o domácí násilí pravděpodobně nejde.
Vykázání násilníka z domácnosti je ovšem jen jedním krokem, který obvykle k vyléčení vztahu nepostačí. Proto třeba na jižní Moravě provozují už mnoho let interdisciplinární týmy, které komplexně řeší dvojici z pohledu psychologického a právního, majíce na zřeteli zájem nezletilých dětí.
Neplatí také, že jediným efektem vykázání je potrestání pro domácího násilníka. Multidisciplinární týmy pracují s dvojicí násilník/oběť, byť odděleně a s každým jinak. Vykázáním získají obě strany čas a klid. Oběť k promyšlení dalších kroků a k rozmyšlení, zda násilníka opustit, zahájit terapii, změnit svůj přístup či řešit život úplně jinak. Násilník dostane čas nahlédnout na své jednání a reflektovat, že problém je spíše na jeho straně, a jak jej řešit. Ideální je práce s oběma stranami v odlišných intervenčních centrech.
Jak změnit domácího násilníka? Možná si myslíte, že je to bez jeho reflexe vyloučeno. Ale odborníci čeští i zahraniční nesouhlasí. Například v sousedním Rakousku je vykázanému povinně uloženo 6 hodin psychoterapeutických konzultací, které zajišťuje instituce podobná naší Probační a mediační službě. Každá konzultace je šancí a i povinně nařízené konzultace mají v třetině případů úspěch a pozitivní efekt. Pak také oba – oběť i násilník – mají naději. Jen násilník musí pochopit, že svým chováním vzbuzuje strach a úzkost, ztrátu identity, vinu, hanbu a trauma, jež může u oběti přetrvat mnoho desítek let.
Některý čtenář by možná pod vlivem veřejně prezentovaných krvavých případů a mediálně sledovaných kauz pochyboval o snahách násilníka převychovat, a spíš by plédoval pro jejich uvěznění na mnoho let. Jenomže často jsou domácímu násilí přítomny i děti. A s nimi jsou spojena dvě velká nebezpečí: transgenerační přenos, jež vede děti v dospělosti k opakování rodičovského chování, a riziko zákazu styku. K němu však v praxi soudy přistupují jen výjimečně.
Ještě o jednom novém fenoménu, dříve nezmiňovaném, se na našem semináři hovořilo. Existují dva krajní lidské typy: agresivní muž, který bije ženu a chybí mu vhled a sebereflexe. A potom „mrcha ženská“, která obviněním z domácího násilí chce ovlivnit opatrovnický soud v jeho rozhodování, komu po rozchodu svěřit dítě. Taková žena si někdy upřímně myslí, že je obětí domácího násilí, ale není, byť před soudem bojuje o zákaz styku dětí s otcem. Právníci a neziskovky, které se specializují na domácí násilí a pracují výlučně s jeho oběťmi, smyšlená oznámení bagatelizují, ale rodinní advokáti se s vymyšlenými obviněními z domácího násilí ve vypjatých opatrovnických sporech setkávají poměrně často.
Domácí násilí je dnes hodnotovou a veřejně propíranou záležitostí, a hodnoty a jejich univerzálnost či neuniverzálnost přece velmi hlasitě rezonují v naší společnosti. Musíme se naučit o nich mluvit a respektovat je u jiného.
Každý rok je v naší zemi vykázána z domácností asi tisícovka domácích násilníků a agresivních osob. Je otázkou, zda je to hodně málo nebo příliš velký počet a zda si přát, aby vykázaných osob bylo míň. Aktuálně se připravuje novela občanského zákoníku5, která má přinést definici domácího násilí, jež dosud v českém právu obsažena není. Můžeme se přít o tom, zda skutečně chybí. Podle mě není problém v definici, ale v důkazní nouzi, protože domácnost je synonymem pro soukromí a dění v rodině bývá subjektivní. Jenomže nelze zákonem říct, že budeme vždy věřit jen jedné straně.
To bychom potom nepotřebovali žádné soudy.
Psáno pro Rodinné listy
25. 4. 2023