· JUDr. Daniela Kovářová
Máme tu podzim. A s ním se vždy zjevuje silná trojice našich významných svátků. 28. září, 28. říjen a 17. listopad. Proč jsou ty tři dny českými svátky a většina lidí v těchto dnech nepůjde do práce ani do školy, to poučený čtenář zajisté ví, nebo mu to řeknou na jiném místě, popřípadě si to vyhledá nebo se optá umělé inteligence. Mě však zajímá, proč a jak si významné české milníky připomínat.
Někdo slaví, protože byl přímým účastníkem události, což platí zejména o 17. listopadu 1989. Významný den v kalendáři pro žijícího pamětníka není jen státním svátkem, ale součástí jeho osobní historie, jeho života, jeho zážitků a vzpomínek. To je velmi osobní motivace. Vlastní zkušenost s historickým zlomem člověka promění. O to je složitější, když si události, jež si tak živě pamatujeme, přivlastňují mladší ročníky, které o pohnutých dnech oné doby nic nevědí, a tak jejich význam, vyznění, průběh i symboliku zasazují do jiných reálií. Mnozí si taky uzurpují právo vykládat minulost posvém a vylučovat druhé ze slavení, jak se každoročně můžeme přesvědčit například v Praze na Národní třídě právě při výročí 17. listopadu 1989.
Prvních i druhých je však menšina. Ti píší články, komentují výročí v televizi, rozebírají jeho dopady na dnešek a smutní nad tím, jak společnosti, státy, národy a národnosti zapomínají na své kořeny. Třetí skupina nad obě početně převažuje. To jsou všichni ti, kteří nadšeně využijí dnů volna k návštěvě chaty či chalupy, k prodloužení dovolené, k zahálení a k nicnedělání či k jiným soukromým aktivitám. Aspoň budou mít víc času na výlety, na posekání trávy, na zazimování zahrady, na poslední podzimní grilování. Třetí skupina se zajisté o významném dni něco málo doví, protože v souvislosti s dnem volna informují televizní i rozhlasové stanice, politici činí prohlášení na sociálních sítích a promítají se dobové filmy. Třetí skupinu ale nejvíce zajímá otvírací doba velkých prodejen a hobbymarketů. Ti všichni se pak společně rozčilují, proč stát nařizuje prodejcům, kdy smějí mít otevřeno a kdy ne.
Idealistická představa, že všichni lidé oslavují státní svátky s vlajkou v ruce a s hlubokým rozjímáním nad dějinami, je spíše ideál než realita. Společnost funguje v různých vrstvách – pro někoho je svátek dnem osobního vzpomínání, pro jiného možnost jít na aktuální demonstraci na výročí jen naroubovanou, leč pro většinu jednoduše zaslouženým dnem odpočinku navíc.
Máme svobodu, tak mohu svobodně státní svátek ignorovat, napsal loni kdosi na sociální sítě. Jiný možná nikam nepoloží věnec ani kytičku, ale vzpomene si na unikátní náladu závěru roku 1989 a zejména roku následujícího. Rodiče právě možná letos na podzim na zahradě u táboráku vysvětlí dětem, proč dnes nemusely do školy. Třeba se právě v tuhle chvíli zrodí tradice rodinného vyprávění o historii. Nebo si rodina doma nalije čaj, zapálí svíčku a zavzpomíná. K čemu by jinak byly ty sychravé večery? A že si každý z pamětníků pamatuje svou verzi historických událostí? A neplatí právě to o vzpomínání vůbec?
Je jistě v pořádku, že ve školách se děti učí o české historii a významné dny se v několika předmětech připomínají. Vše, co se v minulosti dělo, mělo svůj smysl a význam. Žádná událost se nestala odděleně, žádnou nejde z minulosti jen tak vymazat, vyzmizíkovat, zrušit. Proto je krátkozraké přepisovat historii, bourat sochy a přejmenovávat města, společnosti a ulice. Všechny ty hezké i strašné časy, lidi, události, revoluce, změny, dny svobody i
nesvobody si naše republika nese s sebou. Nevyčítejme proto někomu, kdo volný den chce využít po svém. Nikdo z nás neví, kdo a jak si ho sám v sobě či doma ve skrytu s rodinou připomene. Nepískejme ale taky na nikoho, kdo si chce významný okamžik minulosti připomenout na Náměstí Republiky, na Národní třídě, na Albertově, ale i jinde. V Ostravě, v Plzni, v Brně, v Krkonoších či na Vysočině. Všechny ty způsoby a formy oslavy jsou v pořádku. Máme svobodu slavit či neslavit posvém. Protože minulost patří všem. O budoucnosti se to teprve ukáže.
TO č. 10/2026