· JUDr. Daniela Kovářová
Chraňme normální svět. S tímto heslem jsem před 4 lety kandidovala do Senátu a toto heslo jako sví moto prosazuji celé čtyři, hlásám a bojuji za něj. Můj způsob výkonu mandátu senátorky a skládání účtů je vedle posuzování návrhů zákonů v Senátu zejména debata s lidmi, se sousedy, s voliči. Proto pravidelně pořádám v Senátu i ve svém senátním obvodu besedy a setkání, proto objíždím akce ve svém obvodu, proto se neustále s lidmi bavím.
Této činnosti, tedy vedení rozhovorů a naslouchání, co si o různých tématech myslí ostatní, se vlastně věnuji celý svůj dospělý život, od srpna 1987, kdy jsem po absolvování vysoké školy nastoupila do advokacie.
Za nejdůležitější témata považuji rodinu, děti, pospolitost. Proto jsem se v advokacii věnovala zejména právu rodiny a rodinným problémům.
Nyní, u příležitosti 4. výročí svého zvolení do Senátu jsem uspořádala besedu pod stejným názvem a posluchačům jsem předložila tři své základní teze. Všechny úvahy a všechna tvrzení o probíhajícím společenských změnách existují české i mezinárodní výzkumy, na všechny civilizační změny už známe data.
Tyto mé tři základní teze znějí takto:
1. Lidé jsou stále více sami. Nikdy v minulosti jsme neměli tak málo přátel, nikdy dříve jsme se tak málo nestýkali, nebavili. Nikdy v minulosti se lidé necítili tolik osamoceni a opuštění. To vše navzdory tomu, že celý svět je dnes provázaný a na rozdíl od minulosti jsou i velké vzdálenosti překonatelné v řádu hodin.
Dnešní stav není důsledkem jediného státního rozhodnutí nebo tlaku. Dnešní situace není výsledkem touhy státu ani státní regulace. Dnešní trendy jsou způsobeny obrovskou společenskou proměnou, do níž patří antikoncepce, tlak na zvýšení procenta vysokoškoláků, obrovské spektrum možností realizace, volný pohyb po světě, blahobyt, rozpad rodin, individualismu, přehánění náročnosti výchovy dětí, odkládání mateřství po čtyřicítce, krize komunikace, sobectví, neschopnost hledat partnera a učit se s ním žít a sociální systém. Tento trend je celosvětový a není možno ho jednoduše změnit. Stojí zato bojovat o malá drobná zlepšení a neklást rodičovství překážky.
Všechny tyto společenské změny lidé chtějí a vyžadují, ale jsou do tohoto chtění a přání i společností, reklamou a okolím tlačeni.
2. Mladí nechtějí mít děti, vztahy, sex. Je to pochopitelné, s ohledem na umělou inteligenci, rozmach sociálních sítí a všeobecnou dostupnost pornografie. Uspokojují se jinak.
Brutální feminismus přesvědčil mladé dívky, že muži jsou nebezpeční a toxičtí. A tak se mladí mužové stydí a uzavírají se do svých digitálních ulit, tím spíše, že by rádi pokračovali v patriarchálním světě svých otců. Mladé ženy jsou naopak agresivní, nesmlouvavé a vysoce náročné. Nechtějí ze svých nároků slevit, odmítají kompromisy, nemají touhu o jiného pečovat. A tak začasto zůstávají samy.
Zbytky normálního světa ještě přežívají na vesnicích, zatímco lidé se stěhují do měst, kde jsou sami. Na vesnicích ještě existují nebo jsou mladými rodinami obnovovány pospolitosti, které ve městech chybí. Osamělost mladých, dětí i seniorů vede k depresím, zhoršování zdravotního stavu, k sebevražedným pokusům.
Za této situace politici podporují náhradní mateřství, euthanasii a asistovanou reprodukci pro starší single muže i ženy. Jako kdybychom ignorovali všechna zjištění o tom, že člověk ke zdárnému vývoji potřebuje úplnou funkční rodinu.
3. Žijeme v kultuře neodpovědnosti. Rodiče nevedou děti k samostatnosti, k plnění úkolů, v převzetí odpovědnosti za svůj život. Hranice dospělosti se za posledních 30 let posunula z 18. roku věku někam ke třicítce. Mladí lidé, kteří by měli zakládat rodiny a přebírat odpovědnost, stále bydlí u rodičů a hrají si. Mnozí nepracují a žijí z podpor či ze sociálních dávek. Věci se neopravují, ale vyhazují, podobně jako vztahy. Koho doma nenaučili nastavovat hranice, ten je nebude schopen nastavit ani sobě.
Všechny výše uvedené tendence a projevy jsou rysy desocializace, vzájemnosti, komunitního života. Na mnoha místech na zeměkouli se už prodává více kočárků pro psy než kočárků pro děti.
Někdo odpoví, že je to tak v pořádku a ať necháme žít každého, jak se mu líbí. Ale proč potom máme tolik sebevražd, psychických onemocněni, psychofarmak? Proč potřebujeme tolik terapeutů? Proč třetina dětí ve školách má potvrzenou nějakou diagnózu?
To vše výše uvedené je konstatování. Známe příčiny, jak k těmto změnám došlo. Vidíme důsledky různých hloupých nebo omezených rozhodnutí, které dnes ale mají nečekané vedlejší následky.
Otázka zní, jak z této situace ven. Společensky a politicky nikdo neví. Většina postižených států se snaží. Některé výstavbou sociálních bytů, jiné léčbou osamělosti, další zvýšením sociálních dávek, podporou kratších pracovních úvazků a lepší dostupností zdravotní péče a mateřského školství. Žádná z rad, žádné z řešení však nevede ke zlepšení.
Mé doporučení zní: individuálně se každý z nás musí snažit. Nezhoršovat stávající situaci. Snažit se komunikovat. Dohodnout se. Nerezignovat na společenský život, protože komunikace z očí do očí vylepšuje zdravotní i psychický stav. Často se dotýkat, protože lidský dotek má hojivý efekt. Nevěřit online komunikaci a vycházet z domu. Chodit často ven, protože pohyb náladu zlepšuje.
Mnohé finance jsou vynakládány na inkluze, na minority, na excesy a podivnosti. Žádné finance nejsou vynakládány na normální rodinu, na oslavu normálního každodenního života..
Možná nenajdeme cestu. Ale možná stačí si to uvědomit. Budeme o tom mluvit, psát, debaty v televizi.
Nejsme panovníci ani diktátoři. Jsme jen účastníci veřejné debaty. Každý z nás je schopen i drobounké změny.
Tvrdím, že normální je být spolu, normální je spolu mluvit, spolu pracovat, spolupracovat, normální je pozdravit, poprosit a poděkovat.
Dělejme to všechno každý den na svých malých písečcích, na svých zahrádkách, ve svých komunitách.
Úvodní projev na besedě v Plzni 26. října 2026
