Skupina 24 senátorů předkládá drobné doplnění článku 13 Listiny základních práv a svobod o větu: (2) Každý má právo na život nezávislý na digitálních službách; nikdo nesmí být veřejnou mocí nucen k využívání elektronické komunikace, a to bez jakékoliv újmy.

Proč k tomuto kroku přistupujeme? Protože proces, kterému občas říkáme „digitalizace“ je jen nástroj. Je to jen cesta, jen jeden ze způsobů komunikace. Nástroj to může být vhodný, účinný a efektivní, pokud jej člověk umí používat. Má své výhody i své nevýhody. Někdo cítí více výhody, jiný zase nevýhody. A podle toho se rozhoduje o tom, jakou formu komunikace kdy použije. Ale stává se bičem, pokud člověku stát nařizuje, že žádná jiná možnost komunikace neexistuje.

Od roku 2020 platí zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby. Ustanovení § 1 tohoto zákona stanoví právo fyzických i právnických osob komunikovat se státem digitálně a povinnost státu digitální komunikaci přijímat. Občané toto právo už 6 let mají.

Od roku 2020 se však hodně změnilo. Vidíme kolem sebe nástup tzv. umělé inteligence. Velké technologické i bezpečností firmy se tohoto nástupu obávají, ba dokonce podepisují petice, aby státy zabránily dalšímu rychlému rozšiřování AI. Evropská unie připravuje legislativu, která uloží státům povinnost ponechat možnost volby mezi digitální a osobní či poštovní formou. Právě na toto téma jsme loni uspořádali debatu a vydali sborník. Neexistuje jiná oblast, v níž by se na nás, na signatáře tohoto návrhu, neobraceli občané a nestěžovali si, že stát, města, obce, kraje a instituce je nutí komunikovat digitálně.

Jistě, nikdo z nás nechce bránit pokroku. Každý z nás, kdo jsme návrh podepsali, má chytrý telefon, používáme maily, internet, elektronické bankovnictví, umělou inteligenci. Ale nechceme, aby nás k tomu někdo nutil.

Nejde vůbec o krok zpátky. Jde o slušnost, zdvořilost, úctu ke spoluobčanům. Lidé kolem nás mají své důvody, proč preferují ten či onen způsob komunikace. Nemusíme se s jejich přístupem ztotožňovat, ale měli bychom ho tolerovat. V mnoha jiných oblastech přece také hájíme právo na způsob života, který si přitom od našeho liší.

Článek 10 odst. 1 Listiny uvádí, že každý má právo, aby byla chráněna jeho lidská důstojnost. Co je důstojného na tom nutit občana, který třeba nemá na takzvaný chytrý telefon, který žije v místě bez kvalitního datového signálu, člověka, který pro různá postižení není schopen digitální technologie používat? Co je důstojného na tom, že stát svým občanům povinně, jen proto, že jsou podnikateli, zřídit datové schránky a nutí je podávat různá hlášení výlučně digitálně? Mohla bych vám přečíst příklady. Mohla bych vám přečíst srdceryvná líčení lidí, kteří si nebyli schopni vyřídit své záležitosti jen proto, že se jim vybil telefon, nechápou elektronické pokyny, nevyznají se v elektronickém bankovnictví, nejsou schopni vybrat si z bankomatu peníze. Jen proto, že nám všem tyto služby fungují, bychom neměli nad pětinou národa mávnout rukou.

Jistě, většině lidí digitální komunikace, e-recepty, e-neschopenky a další doklady vyhovují. Ale v naší populaci ve všech věkových kategoriích (opravdu ve všech, na to máme průzkumy) žije 20 % obyvatel, kteří nemají chytrý telefon, kteří nejsou schopni předložit v lékárně e-recept, kteří nejsou schopni komunikovat digitálně. Nebo nejsou z různých důvodů ochotni. Přijímáme zákony na ochranu menších skupin menšin. Proč tedy právě tato obrovská menšina nemá v Senátu žádné zastání?

Tento návrh projednáváme právě v době, kdy jsou za námi testy PISA zkoumající úroveň vzdělání u mládeže a u dětí. Z nich vyplývá, že 26 % českých 15letých není schopno porozumět psanému textu. A my po stále rostoucí skupině i digitálně negramotných budeme požadovat digitální komunikace? Není to tak trochu protimluv?

Evropská unie stejně jako Ústavní soud už dospěly k závěru, že stát má myslet nejenom na ty své občany, kteří nejsou schopni

z nějakých vyjmenovaných objektivních důvodů digitálně komunikovat, ale i na ty občany, kteří tak komunikovat nechtějí. I tak digitálně vyspělá země, jakou je Estonsko, nabízí pro všechny komunikace občana se státem i neelektronickou variantu.

Žijeme v zajímavé době. Obáváme se blackoutů a kryptooperací. V oblasti kriminality klesá trestná činnost ve všech kategoriích, roste pouze takzvaná kyberkriminalita, které jsou vystaveny nejzranitelnější skupiny – děti, mládež a senioři. A přitom kyberprostro není bezpečný nikdy a nikde. Hovoříme o zákazu mobilních telefonů na školách a o návratu k ručnímu psaní, a přitom stát stále častěji ve svých právních normách trvá na digitální variantě.

Mnozí tady budete v diskusi zmiňovat různé přízemní argumenty. Například jak by se státu zkomplikoval výběr daní.

Uvědomte si ale, že ta věta, kterou do Listiny navrhujeme, má být symbolem. Vztyčeným ukazováčkem státu, aby přestal. Aby měl úctu k těm nejzranitelnějším, těm, kteří nejsou tak schopní, tak rychlí, tak se neorientují v dnešním rychlém životě. Nepomůže ani, když budete popisovat své rodiče nebo dědečky, kteří digitálně existovat umějí. Jistě, mnozí to dokážou. Ale stát má myslet na všechny.

A když nemyslí, my tady máme myslet i na ty nejubožejší a od většiny nejodlišnější. Protože ty je třeba explicitně chránit.

Možná si mnozí z vás nedovedou představit stud, který zachvátí mnohé naše spoluobčany, když nejsou schopni z jakýchkoliv důvodů ovládat digitální technologie. Kdo by si právě o tomto strašném pocitu nedokonalosti a nedostatečnosti chtěl něco přečíst, tomu doporučuji knihu německého filozofa Güntera Anderse Prométheovský stud nebo poslední podcast filozofky Terezy Matějčkové na Echu24.

Lidé, kteří se na nás obracejí, se stydí zato, že nejsou tak výkonní jako vy ostatní, že nejsou tak učenliví, tak flexibilní. Žijí ve světě, který jim utekl pod nohama, v němž měřítka lidského úspěchu předepisují stroje a to, jak je lidé dokážou ovládat. A vy, kteří náš návrh chcete opět šmahem jako už dvakrát zamítnout, říkáte, je

přece normální digitální technologie ovládat. Jen ať se to ti lidé naučí jako vy.

A já tvrdím, že právě tento pohled svrchu je krutý, nelidský, ohleduprázdný. A že naší povinností je právě tyto lidi, naše spoluobčany podpořit. A pak je tu ještě skupina lidí, která na základě své zkušenosti je výjimečně nedůvěřivá k elektronické komunikaci. Budeme je tlačit ke zdi? Nápadnými i nenápadnými kroky, které zužují možnost komunikovat jinak?

Náš návrh není s to způsobit nic regresivně. Nic retroaktivně nezruší. Nic státu nezkomplikuje. Je to jen symbol.

Je to prohlášení stát, že myslí i na tyto lidi.

Je to jeho slib dobudoucna.

Možná někdo z vás namítne, že taková ochrana občanů není potřeba. Ale já budu argumentovat tím, že v některých případech sice existuje i hybridní papírová forma (například při podání přihlášky na střední školu), jenomže ta je pak znevýhodněna, protože školství už pracuje výlučně s digitálními daty. Proto náš návrh obsahuje i druhou část věty o tom, že papírová, poštovní či jiná nedigitální forma nesmí být znevýhodněna vedle té digitální.

A já vám mohu vyjmenovat i situace, kdy papírová či nedigitální forma neexistuje. Tak třeba návrh na vydání elektronického platebního rozkazu lze podat jen elektronicky. K papírově podanému návrhu soud vůbec nepřihlíží.

A to tady nehovoříme o bezpečnosti databází. Kolikrát už se stalo, že stát nějakým nedopatřením umožnil únik osobních dat. Naposledy v minulých týdnech šlo o zveřejněná rodná čísla u testovacího rozhraní nového Veřejného rejstříku.

I proto a z mnoha dalších důvodů jsme zpracovali návrh na právo nedigitálního života znovu samostatně a já vás za všechny své kolegy žádám, abyste jej podpořili.

Ne kvůli nám navrhovatelů, ale kvůli těm, které chceme chránit.