Jako každý rok projednáváme vládní zprávu o vývoji EU. I letos se předpokládá, že ji rychle vezmeme na vědomí a přejdeme k dalšímu bodu. Jako obvykle si dovolím takový zamýšlený hladký průběh diskuse narušit.

Beru si k tomuto dokumentu slovo pokaždé, protože toto téma považuji za naprosto klíčové. Zásahy unijních institucí do našich životů jsou stále výraznější, přičemž jejich opodstatněnost a pozitivní přínosy jsou sporné. Proto dlouhodobě apeluji na to, abychom vývoj Unie pozorně sledovali, podrobně analyzovali a abychom byli schopni říci, jak se k tomuto vývoji stavíme a jak se nám daří, či nedaří prosazovat naše pozice a naše zájmy. Tato zpráva by nám v tom měla být nápomocná, zatím však bohužel tuto úlohu plní jen omezeně.

Vývoj EU v roce 2025

Evropská komise ve své souhrnné zprávě o činnosti EU v roce 2025 hovoří o roce jasných, rozhodných kroků, o momentu nezávislosti Unie. Ve světě, který ztrácí stabilitu a jednotu, si prý Evropa uvědomila, že musí převzít větší odpovědnost za vlastní budoucnost.

Tato nabubřelá slova nemohou nic změnit na neradostné, šedé realitě, která se nesla ve znamení jízdy ve vyjetých kolejích, tedy v pokračování rozběhnutých trendů.

Mezi tyto trendy patří:

1) všestranná expanze Unie – tedy expanze regulace (od novely směrnice o odpadech přes novou směrnici o monitorování a odolnosti půdy až po nařízení o životních podmínkách psů a koček), expanze unijních struktur a penězovodů, vměšování se do vnitřních věcí členských států pod hlavičkou ochrany právního státu, ambice mluvit naprosto do všeho;

2) přijímání ideologicky podmíněných opatření – v roce 2025 to bylo hlavně prosazení průběžného cíle snižování emisí skleníkových plynů k roku 2040 na úrovni 90 % (oproti roku 1990), který byl následně vtělen do evropského klimatického zákona; a to v situaci, kdy je Unie se svou extrémní klimatickou politikou ve světě stále více osamocena, jak ukázala i poslední klimatická konference v brazilském Belému;

3) vzrůstající výdaje a zadlužování se – v loňském roce nás šokovaly návrhy Komise ohledně nového víceletého finančního rámce, které předpokládají výrazný nárůst rozpočtu Unie; pokračovalo společné zadlužování se Unie, v souvislosti s nástrojem Next Generation EU a kvůli pomocí Ukrajině a byly vytvořeny základy pro zadlužování se kvůli výdajům na zbrojení); Unie posvětila i rozvolnění rozpočtových pravidel ve vztahu k některým státům, čili podporovala i pokračující zadlužování se členských států.

Významným prvkem unijní politiky byly v loňském roce snahy na poli obnovy konkurenceschopnosti EU, tedy iniciativa nazvaná Kompas konkurenceschopnosti a na ni navazující kroky. K tomuto tématu jsem se zde již podrobně vyjadřovala. Žádné nové ambiciózní deklarace, strategie a plány samy o sobě ničemu pomůžou.

Jaké jsou mé výhrady k vládní zprávě?

Nedostatkem zprávy není to, že by o různých těchto problematických opatřeních a jevech mlčela. Najdeme je tady – ale jsou zapadlé, nevysvětlené, ztracené v suché úřednické dikci, nezasazené do kontextu.

Jako v předešlých letech tu sice máme soupis mnoha desítek jednotlivých položek, ale chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne. V tom množství detailů se tak ztrácí celkový obraz toho, co se v Unii stalo a jakou roli jsme při tom sehráli my.

Když jsme projednávali předchozí zprávu týkající se roku 2024, nastínila jsem konkrétní náměty na změny v pojetí zprávy, které by mohly přispět k její větší využitelnosti – pro nás i pro veřejnost. Dovolím si je dnes připomenout. Jsou to tři jednoduché, snadno proveditelné kroky.

Vláda by ve své zprávě měla:

· (zaprvé) vyzdvihnout zvlášť významné, politicky citlivé agendy a věnovat jim přednostní pozornost; mělo by u nich být uvedeno shrnutí pozice České republiky a popis toho, do jaké míry se tuto pozici podařilo během projednávání obhájit;

· (zadruhé) označit základní trendy ve vývoji unijního práva a politiky za sledované období, vysvětlit svůj postoj k nim, a uvést, jak na tyto trendy hodlá reagovat;

· (zatřetí) vysvětlit, co považuje za své největší úspěchy, a co naopak za největší neúspěchy při obhajobě zájmů České republiky ve sledovaném období.

Na jaře jsem zde chválila programové prohlášení vlády, které obsahuje nástin výraznější, asertivnější politiky vůči Unii. Mimo jiné jsou v něm obsaženy poznámky o tom, že:

· Unie nemá právo vnucovat členským státům rozhodnutí, která zasahují do jejich vnitřních věcí;

· že chceme jinou Evropu jakožto společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu v otázkách, jež jsou výhradně jejich;

· že chceme být v Unii sebevědomým členem.

To všechno zní moc krásně a mnozí s tím jistě plně souzníme. Bohužel mám dojem, že do projednávané zprávy se tento deklarovaný přístup zatím nepropsal. Nadále zní čpí konformismus, odevzdanost, přejímání argumentů unijních institucí, úřednická mentalita bezmyšlenkovitého plnění úkolů.

Snad nejlépe je to patrné v případě agendy údajné ochrany právního státu. Ta je ryzím příkladem nemístných intervencí Bruselu do vnitřních záležitostí členských států. Dobře se podívejme na to, jak je tato problematika na stranách 6 a 7 zprávy podávána. Nejenže zde chybí jakékoli jasné vymezení se proti těmto snahám unijních orgánů. Toto jednání je najednou podáváno jako zavedená praxe. A pisatelé zde málem s nadšením rozvádějí, jaké požadavky Bruselu plníme, do jakých hodnotících procesů se zapojujeme.

U velkých kontroverzních témat, jako je Green Deal, migrační politika, zbrojení nebo svérázná unijní honba za konkurenceschopností, je zpráva nemastná, neslaná. Sebevědomou pozici České republiky z těchto pasáží můžeme vyčíst těžko.

Co říci závěrem?

Je moc dobře, že dnes už umíme říct, že chceme „jinou Evropu“ a že chceme být jejím sebevědomým členem. Teď je potřeba, abychom tento program začali uplatňovat v praxi.

Mělo by to být vidět i na informativních a analytických dokumentech, jako je projednávaná zpráva. Samozřejmě od ní nečekáme, že sama o sobě něco vyřeší. Měla by ale jasně ukázat, jak se ve sledovaném roce Unie k naší vizi přiblížila, nebo od ní vzdálila, co jsme pro to udělali, jak plánujeme reagovat.

Je přitom potřeba otevřenost, upřímnost, schopnost pojmenovat věci přímo. Raději si přiznejme, že i když chceme jinou Unii, v roce 2025 jsme měli a do dneška máme pořád jenom tu stejnou – centralistickou, zideologizovanou, uvadající, bořící se hlouběji do dluhů a dalších problémů. Přiznejme si také, že jsme s touto situací zatím nijak významně nepohnuli.

Už samo toto neradostné zhodnocení situace by znamenalo pokrok a bylo by dobrým výchozím bodem pro to, abych om s věcmi v budoucnu pohnuli k lepšímu.

30. 9. 2026