Judicializace státu a společnosti je fakt. Otázka ale zní: je v něm justice spíše subjektem, nebo objektem?
Dnes používáme slovo: Soudcokracie.
V roce 2005 odmítl prezident Václav Klaus jmenovat soudcem 32 adeptů, jimž nebylo ještě 30 let. Jediný z nich Petr Langer se obrátil na Městský soud v Praze. Tento soud i odvolací Nejvyšší správní soud daly Langerovi za pravdu. Soudy judikovaly, že prezident sice má při jmenování soudců jistou míru uvážení, ale nemůže si klást svévolné podmínky nad rámec zákona a o kandidátech musí rozhodnout (jmenovat, nebo jejich odmítnutí řádně a zákonně zdůvodnit.
Václav Klaus verdikt soudů fakticky ignoroval. Ostatní čekatele sice časem jmenoval, ale Petra Langera natruc soudcem nikdy neudělal. Opakovaně vydával rozhodnutí, ve kterých jeho jmenování zamítal s upraveným odůvodněním.
Langer se po letech marného boje obrátil na Ústavní soud. Ten však v lednu 2012 jeho stížnost odmítl z procesních důvodů – konstatoval, že prezidentovo odmítnutí sice bylo pochybné, ale na samotné jmenování do funkce soudce neexistuje subjektivní právní nárok
V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Brožová své odvolání odmítla akceptovat s tím, že jde o nepřípustný zásah výkonné moci do nezávislosti justice. Podala ústavní stížnost a Ústavní soud vykonatelnost Klausova rozhodnutí předběžně odložil a posléze zrušil i Klausovo odvolání. Brožová tak formálně zůstávala v čele soudu.
V roce 2011 tehdy tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil odvolat tehdejšího Vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu na návrh nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Rampula s rozhodnutím nesouhlasil a podal návrh na soudní přezkum. V roce 2012 Městský soud v Praze rozhodnutí o odvolání zrušil. Spor definitivně ukončil až Nejvyšší správní soud v červnu 2012. Ten judikoval, že rozhodování o odvolání vedoucího státního zástupce je specifickým řízením sui generis, které sice podléhá soudnímu přezkumu, ale ministrovo rozhodnutí o odvolání Rampuly bylo nakonec shledáno oprávněným a zákonným.
U nás existuje dělba moci, v níž jedna moc brání své kompetence a pozorně sleduje, zda do jejích kompetencí neingeruje moc jiná. Zdálo by se, že v realitě je to tak, že jedna moc vykrádá druhou. Když toto pravidlo použijeme na soudcokracii, pak by se zdálo, že vstup do politiky a společenských vazeb je ambicí soudů. Soudců. Ale to není pravda. Soudy si neosvojují prostor na úkor ostatních složek moci či společenských struktur.
Soudy jsou v tom pasivní. Nemohou ani jinak. Nemohou odmítat či nerozhodovat. To ostatní se na ně obracejí. To ti ostatní, ti navrhovatelé se chtějí vyhnout politice a požadují neutrálního rozhodčího.
Soudci se o to neperou.
To my to teď z nich děláme. My tu odpovědnost přehazujeme na soudy.
Jenomže to, co jsem teď řekla, platilo v minulosti. Letos se situace změnila.
Ústavní soud v Kauze prezident vs vláda ve věci Ankary nemusel vydat předběžné opatření. Předně neměl v žádném právním předpise oporu pro vydání předběžného opatření. Nešlo o narušení individuálních svobod či práv. Nebyla akutní potřeba. Klidně bylo možné vyžádat si stanovisko vlády. Ústavní soud nezachoval zdrženlivost. Šlo o rozhodování o objektivním právu, nikoliv o právech účastníků.
Ústavní soud ale předběžné opatření vydal. Nikdo už mu neodpáře aktivní přístup. Nikdo už nemůže pochybovat o tom, že Ústavní soud je politický orgán.
Vystoupení na Portě Iuris dne 24. 9. 2026 k problematice Judicializace politiky.
Judicializace státu
Judicializace státu a společnosti je fakt. Otázka ale zní: je v něm justice spíše subjektem, nebo objektem?
Dnes používáme slovo: Soudcokracie.
V roce 2005 odmítl prezident Václav Klaus jmenovat soudcem 32 adeptů, jimž nebylo ještě 30 let. Jediný z nich Petr Langer se obrátil na Městský soud v Praze. Tento soud i odvolací Nejvyšší správní soud daly Langerovi za pravdu. Soudy judikovaly, že prezident sice má při jmenování soudců jistou míru uvážení, ale nemůže si klást svévolné podmínky nad rámec zákona a o kandidátech musí rozhodnout (jmenovat, nebo jejich odmítnutí řádně a zákonně zdůvodnit.
Václav Klaus verdikt soudů fakticky ignoroval. Ostatní čekatele sice časem jmenoval, ale Petra Langera natruc soudcem nikdy neudělal. Opakovaně vydával rozhodnutí, ve kterých jeho jmenování zamítal s upraveným odůvodněním.
Langer se po letech marného boje obrátil na Ústavní soud. Ten však v lednu 2012 jeho stížnost odmítl z procesních důvodů – konstatoval, že prezidentovo odmítnutí sice bylo pochybné, ale na samotné jmenování do funkce soudce neexistuje subjektivní právní nárok
V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Brožová své odvolání odmítla akceptovat s tím, že jde o nepřípustný zásah výkonné moci do nezávislosti justice. Podala ústavní stížnost a Ústavní soud vykonatelnost Klausova rozhodnutí předběžně odložil a posléze zrušil i Klausovo odvolání. Brožová tak formálně zůstávala v čele soudu.
V roce 2011 tehdy tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil odvolat tehdejšího Vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu na návrh nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Rampula s rozhodnutím nesouhlasil a podal návrh na soudní přezkum. V roce 2012 Městský soud v Praze rozhodnutí o odvolání zrušil. Spor definitivně ukončil až Nejvyšší správní soud v červnu 2012. Ten judikoval, že rozhodování o odvolání vedoucího státního zástupce je specifickým řízením sui generis, které sice podléhá soudnímu přezkumu, ale ministrovo rozhodnutí o odvolání Rampuly bylo nakonec shledáno oprávněným a zákonným.
U nás existuje dělba moci, v níž jedna moc brání své kompetence a pozorně sleduje, zda do jejích kompetencí neingeruje moc jiná. Zdálo by se, že v realitě je to tak, že jedna moc vykrádá druhou. Když toto pravidlo použijeme na soudcokracii, pak by se zdálo, že vstup do politiky a společenských vazeb je ambicí soudů. Soudců. Ale to není pravda. Soudy si neosvojují prostor na úkor ostatních složek moci či společenských struktur.
Soudy jsou v tom pasivní. Nemohou ani jinak. Nemohou odmítat či nerozhodovat. To ostatní se na ně obracejí. To ti ostatní, ti navrhovatelé se chtějí vyhnout politice a požadují neutrálního rozhodčího.
Soudci se o to neperou.
To my to teď z nich děláme. My tu odpovědnost přehazujeme na soudy.
Jenomže to, co jsem teď řekla, platilo v minulosti. Letos se situace změnila.
Ústavní soud v Kauze prezident vs vláda ve věci Ankary nemusel vydat předběžné opatření. Předně neměl v žádném právním předpise oporu pro vydání předběžného opatření. Nešlo o narušení individuálních svobod či práv. Nebyla akutní potřeba. Klidně bylo možné vyžádat si stanovisko vlády. Ústavní soud nezachoval zdrženlivost. Šlo o rozhodování o objektivním právu, nikoliv o právech účastníků.
Ústavní soud ale předběžné opatření vydal. Nikdo už mu neodpáře aktivní přístup. Nikdo už nemůže pochybovat o tom, že Ústavní soud je politický orgán.
Vystoupení na Portě Iuris dne 24. 9. 2026 k problematice Judicializace politiky.
Publikováno: 24. 9. 2026