V úvodu svého vystoupení navrhuji, abychom hlasovali odděleně o návrhu vzít zprávu České televize na vědomí a až následně o doprovodném usnesení výboru. Nemám niv proti výroční zprávě. Mám však spoustu výhrad a komentáře k činnosti České televize a nevidím důvod, proč by měl Senát oceňovat činnost stání instituce. Instituce zřízené státem a fungující na základě zákona mají standardně a kvalitně odvádět svou práci. A zákonodárci tady nejsou od toho, aby nadšeně aplaudovali, že nějaká státní firma pracuje, jak má.

Nemám nic proti tomu, aby veřejnoprávní média existovala. Nicméně tvrdit, že Česká televize je společenským svorníkem, je nejen úsměvné, ale dokonce absolutně nepravdivé. Poklonkování České televize právě jen jedné straně, té správné, a mnohaleté snahy vychovat svého posluchače, aby byl progresivní, proevropský, propozitivně diskriminační, promigrantský a podobně takzvaně „moderní“ způsobilo a neustále způsobuje obrovské konflikty, spory a příkopy mezi lidmi. Způsob, jakým Česká televize informovalo v roce 2020 o covidové pandemii, mě přiměl vypnout Českou televizi jednou provždy a nikdy jsem se už k jejímu sledování nevrátila.

V nedávné době mě navštívila jedna z adeptek kandidujících do Rady Českého rozhlasu. Vysvětlovala mi, že by ráda pomohla veřejnoprávním médiím získat zpět diváky a posluchače, které ji dnes nesledují. Odpověděla jsem jí, že žádný takový způsob neexistuje. Veřejnoprávní média sleduje a poslouchá 30 % obyvatel. Zbytek (a mimochodem i oněch 30 %) sleduje jiné televize, jiná média. 88,5 % obyvatel ČR má internet a na něm vyhledává informace, 99 % mladých lidí je na sociálních sítích a informace získává převážně tam. U střední generace je to 73 %. Je naprostou lží tvrdit, že Česká televize je nepostradatelnou a klíčovou veřejnou službou. Moc by si to zajisté přála. Ale reálně prostě už dnes není. Na YouTube je 67 % občanů ČR, na Instagramu 47 %.

Časy se prostě mění, jak mi mnozí kolegové vysvětlovali nedávno, když jsme projednávali návrh na zakotvení práva na hotovost do Ústavy. Vysílání veřejnoprávních médií a zejména České televize je dnes v ČR nejdražší státní službou, protože zajišťuje služby pro menšinu společnost za obrovské ceny. Za ceny násobné, než za jakou cenu totéž zvládnou soukromé stanice. A když si dnes náhodou někdo pustí televizi, myslím tím kontinuální vysílání, což s výjimkou nejstarší generací dnes už nikdo nedělá, vlastně nepozná, která televize a která stanice, zda soukromá nebo státní, vlastně vysílá, protože až na zpravodajství jsou všechny pořady zaměnitelné. Detektivky, pořady o vaření, filmy pro pamětníky a bulvár vysílají prostě úplně všichni.

Dnešní rozbuškový stav je výsledkem nenažranosti veřejnoprávních médiích a neuvěřitelné drzosti, s níž minulý ministr kultury porušil slib, že nebude poplatky zvyšovat, a naopak je zvýšil a naprosto brutálně 88,5 % dospělé populace, protože přesně tolik občanů má chytrý telefon. Tímto legislativním trikem byl navýšen rozpočet veřejnoprávním médiím, ačkoliv za tu skoro miliardu nebyla přislíbena žádná protislužba, žádné protiplnění. Když jsem se loni ptala pana ministra, co daňový poplatník za tuto miliardu ze své kapsy dostane, odpovědi jsem se nedočkala.

Šetří se na všech frontách. Každý normální správce financí, každý finanční ředitel šestkrát korunu obrátí a zkoumá, zda ji náhodou nevydává efektivně. Jen stát to nedělá, jak se můžeme každoročně dočíst ve Výroční zprávě Kontrolního úřadu. Pane řediteli, ptám se vás, to

skutečně nelze vůbec nikde ušetřit? To vám nevadí, že se rodí stále méně daňový poplatníků, že máme před sebou obrovský problém se sociálními službami a se stárnoucí populací. Nechápete, že lidí, z nichž stát může odírat peníze daňovou zátěží, je neustále méně, zatímco počet lidí závislých na dávkách od státu neustále roste? Kdo si myslíte, že má ty bobtnající náklady hradit? Soukromí zemědělci ze Spáleného Poříčí nebo řemeslník z Merklína?

Na peníze od daňových poplatníků, ať už se vyberou přímou nebo nepřímou formou, nemá nikdo přímá nárok. Každý den, každou minutu, každou vteřinu vysílacího času mají obhajovat před veřejností. O každém korunovém výdaji má státní instituce přemýšlet. Ne zda náhodou nejde o plýtvání, ale zda je absolutně nezbytný. A já bohužel nevidím, že by Česká televize takto o penězích, které spravuje přemýšlela. Kde jsou ony důkazy? Kdo žádá peníze od mých voličů, ten musí každodenně prokazovat, že je použije užitečně a efektivně. Na něm je totiž důkazní břemeno. Ne na divácích, které jednostranné a neustále poučující zpravodajství nebaví, a tak se radši dívají na jiné televize.

Kdybyste aspoň trochu byli pokorní, a nikoliv nenažraní. Kdybyste aspoň trochu zatáhli za brzdu svého jediného správného názoru. Kdybyste aspoň respektovali vlastní kodex, podle něhož nelze využívat vysílání k vlastním zájmům.

Uvítala bych trochu zdravého rozumu, soudnosti a skromnosti. Od České televize i od členů Stálé komise pro sdělovací prostředky. A obrovské hromady sebereflexe, tím spíše že stále nemáme jasnou definici činnosti, kterou mají veřejnoprávní média vykonávat. Sebereflexi bych očekávala i se zřetelem k budoucnosti. Ona sama by měla vyvolávat debatu, jaký má být jejich osud v novém mediálním světě. Pokud totiž veřejnoprávní média neprojdou transformací, podobně jako v mnoha jiných evropských zemích, a budou se pořád opevňovat ve svých zákopech a tvrdit, že za 30 posledních let se mediální svět nezměnil, ba dokonce budou urážet každého, kdo začne klást otázky a navrhovat změny, pak zbude jediné řešení: bez náhrady je všechny zrušit.