Návrh vystoupení k ST 233 – návrh na snížení věkové hranice pro podávání návrhů na zastupitelstvu
Blíží se volby.
Blíží se volby, a tak kdekdo podává různé návrhy pro svou voličskou skupinu, jen aby získal trochu bodů a zvýšil svou šanci na úspěch.
Takže tu máme návrh, který splavně prošel do druhého čtení a dnes má šanci projít, protože nikomu nevadí, nikdo proti němu nebrojí. A přitom jde o užití salámové metodu na cestě k tomu, aby děti a mladiství získali volební právo ve věku, kdy jsou ještě dětmi.
Je to ale pěkně pokrytecké. Věkové hranice pochopitelně neříkají, kdy budou mladí lidé dospělí. Proč ony hranice vlastně v právním řádu máme? Odpověď nám poskytuje například vývojová psychologie. To je věda, která říká, kdy je hotový vývoj mozku, kdy mladý člověk dokáže předvídat, plánovat, z dnešních či včerejších zkušeností umí vyvozovat zítřejší důsledky, v jakém věku je schopen pochopit vtip, nadsázku, ironii, jinotaj, abstraktní termíny. Dospělost nenastupuje u všech lidí stejně. Zásadně se odvíjí od toho, co dítě zažije a jakým výzvám a zkouškám ho osud postaví. Další odpovědi hledejme ve společenských zákonitostech. Souvisí s oním právem třeba i nutnost nést dopady své volby? Platit podle ní daně? Snášet podpořenou míru regulace podnikání? Žít s cenovou a inflační hladinou, která je důsledkem volby?
Jak vlastně vzniká dospělost? K dospělosti je třeba dospět, absolvovat řadu přechodových rituálů, odpoutat se od rodiny, postavit se na vlastní nohy, přijmout odpovědnost za sebe sama. V různých dobách a v různých civilizacích si byli tohoto faktu vědomi. V dávnější minulosti měly tyto zkoušky tři fáze, které zahrnovaly odloučení od komunity, izolaci a prožití strachu a bolesti. Zopakuji ještě jednou ony podmínky: izolace, strach, bolest. Není náhodou, že tyto zkoušky byly v minulosti ukládány mladíkům (mladí Sparťané museli přežít v divočině jen s dýkou, brazilský kmen Satere-Mawe vyžadoval, aby
mladík 20x strčil ruku mezi mravence známé velmi bolestivým kousnutím, v Keni po rituální obřízce bez umrtvení musí mladík ulovit lva, v Tichomoří chlapci museli skočit z dřevěné věže vysoké 30 metrů). Dívky dospívaly těhotenství, porodem a výchovou dětí.
Kdysi bylo třeba dospělost prokázat. Aktivně, nějakým činem. Pak jsme přistoupili k jiné koncepci – arbitrární, úřední. Naše dnešní věková hranice dospělosti v 18 letech byla zavedena 1. ledna 1950 přijetím tehdejšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.). Tehdy skutečně mladí mužové dospívali kolem 18. roku věku, což platívalo do nedávné minulosti. V 18 letech mladí mužové skončili školu, absolvovali náročnou maturitní zkoušku, šli na vojnu či na zkušenou do světa, oženili se, založili rodinu. Kolem dvacítky dívka otěhotněla a porodila děti. Potvrzení tohoto života najdeme v historii, ve filmové tvorbě, v literatuře.
Mně se vybavuje píseň Trpasličí svatba, kterou zpívala skupina Plavci na text Jaroslava Uhlíře a hudbu Zdeňka Svěráka. Možná si taky vzpomenete na verš: Šmudla už má po vojně, a tak se žení.
Jak jsme na tom dnes? Úplně jinak. Mentální, a hlavně společenská dospělost se posunula za 30. rok věku. Mladí chlapci v tomto věku běžně ještě studují a bydlí s maminkami, hrají počítačové hry a baví se. O dospělosti se nedá mluvit ani náhodou. O tom, že by v životě překonávali strachy a bolesti, už vůbec ne. Že by přijímali závazky a nesli důsledky oněch závazků? Minimálně.
Přitom jako na běžícím pásu tady přijímáme další a další právní normy, které mají za úkol chránit děti, protože děti samy nejsou schopny samostatného života. Mají víc a problémů, právě proto, že je méně a méně zatěžujeme. Berou mnohem víc než předcházející generace drogy, mnohem více se sebepoškozují, častěji trpějí depresemi, užívají násobně více psychofarmak. Jejich rodiče je opečovávají tak, že už žádné nepohodlí nezažívají. Už i na školách odbouráváme tlak na výkon, snižujeme všechny možné laťky, které by je přinutily dospět. Zřizujeme další a další instituce pro jejich ochranu. Loni dětského ombudsmana, letos UROD (úřad pro rodinu a ochranu
dětí, který vzniká pod MPSV). Povinnou základní vojenskou službu jsme zrušili a o tom, že stále existuje branná služba pro všechny občany, se pro jistotu ani nezmiňujeme.
Sociologové i psychologové namítají, že absence přechodového rituálu vede k fenoménu odkládané dospělosti. Jinými slovy: dětství dnes nikdy nekončí. Tomu všemu nahrávají další úlevy, jako například milostivá léta, vysílající zprávu: nemusíš být odpovědný nikdy a za nic.
Navzdory tomu všemu máme na stole tento návrh. A dokonce mnozí z vás uvažují o snížení hranice pro volby a o snížení trestní odpovědnosti dětí a mládeže. Tak ale buď platí jedno, nebo druhé. Obě koncepce platit najednou nemohou.
Návrh vystoupení k ST 233 – návrh na snížení věkové hranice pro podávání návrhů na zastupitelstvu
Blíží se volby.
Blíží se volby, a tak kdekdo podává různé návrhy pro svou voličskou skupinu, jen aby získal trochu bodů a zvýšil svou šanci na úspěch.
Takže tu máme návrh, který splavně prošel do druhého čtení a dnes má šanci projít, protože nikomu nevadí, nikdo proti němu nebrojí. A přitom jde o užití salámové metodu na cestě k tomu, aby děti a mladiství získali volební právo ve věku, kdy jsou ještě dětmi.
Je to ale pěkně pokrytecké. Věkové hranice pochopitelně neříkají, kdy budou mladí lidé dospělí. Proč ony hranice vlastně v právním řádu máme? Odpověď nám poskytuje například vývojová psychologie. To je věda, která říká, kdy je hotový vývoj mozku, kdy mladý člověk dokáže předvídat, plánovat, z dnešních či včerejších zkušeností umí vyvozovat zítřejší důsledky, v jakém věku je schopen pochopit vtip, nadsázku, ironii, jinotaj, abstraktní termíny. Dospělost nenastupuje u všech lidí stejně. Zásadně se odvíjí od toho, co dítě zažije a jakým výzvám a zkouškám ho osud postaví. Další odpovědi hledejme ve společenských zákonitostech. Souvisí s oním právem třeba i nutnost nést dopady své volby? Platit podle ní daně? Snášet podpořenou míru regulace podnikání? Žít s cenovou a inflační hladinou, která je důsledkem volby?
Jak vlastně vzniká dospělost? K dospělosti je třeba dospět, absolvovat řadu přechodových rituálů, odpoutat se od rodiny, postavit se na vlastní nohy, přijmout odpovědnost za sebe sama. V různých dobách a v různých civilizacích si byli tohoto faktu vědomi. V dávnější minulosti měly tyto zkoušky tři fáze, které zahrnovaly odloučení od komunity, izolaci a prožití strachu a bolesti. Zopakuji ještě jednou ony podmínky: izolace, strach, bolest. Není náhodou, že tyto zkoušky byly v minulosti ukládány mladíkům (mladí Sparťané museli přežít v divočině jen s dýkou, brazilský kmen Satere-Mawe vyžadoval, aby
mladík 20x strčil ruku mezi mravence známé velmi bolestivým kousnutím, v Keni po rituální obřízce bez umrtvení musí mladík ulovit lva, v Tichomoří chlapci museli skočit z dřevěné věže vysoké 30 metrů). Dívky dospívaly těhotenství, porodem a výchovou dětí.
Kdysi bylo třeba dospělost prokázat. Aktivně, nějakým činem. Pak jsme přistoupili k jiné koncepci – arbitrární, úřední. Naše dnešní věková hranice dospělosti v 18 letech byla zavedena 1. ledna 1950 přijetím tehdejšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.). Tehdy skutečně mladí mužové dospívali kolem 18. roku věku, což platívalo do nedávné minulosti. V 18 letech mladí mužové skončili školu, absolvovali náročnou maturitní zkoušku, šli na vojnu či na zkušenou do světa, oženili se, založili rodinu. Kolem dvacítky dívka otěhotněla a porodila děti. Potvrzení tohoto života najdeme v historii, ve filmové tvorbě, v literatuře.
Mně se vybavuje píseň Trpasličí svatba, kterou zpívala skupina Plavci na text Jaroslava Uhlíře a hudbu Zdeňka Svěráka. Možná si taky vzpomenete na verš: Šmudla už má po vojně, a tak se žení.
Jak jsme na tom dnes? Úplně jinak. Mentální, a hlavně společenská dospělost se posunula za 30. rok věku. Mladí chlapci v tomto věku běžně ještě studují a bydlí s maminkami, hrají počítačové hry a baví se. O dospělosti se nedá mluvit ani náhodou. O tom, že by v životě překonávali strachy a bolesti, už vůbec ne. Že by přijímali závazky a nesli důsledky oněch závazků? Minimálně.
Přitom jako na běžícím pásu tady přijímáme další a další právní normy, které mají za úkol chránit děti, protože děti samy nejsou schopny samostatného života. Mají víc a problémů, právě proto, že je méně a méně zatěžujeme. Berou mnohem víc než předcházející generace drogy, mnohem více se sebepoškozují, častěji trpějí depresemi, užívají násobně více psychofarmak. Jejich rodiče je opečovávají tak, že už žádné nepohodlí nezažívají. Už i na školách odbouráváme tlak na výkon, snižujeme všechny možné laťky, které by je přinutily dospět. Zřizujeme další a další instituce pro jejich ochranu. Loni dětského ombudsmana, letos UROD (úřad pro rodinu a ochranu
dětí, který vzniká pod MPSV). Povinnou základní vojenskou službu jsme zrušili a o tom, že stále existuje branná služba pro všechny občany, se pro jistotu ani nezmiňujeme.
Sociologové i psychologové namítají, že absence přechodového rituálu vede k fenoménu odkládané dospělosti. Jinými slovy: dětství dnes nikdy nekončí. Tomu všemu nahrávají další úlevy, jako například milostivá léta, vysílající zprávu: nemusíš být odpovědný nikdy a za nic.
Navzdory tomu všemu máme na stole tento návrh. A dokonce mnozí z vás uvažují o snížení hranice pro volby a o snížení trestní odpovědnosti dětí a mládeže. Tak ale buď platí jedno, nebo druhé. Obě koncepce platit najednou nemohou.
Já tenhle návrh podpořit nemůžu.
8. 7. 2026Publikováno: 8. 7. 2026