Usnesení nemohu podpořit.

Z některých vět mám pocit, že se musíme usnášet na tom, že voda neteče dokopce a že lepší je být zdravý a bohatý. A že je lepší dělat věci správně, než je dělat špatně.

Co tím chceme říci? Že je někdo chce dělá schválně nebo z hlouposti špatně? Mezi řádky cítím opět tu starou známou povýšenost nad kritikou (kritikou jakoukoli, i založenou na oprávněných pochybnostech) a snahu vyautovat legitimní veřejnou diskusi o těchto vážných věcech někam mezi pověry a šarlatánství, jakou jsme zažívali v době lokdaunů a restrikcí.

Chybí mi stopa reflexe toho, co se tu v tu dobu dělo. Reflexe lží o tom, že očkovaný není nakažlivý a že neočkovaný je nebezpečnější svému okolí a je mu třeba odepřít normální život. Nebo tichou záměnu původně rozumné strategie „oplošťování křivek“ za fanatickou „nulovou toleranci“. Nebo co jsme to způsobili dětem uzavřením škol skoro na dva roky. Následky těchto direktivních rozhodnutí řešíme dosud.

Toto téma není jen exaktně vědecké či ryze odborné. Je živé a otevřené. V zahraničí, třeba v Německu, ve Švédsku, ve Francii nebo v URA se konají konference a píší se odborné studie, jak státy svými rozhodnutími pochybili a jak příště je třeba podobné situace řešit jinak. Je to také téma, v němž se diskutuje o variantách, o výnosech, nákladech a rizicích některých řešení, o nezamýšlených negativních dopadech.

Je to i téma společenské a politické. Nedovolme jeho privatizaci do rukou omezených zainteresovaných skupin.

V dokumentu čiší nulová sebereflexe a odhodlání vést si dál svou a nepřipustit pochybnosti. Proto ho nepodpořím.