Člověk přijde, odemkne si, zavře dveře a je doma. Ve svém. V bezpečí. Doma mu nehrozí vlci, nepřátelé, deště, zima.

Tak tomu od nepaměti bylo. V bezpečí svých rodin lidé vychovávali své děti, děti si hrály a psaly úkoly, dospělí se starali o své rodiče a všichni dohromady si doma lízali rány, jedli, vyprávěli si, léčili se v nemoci, žili. Je přitom jedno, jak rodinu definujeme. Zda jako širokou entitu prarodičů, jejich potomků i všech dětí či dalších příbuzných, jak tomu bylo po mnoho staletí. Zda jde o rodiče a děti, jak se rodina ustálila v posledních sto letech. Nebo zda máme na mysli nukleární rodinu jednoho rodiče s dětmi či všechny moderní formy rodin různě poskládaných, patchworkových.

Domov

V ČR je bez domova a bez přístřeší jen 1,5 procenta obyvatel. Pro všechny ostatní by mělo platit výše uvedené, tedy že doma jsme v bezpečí. Obvykle jenom tam nebo tam hlavně. Proto se právě domů každý den po práci vracíme. Mnozí se doma pořád cítíme bezpečně. Mnozí z nás se rádi domů vracejí, protože to je náš prostor. Venku na ulici už sice nečíhá divá zvěř ani hordy nájezdníků, ale přesto kdekdo nenechává své potomky volně si hrát venku do tmy, ani je nenechává chodit samotné domů přes město.

O bezpečí státu a měst venku za dveřmi domů se starají stát a obec. Měly by se starat, i když to dostatečně leckdy nedělají. Nejdůležitějším úkolem státu je ochránit zemi před útoky zvenčí a potírat nebezpečí a kriminalitu uvnitř. Nevrhat se do válek a války nerozdmýchávat. Podle statistických čísel se alespoň udržovat vnitřní bezpečnost našemu státu daří, protože trestná činnost klesá skoro ve všech parametrech. Klesá celých posledních třicet let. Drobně roste dětská kriminalita, pak také kriminalita cizinců a trestná činnost v kyberprostoru. Snižuje se ale i třeba počet úmrtí a zranění způsobených dopravními nehodami, takže venku za domovními dveřmi je stále bezpečněji. Jen lidem uvnitř to tak nepřipadá. Aspoň tak se naši občané vyslovují v dotaznících a v anketách, které mapují subjektivní pocit bezpečí.

Je to nejen tím, že na ulicích potkávají stále častěji cizince mluvící cizími jazyky. Jistě je to i proto, že ze zpráv, z rádií slyšíme a na sociálních sítích čteme děsivé zprávy ze zahraničí. V blízké cizině rostou útoky noži, bombami či střelnými zbraněmi. Bojuje se už na několika frontách, vrcholní představitelé i našeho státu namísto uklidňování mluví o mobilizaci, kdekdo organizuje sbírky na nákup zbraní. A tak se nelze divit tomu všudypřítomnému strachu. Když nakupujeme zbraně a posíláme je do ciziny, může pak některá zbraň přiletět z ciziny i k nám. Koneckonců právě v této době jsme zaznamenali vlastně první takto motivovaný žhářský čin na našem území. Byla to přitom jen otázka času.

Kde je bezpečí rodin?

Jenomže rodiny jsou v nebezpečí i z jiných důvodů. Kyberkriminalita je na vzestupu. Neútočí jen na dospělé podvodnými žádostmi o peníze, ale bohužel dopadá i na děti. Dnes takřka všichni potomci starší osmi let mají přístup na internet a k sociálním sítím. A právě tam na ně mohou číhat predátoři. I když se právě vašemu dítěti predátor vyhne, samo dítě je ohroženo závislostí na sociálních sítích. Není náhodou, že se ve všech vyspělých zemích debatuje o omezení přístupu dětí na internet a na sociální sítě. Máme tedy ty nejslabší ochránit zákazem? Jenomže zákaz povede k omezování nás samotných. Protože jak prokážete, že už jste dospělí a že právě vy na sociální sítě dosáhnete? Jak jinak než naskenováním průkazu totožnosti, otiskem prstu, sítnicovým skenem či jinou navýsost osobitou charakteristikou? A kde pak je jistota práva na soukromí?

Rodina je ale v ohrožení i jinak. Progresivistům se ochranný val rodin nezamlouvá a různými způsoby se snaží rodinu nahlodat. Někdy legislativou (podporující vše jiné než rodinu), jindy aspoň slovy (viz kniha woke autorek Zrušme rodinu). Také indoktrinovaným školstvím a propagandistickými a ideologickými neziskovkami. Jindy zase fyzicky, například agresivním znemožněním loňského Pochodu pro život. Chválabohu, že na Západě už největší vlně progresivismu pomalu odzvoňuje. Nebo aspoň vidíme záblesky přehodnocení dosavadního úprku vpřed k utopii.

Singles

Rodina je ohrožena i trendem singles bydlení, osamělostí a samotou. Kdekdo chce být sám, kdekdo se nechce o své soukromí dělit. K tomu přidejte nezájem o plození a o výchovu dětí, a máte krizi rodiny přehledně na talíři. Děti prý jsou znuděné, řvou, nedá se s nimi všude chodit, kazí postavu a berou vám čas. Na druhé straně - k čemu pak bude život, když nebude mít žádného pokračování? Pro koho budete hromadit majetek, tvořit, stavět, budovat, vymýšlet, opečovávat? Komu přenecháte svůj odkaz, až se vaše dny naplní? Skutečně je smyslem života jen budovat kariéru, užívat si, být spokojený, nakupovat, cestovat a uspokojovat své výlučně vlastní potřeby? Neměli bychom od života chtít víc? Třeba aby neskončil? Aby pokračoval? Aby přetrval?

Svět je plný nebezpečí, život sám je velmi složitý a každý musí o své místo, o své sny a o své drahé těžce bojovat. Možná jsme na tuhle krutou pravdu v posledních letech klidu a míru pozapomněli. Možná je načase se vrátit ke starým zkušenostem. Mít pro koho žít a něco po sobě zanechat.

Co aktivně nebráníte, o to totiž dříve či později přijdete.

časopis TO 4/26