- Jak hodnotíte celkově změny v českém právním systému za dobu minulých tří let, kdy jsme spolu mluvili naposledy, a to v rámci porovnání volebních slibů ze strany tehdejší vlády a jejich praktických naplnění?
DK: Za tyto poslední tři roky dále narostl zmatek v českém právu. Zákony jsou stále nekvalitnější, obsahují chyby a přílepky, opravují se brzy po přijetí, nepoužívají jednotnou terminologii a vůbec porušují legislativní pravidla vlády. Vidíme velký právní aktivismus – v naivní víře, že zákon změní chování lidí, se jejich tvůrci předhánějí v idealizování světa a v jednoduchých řešeních. A protože jsou zákony špatně připravené a nepromyšlené, mívají neočekávané a nezamýšlené vedlejší negativní následky. Tak například i české právo je jednou z příčin, proč se u nás rodí stále méně dětí.
- Ptal jsem se i proto, že vláda expremiéra Fialy šla ve svých legislativních krocích mnohdy mnohem dál, než po ní dokonce požadovala Evropská unie. Příkladem budiž kontroverzní novela insolvenčního zákona, ve které Pětikoalice přes protesty odborné veřejnosti, a dokonce soudců protlačila zkrácení doby oddlužení pro všechny z pěti jen na tři roky; advokát a bývalý ministr JUDr. Sokol v této souvislosti mluví dokonce o de facto vyvlastnění majetku věřitelů bez náhrady a varuje před destrukcí základů právního státu, protože zaniká již antická zásada Pacta sunt servanda. Vidíte to stejně nebo máte na věc jiný názor?
DK: Naprosto souhlasím. Konat viditelné dobro tím, že konám méně viditelné zlo, to už je takový hezký zvyk některých politiků. Nová vláda má zdrženlivější ambice, tak nezbývá než jí držet palce, aby právo zjednodušovala a pracovala na snížení regulací a odstranění byrokracie. Ale uvidíme, jak to bude v praxi. Zatím je brzy její legislativní činnost hodnotit, protože nám do Senátu poslala jen několik prvních zákonů.
- Když byl v čele vnitra ministr Rakušan, objevily se případy, kdy se policie snažila donutit novináře vydíráním přes jejich děti, aby se stali jejich konfidenty. Nebojíte se, že pokud nová vláda nedonutí rychle policejního prezidenta zasáhnout proti těmto praktikám, známým z totalitních systémů, že se zase vracíme zpět do minulosti, kdy zde vládla komunistická Státní bezpečnost nebo německé okupační Gestapo? Protože pokud stát takto vystupuje proti novinářům, těm posledním obráncům demokracie, tak tu brzy skončí svoboda slova, zaručená Ústavou. Konečně, ve stejné době si řada advokátů ČAK stěžovala na nezákonné zásahy policie a resortu spravedlnosti (státních zástupců) do prolamování advokátního tajemství, takže se evidentně nejedná o výjimku…
DK: Jsou to asi až moc silná přirovnání, ale obavy mám. Předně mám velké pochybnosti o tom, že lze dnešní novinářský stav jako celek hodnotit jako obránce demokracie. Novináři vždy slouží nějakým zájmům nebo svému vlastnímu hlubokému přesvědčení o tom, že právě jejich pohled na svět je ten správný. Takoví pak mají tendenci společnost vychovávat, protože si myslí, že se lidé chovají špatně a mají špatné názory. A už nyní existují nástroje, které novináře vyviňují z běžných pravidel – třeba ochrana zdroje, což si běžný občan dovolit nemůže. Jinou otázkou je, jak lze v dnešní online době zabránit únikům z policejních spisů. Před nedávnem jsem navštívila Nejvyšší státní zástupkyní a
ta má s touto oblastí velké plány. Zatím je stav strašlivý. Někteří novináři, ba dokonce minimálně jedno celé hodně citované médium na organizovaných únicích zakládá svou práci.
- Jaký je váš názor na její současnou úroveň a chod tuzemské justice? Opakovaně se třeba řeší problémy s nedostatečným ohodnocením servisních částí justice, bez kterých ovšem sami soudci mohou v práci tak maximálně sjíždět internet…
DK: Justice vězí ve spoustě problémů. Máme příliš složité procesní normy, které komplikují nalézání práva. V posledních třiceti letech nabobtnaly všechny soudní řády spoustou řádných i opravných prostředků, jimiž mohou účastníci prodlužovat vydání pravomocného rozhodnutí. Dalším problémem je zaostalá práce s daty, která komplikuje sjednocování judikatury. Každý soud pracuje v jiném elektronickém prostředí, která spolu nekomunikují, takže o sobě a své činnosti nevědí. K tomu se přidávají relativně nízké platy justiční administrativy, která přitom poskytuje justici specializované služby. Pokud jde o soudce, musíme si také přiznat, že jsou velmi nerovnoměrně zatíženi a na některých úsecích, zejména opatrovnických, je část soudců přetížena a bez dostatečné psychologické nebo supervizní podpory.
- Zkusme si teď trochu zavěštit: dotáhne ministr spravedlnosti Tejc opravdu do konce digitalizaci justice, jak se bušil v prsa před některými médii? A nakolik je podle vašeho odborného – ne politického – pohledu její dokončení nutné pro bezchybný chod tuzemské justice?
DK: S rozpočtem, který má Ministerstvo spravedlnosti k dispozici, se mi zdá dosažení toho úkolu skoro nemožné. Digitalizace je velmi nákladná záležitost a rychlé a levné řešení komplikuje zákon o zadávání veřejných zakázek. Současně podle mých zkušeností není ani samospasitelná. Digitalizace je jen nástrojem, podobně jako umělá inteligence. Kdo sní o tom, že digitalizace zásadně změní způsob práce v justici, ten bude nejspíš zklamán. Navíc je to trochu svět sám pro sebe. Jeho specialisté vytvářejí zakázky pro své profesní kolegy, tyto zakázky přejímají a také hodnotí jejich efektivitu a cenu. Ostatním často nezbývá než věřit a platit.
- Výhrady se v poslední době ale objevují i směrem k Ústavnímu právu. Podle řady kritiků a právních expertů hrozí reálné nebezpečí politizace jeho činnosti a nastolení stavu, kdy se stane de facto třetí komorou Parlamentu. Tyto námitky vychází z faktu, že většinu jeho současného složení jmenoval prezident Pavel, který je minimálně polovinou společnosti považován za člena opozice – takže i kdyby vláda chtěla poslat k ÚS prozkoumat nějaké právní akty či otázky, může se vyslovit ne podle práva, ale podle toho, jaký je postoj toho, kdo je na jejich posty jmenoval. Sdílíte vy sama tyto obavy?
DK: Ústavní soud už několikrát svými rozhodnutími ukázal, že třetí komorou Parlamentu skutečně je. Nahrazuje zákonodárnou činnost třeba tím, že ruší přijaté zákony a jejich části, úkoluje zákonodárce a podle svých slov „akceleruje diskusi“ příslušným směrem, čímž činnost zákonodárců nahrazuje. Aktivismus Ústavního soudu v posledních letech sílí, podle toho, jak si osvojuje víc moci než jen být jen garantem ústavnosti. Neporovnává novou legislativu s tím, co je, ale s tím, co by podle ústavních soudců mělo být.
- Tak či tak, nestačilo by třeba přijmout podobnou úpravu, jako mají v Německu? Připomenu, že tam platí, že navrhovatel musí tamnímu Ústavnímu soudu doložit, že věc má obecný ústavní význam a že nejde o politickou otázku, kterou má řešit Parlament. Jinou zvažovanou možností je zase vytvoření jakéhosi „filtrovacího“ orgánu, který by toto posoudil sám ještě před tím, než by se věcí musel zabývat ÚS. Pak by přece byl klid, a navíc by ÚS zřetelně ubylo agendy a on se tak mohl věnovat skutečným ústavním problémům…?
DK: To jsou sice hezké úvahy, ale musíme si přiznat, že Ústavní soud už dnes nikdo nezruší, stejně jako nikdo nezruší Senát. Český Ústavní soud postupně vrostl do těla české politiky a stal se jeho součástí. A je tak i používán. Je rozhodčím, ale často i aktivním hráčem.
- „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží,“ stojí v rozsudku ÚS ve věci Vrábel versus stát, který advokát žalobce označil za bezprecedenční vítězství demokracie a práva na svobodu slova. O vás je známo, že jste zastánkyní ochrany svobody slova. Vidíte tuto premisu stejně, jako naše nejvyšší stolice?
DK: S tím souhlasím naprosto. Svoboda slova a projevu je tady přece slov Larryho Flynta pro ty nejhorší. Když zvládneme udržet svobodu projevu pro ně, budeme ji mít i my všichni ostatní pro sebe. Nikdy nikdo nezaváděl restrikce vůči svým oponentům s tím, že chce omezit demokracii, ale že ji vlastně chce chránit. Ale demokracie potřebuje chránit především před těmito ochránci demokracie.
- Podle řady námi oslovených advokátů stát a jeho soudy také omezují práva občanů, poškozených nesprávným úředním postupem – typicky zlovůlí Policie – na náhradu škody. A to dokonce i jen v případě prosté omluvy, která přitom už podle Gutha-Jarkovského nic nestojí a je známkou síly, a nikoliv slabosti. Důvod je podle našich zdrojů jasný: stát chce šetřit, kde se jen dá, a to i na úkor jím poškozených lidí. Dodávám, že klesající chuť státu, a to jak ministerstva, tak jeho místně příslušného Obvodního soudu Praha 2 vrátit lidem jejich prostředky i čest, potvrzují i statistiky. Ergo kladívko – je nějaká šance na změnu a návrat ke spravedlnosti?
DK: Nejsem si jista, zda jde o systémové, nebo jen lidské selhání. V každém případě se stát má rychle a cíleně omlouvat občanům za svá selhání a má jim nahradit škodu, jak je to jenom možné. S tím souvisí i ochrana práv nejslabších a rozšiřující se množství případů, kterým stát garantuje právní pomoc. Stát si musí rozmyslet, zda chce kdekoho chránit a poskytovat mu bezplatné právní zastoupení. Avšak v případech, kdy dojde k závěru, že je to na místě, pak nesmí zadržovat výplaty a náhrady. To se ovšem dostáváme do politiky, která je soubojem priorit. A náš stát, zejména za působení minulé vlády, žádné vlastní jasné priority neměl a chtěl podporovat vlastně všechno na objednávku zájmových skupin. Jenomže to trvale není možné. Musíme si říct, na co finance máme. Zda na obranu, justici, bezpečnost, základní zdravotní péči, základní vzdělání apod. Pak ovšem nemůžeme podporovat ochranu velkých kytovců v Beringově moři, deštných pralesů na Borneu, kastraci zatoulaných koček v Kočkovicích apod. Na
všechno stát nemá a mně se nelíbí, že místo aby své agendy zužoval, rozšiřuje svou působnost i do míst, která mu nenáležejí.
- Nedávno se Konkursní noviny zúčastnily konference Digitální Česká republika, na které se probírala budoucnost digitalizace u nás. V jejím rámci zaznělo několik kritických názorů na ní, respektive varující před nezákonnými a nemorálními zásahy do ochrany listovního tajemství, svobody slova a anonymity internetu jak na úrovni Evropské unie, tak i na úrovni tuzemských tajných služeb a represivních. Vím o vás, že stojíte za senátní iniciativou o návrzích novel Ústavy a Listiny lidských práv a svobod, ve kterých by bylo mimo jiné zakotveno právo na nedigitální život. Neobáváte se tedy, že jsou zde tlaky naopak na totální podřízení společnosti a její kontrolu skrze digitalizaci?
DK: Listina základních práv a svobod garantuje každému právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když povinně nutíme občany, aby měli datové schránky, i když neumějí s počítačem, aby se státem komunikovali digitálně, i když nemají finance ani datové připojení nebo o tento druh komunikace ze svých dobrých důvodů nestojí. Stát má zajisti možnost volby, jak o tom hovoří i dokumenty Evropské unie k digitálnímu vyloučení. Poslední tři roky mi rukama procházejí zákony, v nichž stát nařizuje občanům používat při komunikaci se státem výlučně digitální variantu. A to se mi nelíbí, proto jsem spolu s dalším dvěma desítkami senátorů připravila návrh změny Ústavy a Listiny. Uvidíme, zda se nám podaří návrh prosadit.
V minulém funkčním období Senátu o dva hlasy neprošel návrh kolegyně Jitky Chalánkové, který obsahoval mj. ochranu hotovosti, právo na nedigitální život, ale třeba i ochranu spotřebitelů, což je téma s tím poněkud nesouvisející apod. Od svých voličů a od občanů obecně vím, že je problematika povinné digitální komunikace s úřady velmi trápí, a také se obávají, že na pokyn Evropské unie přijdeme o možnost platit hotově. Můj návrh proto obsahuje ústavní zakotvení práva na platbu v hotovosti, ochranu české měny – koruny české a právo na nedigitální formu komunikace se státem. Tyto změny se nijak nedotknou soukromoprávních vztahů. Kdo chce platit kartou nebo si objednávat přes e-shop, tomu tato možnost zůstane zachována, pokud s tím bude obchodník souhlasit.
- Je to ještě něco, na co jsme se nezeptali, a chtěla byste, aby tu zaznělo?
Jsem svým původním povoláním rodinná advokátka a velmi mě trápí pokles porodnosti, který sleduji dlouhodobě. Bohužel jak vidíme v zahraničí, žádné státní pobídky, podpory, výstavba startovacích bytů nebo zvýšení péče otců nedokáží pád porodnosti vrátit zpátky. Problém je totiž hlubší a nesouvisí zdaleka jen s vládní politikou, ale daleko více se společenským klimatem, a s tím něco dělat je daleko složitější. To je moje velké téma, s nímž souvisí nárůst psychických problémů, samoty a osamělosti. V červnu pořádám v Senátu kulatý stůl, z něhož by měla vzejít i doporučení pro politiky a zákonodárce.
Rozhovor pro Konzervativní noviny, otázky klad Bc. Petr Blahuš 16. 4. 2026
Stát se má rychle omlouvat za svá selhání
- Jak hodnotíte celkově změny v českém právním systému za dobu minulých tří let, kdy jsme spolu mluvili naposledy, a to v rámci porovnání volebních slibů ze strany tehdejší vlády a jejich praktických naplnění?
DK: Za tyto poslední tři roky dále narostl zmatek v českém právu. Zákony jsou stále nekvalitnější, obsahují chyby a přílepky, opravují se brzy po přijetí, nepoužívají jednotnou terminologii a vůbec porušují legislativní pravidla vlády. Vidíme velký právní aktivismus – v naivní víře, že zákon změní chování lidí, se jejich tvůrci předhánějí v idealizování světa a v jednoduchých řešeních. A protože jsou zákony špatně připravené a nepromyšlené, mívají neočekávané a nezamýšlené vedlejší negativní následky. Tak například i české právo je jednou z příčin, proč se u nás rodí stále méně dětí.
- Ptal jsem se i proto, že vláda expremiéra Fialy šla ve svých legislativních krocích mnohdy mnohem dál, než po ní dokonce požadovala Evropská unie. Příkladem budiž kontroverzní novela insolvenčního zákona, ve které Pětikoalice přes protesty odborné veřejnosti, a dokonce soudců protlačila zkrácení doby oddlužení pro všechny z pěti jen na tři roky; advokát a bývalý ministr JUDr. Sokol v této souvislosti mluví dokonce o de facto vyvlastnění majetku věřitelů bez náhrady a varuje před destrukcí základů právního státu, protože zaniká již antická zásada Pacta sunt servanda. Vidíte to stejně nebo máte na věc jiný názor?
DK: Naprosto souhlasím. Konat viditelné dobro tím, že konám méně viditelné zlo, to už je takový hezký zvyk některých politiků. Nová vláda má zdrženlivější ambice, tak nezbývá než jí držet palce, aby právo zjednodušovala a pracovala na snížení regulací a odstranění byrokracie. Ale uvidíme, jak to bude v praxi. Zatím je brzy její legislativní činnost hodnotit, protože nám do Senátu poslala jen několik prvních zákonů.
- Když byl v čele vnitra ministr Rakušan, objevily se případy, kdy se policie snažila donutit novináře vydíráním přes jejich děti, aby se stali jejich konfidenty. Nebojíte se, že pokud nová vláda nedonutí rychle policejního prezidenta zasáhnout proti těmto praktikám, známým z totalitních systémů, že se zase vracíme zpět do minulosti, kdy zde vládla komunistická Státní bezpečnost nebo německé okupační Gestapo? Protože pokud stát takto vystupuje proti novinářům, těm posledním obráncům demokracie, tak tu brzy skončí svoboda slova, zaručená Ústavou. Konečně, ve stejné době si řada advokátů ČAK stěžovala na nezákonné zásahy policie a resortu spravedlnosti (státních zástupců) do prolamování advokátního tajemství, takže se evidentně nejedná o výjimku…
DK: Jsou to asi až moc silná přirovnání, ale obavy mám. Předně mám velké pochybnosti o tom, že lze dnešní novinářský stav jako celek hodnotit jako obránce demokracie. Novináři vždy slouží nějakým zájmům nebo svému vlastnímu hlubokému přesvědčení o tom, že právě jejich pohled na svět je ten správný. Takoví pak mají tendenci společnost vychovávat, protože si myslí, že se lidé chovají špatně a mají špatné názory. A už nyní existují nástroje, které novináře vyviňují z běžných pravidel – třeba ochrana zdroje, což si běžný občan dovolit nemůže. Jinou otázkou je, jak lze v dnešní online době zabránit únikům z policejních spisů. Před nedávnem jsem navštívila Nejvyšší státní zástupkyní a
ta má s touto oblastí velké plány. Zatím je stav strašlivý. Někteří novináři, ba dokonce minimálně jedno celé hodně citované médium na organizovaných únicích zakládá svou práci.
- Jaký je váš názor na její současnou úroveň a chod tuzemské justice? Opakovaně se třeba řeší problémy s nedostatečným ohodnocením servisních částí justice, bez kterých ovšem sami soudci mohou v práci tak maximálně sjíždět internet…
DK: Justice vězí ve spoustě problémů. Máme příliš složité procesní normy, které komplikují nalézání práva. V posledních třiceti letech nabobtnaly všechny soudní řády spoustou řádných i opravných prostředků, jimiž mohou účastníci prodlužovat vydání pravomocného rozhodnutí. Dalším problémem je zaostalá práce s daty, která komplikuje sjednocování judikatury. Každý soud pracuje v jiném elektronickém prostředí, která spolu nekomunikují, takže o sobě a své činnosti nevědí. K tomu se přidávají relativně nízké platy justiční administrativy, která přitom poskytuje justici specializované služby. Pokud jde o soudce, musíme si také přiznat, že jsou velmi nerovnoměrně zatíženi a na některých úsecích, zejména opatrovnických, je část soudců přetížena a bez dostatečné psychologické nebo supervizní podpory.
- Zkusme si teď trochu zavěštit: dotáhne ministr spravedlnosti Tejc opravdu do konce digitalizaci justice, jak se bušil v prsa před některými médii? A nakolik je podle vašeho odborného – ne politického – pohledu její dokončení nutné pro bezchybný chod tuzemské justice?
DK: S rozpočtem, který má Ministerstvo spravedlnosti k dispozici, se mi zdá dosažení toho úkolu skoro nemožné. Digitalizace je velmi nákladná záležitost a rychlé a levné řešení komplikuje zákon o zadávání veřejných zakázek. Současně podle mých zkušeností není ani samospasitelná. Digitalizace je jen nástrojem, podobně jako umělá inteligence. Kdo sní o tom, že digitalizace zásadně změní způsob práce v justici, ten bude nejspíš zklamán. Navíc je to trochu svět sám pro sebe. Jeho specialisté vytvářejí zakázky pro své profesní kolegy, tyto zakázky přejímají a také hodnotí jejich efektivitu a cenu. Ostatním často nezbývá než věřit a platit.
- Výhrady se v poslední době ale objevují i směrem k Ústavnímu právu. Podle řady kritiků a právních expertů hrozí reálné nebezpečí politizace jeho činnosti a nastolení stavu, kdy se stane de facto třetí komorou Parlamentu. Tyto námitky vychází z faktu, že většinu jeho současného složení jmenoval prezident Pavel, který je minimálně polovinou společnosti považován za člena opozice – takže i kdyby vláda chtěla poslat k ÚS prozkoumat nějaké právní akty či otázky, může se vyslovit ne podle práva, ale podle toho, jaký je postoj toho, kdo je na jejich posty jmenoval. Sdílíte vy sama tyto obavy?
DK: Ústavní soud už několikrát svými rozhodnutími ukázal, že třetí komorou Parlamentu skutečně je. Nahrazuje zákonodárnou činnost třeba tím, že ruší přijaté zákony a jejich části, úkoluje zákonodárce a podle svých slov „akceleruje diskusi“ příslušným směrem, čímž činnost zákonodárců nahrazuje. Aktivismus Ústavního soudu v posledních letech sílí, podle toho, jak si osvojuje víc moci než jen být jen garantem ústavnosti. Neporovnává novou legislativu s tím, co je, ale s tím, co by podle ústavních soudců mělo být.
- Tak či tak, nestačilo by třeba přijmout podobnou úpravu, jako mají v Německu? Připomenu, že tam platí, že navrhovatel musí tamnímu Ústavnímu soudu doložit, že věc má obecný ústavní význam a že nejde o politickou otázku, kterou má řešit Parlament. Jinou zvažovanou možností je zase vytvoření jakéhosi „filtrovacího“ orgánu, který by toto posoudil sám ještě před tím, než by se věcí musel zabývat ÚS. Pak by přece byl klid, a navíc by ÚS zřetelně ubylo agendy a on se tak mohl věnovat skutečným ústavním problémům…?
DK: To jsou sice hezké úvahy, ale musíme si přiznat, že Ústavní soud už dnes nikdo nezruší, stejně jako nikdo nezruší Senát. Český Ústavní soud postupně vrostl do těla české politiky a stal se jeho součástí. A je tak i používán. Je rozhodčím, ale často i aktivním hráčem.
- „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží,“ stojí v rozsudku ÚS ve věci Vrábel versus stát, který advokát žalobce označil za bezprecedenční vítězství demokracie a práva na svobodu slova. O vás je známo, že jste zastánkyní ochrany svobody slova. Vidíte tuto premisu stejně, jako naše nejvyšší stolice?
DK: S tím souhlasím naprosto. Svoboda slova a projevu je tady přece slov Larryho Flynta pro ty nejhorší. Když zvládneme udržet svobodu projevu pro ně, budeme ji mít i my všichni ostatní pro sebe. Nikdy nikdo nezaváděl restrikce vůči svým oponentům s tím, že chce omezit demokracii, ale že ji vlastně chce chránit. Ale demokracie potřebuje chránit především před těmito ochránci demokracie.
- Podle řady námi oslovených advokátů stát a jeho soudy také omezují práva občanů, poškozených nesprávným úředním postupem – typicky zlovůlí Policie – na náhradu škody. A to dokonce i jen v případě prosté omluvy, která přitom už podle Gutha-Jarkovského nic nestojí a je známkou síly, a nikoliv slabosti. Důvod je podle našich zdrojů jasný: stát chce šetřit, kde se jen dá, a to i na úkor jím poškozených lidí. Dodávám, že klesající chuť státu, a to jak ministerstva, tak jeho místně příslušného Obvodního soudu Praha 2 vrátit lidem jejich prostředky i čest, potvrzují i statistiky. Ergo kladívko – je nějaká šance na změnu a návrat ke spravedlnosti?
DK: Nejsem si jista, zda jde o systémové, nebo jen lidské selhání. V každém případě se stát má rychle a cíleně omlouvat občanům za svá selhání a má jim nahradit škodu, jak je to jenom možné. S tím souvisí i ochrana práv nejslabších a rozšiřující se množství případů, kterým stát garantuje právní pomoc. Stát si musí rozmyslet, zda chce kdekoho chránit a poskytovat mu bezplatné právní zastoupení. Avšak v případech, kdy dojde k závěru, že je to na místě, pak nesmí zadržovat výplaty a náhrady. To se ovšem dostáváme do politiky, která je soubojem priorit. A náš stát, zejména za působení minulé vlády, žádné vlastní jasné priority neměl a chtěl podporovat vlastně všechno na objednávku zájmových skupin. Jenomže to trvale není možné. Musíme si říct, na co finance máme. Zda na obranu, justici, bezpečnost, základní zdravotní péči, základní vzdělání apod. Pak ovšem nemůžeme podporovat ochranu velkých kytovců v Beringově moři, deštných pralesů na Borneu, kastraci zatoulaných koček v Kočkovicích apod. Na
všechno stát nemá a mně se nelíbí, že místo aby své agendy zužoval, rozšiřuje svou působnost i do míst, která mu nenáležejí.
- Nedávno se Konkursní noviny zúčastnily konference Digitální Česká republika, na které se probírala budoucnost digitalizace u nás. V jejím rámci zaznělo několik kritických názorů na ní, respektive varující před nezákonnými a nemorálními zásahy do ochrany listovního tajemství, svobody slova a anonymity internetu jak na úrovni Evropské unie, tak i na úrovni tuzemských tajných služeb a represivních. Vím o vás, že stojíte za senátní iniciativou o návrzích novel Ústavy a Listiny lidských práv a svobod, ve kterých by bylo mimo jiné zakotveno právo na nedigitální život. Neobáváte se tedy, že jsou zde tlaky naopak na totální podřízení společnosti a její kontrolu skrze digitalizaci?
DK: Listina základních práv a svobod garantuje každému právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když povinně nutíme občany, aby měli datové schránky, i když neumějí s počítačem, aby se státem komunikovali digitálně, i když nemají finance ani datové připojení nebo o tento druh komunikace ze svých dobrých důvodů nestojí. Stát má zajisti možnost volby, jak o tom hovoří i dokumenty Evropské unie k digitálnímu vyloučení. Poslední tři roky mi rukama procházejí zákony, v nichž stát nařizuje občanům používat při komunikaci se státem výlučně digitální variantu. A to se mi nelíbí, proto jsem spolu s dalším dvěma desítkami senátorů připravila návrh změny Ústavy a Listiny. Uvidíme, zda se nám podaří návrh prosadit.
- Mimochodem, můžete zde našim čtenářům vaši senátní aktivitu blíže popsat?
V minulém funkčním období Senátu o dva hlasy neprošel návrh kolegyně Jitky Chalánkové, který obsahoval mj. ochranu hotovosti, právo na nedigitální život, ale třeba i ochranu spotřebitelů, což je téma s tím poněkud nesouvisející apod. Od svých voličů a od občanů obecně vím, že je problematika povinné digitální komunikace s úřady velmi trápí, a také se obávají, že na pokyn Evropské unie přijdeme o možnost platit hotově. Můj návrh proto obsahuje ústavní zakotvení práva na platbu v hotovosti, ochranu české měny – koruny české a právo na nedigitální formu komunikace se státem. Tyto změny se nijak nedotknou soukromoprávních vztahů. Kdo chce platit kartou nebo si objednávat přes e-shop, tomu tato možnost zůstane zachována, pokud s tím bude obchodník souhlasit.
- Je to ještě něco, na co jsme se nezeptali, a chtěla byste, aby tu zaznělo?
Jsem svým původním povoláním rodinná advokátka a velmi mě trápí pokles porodnosti, který sleduji dlouhodobě. Bohužel jak vidíme v zahraničí, žádné státní pobídky, podpory, výstavba startovacích bytů nebo zvýšení péče otců nedokáží pád porodnosti vrátit zpátky. Problém je totiž hlubší a nesouvisí zdaleka jen s vládní politikou, ale daleko více se společenským klimatem, a s tím něco dělat je daleko složitější. To je moje velké téma, s nímž souvisí nárůst psychických problémů, samoty a osamělosti. V červnu pořádám v Senátu kulatý stůl, z něhož by měla vzejít i doporučení pro politiky a zákonodárce.
Rozhovor pro Konzervativní noviny, otázky klad Bc. Petr Blahuš 16. 4. 2026
Publikováno: 17. 4. 2026