K této výroční zprávě vlády zde vystupuji pravidelně, a to navzdory tomu, že vždy vzbuzuje jen minimální pozornost a bývá bez hlubší rozpravy vzata na vědomí.

Zprávy předložené za předchozí vlády jsem opakovaně kritizovala z toho důvodu, že z nich ze všeho nejvíc čišela ambice, abychom se chovali před unijními orgány jako poslušní, snaživí školáčci.

Po nástupu nové vlády se přece jen některé věci začaly posouvat správným směrem. V programovém prohlášení vlády čteme rozumné a potřebné věty:

- že Unie nemá právo vnucovat členským státům rozhodnutí, která zasahují do jejich vnitřních věcí;

- že chceme jinou Evropu jako sebevědomé společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu v otázkách, jež jsou výhradně jejich;

- že je v našem zájmu nepřenášet další pravomoci z národní úrovně na úroveň EU, nepřipustit naší energetickou závislost, nepodílet se na aktivitách směřujících k rozšiřování ekologických a dalších regulací ohrožujících konkurenceschopnost národního hospodářství, chránit hranice vůči masové migraci a udržet svobodný informační prostor;

- že nepřipustíme oslabování požadavku jednomyslnosti.

Dokument, který máme před sebou, má zatím celkem vzato jen omezený přínos. Je to změť statistik a suchých informací, které neposkytují ucelený přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby, ani o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.

Zpráva by mohla mít pro zákonodárce i pro občany podstatně větší význam, pokud by byla pojata obecněji jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled o tom, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání a jak vláda pohlíží na jejich výslednou podobu. Takový dokument by doplňoval výroční zprávu o vývoji Evropské unie, která je obecnější a méně právní.

Zpráva by měla na prvním místě informovat o nejdůležitějších předpisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném období – zejména o těch politicky citlivých, s významnými hospodářskými či společenskými dopady. U každého předpisu by měl být stručný popis, vysvětlení kontextu, uvedení pozice ČR při vyjednávání, vyhodnocení míry úspěšnosti prosazení české pozice a případné důvody neúspěchu. Dále by bylo vhodné doplnit ucelenější statistické údaje o celkovém objemu přijaté unijní legislativy, srovnání s předchozími lety a určitá obecná pozorování ohledně vývoje unijní regulace – můžeme například zaznamenat rostoucí využívání nařízení jako formy právního aktu nebo stále větší podrobnost a rozšiřování regulovaných oblastí v jednotlivých předpisech.

Dovolte ještě několik poznámek k obsahu letošní zprávy, respektive k předpisům k implementaci, o kterých se zmiňuje. Ve svém souhrnu tato unijní legislativa neposkytuje nijak utěšený pohled. Významný podíl zde zaujímají předpisy, které:

· přinášejí dodatečné náklady a administrativní zátěž (např. přepracovaná směrnice o energetické náročnosti budov, směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti nebo nařízení, které zavádí mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích);

· jsou výrazně ideologicky podmíněné (např. směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, směrnice o potírání násilí na ženách a domácího násilí, dvojice směrnic o antidiskriminačních orgánech nebo směrnice o transparentnosti odměňování);

· představují bezúčelnou centralizaci, tj. zbytečnou úpravu na unijní úrovni tam, kde centrální regulace vůbec není potřeba (např. Evropský akt o svobodě médií).

Připusťme, že ideálu Evropy jako společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu ve vnitřních záležitostech, jak o tom hovoří programové prohlášení vlády, má nynější EU velmi daleko.

Proměnila se v těžkopádný, centralistický, byrokraticky řízený celek, který potlačuje národní svébytnost, extenzivně reguluje veškeré myslitelné společenské a hospodářské poměry, topí se v toxických ideologiích a celkově klesá dolů.

Snad si to dnes alespoň lépe uvědomujeme. Naše vláda konečně otevřeně říká, že chceme „jinou Evropu“. Po tom, čeho jsme byli svědky v uplynulých letech je to jistě změna k lepšímu. Vizi bychom tedy měli, teď žádejme její důsledné naplňování.