Vystoupení k ST 189 – Zpráva o životním prostřední ČR za rok 2025
Prostředí pro náš život se skládá z mnoha faktorů. Jsou to všechny parametry, které nás obklopují a které mají dopad na kvalitu našeho života. Tyto jednotlivé složky okolí, které na nás působí, nemají smysl an sich, jen tak samy pro sebe. Mají význam jen v tom, jak přispívají k našemu dobrému životu, či zda ho mohou třeba i zhoršovat. Jen tak je nutno se dívat na sám pojem „životní prostředí“. Stav životního prostředí nerovná se stav přírody. Stav životního prostředí je souhrn podmínek, které spoluurčují prostor, v němž žijeme a který má na nás bezprostřední dopad. Jsem si jista, že jen takto se je nutno dívat na sám pojem „životní prostředí.“ Z toho plyne i můj názor na to, jak by měla vypadat i pravidelná zpráva o stavu životního prostředí. Osou této zprávy by mělo být, jak se měnily dopady našeho okolí na naše zdraví, výživu, pohodlí, na trávení volného času. Tedy onou osou musí být to, jak se prostředí, které nás obklopuje, dotýká podmínek pro náš život a jak (a zda) se v tomto nějak za poslední rok změnilo.
Ke zprávám o životním prostředí vystupuji každoročně. A jako každoročně i dnes se soustředím na chyby a účelová zkreslení, které předkládaná zpráva obsahuje. Co by zpráva skutečně měla obsahovat, to v ní ale nenajdeme.
Chyba první: Jako obvykle zpráva uvádí, materiál nemá dopad na státní rozpočet a nemá vliv na rozpočty krajů a obcí, že neovlivní podnikatelské prostředí ani rovné postavení mužů a žen ve společnosti. To je ale mylné tvrzení. Zpráva totiž přináší výběr výroků, které jsou podkladem pro rozhodování, která už vliv na rozpočet mají.
Chyba druhá: Jako tradičně se zpráva chlubí úspěchy ve snižování celkových emisí. Nijak se ale nikde neuvádí, jaký podíl kysličníku uhličitého v atmosféře je pro život člověka vhodný a jaký už mu škodí a jak. Uvádět nějaká čísla bez jasného doložení, jak se náklady na dosažení těchto čísel promítnou do kvality našeho života, je zcela nepřijatelné, jakkoli jsme si na to už zvykli jako na nějakou mantru. Na str. 6 se uvádí, že „v důsledku energetických úspor a snižování podílu fosilních paliv v energetickém mixu Česka poklesly emise skleníkových plynů dle nejnovějších dat o 47 % vůči roku 1990. Česko tak s rezervou směřuje ke splnění cíle 55% poklesu emisí do roku 2030, jak stanoví legislativa EU.“ Podíváme-li se však na vývoj emisí v čase, zjistíme, že valné části těchto tzv. ekologických úspěchů bylo ve skutečnosti dosaženo vlivem docela jiných faktorů. Například „díky“ ekonomickému propadu po rozpadu RVHP v 90. letech a postavení jaderných elektráren.
Tolik adorované solární elektrárny ročně ušetří republice asi 0,4 tun CO2 ročně, což je při ročních emisích ČR okolo 90 milionů tun CO2 zanedbatelná suma. Naproti tomu jádro ročně ušetří asi 20 milionů tun CO2 za rok.
V roce 2024 se z jádra vyrobilo 40,2 % elektřiny a z obnovitelných zdrojů 16,7 % elektřiny, ale tento závěr je nutno doplnit o podrobnosti ze strany 91: Fotovoltaické elektrárny vyrobily 4,9 % elektřiny a větrné jen 1 % elektřiny.
Při srovnání s jinými evropskými státy vidíme, že sluneční energie je v evropských podmínkách všude slabý zdroj, zato větrná energie může být zdroj masivní, ale jen pro některé přímořské státy. Logický závěr by byl, že v podmínkách ČR solární ani větrná energie není významným příspěvkem k energetickému mixu a není tedy ve státním zájmu ji podporovat.
Chyba třetí míří proti kritice motoristů: Emise z dopravy tvoří 1/3 emisí CO2 v Evropské unii, tedy asi 2 % světových emisí CO2. Šikanování evropských motoristů ze strany Evropské unie tedy nelze omluvit snahou o záchranu podnebí, neboť jejich vliv na klima je neměřitelný a neprokazatelný.
Zpráva naopak neobsahuje varování s výhledem do budoucna, co motoristy čeká v bezprostřední budoucnosti. V roce 2026 začne platit emisní norma Euro 7. Automobily budou muset mít šmírovací zařízení, které bude kontinuálně zaznamenávat spotřebu a emise a hlásit to nahoru. V roce 2027 také začne platit systém ETS2, čili budou zavedeny pokuty za emise z dopravy, což způsobí zdražení paliv na čerpacích stanicích.
Zatímco majitelé normálních vozidel jsou pronásledováni, jiní dostávají tučné subvence. V roce 2024 podnikatelé zakoupili 5000 vozů a vyplatilo se 1,95 miliardy Kč. Kdysi se Češi skládali na sbírku na národní divadlo, dnes se chudí Češi skládají na sbírku, aby si bohatí mohli koupit luxusní vůz.
Chyba čtvrtá: Zpráva uvádí, že „Rok 2024 byl na území Česka rekordně teplý, průměrná roční teplota vzduchu 10,3 °C byla o 2 °C vyšší než normál 1991–2020.“ Používání pojmu normál pro hodnotu, která se v čase neustále mění, je samozřejmě tendenční, byť je to v klimatologii ustálený zvyk. Správnější by bylo používat pojem „průměr za minulé generace“ apod.
Zpráva jako v předchozích letech stále uvádí jen vývoj teplot po roce 1961 (str. 8), takže to laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, v nichž je vidět středověké teplé optimum nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let. Celé oteplování 20. století bylo totiž pouze návratem k teplotám, které Klementinum pozorovalo už dříve.
Na rozdíl od předchozích let zpráva nově obsahuje kapitolu nadepsanou „Dezinformace a vnímání změny klimatu“, kde se klimaticko-průmyslový komplex napojený na MŽP snaží dehonestovat své kritiky. Například: „Důležitou roli však hrají i šířené dezinformační narativy, které využívají zejména anti-elitistické postoje a konspirační myšlení. Tyto narativy často vykreslují opatření k ochraně klimatu jako nástroj elit (vědců, institucí, EU), namířený proti zájmům obyčejných lidí.“
Přitom ale zdražování energií způsobené Green Dealem a emisními povolenkami není žádná konspirační teorie, ale realita. Plán zakázat automobily se spalovacími motory také není konspirační teorie. Je to pravdivá informace. Zavádění ETS2 není konspirační teorie, ale fakt, který lze doložit z evropské legislativy.
Chyba pátá: Zpráva nevaruje veřejnost před blížícím se EU ETS2, kdy domácnosti i motoristé budou platit klimatické odpustky a zdraží se jim platby. Evropská unie kvůli očekáváným sociálním šokům zřídila Sociální klimatický fond (Nařízení EU 2023/955), ze kterého bude prý pomáhat lidem, které předtím sama uvrhla do energetické chudoby. Tento fond je ale v rukou Bruselu, ne v rukou národních států. A je v plánu ho používat k nátlaku.
Přitom adaptace je rozumnější strategií než snahy o řízení klimatu planety. Příkladem rozumné adaptace může být ochrana proti povodním a řešení městských tepelných ostrovů.
Chyba šestá: Zpráva nikde neuvádí, kolik nás ročně stojí tzv. podpora obnovitelných zdrojů. Informace si tedy musíme hledat jinde. Za posledních 20 let jsme za klimatickou ideologii zaplatili cca 900 miliard. Jde o něco, k čemu nás dotlačila Evropská unie. Směrnice o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií stanovila cíle pro podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v členských státech a vytvořila základ pro národní legislativu v této oblast.
Pokud započteme tyto hospodářské škody jako externalitu, ukáže se, že nejsme čistými příjemci v EU. Každý rok dostáváme zdánlivě od EU cca o 50 miliard Kč více, než kolik přispíváme. Ve skutečnosti nedostáváme nic, protože od těch 50 mld Kč musíme odečíst naše nepřímé náklady a škody, které nám evropská legislativa způsobuje.
Chyba sedmá: Ve zprávě je jen okrajová zmínka o ESG. Tato zkratka označuje Environmental, Social and Governance, tedy předpisy pro řízení ekologických a sociálních
otázek a přístupu k vládnutí. Proti ESG se v poslední době zvedá vlna politického odporu, protože pod pláštíkem reklamních sloganů o společenské odpovědnosti prosazuje krajně levicovou politiku včetně takových extrémů jako je klimatismus, genderismus, rasové kvóty a další progresivistické teze.
Hlavním nástrojem ESG je diskriminace. Například asociace bank se zaváže, že její členové nebudou dávat půjčky nikomu (tzv. debanking), kdo vyrábí zbraně nebo topí uhlím nebo nezaměstnává transgender osoby nebo vyjadřuje pravicové názory. Oběti jsou trestány bez soudu za něco, co není protizákonné. Taková opatření podmínky pro život konkrétních lidí prokazatelně zhoršují.
Evropská unie tak mimochodem zavádí obdobu čínského systému sociálního kreditu.
Problém je, že ESG reporting máme nyní čerstvě nařízen směrnicí z Bruselu. Směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) z roku 2022 byla v ČR transponována dosti záludně zákonem č. 349/2023 Sb. Ten obsahuje desítky nesouvisejících novelizací desítek různých zákonů. Aby si veřejnost ničeho nevšimla a ESG prošlo bez odporu, jsou transpozice schované v nenápadné části s nudným názvem „Změna zákona o účetnictví“.
Firma si na ESG audit (tzv. zpráva o udržitelnosti) musí najmout byrokraty, kteří firmě za její vlastní peníze (cca 150 tisíc korun pro firmu se sto zaměstnanci) spočítají hříchy, jak moc se prohřešila proti ideologii.
Chyba osmá: výdaje na životní prostředí. Tak jako v předchozích letech platí, že naprostá většina výdajů nesměřuje do životního prostředí, ale na podporu prodeje určitých výrobků, o které by jinak na trhu nebyl zájem.
Takzvané neinvestiční výdaje na klima v roce 2024 činily 6,8 miliard Kč a investiční výdaje okolo 9,1 miliard ročně. Tato čísla ale zjevně nezahrnují veškeré české výdaje na dekarbonizaci, protože řada peněz jde z jiné kapsy či jiných rozpočtů. Oněch 6,8 mld Kč neinvestičních výdajů zjevně nezahrnuje 19,7 mld Kč vyplacených z programu Nová zelená úsporám.
Kolik peněz ročně nás stojí celý boj proti uhlíku celkem – to se ze zprávy nedozvíme. Byl by zapotřebí důkladný audit. A už vůbec se nikdo nenamáhá doložit, co dobrého nám za tuto cenu přináší.
Chyba devátá: Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“, který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. To jsou ty známé předpovědi, že ropa dojde do roku 1992. Vyvrácené koncepty totiž autoři nedokážou odvrhnout, pouze je přejmenují. Píše se tu: „Naše společnost a ekonomika závisí na zdravé planetě. Svět přitom překročil 6 z 9 planetárních mezí definujících bezpečný prostor pro lidstvo.“ Zatímco v roce 2009 byly prý překročeny tři meze, nyní už jich je šest. Připomíná mi to „vědecké“ předpovědi z konce 19. století, které na základě přesných výpočtů dokládaly, že někdy kolem roku 1925 bude New York pokryt do výše druhého patra koňským trusem.
V této souvislosti bych mohla zahájit mnohahodinovou přednášku na téma: alarmistické předpovědi, které se nevyplnily a od kterých se tiše ustoupilo, aniž by za ně kdokoliv nesl odpovědnost. Vzpomínáte na alarmistické předpovědi Al Gora?
Chyba desátá: voda. Zpráva uvádí graf č. 7 data jen od roku 2000, takže není vidět dramatický pokrok, kterého se v ČR dosáhlo v ochraně vody. Výsledkem je pesimisticky znějící výrok: „Avšak od roku 2020 kvalita vody ve vodních tocích stagnuje a nedaří se dále výrazně snižovat obsah znečištění.“ (str. 23). Pokud už jste ale dosáhli maxima možného, tak další zlepšování samozřejmě vidět nemůžete. To je ale dobrá, nikoliv špatná zprava, ne? Viz věta na str. 25: „Mezi roky 1990 a 2024 došlo k poklesu vypouštěného znečištění v ukazatelích BSK5 o 95,9 %, nerozpuštěné látky o 95,1 % a CHSKCr o 90,4 %.“
Chyba jedenáctá: ovzduší. I v kapitole o znečištění ovzduší se zpráva vyhýbá údajům z 90. let a v tabulce na str. 33 srovnává pouze současné údaje s daty z roku 2005. Zpráva dává přednost mapám, které porovnávají emise v různých lokalitách. Obě tyto strategie vedou k zamlčování dosažených úspěchů v ochraně ovzduší a k nadhodnocování významu meziročních výkyvů. Chybějící informace o časovém vývoji emisí od roku 1990 musíme hledat jinde. V 90. letech došlo k dramatickému zlepšení, ale k mírnému zlepšování dochází i poté.
Chyba dvanáctá: Celkový stav životního prostředí.
Takový ukazatel zpráva o ŽP nemá. Podle projektu Index prosperity a finančního zdraví má ČR šesté nejhorší životní prostředí v EU ačkoli na životní prostředí dává jednu z nejvyšších částek v unii (3 % HDP).
ČR dostala od autorů špatnou známku, protože recykluje méně než Západní Evropa, a protože starší budovy stále nejsou zateplené a mají vyšší spotřebu energie. To ale znamená, že daný ukazatel ve skutečnosti vůbec nehodnotí životní prostředí ve smyslu znečištění řek, úniků toxických látek, vykácení lesů, vyhubení ohrožených druhů, krásy krajiny apod. Bohužel se dnes stalo zvykem, že indikátory místo kvality prostředí měří spíše uhlíkovou stopu. Jak se čistota prostředí projevuje ve zdravotním stavu obyvatelstva, to se nedočteme. Jsou to tedy cíle pro cíle, ne cíle, které nám mají sloužit.
Co říci závěrem?
Jako v uplynulých letech zpráva o životním prostředí představuje směs technické statistiky a dobově poplatné ideologie. Podobně jako tomu bylo u zpráv připravovaných třeba za komunistického režimu.
Najdeme tu řadu zajímavých údajů o ohrožených druzích, srážkách či využívání krajiny. Ale na druhou stranu je tu i řada ideologicky zaujatých manipulací, které politikům dávají matoucí vodítko pro jejich rozhodování.
Obecně bych zprávám o životním prostředí na příští roky doporučila vypustit polarizující jazyk údajných změn podnebí. Klima se měnilo vždy a není důvod na to upozorňovat na každé stránce třikrát. Stav životního prostředí bychom neměli hodnotit podle toho, jak průmysl nakládá s tím či oním materiálem. Ale podle toho, jak vypadá naše krajina a příroda kolem nás a jak to ovlivňuje naše každodenní životy. Zprávy by dále měly při uvádění indikátorů uvádět vždy co nejdelší časovou řadu, abychom viděli vývoj v čase dlouhodobě, a ne nahodilý meziroční výkyv.
Zbavme se budovatelského slovníku a frází typu „snížíme, omezíme, dosáhneme.“ Mluvme o člověku a o tom, jak zlepšit podmínky, v nichž žijeme. Ne kvůli dosahováním nějakých čísel ale kvůli péči o dobrý život lidí.
Děkuji Mgr. Kremlíkovi za přípravu podkladu k mému vystoupení.
Vystoupení k ST 189 – Zpráva o životním prostřední ČR za rok 2025
Prostředí pro náš život se skládá z mnoha faktorů. Jsou to všechny parametry, které nás obklopují a které mají dopad na kvalitu našeho života. Tyto jednotlivé složky okolí, které na nás působí, nemají smysl an sich, jen tak samy pro sebe. Mají význam jen v tom, jak přispívají k našemu dobrému životu, či zda ho mohou třeba i zhoršovat. Jen tak je nutno se dívat na sám pojem „životní prostředí“. Stav životního prostředí nerovná se stav přírody. Stav životního prostředí je souhrn podmínek, které spoluurčují prostor, v němž žijeme a který má na nás bezprostřední dopad. Jsem si jista, že jen takto se je nutno dívat na sám pojem „životní prostředí.“ Z toho plyne i můj názor na to, jak by měla vypadat i pravidelná zpráva o stavu životního prostředí. Osou této zprávy by mělo být, jak se měnily dopady našeho okolí na naše zdraví, výživu, pohodlí, na trávení volného času. Tedy onou osou musí být to, jak se prostředí, které nás obklopuje, dotýká podmínek pro náš život a jak (a zda) se v tomto nějak za poslední rok změnilo.
Ke zprávám o životním prostředí vystupuji každoročně. A jako každoročně i dnes se soustředím na chyby a účelová zkreslení, které předkládaná zpráva obsahuje. Co by zpráva skutečně měla obsahovat, to v ní ale nenajdeme.
Chyba první: Jako obvykle zpráva uvádí, materiál nemá dopad na státní rozpočet a nemá vliv na rozpočty krajů a obcí, že neovlivní podnikatelské prostředí ani rovné postavení mužů a žen ve společnosti. To je ale mylné tvrzení. Zpráva totiž přináší výběr výroků, které jsou podkladem pro rozhodování, která už vliv na rozpočet mají.
Chyba druhá: Jako tradičně se zpráva chlubí úspěchy ve snižování celkových emisí. Nijak se ale nikde neuvádí, jaký podíl kysličníku uhličitého v atmosféře je pro život člověka vhodný a jaký už mu škodí a jak. Uvádět nějaká čísla bez jasného doložení, jak se náklady na dosažení těchto čísel promítnou do kvality našeho života, je zcela nepřijatelné, jakkoli jsme si na to už zvykli jako na nějakou mantru. Na str. 6 se uvádí, že „v důsledku energetických úspor a snižování podílu fosilních paliv v energetickém mixu Česka poklesly emise skleníkových plynů dle nejnovějších dat o 47 % vůči roku 1990. Česko tak s rezervou směřuje ke splnění cíle 55% poklesu emisí do roku 2030, jak stanoví legislativa EU.“ Podíváme-li se však na vývoj emisí v čase, zjistíme, že valné části těchto tzv. ekologických úspěchů bylo ve skutečnosti dosaženo vlivem docela jiných faktorů. Například „díky“ ekonomickému propadu po rozpadu RVHP v 90. letech a postavení jaderných elektráren.
Tolik adorované solární elektrárny ročně ušetří republice asi 0,4 tun CO2 ročně, což je při ročních emisích ČR okolo 90 milionů tun CO2 zanedbatelná suma. Naproti tomu jádro ročně ušetří asi 20 milionů tun CO2 za rok.
V roce 2024 se z jádra vyrobilo 40,2 % elektřiny a z obnovitelných zdrojů 16,7 % elektřiny, ale tento závěr je nutno doplnit o podrobnosti ze strany 91: Fotovoltaické elektrárny vyrobily 4,9 % elektřiny a větrné jen 1 % elektřiny.
Při srovnání s jinými evropskými státy vidíme, že sluneční energie je v evropských podmínkách všude slabý zdroj, zato větrná energie může být zdroj masivní, ale jen pro některé přímořské státy. Logický závěr by byl, že v podmínkách ČR solární ani větrná energie není významným příspěvkem k energetickému mixu a není tedy ve státním zájmu ji podporovat.
Chyba třetí míří proti kritice motoristů: Emise z dopravy tvoří 1/3 emisí CO2 v Evropské unii, tedy asi 2 % světových emisí CO2. Šikanování evropských motoristů ze strany Evropské unie tedy nelze omluvit snahou o záchranu podnebí, neboť jejich vliv na klima je neměřitelný a neprokazatelný.
Zpráva naopak neobsahuje varování s výhledem do budoucna, co motoristy čeká v bezprostřední budoucnosti. V roce 2026 začne platit emisní norma Euro 7. Automobily budou muset mít šmírovací zařízení, které bude kontinuálně zaznamenávat spotřebu a emise a hlásit to nahoru. V roce 2027 také začne platit systém ETS2, čili budou zavedeny pokuty za emise z dopravy, což způsobí zdražení paliv na čerpacích stanicích.
Zatímco majitelé normálních vozidel jsou pronásledováni, jiní dostávají tučné subvence. V roce 2024 podnikatelé zakoupili 5000 vozů a vyplatilo se 1,95 miliardy Kč. Kdysi se Češi skládali na sbírku na národní divadlo, dnes se chudí Češi skládají na sbírku, aby si bohatí mohli koupit luxusní vůz.
Chyba čtvrtá: Zpráva uvádí, že „Rok 2024 byl na území Česka rekordně teplý, průměrná roční teplota vzduchu 10,3 °C byla o 2 °C vyšší než normál 1991–2020.“ Používání pojmu normál pro hodnotu, která se v čase neustále mění, je samozřejmě tendenční, byť je to v klimatologii ustálený zvyk. Správnější by bylo používat pojem „průměr za minulé generace“ apod.
Zpráva jako v předchozích letech stále uvádí jen vývoj teplot po roce 1961 (str. 8), takže to laikovi může mylně připadat, že jde o neobvyklé oteplení. Korektní by bylo uvádět data, v nichž je vidět středověké teplé optimum nebo alespoň data z Klementina za posledních 250 let. Celé oteplování 20. století bylo totiž pouze návratem k teplotám, které Klementinum pozorovalo už dříve.
Na rozdíl od předchozích let zpráva nově obsahuje kapitolu nadepsanou „Dezinformace a vnímání změny klimatu“, kde se klimaticko-průmyslový komplex napojený na MŽP snaží dehonestovat své kritiky. Například: „Důležitou roli však hrají i šířené dezinformační narativy, které využívají zejména anti-elitistické postoje a konspirační myšlení. Tyto narativy často vykreslují opatření k ochraně klimatu jako nástroj elit (vědců, institucí, EU), namířený proti zájmům obyčejných lidí.“
Přitom ale zdražování energií způsobené Green Dealem a emisními povolenkami není žádná konspirační teorie, ale realita. Plán zakázat automobily se spalovacími motory také není konspirační teorie. Je to pravdivá informace. Zavádění ETS2 není konspirační teorie, ale fakt, který lze doložit z evropské legislativy.
Chyba pátá: Zpráva nevaruje veřejnost před blížícím se EU ETS2, kdy domácnosti i motoristé budou platit klimatické odpustky a zdraží se jim platby. Evropská unie kvůli očekáváným sociálním šokům zřídila Sociální klimatický fond (Nařízení EU 2023/955), ze kterého bude prý pomáhat lidem, které předtím sama uvrhla do energetické chudoby. Tento fond je ale v rukou Bruselu, ne v rukou národních států. A je v plánu ho používat k nátlaku.
Přitom adaptace je rozumnější strategií než snahy o řízení klimatu planety. Příkladem rozumné adaptace může být ochrana proti povodním a řešení městských tepelných ostrovů.
Chyba šestá: Zpráva nikde neuvádí, kolik nás ročně stojí tzv. podpora obnovitelných zdrojů. Informace si tedy musíme hledat jinde. Za posledních 20 let jsme za klimatickou ideologii zaplatili cca 900 miliard. Jde o něco, k čemu nás dotlačila Evropská unie. Směrnice o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií stanovila cíle pro podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v členských státech a vytvořila základ pro národní legislativu v této oblast.
Pokud započteme tyto hospodářské škody jako externalitu, ukáže se, že nejsme čistými příjemci v EU. Každý rok dostáváme zdánlivě od EU cca o 50 miliard Kč více, než kolik přispíváme. Ve skutečnosti nedostáváme nic, protože od těch 50 mld Kč musíme odečíst naše nepřímé náklady a škody, které nám evropská legislativa způsobuje.
Chyba sedmá: Ve zprávě je jen okrajová zmínka o ESG. Tato zkratka označuje Environmental, Social and Governance, tedy předpisy pro řízení ekologických a sociálních
otázek a přístupu k vládnutí. Proti ESG se v poslední době zvedá vlna politického odporu, protože pod pláštíkem reklamních sloganů o společenské odpovědnosti prosazuje krajně levicovou politiku včetně takových extrémů jako je klimatismus, genderismus, rasové kvóty a další progresivistické teze.
Hlavním nástrojem ESG je diskriminace. Například asociace bank se zaváže, že její členové nebudou dávat půjčky nikomu (tzv. debanking), kdo vyrábí zbraně nebo topí uhlím nebo nezaměstnává transgender osoby nebo vyjadřuje pravicové názory. Oběti jsou trestány bez soudu za něco, co není protizákonné. Taková opatření podmínky pro život konkrétních lidí prokazatelně zhoršují.
Evropská unie tak mimochodem zavádí obdobu čínského systému sociálního kreditu.
Problém je, že ESG reporting máme nyní čerstvě nařízen směrnicí z Bruselu. Směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) z roku 2022 byla v ČR transponována dosti záludně zákonem č. 349/2023 Sb. Ten obsahuje desítky nesouvisejících novelizací desítek různých zákonů. Aby si veřejnost ničeho nevšimla a ESG prošlo bez odporu, jsou transpozice schované v nenápadné části s nudným názvem „Změna zákona o účetnictví“.
Firma si na ESG audit (tzv. zpráva o udržitelnosti) musí najmout byrokraty, kteří firmě za její vlastní peníze (cca 150 tisíc korun pro firmu se sto zaměstnanci) spočítají hříchy, jak moc se prohřešila proti ideologii.
Chyba osmá: výdaje na životní prostředí. Tak jako v předchozích letech platí, že naprostá většina výdajů nesměřuje do životního prostředí, ale na podporu prodeje určitých výrobků, o které by jinak na trhu nebyl zájem.
Takzvané neinvestiční výdaje na klima v roce 2024 činily 6,8 miliard Kč a investiční výdaje okolo 9,1 miliard ročně. Tato čísla ale zjevně nezahrnují veškeré české výdaje na dekarbonizaci, protože řada peněz jde z jiné kapsy či jiných rozpočtů. Oněch 6,8 mld Kč neinvestičních výdajů zjevně nezahrnuje 19,7 mld Kč vyplacených z programu Nová zelená úsporám.
Kolik peněz ročně nás stojí celý boj proti uhlíku celkem – to se ze zprávy nedozvíme. Byl by zapotřebí důkladný audit. A už vůbec se nikdo nenamáhá doložit, co dobrého nám za tuto cenu přináší.
Chyba devátá: Zpráva stále používá zdiskreditovaný systém „Planetárních mezí“, který je inovovanou verzí přežité a vyvrácené teze Římského klubu o „mezích růstu“. To jsou ty známé předpovědi, že ropa dojde do roku 1992. Vyvrácené koncepty totiž autoři nedokážou odvrhnout, pouze je přejmenují. Píše se tu: „Naše společnost a ekonomika závisí na zdravé planetě. Svět přitom překročil 6 z 9 planetárních mezí definujících bezpečný prostor pro lidstvo.“ Zatímco v roce 2009 byly prý překročeny tři meze, nyní už jich je šest. Připomíná mi to „vědecké“ předpovědi z konce 19. století, které na základě přesných výpočtů dokládaly, že někdy kolem roku 1925 bude New York pokryt do výše druhého patra koňským trusem.
V této souvislosti bych mohla zahájit mnohahodinovou přednášku na téma: alarmistické předpovědi, které se nevyplnily a od kterých se tiše ustoupilo, aniž by za ně kdokoliv nesl odpovědnost. Vzpomínáte na alarmistické předpovědi Al Gora?
Chyba desátá: voda. Zpráva uvádí graf č. 7 data jen od roku 2000, takže není vidět dramatický pokrok, kterého se v ČR dosáhlo v ochraně vody. Výsledkem je pesimisticky znějící výrok: „Avšak od roku 2020 kvalita vody ve vodních tocích stagnuje a nedaří se dále výrazně snižovat obsah znečištění.“ (str. 23). Pokud už jste ale dosáhli maxima možného, tak další zlepšování samozřejmě vidět nemůžete. To je ale dobrá, nikoliv špatná zprava, ne? Viz věta na str. 25: „Mezi roky 1990 a 2024 došlo k poklesu vypouštěného znečištění v ukazatelích BSK5 o 95,9 %, nerozpuštěné látky o 95,1 % a CHSKCr o 90,4 %.“
Chyba jedenáctá: ovzduší. I v kapitole o znečištění ovzduší se zpráva vyhýbá údajům z 90. let a v tabulce na str. 33 srovnává pouze současné údaje s daty z roku 2005. Zpráva dává přednost mapám, které porovnávají emise v různých lokalitách. Obě tyto strategie vedou k zamlčování dosažených úspěchů v ochraně ovzduší a k nadhodnocování významu meziročních výkyvů. Chybějící informace o časovém vývoji emisí od roku 1990 musíme hledat jinde. V 90. letech došlo k dramatickému zlepšení, ale k mírnému zlepšování dochází i poté.
Chyba dvanáctá: Celkový stav životního prostředí.
Takový ukazatel zpráva o ŽP nemá. Podle projektu Index prosperity a finančního zdraví má ČR šesté nejhorší životní prostředí v EU ačkoli na životní prostředí dává jednu z nejvyšších částek v unii (3 % HDP).
ČR dostala od autorů špatnou známku, protože recykluje méně než Západní Evropa, a protože starší budovy stále nejsou zateplené a mají vyšší spotřebu energie. To ale znamená, že daný ukazatel ve skutečnosti vůbec nehodnotí životní prostředí ve smyslu znečištění řek, úniků toxických látek, vykácení lesů, vyhubení ohrožených druhů, krásy krajiny apod. Bohužel se dnes stalo zvykem, že indikátory místo kvality prostředí měří spíše uhlíkovou stopu. Jak se čistota prostředí projevuje ve zdravotním stavu obyvatelstva, to se nedočteme. Jsou to tedy cíle pro cíle, ne cíle, které nám mají sloužit.
Co říci závěrem?
Jako v uplynulých letech zpráva o životním prostředí představuje směs technické statistiky a dobově poplatné ideologie. Podobně jako tomu bylo u zpráv připravovaných třeba za komunistického režimu.
Najdeme tu řadu zajímavých údajů o ohrožených druzích, srážkách či využívání krajiny. Ale na druhou stranu je tu i řada ideologicky zaujatých manipulací, které politikům dávají matoucí vodítko pro jejich rozhodování.
Obecně bych zprávám o životním prostředí na příští roky doporučila vypustit polarizující jazyk údajných změn podnebí. Klima se měnilo vždy a není důvod na to upozorňovat na každé stránce třikrát. Stav životního prostředí bychom neměli hodnotit podle toho, jak průmysl nakládá s tím či oním materiálem. Ale podle toho, jak vypadá naše krajina a příroda kolem nás a jak to ovlivňuje naše každodenní životy. Zprávy by dále měly při uvádění indikátorů uvádět vždy co nejdelší časovou řadu, abychom viděli vývoj v čase dlouhodobě, a ne nahodilý meziroční výkyv.
Zbavme se budovatelského slovníku a frází typu „snížíme, omezíme, dosáhneme.“ Mluvme o člověku a o tom, jak zlepšit podmínky, v nichž žijeme. Ne kvůli dosahováním nějakých čísel ale kvůli péči o dobrý život lidí.
Děkuji Mgr. Kremlíkovi za přípravu podkladu k mému vystoupení.
15. 4. 2026
Publikováno: 15. 4. 2026