Proč je důležitá měnová samostatnost České republiky a hotovost
Paní senátorko, spolu se skupinou senátorů chcete hotovost, českou korunu i právo na život bez nucené digitální komunikace nejen chránit, ale rovnou zakotvit v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Co byl ten moment, kdy jste si řekla: teď už nestačí běžné zákony a je potřeba jít až na ústavní úroveň?
Rozhodla jsem se loni v říjnu, když předchozí návrh podobného, byť poněkud upovídaného znění neprošel Senátem o dva hlasy. Každý dobrý pozorovatel kolem sebe vidí nenápadné, ba i nápadné snahy vytlačit hotovost zcela z našeho světa a mít nás tím pod kontrolou na každém kroku nebo nutit občany, aby si povinně nakoupili drahé přístroje, naučili se to s nimi a povinně komunikovali s úřady prostřednictvím internetu. Rovněž naše závazky ohledně vstupu do eurozóny jsou záminkou k politickým tlakům, aby se náš stát zbavil jednoho z hlavních znaků státní suverenity, tedy samostatné měnové politiky.
Vy mluvíte o svobodě, důstojnosti a právu volby. Vaši kritici ale namítají, že z Listiny se nemá stávat „sběrný dvůr“ pro každé nové společenské téma a že takové věci mají řešit spíš obyčejné zákony. Proč podle vás tentokrát nestačí běžná legislativa?
Jako většina právníků mám velkou úctu k Ústavě i k Listině a jsem vskutku opatrná při každém pokusu o její změnu. Ve věcech ochrany hotovosti a koruny české však obyčejný zákon nestačí. Ústavní změny jsou jedinou ochranou proti případnému nařízení Evropské unie. A jak vidíme na řadě evropských dokumentů, postupnými kroky se Evropská komise snaží o omezování hotovosti a o postupný přechod na digitální měnu. Je to plíživé, alibistické a prosakující, dokud tomu nepostavíme hráz.
V návrhu zaznívá, že nikdo nemá být veřejnou mocí nucen využívat elektronickou komunikaci bez újmy. Kde už podle vás stát nebo úřady překročily mez? Kde dnes lidé nejvíc narážejí na pocit: buď budete online, nebo máte smůlu?
Existuje na každém kroku velké množství případů, kdy naprostou drobnost nevyřítíte jinak než na internetu. Což dělá z lidí, kteří takto komunikovat nemohou, neumějí nebo z dobrých důvodů nechtějí, občany druhé kategorie. A stále se to zhoršuje. Celé tři roky, které v Senátu zasedám, přijímáme zákony, které nedigitální formu komunikace občana se státem vylučují a přikazují mu jedinou formu komunikace, a to elektronickou. A to navzdory tomu, že Listina zaručuje občanům právo na soukromí veškeré komunikace, ale také právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když občany nutíme komunikovat výlučně elektronicky, i když nemají techniku, znalosti, dovednosti a elektronická komunikace je děsí?
Někteří právníci i odborníci říkají, že problém digitalizace je reálný, ale změna ústavy ho sama o sobě nevyřeší. Třeba zaznívá, že by pomohla spíš kvalitnější obyčejná legislativa, lepší pravidla, sankce za selhání státu nebo úprava zákonů pod Ústavou. Není tedy váš návrh do jisté míry také politický signál a zdvižený prst, že stát už tlačí na digitalizaci moc?
Vidím kolem sebe vzrušenou dobu o tomto tématu. Sama jsem na téma života mimo sociální sítě a digitální komunikaci uspořádala pod záštitou Ústavně-právního výboru kulatý stůl a vydala z diskuse sborník (zde). Dostávám řadu dopisů a stížností na situace, v nichž se pisatelé cítili nedůstojně právě proto, že je stát nutí do formy komunikace, kterou nezvládají. Pokaždé, když schvalujeme zákon, který nutí občany k digitální formě, vystupuji a protestuji, ale zlepšení nepřichází. Došla jsem tedy k závěru, že se tohoto úkolu musím ujmout sama. A s nadšením jsem zjistila, že nás nakonec bude nejméně 22.
Odpůrci vaší cesty ale zároveň varují, že příliš silná ochrana hotovosti a „offline světa“ může brzdit modernizaci, prodražovat služby a komplikovat fungování státu. Co byste řekla těm, kteří namítají, že se pod heslem svobody ve skutečnosti konzervuje neefektivita?
Žádný pokrok nevznikl zákazem údajně nepokrokových věcí. Pokrok má mít šanci se prosadit, nebo se ukázat slepou uličkou vývoje. Naše návrhy dopadají jen na vztahy veřejné moci a jednotlivce. Vztahy mezi soukromými subjekty jimi nijak dotčeny nejsou. I nadále tedy mohou existovat firmy, které komunikují výlučně digitálně a všechny platby provádějí bezhotovostně. Pokud na to dobrovolně přistoupí jejich partneři. Tak je to podle mě v pořádku. Naše kroky přece nikomu pokrok neberou. Občan ať si vybere, jakou formou chce platit a u jaké firmy si chce zboží objednat. Zcela jistě se některé firmy zaměří na hotovostní a nedigitální svět, zatímco jiné firmy na online svět.
Minulý návrh se projednával téměř dva roky a hned na začátku se setkal s kritikou některých senátorů, že se návrh pokoušel znovu protlačit hotovost do ústavy a že téma není „hodno“ dávat do nejvyššího zákona země. Senátor Václav Láska jej chtěl dokonce hned „potopit“. Myslíte, že s tímto novým návrhem budete mít větší šance? Vytyčila byste prosím hlavní důvody, proč je podle Vás legislativa důležitá?
Náš nový návrh podepsala čtvrtina senátorů, to je skoro historický rekord. Téma ochrany jak národní měny, tak i práva platit hotově, jsou velmi diskutována mezi lidmi u nás i v zahraničí. Řada dalších zemí se o ochranu snaží a některé země (Slovensko, Slovinsko a Maďarsko) již podobnou ochranu na ústavní úrovni přijaly. Já sama se oběma tématy zabývám po celou dobu. Co se týče práva nemuset komunikovat elektronicky – hodně zákonů ukládá občanům jedinou formu komunikace se státem, a to digitální. Jsem přesvědčena, že stát má občanům umožnit volbu mezi digitální a nedigitální formou komunikace s úřady. Nelze přece nutit občana ke koupi chytrého telefonu nebo k počítači, tím spíš, že elektronická komunikace nezaručuje právo na zachování soukromí, které garantuje Listina. Ochrana národní měny pak přímo souvisí se státní suverenitou, protože z existence národní měny plyne možnost samostatné měnové politiky, což je jedním ze základních znaků suverenity. A právo na to, aby dva účastníci dobrovolné transakce mohli v případě oboustranného souhlasu vypořádat své závazky v hotovosti, aniž by jim to stát mařil, souvisí se základní individuální svobodou – svobodou smlouvy.
Pokud by prošel Senátem, myslíte, že v novém složení Poslanecké sněmovny by měl větší podporu než v tom předešlém? Aneb prošel by?
Vzhledem k tomu, že vláda má například právě ochranu hotovosti ve svém programovém prohlášení, věřím, že náš návrh má naději na schválení i v Poslanecké sněmovně.
Diskutovala jste o návrhu už s nějakými poslanci? Jak se k věci staví?
S mnohými jsem témata probírala a pevně doufám, že všechny změny získají ústavní většinu nejen v Senátu, ale i ve Sněmovně.
Programové prohlášení nové vlády mimo jiné slibuje digitalizaci několika oblastí, včetně zdravotnictví nebo třeba stavebních povolení. V prohlášení se tomu dokonce věnuje celá samostatná část a kabinet také vytvořil novou pozici vládního zmocněnce pro digitalizaci. Nemyslíte si, že ve snaze o digitalizaci bude těžší zákon prosadit než před třemi lety? Narážím tím hlavně na uzákonění práva na komunikaci se státem mimo online prostředí.
Digitalizace je jen nástroj. Společenský vývoj postupuje a vždy reaguje na aktuální technický vývoj. Je v pořádku, že máme možnost používat e-maily, chytré telefony, počítače a další technologické vymoženosti. Ale není v pořádku, když lidem přikazujeme, že s veřejnou mocí musí komunikovat jen elektronickou cestou. Vždyť i Evropský parlament ve svém usnesení k vyloučení digitální propasti doporučuje zachování obou cest komunikace státu. A i tak digitálně vyspělá země, jakou je Estonsko, pro veškerou komunikaci nechává na výběr občanům, zda budou se státem komunikovat digitálně, nebo osobně či poštou. Ústavní právníci tvrdí, že nucení některých občanů k digitální formě komunikace odporuje právu na lidskou důstojnost. Jde zejména o seniory, o lidi bez spolehlivého datového připojení, ale i o občany, kteří mají s touto formou komunikace problém či se jí nebo jejích důsledků obávají.
Další kritika některých senátorů u předchozího návrhu mířila na otázku, zda stát může přimět všechny podnikatele k tomu, aby platbu v hotovosti garantovali. Jak by se podle Vás toto mělo ošetřit? Resp. v současném návrhu se počítá jen s výjimkou „z důvodu veřejného zájmu“ – co vše to znamená a neznamená?
Náš návrh nedopadá do soukromoprávních, obchodních či podnikatelských vztahů mezi soukromými subjekty. Dopadá pouze na veřejnou moc. Omezení plateb hotovosti lze odůvodnit například obavou z praní špinavých peněz či z důvodu jiného veřejného zájmu, což je neurčitý pojem běžně používaný v našem právním řádu. Takové omezení hotovostních plateb už dnes v zákoně máme, a to pro všechny platby nad 270 000 korun.
Proč je nyní potřeba zajistit zakotvení práva na platbu v hotovosti v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod? Setkala jste se osobně se situací, kdy Vám bylo toto právo odepřeno?
S takovým odepřením se lze setkat na každém kroku, pokud chcete zaplatit na úřadu nějaký poplatek. Některé agendy už dnes ani jinou platbu neumožňují. A nejde jen o úřady, ale o ochranu svobody smlouvy. Jestliže se dva subjekty po vzájemné dohodě domluví na jisté formě vypořádání vzájemných závazků (pochopitelně v platné měně), neměla by to této dohody vstupovat státní moc a dekretovat subjektům, jak se mají navzájem vyrovnat. A tento tlak už existuje a je velmi silný.
Mohla byste vyjmenovat konkrétní rizika, která hrozí v případě, že hotovostní platby budou postupně nahrazovány digitálními platbami?
Především budeme sledováni na každém kroku. Někdo argumentuje tím, že takové sledování omezí prostor pro šedou ekonomiku a finanční či dětskou kriminalitu. No to by omezily domovní prohlídky bez soudního příkazu také, a přesto tak nějak cítíme že by to byl přímý útok na svobodu jednotlivce.
Druhým návrhem je zavedení pasáže o české koruně jako měně České republiky do Ústavy. Co to zajistí pro stát? Není to v rozporu se členstvím České republiky v evropském společenství?
Pokud taková změna nabyde účinnosti, přebíjí všechny možné závazky, které jsme při vstupu do EU neuváženě dali a na rozdíl od některých suverénnějších zemí jsme je dosud nevypověděli. Upuštění od vlastní měny nelze nechat na libovolné vládě či na prostém zákonu. O čem jiném už by mělo být povinné referendum, když než změna měny. Vlastní měna vůbec není pouhým symbolem. Umožňuje vlastní suverénní měnovou politiku, která je hlavní součástí hospodářské politiky. Pokud se bude o tak zásadní součásti ekonomické politiky bude rozhodovat jinde než u nás, budou taková rozhodnutí šitá na míru nikoli nám, ale tomu, v jehož zájmu se bude rozhodovat. A pak tu je kurz. To je nejdůležitější cena v tržní ekonomice. Reguluje vnější ekonomické vztahy a brání dramatickým výkyvům cen importu i exportu. Ekonomika bez vlastní měnové politiky a kurzu vlastní měny je ekonomikou zmrzačenou.
Třetím návrhem změny je zavedení práva komunikovat se státem i mimo digitální technologie. Podle Vašich slov je to reakcí na pokračující nátlakovou digitalizaci. Proč považujete tuto možnost za stěžejní právo občana?
Kvůli zkušenostem, které člověk zažívá každém kroku, pokud chcete něco vyřídit na úřadě. Formuláře jsou mnohdy jen na internetu. Pokud úřady v mnoha agendách jiný styk neumožňují, tak ať nám všem dodají počítače a mobilní telefony zdarma. A ani to by nestačilo, protože mnoho lidí takovou formu komunikace z různých důvodů odmítá. Buď kvůli ochraně soukromí, nebo prostě proto, že to s IT neumějí. Občan tu není pro stát, stát je tu pro občana.
Podle ústavního právníka Jana Kysely není Ústava „vhodným hřištěm pro řešení hodnotových otázek”. Co si o této kritice myslíte?
Dk: Tady nejde o žádný sport, a tedy ani o žádné hřiště. Tady jde o ochranu občanů. A přesně od toho máme ústavu. Aby státní moci vymezila hranice, za které už nemůže vůči jednotlivci jít kdykoli, kdy je jí to zlíbí. Podobné zlehčující příměry nesnižují vážnost jen těchto návrhů a jejich autorů, ale snižují vážnost lidské svobody a nutnosti její ochrany.
Otázky kladly Parlamentní listy, EpochTimes, NeCT24 (28. března 2026)
Proč je důležitá měnová samostatnost České republiky a hotovost
Paní senátorko, spolu se skupinou senátorů chcete hotovost, českou korunu i právo na život bez nucené digitální komunikace nejen chránit, ale rovnou zakotvit v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Co byl ten moment, kdy jste si řekla: teď už nestačí běžné zákony a je potřeba jít až na ústavní úroveň?
Rozhodla jsem se loni v říjnu, když předchozí návrh podobného, byť poněkud upovídaného znění neprošel Senátem o dva hlasy. Každý dobrý pozorovatel kolem sebe vidí nenápadné, ba i nápadné snahy vytlačit hotovost zcela z našeho světa a mít nás tím pod kontrolou na každém kroku nebo nutit občany, aby si povinně nakoupili drahé přístroje, naučili se to s nimi a povinně komunikovali s úřady prostřednictvím internetu. Rovněž naše závazky ohledně vstupu do eurozóny jsou záminkou k politickým tlakům, aby se náš stát zbavil jednoho z hlavních znaků státní suverenity, tedy samostatné měnové politiky.
Vy mluvíte o svobodě, důstojnosti a právu volby. Vaši kritici ale namítají, že z Listiny se nemá stávat „sběrný dvůr“ pro každé nové společenské téma a že takové věci mají řešit spíš obyčejné zákony. Proč podle vás tentokrát nestačí běžná legislativa?
Jako většina právníků mám velkou úctu k Ústavě i k Listině a jsem vskutku opatrná při každém pokusu o její změnu. Ve věcech ochrany hotovosti a koruny české však obyčejný zákon nestačí. Ústavní změny jsou jedinou ochranou proti případnému nařízení Evropské unie. A jak vidíme na řadě evropských dokumentů, postupnými kroky se Evropská komise snaží o omezování hotovosti a o postupný přechod na digitální měnu. Je to plíživé, alibistické a prosakující, dokud tomu nepostavíme hráz.
V návrhu zaznívá, že nikdo nemá být veřejnou mocí nucen využívat elektronickou komunikaci bez újmy. Kde už podle vás stát nebo úřady překročily mez? Kde dnes lidé nejvíc narážejí na pocit: buď budete online, nebo máte smůlu?
Existuje na každém kroku velké množství případů, kdy naprostou drobnost nevyřítíte jinak než na internetu. Což dělá z lidí, kteří takto komunikovat nemohou, neumějí nebo z dobrých důvodů nechtějí, občany druhé kategorie. A stále se to zhoršuje. Celé tři roky, které v Senátu zasedám, přijímáme zákony, které nedigitální formu komunikace občana se státem vylučují a přikazují mu jedinou formu komunikace, a to elektronickou. A to navzdory tomu, že Listina zaručuje občanům právo na soukromí veškeré komunikace, ale také právo na lidskou důstojnost. A co je důstojného na tom, když občany nutíme komunikovat výlučně elektronicky, i když nemají techniku, znalosti, dovednosti a elektronická komunikace je děsí?
Někteří právníci i odborníci říkají, že problém digitalizace je reálný, ale změna ústavy ho sama o sobě nevyřeší. Třeba zaznívá, že by pomohla spíš kvalitnější obyčejná legislativa, lepší pravidla, sankce za selhání státu nebo úprava zákonů pod Ústavou. Není tedy váš návrh do jisté míry také politický signál a zdvižený prst, že stát už tlačí na digitalizaci moc?
Vidím kolem sebe vzrušenou dobu o tomto tématu. Sama jsem na téma života mimo sociální sítě a digitální komunikaci uspořádala pod záštitou Ústavně-právního výboru kulatý stůl a vydala z diskuse sborník (zde). Dostávám řadu dopisů a stížností na situace, v nichž se pisatelé cítili nedůstojně právě proto, že je stát nutí do formy komunikace, kterou nezvládají. Pokaždé, když schvalujeme zákon, který nutí občany k digitální formě, vystupuji a protestuji, ale zlepšení nepřichází. Došla jsem tedy k závěru, že se tohoto úkolu musím ujmout sama. A s nadšením jsem zjistila, že nás nakonec bude nejméně 22.
Odpůrci vaší cesty ale zároveň varují, že příliš silná ochrana hotovosti a „offline světa“ může brzdit modernizaci, prodražovat služby a komplikovat fungování státu. Co byste řekla těm, kteří namítají, že se pod heslem svobody ve skutečnosti konzervuje neefektivita?
Žádný pokrok nevznikl zákazem údajně nepokrokových věcí. Pokrok má mít šanci se prosadit, nebo se ukázat slepou uličkou vývoje. Naše návrhy dopadají jen na vztahy veřejné moci a jednotlivce. Vztahy mezi soukromými subjekty jimi nijak dotčeny nejsou. I nadále tedy mohou existovat firmy, které komunikují výlučně digitálně a všechny platby provádějí bezhotovostně. Pokud na to dobrovolně přistoupí jejich partneři. Tak je to podle mě v pořádku. Naše kroky přece nikomu pokrok neberou. Občan ať si vybere, jakou formou chce platit a u jaké firmy si chce zboží objednat. Zcela jistě se některé firmy zaměří na hotovostní a nedigitální svět, zatímco jiné firmy na online svět.
Minulý návrh se projednával téměř dva roky a hned na začátku se setkal s kritikou některých senátorů, že se návrh pokoušel znovu protlačit hotovost do ústavy a že téma není „hodno“ dávat do nejvyššího zákona země. Senátor Václav Láska jej chtěl dokonce hned „potopit“. Myslíte, že s tímto novým návrhem budete mít větší šance? Vytyčila byste prosím hlavní důvody, proč je podle Vás legislativa důležitá?
Náš nový návrh podepsala čtvrtina senátorů, to je skoro historický rekord. Téma ochrany jak národní měny, tak i práva platit hotově, jsou velmi diskutována mezi lidmi u nás i v zahraničí. Řada dalších zemí se o ochranu snaží a některé země (Slovensko, Slovinsko a Maďarsko) již podobnou ochranu na ústavní úrovni přijaly. Já sama se oběma tématy zabývám po celou dobu. Co se týče práva nemuset komunikovat elektronicky – hodně zákonů ukládá občanům jedinou formu komunikace se státem, a to digitální. Jsem přesvědčena, že stát má občanům umožnit volbu mezi digitální a nedigitální formou komunikace s úřady. Nelze přece nutit občana ke koupi chytrého telefonu nebo k počítači, tím spíš, že elektronická komunikace nezaručuje právo na zachování soukromí, které garantuje Listina. Ochrana národní měny pak přímo souvisí se státní suverenitou, protože z existence národní měny plyne možnost samostatné měnové politiky, což je jedním ze základních znaků suverenity. A právo na to, aby dva účastníci dobrovolné transakce mohli v případě oboustranného souhlasu vypořádat své závazky v hotovosti, aniž by jim to stát mařil, souvisí se základní individuální svobodou – svobodou smlouvy.
Pokud by prošel Senátem, myslíte, že v novém složení Poslanecké sněmovny by měl větší podporu než v tom předešlém? Aneb prošel by?
Vzhledem k tomu, že vláda má například právě ochranu hotovosti ve svém programovém prohlášení, věřím, že náš návrh má naději na schválení i v Poslanecké sněmovně.
Diskutovala jste o návrhu už s nějakými poslanci? Jak se k věci staví?
S mnohými jsem témata probírala a pevně doufám, že všechny změny získají ústavní většinu nejen v Senátu, ale i ve Sněmovně.
Programové prohlášení nové vlády mimo jiné slibuje digitalizaci několika oblastí, včetně zdravotnictví nebo třeba stavebních povolení. V prohlášení se tomu dokonce věnuje celá samostatná část a kabinet také vytvořil novou pozici vládního zmocněnce pro digitalizaci. Nemyslíte si, že ve snaze o digitalizaci bude těžší zákon prosadit než před třemi lety? Narážím tím hlavně na uzákonění práva na komunikaci se státem mimo online prostředí.
Digitalizace je jen nástroj. Společenský vývoj postupuje a vždy reaguje na aktuální technický vývoj. Je v pořádku, že máme možnost používat e-maily, chytré telefony, počítače a další technologické vymoženosti. Ale není v pořádku, když lidem přikazujeme, že s veřejnou mocí musí komunikovat jen elektronickou cestou. Vždyť i Evropský parlament ve svém usnesení k vyloučení digitální propasti doporučuje zachování obou cest komunikace státu. A i tak digitálně vyspělá země, jakou je Estonsko, pro veškerou komunikaci nechává na výběr občanům, zda budou se státem komunikovat digitálně, nebo osobně či poštou. Ústavní právníci tvrdí, že nucení některých občanů k digitální formě komunikace odporuje právu na lidskou důstojnost. Jde zejména o seniory, o lidi bez spolehlivého datového připojení, ale i o občany, kteří mají s touto formou komunikace problém či se jí nebo jejích důsledků obávají.
Další kritika některých senátorů u předchozího návrhu mířila na otázku, zda stát může přimět všechny podnikatele k tomu, aby platbu v hotovosti garantovali. Jak by se podle Vás toto mělo ošetřit? Resp. v současném návrhu se počítá jen s výjimkou „z důvodu veřejného zájmu“ – co vše to znamená a neznamená?
Náš návrh nedopadá do soukromoprávních, obchodních či podnikatelských vztahů mezi soukromými subjekty. Dopadá pouze na veřejnou moc. Omezení plateb hotovosti lze odůvodnit například obavou z praní špinavých peněz či z důvodu jiného veřejného zájmu, což je neurčitý pojem běžně používaný v našem právním řádu. Takové omezení hotovostních plateb už dnes v zákoně máme, a to pro všechny platby nad 270 000 korun.
Proč je nyní potřeba zajistit zakotvení práva na platbu v hotovosti v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod? Setkala jste se osobně se situací, kdy Vám bylo toto právo odepřeno?
S takovým odepřením se lze setkat na každém kroku, pokud chcete zaplatit na úřadu nějaký poplatek. Některé agendy už dnes ani jinou platbu neumožňují. A nejde jen o úřady, ale o ochranu svobody smlouvy. Jestliže se dva subjekty po vzájemné dohodě domluví na jisté formě vypořádání vzájemných závazků (pochopitelně v platné měně), neměla by to této dohody vstupovat státní moc a dekretovat subjektům, jak se mají navzájem vyrovnat. A tento tlak už existuje a je velmi silný.
Mohla byste vyjmenovat konkrétní rizika, která hrozí v případě, že hotovostní platby budou postupně nahrazovány digitálními platbami?
Především budeme sledováni na každém kroku. Někdo argumentuje tím, že takové sledování omezí prostor pro šedou ekonomiku a finanční či dětskou kriminalitu. No to by omezily domovní prohlídky bez soudního příkazu také, a přesto tak nějak cítíme že by to byl přímý útok na svobodu jednotlivce.
Druhým návrhem je zavedení pasáže o české koruně jako měně České republiky do Ústavy. Co to zajistí pro stát? Není to v rozporu se členstvím České republiky v evropském společenství?
Pokud taková změna nabyde účinnosti, přebíjí všechny možné závazky, které jsme při vstupu do EU neuváženě dali a na rozdíl od některých suverénnějších zemí jsme je dosud nevypověděli. Upuštění od vlastní měny nelze nechat na libovolné vládě či na prostém zákonu. O čem jiném už by mělo být povinné referendum, když než změna měny. Vlastní měna vůbec není pouhým symbolem. Umožňuje vlastní suverénní měnovou politiku, která je hlavní součástí hospodářské politiky. Pokud se bude o tak zásadní součásti ekonomické politiky bude rozhodovat jinde než u nás, budou taková rozhodnutí šitá na míru nikoli nám, ale tomu, v jehož zájmu se bude rozhodovat. A pak tu je kurz. To je nejdůležitější cena v tržní ekonomice. Reguluje vnější ekonomické vztahy a brání dramatickým výkyvům cen importu i exportu. Ekonomika bez vlastní měnové politiky a kurzu vlastní měny je ekonomikou zmrzačenou.
Třetím návrhem změny je zavedení práva komunikovat se státem i mimo digitální technologie. Podle Vašich slov je to reakcí na pokračující nátlakovou digitalizaci. Proč považujete tuto možnost za stěžejní právo občana?
Kvůli zkušenostem, které člověk zažívá každém kroku, pokud chcete něco vyřídit na úřadě. Formuláře jsou mnohdy jen na internetu. Pokud úřady v mnoha agendách jiný styk neumožňují, tak ať nám všem dodají počítače a mobilní telefony zdarma. A ani to by nestačilo, protože mnoho lidí takovou formu komunikace z různých důvodů odmítá. Buď kvůli ochraně soukromí, nebo prostě proto, že to s IT neumějí. Občan tu není pro stát, stát je tu pro občana.
Podle ústavního právníka Jana Kysely není Ústava „vhodným hřištěm pro řešení hodnotových otázek”. Co si o této kritice myslíte?
Dk: Tady nejde o žádný sport, a tedy ani o žádné hřiště. Tady jde o ochranu občanů. A přesně od toho máme ústavu. Aby státní moci vymezila hranice, za které už nemůže vůči jednotlivci jít kdykoli, kdy je jí to zlíbí. Podobné zlehčující příměry nesnižují vážnost jen těchto návrhů a jejich autorů, ale snižují vážnost lidské svobody a nutnosti její ochrany.
Otázky kladly Parlamentní listy, EpochTimes, NeCT24 (28. března 2026)
Publikováno: 28. 3. 2026