Setkala jste se někdy s dílem Boženy Pátkové — ať už s knihou Srdce a paragraf nebo s jejími texty v dobovém tisku? Co vás na ní jako právničce zaujalo?
DK: Vážím si každé aktivní ženy, která mi prošlapala cestu a umožnila mi, abych si plnila své sny a realizovala se podle svého. Tím více si vážím paní Pátkové, která byla mou kolegyní advokátskou i zákonodárskou. Sama vím, jak je těžké stát proti přesile, nebát se, vzdorovat, držet se své pravdy a svých názorů, i když vás ostatní osočují, urážejí a okopávají. Konečně cítím velkou spřízněnost i s ohledem na naši společnou beletristickou činnost.
Pátková působila jako advokátka, poslankyně i publicistka v době, kdy ženy v právnických profesích byly výjimkou. Jak vnímáte její profesní dráhu v kontextu vývoje české advokacie?
DK: Být advokátkou je krásné svobodné povolání a jsem moc ráda, že jsem si je v roce 1987 vybrala. Neměnila bych, i když i dnes to pro ženu v advokacii není jednoduché. A co teprve před sto lety. Mé předchůdkyně v advokacii mi i dalším ženám probily cestu, takže dnes se už ženám – advokátkám nikdo nepodivuje.
Pátková ve svém díle kritizovala sankční model rozlukového zákona — zjišťování viny, morální hodnocení manželů. Byl tento přístup na svou dobu výjimečný, nebo sdílela tyto pochyby i dobová právnická obec?
DK: Díváme-li se do historie, nesmíme opakovat stále stejnou chybu a hledět na nic dnešníma očima a dnešními zvyklostmi. Musíme mít na paměti postupný vývoj. V době, kdy žena a muž nebyli rovnoprávné bytosti, je pochopitelné, že rozvodové či rozlukové normy právní či společenské byly jiné, resp. se krok za krokem vyvíjely. Vždyť stačí porovnat, jak v jednotlivých zemích postupovaly tři uzlové okamžiky ženské emancipace – rovnost s muži, volební právo, rozvod manželství. Pohledy na tyto otázky se vyvíjely a vyvíjejí podobně jako rozhodování o péči o dítě. Nejde přitom o úhel pohledu dobrý či špatný, ale o průběžný stupeň vývoje a společnosti.
Pátková popisuje, že k ní přibývalo klientů, kteří hledali smírné řešení rozpadu manželství. Lze její přístup k těmto klientům považovat za předzvěst dnešní mediace?
DK: Rozpad vztahu či vztahů obecně může proběhnout mnoha způsoby. Některé proběhnou rychle a splavně, jiné trvají dlouho a jsou doprovázeny jadernými válkami a značnými škodami. Tak tomu je u vztahů mezi státy, mezi partnery ve firmě i mezi členy rodiny. Výhoda dohod obecně je v tom, že zachovávají a šetří vzájemné vztahy a umožňují další spolupráci. U válek je to složité, na druhé straně požadavky stran bývají někdy nepřekonatelné a pro druhou stranu neakceptovatelné. Sama jsem se v rodinné advokacii snažila o dohodu manželů při rozchodu zejména s ohledem na společné děti, které spory vždycky odnesou. Na druhé straně je třeba si přiznat, že dohoda je skoro vždycky kompromisem, leckdy přijímaným oběma stranami se skřípěním zubů.
Občanský zákoník z roku 2012 opustil princip zjišťování viny a postavil rozvod na objektivním rozvratu manželství. Myslíte si, že tento posun odpovídá tomu, co Pátková intuitivně formulovala už ve čtyřicátých letech?
DK: Jenomže by jdeme jinou cestou. Vina se nám do rozvodů vrátila zpátky, neboť bereme v úvahu domácí násilí (i jen tvrzené) nebo kdo se jak zasloužil o společný majetek. Takže vlastně vinu za rozpad manželství neřešíme jen u dohodnutých rozvodů. A to je dobře. Protože na vztah jsou potřeba vždycky dva a jednání a chování jednoho a druhého nelze oddělit, protože se vzájemně zrcadlíme a reagujeme na sebe.
V čem vidíte hlavní rizika současné úpravy, která ingerenci státu do manželství minimalizuje?
DK: Já mám naopak dojem, že stát rozšiřuje své kompetence a snaží se nařizovat lidem stále víc, jak mají žít, co mají nebo nesmějí dělat, jak se mají chovat. Mám obrovský otazník u pojmu veřejný zájem. Přála bych si, aby se stát skutečně staral o věci veřejné, o obranu, silnice, zdravotnictví, školství, energetiku apod. A aby nemluvil do toho, jak mají rodiče vychovávat své děti, jak si mají firmy zařídit provozovnu, že se v barech nesmí kouřit apod.
Novela účinná od ledna 2026 dále zjednodušuje rozvodové řízení a preferuje společnou péči o děti. Jak ji hodnotíte?
DK: Novela rodinného práva z loňského roku se velmi přeceňuje. Vlastně potvrdila jen to, co už posledních deset let prosazuje Ústavní soud a co a jak rozhoduje většina rozumných opatrovnických soudců. Rodičovská odpovědnost už skoro 15 let říká, že otec a matka jsou si rovni. Není tedy jediného důvodu, proč by rodiče, kteří o to stojí, neměli společně nebo paritně vychovávat společné děti. Aktuálně se aktivistická skupina advokátek snaží o návrat do loňské právní úpravy či některé otce vyloučit z výchovného vlivu. Jenomže přitom si neuvědomují, že dítě má polovinu genů každého rodiče a tyto geny se dříve či později projeví, a že každý rodič je odpovědný za výběr druhého rodiče. Naprostá většina rodičů se dnes buď sama nebo za pomoci advokátů, soudců a opatrovníků dohodne. Zůstává maličké procento patologických nebo sporem zpatologizovaných rodičů. Tyto případy pak velmi složitě řeší soudy, nicméně nevěřme tomu, že úprava zákona nebo státní ingerence dokáže takové spory vyzmizíkovat. Největší odpovědnost nenese stát ani zákonodárci, ale rodiče sami.
Rozhovor poskytnutý dne 25. března 2026 studentkám Núr Doubové a Nele Černákové, které zpracovávají právně-historickou studentskou vědeckou práci
Žena – advokátka a rodinné vztahy
Setkala jste se někdy s dílem Boženy Pátkové — ať už s knihou Srdce a paragraf nebo s jejími texty v dobovém tisku? Co vás na ní jako právničce zaujalo?
DK: Vážím si každé aktivní ženy, která mi prošlapala cestu a umožnila mi, abych si plnila své sny a realizovala se podle svého. Tím více si vážím paní Pátkové, která byla mou kolegyní advokátskou i zákonodárskou. Sama vím, jak je těžké stát proti přesile, nebát se, vzdorovat, držet se své pravdy a svých názorů, i když vás ostatní osočují, urážejí a okopávají. Konečně cítím velkou spřízněnost i s ohledem na naši společnou beletristickou činnost.
Pátková působila jako advokátka, poslankyně i publicistka v době, kdy ženy v právnických profesích byly výjimkou. Jak vnímáte její profesní dráhu v kontextu vývoje české advokacie?
DK: Být advokátkou je krásné svobodné povolání a jsem moc ráda, že jsem si je v roce 1987 vybrala. Neměnila bych, i když i dnes to pro ženu v advokacii není jednoduché. A co teprve před sto lety. Mé předchůdkyně v advokacii mi i dalším ženám probily cestu, takže dnes se už ženám – advokátkám nikdo nepodivuje.
Pátková ve svém díle kritizovala sankční model rozlukového zákona — zjišťování viny, morální hodnocení manželů. Byl tento přístup na svou dobu výjimečný, nebo sdílela tyto pochyby i dobová právnická obec?
DK: Díváme-li se do historie, nesmíme opakovat stále stejnou chybu a hledět na nic dnešníma očima a dnešními zvyklostmi. Musíme mít na paměti postupný vývoj. V době, kdy žena a muž nebyli rovnoprávné bytosti, je pochopitelné, že rozvodové či rozlukové normy právní či společenské byly jiné, resp. se krok za krokem vyvíjely. Vždyť stačí porovnat, jak v jednotlivých zemích postupovaly tři uzlové okamžiky ženské emancipace – rovnost s muži, volební právo, rozvod manželství. Pohledy na tyto otázky se vyvíjely a vyvíjejí podobně jako rozhodování o péči o dítě. Nejde přitom o úhel pohledu dobrý či špatný, ale o průběžný stupeň vývoje a společnosti.
Pátková popisuje, že k ní přibývalo klientů, kteří hledali smírné řešení rozpadu manželství. Lze její přístup k těmto klientům považovat za předzvěst dnešní mediace?
DK: Rozpad vztahu či vztahů obecně může proběhnout mnoha způsoby. Některé proběhnou rychle a splavně, jiné trvají dlouho a jsou doprovázeny jadernými válkami a značnými škodami. Tak tomu je u vztahů mezi státy, mezi partnery ve firmě i mezi členy rodiny. Výhoda dohod obecně je v tom, že zachovávají a šetří vzájemné vztahy a umožňují další spolupráci. U válek je to složité, na druhé straně požadavky stran bývají někdy nepřekonatelné a pro druhou stranu neakceptovatelné. Sama jsem se v rodinné advokacii snažila o dohodu manželů při rozchodu zejména s ohledem na společné děti, které spory vždycky odnesou. Na druhé straně je třeba si přiznat, že dohoda je skoro vždycky kompromisem, leckdy přijímaným oběma stranami se skřípěním zubů.
Občanský zákoník z roku 2012 opustil princip zjišťování viny a postavil rozvod na objektivním rozvratu manželství. Myslíte si, že tento posun odpovídá tomu, co Pátková intuitivně formulovala už ve čtyřicátých letech?
DK: Jenomže by jdeme jinou cestou. Vina se nám do rozvodů vrátila zpátky, neboť bereme v úvahu domácí násilí (i jen tvrzené) nebo kdo se jak zasloužil o společný majetek. Takže vlastně vinu za rozpad manželství neřešíme jen u dohodnutých rozvodů. A to je dobře. Protože na vztah jsou potřeba vždycky dva a jednání a chování jednoho a druhého nelze oddělit, protože se vzájemně zrcadlíme a reagujeme na sebe.
V čem vidíte hlavní rizika současné úpravy, která ingerenci státu do manželství minimalizuje?
DK: Já mám naopak dojem, že stát rozšiřuje své kompetence a snaží se nařizovat lidem stále víc, jak mají žít, co mají nebo nesmějí dělat, jak se mají chovat. Mám obrovský otazník u pojmu veřejný zájem. Přála bych si, aby se stát skutečně staral o věci veřejné, o obranu, silnice, zdravotnictví, školství, energetiku apod. A aby nemluvil do toho, jak mají rodiče vychovávat své děti, jak si mají firmy zařídit provozovnu, že se v barech nesmí kouřit apod.
Novela účinná od ledna 2026 dále zjednodušuje rozvodové řízení a preferuje společnou péči o děti. Jak ji hodnotíte?
DK: Novela rodinného práva z loňského roku se velmi přeceňuje. Vlastně potvrdila jen to, co už posledních deset let prosazuje Ústavní soud a co a jak rozhoduje většina rozumných opatrovnických soudců. Rodičovská odpovědnost už skoro 15 let říká, že otec a matka jsou si rovni. Není tedy jediného důvodu, proč by rodiče, kteří o to stojí, neměli společně nebo paritně vychovávat společné děti. Aktuálně se aktivistická skupina advokátek snaží o návrat do loňské právní úpravy či některé otce vyloučit z výchovného vlivu. Jenomže přitom si neuvědomují, že dítě má polovinu genů každého rodiče a tyto geny se dříve či později projeví, a že každý rodič je odpovědný za výběr druhého rodiče. Naprostá většina rodičů se dnes buď sama nebo za pomoci advokátů, soudců a opatrovníků dohodne. Zůstává maličké procento patologických nebo sporem zpatologizovaných rodičů. Tyto případy pak velmi složitě řeší soudy, nicméně nevěřme tomu, že úprava zákona nebo státní ingerence dokáže takové spory vyzmizíkovat. Největší odpovědnost nenese stát ani zákonodárci, ale rodiče sami.
Rozhovor poskytnutý dne 25. března 2026 studentkám Núr Doubové a Nele Černákové, které zpracovávají právně-historickou studentskou vědeckou práci
Publikováno: 25. 3. 2026