Než se začneme zamýšlet nad otázkou v titulku, musíme si říci, co vlastně myslíme obratem Západ. Není to totiž samozřejmé ani intuitivní, jak si leckdo implicitně myslí. Zvláště dnes. Co znamená Západ dnes? A co je to západnost? Dnes podle všeho paradoxně nesnášet zápaďáckou Ameriku a milovat výchoďáckou Ukrajinu?
Termín Západ zavedli angličtí historiografové začátkem 19. století pro civilizačně, kulturně, mentálně, duchovně a spřízněnou homogenní oblast od Rýna na západ. Celé Německo (ještě nesjednocené, ale kulturně vymezitelné) řadili tedy k Východu. Rakouské mocnářství či Itálie stejně tak.
Pro popis tehdejšího Západu byla podstatná role jednotlivce ve společnosti a míra kolektivismu. A z tohoto pohledu rozdíl mezi Prusy, Osmany a ruským impériem byl pod rozlišovací schopnost těch, kteří pojem Západ tehdy formulovali.
Jejich vidění bylo o mnoho desítek let později bylo vlastně potvrzeno rozdělením Evropy na válčící bloky v První světové válce, i když Rusko v různých konfliktech mezi Východem a Západe účelově lavírovalo.
Úplně jinou dimenzi, spíš mocenskou, dostal pojem Západ po Druhé světové válce vznikem východního bloku a spuštěním „Železné opony.“ Původní civilizační členění bylo najednou neaktuální. Z ničeho nic se stala Západem většina německého živlu se vší spornosti k vidění jednotlivce, nebo Itálie, Řecko, a dokonce kvůli svému členství v NATO i Turecko.
Zdá se, že česká polistopadová debata zdědila tento specifický výklad pojmu, který preferoval mocenskou příslušnost před kulturně nábožensko-civilizačními kritérií.
Tak se stalo, že kdo byl v našich očích Západem před 1989, jím zůstává dodnes. Ačkoliv všechny podstatné atributy původní západnosti (jedinečnost člověka, ale i kořeny a civilizační anticko-křesťanský odkaz) toto území dramaticky ztrácí, a možná už definitivně ztratilo.
Z tohoto důvodu si myslím, že Západ v onom původním chápání zachránit již nelze, protože je ztracen. Lze ale něco jiného.
Je možné znovu oživit, patrně pod jinou terminologií, jednotlivé charakteristiky, které kdysi dělaly Západ Západem: úcta k člověku, respekt k tradičním ctnostem, věrnost zásadám člověka, rodiny, obce, vlasti.
O to se musíme pokusit. V Senátu vidím kolem sebe desítky svých spoluobčanů, kteří jsou považováni za elitu nebo aspoň za reprezentaci názorů občanů. A bohužel vidím různé pohledy a různé názory. Vidím, naštěstí ojediněle, odklon od našich tradic a kořenů. Tedy od věcí, které Západ vždy činily západem. Bohužel sleduji i příklon k nedefinovatelnému evropanství, které všechny tradice, jednotlivce, rodinu, obec a vlast pomíjejí a přednost má centralizace a unifikace, tedy původně naprosto východní atributy.
V popelu západnosti v onom dvě stovky starém smyslu jiskry ještě doutnají. Pojďme je rozfoukat v nový oheň, a je jedno, jak mu budeme říkat. Vy, mladí, dejmetomu Západ 2.0. A my staří si to ještě rozmyslíme.
Vystoupení na debatě pořádané Institutem pro civilizační studia dne 5. března 2026 ve Slovenském domě v Praze
Lze zachránit Západ?
Než se začneme zamýšlet nad otázkou v titulku, musíme si říci, co vlastně myslíme obratem Západ. Není to totiž samozřejmé ani intuitivní, jak si leckdo implicitně myslí. Zvláště dnes. Co znamená Západ dnes? A co je to západnost? Dnes podle všeho paradoxně nesnášet zápaďáckou Ameriku a milovat výchoďáckou Ukrajinu?
Termín Západ zavedli angličtí historiografové začátkem 19. století pro civilizačně, kulturně, mentálně, duchovně a spřízněnou homogenní oblast od Rýna na západ. Celé Německo (ještě nesjednocené, ale kulturně vymezitelné) řadili tedy k Východu. Rakouské mocnářství či Itálie stejně tak.
Pro popis tehdejšího Západu byla podstatná role jednotlivce ve společnosti a míra kolektivismu. A z tohoto pohledu rozdíl mezi Prusy, Osmany a ruským impériem byl pod rozlišovací schopnost těch, kteří pojem Západ tehdy formulovali.
Jejich vidění bylo o mnoho desítek let později bylo vlastně potvrzeno rozdělením Evropy na válčící bloky v První světové válce, i když Rusko v různých konfliktech mezi Východem a Západe účelově lavírovalo.
Úplně jinou dimenzi, spíš mocenskou, dostal pojem Západ po Druhé světové válce vznikem východního bloku a spuštěním „Železné opony.“ Původní civilizační členění bylo najednou neaktuální. Z ničeho nic se stala Západem většina německého živlu se vší spornosti k vidění jednotlivce, nebo Itálie, Řecko, a dokonce kvůli svému členství v NATO i Turecko.
Zdá se, že česká polistopadová debata zdědila tento specifický výklad pojmu, který preferoval mocenskou příslušnost před kulturně nábožensko-civilizačními kritérií.
Tak se stalo, že kdo byl v našich očích Západem před 1989, jím zůstává dodnes. Ačkoliv všechny podstatné atributy původní západnosti (jedinečnost člověka, ale i kořeny a civilizační anticko-křesťanský odkaz) toto území dramaticky ztrácí, a možná už definitivně ztratilo.
Z tohoto důvodu si myslím, že Západ v onom původním chápání zachránit již nelze, protože je ztracen. Lze ale něco jiného.
Je možné znovu oživit, patrně pod jinou terminologií, jednotlivé charakteristiky, které kdysi dělaly Západ Západem: úcta k člověku, respekt k tradičním ctnostem, věrnost zásadám člověka, rodiny, obce, vlasti.
O to se musíme pokusit. V Senátu vidím kolem sebe desítky svých spoluobčanů, kteří jsou považováni za elitu nebo aspoň za reprezentaci názorů občanů. A bohužel vidím různé pohledy a různé názory. Vidím, naštěstí ojediněle, odklon od našich tradic a kořenů. Tedy od věcí, které Západ vždy činily západem. Bohužel sleduji i příklon k nedefinovatelnému evropanství, které všechny tradice, jednotlivce, rodinu, obec a vlast pomíjejí a přednost má centralizace a unifikace, tedy původně naprosto východní atributy.
V popelu západnosti v onom dvě stovky starém smyslu jiskry ještě doutnají. Pojďme je rozfoukat v nový oheň, a je jedno, jak mu budeme říkat. Vy, mladí, dejmetomu Západ 2.0. A my staří si to ještě rozmyslíme.
Vystoupení na debatě pořádané Institutem pro civilizační studia dne 5. března 2026 ve Slovenském domě v Praze
Publikováno: 7. 3. 2026