Vystoupení k senátnímu tisku č. N 74/15 – Návrh nařízení Rady, kterým se stanoví víceletý finanční rámec na období 2028-2034
Jsem už zvyklá na to, že u různých evropských tisků můj kritický hlas zaznívá osamoceně nebo v menšině. V případě návrhu víceletého finančního rámce pro období 2028–2034 se zdá, že zdrženlivý postoj široce sdílíme. V pozici vlády, v usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu i v navrženém vyjádření Senátu, které připravil Výbor pro záležitosti Evropské unie, nacházíme jasné a přesvědčivé argumenty, na kterých se většinově shodneme.
Pokud si nyní beru slovo, není to pro zpochybnění přednesených výhrad. Spíše mám pocit, že některé věci je potřeba pojmenovat ještě přímočařeji a že náš nesouhlas bychom měli formulovat důrazněji.
Navržený nový víceletý rozpočet není jenom dalším z řady, který by znamenal běžné pokračování v zajetých kolejích, jak tomu bývalo v minulosti. V posledních pěti letech došlo v Unii ve fiskální oblasti k tektonickým posunům. Hlavní roli v tom sehrály covid, Green Deal a válka na Ukrajině, které se staly důvodem pro výrazné navýšení unijních výdajů, a to z velké části na dluh. Celé pojetí hospodářské obnovy po covidu, tedy nástroj Next Generation EU, nebylo o ničem jiném. Unie si společně vypůjčila tolik peněz, že to vydalo na více než dvě třetiny samotného víceletého finančního rámce. Bylo to něco nevídaného – jak sama okolnost, že si peníze společně půjčuje Unie, tak objem vzniklého dluhu. Splácet tento dluh máme až do roku 2058.
Nejdřív nám tvrdili, že je to něco mimořádného; že se tento postup už nemůže opakovat. Brzy jsme ale mohli vidět, že hospodaření s výrazně větším objemem peněz a jejich snadné získávání na dluh se bruselským orgánům zalíbilo, že zapůsobilo jako droga. Odvyknout tomuto modelu je pro ně nesmírně těžké.
Ukázalo se to už za stávajícího víceletého rozpočtu, když byl nejprve přijat tzv. Nástroj pro Ukrajinu (2024–2027) – pro financování podpory Ukrajině – a následně nástroj Bezpečnostní akce pro Evropu (SAFE) – pro financování zbrojení. Oba tyto nástroje počítají s tím, že potřebné prostředky budou opět získány na společný dluh EU (u nástroje pro Ukrajinu to platí částečně, u SAFE zcela). Navíc prvně v historii došlo k tomu, že víceletý finanční rámec byl navýšen už během svého trvání.
Stalo se tedy už tak nějak normální, že Unie požaduje výrazně větší zdroje, a že část z nich si bere na dluh. Návrh nového víceletého finančního rámce pokračuje v tomto duchu.
Rozsah navýšení objemu rozpočtu, jak jej navrhuje Komise, je gigantický. Ať už jej měříme podílem na hrubém národním důchodu nebo porovnáním příslušných částek ve stávajícím a navrženém rozpočtu, rozdíl je skokový. Při porovnávání výdajů, vezmeme-li v úvahu inflaci, dojdeme k tomu, že návrh nového rozpočtu je přibližně o 30 % vyšší než ten předchozí. To je něco opravdu neskutečného!
Problémem ale není jen navržený objem financí a způsob, jak mají být tyto peníze získány (tedy otázka dalšího zadlužování se EU a požadavky na nové rozpočtové zdroje), ale i rozvržení výdajů. Tedy za co tyto peníze utratit. V tomto směru nestačí studovat jen samotný návrh nařízení o víceletém finančním rámci, který právě projednáváme, a který je poměrně suchopárný, a ne zcela výmluvný. Potřebujeme studovat také různé doprovodné dokumenty a vyjádření Komise, např. sdělení „Dynamický rozpočet EU pro priority budoucnosti“.V uvedeném sdělení se mimo jiné dočteme, že minimálně 35 % rozpočtových výdajů by mělo směřovat na klima a životní prostředí, jinak řečeno na Green Deal.
Všimněme si v této souvislosti, že každý další víceletý rozpočet přiděluje na klima větší podíl. Ten z roku 2014 (pro období 2014–2020) předpokládal pro tyto účely nejméně 20 % výdajů. Nynější finanční rámec z roku 2021 původně počítal s minimálně 25 %, nicméně posléze po zavedení Next Generation EU byl cíl fakticky zvednut na minimálně 30 %. A nyní už se tedy máme dostat na 35 %!
Další velmi diskutabilní oblastí výdajů je konkurenceschopnost. Nový Evropský fond pro konkurenceschopnost má mít finanční krytí přes 400 miliard eur. Představa EU je taková, že nalití veřejných peněz do ekonomiky pomůže vyřešit zaostávání Evropy za zbytkem světa. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Unie si konkurenceschopnost nekoupí, neoživí ji ani dotacemi, ani veřejnými zakázkami.
Už jsem o tom mluvila na jaře v souvislosti s tzv. Kompasem konkurenceschopnosti. Základním problémem z hlediska výkonnosti evropských podniků je nynější politický a ekonomický model EU, který je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. Tento problém už trvá celá desetiletí, gradoval ovšem po zavedení Green Dealu, který představuje pro evropské podnikatele poslední ránu.
Nedávná diskuse o průběžném cíli snižování emisí k roku 2040 ukázala, že Green Deal zdaleka není na ústupu. Za této situace znamenají stamiliardy eur investované pod hlavičkou konkurenceschopnosti zcela neproduktivní výdaje.
Jako značně znepokojující vnímám plánované mnohonásobné zvýšení výdajů na obranu.
Evropská integrace nevznikla jako vojenský pakt, ale jako hospodářský a mírový projekt, který měl zabránit dalším válkám mezi evropskými národy. Plán zpětinásobit výdaje na obranu proto vyvolává vážné otázky. Na jedné straně se obávám, že tyto finance přispějí k závodům ve zbrojení a k eskalaci konfliktů v našem regionu. Ještě více by nás ale mělo znepokojovat, jak velkou moc v této věci předáváme unijním orgánům. Opravdu jsme si jisti, že Brusel bude tuto oblast administrovat poučeně a moudře? EU navíc nemá žádnou obrannou doktrínu, podle které by se měla řídit struktura vyzbrojování. Bude-li se EU o takovou doktrínu pokoušet, bude to nutně konkurenční projekt vůči NATO.
Pokud jde o navrhovaný nárůst výdajů na unijní veřejnou správu, k tomu není třeba více dodávat. Tady je doporučené vyjádření Senátu dostatečné.
Mohla bych se zmínit ještě o mnoha dalších bodech – mimo jiné o tom, že je zde opět nehorázně zacházeno s kartou právního státu (což je téma, ke kterému vystupuji často) nebo o podivné agendě investování do demokratických hodnot, ale to už by bylo na zvláštní vystoupení.
Shrnuto a potrženo: Návrh nového víceletého finančního rámce jednoznačně stojí na špatných základech. Je odrazem vzrůstajících ambic a klesajících zábran unijní administrativy. Vede nás na kluzkou cestu, jejímiž definičními znaky jsou rozhazování peněz na nesmyslné projekty, další společné zadlužování se a odklon od původního smyslu evropské spolupráce.
Proto je potřeba mít odvahu v této podobě návrh odmítnout a požadovat, aby se naše vláda zasadila o jeho hloubkové přepracování – směrem k zeštíhlení a směrem k rozumnějšímu rozvržení výdajů.
Vystoupení k senátnímu tisku č. N 74/15 – Návrh nařízení Rady, kterým se stanoví víceletý finanční rámec na období 2028-2034
Jsem už zvyklá na to, že u různých evropských tisků můj kritický hlas zaznívá osamoceně nebo v menšině. V případě návrhu víceletého finančního rámce pro období 2028–2034 se zdá, že zdrženlivý postoj široce sdílíme. V pozici vlády, v usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu i v navrženém vyjádření Senátu, které připravil Výbor pro záležitosti Evropské unie, nacházíme jasné a přesvědčivé argumenty, na kterých se většinově shodneme.
Pokud si nyní beru slovo, není to pro zpochybnění přednesených výhrad. Spíše mám pocit, že některé věci je potřeba pojmenovat ještě přímočařeji a že náš nesouhlas bychom měli formulovat důrazněji.
Navržený nový víceletý rozpočet není jenom dalším z řady, který by znamenal běžné pokračování v zajetých kolejích, jak tomu bývalo v minulosti. V posledních pěti letech došlo v Unii ve fiskální oblasti k tektonickým posunům. Hlavní roli v tom sehrály covid, Green Deal a válka na Ukrajině, které se staly důvodem pro výrazné navýšení unijních výdajů, a to z velké části na dluh. Celé pojetí hospodářské obnovy po covidu, tedy nástroj Next Generation EU, nebylo o ničem jiném. Unie si společně vypůjčila tolik peněz, že to vydalo na více než dvě třetiny samotného víceletého finančního rámce. Bylo to něco nevídaného – jak sama okolnost, že si peníze společně půjčuje Unie, tak objem vzniklého dluhu. Splácet tento dluh máme až do roku 2058.
Nejdřív nám tvrdili, že je to něco mimořádného; že se tento postup už nemůže opakovat. Brzy jsme ale mohli vidět, že hospodaření s výrazně větším objemem peněz a jejich snadné získávání na dluh se bruselským orgánům zalíbilo, že zapůsobilo jako droga. Odvyknout tomuto modelu je pro ně nesmírně těžké.
Ukázalo se to už za stávajícího víceletého rozpočtu, když byl nejprve přijat tzv. Nástroj pro Ukrajinu (2024–2027) – pro financování podpory Ukrajině – a následně nástroj Bezpečnostní akce pro Evropu (SAFE) – pro financování zbrojení. Oba tyto nástroje počítají s tím, že potřebné prostředky budou opět získány na společný dluh EU (u nástroje pro Ukrajinu to platí částečně, u SAFE zcela). Navíc prvně v historii došlo k tomu, že víceletý finanční rámec byl navýšen už během svého trvání.
Stalo se tedy už tak nějak normální, že Unie požaduje výrazně větší zdroje, a že část z nich si bere na dluh. Návrh nového víceletého finančního rámce pokračuje v tomto duchu.
Rozsah navýšení objemu rozpočtu, jak jej navrhuje Komise, je gigantický. Ať už jej měříme podílem na hrubém národním důchodu nebo porovnáním příslušných částek ve stávajícím a navrženém rozpočtu, rozdíl je skokový. Při porovnávání výdajů, vezmeme-li v úvahu inflaci, dojdeme k tomu, že návrh nového rozpočtu je přibližně o 30 % vyšší než ten předchozí. To je něco opravdu neskutečného!
Problémem ale není jen navržený objem financí a způsob, jak mají být tyto peníze získány (tedy otázka dalšího zadlužování se EU a požadavky na nové rozpočtové zdroje), ale i rozvržení výdajů. Tedy za co tyto peníze utratit. V tomto směru nestačí studovat jen samotný návrh nařízení o víceletém finančním rámci, který právě projednáváme, a který je poměrně suchopárný, a ne zcela výmluvný. Potřebujeme studovat také různé doprovodné dokumenty a vyjádření Komise, např. sdělení „Dynamický rozpočet EU pro priority budoucnosti“.V uvedeném sdělení se mimo jiné dočteme, že minimálně 35 % rozpočtových výdajů by mělo směřovat na klima a životní prostředí, jinak řečeno na Green Deal.
Všimněme si v této souvislosti, že každý další víceletý rozpočet přiděluje na klima větší podíl. Ten z roku 2014 (pro období 2014–2020) předpokládal pro tyto účely nejméně 20 % výdajů. Nynější finanční rámec z roku 2021 původně počítal s minimálně 25 %, nicméně posléze po zavedení Next Generation EU byl cíl fakticky zvednut na minimálně 30 %. A nyní už se tedy máme dostat na 35 %!
Další velmi diskutabilní oblastí výdajů je konkurenceschopnost. Nový Evropský fond pro konkurenceschopnost má mít finanční krytí přes 400 miliard eur. Představa EU je taková, že nalití veřejných peněz do ekonomiky pomůže vyřešit zaostávání Evropy za zbytkem světa. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Unie si konkurenceschopnost nekoupí, neoživí ji ani dotacemi, ani veřejnými zakázkami.
Už jsem o tom mluvila na jaře v souvislosti s tzv. Kompasem konkurenceschopnosti. Základním problémem z hlediska výkonnosti evropských podniků je nynější politický a ekonomický model EU, který je založený na direktivním, pečovatelském a ideologicky podmíněném řízení hospodářství a společnosti. Tento problém už trvá celá desetiletí, gradoval ovšem po zavedení Green Dealu, který představuje pro evropské podnikatele poslední ránu.
Nedávná diskuse o průběžném cíli snižování emisí k roku 2040 ukázala, že Green Deal zdaleka není na ústupu. Za této situace znamenají stamiliardy eur investované pod hlavičkou konkurenceschopnosti zcela neproduktivní výdaje.
Jako značně znepokojující vnímám plánované mnohonásobné zvýšení výdajů na obranu.
Evropská integrace nevznikla jako vojenský pakt, ale jako hospodářský a mírový projekt, který měl zabránit dalším válkám mezi evropskými národy. Plán zpětinásobit výdaje na obranu proto vyvolává vážné otázky. Na jedné straně se obávám, že tyto finance přispějí k závodům ve zbrojení a k eskalaci konfliktů v našem regionu. Ještě více by nás ale mělo znepokojovat, jak velkou moc v této věci předáváme unijním orgánům. Opravdu jsme si jisti, že Brusel bude tuto oblast administrovat poučeně a moudře? EU navíc nemá žádnou obrannou doktrínu, podle které by se měla řídit struktura vyzbrojování. Bude-li se EU o takovou doktrínu pokoušet, bude to nutně konkurenční projekt vůči NATO.
Pokud jde o navrhovaný nárůst výdajů na unijní veřejnou správu, k tomu není třeba více dodávat. Tady je doporučené vyjádření Senátu dostatečné.
Mohla bych se zmínit ještě o mnoha dalších bodech – mimo jiné o tom, že je zde opět nehorázně zacházeno s kartou právního státu (což je téma, ke kterému vystupuji často) nebo o podivné agendě investování do demokratických hodnot, ale to už by bylo na zvláštní vystoupení.
Shrnuto a potrženo: Návrh nového víceletého finančního rámce jednoznačně stojí na špatných základech. Je odrazem vzrůstajících ambic a klesajících zábran unijní administrativy. Vede nás na kluzkou cestu, jejímiž definičními znaky jsou rozhazování peněz na nesmyslné projekty, další společné zadlužování se a odklon od původního smyslu evropské spolupráce.
Proto je potřeba mít odvahu v této podobě návrh odmítnout a požadovat, aby se naše vláda zasadila o jeho hloubkové přepracování – směrem k zeštíhlení a směrem k rozumnějšímu rozvržení výdajů.
26. listopadu 2025
Publikováno: 26. 11. 2025