Tak se jmenuje skvělá kniha britského spisovatele Iana McEwana z roku 2014.
Na děti myslíme všichni, a přitom na ně nemyslí nikdo.
Všichni se zaklínáme dětmi. Každý z rodičů v rozvodovém řízení přísahá, že právě jejich dobro má na mysli, když své potomky požaduje do své péče. Věřte mi, zažila jsem to mnoho tisíckrát během své praxe rodinné advokátky, která začala v roce 1989.
Každý z oněch zarputilých rodičů by mohl přísahat na detektoru lži, že to vše dělá pro děti. A každý by to myslel vážně a tím detektorem by prošel. Podobně se zaštiťují i zákonodárci při každé změně. Nepochybuji, že jsou podobně hluboce přesvědčeni, že dětem pomáhají.
Dnešní děti jsou rukojmími mnoha šílených systémů, jak se o tom na dnešním semináři přesvědčujeme celý den. Je vůbec s podivem, že děti dospějí a mají dvě oči, dvě ruce, zdravé tělo a jsou posléze schopny samostatného života.
Jako kdyby nestačilo, že s každým ministrem školství se mění koncepce vzdělávání. Jako by nestačilo, že každých deset let platí jiná výživová doporučení. Jako by nestačilo, že dnešní děti vyrůstají s chytrými telefony, s genderem, s návykovými látkami, se strašením tu přelidněním a jindy globálním oteplováním. A přitom každý rodič ví, že všechny ty věci dětem škodí. A že jim škodí i to strašení a katastrofické předpovědi.
Upřímně – děti na to tom byly děsivě vždycky. Celá staletí pomáhaly na poli, pracovaly v dolech a spaly s rodiči v jedné místnosti.
Já vám chci přiblížit jinou děsivost, která se na první pohled tváří jeho jejich spása: právo dítěte na participaci (tedy laicky řečeno: dítě má právo se vyjádřit ke všemu, co se ho týká).
A tak tu máme desítky dětí, které jejich rodič zmanipuluje proti druhému rodiči, takže to dítě toho druhého rodiče (povětšinou otce) začne nenávidět, odmítá ho a nenávidí ho v lepším případě do dospělosti a v horším do konce života. Anebo oba rodiče začnou dítětem manipulovat stejně proti sobě, takže tu máme dítě, které má krizi identity, protože nikde není doma, mamince říká, co chce slyšet maminka, a tatínkovi, na čem trvá tatínek. Není nikde doma a nemá žádné jistoty.
Ale tohle ještě ani náhodou není všechno.
Dítě není malý dospělý. Dítě chráníme spoustou zákonů před jím samotným. Dítě nemá rozvinuté kognitivní schopnosti a chybí mu zkušenost. Dítě neumí předvídat, jaké následky bude mít jeho jednání (nebo jeho rozhodnutí) v budoucnu. Proto děti nemohou kupovat nemovitosti, sázet na burze nebo řídit auto. Proto existuje instituce dospělosti.
A přesto (protože dítě má participační právo) se stovky soudců v celé zemi každý den ptají dětí (mnohdy už velmi malých, třeba ve věku šesti sedmi let), zda chtějí být u tatínka nebo u maminky.
Dříve se děti uplácely dárky a zážitky. Později vysokým kapesným. Dnes se děti uplácejí nicneděláním. A dítě (právě proto, že je dítětem a chybí mu zkušenosti) si ve 100 % případů vybere při rozchodu rodičů právě toho rodiče, který méně „prudí“, který méně vychovává, který po něm nepožaduje žádné povinnosti. Že taková volba není v zájmu dítěte z dlouhodobého hlediska, si my tady nemusíme povídat. A přesto většina soudců rozhodne podle přání dítěte (mimochodem tak rozhodnou všichni soudci, je-li dítěti více než 12 let).
Půjdete-li k soudu, dostane se vám poučení, že nemusíte vypovídat. Ani dítě nemusí. A přesto mnohé děti žádnou podobnou volbu nedostanou. Prostě se jich dospělí (soudci, advokáti, opatrovníci) rovnou ptají a na jejich sdělení pak vystaví rozhodnutí. Víte, jak musí být takové normální nezmanipulované dítě stresované odpovědností? Jak si má vybrat, jestli po rozvodu chce být u tatínka nebo u maminky? A jak ho po zbytek života tíží vlastní rozhodnutí?
Jinou zrůdností jsou všelijaká obvinění rodičů ze sexuálního obtěžování. Žádný soudce ani policista se vám nepřizná, jak strašně složité je vyslýchat dítě. Vždyť ani dospělý člověk si nepamatuje přesně události. Paměť není záznamník, aby se z něj dala nějakým sofistikovaným způsobem vytáhnout vzpomínka. Paměť ani u dospělého člověka nemusí být přesná. Zeptáte-li se pěti lidí na událost, k níž před nimi došlo, uslyšíte pět různých verzí a leckdy i pět odlišných příběhů. A přece máme někdy pocit, že dětem musíme věřit každé slovo. Ale přitom neexistuje žádný test, který by odhalil, zda si dítě něco pamatuje „správně“, zda to vskutku tak proběhlo, jak o tom dítě vypravuje.
Mnohé by nám k tomu řekla vývojová psychologie. Třeba to, že plnohodnotné pochopení abstraktních pojmů (jako třeba láska, číslovka sedm, minulý týden večer anebo porozumění ironie v mluvě apod.) vzniká až kolem 12. roku věku. Tak proč vůbec vyslýchat mladší děti?
A poslední paradox úplně nakonec: v dobách sociálních sítí jsou všechny děti propojené a mají okamžitě informace po ruce. Když se rodiče školou povinných dětí rozcházejí, jsou tyto děti od spolužáků perfektně vyškolené. Přesně vědí, jak se mají chovat a co mají požadovat po rodičích, aby z toho vyšly co nejlépe. Aby dostaly co nejvíc. Tedy aby dostaly přesně to, co chtějí – někdy peníze, někdy věci, jindy volný čas.
Děti jsou učenlivé a od jistého věku velmi velmi velmi manipulující a manipulativní.
Máme tendenci se ponejvíce zabývat patologickými rodiči v rozvodovém řízení. Ale těch je maximálně 5 – 6 %.
Tam venku za okny ale vyrůstají dvě obrovské skupiny dětí: tu jednu rodiče naprosto přetěžují kroužky, aktivitami a tlakem na výkon. Takové děti mnohdy kolabují z přetížení a z odpovědnosti. A pak tu máme druhou skupinu dětí – těch, jimž rodiče umetají každé smítko z cesty. Posadí je v tramvaji na sedačku, zatímco se s taškami klátí nad nimi. Nosí jim ze školy batůžky a nechají jim vybírat si jídlo, jaké se jejich dětem zamane. Odmítají je zatěžovat sebemenšími povinnostmi.
Takové děti budou kolabovat z každodenních povinností a krutého dospělého světa, který jim nic neodpustí.
Otázka zní: před kým ty naše děti chceme chránit? Před nimi samými? Před jejich rodiči, jejichž geny samy nosí? Před společností? Před námi?
Myslete na děti.
Ale, prosím, nezaštiťujte se jimi.
To totiž nikdy nedopadne dobře.
(Vystoupení na semináři Dítě jako rukojmí systému, který proběhl dne 23.9.2025 v Poslanecké sněmovně)
Dítě a jeho právo na participaci
Mé dnešní vystoupení bude plné paradoxů.
Myslete na děti.
Tak se jmenuje skvělá kniha britského spisovatele Iana McEwana z roku 2014.
Na děti myslíme všichni, a přitom na ně nemyslí nikdo.
Všichni se zaklínáme dětmi. Každý z rodičů v rozvodovém řízení přísahá, že právě jejich dobro má na mysli, když své potomky požaduje do své péče. Věřte mi, zažila jsem to mnoho tisíckrát během své praxe rodinné advokátky, která začala v roce 1989.
Každý z oněch zarputilých rodičů by mohl přísahat na detektoru lži, že to vše dělá pro děti. A každý by to myslel vážně a tím detektorem by prošel. Podobně se zaštiťují i zákonodárci při každé změně. Nepochybuji, že jsou podobně hluboce přesvědčeni, že dětem pomáhají.
Dnešní děti jsou rukojmími mnoha šílených systémů, jak se o tom na dnešním semináři přesvědčujeme celý den. Je vůbec s podivem, že děti dospějí a mají dvě oči, dvě ruce, zdravé tělo a jsou posléze schopny samostatného života.
Jako kdyby nestačilo, že s každým ministrem školství se mění koncepce vzdělávání. Jako by nestačilo, že každých deset let platí jiná výživová doporučení. Jako by nestačilo, že dnešní děti vyrůstají s chytrými telefony, s genderem, s návykovými látkami, se strašením tu přelidněním a jindy globálním oteplováním. A přitom každý rodič ví, že všechny ty věci dětem škodí. A že jim škodí i to strašení a katastrofické předpovědi.
Upřímně – děti na to tom byly děsivě vždycky. Celá staletí pomáhaly na poli, pracovaly v dolech a spaly s rodiči v jedné místnosti.
Já vám chci přiblížit jinou děsivost, která se na první pohled tváří jeho jejich spása: právo dítěte na participaci (tedy laicky řečeno: dítě má právo se vyjádřit ke všemu, co se ho týká).
A tak tu máme desítky dětí, které jejich rodič zmanipuluje proti druhému rodiči, takže to dítě toho druhého rodiče (povětšinou otce) začne nenávidět, odmítá ho a nenávidí ho v lepším případě do dospělosti a v horším do konce života. Anebo oba rodiče začnou dítětem manipulovat stejně proti sobě, takže tu máme dítě, které má krizi identity, protože nikde není doma, mamince říká, co chce slyšet maminka, a tatínkovi, na čem trvá tatínek. Není nikde doma a nemá žádné jistoty.
Ale tohle ještě ani náhodou není všechno.
Dítě není malý dospělý. Dítě chráníme spoustou zákonů před jím samotným. Dítě nemá rozvinuté kognitivní schopnosti a chybí mu zkušenost. Dítě neumí předvídat, jaké následky bude mít jeho jednání (nebo jeho rozhodnutí) v budoucnu. Proto děti nemohou kupovat nemovitosti, sázet na burze nebo řídit auto. Proto existuje instituce dospělosti.
A přesto (protože dítě má participační právo) se stovky soudců v celé zemi každý den ptají dětí (mnohdy už velmi malých, třeba ve věku šesti sedmi let), zda chtějí být u tatínka nebo u maminky.
Dříve se děti uplácely dárky a zážitky. Později vysokým kapesným. Dnes se děti uplácejí nicneděláním. A dítě (právě proto, že je dítětem a chybí mu zkušenosti) si ve 100 % případů vybere při rozchodu rodičů právě toho rodiče, který méně „prudí“, který méně vychovává, který po něm nepožaduje žádné povinnosti. Že taková volba není v zájmu dítěte z dlouhodobého hlediska, si my tady nemusíme povídat. A přesto většina soudců rozhodne podle přání dítěte (mimochodem tak rozhodnou všichni soudci, je-li dítěti více než 12 let).
Půjdete-li k soudu, dostane se vám poučení, že nemusíte vypovídat. Ani dítě nemusí. A přesto mnohé děti žádnou podobnou volbu nedostanou. Prostě se jich dospělí (soudci, advokáti, opatrovníci) rovnou ptají a na jejich sdělení pak vystaví rozhodnutí. Víte, jak musí být takové normální nezmanipulované dítě stresované odpovědností? Jak si má vybrat, jestli po rozvodu chce být u tatínka nebo u maminky? A jak ho po zbytek života tíží vlastní rozhodnutí?
Jinou zrůdností jsou všelijaká obvinění rodičů ze sexuálního obtěžování. Žádný soudce ani policista se vám nepřizná, jak strašně složité je vyslýchat dítě. Vždyť ani dospělý člověk si nepamatuje přesně události. Paměť není záznamník, aby se z něj dala nějakým sofistikovaným způsobem vytáhnout vzpomínka. Paměť ani u dospělého člověka nemusí být přesná. Zeptáte-li se pěti lidí na událost, k níž před nimi došlo, uslyšíte pět různých verzí a leckdy i pět odlišných příběhů. A přece máme někdy pocit, že dětem musíme věřit každé slovo. Ale přitom neexistuje žádný test, který by odhalil, zda si dítě něco pamatuje „správně“, zda to vskutku tak proběhlo, jak o tom dítě vypravuje.
Mnohé by nám k tomu řekla vývojová psychologie. Třeba to, že plnohodnotné pochopení abstraktních pojmů (jako třeba láska, číslovka sedm, minulý týden večer anebo porozumění ironie v mluvě apod.) vzniká až kolem 12. roku věku. Tak proč vůbec vyslýchat mladší děti?
A poslední paradox úplně nakonec: v dobách sociálních sítí jsou všechny děti propojené a mají okamžitě informace po ruce. Když se rodiče školou povinných dětí rozcházejí, jsou tyto děti od spolužáků perfektně vyškolené. Přesně vědí, jak se mají chovat a co mají požadovat po rodičích, aby z toho vyšly co nejlépe. Aby dostaly co nejvíc. Tedy aby dostaly přesně to, co chtějí – někdy peníze, někdy věci, jindy volný čas.
Děti jsou učenlivé a od jistého věku velmi velmi velmi manipulující a manipulativní.
Máme tendenci se ponejvíce zabývat patologickými rodiči v rozvodovém řízení. Ale těch je maximálně 5 – 6 %.
Tam venku za okny ale vyrůstají dvě obrovské skupiny dětí: tu jednu rodiče naprosto přetěžují kroužky, aktivitami a tlakem na výkon. Takové děti mnohdy kolabují z přetížení a z odpovědnosti. A pak tu máme druhou skupinu dětí – těch, jimž rodiče umetají každé smítko z cesty. Posadí je v tramvaji na sedačku, zatímco se s taškami klátí nad nimi. Nosí jim ze školy batůžky a nechají jim vybírat si jídlo, jaké se jejich dětem zamane. Odmítají je zatěžovat sebemenšími povinnostmi.
Takové děti budou kolabovat z každodenních povinností a krutého dospělého světa, který jim nic neodpustí.
Otázka zní: před kým ty naše děti chceme chránit? Před nimi samými? Před jejich rodiči, jejichž geny samy nosí? Před společností? Před námi?
Myslete na děti.
Ale, prosím, nezaštiťujte se jimi.
To totiž nikdy nedopadne dobře.
(Vystoupení na semináři Dítě jako rukojmí systému, který proběhl dne 23.9.2025 v Poslanecké sněmovně)
Publikováno: 23. 9. 2025