Před námi leží dokument, který se hrdě nazývá strategií, ale žádná strategie to není. Je to pokračování alibismu v řízení veřejných financí. Dostáváme do rukou povinné účetní cvičení, které nezajišťuje stabilizaci veřejných financí, ale jen formálně naplňuje zákonné rámce. Jinými slovy: sčítáme miliardy, ale neřešíme příčiny jejich ztráty. Je to vlastně ironické, protože současně projednáváme i Výroční zprávu NKÚ za loňský rok. Reaguje nějak strategie na plýtvání, o němž se v každoroční zprávě NKÚ hovoří? Bohužel nikoliv.

Je proto to vhodná příležitost říci k hospodaření státu pár obecných slov.

Vláda se ohání strukturálními deficity a výdajovými rámci, ale pravda je bohužel velmi prostá: výdaje rostou, zadlužení pokračuje, systémové reformy chybí. Bavíme se zde o výdajích přesahujících 2,5 bilionu korun v roce 2028 – bez jasného plánu, jak se stát stane efektivnějším nebo jak své bující výdaje sníží.

Strukturální deficity se staly novým normálem. Strukturální deficit by přitom měl být výjimkou, nikoli pravidlem. Vláda nám tu předkládá strukturální deficity 1,75 %, 1,25 % a 1 % HDP pro následující roky. Přitom ještě před několika lety jsme diskutovali o tom, že 1 % je strop v krizi. Dnes je z něj běžný provozní standard a cíl ke kterému se vítězoslavně chceme dostat. To není konsolidace. To je spíš fiskální rezignace.

Co je na tom nejvíc znepokojivé? Že vláda si v dokumentu otevřeně ponechává prostor pro obcházení vlastních limitů. Stačí se odvolat na živelnou pohromu, krizi, nebo „nečekanou událost“ – a celý rámec je pryč. Je to taková rozpočtová kázeň podmíněná sluníčkem na obloze.

Dodnes není přitom jasné, kde skončily prostředky, o něž byl navýšen schodek rozpočtu z důvodu povodní v loňském roce. Jisté je jen, že na sanaci škod šel pouhý zlomek těchto peněz. Vypadá to tak, že vláda

cynicky využila situace, aby díky povodňovým penězům zalepila díry jinde.

Mandatorní výdaje dál rostou. Platba státu za pojištěnce stoupá, aniž bychom otevřeli debatu o udržitelnosti zdravotního systému. Jen dál přihazujeme zdroje a modlíme se, že to ekonomika a lidé, kteří ji tvoří, vydrží.

Vůbec absentuje širší ekonomická debata o podstatě výdajových automatů a automatických valorizačních schémat. Státní rozpočet ale není automat, je to politikum, o jehož každou položku by měla probíhat politická bitva, neměly by být předem dané.

To je však evidentně něco, do čeho se vládě a ministrovi financí nechce. Proto také ono pozdní zveřejnění návrhu státního rozpočtu na příští rok až v nejzazším možném termínu. Je skandální, aby debata o nejdůležitějším zákonu roku byla zkrácena o dva měsíce. Tím spíš, když máme těsně před volbami. Nebude velkým přeháněním v případě takto důležitého zákona říct, že se tím demokratická diskuse významně podvazuje.

Ministerstvo financí už dnes v přeloženém materiálu předpokládá zápornou produkční mezeru. Tedy že ekonomika nebude využívat svůj plný potenciál, že bude přetrvávat nevyužitá kapacita a zdroje, ale výdaje se přitom chovají, jako by nic takového neexistovalo.

Vláda, která si dává do svého vývěsního štítu „odpovědnost“, nechává státní dluh tiše růst a předává účty budoucím generacím. Na tom vskutku mnoho pravicového není. Je to takový rozpočtový populismus v rukavičkách, za který politici vládní koalice rádi kritizují všechny ostatní, jen ne sebe.

A s tím já v žádném případě nemohu souhlasit. A vy byste neměli taky.

3. 7. 2025