· JUDr. Daniela Kovářová
Kandiduju do Senátu. A tak mimo mnoho jiného na všechny možné socialistické sítě věším komentáře o tom, kam jezdím, co vidím a co zažívám. Ostatně, o své zajímavé prožitky jsem se různými cestami dělila i dříve. Občas ty moje věty někdo komentuje a někdy se mě někdo na něco ptá. A teď otázka za tisíc bodů: Musím reagovat? Vždy? Na všechny? Podle mě nemusím. Někdy se mi chce, a tak to udělám. Někdy pisatele znám a je slušný, a tak odpovím. Ale tuhle mi někdo napsal, ba dokonce mi vytkl, že jsem na jeho dotaz ještě nereagovala. Má pravdu, předseda. Nereagovala. Inu, nemusím. Předně den má jen 24 hodin a já v něm vedle běžné práce, rodiny, oddechu a spánku musím stihnout senátní kampaň a vše, co jsem si až do konce září naplánovala. A pak - už dávno jsem objevila, že některé komentáře jsou provokací a jedna pravdivá odpověď tazatele stejně neuspokojí. Dotírá dál a vysvětluje, komentuje, provokuje a chce mou reakci znovu a znovu. A na takové povídání na sociálních sítích nemívám chuť ani náladu, a už vůbec žádný čas.
Pro ty, co si vynucují mou reakci na každý přípodotek, mám vzkaz: Chcete si se mnou popovídat? Klidně. Na všechny otázky ráda odpovím. Osobně. Z očí do očí a tváří v tvář. To je obvyklé v mém normálním světě. Tak vážně chcete? Přijďte na mítink. Anebo se stavte u mě doma. Na zahradě, v hospodě, na besedě. Do voleb stihnu takových besed a setkání víc než dvacet. Tak co? Je to na vás. Nebo to umíte jen od počítače?
